Star Wars: Eclipse
Hlavní sekce => Ecliptica Enclave => Topic started by: Champbacca on 02. Jun 2015, 18:19
-
Dny utíkaly jako Simbacca před mýdlem (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=702.msg4316#msg4316), to jest rychle a s úskoky, a kronika duhové akademie na Miu Leptonis IV. náležitě přibírala na objemu. Za ty tři roky, co uběhly od Peelova objevení zrcadlového vesmíru (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1228.msg7060#msg7060), se událo mnohé, ale vypilo ještě množejší, protože investice do lihovarů na Chrchlu začaly přinášet své ovoce a začaly ho přinášet fakt hodně. O kafi z Reythy (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1197.msg6914#msg6914) a našich vlastních chmelnicích (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=961.msg5550#msg5550) radši ani nemluvě. Kromě nějakých těch procent z výnosů tedy do Fogsmeade putovalo i pár beden vzorků měsíčně, takže se jistě nikdo nebude zlobit, že jsem možná sem tam nějaký ten detail zapomněl, případně ho v zájmu ochrany důstojnosti (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=772.msg4665#msg4665) vůbec nezaznamenával.
To zahrnovalo především několikaměsíční výlet s Chlouppkem (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=715.msg4389#msg4389) (a tuším, že ještě s někým jiným (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1333.msg7509#msg7509)), během nějž jsme navštívili větší část galaktických hospod (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1219.msg7020#msg7020) a alarmující procento z nich shledali naprosto neodolnými vůči vypití (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1245.msg7130#msg7130). Několik hospodských přes noc pohádkově zbohatlo (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1446.msg8080#msg8080), jiní si v zoufalství rvali vlasy (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1350.msg7617#msg7617), ale rozhodně to byla čarovná jízda (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1388.msg7806#msg7806) a kupodivu jsem během ní Simbaccovi nepořídil sourozence. A to ani po té ochutnávce malastarské zillovice (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1035.msg5876#msg5876). Rozličné obrázky toho (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1044.msg5950#msg5950), kde všude jsme močili a co všechno poblili (http://sosaci.net/dmd/node/11772), teď nicméně zdobí celou jednu stěnu ředitelny, tu naproti mému rodokmenu.
Simbacca s Jessicou cestovali také, ale pracovně a často pod falešnými identitami (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=900.msg5309#msg5309). Vykrádali stará sithská pohřebiště (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1135.msg6627#msg6627), vykopávky konkurence (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=150.msg1814#msg1814) i obyčejnější kobky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1364.msg7687#msg7687) a vozili zpátky hromady artefaktů (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=358.msg2783#msg2783), primárně aby ta čůza školnice měla co dělat a nepouštěla se do podobných projektů, jako byla ta snaha zavést v akademii povinně vegetariánskou stravu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=194.msg2013#msg2013). Navštívili spolu mimo jiné Belsavis (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=539.msg3584#msg3584), Onderon (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=512.msg3458#msg3458), Sarinin (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=972.msg5606#msg5606), Coruscant (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1028.msg5842#msg5842), Nar Shaddaa (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1381.msg7768#msg7768), Papundekl 8 (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1245.msg7127#msg7127), bezejmenný tropický ráj (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=737.msg4481#msg4481) a jednu planetu, kde měli zjevně až moc krystalů kasha (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=661.msg4137#msg4137). Simbacca se párkrát stavil doma (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=369.msg2827#msg2827), během mise na Dantooine si odbyl své první zabití člověka (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=187.msg1970#msg1970), u nás na planetě svůj první rum (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=256.msg2351#msg2351) a oboje to zvládl mnohem lépe než první pivo (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1331.msg7493#msg7493), Jessica zase zdokonalila svou schopnost vyprsit se z většiny problémů a vprsit se i na ta nejstřeženější místa. Sem tam je oslovil nějaký ten duch (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=807.msg4886#msg4886), místy někdo někam spadl (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=811.msg4903#msg4903) a občas někdo proklel (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1213.msg6988#msg6988). Asi tak na každé druhé planetě je chtěli upálit (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1060.msg6093#msg6093), na každé třetí prodat do otroctví (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=972.msg5606#msg5606) a každou pátou museli vysvobodit ze spárů nějaké hrozné bestie (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=281.msg2466#msg2466), ale sehráli se díky tomu tak neuvěřitelně, že občas jeden za druhého dokončoval věty a občas je někde měli za bohy (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1126.msg6585#msg6585). Simbacca dokonale ovládl basic (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=674.msg4192#msg4192), v kulinářské terminologii má dokonce mnohem větší přehled než já, a i když jsem mu v rámci zcivilizování pořídil boty, utopil je v kanálech (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=225.msg2179#msg2179) na Tarisu. Vzorně se staral i o zvířata v džungli (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=522.msg3500#msg3500) a akademickou zoo, zejména pak o svoje zalaacy Ludvíka (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=522.msg3500#msg3500) a Sašu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=435.msg3113#msg3113), a občas domů z džungle přitáhl fakt bizarní kousky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1070.msg6166#msg6166) a nebylo pochyb, že toho chtěl přitáhnout mnohem víc (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=302.msg2559#msg2559). Z těch skutečně přitáhnutých jmenujme například Bohdanu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=724.msg4425#msg4425), Droideku (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1150.msg6696#msg6696) a Jaromíra (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1142.msg6669#msg6669). Taky chodil do tanečních (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=179.msg1932#msg1932), načež několik valčíkových kroků přidal ke své osobité verzi shienu, a oblíbil si housle: chutnaly jako kuře (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=163.msg1874#msg1874).
Co se Jessicy týče, musím ji pochválit. Zatímco se ze začátku s Joyce moc nemusela (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=375.msg2861#msg2861), a vlastně jsem tu rivalitu i docela chápal, postupem času se z nich staly nejlepší kama... nah, komu to namlouvám, prostě spolu skončily v posteli (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=532.msg3536#msg3536), a nebyl to úlet (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1263.msg7210#msg7210) na jednu noc. Dokonce spolu letěly na dovolenou na Felucii (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1043.msg5938#msg5938). Jakkoliv mě tím mírně uváděly do rozpaků, rozhodně jsem jim to přál a bylo fajn vidět, že se Jess konečně odpoutala od toho Mandaloriana, co nad ním ještě nedávno ronila slzy (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=649.msg4087#msg4087).
Bohužel ani tak nevyhrála Miss (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1039.msg5915#msg5915) sedmi spřátelených planetárních soustav.
Joyce však nebyla přínosná jen ramenem k vyplakání a jinými částmi těla (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1375.msg7743#msg7743) k jiným věcem, ale osvědčila se i jako barmanka (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1137.msg6638#msg6638) a jako zástupce ředitele v dobách mé nepřítomnosti (navíc vyhecovala výběr akademické hymny (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1413.msg7938#msg7938)) a jako ředitelka fiktivní těžební společnosti. Která se vlastně jejím přičiněním změnila ve společnost zcela legální: InnNova Corp. teď do akademické pokladny přispívala nevelkými, ale pravidelnými částkami maskovanými jako pojištění a geologický průzkum důlního podloží naznačoval, že krystaly nova nám tímhle tempem vydrží ještě zhruba osm set let. Dokonce odváděla daně, což se při současných výnosech vyplatilo víc než pořád mazat paměť úředníkům z berňáku.
A taky mě vzala do lunaparku na Zeltros (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=665.msg4148#msg4148).
Joya přitom nebyla sama, kdo se vrhl do práce mimo akademii: i princezna Valla, jejíž kafrání na špínu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=621.msg3968#msg3968), smrad (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=634.msg4023#msg4023), zimu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=547.msg3625#msg3625) a barbarství (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=557.msg3669#msg3669) se staly nedílnou součástí každodenního života, se dala na podnikání a z pozice manažerky Zeleného lampionu pozvedla celý podnik na ještě příjemnější a výdělečnější místo. Pravda, Ringo sice nebyl nadšený, že mu uklidila v kumbále a nutila ho nejen zametat, ale i vytřít, nicméně pak měl víc času na zácvik svých dvou twi'leckých číšnic a vůbec si nestěžoval. A navíc se pořád dost často vracela do jeskyně, aby výcvik nezanedbala úplně, takže o klid tak docela nepřišel a já ho tak docela nezískal (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1190.msg6876#msg6876).
A co si budeme povídat, její příspěvek při hledání mistra Denyzze (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=413.msg3032#msg3032) byl taky naprosto zásadní.
Sagwen naopak trávila většinu času na základně (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=190.msg1999#msg1999), ať už v knihovně (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1179.msg6824#msg6824), v tělocvičně nebo v přednáškové místnosti (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1488.msg8273#msg8273). Ven jsem ji bral jen občas, ale většinou to stálo za to (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=423.msg3060#msg3060). Její píle byla obdivuhodná a za ty tři roky se v boji světelným mečem zlepšila natolik, že nad tím i Yussi uznale kýval hlavou. Na to, že byla mou padawan, jsem s ní měl až překvapivě málo práce, protože se učila sama (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=793.msg4769#msg4769), pubertu si nechala ujít (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=146.msg1799#msg1799) a ráda a postupem času dokonce začala z vlastní iniciativy pomáhat s výukou mladších žáků a Simbaccu marně doučovala matematiku (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1386.msg7787#msg7787). A i když na její hodiny skoro nikdo nechodil, pokud nemusel (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=827.msg4973#msg4973), nenechala se odradit a brzy bylo zjevné, že bude třeba vymyslet nějakou naši verzi rytířských zkoušek, protože ona už na to byla zralá a dokonce už ani nebrblala, když jsem ji sem tam společně s prťaty vzal a vyházel na random do džungle, ať se starají.
Jen jsme si občas trochu nerozuměli (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1058.msg6074#msg6074).
Další příkladný učedník se vyklubal z Fosh, jejíž svědomité studium biologie (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=806.msg4875#msg4875) a galaktických kultur v místy poněkud rušivém prostředí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=944.msg5482#msg5482) rovněž zasloužilo obdiv. Krom toho, že teď dokáže pojmenovat snad každou potvoru na mém talíři a ještě k tomu zazpívá největší hity i té sebezapadlejší planety, se ale vyznamenala ještě něčím zásadnějším: při svých objevných plavbách v jezeře objevila na jeho dně kolonii Selkathů (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=536.msg3569#msg3569), kteří před tisíci let opustili Manaan kvůli očekávané globální katastrofě a jaksi tady zapustili kořeny. Nebyli z nás moc nadšení, ale dohodli jsme se na společném utajení a teď spolu příležitostně vyměňujeme zboží; my kupujeme korýše a planktonovou pastu, oni zas naši žížalovici a ebooky. Fosh byla jmenována čestným velvyslancem, protože se tam dolů jako jediná dostane bez přístrojů, a její mistrová je na ni náležitě pyšná. Kromě toho výletu na Nar Shaddaa (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=253.msg2337#msg2337) toho spolu moc nenalétaly, ale rozhodně si sedly (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=265.msg2400#msg2400) přímo parádně a se Simbaccou ostatně taky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=574.msg3748#msg3748).
Jen se mi moc nelíbí, že po ní ten nenažranec občas kouká, jako by byla kobliha (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=185.msg1959#msg1959) s čokoládovou náplní, a taky co se u nich na pokoji občas děje za zvrácenosti (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=427.msg3075#msg3075).
Mia se při opravách na našem ukořistěném Venatoru vážně předvedla. Ne že by snad loď zprovoznila, ale to po ní za pouhé tři roky nikdo ani nečekal, vzhledem k tomu, že musela vyměnit prakticky všechny obvody, osobně přesvářet polovinu trupu, nakalibrovat všechno včetně systémů na kontrolu kalibrace a to všechno pouze s pomocí robíků, kteří byli přes velkou snahu mnohdy spíš na obtíž. Každý týden se alespoň jednou vrátila na základnu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=212.msg2121#msg2121), aby zkontrolovala akademickou počítačovou síť, kterou jsme vůbec nezneužívali (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1176.msg6804#msg6804), trochu si zacvičila a nabrala další hromadu součástek, jichž jsem za tu dobu hrozně nenápadně objednal něco kolem tří tun. O zásobách (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=449.msg3163#msg3163) nemluvě. Pokaždé jsem se jí ptal, jestli tam s ní nemá letět někdo další, aby ze samoty nezešílela, ale pokaždé mě odmítla s tím, že by ji ostatní akorát zdržovali.
Cae s námi zůstala a celkem zapadla (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=206.msg2091#msg2091), i když často uběhnou celé týdny, aniž by o ni člověk byť jen zakopl. Přičítám to faktu, že si ji za učednici vybrala ta radioaktivní myš Šedý Šum a všechny ty obskurní věci jí do hlavy hustí někde v temných chodbách pod základnou. Nejdřív mi té holky bylo líto, ale vysvětlila mi, že šum svistu nelze přehlušit, takže si toho senilního krysáka asi zaslouží. Jeho je vidět ještě méně často a docela mi to tak vyhovuje, protože jeho suplování šermu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=901.msg5315#msg5315) fakt stálo za to.
Školnice... no, zůstala Školnicí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=254.msg2340#msg2340) a pořád projevovala až zbytečně silnou touhu nás všechny vzdělávat (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=821.msg4945#msg4945) a hlavně umravňovat (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=899.msg5302#msg5302). Ale jinak jsme ji navzdory jejímu zdržování (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=665.msg4152#msg4152) pořád nezabili, protože má svoje využití (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=835.msg5014#msg5014) a občas světlé chvilky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1355.msg7653#msg7653).
Keisell Swonn byla expres poslána zpátky ke strýčkovi (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1182.msg6840#msg6840), který nebyl zdaleka tak mrtvý, jak si myslela, a to na náklady příjemce. Ukázalo se totiž, že je blbější než troky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1199.msg6926#msg6926), a před odletem jsme jí vlastně ani nemazali paměť, protože nám to přišlo zcela zbytečné. I kdyby náhodou pochopila, kde že to strávila ten strašně náročný týden, sotva jí to někdo někdy uvěří.
Neva byl celou dobu hrozné zlatíčko (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=916.msg5375#msg5375), hlavně když ho člověk nějakou nenápadnou poznámkou vytočil do ruda, až nadával ve svém domovském jazyce, nebo s ním kradl konfederační křižník (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1246.msg7132#msg7132). Rozebral Johauninu loď až na kostru (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=980.msg5637#msg5637), protože už ji stejně nepotřebovala, otestoval nový způsob dopravy (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1172.msg6788#msg6788) po akademii a po nějaké době zřídil v hangáru i letecký simulátor (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=465.msg3242#msg3242), kde se mohly děti bezpečně učit pilotovat. Moc jsme se nasmáli taky při auditu hesel (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=287.msg2490#msg2490). Na jeho hodinách často něco vybuchovalo nebo hořelo (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=714.msg4381#msg4381) nebo bylo snědeno (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=373.msg2847#msg2847), ale přesto těch několik technických antitalentů (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1181.msg6835#msg6835) nepozabíjel nebo nenechal sáhnout na fázi (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=840.msg5030#msg5030), takže mu nikdy nikdo neumřel.
Jeho pokusy s cestováním v čase (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1104.msg6494#msg6494) ale moc dobře nedopadly.
Vojta pokračoval ve vylomeninách a začal podnikat, byť mu žádný z projektů nevydržel moc dlouho. Jeho klub přátel skrytých kamer (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=285.msg2482#msg2482) zavřela Jessica, dokonce hned několikrát, sázkovou kancelář zase Školnice, neměl štěstí ani s výbušninami (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=562.msg3693#msg3693). Vnukl mi ale hned několik nápadů, předně odblokování některých méně nebezpečných kanálů na holonetu výměnou za dobrý prospěch (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=434.msg3107#msg3107). Rozhodně ale byly chvíle, kdy nám hodně pomohl (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1131.msg6606#msg6606).
Peelovi se začala trochu zapalovat lýtka (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=679.msg4214#msg4214) a byl pořád tak trochu Vojtův ocásek a živý štít (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=650.msg4090#msg4090), ale s nově objevenou schopností v sobě našel i podivnou dávku zodpovědnosti a vlastně mě jednou tak trochu zachránil (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=643.msg4061#msg4061).
Pořád ale trávil dost času obalený toaleťákem (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=354.msg2762#msg2762).
Rahm se vzorně (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1407.msg7904#msg7904) staral o zahrádku (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=143.msg1786#msg1786) i o nás (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1244.msg7125#msg7125) a pilně cvičil jako Yussiho padawan. Svou schopnost, onen fascinující fyzický štít ze Síly, dotáhl téměř k dokonalosti, ale světelné vidle se mu pořád zkonstruovat nepodařilo (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=439.msg3127#msg3127).
To, že nezachránil Agátu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=631.msg4012#msg4012), jsem mu nakonec odpustil.
Yussi značně vynalézavě (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=839.msg5031#msg5031) učil všechny zájemce jejich oblíbené styly (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=877.msg5204#msg5204) a dokonce i Lempix po nějaké době věděl, jak se nezabít vlastní zbraní, což jsem považoval za velký úspěch.
Lempixe jsme nesnědli a on nás za odměnu dostal úplně ze všeho, byť s některými diagnózami (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1493.msg8302#msg8302) měl trochu problém. Ať už ale šlo o epidemii kowakianského opičího moru (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1078.msg6255#msg6255), včelí rýmu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1451.msg8108#msg8108) nebo toho ošklivého parazita (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1020.msg5812#msg5812), všechno zvládl se ctí nebo drobnou pomocí akademického baru. To, že mu pak trochu hráblo (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1494.msg8307#msg8307), mě ale stejně poněkud překvapilo.
Ačkoliv jsem spíš čekal, že postupem času někdo z akademiků nešťastně zahyne, pravdou je, že jsme se ještě rozrostli. Kromě toho kocoura, který se ale většinu času někde zašíval, také cestou nejpřirozenější. Jessica prostě jednoho dne zaletěla za svou kamarádkou (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=665.msg4151#msg4151) z Řádu a vrátila se bez kamarádky, ovšem s jejím novorozeným dítětem. Emily, jak se malá Togruta jmenovala, sice vyžadovala pravidelné dávky umělého mléka z dovozu, ale stálo to za to a hlavně už brzy nebude jediným dítětem na základně, protože školnice do toho zjevně praštila taky (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1115.msg6544#msg6544) a Lempix se nechal inspirovat.
Prostě králíkárna.
Z externistů je třeba zmínit nejen Fiu Sewastis (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=812.msg4907#msg4907), která si u nás moc dlouho nepobyla, ale hlavně Chlouppka, jehož jsme sice museli dlouho hledat (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=181.msg1944#msg1944), ale našel se a stálo to za to (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=713.msg4379#msg4379). Nejen že jsme pak vypadli na již zmíněnou alkoholovou tour de galaxy, ale taky vzal Simbaccu na Kashyyk (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=705.msg4338#msg4338) a uspořádal zabíjačku (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=279.msg2462#msg2462), víme?
Mistra Denyzze jsme po záchraně vrátili na Coruscant (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1226.msg7050#msg7050) a od té doby ho viděli jen párkrát. Pořád jsem mu ale držel pokoj (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=692.msg4272#msg4272) a Chlouppek se mu občas pokusil dohodit nějakou tu babu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1098.msg6462#msg6462).
Chudáček Envii nás ještě chvíli hledal (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=550.msg3638#msg3638), ale pak se na to vykvajzl (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1462.msg8164#msg8164) a dobře udělal (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1200.msg6933#msg6933).
A já? Inu, nebylo to lehké (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=697.msg4291#msg4291), ale přežil jsem ne jedny (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=397.msg2953#msg2953), ne dvoje (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=869.msg5169#msg5169), ale rovnou troje Vánoce (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1134.msg6617#msg6617), jednu, druhou i třetí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1020.msg5808#msg5808) oslavu narozenin, dostal destilační kolonu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=161.msg1865#msg1865), nenašel ani nezadělal na žádné další dítě (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=634.msg4024#msg4024) a vyhnal z naší oběžné dráhy zatoulanou vesmírnou mantu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=310.msg2594#msg2594). Zamaskoval jsem generátory hydrostatické bubliny porostem škeblí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=580.msg3771#msg3771), které jsme pak samozřejmě pravidelně užírali (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=752.msg4550#msg4550), a nejen to mne inspirovalo k uspořádání prvního z mnoha kulinářských dní (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=706.msg4342#msg4342). Byl jsem to já, kdo zjistil důvod podivného chování místních lidí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=549.msg3634#msg3634) a kdo vynalezl ideální způsob známkování dětí (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=502.msg3412#msg3412). Taky jsem zorganizoval několik dalších kurzů přežití v džungli, na opuštěném ostrově (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=737.msg4480#msg4480), mezi sopkami na Sarapinu (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1132.msg6614#msg6614) i v dalších prostředích, s výjimkou Toydarie (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1391.msg7823#msg7823), jeden výlet na Bespin (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=212.msg2118#msg2118http://) za karbanem, pár na Reythu pro kafe (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1064.msg6119#msg6119) a několik na Kashyyyk, většinou z rodinných důvodů (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=918.msg5386#msg5386). Jednou jsem se málem usmířil s tchánem, jindy jsem si převzal (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=321.msg2640#msg2640) a odvezl (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=561.msg3687#msg3687) dědictví po zemřelých rodičích (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=1021.msg5815#msg5815), jindy se mi zase málem povedlo zabít nejnebezpečnější děcko ve vesmíru (http://ecliptica.4fan.cz/index.php?topic=284.msg2480#msg2480).
Jednoduše jsme byli čarovní a nezajímali se o tu hloupou válku, což se ovšem dnes mělo změnit. Dnes, kdy Konfederace podle všeho zahájila plnou ofenzivu na Kashyyyk.
-
Od chvíle, kdy táta s Jessicou přitáhli zarostlého mistra Denyzze, sice uběhly skoro tři roky, ale fakt se to nezdálo. Pořád bylo co dělat a klidně bych si to celé zopakoval.
Hodně jsem se toho za tu dobu naučil a ještě víc toho snědl. Ono to totiž souviselo, bez jídla se přece učit nejde, to dá rozum, a oboje mi šlo skoro stejně dobře. Jessice teď rozumím skoro všechno, což ale neznamená, že jí vždycky taky chápu, a vůbec nelituju toho, že se mojí mistryní stala právě ona. Nejen že mě naučila zacházet se světelným mečákem tak, že jsem se už dokázal slušně bránit a dokonce se mi v nestřeženou chvíli, jednou, povedlo přeprat ve cvičném souboji unaveného Rahma, ale hlavně jsem se naučil mnohem lépe ovládat Sílu a viděl pořádný kus galaxie. A dost velký ho taky přitáhl zpátky do akademie, protože proto jsme přece na všechny ty výlety létali, no ne?
Půjčovali jsme si kde co, i když je fakt, že tak po dvou letech už jsem začínal pochybovat, že to někdy vrátíme. Ne vždycky to šlo hladce, ale rozhodně to vždycky byla bžunda. Přeprali jsme spoustu mrtvých pánů ze Sithu, několik skoro živých, a náležitě nakopali zadky každému, kdo se pokoušel nás podle zahubit. Žlutá čepel mého meče trestala zlo rychle a bez váhání. Byla pořád jenom jedna, protože stavbu světelné tyče mi táta zakázal, ale stejně to byla paráda jako z nějakého filmu nebo tak. Vykrádat hrobky nám šlo snad ještě víc než vyjídat cukrárny, a to už je co říct. Sám jsem občas pochyboval, že ty krámy, co jsme jimi pomalu ale jistě zavalovali skladiště a knihovnu, budou vůbec k něčemu dobré, ale školnice vypadala nadšeně a dokonce nám pak ani necpala špenát, takže jsme se přirozeně snažili o to víc a občas při tom vykrádání osvobodili nějaký ten národ. Jen mě moc nebavilo, jak nás místy považovali za bohy, to byla fakt pruda.
Loupení pokladů ale tvořilo jen část mého výcviku.
Jessica mě ze začátku fakt rasila, což jsem jí nezazlíval já ani táta. Ten jí to naopak doporučoval, moc dobře jsem ho slyšel, i když si toho nevšiml. Některé věci mi ale prostě fakt nešly a musela mě do nich skoro doslova kopat. Strávili jsme spoustu času v tělocvičně, venku v džungli, v jejím pokoji a ano, co bych nepřiznal, taky dost na ošetřovně, ale odevšud jsem si odnesl nějaké cenné zkušenosti, z nichž jsem spoustu ani nezapomněl. A když mi to pak začalo všechno jít a občas jsem se pro klid nás všech nechal symbolicky vykoupat, najednou jsem zjistil, že je moje čarodějnice vlastně hrozně príma. Vojta to sice svaloval na to, že si vrzla se slečnou Brannigan, ale já fakt pochyboval, že by nějaké vrzání mohlo mít takhle dobrý vliv na náladu. A ani jsem žádné vrzání neslyšel. Každopádně spolu ty dvě trávily docela dost času a párkrát jsme dokonce někam letěli společně, ve třech, ovšem k mému zklamání vůbec ne vykrádat hrobky a bojovat se zlouny, ale úplně hrozně nudně se válet někde na plážích a pocucávat koktejly, ve kterých ani nebylo moc ovoce. Navíc Joyce při vší úctě fakt hrozně smrděla a kdyby mi nepronajaly vlastní pokoj, asi bych se moc nevyspal.
Trochu mě trápilo, že si občas píchala nějaké barevné věci do žíly nebo jezdila nosem po čáře jakéhosi prášku, načež mluvila hrozné nesmysly a občas jí bylo strašně špatně, ale tvrdila, že jí to dělá dobře, tak jsem ji nechal. A nesoudil. A dokonce to ani neřekl tátovi, nebo aspoň ne na plnou hubu, protože co kdyby z toho náhodou měla průser. Navíc to nedělala často a já taky baštil věci, co nebyly zdravé, tak co bych ji poučoval.
Když jsem zmínil poučování, je třeba zmínit Sagwen. Vyrostla z ní docela milá holka, už mě neprudí tak jako dřív. A hlavně moc neprudím já ji, protože se od ní skvěle opisují úkoly do dějáku a taky jsem sám hrozně dospěl, že. No fakt, starám se teď o celou velkou zoo, nechal jsem si narůst řácké copánky a smím chodit spát hodinu po večerce. Stejně si ale myslím, že by tátova padawan měla trochu víc jíst a občas se podívat ven, protože je hrozně bledá a taková zaražená. Jednou jsem se ji snažil rozesmát tím, že jsem jí přebarvil snídani modrým barvivem, ale nejspíš si toho vůbec nevšimla.
Ze všech ostatních byla nejvíc príma Fosh. Dost často mi z jezera přinesla nějaké zviřátko nebo aspoň baštu, občas mi něco uvařila a bydlet s ní v jednom pokoji vůbec nebylo tak hrozné, jak jsem se nejdřív bál. Na holku byla fakt hrozně super, a i když mě občas pěkně podle ovoněla nějakým sajrajtem ze spreje, naučil jsem se ji mít rád, dokonce možná radši než zmrzlinu nebo koblihu s čokoládovou náplní.
Ostatní jsou taky hrozně v pohodě, tedy až na školnici, ta je hrozně hrozná a ukrutná a nechápu, proč ji táta ještě nevycpal, však víme.
Na dnešek jsme s Jessicou měli naplánované další cvičení šermu, žádné nájezdy na hrobky ani cukrárny, ale celý den mi bylo tak nějak špatně, jako bych snědl tofu. Už jsem samozřejmě věděl, že to mi Síla svým osobitým způsobem našeptává jakousi zlou předtuchu, ale netušil jsem jakou.
Možná to nějak souviselo s tím, jak se mi poslední dobou docela dost zdá o Kashyyyku. Za ty tři roky jsem tam samozřejmě párkrát byl, ale nikdy se mi ve snech neobjevoval tak často a tak živě jako teď: viděl jsem oheň a trosky, ale kdo ví, co to mohlo znamenat a čeho to vůbec byly trosky; rozhodně jsem žádné z těch míst tak docela nepoznával.
A i když byl ten divný pocit čím dál horší, meč jsem prostě popadl a začal se šourat k tělocvičně. Přemýšlel jsem, jestli dneska budeme cvičit proti sobě, nebo si na to vezmeme droidy, každopádně jsem se fakt těšil, jak Jessice ukážu nový shienový fígl, co jsem si ho včera našel v jednom holocronu z té poslední akce na Belsavis. Byl jsem skoro v pokušení si ho vyzkoušet hned tady, na cestě kolem centrální jeskyně, ale jednak by to asi vypadalo pěkně pitomě, druhak je mi přece špatně, tak co bych tajtrlíkoval. A dobře jsem udělal, protože mě po pár krocích dohonil a oslovil táta.
Vypadal taky dost strašně, skoro jako když tenkrát v Zeleném lampionu došlo pivo, což jsem mu samozřejmě řekl a on to kupodivu moc neocenil. Nasměroval mě do hangáru, kde už prý čekají skoro všichni ostatní. Neřekl mi, co se děje, ale to on nedělal skoro nikdy a hlavně mi bylo jasné, že to nechce opakovat několikrát, tak jsem se prostě šoural do hangáru a hotovo. A byl jsem skoro poslední.
Na zemi vedle rampy k Jungle Jetu už posedávala většina akademie. Rahm seděl a vypadal zdrceně, Neva se zamyšleně špáral šroubovákem v zubech, Cae s Fosh hrály trochu unavené kámen-nůžky-papír, Valla si lakovalla nehty, Sagwen se v meditačním posedu dívala kamsi do jezera a Šedý Šum ji v podobné pozici držel za ruku. Yussi dopíjel kafe, ten samotářský kocour si hrál s gyroskopem a Lempix se snažil barevně splynout s pozadím, což mu blýskavý povrch Nubianu moc neusnadňoval. Všichni vypadali jaksi přešle, asi jako já, jenom Vojta s Peelem živě vymýšleli, jak využít příležitosti a sebrat Valle tričko, což jsem nechápal.
Školnice nervózně korzovala naproti nim, jako by je neznala, což všem vyhovovalo.
Chyběla vlastně jenom Mia, u níž to ale nebylo nic divného, slečna Brannigan a Jessica. A ty nejspíš chyběly spolu.
Každopádně jsem si sedl vedle Rahma, vytáhl z kapsy proteinovou tyčinku na horší časy (jako třeba teď) a začal ji žvýkat, aby mi to rychleji uteklo.
-
Rychlý dráp byla kocábka, která klamala trupem, a i když měla do Jungle Jetu daleko, nemohli si na ni stěžovat. Jessica měla nohy nahoře, Simba tu kocábku řídil podobně ležérně a víceméně lelkovali.
Nákladový prostor byl plný sudového piva, které vezli do Zeleného lampionu, a také úlovků z jedné hrobky. Zápisky sithského zahrádkáře byly zajímavé a Miu by to mohlo i zajímat, když má tu masožravou pampelišku.
Byli by proletěli soustavou, zadali souřadnice k Miu Leptonis IV a tradá, ale zapípal jim příchozí hovor.
[„Na cestě domů?“] zabručel Champieho hlas a Simba radostně výskl.
[„Jo, budeme tam za pět hodin.“]
„Ahoj, Champie,“ pozdravila Jess a protáhla se na křesle jako kočka.
[„Na to radši nesázej. Jess? Mám tu něco, co by tě mohlo zajímat.“]
„Poslouchám.“
[„V Chrámu se po tobě někdo sháněl.“]
„Cywe, to mi něco připomíná,“ podívala se na Simbu, který neměl stopu, ale aby ne. Když se totiž posledně v Chrámu někdo sháněl, tak z toho byl právě Simba.
[„Neboj, je to tvoje bývalá spolubydlící. Chceš to přeposlat?“]
„No… jasně,“ Jess shodila nohy a zavrtěla se nedočkavostí a očekáváním. Nikki se po ní sháněla? Její nejvíc nejlepší kamarádka z dětských let v Chrámu byla jejímu srdci stále blízká, i když už se dva roky neviděly a neměly žádný kontakt.
[„Posílám, dejte pak vědět, jak to dopadlo, ať stihnu včas nachystat dětský pokojíček.“]
Spojení s Champbaccou se přerušilo a během vteřiny se na terminále objevila přeposlaná zpráva, která byla adresovaná Jessice.
„Dívej se na cestu,“ upozornila padawana, který teď spíš zvědavě pokukoval, co jí to přišlo zajímavého, „povím ti, o co jde, až si to přečtu.“
[„Rozkaz!“]
Drahá Jess,
válka je peklo a v pekle se jeden dokáže ztratit a udělat věci, kterých by jinak nebyl a neměl být schopen. Jedné takové věci jsem se dopustila i já a nemám nikoho jiného, na koho bych se s tím mohla obrátit. Snad nebude už moc pozdě, až si tuto zprávu přečteš… Nikki
„Co ta trubka…,“ mumlala Jess a sledovala upřeně zprávu, jakoby z ní snad mohla zjistit více, než kolik v ní bylo. Snažila se číst mezi řádky, ale neviděla nic zvláštního.
[„Už to máš?“] vyrušil ji Simba z přemýšlení a ona zvedla hlavu. Loď se nepohybovala, průzor mířil do černoty vesmíru a určitě byli již připraveni ke skoku domů.
„Moje nejvíc nejlepší kamarádka z Chrámu má nějaké problémy.“
[„Takže jí letíme pomoct?“]
„Jenže tu není napsáno, kam letět,“ naštvaně plácla rukou k textu.
[„Koukala jsi do předmětu zprávy?“]
„Jasně, že… Talus. Letíme na Talus.“
***
Talus byla hezká planeta, válka se jí netýkala a provoz na oběžné dráze byl vysloveně čilý. Jess vyslala signál, který se používal v Řádu, a během pár vteřin se jim nazpět ozvaly jedny hyperprostorové kruhy. Někde tu byl Jedi se svou Deltou, o tom nebylo pochyb. Simba nechal Rychlý dráp opisovat orbitu a Jessica se uvolnila a nechala na sebe působit Sílu. Trvalo to asi půl hodiny, než k ní doklouzaly náznaky a posléze jasné impulsy.
„Mohl bys prozkoumat tuhle oblast kolem těch hor, prosím?“ otevřela oči a ukázala na mapu planety pod nimi. Simba nezahálel a pozapínal pokročilé skenery, které tato kocábka měla. Netrvalo to nijak dlouho a Simba zabořil prst na malý bod na displeji.
[„Tohle vypadá jako něco, co hledáme.“]
„Ukaž,“ naklonila se k němu a prohlížela si okolí lodě. U stíhačky neměli jak přistát, ale čtyři kilometry od ní bylo stavení, které vypadalo jako horská salaš. „Leť sem.“ Ukázala a rozdýchávala nervozitu.
Simba neměl důvod odporovat a bez potíží proletěl atmosférou planety a travnaté svahy horských svahů se k nim přibližovaly tak, že už během pár minut kroužili nad stavením. Chlupatý pilot se dal do přistávání kus od budovy a plotu, kde se právě páslo stádo ovcí. Plocha se sice svažovala, ale byla jinak rovná, a i když byl při dosednutí trochu nejistý, obešlo se to bez problémů. Hydraulika vzpěr je vyrovnala jak jen to šlo a než otevřeli rampu, oba cítili, že v obydlí, z jehož komínu lenivě stoupal dým, se nachází nejspíš dva jedinci citliví k Síle.
Neohroženě tedy vykročili k vstupním dveřím doprovázení bečením ovcí, kterým se moc nelíbilo, že tu jsou cizinci, a ta ovčácká ťava vypadala, že by je byla schopná roztrhat na cáry. Simba na ni ale promluvil, hodil jí nějakou ňamku, ze které si předtím půlku odkousl, a bylo po hysterčení.
Vzduch tu byl opojný a lahodný. Upíjela ho plnými doušku po hodinách v lodi a krok za krokem se blížila. Cítila, jak se ty dvě aury začaly přibližovat.
„Tys vážně přišla!“ výskla rohatá Togruta vyloupnutá na prahu domu a Jess málem trefilo.
Dřív než samotnou Nikki totiž viděla obrovskou vybouleninu, která zaplnila rám dveří, a až za ním se objevila tvář její kamarádky. Strhaná, ale usměvavá tvář těhotné ženské v posledních dnech či hodinách před porodem.
„To mě poser…“ hlesla konsternovaně Jess a nemohla spustit oči z toho obrovského břicha, které se tyčilo pod kamarádčinými ňadry.
„Pojď mě obejmout,“ rozpřáhla ruce Togruta a udělala krok kupředu. Jess byla mimo, neměla slov. Náměsíčným krokem vyrazila ke kamarádce k obejmutí.
„To je to se mnou tak hrozný?“ zavtipkovala těhule, která si nemohla nevšimnout Jessičina zaražení. „Asi jsem to neměla s těmi hambáči přehánět.“
„Nebo s čůráky,“ vypadlo Jess, prohnutě objala Nikki a doufala, že ji nemačká moc, aby jí neporodila na nohy. Měla se před výstupem obout!
Nikki její jadrný komentář přešla mlčením a omluvně pokrčila rameny.
„Bylo toho na mě moc. Tahle válka… a když jsem pak …“
„Neospravedlňuj se mi.“ Chytla Nikki za ruce a v duchu si vynadala, že nebyla taktnější. „Neudělala jsi nic špatného, ne?“
„Děkuju.“
„Co to bude?“
„Nevím, nikde jsem s tím nebyla.“
[„Dobrý den, já jsem tady taky,“] ukázal se Simba u Jess, v pacce olízanou kamennou sůl pro ovce. Když spatřil togrutí břicho, uznale přikývl. Takhle přejedenej tedy ještě nikdy nebyl!
„Jé, to je tvůj-.“
„Padawan,“ usmála se a přikývla. „Shyriiwook ses furt nenaučila, viď?“
„Stále ne.“
„Mno, nějak se domluvíte. Po cestě do nemocnice.“
„Tak to vůbec,“ couvla Nikki a málem zakopla o práh. Couvala jak upír před sluncem. „Nesmí se to dozvědět!“
„Zbláznila ses? Co tu chceš jako dělat, až se to začne drát na svět, hm?“
„Pomůžeš mi s tím.“
„Tak to určitě. Zná tě tu někdo?“
„Jeden bača, Far’Kajo.“
„Kde žije?“
„Patnáct kilometrů odsud. Jednou týdně se tu staví a optá se, jestli něco nepotřebuju.“
„Máš na něj spojení?“
„Jo, ale-.“
„Simbo, dojdi nakrmit všechnu zvěř a pak pošli zprávu jedinému uloženému kontaktu, co Nikki uvnitř na konzoli má. Napíšeš sousedovi-.“
[„Je mi to jasný, provedu!“] Zasalutoval a rozběhl se zpět za zvěří.
„Letíme pryč,“ zodpověděla nevyřčenou otázku togrutské těhule a nabídla jí rámě. „Já tě rodit nebudu a už určitě né tady. Vezmu tě domů. Táta s tím má větší zkušenosti.“
„Řád, nesmí se o tom dozvědět. Přišli by si pro ni…“
„Takže to bude holčička?“ zasmála se Jess. „Neboj, budete v bezpečí. I před Řádem.“ Na mysl jí přišla Champieho vize a neudělalo jí to radost.
Bylo rozhodnuto, vezmou Nikki i s jejím nenarozeným dítětem do enklávy, kde se o ně postarají. Nebyla jiná možnost nebo Jess o jiné ani nepřemýšlela. Do nemocnice by ji nedostala a utajit dítě rytířky Jedi možná nebylo úplně paranoidní.
Zatímco ji podpírala a pomalým krokem ji vedla do Rychlého drápu, Simba se staral o zvířata a k dokonalosti mu chyběl jen slamák.
Jess odvedla Nikki do koupelny a zatímco se Togruta dávala dohromady, ona sama se vydala do obydlí posbírat její věci. Moc toho s sebou neměla, ale světelný meč byl samozřejmostí. Když měla posbíráno, uhašený oheň v kamnech a Simba odeslanou zprávu sousedovi, nalodili se zpět na Rychlý dráp a vyrazili ke hvězdám.
Let hyperprostorem byl ze začátku klidný. Budík ukazoval, že jim zbývá necelých sedm hodin letu, lednička byla naplněná ovčími sýry, které Jess se Simbou degustovali, a Nikki se tvářila spokojeně. Problém nastal až když Simba seskočil ze židle, že dojde Jess pro pivo, a pod nohama mu to hlasitě čvachtlo.
[„Já nic nevylil,“] nahlásil hned, aby to nebylo na něj.
„To můžu potvrdit, vždyť tě kontro-lu-ju,“ Nikčiny oči jí to prozradily dříve než její ústa.
„A-asi mi praskla voda.“
***
„Vážně to ještě nevydržíš?“ koukala na neoblomných šest hodin a dvacet minut zbývajícího letu a modlila se, aby řekla ano.
„Že já píča blbá raději nešla na maliny!“ nadávala bolestí a dýchala u toho jak zápasník sumo.
[„Au, au, au.“] Simbacca se snažil vysvobodit ruku z jejího sevření, ale hydraulický svěrák v dílně mistra Habiliho byl proti tomuhle dětská hračka.
„Věř si, sakra. To dáme!“ nenechala se Jess tak snadno odbýt. „Co takhle něco na bolest? Rum?“
„Vem meč a vyřízni tu bestii ze mě!“ Simba byl takhle maličkej a smířil se s tím, že bude do konce života mrzák bez ruky.
„Aaaaaa!“ agonický křik zalehl těm dvěma uši a Jess už po meči skutečně sahala.
[„Nechci sýčkovat, ale myslím, že to domů nevydrží.“] Rudovláska musela rychle myslet.
„Potřebujeme se spojit s domovem.“
[„V hyperprostoru?“]
„Tak nás zastav a vytoč enklávu. Vydupej si strejdu, že je to fakt vážný, a pusť ho do celé lodi, jo?“ Přikývl.
„Nikki, mohla bys mu pustit na chvilku ruku? On se hned vrátí.“ Upocená přikývla a pomalu, neochotně pustila chlupatou packu. Její majitel bleskem zmizel splnit svůj úkol. „Já dojdu pro nějaké osušky a teplou vodu, jo?“
„Neodcházej.“
„Bude to jen na skok,“ slíbila a pelášila taky.
***
Kalhoty letěly do koše jako první. Opláchla jí zadek a otřela od nečistot a dala pod ní novou čistou osušku.
„V nemocnicích dělaj před porodem klistýr, protože se stává…“
„Pozdě, zase pozdě!“ Byla zakouslá do svého spodního rtu a sledovala upřeně rozkrok Nikki a nevěřila, že by z něj mohla vylézt malá Togruta. Vejít se prostě nemůže. „Jakou máme dilataci?“ podívala se na Simbu. Stáli uprostřed vesmíru, nikde nikdo a spojení s enklávou kvůli složitému šifrování nebylo okamžité.
[„Dvacet vteřin, přibližně,“] konstatoval a otřel zpocené čelo rodičce.
„Nedá se nic dělat, puso. Musíš začít tlačit.“
„Už toho v sobě víc nemám!“
„Hovna už žádný, ale ještě jednoho špunta jo.“
„Nenávidím tě.“
„Bez vykecávání,“ plácla ji po stehně.
„… pak jí přikaž, ať tlačí ze všech sil. A takhle, dokud nebude mimčo venku.“
[„Pokojíček bude hotovej coby dup, nějaký preference ohledně tapety?“] pochechtával se na druhé straně připitý Champie a viditelně se dobře bavil.
„Tlač.“
„Aaaaa.“
„Myslím, že jde růžkama napřed,“ rozšířily se Jess oči a Simba se snažil taky nakukovat, ale dlouho to nevydržel, aby si nezošklivil kečup. Osuška pod ní začala nasákávat krví. „Vedeš si skvěle, kočko,“ pochválila ji, „tlač!“
„Aaaarggh!“
***
Jess se krvavýma rukama snažila otírat oči od slz, které jí zaplňovaly výhled. Strašně krvácela. Strašně a dlouho. Ne Jessica, ale Nikki. Lidská krev nebyla kompatibilní s togrutí a nikde tu pro ni neměli transfuzi. S každou minutou vyprchávala z Nikki krom krve i energie k tomu, aby pokračovala dál. Simbova ruka už dlouho nebyla drcená a spíš on ji musel silně svírat, aby mu nevyklouzla. Život z ní unikal a oni mohli jen přihlížet a modlit se, aby se stal zázrak. Byla to nejdelší hodina v jejich životě. Chlouppek ani Champie nic neříkali, jen hrobově mlčeli a svírali v prackách prázdné lahve.
[„Jess…?“] pofňukával Simba a hledal u mistyně ujištění, že to dobře dopadne.
„Zatlač, Nikki. Ty to zvládneš!“ nutila se k úsměvu.
„Aaaaa!“ křičela máma.
„Ueeee!“ rozřízl to křik něčeho malého a nespokojeného. Rohatá hlava až po krk čouhala z Nikki a oba porodní asistenti se neubránili radostnému úsměvu.
„Tohle bude určitě holčička,“ usmívala se Nikki, ale byla celá bledá.
„To teda bude,“ bulela Jess při pohledu na mimčo. „Teď ale musíš ještě pořádně zatlačit!“
„Jaká je?“
„Je… je nádherná.“
„Párkrát, říkáš?“
„Už jen párkrát. Seber poslední síly a zatlač. Teď! Skvělý, ale musíš víc. Teď! Že ty přemýšlíš, jak se bude jmenovat a zapomínáš, že musíš dorodit, hm? Teď!“
[„Jess…“] zvedla hlavu, otřela si oči od slz a zaostřila na tvář své nejvíc nejlepší kamarádky. Oči měla zavřené, vrásky z námahy a soustředění byly pryč. Vypadala, jako by spokojeně spala. Simba jí zkontroloval tep. Zakroutil hlavou.
„Tati, slyšíš mě?!“ křičela a nemohla to být ona, protože ji paralyzovala skutečnost, že Nikki je mrtvá. „Nikki odešla do věčných lovišť. Mimčo řve a je na půl cesty!“ Těch dvacet vteřin bylo nekonečných.
„Okamžitě ji dostaň ven. Hned!“
Rozhlédla se kolem sebe, co by mohla použít, až jí Simba podal nůž, který přinesl asi z kuchyňky.
Klepající se rukou jej převzala a pokusila se polknout knedlík, který měla v hrdle.
„Raději byses měl otočit… tohle nebude hezký pohled,“ kývla vážně na otesánka a ten bez váhání uposlechl.
Chtělo se jí zvracet a umřít, když nůž zajel do Nikki. Holčička začala vřískat o oktávu výš, asi jí omylem špičko nože rejpla. Pak už to šlo fofrem. Rozřízla Nikčino břicho až k pupku a vytáhla zakrvácené děvčátko z matčina lůna. Zabalila jej do svého županu.
Simba přebral nůž a postaral se o pupeční šňůru.
„Tak co?!“
[„Tak co?!“] ozývalo se z enklávy.
„Brečí, řízla jsem ji nožem mezi lopatkama, ale dýchá. A žije.“ Třásla se a oči měla od slz zarudlé. Další dvacetivteřinové ticho.
„Teď to bude hodně morbidní, ale potřebuje se napít. Nikki by už měla mít mléko. Nech ji napít a zbytek mléka odsaj do nějaké sterilní lahvičky. A upalujte sem!“
Měla plno otázek, nechápala, jak je možné, že se už dávno nezhroutila, ale asi díky výcviku fungovala dál. Sedla si vedle Nikki na pohovku, na které rodila, a přiložila jí novorozenou dcerku k prsu. Křik a dětský pláč ustal. Jess políbila Nikki na čelo a pronesla v duchu modlitbu k Tutattisovi za její duši.
***
Zbytek cesty se nekonečně vlekl. Jess poslala Simbu, ať si jde odpočinout. Sama se pak postarala o mléko a svírala malou v náruči, chovala ji a mumlala snad i nějakou ukolébavku. Přes chladnoucí tělo Nikki přetáhla deku. Z pláče jí visela z nosu nudle, kterou pravidelně utírala do rukávu, a před očima jí utíkaly všechny společné vzpomínky, které s tou trhlou, usměvavou a ze začátku troch zakřiknutou cácorkou prožila. Na prsou teď hřála její dceru, která svou úžasnou mámu nikdy nepozná. Nepozná svou mámu, odkud pocházela, kým byli jej prarodiče... Ani Jess to nevěděla. Možná ani samotná Nikki, kterou Řád přijal jako malého špunta. A zpřetrhal všechny vazby.
Ztrácela se v myšlenkách a už ani neměla co plakat, když se ozval budík, že budou brzy doma. Simba na ni houkl, že se o to postará. Jess nebyla schopná se ani zvednout.
Neletěli do Fogsmeade, zasekli to rovnou u jezera. Do lodě vběhla Yari, Champie, Chlouppek a za nimi i Joyce s Fosh.
První jmenovaná věnovala Jess smutný pohled a opatrně holčičku přebrala. Rudovláska byla tak vyřízená, že by nebyla schopná ani odporovat. Yari zabalenou Torgrutu přitiskla opatrně k sobě, do druhé ruky vzala lahev s mlékem a rychlým krokem zamířila rovnou k Lempixovi, aby se ujistili, že je holčička v pořádku.
Champie se u Jess zastavil a soustrastně jí položil ruku na rameno. Objala ho.
„Je mi to moc líto, Kočko,” převzal si ji Chlouppek. Velmistr se přesunul k synovi, kterého zrovna utěšovala v objetí Fosh.
[„Pojďte, máme ještě něco na práci.”]
[„Nerodí nikdo další, že ne?”] zděsil se Simba.
[„Ne, ale budeme potřebovat dříví,”] odpověděl možná trochu enigmaticky jeho otec a všichni tři vyšli ven do deště.
V lodi zůstali už jen Chlouppek, Zeltronka, Jess a nebožka.
„Dříví?” zeptala se opožděně, až když jí to došlo, Jessica.
„Musíme jí pochovat,” pohladila ji po hlavě Joyce, „jako rytířku Jedi, ne?”
„To jo,” přikývla a odevzdaně se nechala odvádět. Chlouppek za nimi zůstal, aby se postaral o tu nejméně příjemnou součást šamanské profese. Kapky deště Jess trochu probraly a začaly smývat krev.
„Je mi to moc líto.” Joyce nemohla vystát to ticho.
„Kdybych tam neletěla… tak by možná umřely obě a já se to ani nedozvěděla.”
„Ale tys letěla a udělala pro jejich záchranu maximum.”
„Já vím. Děkuju,” políbila ji za chůze na tvář.
„Už víš, co s ní bude dál?”
„Postarám se o ni.” Souhlas či nesouhlas nebylo na místě říkat momentálně nahlas, tak Joyce jen přikývla.
„Jak se jmenuje?”
„Nevím… Nikki umřela dřív, než to stihla říct.”
-
//tohle neni finalni verze
Čas utíkal jak voda. Jessica většinu času trávila na palubě Jungle Jetu se Simbou a brázdila galaxii a dobrodružství bylo jejím denním chlebem. Tu chromovou krásku zvládala řídit i jendou rukou, což Mia nesla dost nelibě a nemít novou hračku a starost v podobě Jolly Jedi, jistě by se na ni významně mračila.
Byla šťastná. Na Enklávě měla jak tátu, tak Champieho. Spoustu přátel, nejmilejšího otesánka a také Joyce, do které byla stále pubertálně zamilovaná a se kterou byl život ve všem krásnější.
Emily taky rostla jako z vody a byla krásnou usměvavou holčičkou. Joyce byla příkladnou náhradní druhou mamkou a o malou se starala jako o vlastní. Yari byla zas příkladnou náhradní babičkou a mohli se na ni vždy spolehnout, že prcka ohlídá, když bylo třeba. I ostatní cácorky se kolem batolete motaly a tahaly ji po enklávě a dělaly s ní všechny ty holčičí věci, co malé holky s ještě menšími dělají.
Ve svém pokoji měla na stolečku přes lampičku stále pověšený přívěšek, který dostala od Dave po Derkovi a sem tam si na ně vzpomněla a představovala si, kde asi s Kirou jsou. Zda se má jejich potomek taky tak dobře, jako Emily.
Stýskalo se ji po Nikki. Stýskalo se ji po B’lim. Stýskalo se ji po máme. Stýskalo se ji… po Jessiem. Ne, nevyměnila by Joyce za nic na světě. Zachránila ji, milovala ji.
Ale stýskalo se ji po něm. Nebo spíš po vzpomínce, kterou si na něj uchovávala. Teď už musel být úplně jiný. A co Chlouppek říkal, kdo ví, zda-li přežil, když mu pomáhal při útěku z Roze-ba III.
Poctivě s Yussim trénovala a vlastně s každým, kdo tu uměl držet meč v ruce. Jen starý šermířský mistr a Champie se ji vyrovnali. Chlouppek dělal velké pokroky, ale stále si byl jistější s vysloveně chladnými zbraněmi. Vynahrazoval si to tím, že s Champiem vymýšlel tu jejich pitomou bojovou formu, kterou se s nimi prý učit nemohla. Paznechti.
Na kontroly k Lempixovi docházela pořád. S obličejem už ji pomáhat nemusel, byla spokojená, ale zvykla si za ním chodit a ráda mu tam dělala společnost. Navíc to byl její gynekolog a projevoval zájem v tom ji zkusit zrekonstruovat reprodukční schopnosti. Nebránila se tomu. Čím víc práce ten vratix měl, tím šťastnější byl.
Simba už byl skoro stejně velký jako ona, výrostek jeden zrzavej, a mohla na něj být patřičně hrdá. Jen by nemusel být takový žrout.
Z nájezdů do hrobek a všemožných vykopávek si krom holocronů přiváželi i mnoho fotek, z kterých pak dělali přednášky pro ostatní a dělili se s nimi tak o své zážitky a poznatky. Kdo ví, zda se jim to taky nebude jednou hodit?
Voojta s Peelem mají stále neodbytnou touhu šmírovat a ve svém snažení byli tak vynalézaví, že pro všechu paranou na to Jess již dávno rezignovala a protože Joyce exhibionismus rozpaloval, ani si nestěžovala. Voojta s Peelem ostatně taky ne.
Čas od času létala s Joyce a svými padawany na společné výlety. S Fosh si docela rozuměla a záviděla ji, jak hezky umí tančit.
To se Sagwen trávila mnoho času po přednáškách o černé magii, kdy si miraluka přála doučování, ačkoliv vše zvládala bravurně. Nedokázala ji odmítnout, však její zápal by inspirativní a mnohdy i zahambující, a tak se dobře spřátelila i s ní.
Za Šedým Šumem chodila v zásadě zhousenkovaná a pak i chápala, co se jí snaží říct.
Rahma měla ráda, protože speciálně pro ni s Joyce pěsotval okurky a liboval si, jak jim při takové spotřebě musí chutnat.
S Vallou se stále moc nemuseli, ale protože se zpravidla v Enklávě míjeli, případné krátkodobé setkání probíhalo bez incidentů .
***
Ten den začal jako jeden z těch mála dnů v roce, kdy byla ve svém pokoji na Enklávě. Z děsivých snů se probrala do reality, ale oči ještě nehodlala otevřít a v polospánku zapředla jak kotě. Mírně se protáhla a rozevřela nohy, aby měla Joyce lepší přístup a se spokojeným úsměvem to vydržela ještě pár minut. Jen s velkým tílkem Ding Dong Dugs na sobě vyklouzla z peřin po půl hodině a bosky došlapala do koupelny. Rovnou si opláchla obličej, aby z něj dostala Joycin pach a z očí ospálky a natáhla se po kartáčku na zuby. S ním v puse si čistíc chrup dřepla na záchod a s černým mrakem v hlavě se zpátky do pokoje vrátila až za dalších patnáct minut. Prostěradlo bylo už dávno vyměněné a Joyce zářila jak sluníčko.
„Tohle mi chybělo,“ přiznala se borůvka a Jess ji místo odpovědi vlepila pořádný polibek, protože odpovídat jí, ,mně taky‘, jí přišlo nedostačující.
Už upravená a připravená k tréninku se vedla s Joyce za ruku chodbama a protože vyrazily dřív, než měla se Simbou domluvený sraz v tělocvičně, zatočily ještě k Yari. Poklábosily, daly se frapéčko a pomazlili se s Emily, kterou jim babča přes noc hlídala.
Plán byl takový, že tam Joyce zůstane, vystřídá chůvu Yari, a že Jess vezme Simbu s Fosh ven a naučí je zas něco nového, jenže tento den jim tento plán nebyl přán.
Zpráva od Champieho zněla jasně, hodit vše za hlavu a přijít do hangáru. Jessica cítila, že je to něco vážného a Joyce musela též, obě si vyměnily jen pohled, přikývnutí, s omluvou poprosily Yari, jestli ještě chvíli nepohlídá malou a vyrazily rychlým krokem směrem k cíly srazu. Tam už všichni čekali.
Obě se pustily za ruce a stouply si ke svým padawanům.
„Kde je strejda Chlouppek?“ zašeptala Simbovi
Obyvatelé enklávy o tom ještě nevěděli, ale přes noc vytáhl Neva z napíchlé CIS sítě alarmující zprávy o zahájení invaze na Kashyyyk, což mělo za následek dvě věci. Rychlé a nepříjemné střízlivěni dvou chlupáčů po přerušení dobře rozjeté noci u a také kvapné odfrčení Chlouppka pryč na jeho rodnou zelenou hroudu. Měl být prvním vojem a také průzkumníkem podávajícím informace o aktuální situace, než dorazí zbytek. Protože ani Champie nehodlal čekat doma s rukama v kapsách.
-
S rukama v kapsách jsem čekat skutečně nehodlal – už jenom proto, že jsem v plášti žádné kapsy neměl.
A vlastně byl docela zázrak, že jsem měl ten plášť, protože po probdělé noci plné překotného plánování a bolestí hlavy jsem prostě zákonitě musel na něco zapomenout. Náležitě rozespalý a nabručený jsem se chvíli po Jessice dostavil do hangáru, přejel všechny mírně ospalým pohledem a odkašlal si. Simbacca se málem zadusil tyčinkou, jak se lekl, ale ostatní vypadali připraveni poslouchat, navzdory těm divným poruchám v Síle.
[„Bando, máme problém,“] začal jsem prostě tím, co už si asi všichni dali dohromady, a snažil se si to nějak v hlavě uspořádat. Ono se toho totiž od chvíle, kdy včera přišel Neva a odešel Chlouppek, stalo docela dost.
[„Včera večer jsme z konfederačních záloh stáhli informaci o chystané invazi na Kashyyyk a vypadá to, že právě včas. Pokud velení moc nezměnilo plány, začala dnes ráno a preventivní sabotáž už tedy nepřipadá v úvahu.“]
Ne že by za jiných okolností připadala. Odklonit invazní flotilu na cestě hyperprostorem zatím nepatřilo do repertoáru našich schopností a přimíchat jejich veliteli do kafe projímadlo nebylo zdaleka tak snadné, jak bychom potřebovali. A většinou ani ne proto, že konfederační velitelé kafe zpravidla nepili.
[„Chlouppek odletěl v noci,“] zodpověděl jsem pak jeden z padlých dotazů, [„a já hodlám vyrazit hned, jak mi potvrdí závažnost situace. Nebudu nikoho nutit, aby letěl se mnou, ale protože mám v plánu z toho udělat tak trochu generální zkoušku opravenosti Jolly Jedie, docela by se mi hodilo pár rukou navíc.“] Ono když máte loď, jejíž posádku standardně tvoří skoro osm tisíc klonů, nějakého toho šikulu nebo dva by to vážně chtělo. Nehledě na to, že náš Venator nebyl zrovna v perfektním stavu, ač se v něm Mia nepřetržitě vrtala už skoro tři roky, a nejspíš budeme rádi, když se nám vůbec podaří vzlétnout.
[„Na rozmyšlenou a případné sbalení výstroje máte přibližně hodinu,“] pokračoval jsem pak, ač mi bylo jasné, že většině z nich bude stačit mnohem kratší doba, [„než se vrátím z předběžné kontroly křižníku. Jídla beru dost,“] pohled na Simbaccu, který pochybovačně koulel očima, [„ale nezapomeňte si dýchací přístroje. Kashyyyk je sice známý svými stromy, ale vody je na něm tady docela dost a podle všech plánů se právě na pobřeží bude bojovat nejvíc. Což mi připomíná, že bereme i zalaacy, protože se možná budou hodit a na Venatoru je místa dost.“]
Případné otázky jsem nechal zodpovědět Nevu, otočil se na patě a beze slova nakráčel do Jungle Jetu. Jen ať si to skřet užije, včera mi sice chvíli pomáhal s vymýšlením možných manévrů, ale pak šel zbaběle spát. Nepochyboval jsem ale o tom, že s námi poletí, stejně jako jsem o tom nepochyboval u velké části ostatních. Snad jenom žáky bez mistrů, děti a těhotnou školnici bych tu radši nechal, pod dohledem zkušené matky a chůvy Yari. A Šedého Šuma, abych ho někde náhodou nezašlápl, protože to bych pak samou radostí možná umřel.
Než jsem se vymotal z těchto úvah, předletová diagnostika byla hotová dvakrát tam i zpátky a stačilo stisknout tlačítko na otvírání vrat, vyletět skrz jezero ven a zamířit k vedlejšímu plynnému obrovi. Měsíčků měl sice spoustu a většinu mnohem atraktivnější než ta hnusná šedá koule, kterou jsem si jako cíl určil já, ale jenom tam se v několikakilometrových horách na jižní polokouli nacházel poněkud otlučený Venator. Velký hangár uprostřed vrchního pancíře byl zavřený, prevence proti zbloudilým meteoritům, ale Mia už před dvěma lety otevřela dokovací spojnici na levoboku, kudy jsem se dovnitř skrz silové pole dostal bez nejmenších obtíží.
V hangáru byla úplná tma, až s přistáním Jungle Jetu se díky automatice probudily všechny ospalé zářivky a já spatřil dva zaparkované republikové raketoplány, kterými sem vrchní mechanička dostávala ty hromady potřebných součástek. Těch se mimochodem u stěn válely celé hromady, ale těžko jsem jí to mohl vyčítat, když jsem si ve vlastním pokoji naposledy uklidil před uzávěrkou letošních daní.
Opustil jsem kokpit i loď a vydal se známou cestou do útrob křižníku. Byl jsem tu už několikrát, dost často i sám, ale způsob hledání zdejší opravářky byl pokaždé jiný. Jednou seděla na můstku a vyměňovala žárovky, jindy z bezpečí protiradiačního obleku čistila reaktor, naposledy zas opravovala softwarovou chybku v zaměřování turbolaserových baterií, najít ji prostě nebylo snadné, což u lodi s dostatkem ubikací pro nějakých deset tisíc lidí a hangárem pro několik letek stíhačů a útočný svaz tanků nemůže nikoho překvapit.
Osvědčeným způsobem bylo odchytnout na chodbě jednoho ze zhruba stovky robíků a prostě ho přimět, ať mě vezme za svou šéfovou. Což zní teoreticky mnohem snáz než prakticky, protože většina těch plechových slonů byla z druhé a další ruky a sešrotování nebyli vysloveně proto, že tady bylo potřeba i toho největšího matláka.
Dnes to šlo hladce: ještě jsem ten topinkovač na kolečkách nestačil ani podruhé nakopnout a Mia si našla mě.
[„Zdravíčko,“] zabručel jsem na pozdrav, jakmile bylo jasné, že to, co vychází z náhle otevřených dveří kousek přede mnou, je ona, a počal jsem odhánět hloupého robíka podobně, jako bych odháněl obtížného opeřence. Jenom to „kšá“ jsem si pouze myslel.
Pozdravila taky, ale na tváři se jí objevil podezřívavý výraz. Nedivil jsem se, další pravidelná návštěva byla naplánovaná až na příští týden.
[„Já vím, že jsem tu trochu neohlášeně a vůbec, ale máme problém. A k jeho vyřešení by se nám náramně hodilo, kdyby byl Jolly Jedi bojeschopný tak nějak v následujících dvaceti minutách.“] Usmál jsem se. Jí naopak úsměv ztuhl na rtech. Bylo zjevné, že váhá – zbláznil jsem se, nebo dělám blázna z ní? Sám jsem si nebyl tak úplně jistý, ale naštěstí brzy začala mluvit. Tedy, jen co se přestala smát.
„Bojeschopný? Jestli vám jako bojeschopnost stačí jedna turbolaserová baterie, tři torpédomety, nouzová silová pole a funkční počítač distribuce energie mezi štíty, ovšem bez štítových generátorů, tak to stihnu. Jestli i něco víc, třeba vlečné paprsky a ty štíty, zkusím to zkrátit na dva roky.“
[„Inu, asi to bude muset stačit,“] řekl jsem prostě, podrbal se na hlavě a asi až teď jí došlo, že to myslím vážně. Než ale stihla něco namítnout, zaměstnal jsem ji dalšími všetečnými dotazy.
[„Co motory?“]
„No, loď je má,“ vykoktala po chvíli, „a když do nich nepustím plný výkon reaktoru, který stejně neudržím, tak bychom se možná i mohli zvednout z povrchu měsíce, aniž by vyhořely.“
[„A hyperpohon?“]
„Ten poškozen nebyl a pole strukturální integrity jsem celkem poslepovala, ale...“
[„Takže se možná nerozsypeme?“]
„Možná.“
[„A zvládne do něj loď vstoupit?“]
„Když trochu zatlačíme...“
Ve víc jsem vlastně ani nedoufal, takže to lehce vítězné gesto sice z jejího úhlu pohledu muselo dokazovat mé šílenství, ale laskavý čtenář ho jistě pochopí. Nějaké víry v Síle jako by na chvíli přestaly existovat. Vždyť i se dvěma bateriemi se dalo slušně zavařit, pokud člověk pořádně mířil.
[„Udělám ještě jednu otočku se zvířátky, ale za půl hodiny jsem zpátky a ozkoušíme to, hm?“] oznámil jsem jí lehce tázavě, ale správně pochopila, že vymluvit si to nenechám, a nenápadně naznačila, že varactyla Adélku mám vzít taky, ať se proběhne. Pak zamručela cosi o tom, že půjde vyhnat mynocky z reaktoru, a zmizela mi z dohledu. Takhle si představuji ideálního technika; neptá se, kam letíme a proč, prostě dělá zázraky a sem tam pronese sarkastickou hlášku o tom, že je celý svět proti nim. Což je pravda.
Cestou zpátky k Nubianu mě už míjelo několik probuzených robíků, kteří najednou hrozně spěchali na svá stanoviště, a já se přerazil jenom o jednoho, což byl oproti minulým návštěvám rozhodně pokrok. Na základně jsem byl za pár minut, nahánění divé zvěře do útrob nablýskané a bohatě čalouněné lodi se díky Simbaccově schopnosti s těmi potvorami prakticky mluvit obešlo bez újmy na cti a ztrát na majetku a než jsem je pak na Jolly Jediovi nacpal i s hromadou jídla do jednoho z pomocných hangárů, trojice robíků mi loď zase uklidila. Termín definitivního odletu jsem tedy s přehledem stihl a dokonce mohl chvíli pozorvat čilý ruch v akademickém hangáru.
Zdálo se, že mise za záchranu vopic, jak naši iniciativu rychle pokřtil Neva, se zúčastní nebo chce zúčastnit velká většina obyvatel jeskyně. Jela nejen Jessica, u níž jsem o tom ani na okamžik nepochyboval, a Joyce, která by ji asi samotnou nepustila, sbaleno už měli i jejich padawani, moje učednice za nimi zaostávala jenom o výběr vhodného čtení na cestu a Rahmovi zbývalo překontrolovat automatické zalévání zahrady, kdyby se náhodou výlet protáhl. Yussi nejen důkladně kontroloval světelné meče všech ostatních, ale taky stihl nabrousit pár svých záložních nožů, takže mi bylo jasné, že můžu počítat i s ním, a poněkud překvapivě se k výpravě připojil i Lempix, údajně s úmyslem zkusit si v bitvě poslepovat pár klonů prototypem bacty nové generace. K mé velké radosti, ha-ha, se chtěl účastnit i Šedý Šum s Cae, a zjevně to myslel vážně. Když jsem mu totiž nakázal, že bude fungovat pouze jako psychická podpora a nehne se z lodi, jinak mu do zad vrazím klacek a budu ho používat jako štětku na záchod, s klidem mi to odkýval a dodal cosi o tom, že vylézání z lodi stejně nebude tak horké.
Zájem letět projevila i Yari, ale přeci jen jsem ji požádal, aby radši dohlédla na Školnici, co kdyby jí z těch hormonů hráblo a pokusila se pozabíjet ostatní nebo tak něco. Vojta a Peelo rovněž chvíli brblali, že se těšili na nějakou tu akci, ale slíbil jsem jim, že přivezu pár brnění klonových vojáků a koupím jim nějakou tu zábavnou pyrotechniku, takže nakonec slíbili, že zůstanou a budou v rámci možností hodní. Lacien zmizel a moc mě to nepřekvapovalo.
Chvíli jsem je mlčky pozoroval a přemýšlel, jestli neděláme chybu, ovšem pak šly všechny pochyby do koše a já přiložil ruku k balení. Dýchací přístroj, světelný meč a rezervní baterie už jsem měl bezpečně přicvaknuté k opasku a víc jsem jakožto expert na přežití v extrémních podmínkách nikdy nepotřeboval, ale ostatní toho s sebou většinou táhli trochu víc. Ani tak to ale netrvalo dlouho a jakmile se v hangáru objevila i Sagwen s náručí plnou holocronů, protože se prostě nemohla rozhodnout, byli jsme připraveni.
Shodou okolností přesně v tu chvíli přišla zpráva od Chlouppka. Neva promítl několikrát přesměrovaný hologram pěkně doprostřed našeho kroužku a všichni si vyslechli, že je na tom Kashyyyk přesně tak bledě, jak jsme se báli. Republikové síly jsou na cestě, ale Konfederace zahájila masivní ofenzivu na několika frontách a Wookiové spolu s malou permanentní posádkou klonů jsou zatím na pomalém, ale jistém ústupu. Ujistil jsem ho, že za chvíli vyrážíme, tak ať nám pár plecháčů kouká nechat, a vyzval všechny k nástupu na palubu Jungle Jetu.
[„Mluví k vám kapitán,“] ozval jsem se pak z kokpitu všem těm, co radši cestovali v pohodlnějším prostoru pro pasažéry, a mačkal pár neškodných čudlíků, abych zněl zaneprázdněně, [„za malou chvíli opustíme gravitační pole Miu Leptonis a přistaneme na palubě Jolly Jedie, nejmodernějšího, nejmocnějšího a nejrychlejšího bitevního křižníku, jaký jsme kdy měli. S trochou štěstí se nám povede s ním skočit do hyperprostoru, ovšem už teď musím požádat všechny, co umí aspoň držet hasák, aby byli připraveni přiložit ruku k dílu, jinak tam možná ani nedoletíme. Chlouppek ve zprávě poslal i nějaké taktické informace, na které mrkneme taky a něco vymyslíme, ale prioritou je přežít cestu hyperprostorem.“] Není nad trochu optimismu hned při startu, že?
Nedá se ale popřít, že od té chvíle šlo všechno celkem hladce. Alespoň tedy průlet jezerem, cesta vesmírem, přistání v hangáru našeho carrieru a vylodění. Tam se to pro změnu začalo trochu srát a to, jak se Šedý Šum potutelně šklebil, mě vůbec neuklidňovalo...
„Máme problém.“ Tahle dvě slova jsou vždycky fajn, když je slyšíte hned při výstupu z lodi, dvojnásob pokud je vyřkne vrchní mechanička prostřednictvím hangárového interkomu. Už jsem se chtěl nadechnout a zeptat se, jestli to zkoušela vypnout a znovu zapnout, ale ukázalo se, že vzít s sebou Nevu možná nebyla až taková blbost.
„Ještě že jsem si vzal šroubovák, co?“ ucedil a než jsem se nadál, začal se s Miou domlouvat na jakési inverzi polarity proudu neutronů. Já měl tedy příležitost uvítat ostatní na palubě a poslat je něco dělat.
[„Než loď rozhýbeme, zkuste se seznámit s jejím interiérem,“] spustil jsem a pokynul ostatním, ať mě následují do chodby, [„ubikací je tu nějakých tři a půl tisíce, tak si určitě vyberete, v jídelně jsou nějaké ty příděly, kdyby měl Simbacca hlad, a za půl hodiny přesně se sejdeme na můstku, dobrá?“]
Tentokrát jsem na dotazy i počkal, ale pak už mi v odběhnutí na zmíněný můstek nemohlo nic zabránit. Dokonce ani to, že jsem nejdřív omylem dorazil na ten druhý, odkud se řídí operace letek a vůbec provoz stíhaček. Druhý pokus už se zdařil a já měl příležitost vidět, jak spolu Mia s Nevou opět brilantně spolupracují, aby pomocí několika sedrátovaných prodlužovaček provedli energetický bypass navigačního počítače, protože při zkoušce spuštění vyhodil pojistky a málem se uvařil. Zeptal jsem se, jak můžu pomoct, byl skřetem poslán do prdele a Miou pro pár náhradních kondenzátorů a následujících dvacet minut nám docela svižně uteklo.
V dohodnutou dobu se na můstku už nacházeli i všichni ostatní, ač tam podle mínění nevrlého Aleena neměli vůbec co dělat, a přišel okamžik s velkým O. Mia u předstartovní diagnostiky pokrčila rameny, že to asi lepší prostě nebude, já gesto oplatil zdviženým palcem a dali jsme se do toho.
Dal jsem pokyn zavřít pomocná hangárová vrata, nahodit co nejvíc záložních silových polí a pomalu spouštět hlavní reaktor. Mia poslušně prováděla, cvakala do kláves a jen občas vyplísnila některého robíka, když něco nechápal. Naproti tomu Neva se odvelel do strojovny s tím, že chce být u toho, až to vybouchne, protože to bude stát za to a ani ten měsíček už nikdo neposkládá.
Navzdory šílenému skřípání, sem tam spršce jisker a reaktoru na pouhých deseti procentech se Mie povedlo nahodit motory i inerciální tlumiče, takže když se příď za průzorem počala odlepovat od šedivého povrchu, byli jsme z toho v šoku pouze psychicky. Než se mi povedlo uhasit ohýnek na nedalekém panelu, byli jsme vysoko v atmosféře a k mému vlastnímu překvapení se za pár okamžiků ocitli bezpečně v černotě vesmírné. Tak nějak jsem čekal, že něco vybuchne ve chvíli, kdy si oddechnu, ale Síla zase jednou vyměnila smysl pro dramatičnost za smysl pro humor a musel jsem si chvíli počkat.
[„Dobrá práce, bando,“] pochválil jsem všechny včetně těch, co na nic ani nesáhli, [„kurs na Kashyyyk a šup do hyperprostoru, jakmile to půjde.“]
Mia lehce ironicky zasalutovala, nechala počítač přechroupat data z navigačního počítače a pak, s trochu zlověstným varováním, zatáhla za páku, jakou by se dala umlátit bantha. Hvězdy před námi se začaly líně, strašně pomalu protahovat, ale nakonec to vyšlo. Ozvala se rána, jak nás normální vesmír pohrdavě vyhodil do toho nebezpečnějšího, a jakmile jsme se sebrali ze země, ten tunel kolem už vlastně vypadal dost normálně.
[„Všichni v jednom kuse?“] zeptal jsem se všech přítomných, dostal povětšinou souhlasné bručení a z interkomu nějaké to nadávání, což vyšlo nastejno.
„Jedeme na nízký výkon, což dost omezuje rychlost, na místě budeme nejdřív za den a půl,“ ohlásila Mia ze svého stanoviště a já rozhodně neměl v plánu ji zkusit ukecávat, ať trochu přidá. Už tohle byl tak trochu zázrak, zvyšovat výkon reaktoru by mohl mít katastrofální následky.
Jenže jak už bylo řečeno, Síla neměla svůj nejlepší den, takže když mě o pár desítek minut později varovala, že je něco špatně, bylo už pozdě. Mia vykřikla cosi o kaskádovém zkratu, byla nucena okamžitě hypermotory vypnout a my vyskočili do černé nicoty neznámo kde.
Tam jsme strávili hned několik dní opravami. Do prací byl zapojen i ten, kdo uměl vyměnit baterky v dálkovém ovládání, jenom Jessica měla přísně nakázáno na nic nešahat. A kdo ví, možná se odněkud vyloupl i mistr Denyzz nebo Lacien.
Netřeba snad ale dodávat, že zásoby kafe a alkoholu téměř došly.
-
Ten krátký rozchod na Jolly Jedi využila k tomu, aby se s Joyce, Simbou a Fosh ubytovala tak, aby to měli blízko na můstek, k hangáru a taky k lednici. Aby zahnala vtíravý pocit, že něco důležitého zapomněla, vyndala ještě jednou pro jistotu obsah svého batohu a prohrábla se náhradními ponožkami, kalhotkami, kartáčem na vlasy, pastou na zuby s kartáčkem, náhradní baterkou do břinktyčky, lékárničku, dejchátko a placatku. Měla všechno a dokonce se pochválila nad přibaleným náhradním dejchátkem pro Simbu, nouzovými suchary také pro Simbu a nouzovou placatkou pro Champieho.
Ten zatím kontroloval, jestli není pod postelí nějaký Sithský duch připravený mu po dobu jeho absence ujídat z batohu koblihy a celkově byl celý nedočkavý jejich slavného příletu a záchrany celého Kashyyyku a následně galaxie.
„Mám z toho špatný pocit,“ přiznala Joyce šeptem rudovlásce do ucha a pohledem sledovala, jak Fosh odhání malého otesánka od své konzervy sardinek, že skutečně není otrávená.
„Já vím, cítím to z tebe,“ přitiskla se k ní bokem a pohladila ji po zadku. „Však jsi slyšela Šuma: ,Když hlemýžď do konzervy se špenátem vrazí, špenát zrádcem stane se.‘“
„Chm,“ zakroutila pochybovačně hlavou, „ty tomu žvatlání rozumíš?“
„Vůbec,“ dramaticky hodila imaginární zrní holubům a poplácala ji po těch regio glutealis, „musím jít.“
Na můstku bylo čilo a veselo a všichni dychtivě čekali na start. Takticky zabrala místo hned vedle Nevy a celý ten vznešený vzlet mu zpříjemňovala vytrvalým nabízením své pomoci. Roztomile ji dvakrát poslal do plynu a celkově jim to díky tomu pošťuchování vážně rychle uteklo. Neva byl tak spokojený ze svých jazykových výpadů a krytů, že zapomněl odpojené elementární rezistory, což je sice fuj fuj, ale bez toho by se hold Jolly Jedi ve svém stavu hnul jedině, kdyby ho roztlačily. To sice brilantně obešel, ale netušil, že jeden z matláků zapojil špatně žárovku indikující jejich stav, a tak se to trochu zrancořilo. Stačilo zmáčknout jediné tlačítko, což se nestalo a Neva si zadělal na několikadenní povinnou brigádu.
Když viděl, jak to rozházelo všechny po můstku a následně zjistil příčinu poruchy, raději si vymyslel něco super složitého a vzácného, aby se mu do konce života ti vopičáci nesmáli a pomohl Simbovi vypáčit pár zubů z navigačního stolu. Případné Miino šetření vyřeší jeden mindtrick.
Champie nadával jak Dug a při inspekci ve strojovně do všeho odborně kopal, protože to náramně funguje a co hodinu kontroloval, jestli nají novou příchozí zprávu od Chlouppka. Neměli, a tak jediným zdrojem informací bylo Republikové zpravodajství, které se bojům na Kashyyyku věnovalo velmi, velmi povrchně. Jejich počáteční nasazení a vzrušení se přelilo ve frustraci a pochyby všeho druhu.
Kopání nejen že vyřešilo až překvapivě malé množství problémů lodi, ještě způsobilo, že jsem málem přišel o palec u nohy a musel si dát na chvíli oraz v místnosti, která klonům sloužila jako skladiště helem, ale měl jsem v plánu z ní udělat bar. Stejně jako přibližně z poloviny zbývajících místností.
Popadl jsem láhev čehosi žlutého, nejspíš laku, hodil si do špičky boty pytlík ledu z přenosného mrazáku a opět zkontroloval, jestli nemáme zprávu od Chlouppka. Nic. Ani yolo jako tolikrát předtím.
[„K posrání, tohleto, fakt,“] ulevil jsem si nahlas a bylo mi tak nějak jedno, že se to nejspíš chodbami donese až na můstek. Ostatně Neva tam tou dobou pronášel něco dost podobného.
Chlouppek si užíval yolo asi tři metry pod vodou, kde lapal andělíčky zaklíněný pod padlým stromem, ale to není tak zajímavé jako to, že se Jess potají šťourala v nose a cvrnkala ty poklady pryč, jen aby se ji nevrátil dětský zlozvyk to všechno zbaštit. Situace byla k zbláznění a na ní ten stres dopadal ještě silněji, než na ostatní. Zatímco všichni nějak pomáhali s opravami, ona se nesměla ničeho dotknout a na její návrh, že jim aspoň něco uvaří se nechal Neva slyšet, že si vzal pro takové případy lotšské brambůrky a jestli se přiblíží ke sporáku, tak ji s nimi ukamenuje.
Sáhla si do podpaží, kde měla na své bitevní kombinéze, kterou nosila do akce pro jistoto pod normálním oblečením, skrytou kapsu ne s blasterem, ale již dříve zmiňovanou placatkou.
Vytáhla ji, odvíčkovala a do nosu ji praštila barevná vůně experimentální housenkovice, kterou na oslavu Chlouppkova příletu před pár lety vypálili. Usrkla a rychle ji zase zavřela. Jestli to neudělala dostatečně rychle, tak ji Champie za okamžik neomylně vyčmuchá a je jedno, kde na téhle kocábce právě je.
O pár vteřin později byla situace podstatně méně k posrání, protože když jeden ucítí byť jen lehký závan housenkovice, vlastně je všechno docela v pořádku. Nasál jsem do plic zhruba polovinu vzduchu z místnosti a analyzoval, jaká je šance, že si ze mě zase jenom Vojta a Peelo dělají srandu a šoupli do ventilace suchou kuklu té housenky, ale protože tady ani jeden z výtečníků nebyl, rozhodl jsem se to risknout.
