Epizoda 2,1
Skrytá krosba
Co začalo bitvou na Geonosis, šíří se teď galaxií jako mor.
Klonové války jsou teprve na samém začátku a panuje
relativní klid, ale všichni tuší, že již brzy přijde bouře, která
přinese zkázu, smrt a utrpení i do poklidných koutů
Galaktické republiky.
Chrám Jediů na Coruscantu se pomalu ale jistě vyprazdňuje,
jak jsou jednotliví rytíři posíláni na vzdálená bojiště, vést
klony Velké armády. Z ochránců míru a spravedlnosti se stali
generálové, světelný meč je po tisících let zase jednou
mocnější než slovo.
Champbacca a Jessica Karnis prozatím zůstávají a nezbývá
jim než doufat, že je i nadále bude provázet Síla...
Coruscant, 22 let před bitvou o Yavin
Podle mnohých to byl první krok na cestě k bezpečnější galaxii. Podle mě to byl prostě jenom kolosální průser.
Od největší bitvy za posledních tisíc let uběhly nějaké dva týdny, já seděl na svém obvyklém místě U Kancléřky Saresh, popíjel Levhartomuta, drbal Blumu za ušima a měl takový pocit, že někteří obyvatelé Coruscantu už stihli zapomenout nejen na bitvu, ale i na její následky. Těžko se jim divit – válka klonů pro ně byla pořád ještě něčím novým, exotickým, na co se mohli večer podívat ve zprávách, aby se ujistili, že se pořád ještě mají lépe než zbytek galaxie. Alespoň tedy všude jinde, tady běžel na obrazovkách pořád fotbal. Však se armády obou znesvářených stran teprve oťukávaly a v prachu Geonosis zařvali jen ti namyšlení Jediové a s nimi hrstka neznámých vojínů.
Vojínů, které nikdo neznal a se kterými nikdo nepočítal, vojáků ze zkumavky, co byli na svět přivedeni proto, aby na bojištích daleko odtud nasazovali životy za rozkládající se stát, vojáků a přesto lidí. Jenom bez základních práv, bez rodin a bez naděje na budoucnost, v podstatě kluků, kteří byli se zbraní v ruce poslání do největší války soudobých dějin, když jim bylo kolik, deset?
Když jsem se krátce po návratu na Coruscant a návštěvě Jessicy na ošetřovně dostavil před radu a bylo mi řečeno, že i já budu generál, zůstal jsem na ně nevěřícně civět. Dokonce mi stihli i vysvětlit, že někdo s mými schopnostmi by se na Monitoru a v první linii tuze hodil, než jsem se vzpamatoval a opatrně se dotázal, jsou-li střízliví. Zjevně ale jenom nepostřehli moji stížnost, asi že byla málo oficiální a jenom v jedné kopii, bez razítka. Tak jsem jim to vysvětlil znovu.
Že pokud má Republiku a její ideály bránit armáda klonů, kterých se nikdo na nic neptal a kteří nemají jakoukoliv možnost volby ani důchodový plán, tak za ni nemá smysl bojovat, protože to i ti separatisti mají víc rozumu, když používají droidy. A že jsem jako Jedi slíbil chránit mír, což se mi s vedením armády do bitev poněkud vylučuje. Navíc když jde o armádu vzniklou z lovce odměn, který, jak už možná někdo z přítomných zapomněl, zabil přinejmenším jednoho člena rady a nebýt pana mistra Windu, střílel by dál.
Nikoho asi nepřekvapí, že to neslyšeli rádi, mě ale třeba dost překvapilo, že nikdo jiný si očividně nestěžoval. Zas tak moc mě to ale asi překvapit nemělo – co si budeme povídat, i moje vlastní učednice měla těžký případ břinktyčkového syndromu a od návratu z Geonosis básnila o tom, jak bude s podporou zvláštních jednotek sekat droidy. A něco mi říkalo, že ani moje učednice bývalá nebude tak úplně proti, a to ji teprve nedávno pustili z ošetřovny. V něčem jsem tedy jako učitel viditelně selhal, ovšem na moji obhajobu… kdo mohl čekat, že se všechno posere až takhle moc, hm?