Vyčenichat zdroj libové vůně mi trvalo celkem tři minuty a nějaké drobné, což nebyl ani zdaleka rekord, ale taky jsem byl v neznámém prostředí a jeden robík mi, zmetek, zavřel dveře před nosem.
[„Ha!“] pronesl jsem vítězoslavně, vykukuje zpoza rohu, a možná mi při pohledu na tu placatku trochu kapala slina.
Dostatečně rychle ji tedy ani náhodou nezavřela, ale že by toho nějak výrazněji litovala, to se říct nedá.
„Ha!“ ucpala mu pusu tkanicí housenkovice, která se díky Síle vyprostila z nádobky a ze krouživých pohybů se přenesla chodbou až do chlupáčovo otevřené tlamy. „Už poletíme?“ zeptala se, aby se neřeklo a za vzájemného přibližování se znova napila a na konci trasy zrzkovi nabídla už bez pičovinek.
Chutnalo to pořád dobře. Hlavní ale bylo, že to nejen chutnalo, nýbrž to i dodávalo nové nápady, jako ostatně většina věcí z housenek. Jenom to možná nebylo hned zjevné.
[„Doufám,“] pravil jsem mírně nabručeně poté, co jsem si utřel fousy a olízl si prsty, protože ani kapka nazmar a tak vůbec, [„vždyť uznej, že je to fakt k pláči. Dva roky se pořádně do ničeho nezapojíme a když najednou chceme, šprajcneme se v půlce cesty?“]
Rozhodil jsem rukama, takže bylo moc dobře, že tady na chodbě nebyly stoly, a neodmítl ani druhé nabídnutí lahodného moku. [„Navíc jenom se dvěma pořádnejma technikama, to se odsud můžeme hrabat třeba měsíc.“]
A mně už zbývá jen jeden palec u nohy.
„To si jako nemůžem někoho stopnout? Co takhle brnknout Denyyyzovi, ať nás roztlačí?“ pokrčila rameny, protože dál v jejích opravářských ambicích zajít nemohla. „Takhle tu ztvrdnem do konce války,“ pronesla prorocky a neuvědomovala si, že to tak dost dobře být může.
No, a bylo to tady. Tedy ne snad že bych vzal zavděk zmínkou o mistru Denyzzzzovi, jehož přispění k naší věci bylo vždycky víceméně teoretické, ale stejně mi ty dvě věty poslaly myšlenky poněkud novým směrem.
[„Víš co?“] pronesl jsem tak rezolutně, jako když jsem tenkrát říkal Nevovi, že se mi to studenty pomalované metro fakt líbí a jestli s tím má jako problém, a dokonce jsem založil ruce v bok, což jsem od posledního shledání s Radou dělal vysloveně ojediněle.
[„Kašleme na těžkou techniku. Necháme tady ty dva mrnily, ať opraví, co můžou, a my matláci poletíme napřed v Jungle Jetu. Budu teda fakt nasranej, jestli mi ho jeden z těch retardroidů škrábne kanónem, ale je válka, oběti musej bejt!“]
Fíha, ta housenkovice má sílu.
„Jo, k čemu těžkou techniku, když máme Šedého Šmudlu, nebo jak se ta žába jmenuje,“ poslala do sebe půlku posledního doušku a zbytek podala zpět Champiemu. Za deset minut u Jungle Jetu? Jen doběhnu doplnit tenhle životabudič.“
[„Dvacet, vem toho víc,“] zavelel jsem, ale už půlka toho pokynu byla pronášena v otočce směrem k můstku. Zdržovat se s interkomem stejně nemělo moc cenu, když většina posádky teď byla tam a chyběla akorát ve strojovně úpějící Mia, která stejně zůstává.
[„Děcka, změna plánu,“] oznámil jsem, jakmile se přede mnou otevřela těžká vrata na můstek, a přiznávám, že ta náhlá pozornost všech přítomných mi dělala docela dobře. Ještě víc dobře mi pak dělalo to, jak se Neva lekl a dostal ránu od jakéhosi drátu, který pájel. [„Necháváme tu Venatora odborníkům a poletíme napřed v Jungle Jetu.“]
Rozhostilo se ticho. Odhadoval jsem, že část jich přemýšlela, jak jsem se mohl tak rychle opít, zatímco zbytek nechápal, proč mi to trvalo tak dlouho. Osobně jsem patřil k té druhé polovině.
[„Ta bitva bude stejně převážně pozemní a co si budeme povídat, s touhle krávou tam včas ani nedoletíme, natož abychom s ní napáchali víc škod nepříteli než nám. Možná nám budou chybět zvířata, ale holt si tam ochočíme něco lokálního. Vůbec nechápu, proč mě to nenapadlo dřív, příště mi rovnou řekněte, že jsem debil.“]
„Jsi debil,“ ozval se Neva, ale to bylo v pořádku, byl cílovka.
[„Za patnáct minut se sejdeme v hangáru,“] pravil jsem, a tak se i stalo. Byl jsem tam první, protože já s sebou hromadu zbytečností tahat nepotřeboval, a odměnou mi za to byla možnost provést obligátní předletovou kontrolu systémů.
Jess to nevzala přes můstek, ale kolem jídelny, protože věděla, kde se bude její otesánek nacházet. Vytáhla mu hlavu ze spíže a pověděla mu všechno o tom, že poletí hned pomoct strýčkovi i dědovi s mamkou a že by si měl dávat pozor na toho vznášejícího se kowakianského klauna, co mu dovádí za ušima.
Rozuměl ji tak napůl, ale i to stačilo, aby se zorientoval, nacpal si pusu k prasknutí a společně s ní vyrazil do jejich pokoje, kde při odchodu narazili na Joyce s Fosh, na které ještě počkali a všichni čtyři se na čas dostavili do hangáru, kde už Champie kouzelnou tužkou dělal docházku.
Rozverná čtveřice kupodivu nedorazila ani zdaleka jako poslední. Kromě Sagwen, která poněkud ironicky leštila chromovaný trup Nubianu, byl před nimi na palubě jenom Lempix, který spal ve skladišti droidů, než ho bude potřeba. Když jsem ho vzbudil a vysvětlil mu, že zatím se nám nikomu nepovedlo přijít o končetinu, byl poněkud zklamaný, ale dal si říct a dokonce neprudil, že si máme zapnout bezpečnostní pásy.
Ostatní, to jest Yussi, Cae a ta blbá myš, dorazili až pár minut po Jess a málem jsem je tam nechal.
[„Tak jo, držte si klobouky, za chvíli tam budeme a kdo ví, jak moc je oběžná dráha sjízdná,“] zahlásil jsem, vyvedl loď z hangáru a vžumnul do modrého tunelu hyperprostoru, protože to my tak prostě děláme.
Napsali: Já, Champie a tvoje máma
-
Bylo mu mokro. Zrakem vnímal, jak se temnota dere zpoza jeho zorného pole a zahaluje vše kolem do nicotného hávu, až zbývalo už jen malinké okno světla, naděje.
Tohle neměl být konec, nesměl. Chlouppek cítil pálení na plicích. Už dlouho se nenadechl. Helmu měl od výbuchu úplně zničenou, obličejová část úplně zmizela. Náhradní dýchací náhubek měl sice u sebe, ale život má v takových chvílích smysl pro humor a místo toho, aby pro něj mohl jednoduše sáhnout, musel by nejdříve nadzvednout tu ohromnou tíhu wroshyrové větve, která na něm ležela, a dokázat se tak dostat k brašně na opasku, kde se nacházel.
I tak měl ale štěstí, že zatím žije. Výbuch katamaránu byl zničující a krom zmíněné helmy mohl vděčit za život vojenskému kosmodisku, že se nepřelomil napůl. Na několik důležitých okamžiků však ztratil vědomí a než se nadál byl zády zapíchlý do bahnitého dna, kterého nebýt, tak by ho ta větev vymáčkla i přes zbroj jako pastu na zuby.
Rozvířené bahno zahalilo okolí do neproniknutelného opony jinačího světa a spojení s tím skutečným mu zajišťovaly jen otřesy dna a vln způsobených výbuchy a řachotem bojové techniky, která se pár kilometrů odsud pouštěla do lítého boje.
Bylo by poetické přemítat v takovém okamžiku o životě a o tom, co teď asi dělá Jess s Champiem, ale realita není vždy taková, jakou si ji lze vysnít. Místo toho měl v hlavě ledový klid zaměřený jen a pouze na dostání se z této šlamastiky.
Pravou ruku měl zkroucenou pod zády, druhou naštěstí volnou. Větev nad ním vážila jak transportér, ale i přes zoufale se tvářící situaci se nebylo třeba uchylovat k velkým Silovým čachrům. Volnou rukou začal z pod sebe odhrnovat bláto s kostmi a dřevem, které se v něm po věky hromadily, a snažil se klesnout o pár centimetrů, aby mohl ze svého vězení vyklouznout. Trochu si pomohl jednoduchým kouzlem a skutečně se mu podařilo klesnout, zatímco větev držela na svém místě. Pravá ruka mu sice odmítala reagovat na povely, ale s tím se nějak vypořádá na suchu. Levou sáhl rychle do brašny, ze které vylovil dejchátko a… nádech.
Ještě okamžik ležel a užíval si pocitu v plicích, než se jedním mocným odrazem nohou vystřelil k hladině, kterou rozčísl čelem.
Ten pohled šel jen špatně popsat slovy.
Nebe, jindy plné ptáků, bylo poseto černými obláčky od vybuchlých protileteckých granátů a barevné blasterovou střelbou. Mezi tím čardášem kmitaly wookieeské letky v katamaránech nebo na okřídlených potvorách s houfy konfederačních automatizovaných stíhaček. Rozhlédl se kolem dokola a z vysokého břehu nejdříve ucítil a pak i uviděl zbytky katamaránu, jehož sestřelení přežil. Byly omotané kolem kmenu stoletého wroshyru a hořely. Pach spálených chlupů a masa prozrazoval tragický osud jeho posádky.
Jedna ruka netleská, ale plavat se s ní dá a nebylo to ani daleko. Rychle se vydal přesvědčit, zda-li by z katamaránu nemohl ještě někoho zachránit. Jediný Silový odraz a dopadl s podlomením kolene vedle vraku. Uvnitř se škvařil s rozevřenou tlamou Jurgak, střelec, který zemřel zásahem, který je poslal k zemi. Ženistka Serrmegra se pokusila vyskočit, ale zamotala se do lana, s jehož pomocí slaňovali, a ležela rozdrcená pod vrakem. Na místě pilota chybělo sedadlo – to spatřil asi dvacet metrů v džungli. Chlouppek si strhl zničenou helmu a okamžitě se k němu rozbelhal. Naštěstí v něm našel to, co hledal.
Wyrrgy, sežehlý a sedřený od větví, kterými proletěl, v něm stále seděl neschopný pohybu. Trny Furrgorulku zapíchané po celém těle prozrazovaly příčinu paralýzy.
„Už jsem tady,“ padnul před ním na kolena, zatočila se mu hlava, a pohyblivou rukou mu začal opatrně vytrhávat trny. Čím dřív je z něj dostane, tím dřív paralýza pomine. „Jurga a Serr se dostali první třídou do věčných lovišť a bitva je v plném proudu, musíme se odsud rychle dostat a poslat zprávu Champiemu.“ Mluvil s ním a on reagoval aspoň pohybem očí a tichým mrmláním.
Oba dva vypadali dost použitě, taky jim předchozí dny daly zabrat a teď to nebylo o moc lepší.
***
Už se nechtěl nějak moc angažovat v této hloupé válce, ale když se s Champiem dozvěděl, co se na Kashyyyku chystá, nedokázal váhat. Jediným lokem dopil lahev načaté žížalovice a rychle se domluvili na dalším postupu, jehož základním pilířem bylo to, že se angažovat budou.
Bylo třeba varovat Kashyyyk, o což se postaral na dálku Neva, a vydat se na místo a dát droidům, co proto. Chlouppek vyrazil první, dřív, než Champie shromáždí ostatní a roztlačí Jolly Jedi. Stanovil si tři cíle, zkontrolovat domov a bezpečí rodiny své i Simbovo, přidat se k obráncům a posílat Champiemu informace z bojiště, než dorazí.
Ještě po cestě poslal zprávu Wyrrgymu, ať na všechno kašle, nakopne vrtuli a přiletí domů, že tohle si nechce nechat ujít. Věřil, že se tam dostane včas, ale jak se vyloupl z hyperprostoru u rodné hroudy, bylo jasné, že s tím bude problém. Konfederační flotila se už vznášela na orbitě a utvářela neproniknutelnou blokádu. Z jejich lodí proudily nekonečné šňůry transportních lodí.
Využil nedokončeného obléhacího manévru a proplul na povrch. Na všechny strany, kam až dohlédl, všude se k nebi tyčily černé sloupce kouře a hejna ptáků bláznivě bloumala po obloze.
***
Tyrvrarr bylo malé městečko v korunách stromů, blízko kterého bylo posvátné jezero Varf. Chlouppek se tam narodil a vyrostl a u jezera se také před mnoha lety oženil, ale tehdy to tu vypadalo úplně jinak. Domy tu tehdy nehořely a po ulicích a ve větvích nepobíhali zmatení a vyděšení chlupáči. Tu matka hledala své děti, támhle dobrovolníci hasili prudký požár šířící se po celém kmeni výš a výš.
Nebyl čas nějak dlouze přemýšlet o situaci. Senzory jeho lodi nezachytávaly žádné bitevní droidy.
Tipnul by to na Trandoshany. Kolikrát se tu s nimi za jeho života už bil?
Přistál na plošině s nejmenším množstvím suti a vraků a vyběhl ven do toho pekla.
Okolo hlavy mu proletěl oštěp a zarazil se mu do lodi. Tři obránci na něj mířili zbraněmi, čtvrtý se natahoval pro další oštěp.
„Jaké jsou ztráty a jak je to dlouho od posledního nájezdu?“ nezdržoval se pozdravy a chtěl se co nejdříve zorientovat v dané situaci.
[„Nemáš tu co pohledávat, Démone! Odejdi a nepřinášej na naší vesnici další pohromu!“] zařval Vrufrer, Chlouppkův starý spolužák, který si pamatoval spíš to zlé, co tu dřív vymňoukl.
„Jo, já vim, pak si to se mnou vyřídíte. Kde je Kanry a Lawly? Wyrrgy se už objevil?“
[„…neobjevil,“] odpověděl po chvilce zamračeného trucování, [„Kanry s Lawly prohledávají okolí a snaží se najít Zygerrianský tábor, kam odvlekli naše lidi. Moc nás už nezbylo.“] Zygerriani? Tak tyhle mačičky už dlouho nikde nepotkal a že se s nimi střetne zrovna v koruně rodného stromu by nehádal nikdy.
„Kdy byl poslední nájezd?“ zeptal se ještě následován těmi čtyřmi, zatímco si to drze štrádoval do domu své ženy, kterou u stejného jezera, kde si ji vzal, před několika lety pohřbil.
[„Bude to už skoro půl hodiny. Bylo jich víc jak patnáct… Zůstalo nás už jen deset bojeschopných. Z toho pět se vydalo na ten průzkum,“] osvětlil ještě trochu situaci Vrufrer a poslal kolegy, ať informují ostatní a jdou hlídkovat na své pozice. Za jiných podmínek by se Chlouppek ptal, jak je možné, že pochytali víc jak čtyři sta obyvatel Tyrvrarru, ale došlo mu, že většina bojovníků se odešla vypořádat s droidy a zde zůstali jen ženy, děti, starci a hrstka obránců.
„Kolik našich je třeba ještě pohlídat?“
[„Skoro třicet, ale ať už máš v plánu cokoliv, náčelník nebude rád. Vlastně si myslím, že tě zabije, až zjistí, že ses tu znova objevil.“]
„Jo, to už jsem párkrát slyšel,“ zamumlal si pro sebe a odvalil z cesty vylomené dveře do domu, který už dlouho patřil někomu jinému. Uvnitř byl hrozný nepořádek, jak se zde otrokáři pokoušeli najít někoho k odchytu a něco vzácného. V pracovně odtrhnul falešnou kůru a odkódoval bezpečností schránku, kterou zde před lety nechal a nestihl kvůli urychlenému odletu vybrat. Měl sice světelný meč, ale něco mu říkalo, že by ho měl použít jen v tom nejhorším případě.
Ze skříňky vyndal svou válečnou sekeru, hromadu nožů a speciální postroj na záda, ze kterého sundal toulec s šípy i s lukem. Tentokrát to bude bez nich.
[„Co ti tak dlouho trvá?“] zavolal na něj nervózně od dveří Vrufrer a zabušil do rámu, aby si Chlouppek pospíšil. Ten už byl skoro připravený, jen si ještě uvázat na hlavě červený šátek, schovat do něj na temeni jeden z nožů a mohl vyrazit do lesa na lov kočičáků. Byl nejvyšší čas.
Vyběhl ven do ulice, jen, aby mu nad hlavou proletěl zygerrianský R-speeder, ze kterého v sítích viselo šest Wookieeů. Vrufrer zvedl k výstřelu svou pušku. Třikrát vystřelil, třikrát minul. [„Sakra, co tu postáváš?! Tak dělej něco!“]
„Táhni už dohajzlu,“ okřikl ho při pohledu na další přilétající speeder, čapnul ho a hodil ho zpátky do svého domu.
[„Ty č-,“] vyhrabal se ven, ale tam už Chlouppka neviděl. Houpal se v sítí visící z R-speederu a mizel daleko v lese.
***
Cesta trvala asi dvacet minut a pilot si nelámal hlavu s tím, jestli letí příjemně pro odchycené pasažéry, a tak byli Chlouppek a dalších šest odchycených sešvihaní větvičkami a v prudkých zatáčkách někteří otlučení od nárazů do kmenů stromů. Zygerrianský tábor byl rozbit v Zemi Stínů severně od města a krom tří středně velkých transportérů kotvících v půlkruhu, se uprostřed nacházely dva velké přepravní kontejnery, tak akorát do těch transportérů. Mezi táborem a městem se točily dva páry speederů a jeden náhradní byl zaparkovaný stranou od kontejnerů. Po obvodu tábořiště bylo na šestnáct velkých ohnišť kvůli ochraně před predátory. Trandoshani by ohně neměli. Jak kvůli utajení, tak kvůli tomu, že jako fanatičtí lovci se predátorů nebáli.
Speedery zakroužily nad táborem a zastavily se nad jedním z kontejnerů. Otevřel se mu horní poklop a do něj postupně shodily chlupáče v síti. Několik rukou z něj vystřelilo v pokusu o útěk, ale pod vahou padajících těl zmizely a než se mohly znova objevit, poklop se zavřel. Chlouppkovu síť odpoutali kus stranou, uprostřed hloučku po zuby ozbrojených kočičáků, kteří na něj namířili zbraněmi.
Nekladl odpor, chtěl se tu ještě trochu zorientovat, než začne jednat. Uvnitř kontejnerů muselo být skoro sto chlupáču, nebo tak mu to Síla naznačovala. Ozýval se z nich křik a sténání. Ve vzduchu visel pach ponížení a strachu. Transportér úplně vlevo byl naplněný jedním plným kontejnerem a do prostřední lodě právě začali tahat jeden z naplněných.
„Stříkněte mu té-dvojku a seberte, co u sebe má,“ křikl asi velitel na jednoho z pochopů, „naložte ho opatrně, ať se mu nic nestane. Dostanem za něj pořádnej balík,“ ušklíbl se a po úšklebku následoval záblesk, po kterém se zhroutil k zemi s vypálenou dírou v hlavě. Co se to kurva… pomyslel si Chlouppek a určitě tu nebyl jediný…
Zygerriani začali padat k zemi prošpikovaní blasterovou střelbou a než se stihli rozkoukat, co se vlastně děje, bylo jich napováženou málo. Pálili z obraných pozic a krycí palbou se pokoušeli zajistit záchranu zraněných spolubojovníků.
Využil toho rozruchu a po vzum bzz špt se krčil u země se sítí přepálenou u kotníků. Že by to měla na svědomí Lawly s ostatnímu chlupáči? Blesklo mu hlavou, vzal do ruky sekeru a po pár rychlých krocích, sekl zezadu Zygerriana stojícího mu v cestě do krku a jedním nožem hodil po dalším, který na něj zamířil zbraní. Nůž se mu zabodl do levé tváře a stejně jako kolega pohlazený sekerou se zbortil k zemi krvácet do mechu a kapradí.
Chlouppek se rychle rozhlédl a jelikož to nevypadalo, že by si jeho performance někdo všiml, vzal si pušku mrtvoly u svých nohou a přitáhl si druhou i se svým nožem Silou od druhé a vyskočil vzhůru na kontejner, co tu zůstal jako jediný nenaložený uprostřed tábora. Lawly ani Kanryho široko daleko necítil, tak kdo to tedy útočí? Ještě jednou zběžně zkontroloval okolí a sehl se nad mechanickým zámkem kontejneru. Odložil si pušky i s většinou nožů, co s sebou měl a přetáhnutím páky se se skřípěním otevřel zámek. Oběma rukama zabral za poklop věznící jeho krajany a s námahou jej otevřel. Zíraly na něj desítky vystrašených očí, které v něm zprvu nepoznali Wookiee.
„To jsem já, Demonbacca,“ dvě děti se po vyslovení jeho jména rozbrečely, „jsem tu, abych vám pomohl.“
[„O tvou pomoc nikdo ne-,“] neodpustila si remcání stará Brrazka, ale nenechal ji domluvit.
„Tady máte nějaké zbraně, venku je strašná mela, ute-.“
[„Pozor!“] vykřiklo jedno z dětí z plných plic a stejně tak na něj křikla i Síla. Instinktivně udělal kotoul zpět. Na místo, kde před chvilkou byl, dopadl kočičák s elektroholí. Zařinčela jen o kov, ale i tak do něj vyslala elektrický výboj, po kterém uvnitř několik chlupáčů vykřiklo bolestí a i jemu to nepříjemně škublo svaly. Postavil se v celé své výšce tváří v tvář Zygerrianovi.
Nečekal, až zaútočí. Natáhl k němu ruku a přitáhl si Silou onu hůl. Kočičák se nečekaně držel tak pevně, že přiletěl i s ní. Nechápaje, co se to vlastně stalo, zabral, aby vyprostil svou zbraň, ale to, že měl o nějakých sedmdesát kilo méně, hrálo proti němu. Kop do břicha mu přiletěl tak rychle a silně, že mu vyhodil ramena a oběd a odletěl daleko do dáli.
„Tady máte ještě něco,“ podal jim do kontejneru hůl, co mu zbyla v ruce, zvedl sekeru a nůž a někdy v ten okamžik se mu už na tuty potvrdilo, že útok na tábor nemají na svědomí Lawly s ostatními chlupáči.
Něco mu skočilo na záda a zakouslo se mu do krku nehledě na to, jak moc do něj před tím Síla kopala. Leknutím sebou škubnul, zařval a ohnal se sekerou. Hřeb sekery se tomu zasekl do lebky až po topůrko. Tělo rafana se okamžitě podvolilo, ale stisk zůstal stejně silný a bolestivý. Znal několik predátorů, kteří takový reflex měli, ale nikdy je neměl zakouslé do krku, a tak teď docela neprofesionálně křepčil a snažil se to setřást. Při tom všem škobrtl a sletěl po zádech z kontejneru až na zem.
Smrad té mrtvoly mu posléze prozradil s absolutní přesností, kdo útočí na Zygerrianský tábor. Do stiklé tlamy vsunul hřeb sekery a pokusil se ji vypáčit. Polkl výkřik bolesti a po pár pokusech byl volný. Překulil se z mrtvoly do poklelu. Rachot startujícího transportéru mu prozradil, že Otrokářské Impérium to zde zabalilo.
Trandoshani byli všude kolem a rukou se snažil zpomalit krvácení. Loď, které se podařilo zvednout od země, mu proletěla nad hlavou a skoro kolmo k zemi vystřelila vzhůru k obloze. Zůstávaly zde už jen dvě a jak se dalo očekávat, zbývající kočičáci bránili zuby drápy tu, která byla už jako jediná naložené cenným úlovkem. Zhluboka se nadechl, otřel si zakrvácenou ruku o stehno a zhodnotil situaci. Kam až oko dohlédlo se válela mrtvá těla kočičáků i několika ještěráků. Ti se rozdělili na tři skupiny. Jedna obsadila prázdný transportér a druhá bojovala uvnitř naplněného. Třetí skupina zajišťovala tábor před případným nebezpečím. Opřel se o sekeru, ztěžka se vyhoupl na nohy a u hlavy se mu o kontejner rozprskl červený polibek plasmy.
Tělo se rozpohybovalo v běhu směrem, ze kterého výstřel přišel, až pak následovala hlava, která spatřila čtyři Trandoshany, kteří si byli vědomi jeho přítomnosti. Blížil se rychle. Další výstřel. V piruetě se protáhl kolem žhavého flusance a nůž v levé ruce zabodl sssičákovi podél klíční kosti do krku. O dva metry dál odstrčil pušku mířící mu do břicha, zasekl zubáči sekeru mezi nohy následovanou nožem do nosu. Ten vzdálenější zubatec zmáčkl spoušť něčeho těžkého a setsakra rychlého. Nastavil před sebe právě zabitého šupináče. Cloumalo to s ním jak na elektrickém křesle a když střelba polevila, živý mrtvý štít byl černý kouřící škvarek. Chlouppek vytrhnul sekeru a následně i núž, který hodil po střelci a jakžtakž se vyhnul širokému seku od posledního zelenáče. Ryyk blade, který byl jistě trofejí z nějakého předchozího nájezdu, pročísl neškodně vzduch. Bodnutí do břicha přišlo následně. Chlouppek však využil zahnuté čepele sekery jako háku a odklonil s ním útok bezpečně stranou a následně mu díky němu vytrhl čepel z ruky. Prsty volné ruky mu bodl do očí a až teď si všiml, že ten, po kterém před okamžikem hodil nůž, na něj stále míří, protože se netrefil.
„!“ palba se zas rozezněla do okolí. I bez krytu se ale Chlouppek těšil relativnímu zdraví. Ruku měl nastavenou před sebou. Sekera, kterou v ní před okamžikem třímal, se právě zarazila ještěrákovi do kořene nosu a všechny výstřely se ztratily v koruně stromu, pod kterým umřel. Přitáhl si Silou sekeru zpět, poklekl u svíjejícího se zelenáče s rukama kryjícími si obličej a sekerou drženou blízko čepele mu prořízl hrdlo.
Unaveně se vedle nohama třepajícího Trandashana posadil a dal si několik sílu hledajících nádechů. Boj o transportér ještě probíhal. Ti, kteří nebojovali uvnitř nebylo nikde vidět. Uslyšel rachot R-speederů. Neměl sílu se zvednout. Mlhavě vnímal, jak se kolem něj vypořádávají bývalí vězni ozbrojeni jeho zbraněmi s ještěráky, kterých tu bylo ještě dost.
Zvedl hlavu a usmál se. Speedery mu zakroužily nad hlavou a začaly sestupovat kousek od něj. „Kanry, Lawly… Wyrrgy,“ vydechl a objevil se v kopcích cukrové vaty a tvář mu olízl marcipánový poník.
-
Od té doby, co se Laci nechal naverbovat do té pochybné skupinky, už uběhlo pár pátků. Zprvu mu nevadilo, že si ho nikdo nevšímal - potřeboval si sám v hlavě srovnat pár věcí, třeba zhodnotit, jak moc velký podraz byl jeho útěk z domova a jestli bude myslitelné se někdy připlazit domů s omluvou, v případě potřeby. Sem tam pocítil osten osamění a neurčitého strachu z budoucnosti a čím větší nuda byla, tím těžší bylo odolávat tomu.
Přeci jen ale Laci netrávil svůj čas na Miu Leptonis jen vybíráním blech z kožichu. Na začátku byla sice slastná úleva od rána do večera nic nedělat, ale jak už bylo řečeno, nakonec nudou málem šilhal a tak vyhrabal svoje nářadíčko a pustil se do tichého opravování té části vybavení enklávy, která to už vážně potřebovala. Brzy přišel na to, že je toho celkem dost, ale aspoň měl o zábavu postaráno.
I to ho však nakonec přestalo naplňovat a tak o trochu později přišel čas, kdy sebral odvahu přilézt za mistrem Champbaccou (stále si nebyl jistý, jak by mu měl vlastně říkat a na familiérnosti, které občas používali ostatní obyvatelé enklávy, si zatím netroufal) a poprosit ho, aby se započal jeho výcvik - nebo tak něco. Koneckonců, přišel sem právě kvůli tomu, že v něm něco bylo, ne?
Nicméně, v této době se zrovna začalo dít něco zajímavého. Obyvatelé enklávy byli jakýmsi chaotickým způsobem svoláni a dostrkáni na jedno místo, kde se dozvěděli, že "máme problém, bando". Lacien pochopil jen tu část o invazi, kdo byl Chlouppek, to neměl páru, ale bylo mu to jedno. Ať se dělo cokoliv, chtěl se toho zúčastnit. Champbacca stejně vypadal příliš zaměstnaně na to, aby za ním zrovna teď Laci mohl přilézt se svojí žádostí, tak se rozhodl to odložit, až se vrátí z tohohle výletu.
A tak si sbalil svých pět švestek a nenápadně se nalodil spolu s ostatními. Většinu cesty na sebe moc neupozorňoval, protože nechtěl čelit dotazům, co taky ksakru dělá, když vůbec nic neumí.
-
Jakmile se kolem lodi objevil důvěrně známý modrý tunel, svolal jsem všechny do kokpitu a začal plánovat. Oproti původnímu „vletíme tam s Venatorem a uvidíme“ bylo totiž v téhle křehčí skořápce potřeba myslet trochu víc do detailů.
[„Budeme trochu improvizovat,“] informoval jsem posádku, jakmile dorazili všichni, a občas se na ně od přístrojů i podíval. Ne že by bylo potřeba Jungle Jet nějak víc řídit, v hyperprostoru stačilo prostě letět rovně, ale třeba to trochu odpoutalo pozornost od faktu, že letíme tak trochu naslepo a mnohem hůře vyzbrojení.
[„Poslední zpráva od Chlouppka hovořila o parazitických útocích Trandoshanů na města ve vnitrozemí, takže z toho uděláme prioritu a hlavní separatistickou sílu zatím necháme chlapcům v bílém.“] Jak jsem klony nikdy neměl moc rád, teď se budou docela hodit, a to víc než jedním způsobem.
[„Jakmile se dostaneme k planetě, pokusím se přistát někde poblíž Karrambaculleku, kde zkusíme zjistit aktuální informace a v případě potřeby to tam budeme bránit zuby nehty.“] Pohled na Simbaccu byl zbytečný, bylo mi jasné, že jakkoliv to doteď bral jako další srandovní výlet za dobrodružstvím, teď si začíná uvědomovat reálnost nebezpečí a možná se trochu bojí nejen o mamku, ale i o babičku s dědou. Což jsem s ním nesdílel, ale taky jsem mu to nerozmlouval.
[„Naší další prioritou je najít Chlouppka. Už se neozval podezřele dlouho, takže buď zapíjí vítězství v nějaké hospodě, nebo má potíže. A mám takový špatný pocit, že je to spíš ten druhý případ.“] Na tohle jsem ani nepotřeboval Sílu, na tom alkoholovém putování jsem měl několikrát příležitost si z první řady všimnout, že Demonbacca potíže tak nějak přitahuje, a zrovna na napadeném Kashyyyku pro ně nebylo potřeba chodit daleko.
[„Víc toho zatím nemám, podržte někdo knipl.“] Ať už to udělal kdokoliv, bylo to vlastně jedno, protože loď měla naprogramovaný kurz a ani sebevětší mávání by nás z něj nevychýlilo. Ovšem k mávání skoro určitě ani nedošlo, protože já mezitím otevřel nedalekou přihrádku a vytáhl z ní FPZ, flašku poslední záchrany. Už jsem si ani moc nepamatoval, co v ní vlastně je, ale ono na tom moc nezáleželo. Zuby jsem z ní vytáhl špunt a pozvedl ji k přípitku.
[„Ať nás provází Síla,“] zamručel jsem, slopl do sebe jenom necelou třetinu a zbytek poslal dál, na panáky prostě nebyl čas. Na jazyku mě pohladila jemná chuť toho dobrého ročníku výběrové broukovice a pípání přibližovacího poplachu mě díky tomu ani moc nerozhodilo. Byli jsme u cíle.
Na Kashyyyk byl z vesmíru vždycky krásný pohled, obzvlášť když měl člověk něco málo v krvi. Dnes to až taková sláva nebyla.
Loď vyskočila z hyperprostoru dost blízko na to, aby náš stříbrný odlesk oslnil klonové operátory na můstku nejbližšího Venatoru, a já nezpomaloval. Nubian se přeci jen ukázala jako ideální prostředek na prorážení blokád, i když spíš tím druhým směrem, a ten chaos na oběžné dráze měl k perfektnímu uzavření sakramentsky daleko.
Štíty jely na maximum a nás zatím neohrožovaly ani zbloudilé střely, takže komukoliv, kdo nebyl já a nemusel se věnovat řízení, se naskytl celkem klidný pohled na soupeřící flotily. Nás však mnohem víc zajímala šňůra výsadkových lodí a taky to, že jsme měli hned dva příchozí hovory.
Admirálovi Konfederace jsem jako odpověď poslal nahrávku Ryka Astleyho pořízenou právě pro tyto účely, volání z republikového křižníku Monitor jsem po chvilce váhání přijal.
„Monitor volá neznámou loď, identifikujte se, nebo budete považování za nepřátele a sestřeleni.“
[„Kámo, to bych nedělal,“] varoval jsem ho a setrvával v kurzu přímo k planetě. Což možná zní normálně, pokud nevíte, že mezi chromovaným trupem naší kocábky a gigantickými lesy stál právě trup Monitoru a ještě kousek blíž k planetě se zleva blížil jeden z těch větších bitevníků Konfederace.
„Nedělej to,“ promluvil v tu chvíli svým typicky hlubokým hlasem Šedý Šum, ovšem i kdybych ho nepřeslechl, asi by to na vývoji situace nic nezměnilo.
[„Tady je generál Champbacca, mám na palubě ještě generála Karnis a další posily, které tam dole potřebujete.“] Veverčák zklamaně kýval hlavou, na druhé straně linky bylo chvíli ticho. Očividně si mě prověřovali a museli tedy zjistit, že generálem už nějakou dobu nejsem, ovšem moje rasa v záznamech byla a muselo jim dojít, že nepřátelům ty posily asi nevezu.
„Rozumíme, posíláme přistávací vektory. Komandér Kaama končí,“ ozvalo se po chvíli, ale tak jednoduché to mít neměl. Nejen proto, že ona blížící se nepřátelská loď se už dostala na dostřel a začala toho využívat jediným způsobem, jaký se jí hodil.
[„Nekončí, ještě něco. Je nám v patách jeden řácky pocuchaný křižník,“] o kterém nemusí vědět nic dalšího, [„s dalšími našimi lidmi. Netuším, za jak dlouho se sem dostanou, může to trvat klidně den, ale chci, abyste jim pak poslali tolik inženýrů, techniků a údržbářů, kolik můžete postrádat, jasné?“] Samozřejmě jsem tak trochu počítal s tím, že malý podvod, jak využít republikových zdrojů k opravě vlastní lodi, nevyjde, ale submisivita klonů očividně neznala mezí a i tohle mi potvrdil.
„To byl taky špatný nápad,“ kroutil hlavou myšák, já ho opět ignoroval a ve chvíli, kdy mi pohled sklouzl k obrazovce radaru, se klon z Monitoru ozval znovu.
„Míří k nám roj stíhačů, doporučujeme uhnout nebo nažhavit děla.“
[„To doporučuj svojí mámě, tahle loď zbraně nemá a neuhýbá,“] odsekl jsem, prohlédl si obrazovku s údaji o bojišti a většina posádky už se instinktivně něčeho chytala. Pak to konečně začalo být zajímavé. Jak jsme tak přelétali trup Monitoru a dostali se do toho horkého fleku mezi dvěma křižníky, oddělila se od útočící letky pětice droidích stíhaček a nejspíš si nás chtěly dát k obědu. Těžko jim to vyčítat, když jsme byli tak trochu kachny na rybníce, nebo jim to tak alespoň vyhodnotily jejich zrezivělé obvody.
„Pytlíky na zvracení do pohotovostní polohy,“ zahlásila Joya, když správně vytušila, že to nehodlám nechat jenom tak, a nováčci na můstku si nejspíš mysleli, že si dělá srandu.
Do našeho předního štítu se zakously první dvě střely, které jenom dokazovaly, že roboti mají pěkně na tužku mušku. Stříleli jako diví, většina toho šla bezpečně mimo nebo do bytelných štítů Venatoru a kdyby se rychle neblížili, vlastně bych je ani nepovažoval za hrozbu. Jenže čím blíž budou, tím víc se budou trefovat.
Šlápl jsem na to, otočil loď vývrtkou vzhůru nohama a zamířil přímo k té bitevní lodi, z níž droidi nedávno vzlétli. Kolem jich kroužilo dalších pár tuctů, ale asi měli moc práce s těmi ARC-170 a celkově se zdáli zaneprázdněni tím, jak je Monitor společně s neidentifikovaným Acclamatorem brali do kleští, což nám hrálo do karet. Jungle Jet vyrazil neohroženě přímo k nepřátelské lodi, já převedl energii ze zbytečných systémů do štítů a doufal, že mi pak Simbacca nepropadne na temnou stranu, protože měl v nyní odstavené ledničce pár nanuků na horší časy. Droidi nás vzápětí minuli a rychle se otáčeli k pokračování pronásledování, ovšem jejich přesnost se zvyšovala jenom pomalu a střely, které minuly, teď místo neškodného vychladnutí o pár parseků dál páchaly škody na jejich vlastní lodi.
Nikdo se neptal, kdy už to zvednu, protože buď věděli, že nikdy, nebo se příliš křečovitě drželi područek a nedovolili si ani dýchat. Já letěl pořád rovně, lehce jako lístek ve větru.
[„Je to ta s tím průchozím hangárem, žejo?“] zeptal jsem se těsně před modrým silovým polem a bylo mi fakt líto, že nevidím tváře některých přítomných. Lítost ale musela stranou, minimálně na pár následujících vteřin, kdy jsem musel vynaložit veškeré úsilí na to, abych proletěl hangárem a nezavadil o žádnou z tam zaparkovaných stíhaček.
Povedlo se mi to sice lépe, než těm plecháčům za námi, ale pořád ne dokonale. Když první z našich pronásledovatelů štrejchl o servisní vozík a postaral se o vyplnění velké části hangáru moc pěkným koktejlem plazmy a žhavých plechů, naplnilo náš kokpit skřípání tak příšerné, že nehty na tabuli jsou proti tomu rajskou hudbou.
Mručivé [„kurva“] nebylo zdaleka jedinou nadávkou, která v tu chvíli pročísla vzduch v kabině, ale pozitivní bylo, že jsme nevybouchli a že se Cae po tom nárazu docela rychle sebrala. Fofrem jsem to zvednul, ačkoliv poškození spodní části trupu jsem si už v tuhle chvíli nechtěl ani představovat, a pak už nás za další modrou stěnou přivítala vrchní vrstva atmosféry mé domovské planety.
Výbuch pár stíhačů v hangáru pochopitelně nevyvolal řetězovou reakci dost silnou na to, aby se křižník epicky rozlomil vejpůl a my byli za ještě větší hrdiny, ale rozhodně to znamenalo mírnou výhodu pro dvě dorážející plavidla Republiky. Na definitivní sestup atmosférou už jsme od Separatistů eskortu nedostali, fňuk.
Přelet nad důvěrně známými lesy by byl taky hezčí, kdybychom v dálce na jedné straně neviděli vysoké sloupy kouře a další přistávající transportéry obou stran. Kachirho teď asi zažívalo krušné chvíle, ale to spousta dalších vesniček taky a tam se klony na pomoc nehrnuly. Jungle Jet tiše svištěl nad vrcholky stromů a my se blížili k Simbaccově rodné vesnici.
I odtamtud stoupal kouř.
[„Vypouštím Kulíky,“] zahlásil jsem, stiskl příslušný knoflík na řídící desce a na čerstvý a jehličím provoněný vzduch tak vypustil dvacítku droidů vybavených nejrůznějšími senzory a kamerami. Jejich programování už zajistí, že prozkoumají přilehlé okolí a potenciálně napadené vesnice a pošlou nám taktická data, souřadnice nepřátelských pozic a možná i pár obrázků koček.
Nezbývalo než překonat posledních pár kilometrů, přistát v dokonale prázdném přístavu na vyvýšených plošinách a dát se do práce. Šum, Cae dostali za úkol hlídat Kulíky a případně zkusit vlastní dálkový průzkum pomocí Síly, Lempixe jsem taky nechal v lodi a přidal k těm třem Yussiho, aby se tam v případě nouze uměl aspoň někdo ohánět světelným mečem. Jessica a Simbacca byli u výstupní rampy ještě dřív, než jsem je tam stačil poslat, Joyce a Fosh se tam odebraly hned po nich a Sagwen mě následovala až ve chvíli, kdy jsem pustil knipl a vypnul motory.
Všichni jsme cítili hrozbu visící ve vzduchu a nebylo těžké si domyslet, o co jde, ale přesto nás od obligátního vyštípání zmetků z poklidné vesničky mojí samičky něco zdrželo.
Jakmile se totiž rampa otevřela, jedna z podpěr, která byla očividně poškozená tím odřením, už neudržela váhu lodi a praskla. Ozvala se rána, nahoře a dole se na chvíli prohodilo a za okamžik už jsme byli všichni na jedné hromadě pod křivě stojící lodí.
Nebylo to optimální, co si budeme povídat. Znamenalo to, že ji někdo bude muset dát do kupy, než odsud budeme moct odletět na frontu v Kachirhu, a výběr možného technika nebyl lehký. Neva i Mia zůstali na Jolly Jediovi a jediný, kdo tu měl nějakou ne negativní zkušenost se svářečkou, jsem byl já. Tedy alespoň do chvíle, kdy pode mnou něco ublíženě mňouklo a já zjistil, že ten otřes vyklepal jednoho černého pasažéra z bedny konzerv.
[„Za chvíli jsme zpátky,“] broukl jsem na něj a postavil ho na nohy, [„jestli to do té doby opravíš, dostaneš konzervu tuňáka.“] A tak měl i Lacien co dělat a my, duhoví rytíři bez bázně a hany, jsme mohli jít svými světelnými meči hájit práva slabých, nevinných a mého tchána.
Šedý Šum nám do toho broukal jakousi westernovou melodii a začal dělat všechno pro to, aby v tom chaosu kolem našel jednoho černého potížistu.
-
Jess cítila nervozitu, kterou si nerada připouštěla a nebyla jediná. Všichni věděli, že dnes bude náročný den. Někteří tušili, že dneškem se změní všechno. Jenom Simba okusoval nanuky s jehličím, protože mu pádem vypadly z tlamy. Vzal je všechny. Nehodlal je nechat napospas vypnuté ledničce.
„Máš všechno?“ zeptala se ještě kontrolně, i když věděla, že už se o sebe umí v rámci možností postarat.
[„Jo,“] přikývl a koulil očima, jak ho z nanuků studil mozek.
„Dej mi taky jeden,“ ukázala bradou na jeden z nanuků.
[„Nm nm,“] zakroutil odmítavě hlavou a rty držel pevně stisknuté.
Jen si odfrkla, ať se jimi třeba zadusí a přesunul svou pozornost k ostatním.
„Rozdělíme se, ne? My se Simbou to vezmem větvema a do vesnice vtrhneme ze shora. Ty se Sagwen to vezmeš klasicky „hlavní bránou“ a vy zespoda.
Budeme na příjmu, takže kdyby něco, ozveme se.“
„Zkus se tam nesject jako posledně, jo?“ rejpla si borůvka
„To ti neslíbím. Kde jinde tu chceš vykydnout, až bude po všem?“ odvětila.
„Někde kde maj pivo,“ rozčísl to Champie a naznačil, že není čas otálet.
Joyce s Jess si daly ještě polibek na rozloučenou, Simba s Fosh si zamávali a když už Sagwen začalo v hlavě šrotovat, že je pro všechny snad neviditelná, tak se rozloučili i s ní a vydali se k vesnici.
Simba ještě vytáhnul jeden z ožužlaných nanuků a podal ho Jess, která ho s poděkováním strčila do pusy a vydala se poklusem k nedalekému výtahu.
***
S jeho pomocí se vyvezli nějakých sedmdesát metrů výše a s rychlostí a nenápadností myšohryzů se vydali k vesnici. Těch deset kilometrů k okraji vesnice překonali fofrem a nedalo moc práce všimnout si, že boje zuří na několika úrovních.
Trandoshani útočili na několika místech zároveň se sveřepostí, kterou už dlouho neviděla. Ta byla způsobená loveckou horečkou, kterou rozdmychovala jak vidina obrovského bohatsví, tak velké ztráty, kterými se do jejich řad obránci podepisovali. Jo, s touhle vesnicí se vážně trochu přepočítali. Sem tam jim kolem hlav proletěla odstřelená kůra, oštěp či ještěrák, který se s křikem rozlámal pádem o větve.
Dole na hlavní úrovni byla obrana nejsilnější a lizárdi si na ni vylámali mnoho zubů. Jejich šupinatá nehybná těla tam ležela v groteskních pozicích a některá sloužila společně s domovním interiérem jako bytelná barikáda. Dalo by se říct, že tu nijak výrazněji pomoct nepotřebují, ale sotva tato myšlenka vyskočila na mysl, s ohlušujícím praskáním se něco začalo snášet z nebe.
Na hlavu ji spadl kus dřeva, který ji poslal k zemi a roztančil svět kolem. Simbové na ni něco štěkali, ale nevěděla co a s obtížemi se dostala zpět na nohy.
[„-tů vidíš?“] šermoval ji před očima rukama se zdviženými prsty a v ostatních svíral pevně své břinktyčky.
„Kolik jich je?“
[„No, je to chyták. Nahoře mám čtyři, ale vidět jich je pět, vidíš?“]
„Myslím těch lodí, bramboro.“
[„Tři, pozor!“] odhodil Silou další nebezpečně padající větev, která by je mohla ohrozit.
„Musíme, musíme se na ně dostat… a vyřadit je z boje, jasný? J-j-jako tenkrát na Falleenu.“
[„Ono bude na droidy platit, když jim ukážeš prsa?“]
„…prostě až bude nějaká dost nízko, tak ni skoč a zbytek už zvládneš.“
[„Jestli mě tati slyšíš, tak se o ty plecháče postaráme.“]
„Zvládneme dva, třetí je na vás,“ upřesnila do vysílačky Jess, se kterou se ještě trochu točil svět. Jedna z lodí už sestoupila natolik, že na ni šlo skočit. Nabrala síly, rozeběhla se a zahučela nemotorně do keře.
[„Beru ho!“] ujistil ji běžící otesánek a s odrazem od plošiny se mu v pacce rozžhnula jeho břinktyčka.
-
Než Simbacca naučil Jessicu počítat, my dospělí jsme odvedli spoustu práce a nedostali za to ani jeden nanuk.
Chodit hlavní bránou byla vždycky tak trochu moje specializace, takže jsem se návrhu na rozdělení sil samozřejmě nebránil, ale Sagwen z toho moc nadšeně nevypadala. Své obavy si každopádně nechala pro sebe a nadále působila trochu neviditelným dojmem, což se ve výsledku docela hodilo.
Když jsme se přiblížili k prvním domům, poslal jsem ji důvěrně známým gestem na nejbližší vyvýšené místo, aby provedla rychlý průzkum svým unikátním zrakem. Známky boje jsem samozřejmě viděl i já, ono poletující kusy dřeva a ještěrů dost dobře přehlédnout nejde, ale před Jess i Joyce jsme měli slušný náskok a bylo záhodno ho využít ke klidné rekognoskaci.
Sagwen bez odmlouvání vyskočila na popelnice, z popelnic na stříšku kůlny a z kůlny postupně po střechách přilehlého stromového domu, načež se nahoře přikrčila a začala sledovat hlavní ohnisko bojů. Já mezitím hlídal, jestli se neblíží posily, a přemáhal nutkavou potřebu vyběhnout napřed a bránit vesnici, jejíž náčelník mě ještě nedávno chtěl zabit a použít jako předložku před krb.
„Hlavné ohnisko je na námestí a odpor sa síce drží statočne, ale mali by sme vyraziť, lebo váš... svokor je zahnaný do kúta a stratil mačetu. Cestu nám blokuje len pár otrokárov a nevedia o nás.“
[„Co Erris?“] zeptal jsem se rychle, aniž bych vlastně věděl proč, a dostalo se mi podobně rychlé odpovědi.
„Tú takto na diaľku nepoznám, ale sídlo náčelníka je zatiaľ v bezpečí a schováva sa v ňom hneď niekoľko samičiek.“
[„Hm,“] zabručel jsem obratem, vzal do ruky meč a konečně zavelel k útoku. Nebo tak něco. [„Pokračuj po střechách, sejdeme se na náměstí.“]
Přidal jsem do kroku, i když zdaleka nešlo o žádný sprint, a už za pár vteřin se mi dostalo té cti sejmout první tři ještěráky, kteří si vybrali špatnou profesi. Sagwen měla pravdu, nevěděli o nás, protože se věnovali přípravě několika omráčených chlupáčů k transportu, ale přesto jsem odolal pokušení jít je vypohlavkovat holýma rukama. Už to, jak vyplazovali jazyky a sem tam se rozhlíželi po okolních korunách stromů, mi dávalo tušit, že větří nějaký cizí pach, dost možná Joyu, a nehodlal jsem tedy nic riskovat.
Celkem rychle přestali větřit a začali syčet a nadávat, ale to většina zmetků, kterým pěkně z bezpečné vzdálenosti podtrhnu nohy Silou. Zabzučení fialového meče je náležitě motivovalo k tomu, aby vstali a začali po mně střílet, ale než se tak stalo, překonal jsem zbývající vzdálenost mezi nimi a ze tří Trandoshanů bylo najednou deset různě velkých kousků šupinatého masa. Kromě celkem uspokojivého pohledu na hromádky syčících součástek se mi pak z jejich pozice naskytl i pohled druhý, poněkud méně příjemný, a to na obležené náměstí.
I z dálky bylo vidět, že se ho obránci snažili opevnit improvizovanými barikádami, ale odhodlání otrokářů pak bitevní pole trochu přestavělo. Negativně v tom směru, že některé obranné pozice byly přemoženy a tamní chlupáči donuceni k ústupu nebo omráčeni, pozitivně zase tak, že svými těly přispívali k tvorbě dalších barikád. Na tu vzdálenost jsem si nebyl úplně jistý, ale přišlo mi, že bordel je tu minimálně dvakrát větší než při té památné potyčce se Zygerriány.
Na druhou stranu to mohlo být i podstatně horší a bylo zjevné, že Trandoshani zas a znovu vesničany podcenili.
Zbavil jsem spící chlupáče okovů a vyrazil na náměstí. Frekvence, s jakou kolem prolétávala kůra a a výstřely, se rychle zvyšovala a já byl brzy v příjemné vzdálenosti za zády dorážejících nájezdníků. Síla mi našeptávala, že jsou natolik rozzuření, že si mě nejspíš chvíli nevšimnou, ale zas takovou radost mi tím neudělala. Ve skutečnosti jsem totiž té pozornosti chtěl upoutat co nejvíc, aby ještěrky přestaly střílet po vesničanech a oni je mohli jednoho po druhém odprásknout, jak si zaslouží.
Než jsem se dal do díla, zahlédl jsem na druhé straně náměstí… tchána. Nevypadal až tak nebezpečně, když ho tři velcí Trandoshani rubali elektrickými obušky a on měl jen holé ruce, ale když pak jednoho z nich chytil a vyrval mu krční páteř z těla, trochu jsem změnil názor. Jeho oblíbená mačeta se nacházela ještě o kus dál, nad chirurgicky přesně rozpůleným ještěrem a zaražená v dřevěné stěně domu tak hluboko, že ji patrně nevytáhne nikdo jiný než zdejší král. Nechtěl jsem, aby si všechnu srandu užil sám, a tak jsem jako hodný zeť chytil nejbližšího plaza pomocí Síly, zvedl ho demonstrativně vysoko nad náměstí a pak jím skrz řady útočníků mrskl přes okraj města.
Ozval se syčivý křik, jak mizera mizel v hlubině, a pozornost jeho kumpánů mi najednou byla přána. O meč mi zabzučelo hned několik pohotových výstřelů, které jsem se v té rychlosti ani nesnažil odrazit zpátky, a začala ta pravá sranda. Obránci mého zásahu ochotně a účinně využili, vykoukli z krytů a zasypali střelce vlastní salvou z kuší, ale Trandoshanů tu pořád bylo dost pro všechny včetně Simbaccova dědy, který se taky chopil příležitosti. Když se jeho dva noví kamarádi otočili mým směrem, aby zjistili, o co jde, vrhl se jim po šlachách na nohou a tak nějak přes ně prošel až k mačetě. Měl jsem pocit, že jejím vyrváním rozhýbal celý strom, ale dost možná za to spíš mohl ten šupinatý parchant, co mě v tu chvíli chtěl bacit vibrotyčí.
Šermoval slušně, to se mu musí nechat, ale asi by udělal líp, kdyby se učil rychle běhat. Vyměnili jsme si pár úderů, já mu usekl nohy a šel dál, prostě taková ta obvyklá šermířská známost. O něco podobného nejspíš stálo dalších pět Trandoshanů, protože i oni se rozhodli zkusit štěstí, a musím přiznat, že takováhle přesila byla i docela zábavná. Kde jim scházela Síla živoucí, tam si pomáhali silou brutální, a krev v očích jim očividně ve výhledu na mou maličkost vůbec nevadila. Musel jsem se dost otáčet, sem tam někoho hodit do cesty někomu jinému a v neposlední řadě si hlídat záda, ale vyplatilo se to a já postupně sundal tři z nich.
Poslední dva nic nehleděli na to, že jsou jejich komplicové mrtví a že jim zbytek kumpánie pomalu likvidují domorodci, dál do mě šli s pořádnou vervou a já se dopustil docela hloupé chyby. Jak jsem se tak urputně snažil těch dvou zbavit co nejrychleji, prostě jsem jednoho z nich čapnul Silou a ve svém oblíbeném nimanovém chvatu ho podržel v cestě svého meče. Což ale samozřejmě nebyla ta chyba.
Ta chyba byla, že jsem na něco zapomněl a ono mě to dohnalo.
Když jsem o okamžik později opřel fialovou čepel do tyče toho posledního lotra, snesl se na nás stín, ozvalo se zabzučení k vůni jehličí se přidal smrad spáleného masa. Nebylo to úplně příjemné, ale jakmile tlak na meč povolil a Trandoshan se pomalu rozpadl na dva, nezbylo mi než se usmát.
[„Šikulka,“] pochválil jsem Sagwen a celkem úspěšně předstíral, že jsem o ní celou dobu věděl, zatímco jsme se oba rozebíhali k posledním útočníkům.
„V ceste stál horiaci dom, musela som ho obísť,“ vysvětlovala svoje zdržení, ale ani bez toho bych jí nic nevyčítal. Ne když to vypadalo, že tu budeme za chvilku hotoví a budeme moct vypadnout o vesnici dál, než mě tu zabije pan náčelník.
Přesně v tu chvíli se na náměstí objevily posily z jedné menší lodi Trandoshanů a taky ty tři konfederační letouny, které tak pěkně nahlásila Jessica se Simbaccou. Osobně jsem s tímhle typem neměl moc zkušeností, ale už z prvního pohledu bylo zjevné, že sundat je by měla být jasná priorita. Při prvním průletu nad vesnicí odpálily několik raket a párkrát vystřelily, aniž napáchaly větší škody, a brzy jsme pochopili proč. Druhý přelet byl totiž mnohem pomalejší a odhalil, co jsou ty hnusné šedivé cucky pověšené na spodku lodí – bitevní superdroidi.
Vyměnil jsem si se Sagwen pohled z očí do pásky, znovu zapnul meč a vyrazil plecháčům naproti, protože proti nim se místní až tak chytat nebudou. Lodě dokončily první výsadek, za statického levitování kousek stranou chvíli ostřelovaly náhodné pozice kolem náměstí a pak se nejspíš chtěly pustit do druhého kola, jenže to už se do věci vložil Simbacca a po jedné z nich skočil. Něco mi říkalo, že Jessica skočila taky, ale neviděl jsem ji a měl jsem na práci důležitější věci než ji hledat někde v křoví.
Onoho upřesnění, že se ti dva postarají, logicky, o dvě lodě, jsem si byl samozřejmě vědom, ale jednak musel někdo rozsekat ty droidy, druhak tu byly ještě…
„Áááááááááá...“ ozvalo se tak nějak zpěvně odkudsi z druhé strany a když jsem si dovolil tam na chvíli otočit hlavu, spatřil jsem Fosh letící mečem napřed ke třetí lodi. Joyce, která jí s odrazem očividně trochu pomohla, mi zamávala z nedaleké střechy a zmizela ve střešním okně, kudy se s velkou pravděpodobností vydávala vstříc oněm trandoshanským posilám. Čas vyhrazený pozorování okolí jsem tak vyčerpal a další osud zelené učednice se zeleným mečem jsem sledovat nemohl, nicméně o to rychleji jsme se se Sagwen pustili do robotů. Nebyli zdaleka tak mrštní jako Trandoshani a vlastně se při chůzi dost courali, ale náležitě si to kompenzovali svými kanóny, pancířem a množstvím, takže i se zabavením jejich vzdušné podpory to s vesnicí najednou až tak dobře nevypadalo. V jednu chvíli to dokonce vypadalo přímo tragicky – když se dvě ze tří lodí rozhodly pro synchronizovanou raketovou baráž zacílenou na náčelníků dům. Byl bych si toho možná ani nevšiml, ale periferně jsem zahlédl děs v očích náčelníkových, což se jen tak nevídá, a s velkou pomocí Sagwen jsme drtivou většinu raket odklonili Silou neškodně pryč. Jak se na to tvářil pan domácí, to netuším, protože po takové fušce si jeden musí oddechnout a hlavně to nebyl konec.
V tu chvíli se do nás totiž pustili droidi, kteří nás konečně vyhodnotili jako větší hrozbu. Celkem úspěšně jsme se do nich pustili meči, Simbaccův dědeček za námi zaostával jenom trochu a dokonce se mi povedlo jedním kopem za milion poslat kus barikády do cesty další letící raketě, která by jinak jistojistě zabila jednoho z obránců. Opakovací kanóny se nicméně podepsaly nejen na několika zdech, ale i na pár chlupáčích a málem i na mně, kdyby se v klíčovou chvíli z jednoho domu nevyřítila Joya a neusekla tomu droidovi ruku svou rudou čepelí. Trandoshani už jí zjevně došli.
Ve třech už se to táhlo docela dobře, o lodě bylo taky postaráno a když bylo o pár minut později dobojováno, Karrambacullek stále stál a náčelníkovo sídlo zdobila jen jedna celkem nenápadná díra. Pravda, pod vahou všeho toho kovu a mrtvých ještěrek se zdál trochu nakloněný, ale když tu trochu uklidí, zase to půjde.
V tu chvíli vzduch prořízl řev tak strašný, že z něj tuhla krev v žilách. Nejdřív jsem to hádal na gigantického zmutovaného terentateka, ale pohled za zdrojem mi prozradil, že jsem se těsně sekl. Byl to tchán.
„Myslela som si, že spolu teraz už celkom vychádzate?“ pípla Sagwen a já neměl k pípání daleko.
[„Já taky,“] přiznal jsem a pomalu naznačil jak jí, tak všem ostatním, že asi radši půjdeme. Moc jsem nechápal, co tomu magorovi vadí; už když mu Simbacca před pár lety řekl, co se v akademii všechno učí, zdálo se, že mě Churr celkem vzal na milost, a teď jsem mu ještě znovu zachránil zadek. O tom, že jeho dceru jsem už pár měsíců ani neviděl, natož abych jí udělal něco víc, ani nemluvě.
Přesto zahodil mačetu a vyrazil plnou rychlostí ke mně. Přeskakoval mrtvé Trandoshany a kusy droidů, nezastavila ho ani jeho vlastní barikáda, za pár vteřin byl u nás a já neutíkal jen proto, že už mě to nebavilo. A protože Síla přeje odvážným a hloupým, měl jsem v tu chvíli na komlinku příchozí hovor.
[„Moment!“] zavelel jsem, nikoliv však do vysílačky, jak se možná nabízí, nýbrž na tu hromadu hlučných svalů. Chvíli to vypadalo, že mi ten výhružně namířený prst ukousne, ale kupodivu to vyšlo, on se zastavil a spokojil se s tím, že na mě civěl a zuřivě u toho dýchal.
[„Jo?“] řekl jsem konečně do vysílačky a doufal, že to jsou dobré zprávy. Byly a předala nám je Cae, shodou okolností přesně stejnými slovy a se stejnou pýchou, jako když tenkrát Simbacca po dvouhodinovém snažení vylovil ten hrášek zpod pračky.
„Mám ho.“
Já si samozřejmě oddechl, což jsem neměl dělat. Automaticky jsem při tom totiž povolil ruku s nataženým prstem, Churr využil příležitosti a těma obrovskýma rukama od ještěří krve mě… objal.
-
Dopadl tlapkama na orosený plášť lodě a mečem se do něj zabodl až po rukojeť. Hned to s ním hodilo na druhou stranu lodě jak poskočila a nebýt servisních stupínků, za které se mohl chytnout, padal by teď tátovi nejspíš na hlavu.
Žaludkem mu proběhlo, že by něco zakous a najednou vlál všemi směry a pištěl jak na rodeu. Loď manévrovala jak splašená a někdo moc dobře věděl, že se jí stále drží.
Simbův stisk byl vytrénovaný z přetahování se o jídlo, takže krom pár naražených kostí a bouli na hlavě s ním házení nijak nehlo a když se loď otáčela k dalšímu průletu nad náměstím, vyhoupl se opět na střechu lodi. Pohledem rychle zhodnotil situaci a k jeho smůle byl světelný meč v čudu a čumák lodě právě mířil na dědův barák a z droidích lodí se na ten barák vyvalil roj raket. Bezmocně natáhl s výkřikem ruce, aby je Silou zastavil.
Všechny zahnuly bokem a on s vytřeštěnáma očima povyskočil radostí nad svými domnělými schopnostmi, až ho nabral vítr a hodil s ním zas o plech.
Od drápků se mu kroutili kovové špony a připláclý, aby kladl co nejmenší odpor, začal konečně přemýšlet, jak tuhlé létající krávu pošle k zemi. Břinktyčkou to nepůjde a dovnitř se taky nedostane. I kdyby se dostal k poklopu a odhalil servisní panel, určitě je přístup zablokovaný, nebo by to trvalo příliš dlouho. Vzpomínal v rychlosti, jak mu táta, strejda i Jess kladli na srdce, že když jde do tuhého, musí improvizovat.
Loď se otáčela a z kanónů pálila po chlupáčích pod nimi.
Periférně zahlédl zelenou šmouhu, instinktivně se otočil tím směrem a uviděl, jak Fosh proletěla čelním transpariocelovým oknem mečem napřed a jak její loď ztratila rychlost.
Strašně rád by se díval, jak jeho zelená spolubydlící posílá k zemi tuhle raketovou kraksnu, ale pak by mu šla snad ještě pomoct a to by byla strašná ostuda.
Přišel čas přestat se tu držet jak hladovej minock a začít jednat. Přidřepl si, jistý, že ho nic nesfoukne a osahal si opasek, co užitečného si vlastně vzal. Dejchátko mu nijak nepomůže, nutriční tyčinku hodil do bříška a pak narazil na náhradní baterku do meče. No jasně! Už jednou ji použili k odpálení závalu s Jess, když zůstlali uvěznění v jedné hrobce. Když nebude úplná brambora, tak by měl dokázat ji přetížit a nechat uvolnit všechnu tu energii, kterou v sobě má.
Nadšený svým prohnaným plánem napodobil to, co Jess udělala tehdá a už po vteřině se mu začala baterie v ruce nervózně přehřívat. No jo, jenže kam teď s ní?
Teplota začala exponencionálně stoupat,. Rychle se rozhlédl, a už ji nedokázal udržet v ruce a musel začít ruce střídat. Repulzorové trysky byly nepřístupné a žvýkačku, kterou by baterku někam přilepil snědl už po cestě sem. V duchu si počítal, kdy asi tak vybuchne, ale přesnou dobu si nepamatoval a najednou si vzpomněl. Zrakem spočinul na díře, kterou do lodi udělal hned ze začátku svým mečem. Nízkým skokem dopadl břichem kus od otvoru, šoupl do ní do ruda rozpálenou baterii a sklouzl přes okraj lodě.
***
Jess se vymotala z křoví a tragikomičnost té situace ji donutila k smíchu. Pohled přes okraj ji však rychle ten smích utřel z úst. Ale jen na okamžik, protože se rychle zorientovala a všimla si, že ještěráci jsou více méně rozprášeni, bitevním droidům na náměstí dáva Champie a spol co proto, jedna z dělových lodí se šourá vzduchem a z kokpitu blískají zelené záblesky a na druhé je skrčený Simba a hraje si s něčím v packách.
Nebála se, že by někdo z nich neměl situaci pod kontrolou a rozeběhla se a Silou podpořeným skokem se odrazila vstříc lodi, o kterou se měla postarat ona.
To zdržení ji mrzelo, ale teď už nehodlala zahálet. Dopadla lehce jako kočka, její protiskluzové podrážky zafungovaly znamenitě a její růžová čepel rozčísla vzduch. Nehodlala se s tím párat, a tak mečem rozpárala levé křídlo lodi. Přísun paliva do levého křídla byl přerušen a příslušné repulzory během pár vteřin vypověděly službu. Za jejími zády se ozval výbuch a na ramena ji dopadlo několik drobných úlomků. Její zmrzačená loď se dost naklonila a začala se točit a klesat. Otočka, vrak jedné z lodí padá k zemi. Otočka, Simba zamotaný do větví stromu. Otočka, druhá loď poklidně klesá. Otočka, Fosh sedí v jejím kapitánském křesle. Otočka. Otočka.
Přišla si jako na kolotoči, ale klesání nebylo tak rychlé, a tak stála na svém místě připravená na trochu tvrdší přistání.
Loď to tyršla přimo doprostřed náměstí a nebylo to trvdší, než pád z barové stoličky v Zelném lampionu. Jess si hopkla před vstupní dveře a hned jak se otevřely všem za prahem ukázala světelným mečem, jak vysoko umí Simba vyskočit.
Ten zrovna sjel po kůře na stejnou úroveň a vydrbával z hlavy ještě nějaké to listí či jehličí.
„Dobrá práce, seš v pořádku?“ hokla na něj ráda, že ho vidí.
[„Páni, to bylo neuvěřitelný! Jak jsi to udělala?“]
„Nehledej v tom žádnou vědu, prostě jsem-,“ Simba kolem ní prošel a když se otočila proč, uviděla Fosh, ke které si to chlupatý otesánek štrádoval a mluvil a široce u toho gestikuloval rukama, „-vlastně nic neřekla.“ Nahodila úsměv, nechala ty dva špunty vyříkat si co se jim zlíbí a zamířila přímo k Joyce. Překračovala mrtvoly šupináčů a haraburdí a cítila zadostiučinění, možná klid.
Výkřik Churra ji z toho klidu slušně probral a když deaktivovala obranně zdvyžený meč, všimla si, že náčelník prodělal asi hodně těžké PTS.
Pozměnila kurz a přidala do kroku. Champiemu byly tyhle pojevy krajně nepříjemné a sama si ještě nebyla úplně jistá, kvůli jejich předchozím vztahům, jestli ho jen nechce vymáčknout z kůže.
„Na tohle budete mít celý příští Den Života,“ Churr povolil svůj železný stisk a podíval se na ni z výšky „má úcta, náčelníku.“ Lehce se uklonila aby ji případně neukousl hlavu, ale naštěstí měla trumf v záloze.
[„Dědo!“] přiřítil se Simba, Champie využil situace a objímací rituál si vyměnil chmatem se svým vykutáleným synkem. [„Dědo, viděl jsi to? To byla paráda. A nikomu se nic nestalo, teda až na támhle ty šupináče. Kde je máma? Je doma, co? Tady je ale nepořádek! Viděl jsi mě, jak jsem odprásknul tu loď? Neboj se, tohle děláme s Jess skoro každý den. Jaj, táta vlastně říkal, že ti to nemám říkat. Je ti dobře, dědo? Proč nemluvíš? Pojď, půjdem se podívat za mámou a řekneme jí, že jsem nás s tátou všechny zachránil a-…“] Churr se nechal submisivně odtáhnout za ruku do útrob stromu, nebo jen využil možnost zkontrolovat stav svých lidí k tomu, aby si ještě promyslel, co Champiemu za jeho záchranu řekne…
Joyce zatím začala organizovat sběr raněných a jejich ošetření. Fosh se Sagwen se ji jali hned pomoct.
„Promiň, poděkuje ti pak, jestli si to nerozmyslí, ale bylo to „děsivý“. Brrr. Navíc mám pocit, že nesmíme otálet,“ přiznala Jess, když Churr zmizel a zkontrolovala Champieho pohledem – zdál se být v pořádku, ale stejně se raději zeptá, „seš v pohodě? Máme nějaké novinky? O lodi, Chlouppkovi, čemkoliv?“
-
Kajutou z reproduktoru zní můj mladší hlas. Opírám se o zeď a sedíc na posteli rozjímám a poslouchám, asi dvacet let starou, nahrávku z mého deníku.
Z deníku Wyrrgulhuka - utok na Kachiro
Dlouhý čas jsem se do téhle války nechtěl angažovat. Ale po tom, co jsem viděl zvěrstva, která CIS způsobila na Kampperelanu… Rozhodl jsem se před několika měsíci přidat k republikovým jednotkám vedeným Mistrem Denyzzem. Nejspíš jsem svým činy během masakru na Kampperelanu na Jediho zapůsobil. Mistr Denyzz se postaral o mé jmenování velitelem malé jednotky průzkumníků.
Náš vztah Wookiee a Jediho se prohloubil v pevné přátelství Mistra a učedníka. Na Kampperelanském bitevním poli ve mne Mistr Woa pocítil Sílu a rozhodl se mne tajně cvičit.
Respektivě, prohloubit a obnovit můj dávný výcvik.
Cvičili jsme potají každý den v Mistrově velitelské kajutě. Mé znalosti Sily se pozvolna obnovovaly. Mé dovednosti se světelným mečem se zlepšovaly.
***
Zpráva od Chlouppka mne zastihla na palubě republikového venatoru Agler, vlajkové lodi generála Denyzze. Bojový svaz pěti bitevníků a několika menších plavidel, pod vedením Mistra Jedi hlídkoval na …. obchodní tepně, strážil hyperprostorovou trasu před jednotkami CIS.
Hrklo ve mne a spěchal jsem za generálem.
***
Mistr Woa stál uprostřed můstku, s rukama sepjatými za zády. Oči měl zavřené. Čeření Síly kolem mistra mi prozradilo, že je Jedi v jakémsi stavu částečné meditace.
[„Generále?“] oslovil jsem Jediho.
„Ano, veliteli?“
[„Byl sem informován, že jednotky CIS zaútočily na Kashyyyk,“] na nepatrnou vteřinu jsem se odmlčel, [„žádám o uvolnění ze služby. A povolení odebrat se na Kasshyk a pomoc mým krajanům.“]
„Zamítá se!“
[„Ale pane…“] zavrčel jsem trochu podrážděně. Ani nevím, co jsem čekal. Mé povinnosti byly jasně dány mou vojenskou přísahou. A žádat jen tak o uvolnění ze služby bylo trochu unáhlené a možná pošetilé.
Jenže já musel.
Síla mne volala a něco mi říkalo, že musím pomoci svým krajanů.
„Klid, příteli,“ usmál se na mne Jedi a konečně otevřel oči. „O situaci mne informovali před tvým příchodem,“ slova, která poté pronesl, mne překvapila, a hlavně uklidnila, „a učinil jsem rozhodnutí. Letíme na Kashyyyk!“
Mistr Woa se napřímil. Vydal se k taktickému displeji, a zvýšil hlas.
„Kapitáne Vairane, prosím, spojte mne s můstky všech lodí.“
Komunikační technik provedl rozkaz a propoji komunikační kanál loděmi. Hologramy všech kapitánů lodí se zhmotnili nad taktickým displejem.
„Pánové, obdrželi jsme zprávu o blokádě Kashyyyku. Naše pozice je jedna z nejbližších. Ačkoliv do Wookieské soustavy už míří několik válečných svazů, rozhodl jsem se vyslyšet žádosti o pomoc. Odlétáme okamžitě… “
„Pane, ale to nemůžete, naše mise...“ vyhrkl nevěřícně kapitán Venatoru Enley
„Nedomluvil jsem, veliteli… Naše hlavní rozkazy nebudou porušeny. Agler, Yures a Enley poletí na Kashyyyk. Ostatní lodě zůstanou zde a budou pokračoval v plnění rozkazů,“ prohlásil Jedi rázně, tak, aby každy, kdo ho slyší, pochopil, že nehodlá dál nad svým rozhodnutím s nikým diskutovat. „Beru veškerou zodpovědnost na sebe.“
„Kapitáne Horkene, přebíráte velení nad zbytkem skupiny, která tu zůstane.“
Otočil se ke kapitánovi své lodi.
„Kapitáne, plná bojová pohotovost pro Agler, Yures a Enley! Kurz na Kashyyyk! Maximální výkon!“
Palubou lodi se rozezněl alarm volající posádku do plné pohotovosti. Lehkým kývnutím hlavy jsem svému mistru poděkoval.
***
O několik hodin později se Agler, Yures a Enley vyhouply nedaleko orbitu Kashyyyku. Lodě byly prvními republikovými loděmi, které v soustavě byly.
Jednotky CIS se přeformovaly k obraně a začaly pálit proti našim Venatorům.
Ani Agler, Yures a Enley nezůstaly pozadu, a hned zacílily na jeden z CIS bitevníků a vyslaly mu na pozdrav salvu smrtící tulbolaserové energie.
CIS měli v soustavě pro tuto chvíli početní převahu, ale ta netrvala dlouho a během několika málo minut, po našem příletu, se v soustavě zhmotnily další republikové lodě.
A tak za několik málo vteřin na orbitě probíhala zuřivá bitva. Bitevníky CIS a Republiky spolu prováděly lítý souboj o každý metr na orbitě planety.
Druhý bitevní svaz, ktery přiletěl po nás, zaútočil přimos do středu obranné linie CIS. Nejspíš s úmyslem zachránit a bránit hlavní město planety, Kachiro.
Denyzzův svaz se stočil více vlevo, tak, aby vpadnul nepřátelským jednotkám do boku.
Já už dávno připravoval výsadkovou loď k odletu. A netrpělivě čekal na povolení ke startu.
Generál Denyzz zavelel aby se válečná loď Agler přiblížila co nejblíž planetě, abych mohl ve své výsadkové lodi odstartovat z hangáru.
„Hodně štěstí, příteli! “ zaznělo interkomem. „Postarám se o to tady nahoře.“
[„Díky,“] odpověděl jsem, [„až tam dole bude klid, znovu se potkáme.“]
Otočil jsem se dozadu směrem k palubním konzolím, a zařval na pět klonových vojáků mé průzkumné jednotky.
[„Vy tam vzadu, připoutejte se! Jdeme na to.“]
Mistr Denyzz oficiálně poslal moji výzvědnou jednotku na průzkum, abychom zhodnotili jaká je situace na povrchu planety, a tak bylo všech pět klonových vojáku na palubě LAATu. Dva se usadili ve střeleckých věžích, ostatní se jako dobře vycvičení výsadkáři chytili a připravili na nejhorší.
Když sem dostal povolení ke startu, řídící páky lodě zaskřípaly pod mou silou, a loď se vyřítila z hangáru.
Ani ne o několik málo vteřin později vyletělo vstříc mé výsadkové lodi hejno separatistických supích stíhaček.
Agler, obrovský bitevní Venator, čistil krycí palbou z mohutných turbolaserů průletový vektor mému LAATu, a tak má lod proletěla první vlnou bez poškození, jako splašený tantau. Salva z bitevníku proměnila hejno supích stíhaček v prach.
[„Čmuchale! Stopaři! Cožpak nevidíte ty supy na pravoboku?“] zařval jsem na muže ovládající střelecké věže a upozornil je tak na další přibližujici se hejno. [„Sundejte je někdo!“]
Čmuchla se postaral o dvě z nich. Stopař o další jednu.
Po několika krátkých minutách zběsilého kličkování, mezi supíma stíhačkama a krycí palbou z Denyzzova venatoru, se výsadkový člun konečně dostal do atmosféry a klesal.
Má LAAT byla relativně v bezpečí, protože žádné další supy ji nepronásledovali.
[„Kurýr volá Sekretáře,“] zapnul jsem vysílačku a začal vysílat na soukromé rodinné frekvenci. [„Kurýr volá Sekretáře!“]
Několik chvil byl z vysílačky slyšet jen elektronický šum. A tak jsem volání několikrát opakoval.
[„No nekecej, brácho, si to vážně ty?“] zaburácel ve vysílačce radostný mladý samčí hlas.
[„Kdo jinej? Soused vod vedle?“] zavrčel jsem.
[„A jéje! Zase seš nabroušenej? Ty se fakt nikdy nezměníš.“]
[„Vtipy stranou, prcku!“] zavrčel jsem ještě víc. [„Na to bude čas později. Souřadnice?!?“]
[„No jo furt…“]
***
Přistál jsem s lodí na souřadnicích, které mi Kanry poslal, na obrovské odlehlé větvi wroshyru, avšak dost blízko od naší vesnice.
Když jsem sestupoval po rampě lodi, můj nejmladší bratr Kanry už tam na mě čekal.
Ale nebyl sám.
Za jeho zády nervózně přešlapovala má sestra.
[„Kanry!!!“] zavrčel jsem vztekle. Tedy předstíral jsme vztek. [„Co tu dělá Lawly?“]
[„To je teda přivítání, brácho,“] zašklebil se můj mladší a vzrůstem menší bratr, [„Tos tu svou náladu nemohl nechat někde v hyperprostoru?“]
[„Snažil jsem se! Jenže teď mě hrozně rychle dostihla!“] přeháněl jsem svůj nabroušený výraz a prudce vystřelil svou rukou proti bratrovu břichu.
[„UPF… “] vydalo jeho hrdlo, když jsem mu uštědřil, menší poliček pěstí do břicha.
[„Hele, co máš za problém ,velký bratříčku?!“] ušklíbla se posměšně Lawly.
[„Já?“] stoupl jsem si před ní, ruce v bok, a jako ona jsem se také zašklebil. [„Tebe! Co tu děláš ? Je to nebezpečný!“]
[„Aha, takže velký bratříček si furt létá někde ve hvězdách,“] rozohnila se se dívka, [„a pak když se tu z ničeho nic objeví, poučuje a hraje si na tátu?! Tos tam nahoře mohl rovnou zůstat!“] její ukazováček vystřelil přímo před můj nos. [„Kdo ti dal právo poučovat?!“]
[„Jsem hlava rodiny, takže na to právo mám!“] znovu jsem napodobil její gesto s prstem.
Gesto Lawly ještě víc popudilo. Tak moc až jsem se rozesmál. Šokovaně na mně koukla, a ani nečekala, když jsem jí rychle a plnou silou objal.
[„Jsem rád, že tě vidím skřítku!“] řekl jsem něžně.
Sestřička se nejdřív trochu spírala, ale pak roztála jako sněhulák na parné pláži.
[„Já tebe taky!“] odpověděla.
[„Ale to neznamená, že se trochu nezlobim, že tu jsi,“] usmál jsem se na ní.
Kanry se narovnal, když rozdejchal políček. A znovu se usmál.
[„Brácha, neboj, naše malá sestřička se hodně zlepšuje! Je nejlepší žákyní Kawakara. Však ji cvičí sám.“]
Lawly se hrdě napřímila.
[„Navíc myslíš, že bych jí udržel sedět zavřenou doma?“] pokrčil rameny Kanry. A vzápětí schytal další políček tentokrát od Lawly.
[„Myslim, že ne!“] prohlásil sem.
A v zápětí jsme se všichni rozesmáli.
***
Stejně rychle, jak vítání začalo, tak také rychle skončilo. Naší debatu přerušil seržant Ohař, scházející po rampě zevnitř lodi.
A za ním pochodovali i zbylí kloni.
„Lod zabezpečena, pane! Rozkazy?“
[„Pohov, seržante!“]
[„Aha, takže tady si byl. Tos nám to nemohl říct?“] čílila se Lawly.
[„Promiň, neměl sjem možnost.“] přerušil jsem rázně další rozjíždějící se debatu. [„Co se děje? Chlouppek už tu je?“]
Kanry a Lawly mi vysvětlili situaci. Byla opravdu vážná.
Když padla řeč na otrokáře, trochu mnou cloumal vztek. Otroctví je věc, kterou v galaxii nesnáším ze všeho nejvíc, jelikož jsem ho před pár lety sám okusil. Už tenkrát v mládí jsem se zařekl, že udělám cokoliv, abych takovým činům zabránil. A potrestám nemilosrdně, každého otrokáře, kterého potkám. Nadechl jsem se a v duchu se natáhl po Síle a čerpal z ní klid. Dnes to bude těžký den.
Dnes mé ryyk blady okusí krev mnoha otrokářů!
Naše malá ozbrojená skupina, tři wookiee a pět klonů, probrala plán a vyrazili jsme do akce.
***
O deset minut později se náš R-speeder přibližil asi na 600 metrů k táboru otrokářů.
Cestou se k nám přidalo asi dalších 6 Wookieů.
Citil jsem v sobě vztek, ale dařilo se mi ho držet díky Síle na uzdě. Znovu jsem se ponořil do Síly, přesně, jak mi mistr Woa oživil společným tréninkem dávno zapomenuté techniky, a vyslal svou mysl do dálky. Už těch několik posledních stovek metrů před táborem jsem cítil z onoho místa smrt, nenávist a zlobu. Vše svědčilo tomu, že se tam bojuje. Tvrdě a nelítostně. Otevřel jsem víc mysl a hledal bratrance Chlouppka. Popravdě jsem měl strach, jestli je ten unáhlenej parchant v pořádku. Jak ho znám, je schopen se po hlavě vrhnout do nebezpečí, i kdyby mělo čítat velkou přesilu. V naší rodině jsme toho vlastně schopní všichni. Někdo je víc zbrklejší a někdo víc rozvážnej. Nemám mu za zlé, že šel chránit krajany sám. Být tu dřív než on… udělám to samé. Ale z toho co mi bratr ze sestrou popsali, mám jen strach, že Chlupp tu přesilu trochu podcenil.
Uklidnil jsem se, když mi jeho živá stopa v Síle zazářila jako maják v temné bouři.
Žije!
Nebyl jsem úplně schopnej díky Síle vycítit, v jakém je stavu, přeci jen mé dovednosti, se zlepšují pozvolna, ale věděl jsem, že doposud je živej.
Za pár vteřin se náš R-speeder vyhoupl na táborem.
[„Střílejte na všechny kromě wookieů,“] rozkázal jsem klonům, kteří automaticky začali pálit po otrokářích.
Na planině zuřil boj tří skupin, někdo… Chlouppek… Osvobodil malou početnou skupinu Wookieů. Hlavně děti a ženy, kteří se jali bránit a zachránit další krajany.
Tabor, který byl původně Zygerrianskejch otrokářů, kteří jako první zajali naše krajany, shodou náhod před několika chvílemi napadla skupina Trandosanských otrokářů, nejspíš s úmyslem ukradnout ceněné otroky.
Byl to prostě chaos.
A bylo vtipné sledovat, jak dvě otrokářské skupny bojují mezi sebou. Zygerrianí a Trandosané sváděli lítý boj o jeden z transportérů. Sila mi prozradila, že vnitřek lodi je plný ustrašených myslí, a tak mi došlo, že je lod plná mých uvězněných krajanů.
[„Veliteli, za žádnou cenu nenechte tu loď odletět! A zachrante vězně!“] rozkázal jsem.
Síla mi prozradila, kde je Chlouppek. Seděl unavenej mezi několika mrtvolama, pozoroval jakoby v mrákotách okolí a tupě se usmíval. Bejt to jiná situace, asi bych se rozesmál. Jenže to pako si nevšimlo, že se k němu zezadu blíží ještěrovitej Tranďák s úmyslem obejmout ho nabroušeným kopí.
Nelenil jsem a přehoupl se přes okraj R-speedru. Lawly a Kanry mne následovali.
Tranďák s úmyslem zabodnout své kopí do Chlouppkových zad moc nepochodil. Vší vahou mého těla jsem přistál na jeho zádech tak prudce, až jeho obličej skončil zabořený v zemi. Jeho pokus o vyproštění rychle ukočily moje dva ryyk blady, které mu udělali nové díry v zádech.
Lawly a Kanry nebyli pozadu. Kanry spěchal na pomoc Chlouppkovi a já a Lawly jsme zaujali obrannou formaci.
Nová tříčlenná hrozba připoutala pozornost dalších šupinatců.
Ještěři byli od nás trošku dál, a tak sem rychle vyměnil ryyk blady za můj osobní samostříl, který se netrpělivě hlásil do akce.
Každý, kdo kdy viděl wookieskou kuš v akci, ustrnul v úžasu, či ve zděšení.
Síla zbraně je známá po celé galaxii.
Vypálil sem pět střel, které se zakousli do svých cílů s takovou razancí, až zasažení ještěráci odletěli několik metrů dozadu.
Lawly používala menší verzi wookieské X1 karabiny uzpůsobenou na její tělesnou váhu, ale ani síla této zbraně se nedá podceňovat. A tak několik šupinatců se také vydalo na letecký den vstříct náruči smrti.
Kanry zvednul Chlouppka, který se vydal do snových lovišť a táhnul ho stranou do krytu za kontejner.
Já a moje šikovná sestřička jsme jim kryli ustup.
Mezi tím klonové komando využilo zmatku na bojišti a pokropilo smrtelnou salvou bojující chumel u transportéru. Otrokáři z větší míry přestali bojovat mezi sebou a začali se bránit nové hrozbě.
Terč, minometčík naší jednotky, vyřadil raketometem lodní motory tak zručně, že výbuch rakety poničil sání motoru, ale nezapříčinil výbuch lodě. Stroj s naloženým kontejnerem chlupáčů už nikdy nevzlétne.
Poslední stroj schopný letu byl bez kořisti v podobě chlupáčů, ale stal se aspoň poslední šancí na záchranu kočičáků i ještěráků. O ně se však postaral bezpečně náš šesti členný wookieský doprovod.
Zbývajícím otrokářům došlo, že zbytek boje bude o záchranu jejich kůže. Boj propukl ještě silněji a krvavěji.
Kryli jsme dál s Lawly Kanryho, který konečně dotáhl Chlouppka do bezpečí. Mezitím se nám podařilo odrovnat asi dalších sedm ještěrek. V ukrytu za kontejnerem můj mladší bráška začal bratránka ošetřovat.
Mou pozornost upoutal další trandosan, který o vteřinu později nerozdejchal ránu uprostřed hrudi, kterou mu tam vypálil energo šíp z kuše.
Díky tomu až na poslední chvili jsme uhnul letící mačetě. Prudkost hozeného ostří mi z rukou vyrazila kuš.
Díky Síle která na mě zakřičela … !!!!POZOR!!!!! … jsem se stačil otočit o pár stupňů bokem, tak, aby smrtící ostří, které svíraly ruce šupinatého těla, minuli svůj cíl. Má záda.
Skákající trandosan měl v úmyslu zabodnout své čepele do slabin mých zad, naštěstí jeho plán selhal.
Naše těla se svalila na zem.
Spíš štěstím, než nějakým mým činem Trandosan přišel v těch vteřinách o jednu čepel. Zrovna ve chvíli, když se naše těla převalila přes sebe. Sudovanou vyhrál šupináč, když skončil obkročmo na mě. Chvilku jsme se přetahovali o čepel, jenže naděje, že tento souboj vyhraje, neměl ani jednu.
Zaprvé, má léty vypracovaná wookiská síla (jak tomu říká Chlouppek) měla převahu a čepel jeho zbraně se během chvíle obrátila proti jeho hrdlu. Věděl jsem, že bych tenhle souboj sil vyhrál.
Zadruhé, naše snahy ukončila Lawly, která šupináči vpálila karabinou střelu přímo do zad. I kdyby sílu výstřelu trandosan nějakým štěstím nakonec rozdejchal, jeho budoucnost ukončilo, když ho síla výstřelu nabodla na jeho vlastní čepel.
Odhodil jsem tělo stranou, tasil své ryyk blady.
[„Díky, Škvrně,"] usmál jsem se na sestřičku a kývl hlavou směrem ke Kanrymu s Chlouppkem. [„Kryj je!“]
Spousta z osvobozených wookieů popadla cokoliv, co leželo poblíž a vrhali se proti zotročitelům.
Kloni se mezitím systematickým postupem ve vojenské formaci pročistili cestu k kransporteru s vězni.
Nelenil jsem a vyrazil jsem k nim.
Klestil jsem si cestu bojištěm a kosil otrokáře, kteří se mi dostali do cesty.
Zprava kočičák skončil mrtvý na zemi s dírou v hrudi po mém ryyk bladu.
Zleva naposledy vydechnul Trandosan, když se bublavě skácel na zem s dírou v hrdle.
Zprava zase kočičák, nerozdýchal díru v oční důlku.
Takto to pokračovalo pár desítek vteřin a zamnou zůstalo několik těl otrokářů.
[„Situace?“] hlesl jsem na velitele jednotky.
„Několik Trandosanů a Zygerrianů se schovává uvnitř,“ odpověděl, „požadují bezpečný odchod, jinak vežně pozabíjí.“
Vyslal jsem Sílu, která mi prozradila, že uvnitř jsou tři zmetci.
[„Rozumím. Zabezpečte okolí,“] rázně jsem vkročil dovnitř, [„já se o to postarám.“]
***
Čmuchal a Stopař klečeli po stranách vlezu do transportéru a čekali, až se postarám o problém ve vnitřku lodi.
Byli ledově klidní a čas od času vypálili po posledních otrokářích.
Reproduktory zvuku v přilbách jim přenášely zvuky vycházející z lodi.
Zprvu byl klid, pak zaznělo několik výstřelu. Wookiesky řev. Další výstřely. Zvuky rvačky. Smrtelný řev umírajícího.
Za pár vteřin z lodi vylétnul trandosan. Bojem zocelení kloni na nic nečekali a hned jak ješter dopadl na zem, prošpikovali jeho tělo salvou z blasterů.
***
Vyšel jsem ven z transportéru následován osvobozenými krajany.
Venku na planině byl klid. Několika štastným jedincům z otrokářkých band se podařilo utéct, ale ne na dlouho.
Mnoho rozzuřených wookieských samců rychle utvořilo malé pátrací skupiny, které se vydali na lov.
Ano, lov.
Všichni byli rozzuřeni a vyšichni chtěli pomstu! Chtěli vyčisti své okolí od těch otrokářských prasat, a tak dopředu bylo jasné, že nikdo z uprchlíků, daleko neuteče.
A nikdo z uprchlíků dnešní noc nepřežije!
Vlastně jsem jim to nemel za zlé. Moc dobře jsem je chápal.
***
Asi o hodinu později se bývalý tábor otrokářů pomalu vyprazdňoval. Sklonil jsem se nad Chlouppkem, který se pomalu probouzel.
[„Neboj, brácha! Bude v pořádku!“] hlesl na mne Kanry, když s Lawly připravovali nosítka.
Pomohl jsem jim bratrance naložit. Dva kloni odnášeli Chlouppka na nosítkách k R-speedru.
[„Seržante, odvezeme mého bratrance do vesnice,“] kráčel jsem po boku nosítek a promluvil na velitele jednotky, [„prozkoumejte okolní situaci. Za hodinu očekávám hlášení. Stejné hlášení pošlete na Alger.“]
Pokračovali jsme ke speedru. Cestu nám ale zastoupilo několik Wookieských samců.
Ten největší, nejzamračenější a nejodvážnější si stoupl přímo před mne. Nebyl jsem si jiste,j jestli ho znám, nebo ne.
Ale byl mi povědomej.
[„Vy ho odvážíte do vesnice?“] zavrčel mi do očí. [„Toho démona ve vesnici nechceme!“]
[„Opravdu?“] zavrčel jsem.
[„Ano, nechceme.“]
„Hmpfchrllllllll...“ vydal jakýsi zvuk Chlouppek, při pokusu nějak na tuto situaci reagovat. Chtěl se zvednout, ale síly mu povolily a zase se svalil na nosítka.
Položil jsem mu ruku na ramano, abych bratránka uklidnil.
Přímo do obličeje mluvčího skupiny, který byl o víc jak půl hlavy větší, než já, jsem velmi výhružně zvrčel.
[„Odvážím ho do svého domu! Do vesnice!“] obešel jsem většího wookiee a chtěl pokračovat ke R-speederu.
Wookiee však udělal chybu.
[„Říkal jsem… toho démona ve vasnici nechceme!"] chytil mě za zápěstí.
To neměl dělat.
Zprudka jsem se otočil a vší silou mu vrazil jednu pod bradu. Rána byla tak silná, že odletěl asi půl metru dozadu, kde v bezvědomí zůstal ležet na zemi.
[„Ještě někdo?“] zařval jsem velmi vztekle do davu. [„Hej, vy všichni, určitě mě tu všichni znáte. A pokud ne, tak se připomenu. Já jsem Wyrrgulhuk. A tohle je Demonbacca. Můj bratranec. Odvážím ho do vesnice!“ nikdo nevidal ani hlásku, a to mne pobouřilo ještě víc. Ta jejich nehorázná zabedněnost, přetvářka a arogance. Pokaždý, když jsem se sem vrátil… Jakákoliv zmínka o Chlouppkovi vyzněla jako strašidelná pohádka k zastrašování malých dětí.
... Bud hodnej maličký, ať nedopadneš jako ten zatracenec Demonbacca ...
... Vem si příklad z toho zatracence Demonbacci ...
... Dávej pozor ať neztratíš svou čest jako ten demon ...
A další a další.
Už mi to všechno po těch letech lezlo krkem, a tak se stalo, že to vše muselo ven a rozeřval jsem se.
[„Jsme jedna rodina! A moc dobře vím, co se v minulosti stalo. Dávate mu to sežrat při každé příležitosti, když se tu objeví a dokonce ho máte v puse, i když tu neni. Udělali jste si z něj strašáka!
Každej z nás někdy uděláme chybu. A každej z nás s tím musí žít do konce života!"] díval jsem se na ty tváře kolem. [„Myslíte si, že kdyby byl aspoň z poloviny takový, jak o něm tu všichni mluvíte, že by se ráčil vás dnes a tady zachranovat?"]
Nikdo nehlesl ani půl slova a tak jsem pokračoval.
[„Tímhle dnešním svým činem, při kterém málem zemřel, vám snad dokázal, že má v sobe víc cti a odvahy, než spousta z vás!
Vy si to možná uvedomíte za pár hodin, jenže já tohle vím už mnoho let. Demonbacca je hrdý, čestný a odvážný. Muj bratranec je jeden z mala jedinců, kterým věřím a svěřím mu kdykoliv svůj život!
Takže konečně votevřete oči a prohlédněte skrz temnotu vašich předsudků!"]
Skončil jsem.
Ani mne nezajímaly jejich obličeje a výrazy, které se jim vylouply po skončení mého proslovu. Znechuceně jsem se otočil na patě a se svým doprovodem došel k R-speederu, naložili Chlouppka, a za nekolik malo chvil,jsme odleteli směr vesnice.
-
Když na mě Jessica promluvila, nejdřív jsem se štípnul do ruky, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Přeci jen jsme stihli dorazit v pravou chvíli, s otrokáři jsme zatočili jako už dlouho s nikým a pak tu bylo to medvědí objetí od tchána, které mi sice dost možná zlomilo páteř, ale jinak mě nezmrzačilo.
[„Máme Chlouppka. Celýho,“] zabručel jsem na Jessicu, jakmile mě ten štípanec začal bolet a bylo tedy pravděpodobné, že se mi to nezdá, a zatřepal jsem hlavou. Pravda, nevěděli jsme zatím, v jakém stavu že to nás zahraniční dopisovatel je, ale kdyby se mu něco stalo, určitě by mi to Síla nabonzovala, takže optimismus byl celkem na místě.
[„Kulíci ho vyštrachali někde v lese kus od Kachirha a teď už snad budeme mít i stabilní spojení, jdeš si ho taky poslechnout?“] Nepředpokládal jsem, že by odmítla, zavelel jsem k přesunu do jedné z nyní prázdných budov po obvodu náměstí. Byla klasicky vydlabaná v kmeni stromu a soudě podle vůně to před nájezdem bývala prádelna nebo tak něco.
Už mezi dveřmi nás dohonil jeden z Kulíků, kterého mi bez jediného slova poslala Cae z lodi, spustil holoprojektor a uprostřed místnosti se mihotavě zhmotnil nejlepší chlastací parťák v tomhle vesmíru.
„Všechno v piči, brácho,“ zakroutil na něj hlavou hologram a přeskočil tím pozdravy, „jak dlouho tu jste?” Od rozstřeleného katamaránu Wyrrgyho táhnul asi pět kilometrů hustým lesem a protože pravá ruka mu stále trucovitě visela podél těla, musel si z výsadkového lana udělat popruh, za kterým ho táhnul celým svým tělem. Chomout a byl by ukázkovým volem. Wyrrgymu se za tu dobu podařilo lehce rozhýbat spodní čelist, ale krom brum brum huhňání mu nebylo rozumnět, tak teď raději mlčel opřený o mraveniště.
[„Jenom chvíli,“] opáčil jsem, [„sotva jsme přiletěli, začali tě hledat a odrazili nájezd Tranďáků, znáš to.“] Chlouppek nevypadal nejlíp, ale dost možná za to mohla ta modrá barva a hlavně jsme byli chlapi, takže se neslušelo na to nějak poukazovat. Podobně jako se neslušelo poukazovat na to, že chomout by měl správně mít Wyrrgy.
Navíc jsme museli přejít k důležitějším věcem.
[„Každopádně vesnici máme zabezpečenou a nemáme moc do čeho píchnout, nějaké návrhy?“] Za jiných okolností bych očekával tipy na slušné hospody v okolí, teď měl bohužel přednost plán na posílení obrany naší rodné planety.
„Super, to rád slyším. Chtěl jsem se k vám zajít podívat, ale měl jsem nějaké problémy s krví, a tak,” poškrábal si na krku svědící, bolavé pozůstatky po trandosanském kousanci.
„Návrh bych každopádně měl. Nechcete mi přiletět píchnout? Naše kavalerie slavně popadala z nebe a my dva kryplové tady nic moc hitparádu nepředvedeme. Netvař se jak tuřín Jess a usměj. V Kachiru je mela jak cyp a řeže se to tam hlava nehlava. My byli posláni zkontrolovat jednu podezřele vyrostlou mýtinu. Tvůj Kulík mi potvrdil, že se tam nachází celá baterie pyrogelových raket namířených na Kachiro. Pokud zmáčknou čudlík, shoří tím napalmovým termitem celé město i s armádou.
Je to ještě nějakých patnáct kilometrů ode mě a takhle se tam nedošourám do konce roku. Navíc je tam na posekání šrotu pro celou Enklávu.“
„Seš vůbec schopný boje?” Jess zamračeně propalovala pohledem hologram a nekomentování poznámky o tuřínu ji čmárlo vrásku na čelo.
„Přines mi trochu rumu a budu všechno.”
Všechno vypadalo celkem normálně. Kousanec ani krev sice holoprojektor nedokázal přesvědčivě reprodukovat, ale bylo mi úplně jasné, že si už stihl užít svoje. A ani jsem nepotřeboval poslouchat ten divný pocit, aby mi došlo, že přijdou nějaké špatné zprávy, jako třeba hromada pyrogelu připravená k odpalu na jedno z větších měst. I tuřín vypadala, že něco podobného čeká.
Vyslechli jsme si každopádně celý návrh, o odpovědi nebylo třeba dlouho diskutovat a jedinou otázkou vlastně zůstávalo, jestli je na lodi ještě dost rumu. Totiž nějaký tam byl určitě, ale trochu jsem se bál, že jenom poslední pětilitrový kanystr, což nemohlo stačit.
[„Rum máme,“] potvrdil jsem a ty horší zprávy si nechával na potom, [„loď si půjčíme, protože my jsme trochu bourali, a máš nás tam cobydup. Snad tam najdeme nějaký flek k přistání.“]
Ještě jsem si vyměnil pohled s Jess, jestli k tomu nechce něco dodat, ale osobně už jsem byl připraven jít tchána poprosit o tágo, dokud je takový miláček.
Jess nic dodávat nechtěla, jen se pořád tvářila trochu jako kořenová zelenina, a já ji tedy o to radši poslal za Joyce. Jednak bylo potřeba informovat naše druhy ve zbrani, druhak jsem chtěl za tchánem jít pokud možno sám, aby si nemohl brát rukojmí, pokud už se stihl probrat.
Klepat na dveře náčelnického sídla bylo poněkud zbytečné, protože je rána z nějakého děsného kanónu vyhodila z pantů, ale zaklepal jsem aspoň na futra, protože jsem opice vychovaná. Tedy je fakt, že tím, jak jsem pak dovnitř vstoupil i bez explicitního pozvání, jsem ten dojem asi trochu pokazil, ale těžko mi to v tu chvíli vyčítat, protože takové klepání na futra je fakt špatně slyšet a ve vstupní hale prostě nikdo nebyl.
Překročil jsem pár prken, jednu lavici a jednu ještěrčí nohu a vstupoval do té části sídla, která se už boji naštěstí vyhnula. Skoro to vypadalo, jako bych se najednou ocitl v jiné vesnici, protože s výjimkou popadaných talířů z jedné police tu všechno vypadalo úplně nedotčeně. Skoro by se dalo říct, že to tu vypadalo přesně jako tenkrát, když jsem se sem s Erris plížil z oslav Dne života, ale z okenních důvodů to dost dobře nemůžu potvrdit.
[„...ale dyť já tebe taky, dědo,“] ozvalo se odkudsi z chodby přede mnou Simbaccovým hlasem, takže jsem tušil, že tchán tam bude taky. Synáček zněl poněkud otráveně, ale ne víc, než když jsem mu zakázal sníst ten šestý polárkový dort, dokud si neudělá úkoly, takže v mezích. A když jsem pak do místnosti vešel i já, docela jsem ho pochopil.
Churr, ta půltunová bez pardónu zrůda, si tam Simbaccu choval v náručí a mručivě mu odhadem tak poosmdesáté vysvětloval, že ho má fakt rád a že je rád, na jakou školu se dostal. Mě si vůbec nevšiml, což jsem považoval za nejlepší zprávu dne, a Erris, která seděla na lavici u stěny, mi mlčky sdělovala něco jako že... sežral hadí ukazováček?
Podíval jsem se na ní adekvátně nechápavě, což kvitovala tím, že se plácla do čela a prostě to řekla.
[„Dostal zásah nějakou jedovatou šipkou,“] zabručela a ukázala na svého milovaného otce, čímž mnohé vysvětlila. Naše setkání tím možná trochu utrpělo, ale pořád jsem ji viděl rád a ona mě určitě taky, i když mi v hlavě Jessičin hlas našeptával, ať si zas tak nefandím, když jsem se před odletem ani neosprchoval.
To, že byl Simbaccův dědeček otravný, totiž otrávený, mi nicméně docela hrálo do karet a já jenom litoval, že jsem si s sebou nevzal diktafon. Opatrně jsem se přitočil k chlupatému monstru, které zněžněním na děsivosti moc neztratilo, a odkašlal si. Erris sice vytřeštila oči a zvedla se, asi že mě chtěla zachránit, ale obratem si zase sedla, takže to nejspíš byl jenom docela šikovný reflex.
[„Ummm, pane náčelník?“] spustil jsem a ne, o absolutní debilitu jsem se vůbec nesnažil, to samo, [„když máte Simbaccu tak rád, půjčíte mu nějaké vznášedlo, aby si zaletěl do Kachirha?“] Churr se ani neotočil, což by mi jindy ke štěstí bohatě stačilo, ale teď dokonce začal mluvit, ne jen agresivně sípat, a ani se nesháněl po mačetě.
[„To víš že půjčím. Katamarány nemáme a řezníkovu dodávku rostříleli Trandozmrdi, ale drvoštěpův syn má swoop.“] To bylo dobré, ne však dost. A ačkoliv jsem obvykle neměl ve zvyku chtít po čertovi ruku, když i nabízel prst, tady na tom záleželo docela dost životů.
[„A něco většího by tam nebylo?“] zkusil jsem a Erris protočila panenky, nicméně Churr se usmál jako měsíček na hnoji a nejen že kýval hlavou, dokonce pustil Simbaccu na zem. Otesánek s úlevou vydechl a utíkal se schovat k mamince, což dle mé taktické analýzy nebyl dobrý tah.
[„To víš že jo. Tebe mám totiž taky rád,“] žvanil opile a asi už si nevzpomínal na ten hák, co mi nachystal na zdejších jatkách, a další věci.
[„Výborně. Vejde se nás tam aspoň šest?“] naléhal jsem opatrně.
[„Vejde,“] ujistil mě Churr, poplácal mě po hlavě a odcházel, [„parkuje za pekárnou. Ale vrať se i s kamarády na večeři, Erris upeče výborný koláč.“] O tom, že Erris skvěle peče, jsme nepochybovali já ani Simbacca, o tom, že je dobrý nápad se sem vracet, už poněkud ano. Vyměnil jsem si naléhavý pohled se Simbaccou, omluvný s Erris, a když se pak mrňous s mámou objal, vybíhali jsme oba ven. On nepochybně doufal, že v pekárně ještě stihne něco málo vyrabovat, já si říkal, jestli bych se sem pak nestihl vrátit ještě aspoň sám, inkognito a pod rouškou tmy, protože Erris prostě objektivně byla kočka a soudě podle toho pohledu jí chybím víc, než by dávalo smysl. Uvidíme.
Na náměstí se k nám přidala Jessica s Joyce, Sagwen i Fosh, a moje šikovná padawan se už stihla stavit v lodi pro ten rum, při čemž navíc zjistila, že Lacien bude mít s opravou podvozku Jungle Jetu ještě hodně práce. Slavnostně jsem jim oznámil, že máme odvoz, zamířil k pekárně a na jejím zadním dvorku ten zázrak spatřil.
Byla to dodávka na rozvoz pizzy.
„To nás Chlouppek uvidí dvakrát tak rád,“ ucedila Jess, Joya podotkla něco o tom, že už si to rozdávala na zadních sedadlech divnějších strojů a Simbacca, žvýkaje zmrzlý polotovar sýrového speciálu, se ptal, co to znamená.
Já si prostě povzdechl, vlezl na pilotní křeslo a nastartoval pomocí drápů, protože hledat klíčky by nás děsně zdrželo. O tři minuty později, protože ta šunka hrozně dlouho naskakovala, už jsme se řítili lesem závratnou rychlostí asi tak padesát kilometrů za týden a Simbacca vylizoval nyní prázdný mrazák. Odolal jsem pokušení zapnout sirénu, která by poutavým hlasem a s funkovou hudbou oznamovala, že vezeme tu nejlepší baštu z celého Karrambaculleku a jestli nás úlekem nesestřelil sám Chlouppek, tak už nikdo.
-
Připadal jsem si jako neužitečnej pytel. Chlouppek mne tahl nejrůznějším sajrajtem lesa . Jednu ruku měl takřka „mimo provoz” zavěšenou v provizorním závěsu u břicha. Přes hruď měl další popruh, na jehož konci jsem byl zavěšenej já a skrz močály mne táhnul celou svou váhou těla, a tak mu ubývalo hodně sil. Ani jsem nevěděl, jestli se projevilo jeho zranění a nebo také dostal trnem do ruky.
Připadalo my to jako věčnost… Když jsem měl zavřené oči vnímal jsem mžitky před očima, a když jsem je měl otevřené, nehybnost mého těla mi dovolovala pouze vzhlížet nahoru a užívat si nesmírné krasy stromů a listů. Né že bych Kashyyyk a jeho přírodu neměl rád, ale teď, díky celkové neschopnosti, mi spíš lezla krkem. Byl jsem promočenej, špinavej. Bylo to jako věčnost. Ani jsem nevěděl, jak daleko mne Chlupp táhnul.
Toxin se pomalu vytrácel. Tělo si postupně začalo uvědomovat chlad bahna, které se na mě postupně lepilo víc a víc.
Každou vteřinu jsem využíval na soustředění a využití Síly, aby vyčistila moje tělo.
Zprvu to bylo hodně těžké, toxin byl silnější. Moje myšlenky díky toxinu vířily jak výbuch supernovy, a tak jsem se soustředil na to, co se stalo několik desítek hodin předtím.
***
Když jsme s výpravou dorazili do vesnice, uložili jsme Chlouppka v jednom domě a nechali k němu zavolat doktora, aby mu ošetřil zranění.
Kanry a Lawly mi pomohli zorganizovat narychlo domobranu a hlídky kolem vesnice, aby se zabránilo možnému dalšímu nájezdu otrokářů. Sice ti parchanti dostali za vyučenou, ale díky Konfederačním jednotkám byl v tomhle kraji chaos. Nedivil bych se tomu, kdyby jiná ziskuchtivá skupina dostala podobný nápad. Ale tak trochu jsem doufal, že naše rychlá odveta aspoň na nějaký čas něčemu podobnému zabrání.
Ve vzduchu stále bylo cítit napětí. Můj proslov k vesničanům na adresu Chlouppka, jim uvízl v hlavách, jenže pár slov řečených od plic jen tak mrknutím oka nezmění názor davu. A pohledy, které mi vesničani opětovali, prozrazovaly mnohé … stud … obavy … vzdor.
Tak trochu jsem doufal, že se jejich pohled na Chlupa podař změnit nebo aspoň trochu zjemní. No, ale to ukáže čas.
Klonové komando jsem poslal na průzkum a zařizoval domobranu.
Noc byla klidná, doktor přivolaný k bratránkovi měl mnoho zkušeností, a tak Chlouppka stabilizoval. Vidět bratránka nějaký vesničan, že se ze zranění takhle rychle, jakoby zázrakem, zotavuje, určitě by se zase roznesly ty vesnické řeči „Démon Demonbacca”. Samozřejmě my, pravdy znalí, jsme věděli, že to je díky kombinaci šikovných rukou doktora a léčivého transu.
Bylo toho spousta co se muselo kolem vesnice zařídit, že jsem neměl ani představu, kolik uběhlo času. Hodně málo jsem naspal a i ten několika hodinový krátký spánek byl přerušen zprávou od mistra Denyzze. Já i moje komando jsme byli převeleni do Kachirha k nějaké důležité poradě.
Přenechal jsem velení domobrany Kanrymu a Lawly a vydal se do města. Šel jsem naposledy před cestou zkontrolovat Chlouppka a rozloučit se. No, možná jsem to neměl dělat. Chlouppek už byl dávno na nohou, sice ne ve sto procentním stavu, ale pokud by mohl, šel by i skály lámat.
Když jsem mu řekl proč a kam se chystám, chtěl hned vyrazit se mnou.
Měli jsme trochu menší při o tom, že má ležet a odpočívat.
Musel jsem požádat Kanryho, aby mi pomohl udržet ho v posteli.
Otočil jsem se a odešel z místnosti. .
Abych neoslaboval vesnici od obranných zdrojů, rozhodl jsem se nechat tam veškerou letu schopnou techniku a vydat se do Kachirha na svém Katarnovi Zuluře. Zulura byla potomkem, snad dokonce vnučkou mého prvního katarna Zuury. Byla jako její babička skvělé zvíře, stejně silné a oddané.
Přivolal jsem si jí hvizdem. Vždy, když jsem byl na Kashyyyku, jakoby vycítila mou přítomnost a byla vždy poblíž, takže stačilo zapískat a byla u mne do pár vteřin.
Naskočil sem jí na hřbet.
Jenže hvizd nepřivolal jen Zuluru ale i Chlouppka, který se vypotácel z domu.
„Hej, kam si myslíš, že zdrháš?!” čertil se.
[„Sory, brácho, v tomhle stavu mne budeš jen zdržovat,”] šťouchl jsem zvíře do slabin a sprostě Chlouppkovi ujel.
Zaslechl jsem nějaké jeho průpovídky, ale nevěnoval jim pozornost
***
.
Ač jsem jsem nechtěl, na cestě do vesnice jsem se ocitl v menší potyčce. Dva jediové, hrstka klonů a wookiee bojovali s menší skupinou trandoshanských otrokářů.
Už jsem byl tak nějak na kraji bojiště, a tak mi bylo trochu blbé, abych našincům nepomohl, a sám jsem se do vřavy připojil.
Potyčka pro mne byla krátká a skončila naším vítězstvím.
Při cestě do Kachirha jsem z vítězných řečí klonů vyzvěděl, že ti dva Jediové jsou slavná Mistryně Luminara Unduli a Mistr Quinlan Vos. V doprovodu republikových vojáků a dvou Jedi naše skupina dorazila do města, když se slunce začalo líně ukládat za obzor. I tak příjezd do města byl o několik hodin dříve, než předpokládaná porada, a tak jsem využil veškerý volný čas k odpočinku, který jsem začal procházkou kolem města.
Když jsem se vracel do vesnice, na půl cesty jsem se setkal s Mistryní Luminarou. Mladá žena zahalená v širokém, nabíraném plášti netradičního střihu, hlavu zakrytou v kutně, ze které vykukovala jen její tvář se světle zelenou pokožkou a tetování, zamyšleně kráčela proti mně a takovým zvláštním způsobem si mne prohlížela.
Zastavila se několik metrů přede mnou a dál mně pozorovala svým silným a pronikavým pohledem. Pak jsem najednou v mysli ucítil takový zvláštní tlak, jakoby se do mé hlavy dobývala cizí mysl. Mistryně zkoumala mé myšlenky.
Zprvu se jí to dařilo lehce a svou vůlí zbourala všechny mé bariéry a dostávala se hlouběji do mého soukromí. Zhluboka jsem se nadechl a když se dostala ještě hlouběji pod povrch, tam kam jsem nechtěl, vzpomněl jsem si a použil techniky, které jsem se naučil v mládí a které mi mistr Woa během našich debat a tréninků oživil. Zabránil jsem jejímu vpádu hlouběji do mého podvědomí a její mysl ze své prudce vypudil. Neochotně, zaražena silou mé obrany ustoupila jakoby odmrštěna asi o dva malé kroky zpět.
Neskrývajíc své pocity na mne udiveně hleděla. Díky své Jediiské vyrovnanosti se rychle vzpamatovala. Nebýt mé pozorovací schopnosti nevšiml bych si tohoto jejího kratičkého zaváhání.
„Nemýlila jsem se. Během bitvy jsem cítila, že využíváš Sílu. Kdo jsi?“
[„Jmenuji se Wyrrgulhuk. Jsem pouhý obchodník... mnoho let vedu rodinný podnik a cestuji po galaxii za obchody. Posledních několik měsíců sloužím pod Generálem Denyzzem jako velitel jednotky průzkumníků,“] trochu jsem zaváhal. [„Ano. Sílu dokážu ovládat“].
„Na wookiee jsi docela mladý,“ konstatovala a jakoby sama pro sebe se zeptala, „jak to, že tě Řád nikdy nenašel?“
[„Nevím,“] trochu jsem zalhal a z její skryté reakce bylo poznat že to poznala, [„dokáži své schopnosti skrývat“].
„Nikdo nedokáže nevědomě skrýt svou přítomnost v poli Síly ani její užívání,“ řekla učitelským hlasem, „jsou jisté techniky, ale nikdy tě neskryjí úplně.“ Lišácky se na mne usmála. „Vidíš? Já jsem tvé schopnosti vycítila.“
Trochu jsem si zanadával, že jsem svůj talisman včera sundal a nechal u postele a díky spěšnému volaní od mistra Denyzze na něj zapomněl.
Mistryně díky jejímu spojení se Silou rozpoznala, že na tuto otázku se od mně odpovědi nedočká a nechala mé tajemství, nejen ohledně talismanu, na pokoji.
„Cítím, že Sílu používáš částečně vědomě i nevědomě. Tvé schopnosti byly usměrněny výcvikem. Kdo tě učil?“
[„Jedi Akyra Tokuso, tajemná stará žena, která si říkala Stařena,“] tak trochu jsem se sám pro sebe usmál. Trochu jsem váhal, jestli jí mám říct, že posledních několik měsíců, když tomu dovolí čas, věnuje mistr Woa svůj volný čas mému výcviku. Rozhodl jsem se, že o tom pomlčím, abych mistrovy nezpůsobil nějaký problém. Například, že někoho učí bez dovolení Rady. [„Ale už je to dlouho, víc jak padesát let.“].
Jméno, které jsem vyslovil, Mistryni skoro nic neříkalo. Ve svém mladém věku onu starou ženu ani znát nemohla. Má stařičká učitelka byla nejspíš už dávno po smrti. Zamyšleně sklopila oči na zem a pak si vzpomněla.
„Neznala jsem jí. Ale před lety jsem zaslechla její jméno. Byla to mocná Jedi, říkalo se, že dokázala nahlížet do budoucnosti, uzřela něco zlého, a pak opustila Řád,“ zvedla hlavu a pohlédla mi hluboce do očí. „Proč jsi se nepřidal k Řádu?“
[„Od narození jsem byl vychováván k vedení rodiny a rodinného podniku. Tak abych jednal vždy pro její dobro a prospěch. Když mi má učitelka nabídla možnost vstoupit do Řádu, kvůli povinnostem k rodině jsem odmítl.“]
„Jediové jsou také velká rodina, která se také stará o chod, dobro a prospěch velkého rodu. Tím rodem je život a všechny bytosti v galaxii.“
[„Podobná slova tenkrát Akyra použila,“] zamyslel jsem se, [„dnes si nejsem jist, jestli jsem nabídku odmítl z povinnosti k rodu… Když se nad tím teď zamýšlím, k odmítnutí mne možná vedla …“]
„Síla.“
[„Ano. Často mám zvláštní nutkání, pocit udělat nebo nedělat určité věci.“]
„Ano, tak k nám Síla promlouvá.“
[„Vzpomínám si, že tenkrát byla Akyra mým rozhodnutím potěšena a jakoby si i oddechla.“]
Luminara se na mne s pochopením usmála a dál se k mým vzpomínkám nevracela.
„Dnes jsou zlé časy, galaxie se nachází v temnotě. Na spoustě planet dennodenně umírá při ochraně míru a spravedlnosti mnoho Jediů. Naše řady se tenčí,“ smutně popisovala události na cizích planetách, „náš Řád potřebuje adepty stejně schopné, jako jsi ty. Uvažoval jsi o tom, jestli bys nechtěl v těchto časech vstoupit do Řádu?”
[„Jestli se nepletu, proslýchá se, že Jediové k učení berou pouze malé děti. Myslím, že jsem na to hodně starý.]
„V těchto těžkých časech se dělá mnoho nečekaných rozhodnutí. Jak jsem řekla, díky téhle válce naše řady řídnou,” pousmála se také, „nepoznal snad mistr Denyzz v tobě tvé nadání, nenabídl ti, že se za tebe přimluví?“
[„V tuhle chvíli mi stačí, že pomáhám republikové armádě jako průzkumník. Nevím zda to mistr Woa poznal či nepoznal. A nevím... kam se moje cesty uberou v budoucnu, to prostě ukáže až čas. Cesty Síly jsou nevyzpitatelné,“] s úsměvem mně vlastním jsem se na ní zazubil, ona mi můj úsměv opětovala, [„nechám se dál vést svými pocity a budoucnost mi ukáže správnou cestu.“]
„Pojď, příteli, projdeme se a cestou do vesnice tě naučím...,“ trochu se zasmála při mém pohledu „...tedy oživím ti snad některé tvé zapomenuté vědomosti.“
Volným krokem vedle sebe jsme se vydali směrem k vesnici. Mistryně Luminara mi během naší procházky povídala o Síle, o jejích proudech. Jak ji správně užívat, jak se vyvarovat zloby a nenávisti, abych se nepropadl do temnoty. Ač na toto téma jsem posledních několik měsíců vedl podobné debaty i s mistrem Woa, uvítal jsem, že si s touto ženou mohu na toto téma promluvit a třeba vstřebat a poučit se z jejího pohledu.
Její vyprávění na mne hluboce zapůsobilo, v mém nitru jsem si pozvolna začal vzpomínat na další detaily svého starého výcvik. A pomalu uvědomovat, objevovat střípky některých léty dávno zapomenutých, nepoužívaných schopností.
***
Pár hodin jsem se prospal, když jsem se probudil, bylo brzké ráno a nad mořskou zátokou poblíž vesnice Kachirho, pomalu vycházelo slunce. Od vody vál svěží teplý vánek. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dnešek mohl být zkalen očekávanou bitevní vřavou.
Po osvěžující snídani jsem seděl na velké spadlé větvi pod obrovským wroshirovým stromem, kouřil dýmku plnou lahodného a vonného kashyyyckého tabáku, u nohou mi líně odpočívala Zulura. Kochal jsem se nad krásou okolí a třídil si v hlavě poslední vzpomínky na předešlý večer. Vzpomínky vyvolávaly na mé chlupaté tváři úsměv a spoustu rozdílných pocitů - velkou hrdost a nesmírnou pokoru zároveň. Pobafával jsem si z dýmky a dál vychutnával chuť tabáku. Několik metrů opodál od mne stály dva Jediové, Mistryně Luminara a mistr Quinlan.
Bavili se tlumeným hlasem o nějakých vojenských záležitostech. Zaslechl jsem pár slov, co si říkali.
„… nám všem tahle válka zformuje naše dovednosti, Qunlane… Dokonce i klonům. Každá chyba je zkušenost, ze které se poučí, že se nemusí striktně a doslova držet svých rozkazů. Tím je dokážeš naučit… být více všestrannými,“ mladá žena se na muže zasmála a pak jako by se zahleděla do dálky. „Yodův transport přiletí brzy. Až přistane, měli bychom tam být a setkat se sním.“
Jakoby na její povel se vzduchem začal šířit pronikavý zvuk lodních motorů a o pár chvil později se zpoza mraků vyloupl republikový raketoplán v doprovodu několika republikových stíhaček. Stroj naváděný klonovými vojáky pomalu přistával na vysekané mýtině nedaleko od vojenského tábora. Oba Jediové se otočili a vydali se směrem k přistávajícímu raketoplánu. Před lodí nastoupila čestná vojenská stráž. Stroj se zhoupl, jak pilot vypnul motory, a když se otevřel přetlakový poklop, sjela vstupní rampa a z útrob lodi se vybelhalo maličké humanoidní zelené stvoření, s velkýma špičatýma ušima a šedivými vlasy.
Stařičký, po celé galaxii proslulý, Velmistr Řádu Jedi, Mistr Yoda, konečně dorazil na Kashyyyk, aby pomohl s vedením armády do nadcházející očekávané bitvy.
Jediové se uvítali a vydali se směrem k velitelskému stanovišti umístěném na dřevěném divanu vysoko v korunách wroshyrového stromu Kachirho. Při chůzi debatovali o probíhajícím galaktickém konfliktu.
Trojce Jediů pokračovala volnou chůzi k velínu a když byla v mé blízkosti, zastavila se u mě. Mladá žena pohlédla hraným vážným pohledem na mistra Yodu.
„Mistře Yodo, mohu vám představit Wyrrgulhuka? Je schopen užívat Sílu. Mohl by se přidat k Řádu? Další jedinec s jeho schopnostmi v této temné době by byl prospěšný. Mou nabídku odmítl, válečná porada začne za hodinu, třeba ho za tak krátkou dobu přesvědčíte.“
„Tak krásné ženy naléhání, že někdo odmítl by? Nevěřím,“ lišácky se usmál malý mistr na mladou ženu. Pak se otočil a jeho pronikavé oči se střetly s mými. Muž a žena nás opustili a vydali se ke svým jednotkám rozdat rozkazy.
Malý mistr pomalu, jakoby s obtíží, vylez na kmen vedle mne a s malou hůlčičkou v rukách se pohodlně usadil.
„Tak ty Sílu používáš, hmm?“ stále na mne hleděl svým pronikavým pohledem, „ o sobě něco řekni mi.“
Divil jsem se, že tento malý mistr je ochoten mi v téhle vypjaté situaci, před očekávanou bitvou, věnovat svůj drahocenný čas. Trochu nesměle jsem začal líčit svůj osud, nezaobíral jsem se však podrobnými detaily. Jen nejzásadnější věci, i to, co jsem řekl mistryni Unduli. Tento rozhovor mi dal mnohé a také oživil mé pochopení Síly. Stařičký mistr o Síle věděl za svůj dlouhý život vše, jeho moudré rady se mi vpálili do srdce.
Hovořil jsem s mistrem a rozjímali jsme nad užitím Síly, ale náš hovor nakonec přerušil a ukončil příchod klonového vojáka.
„Mistře, volá vás Coruscant. Za patnáct standardních minut zasedá Rada a chtějí slyšet i vás:“
„Volají povinnosti, nedá se nic dělat,“ vydechl unaveně malý mistr a s obtížemi jeho stáří se začal zvedat. Slez z kmene a ještě než odspěchal s pomocí hůlky, za svými povinnostmi, naposledy se ke mně otočil a lišácky se usmál.
„Má slova pamatuj si, mladíku.“
Když maličký mistr odspěchal, zůstal jsem sám a rozjímal nad posledními několika minutami. Zvedl jsem se a zamyšleně, oči sklopené k zemi, nevědomky kráčel k přistávací ploše katamaránů.
Když sem byl několik metrů od jednoho ze strojů, z dumání mne vytrhnulo zavýskání
„To se dělá, zdrhnouti a nechat mě jít pěšky?!”
Otočil jsem se a spatřil Chloupka točícího si v ruce s mým amuletem... Hmm… Jak někdy říjkaj Jediové… Síla je opravdu mocná...
Když jsem ho před několika hodinami opouštěl, ještě měl polehávat na lůžku. Myslel jsem si, že po mém odjezdu ho Kanry s Lawly nějak zpacifikovali a donutili ho si zas lehnout.
Místo toho tu dnes stál s tím svým elánem, a chutí do akce.
Trochu mě tím naštval, ale abych se sám sobě přiznal, byl sem rád, že je tady a do akce, která nás asi čeká, půjdeme bok po boku. Ač mi někdy leze hodně krkem a nemám rád ty jeho vtípky a alkoholové seance, tak Chlupa mam rád. Vždy se můžeme na sebe vzájemně spolehnout. Ať se jeden z nás dostane do jakéhokoliv průseru, ten druhý udělá cokoliv, i kdyby mel přijít o vlastní život, aby mu pomohl.
[„Nazdar, Chlouppku,”] zazubil jsem se a natáhl pro amulet, který si obratem nasadil zpět na krk, [„měl si ležet a ne pobíhat po lese. Potřeboval si odpočinek a jen by si mě zdržoval. Sorry! … ehm … o co ruka?”]
„Spíš krk, ne?” promnul si trandoshaní kousanec a tvář se mu stáhla nepříjmnou bolestí.
[„Pardon, tak krk no!”]
„Ale jo, zvládnu to,” rozhlížel se kolem, jestli ho někdo nepozná a nepůjde na něj s oštěpem.
„Doma jsou ale kokoti, ani kolo mi nikdo nepůjčil, tak jsem musel pěškobusem. Doufám, že tu nebudou dělat kretény, a nechají mě pomoct.”
[„I kdyby tě nenechali, jak tě znám, tak se někam schováš, a v tom nejlepším vylezeš, abys mohl pomoct!”] rozesmál sem se.
„Jo, to zní jako já,” uchechtl se, „komu si tu mám jít říct o práci?”
[„Jaj, koukám, že jsem se v myšlenkách zamotal jinam… Tarfful pro mě má speciální rozkazy. Už mě čeká v hlavním stanu. Tak pojď se mnou.“]
Chlouppek namotivovaně přikývl, oba jsme se otočili a bok po boku spěchali k velínu.
***
Na hlavním velitelství panoval neuvěřitelný hukot, jak se desítky chlupáčů dorozumívalo navzájem nad velkým taktickým stolem, který zobrazoval Kachirho i jeho okolí.
Neustále se tu střídali poslové ze zprávami z okolních vesnic, které čelili útokům otrokářů a které žádaly pomoc.
Chlouppek se zde cítil trochu nepatřičně, podobně to vypadalo jen na Nar Shaddaa, když dělal podržtašku Bel Niosovi na kriminálce, ale tam měli víc šlapek v poutech a dealerů, kteří nabízeli slevu za propuštění.
V davu chlupáčů jsem se potřeboval zorientovat a pomohlo mi k tomu, když jsem spatřil našeho Tyrvrarrského náčelníka Snurrka, který vstřebával maximum okolních informací a energicky u toho kolem sebe máchal palcátem.
[„Náčelníku!”] zvolal jsem, když jsem stál tři metry od něj, aby upoutal jeho pozornost.
[„Wyrrgy, chlapče!”] rozzářil se náčelník, když spatřil oblíbeného občana a roztáhl ruce k obětí, až palcátem sundal náčelníka z Brrrna. [„Netušil jsem, že seš doma! Plechovky budou litovat, že se jim zachtěla našich hyperprostorových map, chachá!”]
[„Byla to má povinnost,”] přijal jsem obětí a cítil se dobře za tak hřejivé přijetí, [„s Demonbaccou jsme vyhnali Zyggeriany i trandoshany z naší vesnice a nyní jsme zde, abychom pomohli v nadcházející bitvě!”]
[„Kde je…”] pronesl náčelník chladnokrevně. Jak mu pohled na mě zlepšil náladu, tak mu zmínka o Demonbaccovi náladu pohřbila.
„Tady jsem, náčelníku,” přiznal se Chlouppek stojící pár kroku za mnou a tvářil se tak, že ví, co za řeči teď přijde a že už teď ho nudí.
[„Jak se opo-”]
[„Nechte toho, náčelníku,”] skočil jsem mu do řeči a po očku hlídal, jestli se nenapřahuje palcátem, [„je zde, aby chránil svůj domov stejně, jako vy. Včera při tom málem položil život a vidíte? Stejně je tady, i když by si zasloužil odpočinek. Je tady připravený položit za Vás všechny život. Stejně, jako všichni ostatní.”] Taky už mě nebavilo všem pořád vysvětlovat, aby se nesnažili Chlouppka zabít.
[„Chm… nemám z toho radost, ale máš pravdu, Wyrrgy. Demonbacco, běž do hangáru A-07, je tam víc takových, jako seš ty. Sbíráme aktuální data z okolí bojiště, o své misi budeš informován. Zde se ale nemáš právo zdržovat.”]
„Ano, náčelníku,” pokynul Chlouppek hlavou a dle tradic mu projevil z vděku trochu úcty.
[„Věz však, že pokud to přežiješ, nic to nezmění. Jen smrt za svůj lid tě může zbavit tvých hříchů…”]
„Ano, náčelníku…” sklopil Chlouppek zrak, mávnul na mě, otočil se na patě a zmizel mi z očí v chumlu cizích chlupáčů.
***
Stál jsem jako čestná stráž několik metrů od velitelského ležení, které se nacházelo na stromovém baldachýnu vysoko nad plánovaným bitevním polem. Většina našich katamaránů už létala ve vzduchu a prozkoumávala terén. Já a moje posádka jsme měli speciální rozkazy, a tak jsme na ně také čekali.
Znovu díky mým vyvinutím sluchovým dovednostem se mi podařilo vyslechnout radu Mistrů Jedi. Mistr Yoda seděl u dřevěného vyřezávaného stolu, na kterém bylo spuštěno holografické zařízení, přenášející živý obraz kruhové místnosti se skupinou několika sedících mistrů Jedi humanoidů různých ras. Za malým mistrem projekci pozorovaly dva wookieeští velitelé, náčelník Tarfful a lovec Chewbbaca.
„Palpatine si myslí, že generál Grievous je na Utapu?“ řekl starší prošedivělí Jedi, s vysokým bachratím čelem ve které byly dva mozky typické pro jeho rasu Cerenů.
„Zachytili úryvek zprávy od předsedy utpauské vlády.“ vysvětloval mladý člověk, mistr Jedi s dlouhými vlasy a jizvou přes pravé obočí a oko.
Mistr Yoda se zamyslel a pokračoval „Meškat nesmíme. Zajetím generála Grievouse tuto válku ukončíme. Rychle a rozhodně jednat musíme.“
Mladík s jizvou se nesměle vmísil do hovoru „Kancléř žádá, abych tažení velel já.“
„Rada rozhodne o tom kdo to bude.“ Přerušil mladého muže rozhodní hlas plešatého mistra, snědý a na lidské měřítka postarší člověk. „ Ne Kancléř!“
„Mistr je k tomu zapotřebí, zkušenější.“ Pokračoval rozhodně mistr Yoda.
„Ano. Měl by to být mistr Kenobi.“ Přerušil hovor Cerean s vousy a vysokým čelem a otočil se na mladšího lidského muže sedícího vedle po jeho pravé ruce. Když všichni Jediové souhlasily, plešatý muž promluvil. “Výborně. Zasedání skončilo.“
Hologram zmizel, Tarffu, na nás zahrčel rozkazy a my se vydali ke strojům. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, že se náčelník s Chewbaccou otočily k jezeru. Malý mistr Yoda se zvedl z křesla a odbelhal se k okraji.
Cestou k mému stroji jsem míjel hangár A-07, ve kterém bylo připraveno pět katamaránů s plnou posádkou a mezi nimi byl i můj bratranec.
Měl na sobě zbroj, v ruce helmu a povídal si a smál se s ostatními, kteří tam byli.
[„Chlouppku!”] zakřičel jsem na něj a doběhl se s ním rozloučit, [„za hodinu to začíná. Budu pilotovat mašinu nad hlavním bojištěm a podporovat našince z nebe. Co připadlo na tebe?”]
„Ahoj, Wyrrgy,” obejmul mě, což jsem ne úplně čekal, „tak to máš skvělý. My tady,” opsal ukazujícími prsty kruh kolem sebe, „jsme banda Postradatelných. Všichni vyhnanci z nejrůznějších důvodů. Hehe,” uchechtl se, i když rozeznal jsem, že to nebylo úplně upřímné.
[„To jsou mi věci, rád vás všechny poznávám,”] pozdravil jsem i ostatní chlupáče kolem, nemohl jsem se k nim chovat hnusně, když jsem celý život strávil s jedním z nich, [„doufám, že mě budeš krýt zadek a nebudu se muset bát, že to do mě nakouříš.”] zasmál jsem se.
”Nene, Wyrrgy, my vůbec nejsme součástí hlavní bitvy. Prý by jsme tak mohli pošpinit čest pravých wookieeů. Přidělili nám jiný úkol. Asi šedesát kilometrů odsud se objevila zničeho nic tajemná mýtina. Máme to letět prozkoumat, protože hrozí, že tam Konfederace chystá něco nepěkného.”
[„Ukaž mi, kde to je!”] vzal jsem jednomu z chlupáčů, trochu nerudně, mapu z ruky. To se mi snad jen zdá. [„Tady? Vždyť je to za naší linií! Tudy že máte proletět? Vždyť budete bez jakéhokoliv krytí. Sestřílej váz z nebe jak hejno kachen!”]
[„Sebevražedná mise,”] povzdechla si holčina, sedící v jednom z katamaránů a vyřezávala z nože banthu.
„Ale prdlajz,” tleskl Chlouppek, což měl někdy zvykem, „proletíme tím a splníme svou úlohu v téhle válce. Máme přece nejlepšího pilota široko daleko.” Zazubil se a ukázal si palcem samolibě na hruď.
[„To teda máte,”] dal jsem mu pohlavek, aby ho to přešlo, [„protože letim s Váma, hymbajs!”]
***
Doběhl jsem ke svému stroji, který stál na plošině vysoko v koruně stromu, skočil do pilotního křesla a spustil motory. Vedle mě se na post výsadkáře skokem uvelebil Chlupp. Spolu s ním jsem v katamaránu měl i Jurgaka, Serrmegru, která před naskočením zahodila vyřezanou banthu a zem. Když motory nasály vzduch, katamarán se pohnul a na můj povel se stroj rozjel k okraji plošiny. Přidal jsem výkon a katamarán se přehoupl přes okraj a střemhlav se řítil k zemi.
Přitáhl jsem řídící páky a stroj se ladně zhoupl a začal stoupat do výšky. Když jsme nabrali dostatečnou výšku stočil sem se k Kachiru zády. Do bitvy zbývalo několik posledních minut.
Pak mám jen tmu…
Ne, ještě sen, jak jsem opustil své tělo a létal nad zemí. Nad Kachirhem, kde zrovna začínala ona neslavná bitva.
V dálce se objevily jednotky obchodní aliance a na mělčinu pláže se začaly vynořovat bitevní droidi. Krajinou zazněl wookieský roh a naše jednotky zaútočily.
Nadletěl jsem nad pláž a přelétával jsem nad bojištěm, dva wookiee vyskočily z jednoho z katamaránů a dopadli na droidí tank. O několik sekund později, když oba wookieeové tank opustili skokem do vody, stroj explodoval.
Snad po sté jsem prolétl nad řadou tankových droidů NR-N99 - dlouhým pásovým strojem s malým kolem vzadu a velkým vepředu. Prostředkem stroje vedl nejširší pohyboví pás, po stranách velkého předního kola byly dva menší stabilizační pontonové pasy. Z prostředku kola trčí na každé straně zbraně, laserový a iontový kanón, dva stereoskopické senzory, stopové vysílače a antény.
Posádky katamaránů a koptér shazovali na střílející droidí techniku granáty nebo pálili z těžkých blasterů připevněných k palubám, když najednou, z ničeho nic jsem začal padat střemhlav k zemi.
***
Mé myšlenky se vrátili do reálu...
Raději jsem nemluvil a párkrát sem tam zabručel, když se Chlouppek na něco zeptal.
Soustředil jsem se na Sílu a na léčebný proces. Po nekonečném táhnutí lesem si i Chlouppek potřeboval odpočinou. Shodil ze zad popruh a mne o něco opřel, abych snad furt dokola nemusel koukat do nebe, což jsem samozřejmě uvítal. Chlupp odpočíval a dal si několik minut klid na přemýšlení. Ani nevím, jak dlouho to bylo, zda pár vteřin, nebo několik desítek minut. Čas pro mne furt byl jakoby zkreslenej, a pomalej… Ale i tak jsem každou vteřinu využil, aby mi Síla pomohla v léčení.
Nakonec sem zaregistroval, že se odhodlal vzít komlink a zavolat o pomoc. Tak nějak sem trochu přeslech komu to vůbec volal.
Byl sem opřenej o ….
Auu
„...tvůj Kulík mi potvrdil, že se tam nachází celá baterie pyrogelových raket…”
AUU
... znova … kruci co to bylo.
AUUU
A zase. Po mém těle jsem sem tam cítil, nějaké malé jakoby kousance. Byl to zvláštní pocit, tělo mne diky toxinu zvláštně brnělo, ale tahle miniaturní bolest byla jako miniaturní vulkány bolesti různě po těle. Rozhlídnul jsem se očima po svém těle a všiml sem si, že po mě lezou mravenci Woora.
Naštěstí tenhle druh mravenců neni nijak nebezpečnej či dokonce jedovatej. Trochu sem přemýšlel, jestli mi to Chlupp neudělal schválně a doufal, že mne náhodou opřel o mraveniště. I když sem si nebyl jistej, jestli mne o mraveniště opřel, protože sem ani nemohl pohnout hlavou, abych si to potvrdil, nebo mne vysílen opřel o nejbližší místo co bylo po ruce.
AUU
Otravní mravenci esli to udělal schválně tak si to s nim vyřídím.
AU
Zatraceni mravenci .
Woora ….
Jasně! Že já vůl sem si na to nevzpomněl dřív. Rozhlížel jsem se kolem, a doufal, že poblíž uvidím přesně to, co sem hledal. Díky toxinu moje zorné pole nebylo moc velké, a tak sem se modlil ke všem duchům lesa, abych to viděl.
Duchové mne vyslyšeli. Asi metr za Chluppem sem to spatřil. Keř celý obsypaný bobulema Krorr. Ještě jsem hledal malou žlutou rostlinu Agurr, jenže moje omezené zorné pole mi žádnou rostlinu neodhalio. O Agurr je naštěstí známo že dost často roste v simbioze právě s keři Korr a tak sem doufal, že někde kolem bude.
Svitla mi naděje, díky Chlouppkově omylu nebo naschválu s mraveništěm, jsem si vzpomenul na starý „recept” z Woora, Korr a Agurr. Jejich smícháním vznikne šťáva, která pomůže tělu potlačit paralýzu z trnů.
No naděje tu byla, teď jen to nějak vysvětlit Chluppovi. Přeci jen, toxin znemožňoval mojí řeč.
[„Korr, Agurr, Woora… štáva… pomuže… mi!!!”]
Zprvu Chlouppek nechápal, co myslím, nebo mi nerozuměl. A tak sem to musel několikrát zopakovat a nějak kostrbatě vysvětlit.
Chlouppek se před lety stal šamanem, a tak nakonec pochopil co myslím. Netrvalo mu to moc dlouho, a tak šťávu vyrobil. Našel Agurr, jak sem předpokládal, trochu dal. Její listí rozemnul, přidal bobule Korr, které rozmačkal a nakonec rozžvejkal a přidal ke směsi mravence Woora.
Celou smes plnou štavy ze smíchaných ingrediencí mi nacpal do pusy a donutil mě to rozžvýkat a zapít. Naštěstí díky mým předešlý snahám se Silovým léčením jsem mohl žvějkat, a polykat.
Když sem směs spolknul, cítil jsem jak v mém žaludku směs začíná velice pomalu působit. Tenhle prastarý recept nešťastníkovi, který přijde do styku s trny a toxinem, pomůže od paralýzy někdy až po několika hodinách. Samozřejmě záleží na rozsahu paralýzy a množství toxinu v těle.
Naštěstí, já měl jednu zbran navíc. Vesmírnou Sílu, která celý proces velmi, opravdu velmi urychlila. Posílen účinky léku se má snaha o Silové léčení konečně povedla.
Čas sem měl stalé zkreslený, a tak sem něvedel, jak dlouho celý proces trval. Ale ve chvíli, kdy se k nám přiblížil náš odvoz už sem seděl a protahoval končetiny, které jakoby rychlostí blesku ztráceli svou ztuhlost.
Samozřejmě sem si neodpustil uštěpačnou poznámku na adresu Chlouppka…
[„Ten naschvál s tím mraveništěm bych ti nejraději spočítal, ale díky tvé pomoci ti to odpustím,”] ušklíbl jsem se na něj a pokračoval. [„Ty tvoje chlastací dýchánky ti zatemňujou mozek, co? Že si zapoměl na tenhle recept... by mne zajímalo, jak dlouho si mne táhnul, aniž by sis všimnul těhle ingrediencí po lese.”] Rozpovídal jsem se trochu víc, i díky tomu, že jsem si užíval, že můžu konečně normálně mluvit.
Chloupek něco chtěl dodat, ale přerušil ho přílet našich zachránců ...
-
Asi by kontroval, že chtěl mít chvíli klid od jeho blbých keců, ale pravda byla taková, že byl celou cestu zahloubán do sebe a z toho všeho skoro nevnímal své okolí. Měl cíl, který bylo třeba dokončit, a Jurgu se Serr nestihl ani pohřbít, jak by si zasloužili. Jejich těla zůstala v místě jejich skonu s výrazy bolesti a strachu otisklými ve tváři.
Podle víry místních jejich duše splynuly s okolními stromy a budou nadále žít, dokud bude na Kashyyyku aspoň jedna jediná zelená rostlinka, ale těžko říct, jestli tomu on sám věřil, a i kdyby, stále před pár hodinami umřeli takovou smrtí, jakou si nezasloužili.
Tak jako tak, bylo dobře, že si Wyrrgy všiml všech potřebných ingrediencí, a jakmile od něho konečně pochopil, co chce, bylo už jen otázkou času, kdy mu narve do tlamy rozžvýkanou pastu, která ho měla co nejrychleji postavit na nohy.
Když se ujistil, že má po vyndání ruky z Wyrrgyho tlamy všechny prsty, zkontroloval Kulíky, kteří monitorovali okolí. Wyrrgyho poznámek si statečně nevšímal a volnou rukou si promasírovával tu, která mu jednoduše nefungovala. V hlavě si projížděl jejich možnosti nad daty, které mu Kulíci poskytli. Byl vyčerpaný.
Když mu pak na ruce zapípal omni-tool od Kulíka, že se blíží dodávka s pizzou, ve které se nachází Champie, ani únava nemohla zabránit úsměvu, který mu to vykouzlilo na tváři. Odlepil se zády od kmene, o který stál opřený, a zamával na tu káru, která se před ním zastavila. Z předního sedadla se na něj křenil jeho zrzavej brácha a vedle něj seděla připásaná Sagwen, která mu mávání oplatila.
První do jehličí seskočil Simba, který se přiřítil jak velká voda a za pískotu [„strejdo!”] k němu přilítl a objal ho kolem nohou.
„Nejsi nějak pohublej?” plácnul, když ho hladil po hlavě a vyhlížel, kdy zahlédne Jessicu.
[„Jsem!”] přitakal Simba a pořád se ho držel jako klíště, [„u dědy jsem musel spálit úplně milion kalorií, jak jsem zachraňoval!”]
„To seš teda pašák, až to skončí, udělám ti jelita.”
„Sám seš jelito,” postěžovala si Jess ustaraně, když vykoukla z dodávky a prohlédla si, v jakém je stavu.
„To neříkej nahlas, nebo mě Simba sní.”
„Když tě tak vidím, ani nemám sílu tě sekýrovat,” došla úplně k němu a vystřídala Simbu v objetí, „vypadáš hrozně.”
„Bla bla bla,” dal ji pusu do vlasů a očkem zahlédl, jak jde Simba vybírat Wyrrgymu mravence z kožichu a házet si je do tlamy, „v Karrambaculleku jste odvedli skvělou práci.”
„To teda odvedli. Koukám, že máš bebí,” přivítala ho polibkem Joyce, „můžu se podívat? Zrovna o tuhle ruku neni dobré přijít. Levou je to jako od cizí a já ti s tím nemůžu pomáhat pořád.”
[„Tomu nerozumím, co je jak od cizí?”]
„Až budeš větší, tak ti to vysvětlím.”
[„To říkáš vždycky, strejdo.”]
„Netvař se jak kakabus,” napomenula prcka Jessica a pustila adoptivního taťku.
„Ahoj, Fosh,” nastavil funkční ruku k plácnutí s Nautolankou a začal mít nevhodné pocity ze Zeltronky vonící pár centimetrů od něj a snažící se mu zprovoznit ruku.
„Ahoj!” plácla mu Joycina padawan, „kdo je ten ležící pán, kterému Simba ujídá mravence?”
[„To bude strejda Wyrrgy, teda aspoň myslím, už jsem ho strašně dlouho neviděl.”]
[„Ehm,”] odkašlal si holinkář a zamával flaškou rumu, [„tak snad máme práci, ne?”]
Záchranná skupina byla tady. Jess, Champie, wookieskej chlapec, kterej asi byl Champieho syn Simba. A pár dalších. Některé jsem znal od pohledu a některé vůbec. Ty, co jsem znal aspoň od pohledu, pokud se nepletu, jsem zahlédl během mých občasných dodávek proviantu nebo N-1 starfighterů. Nebo některé jsem možná zahlédl během alkoholovejch dýchánků v Zeleném lampionu...
Trochu mne zarazilo, když ke mně jako první přispěchal chlapec, pozdravil mne a první, co začal dělat s rozzářeným úsměvem ve tváři, bylo vyzobávání mravenců z mých chlupů.
[„Ahoj, prcku! Simba, že?”] usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech. [„Pomůžeš mi vstát?”]
Chlapec se usmál, s plnou a špinavou pusou od mravenčí šťávy a pomohl mi vstát. Snažil jsem se mu pomoct, aby váha mého těla na něj nebyla moc velká.
[„Tyjo… ty máš sílu!”] řekl jsem pochvalně a pohladil ho po vlasech. Všiml jsem si, že mi po levé ruce lezou dva hodně velký mravenci, vyloupl sem je a podal mu je. [„Díky, prcku!”]
S radostí je hodil do pusy a usmál se na mě.
Možná byl trochu zklamanej, že jsem odcházel se zbytkem jeho svačiny na svém těle, ale to jsem neviděl, protože jsem se soustředil na chůzi. Léčebný sajrajt spojenej se silovým léčením působil dobře. Jenže musím přiznat, že tohle byly první kroky za posledních několik hodin, a tak byly trochu nejisté. S každým dalším krokem to bylo o něco lepší. Za chůze jsem do sebe hodil další sousto uzdravovací směsi, rožvějkal ji a spolknul. Dobelhal jsem se k Champimu.
[„Nazdar! Dovolíš?”] trochu s údivem ve tváři dovolil, když jsem mu z ruky „vyprostil” flašku rumu. Musel jsem tu směs něčím zapít. Účinky směsi byly božské a blahodárné, ale její chuť byla upřímně odporná. No, jak říkala naše babička, „to, co lečí, nechutná vždy dobře”, a měla pravdu!
Otočil jsem flašku rumu a napil se několika velkými doušky. [„Díky, potřeboval jsem to zapít!”] A vrátil jsem láhev zpátky překvapenému Champimu do ruky.
Dodávka sice neměla funkční rádio, ale jízda nám stejně docela utíkala a navíc se nám ozval Neva, že je na oběžné dráze, že mu na palubu naskákala hromada klonů s hasáky a svářečkami a že jestli něco rozbijou, bude za to vinit mě. Mia se spokojila s tím, že si je zálibně prohlížela, a jenom nám řekla, ať ty opice tam dole pozdravujeme, což jsem bohužel zapomněl ještě dřív, než jsem je viděl. Oběd jsme snědli za letu a sestával z poslední mražené pizzy, která se nějakým zázrakem zachránila v Simbaccou přehlédnutém mrazáku, a co nevidět už jsme smykem zastavovali na mýtině se dvěma známými tvářemi. Pravda, vypadali poněkud potlučeně a leckdo by na mém místě nejspíš jel dál s tím, že je nepoznává, ale já byl kámoš.
Seznamování proběhlo rychle a bez dalších ztrát na životech, Simbacca se při něm naopak zvládl posilnit, a i když se na to opakované hlazení od strýčka začal tvářit poněkud podezíravě a trochu se urazil, že si ho nepamatuje, za mravence byl ochoten mu to odpustit a navíc chápal, že z něj mluví otrava. Já si zase odpustil narážky na to, že vypadá, jako by ho právě vytáhli z pračky se ždímačkou, a chtěl jsem se na to napít, když mi trochu sebral vítr z plachet a trochu víc rum z ruky.
Zabručel jsem něco jako [„ty vole, bacha, to není šťáva,”] ale přirozeně jsem mu v pití nebránil, protože to z něj třeba udělá lepšího chlupáče. Překvapený výraz mi ze tváře ale jen tak nezmizel, rozhodně tedy ne dřív, než se mi poněkud odlehčená flaška vrátila. Pak jsem prostě pokrčil rameny, napil se taky a poslal to Chlouppkovi, jemuž byla původně určena. Simbacca mezitím vyčenichal mraveniště a navrhoval Jessice, jestli by mu z nich něco nechtěla uvařit, než si uvědomil, s kým mluví, a najednou na tom až tak netrval. Fosh ale slíbila, že jestli všechno vyjde podle plánů, zkusí mu je doma vypěstovat. Já tušil, že to podle plánů tak docela nepůjde, ale protože jsem nebyl Šedý Šum s patentem na čumění do budoucnosti, musel jsem se spokojit s přítomností.
[„Tak co tu máte za novinky, kromě… tamtoho?”] zeptal jsem se tedy v přítomnosti Chlouppka, ukazuje při tom co nejnenápadněji na Wyrrgyho, u nějž jsem každou chvílí čekal nástup kómatu. Přeci jen si toho rumu přihnul docela dost.
„Áááh, brr, to bodlo. Tu flašku schováme, mohla by se hodit. Jinak, koukej,” mávl rukou ke Kulíkovi ležícímu na mechu kousek od něj. Po zadání příkazu začal promítat holo mapu mýtiny, na kterou se museli dostat a deraketizovat ji. Dal Champiemu pár vteřin, aby si mapu prohlédl a trochu se zorientoval, a ostatní hlavy se taky přiblížily, protože tohle mělo být docela důležité a potencionálně i zajímavé.
„Tady ty čtyři velký krávy, to jsou odpalovače balistických raket s pyrogelovou hlavicí. Jak můžeš vidět díky interaktivní bublině, tak podle technických parametrů dokáže vypálit deset třítunových raket za půl hodiny. Ooooh, Joyce, nevím, co děláš, ale pokračuj v tom.”
„Jen první pomoc.”
„Tak tomu říkáš skoro pořád,” neudržela se Jess.
„Má skříplej nerv, teď si vrní, ale za chvíli bude brečet.”
„S tím souhlasím, ale zpět k tomu, co vidíte. Jak vidíte, odpaliště brání pět AAT tanků, které mají každý perimetr 72 stupňů. Droideky tam jsou asi čtyři, ale v úsporném režimu, B2 tam je 12 a normálních konzerv 40. Když se na nás tady podívám, tak mám pocit, že to můžeme zvládnout, ale bude to chtít geniální plán a trochu toho štěstíčka. Chtělo by to aspoň dvojité rozptýlení, abychom ošálili případného výkonnějšího procesora, a někoho, aby zezadu zničil ty rakety. Ty jsou naší hlavní prioritou. Když v tom bude Joyce ještě chvíli pokračovat,” utřel si slzu z koutku oka, „budu připraven jít sem,“ ukázal prstem na místo, kde se vystaví všem droidím senzorům, „a být tam tak dlouho, dokud nebude po všem. Nějaký dobrovolník, který by se ke mě přidal?”
Pozvání jsem samozřejmě přijal, protože koukat na věci, to mi jde, a Kulíci zatím představovali nejlepší zdroj informací, co jsme měli. Zorientovat se v mapě mi nezabralo ani tu vteřinu, protože já s orientací nikdy problém neměl, a pak už se stačilo zaposlouchat do Chlouppkova výkladu. K němu samotnému jsem zatím nic neměl, k jistým jiným věcem už trochu jo…
[„U Baccovy šavle, jsou tu děti,“] zamručel jsem potichu, ale asi ne dost, protože Simbacca se vzápětí zeptal [„kde?“] a my se mohli dál věnovat pyrogelovým hlavicím, které na Kashyyyku prostě neměly co dělat. Stejně tak ta hromada další techniky, kterou bychom ve férové bitvě asi porazit nezvládli, ale jednou jsme kluci z Miu Leptonis a férově hrát nemusíme, zejména když oni s tím začali…
[„Já jdu s tebou,“] přihlásil jsem se okamžitě a zpečetil to vytažením světelného meče, jako bych snad byl nějaký elf nebo trpaslík, [„Sagwen bude hlídat únikovou cestu. A diverze je vždycky dobrý začátek. Máte tu s sebou nějakou těžkou techniku?“]
Něco mi říkalo, že nemají, ale zeptat jsem se prostě musel, protože kdyby měli, vymýšlení geniálního plánu to dost zjednoduší. A protože mě odpověď fakt zajímala, nadhodil jsem ji tak nějak k oběma, ačkoliv Wyrrgy po tom rumu asi nebyl nejspolehlivější respondent.
„Nemáme nic,” řekl upřímně Chlouppek, ale rozhodně ne defétisticky a hlavně tak, aby bylo všem jasné, že s tím si nějak určitě dokáží poradit.
[„Tak si něco vyrobíme. Třeba balistu, nebo aspoň blbej katapult…”]
„Ty vole, trebuchet!” rozhlídl se a z nadšení mu z očí koukali všichni čerti. Hned začal kreslit do jehličí prstem zjednodušený nákres obléhacího stroje a s občasným uchechtnutím pokračoval. „Když já s Champiem budeme tady a podaří se nám vyrobit trebuchet dostatečně silný, aby dostřelil aspoň 400 metrů, který bude střílet sem, tak když pak dvě skupinky po dvou vpadnou obloukem nepozorovaně do zad, tak by to mohlo vyjít. Bude ale potřeba někoho, kdo zvládne obsluhovat trebuchet, aby dokázal střílet s nějakou kadencí, aby ho droidi považovali za hrozbu. Wyrrgy, myslíš, že bys to zvládl?”
Stále sem se trochu motal, ale ne z alkoholu, jako spíš z toho, že mé tělo nebylo ještě na sto procent pohybu schopné. Opřel sem se o klacek, kterej sem si vyrobil jako provizorní vycházkovou hůlku, a jen tak mimochodem hodil do sebe další sousto detoxikační směsi.
„Aha, nechci nic říkat, ale slyšel jsem správně trebuchet?” zasmál jsem se z plna hrdla.
„Trebuchet, takovej ten velkej katapult, jo?” uchecht jsem se znovu a rychle sarkasticky dodal.
„Jooo, to …hmm…. Jako jo, není to problém. Já vám ho tady načrtnu tuhle do bláta,” ukázal jsem kousek od nich na zem, přidal do hlasu trochu víc sarkasmu. „A společně ho postavíme. Jenže esli se nemejlim, tak než ho postavíme,” odkašlal sem si, „nasekat dřevo, upravit ho, správně ho postavit tak, aby střílel přesně… Hmmm…. To nám zabere asi tak několik dní.” A ušklíbl jsem se naposledy. „Ale to už, hoši, asi bude pozdě a po bitvě, co?”
„Se sekáním dřeva si nedělej starosti, máme meče, a se zastřelováním taky ne. Nechceme s tím dobýt Jeruzalém, ale odvést pozornost,” vytasil se s obhajobou svého návrhu a odpustil si poznámky na výrok, že trebuceht je „takovej ten velký katapult”.
„Tak ho nechte aspoň říct, co navrhuje, ne?” zastala se Wyrrgyho Jess, která by byla jinak všemi deseti pro Chlouppkův smělý plán, ale blížily se jí krámy a neměla moc náladu hazardovat.
„Díky, Jess,” rozhlídnul jsem se. Oči mi padly na transport. „Vezmeme támhle tu rachotinu. Někdo z nás v ní zaútočí přímo frontálně. Přímej útok by je mohl zaskočit. Můžeme do té rachotiny nacpat pár granátů a nechat ji nabourat do jejich pozic. Výbuch je snad rozhodí ještě víc. Zbylé dvě party zaútočí z boků. Jo je to riskantní. Ale na vymejšlení nějakejch složitejch věcí, s prominutim, teď neni čas.”
„...k tomu bude stačit pět klád, hřídel z dodávky, samotnou dodávku jako závaží a prak, ne?” vyjmenovala na prstech důležité součásti poté, co si vyslechla Wyrrgyho plán sebevraždy.
„Prak uděláme z lijány a Wyrrgyho spoďár,” navrhl Chlouppek, a i když tenhle plán vyžadoval trochu více příprav, šance na přežití jim zvedne aspoň o sto procent. „Když se do toho dáme hned, půl kilometru odsud je wroshyrová školka, tam najdeme veškeré potřebné dřevo. Když si mákneme, během 20 min je máme tady. K mýtině je to ještě pět kiláků, tak klády naložíme a popojedeme, ať to neskládáme moc daleko. Tam Wyrrgy zvládne vypreparovat hřídel na osu a holky připravit prak. Simba s Fosh nasbírají smolu a naštípou špalky na střelivo. Náš útok to zbrzdí maximálně na dvě hodiny, ale ve chvíli, kdy si nemůžeme říct o leteckou podporu a jsme odkázáni jenom sami na sebe, jsou i ty dvě hodiny zanedbatelné.
Jdeme hlasovat.”
„Emhm .... my si o leteckou podporu můžeme říct!” zakašlal jsem do řeči. „Nahoře na oběžné dráze. Plachtí Venator pod velením Mistra Denyzze. Jako velitel jeho průzkumného komanda mám právo leteckou podporu přivolat,” čekal jsem na reakce, zda tenhle návrh zavrhnou nebo ne.
„Jo, nám tam jeden plachtí taky,“ utrousila Fosh potichu, když Wyrrgy navrhl rozbombardovat ty kurvy z orbity, a lehce znuděně nakopla kamínek, jako by chtěla naznačit, že to tady někdo zdržuje. Já chtěl ale svůj protiargument přeci jen založit na něčem trochu jiném, co taky nešlo ignorovat. Že jsem skutečně chtěl mít v životopise položku „prudil pozice CIS trebuchetem“, to v tom kupodivu momentálně nehrálo roli o nic větší než to, že jsem Churrovi slíbil tu dodávku vrátit a její přeměna v samohybný granát by mě mohla stát krk i v případě, že ten útok jinak přežijeme.
[„Ale my je potřebujeme zaskočit a pak jim jednou ranou uříznout hlavu, což se asi moc nepovede, když na ně pošleme letku bombardérů nebo je začneme ostřelovat z oblohy. Zatím si myslí, že o nich nikdo neví, a čekají na povel k odpálení, ale jestli do nich začnem šťouchat moc velkým klackem, mohli by to udělat rovnou, aby z těch drahých hraček vytřískali aspoň něco...“] To samozřejmě vycházelo z předpokladu, že si Konfederace tyhle pyrogelové bazmeky pořídila jako zálohu pro případ, že se jim Kachirho nepovede dobýt konvenčně – a že ho v tom případě prostě spálí na troud. Alternativou bylo, že je chtějí odpálit už ve chvíli, kdy na něj útočí osvědčeným zergem, ale tak debilní snad nejsou ani kalkulačky, natož taktičtí droidi, takže v tomhle předpokladu jsem si byl celkem jistý.
K hlasování jsem se zatím nevyjadřoval, aby nás tu Wyrrgy v amoku všechny nepřepral, a v následujících pár vteřinách jsem se snažil mlčky propočítat, čím vším bychom museli nacpat dodávku, aby ji šlo použít jako explozivní beranidlo. A nevypadalo to dobře, protože ten rum už došel a granátů jsme s sebou měli všehovšudy pět.
„Nikomu nepomůže, když se při tom necháme zabít,” konstatovala Jess a dřepla si k Simbovi a začala svačit mravence, „nevíte, jak si vede Kachirho?”
„Když jsme tam byli naposledy, tak dobře,” odpověděl Chlouppek a poškrábal se na hlavě, „je všem jasné, co se po nich chce?”
[„Jo,“] přikývl jsem jak za sebe, tak za Sagwen, které to nejspíš bylo jasné mnohem víc než mně, a i kdyby snad Wyrrgy nadále brumlal, že není čas, měl smolíka. A vlastně trochu štěstí, že jsme s sebou neměli toaleťák a kufr.