Mávnutím na pohlednou zelenou Twi‘lečku jsem si objednal další pivo a podíval se oknem ven na vycházející slunce. Nový den mohl přinést ledasco, já doufal v příležitost nějak bránit mír i bez nutnosti velet mašině na zabíjení za miliardy kreditů. Jinak mě válečná porada, na kterou jsem byl zván, nijak zvlášť nezajímala a vlastně jsem přemýšlel, jestli by nakonec nebylo lepší se vrátit na Bespin. Zle by mi tam nebylo, Blumě bych vzal větev a taky by si zvykla… jenže co s Orn?
Nakonec jsem tedy dopil, zaplatil, vzal opici do kapsy a šel. Chodby Chrámu byly poslední dobou nezvykle tiché a prázdné, nejen v tuto brzkou ranní hodinu, a já tak měl dost prostoru k přemýšlení, jestli bych se na tu poradu neměl nějak vyfiknout, třeba si vyrobit brnění z krabic nebo tak něco. A i tak mi zbývala dobrá půlhodina na to, abych našel svou padawan, která byla přeci jen zvaná taky.
Netuše, co a kde právě provádí a proč se mnou vlastně nebyla u Kancléřky, rozhodl jsem se podívat do jídelny, kde se často vyskytovala se svými vrstevníky a kamarády. A hlavně se tam samozřejmě najíst. Rozlehlý sál byl sice také nezvykle tichý, ale i lehký šepot z několika míst ostře kontrastoval s naprosto tichými chodbami venku. Pomalu a s rozvahou jsem si vzal pár ořechů a hrozen nějakých bobulí, který v mé obří pracce vypadal skoro komicky, ale Blumě to rozhodně nevadilo, usadil se kousek od dveří, přemýšlel a při louskání poslouchal ten koncert. Konstantní lehký šum tichých hlasů, ostré a zdí jen částečně utlumené pískání páry v kuchyni, pravidelné pomlaskávání z mojí kapsy, křupání skořápek a brilantní bouřlivé vyvrcholení, to když jeden prcek nešikovně zvedl tác s jídlem a převrhl nádobu s příbory přímo na zem. Věnoval jsem mu lehce pobavené zvednuté obočí, ale on si toho pro spěšné uklízení ani všiml.
Zabrán do úvah o rovnováze vesmíru, osudu Řádu a o tom šedivém chlupu, co jsem si vyškubl ze zápěstí, polevil jsem v ostražitosti a hned se mi to náležitě vymstilo. Cosi ke mně bleskově přiskočilo, přehodilo mi to kapuci přes hlavu a rukama zakrylo oči. Kdyby se mi to stalo poprvé, asi bych s tím neznámým jednoduše šlehl o podlahu, ale tohle bylo spíš tak podvacáté. Síla byla klidná a ani Blumu už to nijak zásadně nezaskočilo.
„Hádejte kdo?“ zeptala se, jako by to nebylo zjevné, a moc se mi líbilo, jak je jí úplně putna, co si asi o podobném výstupu musí myslet všichni přihlížející.
[„Hádám,“] zamyslel jsem se děsně důležitě, stále s rukama na očích, [„že komandér Orn Zhar, madam, žádám o povolení pokračovat ve stravování!“] Dokonce jsem jí k tomu i zasalutoval, i když dost lajdácky, každopádně to, že mě hodností u Velké armády převyšovala, mi pořád ještě přišlo jako dobrý zdroj pobavení. Jí zjevně taky, protože ruce se stáhly.
„Povolení uděleno, mistře,“ usmála se a sedla si naproti, věnujíc jen letmý pohled skořápkám na stole.
[„Dáš si taky?“] nabídl jsem jí hrst ořechů a na vykání už se vykašlal, protože zas taková sranda to nebyla.
„Ne, díky, už jsem jedla.“
[„Ale myslíš tím fakt jídlo, ne nějaké sušené hovno z přídělů pro komanda jako včera, žejo? Jdeme na válečnou poradu, tam budeš potřebovat všechnu sílu.“]
„Náhodou, ty příděly docela ujdou.“
[„A můžeš jich mít, kolik jen chceš, protože je s tebou pánové od jednotky přeochotně vymění za cokoliv jiného, jasně.“] Z představy, jak asi chutnají příděly pro otrockou armádu, se mi udělalo nevolno, nicméně nejbližší flašku rumu jsem měl schovanou v kuchyni, což bylo neprakticky daleko, a musel jsem to tedy zkusit zajíst hrstí ořechů.
„Bro říkal, že po nich vyrostu spíš než po tom, co vaří kapitán Cook.“
[„Bro?“] ujelo mi, a protože jsem měl pusu stále plnou oříšků, začal jsem se dusit. Což byla vlastně docela adekvátní reakce a přešlo to až zbytečně rychle.
„Velitel jednotky, RC-7473,“ odrecitovala.
[„On má jméno?“] Nevinný dotaz na drobný detail ze života klonů, o nichž jsem toho zatím moc nevěděl a i to málo mi přišlo zvrácené, spustil lavinové vyprávění. Orn byla viditelně nadšená a to, že s komandem nejen zkoušela zatknout alespoň některé vysoce postavené separatisty, ale po návratu s nimi i absolvovala několik tréninků, na ni zapůsobilo víc než bych čekal. A víc než bych si přál, protože byla soustředěná na úplně špatné věci, na zbraně, válku, ničení droidů a podobně.
V následujících dvaceti minutách jsem se o Osk Squad, jak si frajeři ze zkumavky říkali, dozvěděl úplně všechno, co věděla, a možná i něco vymyšleného navrch, a ani mě nenapadlo pokládat doplňující dotazy. Blumu taky ne a po pár minutách mi vlezla do kapsy, kde usnula. Přistihl jsem se ale při myšlence, že třeba aspoň pro komanda bude mít Republika nějaký ten důchodový plán, když jsou o tolik pokročilejší a když jich z původních deseti tisíc na Geonosis polovina zařvala.
[„Mno, to bylo velmi poučné,“] shrnul jsem to a ani to nemyslel moc ironicky, [„ale už bychom se pomalu měli odebírat na tu poradu. Kdo ví, třeba tě s tím komandem někam pošlou...“] Já ji někam málem poslal už několikrát, ale teď už se to nehodilo, tak se pomalu zvedl, smetl zbytky ořechů do dlaně a šel je vyhodit, načež mě ona samozřejmě následovala, jiskřičky v očích. Přitom mnohem víc než létání po galaxii s hromadou spotřebního masa by jí prospělo, kdybych ji mohl vzít na Parlara VII, což si ale nemůžu dovolit, protože tu máme, kurva, válku.
Společně jsme mlčky vyrazili k sálu s holografickou mapou galaxie. Uvnitř už seděla spousta nedočkavých generálů s přemrštěně důležitým výrazem na tváři a já Orn záviděl, že jí z pohledu na ně není na blití jako mně. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych zahnal potřebu tam všechny tak nějak zpacifikovat, a vkročil dovnitř.
Seděla jsem úplně vzadu a opřená o zeď jsem hleděla na všechny ty simulace, připravované akce, instrukce, bla bla bla. Snažila jsem se udržovat pozor a zapamatovat si z toho co nejvíce, ale čím dál tím více mě fascinovaly miniaturní slunce a planetky, obíhající kolem nich, až nadřazený hlas „generálů“ ztichl a já začala cítit něco jako klid. Kdyby si mě někdo všímal, myslel by si, že jsem asi sjetá, se skelnýma očima a pootevřenou pusou jsem sledovala tu krásu.
Pak dovnitř vstoupil on, jen málokdo mu věnoval více jak pohled, ale oni nejsou jako já. Šťouchla jsem do něj Silou a naznačila mu, ať si jde sednou vedle mě. Ze samovolného pohybu mých vlastních chlupů jsem usoudil, že do mě někdo strká. Ony to totiž ty chlupy obvykle nedělají. Přejel jsem publikum pohledem a zastavil se na jediné tváři, která byla otočená ke mně. Tváři, která od Geonosis nebyla jako dřív.
Pomalu jsem prošel řadami posluchačů až k ní, ignoruje fakt, že obzvláště těm menším jsem na chvíli naprosto zastínil výhled, a posadil se. Orn zatím mírně nepřítomně odhopkala za svou xextí kamarádkou a já neměl důvod jí v tom bránit. Stejně uslyší všechno, co potřebuje, pokud tedy zas nebudou probírat píčoviny.
[„O co jsem přišel?“] zeptal jsem se tak potichu, jak jen to šlo s hlasivkami, které uměly akorát řvát nebo brumlat, a snažil se zaostřit na postavu u pultíku.
Kreslíc prstem do podlahy imaginární obrázek a s pohledem upřeným na to dílo odpovím.