Joyce to odkývala taky, jen s drobným dodatkem, že jestli ta část o užívání Wyrrgyho spoďár není vtip, jako první tím trebuchetem vystřelí Chlouppka, Fosh neměla se štípáním žádný problém a Simbacca sice pro samé baštění mravenců neposlouchal, ale souhlasil o to dychtivěji. Stačilo tedy nasednout zpátky do našeho epesního vozítka, které se přidáním dalších dvou chlupáčů stalo v podstatě prostředkem hromadné dopravy, a vyrazit ke zmíněné školce. A protože cesta chvíli trvala, kontaktoval jsem během ní Jungle Jet, abych zjistil stav oprav a oznámil těm čtyřem tam že na nás nemají čekat s večeří, protože se nejspíš vrátíme až hodně pozdě.
Pokud se tedy vrátíme.
[„Brum brum bruuuuum...”]
***
Cesta trvala skutečně jen chvíli, a protože jich bylo hodně, bylo to hodně tělo na tělo. Měli k sobě ale fakt blízko, takže to zvládli sportovně, a když zastavili u školky, všichni věděli, co mají dělat.
Jako poslední vystupoval Champie s Chlouppkem, kteří seděli vepředu a kterým se podařilo z palubní přihrádky vyškrabat placatku kvasu. Jess s Joyce mezitím šplhaly po okolních stromech a vybíraly ty nejvhodnější lijány. Wyrrgy dostal půjčený meč a než se ti dva vyhrabali, tak už položil jeden vhodný strom. Fosh pracovala na špalcích a Simba při sbírání smůly narazil na hnízdo lesních včel a cpal se medem.
„Champie, támhle ten vypadá perfektně, ber ho, já se postarám o rameno trebuchetu.”
Kvas docela dával, protože už nejspíš nějakou dobu v dodávce kvasil a už předtím to byla jeho kashyyycká, tedy silnější varianta. Na pevnou zem jsem tedy vyskakoval poněkud nejistě, ale naštěstí ho byla jenom jedna placatka, takže to co nevidět přejde.
[„Sagwen?“] otočil jsem se, abych zjistil, jestli jsme náhodou moji padawan někde nezapomněli, ale byla tam, jen trochu pomačkaná a hlavně napruzená, protože vzadu nebyly bezpečnostní pásy a bez těch se přece jezdit nemá, [„hlídej, kdyby se náhodou blížila nějaká hlídka, ať stihneme schovat meče a předstírat, že jsme normální dřevorubci.“] Sice to nebude předstírání moc věrohodné, když s sebou nemáme jedinou sekeru, ale droidí skauti nebyli žádní géniové, takže projít by to mohlo. Miraluka pronesla jakýsi souhlas v tom svém srandovním dialektu, odběhla někam stranou a nejspíš se schovala na jednom ze stromů kolem školky, protože jsem ji pak pěkně dlouho neviděl.
Když pak Chlouppek našel perfektní strom, ani jsem se neptal, z čeho tak soudí. Podle mě byly všechny prakticky stejné, ale já taky nebyl tesař, já byl syn pekaře a mistr Jedi, takže v tomhle jsem mu věřil a s pokrčením ramen jsem šel na věc. Znovu se mi vyplatilo, že jsem si při stavbě meče zkonstruoval delší čepel, protože jsem nemusel šaškovat a stačilo mi kmen prostě jedním pomalým tahem přeříznout.
Kmen sice začal padat tam, kam jsem chtěl, ale pak ho asi sebral vítr nebo co a stáčel ho směrem na Simbaccu, který dojedl med a začínal jíst včely, protože ty byly mnohdy lepší než med. Takže nakonec bylo vlastně dobře, že nejsem tesař, nýbrž mistr Jedi, protože stačilo natáhnout ruku, trochu se soustředit a kláda se pomalu složila na zem, aniž by mi ze syna udělala mastný flek.
Tím byla za námi ta lehčí část a mohli jsme přejít k nakládání, což bude asi trochu větší výzva, když byla dodávka stavěná na převoz pizzy, nikoliv obrovských klád. Ovšem ani na chvíli jsem nepochyboval, že se nám to povede.
Povedlo, však až na jednoho ani jeden nebyl brambora, takže za nějakých čtyřicet minut od naběhnutí na školku se už šinuli směrem k mýtině, pravda, tempem hlemýždím.
Ono ty klády něco vážily a vnitřek naložený ostatním materiálém také na tíze neubral.
Až na řidiče, kterým byla Fosh, protože byla ze všech nejlehčí, šli všichni pěšky a upřímně řečeno museli dodávku tlačit. Měli aspoň to štěstí, že cesta nebyla nijak šíleně zarostlá, takže nemuseli řešit neprostupný panjab a přímočaře mohli frčet.
Zastavili nějaký kilometr od mýtiny. Nejspíš by mohli postavit trebuchet blíže a pak z něj rovnou střílet, čímž by odpadla nepříjemná část s tím ho pak přesouvat blíže na střeleckou pozici, ale takhle budou mít mnohem větší šanci, že si jich droidi nevšimnou a nepostřílí je tu nad smolnými špalky a pleteným prakem.
Fosh sice remcala, že kvůli tomuhle přece sto padesát sedm hodin v simulovaném kokpitu N-1 nestrávila, ale pak už se řízení nejpomalejší kraksny na planetě věnovala velmi svědomitě. Já zas svědomitě tlačil, Jessica svědomitě sundala Simbaccu, který se v nestřeženou chvíli vyhoupl na klády a chtěl se kousek svézt, dvakrát, a vesměs jsme prostě svědomitě pokračovali k cíli. Bez rumu i kvasu, který tou dobou už samozřejmě svědomitě došel, to šlo o něco hůře, ale protože Sagwen svědomitě hlídala a dvakrát nás varovala před prolétající hlídkou na STAPech, nakonec jsme v pořádku dojeli na moc pěkný plácek, jenž byl jako stvořený pro malou praktickou lekci dřevěného inženýrství.
[„Tak jo,“] pravil jsem po posledním postrčení pizza káry a protahoval si ztuhlé svalstvo, aby před naší diverzí stihlo pořádně zregenerovat, [„Sagwen, běž zas hlídat, a tentokrát si vezmi Fosh k ruce, tady bude asi provoz trochu větší. Všichni ostatní vědí, co mají dělat?“] Možná to vypadalo jako otázka, ale ve skutečnosti to byl spíš pokyn k zahájení prací podle Chlouppkova plánu s tím, že pokud to někdo cestou zapomněl, měl teď poslední šanci se ještě přeptat. Protože jestli teď někdo blbě řízne a celé nám to zhatí, asi ho do tábora vystřelíme místo smolného špalku...
Chlouppek se rozhodl minimalizovat možnost chyb při konstrukci, využil multifunkčnosti Kulíků a dokázal přes ně promítat plánek stavby krok za krokem a vše bylo přehlednější a srozumitelnější než manuály z IKEA.
Dřevěný obdélníkový rám byl hotový jako první a měl budoucímu trebuchetu zajistit stabilitu a hlavně usnadnit jeho přesun. Vztyčit na každé straně dvě klády v rovnoramenném trojúhelníku s třetí kolmou k rámu a svázat je k sobě bylo o něco náročnější, ale když máte Sílu a po ruce děcka, která nahoru vyšplhají a vše svážou, nezabere to ani patnáct minut. Když bylo vše pevně postavené a zarovnané meči, vytasil se Wyrrgy s osou z dodávky. To nebylo ale vše.
Vykrojil i střechu i s kapotou a podařilo se mu je vyválet do dlouhé rovné placky, kterou dali doprostřed rámu a po kterém bude tažen prak se špalky.
Chlouppek byl trochu nervózní, jestli náhodou nevzal špatné rameno, které se pod váhou závaží zlomí, ale už bylo pozdě vracet se. Podařilo se mu napasovat osu do ramene, což byla delikátní práce, které trvala vlastně nejdéle, a pak to celé s Champiem a Wyrrgym zvedli vzhůru a do připravených žlábků usadili konce osy.
Holky měly už připravený prak, jehož jeden konec pevně uvázaly na dlouhý konec ramene a druhý pověsily na vystouplou větev taktéž na dlouhém konci ramene.
Z další liány a několika koleček z dodávky se Wyrrgymu podařilo poskládat automatické samonavíjení, takže nebylo třeba ručně a pracně trebuchet natahovat.
Jako poslední věc pověsili na kratší konec ramene dodávku jako závaží a po pár minutách s kalkulačkou určili přesnou váhu, kterou muselo mít.
Celé jim to trvalo, ať nežeru, hodinu a čtvrt a když se na to pak podívali, v úžasu, opilý hrdostí, poplácal zbylé chlupáče Chlouppek po ramenou a neubránil se slovům: „Kurva, hoši…”
Dál mu došly slova.
Kombinace bestiální síly, dětské práce a faktu, že na tenhle krám nebyly potřeba imbusy, brzy slavila úspěch a i já byl díky úspěchu tak nějak v náladě. Těžko jsem ostatně mohl být opitý něčím jiným, když všechno už před notnou dobou došlo, že…
[„Jsme fakt dobrý. Bejt ještě trochu lepší, tak nás snad zakážou,“] uteklo mi něco, co bylo pár hodin před rozkazem 66 lehce prorocké, ale budoucnost mě momentálně nezajímala. Už jenom proto, že jsme tu nebohou dodávku nakonec museli rozebrat a já tedy budu po bitvě tak jako tak mrtvý chlupáč. Znovu jsem ale přejížděl ten výsledný zázrak pohledem, kochal se každým sukem a každým zářezem a brzy došel k závěru, že by to snad mělo jít rovnou do muzea, protože ti dementi od Konfederace nám to budou chtít akorát zničit, hovada. Dál jsem ale nezdržoval, to asi spíš Wyrrgy, který musel tu narychlo spíchnutou věc zkontrolovat svým znaleckým okem, a protože Sagwen ani Fosh dosud nezjistily přítomnost jediné hlídky, mohli jsme přejít k dalšímu bodu našeho zábavného programu.
[„Teď už jen tu krásu přenést, hm?“] nadhodil jsem, abych si potvrdil, že jsem na nic nezapomněl, a pokud tomu tak skutečně bylo, přišel čas se uvolnit a sáhnout po Síle. Poprvé od příletu na Kashyyyk, dost možná ještě déle, jsem si posteskl, že s nám není Šedý Šum, který by nás určitě dokázal sesynchronizovat ještě lépe, ale nedalo se nic dělat, musel nám stačit prostý odpočet. Na tři jsme všichni kromě hlídky a Joyce, která se starala o munici, natáhli pracky, a umělecké dílo lomeno zbraň hromadné diverze se pomalu odlepovalo od země.
Kdyby o výsledku jejich konání měl rozhodnout hod kostkou, jistě by se jim stala celá plejáda nepříjemností, ale naštěstí byl vliv náhody zredukován na minimum a i ti leváci zde byli v menšině. Trebuchet se zvedl a jako pírko začal brázdit vzduchem na místo, ze kterého mohli začít bombardovat ty blbečky.
Když jej usadili a podložili, aby byl v rovině a schopný střílet aspoň přibližně na mýtinu, nastal čas na nabrání posledních sil a rozloučení se před vypuknutím okamžiku O.
„Dávej na něj pozor,” pronesl nakřáplým hlasem Chlouppek a Jess nevěděla, jestli mluví k ní a myslí Simbu, nebo mluví k Wyrrgymu a myslí trebuchet. Champie ho sounáležitě chytnul za rameno, jako by právě skončil se svou zpovědí na skupinové terapii anonymních alkoholiků, a i v jeho očích se podezřele zalesklo.
„Chlapi a jejich hračky,” zamrmlala Joyce a přetočila hlavu červenovlásky k sobě a vlepila ji vášnivý polibek, po kterém se Jess málem srolovala chodidla, „zkus se moc neuhnat, ať se v noci nemusím nudit.”
„Spolehni se, Krásko,” projela ji rukou vlasy a neubránila se širokému úsměvu, „dobře to dopadne.”
Loučení začínalo být na můj vkus trochu moc teplé a fakt jsem se bál, aby se Wyrrgy třeba nechtěl objímat, a tak jsem to urychlil. A ani jsem nenapomínal holky, ať si to nechají na doma, protože po těch letech už jsem si prostě zvykl, navíc mi do oka vletěla moucha nebo co…
[„Tak jo, s chutí do toho a půl je hotovo,“] pronesl jsem rezolutně cosi, co jsem nejspíš slýchával jako mládě a nějak se mi to zarylo do podvědomí, a přidal k tomu lehké zopakování plánu, protože jsem si nebyl jistý, jestli ho někdo nestihl zapomenout. Případně jestli vůbec padl v celé délce, protože se klidně mohlo stát, že nás někdo hrubě vyrušil a chtěl nám vymlouvat trebuchet, načež na další taktizování nebyl prostor. [„Až se dostaneme na pozice, uděláme s Chlouppkem trošku bugr na okraji tábora a natáhneme na sebe pár zmetků. Wyrrgy, jakmile uslyšíš výbuchy, napočítej do pěti, to je tolik,“] ukázal jsem mu na pacce, pro jistotu, ne abych se mu vysmál, to by mě ani ve snu, [„a začni pálit z trebuchetu. Nemusíš nic trefit, jde hlavně o to, aby to dobře vypadalo. A hrozivě. Sagwen, ty ho jisti, přeci jen v tom porostu uvidíš, kdyby se někdo plížil zezadu. A vy čtyři,“] otočil jsem se na nejspíš stále se olizující dvojici mistryň a pak na dvojici učedníků, která po sobě taky koukala dost mlsně, [„využijete toho zmatku, naběhnete jim do zad a zničíte rakety. Droidy nechte nám, tankům se vyhněte, odpalovače musí vyletět do vzduchu co nejrychleji, ať nestihnou odpálit ani šušeň, jasné?“] A protože byli všichni chytří, včetně Wyrrgyho, všechno jasné bylo a čtveřice mohla vyrazit, aby měla mírný náskok pro obchvat mýtiny.
[„Jakmile budou všechny čtyři raketomety zničené, stahujeme se a sejdeme se tady. Pokud se nám povede zachránit trebuchet, dostanete medaili, mám v lodi ještě pár kulatých sušenek.“] Simbaccovo tiché [„nemáš“] jsem neslyšel, protože současně s posledním slovem jsem se otočil na patě a po křupajících větvičkách vyrazil napřed k mýtině, pokud tedy Chlouppek něco nechtěl dodat.
Nechtěl.
Vyměnil si se všemi pohled, ukázal vztyčený palec a vydal se za Champiem.
Stvořil: Trio chlupatců
-
Banana nebyla v době bitvy o Kashyyyk sice ještě ani spermií ve sveřepých varlatech Sagwenina tatínka, ale to přece ještě neznamená, že nemohla přispět do hlavní dějové linie. Byla to ostatně neteř Joyi Brannigan, která měla taky právo
sedět na svoje POV.
Kromě onoho práva měla poslední dobou taky zatraceně špatný pocit, o nějž se ostatně s Jessicou podělila ještě před odletem z Miu Leptonis. Těžko jí ho zazlívat – právě vyráželi zachraňovat planetu, která jí osobně nic moc neříkala a která ji svou kulturou nijak nelákala, před výrazně silnějším nepřítelem, neměli žádný konkrétní plán a za odvoz jim měla sloužit tři roky uleželá šunka, jejíž provozuschopnost byla už předtím dost diskutabilní. Stejně ale ani na okamžik nezvažovala, že by se hodila marod a počkala na ty blázny pěkně v akademii, kde měla sprchu, postel a další užitečné věci. A ne, nebylo to proto, že by tam musela hlídat Emily, protože tu měla fakt ráda a celá ta věc v budoucnu je jen jeden velký nervový kolaps.
Místo toho popadla meč a Fosh, pár krámů do kapes na opasku a následovala své srdce a jiné orgány na výpravu, která klidně mohla být její poslední. Moc dobře totiž věděla, že je jedním z těch slabších článků celého týmu a že už i ta malá Nautolanka ji v užívání Síly pomalu dohání. Ještě horší to pak bylo s jejími schopnostmi cokoliv opravovat, které by se bývaly hodily už pár hodin po startu z Fonn Avaris, kdyby ovšem existovaly. Jakmile však Neva zjistil, že je s hasákem jen o trochu méně marná než Jessica, poslal ty dvě se slovy „radši si vyšukejte mozky z hlavy, než abyste tady něco dojebaly“ do jejich kajuty. Co se Joyce týkalo, hodlala ho poslechnout, nicméně sem tam se ven přeci jen podívaly, uvařit ostatním kafe a tak, a považovala to za tu lepší část výletu.
Netrvala však dlouho; její bývalý mistr přišel s nápadem, jak se na napadenou planetu přeci jen dostat včas, a protože Jessičina chuť zůstat v kajutě na lodi uprostřed nicoty najednou výrazně poklesla, nebránila se výletu v Jungle Jetu ani Joyce. Bez okolků přestoupila na menší a mnohem hezčí loď, instruovala svou učednici, ať během cesty nikoho nepouští do skladiště droidů, a něco málo tam s Jessicou ještě přeci jen stihly, což jim pomohlo výrazně víc než Lempixovi, který se tam víceméně omylem dostal servisní šachtou.
Joyce ho poslala do háje, on jí doporučil několik účinných preparátů na léčbu nymfomanie a od té doby spolu nemluvili.
***
Přistání na Kashyyyku bylo jedno z těch veselejších, co zažila, a to se před rokem s Fosh zřítily do obydlené zástavby na Nar Shaddaa, nicméně všichni přežili a dokonce zaznamenali jeden přírůstek, to když se objevil z bedny vyklepaný kocour. Nic však nedbala na to, že se jejich odlet asi trochu zdrží, vyměnila si s Jessicou nějaké ty sliny a přesně podle instrukcí mistra šla bránit vesnici jeho samičky, kterou dnes viděla poprvé v životě.
Zatímco on se svou současnou padawan vyrazil po hlavní přístupové cestě z doků a jeho syn s její holkou se nechali vyvézt výtahem na větev o úroveň výš, Joyce si všimla swoopu, který příhodně parkoval stranou přistávací plochy a který se jim teď tuze hodil. Ani nevadilo, že je jednomístný, protože byl stavěný na ty místní korby a dvě štíhlá děvčata se na něj vešla i bez nutnosti střídat se na štangli.
Svezly se na něm až k první zástavbě, z té vnější strany, a najít otevřené okno, jímž by se dalo protáhnout dovnitř, byla jen otázka štěstí. V době, kdy Champbacca páral první ještěrky a Jess počítala prsty, se tedy zbývající úderná jednotka ocitla v domě místního ranhojiče a málem ji postříleli dva horliví chlupáči, co tu hlídali doktora a všechny ty raněné.
„Nestřílejte!“ zvolala Joyce okamžitě poté, co se po dopadu sebrala ze země.
„Jdeme vám pomoct, jsme tu s mistrem Champbaccou,“ přidala se Fosh po absolvování téže akrobacie, ale to jméno místní očividně jenom zmátlo.
„To je ten, co...“ začala Zeltronka, ale naštěstí si zavčas uvědomila, že kdyby dořekla tu historku s místní dědičkou trůnu a záhadným dítětem, asi je tím spíš střelí. Místo toho tedy přidala „se teď prosekává skrz hordy Trandoshanů úplně sám, bez naší pomoci, protože tu stojíme jak dvě pecky“, nervózně si poklepala na světelný meč u opasku a vypadala jako taková ta typická blondýna, co se na benzínce dožaduje manažera, protože hadice je na špatné straně stojanu. Jenom byla tedy výrazně atraktivnější.
Výhružný podtón v jejím hlase kupodivu docela pomohl, domorodci sklopili kuše a ten menší jim dokonce ukázal cestu na střechu, odkud prý budou mít skvělý přístup na hlavní ulici i náměstí. Už na schodech však zaslechly hukot něčeho většího, takže předpokládaly, že vyvýšená pozice se jim bude hodit ještě mnohem víc. Krátce poté, co otevřela střešní okno, spatřila Joyce přilétající posily v docela hrozivých strojích a po obdržení komunikace od druhého týmu byl další postup jasný. Ačkoliv byla tahle třetina pomocných imigrantů ryze ženská, ani tady nebylo třeba mnoho kecání a ty dvě si prostě vyměnily všeříkající pohled, načež se Nautolanka chopila meče a rozebíhala se, jak jen to krátká a dost šikmá střecha dovolila. Jakmile se odrazila, přidala jí Joyce na momentu mírným šťouchnutím a viděla, že je to dobré.
Viděla ale i jiné, méně dobré věci. Například výsadek Trandoshanů, který právě po nedaleké střeše sbíhal domem dolů a na náměstí, kde si jistě nešel kupovat suvenýry. Nechala tedy učednici učednicí, beztak neměla jak jí dál pomoct, a několika dobře odměřenými skoky se dostala do mnohem výhodnější pozice.
Joyce nikdy nebyla dobrá šermířka a i to odrážení střel ji vždycky stálo docela dost soustředění, nicméně navzdory svému okázalému vzhledu byla vždycky machr na nepozorované útoky ze zálohy, což se jí teď náramně hodilo. Jakmile proklouzla dalším oknem na půdu opuštěného domu, ukryla se do proudů Síly, kvůli tiššímu pohybu odkopla svoje sexy kozačky někam do rohu a vplížila se ošklivým ještěrákům do zad tak elegantně, že ji nestihli zaznamenat ani čichem. Než se nadáli, vrazila svou červenou čepel do páteře hned dvěma z nich, třetím máchnutím přesekla stěnu několik centimetrů nad vypínačem světel a v následné tmě se rudou šmouhou meče vyřádila natolik, až byla ráda, že v akademii nejsou černobílí puritáni.
Byt, ve kterém k masakru došlo, byl sice po jejím zásahu značně přestavěný, ale všech sedm Trandoshanů leželo na zemi a spolehlivě neregenerovalo, takže si jenom pomyslela něco o tom, že návrháři interiérů teď budou míst spoustu práce, a sbíhala o další patro níž.
Než vyběhla z domu a zapojila se do boje na náměstí, musela projít přes další dva páry ještěrů, ale vzhledem k tomu, jak se soustředili na ostřelování vesnice z oken, s nimi díky své tichosti neměla sebemenší problém. Bezpečí dřevěných zdí pak opustila tak akorát na to, aby včasným sekem na paži bitevního droida opět zachránila chlupatou prdel svého bývalého mistra, a v následujícím boji si ten dluh několikrát vybrala, když on chytal střely, které by prostě neodrazila.
Než vyhráli, byla zpocená, unavená a poněkud paradoxně nadržená, nicméně to teď muselo chvíli počkat. Naštěstí se zdálo, že jsou všichni v pořádku, tedy až na pana náčelníka, o kterém vždycky slyšela jenom samé hrozné věci a teď jim nechtěla věřit, a tak netrvalo dlouho a ona mohla pod záminkou, že jde počítat raněné, vyklidit bitevní pole s hromadami neestetických mrtvol. Fosh nechala, ať si se Simbaccou přeměří skóre, doprovodila pár popálených chlupáčů do domu ranhojiče, jehož polohu už znala, a snažila se tam moc nepřekážet. Než se ozval Champbacca, že mají nový úkol, došla si pro boty, vybírala vhodný soundtrack ke všemu tomu skuhravému mručení na ošetřovně a přemýšlela, že ještě před pár lety by se asi v podobné situaci zašila s nějakým tím zdejším borečkem v kumbále na košťata.
Takhle se na sraz za pekárnou dostavila v naprosto stejné náladě, bez vtipné historky a dalšího zářezu na pažbě, nicméně nijak si to nevyčítala a bylo to na ní znát vlastně jen ve chvíli, kdy zmínila tu zkušenost se zadními sedadly horší káry. To, že se s Jess musela mačkat na zadním sedadle, jí pak vadilo ještě méně než totéž Simbaccovi s Fosh. Vlastně jediné, na co si postěžovala, byl výběr stanice rádia, nicméně jí bylo řidičem vysvětleno, že jemu se devaronský punkmetal líbí a ať si trhne, když neřídí.
***
Setkání s dalšími dvěma chlupáči pak absolvovala s grácií sobě vlastní. Zatímco Wyrrgy ji ani trochu nezajímal, asi že byl na její vkus moc chlupatý, svalnatý a prostě chlap, o Chlouppka se záhy postarala tak, jak to umí jen zhruba jedno procento kurev v Rudém sektoru na Nar Shaddaa. Přesně tam se ostatně tuhle masáž naučila, i když tedy původně byla určena k něčemu úplně jinému.
Toho, že se mu to líbí, si tedy byla vědoma i bez užití zeltronské empatie, stejně tak toho, že se mu díky všem těm feromonům líbí i ona sama. Ale hodlala snad udělat cokoliv, co by to změnilo? Nah.
Prostě pokračovala v masáži a s pobaveným šklebem si vyslechla to přeměřování pindíků, které nakonec díky přesile vyhrála strana jejího mistra a klienta. Sama neměla, co by k tomu řekla, jen se pochopitelně ohradila vůči návrhu zhotovit prak z Wyrrgyho spoďár a radši nabídla překvapivě odolnou polymerickou gumu ze své podprsenky, bez které se přeci klidně obejde, což nezapomněla zdůraznit.
Při stavbě trebuchetu byla pomocná jen o trochu víc, než kdyby s sebou místo ní vzali Vallu. Ale snažila se a zas tak moc neprskala, když se tu a tam ulepila od smůly nebo si zadřela třísku, jen trvala na tom, že ji pak Jess musí osobně ošetřit, až budou mít po bitvě trochu soukromí. Chudák netušila, že si na něj bude muset docela dlouho počkat…
Dílo se nakonec zdařilo, a i když nechápala, proč jsou z toho nechutně primitivního samohybu ti dva Wookiové celí vlhcí, nic neříkala a pomohla s transportem munice až na místo. Do finálních příprav se rovněž zapojila víceméně symbolicky a spíš jako masérská podpora pro všechny ty silnější, ale značně zkoušené svaly všech okolo. Dokonce i probírání taktiky s Fosh muselo počkat, protože Nautolanka byla velmistrem poslána na hlídku společně se Sagwen, což jí Joyce možná i trochu záviděla.
***
Pak přišly poslední přípravy, francouzák, co by nejspíš zasloužil jméno, a na čtvrtiny rozdělená skupina mohla zaujmout svoje pozice. Joya si plížení podrostem neužívala zdaleka tolik jako všichni ostatní, protože si tam se svojí barvou přišla poněkud odhalená, a to ne tím dobrým způsobem. A to tu podprsenku nakonec zachránila. Fosh ale prokázala, že se toho za těch pár let o plížení lesem naučila až podezřele moc, neschopnost své mistrové úžasně kompenzovala a nakonec se i ony dvě dostaly na místo naproti diverzním skupinám.
„Neboj, zvládneš to levou zadní,“ snažila se ještě před začátkem peklíčka uklidnit viditelně nervózní Nautolanku a pokusila se i o nějaké to relaxační cvičení, ale moc toho nestihla.
„O sebe se nebojím,“ utrousila Fosh, ale než to stihly pěkně po holčičím rozebrat, začalo se střílet, do droidího ležení přiletěla první dávka zábavné pyrotechniky a ony měly práci. Joyce dala jasným gestem najevo, ať ji Fosh následuje, a společně se zatím bez aktivovaných čepelí plížily kupředu. Jak již bylo řečeno, plížení Zeltronce fakt šlo, a nikoho by tedy nemělo překvapit, že to svou učednici učila taky. A skrýt se droidům není zdaleka tak těžké, když jsou zaměstnaní a ani případný pohled na dva luxusní zadky je nepřiměje odklonit se od zadaného příkazu. Takže pálili pořád na opačnou stranu, část se jich vydala vstříc té mechanizované hromadě klád a obě dvojice sabotérů měly zatím relativně volné pole působnosti. Nevydrželo to ovšem moc dlouho.
K životu se totiž probrala skupina do té doby neaktivních droidek, a to byla slušná výzva i pro lepšího bojovníka s mečem, než byly tyhle dvě. Joyce tedy hodila tlamu za jeden z táborových krytů a Fosh, která tu aktivaci svým lezením po jednom z odpalovačů pravděpodobně způsobila, musela své snahy o vyřazení odpalovacího mechanismu trochu urychlit. Její plán byl jednoduchý: prostě zablokuje hydrauliku v takové poloze, aby šlo rakety odpálit jenom pod minimálním úhlem, čímž by se pak odpalovače ocitly v ohrožené zóně a v případě, že to některý z taktických droidů zmáčkne, by pak shořela jenom tahle mýtina a ne celé Kachirho. A taky tedy všech osm dobrodruhů, ale na to teď nemyslela a několika rychlými tahy meče přetavila mechanický zvedák na něco, co by nenavrhli ani ožralí Gamorreáni.
„Jak jste na tom, holky?“ ozvalo se z vysílačky ve chvíli, kdy Joyce odrážela další salvu od droidek a snažila se jí trefit ty lákavě umístěné sudy s jistě výbušnou směsí, které stály jen pár metrů od štítovaných nepřátel, „u mě jeden fčíl v řiti a jdu na druhý.“
„Taky tak,“ odtušila do vysílačky, s mírnou frustrací do té další střely sekla trochu silněji a konečně se povedlo. Sudy explodovaly a než se stihl taktický droid zamyslet, proč že je v základně vlastně měli a proč tak debilně, z většiny droidek byla nepoužitelná struska. Fosh tedy nemusela spěchat mistrové na pomoc, po mločím se vrhla na další odpalovač a na Joyce zbylo pár droidů, kteří ji najednou považovali za důležitější cíl než ty dva chlupatce na okraji mýtiny.
A co se dělo pak? Inu, to se uvidí v logu někoho z regulérních členů enklávy, Bananě to prozatím stačilo.
-
Dorovnal s ním krok a krouživými pohyby paže se ujišťoval, že po Joycině masáži bude fungovat tak jak má. Plížili se lesním porostem, nijak výrazně se nezdržovali a po chvilce už mezi stromy prosvítalo světlo z mýtiny. Naskytl se jim pohled na odpaliště raket a vskutku nelichotivou přesilu. Přesně jak Kulíci zjistili, na mýtině se to hemžilo ozbrojenými droidy a děla AAT se výhružně topořila všemi směry. Všichni duhoví rytíři měli vysílačky, takže až ta mela vypukne, budou si moct předávat informace a pak překotně zdrhnout.
V Chlouppkovi začala růst nervozita - měl za to, že bude moct fungovat na sto procent, ale začala na něj padat únava z předchozích vyčerpávajících dní a i když mu ruku Joyce zázračně rozhýbala, svaly ho v ní bolely a hybnost taky nebyla nejlepší.
„Asi bys měl vědět, že budu trochu na obtíž,“ špitnul, aby Champiemu řekl, jak se věci mají.
[„Ke?“] zeptal jsem se s plnou pusou, viz níže, ale než jsem mu to sebepodceňování stihl rozmluvit, vysvětlil to víc než názorně.
„Protože… ty bláho, protože budu sjetej na papriku,“ rozšířily se mu zorničky při pohledu na kořenovou koku, kterou se mu podařilo omylem vykopnout ze země. „U Tutatise, všechno mě bolí a vůbec se necítím na žádnou divočinu, ale tohle by mělo pomoct,“ zatáhl za obnažený kořen a z hlíny se vynořil asi dva metry dlouhý prut, který by mimo Kashyyyk stál jmění.
Co se mu podařilo vytáhnout na povrch, to odřízl svým nožem, třiceti centimetrovou část nasekal na co nejmenší kousky a rozdělil na půl. Svou část si narval do tlamy a poctivě požvýkal, vysál veškerou šťávu a zbytek vyplivl. Zbytek kořene si hodil přes rameno a zavázal uzlem.
Usmál se na Champiho, jak mu při žvýkání zdřevěněla tlama a samotné účinky drogy na sebe nenechaly dlouho čekat.
[„Nasvačenej?“] zeptal jsem se pobaveně, přednášku o tom, že drogy jsou špatné, áno, si nechal na jindy a čekal jsem, co bude dál.
„Husou bych neporhdnul, co ti budu povídat, ale je mi líp. Nedáš si taky?” pronesl odhodlaně, vnímal, jak se mu zbystřily smysly a okolní svět se začal pohybovat nějak pomalu.
Nedal jsem si. Ne snad že bych měl něco proti fetování před bitvou, ale přeci jen jsem s tímhle kořenem zatím neměl žádné zkušenosti a předchozí potyčky mě nevyčerpaly zdaleka tak jako Chlouppka. Riskovat tedy nějaké nečekané nežádoucí účinky jenom kvůli tomu, aby mě to trochu nakoplo, se mi vážně nechtělo. A beztak by na toho sjetého kikota měl dávat pozor někdo střízlivý, žejo...
Na kraj mýtiny jim to od trebuchetu trvalo ani ne deset minut a naboostění kokou se nemohl dočkat, až budou moct začít blbnout. Oba sevřeli v packách své světelné meče, vyměnili si kývnutí, že už je určitě ten správný čas a vykročili směrem ke kovové hordě.
Ohlušující střelba, která z těch dvou udělá kouřící flek, prolétla Chlouppkovi myslí jen jako stín a i když to tak v nějakém z alternativních vesmírů dopadlo, tady se na ně “pouze” otočily hlavně většiny aktivních jednotek a jejich výpočetní jádra začala vyhodnocovat, jak moc velkou hrozbu ti dva chlupatí alkoholici/feťáci představují. Bylo to pár dlouhých vteřin, než se ozval taktický droid.
„Odhoďte své zbraně, jste zatčeni.”
[„Tvoje máma je zatčena,”] zaznělo na oplátku a fialová s azurovou plasmovou čepelí rozkrojily vzduch a naplnily jej vůní ozónu. Večírek je u konce, řekl by jistý negr, co to měl za pár, ale mně ke štěstí bohatě stačila jedna hláška s mámou.
Dřív, než se stačily čepele stabilizovat, ocitli se v plasmovém pekle. Desítky střel se rozlétly proti nim s úmyslem rozstřílet je na hadry. Chlouppek je však vnímal zpomaleně a působily na něj klidnou nevyhnutelností.
Nejjednodušší pro ně bylo se těm plasmovým sršňům vyhýbat takřka tanečními kroky a vskutku to fungovalo nejlépe. Střel bylo ale tolik, že meče neměli jen na okrasu a museli aktivně, vždy aspoň pár, střel vykrýt čepelí, jinak by utržili fatální zásah.
Kličkovali mezi těmi proudy plasmy a při tom šavlovém tanci si kryli záda jak jen to šlo.
Párkrát se pokusili výstřely vrátit droidům zpět, ale riziko zásahu pří této finese bylo kvůli počtu střel až moc vysoké.
Drželi se u sebe, přeci jen Champie byl mistr Jedi a s břinktyčkou se oháněl o poznání lépe než Chlouppek. A jakmile se do ostřelování těch dvou zapojila i těžká technika, dokonce se i párkrát musel postavit před kolegu a postarat se o něj, protože by ho bývala byla škoda.
Ne, nebylo místo pro chybu. Jedno škobrtnutí, zakopnutí o kořen a už žádný Chrchl, žádná prejtovice.
Osobně mě tedy mnohem víc bavilo plížení k táboru než to, co následovalo. Cestou jsem se mohl po dlouhé době opět pokochat krásami zdejšího ekosystému, zužitkovat některé věci, co jsem poslední tři roky snad úspěšně učil zájemce o přežívání v džungli galaxie, a v neposlední řadě najíst, protože jsme našli ještě docela použitelnou zdechlinu katarna. Toliko k tomu mluvení s plnou pusou.
Jakmile jsme došli na místo určení, volitelně užili přírodních doplňků stravy a upoutali pozornost plecháčů, bylo to podstatně horší. Místo chleba, soli a panáka nás přivítali nejdřív sprostým požadavkem, na který jsem odpověděl v podobném duchu, a pak palbou, na niž jsme naštěstí byli připraveni. Bylo to vlastně docela lichotivé, vidět, jak menší armáda droidů považuje dva chlupáče za hrozbu hodnou plného nasazení, ale přeci jen bych to asi radši viděl z trochu větší vzdálenosti a přes pár vrstev energetického štítu.
Moje taktika byla až stupidně jednoduchá – vyždímat maximum z toho, co jsem se kdy naučil v soresu, a neumřít. To zahrnovalo především absolutní soustředění na efektivní obranu, minimální plýtvání silami na nějakou okázalou akrobacii a zabíjení co nejvíce komárů co nejméně ranami. Tedy komárů čistě metaforických, protože ambice na vracení střel jsem pro zvýšenou a zbytečnou náročnost zahodil hned po první odražené, a ušetřenou energii jsem radši věnoval k tomu, abych sem tam zkontroloval Chlouppka. Ne snad že bych nevěřil jeho schopnostem mimo hospodu, ale jednou jsme v tom byli spolu, tak jaképak copak.
Za soustavného odrážení výstřelů jsem se pomalu přesouval blíž k tomu okraji mýtiny, kde se jednak nacházelo pár docela slušně velkých pařezů, za nimiž bychom se v nejhorším mohli aspoň na chvíli schovat, a který byl druhak dál od okraje, z něhož mělo co nevidět přiletět zapálené poleno. K palbě droidů se po pár okamžicích přidaly i dlouho očekávané tanky, a protože výstřely z takových děl se odrážely ještě hůř, přidal jsem na aktivním uhýbání a začal si pomáhat krytím za padlé větve a další lesní sajrajt. Začínalo to tu nebezpečně připomínat Geonosis s méně trhlými nánami a droidy, ale s více tanky...
A pak to konečně přišlo. Ozvalo se táhlé wooosh, do periferního vidění se mi dostala ohnivá koule a já doufal, že to roboty náležitě zaujme.
Při tom dechberoucím zvuku se mu na okamžik zastavilo srdce a litoval, že si nemůže naplno vychutnat majestátnost, s jakou smolný špalek letěl vzduchem a s jakou dopadl na kraj mýtiny a dokutálel se hořící až ke krajnímu z raketometů.
“Roger, roger,” začalo se ozývat mezi droidy, ale to si spíš jen domýšlel, protože od hukotu plasmových sršňů neslyšel skoro nic. Nápor polevil, neboť droidi se začali přeskupovat a připravovat k “hlavnímu” útoku, který dle nich musel ze směru bombardování přijít. Dva tanky začaly rovnou pálit do lesního podrostu směrem k trebuchetu a několik B-1 zakleklo do obranné formace proti příchozímu útoku.
Popisovat ten čardáš na straně Chlouppka a Champieho nemělo už valný smysl, protože od tohoto okamžiku měli fakticky tu nejnudnější práci, která vyžadovala stále stejně úsilí.
Wooosh, ozvalo se znova a tentokrát špalek opsal krásný oblouk a bez milosti dopadl do hloučku droidů, vymrštil se a narazil do jednoho z tanků, až mu ohnul boční kanón...
***
Na druhé straně mýtiny, tam, kde se zrovna samice myšohryza černolícého snažila odtáhnout tělo lasilice skvrnostehení do své podzemní nory, se Jessica se Simbou plížili podrostem ne nepodobně tomu, jako to dělal Champie s Chlouppkem několik okamžiků před nimi, jen s tím rozdílem, že si nic nešlehli.
Viděli z první ruky, jak se na vzdálenost famfrpálového hřiště ti dva vynořili z lesa a upoutali na sebe hlavně všech droidů v okolí. Jen o pár chvil později se z nebe snesl oheň.
„Teď je naše chvíle, drž se u mě a dávej pozor,” kývla Jess na svého padawan a přikrčená se vyloupla na mýtinu, meč připravený v ruce.
A zatímco Champbacca na svém místě využil droidího zmatení, aby do jejich perimetru Silou mrštil spadlou kládu a trochu dohnal to, že pro samé tankování nemá čas nasbírat aspoň pár killů, jeho syn se tvářil, jako by byl na školním výletě. I když on vlastně byl na školním výletě...
[„Já dávám pozor vždycky,“] ujistil Jessicu šeptavým brumláním, meč si připravil už před vyloupnutím a následoval svou čarodějku do nebezpečné zóny. Prozatím bez velkého rámusu, protože přeci jen měli odpálit ty odpalovače a to by jim pěkně potichu mohlo jít líp. Obezřetně ale sledoval každý pohyb na mýtině, jestli se jim něco nejde podívat na zoubek, a to přinejmenším do chvíle, kdy spatřil přilétající špalky. Pak už to s tou pozorností nebylo tak horké, protože dopadající oheň rychle přehodil jeho mozek na trochu jinou výhybku a jeho teď spíš než další postup zajímalo něco trochu jiného.
[„Hustý, vzalas marshmallows?“] zeptal se šeptem Jessicy, která mu během té vteřiny nepozornosti kousek utekla a on ji musel dohnat, a možná mu u toho i trochu tekla slina.
„Soustřeď se,” upozornila ho a nijak nekomentovala to, že žádné neměla. Koutkem oka zahlédla, jak Joyce s Fosh také překonávají mýtinu ke své půlce práce a zatím se nesetkaly s odporem. Oba doběhli k zádi tanku, který se kvůli útoku wopičáků a bombardování trebuchetu otočil a schovali se za ním.
„Táta sice tvrdil, že se máme držet od tanků, ale tenhle si o to úplně říká. Vlez si dovnitř a popojeď s ním mezi ty dvě odpaliště. Až tam budeš, můžeš začít střílet plechovkám do zad. Já se zatím postarám o pyrogel, jo?”
Simbacca se tedy soustředil, i když bez příslibu budoucího opékání to nebylo snadné, a i on si všiml druhého sabotážního týmu. Pevně doufal ve dvě věci: že se Fosh nic nestane a že se jemu povede sešrotovat víc droidů než jí, protože se před odchodem ze shromaždiště přirozeně vsadili. A když už byl u toho, tak se podíval i po tátovi a strýčkovi, jestli to jako ještě zvládají. O Wyrrgyho starost neměl, to byl přece silák a jen tak něco ho nedostane.
Z úvah ho vytrhla Jessica s instrukcemi, které se mu líbily. AAT tedy řídil jenom jednou a naboural, ale obecně to bylo mnohem snazší než N-1 a to bourání mu tady přece nikdo nezakazoval. Přehodil si tedy světelný meč do druhé ruky a přikývl.
[„Tak jo,“] pravil, otočil se k tanku a spatřil menší problém, protože to AAT tenkrát bylo na rozdíl od tohohle otevřené. Podrbal se na hlavě a podělil se o něj v naději, že jeho mistrová tam ještě je. [„Ale kudy?“]
Otvírák na tanky měl sice v ruce, ale nebyl si jistý, jestli už je vhodná chvíle ho zapínat.
„Vzala bych to horem, vžum,” řekla nahlas svůj návrh a dala jasně najevo, že na rozsvícení břinktyčky vhodná chvíle je, „popojeď si a pak si přesedni, ať můžeš střílet z hlavního kanónu. Snaž se vyřadit aspoň jeden z těch tanků před námi. Já to vezmu přes droideky támhle a pak udělám svou část. Dej jim co proto a kdybys potřeboval, zakřič,” zaklepala si na ucho, aby nezapomněl, že jsou ve spojení, povzbudivě na něj mrkla a v rychlosti vyrazila zpoza jejich krytu ke stanici, ve které se dobíjely droidekám baterie. Stále si jich nikdo nevšiml, bylo to jen nějakých dvacet metrů, přeskočila několik beden, v letu aktivovala svůj meč, při dopadu přesekla dvě B-1 a po pěti dalších krocích širokým máchnutím udělala z droidek čtyři malé do školky. Kotoulem vzad se vyhnula salvě dvou battle droidů, kteří ji zmerčili, a když jí na nich spočinul pohled, Silou jimi praštila dohromady tak, že šroubky odlétly všemi směry.
[„Vžum, jasný,“] zopakoval si Simbacca, přičemž ten zvuk zněl ve shyriiwooku ještě mnohem vtipněji, a pak už se nenechal pobízet dvakrát. Vyskočil na spodní část tanku, který se zrovna díky zpětnému rázu děla rozechvěl, odtamtud po rameni menšího kanónu na věž a pak už přišel na řadu otvírák.
Vzduchem zabzučela žlutá čepel, již bylo možno chvíli i vidět, ale pak už ji mrňous jedním dobře zváženým pohybem vrazil do míst, kde tušil zámek poklopu, a to pod takovým úhlem, aby pokud možno sejmul droida pod ním. Bez delšího váhání ji pak opět vytáhl, volnou rukou poklop zvedl a seznal, že se mu to jako docela povedlo. Droid byl na kousky, řídící panel byl řízlý jenom vysloveně kosmeticky a tank teď tedy patřil jenom jemu a robotu druhému.
Simbacca vypnul meč, vyhodil smetí, seskočil si na křeslo se stále žhavou dírou, takže si trochu připálil chlupy na zadku, a koukal, co dál. Nechápal to, ale tuhle desku vůbec nepoznával a dokonce neviděl ani knipl. Radši prohledal prostor pod nohama, jestli ho třeba neusekl, ale když se pak tank bez jakéhokoliv jeho přičinění pohnul, došlo mu to. Plácl se do čela, zanadával si do brambor, že pilotní kabina je přece ta dole, a chtěl vylézat, ale pak ho napadlo něco ještě lepšího. Tohle je přece stanoviště velitele, ne?
A tak sedl k ovládání a zkusil najít nějaké čudlíky, co by tomu mamlasovi dole poslaly instrukce, ať to otočí a najede mezi odpalovače. Pokud by totiž poslouchal, mohl by on prostě jenom střílet, což by bylo výrazně jednodušší a tolik by se nenaběhal…
***
Mezitím u opačného kraje mýtiny...
Chlouppek napumpovaný kokou vůbec nevnímal únavu ani bolest, takže jen pach spálených chlupů mu prozrazoval, že ho to párkrát lízlo. Síly obránců se rozdělily a bylo silně znát, že už se neopírá jen o ně dva. Jedno rameno se zaměřilo na Wyrrgyho se Sagwen a pokud by se podařilo síly ještě trochu zředit, mohli by se s Champiem prošermovat až na střed, ačkoliv to není primárním cílem jejich snažení.
Zřetelně viděl, jak Fosh jak nějaký mlok šplhá po jednom z odpališť a vyvádí něco s hydraulickým polohovačem. Joyce se zatím vypořádávala s droidekami, které se na jejich straně probraly k životu.
Simba mu zmizel z očí, ale věřil, že je v pořádku a Jess taky.
Nebudu lhát: ta možnost mě napadla a chvíli jsem ji seriózně zvažoval. Nebylo by totiž až tak těžké přemoci zbývající dezorientované roboty a připsat si pár bodů za husťáctví, navíc by to mělo svoje nezpochybnitelné výhody. Ale někde mezi rozkopáváním droida a usekáváním obou rukou jeho těžšího kolegy mi došlo, že je to zbytečná investice sil a že už teď jedeme nadoraz.
Radši jsem se tedy soustředil na ostřelování nepřátel jejich vlastními výstřely, sem tam po očku zkontroloval Chlouppka a hlavně jsem celou dobu doufal, že jsou všichni v pořádku a že se Sagwen daří bránit trebuchet. A Wyrrgyho...
***
Na krku měla jen malý škrábanec od rychle letícího šroubku z battledroidů, ale jinak v pořádku byla.
Škrábanec nepříjemně pálil, ale stěžovat si na to bude až když bude po všem. Od droidek a battle droidů se dostala zpět ke krajnímu z odpališť u jehož ovládacího panelu se zastavila. Proklikala se menu, aby zjistila, že hlavice je odjištěná, což nebylo vůbec cool.
Sundala z krku disk, který nosila hned vedle přívěšku, který dostala od Chlouppka jako malá, a na kterém měla od Nevy parazitický vir, který dokázal zbořit všechny administrátorské zdi v systému.
Napojila disk a po deseti vteřinách jej mohla odpojit. Třemi kliknutími přikázala zajištění hlavice a cítila zadostiučinění, když ji systém ohlásil, že její žádost splnil bez okolků. Zapíchla meč do konzole, aby si s ní už nikdo nehrál, a kolem hlavy jí proletělo několik červených výstřelů. Skočila za rameno odpalovače, aby byla krytá, proplazila se pod AAT, ve kterém cítila Simbu, a hledala vhodný okamžik, kdy se přesunout k druhé konzoli.
„Jak jste na tom, holky? U mě je jeden včil v řiti a jdu na druhý.”
O tom, jak na tom byly holky, už vznikl celý suverénní log, a tak Simbacca pouze vyslechl jejich odpověď a dál se snažil nepřekousnout si jazyk při řízení tanku.
Jeho plán, pokud se ta rychlá improvizace spíchnutá během sedmi pikosekund dá vůbec plánem nazvat, zatím vycházel – droidí pilot v kukani pod ním si dosud nevšiml, že došlo k zrekvírování vznášedla ve jménu vyššího dobra a poslouchal velitele přímo příkladně. Simbacca přesto musel koukat, kam jedou, a taky mířit, což bylo o jednu věc víc než kolik zvládal najednou. Po chvilce se mu však povedlo narvat do mířidel jeden z okolních tanků, co právě salvou zdravil strýčka s tátou, a než s poťouchlým šklebem zmáčkl spoušť, ještě díky nepozornosti přejeli dva droidy. Ozvala se rána, AAT se otřáslo a na displeji byl náhle místo tanku v mířidlech kouřící vrak v mířidlech.
[„Jo!“] pogratuloval si malý velitel k parádnímu zásahu, ovšem jeho radost neměla dlouhého trvání. Jeho příkazy pilotovi, ať to otočí ke zbývajícím dvěma strojům, se totiž minuly účinkem a na displeji jasně viděl, že někam vysílá.
[„Přišli na mě,“] houkl na Jessicu do vysílačky a zkusil ještě otočit hlaveň do většího úhlu, jestli se mu přeci jen nepovede ještě jednoho pancéřovaného mizeru sundat, ovšem marně. Než se dotočil, displej se vzdáleným příkazem vypnul a jeho už to v kokpitu stejně nebavilo. Znovu se tedy chopil meče, vyskočil poklopem ven a zatímco pár metrů od něj dopadala další zapálená hromada smůly a suchého listí, nepochybně pozdravy od Sagwen a strýčka Wygrryho, on se sklouzl po pancíři dolů a aktivovanou čepelí při tom přeřízl poklop pilota.
[„Co teď?“] zeptal se Jessicy, když ji dohnal u dalšího z odpalovačů, a prozatím jí jako správný šikovný padawan kryl záda.
„Pozor!“ varovala ho před čtyřmi droidy, kteří po nich začali pálit, ale vzápětí je roztříštil ohnivý špalek sneslý z nebe. „Hacknu ještě tuhle a můžeme zavelet k ústupu, dávej pozor, ale kdyby potřebovaly holky pomoct, víš, co máš dělat.“
Slunce tou dobou už olizovalo špičky stromů, stíny se prodloužily a nebe chytlo oranžovo červenou barvu. Jess se vyhoupla k druhému terminálu, začala stejný proces jako předtím a kolem hlavy ji prolétly jen dva plasmové bolty. Simba duchapřítomně a svědomitě stál v trajektorii střelby a svým mečem chránil její život. Jess pracovala jak nejrychleji to šlo a neuběhla ani půl minuta a terminál byl přeseklý vejpůl.
„Borůvko, my máme hotovo, jak jste na tom vy?
Champie, Chlouppku, můžete se začít ztrácet.“
[„Jess?“] zaznělo od Simby zamyšleně, ale sakra nechápavě dřív, než ji kdokoliv z nich dokázal odpovědět..
„Copak se děje?“ otočila se za hlasem a spatřila Simbu, jak stojí u konfederační vysílačky, jedno sluchátko má v uchu a druhé ji podává. Přistoupila k němu a přiložila si nabízené sluchátko k uchu.
„…pláž je zajištěná. Těla shromažďujeme a ráno začneme, podle rozkazu, s kopáním hrobu. Místní obyvatelé kladou silný odpor – ztráty jsou vysoké, ale musíme najít všechny Jedie, které ukrývají a postupovat podle Rozkazu 66. Nemůžu uvěřit, že Řád zradil Císaře i Republiku…“
„Ehm,” všechno ostatní jakoby umlklo a měla pocit, jakoby přestala dýchat a nemohla se nadechnout, “všichni poslouchejte…,“ přiložila svou vysílačku k sluchátku a zněla stejně nechápavě, jako Simba.
„…jsou příliš nebezpeční, než abychom je zatkli. Ani se o to nepokoušejte. Za velezradu je trest smrti.“
„Nemůžu uvěřit, že to udělali.“
„Já také ne… myslel jsem, že jsou ochránci míru a Republiky. Teď už je to jen na nás.“
„Pane, je to potvrzené, mistr Yoda je stále někde v Kachirhu!“
„Všem jednotkám, pohotovost! Hlaste se na svých stanovištích, my toho malýho zelenýho zrádce dostaneme!“
„Kluci… jestli jsou tohle nějaké vítězné klonové humory, které neznám, tak mi to řekněte, protože mi právě udělal žaludek backflip a mám problém to rozdýchat,“ bojovala s mdlobami způsobenými narušením Síly, které ji bez výčitek koplo pěkně z rozběhem.
„Nádech, výdech, dokonči misi podle plánu. Sraz do patnácti minut, vy víte kde,“ odpověděl Chlouppek jako první do jejich otevřeného kanálu a nijak to, co právě slyšeli, nekomentoval, „jasné?”
„Jasné,” odpověděla takřka bez zaváhání a svou indispozici se jí podařilo prozatím přemoci. Se Simbou si vyměnili pohled a dali se k ústupu - jejich práce tady byla hotová.
Cestou nabrali Fosh, která zrovna sklouzla z jejich poslední hlavice, nezapomněli na Joyce, stojící nad hromadou doutnajícího šrotu, a za pár okamžiků už mizeli za kmeny stromů.
„Champie,“ otočil se pak Chlouppek na bráchu ve zbrani. Oba byli celí špinaví od hlíny a i slušně očouzení, jeden z nich místy i ohořelý. „Padáme...“
Všechno šlo vlastně jako po másle. Špalky pořád létaly, takže Wyrrgy a Sagwen se asi drželi podobně statečně jako holky a Simbacca, a my s Chlouppkem na tom byli čím dál líp. Odpor slábl, tanků ubývalo, konečně jsme to mohli pořádně rozjet a sem tam něco droidům taky se vší parádou vrátit. Tu vrácená rána bez dívání, tam efektní nimanové přitažení robota Silou přímo na čepel, jo, koukalo se na to pěkně.
A pak se mi najednou zatmělo před očima a měl jsem problém i s blbý dýcháním.
Netušil jsem, co se děje, ale Síla jako by najednou řvala bolestí a působila mi infarkt. Sečteno a podtrženo jsem to na chvíli byl pro změnu já, kdo potřeboval zachránit prdel, protože moje reakční doba se najednou protáhla na Wyrrgyho psací průměr a mohl jsem být vlastně docela rád, že mi meč nevypadl z ruky.
Chlouppek na tom byl naštěstí výrazně lépe, těžko říct jestli tím, že jsem ho celou dobu hrozně tahal za ručičku a šetřil, nebo tím kořenem, ale to mi v tu chvíli bylo kupodivu úplně jedno. S vypětím všech sil jsem odkývl ten pokyn k ústupu, se štěstím odtamtud nějak vykličkoval a na místo srazu už se dostal bez větší arytmie. To, že na mě někdo mluví, jsem ale pořád zaregistroval až s mírným zpožděním.
[„Jo,“] odkýval jsem to prostě, protože na víc mi momentálně nestačil mozek – ten se zpětně vypořádával s přijatými sluchovými vjemy a snažil se rozklíčovat, co se to do píče zkurvený děje. Ještě tak jsem zvládl periferním pohledem překontrolovat, že jsou všichni živí, jen Simbacca vypadá nějak hladověji, a pak už se mi prsty rozjely po zápěstním ovládání Kulíků.
A to mi připomnělo, že musíme udělat ještě minimálně jednu věc.
[„Nevo?“] zařval jsem už za chodu do vysílačky naladěné na náš snad bezpečný kanál, [„něco se děje, vypadni od klonů, dokud můžeš. Slyšíš mě, ty kokote mrňavej?“]
Možná slyšel, možná neslyšel, v tu chvíli mi však nikdo neodpověděl a já se začínal obávat nejhoršího. Ne snad že by mi ten skrček chyběl, ale přeci jenom byl tam nahoře s výrazně milejší Miou a taky nám měl hlídat odvoz, žejo. A když už mluvíme o skrčkách…
[„Cae?“] putovalo opět do vysílačky, tentokrát přeladěné na frekvenci Jungle Jetu, [„okamžitě schovejte loď, něco se děje. Jsou v okolí klony?“]
„Už nejsou,“ odvětila mi z druhé strany poněkud udýchaná Togruta a já nepochyboval o tom, že budu muset poděkovat té zatracené myši, až bude čas.
[„Fajn, tak převezměte ovládání Kulíků, zjistěte, co se děje, a počkejte na náš návrat. Do té doby radši rádiové ticho, jasné?“]
„Jasné!“
[„Říkal jsem rádiové ticho!“] houkl jsem zpátky, poněkud podrážděněji než by se hodilo. Následovalo krátké [„sorry, blbej den“] a „v pohodě“ od protistrany a my se mohli vesele sunout lesem a doufat, že ať už se to s klony stalo cokoliv, nebude nás to stát krk.
[„To je v píči tohle,“] ulevil jsem si ještě, aby Chlouppek věděl, že teď už žádné hovory v plánu nemám, a mohli jsme přemýšlet a plánovat a tak všelijak podobně, protože pít se za těchto okolností moc nedalo.
[“Brum brum. BRUM!”]
Už i do Chlouppka se Síla opřela tak, že se mu udělalo šoufl. Rukou za zády nahmatal kmen stromu, o který se následně opřel, a kdyby neměl takový hlad, určitě by zvracel.
„Tohle neni normální, brácho,” sledoval Jess, která držela pevně Joyce v objetí a po tvářích jí stékaly krůpěje slz. Simba z toho bol volaký zmätený a také cítil, že je něco hodně špatně, a tak přišel hledat útočiště u táty a chytl ho za ruku. Fosh si nervózně okusovala nehty, Sagwen skrz Sílu viděla něco tak bolestivého, že měla hlavu v dlaních a celá se třásla.
Wyrrgy křičel do vysílačky na frekvenci určené pro něj a mistra Denyzze a mlátil pěstí do kmene stromu.
[„Musim se dostat do Kachirha,”] vykopl ze sebe jeho starší bratranec rezolutně a možné i trochu nečekaně a hluboce se nadechl a s pomocí mapy začal hledat směr, kterým se vydá.
„Co blbneš? Kachirho je mrtvý, musíme domů, varovat a ochránit naší rodinu, sousedy.”
[„Copak jsi to neslyšel? Jdou po Jediích. Dokud se neukážeme doma s meči v rukách, nic jim nejspíš nehrozí. Mistru Yodovi ale hrozí! Je někde v Kachirhu plném klonů, kteří ho dle všeho chtějí zabít. To se nesmí stát!”]
„Přece tam nepůjdeš úplně sám?!”
[„Půjdu, když bude třeba,”] odfrknul si a pak se trochu usmál, [„to ale nebude, protože ty půjdeš se mnou.”]
„...” podíval se na ostatní ze skupiny, „Champie, jaký je plán? Ten který předchází ‚vrátit se celí na Miu Leptonis?‘ Máme výhodu, že tu o nás nikdo neví. Když se vydám s Wyrrgym očíhnout Kachirho a případně zachránit toho zeleného skřeta, můžeme se setkat s přeživšími chlupáči, zjistit něco víc. Mezitím by stálo za to zjistit, jestli je ten druhej skřet tam nahoře v pořádku a dostat se k Jungle Jetu, ne?”
Dění kolem jsem vzhledem k přetrvávající bolesti hlavy a celkově kocovinovitému pocitu vnímal jen okrajově, ale Wyrrgyho brumlání v kombinaci s nárazy jeho silných pracek do kmene stromu nakonec přeci jen mou pozornost upoutalo.
Jeho odhodlání zachránit zrovna mistra Yodu bylo chvalitebné, jakkoliv jsem si nemyslel, že by na celé věci cokoliv změnilo. Pokud Yoda přežil, jako že jsem mu moc šancí nedával, ukrýt se s jeho vzrůstem na planetě plné bytostí, jež mu jsou zavázány, bude ta lehčí část přežívací strategie. Jdou po Jediích, rezonovalo mi v hlavě Wyrrgyho mužným hlasem a nic nedávalo smysl. Jaká velezrada? Vždyť to byl nesmysl, Řád měl možná nejlepší léta za sebou, ale tohle bylo prostě nemyslitelné a nechápal jsem, jak jim to někdo může žrát. Nesmysl, muselo dojít k nějaké závadě v behaviorálním programování klonů nebo k něčemu ještě zvrácenějšímu, aby se z vojáků Republiky ze vteřiny na vteřinu stali popravčí svých generálů, jimž mnohdy vděčili za své životy.
Nejhorší přitom bylo, že jsem podobný průser díky varování z onoho holocronu, co zbyl po Sev'Rance Tann, čekal a právě kvůli tomu jsem věnoval tolik úsilí budování soběstačné akademie, kde by mohly znalosti rytířů Jedi přežít podobné kataklyzma. A stejně se nechám jako největší kokot vytáhnout v hodinu H ven, aby mi to zázemí bylo úplně k ničemu. Kurva!
[„Jo,“] přikývl jsem na Chlouppkovo plánování, které jsem už vnímal skoro celé. Ještě jsem si zběžně prohlédl všechny členy výsadku, jestli jsou v pořádku, a pak přišlo plánování moje. [„Běžte. Zachraňte Yodu, zachraňte svět. My se zatím pěkně pěšky a kryti lesem dostaneme k lodi, kde zkusíme kontaktovat Nevu, a počkáme na vás.“]
[„A zachráníme mámu!“] dodal ještě Simbacca horlivě.
[„A zachráníme mámu,“] přikývl jsem, ačkoliv jsem zatím neměl důvod předpokládat, že bude potřebovat zachránit. Naposledy jsem si prohlédl trebuchet, který tu nakonec budeme muset nechat, a rozhlížel se, jestli tu Wyrrgy s Chlouppkem mají aspoň nějaké vozítko pro sebe.
Jess už bylo o něco lépe, vyměnila si s Joyce několik polibků a cítila úlevu, že ji má na očích.
Stejně jako Champie, jako nikdo, netušila, co to ti kloni plácali, ale Síla k nim promlouvala dost srozumitelně na to, aby věděla, že Jediové po celé galaxii pomalu vyhasínají.
„Nechc-...,” otočila se k Chlouppkovi s Wyrrgym s nabídkou, že se k nim přidá, ale ani to celé nedořekla nahlas. Její místo bylo po Simbově boku a nemohla ho opustit, ani ho vzít na tak nebezpečné místo, „hodně štěstí, opatrujte se a pokud by přituhovalo, nebojte se vzít nohy na ramena!” rozloučila se s jedním i s druhým pusou a obejmutím.
Podobně se s nimi rozloučili i ostatní. Jako za celý dnešní den nebylo času nazbyt. Chlouppek se naposledy zeptal Wyrrgyho, jestli si smí vzít trebuchet s sebou a po pohlavku od W, že na tyhle kraviny zrovna nemá náladu, naskočili na dva STAPy, které W se Sagwen zpacifikovali během útoku a rychle se vytratili z očí…
„Hádám, Champie, že se máme ještě na co těšit, co?”
[„Jo,“] zabručel jsem dnes již potřetí a po chvíli rozhlížení dodal [„a s trochou štěstí to i přežijem.“]
Ovšem tím, že tu budeme stát jako zvláštní škola na výletě, si šance o moc nezvýšíme, projelo mi pak hlavou a až překvapivě rychle jsem začal organizovat přesun zpátky ke Karrambaculleku. Silová kocovina pořád trvala, o tom, co ji působilo, ani nemluvě, ale na to jsme teď prostě nesměli myslet. Teď bylo důležité najít co nejrychlejší cestu jedním z těch nebezpečnějších lesů v téhle galaxii, zjistit, jestli se Neva s Miou stihli nějak zachránit, a pak zvážit možnosti přesunu domů, protože tam už to bude brnkačka.
[„Držte se pohromadě, půjdu napřed a budu hledat cestu,“] zahlásil jsem pak, protože jsme v partě bohužel neměli scouta s trailblazingem, [„Sagwen, ty hlídej zadek, ostatní sledujte strany a hlašte jakékoliv podezřelé zvuky.“] Měli jsme možná štěstí, že se Kachirho nacházelo na pobřeží a cesta z něj do Simbaccovy rodné vesničky nevedla tím klasickým kashyyyckým lesem a tudíž přes Zemi stínů, ale stejně teď budou potřebovat všechny vědomosti získané při kurzech přežívání, aby dorazili v jednom kuse. Já jim dal pár vteřin na rozkoukání, pak vyrazil a dnes kupodivu ani nekoukal po přesnídávkových hadech, protože jsem na ně ani trochu neměl chuť.
Já, Chlouppek a nejvíc Wyrrgy.
-
O hodinu později...
Když jsem konečně otevřel oči a obraz se začal vyjasňovat, nad mým bolavým tělem se skláněl předchozími boji a těžkými dny špinavý, zbídačený Chlouppek. Cítil jsem intenzivní pach uzeného způsobený kouřem, kterým jsem při střelbě z trebuchetu od smolných špalků načáchl.
[„Co se stalo?“] zeptal jsem se bratrance, neschopen si vzpomenou na události poslední deseti minut. Vím, že jsme letěli na STAPech jak smyslů zbavení a pak nic.
„Zasáhli tě, zase,“ to poslední zamumlal a kontroloval můj stav, jak kdybych to nedokázal sám, „měls to zahodit do trávy, ale né, tys to narval do stromu, čumákem napřed. Máš štěstí, že žiješ.“
[„Dnešek je fakt strašnej.“]
„Jo, do čeho sedneš, to rozsekáš,“ ušklíbl se a pomohl mi na nohy. „Odsud už budeme muset pěšky, tvůj STAP je omotanej kolem kmene a můj je všude kolem.“
Chtěl jsem učinit krok, ale zatočila se mi bolestí trochu hlava. Že by otřes mozku?
[„Co bitva?“] zaskuhral jsem bolestí.
„Myslíš těch pět klonů? Jsou v pánu, co ti budu nalhávat,“ unaveně si oddechl a teprv teď jsem si všiml, že má krůpěje krve po celém těle. Krve, která výjimečně nepatřila jemu. „Musíme se hnout, nevím, jestli nás stihli nahlásit nebo ne. Dokážeš jít?“
[„Pokusím se o to,“] řekl jsem odhodlaně a i když stále v souboji s bolestí, donutil jsem nohy k pohybu, [„jak jsme daleko od Kachirha?“]
„Přibližně kilometr, zachytil jsem zprávu od jednoho z Kulíků. V okolí Kachirha se bojuje o sto šest. Naši jim dávají co proto.“
[„Dobrá, takže zpátky do boje ať dnes večer na hostině vítězství máme zasloužená místa!“] zavelel jsem, možná trochu teatrálně a nabrali jsme směr k nejbližšímu bojišti, kde bychom mohli pomoci našim a zjistit od nich něco o Yodovi.
Cesta nám i přes všechny zranění a únavu utíkala svižně. Účinky koky sice u Chlouppka už dávno přestaly působit a aby se vyburcoval k výkonu a udržel na nohou, píchal si špičkou tomahawku do zraněné ruky a broukal si nějakou písničku. Očividně to fungovalo. Já na to šel ale trochu jinak. Nadechl jsem se a ponořil se v duchu do své mysli. Sáhl jsem po Síle tak, jak mi poradili mistři Yoda a Luminara, kteří mi svými radami oživili můj starý výcvik. Chvíli se nic nedělo, ale pak mě zaplavil pocit klidu a uvolnění. Mým tělem začala proudit energie, díky které jsem bolest překonal, potlačil.
Spěchali jsme. Cestou jsme nenarazili na žádný odpor a po několika stech metrech prodíraní porostem, jsme se konečně vynořily u pláže.
Naskytl se mi otřesný výjev.
V úkrytech za obranými valy se krčilo několik wookieeů, všichni obklopení spoustou těl padlých spolubojovníků a bránili se drtivému útoku klonů. Neovládl jsem se a bezmyšlenkovitě, s křikem, jsem se rozběhl, abychom co nejdříve naším druhům přispěchal na pomoc.
Na levém ze čtyř valů, který byl umístěn nejvíce vepředu, úmorně bojovali tři obránci. Stáli nad hromadou padlých druhů a palbou z pušek a bowcasterů kropili řady nepřátel. Před jejich valem se tyčil šrot z dříve zničených bitevních strojů a nyní se hromadila těla v bílých zbrojích. Z vřavy klonů na trojici zaútočilo osm útočníků. Obratně vyšplhali přes šrot a chtěli zaútočit.
Wookiee odhodil prázdnou pušku a tasil ryyk blade. Vrhl se vstříc nepřátelům, při skoku přes val se mu podařilo sekem přetnout dva klony. Ostatní kryli svého druha přesnou palbou. Wookiee se dostal ke zbylým šesti, nejbližšího z klonů popadl za krk a zlomil mu vaz. Tělo zkolabovalo a on s ním mrštil po dvojici nejbližších klonů. Zbylé tři rozsekal svou chladnou zbraní. Statečný wookiee se nakonec musel stáhnout za val, pod krycí palbou jediného posledního krajana. Jeho chlupatý bratr padl vedle něj, když ho zasáhla laserová střela přímo doprostřed čela. Oba přeživší se bránili několik chvil dál, dokud jejich val neexplodoval zasažen raketou vypuštěnou z LAATu, který přelétal na linií.
LAAT udělal obrat a zamířil zpátky nad linii vypustit do řad obránců smrtící rakety a torpéda. Nahnul se lehce doleva a pak explodoval. Střela vypuštěná z wookieeské koptéry našla svůj cíl a trosky dělového člunu spadly k zemi. Já stále běžel na pomoc ostatním a když jsem se ohlédl, měl jsem Chlouppka po pravici.
Doběhli jsme k několika padlým klonům, na zemi v písku se válel jeden raketomet. Rychle jsem ho sebral, položil na rameno, zamířil a vystřelil. Střela se zabodla do nepřátelské linie kde roztrhala několik těl na kusy. Ze zbylých obraných valů jsme zaslechli radostný pokřik vítající náš příchod. Netrvalo to ani dvě mrknutí a Chlouppek už byl a prvního klona, který mu stál v cestě k nejbližšímu valu. V jedné ruce tomahawk, v druhé nůž. Cákance krve létaly všemi směry a malovaly v písku obrazce, které se budou jen pomalu vsakovat..
Já běžel hned za ním a svou kuší rozséval zkázu a kryl Chlouppkovi záda. Radostný pokřik náhle ustal, když se na scéně objevil republikový Juggernaut. Salva výstřelů vyletěla z toho deseti kolového kolosu a smázla z oblohy koptéru, která nám létala nad hlavami.
Rozhlédl jsem se a zrakem spočinul na dalším raketometu. Skočil jsem po zbrani, hodil si jí na rameno, zaměřil a vypálil na tank. Raketa opsala malý oblouk a s výbuchem se zakousla do čelního průzoru tanku, který se s trhnutím zastavil. Jeden výstřel takový kolos nemohl zničit, ale naštěstí jsem v tom nebyl sám. Ze zbývajících třech obranných valů vyletělo dalších pět raket a exploze Juggernautu ozářila okolí jako slunce v pravé poledne.
.
Tento úspěch nám usnadnil dobytí nejbližšího valu. Naskákali jsme za barikády, nestihli se ani pořádně pozdravit s obránci a už jsem zalehl a zastřelil každého klona, který se mi dostal do mířidel. Najednou, z ničeho nic, jsem měl onen zvláštní pocit. Něco mi říkalo, že se stane něco hrozného, a pak jsem to uviděl ještě dříve než se to stalo. Vstal jsem, rozeběhl se k Chlouppkovi a skokem ho strhnul k zemi.. Na místě, kde před chvílí stál, vybuchl granát.
„Díky!“ vyhrkl na mě Chlupp trochu překvapeně, když se naše pohledy setkaly.
[„Záchrana číslo 392!“] v rychlosti jsem se zazubil a pak se dal znovu do palby. Chlupp se nechtěl nenechat zahanbit. Oklepal ze sebe písek, vzal povalující se pušku a přidal se ke mně.
***
[„Kapitán Tarrkazzu hlásí, že se sem valí další tři Juggernauty, čtyři čety kráčejících kolosů AT-RT a nějaké obrněné kolosy AT-PT!“] zahlásil wookiee, který k nám přispěchal s nejnovějšími zprávami a skrýval se před palbou za skelety zničených droidů.
„To je sebevražda,“ okomentoval to Chlouppek bez emocí, aniž by přestal se střelbou a já přelétl pohledem po ostatních jedenácti chlupáčích tady na valech. I když mi lichotilo, že jsme to tu klonům natolik ztížili, že sem posílají takovou sílu, musel jsem dát Chlouppkovi za pravdu. Jakmile sem dorazí, už se z toho nedostaneme živí.
[„Kde je mistr Yoda?!“] zakřičel jsem, abych byl slyšet, protože v blízkosti se snesly minometné granáty. Motamba, tak se jmenoval ten, který nám přišel předat zprávy, pokrčil rameny a zakroutil hlavou.
[„Naposledy byl spatřen ve velitelském stromě. Byl ve společnosti Tarffula a Chewbaccy.“]
[„Musíme si být jistí, že je stále na živu!“]
[„Musíme se přeskupit, než dorazí kloni!“]
[„Ale mistr Yoda-!“]
„Běž!“ přerušil mě Chlouppek. „Běž se ujistit, že je Yoda naživu. My jim tu zatím dáme zač je toho loket!“
[„To je ale sebevražda!“]
„Chm,“ uchechtl se Chlouppek a objal mě. Modřiny všude po mém těle se při tom ozvaly a já měl najednou srdce narvané až v krku. „Oni tu zůstanou. A umřou. Oba je nemůžeme opustit. Potřebujou pomoct,“ zašeptal mi do ucha a i když jsem mu to chtěl rozmluvit, nedostávalo se mi slov. Styděl bych se nejen před Motambou, ale i sám před sebou. „Pamatuješ,co říkal náčelník Snurrk, ne? Když to vyjde nebudu už ostuda rodiny. Mám tě rád,“ usmál se, plácl mě do ramene a společně s Motambou odběhl do hlavního valu za kapitánem Tarrkazzem.
Možná je to naposledy, co jsem ho kdy viděl a poslední, co jsem mu řekl, bude to je ale sebevražda, problesklo mi hlavou. Hned jsem tu chmuru zahnal pryč, tyhle myšlenky přinášejí smůlu. Zkontroloval jsem, zda-li mám všechno, koutkem oka spatřil, jak se naším směrem zakously reflektory přijíždějících Juggernautů a vyčerpaný fyzicky i emočně jsem se rozeběhl k velitelskému stromu.
Cestou jsem se střetl s několika klony. Snažil jsem se na sebe nepřitáhnout pozornost, a tak úřadoval pouze můj ryyk blade a má rychlá ruka. Když jsem se proplížil pod velitelský strom, zaslechl jsem několik ohromných explozí vzadu od pláže.
[„Snad je ten blbec v pořádku,“] zašeptal jsem a pokračoval dál. Všude kolem ležela spousta mrtvých klonů a mých krajanů. Poznával jsem mezi nimi své přátele a příbuzné. Všude byla cítit smrt. Síla jakoby pulzovala a sténala s každým promarněním životem. Mezi těmi všemi pulsy, steny a výkřiky jsem cítil něco zvláštního. Síla ke mně promlouvala a spatřil jsem malého mistra skrývajícího se před hlídkujícími klony. Je naživu! Zaradoval jsem se v duchu a ponořil se do Síly, zda mi neprozradí, jakým směrem se vydat. Skoro poslepu jsem se rozeběhl a veden Silou jsem probíhal chodbami a uličkami, slyšel jsem i viděl, že všude kolem probíhají intenzivní boje. Pět minut jsem se motal městem, až jsem zatočil a málem jsem narazil do wookieeských velitelů Tarffula a Chewbacci. Hubenější krajan bez bojových nárameníků měl na zádech za krkem přítěž. Nebyl to nikdo jiný než stařičký zelený mistr Yoda.
***
Tarfful mě v rychlosti zasvětil do situace. Nahoře ve velení na ně zaútočili republikoví vojáci, kteří chtěli Mistra Yodu zabít. Podařilo se jim z velitelství utéct, ale ta těžší část, dostat malého mistra bezpečně z planety, měla následovat. Od útoku klonů uběhlo pár hodin a po dobu jejich skrývání se několik kilometrů od Kachirha přichystala malá vesmírná kapsle, ve které by mohl mist Yoda opustit planetu nepozorovaně. Úkolem teď bylo jej k lodi ve zdraví dostat. Bez váhání jsem se nabídl, že pomohu.
. Vyběhly jsme tedy ven z jejich úkrytu a vydali jsme se nejbližším směrem k džungli. K relativnímu bezpečí džungle jsme ale museli překonat část města, které se hemžilo klony. A nikoho nepřekvapí, že nás po cestě asi devět republikových vojáků zmerčilo.
O několik z nich se postaral stařičký mistr Jedi, když použil své umění. Troopeři z ničeho nic odletěli dozadu jakoby do nich narazila neviditelná pěst. A několik dalších vojáků padlo mistrovým krátký světelným mečem se zelenou čepelí. Další jsme postříleli my.
Po šíleném přebíhání z jednoho ukrytu do druhého, a po několika dlouhých minutách plných nervozity, z možného objevení, se naše skupina dostala na okraj džungle. Unaveně jsme oddechovali a na chvíli jsme se zastavili. Sáhl jsem po Síle a uklidnil dech a zpomalil rozprouděnou krev. Můj pohled sklouzl k malému mistrovi. Naše oči se setkaly a Mistr Yoda na mě s úsměvem a jakoby s pochvalou kývl.
Toto malé gesto mě naplnilo úctou a pokorou. Tento kratičký okamžik se vryl do mé paměti a pokaždé, když jsem si na něj v budoucnu vzpomněl, naplnil mě klidem a hrdostí.
V dálce propukl křik, ohlédli jsme se a i když byla již noc, oblaka kouře stoupala jak z Kachirha tak z pláže. Někteří vojáci křikem slavili. Samozřejmě na celém úspěchu mělo největší podíl nasazení těžké republikové techniky oněch velkých Juggernautů a kráčedel AT-PT a AT-RT. Na povrch se začala drát starost o Chlouppka, ale zamáčkl jsem ji zpět. Muselo to počkat.
Vběhli jsme do džungle a utíkali několik set metrů do pralesního šera. Šplhali a skákali jsem přes spadané kmeny. Po dvaceti minutách útěku jsme zastavili. Yoda seskočil z Chewbaccových ramen a zkoumal pomocí Síly okolí.
[„Pokud nás sledují, tak nás takhle najdou a doženou. Rozdělíme se!“] pohlédl jsem na Tarffula s návrhem. Starší wookiee se podíval na Chewbaccu a přikývl, [„Běžte, zametu vaše stopy a svedu je na stopu falešnou. To by je mělo zdržet. A to vám poskytne čas k útěku.“]
Už jsem byl otočený zády k těm třem, když mě malá zelená ruka zatahala za chlupy na noze.
„ Za vše děkuji, přátelé,” promluvil k nám Mistr Yoda a v jeho hlase jsem cítil velký zármutek, „nad ztrátou tolika vašich krajanů, já smutním. Co stalo se, stát se nemělo. Temnota ovládla Republiku. Jednat a ještě větší zkáze a utrpení zabránit musíme,“ jeho slova měla sílu, takovou, že jsem před ním poklekl a sklonil hlavu, abych mu projevil díky a úctu, kterou si u mě za ty dva dny, co jsem ho znal osobně, zasloužil. Yoda na mě pohlédl s lišáckým úsměvem.„,Děkuji, Wyrrgulhuku, za krátké rozhovory naše, před touto bitvou ve chvílích klidných. Mocná Síla s tebou je,“ trochu se zamračil a šťouchl do mě svou hůlkou, „Temnoty se střes, snadná a lákavá je její cesta!“ dlouze se mi podíval do očí. „ Nechť Síla provází tě vždy!“
[„Děkuji, Mistře, za vaše rady. Ať Síla provází vás!“]
Malý mistr se na mě naposledy usmál a pak vyskočil zpět Chewbaccovi na ramena. Tarfful a Chewbacca mi popřáli honě štěstí a zmizeli v šeru džungle.
Když se trojce uprchlíků úplně ztratila pohledu mých očí, promnul jsem si ruce, zahvízdal, zda-li není někde na blízku moje Zulura a dal jsem se do díla.
Napsal: Wyrrgy, fakt!
-
[„Kapitáne Tarrkazze, vedu jednoho, druhý se vydal najít Mistra Yodu,“] uvedl Motamba Chlouppka mezi skupinu chlupáčů v různých fázích únavy a zranění. Všichni odpočívali v posledních chvílích klidu před příchodem těžké republikové techniky.
[„Každá ruka se počítá, vítej, vojáku,“] přivíta ho stiskem ruky největší a neokorálkovanější wookiee, co tu byl, a nabídl mu měch s medovinou. Polichocen přijal měch a neupejpal se napít.
„Aaah,“ zamlaskal si Chlouppek a vrátil lahodný mok, „děkuji.“
[„Jakpak se jmenuješ a čímpak jsi ve své vesnici?“] zeptal se kapitán a podal měch dalšímu ze zbývajících obránců.
„Demonbacca,“ odmlčel se na okamžik, jestli bude někdo to jméno znát. Nic. „V mé vesnici jsem… býval šamanem.“
[„Proto mluvíš jak buzerant, co? Hue hue hue!“] rozchechtal se jiný chlupáč a Chlouppek se neubránil uchechtnutí.
[„To víš, je neobvyklé, že mluvíš tak jak mluvíš. Snad se neurazíš.“]
„Vůbec,“ usmál se ještě jednou, aby ostatní ujistil, že není urážlivé pako a bez skrupulí se natáhl ještě jednou pro medovinu.