„O nic, Trandoshané se přidali v podstatě na stranu Separatistů a útočí na naší domovskou planetu, podporování Hrabětem Dooku, bla bla bla, Anakin Skywalker je hrdina, Palpatin mesiáš a kloni nástroj k rozdrcení nepřítele. Jo a taky bysme měli ctít rozhodnutí Rady a řídit se jejich příkazy, neboť oni jediní mají skutečnou pravdu.“ Opřela jsem si hlavu o jeho chlupatou paži a prstem začmárala imaginární obrázek. Nádhera, tak to jsem sem ani nemusel chodit, pomyslel jsem si, ale nahlas nic neřekl. Pohled po obecenstvu prozradil, že značná část z nich ty věci opravdu poslouchá a nenulový počet z nich to i zajímá. Prostě nebyla vhodná chvíle požádat o slovo a připomenout všem, že jsem jim to říkal, ale rozhodl jsem se zapamatovat si ten nápad na příště.
[„Jo, a já jako jediný mám skutečnou potřebu je nakopat do zadku,“] uteklo mi víceméně mimovolně, ale nezdálo se, že by to někdo okolo slyšel. Ne že by mi to vadilo, možná bych to mohl zopakovat.
[„Už víš, kam tě pošlou na výlet?“]
„Nesnažili se mi to říct ani trochu něžně, podle nich nejsem způsobilá plné vojenské… ANO, VOJENSKÉ!,“ vykřikla jsem se zaťatou pěstí, až se všichni otočili naším směrem, „Odkdy jsme vojáci, Champie? Kdy jsme přestali býti Jedii a stali se pěšáky těch nahoře? PROČ!“ Třásla jsem se hněvem. Až tehdy mi došlo, že se na mě všichni dívají a to není dobře. Zahleděla jsem se do země a po chvilce už byl slyšet zase jakýsi rádoby generál.
„Prý nejsem psychicky způsobilá vykonávat vojenskou službu, a tak budu dělat jen ochranný doprovod transportů, nebo tak nějak…“ [„Kéž by tak to samé řekli o mně,“] ujelo mi zase tak nějak na půl huby, když jsem smažil pohoršené posluchače pohledem. Rozhodně ale bylo potěšující slyšet, že aspoň jedné učednici jsem toho stihl předat dost.
„Nechci bojovat… stálo mě to už hodně. Chci jednou založit rodinu a žít šťastný život někde daleko, kde je klid. Chci, abychom jezdívali na festáky a opíjeli se do němoty. Aby na svátky jezdil strýček Champie, který nezkazí žádnou legraci a bude s námi o Vánocích. Nechci umřít v nějaké hloupé válce, kde na to nakonec doplatíme jen a jen my… Jediové.“ Sice jsem tak úplně nechápal, o čem to mluví, a zároveň podezříval nějaké prášky, ale něco pravdy na tom bylo. Přesně to, co jsem si dovolil omlátit tomu plešatci o hlavu chvíli před tím, než sebral koho mohl a hurá na nepřítele, hurá do bitvy, hurá do války. Tedy až na to zakládání rodiny, samozřejmě.
Nepopírám, sám jsem přemýšlel, že prostě z řádu odejdu a už o mně neuslyší. Největší škodu bych tak nadělal v archivech, kde by museli přejmenovat ztracenou dvacítku na jednadvacítku, což by jistě obnášelo strašnou spoustu papírování a škrtání. Ale myšlenka, že by ty ze řetězů utržené blázny neměl kdo aspoň trochu hlídat, mě nakonec donutila ještě chvíli vydržet. Možná po válce.
Jen jsem lehce zavyl, protože mě nic chytřejšího nenapadlo, a soustředěně civěl před sebe, někam do prázdna nad hlavami ostatních. Ta úchvatná přednáška skončila poměrně rychle, což ovšem neznamenalo, že jsem trpěl nějak méně, a po ní dostalo několik mistrů, totiž generálů, svoje rozkazy. Už to skoro vypadalo, že na mě se zapomene, protože jako negenerál jsem ostatně úplně k ničemu, ale než jsem se stihl zvednout, doneslo se ke mně skřehotání mistra Yody, abych ještě počkal.
Měl jsem chuť se s Jessicou vsadit, že dostanu na starost audit v účetních archivech nebo hledání špendlíku někde na pouštní planetě, ale naštěstí jsem to neudělal. Prostě jsem za ní jen mávl, když odcházela na ošetřovnu pro další příděl bacty, a dal Orn pokyn počkat venku.
V sále jsem přesto nezůstal sám, kromě mě tam stále postával ještě jeden kudrnatý člověk působivé výšky. Neměl jsem ponětí, kdo to je, a oslovení mistrem Yodou jsem přeslechl, a tak jsem pouze kývnul, ať jde první, že si rád počkám. Jenže Síla měla zase trochu jiné plány, které už stihla sdělit všem třem členům Rady, co na nás čekali. Na nás oba, jak se ukázalo.
„...a pro vás tu máme něco speciálního,“ pokračoval Windu větou, jejíž začátek jsem nezachytil, a přeměřil si nás tím svým škaredým pohledem. Už je to tady, jdu vytírat přistávací plošiny, napadlo mě, ale nedal jsem to na sobě znát. Prostě jsem přišel blíž, pozdravil všechny čtyři letmým úklonem a čekal, co z nich vypadne.
Taktickou poradu jsem sledoval z povzdálí, neměl jsem chuť na sebe moc upozorňovat, protože poslední mise neproběhla podle plánu. Neměl jsem náladu na celý briefing. Chtěl sem se vrátit do své ubikace, odpočinout si a pak jít zkontrolovat Johaunu, jak se jí vede.
Když briefing skončil, ostatní mistři se rozešli. A já podle pokynů mistra Yody, zůstal stát. Tak je to tady, Yoda s Winduem a Ki-Adi-Mundim si mne teď trochu vychutnají. O to větším pro mne bylo překvapením, když se mnou v sále zůstal velký wookijský mistr. Vzájemně jsme si prokázali úctu letmou úklonou hlavy a společně předstoupili před radu.
Zdálo se, že pro nás má nějaký speciální úkol. Windu se k mé radosti příliš nezdržoval formalitami a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že se s mistrem vousáčem neznáme, takže se nějakým představováním nezabýval. Místo toho se opět otočil k mapě, stisknul několik tlačítek a počkal, až se ustálí monochromatický obraz plynného obra s několika měsíci, z nichž jeden byl zvýrazněn.
„Miu Leptonis IV,“ odrecitoval ze záznamu a snažil se vypadat strašně chytře, „zapadlý měsíček ve Středním pásu, známý pouze pro svá skromná ložiska krystalů nova, zatím netěžená.“ Nechápal jsem, kam tím míří a k čemu nám to bude, ale věřil jsem, že se k tomu brzy dostane nebo ho k tomu někdo z ostatních přinutí. Možná Yoda, který stále mlčel a culil se jako měsíček na hnoji.
„A podle rozvědky také možné ohnisko problémů,“ vzal si slovo Ki-Adi-Mundi. „Na Holonetu se objevilo několik podivných zpráv týkajících se tamní malé kolonie. Několik pohřešovaných, co se ztratili přímo ze svých domů, aniž by si toho kdokoliv z okolí všiml, a jeden mrtvý, podle všeho zabitý světelným mečem.“ To znělo vážně, hlavně proto, že to očividně neměl na svědomí žádný Jedi z Chrámu, a naše zbraň v rukou někoho jiného, to byla jízdenka do průšvihu. Podíval jsem se na ostatní co možná nejvážněji a lehce si mnul bradu, ale neříkal nic.
Pozorně jsem poslouchal mistry. Situace byla asi opravdu naléhavá. Aspoň to naznačovaly vážné výrazy v obličejích všech třech mistrů nejvyšší rady. Zarazila mne poslední věta mistra Mundi. Vrah se světelným mečem, to mohlo chrámu způsobit velké potíže, a zvláště v době, kdy v galaxii řádí válka. Ale nechal sem snědého muže mluvit dál. „V nejbližším okolí nemáme nikoho, kdo by to prověřil,“ navázal na kolegu opět Mace, „proto posíláme vás i s učedníky. Předpokládáme, že se jedná o nějakého temného Jedie, takže buďte obezřetní. Místní úřady již byly informovány, vyjdou vám maximálně vstříc.“ Sice jsem netušil, co je můj kolega zač, ale ve čtyřech proti jednomu by to snad nemělo hrát takovou roli. I kdyby ten temný byl nějaké velké zvíře, což si nemyslím, protože o nich se většinou zprávy šíří rychle. Beztak to zase bude nějaký lovec, co ten meč získal od své nebohé oběti a teď ho používá k vydírání, které se tentokrát nevyvedlo.