[„Můžu na tebe mít prosbu?“] zeptal se kapitán, zatímco Chlouppek pil a republiková technika se jim za zády chystala k útoku.
„Mmm?“
[„Tohle jsou naše poslední chvíle. Všechno se to stalo tak náhle, nečekaně, že jsme se nestihli s našimi šamany připravit na odchod do lesa. Mohl bys…“]
„polk“
[„…?“] Chlouppek si nebyl vůbec jistý, jestli něco takového dokáže. Přejel pohledem po těch devíti posledních chlupáčích, kteří na něj hleděli v očekávání. Nikdo z nich nevěděl, že by ho doma za něco takového stáhli z kůže, nikdo nevěděl a pokud ano, bylo mu to jedno. Na prahu smrti chtěli jen usmířit své duše a s čistým svědomím bojovat do posledního dechu.„Máte někdo dýmku, tabák?“ a ostatní neskrývali zaradování.
[„Tady!“] přispěchaly dvě ruce a v každé se nacházel dotazovaný předmět.
[„Ve jménu předků,“] zašeptal k dýmce v rodném jazyce a přihlížející zašuměli vzrušením. Dlouho takhle nemluvil a po té době mu vlastní hlas přišel směšný
[„na počest lesu a duchům,“] vzal z kalíšku tabák a napěchoval s ním dýmku,
[„požehnej statečným srdcím,“] zapálil tabák a soustředěnými tahy jej nechal rozhořet,
[„ať vrátí se ke kořenům“] další potáhnutí a první vyfouknutí oblaku kouře, který provoněl okolí.
[„Ať útrapám v poslední hodině čelí,“] postupně obcházel všechny, u každého se zastavil, potáhl z dýmky a vyfoukl mu oblak kouře do obličeje,
[„bez strachu, se ctí, bratrsky,“] pokračoval ve verších, které nebyly vůbec dobré, ale čas je tlačil a už slyšel, jak se blíží Juggernauty, každý s tři sta člennou posádkou,
[„až ve smrti schránky své opustí,“]
[„skrze stromy budou žit navěky.“]
Výbuch přetnul ten magický okamžik a jim se za krk snesla tatra písku.
[„Tak pojďte, vy sračičky! Nikdo nežije věčně!“] zařval kapitán Tarrkazz a opásán granáty zmizel do noci, tančící mezi prolétajícími výstřely. Chlouppkovi to vyrazilo skoro dech a byl by řekl, že kapitán je intuitivní Force-user, protože normální smrtelník by se mezi plasmou takhle protahovat nedokázal.
Ostatní chlupáči začali řvát v bojovém pokřiku a rozprchly se do zbývajících obaných valů.
Chlouppek chytnul pušku a vyběhl z poza krytu v úmysl vzdálit se z frontálního útoku a napadnou klony z boku. Kolem něj létaly střepy roztaveného písku a po očku stále sledoval, jak jsou na tom chlupáči. Urputně se bránili, o tom žádná, když v tom se mu zatřásla zem pod nohama. Mamutí exploze rozlomila první Juggernaut v půli a trosky se rozlétly všemi směry. Několik AT-RT to poslalo k zemi a Chlouppek se v duchu rozloučil s kapitánem.
Využil chaosu doběhl k vyřazenému šnečímu droidímu tanku, vyšplhla na něj, zalehl a dal se do díla.
Kloni na AT-RT byli vlastně chodící mrtvoly, kor když na ně někdo neútočil ze země a čelně. Chlouppek jich stihl sestřelit pět, než zjistili, co se děje a tou dobou už byl dávno na jiné pozici a pokračoval v tom, co dělal.
Chvíli to vypadalo, že spoločně s kolegy drží klony v šachu, jenže pak se přiřítil druhý Juggernaut a nebrzdil. Plnou rychlostí vjel do druhého valu a přejel přes něj jakoby se nechumelilo.
Chlouppek už už sahal po břinktyčce, když se zastavil s rukou na půl cesty. Ten meč jim nenechám, zabejčil při představě, že u jeho mrtvého těla najdou jeho meč. Snažil se něco vymyslet a rychlým pohledem zhodnotil situaci kolem. Mimoděk nažhavil svůj omni-tool a heuréka, jeden z Kulíků je asi kilometr odsud.
Nahrál krátkou videozprávu pro zrzavýho bráchu do omni-toolu, poslal zprávu Kulíkovi, ať okamžitě přiletí na souřadnice omni-toolu a odnese ho Champiemu. Sundal ho v rychlosti z ruky, napasoval do něj svůj světelný meč a zahodil ho co nejdál od bojiště.
Je to tady.
Pušku v rukách, chodidla se mu bořila do písku, jak se snažil nabrat rychlost a sprintoval mezi AT-RT a pálil od boku. Z Juggernautů vyskakovali kloni a zasipávali zbylé dva valy salvami, po krerých se jejich směrem ozívalo čímdál tím míň protistřel. Chlouppek vběhl na kraj formace jedné skupiny klonů.
Puškou přetáhl po hlavě prvního klona, druhého, třetího i čtvrtého trefil vrhacími noži do krku, čela, oka a oka. Dva blasterové výstřely ho netrefily na přímo a odrazily se mu od zbroje. Tomahawkem usekl hlavu pátému, nožem v druhé ruce podřízl krk šestému. Prokličkoval mezi třemi přilétajícími výstřely a zasekl sekeru sedmému do hrudi a nožem mu bodl do spánku.
Rána z pušky ho trefila napřímo do břicha chráněného zbrojí. V reálu cítil jen slabé nakopnutí.
„Kököööt!“ zařval při výskoku, ze kterého chtěl zabít osmého, když ho smetl výbuch granátu.
***
Po zádech kroužil prostorem a i když má centrifugu rád, začínalo mu z toho být slušně nevolno. Vnímal postavy, místa i pocity, které míjel, ale v okamžiku si nebyl schopný vybavit, koho a co to vlastně cítil. Přišlo mu, že se nenadechl celou věčnost.
Donutil se proto k natáhnutí trochy vzduchu nosem, vytřeštil oči a probraný ze sna zaúpěl, jak se mu otočil prázdný žaludek a z tlamy vyplivnul hořké žaludeční šťávy.
„Slyšel jsi to?“ zaslechl tlumeně někde nad sebou a něco s ním škublo. Bylo šero, místy k němu prosvítaly paprsky světla a jemu začalo rychle docházet, že se ocitl v noční můře.
Neleželo se mu zrovna pohodlně, chlupaté končetiny zkroucené do nepřirozených úhlů jej tlačily ze všech stran a pach krve, moči a výkalů byl všudypřítomný a tak intenzivní, že by se z něj býval znova pozvracel, kdyby měl co. Byl celý ztuhlý a Neva by mu určitě řekl, že to má z toho, že se tu tak dlouho válí. No jo, jak dlouho tu tak mohl být? Netušil. Jeho nevědomí však mělo k regeneračnímu spánku daleko a věděl, že až bude po všem, tak padne do postele a bude spát tak týden.
Zamžoural očima a zaostřil na smrtí ztuhlý škleb wookieeho, který na něm ležel. Zavřel znova oči a zkusil se uklidnit. Další otřes a tlak, který na něj ze shora působil, zesílil.
Zahýbal nohama, obě ho poslouchaly, ale byly uvězněné pod tíhou těl. Ruce zkontroloval hned potom a když seznal, že i ony jsou funkční, ačkoliv ho ta pravá stále zlobila, protáhnul je podél těla a pokusil se překulit na břicho. S dávkou snahy se mu to podařilo, ani se moc neunavil, ale nápor na psychiku to byl teda mazec. Srdce mu bušilo jako o život a zmocňovala se ho čímdál tím větší panika. Klaustrofóbie, kterou jinak netrpěl.
Když se hned nedostanu pryč, s každým dalším dvě stě kilovým tělem se snižuje moje šance, že se odsud dostanu. Když si nepospíším, zasypou mě hlínou a umřu tu pohřben zaživa. Když,… mírně řečeno se mu z toho zatočila hlava.
Kousl se do rtu, aby vír myšlenek zastavil a soustředil se jen a pouze na to, jak se odstud dostat. Natáhl před sebe ruce, našel skulinu mezi těli, chytl se chlupů, které nahmatal a vší silou se přitáhl…
Přišlo mu to nekonečné, jak nějaký morbidní krtek se prohrabával masou těl a snažil se dostat napovrch a nadechnout se čerstvého vzduchu. Ani jednou nezaváhal, tlamu měl plnou chlupů a svinstva, tělem se otíral o věci, na které nechtěl ani myslet, ale mysl měl soustředěnou a před sebou viděl jediný cíl. Dostat se ven a aspoň naposledy se vidět s Jess.
Když se jeho ruce prorvaly na povrch, zapojil rezervy svých sil a prorval ven i hlavu, jak při nějakém bizzarním porodu. Do očí ho bodlo slunce a rychle si je zakryl rukou. Muselo být kolem sedmi ráno. Oči si během pár chvil zvykly a spatřil, jak se nachází ve zpola zaplněné díře v zemi, na jejímž okraji se nachází bagr, kterým jámu kdosi vykopal a krom bagru také asi dvanáct klonů, kteří ve třech skupinách po čtyřech házeli mrtvá těla jeho krajanů dolů.
„Kancléřova noho, on je živej!“ vykřikl jeden z klonů, který si všiml Chlouppka, vypadajícího jakoby vylezl z latrýny, balancujícího na tělech chlupáčů. Hned pustil nohu těla, které zrovna nesl a pádil pro zbraň.
„On je-‚“ vydechl druhý, když sledoval, jak se živý mrtvý chlupáč vznesl podpořen Silou k vysokému skoku, tou samou Silou si přitáhl do rukou lopatu a tou samou lopatou ho při dopadu vertikálně přesekl.
„Všem jednotká-ááááááá,“ zaječel do vysílačky v agónii druhý, do kterého Chlouppek pusti prdel Silových blesků a zatím co jej jednou rukou smažil, s lopatou v druhé se dal do hrobničiny.
Když se o deset minut později na místo dostaly posily zjistit, co se stalo, našli jen dvanáct svých spolubojovníků všude kolem a krvavé stopy jdoucí z masového hrobu, který byl zpola plný wookieeskémy bojovníky, kteří padli při bojích s droidy a později s klony. Pachatele nikdy nedopadly, neboť krvavé stopy se vytratily na rozhraní lesa. Ti, kteří místo čínu viděli však byli přesvědčení, že to měl na svědomí démon zrozený z padlých chlupatých obránců…
***
Padl na kolena a celou hlavu ponořil do protékajícího potoka. Výdech, nádech a znova. Výdech, zadíval se na sebe do odrazu v hladině a na chvíli se jakoby zasekl. Sledoval svou tvář v přítmí lesa a po minutě ztuhlosti se dal do oplachování rukou a obličeje. Natáhl ruku pod hladinu a z vymleté dutiny pod břehem vytáhl schovávající se rybku a celou ji rozžvýkal a polk.
Kdyby měl trochu bylinek, česnek a chilli, byla by luxusní. Takhle stála za starou belu, ale v nouzi si na ni nemohl nahlas stěžovat. Zapil ji několika doušky vody, zvedl se a došel se posadit na pařez čouhající z mechu pěr metrů od břehu potoka. Posadil se a začal kontrolovat, co má u sebe. Všechny zbraně, tomahawk i nože byly fuč. Jen vypnutou vysílačku v uchu stále měl a lízátko v kapse pod zbrojí, ve které zelo několik děr. Vytáhl lízátko, odtrhnul roh pytlíku, do kterého bylo zabaleno a po vyproštění toho růžového pokladu z obalu ho čapnul do pusy a cucajíc jahodovou příchuť civěl chvíli do blba. Asi by na místě usnul, kdyby neviděl všude mrtvoli, kdykoliv zavřel oči.
Ukazováčkem levé ruky zapnul vysílačku a i když byl hluboko pod korunami stromů, doufal, že se s Champiem spojí. Přeci jen, Kulíci určitě kroužili někde po okolí a signál zesilovaly.
„Tvje máma? Tdy tvoje máma, slyšíme se?“ dotazoval se do vysílačky s lízátkem v puse a protože nikdo neodpovídal, zvedl se na nohy a vydal se směrem domů. Každých pár minut však vysílačku znovu provětral.
-
Vlastně vůbec nevím, co mě vedlo k tomu, abych se chopil těch vysloveně lajdácky položených sluchátek. Sníst se nedaly, všude kolem se válely hromady lepších suvenýrů a kdo ví, kdo je měl v uších přede mnou, když tu teď byli akorát roboti, ale Síla mě už přiměla dělat i divnější věci. Třeba jako tenkrát na Arkanii…
Stačilo ale chviličku poslouchat a bylo mi jasné, že jsem dobře udělal. Snad ani zaslechnutí tajného receptu na medovník by v tuhle chvíli nebylo přínosnější.
[„Jess?“] zavolal jsem na svou mistrovou, protože kdo jiný by mi měl vysvětlit ty divné věci, a pak mi najednou začalo být děsně špatně. Jako bych snědl něco strašně moc zkaženého, zapil to něčím ještě zkaženějším a lehl si na sluníčko. Ale spíš horší.
S tím sluchátkem v uchu jsem asi vypadal jako pako, ale bylo mi tak hrozně, že jsem to neřešil. A nejhorší bylo, že to očividně nechápala ani Jessica, která vždycky všechno věděla. Nebo tedy vždycky věděla víc než já. I z ní jsem najednou cítil paniku, stejně jako ze všech ostatních na mýtině, a nebyla to jediná věc, která se ke mně nesla na vlnách Síly. Něco se dělo, nějaká strašně zlá, ošklivá, nedobrá věc. Zatímco dospělí horečně zjišťovali, co se děje, já si sednul na pařez a snažil se to vydýchat, sluchátko pořád v uchu a chuť na mravence úplně pryč. Tak špatně mi bylo.
Jenom jsem pochopil, že musíme vypadnout, ale kdyby mě Jessica nepopohnala, asi bych tam seděl ještě dneska. Takhle jsem zmateně vykryl posledních pár výstřelů od posledních pár droidů, kteří si mě až teď všimli, a upaloval jsem za zbytkem, co to šlo. Záhy nás ukryl les, bojiště bylo ponecháno svému osudu i s nefunkčními raketomety, já s velkým zpožděním vypnul meč a měli jsme najednou dost prostoru a času na menší poradu.
Nezapojoval jsem se do ní. Jednak jsem to celé teprve vstřebával, druhak jsem se trochu bál. Síla se otřásala, táta používal výrazy, které já používat rozhodně nesměl, strýček Wyrrgy něco podrážděně brumlal a mlátil do stromu, bylo toho prostě najednou nějak moc. A ne jen na mě – všichni vypadali tak nějak přešle, i Sagwen a hlavně Fosh, kterou jsem si teda ani nezačal dobírat, že sázku o počet zničených droidů určitě prohrála. Místo toho jsem jednou rukou chytil tátu, druhou ji a čekal, co bude.
Plán přišel stejně rychle, jako odešli oba strýčkové, přičemž jsem měl takové tušení, že jednoho už nikdy neuvidím a druhého naopak budu vídat ještě hodně. Což mi nevadilo. Ani dospělí si očividně nebyli moc jistí, co dělat. Nedivil jsem se; z toho, co se ke mně dostalo, tohle nebyla zrovna lapálie, na kterou se dá připravit posilováním a poctivým jedením poctivých polívek. Jdou po Jediích? Proč? A proč tak najednou? Vždyť přece chránili mír a pořádek v galaxii a byli děsně hodní, ne? A klony vlastně taky, když jsem se naposledy koukal.
Na rozumbradování mi ale bylo moc špatně a ostatním asi taky, tak jsem se do něj nepouštěl. Jen jsem tátovi připomněl, že musíme zachránit nejen sebe, ale i mámu a babičku s dědou (toho asi přeslechl), a pak už jsme vyrazili do lesa. Čemuž jsem se určitě nebránil, procházka nám jenom prospěje. Jenom…
[„A tu houpačku tady necháme?“] zeptal jsem se, ukázal na tu spoustu dřeva, co jsme tak pracně stloukali dohromady a já si u toho zadřel třísku!, a teď už táta skoro brečel. Tak jsem to nechal být, přeci jen si doma můžeme postavit novou a lepší, a poslušně jsem šlapal kousek za ním, vedle Fosh, za Jessicou a slečnou Brannigan. Sagwen bez odmlouvání zpomalila a zaujala místo zadního voje a šouravá formace pomalu a úplně tiše vyrazila do stínu stromů.
***
Les houstl, stromy se zvyšovaly, sem tam na nás z podrostu zasvítily oči nějakého toho zvířátka do nepohody. Stmívalo se, a to nejen díky větším stromům a většímu množství stínů, ale taky proto, že už bylo pozdě, tak akorát na večeři a pohádku. My ale museli jít dál.
Až kolem půlnoci vyhlásil konečně táta šeptem přestávku. Nacházeli jsme se zrovna na plácku mezi čtyřmi majestátními kmeny a ve světle několika fosforeskujících mechů a kapradin jsme si mohli celkem jednoduše odpočinout a najíst se, aniž bychom museli rozdělávat oheň. Říkal táta, já bych si teda ty červy vyhrabané z tlející větve radši opekl…
Neodmlouval jsem však, sedl si na jednu větší jehlici z wroshyru a baštil, co bylo. Ostatní na to byli podobně. Šok z obrovského narušení Síly už trochu opadl, ale stejně nikdo výjimečně neremcal, že se jeho proteinové tyčinky ještě hýbou a že jsou málo slané, což bylo fakt divné. Sagwen dokonce aktivně pomáhala s jejich sběrem, protože je pod tlustou kůrou viděla i bez klepání, ale moc jich tedy nesnědla, to je fakt. Ovšem tím líp pro mě, žejo.
Ani tady nepadlo jediné slovo. Což by mi možná za jiných okolností vadilo, ale teď jsem stejně neměl, co říct. Prostě jsem baštil brouky, koukal po okolí, jestli se tam nezačne něco hýbat, a když se tátovi na opasku rozezněla vysílačka, leknutím jsem se začal dusit. Věnoval mi káravý pohled, jestli jsem jako v pořádku, ale pak už to rychle vzal, protože asi potřeboval nějaké dobré zprávy. A dostal je.
„Sorry, že jsem se neozval dřív,“ šeptal z vysílačky Neva, „žijete ještě?“
To, co táta odpověděl, jsem radši přeslechl, protože by to jistě ohrozilo moji morální bezúhonnost, každopádně mistr Habili to očividně slyšel a rád.
„Super, taky jsem rád, že jste v pořádku. A závidím vám ten čerstvej vzduch, my se tu už pár hodin mačkáme v těsnejch ventilačkách a až teď jsme našli jednu, odkud se můžeme napíchnout na pomocnej vysílač, aniž by...“
Následovala nějaká zběsilá technická hatmatilka, kterou jsem nechápal, ale asi se jim povedlo něco, co nebylo vůbec jednoduché. A asi je díky tomu klony nebudou moc odposlouchávat nebo najít. Najednou jsem byl ještě radši, že máme tak velikou loď, protože to dávalo těm dvěma docela dost šancí se schovávat, dokud je nepřiletíme zachránit. Protože já nepochyboval, že to co nevidět uděláme, když je to naše práce, no ne?
„Máte páru, co se s těma zatracenejma klonama stalo? My měli štěstí, byli jsme zrovna s Miou v přetlakový komoře jenom se dvěma mizerně ozbrojenejma inženýrama, ale tam dole to asi bylo vostřejší, co?“ chrlil skrček rychleji, než jsem stíhal, ale tátovi to nejspíš problém nedělalo. Vysvětlil mu, že i my jsme měli kliku, protože jsme zrovna plnili sebevražednou misi daleko od klonů, a vyjádřil jisté pochybnosti o tom, že na tom podobně byli i ostatní Jediové na Kashyyyku. Mistryně Unduli, mistr Vos, ani Yodovi nedával moc šancí, ale já o tom nepochyboval, protože ho přece šel zachránit strýček Wyrrgullhuk.
„Takže… co teď?“ zeptal se pak Neva a teď už bude vhodnější tátu citovat.
[„Já nevím,“] přiznal, [„asi nemáš možnost nějak všechny ty klony vycucnout do vesmíru, vytáhnout nás nahoru vlečným paprskem a vypadnout ze soustavy, to celé ideálně tak během sekundy a půl, co?“]
„Tak dalo by se, ale to pnutí by vás v týhle rychlosti rozemlelo na protonovou paštiku.“
[„To bych si dneska docela odpustil. Tak se schovejte, nejste evidovaní jako Jediové, tak snad nerozstřílí loď i s vámi. Zkuste poslat zprávu domů, my snad něco vymyslíme.“]
„Třeba se můžete převlíknout za klony, žejo...“
[„Musím končit, ozveme se.“]
Nejdřív mi přišlo, že ho táta posílá do háje, ale pak jsem si všiml, že po urychleném vypnutí vysílačky zavětřil. To samé Sagwen a o pár zlomků sekundy i ostatní. Všichni teď nastražili uši a poslouchali zvukům lesa, do nichž se mísilo něco, co tam nepatřilo.
„AT-RT,“ lokalizovala to jako první Sagwen, která asi měla trochu problém rozeznat takhle na dálku klony na chodítkách od vší té živé vegetace kolem. „Je ich osem a zatiaľ nás nevideli.“
[„Schovat, fofrem,“] zavelel táta šeptem ve chvíli, kdy už jsme i my obyčejnozrací viděli kužely reflektorů, a sám začal okamžitě šplhat po nejbližším kmeni stromu, v čemž jsem ho napodobil. Pro nás drápkaté to bylo nejjednodušší řešení, stačilo prostě po měkké červené kůře vylézt co nejvýš a hotovo, ale holky musely zapadnout pod kořeny a mezi to svítící kapradí, které mohlo být i jedovaté a plné klíšťat, takže jsem jim to moc nezáviděl.
Lezl jsem hned za tátou, takže když zastavil, hned jsem o tom věděl a mohl se podívat dolů. Kráčející tančíky byly skutečně rychlé, první dva se právě proháněly pod větvemi, kterých jsme se drželi, a mně se úplně tajil dech. Kdybychom na ně skočili, asi je díky momentu překvapení a jejich otevřenému kokpitu nějak přemůžeme, ale asi bych si na to nevsadil.
[„Snad nemají termokamery, jinak...“] odtušil táta nade mnou tak potichu, že jsem to skoro ani neslyšel, ale soudě podle rychlosti, s jakou první čtyři stroje proběhly, je ty čtyři neměly. Ovšem třetí dvojice už na tom byla lépe.
Smykem, až jim od nohou létaly třísky z jehličí, zabrzdila, jejich kanóny bez světlometů namířily na místo, kde jsme ještě před chvílí seděli, a pak začaly prohledávat okolí. Vzdálenost mezi vyhřátými fleky na zemi a některou z holek v roští nebyla větší než deset metrů, takže když se táta odrazil od kmene stromu a letěl tmou dolů s vlajícím pláštěm jako nějaký superhrdina, docela jsem ho chápal.
Než dopadl na první AT-RT, všimla si Sagwen, co se děje, a první salva z opakovacího kanónu šla úplně mimo, ale stejně se to tu začínalo vyvíjet dost nepěkně. To, jak táta vlastní vahou zlomil vaz prvnímu z pilotů, jsem tedy neviděl, protože jsem ho napodobil a skočil dolů taky. Ovšem to křupnutí přeslechnout nešlo.
Chtěl jsem to udělat zrovna tak, ale bohužel jsem zapomněl na to, že klony nejsou tak retardované jako droidi a že mají o dost rychlejší a lepší reakce. Takže ten stroj, na který jsem měl spadeno, samozřejmě okamžitě po tátově úspěšném zahájení útoku uhnul a zařazoval se do obranné formace a já si málem nabil kokos o vlhkou zem.
„Další disidenti, palte podle uvážení,“ hulákal pilot jednoho z posledních dvou AT-RT, která se k nám kvapem řítila, a jeho podřízení to všechno potvrdili už při pálení do okolních keřů. Strašně moc se mi chtělo vytáhnout světelný meč a useknout těm krámům nohy, ale zavčas jsem si vzpomněl, co mi říkala Jessica: že když bojuju ve tmě, je mnohdy lepší jeho světlem nedráždit a nepřitahovat palbu. I táta mi něco podobného kladl na srdce.
Ale Sagwen to asi říct zapomněl.
Její oranžová čepel zasyčela v porostu kapradin po mé levici, což jsem viděl dobře, protože jsem tou dobou lezl po noze onoho uprchlého AT-RT a chtěl si ho od řidiče půjčit. To mi totiž dneska jde. A pak se toho začalo dít nějak moc najednou.
„Jedi!“
„Soustřeďte palbu, nesmí uprchnout!“
Klony se v podstatě předháněly o to, kdo vymyslí ošklivější hlášku, a jejich palba se v mžiku soustředila na jediný cíl. Já, táta i zbývající holky jsme toho stihli využít a každý jsme odklonovali jeden tančík, ovšem pořád zbývaly tři. A takové tři opakovací rotačáky dokážou napáchat fakt hodně škody, jak jsme brzy zjistili na vlastní oči.
Než se mi povedlo přijít na to, jak se s tímhle krámem chodí, že bych dal těm zbylým jako ochutnat vlastní medicíny, ocitla se pod palbou tří odhodlaných klonů a i když toho fakt hodně odrazila, jednoho z klonů tak sundala a určitě by zasloužila medaili, jedna střela jí nakonec utekla. Ozval se výbuch, asi jak ta žhavá plazma zapálila pryskyřici v zasaženém stromě, Miraluka se společně s oblakem třísek a jehličí vznesla do vzduchu, po nárazu o vedlejší kmen sjela k zemi a mně bylo najednou hůř než předtím. Síla mi sice našeptávala, že pořád žije, ale dneska byla celkově dost rozhozená a hlavně mohly co nevidět dorazit posily.
„Jedi neutralizován,“ zahlásil jeden ze zbývajících dvou klonů, „kolaboranti nadále kladou tuhý odpor a nejsou to jenom...“ Chtěl asi říct 'místní' nebo nějakou jinou, sprostější věc, ale v tu chvíli ho táta za nohu stáhl z vozítka, praštil s ním o kovové nohy jako když bere hada o strom a byl klid. Tedy za další vteřinu a půl, protože Jessica se ještě musela postarat o dalšího a Fosh jen tak tak uhnula další baráži, než do něj moje mistrová zarazila svůj na poslední chvíli aktivovaný meč.
Zavládlo ticho, během nějž se táta vrhl k ležící Sagwen a rychle zjistil, že je na tom sice špatně, ale nic smrtelného to není. My ostatní jsme stáli kolem, přemýšleli, co s ní, a to se nám málem stalo osudným. Ona totiž Síla byla ten den skutečně nepříliš spolehlivá, klonům skutečně přišly posily a my měli tak strašné štěstí, že mě mrazí, kdykoliv si na to vzpomenu…
Když se ozvaly první výstřely, měl jsem za to, že jsme mrtví. Znělo to totiž jako něco těžšího a když jsem viděl, jaké díry to dělá do toho stromu, co to zasáhlo, a jak od toho lítají kusy dřeva, jenom se mi to potvrdilo. Táta fofrem odstrčil Sagwen stranou, všichni jsme začali skákat do krytů a koukat, co to po nás sakra pálí za tank, a pak jsme to najednou viděli.
AT-PT. Ne jedno, ale rovnou dvě, a v doprovodu aspoň osmi klonů, co jsem tak v rychlosti zkusil spočítat podle světel na helmách. Ale počítání mi nikdy moc nešlo, tak jich mohlo klidně být víc.
[„Tohle asi bez mečů nedáme,“] řekl táta, jenž ležel za kmenem stromu kousek ode mě, a Jessica ještě o metr dál sice nejdřív vypadala, že to bere jako výzvu, ale pak přikývla. Vyměnili jsme si pohledy, zatímco se o val hlíny tříštily další a další výstřely, sáhli jsme po těch našich zázračných válečkách a připravovali se k co nejrychlejšímu přemožení těch zatracených mizerů, co nás nechtějí nechat na pokoji, i když jsme jim hodněkrát pomohli.
[„Vezmeme to zleva, vy tři berte pravou stranu, jo?“] To jsem byl, prosím pěkně, já. Sám nevím, kde se to ve mně najednou vzalo, ale prostě jsem měl děsnou chuť někoho komandovat a jako plán to určitě nebylo špatné. Táta mi tedy věnoval podezřívavý pohled, asi jako by čekal, že ho chci sesadit nebo co, ale pak přikývl, odpočítal to a my se zapnutými břinktyčkami vyrazili z krytu.
I tentokrát nás přivítalo zděšené, znechucené a zároveň naštvané „Jediové!“, ale nic jsme si z toho nedělali. Obklíčili jsme, v pěti, tu minimálně osmičlennou skupinku klonů se dvěma kráčejícími tanky, cestou poodráželi pár výstřelů a chystali se k útoku, protože otálet se teď fakt nevyplatilo. Jak jsem totiž dnes již jednou zjistil, klony jsou výrazně náročnější soupeř než ty chodící plechovky, s nimiž jsme si hráli prve.
Z úvah, jestli teď díky likvidaci Jediů občanskou válku vyhraje Konfederace, mě vyrušil pohled na Jessicu, která se mocným skokem vrhala po jednom z klonů ve slepém bodě za prvním AT-PT, a pak ještě něco. Bílý záblesk v dálce mezi stromy, který jsem si pro sekání nohou nejbližšího klona nemohl moc prohlédnout, ale který se rychlostí světla přiblížil k nám a k tanku.
A po zásahu ho s mocným elektrickým jiskřením vypnul.
Než jsem stačil dokončit operaci dalšího vojáka, přiletěl záblesk druhý, i druhé AT-PT bylo násilně deaktivováno a aby toho asi nebylo málo, trojici klonů za nedalekým padlým stromem pokropila ze zálohy sprška červených střel z opakovacího kanónu. A protože holky měly hotovo a Joyce s dírou v plášti právě fakt ošklivě drtila posledního klona Silou, nezbývalo než doufat, že ať už po nich střílel kdokoliv, bude to kámoš.
A vono jo.
***
[„Díky za pomoc, návnady,“] ozvalo se ženským hlasem ze směru, kterým přiletěla ona sprška z opakovačáku, ale až po další vteřině jsem viděl, kdo to mluví. Zbytek lesa byl tmavý, už dávno tu vládla noc, ale tady opět rostlo několik fosforeskujících mechů a příchozí tedy byla v namodralém světle docela dobře vidět. Tátu očividně nezajímala, ten běžel zkontrolovat Sagwen, ale já i Jessica jsme si ji prohlédli opravdu dobře.
„Není zač?“ odtušila Joya, asi ještě zmatenější než my, a i ona si protistranu se zájmem prohlížela. Šlo o dospělou chlupáčici, její srst byla šedivá s černými konečky a většinu těla jí kryla zbroj, která vypadala jako ze dřeva. Nepochyboval jsem o tom, že je to nějaké dřevo kouzelné a tudíž děsně pevné, ale stejně mi to nepřišlo moc praktické. Dřevěnou helmu z hlavy si nesundala, takže jsem nedokázal odhadnout, jak je stará, ale určitě nebyla mladší než táta.
[„Ale je,“] opáčila, zatímco rozvážným krokem kráčela k tanku a ani se na nás nepodívala. [„a na oplátku vězte, že jsme měly zapnutou rušičku, takže se o tomhle nikdo nedozví.“] Teatrálně rozhodila rukama po kusech klonů a zkratované technice, nicméně pořád věnovala víc pozornosti trupu AT-PT než nám a nabízela se otázka, proč mluví v množném čísle.
[„Nemám pravdu, Kerrchak?“] houkla do tmy a pak to najednou dávalo smysl.
[„Naprostou, Korrak,“] odvětila další postava, když opouštěla stíny a vstupovala na mechem osvětlenou mýtinu. [„A taky nikomu neřekneme, že jsme tu potkaly spoustu Jediů, i když je na ně teď hádám docela vysoká odměna.“] Tahle byla trochu menší, ale chlupy měla stejné a i hlasem si byly docela podobné. Velmi nepodobné si však byly výstrojí a výzbrojí – zatímco ta první byla od hlavy k patě oděna do bytelné dřevěné zbroje a v rukou svírala lehčí opakovací blaster, ta druhá byla ozbrojena kanónem větším než já a na sobě měla… Inu, těžko říct. Asi bych to přirovnal k tomu, co nosí lidské samičky v těch fantasy hrách, co občas hrával Vojta: nebyla k tomu přilba, taky to bylo z kroužků, taky to krylo jenom slabiny a všechny páry bradavek a taky to podle mě bylo úplně k ničemu. Ale asi to bylo pěkně lehké a proti gustu žádný dyšputát, žejo.
„Nejsme Jediové,“ snažila se jim vysvětlit Fosh, ale moc úspěšná nebyla.
[„Viděly jsme vaše světelné meče,“] ušklíbla se ta menší, zatímco její větší kolegyně se vyhoupla k pilotní kabině vyřazeného stroje a připravovala si záložní pistoli.
[„Možná jsme pár Jediů zabili a vzali jim je,“] opáčil táta, který se právě vracel i se Sagwen v náručí. Dýchala, ale to zjevně zajímalo jenom nás, protože záhadná teta v brnění v tu chvíli násilím otevřela poklop, dvěma výstřely zneškodnila stále živou posádku a začala je vyhazovat ven.
[„A to, co máš na sobě, vypadá jako jedijská róba,“] kontrovala menší.
[„Možná jsem Jedie zabil a vzal mu ji,“] nenechal se táta, já málem slyšel ten mentální facepalm, co právě provedla Jessica, a nebyl jsem si jistý, jestli je takovéhle provokování zdravé. Přeci jen to byly baby od rány a právě nám dost pomohly, tak proč je dráždit?
[„To zní jako něco, co by řekl Jedi,“] opáčila, a měla pravdu, ovšem kanón měla pořád opřený o bok a nevypadalo to, že by ho proti nám chtěla v brzké době použít.
[„Páni, vás jen tak někdo neoblafne, co?“] řekl táta a já už si byl naprosto jistý, že si z nich utahuje a že to neschvaluju. To už byl ale vyčištěn i druhý stroj, hlínu pod stromy ozdobily další dvě hromady bílého plastu s masem uvnitř a dámy asi konverzace začala nudit.
[„Tohle zabavujeme,“] pravila větší, když z vršku stroje seskočila na zem a začala konfiskovat popadané zbraně a munici. [„Mám takový pocit, že se to bude brzy hodit.“]
[„Ale že jste nám tak pomohli, můžete si nechat támhlety rakve na nožičkách,“] ukázala menší na hromadu odklonovaných AT-RT a i ona už sbírala, co se dalo. Takže jsem samozřejmě poděkoval, v čemž mě pak táta napodobil, jenom hlasitěji. S tím jako bychom pro ně přestali existovat, každá pobrala, co se dalo, vlezla do jednoho ze strojů a když po dalších pár vteřinách pominuly účinky iontového přetížení, my už byli na svých vozítkách a šli jsme kolem nich. Tedy nás pět šlo na chodítkách vedle nich, Sagwen si táta přivázal na záda a vypadala dost nešťastně, ale to už byla drobnost.
[„A ještě jedna věc,“] ozvalo se z útrob bližšího stroje, když jsme ho míjeli, [„ať už utíkáte kamkoliv, doporučuju spíš Zemi stínů než Karrambacullek.“]
[„Strýček má na Jedie trochu pifku,“] dodaly útroby stroje druhého a než jsem si to stačil přebrat, dala se AT-PT do pochodu opačným směrem a honit je teď nemělo cenu. Ale je to docela srandovní náhoda, že mají v mojí vesničce strýčka, co taky nemá rád Jedie, úplně stejně jako můj děda, co?
„To bylo… bizarní,“ komentovala to ještě Jessica, ale už i na ní byla vidět únava a dál to nerozebírala. Opět zavládlo ticho, které rušilo jen mechanické kráčení kovových nohou, a díky této pomoci jsme se nakonec do mojí drahé vesničky dostali výrazně rychleji.
***
Překonali jsme zbytek nízkého, ale o nic méně temného lesa, nenarazili na jediného klona a po pár hodinách už jsme se proplétali mezi kořeny prvních větších wroshyrů. Takhle při zemi to tu vypadalo úplně jinak než cestou tam, kterou jsme absolvovali v dodávce pěkně ve vyšších vrstvách, ale poradili jsme si a ty správné větve, které vedly do vyšších pater a domů, jsme nakonec přece jen našli. Částečně díky Síle, s malou pomocí přístrojů AT-RT a s velkým přispěním dvou Kulíků, co nás cestou našli. Jeden z nich nám navíc něco nesl, ale táta se tvářil nějak divně a nechtěl nám říct, co to bylo, i když ho Jessica pohledem skoro propalovala.
Než jsme po větvové silnici vyšplhali na úroveň mé vesničky rodné, střediskové, tma trochu zmodrala a ve chvíli, kdy jsme zahlédli přistávací plošiny, se mezi stromy objevil první zvídavý paprsek vycházejícího slunce. Karrambacullek vypadal nepoškozeně, co jsem takhle z dálky viděl, nebo tedy alespoň ne poškozeněji než po tom včerejším řádění otrokářů a Konfederace. Zhluboka jsem se nadechl, uložil si ten idylický obrázek do paměti na později a následoval kolonu kráčedel k té přistávací ploše kousek stranou, kde parkoval Jungle Jet.
Nejdřív jsem se lekl, že odletěli bez nás nebo že je něco zničilo, protože po chromovaném povrchu lodi jako by se slehly stromy, ale stačil důkladnější pohled a už jsem to viděl – důmyslnou maskovací síť z lapačů koryií a spousty větví, jíž byl náš drahý Nubian přehozen.
Moc dobře jsem si pak všiml hlídky na jednom z prvních domů, která se okamžitě po našem spatření vrhala po poplašném rohu a kuši, nicméně pak se podívala pořádně a poplach odvolala. Pět AT-RT s klony by určitě důvod k rozruchu byl, pět vesnických hrdinů na tomtéž jistě ne. Navíc jsme nemířili k vesnici, nýbrž rovnou do lodi, která už měla i otevřenou rampu. Stroje jsme zaparkovali za hromadou krabic opodál, protože se svými čtyřmi metry výšky by se nám dovnitř prostě nevešly, a pak už jako bych cítil vůni kakaa a sušenek, co nám Cae, mistr Šum a Lempix připravili na přivítanou.
„Oko hurikánu oázou vás vítá,“ pravil svým hlubokým, chraplavým hlasem hlodavec, co nás vyhlížel z rampy, taťka ho poslal do prkýnka a spěchal se Sagwen na ošetřovnu. Já chtěl jít nejdřív s nimi, ale cestou mě do nosu praštila vůně skutečného kakaa a skutečných sušenek, což asi každý pochopí, že jsem nemohl ignorovat. Vždyť to bylo jako probudit se z noční můry a zjistit, že je všechno v pořádku, navíc s kakaem. Takže jsem je nechal, šel jsem za nosem a těch hromádek bílého brnění ve skladišti jsem si ani nevšiml, i když o nich Cae něco mlela.
Vůbec nevím, co se dělo pak. Jen že Sagwen to zvládla a okamžitě se jí ujal Lempix, všichni ostatní se šli umýt a na chvíli prospat, než začnou plánovat něco většího, a já si dal dvojité kakao a trojité sušenky. Škoda, že už nezbyly žádné nanuky, ale ty mi spánek nesebraly. Kdepak, za to mohl fakt, že jsem si ještě musel něco zařídit, jakmile všichni usnou...
-
Sotva všichni usnuli, a že to po tom všem dobrodrůžu netrvalo dlouho, vyplížil jsem se z lodi na vzduch a zamířil domů.
Slunce už vyšlo, ale kromě větví ho nyní skrývala ještě hustá mlha, ptáci toho moc nenazpívali a v přístavišti nebyla ani noha. Moc mě to nepřekvapovalo, protože tam nebyla ani jedna další loď, ale vypadalo to trochu strašidelně, po včerejších událostech. Já měl ale pro strach uděláno, a tak jsem si to jako pán vykračoval hlavní ulicí a možná bych si i pískal, kdyby to celé nebyla tak trochu tajná výprava.
Jakmile jsem minul první domy, strašidelnost se vytratila. Mlha tedy nad vesničkou visela pořád, vlhká a provoněná houbami, na které jsem najednou dostal děsnou chuť, ale ve většině oken už se svítilo a z komína pekárny dokonce stoupal voňavý kouř, který signalizoval, že je zase všechno v pořádku. Po mrtvolách, kterých se tu ještě včera válely hromady, nebyla ani stopa, jen tu a tam jsem si všiml spáleného fleku na dřevě nebo třísek zaražených v kůře, a než jsem došel na náměstí a před dům náčelníka, potkal jsem jednoho ze spolužáků ze školy. Dělal tedy, že mě nezná, ale to byl spíš jeho problém než můj, žejo…
Ani na náměstí už neležela jediná krvavá šupina, ale truhlíky v oknech byly notně prořídlé a dveře do dědova sídla, které během bitvy nejspíš vyrazil granát, ještě taky nikdo nestihl opravit. Ležely tak nějak bokem, takže jsem se bez obtíží protáhl dovnitř, protože klepat na vlastní dům přece nebudu, a málem jsem tam zakopl o strážného.
Lekli jsme se jeden druhého zhruba stejně, myslím, ale já byl při tasení zbraně lepší a hlavně jsem neměl jenom obyčejnou kuši, ale pěkně světelný meč. V jeho žluté záři bylo jasně vidět, že nechápe, co se děje, ale mně naštěstí došlo, že to není nějaký zlosyn, nýbrž člen dědovy osobní stráže.
[„Dobré ráno, Krafubacco,“] pozdravil jsem, protože to se přece má, a vypínal meč, což zabralo nejvíc. Jestli předtím váhal, zda mě přeci jenom neodprásknout, teď mu očividně všechno seplo.
[„Simbacco?“] odvětil váhavě, ale kuši sklonil, což bylo fajn. Nemusel jsem mu tedy ubližovat a samozřejmě jsem neplánoval ani prásknout dědovi, že mu poddaní chrápou na stráži.
[„Jo,“] přikývl jsem, to mi jde, [„je děda vzhůru?“]
[„Ani nešel spát,“] zívl strážný, což bylo docela vtipné, a ukázal palcem za sebe, ke schodům do patra, [„má toho hodně.“]
[„Jo, to chápu.“] Chápání mi normálně moc nešlo, ale teď jsme toho měli hodně všichni, žejo. Jako by nestačilo, že na moji domovskou planetu útočila armáda robotů, ještě pak začala ta divná věc s klony a kolem se jistě pořád motala spousta otrokářů. Navíc teď děda postrádal jednu dodávku na rozvoz pizzy a nejspíš i pár důležitých vesničanů, kteří hrdinně padli při obraně.
[„Mám vás ohlásit?“] vypadlo pak z Krafubaccy a já zaskočeně zamrkal. Ono se totiž nestávalo zrovna často, že by mi tu někdo vykal, a to ani před odletem.
[„To je v pohodě, já trefím,“] ujistil jsem ho trochu zaraženě, on přikývl, že jako chápe, a bylo hotovo. Vykročil jsem ke schodům, které vrzaly ještě trochu víc, než jsem si to pamatoval, a zanedlouho už jsem klepal na dveře dědovy pracovny, protože tam by bez klepání lezl akorát magor.
***
[„CO JE?!“] ozvalo se z druhé strany a já poznal, že je děda vlastně docela dobře naladěný. Být o trochu mrzutější, tak buď jenom vrčí, nebo je rovnou sprostý; takhle to vypadalo docela nadějně a já tedy vstoupil.
[„Nazdar, dědo,“] pozdravil jsem, všiml si, že mačeta je bezpečně na stojanu vedle dveří, a taky samozřejmě obrovského chlupatého náčelníka, jenž se skláněl nad stolem se spoustou papírů. Takovou spoustou, že jsem to snad nikdy neviděl, a to jsem jednou v akademii za trest rozvážel náklad toaleťáku. [„Jak je?“] nadhodil jsem okamžitě na zjemnění situace, jak mě to učil strýček Chlouppek, a děda byl očividně moc rád, že mě vidí, protože mě hned neseřval, ani mi nedal pohlavek za příchod v dobu, kdy většina děcek rozhodně domů nechodí.
[„Mizerně,“] zabručel prostě a jednoduše, [„co ty?“] Jo, děda toho nikdy moc nenamluvil, ale to teď bylo jedině dobře, protože teď jsem potřeboval mluvit já.
[„No, mohlo by to být lepší,“] připustil jsem, [„ale taky horší. Ta mise se nám povedla, ale pak se něco stalo s klony, tak vás jdu varovat, ať si na ně dáte majzla...“]
[„Už se stalo,“] odtušil děda a kývl hlavou k jedné z poliček, na které si hověla jedna docela povědomá puška. Chtěl jsem se samozřejmě zeptat na detaily, ale děda konečně zvedl hlavu od papírů a hrozně moc se rozpovídal. Až jsem si skoro říkal, jestli zase není otrávený, třeba těmi papíry.
[„Už je to pár hodin, co sem přišel ten… malý a ta oranžová z lodi tvého táty.“] Poslední dvě slova pronesl, jako by právě žvýkal dantooinský citrón s příchutí žížal, který moc nechutnal ani mně, ale pokračoval. [„Řekli nám, ať se schováme, že přijdou klony a nebudou to už ti přátelé z Republiky, jak je známe. Byl bych je poslal do háje a na odvykačku, ale ten myšák mi řekl pár věcí, co nikdo vědět nemohl, tak jsem to zkusil a fakt. Za nějakou dobu přišla jednotka klonů, začali obcházet domy a identifikovat sousedy, když v tom ta oranžová zasáhla, klony ze zálohy posekala...“]
[„Jo, Cae je dobrá,“] přikývl jsem, protože fakt byla, hlavně když šlo o to se nepozorovaně proplížit někomu do zad, ale dědu to zjevně až tak neohromilo.
[„...a pak mi ten myšák nařídil, ať vyklidím to skladiště, co o něm vědělo jenom pár vyvolených, a zbavím se obou těch vznášedel, co jsme horko těžko zachránili po posledním nájezdu a chtěli je využít. Tak jsem ho rychle poslal k šípku, než ho budu muset zašlápnout, protože taková blbost prostě neprojde ani přes mou mrtvolu!“] zaburácel, až se stěny trochu klepaly.
[„Jeho si nesmíš tak brát,“] vysvětloval jsem, [„tátu taky furt prudí a ještě s ním ani jednou nehrál fotbal, i když už to slibuje skoro dva roky.“]
Tentokrát bylo odpovědí už mnohem klasičtější zavrčení, asi jak si děda uvědomil, že má zase o jednu věc společnou s mým tátou víc, a štvalo ho to. Tak jsem rychle změnil téma, než mi tu vybouchne.
[„Ale kvůli tomu tu nejsem, přišel jsem jenom varovat tebe a babičku a mámu a vesnici a poprosit o takovou malou… věc.“]
[„Věc?“] zopakoval děda, zavrtal do mě zkoumavý pohled a sehnul se, takže mi civěl do očí asi tak z deseti centimetrů. Nebylo to ani trochu příjemné, přirovnal bych to k tomu, jak nás s Jessicou v té hrobce na Belsaavisu napadl a vyslýchal duch mrtvého Sitha, ale jednou jsem Jedi, tak to chvíli vydržím, ne?
[„No,“] spustil jsem opatrně, [„jak jsem říkal, že se nám tak hrozně povedla ta mise, tak jsme tam něco museli nechat a já bych to rád dal tátovi k narozeninám, tak kdybys mi tam pro to někoho poslal, byl bys úplně nejvíc nejlepší!“] Úplně jsem na něm viděl, že by mi byl ochoten odkývnout úplně cokoliv, dokud jsem nezmínil, že to je dárek pro tátu, ale když mi takhle civěl až do duše, tak jsem prostě lhát nemohl. Navíc se to nedělá.
[„Ani náhodou!“] zaburácel tak, že jsem si úplně vzpomněl na strýčka Wyrrgyho, a asi i to mi dodalo odvahu škemrat ještě chvíli.
[„Prosím, dědo! Je to jenom kousek a není toho moc, vezmeš dva chlapy, jedno vznášedlo, projedeš kolem šroťáku s pár opuštěnými odpalovači pyrogelových raket, naložíte to, vezmete sem...“] Měl jsem pocit, že zhruba od poloviny toho sdělení mě najednou poslouchá mnohem pozorněji než dřív, ale netušil jsem proč. Že by ho tak zaujal ten šroťák?
[„Kde?“] zeptal se, jakmile jsem se nad tou jeho změnou pozastavil, a udělal mi tím děsnou radost.
[„Tady jsem si opsal souřadnice,“] zaradoval jsem se a podával mu papírek, kam jsem před odchodem z lodi přečmáral údaje z navigačního počítače. [„Je to taková velká houpačka, dřevěná, s prakem. Možná ti to nejdřív bude připadat jako hrozná blbost, ale je to fakt strašně super věc a až ti ukážu, jak to funguje, budeš úplně skákat radostí a táta taky!“] Dobře, o tom skákání jsem trochu pochyboval, ale musel jsem ho nějak navnadit, aby si to třeba cestou nerozmyslel a nevzal radši nějaké zbytečnosti z té mýtiny.
[„Děláš mi radost,“] usmál se děda, docela děsivě, když si přebíral papírek, [„neteřím se povedlo ukrást dvě AT-PT a teď tohle, možná nám svítá na lepší časy.“] Kdybych ho poslouchal, asi bych o tom trochu pochyboval, ale já se soustředil spíš na tu první část věty, o neteřích. Byla to totiž docela srandovní náhoda, že dědečkovy neteře taky kradly AT-PT, úplně stejně jako ty dvě cácorky v lese, co?
[„No, ale už budu muset jít. Je máma vzhůru?“] zeptal jsem se trochu zbytečně, protože ona většinou vstávala dřív než zbytek vesnice a hlavně děda před chvílí docela dost řval. Odpovědí mi bylo jenom souhlasné zavrčení, náčelník se chopil mačety a vysílačky a vyrážel ven, určitě pro tátův trebuchet. Je prostě třída, nechápu, proč ho táta nemá rád.
Já vyrazil sídlem do mámina pokoje, ale samozřejmě jsem to musel vzít přes kuchyni, kde babička pekla bábovku. Byla taky ráda, že mě vidí, a to jsem jí ani neříkal nic o raketách, dostal jsem kus bábovky a se spáleným jazykem se mi hned líp utíkalo.
***
Mamku jsem našel v knihovně, kde seděla u stolku a probírala se hromadou papírů dost podobnou té dědově, jenom menší. Svítila si na to jenom malou lampičkou, vypadala zažraně, a tak jsem se samozřejmě musel připlížit až k ní, jako tichý prd, a bafnout na ni.
[„Kdo je tahleta Quaylemeccu?“] zeptal jsem se po chvíli, co jsem jí koukal přes rameno, a nezklamala: leknutím vyskočila snad metr do vzduchu a kdybych neuhnul, asi bych dostal pěstí. Sranda, no.
[„Ty jsi jelito, viď?“] opřela se do mě, ale hned roztáhla ruce, abych ji jako koukal obejmout, tak jsem se nebránil. A ani jsem jí nepřipomínal, že mi neodpověděla na otázku ohledně té holky v papírech, která vypadala skoro jako Fosh, kdyby měla chlupy.
[„Nejsem,“] bránil jsem se místo toho, byl podrbán na hlavě a dokonce jsem dostal pusu, jako kdybych snad byl nějaké dítě nebo co.
[„Kdy jste se vrátili?“]
[„Není to dlouho, ale neboj, jsme všichni,“] ujistil jsem ji, protože jsem tušil, že o nás měla strach, i když nás většinu vlastně vůbec neznala.
[„A kde máš tátu?“] zeptala se pak, čímž moje domněnky tak nějak potvrdila.
[„Šel si lehnout do lodi.“]
[„Do lodi? Proč nepřišel sem, postel tu přece mám...“]
[„Jo, to on si asi pamatuje.“]
[„No...“] začala máma a zatvářila se fakt divně, jako by chtěla něco namítnout, ale kdoví proč to nerozváděla. Přitom já bych to určitě pochopil, nejsem pako. A dokonce jsem ho ze sebe neudělal ani při další konverzaci, kdy se mě vyptávala na kde co, od mise až po to, jak dlouho se asi tak zdržíme. To jsem ale samozřejmě nevěděl, a tak jsem ji hlavně varoval před těmi klony, slíbil, že se za ní ještě s tátou stavíme, a pak se rozloučil s tím, že musím jít, protože by mě taky mohli začít pohřešovat.
Dostal jsem další pusu, v kuchyni vysomroval ještě druhou půlku mnohem studenější bábovky a do Jungle Jetu se vracel tak rychle, jak jen to šlo. Byl jsem si skoro jistý, že jsem o nic moc nepřišel, ale už krátce po vstupu na palubu jsem si všiml, že to tentokrát asi nevyjde.
***
[„...spal jsem jenom asi hodinu, pomalu na mě, nebo ti ukousnu nohy,“] říkal zrovna táta, ale zatím jsem neviděl komu. I když vzhledem k těm nohám jsem si asi mohl tipnout.
Opatrně jsem nakoukl do hlavního prostoru a viděl nejen jeho, ale i Lempixe a hlavně toho kocoura, co jsem na něj pořád zapomínal a nikdo se mi nemůže divit. Seděl na přístrojové desce, sem tam packou ťukl do jedné z kláves a tvářil se děsně důležitě.
„Říká,“ spustil mňoukavě a i já pochopil, že překládá něco děsně technického, co předtím vypustil Vratix, „že za tu změnu možná může nějaká zdejší kytka, na kterou mají tak silnou alergii, že jim to pozměnilo chemické procesy v mozku.“ Chvíli jsem se fakt bál, že mluví o nás, ale naštěstí mi včas došlo, že probírány jsou klony a že naše mozky jsou v pořádku, nebo aspoň ne v horším stavu než při příletu.
[„Dokážeš to potvrdit?“] zeptal se táta, tentokrát přímo Lempixe, a i když viděl, že přicházím zvenku, nijak to nekomentoval. Využil jsem toho, děsně nenápadně se k nim přišoural a tam jsem začal předstírat, že jsem tam byl celou dobu a všemu rozumím. Ne že by mi to někdy šlo.
„Možná,“ připustil brouk pomalu, váhavě a cvakavě, zatímco tátovi koukal přes rameno někam na zeď. Někdy mě fakt znervózňoval. „Ale budu potřebovat velký vzorek.“
[„Jak velký?“]
„Velký.“
[„Krucinál, že si dojdu pro kečup...“]
„Sto klonů, ideálně z co největšího území. Se zachovalými lebkami.“
[„Ještě že nosej tak kvalitní helmy, co?“]
„Ano.“
[„No, něco vymyslíme.“]
„Ano,“ zopakoval Lempix a pomalu se na svých čtyřech nohách sunul pryč, „jdu zkontrolovat slečnu Aisling.“ táta ho nezadržel, vlastně na něj vůbec nereagoval a viditelně přemýšlel. Podobně viditelně ale uvítal, že jsem tam já a on se se mnou může bavit, čímž se pěkně vyhnul tomu přemýšlení.
[„Co ve vesnici, všechno dobré?“] zeptal se a ve mně trochu zatrnulo. Přeci jenom jsem se pryč plížil bez dovolení a mohl jsem tak počítat s výpraskem, ale asi mu to nevadilo. Tak jsem nezapíral, i když teda tak úplně pravdu jsem taky neříkal.
[„Jo. Děda tě pozdravuje.“]
[„Kdybys nekecal.“] Safra, jak to, že mě vždycky prokoukne?
[„Co budeme dělat teď?“] Změny tématu, to mi jde!
[„Já se jdu ještě trochu vyspat, ty bys měl taky. A možná si vezmi jako polštář Šedého Šuma, nabízel se jako… powerbanka.“]
[„Tak jo.“]
[„A až se prospíme, půjdeme na sběr mrtvejch klonů...“]
-
Porada na hlavní palubě byla rychlá a překvapivě plodná, na to, že jsme toho před ní moc nenaspali. Když mě navíc Lempix budil s tím, že mi musí něco děsně důležitého říct, snažil jsem se ho chvíli zamáčknout jako budík, ale neodehnalo ho ani vyhrožování snědením. Naštěstí.
Přišel totiž s fakt zajímavou teorií ohledně toho, co přesně se stalo s klony, a já si docela přál, aby měl pravdu. Všechny ty ztracené životy by to sice nevrátilo, ale znamenalo by to, že se ta katastrofa omezila jenom na Kashyyyk a zbytek galaxie toho byl ušetřen. Přetrvávající bolest hlavy sice napovídala, že narušení Síly je mnohem větší, ale naděje přeci jen umírá poslední.
Za pár minut jsme měli jasno, já posílal Kolomba spát a šel bych býval taky, jenže to by se nesměla ozvat do té doby teskně tichá vysílačka.
„...tvoje máma, slyšíme se?“ vysypalo se nakonec z notně ochraptělého reproduktoru a nebylo tedy pochyb o tom, kdo volá. Po zjištění, že Sagwen bude v pořádku, to byla další z mála dobrých zpráv, takže jsem v duchu poděkoval Kulíkům za píli při hledání ztraceného tesaře a chopil se mikrofonu, abych mu odpověděl.
[„Tady taky tvoje máma,“] zamručel jsem, nepochybuje o tom, že zpráva dojde celá a bez většího rušení. Sondy ostatně pročesávaly les už od chvíle, kdy mi při návratu do Karrambaculleku jedna z nich přinesla světelný meč a já jim nařídil najít zbytek, takže bylo otázkou vteřin, než se jim povede zprovoznit stabilní komunikační most. [„Kde se flákáš?“]
Otázku, jestli nese pivo, jsem si nechal na později.
„Tywe, konečně!” zaradoval se unavený hlas na druhé straně, „dával jsem si šlofíka,” probleskl mu před očima pohled na hromadu mrtvol a trochu se mu chvěla brada,, „rád tě slyším, brácho. Jste všichni v pořádku?” uvolnil si knedlík v krku a otřel nějakou tu slzičku, aby byl zas chlapák. Docela to pomohlo.
„Mám namířeno do svého domu pod Tyrvrarrem. Hádám, že se vám podařilo dostat do Karrambaculleku...” měl před sebou skoro čtyři sta kilometrů pěškobusem a doufal, že narazí na nějaký samohyb. Šance ale klesala. Jak se stromy nad ním zvyšovaly, vegetace kolem ubývalo a spolu s ní i wookieeských stezek. Do Země stínů nikdo dobrovolně nechodí, což se při budoucí okupaci klonů nejspíše změní, ale zrovna teď tu na taxi asi nenarazí.
[„Jo, šli jsme si sem taky trochu dáchnout,“] odpověděl jsem, sedl si v nákladovém prostoru na jednu z beden a přemýšlel, na co všechno že se to tím jedním dechem zeptal. [„Všichni až na Sagwen v pohodě a ta se z toho vyspí.“]
Následovala krátká pauza, kdy jsem se snažil vymyslet, co říct dál, ale únavou zmožený mozek prostě moc nespolupracoval. Jediné, co ze mě pak vypadlo, bylo [„ale došel nám chlast,“] což sice pěkně podkreslovalo celkovou tragičnost situace, ale asi nás to moc daleko neposunulo.
Chvíli se za chůze rozhlížel, jestli si taky na něco nesedne, bolel ho celý Wookiee, ale měl před sebou ještě štreku a možná právě proto pokračoval raději dál. Kdyby si tu sednul, už by se nezvedl.
„Taky bych něco polkl!” zaúpěl a rovnou odpověděl na nevyřčenou otázku, jak to šlo, „v Kachirhu masakr, brácho. Křik, zmatek, kloni vraždí všechny, kdo se na ně špatně podívá. Zastřelíš jednoho a místo něj se objeví tři další. Drodi jsou navíc z nějakého důvodu vypnutí, takže není nikdo, kdo by je zdržoval… Jak je to s břinktyčkáři přesně nevím. Vos a Unduli jsou buď mrtví nebo zatčení. U Yody vím ale jistě, že klony přežil aspoň tak dlouho, že se za ním stihl vydat Wyrrgy. Mno a protože se o něj vydal postarat svou bestiální silou Wyrrgy, tak se mu nemohlo nic stát,” chytl housenku přichycenou ke kůře stromu, který zrovna míjel, a hodil si ji jako tic tac do tlamy.
„Rád slyším, že jste více méně v pořádku,” přišlo mu důležité to říct nahlas a cítil aspoň trochu úlevu, „já budu snad taky.” Postesknutí ohledně chlastu nekomentoval. Až dojde domů, vezme lopatu a vykope zakopaný demižon pálenky, kterou s bratrancem Salltrynem před nějakými dvaceti, třiceti lety vypálili a schovali. Pokud ji tedy Salltryn nevykopal a nevypil bez něj. Buď bude tedy příjemné překvapení pro Champieho nebo nepříjemné pro Chlouppka.
[„Skrčkové holt mívaj kliku,“] ujelo mi lehce při zmínění Yody, protože se vší úctou k malému mistrovi si prostě stejné štěstí zasloužila i spousta jiných, například zmíněný mistr Vos, a měli smůlu. A plurál kvůli Šumovi, víme. Nebyla nicméně nejpříhodnější doba na filosofování o právu na přežití nejpodivnější katastrofy v dějinách Republiky, protože jsme se museli sami z těch sraček nějak vyhrabat.
[„Hele, ohledně klonů má Lempix takovou teorii, že za to možná může alergie na nějaký zdejší pyl. Obávám se, že je to až moc jednoduché a nechovali by se pak takhle organizovaně, ale prověřit bychom to asi měli… neválí se ti tam někde po ruce hromada vojáků se zachovalými lebkami?“]
Jo, protože o čem jiném se tak můžou bavit dva kámoši na své rodné planetě než o tom, jestli náhodou neprochází kolem hromady použitelných mozkoven, žejo...
„Hmm,” zastavil se a rozhlédl kolem sebe, jako by snad nějakou použitelnou hromadu lebek mohl spatřit, „ne. Nějak bych to ale mohl udělat. Budou mu stačit jen hlavy, ať se moc nenadřu?” zeptal se a na pozadí už přemýšlel o tom, jak se co nejefektivněji stát lovcem lebek.
[„Jo. Možná u pár nech kousek krční páteře,“] odtušil jsem a musel se hořce pousmát nad rychlostí, s jakou jsem přešel od upřímného děsu ze současného dění k pragmatickému pitvání klonů v terénu. Sám jsem neplánoval milému Vratixovi tahat celá těla, vždyť Jango byl přeci jen kus chlapa a jeho děti baštily polívku po sudech, takže jsem se nad podobnou redukcí už zamýšlel taky. Nezbývalo mi než doufat, že tam Chlouppek má aspoň nějakou záložní rybičku, protože kuchat to bez světelného meče rukama, to bych mu fakt nezáviděl.
„Musím ale říct, že ta teorie s alergií se mi moc nezdá. Z toho kopance Síly a vysílání, co jsme slyšeli, si nemyslím, že je to jen problém Kashyyyku… ale on je tady doktor a já ten, co nedokončil vysokou, takže jsem pro, aby se v nich trochu povrtal.”
[„Taky si myslím,“] přikývl jsem na jeho pochybnosti, které jsem sdílel, [„nicméně aspoň se na chvíli zabavíme a budeme mít vyloučenou jednu z možností.“] Pochyboval jsem sice o tom, že budeme mít čas takhle vyloučit i všechny teorie další, ale kdo ví. Třeba se ukáže, že bude taktičtější se schovat v lese a počkat, až klony odpochodují terorizovat zase někoho jiného, a teprve pak se pokoušet o návrat. Což mě přimělo se zeptat na takovou jednu věc.
[„Mimochodem, jak velkej je ten tvůj dům?“] Jungle Jet tam asi nenarveme, ale možná by stálo za to tam přesunout aspoň nás, protože tady jsme přeci jen poněkud na ráně.
„Dostatečně,” odpověděl a doufal, že za doby jeho nepřítomnosti třeba nevyhořel, „žili jsme tam několik let ve třech a měl jsem tam i dílnu, kde jsem dělal katamarány.”
Takže tam bude mít kromě potenciálního chlastu i dost pil a seker, napadlo mě a zcela automaticky jsem si na zápěstním počítači nechal ukázat Tyrvrarr a okolí. Nebylo to zas tak daleko, rozhodně to bylo díky vyšším stromům lépe kryté než naše současné přístaviště a hlavně se nebudeme muset bát, že svou přítomností ohrozíme životy nevinných. Zbývalo tedy jediné, poslat pár Kulíků na průzkum, jestli je tam pořád bezpečno, a zeptat se na takovou drobnůstku.
[„A přežiješ, když ti tam z toho na chvíli uděláme pitevnu?“] Byl bych slíbil i to, že mu to tam pak zase vypucujeme, a možná i vymalujeme, ale Sagwen byla pořád KO a používat Šuma jako mop a/nebo štětku se mi výjimečně nechtělo, protože byl podle všeho výjimečně přínosný.
„Přežiju,” kývl hlavou Chlouppek, ačkoliv to Champie vidět nemohl, a pro jistotu raději ještě upřesnil, „ten dům je v Zemi stínů pod Tyrvarrem, asi čtyři kilometry jižně. Dole narazíte na docela divoký potok - když půjdete proti proudu, narazíte na vodopád. Od něj se dáte napravo - bývala tam stezka, kterou jsem upravoval, a i když už neupravuju, nejspíš bude prošlapaná zvěří, takže ji neminete. Po ní se po několika minutách chůze dostanete až k mému domu. Je schovaný pod kořenem i s tou dílnou.”
Holografická mapa okolí města přirozeně nebyla natolik detailní, abych tam mohl naši trasu sledovat souběžně s Chlouppkovým výkladem, ale potok jsem na ní našel a zbytek instrukcí byl docela triviální. Rozhodně nic, co by nezvládl několikanásobný šampion v orientačním běhu s trojkou v žíle po hospodách.
[„Dobrá,“] přitakal jsem, [„pošlu napřed pár Kulíků, pro jistotu, a sejdeme se tam. Jenom musíme...“] Než jsem stačil dodat alespoň letmý nástřel toho, co nás ještě čeká za hromadu práce, otevřely se nedaleké dveře a v nich stála poněkud zmätená Miraluka.
„Majster?“ spustila, jakmile jsem se otočil jejím směrem, „to čo sme zase ochutnávali, že ma hlava bolí ako črep?“ Sagwen byla tedy nejen vzhůru, ale i dost při vědomí na to, aby ze své pootřesové kocoviny vinila mě, což byla skvělá zpráva. Skoro jsem se až dojal. Na odpověď ale nečekala, prošla kolem mě a znovu to zalomila v jednom z křesel, co původně sloužily ochrance. Postele jsou tady asi málo pohodlné nebo co.
[„...nabrat pár mozků, sbalit se a schovat loď,“] dokončil jsem se zpožděním načnutou větu a přemýšlel, jak to tady zmenedžovat, aby z toho nebyl jenom další chaos.
„Jasný, sejdeme se tam. Pozdravuj všechny a držte se,” rozloučil se, ale ještě se rychle ozval, „a budete úplně nejlepší, když s sebou vezmete něco k jídlu,” skončil, ale ještě jednou, bleskově, doplnil, „a hlavně to neříkej Jessice.”
[„Jasný, ta bude sbírat lebky, tam se její kuchařský talent uplatní víc,“] zasmál jsem se, ukončil spojení a šel to tady organizovat. Ovšem nejdřív byl na řadě krátký meditační trans, aspoň na půl hodiny, protože jinak bych hádám v půlce přesouvání Jungle Jetu padl hubou na zem. Pár desítek minut nás zas tolik nezdrží, ostatní taky naberou síly a pak, pak můžeme konečně být čarovní.
Chlouppek se chtěl taky natáhnout a dát si aspoň dvacet, ale kdyby si lehl, spal by do druhého dne, což se vůbec vůbec. Naštěstí jel stále v nouzovém režimu, tělo vědělo, že nesmí polevit, a tak se mu ani neklížily oči, nepletly se mu nohy, jen cítil těžkou únavu a výhled na odpočinek byl nesnesitelně vzdálený. Neměl omnitool, neměl zbraň… Musel si sehnat aspoň jedno z toho.
Otočil se po směru, ze kterého celou dobu šel a s předpokladem, že tím směrem narazí na klony spíš, se dlouhým krokem rozešel. Doufal, že nebude muset jít celých třicet kilometrů zpět do Kachirha…
Cesta to byla dlouhá a přebytek času se snažil využít co nejefektivněji. Když před ním z keře vyskočil poplašený králikomut, rukou vystřelil jak v pravé poledne a sedmi kilový hlodavec najednou ztratil půdu pod nohama, jak ho Vesmírná Síla vytrhla z obětí gravitace. Králíkomut se nestihl vlastně ani moc vyděsit a už mu Síla zlomila vaz a jeho tělo přistálo v Chlouppkově ruce jako hozený míč. Byl hebký a hřál. Nesměl se zdržovat rozděláváním ohně. Ani nezpomalil, zakousl se králíkomutovy za krkem a sáním z něj nedříve vysál krev.
Při sání narazil na zemi na docela ostrý kus kamene, který si též přitáhl a když měl po pitíčku, obětoval dvě minuty tomu, aby vyvrhnul z králíkomuta fuj fuj a stáhl z něj kůži. Tu si hodil na hlavu, sebral trs pálivých chilli listů, které rostly opodál a do téhle syrové sváči se pustil už zase pěšmo.
Síla byla stále dost rozháraná, takže se na ní nemohl úplně s jistotou spoléhat, ale podle všeho se kolem něj ani po deseti kilometrech chůze stále nenacházel živáček. Za tu dobu si krom jídla dokázal obstarat i oštěp, u řeky prohledal starou loďku, ze které zrekvíroval starou rybářskou síť a narazil i na ostatky nějakého chlupáče, ze kterých na něj koukala lehce orezlá mačeta, kterou si nemohl nevzít.
V hlavě přemítal o jejich počínání a situaci, ale to byl spíš výjimečný stav - drtivou většinu cesty měl prázdno a zpětně by si nedokázal vybavit ani dvacet procent té štreky.
Náhle jím projel proud Síly, který mu zbystřil všechny smysly a o pár okamžiků později zaslechl zoufalý křik. Slovům nerozuměl, ale věděl, že jde o jiné chlupáče. S oštěpem připraveným k vrhu a mačetou v druhé se rozeběhl za hlasem.
Velké stromy zde nebyly nijak vysoké, jen nějakých tři sta, čtyři sta metrů, terén byl příjemně členitý a nebyla zde taková tma, jako hlouběji v lese. Vyběhl na vrcholek balvanu, který zde ležel osamocen – v minulosti nejspíše přitlačen postupujícím ledovcem, a naskytl se mu výhled na celou scénu.
Pod ním se mezi stromy míhaly stíny chlupáčů prchajících před jednotkami klonů, kterým se jen díky hustě vyrostlým stromkům (díky kořenové symbióze se zde dobře dařilo mladým stromkům, ačkoliv se jim nedostávalo tolik slunečního světla, kolik by chtěly) nedařilo postřílet všechny cíle během okamžiku.
Měl jen chvíli na to, aby zhodnotil situaci. Chlupáčů napočítal deset. Mezi nimi i tři hodně malé postavy. Jedna z nich byla oblečená do hnědé róby a z róby trčely dvě zelené uši.
Cože? Mistr Yoda? Zamračil se pochybovačně Chlouppek a dal se do počtů klonů. Viděl dva velitele, ale celkově zde byly necelé dvě jednotky, bez těžké techniky, na kterou zde nebyl terén. Dva z nich byli vybaveni jetpacky.
Byla jich sice přesila, ale nevěděli o něm ani fň a když si to dobře načasuje…
Prchající chlupáči ustupovali stále hlouběji do vnitrozemí a když poslední z klonů probíhal pod jeho balvanem, snesl se na něj jako přerostlá vakoveverka. Doskok měl vypočítaný za jeho zády, mačetu před sebou připravenou zabodnout ji do slabiny mezi krkem a přilbou. Dopad do mechu, mačeta projela černou kombinézou pod zelenou zbrojí. Klon ani nehlesl, čepel přetla páteř a jen se zhroutil na místě. Chlouppek odhodil síť a přikrčený, v poklusu se rozeběhl vpadnout dalšímu z opozdilců do zad. Ten pálil ze své DC-15A a netušil, co se k němu zezadu blíží. Nápřah mačetou a zásah z boku do krku proběhl bleskově. Krev z přeseklé aorty vycákla do výše a useklá hlava spadla mezi trs hub. Tělo udělalo ještě krok, než se zhroutilo k zemi. Před ním bylo nějaký 14 dalších klonů.
Po pravé straně relativně blízko byli dva, po levé tři. Napřáhl se s oštěpem a vrhl s ním proti jednomu z praváků. Oštěp mu narazil do hrudi, plastoidová zbroj byla mnohem pevnější, než kamenný hrot, který se mrknutím oka rozletěl do stran, ale i tak náraz hodil s klonem o nejbližší strom a zůstal ležet kroutící se v jehličí.
„Všichni pozor! Jsme pod útokem!“ zařval jeho druh, jetpack trooper. Chlouppek mu Silou zažehl trysky, které jej vystřelily neřízeně na plný kotel vzhůru. Jeho kolegové se po jeho varování v mžiku otočili připraveni provrtat střelbou jakéhokoliv narušitele, ale to už byl narušitel u levé skupinky.
Prvnímu usekl elegantně hlavu, druhý na něj z bezprostřední blízkosti vystřelil, plácnutím mačety do hlavně vychýlil trajektorii výstřelů, rychlým úkrokem se dostal za něj a další bezhlavé tělo bylo na světě. Zbylí kloni, kteří byli dál, kropili svými zbraněmi Chlouppkovu pozici, ale jak již bylo řečeno, hustý porost poskytoval perfektní krytí.
Další nejbližší klon byl pět metrů daleko. Tasil od boku příruční blaster. Silou mu trhnul za napřaženou ruku tak, že se obtočil dokola. Než dokončil kruh, Chlouppek se skluzem dostal těsně za něj a nízkým sekem mířeným na kolenní jamku mu odsekl nohu. Rána ho hodila zády k zemi a než stačil cokoliv říct, nalehl mu mačetou na ohryzek.
Byl krytý jedním silnějším stromem, ostatní kloni se přeskupovali. Náhle se ozvala střelba a ve výkřicích klonů poznal, že není jejich. Utíkající chlupáči zaznamenali, co se tu děje a vrátili se na pomoc. Demonbacca nehodlal nevyužít vítané pomoc. Oběhl strom, za kterým se nacházel a do minuty bylo po všem.
***
[„Skvělá bitva, bratře,“] poplácal ho po rameni urostlý, blonďatý wookiee a dmul se pýchou, nad tolika mrtvými klony, [„co tě zavedlo až sem?“]
„Povinnost,“ vydechl Chlouppek a ostatní chlupáči zvědavě pokukovali a šeptali si, jak rozprostřel rybářskou síť a začal do ní vyklepávat z helmic hlavy jednu po druhé, jedna jako druhá, „potřeboval jsem nějaké klony a měl jsem štěstí, že jsem narazil na Vás a mohl pomoci.“
[„On je nemocný?“] šeptala malá holčička, když slyšela, jak mluví a její máma jí upozornila, že není slušné na to poukazovat.
[„Ceníme si tvé pomoci, ale pomoc nebyla třeba,“] řekl blonďák docela překvapivě. Když se ale půlkruhem přihlížejících protlačilo další chlupaté dítě v hnědé róbě a s připnutými dlouhými zelenými uši, došlo mu to.
„Skutečně si mysleli, že je mezi Vámi Yoda?“
[„Kdo ví,“] pokrčil rameny, [„čím víc jich ale zavlečeme hluboko do lesa, tím snáze se jich zbavíme,“] přejel názorně rukama nad hromadou hlav a Chlouppek musel uznat, že má asi pravdu. [„K čemu je potřebuješ?“]
„Abychom zjistili, proč se takhle zbláznili,“ utáhl síť, aby mu z ní žádná hlava nevypadla a mohl si ji hodit přes rameno, „asi tu nikde nemáte schovaný swoop nebo tak něco? Potřeboval bych se s tím přemístit co nejrychleji a mám to docela štreku...“ zkusil štěstí. Jít pěšky až k Tyrvrarru, to i s Wookieeským dlouhým krokem je cesta aspoň na čtyři dny a nějaký samohyb by se mu fakt šiknul.
[„Hmm,“] promnul si bradu blonďák a na chvíli se zamyslel, [„asi kilometr odsud je klubovna Pekelných drápů, pubertální motorkáři, co nosí kožené bundy, a tak. Když budeš mít štěstí, třeba tam na něco narazíme.“]
„Takže mě tam dovedete?“
***
Dovedli.
Klubovna to byla honosná, tak, jak by se na pubertální motorkářský gang dalo čekat. Kalendáře s nahými chlupaticemi, terč na šipky, sud s levným pivem a po domácku vyrobenou pípou. To hlavní se ale skrývalo v garáži z mechu a kapradí. Motorka. Divoce barevná, s láskou opečovávaná. Zkusil ji nastartovat a motor zapředl.
„Nakonec to tedy nejste vy, ale já, kdo je dlužník. Děkuji,“ hluboce se uklonil před blonďákem.
[„To nestojí za řeč, bratře. Pokud dokážeš přijít na kloub tomu hroznému neštěstí…“]
„Přijdu.“
[„Tak tedy jeď! Rychle jako vítr. Duchové s tebou, bratře.“]
„Duchové s Vámi, bratře,“ nasedl, mezi sebe a řidítka hodil síť s hlavami, které už začaly zapáchat. Upravil si koži králíkomuta na hlavě, zamával ostatním chlupáčům a pomalu se vydal stezkou, kterou sem přišli.
Les nebyl pro motorku vůbec vhodný, ale protože byl hlava, uměl si poradit. Věděl totiž, že když narazí na řeku Vrtavru, s repulzorovou motorkou nebude problém letět nad její hladinou proti proudu. A jelikož Vrtavra protéká pod Tyrvrarrem…zkrátka by se domu měl dostat jak po dálnici.
Nakonec tu Vrtavru našel a když už měl za sebou skoro hodinu jízdy, byl docela překvapený, že necítí únavu. Zrovna teď ne. Frčel si to nějakých 300 km/h, koryto řeky bylo široké a bez prudších zatáček a on už se začal těšit, jak si dá sprchu a pak se třeba i vyspí.
Stvořili: Ch & Ch
-
Půlhodinka meditačního transu skutečně bodla a sotva jsem po něm otevřel oči, cítil jsem se jako znovuzrozený. Zhruba jednu celou vteřinu, než jsem zaostřil na cosi chlupatého, co mi sedělo na klíně, a mírně se zděsil. Nebyl to totiž ani tak Simbacca, jehož posedla náhlá potřeba fyzického kontaktu, jako Šedý Šum, jehož blízkost mi nikdy nebyla moc příjemná. Měl jsem ale takový pocit, že bez něj by se mi v tomhle případě spalo mnohem hůř, a ačkoliv jsem mu nijak aktivně neděkoval, ani jsem na něj nebyl sprostý. Takže vyhráli všichni.
Čekala nás každopádně spousta práce a dlouhá cesta, takže bylo záhodno začít něco dělat. Zvedl jsem se, s mírným překvapením seznal, že loď je až na mě a myšáka úplně prázdná, a po chvíli jsem zjistil proč. Stačilo totiž sejít po rampě na dřevěnou přistávací plochu přístaviště a viděl jsem nejen zbytek výpravy, ale i pár chlupáčů z vesnice, jak dokončují práci na něčem silně bizarním.
[„U Baccovy šavle, co to je?“] podivil jsem se nahlas, takže si mě dosud zaměstnaní pracanti konečně všimli, a odpovědi se jako první ujal Yussi, který mi stál nejblíž a asi z dlouhé chvíle brousil vesničanům tesařské sekery.
„Máme těch AT-RT jenom pět a nás je dvanáct,“ začal a mně bylo navzdory nedávnému spánku jasné, kam míří, a že to byl fakt dobrý nápad, „tak jsme ukecali pár vesničanů a vyrobili takový větší samohyb, ať to stihneme ještě letos.“
Vzhledem k tomu, že oba akademičtí čarodějové přes techniku byli pořád uvězněni nahoře na oběžné dráze a neměli jsme s nimi žádný kontakt, trochu jsem se bál zeptat, kdo že tu jistě náročnou operaci řídil. Rozhodl jsem se ale nebýt negativní a šel si tu nádheru prohlédnout.
Bylo to v podstatě strašně jednoduché a o to víc se mi to líbilo. Ať už to napadlo kohokoliv, prostě odlehčili každé ze čtyř chodítek o většinu beztak zbytečného pancíře, spojili dva páry pomocí dřevěných konstrukcí a lián a získali jsme tak jakési čtyřnohé zrůdičky, na které se nějakých šest lidí mohlo s klidem vejít. Plus jedno AT-RT plonkové, bez úprav. Se zájmem jsem kontroloval pevnost vázaných liánových spojů, přemýšlel, jestli to vůbec může fungovat, a to už si mě všimli i ostatní.
[„To jsem vymyslel já!“] hlásil se hnedka Simbacca, ale než jsem mu stihl udělit sušenkovou medaili, trochu ho poopravila Fosh.
„Kecáš, jen jsi řekl, že čtyřnohá vozítka by byla lepší, a zbytek vymyslel támhle Krobarr.“ Ukazovala při tom na jednoho z místních, kterého jsem si matně vybavoval jako toho trotla, co po mně a Jessice tenkrát mrštil tím oštěpem, ale teď nevypadal kdovíjak agresivně. Ovšem páku bych s ním hrát nechtěl, tu by i Wyrrgy vyhrál jenom těsně.