Měsíc byl z osmdesáti procent pokryt vodou, kontinenty zase porostlé hustou džunglí, teplota příjemných šestadvacet stupňů a vzduch nepříjemně vlhký, prostě jedno z těch míst, kam je lepší si vzít rovnou tři dýchací přístroje. Ale oproti Geonosis to byla vítaná změna.
Celá situace se mi trochu nezdála. Proč by rada na místo posílala dva mistry Jedi, a jejich dva padawany. I samotný mistr by celou záležitost dokázal vyšetřit sám.
„Promiňte, mistře Windu, ale něco mi tu nesedí,“ promluvil jsem do krátkého ticha. „Proč posíláte na tuto misi tak velkou skupinu. Když jeden mistr s padawanem by tu záležitost dokázali vyšetřit sami. Očekáváte snad nějaké větší komplikace?“ Zmínka o velké skupině čtyř Jediů v době, kdy rada začínala po galaxii rozesílat celé flotily, ve mně vyvolala odfrknutí, nicméně ostatní to přešli bez komentáře a slovo si vzal opět Mace Windu, meč Řádu Jediů.
„Jeden temný Jedi je komplikace víc než dostatečná, ale v tomhle případě nechceme nic podcenit, protože patrně víme, o koho se jedná,“ odpověděl a na chvilku se odmlčel, zatímco na projektoru místo planety a měsíce ukázal podobiznu muže, který odpovídal mým představám o průměrném samci lidské rasy.
„Taco Donos,“ pokynul a pokračoval, „bývalý rytíř, který před dvěma lety i se svou učednicí opustil Řád. Od té doby jsme o něm slyšeli jen jednou, před dvěma týdny, když společně napadli nákladní loď v sousední soustavě, při čemž je zachytila chytře ukrytá bezpečnostní kamera. Nikdo další na záznamu nebyl, ale dá se čekat, že pracují pro některého z mnohých zlotřilých tlup v oblasti. A to z nich dělá velmi nebezpečné osoby.“
Zabručel jsem si něco pod vousy, ale nahlas neřekl opět nic. Dva mistři a dva padawani proti jednomu rytíři s učedníkem, to bylo pořád v náš prospěch, i kdyby oni měli podporu těch banditů, nebo co to vlastně bylo. Klony by se nám tam jednoznačně motaly pod nohama.
„Všechny informace o nich jsou v jejich složkách,“ dodal ve chvíli, kdy jsem se na to chtěl zeptat, takže už jsem věděl úplně všechno. Bylo na čase vypadnout odsud a s ostatním se porvat jako vždy až na místě.
Aha, takže odpadlý Jedi… I když takhle se to nedá říci. I já jsem byl po smrti svého padawana mnoho let mimo stěny chrámu. Ale pokud jsou zde důkazy…
To bylo každopádně vše, co nám mistři k misi řekli.
„Mistře Windu, jen bych chtěl podotknou, že si nejsem jistý, jestli je můj padawan připraven na misi mimo Chrám. Je tu teprve několik týdnů. Ano, dělá velké pokroky, ale stále není vyrovnaná. Mám obavu, že je to na ni příliš brzo.“ Bylo pro mne obtížné takhle Johaunu shazovat, zvláště před tím wookijským mistrem, ale pravda byla skutečně taková. Vůbec jsem netušil, o čem to mluví, a vůbec jsem to nechtěl napravovat. Jen mi neušlo, že vousáč má na brnění generálské výložky a že tedy post s největší pravděpodobností neodmítl. Nevyčítal jsem mu to. Prostě jsem se pomalu otočil, uklonil a gestem naznačil, že počkám venku. Problémy generálů na mou hlavu, ještě to tak.
Staroušové začali něco povídat, ale to už jsem byl skoro z doslechu a i kdyby ne, nevnímal jsem je. Orn už na mě venku čekala, opřená o zeď a očividně zklamaná, že nebyla přiřazena k Osk Squad. Rychle jsem jí vysvětlil, že i když komando s námi neletí, má se jít sbalit a počkat na mě v hangárech, protože některé zapadlé měsíčky přeci jen ještě musíme zachraňovat my rytíři.
Wookiee se uklonil a odešel.
„Mistře Woa, tvou starost o padawana tvého my chápeme,“ začal mluvit velmistr Yoda. „Věř, že kdyby válka nebyla, někoho jiného poslali bychom.“
„Jistě, mistře Yodo, ale sám víte jak je to s Johuany. A…“
Malý velmistr mne přerušil. „Vím, mistře Woa. Otázek mnoho má a zvídavá je. A i proto, aby svou pozornost od minulosti obrátila, ty s sebou vezmeš ji.“ Trochu se zasmál. „Když její pozornost obrátíme jinam a ty správně ji povedeš po cestě Síly, soustředit bude se na studium a ne na minulost.“
„Ano, mistře.“ I když jsem svým způsobem s rozhodnutím nesouhlasil, uposlechl jsem.
Otočil jsem se na podpatku a vyrazil ven ze sálu. Venku na mne čekal Wookiee, od nějž se rychle vzdalovala oranžová dívka. Ještě jsem se koukal za svou mizející učednicí, když se za mnou ozvaly kroky a mně došlo, kolik je hodin: byl nejvyšší čas skoncovat s tou anonymitou. Ne že bych tyhle věci nějak vyhledával, ale vlastně bylo docela milé potkat někoho, kdo o mně ještě neslyšel.
[„Já jsem Champbacca, generále,“] představil jsem se rychle a bez asistence překladače, protože mistr mi očividně rozuměl, a pokračoval, [„moje učednice Orn se už běžela sbalit. Vyrazil bych co nejdříve, pokud nemáte námitek.“]
Wookiee se ke mně otočil a představil se. Podle jeho vystupování a držení těla jsem poznal, že se pyšní velkou sebedůvěrou ve své schopnosti, že postem generála trochu opovrhuje a že sám ho nezastává, ačkoliv mi nebylo jasné proč. Jeho stavba těla dokazovala, že je velmi dobře trénovaný. A protože to byl Wookiee, tušil jsem, že se mi s ním bude dobře spolupracovat. Uklonil jsem se.
„Těší mě. Já jsem Waollc Con-Denyzz. Jistě, příteli. Osobně nemám námitek.“ Usmál jsem se přívětivě, aby si nemyslel, že hodlám svou hodnost zneužívat. „Jen musím nají svou neposednou padawanku a sdělit jí tu radostnou novinu, že s námi poletí na misi.“ Vydali jsme se společně k turbovýtahům.
„Divím se, že jsme neměli ještě tu možnost potkat se tu v chrámu.“ [„Nebývám tu často. Dávám přednost čerstvému vzduchu, tady je na mě moc dusno.“] Nevím, jestli tu narážku pochopil, ale bylo mi to celkem jedno. Teď byla hlavní mise a taky to, že jsem se udržel a nekončil každou větu „pane generále, pane!“. Místo toho jsem radši přemýšlel, co si vezmu s sebou a jestli Orn na něco nezapomene, a výtah nehlučně uháněl dál k ubikacím.
„Jistě, tak to vás chápu,“ řekl jsem chápavě. „Já se vrátil do chrámu nedávno. Ty stěny tu jsou moc sevřené, také se mi stýská po čerstvém vzduchu.“ Sjížděli jsem dolů. „Za jak dlouho se sejdeme v hangáru? Máte svůj vlastní transport nebo už nám rada něco přidělila?“ [„Já mám prakticky sbaleno, jen vezmu zavazadlo. A v hangáru mám svoji stíhačku, otázkou ale je, jestli by v tomhle počtu nebylo lepší něco většího,“] zamyslel jsem se, podrbal se na hlavě a v tu chvíli výtah zastavil.
[„No, něco už vymyslíme, sejdeme se za půl hodiny dole?“] pravil jsem jednoduše a jen napůl tázavě a vida, že protistrana nemá námitek, vystoupil jsem. Má cesta vedla do pokoje, kde stačilo popadnout batoh, vypustit Blumu a pak už jsem se mohl naplno věnovat přemýšlení, co si půjčíme za dopravní prostředek.
Každopádně to začínalo vypadat, že i jako negenerál nakonec Republice k něčemu budu a přeci jen se ještě najde pár úkolů, které lze řešit bez nutnosti obětovat pěšáky z fabriky na Kaminu. Nezbývalo než doufat, že to tak aspoň chvíli vydrží.
Napsali
Jessica Karnis,
Woallc Con-Denyzz a já, poslední revize 30. 3. 2021.
Topic: Epizoda 2.1 - Skrytá krosba (Read 28626 times)