[„No jo, ale já pro něj musel dojít,“] kontroval Simbacca, očividně odhodlaný svůj podíl hájit do poslední krve, a já doufal, že mě tahle pomoc z vesnice nebude moc stát. A že na to ta vesnice nedoplatí, protože jakkoliv mě pan tchán trochu sral, tohle by prostě nebylo fér.
[„Nejhorší bylo vyladit gyroskopy a sesynchronizovat servomotory,“] zabručel v tu chvíli sám pan konstruktér, soudě podle figury nejspíš kovář nebo profesionální vzpěrač, a asi mě tím chtěl ohromit nebo co.
[„To si dovedu představit,“] ujistil jsem ho vlastně celkem pravdivě, protože jsem měl v živé paměti, jak blbě se ta vozítka řídila už v původní konfiguraci a že jejich nohy nebyly zrovna nejjistější. Představa, že spojuji dva podobné vehikly roštem z větví a provazů, mě donutila znovu ocenit zdejší umění kombinovat technologii a osvědčené přírodní materiály. I když ještě víc bych to ocenil, kdybych na tom vzápětí nemusel jet.
„Neboj, Jessica jenom podávala klíče,“ ujistila mě v tu chvíli Joyce, která si asi všimla mého zamyšleného výrazu a obávala se, že to souvisí s technickou neschopností mojí bývalé padawan. Usmál jsem se na ni, protože tohle mě teď fakt trápilo ze všeho nejmíň, a chystal jsem se naposledy přejet techniky pohledem, než začnu řešit další důležité věci. A tehdy mi pohled padl na Laciena, který se vrtal v řízení jednoho ze strojů.
[„Tak co, jak to jde?“] houkl jsem na něj, protože jestli tu byl někdo, u nějž jsem se nebál, že si šroubovákem spíš vypíchne oko, byl to právě tenhle náctiletý kocour.
„Jde to,“ ucedil svým obvyklým, úsečným způsobem a já přemýšlel, jestli mluví o AT-RT, nebo o lodi, na kterou jsem se ptal primárně.
[„A poletí to?“] zkusil jsem to znovu, tentokrát trochu s rozběhem.
„Jo tohle,“ zarazil se Seryu, přestal ladit řízení a očividně vážil slova, „no, což o to, poletí, ale to přistávání bude horší. Nemám součástky a dávat tam dřevěnou dlahu je blbost.“
[„Aha,“] uteklo mi, a ačkoliv jsem si Jungle Jet s dřevěnou nohou docela představit dovedl, došlo mi, že tam asi budou i jiné problémy než estetika.
[„V tom případě ji asi necháme tady, kdyby se vesničani nudili a ty součástky měli, a uvidíme.“] Znělo to trochu jako dotaz, ale Lacien správně pochopil, že o jinou alternativu ani moc nestojím, a mlčel. Možná zamručel něco o tom, že místní budou ty součástky mít jenom těžko, ale pak už si mě nevšímal a dál ladil interface, asi kvůli oné synchronizaci gyroskopů nebo co to bylo.
Zhluboka jsem se nadechl, zkontroloval pohledem Rahma, který právě od Lempixe přebíral hrnek s něčím jistě moc dobrým, a vyrazil zpátky k lodi. Nepochyboval jsem o tom, že Kulíci už dávno dorazili do Tyrvarru a mají jeho okolí perfektně zmapované, a nemýlil jsem se.
Nechal jsem si v kokpitu promítnout pěkně velký hologram, našel na něm cestu, kterou zmiňoval Chlouppek, a vzpomněl si, že chtěl přinést něco k jídlu. Pořádně jsem odzoomoval, a i když cesta k cíli nebyla zmapovaná nijak koherentně, vlastně tam byly díry větší než zmapované úseky, bylo zjevné, že míst k chycení nějaké té večeře tam bude dost. Možnost, že bychom prostě nakoupili ve zdejší pekárně, jsem totiž zavrhl v úplném začátku.
Bez velkého zdržování jsem se tedy vrátil zpátky na vzduch, a to akorát ve chvíli, kdy Krobarr dokončoval test obou chodítek. Nenaplňovala mě tedy velkou důvěrou, protože těch prvních pár kroků mi připomínalo Wyrrgyho po malém pivu, ovšem Lacien si s tím v reálném čase hrál a zdálo se, že možná i vyrazíme.
[„Parádní práce, co jsme dlužni?“] zeptal jsem se po troše podlézavé nadsázky pana kováře, nicméně místo něj mi odpověděl Simbacca, který dojídal olejnatá semínka, jimiž tým promazával strojům klouby.
[„Slíbil jsem mu, že až budu náčelník, povýším ho do šlechtického stavu.“] Mé překvapení, že to udělal, nebylo větší než šok, že to vyšlo, ale než jsem stačil něco říct, komentoval to Šedý Šum. Krypticky, jak jinak.
„V půlce světů by se mu to vyplatilo. V tomhle ne.“
[„To víš že jo,“] odmávl jsem ho a odolal pokušení poplácat ho po té maličké chlupaté makovičce, [„tak nástup, děcka, máme před sebou dlouhou cestu!“]
A protože si všichni chtěli vozítka vyzkoušet ještě víc než já, nalodění bylo dokončeno během několika málo minut, z nichž nejvíc zabralo zodpovědné rozdělení zátěže. Vzhledem ke složení skupiny prostě nešlo jenom šoupnout půlku lidí na jedno a půlku na druhou, protože bylo třeba vzít v úvahu váhové nepoměry. Nakonec to dopadlo tak, že jednu z AT-RT zrůd řídil nejtěžší Rahm, za ním seděl rovněž překvapivě těžký Lempix a s nimi jeli ti nejlehčí, to jest Šedý Šum, Lacien, Cae a Fosh, kdežto na druhé vezl Yussi moje dvě bývalé padawan, jednu padawan současnou, jednoho syna a pytel kloních hlav.
A já? Já si samozřejmě nechal to plonkové, protože jsem šéf.
***
Cesta na polochromém mechanickém slonovi jistě nebyla nijak luxusní záležitostí, ale vehikly se pohybovaly překvapivě rychle a co nevidět jsme po sestupných větvích opustili bezpečné patro a ocitli se níž, než by bylo zdrávo.
Povrch planety byl sice pořád v nedohlednu, nicméně i bytosti s podstatně horšími smysly by tu jistě cítily, že je sleduje něco mlsného, a byly instinktivně ve střehu. Prozatím nám stačilo si dávat pozor, svítit a dělat přiměřený rámus, ale nepochyboval jsem o tom, že v Zemi stínů, kam dojdeme co nevidět, budeme muset taktiku značně pozměnit. A ideálně přidat.
V lese byl klid a šero hraničící s tmou, jen místy pronikal skrz husté koruny sloupec denního světla. Sem tam někde zašelestilo křídlo neviděného ptáka nebo spadla absurdně velká šiška, ale nebýt toho divného pocitu, určitě bychom si cestou náramně odpočali. Já na nejrychlejším stroji rekognoskoval terén před výpravou, Sagwen hlídala záda, nicméně jsme po dobrou hodinu a půl nespatřili jedinou známku přítomnosti vyššího živočicha. Až pak najednou…
[„Cítíte to?“] zeptal jsem se, přičemž jsem tentokrát nemyslel žádné pocity v Síle, ale skutečně vjemy čichové, a Simbacca se toho okamžitě chytil.
[„Táborák!“] zavýskl, ovšem ačkoliv jsme brzy skutečně spatřili oheň, zas tak nadšeni jsme z toho nebyli. Nešlo totiž o ohniště, které si kvůli teplu a pocitu bezpečí zbuduje každý šikovnější pocestný, ale o dohořívající trosky republikové diplomatické lodi, které ležely na větvi o patro výš a nebýt toho ohně, asi bychom si jich vůbec nevšimli. Plameny pomalu uhasínaly, jak narážely na odpor zdejších nehořlavých stromů, ale stejně jsme rychle vyhodnotili, že menší průzkum neuškodí, a po dvou vhodných větvích se tam i s chodítky dostali.
Větev byla dost silná a široká na to, aby se tam vedle jednoho vraku vešly ještě další dva, avšak to nás zajímalo jen minimálně. Dokonce jsem si moc neprohlížel ani tu díru ve větvích, která jasně ukazovala, kudy a pod jakým úhlem se sem transportér nedobrovolně zřítil, a která jen tak nezaroste. Byl skrz ní dokonce vidět kus polední oblohy, jejíž světlo ozařovalo bok lodi výrazně spolehlivěji než ambientní šerosvit lesa.
Diplomatický křižník ležel na boku a jeho temně purpurová barva působila v tom světle trochu zlověstně. Jako bychom právě vešli do cirkusového stanu, v jehož středu se ve světle reflektoru nachází jedna z těch krabic, co se používá na přeřezávání asistentek. Ještě zlověstnější byla obrovská díra, skrz kterou jsme viděli kus nákladového prostoru. Opatrně jsem se svým AT-RT vešel dovnitř, posvítil si do všech koutů a dal ostatním povel, že je to tam bezpečné a můžou taky zaparkovat uvnitř.
Jak vrak pomalu chladl a kov se smršťoval, ozývalo se jeho útrobami skučivé skřípání, ale i přes něj jsme brzy zaslechli sténání a Sagwen netrvalo dlouho určit polohu přeživšího. Jediného, jak nás ujistila. Ozbrojen baterkou z jediné sady nářadí, kterou jsme si na chodítkách nechali, vyrazil jsem za ní a nařídil ostatním, ať hlídají stroje a zkusí se podívat po nějakých zásobách. Jen Fosh jsem jakožto nejrychlejší přítomnou medičku vzal s sebou, načež se Simbacca zcela autonomně rozhodl, že s námi jde taky.
Republikové diplomatické křižníky třídy Consular naštěstí nebyly nijak veliké a navíc jsem jejich útroby znal nazpaměť, protože jsem se v nich něco nacestoval, a tak jsme se bez potíží dostali do jedné z kajut. Byla otevřená, vládla v ní naprostá tma a v okamžiku našeho příchodu se z ní ozývalo kašlání.
[„Tady jsem!“] bručel raněný chlupáč, ještě než jsem ho lokalizoval kuželem světla, a něco mi říkalo, že příslušníky vlastního druhu vidí mnohem rád než kohokoliv jiného. Fosh se k němu okamžitě vrhla, přeměřovala puls a nejspíš i prováděla nějaká kouzla se Silou, která já prostě nedávám, nicméně pohled na jeho zranění mě moc optimismem nenaplňoval.
[„Co se stalo?“] ptal jsem se a snažil se ignorovat jeho spálené chlupy a ruku u ramene prakticky amputovanou ostrým kusem plechu.
[„Sestřelili nás,“] vydal ze sebe Wookiee a s obtížemi polkl, jako by tomu sám nechtěl věřit. [„Ne droidi, ale klony. Naše vlastní armáda!“] Rozkašlal se, kajutou začaly poletovat kapičky krve a Fosh se sice snažila jako divá, ale nejspíš i Simbacca tušil, že tohle dobře nedopadne. Než chlupáč vydechl naposledy, alespoň jsem se snažil mu pomocí Síly ulevit od bolesti, protože víc se prostě dělat nedalo.
„Je mrtvý,“ konstatovala Fosh poněkud zbytečně a Simbacca vydechl vzduch, který nejspíš nevědomky zadržoval v plicích. Zavřel jsem mrtvému oči, zvedl se a zamířil do kokpitu, protože pokud se tady někde daly sehnat odpovědi, bylo to tam.
Mrňata mě dohonila ještě v chodbě, kde jsem až teď zaregistroval další dvě těla, zpřelámaná dopadem téměř k nepoznání. Nezbývalo než doufat, že můstek ten náraz přežil alespoň v trochu použitelném stavu. Ačkoliv jsme všichni mlčeli, jasně jsem z těch dvou cítil rostoucí zmatení a ani trochu se mu nedivil. To, že klony označily rytíře Jedi za zrádce Republiky a začaly po nich střílet, byla totiž jedna věc, ale tahle důkladnost, s jakou pobíjely i jejich sebepotenciálnější přívržence, to bylo mnohem hrůznější. Nedovedl jsem si ani představit děs v očích nebohé posádky, když po ní začala střílet vlastní eskorta jenom proto, že byli ve špatný čas na špatném místě.
Dveře na můstek byly zavřené, ale zámek pádem zkratoval, takže je stačilo manuálně roztáhnout a ocitli jsme se v kokpitu. Jeho přední část byla podle předpokladu slisovaná o strom, nicméně kapitánské křeslo vypadalo v pořádku a já po pár okamžicích našel deník.
Bylo to vesměs přesně tak, jak jsem si myslel. Lidský kapitán, jehož nohu jsem periferně zahlédl zaklíněnou ve změti plechů kousek stranou, prostě na Coruscantu naložil dva diplomaty, kteří měli pomoci při vyjednávání se separatistickými otrokáři, stavil se s nimi v Kachirhu a před návratem na Coruscant měl splnit ještě jednu laskavost pro kapitána Yaruovy senátní gardy – vyložit jeho dceru Quaylemeccu v jedné z bezpečných horských vesniček, protože ji chtěl uchránit před hrůzami války. Mohl to být třeba právě Karrambacullek a Simbacca dokonce něco mrmlal o tom, že je mu ta holka nějak povědomá, ale na tom už teď nesešlo. Deník sice končil odletem z Kachirha, ale nebylo těžké si domyslet, co se stalo pak – při přeletu sem ruplo jejich klonové eskortě v bedně, myslela si, že se na palubě určitě nechává pašovat nějaký ten hledaný zrádce, a prostě začala pálit. Osud posledního člena posádky, který před svou smrtí v naší přítomnosti vydržel při vědomí možná i nějakých dvanáct hodin, působil najednou ještě tragičtěji.
Z letargie mě však dokonale vytrhl náhlý špatný pocit následovaný rychlou úvahou. Pokud loď sestřelily klony, jaká je asi šance, že se půjdou podívat po nějakých těch mrtvolách se světelnými meči? Nacházeli jsme se sice dost daleko od hlavní válečné zóny, nicméně pokud tu ještě nebyly…
A protože Vesmír má rád veselá načasování, v tu chvíli mi pípl komlink, z jehož druhé strany se šeptem ozval Yussi.
„Máme společnost.“
***
Zpátky u díry jsme byli prakticky rychlostí zvuku, ale i tak bylo zjevné, že zdrhnout prostě nestíháme. Jakmile mě zahlédl Yussi, dal si prst před pusu a ukázal ven, na vzdálený konec větve, odkud se blížila nabroušeně vyhlížející jednotka dvanácti klonů. Zbraně měli v pohotovosti, kryli se a očividně očekávali potíže, což jsem připisoval buď onomu záhadnému šílenství, nebo tomu, že našli naše stopy a bojí se tedy naprosto oprávněně.
„Prilietajú aj speedery,“ zašeptala v tu chvíli Sagwen, kterou jsem v přítmí za dalším ohnutým plechem nejdřív vůbec neviděl, a ukazovala taky ven, jenom skrz trup lodi a kousek dál. Takže varianta, že vojáci skutečně zmerčili něco podezřelého a radši zavolali posily, byla najednou zase o něco pravděpodobnější.
[„Nějaké návrhy?“] zkusil jsem to, ovšem když jsem viděl, jak Yussi téměř otráveně vytahuje meč, musel jsem ho zastavit. [„Nějaké, co nezahrnují použití zbraně, která zanechává jasně identifikovatelné stopy?“] Ostatní na to možná už zapomněli, ale já si byl až moc vědom toho, že na sebe prostě nesmíme poutat moc pozornosti a že posekat ty blbečky v bílém jako trávník sice možnost je, ale pak jich po nás půjde ještě víc a jen tak z planety nevypadnou.
[„Já bych možná věděl,“] zabrumlal Simbacca, ale já si prohlížel útroby lodi a pro samé vymýšlení pastí jsem ho jako správný hrdý otec tak trochu přeslechl. Očividně jsem ale nebyl jediný, protože ostatní na něj taky nebrali zřetel.
„Můžu zkusit zapnout motory, až za nimi budou stát, a dopřát jim trochu solárka,“ navrhl Lacien a tentokrát už jsem se fakt lekl, protože ta zatracená kočka se krčila ve stínu a byla totálně neviditelná. I ten hlas byl děsivý, skoro jako kdyby na mě mluvilo komando smrti nějakého imperiálního velkoadmirála.
„To může udělat pěknou paseku se statikou lodi a shodit nás dolů,“ připomněla mu Joyce, jejíž myšlenkové pochody se očividně ubíraly spíš směrem, který vzápětí nadhodila Jessica.
„Spíš jim prostě podrazíme nohy pomocí Síly a hotovo, ne?“
„A můžeme po nich i něco házet,“ přisvědčila Cae a vyměnila si zkoumavý pohled se Šedým Šumem, který byl zticha, což nevěstilo nic dobrého.
[„Ještě že jsem vám zajistil ten týdenní výcvik s mistryní řádu Zeison Sha, co?“] ucedil jsem mírně sarkasticky, protože to sice zatím byl náš nejlepší plán, ale moc se mi nelíbil. Dolů to byla pěkná dálka a během letu by třeba ještě mohli stihnout zavolat velení, že na téhle větvi straší. Nastalo ticho, klony se přiblížily tak, že už jsme slyšeli klapot jejich podrážek. Zpomalily, ovšem očividně jen proto, že začaly vytvářet obranný perimetr kolem díry a čekaly na posily ze speederů.
„Já na ně prostě vlítnu s vidlema a hotovo,“ zasyčel Rahm, já zavelel k ústupu ještě kousek hlouběji do vraku a ostatní mě poslechli. Horší bylo, že naše vozítka byla pořád trochu na ráně a jakmile klony vlezou dovnitř, určitě jim přijdou poněkud podezřelá.
„Speedery zastavili,“ hlásila Sagwen tiše, jako bychom byli v knihovně, „blíží sa dalších osem klonov.“ To už byla dvacítka, což se pořád dalo zvládnout, nicméně už ne dost rychle na to, aby nestihly odeslat žádost o další posily, tentokrát profesionálnější, a hlavně o uzavření celého prostoru, v němž se očividně ještě skrývá pár krys k odpravení. A myšlenka na padlý řád mi vnukla nápad na použití jedné techniky, kterou učil.
[„Zkusím je zastrašit,“] pronesl jsem rovněž potichu, protože ta bílá banda stála jen pár desítek metrů od nás a kdo ví, jestli neměli nějaká high-tech naslouchátka. Zelenobílí je měli určitě, ale naštěstí byli pořád dost daleko. [„Připravte se, jakmile dám signál, začnete ty sráče házet ze stromu.“]
„Jaký signál?“
[„To poznáš, neboj. Simbacco?“] Odpověď nepřišla, což bylo zvláštní, a dokonce ani rychlé okouknutí temného nákladového prostoru neodhalilo jeho přítomnost, což bylo ještě zvláštnější.
„Ještě před chvílí tu stál,“ vypadlo z Fosh a nemusel jsem být Jedi, abych v tom poznal jistou míru obav jak z ní, tak z Jessicy. Jinak byla ale Síla naprosto klidná, dokonce i ty turbulence ze smrti spousty Jediů už se začaly vytrácet, a já tedy neplánoval žádné zdržování. Až bude po všem, prostě zkontrolujeme ledničku jako vždycky, jen dostane přednášku o tom, jak nenechávat kamarády ve štychu.
[„Dostane pětku ze skupinového taktizování,“] ucedil jsem, zanořil se do Síly a nahnal do hlasivek nějakou tu krev navíc, protože jim teď výrazně stoupne spotřeba kyslíku.
Nepovedlo se to tak docela podle mých představ, ale tak určitě to nedělám naposledy, že. Když jsem konečně z tlamy vypustil ten nejděsivější řev, jakého jsem byl schopen, a pomocí Síly ho pořádně zesílil, rezonance uvnitř nákladového prostoru udělaly svoje a ven vyletělo něco mezi rancořím říhnutím a tornádem. Klony, doteď ve stavu maximální obezřetnosti, přešly do vysloveně pohotovostního režimu a protože jejich mysli byly v podstatě stejné, šlo v nich číst jako v otevřené knize: bojí se, že se v útrobách lodi stihla uhnízdit nějaká děsná kashyyycká stvůra, a mít jen trochu horší výcvik, už by se dolů z větve vrhaly samy. Všechny zasvrběly prsty na spouštích, někteří se tázavě podívali na kapitána, jestli už jako konečně zavelí ke zteči, a já viděl, jak se všichni mí kolegové připravují na loutkové divadlo.
Jenže ono to tak nějak nebylo potřeba.
[„Aaaaeeee-aaeeaaaaaaa!“] ozvalo se odkudsi zvrchu, na střechu lodi začaly bubnovat dopady nějakých těžkých předmětů a já si po tom zvuku úplně živě vybavil Tarzarra z rodu Oppů, hrdinu dobrodružného seriálu z dob mého mládí. A přišlo mi, že jsem si ho i vybavit měl, protože to skoro působilo jako jeho vědomá imitace.
Byl jsem tak jediný, kdo se při tom řevu a těch ranách nekryl za nejbližší trosky. Ostatní, kteří očividně vyrůstali na Xeře, princezně Jedi, a podobných moderních sračkách pro děcka, to nejspíš nepoznali a obávali se o svůj život. Naštěstí i oni brzy postřehli, o co jde.
Přes střechu totiž běželo stádo katarnů, kteří obratem seskočili na větev a rozeběhli se přímo proti klonům. Ten řev jim najednou dával dokonalý smysl a mně zase dávalo smysl, kam se mi podělo dítě.
Simbacca prostě došel pro kavalérii.
Klony začaly pálit, ale stádo rozběsněných tvorů, kteří tu byli doma, jimi projelo jako příbojová vlna hradem z písku. Bylo slyšet křik, cvakání zubů a trhání pancíře a sem tam i nějaký ten wilhelmovský výkřik, když toho či onoho klona neviděná síla odmrštila přes okraj větve. Nebylo těžké si domyslet, že to se naše banda opřela do Síly a využívá zmatku, a to včetně Rahma a Laciena, kterým se ale vzhledem k zakrnělým schopnostem povedlo jenom vychýlit jednu pušku. Ostatní byli výrazně úspěšnější, klony si v tom chaosu nejspíš ničeho podezřelého nevšimly a než se k zemi odporoučel i poslední z nich, přibíhali na scénu skauti z motorek. Z jejich pohledu to muselo být ještě děsivější, protože i oni jistě slyšeli řev a teď viděli ten masakr, ovšem než stačili nahlásit situaci velení a spustit palbu na ty divoké bestie, katarni se pustili i do nich.
Vzdálenost a výzbroj teď hrála do karet spíš jim, ale počty byly jasně na straně domácích predátorů. Boj skončil během necelé minuty a větší část stáda to přežila, takže Simbacca spokojeně seskočil z alfasamce a utíkal za námi do útrob lodi.
[„Ta pětka platí, ale dostaneš i jedničku s hvězdičkou za improvizaci,“] houkl jsem na něj a vykouzlil mu tím úsměv na tváři. Možná doufal spíš v ty sušenky, ale jednička taky dobrá.
Ovšem radoval se poněkud předčasně. Skauti na speederech totiž očividně nebyli jedinou posilou, kterou si první jednotka povolala, a větev se náhle ocitla pod palbou. Nejdřív jsem nechápal, odkud to jde, ale sotva padl první katarn k zemi a zbylí se začali rozutíkat, zloducha jsem spatřil. Mezi větvemi, v prostoru silně nezáviděníhodném, se tam vznášela jedna z těch výsadkových lodí, co mi až doteď přišly jako úžasný vynález. Její pilot musel být fakt frajer, že se mu povedlo sem vmanévrovat, ale na obdiv nebylo místo, protože se mi právě snažil zabít dítě.
Simbacca naštěstí rychle zapadl do díry a dalo se předpokládat, že ho pilot bude mít za obyčejného wookijského dragouna, jakých se v bitvě o Kachirho jistě objevilo hned několik. Nicméně i když nehrozilo, že nahlásí výskyt Jediů, my přišli o moment překvapení a stádo zubatých příšer nám uteklo někam do lesa. Pilot pokračoval v palbě, která otřásala celým vrakem, ale taky se opatrně přibližoval k větvi a bylo zjevné, že nám chce nahradit těch pár výsadkářů, co jsme neměli šanci s nimi změřit síly.
Rahm potěžkal vidle, Jessica viditelně vzpomínala na nějakou slabinu těchto lodí a já přemýšlel, jak co nejelegantněji urvat tu větev ve vyšším patře a člun s ní rozdrtit, ale všechny nás předběhl Lacien. Do bubnování střel o plášť lodi se ozvalo vrzání serv a gyroskopů a než jsme se pořádně stihli otočit, procházelo kolem nás ono moje plonkové AT-RT, s kanónem výhružně namířeným proti zatím neviděnému nepříteli. Těžko říct, co ho to popadlo. Možná se nechal inspirovat Simbaccou a jeho sólováním, možná chtěl vykompenzovat to, jak strašně mu nešlo shazování klonů. Já chtěl pro změnu zařvat, ať sedí a neblbne, že je to kokotina, ale v tu chvíli mě za nohu chytila ta blbá myš a já měl najednou pocit, že to přeci jen může dobře dopadnout.
[„Kryju tě,“] houkl jsem místo toho, Silou urval jeden z plechů a snažil se jím trochu pomoct tomu mrzkému pancíři, jakým chodítko disponovalo do základu, ale bylo to dost zbytečné. Sotva se Lacienovi v mířidlech objevil cíl, vypálil a neminul. Rána z kanónu letěla ukázkově, zasáhla kokpit a vymalovala jeho vnitřek směskou pilotovy helmy a hlavy, a následovaly ji další. LAAT začala prudce klesat, ale kanón AT-RT jí do trupu vykousl ještě další dvě díry a střílel dál, do prázdna. Pálil i poté, co se o pár okamžiků později ozval výbuch, jak se lodi konečně stal osudný stísněný prostor mezi větvemi, a my záhy zjistili proč.
Ovládání děla totiž křečovitě svírala packa, jejíhož majitele v jednu hloupou nestřeženou chvíli olízl ten protivný zelený paprskomet z kulových střílen a která se prostě odmítala pustit. AT-RT zastavilo, čehož jsem využil a sevření povolil, než tou kanonádou přiláká někoho dalšího, ale bylo mi jasné, že Lempix nemá kam spěchat. Lacien to měl za sebou a nám tak bylo připomenuto, že z galaktického průseru těchto rozměrů se prostě beze ztrát vyváznout nedá.
***
Kocoura jsme zakopali pod jabloň, zbudovali mu docela pěknou mohylu z blasterových pušek a strašně rád bych řekl, že ho sem někdy určitě přijdeme navštívit, ale nejevilo se mi to jako moc pravděpodobné. Pohřební projev se nekonal, protože nikoho nenapadla vhodná slova. Pravda byla taková, že jsme ho vlastně nikdo moc neznali a truchlení se tedy moc nekonalo, ale přesto nás očividně považoval za dost blízké přátele na to, aby se kvůli nám vrhl proti dělovému člunu, s velkou šancí na mučednickou smrt. Vlastně jsem to moc nechápal a Šedý Šum, u nějž jsem měl zase pocit, že ví něco víc, mi to nedokázal dost jasně vysvětlit.
Zapíjení každopádně muselo počkat. Zbavili jsme se jak laserem poškozeného AT-RT, tak dvou hybridních čtyřnožek, jež jsme rozebrali a materiály naházeli do propasti, a místo nich se v našem vlastnictví ocitly čtyři BARC speedery po skautech. Naštěstí se sajdkárami, jinak by jízda byla hodně zajímavá. Do pytle s hlavami putovaly další dvě, víc jsme si v zájmu zahlazování stop vzít nedovolili, protože pak by nebyl útok divokých katarnů moc autentický, a rovněž se nám v nákladovém prostoru diplomatické lodi podařilo najít dvě bedny zásob. Jednu skoro celou vyžral Simbacca s tím, že si za své hrdinství přece zaslouží pořádnou odměnu, druhou jsme naložili a plánovali ji cestou doplnit o pár divočejších potravin.
Posledním krokem před odletem pak bylo mírné posunutí celého vraku směrem k okraji větve. V našem počtu to nebylo nic těžkého a choval jsem bláhovou naději, že by to třeba mohlo zabít dalších pár klonů, co se v něm přijdou vrtat. Pilota, ochranku, diplomaty ani dceru kapitána stráží jsme pohřbít nemohli, ačkoliv na tom Simbacca minimálně v posledním případě trval a já měl taky to nutkání, protože to by přeci jen bylo zbytečně podezřelé. A zbytečné, protože jsou teď tak jako tak součástí Síly a jejich mrtvé schránky už je nezajímají.
Zbytek cesty se poněkud vlekl, ač jsme jeli mnohem vyšší rychlostí než prve. Ticho bylo sžíravé, ale naštěstí jsme už nenarazili na žádnou další překážku a Sagwen dokonce neviděla ani jediného chlupáče, natož klona. Udělali jsme jednu čůrací lomeno loveckou pauzu, já osvědčenými postupy nalovil pár hadů na večeři, Rahm nasbíral ingredience na omáčku a Simbacca ochutnával kůru. Těžko říct, kolik času uplynulo od našeho opuštění Karrambaculleku, ale až k řece Vrtavře nikdo neřekl ani slovo. Až se zahlédnutím dílny mezi kořeny jako by se nálada trochu zlepšila.
Znamenalo to totiž, že budeme moct konečně popojet a možná se z těch sraček dostaneme bez dalších zbytečných ztrát.
-
Když jsme konečně dorazili do Chlouppkova letního sídla, den se definitivně přehoupl do své druhé poloviny, ale tady dole to nebylo moc poznat. A nám na tom vlastně moc nezáleželo, všichni jsme si po událostech posledních hodin připadali, jako bychom za sebou měli týdenní štreku.
Přesto jsme v rychlosti uklidili všechny BARC speedery, aby nebyly na očích případnému cvokovi, co by mohl jít náhodou kolem, já nechal čtveřici Kulíků monitorovat okolí kvůli případným hlídkám a začali jsme s přípravami na přivítání Chlouppka. Do dílny jsme zatím nelezli, protože venku bylo taky hezky a já chtěl počkat na pána domu.
Ten se přiřítil o nějakých dvacet minut později, na motorce poněkud epesnější než byly ty naše, a pokud mu při našem spatření začala kapat slina, nemohl jsem mu to vyčítat. Nad malým ohníčkem se tou dobou totiž akorát dopékal první z hadů, Rahm měl hotovou omáčku z jehličí a mravenčích larev, jejíž přípravou nám asi chtěl vykompenzovat to, jak na sebe zapomněl upozornit dřív a my tak na něj úplně zapomněli, a celkově to tam fakt moc pěkně vonělo. Někdo by mohl podotknout, že je to hostina smuteční, a tedy se nehodí, aby nám při její představě kručelo v břiše, ale bohužel se tomu zabraňovalo fakt těžko. Nezbývalo než doufat, že od toho zvládnu odhánět Simbaccu dost dlouho na to, aby ostatní stihli aspoň ochutnat.
[„Hustá kára, vole,“] houkl jsem na Chlouppka, přidal i jedno náhodně vybrané gangsterské gesto na pozdrav a nechal ho v klidu zaparkovat. A pak mu bez dalších komentářů vrátil jeho meč. [„Tu pálenku jsem zatím nehledal, ale mám oběd a přijímám platbu klonovanýma hlavama.“]
Ty naše už Lempix letmo prohlížel, ale neustále remcal, že potřebuje větší vzorek, takže dalších pár mu jistě vadit nebude.
„Tě péro, máš na vrácení?” zatřásl se sítí hlav a zhasl motorku. Přehodil nohu, seskočil a s břemenem přes rameno došel až k zrzáči a volnou rukou ho objal.
[„Strejdo!”] výskl Simba a přidal se.
„Chlouppku!”přidali se ostatní a najednou bylo kolem dvou dospělých chlupáčů docela těsno.
„Rád vás vidím, ale pokračovat můžeme později. Teď mi nandejte, já zatím složím nákup,” odtrhnul se a došel až k vratům dílny, Silou aktivoval skrytý mechanismus, kterým se samy otevřely a síť pak prohodil dovnitř. Oklepal si dlaně a vrátil se k ohništi, kde už mu Rahmovy ruce podávaly mísu s jídlem.
S vděkem ji převzal, usadil se na kládu položenou u ohniště, kde mu Jess se Simbou udělali mezi sebou místo a omámen hladem, únavou a vůní omáčky se neubránil přihlouplému úsměvu.
„Chlouppku?” opatrně ho oslovila Jess a jen marně se snažila nekrčit nos a obočí, „tys spadl do latríny nebo se mi to zdá?” dotaz ho zasekl s lžící těsně před otevřenými ústy. Chvíli tápal, co jim má říct, ale uznal, že nechce ostatním zkazit chuť. Vrátil tedy klidně lžíci do misky, beze slova vstal, sundal z hlavy kožku králíkomuta a zaplul do domku, aby si dal sprchu. Za sebou nechal jen jídlo a pomalu mizící odér.
„Nechtěla jsem ho urazit,” bránila se Jess káravým pohledům, „jen jsem se zeptala, proč smrdí jak hovno.”
[„Na mě nekoukej, já se málem zeptal taky,“] odpověděl jsem Jessice, jsa sám mírně zmaten, a pokračoval jsem v sundavání nejmacatějšího hada z rožně, aby měl Chlouppek po svém návratu co přikousnout k té omáčce. Určitě byla dobrá, ale samotná ho přeci jen nasytit nemohla. Simbacca, který se z očividného důvodu zeptal, jestli strejda už nebude, dostal symbolicky přes packy a mísu nakonec nechal ležet.
Následující minuty jsme strávili příjemným rozhovorem na téma „kde tady asi našel dost velkou žumpu na koupání?“ a celkem spolehlivě jsme v ní zapomněli na to, že jsme o člena chudší. Černý Wookiee se naštěstí vrátil, tentokrát prošel i čichovou zkouškou a za odměnu dostal výše zmíněnou pečínku. Já si urval taky, Simbacca mezitím odbroukoval nedaleký pařez, Šedý Šum žvýkal jakési pozoruhodně nepozoruhodné dřevo a všechno by bylo děsně super… kdybychom nebyli zatraceně daleko od domova, na planetě plné klonů, co nám jdou po krku, a nebyli pořád ještě trochu v šoku z toho, co se to kolem kurva děje.
[„Tak povídej, co se ti přihodilo,“] pobídl jsem bracha ve zbrani, jakmile měl v žaludku aspoň něco a nehrozilo, že kručením přiláká predátory.
Hadí maso, které si natrhal do omáčky, bylo vynikající a nebýt předchozích hodin, připadal by si jako na povedeném čundru. To přirovnání mu přišlo perfektní, a to tak, že trochu nevnímal Champieho otázku a Jess do něj musela něžně dloubnout a pohladit ho po znavené hlavě.
„Mno, včera jsme trochu blbli v Kachirhu, ale nedopadlo to moc dobře…,” napil se z misky a prsty vylovil kousek masa, protože příbory jsou buržoázní výmysl.
„Simbo, když vejdeš do dílny, tak nalevo najdeš lopatu. Vzal bys ji a šel támhle k tomu pařezu? Potřeboval bych se napít,” Simba kouknul na taťku, pak zpět na strýčka, přikývl a za ruku odtáhl Fosh, ať mu s tím pomůže. Cae šla s nimi taky a u ohně zůstali už jen dospělí.
„Poslední si pamatuju výbuch. Když jsem pak otevřel oči, bylo už ráno a našel jsem se uprostřed, brrr, hluboké jámy plné mrtvých chlupáčů. Kloni je tam házeli a hodlali zasypat hlínou. Já tam byl, protože si mysleli, že jsem taky mrtvej… takže jo, ráno jsem se koupal v latríně plné mrtvol a sraček,” povzdechl si, ale mrknul na Champieho a zmohl se na unavený úsměv, aby mu bylo jasné, že to bylo sice fuj fuj a bude se kvůli tomu potřebovat brzy s jeho podporou strašně ožrat, ale než se vrátí domů na Miu Leptonis IV, tak to zvládne.
[„To zní jako slibně načnutej večer,“] řekl jsem čistě pro odlehčení, ale fakt jsem mu to nezáviděl a rozhodně se neptal na detaily. Vždyť mně stačila představa pachu mokrých chlupů na to, aby mi začalo být šoufl, co teprve kdyby ty mokré chlupy byly na mrtvolách a úplně všude. Vůbec jsem se nedivil, že poslal děcka na vykopávky, protože to jednak fakt slyšet nemusela, druhak se trocha té kapalné dobroty určitě bude hodit.
[„My sice přišli o kočičáka,“] začal jsem tou nejhorší zprávou, nicméně jsem si ani nebyl jistý, jestli ho Chlouppek někdy viděl a jestli tu tedy jeho smrt nebude tak trochu ukradená.
„Škoda ho,” okomentoval to a i když mu byl, pravda, celkem ukradený, mrzela ho ztráta tak mladého života.
[„Ale jinak jsme si tu cestu docela užili.“] Pravda, byly tam těžké chvíle, ale ono to vlastně jako popis dost dobře mohlo stačit. Důležitější bylo, co dál.
[„A tady je to taky fajn, ale stejně doufám, že se co nejdřív vrátíme domů.“] Pravda, z chajdy a dílny jsem toho zatím moc neviděl, ale navzdory poloze to tu zatím působilo docela přívětivým dojmem a hlavně tu po nás zatím nikdo nestřílel. Jen ta hromada hlav klonových vojáků byla doplňkem poněkud pitoreskním a docela jsem ocenil, že se do nich šel Lempix rovnou podívat, protože narazit na ně v noci, až půjdu na záchod, asi bych se jich trochu lekl.
„Vrátíme,” špitla při pohledu do ohně Jess a držela Joyce v náručí, „teď je možná nad planetou neprostupná blokáda, ale brzy se objeví příležitost a my jí využijeme. A když ne? Tak co. Mohli bychom tu zůstat klidně celý život a nikdy by nás nenašli. Hlavní je, že jsme živí a máme jeden druhého.”
[„Jo, dopíče,“] ozvalo se v tu chvíli poněkud sarkasticky z mého směru, [„můžeme se všichni objímat a uplést si copánky a tancovat pod větvemi stro...“] Až z těch pohledů jsem pochopil, že to říkám nahlas, ač jsem si to chtěl jenom myslet, a radši jsem zmlknul. Nutno ještě dodat, že náladu mi to zvedlo docela dost.
„Třeba se to vysvětlí a vše bude zas dobré,” pokusil se Rahm dodat si taky dobré nálady.
„Třeba… Chlouppku, řekl jsi nám jen o té koupačce, ale nic konkrétního o Kachirhu, Yodovi...” stočila Joyce řeč a z jejích feromonů byl cítit neklid.
„Dobře tedy,” kývl hlavou a začal si hrát s lžící ve vzduchu, zatímco dokousával poslední sousto hada a Rahm už měl připravenou další naběračku na přidání, „od trebuchetu jsme si to praskali na STAPech, jak jen to šlo a bez žádných problémů, ale jak jsme se přiblížili ke Kachirhu, kloni nás nemohli nezmerčit a začali po nás pálit jak šílenci. Wyrrgy se málem omotal kolem stromu a já měl co dělat, abych ty parchanty ze zkumavky nějak zpacifikoval.”
„Zmrdi.”
„Pokračovali jsme tedy pěšky k pláži odkud se ozýval hlasitý rámus boje. Když jsme se tam dostali, viděli jsme hrstku přeživších chlupáčů, jak se brání klonům. Wyrrgymu z toho pohledu ruplo v bedně a začal sprintovat k nim a po cestě kosit všechny klony a z raketometu sestřelil tak peruť LAATů.”
„A to ani nepoužil svou bestiální sílu,” špitla Jess a lehce se pousmála.
„Přesně. Když jsme se pak dostali k našim a probojovali se do chvíle klidu, zjistili jsme od nich, že Yoda přežil pokus a vraždu a že se ho nějací dva chlupatci pokouší eskortovat z města. Wyrrgy pak vyrazil za nimi a já zůstal s tou partou sebevrahů,” naklonil do sebe trochu omáčky přímo z misky a zakryl si tak oči, aby nemusel sledovat rozzlobený pohled ze strany Jess.
„Tys tam zůstal, že tam s nimi jakože umřeš?” nevěřícně kroutila hlavou a i když odpověď byla jasná, chtěla ji od něj slyšet.
„Co jsem měl dělat? Nechat je tam umřít samotné a jít s Wyrrgym po stopách zeleného skřeta?” pokrčil rameny, „nemohl jsem je opustit.”
„Ale mohl! Vždyť když bys umřel, tak bys opustil nás. Opustil bys mě... tati.”
To poslední slovo řekla hodně potichu, ale vypadlo z ní, ačkoliv ho už dlouho nepoužila.
„Naštěstí má víc štěstí, než rozumu,” podotkl trefně Rahm a možná by si to zasloužilo i činely.
„Rozumu má poskrovnu, skoro prázdnou mozkovnu,” souhlasila Jess, „bych ti nedarovala, kdybys tam zařval,” pohrozila mu ještě zaťatou pěstí a přilétla jí na tvář pusa od Joyce.
„Je to tak,” pokračoval pán pozemku, „dorazili kloní posily a my se do nich pustili. Ještě předtím jsem ale odchytnul jednoho Robíka a poslal po něm Champiemu svůj meč, ať ho u mě případně nenajdou,” Champie vyndal zpod pláště ještě nezmíněný omnitool, na který tak nějak zapomněl, a předal jej zpět, „díky brácho. Mno a pak samo epická bitva, posekal jsem tak batalion klonů, ale nakonec výbuch a tma, jak už jsem předtím řekl. Měl jsem štěstí. Přežil jsem to, nenašli u mě meč, takže mě považovali za normální maso a asi si nedělali hlavu s tím kontrolovat pořádně životní funkce.
Když jsem se probral, byl jsem v masovém hrobu, ze kterého jsem se vypíďalil a postaral se o svědky a pelášil do lesa. Tam jsem vám pak asi dvě hodiny zkoušel volat, než mi Champie odpověděl a já se vydal zpět pro nějaké hlavičky. Pak už to byla nuda. Jediná zajímavá věc bylo, že jsem narazil na klony nahánějící skupinu chlupáčů, kde bylo jedno dítě namaskované jako Yoda a které jako návnada táhlo klony co nejhlouběji do lesa.
O tom, co se děje mimo Kashyyyk nemám, bohužel, ani šajna. Ani nevím, kde je Wyrrgy.”
[„Strejdo?!”] písklo z dáli, kde tři padawani vykopávali chlast.
„Na něco jsme narazili, ale na demižon je to moc velký!”
„Demižonem jsem to nazval obrazně, Fosh! My pálíme ve velkým! Kopejte dál a dejte vědět, až budete mít horní část úplně odkrytou!”
Ačkoliv jsem v přežití Yody viděl jistou naději pro budoucí generace, jenom to samo o sobě mi náladu zvednout nedokázalo. Beztak se ten skrček někam schová a počká si, až se galaxie opraví sama, a těžko jsem mu to mohl vyčítat, když my měli plán úplně stejný. Jenom magor by teď přemýšlel nad způsobem, jak ji opravit po svém, a něco mi říkalo, že Mace Windu zařval jako jeden z prvních.
[„No, aspoň že máme co dělat,“] ucedil jsem a schválně nechal místo pro interpretaci, jestli tím myslím řešení situace, schovávání se na Kashyyyku nebo zpracovávání toho skleníku, co právě vykopávala dětská legie.
A právě ve chvíli, kdy jsem chtěl navrhnout, že jim půjdeme pomoct, mi zablikal příjem na vysílačce. Zprvu jsem se samozřejmě lekl, protože všichni, od nichž jsem čekal zprávy, byli tady nebo neměli tuhle frekvenci, ovšem rychle se to vysvětlilo a šlo o dobré zprávy. Asi.
[„Jsme v pohodě, stop, nespěchejte, stop,“] přečetl jsem z displeje zprávu psanou nezaměnitelným rukopisem mistra Habiliho a docela se mi ulevilo. Pokud tam nahoře našli způsob, jak se klonům skrýt dlouhodoběji, měli jsme o problém míň a nemuseli moc spěchat.
Ne že by nás to někam posunulo.
„Když nespěchat, tak nespěchat. Navrhuju zimní spánek a až bude Lempix něco vědět, tak něžné probuzení,” chtěl se Chlouppek zdejchnout co nejrychleji do postele.
„Asi bych si vzala první hlídku,” nabídla se Jess a pohladila znaveného chlupáče na krku, „připojíš se?” podívala se na Joyce a závan nových feromonů pozornému čmuchalovi prozradil, že se Zeltronka připojí a hlídka není to jediné, co bude chtít dělat.
[„A na to se napijem!“] navrhl jsem zcela očekávatelně, myslel to zcela vážně a pak se (opět zcela) podíval směrem, kde malí archeologové snad konečně odkryli něco, s čím se dalo pracovat. V ideálním případě třeba studnu plnou něčeho dobrého. A vlastně by to ani moc dobré být nemuselo, stačilo by něco, co nám aspoň na chvíli pomůže zapomenout.
Další výkopové práce musel řídit Chlouppek, protože on to tenkrát zakopával, každopádně já se určitě nabídl, že pomůžu. Pokud pochopitelně nechtěl jít spát, soudě podle toho poryvu feromonů radši s dvojitými špunty do uší.
Pár okamžiků přemýšlel, jestli to nezabalí předčasně, ale nakonec žízeň zvítězila nad únavou a tak přiložil lopatu k dílu a po pár minutách spolupráce se mu i s pomocí ostatních podařilo vykopat ten padesátilitrový sud, a protože tu měl speciálního hosta, Champie měl tu čest sud narazit a nalít do pohárů, které přinesla Jessica z vnitřku domu.
„Tak tedy na nás, duhové rytíře,” pozvedl číši Chlouppek a prohlédl si pyšně každého jednoho, který zde byl. I Simba s Fosh dostali pohárky a bylo jim trochu cmrndnuto, „ať se aspoň v tomhle počtu vrátíme v pořádku zpět do naší mokré jeskyně u jezera.”
„A na padlé,” připomněl Rahm nejen nebožtíka Laciena a když čumákem zakroužil nad hladinou nápoje, kterého mu bylo nalito, chřípí se mu ježilo zvědavostí.
Jess jen zvedla svůj pohár, stejně jako ostatní a čekala na Champieho, ať si mohou přiťuknout a ochutnat tu vraždu.
Jak jsem tak sledoval odkrývání nádrže, přišlo mi, že tohle je fakt dobrý zvyk. Ne že by v tom ten alkohol nějak závratně zrál nebo získával na ceně, ale rozhodně se hodilo mít stranou zašitou nějakou tu železnou zásobu na nejhorší časy, jako třeba na teď. A samozřejmě jsem si udělal mentální poznámku, že něco podobného musím začít dělat taky, ne nezbytně jenom na Miu Leptonis, až se vrátíme.
Jestli se vrátíme.
Ze zamyšlení mě probralo cinkání, jak se Jessica blížila s panáky, a tu poctu jsem přirozeně nemohl odmítnou. Manipulace s padesátilitrovým sudem sice nebyla nejjednodušší, ale Síla je mocný spojenec i na chlastání a nakonec bylo ve všech sklenkách tak akorát. Pak přišla první slova, s nimiž jsem nemohl nesouhlasit, a pak se pohledy nějak podezřele stočily ke mně, jako bych snad byl ten, kdo ví, co říct.
[„A do dna!“] zavelel jsem prostě po krátkém zaváhání, protože přípitek má být jako povel, a šel příkladem nejen ostříleným alkoholikům, ale i dětem, které to teď prostě potřebovaly.
Když to v nich zmizelo, bylo každému jasné, že pijí banánovici. Co však nebylo jasné každému bylo to, že měla 55 voltů. Vražda spočívala v tom, že to chutnalo tak na 15.
-
Devět set kilometrů od vesnice Kachirho, v nejvyšším vegetačním patře pod korunami stromů, na jedné z širokých větví obklopené upraveným hustím porostem, který tvořil prostor připomínající divadelní amfiteátr, se sešla početná skupina wookieeských náčelníků. Pod listy wroshyrových větví se už několik hodin neslo spousty rozhořčených vrčivých hlasů. Debata byla v plném proudu, když do osvětleného kruhu vešel náčelník Tarfful po boku s Chewbaccou. Většina wookieeů sedících v kruhu na příchozí dvojci hleděla s očekáváním.
Nikdo z dříve příchozích wookieeů se neodvážil zeptat na dění posledního dne.
Dlouhé ticho prolomil starý, prošedivělý náčelník Feggerr, z východních lesů: [„Co Mistr Yoda? Přežil? Je v bezpečí?“]
[„Pro nás všechny bude lepší, když na tuhle otázku nedostaneme odpověď,“] odpověděl vyhýbavě po krátké pauze Tarfful.
[„Už víme co se děje?“] zeptal se netrpělivě jiný wookiee.
[„Ze všech míst, kde operovali republikové jednotky přichází stejné informace - Troopeři zaútočili na mistry Jedi a pak zaútočili na nás,“] do hovoru se zapojil Chewbacca.
Aréna ztichla. Mrtvolné ticho porušil Tarfful: [„S jistotou víme, že Mistrině Luminara Unduli a zřejmě i Mistr Quinlan Vos jsou mrtví.“]
[„To není možné! Co se děje?!“] zařval jeden z náčelníků, starý shrbený wookiee opírající se o svou vyřezávanou hůl, sedící ve vyšších patrech amfiteátru, [„ti republikoví vojáci museli zešílet!“]
Arénou se rozezněl zvuk hrdelních vrčení, wookieeů překřikujících se navzájem.
Tarfful na bědování jednoho z nejstarších wookiů nebral ohled, mocně zařval a přerušil tak zbytečné dohady a pokračoval ve zprávě.
[„Pokusili jsme se o nouzové volání. Spojit se s jinými Republikovými jednotkami a žádat o pomoc. Neúspěšně. Všechno vysílání z planety je rušeno. Nemůžeme poslat zprávu nikam, ani na Coruscant.“]
[„Senátor Yurua musí vědět, co se tu stalo!“] zařval starý Feggerr. [„Informujme o této situaci senát! Určitě s tím něco udělají,“] dodal jedním dechem.
[„Ano! Všichni občané Republiky by se o tom měli dozvědět!“] přitakal souhlasně nejmladší z náčelníku, hodně ramenatý a obtloustlí wookiee.
[„Kancléř musí vyvodit důsledky! Požádáme Republiku o pomoc, ať sem pošle jiné jednotky, které zjednají nad zrádnými klony pořádek.“]
[„Kloni už nejsou spolehliví, když mohou takto zešílet.“]
[„Je možné, že nějaký druh pilu zde na planetě ovlivnil jejich mysl? A proto zešílely?“] zeptal se Snurrk a pohled upřel na wookiee sedícího nedaleko od něj. [„Co myslíte šamane Ogorroo?“]
[„Možná?“]
[„Ale sou to přece lidé...“] s nedůvěrou vtrhl do vědcových úvah jiný stařičký náčelník.
[„Ještě se nestalo, aby lidé reagovali na zdejší flóru negativně,“] přitakal jiný wookiee, [„maximálně tak na kořalku.“]
[„Nejsou to lidé,“] Ogoroo rázně uťal začátek zbytečné rozpravy, [„jen kloni, repliky jednoho lidského jedince. Říká se, že jejich vývoj je urychlen.“] Pokračoval šaman zamyšleně v úvahách. [„Je možné, že při jejích růstu došlo k chybě a nějaký zdejší pil je pro ně zhoubný a ovlivňuje jejich mysl a jednání.“]
[„Ano, kloni zešíleli. Musíme-,“] do debaty netrpělivě vtrhl šedivý náčelní o holi.
[„Jsou to nepodložené dohady, bez důkazů!“] Ogorroo rázně přerušil všechny konspirační teorie v zárodku, [„pořebujeme čas, abychom tuto možnost prověřili.“]
[„Ten ale nemáme,“] dodal k věci Tarfful.
[„Jestli to tak je, co budeme dělat? Vždyť republika jinou než klonovou armádu nemá. Kdo nám proti klonům pomůže? Jiní kloni?!“]
[„A co když nejsou žádní kloni spolehliví?!“]
[„Betelné šaškec toto!“] zamudrovala Shallina, manželka náčelníka Harrazima z Brrrna, o kterém od bitvy u Kachirha nebylo vidu ani slechu.
Šaman znovu a tentokrát důrazněji promluvil [„Jak už sem řekl, to jsou jen dohady“]
[„Ale…“]
[„Prošetřit a vyřešit tuto situaci je úkol pro senátní komise a příslušné vědecké ústavy,“] přerušil zbytečnou debatu Snurrk, [„Jestli se o tom této situaci mají kancléř a senát dozvědět, musíme jednat rychle. Jeden plně bojeschopný hvězdný destruktor může okupovat naši planetu i několik měsíců.“]
[„Jenže jak se chcete dostat na Coruscant? Z mé vesnice mi hlásili, že se z naší planety před hodinou pokusily dostat nějaké lodě. Byly sestřeleny. Celý prostor okolo planety je hlídán hvězdnýmu destruktory a stíhačkami.“]
[„Někdo se tam musí dostat a co nejrychleji.“]
Aréna se ztišila, zněl jen šum vrčení a hrčení. V tlumeném hovoru se každý náčelník radil se svými zástupci. Někteří přesvědčovali své podřízené, aby se úkolu zhostili, ale našli se i takoví, kteří naopak své dychtivé zástupce krotili a zakázali jim se vměšovat.
Celý mumraj byl záhy utišen mocním řevem.
[„Já to udělám!“] z jedné z horných řad v hledišti se zvedl vysoký, svalnatý a na wookieeské poměry stále ještě mladý wookiee, [„dostanu se na Coruscant!“] mladík byl ve společnosti dalších tří wookieeů, ale ani jeden z nich nepatřil k žádné skupině náčelníků, jejich hlouček zastupoval v radě klan meziplanetárních obchodníků.
V hledišti zabouřilo na protest několik náčelníků, kteří nemněli sdružený klan meziplanetárních obchodníků v oblibě
[„A jak?“] vysmál se starý shrbený wookiee.
[„Jak?! Wyrrgulhuk je nejlepší pilot, kterého znám!“] obořil se náčelník Snurrk do starce a výhružně zakroužil palcátem nad hlavou.
[„Díky obchodování znám senátora Yuruu několik let a jsme přátelé,“] uťal mladík další výsměch, [„přijme mě hned a bez otálení.“]
Většina z přísedících náčelníků se otočila na mladšího wookie s údivem a respektem v očích. Ticho ukončil Chewbacca. [„Dobře, máme dobrovolníka! Nejprve musíme Wyrrguhlukovy pomoct proletět skrz blokádu a hlídky! Máme ještě nějaké volné lodě?“ ]
Stařešinové přikyvovali, každý, kdo měl dostatečné prostředky a vybavení, do kola přihodil nějakou loď ze svého majetku.
[„Dobrá,“] ujal se slova Tarfful a začal rychle plánovat akci. [„několik našich lodí zaútočí na stíhačky nad severním kontinentem. Vyvoláme zmatek, aby přivolali posily z odvrácené strany planety a snad přilákáme i nějaké hvězdné destruktory. Pak tady Wyrrgulhuk,“] ukázal náčelník na mladšího wookie jež se přihlásil jako dobrovolník [„se svou lodí a v doprovodu dalších dvou, které ho budou chránit, pronikne obranou nad jižní polokoulí.“]
Amfiteátr se rozezněl hlasitým vrčením, když všichni náčelníci souhlasně zamručeli.
-
Řeklo se sice do dna, ale v zájmu přežití slabších členů týmu jsme se s Chlouppkem nakonec shodli, že půlka bude na ochutnávku stačit. Než se tak stalo, Sagwen stejně spala v díře po červotočomutovi, Yussi se ptal Lempixe, jestli by mu nemohl transplantovat jedna z těch kloních jater, a Jessica s Joyce se doplazily na tu první hlídku. Nezbývalo nám než doufat, že nebudou hlídkovat moc nahlas. U ohně jsme teď zůstávali jen já, Chlouppek, pětadvacet litrů bašty na příště a Rahm, který se každých dvacet minut zeptal, jestli chceme slyšet, jak přišel o fousy. Nechtěli jsme.
Podíval jsem se na zápěstí, ale protože jsem tam nikdy hodinky nenosil, s určením přesného času mi to moc nepomohlo. Odhadoval jsem však, že kdybychom byli někde blíž vesnici, mohlo by právě odbíjet klekání, takže nám ta distinguovaná degustace zabrala zhruba pět hodin.
To nebyl vůbec špatný čas, když uvážíme, že nás na to bylo nanejvýš šest a když sečteme výkon všech nezletilých, tak sedm a půl. To znamená, že jsme každý vypili necelý půllitr čistého alkoholu za hodinu, a to prosím není málo.
Pořád jsme tedy byli v úplně stejné kaši, ale bylo nám mnohem líp.
[„Půjdeme se prospat, nebo to dotáhneme?“] nadhodil jsem směrem k brachovi ve zbrani, protože mně osobně se ještě moc spát nechtělo, ale já taky dneska nebyl pohřben.
Chlouppek byl v tomhle blázen a jen se na něj zazubil, shrábl pohárky a šel jim natočit další rundu. Naštěstí tam byli i zodpovědnější osoby, než Champie. Třeba vracející se Jess s Joyce, kterým se ještě třpytily opocené tváře a prsa.
„Vy nemáte ještě dost?” promluvila překvapeně Jess a ani se netvářila, jakoby se nestalo to, co se stalo. Ono taky s koncentrací feromonů, které se táhly s ní, se slabším jedincům trhaly kalhoty v rozkroku a některým i otáčely žaludky, takže zatajováni by nemělo smysl.
„Joyce očividně taky ne,” ucedil Chlouppek, ale vyvaroval se dalším opileckým řečím a opatrně, aby ani kapku nevylil, podal Champiemu a Rahmovi lahodný mok, „jestli chcete taky, musíte si nalít. Já… uh, jsem si právě sednul,” roztáhl úsměv od ucha k uchu a pozvedl pohárek k nebi.
„Brácho, přísahám, že jestli tohle všechno přežijeme, tak uděláme nějakou píčovinu. Třeba že donutíme Wyrrgyho, jestli se někdy pomnoží, aby to pojmenoval, tak, jak budeme chtít my.”
„S tím asi nebude souhl-,” pronesla zamyšleně Jess při nalévání pro sebe a Joyce, ale zasekla se uprostřed úvahy s tím, že je blbá.
Vypadalo to, že budeme pokračovat, což mi rozhodně nevadilo. Trochu víc mi vadil ten závan feromonů, co se přivalil společně s hlídkou, nicméně Joyce jsem zažil i v pubertě a taky jsem to přežil.
[„Ještě že nemá chlupy,“] ujelo mi opět nahlas něco, co jsem si měl jenom myslet, ale naštěstí to bylo dost potichu a předávání banánovice to nijak nezdrželo. Převzal jsem dobrotu a připravoval se, že zavelím k nějakému dalšímu ráznému přípitku, nicméně Chlouppek mě předběhl s návrhem vesměs dobrým, kdyby nepředpokládal namnožení Wyrrgyho.
[„Ty vole, a není náhodou naší povinností vůči vesmíru něčemu takovýmu zabránit?“] opáčil jsem konsternovaně, až jsem se zapomněl napít, a možná mi v tu chvíli bylo i maličko šoufl.
„Eeeeeee,” zatvářil se jako přerostlý otazník a dal tak v mnohém Champiemu zapravdu, „zase když už se to stane, tak můžeme z jeho života udělat jeden velký sociální experiment.”
„Ty bys měl jít co nejrychleji do hajan, ty sociální experimente,” poradila mu Jess hned jak v ní zmizel panák.
„A povíš mi pohádku?”
„Já ti ji klidně povím. A načechrám polštář,” nabídla se Joyce a opilý chlupáč trochu zbystřil.
„Načechraný polštář? Ten já tuze rád… dáme panáka?”
[„Tak na načechraný polštáře!“] nenechal jsem se rozhodit, protože to ta potvora fialová určitě chtěla, a příkladně to do sebe kopnul. Pokud dobře počítám, byl to ten den už zhruba 32. panák, deckový, samozřejmě, ale chutnalo to pořád moc fajn. Rahm, jehož reakční čas teď dosahoval průměrného zpoždění rychlíku ve spodních patrech Nar Shaddaa, se po tom posledním přípitku zvedl, omluvil, že jde spát, a cestou na kutě sebou plácl dva metry od ohně přímo na zem. Nikdo jsme mu to nevyčítali.
„Tak a teď vy,” chytla Jess každého za jednu ruku a vytáhla je na nohy. Byli spolupracující opilci, takže to šlo poměrně snadno.
„Něco Vám odtočím, kdybyste měli přes noc žízeň,” ulila Joyce tak litr s sebou a vydali se rozvážným krokem od doutnajícího ohniště. Vstoupili přes práh domu, po schodech do patra to ani nezkoušeli - stejně tam spal Simba s Fosh a Cae, a rovnou to stočili doleva, kde prošli obývákem a zaparkovali u velké postele, na kterou děvčata svalila oba chlupáče. Joyce skutečně načechrala polštáře, jak slíbila, Chlouppek ji poprosil, ať otevře okno, že je tam z ní nedýchatelný smrad a když za sebou holky zavřely s tím, že s tím musí ještě něco udělat, byly by schopné přes dveře slyšet dušené hihňání a upíjení z železné zásoby.
-
Hihňání ustalo ve chvíli, kdy Chlouppek uprostřed věty usnul. Nedivil jsem se mu, po tom všem, co dneska prožil, bych já spal už minimálně dvě hodiny, a tak jsem přes něj přehodil deku a šel se vychcat.
Opustil jsem dům, překročil Rahma, zamířil kousek stranou k jednomu z vyloženě vhodných kořenů a cestou přemýšlel nad spoustou věcí. Především jestli skutečně neexistuje způsob, jak celý ten průser s klony ještě nějak napravit, ale byly tam i myšlenky menší, soukromější. Například na to, že za jiných okolností bych celou tuhle věc pravděpodobně vyřešil tak, že bych se tady na Kashyyyku prostě schoval a na celou trhlou galaxii bych zapomněl. Neznělo to až tak nevábně. Prostě bych si někde dál v Zemi stínů našel vhodný pařez na břehu jezera, hluboko pod korunami stromů, vykutal v něm chaloupku, pěstoval tam mrkev a choval šváby, kdo ví, třeba by mě to i bavilo. Ovšem teď, když na mě spoléhá další tucet tvorů, to prostě nepřipadalo v úvahu a já za to byl vlastně rád, i když nahlas bych to asi nepřiznal.
[„Chrápe strejda Chlouppek stejně jako Fosh?“] zívl za mnou kdosi náhle, ale protože jsem i se zpomalenými reflexy rychle poznal Simbaccu, ani jsem se neotáčel. On odpověď podle všeho stejně nepotřeboval, ospale si stoupl vedle a začal taky přispívat svou vodou do místního ekosystému. Byla to silná chvilka a troufám si tvrdit, že jestli se někdy v budoucnu osamostatní a opustí mě, určitě si na ni ještě vzpomenu.
Z dálky k nám doléhal křik ptáků a šepot větru ve větvích, vzduch voněl jehličím a vycintanou banánovicí a já si vzpomněl nejen na Miu Leptonis, ale taky na Karrambacullek, Kachirho a dokonce i na Ittummi. Možná by nebylo od věci se tam podívat, napadlo mě a všechny promile v mojí krvi souhlasily, když je to dost možná moje poslední příležitost. Ptáci řvali dál, ale oba proudy pomalu slábly a jediné, co chybělo k dokonalosti, bylo synchronizované zapínání dvou poklopců.
[„Půjdu se projet,“] oznámil jsem Simbaccovi, jako by se nechumelilo, a on to v podobném duchu přijal. Trochu podezřívavě tedy vypadal, ale co měl dělat, že? Navíc vypadal, že pořád napůl spí.
[„Kam, za mámou?“] zeptal se zpomaleně, pohledem zavadil o spící Sagwen a zase se vrátil ke mně.
[„Ne,“] zavrtěl jsem hlavou, i když lákavé to vlastně docela bylo. Tentokrát bych si možná i něco pamatoval, ale otázkou bylo, jestli to v naší situaci není spíš na škodu. Tak nějak jsem totiž tušil, že se sem jen tak znovu nepodívám.
[„Aha,“] reagoval Simbacca, když jsem dlouho mlčel, nicméně vnuknul mi tím nápad.
[„Ale ty bys tam skočit mohl,“] navrhl jsem a tentokrát už se probral dokonale, [„jenom s Jessicou, na chvilku. Ujistit se, že jsou připraveni, a taky dědečka poprosit, aby někam schoval Jungle Jet, když už jsme ho tam tak zapomněli.“] Veškeré naděje na to, že v něm odletíme, beztak smazal nález sestřeleného diplomatického transportu, takže ukrytí mého chromovaného miláčka dávalo smysl. Dokonce jsem málem navrhl, aby si ho Churr nechal, ale kdo ví, jak by si takové gesto vyložil.
[„Třeba k té houpačce? Tak jo.“] Vůbec jsem netušil, o čem to mluví, ale to já tady měl pětku v žíle, takže cokoliv.
[„Ale nejdřív se koukejte trochu prospat. A vyřiď strýčkovi, až se probudí, že letím varovat pár vesnic směrem k Ittummi, takže kdyby chtěl udělat totéž, můžeme se večer sejít ve Rwookrrorro a dát jedno nebo dvacet.“]
[„Tak jo.“]
[„Ostatní ať zůstanou tady, pomáhají Lempixovi a hlídají ho, a kdyby cokoliv, hned to hlaste, jasné?“]
[„Jasné!“] zasalutoval, už zase ospale, a odcházel zpátky do domu, pročež musel nejdřív opatrně překročit Rahma, jehož pokojné dýchání mě přimělo ještě k poslednímu dotazu.
[„Neříkals, že Fosh chrápe?“] zeptal jsem se synátora, předpokládaje, že půjde spát někam do většího ticha, ale on pokračoval ke schodům a ani se neotočil.
[„Strašně, ale mně to nevadí.“] A zmizel, takže mi nezbývalo než nad tím nevěřícně kroutit hlavou. Pak už jsem bezodkladně dojedl poslední kus studeného hada, pověsil svůj plášť na věšák v předsíni a zbytek tuniky hned vedle něj, meč si strčil do boty a pak už jenom s opaskem, v jehož kapsách se nacházelo pár kreditů a nějaké ty nezbytnosti, hurá na jeden z BARC speederů. Takže jsem řídil nejen pod vlivem, ale ještě nahý, což asi nikomu zdejšímu divné nepřišlo, ale pro mě to už byl fakt docela nezvyk a za střízliva bych to asi nedal.
***
Bylo taky velké štěstí, že Ittummi leželo na sever od naší současné pozice, protože přesně tam jsem na motorce zcela instinktivně vyrazil. Nejdřív hustým podrostem, ale postupně jsem přidával výšku a už brzy se proháněl mezi větvemi, do nichž se ještě opíralo večerní slunce. Doprovázeli mě dva Kulíci, ovšem nikoliv jako čestná lomeno ozbrojená eskorta, nýbrž jako externí senzory pro případ, že by na mě někde cestou číhala policejní hlídka s alkoholtesterem. Nebo klony, jimž by asi mohlo být podezřelé moje vozítko.
Vznášedlo svištělo závratnou rychlostí, ale stejně mě čekala dlouhá cesta. Skoro celou hodinu mi trvalo, než jsem maximální rychlostí překonal pásmo nejvyššího lesa, a to jsem lišácky letěl zkratkou nad větvemi, přičemž zleva mi na cestu svítilo stále tmavší slunce. Pak se přede mnou a pode mnou konečně otevřela vodní plocha obrovského jezera, která by mě bývala dovedla až do roztomilé dřevorubecké vesničky Okikuti, kdybych po ní nezamířil trochu víc na východ, k ústí řeky, jejíž jméno už jsem si nepamatoval. Těžko se tomu ale divit, když jsem po ní plul jednou a mohly mi být tak tři roky. Rozhodně jsem si ale pamatoval městečko Tunnatutikan na jejím břehu kousek dál do vnitrozemí, a protože tady už bylo osídlení hustší a klony jsem nikde neviděl, rozhodl jsem se, že tam zahájím svoji varovnou kampaň.
***
Než jsem proti proudu řeky dorazil na dohled od prvních domků, byl jsem úplně mokrý, ale přesto se mi povedlo prokličkovat mezi několika málo rybářskými bárkami, které vyrážely na noční lov, a zaparkovat u nejbližšího mola.
Tunnatutikan nebylo velké městečko, ale žilo tam víc chlupáčů než v mnohem rozlehlejších sídlištích, asi že jim řeka poskytovala nevyčerpatelný zdroj obživy. A taky to tam kvůli němu mnohem víc smrdělo. Od mol se táhly řady stánků, nyní zavřených, kde rybáři nejspíš od časného rána prodávali svoje úlovky, ale takhle navečer byl všude relativní klid. Tu a tam se někde pohyboval někdo z obyvatel, ale většinou mi nevěnoval víc než jeden pohled.
Po krátkém nasátí zdejší atmosféry jsem vyrazil do středu městečka, pod dva velké wroshyrové pařezy, kde se nacházela tržnice kombinovaná s radnicí. Matně jsem si vybavoval, že mě tam kdysi dávno vzal táta, ale absolutně mi nenaskakovalo proč.
Ne že by na tom záleželo. Vystoupal jsem po schodišti v jednom z kořenů pařezu až na nádvoří před vlastním vstupem do domu místního náčelníka, pozdravil dva strážné a požádal o audienci u šéfa.
[„Není tady,“] zabručel první.
[„Hned ráno odletěl na nějaký sněm a ještě se nevrátil,“] dodával druhý, nicméně když jsem si řekl o nějakého zástupce, vyhověli mi a ani jsem je k tomu nemusel nijak nutit. Než jsem si pak stačil uvědomit, že sněm náčelníků je vlastně docela logická věc, otevřely se dveře a stál v nich nazlátlý Wookiee v brnění tak tlustém, že jsem nemohl nepoznat oběť několika mých dávných vtipů právě na to téma.
[„No to mě poser,“] ujelo mi dřív, než na mě zástupce náčelníka stihl proti zapadajícímu slunci zaostřit, [„tančíku? Že tys zase užíral šrouby a přibral?“] Mírné zděšení v jeho tváři sice chvíli vydrželo, ale pak konečně sepla ta správná synapse a on pochopil.
[„Jenom matky. Hlavně tu tvoji,“] odsekl, ale rázem se usmál a podával mi pravačku k potřesení, což jsem nemohl odmítnout. Shoran, jak se Wookiee jmenoval, byl jedním z velitelů té vtipné kolonizační patálie na Alaris Prime, které jsem se účastnil krátce poté, co mi Joyce utekla do světa, a už tam nosíval úctyhodný hrudní pancíř, který během krátké šarvátky s Obchodní federací ještě vylepšoval. Teď mohla ta věc vážit stejně jako on a měl jsem podezření, že ji nesundavá hlavně proto, že už to prostě nejde.
[„A nemáš bejt mrtvej, stejně jako ona?“] kontroval jsem něčím, co on sice nevěděl, ale očividně mu to bylo fuk. Pochopil, na co narážím – že se po té Alaris Prime, kterou jsme společně s Qui-Gonem a Attichitcukem vyrvali ze spárů Obchodní federace, krátce po začátku války prohnala armáda mojí dobré kamarádky Sev‘Rance Tann a napáchala tam docela drsné škody.
[„Já tam po válce nezůstal,“] mávl rukou, [„začalo to tam smrdět komercí, všichni se hrnuli do vývoje nových technologií a mně se zastesklo po obyčejnějším životě rybářů, tak jsem se vrátil na Kashyyyk.“] Jo, to dávalo smysl. Než jsem se však stačil zeptat na osud několika dalších chlupáčů, které jsem si z nějakého důvodu zapamatoval, uhodil Shoran hřebíček na hlavičku.
[„Co sem přivádí tebe, to asi taky nebude náhoda, co?“] odtušil, ale otázka to vlastně nebyla. Spíš pokyn, ať to rychle vyklopím, doprovázený podezřívavým nakrčením očí a čumáku. A já neměl v plánu zdržovat, tuplem když teď můžeme vynechat tu část, kdy neznámému náčelníkovi vysvětluji, kdo jsem a proč mi může věřit.
[„Ne,“] zavrtěl jsem hlavou a polkl myšlenku na to, že pozvat mě dovnitř na panáka by klidně mohl, [„jdu vás varovat. Nevím přesně, co se to děje, ale klony u Kachirha začaly střílet do vlastních řad a podle všeho se to děje všude po galaxii.“]
[„Něco takového říkal už bratránek, když zval náčelníka na ten sněm,“] přikývl Shoran. Bylo zjevné, že až doteď doufal, že se jedná jen o nějaké nedorozumění, ale můj příchod všechny ty naděje zabil. Sorry, kámo.
[„Mám to od důvěryhodných svědků, našli jsme i sestřelenou diplomatickou loď s coruscantskou delegací a mám z toho celkově fakt špatný pocit.“]
[„Toho jsem se bál,“] odvětil beze známek úsměvu. Jestli si z bitvy o Alaris něco pamatoval, bylo to určitě to, že špatný pocit není u Jedie radno podceňovat. Až teď si každopádně prohlédl můj úbor, tedy boty a opasek, ale nijak to nekomentoval a pokračoval. [„Nicméně už jsme začali projednávat krizové plány a jenom čekáme na návrat válečníků, co tam šli bojovat.“]
Nadechl jsem se, ale nějak jsem neměl sílu mu brát další naději. Z jeho pohledu bylo navíc jasné, že sám mnoho bojovníků nečeká.
[„Být vámi,“] spustil jsem konečně, [„pro začátek bych schoval stranou pár zbraní. Možná je to jenom blbost a hned se to přežene, ale jestli toho chaosu využije Konfederace, čekají Kashyyyk těžké časy.“] A to jsem ještě netušil, že ve skutečnosti to bude mnohem tragičtější a že ty zbraně k něčemu budou až o pěkných pár let později.
[„Zakopeme něco pod pařez,“] slíbil, promnul si zlatavé vousy na bradě a já byl fakt rád, že s sebou nemám Simbaccu, protože vzhledem k té barvě by ten trotl určitě měl nějaké nevhodné poznámky a chudák mrňous by to nechápal. [„A možná bychom mohli zkusit zrekrutovat jednoho Jedie...“]
Pořád si zamyšleně mnul vousy, ale u toho mě pobaveně sledoval, takže bylo jasné, že mluví o mně. A to už jsem se skoro bál, že zapomněl, jak jsem na Alaris mával mečem a vyhazoval droidy na oběžnou dráhu.
[„To je ten nejhorší nápad, jaký jsem dneska slyšel,“] ucedil jsem a ani se u toho moc nesmál, aby pochopil, že mluvím vážně, [„protože jestli někdo zjistí, že jsem tady byl, dost možná vás vybombardují z oběžné dráhy. A to jsem z řádu před nějakou dobou odešel.“] Nad pivem bych to s ním probral docela rád, ale trochu mě tlačil čas a hlavně jsme to pivo neměli.
[„Zkusit jsem to musel. Můžu pro tebe ještě něco udělat, než poletíš dál?“]
[„No, vlastně jo,“] přiznal jsem, maje na paměti cestu na motorce, kde mi v té rychlosti vzhledem k odloženému oděvu poněkud táhlo na… záda. [„Nemáš tu pár postradatelných svršků?“]
Soudě podle toho pohledu spíš čekal, že si řeknu o Scythe nebo dva, a chvíli to skoro vypadalo, že mě podezírá z nějaké nejapnosti, ale pak mě sjel pohledem a asi pochopil. A štěstí stálo při mně, protože si mě přeměřil pohledem, naznačil, ať počkám, a po chvíli strávené v radnici se vrátil s balíkem.
[„Nechal to tady Weebacca, náš údržbář, když práskl do bot s tím, že má super plán, jak zbohatnout,“] vysvětloval, když mi to podával, a já brzy seznal, že jsem si sotva mohl přát ideálnější outfit. Jednalo se totiž o montérky se spoustou kapes, mírně obnošené a v mojí velikosti, v nichž budu nejen nenápadný, ale ve kterých se na mě nejspíš někteří lidé ani nepodívají.
[„Paráda, díky. Odpracoval bych si to, ale asi radši poběžím, ať stihnu varovat další vesnice, každopádně máš u mě pivo,“] poděkoval jsem, zatímco jsem se přímo na místě převlékal a házel věci z opasku do kapes, a jeho to očividně pobavilo.
[„Vyberu si ho, až se stavíš příště, třeba to bude dřív než za… devatenáct let,“] ucedil, ale pracku mi stiskl tak, jak se patří, a já mu to s úsměvem odkýval, nevěda, že tou dobou budu mít trochu jiné starosti a hlavně nakročeno k velkému dobrodružství s Wyrrgym. Dopíče.
Než jsem prošel ještě tišším městem zpátky k molu a speederu, slunce už se schovávalo do stromů na západě a do jeho zmizení za horizontem moc nechybělo. Radši jsem na to šlápl, protože letět lesem v okolí Chenachochanu za tmy, tomu se rozumná bytost vždycky radši vyhne. A i já jsem si dovedl představit lepší způsob trávení pozdního večera.
***
Pokračoval jsem pár kilometrů proti proudu řeky na sever, pak se spolu s ní stočil prudce na západ a tam mi zmizela mezi opět se zvětšujícími stromy. Za dne bych to asi zkusil proletět, ale teď bylo bezpečnější to vzít horem, což mě ve výsledku ani moc nezdrželo.
Nestačil jsem navíc ani nabrat plnou rychlost a už jsem spatřil první světla Chenachochanu. Jednalo se o malou vesničku rovněž na povrchu, jejíž nevelká populace se v dobách mého dětství věnovala převážně těžbě rudy z jednoho tamního dolu. A co jsem tak koukal na množství světel, do dnešních dnů se počet obyvatel spíš snížil než zvýšil: většina oken byla tmavá, i když to mohlo být záměrné zatemnění, a hospoda, do níž jsem s tátou chodíval prodávat preclíky, dokonce vypadala zavřeně. Smutné.
Přistál jsem na náměstí, jen pár desítek metrů od kořene wroshyru, zpod nějž na mě civěla černá díra vstupu do dolu, a vzpomínal, kde tady sídlí nějaká ta samospráva. Hospoda se bohužel použít nedala, ať už jako místo hromadného varování obyvatelstva nebo jako zdroj informací při hledání domu náčelníka, a tak jsem se letmo rozhlédl po okolních příbytcích a zkoušel najít ten nejreprezentativnější. Naštěstí mě v tu chvíli míjela jediná živá duše v dohledu.
[„Zdařbuh, pyčo,“] pozdravil mě zdejším svérázným dialektem a ťuknul si do kšiltu čepice, [„hledaš někeho, sódruhu?“]
[„Nazdar,“] oplatil jsem pozdrav, ignoruje zježení chlupů v nose při tom oslovení, [„potřeboval bych mluvit s... se soudruhem náčelníkem.“]
[„Ten je na ňakem sněmu kadesi u Kachirha,“] pravil, mávl rukou a přišlo mi, že kdybych neměl ty montérky, asi už mě poslal do háje jako zkurveného měšťáka. [„Ale jeho zastupce by ňal byt s chlopama u doktora.“]
[„Něco vážného?“] optal jsem se, nikoliv v náhlém záchvatu zdvořilosti, ale protože to znělo vážně. Jestli byl u lékaře zástupce náčelníka a nějací další chlapi, smrdělo z toho buď důlní neštěstí, útok Trandoshanů nebo…
[„Si kuř, pyčo. Naš Fárač hraje s Hromosvodama Zhamberrk o třeti místo v lize a doktor ma jako jediny holopřijmač.“] Takže obyčejný případ masové demence, oddechl jsem si a pro jednou to zvládl neříct nahlas.
[„A můžu s nimi mluvit?“]
[„Bať, ja tam du tež,“] souhlasil bodře, mávnul rukou k jednomu z domů a pak přišla otázka, které jsem se obával, [„fandiš taky Fáraču, ne?“] Trochu váhavě jsem přikývl a snažil se odhadnout, o jakém sportu by tak přibližně mohla být řeč, nicméně jeho to pochopitelně moc neuspokojilo.
[„Neboj, za to se tuna nemusiš stydět, tu fandime všici!“] snažil se mě povzbudit a já doufal, že už tam brzy budeme, [„a kdo nefandi, tož teho sme už davno vypraskali za Urral.“] Začal se chechtat, co jen mu prachem zanesené plíce dovolovaly, a já se přiměl aspoň k rozpačitému úsměvu. Něco mi říkalo, že čím míň teď budu mluvit, tím později odsud budu muset ujíždět před salvou kamení, oštěpů a mávátek. Než se chlupáč dosmál, stáli jsme před dřevěnými dveřmi, zpoza nichž se ozývalo hurónské řvaní, a on je bez rozpaků otevřel.
Host do domu, hůl do ruky, projelo mi hlavou, když se pohledy zhruba dvanácti podobně urostlých chlupáčů reflexivně otočily ke dveřím a zůstaly stát zavrtané do mého ctěného ksichtu. Zkusmo jsem jim mávl na pozdrav, zahleděl se na trojrozměrnou modrou projekci uprostřed kulatého pokoje a ani teď si nebyl jistý, jaký sport to vlastně sleduji.
[„Vedu navštěvu, Tallamitto,“] ohlásil můj doprovod a oslovený mu věnoval pohled ještě podezřívavější než zbytek, [„ale nebojte, chalani, je naš!“] Netušil jsem sice, co tím myslí, a už vůbec se nespoléhal na to, že by to mohlo nějak déle vydržet, ale bručouny kolem stolu to očividně uklidnilo a všichni až na zástupce náčelníka mi přestali věnovat pozornost. Tallamitta, uhlově černý Wookiee s jakýmsi barevným znakem přes ksicht, mi pokynul, ať si sednu na rybářskou stoličku vedle něj, a podával mi plechovku s pivem. Sám si otevřel nové, pozvedl ho k přípitku [„tak na naše, ať to uhrajijó aspoň na remízu!“] a následovalo něco, co se dost podobalo našim seancím v Zeleném lampionu. Jenom místo nás, kultivovaných bytostí, se toho účastnily buldozery a mám podezření, že víc piva skončilo na zemi než v nich.
[„Tož spusť,“] pokynul pak zástupce, když jsem se napil taky, ale ani na okamžik neodpoutal zrak od hry. Napil jsem se tedy ještě jednou, říhl si, abych zapadl, a spustil.
[„Nesu špatné zprávy z Kachirha,“] řekl jsem a přemýšlel, jestli bych neměl zkusit taky nahodit ten přízvuk, nicméně na to jsem v sobě pořád neměl dost piva, [„klonová armáda se tam otočila proti Jediům a začala střílet i do našich, tak...“]
[„GÓÓÓÓL!“] rozeřvali se v tu chvíli všichni včetně Tallamitty, takže to znělo, jako by na nás z nebe padala celá separatistická flotila. Začalo hromadné bouchání do prsou a nějaké to plácání a já dostal další pivo. Nechápal jsem, proč se tak radují, když jejich tým podle všeho pořád prohrával s Hromosvody šest set padesát ku dvanácti, ale protože mi to vyneslo další chmelovou šťávu, nehodlal jsem jim tu radost kazit. Moc.
[„...tak jsem vás přišel varovat. Jestli máte zbraně, možná bych je schoval v tom dole, pro všechny případy.“]
[„Máme kotel takých fasa dýmovnic,“] ucedil Tallamitta, nicméně nadále mi nevěnoval téměř žádnou pozornost a cintal si pivo na bradu.
[„A heště ty obušky, co sme čórli těm vycypeným fízlům na mistráku ve Rwookrrorro,“] připomněl mu další.
[„A Yharrek má doma boxera z mandalorianske oceli.“]
[„Výborně,“] pochválil jsem jejich výběr, ne snad že by mě někdo poslouchal, [„vidím, že tady je všechno v pořádku, tak… já zas půjdu.“]
Teď už mi pozornost věnovali, a to pro změnu víc, než by mi bylo milé. To zmatení v jejich očích, jak naprosto nechápali, proč chci odejít před koncem takhle super zápasu, mi připomínalo Simbaccu, když jsem mu vysvětloval, že ten lančmít po záruce už se hodí tak akorát jako návnada na ryby.
[„Včil?“] zmohl se konečně jeden z nich na slovo.
[„Dokoukám to v Ittummi,“] zkusil jsem, ovšem asi mi to nevěřili.
[„Tam než dohákuješ, tak bude po všom!“] rozhodil rukama ten samý, co připomínal obušky, a ostatní živě přikyvovali.
[„Vždyť je to jenom přes les,“] namítal jsem, nicméně logika tady teď neměla místo. Zděšení se u některých jedinců viditelně měnilo v podezření a
[„Eslivá on nejni Zhamberrák,“] cedil skrz zuby ten největší, pochopitelně, a propaloval mě pohledem. Tušil jsem, že bránit se nemá cenu, protože kdo ví, kolik v sobě těch piv mají a jak moc si chtějí frustraci z neodvratné prohry vybít na nejbližším civilistovi, nicméně mluvit jsem musel.
[„Já že jsem Zhamberrák?“] ohradil jsem se co nejhlasitěji a snažil se kromě improvizovaného lhaní trochu zvětšit, to na výtržníky občas zabíralo, [„já, jehož matka sešívala Fáračum dresy a jehož otec… hele, faul!“]
Viděl jsem, jak se jim rozšiřují zornice, jak se rychle otáčí k hracímu poli a jak doufají, že nějaký ten zhamberrský mamrd dostane červenou, ale dlouho jsem to sledovat nemohl. Bleskově jsem vyběhl ven, zablokoval dveře tou rybářskou židličkou a než ji druhou ranou rozmlátili na cucky i se dveřmi a futry, už jsem byl skoro u speederu. Trochu jsem se bál, že po mně začnou střílet, ale zavčas jsem si vzpomněl, jakým arzenálem tady oplývají, a protože motorka naskočila hned napoprvé, ani jsem nemusel moc spěchat. Za letu nad jejich hlavami jsem dopil pivo, hodil plechovku Tallamittovi pod nohy a pak už stačilo otočit to na sever, kde bych měl co nevidět spatřit ono milované městečko, ze kterého jsem před třiašedesáti lety vyrazil do světa.
-
Ze sna ji vytrhl výkřik nějakého zviřátka, které skončilo ve chřtánu nějaké příšery, a i když se jí ještě trochu motala šiška, napadlo ji, že by možná byl dobrý nápad dojít posbírat Rahma a odvést ho dovnitř. Přeci jen – ohnišťě už jistě dávno vyhaslo a nechtěla ho sbírat ráno roztahaného všude po dvorku.
Zívla mocně jako lev a až pak otevřela oči. Ležela v posteli pod velbloudí dekou a na tváři se jí točil „ranní“ dech její růžové polovičky, která se k ní tulila a asi se jí zdálo něco hezkého, protože ji na stehně ze spaní prováděla kopulační pohyby, jakoby byla vzhůru.
Pohladila ji prsty ve vlasech, políbila na rty a vysoukala se zpod deky, aby si došla na záchod a cestou zkontrolovala Togoriana.
Otupělá rozespáním a zbytkáčem došla do kuchyně, kde si natočila sklenici vody. Mokrý flek na kalhotách ji studil na stehně a svědění na prsu ji zprvu přišlo jako kousanec od komára, ale po zběžné kontrole bylo zřejmé, že ji do něj kousla Joyce a vedle se postarala i o cucflek hýřící všema barvama.
„Žeby měl Chlouppek pravdu?“ povzdechla si a udělala si myšlenkovou upomínku, že se musí doma mrknout do skříně neřesti, aby se Joyce trochu uklidnila. Otočila do sebe sklenici a vydala se na záchod. Když míjela schody, ze shora se ozývalo sborové chrupkání a nic nenasvědčovalo tomu, že by tam nikdo nespal.
Dveře skříply, jak je tu nikdo několik let nepoužil, a uvelebila se v kadibudce, která stála jen pár kroků od domu a stejně jako dům i ona byla vydlabaná do kořene. Rahm se zdál živý, tak ho vezme na cestě zpět.
Studené dřevo ji štíplo do zadku, ještě zkontrolovala, že je tu nějaký list kakulohy, místního ekvivalentu toaleťáku, a najednou měla spoustu času na přemýšlení.
Ještě se nestihla rozhodnout, jestli je ten celý výlet úspěch či fiasko.
Záleželo jak se to vezme. Fiasko to bylo proto, že se zdá, že z Jediů se stal galaktický nepřítel číslo jedna, kloni napadli místní, nahoře mají ještě pár parťáků, o které je třeba se postarat, a při tom všem umřel Lacien. Na druhou stranu to byl velký úspěch, neboť se jim podařilo zachránit Karrambacullek před otrokáři, zničit konfederační plán na konečné zúčtování, díky tomu se vyhnout prvotní čistce a dostat se až sem. A to vše pouze s jedním padlým. To prosím není málo, přátelé. Podařilo se jim uspět tam, kde jiní selhali. Ty roky výcviku, kdy se na podobnou situaci vlastně nepřímo připravovali, nebyly ztrátou času.
Máčkla si na kousanec od Joyce a otisky zubů se zalily do červena. Jestli tohle někdo uvidí… stačí, že ucítí tu ryb-.
[„Brýtro,“] vytrhl ji z myšlenek Simba tak nečekaně, až to leknutím žbluňklo, [„ty už nespíš?“]
„Ne,“ zavrčela, protože vybavování se na hajzlu úplně nesnášela. Simba si to ale vyložil jako vždy po svém.
[„Taky mě to trochu prohnalo,“] přiznal bez výčitek a zaslechla jak něco težkého dosedlo a opřelo se zvenku o dveře, [„táta říkal, že se máme jít podívat za mámou a dědou.“]
„To je skvělý nápad, nechceš mu jít říct, ať nám zabalí svačinu?“ pokusila se ho.
[„Chci, ale nepůjde to,“] odpověděl a nastala až moc dlouhá chvíle ticha, během které Jess očekávala, že ji odpoví proč, ale Simbovi to asi nepřišlo důležité a díval se po motýlech, nebo tak něco.
„Simbo,“ zavrčela, „proč to nepůjde?“
[„On se jel podívat do Ittummi. Prý mám strýčkovi říct, že se sejdou ve Rwookrrorro na pivo nebo dvacet,“] odpověděl a byl pyšný, že si to pamatoval docela přesně.
„Dobře, tak běž udělat svačinu, nebo ještě chvíli počkej a pak nám ji udělám já.“
[„To by.. ehm, bylo prima, ale já to určitě zvládnu… všechno nesníst. Možná,“] vyskočil na tlapky a pelášil do domu, protože i když svou mistrovou miloval z celého srdce, už ho dneska dostatečně prohnaly jiné věci.
***
Rahm šel zvednout docela snadno, spolupracoval a docela i komunikoval.
Prý si do něj nějaká herka kousla, ale píchnul ji vidlemi a dala pokoj. Nebyla v pozici, ve které by mu mohla oponovat, a pomohla mu trefit se do dveří a uložit se na rohožku hned za nimi.
„Simbo!“ houkla šeptem, aby nebudila ostatní a ozvalo se jí jen cinknutí sklenic z kuchyně. Když vešla dovnitř, spatřila zrzavého otesánka, kterak má pusu upatlanou od marmelády a nohama se snaží sundat z rukou sklenice, ve kterých mu uvízly, když z nich doloval sladkou dobrotu.
[„Zaútočila na mě!“] bránil se dřív, než stihla cokoliv říct. Nijak to nekomentovala, jen k němu přistoupila, z rtů mu prstem setřela vrstvu oranžové dobroty a strčila si ji do pusy. Exploze chuti ji hodila zpět do dětství, kdy ji takovou mazala mamka na chleba. Broskvová s mátou. Lepší džem nikdy v životě nejedla. Simba musel narazit ve spíži na poslední zásoby, které po její mamce zůstaly. Obešla chlapce, který se tvářil překvapeně, že už mu od té příšery dávno nepomáhá, a došla do spíže, kde chvíli hledala, až vzadu našla ještě tři poslední sklenice. Spadl jí kámen ze srdce.
„Je dobrá, viď?“ vrátila se k němu a poručila, ať rozevře dlaně, jinak se z toho nedostane.
[„Moc, zbylo ještě? Ať máme tu svačinu…“] poslechl a když trochu zabrala, uvolnila mu jednu ruku, kterou vrazil hned do pusy, aby z ní dostal vše, co na ni normálně nepatřilo.
„Dáme si něco jinýho. Mamka po sobě nenechala recept a když je sníme, už je nikdo nikdy neochutná. Až se to tu přežene, vrátíme se pro ně a zkusíme ten recept znovu objevit, jo?“
Návrh to byl perfektní a Simba ani nepodotkl, že to znovuobjevování by nechal raději na někom kompetentnějším než jsou oni dva. Ostatně, osvobodil i druhou ruku a byl uprostřed očisty, při které by ho zbytečné mluvení jen zdržovalo.
Jess se vrátila zpět do spíže, kde našla několik plechovek trenčianského párku s fazuľou a čtyři rovnou odebrala.
„Hele, hlad mít nebudeme,“ houkla na něj, když to nesla do batohu, který byl ve vedlejší místnosti.
[„Chceš se vsadit?“] ozvalo se z kuchyně.
Ještě si zkontrolovala, že má na opasku svůj světelný meč a dejchátko a v uchu vysílačku, kdyby bylo třeba. Byla vlastně připravená a za tu chvíli se jí podařilo vzorně vystřízlivět.
[„Jess?“]
„Rozevři dlaně, hned jsem u tebe.“
[„Dík.“]
***
Šli pěškobusem, protože jejich kroky mířily nejdřív do Tyrvrarru, kde si půjčí něco, co je menší pěst na oko než klonová motorka, a budou pokračovat do Karrambaculleku. Než se vydali pěšinou zpět k vodopádu a pak po schodišti vydlabaném po obvodu majestátního kmene, nezapomněli se řádně rozloučit. Zatímco se Jess loučila s Joyce a kladla jí na srdce, ať Chlouppka nebudí a až se probere sám, vyřídí mu, že má rande s Champiem ve Rwookrrorro, Simba úkoloval Rahma, který byl stočený do klubíčka na rohožce, aby po dobu jeho nepřítomnosti dával pozor na holky. Úplně nakonec nakoukli do dílny, která smrděla vnitřnostmi a krví a v ní pozdravili Lempixe, kterého na tuty viděli, jak z otevřených lebek něco ochutnává. Urychleně mu řekli ahoj a raději vypadli, než se o něm dozví nějakou další znepokojivou věc.
Překonat dva a půl výškových kilometrů nebyla prdel a po hodině už to bylo na nohách znát. Naštěstí nemuseli šlapat celou tu štreku až nahoru. Potřebovali jen vystoupat natolik, aby se dostali na úroveň, na kterou sjíždí liánovými výtahy lovci a mladící připravení na zkoušku dospělosti.
Les kolem nich byl podezřele tichý a s každým krokem očekávali nějakou levárnu.
Naštěstí k ničemu hroznému nedošlo, jen se nějaký vakoveverkomut snesl na Jess, jejíž červené vlasy přišly hlodavci jako lákavá pochoutka, a dostal pěstí do čenichu, takže plachtil za pištivého nadávání na nějaký jiný vořech.
Výtah fungoval na principu protizávaží a byl seřízený tak dobře, že i když společně se Simbou nevážili jako jeden průměrný chlupáč, stoupali plynule a uspokojivou rychlostí. Do deseti minut se výtah zastavil a oba dva zívali, aby vyrovnali tlak v uších. Nacházeli se nějakých čtyři sta metrů od prvního domu Tyrvrarru a podle toho, co viděla, tak se vedle něj kupila bytelná barikáda, za kterou hlídkova jedna pruhováná ženská a prošedivělý stařec.
[„Stuj nebo střelím,“] okřikl je varovný hlas a až k nim se zaleskla optika blasterové lovecké pušky. Účinný dostřel téhle zbraně byl nějaké dva kilometry. Na tuhle vzdálenost by je to prostřelilo jak nic a i s mečem v ruce by měli co dělat, aby dokázali zareagovat dostatečně rychle na kryt.
[„Vždyť stojim,“] houkl nazpět Simba s rukama pro jistotu nad hlavou, ale když mrknul na Jess, co dělá, a viděl, že se k ničemu takovému nerozhoupala, dal je zase dolů.
„Otče Furro, to jsem já, Jessica, dcera Luccyzbann. Můžete na nás přestat mířit tou špuntovkou?“ zavolala familierně, ale krok kupředu se udělat neodvážila.
[„Luccyzbann přece nemohla mít děti,“] podivovala se pruhovaná a Simba díky svému dobrému sluchu postřehl, praskot vysílačky, kterou zapnula a něco do ní začala huhňat.
[„Nemohla, ale adoptovala tohle čertovo kvítko! Co ty ses mi nakradla švestek a hrušek!“] lamentoval dědula a Simba si říkal, že jeho děda by už určitě střílel. [„Co tady pohledáváš? Od smrti Luccy ses tu neukázala!“]
„Špatné zprávy nesu, kdo tady tomu teď velí?“ vykročila následovaná svým padawanem, když na ně důchodce s puškou mávnul, a nehodlala se ospravedlňovat, proč tu od té doby nebyla.
[„Náčelník i jeho syn odešli do Kachirha a od té doby jsme o nich neslyšeli,“] odpověděla ji pruhovaná a i když se v ní Jess snažila rozpoznat nějakou kamarádku z dětství, nedokázala to.
[„No proto chceme vědět, kdo tomu tady velí teď, neasi,“] zdůraznil Simba původní otázku a tvářil se moc důležitě.
[„Kanrryuh, drzoune. To je mi teda pěkné vychování!“] frflal Furra a nejraději by Simbu vytahal za uši, [„toho máš taky z Chrámu?“]
„Ne, z Karrambaculleku, ale nezakecávejte se a řekněte, kde strýčka najdu.“
[„Rozbil krizový štáb v hospodě. Tam na něj určitě narazíš,“] odpověděla pruhovaná hbitě, než stačil Furra nabrat vzduch do plic a ukázala směr, kterým se mají vydat. Jess věděla kudy, však tu žila a Chlouppek ji do hospody čas od času vzal. Vydali se tedy do nitra vesnice a míjeli vylidněné domy, vypálené stopy po výstřelech ve dřevě a také několik květinových věnců u pár vchodových dveří.
V patách měli Furru, který jim vysvětlil, že před dvěma dny tu měli problém se Zygerriany, kterým se podařilo uletět s plným transportem zajatých místních. Proto ty věnce.
Pro ty, co tu zůstali, to musela být těžká rána. Možná mají představu, že do několika dnů vyšlou trestnou výpravu a do měsíce se tu všichni zase shledají. Kdyby jen tušili…
Hospoda Hrbatý Hrozen hučela hlukem hněvivým. Hostinský Hrrub hýkal, že na co ještě čekají, že už by měli být dávno v lodích a pronásledovat ty zkurvený mačky, nebo tak nějak to říkal, a nalejval všem tyrvarrský rum. V hospodě nebylo narváno, bylo tam prázdno, dalo by se říct.
Pamatovala si ji věčně plnou, ale teď, když zde chyběla většina chlapů, protože buď padli u Kachirha nebo kdo ví co, tak nad tím pohledem pocítila smutek.
Uprostřed místnosti byl velký, masivní stůl, na kterém bylo několik korbelů, talíř s husomutem a také několik map a holoprojektor. Ostatní stoly byly roztahané po vesnici a sloužily věrně na barikádách.
Nad stolem se skláněli tři chlupáči a čtvrtý, hostinský Hrrub, doplňoval občerstvení a nadával tak, aby nikoho nerušil, ale přitom byl moc dobře slyšet.
[„Vedu ti sem to čertovo dítě,“] představil je Furra a hrnul si to ke korbelu s rumem, aniž by čekal na reakce pánů od stolu. Ti samozřejmně zvedli hlavy a tomu prostřednímu se protáhla tlama v zubatý úsměv.
[„Jessica?“]
„Přesně tak, strýčku,“ usmála se taky, protože Kanryho viděla naposledy na pohřbu, a Simbacca si oddechl, že čertovým dítětem taky jednou není on sám. Kanry se nezměnil, byl stále vysoký, stavbou těla spíš Chlouppek než Wyrrgy. Na ramenou měl zelený hraničářský přehoz a přes prsa bandalír se zásobníky a nějakými kapsami. Srst měl hnědou se špinavě blond žíháním. Oči měl čistě hnědé a levý dolní špičák ulomený. Což bylo zvláštní, protože Wookieeům přeci zuby dorůstaly.
[„No mě snad vomejou,“] obešel ukvapeně stůl a šel jí vstříc v obětí, [„když mi zavolali, že seš tady, myslel jsem, že je to nějaká mýlka. Co tady děláš?“]
[„Nese špatný zprávy.“]
[„Mlč, dědku! Furra si nevšímejte, už jenom to, že tě vidím živou a zdravou, je dobrá zpráva sama o sobě. Viděla ses s Chlouppkem?“]
„Viděla. Dokonce jsem ho ukládala do postele,“ přímáčknuté na hruď jí nebylo moc rozumět.
[„To já před včerejškem taky, ale pak mi z ní utekl.“]
„To zní jako on…“
[„Já jsem tady taky,“] připomněl se Simba.
„Kanry, tohle je Simba, vnuk Churra z Karrambaculleku. Simbo, tohle je tvůj další strejda,“
napravila tohle fopá co nejrychleji Jess.
[„Strýček Wyrrgy?“] zeptal se Simbacca, který si zmíněného pořád neměl moc šanci prohlédnout.
„Ne, Kanry, s tím je větší legrace a nešilhej po té huse. Máme vlastní jídlo.“
[„Ahoj, stejdo.“]
[„Takže princátko z Karrambacullecu s sebou taháš, to jsou mi věci… Ahoj Simbo, rád tě poznávám. Tyjo, když jsem se viděl s tvou mámou naposledy, taks byl ještě na houbách.“]
[„Jo, na houby já chodím rád. A strejdo, když jsme ti příbuzní, můžu ochutnat vzorek?“] moc ho nevnímal, ukazoval prstem na husu a než stihla Jess vykřiknout varování, Kanry mu to odkýval.
„Za chvíli budeš litovat toho, žes mu to dovolil,“ pronesla prorocky, když viděla, jak na toho nebohého dutého ptáka nalítl, „ale to budeš i toho, že jsem přišla. Furra má pravdu, nesu špatné zprávy.“
[„Posaď se a řekni, co se děje,“] mávl na Hrruba, ať ji donese čerstvě natočený bramborový džus, jak říkali Tyrvrarráku pro turisty, a sedl si vedle ní na jednu z mála židlí, co tu byly.
„V Kachirhu se to monstr podělalo. Kloni zaútočili na Jedie a na naše, kteří je chránili. Chlouppek odtamtud vyvázl jakžtakž živý, Wyrrgy pomáhá prý Yodovi, nebo tak něco.“
[„Ach… nějaké zvěsti se k nám už dostaly, ale stále jsem doufal, že je to jen nějaké nedorozumění… duchové, aspoň že ti dva jsou v pořádku.“]
„Jo, jsou,“ přikývla a napila se. Uu, krk ji sežehl plamen, ale setsakra dobrý. „Přišla jsem sem, abych vás varovala. Je dost možný, že se tohle jen tak nepřežene. Posbírejte co nejvíc zbraní, cenností a někam je schovejte, dokud to ještě jde.“
[„Z toho prvního tu máme hromadu trandoshanských a zygerrianských hraček, co jsme je s tvým tátou před dvěma dny vymlátili. Postarám se o to, aby jsme je schovali na dno Varfu. Je hluboký a hledat je tam nikdo nebude.“]
„Dobrý nápad. Až půjdeš kolem, dej mamce kytku na hrob…“
[„Asi se tam nezastavíš, půjdete, viď?“]
„Půjdeme,“ zkontrolovala koutkem Simbu, jak v něm mizí poslední kost z talíře, „nepůjčíš nám něco, čím se dostaneme rychle do Karramba?“
[„Hmm, máme tu jeden katamarán pro všechny případy…“]
„Bereme a možná i vrátíme,“ přiznala, že hrozí, že nevrátí a kopla do sebe zbytek rumu.
O pár minut později už seděli v malém dvoumístném katamaránu a rotor se točil o sto šest.
Jess ještě objala Kanryho, nakázala, ať pozdravuje sestru, a šlápla na plyn.
Furra je, společně s chumlem chlupáčů, kteří měli na Chlouppka a na vše s ním spojené pifku, propaloval pohledem a Simba jim to s mastnou pusou vracel, hrozil zaťatou pěstí a volal: [„Jestli nás prásknete, tak vám děda vyhlásí válku!“]
-
Když jsem dorazil do Ittummi, byla už tma a nad městem visely černé mraky, jako by obyčejný déšť nebyl s to dostatečně dokreslit hutnou atmosféru, kterou jsem tam nalezl. Do noci zářilo jen několik oken a strážní ohně na nedaleké pevnosti, zbytek jako by se utápěl v depresi pod černým hávem smutku.
Ittummi patřilo k těm technologicky vyspělejším městům s pečlivě udržovanou komunikační sítí, a tak nebylo těžké si domyslet, co se tu přesně stalo. Přesto jsem spořádaně zaparkoval, vyrazil předat svou zprávu a cestou měl spoustu času na nostalgické přemýšlení. Bylo to možná zvláštní, ale nedalo se říct, že by mi to místo nějak výrazněji chybělo. A to ne proto, že jsem se tu jednou stavil už před rokem, kvůli pozůstalosti po rodičích, nýbrž proto, že jsem to tu už dávno přestal považovat za domov. Vždyť i najít můj dávný dům mi před tím rokem trvalo skoro hodinu, a to se obytná část města změnila ze všeho nejméně. Jinde vyrostly nové budovy, místní přistavěli několik plošin a pár starých, nemoderních strhli, život tu prostě šel dál a já už sem dávno nepatřil. Místní, jež jsem potkal cestou, mi nebyli ani trochu povědomí a prohlíželi si mě vysloveně podezřívavě, ale já na ty pohledy nic nedbal a kráčel jsem dál směrem k náčelníkovu domu. Už na schodech do vydlabaného kmene mě spatřili dva strážní s mačetami, kteří v mládí nejspíš baštili polívku i s talíři, a když viděli, že jdu k nim, už z dálky na mě jeden začal hulákat.
[„Náčelník je...“]
[„...na sněmu u Kachirha, já vím,“] doplnil jsem za něj a dál se přibližoval. Vlastně jsem za to, že tu není, byl docela rád, protože co jsem si tak pamatoval, byl náčelníkem Wookiee, co by zvládl profackovat i mého tchána, a to nebyla lehká věc.
[„Tak co chceš?“] pokračoval ve výslechu a já si všiml, že se podezřele opírá o kmen stromu. Nejspíš válečný invalida, co nemohl odletět bojovat na pláž a měl by za to být rád. Ten druhý vypadal od pohledu normálně, ale z toho, jak se tiše díval, jsem usuzoval, že nějaký problém bude mít asi taky.
[„Má tu nějakého zástupce?“]
[„Má. Soudce Karborund, asi bude...“]
[„...v hospodě, co?“] doplnil jsem za něj znovu a očividně ho tím trochu namíchl. Což by se mi tady, ve městě berserků, nemuselo vyplatit, ale fakt jsem si nemohl pomoct. Oba na mě chvíli koukali jako na největší špínu, dost možná i kvůli těm montérkám, a než ten první přikývl, chvíli to trvalo.
[„V hospodě U dvou ryyků,“] pravil nakonec, asi že jsem pořád stál a vypadalo to, že nic nechápu, [„ještě něco?“]
[„Kde přesně ta hospoda je?“] zeptal jsem se, [„už je to dlouho, co jsem tam s tátou chodil na pěnu...“] Pokus uklidnit ho náznakem, že jsem tu vyrůstal, vyšel jenom napůl. Oba se sice přestali ksichtit, jako bych byl nějaký turista, co jim šlape po trávníku a neumí místní řeč, ale na delší rozhovor to pořád moc nevypadalo.
[„Támhle, projdeš kolem školky a je to hned za rohem,“] říkal a ukazoval a já si vzpomněl. Na školku, ne na hospodu, což byl pocit natolik unikátní, že jsem se mu musel pousmát. A pak jsem radši poděkoval a vyrazil, než si to pánové špatně vyloží a půjdou mě zničit.
Tentokrát jsem cestou nepotkal živou duši. Město kolem bylo povětšinou potemnělé, měsíc na něj ještě nesvítil a jediný větší shluk žlutě ozářených oken se nacházel právě za rohem od místa, kde jsem se jako malý houpal na provazových houpačkách. Jak jsem se blížil k hospodě, všiml jsem si postavy s fajfkou sedící vedle vchodových dveří a slyšel jsem zvláštní lomoz zevnitř.
Kývl jsem kuřákovi na pozdrav, on mi nevěnoval ani to, a po otevření dveří jsem se ocitl v rozlehlém dvoupatrovém lokále. I tady si mě hned všimli úplně všichni včetně hospodského, nad nímž u stropu visely dvě obrovské čepele, ale většina z nich se pak zase rychle odvrátila a věnovala se tiché konverzaci. Však proč by si taky všímali nějakého šlusáka v obnošených montérkách, že? Hudba nehrála, obě servírky byly oblečené v černém, vypadalo to tam prostě jako na funuse, což vlastně mohlo vysvětlovat přítomnost několika věnců a černých praporů.
[„A teď na Brumbaala,“] zahlaholil menší, světle hnědý Wookiee u malého řečnického pultíku nedaleko všech těch věnců a pozvedl dřevěný korbel, do nějž by se vešla celá jawí rodinka, [„jenž holýma rukama vyrval řídící jednotku droidího dělového člunu a společně s ním zmizel v mořských hlubinách.“] To jméno mi bylo povědomé, ale mnohem povědomější mi byl sám řečník. Ne však z dětství, nýbrž z loňského dědického řízení, kdy mi předčítal poslední vůli rodičů a tvářil se, jako bych byl největší cizák a šlo mi jenom o majetek. Což jsem mu vlastně nezazlíval, přestože mě na Kashyyyk spíš než touha po dědictví přivedla zvědavost, jak že to rodičové zemřeli a jak si do té doby žili.
Přítomní Wookiové, z nichž většina byla tak o tři hlavy větší a dvakrát těžší než já, si na padlého mohutně připili a já, s tušením že není poslední, si taky objednal pivo. Za pár vteřin jsem ho měl v ruce a za další dvě minuty v sobě, protože soudce se s tím nemazal a bral to připíjení jako na běžícím páse. Z několika následně uctěných válečníků, kteří, ozbrojeni vesměs jen mačetami, lehkým brněním a volitelným jetpackem, padli při hrdinském naběhnutí na šiky nepřátel, z nichž drtivou většinu posekali na šrot, byl pro mě nejdůležitější ten poslední.
[„A teď na Solfernuse,“] zavelel Karborund znovu, já měl takový pocit, že nějak tak se snad měl jmenovat manžel mojí tety, a číšnice musely rychle doplnit oslavné korbele některých válečníků, [„jehož podle zastřelili ti klonovaní zmrdi, když před nimi bránil mistra Yodu.“] Ryk a řinčení dřeva bylo ještě hlasitější než u předchozích hrdinů, nicméně mně díky tomu došlo, že jsem tu vlastně úplně zbytečně. O zradě klonů tady očividně věděli už nějakou dobu, s trochou štěstí to započítali do plánování a já jim nemohl jakkoliv pomoci.
Místo dalšího oslavování mrtvých jsem si tedy odskočil na pány, zaplatil pivo a vytratil se ven, kde se mezitím rozpršelo. Z oblohy se valily provazce vody, v dálce bylo slyšet hřmění a vzduch smrděl houbami. Asi abych si připomněl, že právě ty pomohly mým rodičům na onen svět. Chlupáč s dýmkou pořád seděl na zápraží a netečně civěl na kapky dopadající mu k nohám, já si na chvíli sedl vedle něj a následoval jeho příkladu. Síla, která se od onoho včerejšího shitstormu pomalu ale jistě uklidňovala, mi totiž náhle vnukala pocit, že se tady děje něco víc, a já to potřeboval vstřebat. Nebylo to nutkání navštívit svůj starý pokoj, vůbec. Dům jsem ostatně před rokem věnoval klubu mladých entomologů a znovu jsem zapomněl, kde vlastně leží, ale bylo tu ještě jedno místo, kam jsem se už třiašedesát let nepodíval...
[„Zkurvený kloni,“] ucedil můj společník a dost mě tím rozhodil, nicméně nadále civěl do deště a o meditační pomůcku se nepodělil.
[„Zkurvení kloni,“] přisadil jsem si, abych ho náhodou nepopudil, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě vůbec vnímá.
[„Chápeš,“] pokračoval, nadále sám k sobě, [„že my tu tři roky stavíme nejmodernější telekomunikační věž v sektoru, abychom mohli rychle předávat zprávy nejen po planetě, ale i Republice, a první, co přijde, je oznámení z Kachirha o tom, jak mi ti zkurvysyni zastřelili syna, protože bránil civilisty?“] Chápat jsem ho nemohl, a to nejen díky jistě vydatné porci kouzelného koření v dýmce, ale bylo mi jasné, že to ani nečeká. Potáhl z fajfky, začal mudrovat něco o tom, že kdyby jich bylo jenom dvanáct a ne čtrnáct, mohl se skrz ně prosekat, ale mě v tu chvíli kontaktovali Kulíci, že něco našli.
Očekávaje malér, nechal jsem si jejich nález promítnout na zápěstním hologramu a utrpení mrmlajícího kuřáka mě najednou zajímal ze všeho nejméně. Kousek na sever očividně parkoval opuštěný dělový člun Republiky a to v tuhle chvíli nevěstilo nic dobrého. Zejména když jsem si to promítl na mapě a zjistil, kde přesně že to kotví.
***
Hnán divnou předtuchou, opustil jsem zápraží hospody, kráčel smáčeným městem a zanedlouho na motorce mířil k ruinám akademie, kde mě před tak strašně dávnou dobou našel rytíř Dooku. Nebylo to daleko, ale přesto jsem stihl zavzpomínat na některé věci, co se od té doby udály, a zběhnutí onoho rytíře k temné straně bylo jenom jedním dílkem celé skládanky. Když blesk ozářil siluetu pěti stromů ve formaci připomínající coruscantský chrám, byl jsem mokrý jako utopená myš, ale o to rychleji jsem se hnal kupředu.
Ve tmě a dešti nebylo vidět moc detailů, ale jasně jsem viděl, že co nezvládl zub času během prvních možná i několika tisíc let, to za posledních šest dekád slušně dohnal. Tři z pěti budov, které byly během mé poslední návštěvy ještě zarputile nalepené na třech z pěti kmenů, už se z větší části odporoučelo do temné hlubiny a já marně přemýšlel, co v nich vlastně bylo. Zůstávala jen ta centrální a druhá, ve které se mi kdysi dávno notně změnil život.
Spatřit výsadkovou loď, kterak tiše mokne na střeše právě té druhé budovy, nebylo s aktuální viditelností nic lehkého, ale s navigací mi naštěstí pomáhali oba Kulíci a já po jejich potvrzení, že je prázdná, přistál hned vedle ní. Rychle jsem nakoukl do přepravního prostoru, ale protože tam nebylo vůbec nic, nechal jsem Kulíka na hlídce a odebral se po schodech do útrob stromové budovy.
Točité schodiště prostupující středem kmene se topilo ve tmě, ale mé smysly mi našeptávaly, že někde tam dole se skutečně někdo nachází, někdo s nezanedbatelnou stopou v Síle. Bylo to čím dál tím podezřelejší a i když jsem tak trochu doufal, že to je třeba nějaký ten přeživší Jedi, co se sem přišel ukrýt, radši jsem zůstával obezřetným skeptikem. Všechny chodby, které jsem po schodišti míjel, byly beznadějně prázdné, většina z nich pak dokonce zavalená nebo zarostlá nějakou houbou. Nedivil jsem se tomu, už za dob mého dávného zkoumání to tu bylo pěkných pár set let totálně vybrakované a za to, že se mi povedlo ve skryté dutině najít tři světelné meče a rozebrat je, jsem jistojistě vděčil nadání vnímat Sílu.
Když jsem pak sestoupil na dno schodiště, zachytil něco i můj obyčejný čich a ještě o pár kroků chodbou dál už mě přivítalo i zelené světlo vyhasínajících chemických tyčinek. Cítil jsem přítomnost lidí, přinejmenším samičky a samečka, ale v tom slabém světle jsem zatím nic neviděl a soustředit se na Sílu tu bylo vzhledem k reziduální auře celého místa trochu nespolehlivé. Zpomalil jsem však, našlapoval zlehka, měl oči na stopkách, uši nastražené a světelný meč v ruce, a záhy jsem dorazil na místo, kde jsem před strašně dávnou dobou dostal naposledy na zadek od táty. Vykouzlilo mi to na tváři potutelný úsměv, ale to bylo tak nějak všechno a radši jsem pokračoval dál, protože tam už bylo světlo silnější a zdálo se, že tam je nějaký spolehlivější zdroj.
Byla to přenosná lampa, ale jedinou zajímavou věcí v jejím okolí byla stěna pokrytá rytinami všeho druhu. Na pěkných pár metrech čtverečních dřeva se tam dalo najít všechno od primitivních obrázků přes obrázky komplexnější až po runami či obyčejným písmem psaná přání. A nechybělo ani pár pubertálních malůvek, které dost možná mohly přáním být, jestli mi rozumíte…
Chvíli jsem si četl a bylo to náramně zajímavé. Něco bylo dokonce v basicu. Autoři, touhle dobou už jistě dospělí, mnohdy možná i mrtví, tam prosili duchy lesa o lepší známky, Srandu Clawse o nové kolo k Vánocům nebo předky o odpuštění za domnělé hříchy. Mezi mé favority patřila všeříkající rytina prasovlka pod stromečkem, krátká básnička v xacziku o každé z osmi vnad nějaké vesničanky a pak hlavně vzkaz „hlꜵdám sina“, u nějž jsem nechápal, proč by ho dítě mělo psát, ať si bylo seberetardovanější.
Než jsem se však dostatečně vynadíval, zaslechl jsem zvuk kroků. Co nejtišeji jsem zapadl za jediný vhodný roh, zaposlouchal se a nestačil se divit.
„...děla, že je to ztráta času,“ říkala otráveným hlasem nějaká žena a odpovídal jí hlas starší, mužský.
„Pořád tady někde může být. Ta aura je silná a i když příliš neutrální, jistě by se v ní maskovat dokázal.“ Tušil jsem, že mluví o uzlu Síly, na němž byla akademie kdysi dávno postavena a který byl i dnes jasně patrný, ale nechápal jsem, kdo by ji tak mohl užívat k maskování a proč je to pro ně relevantní. Pochopil bych, kdyby to chtěli udělat oni, ale z toho hlasu jsem tušil, že to nejsou Jediové a že tu spíš naopak nějaké hledají.
„Pořád tu něco cítím,“ pokračoval muž zamyšleně. „Dokonce ještě víc, než když jsme přiletěli. Někde tady je.“ Mluvil odhodlaně, chladně a přiměl mě zahalit se do Síly, aby mě chránila před jeho zrakem, kdyby náhodou procházeli kolem. Něco mi říkalo, že by mě neviděli rádi, ale zatím jsem nevěděl proč.
„Mně hlavně přijde, že sem vlezla nějaká mokrá příšera,“ odvětila jeho společnice a úplně jsem viděl, jak krčí nos. No tak zmoklý Wookiee trochu smrdí, se neposer!
„Soustřeď se,“ napomenul ji muž sice podnětně, ale takovým tónem, že z toho mrazilo. „nesmíme našeho pána zklamat. Jestli ten skrček uteče, celá operace může být ohrožena.“ Z toho mi šel znovu mráz po zádech, ale nic se nevyrovnalo tomu pocitu o chvíli později, když ti dva procházeli chodbou pár centimetrů ode mne. Zachoval jsem chladnou hlavu a Síla mě nezradila, ale bylo to těsné a vlastně by stačilo, kdyby některý z nich trochu aktivněji gestikuloval. Takhle jsem si mohl prohlédnout jak muže středního věku i postavy, tak jeho doprovod, jímž byla bledule ne nepodobná naší školnici, jen bez toho děsivého těhotenského břicha. I tak z ní ale byla cítit jistá aura rasové nadřazenosti, takže se nejspíš jednalo o Arkaniánku.
„Jak si mistr Donos přeje,“ odeskla mu s ironickým úšklebkem a z toho, že se pousmál taky, se dalo usuzovat mnohé o jejich vztahu. Já na to ale neměl čas, já si vzpomněl na briefing před mou úplně první misí na Miu Leptonis a na podobiznu temného Jedie, kterého jsme měli s mistrem Denyzzem nahánět, a neubránil jsem se úsměvu. Neubránil jsem ale ani komentáři, což bylo z hlediska dalšího vývoje mnohem důležitější.
[„Ten vesmír je fakt malej,“] zamručel jsem, zprvu nevěda, že nahlas, a bleskové otočení obou dvou tváří na sebe nenechalo dlouho čekat. V jejich očích se zrcadlilo zmatení, podezření i strach, zejména když jsem si rychle dal ruku před pusu a ukázal tak svůj světelný meč, ale chvíle překvapení rychle pominula a najednou měli ruce na mečích i oni. Prozatím vypnutých, ale tak nějak jsem tušil, že to tak nezůstane dlouho.
„Kdo jsi?“ zasyčela Arkaniánka, když sjela můj mundúr pohrdavým pohledem, ale její mistr tak krátkozraký nebyl.
„Milá Siono,“ pravil pobaveně, zatímco já přemýšlel, jak si co nejkrutěji udělat srandu z jeho fousů, „zdá se, že jsme místo mistra Yody našli aspoň cenu útěchy.“ Zle se šklebil a já ničemu nerozuměl, což mi tak docela nevyhovovalo. Že by to celé byl jenom hodně megalomanský plán, jak odstranit velmistra řádu? Nebo měli být jenom pojistka? Jsou snad právě tihle dva zodpovědný za události posledních hodin? Případně existovala nějaká šance, že tu byli jenom náhodou a z nějakého důvodu jim jeho zabití přišlo jako dobrý nápad? Sotva, ale zeptat jsem se musel.
[„Takže ten bordel tam venku je vaše práce?“] To, že tápu, je očividně moc pobavilo a oba se od srdce zasmáli.
„Kdepak, to je plán našeho nového mistra,“ ucedil mistr, stále ještě se samolibým úšklebkem na rtech, „ne že bychom ti o něm snad plánovali říct víc.“
[„Beztak o něm nic dalšího nevíš,“] vrátil jsem mu vědoucí úšklebek, [„milý Taco.“] Teď mu úsměv na rtech dokonale zamrzl. Zjištění, že ho znám, mu očividně nabouralo sebevědomí, dost možná víc než ta předchozí provokace.
[„Copak?“] pokračoval jsem ve verbální masáži, [„přepadání lodí už vám nevynášelo, tak jste se jako správné šmucky přidali k někomu chytřejšímu?“] Teď znejistěla i Siona. Předtím si nejspíš myslela, že se s jejím mistrem odněkud znám a on si to jenom nepamatuje, teď pochopila, že jsem nejspíš slyšel o jejich aktivitách v sektoru Chommell. To, že jsem je navzdory rozkazům nikdy nenašel, a vlastně ani nehledal, vědět nemusela.
„Sklapni,“ odsekla doteď tichá učednice a teď jsem to byl já, kdo se smál, „náhodou si teď žijeme moc dobře a čekají nás jenom lepší časy, což se o tobě říct nedá!“
„Třeba bude rozumný a přidá se k nám,“ přerušil její vzteklý výlev Taco a vypadal najednou docela klidně.
[„A co kdybyste se vy přidali k mně, hm?“] zkusil jsem to, i když jsem je v akademii rozhodně nechtěl a oni to museli poznat. [„Už jsem adoptoval i pár beznadějnějších případů, ale...“]
Tu prachsprostou blamáž jsem nedokončil, protože Arkaniánku to očividně přestalo bavit a provedla bleskový výpad bleskově zapnutým světelným mečem. Jeho rudá čepel naštěstí podobně bleskově narazila do čepele mojí, protože jsem něco takového čekal a byl připraven se bránit, ale v tu chvíli se již ozbrojoval i Taco Donos a já najednou hořce litoval, že jsem nechal druhý meč doma na stolku. Červenou čepel jsem tedy odrazil stranou, abych se mohl bránit té modré, a do karet mi teď hrál jenom relativně stísněný prostor v chodbě. Zatímco mistr se k další ráně v úzké chodbě nevešel, jeho učednice se do mě pustila hlava nehlava a přiznávám, že bylo vlastně docela zábavné sledovat, jak jenom zabírá místo někomu mnohem schopnějšímu. Její chaoticky vedené seky jsem bez větších obtíží vykrýval, v příhodnou chvíli do ní kopnul a poslal ji proti mistrovi, načež jsem přešel do útoku.
Oba se vedle sebe do chodby prostě nevešli a na to, aby mě přeskočila, nebyla očividně dost velký sebevrah, čehož jsem hodlal využít. Modrou čepel jsem musel odrážet jen ve chvíli, kdy jsem majitelku té červené naplácl na zeď a Taco tak dostal prostor k útoku, ale protiútoky se mi nedařily a zanedlouho jsme dospěli ke schodišti, kde mohla být moje výhoda rázem ta tam.
Cítil jsem ale, že se bojí, a i když je tím temná strana trochu posilovala, zároveň je mohla kdykoliv zradit, takže jsem v úsilí nepolevoval a se zápalem, jaký by mi jistě záviděl lecjaký mistr ataru, jsem je hnal dál, po schodech až na střechu. Tady už se učednice o útok na má nechráněná záda pokusila, ale stačilo do ní těsně před dopadem jemně kopnout a odporoučela se do hlubin, což ji na nějakou chvíli vyřadilo z boje a já za to byl tuze rád.
Opět jsem několikrát zkusmo křísl do nepřítelova krytu a navzdory jeho výhodě vyššího postavení ho tlačil dál na vrchol budovy. Točité schodiště by mu za normálních okolností poskytovalo výhodu, protože byl pravák a ono se stáčelo, dost možná vědomě, tak, aby se právě pravákům lépe bránilo, ale já hnal mizeru i levačkou stále výš. Nutno poznamenat, že se o protiútoky snažil a že jeden mě málem vyvedl z rovnováhy a poslal dolů, ale se štěstím jsem i tomu uhnul a než nás bledulka dohnala, byli jsme na střeše a bičoval nás silný déšť.
Kapky syčely o aktivované meče, oba mí protivníci vyčkávali, jestli třeba neuklouznu po mechem porostlé střeše, ale s útokem zas tak dlouho neotáleli. Jako první se po mně opět vrhla učednice, ale ještě víc rozhozená tou předchozí potupou neměla šanci mě jakkoliv ohrozit. Horší bylo, že mistr zvládal jejích úderů využívat k mému zaměstnání a ona mu několikrát poskytla odkrytí, které jen tak tak nestihl využít. Rovněž prokoukli to, že jim jdu po nohách a snažím se je tak přimět k uklouznutí, a sami toho proti mně málem úspěšně využili. Teď už jsem musel ustupovat, přejít k téměř čistému soresu a doufat, že se dřív utahají oni než já, protože sehraní očividně byli a rozhodně se nejednalo o žádné máčky.
V jednu chvíli jsem ale měl o svou delší čepel opřené obě dvě jejich, mocným obloukem je posílal do kšá a učednice díky tomu uklouzla. Co mohlo být chvilkovou výhodou pro mě, ukázalo se brzy být impulsem pro něj, aby trochu přitvrdil.
„Úplně mě na tom čerstvém vzduchu políbila múza,“ prohodil, když k nám z dálky dolehl hrom, udělal krok zpět a volnou rukou vystřelil proti mně. Naštěstí tím holedbáním prozradil svůj záměr, jinak bych se připravoval na úplně jiný typ úderu. Takhle jsem měl víc než dost času na to, abych sáhl po vlastních zkušenostech s technikou metání blesků a vyzmrdil ho tak, jak to rozhodně nemohl čekat.
Sotva se ke mně vlhkým vzduchem prodrala první várka blesků, už jim vstříc vyrážela moje vlastní ruka s otevřenou dlaní a místo předpokládané bolesti a křečí se dostavil pocit výrazně jiný, lepší. Asi to na mně ale nebylo vidět, protože Taco nepřestal, ale odložil meč a začal se mi věnovat obouručně. Elektřina prskala vzduchem, a protože jsem v té rychlosti zapomněl vzít v úvahu mokrou podlahu, ani o tu bolest jsem nakonec nepřišel. To, jak jsem si klekl, však bylo převážně divadlo a nadále jsem zvládal většinu energie absorbovat. Zbylá mi trochu připalovala konečky chlupů, ovšem voda je zase hasila, a Taco nevypadal, že by chtěl v brzké době přestat.
Vlastně by mi to tak vyhovovalo, protože to dobíjelo baterky lépe než Šedý Šum, ale Siona se v tu chvíli přestala válet v mechu, zvedala se a mířila ke mně s mečem tak rychle, že jsem musel něco dělat. A vlastně jsem měl jedinou, docela účinnou možnost.
Zvedl jsem se, natáhl druhou ruku a uvolnil se, abych se mohl stát tím, čím chce být spousta malých kluků: vodičem. Ovšem já neřídil auta, já vedl tu moc šťavnatou dávku energie, co mi Taco štědře posílal, a prostě ji nasměroval do jeho vlastní učednice. Očividně nečekali, že bych byl něčeho takového schopný; Siona vykřikla, začala hořet a odletěla proti trupu zaparkovaného LAAT tak prudce, že ho po nárazu posunula na šikmou plochu střechy a moje naděje, že si ho budu moct vzít, zmizely spolu s ním v hlubině. Taco si svou chybu uvědomil celkem rychle, přísun blesků utnul a s podezřele sentimentálním pokřikem se rozběhl k Arkaniánce. Doufal jsem, že tím je od dalšího souboje odradím, ale bohužel mi při hašení zbývajících plamínků na srsti neunikla jedna docela důležitá věc.
„Ty hajzle, za tohle zaplatíš,“ zaskřípal Taco zuby a než jsem se zeptal za co přesně, odložil hadrové tělo své pravděpodobně víc než učednice, s níž přinejmenším pět let operoval mimo republikový radar, a oči mu viditelně žloutly. Nemělo smysl mu vysvětlovat, že jsem ji chtěl jenom omráčit, ale na lítost a soucit už bylo taky pozdě.
[„Můžeš si za to sám, byly to tvoje blesky,“] ucedil jsem, s mečem už připraveným k obraně, což se hned vzápětí náramně hodilo. Místo racionální odpovědi se totiž Taco Donos rozeběhl, zařval a bitka začala nanovo. Nic nedbal na hustý déšť a smrad ozonu, začal mě rubat hlava nehlava a já měl co dělat, abych to ustál. Ani všechna ta načerpaná energie, která jako by kouzlem smazala veškerý můj spánkový dluh za poslední dny, mě nepřipravila na běsnícího mistra a on se tedy úspěšně vrhal i do jinak extrémně nebezpečných výpadů. Nehleděl na to, že se mojí síle nemohl měřit, a zmenšil vzdálenost mezi námi na minimum, asi aby mě rozhodil narušením osobního prostoru, a jeho meč dorážel stále drzeji. V jednu chvíli se naše čepele zaklesly do sebe, přičemž on vrčel tak silně, že přeřval jejich teskné prskání, a i když jsem tenhle jeden souboj vyhrál, málem mě to přišlo draho. Jak jsem ho tak přetlačoval do mně příjemnější vzdálenosti, přešel do kotoulu a cestou mě málem vykastroval. Je sice fakt, že jsem v téhle oblasti neměl do nejbližší budoucnosti žádné plány, Simbacca mi bohatě stačil, ale stejně jsem radši těsně uhnul a zkusil mu useknout nohy, bohužel neúspěšně.
Následovala chvíle klidu, kdy jenom stál a tvářil se děsně rozervaně. V očích vztek, na tváři slzy smíchané s deštěm, ruce sevřené hněvem kolem chladného kovu pomsty. Nebo tak nějak. Neříkal nic, já mlčel taky, jen jsme na sebe chvíli koukali a on zhluboka dýchal. Než jsem se však stačil zeptat, jestli mu můžu nějak pomoct, zaútočil znovu a tentokrát to stálo za to.
Když dopadl a třískl svým mečem o můj, výsledný záblesk mě málem oslepil, ale to zdaleka nebylo všechno, co chystal. Očividně čekal na chvíli, kdy trochu polevím v ostražitosti, a dočkal se. Napadlo mě totiž, že by celá tahle věc mohla být za námi rychleji, když si půjčím meč jeho učednice, a jak jsem ho tak na zmáčené střeše hledal a přivolával si ho Silou, udeřil.
Na jednu stranu jsem musel ocenit, že navzdory zjevně prohranému boji s temnou stranou dokáže docela rozumně uvažovat. Na stranu druhou bych to asi ocenil víc, kdyby se to neprojevilo jeho zatlačením na Sílu a mým odmrštěním do vzduchu mezi kapky deště. Tentokrát jsem to prostě nečekal a chvilku jsem nostalgicky vzpomínal na dávné časy, kdy jsem se ze střech podobně vrhal dobrovolně, jenže teď jsem se přeci jen radši snažil chytit ztrouchnivělých tašek a nakonec se mi to i povedlo.
Sotva jsem vyskočil zpátky na šikmou plochu, viděl jsem, jak ke mně po kluzké střeše klouže čepelí napřed. V rychlosti jsem si přitáhl svůj meč, ten druhý nejspíš zapadl někam do okampu, a místo přípravy na obranu proti odhodlanému nepříteli se vydal na můstek mezi budovami. Byl ztrouchnivělý až hrůza, většina příček chyběla, ale tím spíš jsem doufal, že mě tam zuřivec nebude následovat. Mýlil jsem se.
Šlo mu to tedy výrazně pomaleji než po skluzavce, ale navzdory mému předpokladu ani moc neomezil sekání. Zastření mysli temnou stranou se konečně dostavilo: v jednu chvíli mi šel po hlavě, v druhé sekl tak, že jedním tahem přeťal dvě ze tří lan můstku a o slovo se okamžitě přihlásila gravitace. Oba jsme se jako na povel jednou rukou chytili čehokoliv, co bylo po ruce, já kusu dřeva, on toho jediného lana, které zůstalo v celku, a souboj samozřejmě pokračoval, jenom v trochu jiné rovině. To, jak mi zdola sekal po nohách, mi nebylo ani trochu příjemné, ale veškeré mé snahy ho skopnout do hlubin skončily neúspěchem a radši jsem se tedy pídil výš. On, protože měl k lezení mnohem horší podmínky, to vyřešil jinak: vypnul meč, připl si ho k pasu a začal rukou dirigovat střechu, z níž jsme právě odešli.
Nejdřív se nic moc nedělo a vlastně jsem si toho jeho snažení ani moc nevšímal, ale za chvíli se ozvalo křupnutí a mým směrem začaly přilétat kusy rozervané budovy. Většinou dřevo, sem tam střešní krytina nebo jiný stavební materiál, výběr byl veliký.
[„Takhle nás zabiješ oba, kokote,“] houkl jsem na něj ve snaze připomenout mu, že visí jen kousek pode mnou, ale nejspíš mu už bylo všechno jedno. Dostal jsem další zásah kusem trámu a už se mi na tom laně fakt nelíbilo. Výhled na ubikace, které se pomalu rozpadaly a sesouvaly do Země stínů, byl sice impozantní, ale hrozilo, že další krám smete i mě, takže jsem se spíš koukal na druhou stranu a přilétající trosky rozsekával víceméně intuitivně. A to rozhlížení se vyplatilo, protože jen kousek nade mnou se nacházelo okno do centrální budovy. Neváhal jsem ani vteřinu, opřel se do toho a skočil, načež mi po mokrém dřevě málem ujely prsty, ale dobře to dopadlo. Vytáhnout se do okna byla jen otázka času a z toho, že nárazy smetí o kmen stromu pomalu ustávaly, jsem usoudil, že Taco si asi dává pauzu a snaží se dostat za mnou.
Naštěstí jsem nevykukoval oknem, protože by mě v tu chvíli měl parádně na ráně – skočil, parchant, taky, ale protože mu nikdo neházel na hlavu barák, šlo mu to mnohem lépe. Ještě v okně se znovu ozbrojil a v rachotu hroutící se budovy se do mě pustil. Za zády mu proletěl kus střechy, několik kusů dřeva a okapů se dokonce vysypalo přímo do okna, ale to ho zajímalo pramálo. Mě trochu víc, protože jsem mezi listím a jehličím zahlédl kovový odlesk a za ten samolibý úsměv jsem si ten kopanec do zubů vlastně docela zasloužil.
Jakmile jsem ale vyplivl krev, tentokrát bez zubů, přitáhl jsem si prostě ten příhodně z nebes seslaný váleček, zažehl rudou čepel a najednou se cítil trochu lépe. Pravda, červená se mi nikdy moc nelíbila, ale dvě zbraně jsou dvě zbraně, navíc on očividně nebyl nadšený z představy, že ho rubu mečem jeho drahé. Měl však smůlu.
Během následující výměny seků jsme značně zdevastovali chodbu a pomalu se přesunuli opět do středu kmene. Já chtěl vyrazit nahoru, protože jak jsem tak ustupoval, získal bych na točitých schodech výhodu, jenže on měl asi jiné plány a první schod pode mnou podsekl tak pěkně, že jsem tentokrát dolů letěl já. Bylo to ovšem jenom jedno patro a on záhy kontrolovaně seskočil za mnou, takže jsem se na té zemi ani moc nenudil a řež mohla pokračovat. Vešli jsme, jak jsem spíš tušil než viděl, do místnosti rady, s devíti křesly v otevřeném kruhu a s okny tak zarostlými mechem, že přes ně skoro nebylo vidět. Ačkoliv tu z toho dýchala minulost, pro mě obzvlášť, nevěnovali jsme tomu takřka žádnou pozornost a pokračovali jsme v duelu.
Bylo znát, že mistr Donos už mele z posledního, ale přesto mi trvalo dobré tři minuty elegantního dorážení a kontrování jeho slábnoucích seků, než jsem ho natlačil k jednomu z oken, zkříženými meči odklonil ten jeho, loktem mu dal do zubů a pak jedním tahem své věrné fialové čepele rozsekl jeho meč na dva kusy. Okno za ním jsem při tom sice škrábl, ale vydrželo, a jak se tak sesouval k zemi, všiml jsem si, že za jeho zády přestalo pršet.
„Asi bych se měl vzdát, co?“ pravil zadýchaně, vyčerpaně a odevzdaně, přičemž si mnul ruce popálené výbuchem přeseknuté baterie. Já přikývl, slyšitelně si vydechl a v tu chvíli ten bastard zaútočil znovu. Jak si mnul ruce, jednoduše ve chvíli mé nepozornosti rozbalil dlaně a napral do mě novou dávku praskavé energie. Asi počítal s tím, že tady už nemám, do koho je nasměrovat, aby mu to ublížilo, ale hlavně nejspíš doufal, že zaskočený to nezvládnu. A měl pravdu.
Už ten prvotní nával mě posunul možná i metr dozadu, ke středu síně, a i když jsem zaťal zuby a snažil se zopakovat to, co nahoře, bolest z prvního zásahu mi v tom bránila. Ruku jsem sice nastavil a křečím se zatím bránil, ale kolena se mi podlomila naprosto reálně a s každým jeho dalším impulsem jsem byl odsouván o další kousek dál. Smrad spálených chlupů začínal zaplňovat místnost a já si říkal, že kdyby to cítila Jessica, asi mi pěkně vynadá. Simbaccovi by naopak jistě imponovala vůně pečínky, kterou jsem očekával co nevidět, a myšlenky na tyhle dva mi dodaly sílu jako máloco. Bolest přetrvávala, ale vidina toho, že už nikdy neuvidím svoje blízké jinak než z podsvětí Síly, byla horší, a tak jsem se zhluboka nadechl ozónem načichlého vzduchu a navzdory jasné nevýhodě se uvolnil.
Změna se dostavila mezi dvěma údery srdce. V jednu chvíli mi modrobílá energie vypalovala díru do těla i duše, v druhé se začala hrnout do mých vybitých baterek a já se před očima mistra Donose pomalu postavil a podíval se mu do nich. Blesky stále pouštěl, ale z toho pohledu mi bylo jasné, proč to dělá. Teď už nechtěl zabít mě, teď už jenom doufal, že z tohoto světa odejde stejně jako Siona.
Nevím, co mě k tomu vedlo, ale prostě jsem se na něj zakřenil a pak veškerou tu nahromaděnou energii vypustil. Do stěny na druhé straně místnosti. Ozval se výbuch, proletěly kolem nás úlomky dřeva a praskání elektřiny ustalo.
Taco ztěžka vydechl, ruce mu padly k zemi a já přemýšlel, co dál. Ještě před pár dny bych ho s radostí poslal Republice, ať ho soudí a dělají si s ním, co zaslouží, ale dnes? To ho můžu rovnou popravit a ušetřit mu čas. Na druhou stranu mi ale nepřišlo moc praktické mu znovu nabízet místo u nás, když prostě zcela objektivně propadl temné straně a kdo ví, jestli má šanci se někdy vrátit. Teď vypadal neškodně, ale v druhém souboji jsem to mohl být já, kdo ležel a byl beze zbraně. A tak měl Taco nakonec velké štěstí, že jsem nevěděl nic o tom jeho mistrovi.
[„Víš ty co?“] nadhodil jsem mnohem familiérněji, než by situace zasloužila, [„seber se, zmiz a ať už tě nikdy nevidím. Usaď se na nějaké té opuštěné planetě, měj děti...“] Chtěl jsem to uhrát na to, že kloni teď budou beztak střílet i po něm, a doufal, že bude nad svými činy někde v ústraní přemýšlet, načež své geny předá další, na Jedie poněkud zchudlé generaci, ale jedinou větou mi v tu chvíli všechny naděje sebral.
„Siona byla ve druhém měsíci.“ Ten hlas byl úplně odevzdaný, ale následoval ho nenávistný pohled a Síla se znovu ozvala. Taco s její pomocí sáhl po světelném meči mrtvé matky svého mrtvého dítěte, ještě ve vzduchu ho aktivoval a já se bránil. Fialová čepel téměř bez odporu odstrčila tu červenou, projela masem i sklem a byl konec. Taco Donos, chlap, kterého jsem byl před třemi lety poslán najít a doručit spravedlnosti a dnes ho viděl poprvé, mi věnoval překvapený pohled a po chvilce přepadl do hlubiny, kam následoval svou u ramene ukrojenou ruku.
***
Asi bych se za ním chvíli díval, ale podlaha se v tu chvíli začala nebezpečně naklánět a já jen tak tak chytil deaktivovaný meč a uskočil dál do středu, než se její okrajová část rovněž odebrala do nedozírné temnoty Země stínů. Tacovo bombardování troskami pravděpodobně v kombinaci s mým ventilováním blesků a strašlivým stavem stavby zapříčinilo, že se začala hroutit i tahle část komplexu, a já měl přesto takový pocit, že bych tu měl ještě zůstat.
Teorii, že se tu možná fakt schovává mistr Yoda a tímto neotřelým způsobem mě žádá o pomoc, naštěstí rychle vyvrátil periferní pohled na díru po zásahu bleskem. Dřevo na okrajích bylo zčernalé, ale uprostřed…
Zatímco se kolem mě hroutila poslední připomínka pár tisíc let staré historie, já přeskočil jedno z křesel a vrhl se k díře. Tam, kde výbuch odkryl pletivo stromu, bylo totiž mezi jednotlivými vlákny vidět lehce zářící kousky něčeho, co nápadně připomínalo krystaly z jeskyní na Ilumu. Všechno příliš malé na to, aby se daly sebrat a použít při konstrukci nových mečů, ale jejich přítomnost naznačovala, že už v tom stromě nějakou dobu rostou. Sáhl jsem si na jednu žilku, jestli se mi to jen nezdá, a jak jsem tak stahoval ruku pryč, zůstal mi v ruce další kus dřeva. Trochu jsem doufal, že ta žíla třeba začne zářit, ale tohle vypadalo taky nadějně, já odloupl dalších pár třísek a z odkryté dutiny se na mě šklebila osmistěnná schránka holocronu. Než jsem ho ze dřeva vypáčil celý, rozpadla se další třetina podlahy, nicméně zpátky do centrálního tunelu v kmeni jsem skočit stihl a nález jsem tam nenechal. Chvíli jsem jenom tak ležel u paty točitého schodiště, koukal, kterak se za dírou, jež ještě nedávno vedla do místnosti rady, sypou další a další kusy budovy a bylo mi tak nějak zvláštně. Na jednu stranu jsem byl právě svědkem, někdo by možná mohl říct i viníkem, totální destrukce neocenitelné historické památky, která i pro mě měla jistou sentimentální hodnotu a po které dnes zbydou jenom provrtané kmeny, na tu druhou… to možná stálo za to, ne?
Sevřel jsem holocron v ruce, netuše, co na něm tak může být, ale na prohlížení bude snad dost času později. Radši jsem se zvedl, klidným tempem vyšel po zhuntovaném schodišti na vrchol, kolem nějž už se nerozprostírala ona moc pěkná střecha, a teprve tam si vzpomněl, že jsem tu asi trochu uvázl. Moje kára byla přeci jen zaparkovaná na té druhé budově, která spadla jako první. A i kdyby nespadla, můstek byl nenávratně zničen.
Měl jsem však očividně víc štěstí než rozumu, protože sotva jsem sáhl po vysílačce, že zavolám Chlouppkovi a sejdeme se holt už tady, objevilo se mezi stromy vznášedlo milice z Ittummi. Rychle jsem schoval holocron do jedné kapsy, meč mrtvé Arkaniánky do druhé, svůj do boty a začal na ně mávat, jako bych byl trosečník na pustém ostrově. Byla tu sice jistá šance, že na mě budou chtít destrukci historické památky hodit, vlastně docela oprávněně, ale nakonec k ničemu takovému nedošlo.
Ukázalo se sice, že domobrana sem letěla ukrýt nějaké ty zbraně a cennosti na horší časy, ale když našli akademii zdemolovanou, nevypadali nijak naštvaně. Prý tu stejně strašilo, jak jim nepochybně vtloukali jejich rodiče, aby sem jako děti nelezli, a bude lepší něco zakopat dole v Zemi stínů než na místě, které by Republika mohla chtít co nevidět srovnat se zemí tak jako tak. Jeden z nich mi dokonce poděkoval a slíbil mi u Omnimora pět piv. Předpokládal jsem, že to je hostinský, ale stejně jsem si radši řekl o odvoz do Rwookrrorro a dostal ho.
Jen jsem jim nejdřív pomohl s tím zakopáváním, takže ani tady nakonec moje mise nebyla tak úplně zbytečná.
***
Kolem druhé hodiny ráno jsem seděl v jediném nonstopu ve Rwookrrorro, dost možná i v jediném na Kashyyyku, a měl před sebou dvě roztočená piva. Chuť otevřít holocron jsem samozřejmě měl, ale ještě větší chuť jsem měl na pivo s brachem ve zbrani, takže nějaká skříňka plná vědomostí prostě musela počkat.
Zasněně jsem koukal na knihovnu, ve které jsme tenkrát při objevení Simbaccy málem zapomněli Sagwen, regeneroval a doufal, že se Chlouppek cestou moc nezdrží.
-
Gyrokoptérou se proplétala mezi stromy tisíce let starými a obletět jeden takový mohlo trvat i několik minut. Vzít to rovně nad vrcholky by znamenalo, že cesta by trvala směšně rychle, ale taky by je nejspíš spozorovala nějaké klonová hlídka a bylo by po hehe. Dokonce to brala i notně zeširoka, aby se vyhnula sestřelené diplomatické lodi a snížila riziko náhodného setkání s nebezpečím na naprosté minimum.
Zvuk rotorů byl tichý, pro jejich plíživý přesun úplně ideální a prakticky zanikal v koktejlu zvuků vycházejících ze samotného lesa. Jess držela knipl uvolněné, řízení zvládala aniž by se na něj musela nějak intenzivně soustředit a v myšlenkách brouzdala doma na Miu Leptonis IV.
Jakpak se asi má Emily? Tohle togrutské děvčátko jí před rokem vlastně spadlo do klína a starej se, holka. Mno, neměla srdce se jí zbavit, tak se starat začala. Teda, pravda byla spíš taková, že víc než kdo jiný se starala Yari. A Jess si to vyčítala.
Od teď už to bude ale jen lepší a lepší. Emily bylo už dost na to, aby přestala vypadat jak usoplený červený slimák a u Jess i Joyce se nastartovaly ty správné mateřské pudy. Ne, neplánovala, že by začala zanedbávat Simbův výcvik, ale bude se děvčátku víc věnovat, když bude v enklávě.
Stýskalo se jí. Musela se pousmát sama nad sebou, když si vzpomněla, jak se po hlídání toho duroského červa zapřísáhla, že děti nikdy ne-e. Ostatně, to Champie taky a hleďme jak oba dva dopadli.
Obletěla jeden zvláštně pokroucený kmen stromu a za ním se v korunové klenbě udělala úzká, ale dlouhá průrva, kterou byla vidět čistá noční obloha s mnoha hvězdami. Simba si všiml dvou zvláštních bodů, duchapřítomně zkontroloval přihrátku na místě spolujezdce a vyštrachal z ní dalekohled a jal se ty dva body prozkoumat.
[„Myslíš, že je to Jolly Jedi?“] ukázal prstem vzhůru k šmouze, ve které díky zázračnému přístroji rozpoznal republikový venator.
„Možná, když se zeptáš Síly, třeba ti odpoví,“ pobídla ho mistryně, ať si vyzkouší techniku, kterou je učil sám Šedý Šum a věnovala se raději dál řízení a svým myšlenkám. V tomhle nebyla nikdy moc dobrá a akorát ji to pak rozčilovalo.
Simba přikývl, jakože to zkusí. Zavřel oči, hluboce se nadechl a aby to umocnil, ještě natáhl ruku s nataženou dlaní k venatoru nad hlavou. Vědomím jakoby opustil své tělo, ale o to intenzivněji vnímal, jak mu vítr sviští srstí.
[„Hmm…“] soustředěně mručel, jak se snažil přimět Sílu k tomu, aby mu prozradila, co chce vědět.
„…“ vyčkávala Jess a byla zvědavá, jestli bude mít úspěch.
[„Hmm… Mmm!“]
„Tak co?“
[„Cítím, že je jedna z plechovek těsně před dobou spotřeby. S tím se musí něco udělat!“] nezklamal a Jess jen zakroutila hlavou a odfrkla si.
„Jen kdybys nekecal. Opovaž se to sežrat, před chvíli jsi měl husu!“
[„Před víc jak hodinou!“] upřesnil jak dlouho už trvá jeho agónie. [„To se nedá vydržet tohleto.“]
„Dá. Aspoň, než přistanem.“
[„Hmm, myslíš, že už děda přivezl tu houpačku?“]
„Ne… vim,“ chvíli ji trvalo, než ji došlo, jakou houpačku myslí a pokud jim nic nezkříží cestu, hádala, že za dvacet minut to zjistí.
***
Přistání bylo čisté a v okamžiku byl kolem nich chumel chlupů. Rádi viděli malého dědice trůnu a dokonce i jeho mistryni, kterou před pár lety propíchli hozeným oštěpem a která jim před pár dny nezištně pomohla odrazit útok otrokářů. Což se stávalo vlastně pokaždé, když sem s Champiem zavítali.
Všici měli hafo otázek, nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje a jejich obavy a strach byly přiživovány nejasnými a zmatečnými zprávami, které k nim pronikaly ze všech stran. Simba smetl vše ze stolu větou, kde je máma, a už si to štrádoval do dědova stromu s Jess v závěsu.
Churrův dům už měl zpátky nasazené dveře v pantech a než stihli překročit jejich práh, stál v nich sám velký náčelník a už se zas tvářil jako vždy. Pohledem by zapálil mravence a kdyby byl ženská, asi by mu Jess k nohám hodila čokoládu a raději pomalu vycouvala.
Simba nic z toho ale jako vždy nevnímal, vrhnul se mu hnedle kolem krku a už mu chtěl vyžvanit všechny novinky.
[„Simbacco, běž se podívat za mámou,"] vzal vnukovi vítr z plachet a vyhnal ho do druhého patra. Ten štípnul plechovku trenčianského párku s fazuľou z batohu a poslušně vyběhl schodiště, aby se poměl se svou mamkou, která ho jistě ráda uvidí.
„Koukám, že Jungle Jet je stále na svém místě,“ začala konverzačně a dívala se při tom z okna na chromovanou krásku a říkala, si, že bude třeba ji někam fofrem uklidit. „Žádné problémy jste hádám od našeho odchodu neměli, ne?“
[„Ne, jen dorazily drby. Je to pravda?“] zopakoval na co se ptali už ostatní před jeho domem.
„Je… bohužel. Jestli můžu radit, zašijte si někam hromadu bouchaček, ať máte zálohu, pokud se to nepřežene. A klidně byste s nimi mohli zašít i to blýskadlo,“ ukázala palcem na již zmíněnou loď, protože by byla nerada, kdyby o ni trvale přišli.
[„Chm, uvidíme. Máte plán?“] projevil zvědavost nad tím, jak teď chtějí naložit se svými životy v ohrožení.
„Jsme schovaní a snažíme se zjistit, proč těm kloniskům přeskočilo. Pak máme v plánu pláchnout pryč,“ přiznala bez vytáček, že chtějí vzít zcela nehrdinsky do zaječích.
[„Jak?“]
Pokrčila rameny a rozhodila rukama, že se to nějak vymyslí za pochodu.
[„Simbacca zůstane tady. Jestli ho tam venku zabijou...“] mručel náčelník.
Jess chápala, proč to říká a měl z části jistě pravdu, ale nedokázala si už představit život bez Simby. Patřili k sobě.
„Nejdřív by museli zabít mě,“ odpověděla trochu parodicky, ale neměl pochyb o tom, že to myslí smrtelně vážně.
[„Fajn, ručíš mi hlavou. Simbacco? Máme práci!“]
***
Náčelník přikázal několika poskokům, aby do Jungle Jetu nanosili zbraně a výbušniny a naplnili jej téměř po okraj. Další poskokové pak s pomocí několika samohybů vytvořili provizorní vzpěru, díky niž se pak Jess se Simbou a Churrem na palubě vznesli a podle instrukcí náčelníka se vydali podél kmene dolů k zemi.
Mířili do tajného vaultu, který byl, jak jinak, vydlabaný uvnitř wroshyru a bohatě by se do něj vešla čtvrtka venatoru. Pro přistání si museli zapnout pomocná světla, protože byla uvnitř tma jak v pytli a všude se válela spousta haraburdí.
Po dosednutí, které šlo bez podvozku dost krkolomně a asi si při tom dost poškrábali trup, začali vykládat a Churr za nimi zatím zavřel. Halu ozařovala jen světla lodi a pofidérní svit louče, kterou si Churr atmosféricky zapálil a při vykládce díky tomu padl každému z nosičů zrak na něco trochu jiného.
[„Houpačka! Dědo, tys ji zachránil. To bude mít strýček s tátou radost!“] výskal Simba při pohledu na trebuchet, který tak slavně před ani ne dvěma dny zkonstruovali.
„Náčelníku?“ zalapala po dechu Jess, když spatřila hromadu pyrogelových hlavic, které byly hned vedle hromady granátů a nad tím vším stál sám dotazovaný s hořícím klackem v ruce a vůbec se tím nenechal nijak znervóznit.
[„Hodný Simbacca!“] rozdrbal vnukovi hlavu a nijak nehodlal rozvádět, jak se k takové výzbroji dostal. [„Půjdeme,"] ukázal do tmavého koutu, ve kterém začínalo sotva viditelné schodiště. Jess skočila ještě zhasnout Jungle Jet a doběhla oba dva chlupáče u schodiště. První šel Churr, pak Simba a nakonec ona.
Schody přestala u pětistovky počítat a když už se chtěl Simba zeptat, kdy už tam budou, došli k pofidernímu výtahu, kterým pokračovali dál vzhůru, až je vyklopil ve sklepě Churrova domu. Simba se podivoval, jak je možné, že na tuhle trasu nikdy nenarazil, ale od Churra se vysvětlení nedozvěděl, a tak pokračovali na chodbu, kde už se schylovalo k odchodu.
[„Mami!"] zavolal Simba, aby se ještě rozloučil, ale nikdo nebyl doma. Jess se přesunula ke dveřím a než vzala za kliku, ještě se otočila na Churra, aby mu poděkovala.
[„Ještě něco,“] promluvil rychleji a Simba se kolem něj protáhl a postavil se vedle Jess, [„v devět ráno chce blokádu prorazit Arrtharukův syn.“]
„Wyrrgy?“
[„Jo. Pár našich bude provádět diverzi na jižní polokouli. Využijte toho.“]
„Díky, náčelníku.“
[„Nezapomeň, ručíš hlavou.“]
„Nezapomenu, brzy naviděnou.“
[„Ahoj, dědo.“]
Vzala za kliku a otevřela dveře.
Světelné reflektory se rozžhnuly a zapíchly se jí do očí s takovou razancí, že udělala jeden krok zpět, až do ni Simba narazil, rukou si zakryla zrak a druhou zůstala přikovaná ke klice.
„Ruce za hlavu, Jedi. Jsi zatčena za velezradu! Počítám do tří, pak začneme střílet!" vyštěkl z megafonu hučícího dělového člunu klonový velitel a uštědřil tak Jess pocitový kopanec do žaludku a ještě jeden do slabin. Zasekla se v půlce nádechu a jako ve snu se nevěřícně podívala mžourajíc před sebe. Skutečně, jen pár desítek metrů od domu se vznášel republikový LAAT, který ji propaloval kužely světla a mířil na ní svými kanóny. Pod ním byla celá jednotka klonů v pokleku a připravena stisknout spoušť při jakémkoliv jejím prudkém pohybu. Další jednotka stála kolem a zbraněmi mířila do oken domů a na těch pár chlupáčů, kteří byli venku na ulici.
„Jedna!" pročísl vzduch odpočet. Někde v dálce zahřmělo a zavanula vůně deště. Oči se ji přizpůsobily jasu a všimla si, jak z okolních oken vyděšeně vykukují místní chlupáči, zakrývají si oči, či hrozí zaťatými pěstmi. Cítila z nich hrozný strach a zlobu, vztek. Viděla několik mladíků, jak se schovávají za barikádami, které tu zbyly ještě po ještěrácích. Měli u sebe nějaké zbraně a jen čekali na povel k pravděpodobně sebevražednému útoku.
Jestli kdokoliv z nich vystřelí, celý vesnice lehne popelem.
Natočila hlavu na stranu, aby viděla na SImbu.
Stál na rozhraní tak, že na něj nedopadal svit reflektorů, nebyl vidět, a i když mu srdce bušilo jak o závod a měl co dělat, aby se nerozklepal v záchvatu paniky, ruku měl pevně sevřenou kolem svého meče. Třásla se mu jen trochu.
„Dva!" koutkem zahlédla Churra, jak sahá po své pověstné mačetě, nadáva, že si to s těmi zkurvysyny vyřídí osobně a už sahá po vysílačce. Zachytila jeho pohled a zakroutila hlavou. Ten pohled trval méně, než okamžik, ale řekli si v něm vše, co bylo třeba. Jen přikývl.
„Tř-!"
„Nestřílejte!" odstrčila Simbu a zabouchla za sebou dveře. „Vzdávám se!" dala ruce plynule za hlavu a udělala dva pomalé kroky vstříc klonům. Tři z nich ji vykročili vstříc. Klekla si na zem a sklopila zrak. Nikdo z chlupáčů ani nedutal, nikdo nevystřelil. Jen repulzory LAATu burácely a k Jess doléhal zoufalý křik a pláč Simby, jak se snažil vymanit z Churrova sevření a běžet ji na pomoc.
-
Chlouppek se probudil v posteli a se zavřenýma očima ještě chvíli vstřebával návrat do reality a přemáhal svou lenost, aby byl schopný vstát a čelit tomu uragánu, který se právě proháněl galaxií. Netušil, jak dlouho spal, ale cítil se mnohem lépe. V posteli mu bylo dobře, ale nakonec shromáždil dostatek odhodlání, hodil nohy přes okraj postele, odlepil tlamu přilepenou slinou k polštáři a posadil se. Dlaní si promnul pravé oko a snažil se vydýchat sen, který ho pronásledoval celou noc. Stály za ním reziduální feromony, které v místnosti ještě cítil a které patřily Joyce, která ho v těch snech pronásledovala. Musel se jí zbavit…
O pět minut později se vrátil zpět do domu uvolněný, pocitově mnohem lehčí a se spokojeným úsměvem na rtech. Ruce si omyl v potůčku a když už šel kolem, nakoukl do dílny, kde Lempix neúnavně rozebíral hlavu po hlavě a snažil se vyvodit příčinu všech problémů posledních hodin.
„Měl by sis jít taky na chvíli lehnout,” řekl nahlas zřejmé, když ho viděl upatlaného od krve a vytušil, že od jeho příchodu se ještě nezastavil. Došel k němu a chvíli mu koukal pod ruce, jak soustředěně a jistě odkrajuje plátky mozkové tkáně a následně je zkoumá pod mikroskopem a zakapává všemožnými roztoky a sleduje, jestli se nezmění nějak specificky barva zkoumané tkáně, nebo jestli se neuvolní nějaký konkrétní pach. Chlouppek chvíli okouněl, protože vlastně vůbec netušil, co to dělá, a tak se raději ani nezeptal, jestli nechce pomoct.
„No fakt, ráno je taky den.“
„Nelze. Pokusy pokračují. Výsledek zatím žádný.”
„To sice jo, ale nesmíš na sebe být tak tvrdej. Potřebuješ si odpočinout a projasnit si mysl,” kladl mu na srdce a smrad hlav mu už vyfoukl z čenichu poslední molekuly z Joyce. Byl zvědavý, kdo to tu pak uklidí...
„Zvážím. Brzy dokončím další subjekt. Pak uvidím. Je zde místo, kde je uchovat?”
„Je tu sklep, kde jsme mívali naložené kyselé zelí,” zavzpomínal a ukázal prstem na dvířka, za kterými se nacházelo točité sestupné schodiště.
„Děkuji,” odpověděl, zabrán do práce. Chlouppek viděl, že už z brouka víc nevykřeše, a tak se otočil na patě a pokračoval zpět do domu.
Za dveřmi obkročil Rahma a až nějak teď si uvědomil, že v pokoji nebyl Champie, ani ho nikde necítil. Zamyšleně cestou do pokoje narazil na rozespalou Joyce, která mu měla vše brzy objasnit. Vlasy měla přeležené, čouhaly jí všemi směry a drbala se na temeni.
„Běž ještě spát,” poradil jí, protože v tom byl od probuzení fakt dobrý.
„Kéž by… musím ti něco vyřídit a ty pak zmizíš a já to tu budu muset pohlídat.”
„Hm?”
„S Champiem máte prý sraz v Rwookrrorro, Jess se Simbou se tam nejspíš taky zastaví.”
„Aha, říkal důvod, proč zrovna v Rwookrrorro?”
„Je to jediné místo, kde se na téhle planetě dá po půlnoci sehnat pivo.”
„Hmm, to úplně stačí.”
***
Brát na sebe zbroj, kterou měl, když letěl vstříc mýtině, bylo nemožné. Rozpadla se vlastně v okamžiku, kdy ji ze sebe před sprchou shodil, a nyní tvořila neforemnou hromádku v koutě a tvářila se mrtvě. Vlezl do skříně, co by si tak mohl vzít na sebe. Přehrábnul se několika hadříky, které nosívala Luccy, a narazil na hraničářské krátké pončo s kapucou v tmavě zelené barvě. Hodil si ho přes hlavu, kapucu stáhnul dolů, přes hruď si upnul kožený pás, na kterém byla kožená brašnička, která nebyla nijak velká, ale dejchátka, lembas a několik granátů se světelným mečem se do ní vešly. Kolmo k pásu se do ní utahoval tenčí pásek, který začínal na zádech z velkého a udržoval brašnu na místě, takže i při různých vylomeninách neplandala a byla stabilně na místě. Na normální svůj pásek si připnul tomahawk, nůž a pro jistotu si vzal i kožené řemínky na obě zápěstí, které držely další dva menší nože po ruce. Joyce mu ještě pomohla uvázat přes pravý biceps červenou stuhu a byl připravený jít ven.
Naskočil na motorku, na hlavu si nezapomněl plesknout opět kožku z králíkomuta, Joyce mu ještě zamávala a vyzkoušela, jestli mají díky Kulíkům dobré spojení vysílaček.
Měli.
Vytůroval to až za vodopádem, ať v domě nikoho nevzbudí, a úplně tak přeslechl cvaknutí kufru, který jako by se sám zavřel zevnitř.
***
Rwookrrorro bylo nějakých třicet kilometrů vzdušnou čarou od Tyrvrarru. Jel Zemí stínů, takže nemusel řešit spleti větví a vlastně opisoval jen široké půlkruhy, jak objížděl mocné kmeny stromů. Nemohl jet tak rychle jako nad hladinou řeky, ale i tak tam byl za necelých čtyřicet minut a kapuca za ním vlála celou cestu.
Rwookrrorro bylo tiché, jen pár světel svítilo do tmy. Skoro se zdálo jakoby se mu vyhnuly okolní problémy a zprávy o nich. Bylo to velké město, ale venku nepotkal skoro ani nohu. Pravda, byla hluboká noc, ale čekal že uvidí víc jak trojici cicmajících se puberťáků a skupinku vracející se z divadla.
Najít tu Champieho nebyl problém, Silově čněl nad všemi ostatními dušemi široko daleko.
Demonbacca otevřel dveře nonstopu, vešel dovnitř a přejel lokál pohledem. Champie mu pokynul sklenicí piva v ruce a na stole před ním už jedna prázdná stála.
„Hoď sem, prosím, šest řezaných,” houkl na barmana a přisedl si k zrzkovi, „dobrý hadry, někdo známej?” potřásli si rukou a druhou ukázal na vypálené pruhy v montérkách.
Než Chlouppek dorazil, stihl jsem kratší pivní meditaci na téma „co když se z těch sraček nedostaneme?“, ale defétismus mi dlouho nevydržel. Pravděpodobně díky nedávno vyhranému souboji s temným Jediem, která mě nabila víc než spánek, jsem byl vlastně pln optimismu a přišlo mi, že se náš pobyt na Kashyyyku nezadržitelně blíží ke šťastnému konci. Stačilo přeci dostat se na Jolly Jedie, vyčistit ho od klonů a zdrhnout rychleji, než nám ho stačí rozstřílet, brnkačka, ne?
To už se ale v lokále objevil Chlouppek, na můj pokyn si přisedal a pochválil mi outfit.
[„Nějakej údržbář z Tunnatutikanu,“] odmávl jsem ten první dotaz poté, co jsme si potřásli prackami, a rychle ještě přidal objednávku svou. [„Mně taky šest!“]
Obsluha, starší, prošedivělý Wookiee s plnovousem, mi sice věnoval pohled rezervovaný pro největší debily, ale točit začal, což bylo hlavní. A protože jedno jsme měli připravené, přípitek na sebe nemohl nechat dlouho čekat.
[„Tak na králíkomuty!“] Protože zjišťování, jak se mu vedlo a co jsem prošvihl, mohlo počkat, žeano.
„Na muty!” otočil do sebe pivko, protože měl fakt žízeň, sundal si kožku z hlavy a přebral od hospodina další dávku jantarového moku, „venku je krásně, co?” Pochválil klidnou noc a chvíli dělal, že neví, co se děje jen pár kilometrů od nich.
[„Jo,“] přitakal jsem po nutném přídělu tekutého chleba vezdejšího, [„bejt jenom o trochu krásnějc, tak si asi vystřelím mozek z hlavy.“] Za dvacet let by to asi byl nevkusný fór, dneska se to sneslo a dokonce jsem se u toho i usmíval. Z větší části proto, že to pivo bylo na nonstop fakt slušné.
A protože žvanit o svých lapáliích po cestě do Ittummi a o následné bitce v akademii, kterou jsem tak trochu zdemoloval, se mi nechtělo, chopil jsem se možnosti druhé a zeptal se na aktuality.
[„Jak to šlo v dílně?“] Předpokládal jsem sice, že kdyby byl nějaký průlom, Lempix už by mi dávno volal, ale v tuhle chvíli mohly být zajímavé i jakékoliv drobnosti, s nimiž mě možná nechtěl obtěžovat.
„V dílně řádí kudlanka velká jak bantí tele, která se prohrabává hromadou mozků, ale zatím bezúspěšně,” uvedl, jak si vedl Lempix, když odcházel, a přejel palcem po orosené sklenici a vykreslil v ní jednoduchý obličej, „jestli si vzal k srdci mou radu, tak je teď všechny rve do sklepa mezi okurky, aby se nezkazily, a jde si lehnout.“
„Ty jo,” zamyšleně se podíval do stropu a pak zpět na Champieho, „přemýšlel jsi o tom, co podnikneme, až se odsud dostaneme? Ne že by na to byl do teď pořádně čas, ale teď asi chvíli máme.”
[„Zavřeme se v akademii a zkusíme to přečkat,“] pokrčil jsem rameny, protože to byl ostatně plán už od chvíle jejího založení. Jenom bylo trochu k vzteku, že jsme na její vybudování měli jenom necelé tři roky a tam venku byla ještě určitě spousta holocronů k zachránění a beznadějných případů k adoptování. Ale kdo ví, ještě pořád existovala šance, že alespoň nějaká část řádu přežila a až někdo odpráskne ty zatracené klony, všechno bude zase v pohodě. Otázkou bylo, jak toho využijí Separatisté, a trochu jsem se toho bál, nevěda, že jim zbývá už jen pár hodin existence.
[„S trochou štěstí se to celé vysvětlí dřív než nám začne hrabat z ponorkové nemoci.“] Ponorka v základně, co je z větší části pod hladinou jezera, to by nám tak ještě chybělo.
„Dokud bude co pít,” nastavil sklenici k cinknutí a s úsměvem se pak napil. Užíval si pohodičku, možná proto, že tušil, že se chýlí ke konci.
„Já bych si zašel na Ding Dong Dugs. A pěkně na Malastare a do kotle,” pokyvoval si hlavou.
[„Přinejhorším rozšíříme plantáže toho vodního chmele a postavíme ve Fort Mist pivovárek. Beztak je to jinak úplně zbytečný město.“] Než jsme si pak cinkli a napili se, už se mi v hlavě rodil plán, jak to zařídit bez zbytečné publicity, a docela se hodil. Ne snad proto, že bychom měli velkou nouzi o mokré pivní speciály, ale jako rozptýlení před plánováním úplně jiným, serióznějším.
Ovšem ke stejnému účelu mohl bohatě stačit navrhovaný koncert nejlepší folkpunkové kapely ve vesmíru.
[„Jenom jestli nejsou zase zavřený,“] ucedil jsem, nicméně i když to tak nevypadalo, byl to absolutní souhlas. Otázkou zůstávalo, jestli máme šanci se na ten Malastare ještě někdy v dohledné době podívat, a ta otázka mě zaměstnávala natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat okolí.
A při tom to začlo být tak zajímavé.
Chlouppek ani nestihl vyjádřit svůj názor na to, zda jsou Ding Dongové zavření, a před nonstopáčem se rozbujel takový randál, že do sebe leknutím rychle naklopil zbylá piva v obavě, že si je tu válka a kloni našli a on nebude mít čas dopít. Praskání dřeva a pomalu se dotáčející rotor byly jasně slyšet a když už do sebe klopil poslední pivo, v půlce rozrazil dveře kdo jiný než Simba.
Zpočátku mi přišlo děsně vtipné, jak živě jsem dokázal přemýšlet o rambajzu na koncertech Dugů. Jenže pak jsem si rychle uvědomil, že tohle se neodehrává v mé hlavě, nýbrž reálně venku, a i já do sebe s mírným zpožděním kopal pivo, kdyby bylo náhodou potřeba užít Nasersi.
Místo klonů však dovnitř vtrhl Simbacca a vypadal jako tenkrát když došla zmrzlina, možná i hůř, a hned spustil.
[„Máme malér, všechno špatně, honem pojďte se mnou!“] vysypal ze sebe překotně, ale přesto se mi docela ulevilo. Na chvilku.
[„Klid, nádech, výdech,“] zavelel jsem něco, co by mu měla říkat jeho mistrová, a v tu chvíli na mě dolehla neurčitá zlá předtucha, [„co se stalo, kde máš Jessicu?“]
[„Zajaly ji klony!“] vykřikl a bylo mu úplně jedno, že teď už na nás barman kouká vysloveně podezřívavě. [„Byli jsme u dědy schovat Jungle Jet a najednou tam vlítl oddíl ve výsadkové lodi, že jim prý nějací ještěrkové nahlásili přítomnost Jediů, a sebrali ji. Teď ji někam vezou a určitě jí chtějí ublížit.“]
[„Proč jsi nám to nedal vědět vysílačkou?“] sice asi nebyla otázka, která měla přijít jako první, ale ty ostatní jsem teprve formoval. Ty o síle nepřítele, o předpokládaném směru odletu, proč ji nezastřelili na potkání, jak je na tom zbytek vesnice a proč ještě na stole nemáme dvě flašky něčeho tvrdšího, protože to bude potřeba…
[„Děda mě musel držet, abych ji nezachraňoval sám,“] vysvětloval a čím dál naléhavěji šilhal po dveřích, [„ale při tom držení mi ji omylem rozšlápl...“]
[„Vidlák zasr...“]
[„...a tak jsem letěl, co to šlo, abych vás tu našel co nejdřív. Možná to ještě stihnem, honem!“]
Chlouppek prudce stoupl, pivo měl už dopité a otočil se na hostinského.
„Drobný si nech,” hodil po něm kredity, „kdyby se někdo ptal, máš je od Srandy Clawse,” prokřupnul si klouby v pěsti a dost výmluvně u toho koukal barmanovi do očí. Ten urychleně přikývl a za Chlouppka mohli klidně vyrazit.
Když vypadli ven a mohli si prohlédnout hromadu šrotu, co Simba zvládl udělat z gyrokoptéry a kolem které se začali srocovat čumilové, zahnuli ostře stranou, aby nebyli moc na očích.
„Říkal jsi, že zajali, jo?”
[„Jo.”]
„K tomu musí mít nějaký důvod.”
[„Třeba že je to banda zmrdů? Nebo ji chtějí využít jako návnadu na nás, případně na další Jedie.”] Každopádně to byl další hřebík do rakve teorie, že klonům hráblo, protože takovéhle plánování vyžadovalo jistou mentální úroveň.
„Aby je pak mohli odprásknout oba. Chm, v Tyrvrarru je pár zrekvírovaných šlupek, ve kterých nám tam přiletěli dělat binec Zyggeriani a Tranďáci. Třeba bychom se v nich dokázali dostat dostatečně blízko.”
[„Na to by stačil katamarán, ale nějakej těžší kalibr by se mohl hodit taky.”]
„Simbo, schovává si Jess lokátor pořád do podprdy?” synovec přikývl a Chlouppek i Champie rozžhnuli omni-tooli, jestli nezachytí její signál. Chvíli bylo ticho, Champie dal povel roji Kulíků, aby vystoupali nad koruny stromů a když už to ticho bylo neúnosné, objevila se stopa Jessicy, která se vzdalovala od jejich pozice více méně kolmo vzhůru. Bylo jasné, že opouští Kashyyyk. Simba se zrovna nadechoval s návrhem, jak od dědy vezmou hlavice, když dospělým se v uchu ozval broučí hlas.
„Nález,” nahlásil stroze.
„Jaký?!” štěkli oba dva na Lempixe.
[„Já nic neslyším!”] mračil se Simba.
„Bioelektronický čip, funkce neznámá, leč připomíná čipy pro řízení chování. Užívají se na některých světech pro vězně. Bude třeba důkladnější analýzy, více materiálu.”
Od jisté doby jsem toho o Jessičině podprsence chtěl slyšet co možná nejméně, a tak přišla možnost upřít myšlenky jiným směrem docela vhod. Lokalizovat ji nebylo díky jinak zevlujícím Kulíkům těžké, mnohem horší byl směr, kterým se ubírala. A vzhledem k tomu, že cesta sem mohla Simbaccovi odhadem trvat tak hodinu, jsme měli vlastně docela štěstí, že se s ní ještě docela flákali.
Než jsem však stačil navrhnout jakýkoliv způsob její záchrany, a že moc mě jich nenapadalo, ozval se Lempix. Doufal jsem, že uslyším dobré zprávy, ale zatím to na ně moc nevypadalo.
[„Ti doneseme takovýho materiálu, že si z nich budeš moct vyrobit vlastní Kostnici,“] ucedil jsem podrážděně v další ukázce toho, že mi často splývalo myšlení a mluvení, a musel se soustředit na dýchání, protože jsem mohl jasně slyšet lákavé volání temné strany.
[„Stíháme ji doletět, když kopneme do vrtule?“] zeptal jsem se Chlouppka, který měl se zdejším vozovým parkem přeci jen víc zkušeností a znal jeho technické parametry, a připravoval jsem se na nejhorší eventualitu.
„Jestli s ní letí pryč ze soustavy, tak asi ne,” zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem, jakoby pohledem mohl padnout na nějakou použitelnou loď. Lodím a jejich technickým parametrům ve skutečnosti vůbec nerozuměl a používal v tomto spíš selský rozum, který mu říkal, že nejlepší by byla nějaká republiková loď, kterou by ale museli nahánět po všech čertech a to by mohlo taky znamenat, že mu ty buzny ze zkumavky zabijou dceru. Procházel v myšlenkých a hledání uličky s klukama za zády až dorazil k nočnímu klubu, kam hodní kluci nechodí.
„A já si udělám asi dobrého kamaráda,” zasekl se pohledem na luxusně vyhlížejícím pětidvéřáku, který byl schopný krátkých vstupů do vesmíru a který patřil zdejšímu mafiánskému bossovi, nebo tak něco, a okouněli před ním dva bijci.
„Veverkomut!“ ukázal do větví a zašmodrchal těm dvou Silou mysl. Oba se otočili a zvedli hlavy do míst, kam ukázal a jak solné sloupy do nich zůstali civět.
„Je dost možný, že až to budeme mít za sebou,” vzal cvičně za kliku, když došli až k vznášedlu, a po přesvědčení se, že je zamčeno, se jal zámek otevřít Silou, „tak budeme muset vypadnout hned a ne jen kvůli klonům.” Otevřel dveře, nasedl a vytrhl počítač, který ovládal alarm a blokoval řízení.
Nebyl čas na spekulace o tom, jestli se sem ještě někdy vůbec budeme moct podívat. Dokonce nebyl čas ani na pozastavení se nad tím, že má ten vehikl pootevřený kufr. Rovnou jsem přeskočil kapotu tím stylem, jak to občas dělala zásahovka v Kriminálce Coruscant, a sedl si na místo spolujezdce, přičemž Simbacca už dávno seděl za řidičem. Hejbadlo to bylo luxusní, rozhodně tedy luxusnější než cokoliv, v čemž jsme letěli za poslední rok, a to včetně Jungle Jetu, ale na zjišťování, jestli je tu někde schovaný bar, nebyla ta správná chvíle. Zatím.
[„Joyce?“] houkl jsem do vysílačky, zatímco Chlouppek startoval, [„klony sebraly Jessicu, letíme ji s Chlouppkem zachránit. Sbalte si věci a sežeňte nějaký odvoz, sejdeme se na Jolly Jediovi.“] To, že ho budeme muset nejdřív získat z špinavých pracek klonovaných zmrdů, si určitě dala dohromady, každopádně odpověděla jediné. Že máme Jess zachránit, jinak se pak budeme muset porvat i s ní.
[„Bez obav. A nezapomeň mi přibalit plášť, nechal jsem ho pod věšákem,“] připomněl jsem jí už ve chvíli, kdy jsme vzlétali, takže mi její reakci přebil řev vznášedla. Nejspíš říkala něco v tom smyslu, že ten plesnivý hadr vezme, i když nechápe, proč na tom trvám, ale jistý jsem si nebyl.
[„Máš nějaký plán?“] zeptal jsem se Chlouppka a sledoval vzdalující se knihovnu. Ne že bychom zrovna my plány potřebovali, ale zaútočit na flotilu s civilním transportem mi nepřišlo jako moc schůdný nápad.
„Vlítnem na ně a rozrubem je,” procedil přes zaťaté zuby a štvalo ho, že si nedokáže užít skutečnost, že vznášedlo mělo staromislky řadící páku a pedály, což se u běžných samohybů pro masy nepoužívalo, a že má štěstí, že to umí řídit. Když si ale uvědomil, že by jeho plán mohl trochu rozvést vrátil se zpět do reality.
„Tahle kára je sice božoboží, ale nemá hyperpohon, takže pochybuju, že by se kloni obtěžovali po nás střílet. Navíc nemá, doufám, žádné zbraně, a kdybychom to do nich chtěli sebevražedně narvat, tak jim sotva poškrábeme lak. Maximálně nás zastaví a vezmou do vazby, což by nám vlastně ani nevadilo.”
Jít s logikou na klony, jimž očividně ruplo v bednách, by mi ještě před pár hodinami přišlo jako absolutní blbost, ale vzhledem k tomu, že brali zajatce…
[„Nebo si můžem zahrát na kolaboranty,“] navrhl jsem, protože představa dobrovolného zajetí se mi prostě moc nezamlouvala a hlavně jsem teď na sobě měl montérky, díky nimž mě mohl kdokoliv považovat za vylízanou lopatu, které klonová okupace přijde jako dobrý nápad, protože to zastaví příval imgrantů, co kradou práci slušným chlupáčům. [„Vsadím boty,“] které jsem pořád měl, [„že ten, kvůli komu chtějí Jess živou, je Denyzz – který už jí v podobné situaci jednou na pomoc přispěchal. Když se jim ohlásíme s tím, že o něm něco víme, třeba nás nechají aspoň přistát.“] Zas tak jsem si přítomností vousatého mistra a hlavně jeho schopností přežít tak dlouho nebyl, ale Wyrrgy přece na mýtině zmiňoval, že si může říct o jeho palebnou podporu.
[„A tys nějakou dobu dělal pro Republiku, ne? Nemáš ještě nějaký papíry nebo kódy?“] napadlo mě ještě bleskově, ale pak už jsem ho nechal mluvit.
„Dělal, nedělal,“ zrekapituloval svých pár misí jako žoldák, při kterých se poznal s Roniem, umřel mu při nich skvělý kamarád B’li a byl pak skoro rok v zajetí a nějakou dobu i šukací hračka Algernnon de Bray, „kódy nemám, ale nějak to uhrajem. Tak jako tak nás nevystřelí, o tom jsme přesvědčenej.”
[„Strejdo, výstřel,”] upozornil ho Simba, protože byl zabraný s Champiem do hovoru a ani jeden z nich si nevšiml, že přímo proti nim letí modrý turbolaserový výboj. Chlouppek strhnul řízení doprava, proletěl vrakem konfederačního křižníku a celou dobu mu ze soustředění čouhala špička jazyka z tlamy.
Modrá smrt je minula jen tak tak a na nocí zahalené planetě bylo hezky vidět, kde narazila.
„Že to nebylo po nás?!” otočil se opět na Champieho a i dozadu na Simbu.
[„Já nevim, já tomu nerozumim,”] mudrlandsky si mnul bradu prcek. Zdálo se však, že kloni se k dalšímu výstřelu nemají.
Jeho důvěru v to, že budou kloni totální retardi, jsem sice nesdílel, ale než jsem to stihl říct nahlas, začali po nás střílet. Respektive začali střílet, to, jestli po nás, bylo zatím předmětem zkoumání.
[„To je fuk. Radši se připrav na úhybný manévry,“] navrhl jsem, ačkoliv mi pořád přišlo jako lepší nápad zkusit prostě klonům namluvit, že jsme na jejich straně, dokázat to nějakým tím Chlouppkovým válečným záznamem a pak je všechny posekat pěkně z tepla hangáru. Ani tak to nebude žádná prdel.
[„Ale vypadá to, že palba ustala, křižníky se teď přesouvají do ochranné formace kolem nehybného Venatoru,“] hlásil jsem od skromných senzorů, které kupodivu nebyly navržené na sledování vesmírných flotil. Trochu jsem se bál, že to je Jolly Jedi, ale podle všeho se jednalo o nějaký jiný.
A všem třem nám Síla našeptávala, že právě k němu míří i Jessica.
LAAT, ve kterém se měla nacházet jejich milovaná housenkožravka, letěl k prostřednímu Venatoru formace flotily a nijak nespěchal. To parta chlupáčů narvaná v luxusní káře letěla nadoraz, a tak se jim i přes opožděný start oproti pronásledovanému člunu podařilo zkrátit vzdálenost mezi nimi tak, že už jej dokázali vidět vlastními zraky.
Chlouppek za kniplem se nepokoušel o žádné výkruty ani úhybné manévry, letěl rovně, protože věděl, že o něm stejně kloni vědí, a kdyby chtěli, rozstřílí je na cimprcampr.
Najedou začala svítit kontrolka signalizující příchozí spojení a jak se mohli dovtípit jistě přicházelo z jednoho z křižníků. Champie neotálel a příchozí hovor přijal: „Neohlášené plavidlo, okamžitě se identifikujte nebo budete sestřeleni.”
„Tady seržant Demonbacca z průzkumného oddílu Gama-88,, pronásledujeme nepřátelský LAAT, který míří k Venatoru uprostřed vaší formace!” vyhrkl ze sebe.
„Okamžitě zastavte, vypněte motory a vyčkejte našeho příletu.”
„To nepůjde, v tom LAATu je zlotřilý Jedi, který jej ukradl a snaží se dostat ze soustavy!”
„Jak víte, že… ehm, nevykládejte nám hlouposti, máme nahlášeno, že na palubě je zajatý Jedi.”
„A vy tomu věříte? Vždyť víte, jak jsou mazaný!”
Na vytahování starých legitimací nakonec přeci jen došlo, a já tedy takticky mlčel. V záznamech Republiky jsem byl sice skoro určitě veden jako odpadlík, ale kdo ví, jestli to ty klonované palice dokázaly pochopit. Rozhodně by bylo poněkud trapné, kdyby jim tam nějaký software na rozpoznání hlasu řekl, že jsem taky býval Jedi, a oni nás jednou ranou vypařili.
S pouhým mlčením jsem se ale nespokojil. Místo toho jsem nechal obrazovku obrazovkou, zavřel oči a uvolnil se. Chlouppek teď potřeboval trochu silnější psychickou podporu, než kolik mu jí mohl poskytnout mlčící kopilot, a já znal naprosto ideální techniku. Vůbec jsem se nepokoušel mást klona tam daleko – než bych ho zaměřil a ovlivnil, bylo by po všem. Místo toho jsem sáhl po odlehčenější variantě bitevní meditace a… no, ono se to dost dobře nedá popsat, ale výsledkem bylo posílení Chlouppkových hlasivek tak, aby jeho hlas získal ještě další stupínek autority a odhodlání.
Pak už nezbývalo než doufat, že nás nechají přistát.
Chloppek si všiml červené kontrolky, která výstražně svítila a zřejmě indikovala, že je kára zaměřená zbraňovými systémy. U civilních prostředků to bylo sice neobvyklé, ale tenhle nepatřil běžnému smrtelníkovi.
Nějakou dobu bylo na straně republiky ticho. Oni stále letěli k Venatoru a jen si mohli představovat, jak kapitán lodi zvažuje, jestli je sestřelit nebo ne.
„Souhlasím s vámi, seržante. Máte povolení přistát na Agleru. Bude se hodit každá ruka k vyhlazení těch zrádců,” pragmaticky vyhodnotil situaci, až Chlouppkovi trochu zatrnulo, jakým způsobem řekl tu poslední část s vyhlazením.
LAAT už zmizel v Agleru a o několik vteřin později za ním zapluli i oni.
Lokální aplikace bitevní meditace se očividně podařila, nebo si Chlouppek prostě dobře hodil, a nám vyšlo něco, v co jsem upřímně řečeno moc nevěřil. Pořád to ale bylo děsivé – prolétat tak blízko masivního křižníku v téměř úplném tichu, které bylo snad ještě zlověstnější než to, jak nás prve zaměřovali. Rušilo to jenom Simbaccovo kručení v břiše.
[„Mám tady z toho špatnej pocit,“] neodpustil jsem si krátkou průpovídku, ale zbytek přistávací procedury jsem spíš vymýšlel, jak to tady sehrajeme, a nařídil synáčkovi, ať mluví co možná nejméně. Chlouppek to měl jednodušší, tomu stačilo zahrát si na sebe sama v časech, kdy dělal pro armádu, já mohl jen děkovat vyšší prozřetelnosti, že jsem na sobě měl montérky a ne tuniku a že Simbacca před nějakou dobou přestal nosit ty teplé padawanské copánky.
Když proletěli polem oddělující hangár a vesmírnou nicotu, zavřely se za nimi bezpečnostní vrata, v celém hangáru zhasla světla a rozžhnulo se pouze nouzové osvětlení.
Pronásledovaný LAAT stál na podlaze, boční vrata stále zavřená, kolem něj bylo rozestoupeno v půlkruhu asi třicet klonů a dalších asi dvě stě jich cítili naskákaných kolem pro případ nouze.
Chlouppek zakroužil nad LAATem a na signál jednoho z klonů přistál na vyznačeném místě za zády rozmístěných klonů. Všichni tři pasažéři si vyměnili pohledy vysvětlující, že musí pokračovat v jejich roli, a na tři otevřeli dveře káry.
„Kdo tomu tady velí? Proč ještě neni ten špinavej Jedi na cucky?!”
Když Chlouppek po přistání vyskočil a začal štěkat na nejbližší klony, bylo už pozdě to vypilovávat, ale stejně jsem měl v plánu dělat mu jenom nějakého toho co nejnenápadnějšího přicmrndávače s dítětem v zácviku, takže na tom zas tak nezáleželo.
„Já,“ ohlásil se mu klon v červeném brnění, takže kapitán a docela vysoká šarže, „protože na mrtvou toho fousatého zrádce nevytáhneme.“
Což znělo docela rozumně, i když jsem moc nechápal, jak to chtějí provést. Na to, abych se zeptal, jsem ale byl moc hloupý, nízce postavený údržbář, takže pokud z toho mělo něco být, musel to odmluvit Chlouppek.
„Jakého zrádce?” naštrádoval si to ke kapitánovi a nedělal si nic z toho, že se chová jak major, ačkoliv se představil s nižší šarží, než měl klon.
„Woallc Con-Denyzz, od rozkazu 66 se nám jej nepodařilo dopadnout.”
„Má to spočítaný, parchant jeden,” zaskřípal zuby Chlouppek a otočil se mimoděk na Champiehou, aby na něj mrknul, jestli náhodou moc nepřehrává. Ten mu ale místo toho myšlenkou sdělil, že v LAATu není něco v pořádku. A skutečně. Když se na něj zaměřil Silou, cítil z něj pouze jednu živou bytost, kterou byla Jessica.
„Asi bude nejlepší kdy-”
„Máte pravdu, hlásím se jako dobrovolník!” drze ho Chlouppek přerušil a ještě drzeji se “s dovolením” prorval přes formaci klonů a od jednoho z nich si bez dovolení půjčil pušku, protože neozbrojený by šel na Jediho jenom blázen, přeci.
Tolik kokotů v hlavě už dlouho neslyšel a s každým dalším mu srdce bušilo víc a víc. Nechápal, jak je možné, že už ho dávno nezastřelili a že se ani jeden z klonů nezmohl na jediné slovo proti jeho chování, ale určitě to mělo co do činění s Champieho bitevní meditací a Chlouppek toho hodlal využít maximum, dokud to jen jde. Jen doufal, že až účinky opadnou, tak to nepozná tak, že ho střelí někdo do zad.
Zbraň měl připravenou ke střelbě a jako profík se dostal až k dělovému člunu, bokem se přitiskl k chladnému kovu a zatáhl za páku nouzové otevření bočnice. Se zaskřípěním a hydraulickým stenem se rozevřela dokořán a on zmizel uvnitř.
„Jessico, kurva, kde seš?!” křičel šeptem a s baterkou na hlavni přejížděl po vnitřku člunu a hledal jakékoliv vodítko, kde se může nacházet jeho dcerka. Místo červenovlasé dívčiny narazil jen na kloní řešeto, které se válelo všude kolem, a žhnoucí díru v podlaze, která byla nezaměnitelně vyřízla světelným mečem.
„Bazmeg!” zaklel. Takže nejen, že musí vymyslet, jak se odsud dostat dřív, než jim přestanou žrát tuhle habaďůru, ale ještě musí nějak nahnat a najít Jess.
„Šlaka, je fuč!” vyšel ven. Všechny pušky sebou trhly a měl co dělat, aby zvedl pracky dostatečně rychle, než ho nějaký nedočkavý klon odpráskne.
„Co se stalo?” zavolal na něj kapitán, zatímco se s rukama stále nahoře přibližoval.
„Je mi to líto, tvý bratři jsou mrtví… prořízla si díru podlahou a unikla.”
„Toho jsem se obával…“ zasmušile zakroutil hlavou. Chlouppek vrátil pušku tomu, od koho si ji předtím půjčil, a přiblížil se ke svým kumpánům.
„Admirále, tady kapitán Ruplikon,“ zaslechli hlas kapitána, „Jedi unikl a momentálně je mimo náš dosah… rozumím. Únikové moduly byly vypuštěny již včera… ano. Začneme okamžitě. Rozkaz. Ruplikon, konec,” ukončil hovor s admiralitou a otočil se ke svým mužům, „tak je to oficiální, pánové, Agler bude sestřelen. Máme třicet minut na evakuaci. Tak honem, honem, dáme se do pohybu, ať to stihneme! K transportům potřebujeme dostat všech dva tisíce bratrů, než to tu shoří na popel!”
-
Banana na tom od svého minulého příspěvku do hlavní dějové linie nebyla o moc lépe, alespoň přísně anatomicky vzato, ale přesto se jí psaní docela zalíbilo a chtěla si to zkusit znovu. A co víc, její tetičku zrovna čekalo jedno docela zajímavé dobrodružství.
Začalo to přitom docela mrzutě. Spala, zdály se jí samé pěkné věci z té kategorie snů, co se holt občas nadrženým Zeltronkám po archivní banánovici a namáhavém hlídkování zdají, a všechno vypadalo navzdory kardinálnímu průseru tam venku fakt… růžově. Jenže pak ji vzbudila Jessica, a to nikoliv jejím oblíbeným způsobem. Byla kompletně oblečená, rozespalá Joyce neměla sílu ji stáhnout do postele a co hůř, vzduchem začaly létat nějaké důležitě znějící pokyny.
Moc to nechápala, ale co si budeme povídat, za dobu příležitostného správcování akademie zažila i divnější věci. Explicitní pokyny neolizovat chladič, které byly obratem explicitně porušeny, fakturaci tuny šroubků, Zalaacy citlivé k Síle a tak, víme... Souhlasila tedy, že Chlouppkovi vyřídí tu zprávu od Jessicy, která ji dostala od Simbaccy, který ji dostal od svého tatínka, popřála své milé hodně štěstí a pak se otočila na druhý bok s tím, že může ještě chvíli spát. Kdyby tušila, co se rusovlásce stane, asi by místo toho popadla meč a dospala se po cestě, ale ona na tom s viděním budoucnosti moc dobře nebyla.
Spala tedy ještě pár hodin a vzbudilo ji až vrzání prken kombinované s voláním přírody. Přičemž ono volání přírody bylo kombinované zrovna tak, napůl šlo o řev nějakých potvor tam venku v lese, napůl se hlásil její plný močový měchýř, který podvojná játra ochotně zaplnila metabolity banánovice. Věděla, že nemá cenu tomu odolávat, vstala a zamířila tam, kam už dnes zamířil prakticky každý.
Pravda, zdaleka ne každý tam zamířil nahý, ale ona si svou chybu v půlce schodů uvědomila a po dalších sedmi přemohla lenost a vrátila se, co kdyby přeci jen cestou potkala někoho, komu by to z nějakého důvodu mohlo vadit. Poněkud neochotně na sebe hodila nezbytné minimum oblečení, vyrazila na druhý pokus a tentokrát už tam, kam i královny chodí pěšky, skutečně došla.
Co přesně tam dělala, to navždy zůstane mezi ní, prkny kadibudky a přítomným hmyzem, ale důležité je, že cestou zpátky narazila na Chlouppka. Byl trochu víc při vědomí než ona, což byl ale vzhledem k pokročilému stupni její rozespalosti i pařez, zrovna se vrátil z pitevny a smrděl podle toho, nicméně i tak mu byla schopna předat zprávu od… to už si vlastně ani nepamatovala.
Ještě stále víceméně na autopilota mu přivázala na ruku jakousi teplou pentli, zamávala mu, zkontrolovala kvalitu spojení a zanedlouho už opět padala do postele. Než zavřela oči, pohledem zavadila o nástěnné hodiny; bylo něco málo před půl druhou ráno.
***
Když je znovu otevřela, neměla ani čas na ně pořádně zaostřit. Zdola k ní totiž doléhaly zvuky ne nepodobné bitvě, a tak v lehčím návalu paniky vyskočila z postele a sháněla se po meči. Teď přišlo docela vhod, že do postele padala oblečená, ale upřímně řečeno by se jí víc hodilo, kdyby se vyspala. Adrenalin sice udělal svoje, ale protože měla jakési divné sny hraničící v některých chvílích až s noční můrou, nebyla zdaleka tak odpočatá, jak doufala. Možná i díky tomu až s mírným zpožděním vyhodnotila, že ten rámus dole nejsou útočící klony, ale její kolegové, toho času živě diskutující. Neváhala ani jedinou další vteřinu, seběhla dolů a pochopila.
Lempix, kterému od levého kusadla viselo cosi, na co se nikdo nechtěl ptát, totiž objevil v mozcích klonů jakési čipy a byl si úplně jistý, že by tam být neměly, nebo aspoň ne takhle komplexní. A na diskuse o tom, jestli byl tohle celé sofistikovaný plán klonovačů, nebo prostě jenom strašlivá nehoda, nebylo třeba dlouho čekat. Co tak pochopila, už tu novinku stihli nahlásit jejímu bývalému mistrovi, toho času na pivě kdesi v zablešeném pajzlu v ještě zablešenějším městě, ale nikdo si nebyl tak docela jistý, co mají dělat dál. Což se dalo říct i o ní, ale když to tu jednou měla na povel, musela aspoň vypadat jako autorita.
„Pitvej dál,“ pokynula hmyzákovi, který k ní v očekávání rozkazů líně přesunul svoje složené oči, „čím víc budeme vědět, tím líp. A jestli ty klony někdo ovládá, asi by bylo lepší vypadnout z planety co nejdřív.“
„Už jsem objednal další… materiál,“ odvětil klidně, cvakl kusadly a ten kus čehosi spadl na zem.
„Fajn, my ostatní se zatím zkusíme připravit na nejhorší. Kde je Fosh?“ To, že nevidí svou padawan, nebylo nic nového, protože Nautolanka se celkem ráda schovávala a tady bylo trochu moc lidí, ale necítila poblíž ani její otisk v Síle, což bylo něco jiného.
„Šla na hlídku do Tyrvraru,“ odpověděl jí Yussi, který nejspíš z nedostatku jiného vyžití brousil jednu ze zdejších tesařských seker, „kdyby se něco dělo, kontaktuje nás.“ To znělo dobře a Joyce v duchu udělila své učednici pár bodů za ochotu, jenom doufala, že rozdělení skupiny nebude mít žádné fatální následky. Rostlo v ní každopádně jakési podivné napětí, jako by jí Síla našeptávala, že je něco špatně, ale ona stále nedokázala určit co. Ještě jednou zběžně přejela pohledem všechny přítomné, znovu je přepočítala a…
„A kam zmizel Šumák?“
Ukázalo se, že získat odpověď na tuhle otázku už tak snadné nebude. Nevěděla to Sagwen, která dosud vypadala poněkud ospale a vůbec nic si nečetla, nevěděl to Rahm, který jinak malé hlodavce sledoval velmi pečlivě, nevěděli to Yussi s Lempixem a nevěděla to dokonce ani Cae, což bylo nejdivnější.
„Nešel taky někam hlídat?“ navrhl starý Echani, když viděl, že z toho nikdo není moudrý, a tím spustil kuriózní kaskádu návrhů, kde by asi tak ten vypelichaný skrček mohl být.
„Sagwen, ty ho nevidíš?“ navrhl překvapivě chytře Rahm a nadále si pohrával s větévkou jakési místní vegetace.
„Nie,“ odvětila Miraluka a mírně nakrčila čelo, asi jak se snažila rozhlédnout znovu, „no on ten kujón vie asi volakú špeciálnú techniku, že ho niekedy vôbec nevidím, aj keď postává meter ode mňa.“
„Možná spí někde v dutině stromů, kouknu se ven,“ zkusil to Rahm a Cae, dosud klidně sedící v temném koutě, šla s ním, protože křečka v dutině hledati, smysl život míti. Nebo tak něco.
„Radši taky koukněte, jestli ho velmistr nenacpal do kadibudky,“ zavolala za nimi ještě, protože si živě pamatovala, že mu Champbacca něco podobného sliboval už docela dlouho, nicméně tušila, že v tom zakopaný pes nebude. A dokonce ani zakopaná myš.
Naděje, že ten divný pocit vyvolala právě nevysvětlená absence jednoho z nich v kombinaci s nedávným katastrofickým narušením Síly, se však rozplynuly jen o pár okamžiků později, když jí cvakla vysílačka. Ještě než se ozvalo brumlání, věděla Joyce, kde je problém, a krve by se v ní v tu chvíli nedořezali. Sagwen, do té doby v podstatě spící, byla rázem na nohou, asi jak kolem ní viděla vřít Sílu. Joya měla strašnou chuť řvát, ale po neskutečně dlouhé vteřině se ovládla a ucedila krátkou, zato docela výstižnou odpověď, která příčinu jejího rozladění osvětlila i Yussimu.
„Jestli ji zabijou, urvu hlavu nejdřív vám dvěma a až pak těm klonům, kapiš?“ Jo, motivovat lidi, to ona uměla. Wookiee se nad tím ani nepozastavil, buď byl zvyklý nebo to vzhledem k okolnostem čekal i horší, a přidal další pokyny, během nichž si mistr šermíř vyměnil váhavý pohled s Miralučinou páskou. Aby mu vzala ten těžce nemoderní plášť, který nechal ležet pod věšákem.
„Jak bych jen mohla zapomenout na něco tak unikátního,“ opáčila sarkasticky, nicméně všichni, co ji v tu chvíli pozorovali, si viditelně oddechli, že se nekonal výbuch, „ale ok, jestli na tom trváš. Snad ti bez něj půjde zachraňování Jessicy líp.“ Tím mu nenápadně naznačila, že jestli se vrátí bez její přítelkyně, může na ty hadry zapomenout stejně jako na svoji hlavu a nejspíš i další orgány, každopádně pak už měla spoustu práce.
***
Předně kontaktovala Fosh, ať se koukne, jestli v Tyrvraru nemají nějaké to postradatelné vznášedlo. Neměli a prý jim naopak jedno chybělo, nicméně Nautolanka navázala kontakt s nějakým hraničářem či co, společně se napíchli do komunikační sítě klonů a dařilo se jim sem tam něco odposlechnout. Bylo tedy ujednáno, že tam ještě chvíli zůstane, kdyby náhodou zaslechla něco důležitého, a Joyce si mohla odškrtnout první bod z pomyslného úkolníčku.
Zorganizovat odchod z dílny by za normálních okolností nebylo nic složitého, protože s sebou neměli moc zavazadel a zbyl tu pár BARC speederů, ale tyhle okolnosti zdaleka nebyly normální. Jednak se nepřesouvali jen o vesnici vedle, nýbrž rovnou na oběžnou dráhu, k čemuž bylo třeba aktualizovat vozový park, druhak po nich šla celá armáda a do třetice všeho skvostného jim chyběli dva členové výpravy, přičemž poloha jednoho z nich byla absolutní záhadou.
Než je opět svolala do dílny, nenašli Rahm ani Cae jedinou stopu a Lempix taky neměl čím přispět, nicméně všichni se shodli na tom, že prioritou je teď sehnat loď, která by dokázala opustit atmosféru planety. Když se šaman včas nevrátí, dostanou za to od velmistra možná i pochvalu, že…
Přemýšleli navíc tak usilovně, že na něj i Cae po Sagwenině přednášce o vhodných dopravních prostředích brzy zapomněla. Otázka, kde vzít takhle v Zemi stínů loď, na níž by zvládlo šest lidí proletět kolem republikové flotily a zaparkovat na jednom konkrétním křižníku, všechny zaměstnávala natolik, že úplně ztratili přehled o čase. Návrhů padlo několik, ale každý měl nějakou tu kardinální vadu a v Joyce rostla frustrace odvíjející se od toho, že nejen nepomáhá se záchranou své rudovlásky, ale ještě přidělává chlupáčům potenciální problémy do budoucna. Co když i je tady budou muset nějak zachránit, že?
Nezbývalo moc a bouchal by do stolu s tím, že prostě zkusí provést ten nejméně vadný plán, to jest zkusit nalákat a ukrást jeden republikový dělový člun, nicméně v tu chvíli jí cvakla vysílačka a ozval se hlas udýchané Nautolanky.
„Klony to balí,“ vypadlo z ní jako z někoho, kdo právě uběhl čtyři kilometry za deset minut, „válka prý skončila, všude na planetě nasedají do lodí a odlétají!“ Joyce netušila, co na to říct. Znělo to jako dobrá zpráva, tak dobrá, že v tom snad musel být háček, ale ono ne.
„Ale hlavně,“ pokračovala Nautolanka poté, co se nadechla, „jsem viděla, jak jeden z jejich raketoplánů štrejchl o strom a nouzově přistál kousek od Varfu.“ Skutečně to byla ta dobrá zpráva, kterou Joyce i ostatní tak potřebovali, a vlastně ani nemusela nic říkat. Všichni okamžitě vyrazili ke vznášedlům, na Yussiho doporučení si vzali pár nožů a ona tak byla paradoxně posledním člověkem, co opouštěl dílnu, protože si musela nejdřív najít ten největší, žeano.
„Hlídej ho,“ zavelela zpátky do vysílačky, „jsme na cestě.“ A než se nadála, zavírala dveře domu, který už nejspíš nikdy neuvidí, nasedala do sajdkáry a všichni vyráželi k posvátnému jezeru, které očividně umělo plnit přání. Toho, že se Šedý Šum neobjevil, si vlastně vůbec nevšimla.
***
Nejelo se jim dvakrát pohodlně, neboť měli o dvě vznášedla méně než prve a museli se tedy trochu mačkat, ale zrovna Joyce nebyla z těch, co by jim to vadilo. Vidina možného řešení svízelné situace jí navíc sunula myšlenky úplně jiným směrem, optimistickým, a dokonce jí ani nevadilo, že cestou trochu načichla tím velmistrovým hadrem na podlahu.
Díky Kulíkům brzy lokalizovali Fosh, která se schovávala mezi kořeny jednoho wroshyru a pozorovala odtamtud druhý, v jehož těsné blízkosti ležel raketoplán třídy Nu. Z obavy, že je klony uslyší, zaparkovali trochu dál a zbytek překonali pěšky, ovšem nijak výrazně je to nezdrželo a za tu taktickou výhodu to stálo.
Fosh už na ně každopádně čekala, předávala makrobinokulár příchozí Joyce a šeptem spustila.
„Je jich tam jedenáct,“ hlásila a ukazovala k tiché lodi nějakých tři sta metrů daleko, „pilot, střelec a tři klony se věnují opravám, tři vojáci stojí támhle a tři kousek dál, támhle.“ To bylo především na Zeltronku, která by jinak musela tu poslední trojici hledat ve tmě mezi kořeny a dost možná je přehlédla. Zejména proto, že ji momentálně zajímalo něco trochu jiného.
„Jak moc zlá byla ta jejich bouračka?“
„Viděla jsem je zakopávat jenom jedno tělo, podle všeho jenom zavadili křídlem o větev,“ odpovídala Nautolanka bez váhání, neboť tenhle dotaz nejspíš čekala, a všichni byli najednou rádi, že jsou hrdinové, kteří při nouzových přistáních zásadně neumírají, „nebo aspoň nic jiného zatím neopravovali.“
„Takže můžou být klidně za pět minut hotoví,“ odtušila Joyce, podala dalekohled Yussimu a podívala se po přítomných, jestli náhodou někdo nemá nějaký děsně geniální nápad, co dál. Nevypadali na to, jen Sagwen potvrdila, že nevidí žádného další klona.
„Oukej, uděláme to jednoduše,“ začala příležitostná zástupkyně velmistra, ale v tu chvíli sebou Cae tak nějak divně trhla, což nikomu nemohlo uniknout. Tázavě se k Togrutě otočili, jestli ji něco nehryzlo, nicméně ona vypadala spíš zamyšleně než vylekaně a jenom pár okamžiků nepřítomně civěla kamsi do dřeva gigantického stromu.
„Mistr Šum je v pořádku,“ vypadlo z ní o vteřinu dřív, než se Joyce stihla zeptat, „a my prý budeme taky, když si pospíšíme. On si prý bude... hrát na rukavici?“ Ačkoliv byla na styl vyjadřování svého mistra už docela zvyklá, tady očividně sama nechápala a dost možná se trochu bála, jestli z něj náhodou velmistr tu rukavici neudělá. Zeltronka si viditelně oddechla, že má o starost méně, a vracela se ke svému plánu, který by se dal shrnout slovy „hrr na ně!“, ale pár úskalí tam bylo.
„Rozdělíme se, vlítneme na ně ze dvou stran a hotovo. Jenom musíme být rychlí, ať nestihnou nahlásit útok rytířů Jedi, to by sem dost možná přiletělo dalších pár jednotek...“
„A taky bude lepší pak mrtvoly naložit, ať tu nenecháme stopy a záminku k případné pomstě na Tyrvraru,“ podotkl Yussi, který stále obezřetně sledoval bílé vojáky v dálce. Pětice klonů se pořád ani nehnula z bezprostřední blízkosti opravovaného stroje, jedna z trojic se k nim trochu přiblížila, druhá zůstávala v setrvalé vzdálenosti a jen se trochu posunula po kružnici se středem v kmeni přilehlého stromu.
„Nemůžeme jim třeba vysílání nějak rušit pomocí Kulíků?“ navrhla ještě Cae, ovšem v odpovědi Zeltronku tentokrát předběhl Vratix, což se moc často nestávalo.
„Nemůžeme,“ zacvakal nejdřív genericky, ale pak to i vyčerpávající výpovědí vysvětlil, když se na něj chvíli divně koukala. „Takovou funkcionalitu sice mají, ale vyžaduje komplexní ovládání, které má velmistr, jehož kontaktování by mohlo prozradit jak nás, tak jeho, navíc jim po dvou dnech nepřetržité služby nejspíš dochází baterie a budou se tedy v souladu se záložním protokolem stahovat zpátky na základnu, respektive na loď k nabíječce.“
„Tak,“ přikývla Joya. „Rahme, jdeš se mnou, Fosh, ty taky. Sagwen a Cae, vy doprovodíte dědečka, a Lempix počká někde stranou, ať nepřijde k úrazu, hm?“ Vratix pokrčil rameny, protože ho to vesměs nemohlo urazit – jeho bojová neschopnost byla všeobecně známá a logika velela držet zdravotníka stranou, aby mohl v případě potřeby ošetřit raněné, až bude po všem.
Neurazil se ani Yussi, který byl na geriatrické vtipy už docela zvyklý, nicméně než stačil popadnout sekeru a zavelet svým dvěma ocáskům k odchodu, něco se stalo.
„Um, majstryňa?“ ozvala se Sagwen, do té doby viditelně nesvá, „já len že, prepáčte, no mala by som taký akože...“
„U Tutattise, vyklop to, máme kvalt.“
Miraluka se na chvíli zarazila. Volání tyrvrarského božstva nadarmo ji evidentně zmátlo, ale pak se rychlou meditační technikou zklidnila, vydechla a šla k věci. Pořád tedy ne moc přímo, ale snažila se, což bylo nutno ocenit.
„Nebolo by lepšie, ak by si o tie posily zavolali, len nie kvôli rytierom Jedi? Akože ak by boli napadnutý divokými zvieratami, tak pak môžu zmiznuť a nikto ich nebude hladať, či?“
„To by bylo,“ přikývla Zeltronka, ovšem jakkoliv se jí líbil Miralučin zápal pro plánování, považovala za nutné poukázat na drobný nedostatek takového snažení. Nebo alespoň na zdánlivý nedostatek. „Ovšem teď s sebou nemáme Otesánka, aby na ně poslal armádu oblud jako minule.“
„Veď ale tie zvieratá by nemuseli útočiť naozaj, len by si to tie klony mysleli. Pamätáte si tu moju dávnú prednášku o amplifikácii zvukové imitácie pomocou Síly?“ Následoval pohled na všechny přítomné, kteří rychle sklopili hlavy k zemi, aby nemuseli přiznávat, že si z jejích přednášek nepamatují ani tu poslední a mrzí je to jenom maličko. Joyce to naštěstí vyřešila diplomaticky, bez nutnosti lámat šprtí srdce.
„Radši nám to vysvětli znova, miláčik.“
„Ach jaj,“ povzdechla si Sagwen, která beztak o neochotě ostatních učit se musela něco tušit, „já len že existuje taká technika, vďaka ktorej môžem simulovať rev hocijakej nestvôry. Čiže ak zarvem na jednej strane ich perimetra a vy ich dokážete včas posekať zo zálohy, môže sa velení domnievať, že ich zabilo volaké monštrum, a už ich nebudú hladať.“
Asi dvě vteřiny bylo ticho a skoro to vypadalo, že Sagwen samou nervozitou kapituluje a odmávne vlastní návrh s tím, že je to blbost, nicméně Joya to schválila.
„Jo, proč ne,“ vypadlo z ní a ti, co stáli dost blízko, mohli sledovat, jak Sagwen vítězoslavně poskočila na místě. V hlavě se jí pravděpodobně honila celá řada pochybností a úvah, nicméně navenek nedala nic znát a vypadala jenom o trochu roztomileji než obvykle.
„Půjdeš zleva, schováš se támhle v tom roští, my na ně skočíme zprava a hotovo, hm?“ pokračovala Joyce, Sagwen přikývla, otočila se a cestou brebentila něco o tom, že má připravené totálne fasa zviera, nicméně to už ji definitivně nikdo neposlouchal a útok mohl začít.
***
Na smluvenou pozici se bez obtíží doplížili právě včas a stihli se i domluvit, že asi nebude nejlepší nápad používat světelné meče, jejichž bzučení by mohlo být po otevřeném komunikačním kanále přeneseno až zbytečně věrohodně. Naštěstí měli těch pár nožů navíc, takže si Rahm jeden přivázal na dlouhou rovnou větev a Cae s Fosh byly připraveny zamávat s vojáky pouhou myšlenkou. S momentem překvapení v jejich prospěch by se to mohlo podařit.
Joyce moc dobře slyšela, jak jeden z klonů hlásí velícímu důstojníkovi, že jde spustit předletovou diagnostiku, což neuniklo ani Yussimu o kousek dál. Vyměnil si s ní pohled, připravil si obě kudly z Chlouppkovy dílny a pak už jenom sledoval, jak se všichni kromě Lempixe kryjí pod poslední použitelný kořen. Oba přítomní mistři věděli, že to bude hlavně na nich, nicméně měli s sebou kompetentní učedníky a bylo vidět, že o úspěchu svého snažení nijak zásadněji nepochybují. V přítmí bylo vidět, jak Rahm v očekávání bitky nahazuje světle zelenou ochrannou auru a pohrává si s oštěpem, holky uklidňovaly mysl, dospělí zatím vyčkávali nebo byli ozbrojeni něčím jiným.
A pak to najednou zaslechli.
Zvuk, při jakém tuhla krev v žilách, a to o něm předem věděli. Joyce si vůbec nechtěla představovat, co se asi musí honit hlavou klonům, a byla fakt ráda, že může svou empatii na chvíli vypnout. Pekelný řev neviděného monstra naplnil celé okolí, odrážel se od stromů, prosycoval vzduch strachem a na výsledky nebylo nutné čekat dlouho.
„Co to...“ vypadlo z většiny klonů, načež začaly puškami mířit vesměs po neviděném zdroji řevu, ale velící důstojník neváhal.
„Tady Tango-12,“ začal náhle hlásit s rukou na helmě a pistolí mířil kamsi do tmy, „raketoplán opraven, ale asi máme společnost.“ Joyce měla co dělat, aby po něm neskočila předčasně, Yussi vypadal v klidu, zbytek úslužně čekal na povel a brzy se ho dočkal.
„Co já vím?!“ vztekal se klon do vysílačky, asi jak se ho na druhé straně ptali, co že to na ně štěká za obludku, „poslechněte si to sami!“ V tu chvíli se řev ozval znovu, klony namířily trochu přesněji do jednoho bodu ve tmě a jejich velitel se s chroptěním svezl k zemi. Vojákům trvalo možná i celou vteřinu, než to zaregistrovali, ovšem to už bylo vlastně po všem, protože připravení útočníci jednali rychleji.
Yussi vrhl i druhý nůž, který se rovněž se smrtící přesností zabořil střelci do té černé látky na krku, a s rychlostí, jakou by u šedesátiletého pána čekal málokdo, vyrážel s tesařskou sekerou vstříc těm zbývajícím třem v prostřední skupince. Nebyl však rychlejší než Joyce, která se v jednu chvíli nadechla a v druhou, jen o okamžik později, se jako rozmazaná šmouha prohnala kolem bližší skupiny klonů a ocitla se u té vzdálenější. Trojice se nestihla ani pořádně otočit a rázem z ní byla zásahem Chlouppkova záložního kinžálu na hrubou řezbařinu dvojice, pak tam byl chudák vojáček sám, a i když stihl jednou vystřelit, Joyce na ni nečekala a tou dobou už byla dávno za jeho zády.
S překvapivou rychlostí zareagovala také Fosh, která sice neopustila své místo v úkrytu za kořenem, ale zvedla se a jeden z vojáků v bližší skupině zrovna tak. Nejdřív pár centimetrů do vzduchu, pak se se zděšeným křikem odebral vstříc stromu a pak byl najednou děsivě zticha. Pokud to ale slyšeli na druhé straně rádiového spojení, určitě to znělo jako moc pěkný doplněk k tomu předchozímu řvaní.
Něco podobného o jeden úder srdce později zopakovala Cae, i když svého vojáčka nechytla tak dobře a nejdřív se jí povedlo s ním praštit o zem, nicméně na Rahma toho už ve chvíli, kdy zahalen zelenkavou aurou vybíhal z úkrytu, moc nezbývalo. Bez váhání tedy vrazil kopí do posledního vojáka v nejbližší skupině takovou silou, že jím větev projela skoro do půlky, a než stačil takto obtěžkanou zbraň využít jako kladivo na zbývající šmejdy, bylo po všem.
Pravda, poslední klon, kterého vzal Yussi sekerou jedním ladným tahem souběžně s pilotem a jeho kolegou, zjevně chvíli nechápal, že je mrtvý, a vzdoroval gravitaci, ale i on pak úspěšně dopadl na zem ve dvou kusech.
***
Nebylo třeba dalších pokynů. Fosh bleskově zapadla do kokpitu, aby zjistila, jestli je všechno v pohodě, ostatní začali nakládat těla a brzy se k nim přidal i Lempix, který se sběrem pomáhal s až nechutným zápalem. Skoro jako by hledal náhradní díly k hračkám. Když ho pak Joyce s Yussim nahnali na palubu a vyklepali ze tří nejzachovalejších helem hlavy (jednu přímo do velmistrova pláště, ať má taky nějakou památku), usmíval se přímo podezřele.
Cae zprvu nechápala, proč to dělají, ale jejího pohledu si všimli a Joyce jí to vysvětlila.
„Tango-12 možná právě zmizelo, ale kdyby nás někdo při cestě domů chtěl identifikovat, tohle by nám mohlo zvednout šance.“
Jednu si nasadil Yussi, druhou Joyce, třetí měli připravenou pro posledního člena výsadku, kterému se do ní hlava vešla, ovšem nejdřív bylo třeba vyřešit poslední věc.
„Ale jenom helmou je neoblbneme, leda že bychom simulovali poruchu audia,“ přemýšlela Joyce nahlas a Lempix to slyšel, načež se asi pro samé nadšení rozhodl, že bude přínosný svým vlastním divným způsobem.
„Můžu vám změnit hlas, vysílačku to oblbne. Transplantace hlasivek je triviální operace, materiál máme, bez anestetik dvacet minut...“
„Dík, to je dobrý,“ odpálkovala ho Zeltronka, která měla svůj sexy krček až moc ráda, ale nápad jí to vnuklo. „Nebylo by jednodušší upravit vokodér zdravotnického droida?“
Bylo všeobecně známou informací, že většina republikových výsadkových lodí má na palubě jednoho droida IM-6 pro všechny případy, který byl oblíbený nejen pro svou skladnost, a Lempix zjevně pochopil, kam tím míří.
„Bylo,“ přiznal nenadšeně, povzdechl si a pomalu se šoural k zádi raketoplánu, „pět minut. Ale méně zábavy.“
„Dostaneš pusu...“
„Já radši mozek.“
„...a kýbl mozků, jedem, kde je Sagwen?“
Místo očekávaného a jen mírně vlezlého „tu!“ se znovu ozval ten strašlivý řev, který Joyce opět nahnal husí kůži, nicméně teď na tyhle blbiny neměla náladu ani čas. Otočila se tedy, že to dá padawan svého bývalého mistra náležitě najevo, ovšem když ji viděla, zarazila se. Sagwen se, pravda, blížila ze směru, kterým k nim dorazil onen řev, ale nějak moc při tom dupala a podezřele zrychlovala a vůbec se tvářila tak nějak…
„Štartujte do kelu, to nie som ja!“ volala, jak se tak proplétala křovím, a Joye automaticky vystřelilo obočí vzhůru. Jasně totiž viděla, jak ne zas tak daleko za Miralukou cosi velkého rozhrnuje gigantický vřes a nadále to burácivě vrčí. A otřesy země pomalu přestávaly být vtipné.
Fosh to zjevně viděla taky, protože se z pilotní kabiny ozvalo jakési slovo v nautile, které Joya ani jako její mistrová nikdy neslyšela, a motory začaly hučet tak nějak úporněji. Sagwen překonala posledních pár metrů, naskočila na otevřenou rampu a republiková bárka pomalu ale jistě začala nabírat výšku. O strom naražené křídlo se poslušně pohnulo, Fosh našla cestu mezi větvemi a vyrazila vstříc obloze právě ve chvíli, kdy posádka skrz zavírající se rampu spatřila zdroj těch zvuků: obrovskou, rancoru podobnou bestii s kly až na zem, která by určitě provedla rychlý proces jak s klony, tak s nimi.
***
„No vidíš,“ usmála se Joyce na oddechující Sagwen, jakmile byli v bezpečné výšce, „a ty ses bála, že si nikdy nenajdeš pořádného samečka.“ Miraluka se trochu začervenala, protože to se jako nedělalo, porušovat prakticky zpovědní tajemství, ale zároveň se jí trochu ulevilo, že to tady možná přeci jen dobře dopadne.
„Mám taký pocit,“ usmála se zpátky na Zeltronku, „že dle mojho majstra by pre mňa nebol dost dobrý.“
Joyce nehnula ani brvou, ale to, co z ní vypadlo, Miraluku poněkud uzemnilo.
„Prosímtě, aspoň by sis jednou v noci místo čtení pořádně zařvala...“
Nastala chvíle ticha rušená jenom tím, jak kudlanka na zádi ťukala do kláves malého diagnostického přístroje a přeprogramovávala hlasový výstup zatím deaktivovaného droida. Sagwen se trochu unaveně zvedla z podlahy a položila dotaz, jaký se Zeltronkám nikdy nepokládá.
„Prečo ze všetkého robíte dvojzmysel?“
„To víš, je to jedna ze dvou věcí, do dokážu dělat celou noc...“
Pak bylo zase chvíli ticho, které prolomil až Lempix vítězným „hotovo“. Raketoplán tou dobou opouštěl stín stromů, mířil vzhůru atmosférou a z východu ho osvětlovalo ranní slunce. Vlastně by to byl docela pěkný pohled, kdyby měl raketoplán okna a kdyby jim idylku nezkazil hlas klonového velitele, který se o vteřinu později rozezněl z interkomu. Naštěstí s tím počítali a byli připraveni, otázkou bylo, jestli dost.
„Tady kapitán Vairan,“ ozvalo se a všichni v kabině zatajili dech, protože následující vteřiny měly rozhodnout o jejich osudu. Buď se jim povede namluvit kapitánovi, že jsou opožděným týmem Tango-12, co se jim povedlo utéct před strašlivou stvůrou, a nějak se dostanou na Jolly Jedie, nebo je ti parchanti prokouknou a bez milosti sestřelí. Joyce zběsile ťukala do zařízení, které jí podal Lempix a které mělo převádět psaný text na řeč droida hlasem klona, nicméně Síla má občas zvláštní smysl pro humor a vůbec to nebylo potřeba.
„Je mi líto, hoši,“ pokračoval totiž velitel familiérně, „ale Agler je kompromitován a bude zničen. Byli jste převeleni. Osobně si vás vyžádali na Šerifovi, kde vám tamní kontingent inženýrů aspoň rychle opraví tu natlučenou kocábku. Vairan končí.“
Na palubě raketoplánu zavládlo zaražené ticho. Někteří váhali, jestli se v Zemi stínů nenadýchali nějaké halucinogenní houby, jiní čekali, že si je místo Agleru podá jiný křižník. Joyce dostala strašnou chuť na Ruby Bliel a trochu toho oslavného lesbického sexu.
„Šlápni na to, dokud je štěstí blbý,“ doporučila tedy Fosh v kokpitu, ta na to šlápla a zanedlouho už všichni šťastně přistávali v hangáru Jolly Jedie, kde na ně čekalo moc překvapení, o kterém své neteři o pár desítek let později dost možná povyprávěla.
-
Jessica se plazila temným servisním tunelem, ve kterém byla tma jako v pytli. Vedla ji intuice, Síla a chladné stěny svírající ji ze všech stran. Lepil se na ni mastný prach, vlasy zachytávala pavučiny patřící havěti, která byla dost odolná k tomu, aby zde přežila. Nebylo slyšet vlastně nic, pouze podprahově, téměř neznatelně k ní doléhalo mrmlání kovu lodi, hučení cívek. Její vlastní dech byl ve srovnání s ostatními zvuky ohlušující. Cítila hutné, hmatatelné napětí.
Měla hrozné štěstí, protože ji místo popravy vzali sem, aby ji použili jako návnadu na mistra Denyzze… kdyby ji ti kloni znali lépe, tak dobře jako znali své klonové velitele, byla by ještě v jejich spárech. Takhle těsně před přistáním dokázala Silou zlomit vaz jednomu ze strážců, přitáhnout si meč a pokrájet všechny, kdo na ni namířili. Pak zabila piloty a přistála tak, jak by asi přistáli oni. Kdyby zničeho nic chtěla uletět, jistojistě by ji sestřelili.
Protáhla se sakra tenkým úsekem, kudy by se Joyce přes prsa prostě nedostala, a tvář jí olízl trs kabelů. Koplo ji to slušně, leknutím a bolestí nadskočila a ublíženě si začala tvář otírat o rameno. Nějaký lempl zapomněl kabely správně omotat elektrikářskou páskou a teď tu zlověstně ale nenápadně vyčkávaly na nějakou nebohou oběť.
Jess ještě jednou třením vyhnala šimrání z čelisti, a i když ji to prve namíchlo, musela se pousmát.
Ještě před dvěma lety by to její obličej vůbec nepocítil, neocenil by nepříjemnost toho pocitu a vlezlé cukání svalů. Tehdy měla tvář takřka mrtvou a jen díky Lempixově píli a obětavosti, se kterou ji dal dohromady, měla to potěšení cítit. Kdyby měl nějaké vyšší ambice, mohl by si ten kudlanka otevřít nějakou soukromou kliniku a vydělat neskutečné prachy.
Dostala se do míst, kde nebylo třeba se už jen plazit, a nyní už po čtyřech pokračovala sveřepě dál. Lempix ji zbavil popálenin, navrátil jí cit a krásu. Pravda, spousta jizviček jí stále ležela ve tváři jako připomínka toho, co všechno se jí stalo, ale Joyce tvrdila, že je to sexy. A lepší než celulitida. Věnovala ještě jeden poslední myšlenkový výpad Lempixovi, že až se dostanou domů, tak mu to musí nějak vynahradit, a začala se opět věnovat přítomnosti.
Dýchala přes dýchátko, které s sebou nosila vždy. Nemohla vědět, jak dobře budou tyhle servisní tunel provzdušněné, ani jestli v nich není něco jedovatého. Když se ale vyloupla z tunelu na normální chodbu, kde se mohla postavit a rozhlédnout v tlumeném světle, vyndala ho z pusy, připla zpět na opasek a cítila se vítězoslavně. Protáhla si nohy, promnula studená kolena a Silou se snažila monitorovat své okolí. Nikde nikdo. Byla v úzké chodbě, která musela vést do strojovny. Stejným směrem cítila výraznou Silovou stopu. Tři neméně výrazné cítila z míst, ze kterých se sem dostala. O vysílačku přišla při souboji v LAATu a v tom hektickém okamžiku, kdy se snažila dostat co nejrychleji pryč zapomněla vzít nějakou helmu, které měly vysílačky všechny. Takhle se potřebovala dostat k nějaké erární, přeladit na soukromou frekvenci, na které normálně komunikovali duhoví rytíři, a spojit se s Champiem a Chlouppkem, aby připravili odvoz. Rozeběhla se, každý dopad nohou se zvonivě rozléhal a být tu někde někdo poblíž upoutala by jistě pozornost.
Naštěstí tu nikdo nebyl, což bylo štěstí jen částečně, protože tu vysílačku fakt chtěla a absence veškerého posádky nevěstila nic dobrého.
Vybrzdila běh před dveřmi, které ji po otevření dostaly do strojovny, kde začala s kvapným průzkumem. Snažila se udržovat v klidu, soustředění, ale srdce jí bušilo a zeď paniky je obestupovala, jak se prohrabávala nářadím, šuplíky, ale nikde ne a ne najít nějakou zpropadenou vysílačku. Už už to chtěla vzdát a pokračovat dál, když pohledem spočinula na sluchátkách s mikrofonem pověšených na krku lampičky stolu. Vrhla se po nich, na bočním displeji naladila tu správnou frekvenci, nasadila je na uši a div nezačala hulákat.
„Champie, Chlouppku, Simbo, kolik máme času?!“
„Patnáct minut,“ zašeptal hlas jejího táty po dlouhých vteřinách ticha a jí se úlevou téměř zatočila hlava. Zavřela oči, nadechla se a určila Silou směr, kterým je Denyzz. Vyběhla.
„Jak jste se sem dostali?“
[„To ti povíme pak, stihneš vyzvednout hipíka a dostat se včas do levého hangáru?“]
„Stihnu to.“
[„Jestli ho nebudeš mít do tří minut, ser na něj.“]
„Rozumím, držte mi palce,“ naskočila na žebřík, po kterém začala bleskem ručkovat do patra nad ní. Bylo podezřelé, zvláštní, že se Denyzz nehýbe. Že je stále na jednom místě. Buď byl úplně blbej, nebo se mu něco stalo. Létaly jí hlavou eventuality, jak k tomu mohlo dojít.
***
„Už se vracíš?“ ozval se naléhavý hlas ve vysílačce.
„Už jsem skoro u něj,“ odsekla nazpět, protože byla čím dál víc nervóznější a v tu chvíli doběhla do vyklizené ubikace, ze které cítila mistra Denyzze.
Nikde nikdo.
Podívala se pod postele, obořila se na Sílu, jestli si je jistá, a když jí bylo odpovězeno, že je, zavolala.
„Woa, kde seš!“ Její hlas vyběhl z kajuty a rozeběhl se dál chodbou. Napjatě, bez hnutí natahovala uši, zdali nezaslechne nějakou odpověď.
„Je-jessico?“ ozvalo se váhavě a sotva slyšitelně. Pohledem kmitla na stop. V Síle k ní doputovalo bolestivé zaúpění. Udělala pár kroků doprava a čepelí svého meče podsekla na dvou místech strop. Větrací šachtou se propadl iluzorní dědek a s řinčením přistál na podlaze.
Hned k němu přiskočila, aby se ujistila, v jakém je stavu. Žil.
Objala ho.
„Woa, musíme odsud vypadnout,“ pusa na tvář, „zvládneš to?“ pokusila se ho vytáhnout na nohy, ale pak si všimla krvavých kalhot a na pravém stehně tenkého ostrého předmětu napínajícího látku.
„Z-zlomil jsem si nohu, když jsem spadl šachtou. Včera,“ drmolil a očividně toho měl dost. Jess se trochu zhoupl kufr, když si představila, jak mu kouká z nohy kus stehenní kosti, a byla ráda, že kost neprojela kalohtama ven. A že nevykrvácel.
„Vrať se!“
„Už jdu, sakra!“ štěkla nazpět do vysílačky a pomáhala mistru s rukou přes ramena vstát aspoň na tu jednu zdravou nohu. Přišlo jí, že musí každou chvíli omdlít. V rychlosti se rozhlédla a nohou si přistrčila blíž otočnou židli na kolečkách. Usadila na ni Denyzze a všimla si, že má černou propálenou díru na břiše.
„Woa…! Woa?“ fackou ho probrala a oddechla si, že ještě žije. Neměla ale tušení, jak dlouho mu to vydrží.
„N-nemělas sem chodit,“ zachraptěl a v obličeji byl šedozelený. Nechala si pro sebe, že tu není dobrovolně, a raději ho sedícího na židli roztlačila a co nejrychleji se vydala chodbou k hangáru.
***
„My jsme poslední, nastupte a letíme,“ upozornil je už poněkolikáte klon a kdyby před sebou neměl dva Wookiee, určitě by je už dovnitř dávno natlačil i proti jejich vůli. Oni se k tomu ale neměli a klon zaboha netušil proč. Chlouppek stále nervózně koukal na omnitool, kolik času jim zbývá, dvě minuty, a drbal se na hlavě. Champie vyšlapával důlek. Simba nebyl nikde vidět. Do této chvíle pomáhali s evakuací, aby měli záminku, proč zůstávají, a nevzbudili podezření, nebo jej oddálili co nejdále. Teď už neměli jak víc zdržovat.
[„Letíte bez nás a zapomenete, že jste nás tu kdy viděli,“] zabručel Champbacca ve chvíli, kdy už to bylo neúnosné, mírně mávl rukou a klon zaváhal. Pak udělal jen krok zpět, zatáhl za páku a bočnice LAATu se zavřela a poslední člun se zvedl a vyletěl ven z Agleru.
[„Do piče, kde se flákáš?! Simba ti běžel naproti.“]
„Máte už nastartováno?!“
„Ne.“
„Tak na co kurva čekáte?! Nakopněte vrtuli a hned jak tam budem letíme do pryč!“ vybrzdila zatáčku do pravého úhle a zvládla Denyzze nevyklopit. Pofňukával a slintal a krom statostí, jestli to stihne, se do ní zakousl nový strach. Co když Simba někde špatně zatočí a minou se? To by byl prů-zrovna ho málem smetla žídlí a ze srdce jí spadl kámen tak velký, jakoby už byla doma.
[„Jess!”] výskl a skočil jí kolem krku, nebýt zapřená jednou rukou o židli, jistě by ji stáhl k zemi. Nezastavovala, jen měla těžší krok. [„Bál jsem se o tebe, ale přišel jsem tě zachránit!“]
„Já vím, seš nejlepší, ale teď mi pomoz zatlačit.“ Seskočil a svištěli zas o poznání rychleji.
„Minuta,“ promluvil do vysílačky Chlouppek a otočil již poněkolikáté drápem v zapalování. Starter se urážlivě roznadával, trochu mu připomínal Nevu, ale motor si asi řekl, že na to sere, protože se k zážehu fakt neměl.
[„Zvládneš to nakopnout?“]
„Co by asi tak dělal Wyrrgy, kdyby tu byl,“ promnul si spánky tmavý chlupáč a upínal se nejen k technicky mnohem zdatnějšímu bratranci, ale také k živoucí Síle, a prosil ji, aby mu pomohla nastartovat.
„Jak želvu z kopce dolů by dostal, když želva nohy nemá?“ ozvalo se z kufru mob caru a oba chlupáči leknutím nadskočili.
„U Tutattise!“
[„Dopíčevolemyši!“]
„Ty seš tady taky?!“
„Jsem tam, kde je mě potřeba,“ zachraptěl plesnivý veverčák a vyškrábal se ven. „Už to začalo.“
Lodí otřásly zásahy. Ale nebylo to klasické zatřesení, po kterém nastane chvíle relativního klidu, protože většinu energie pohltí štíty. Tahle kocábka měla štíty vypnuté a plasma kousala do živého.
Zrovna do hangáru vjela židle s Denyzzem, když se do pláště trupu zahryzla nemilosrdná baráž a jak náklad, tak závozníci se rozmázli na zemi. Okolo ze stropů popadaly šachtová dvířka, na mnoha místech vypadla kabeláž a začala jiskřit.
[„Startuj, naložim je,“] houkl zrzek na kolegu a za stálých otřesů jim vyběhl naproti. Veverčák se zatím usadil na palubní desce, pohupoval nožkama a ve tváři měl takový zvláštní škleb.
Jess se Simbou zvedali Denyzze zpět na židli, ten řval bolestí, protože padl na odhalenou kost, která už teď koukala zlověstně a nechutně z kalhot.
„Vejdeme se?!“ pokusila se ho překřičet Jess a ocenila, že bolavého dědka převzal její bývalý mistr.
[„Když ho narvem do kufru.“] Hodlal využít prostor speederu, který navíc Šedý Šum otestoval jako použitelný pro cestování vesmírem, a velice ocenil ty stovky hodin tréninku opilecké chůze, protože navzdory regulernímu zemětřesení pod nohama se jistě přibližoval k jejich povozu a ani jednou neškobrtl.
„Jakto, že není nastartováno?“ podivovala se Jess a překvapivě ani nenadávala. Varována Silou mrkla nad sebe a zavčasu uskočila padajícím stropním deskám.
[„Asi je to rozbitý.“] Silové pole, které oddělovalo vnitřek hangáru od vesmíru, povážlivě zablikalo a netřeba dodávat, že takové dramatičnosti by si všichni klidně odpustili.
[„Co takhle zatlačit?“] navrhl Simba.
„Potřebuju zatlačit!“ křikl Chlouppek takřka současně a otáčel se přes rameno, aby viděl, jak do kufru zrzek rve posledního z pasažérů.
[„Nefňukej, než se vdáš, tak se ti to zahojí,“] komentoval Champie Denyzzův agonický řev, okázale zapomínal na fakt, že si nejspíš vykají, a zaklapl za ním dveře. Řev rázem ustal a Chlouppek uznale zkřivil ústa, že to mají místní mafiání dobře vymyšlené.
[„Naskočte!“] přikázal ještě těm dvěma, ale ti už byli dávno na zadních sedadlech a pásali se, takže jen ladně skočil ke svým dveřím, nasedl a zavřel za sebou. [„Co teď?“]
Chlouppek svíral volant, podíval se na Champieho, pak na Šuma a pak zase na Champieho.
„Zkuste ty svý hipícký čárymáry a vystrčte nás ven. Já zatím zkusim nerozmlátit tuhle chujovinu a nastartovat,“ kývl a Champie přikývl.
Simba s Jess se už drželi za ruce, Simba podal druhou tátovi, ten druhou Šumovi, jenž mu seděl na klíně, a k němu se druhou natáhla Jess. Všichni zavřeli oči a do Chlouppkova periferního pohledu začaly zasahovat zelené světlušky.
Chtěl třísknout do palubky, ale v půlce nápřahu se zastavil, protože by tím jen narušil jejich soustředění. Místo toho ale na střechu něco spadlo, promáčklo ji o několik centimetrů a Chlouppek se leknutím kousl do jazyka. S ostatními to ale ani nehlo.
Najednou se jejich vozidlo pohnulo.
S takovým zrychlením, že musel řidič pravačkou reflexivně zbrzdit letícího veverčáka, aby se nerozstříknul o zadní sklo a hlavně se nenarušil jejich kruh. Vesmírná Síla je vyhodila z hangáru a oni se bezvládně točili a rotovali a Chlouppek teď mohl skutečně vidět, co se děje kolem.
Všechny Venatory, které tu byly při jejich příletu, střílely hlava nehlava, Agler byl v plamenech, rozpadal se a bez legrace umíral.
Modré a červené výstřely z turbolaserů se mu svým světlem zařezávaly do očí a na dlouhý okamžik na to hleděl jen s pootevřenou tlamou. Pak se vzpamatoval a začal opět s pokusem nastartovat.
Neměl jak manévrovat, republikové křižníky byly ze všech stran a pokud by se dostali nějaké střele do trajektorie, nedokázal by zabránit zásahu. Věřil ale, že o to se postarají ostatní, protože ačkoliv už byli ve volném vesmíru, stále byli v jejich tranzu a cítil v Síle, že jejich působnost se neomezuje jen na tenhle křáp, nýbrž na široký obepínající prostor.
Šedý Šum se začal chvět, třas jeho rukou se začal přenášet přes ruce těch, co je svíraly. Podíval se ven a nezbývalo mu než zatajit dech. Byla to už asi třetí rána, která je měla smáznout a která se zastavila na místě jen několik desítek metrů od nich. Další, a další. Ohlédl se a spatřil, jak Jess teče krev z nosu. Nemyslel si, že po nich střílí schválně, nejspíš je považovali za vrak, smetí, které se uvolnilo z téměř rozstříleného křižníku. Fakt doufal, že jim štěstí ještě chvíli vydrží.
Střelba začala postupně polevovat. Oni dorotovali aspoň kilometr od Agleru a motor naskočil.
Chlupáč se němě zaradoval, vyrovnal vozidlo, aby zastavil tu centrifugu, a předním oknem se ustálil na formaci Venatorů, která stále, ale o poznání méně střílela a spíš se začala vzdalovat od rozstříleného bratra. Jejich kapitáni asi očekávali, že každou chvíli exploduje, a nechtěli si výbuchem poškodit své lodě. Jen jeden Venator tento manévr nepoužil.
[„Jo, ten je náš,“] potvrdil Champie Chouppkovu nevyřčenou domněnku a kolega jen hlasitě vydechl, zařadil rychlost a rychle se vydal k Jolly Jedi.
Jess objímala Simbu tak silně, že se dusil v jejím výstřihu, a v slzách ho zasypávala polibky.
Veškerá komunikace probíhala zřejmě na myšlenkové úrovni, protože nic neříkali, jen si čas od času vyměnili radostný pohled a dojatě se zase objali.
Šedý Šum vyčerpáním usnul, tak ho Champie zavřel do přihrádky na rukavice, a když už ji měl otevřenou, koukl, jestli se v ní neskrývá něco k pití. Museli si to asi fakt zasloužit, protože skrývalo.
Jejich štěstí ale nebylo bezedné, neboť po otevření zátky se vnitřkem vozidla rozprostřela vůně fernetu, kterému by za jiných okolností řekli radši knihu.
[„Co s tím bylo?“] podal po napití lahev řidiči, který si zaťukal na čelo a slušně se napil.
„Nic, musel jsem ho jenom vypnout a zapnout a než se začneš smát, tak jo, motor jsem vypnul, když jsme přistáli. Jenže ten šunt potřeboval vypnout i operační systém. To nepochopíš!“ za nevěřícného kroucení hlavou se znova napil a podal lahev zpět zrzkovi. V cestě měli hrozné množství šrotu, kolem kterého se proplétali a zůstávali pro Republiku neviditelní.
[„A na to se napijem!“] okomentoval přibližování k Jolly Jediovi a cítili, že na palubě je i zbytek výsadku, který nechali předtím na Kashyyyku.
-
Vyrovnal stoupáním odpor vzduchu, atmosféra planety pozvolna řídla a měnila barvu z modrošedé na tmavě modrou, kterou vystřídala vesmírná čerň posetá hvězdami, a jeho loď vstoupila do vesmírného prostoru. V závěsu za ním se držely dva ozbrojené frakťáky. Menší diskovitou loď třídy YT–2000 řídil Snurrkův syn Rorkarr. Větší loď, podlouhlý stroj s válcovitým kokpitem třídy Arltira Fighter, pilotoval bratr náčelníka Feggerra Geffrr.
Wyrrgy hmátl po přístrojové desce, zadal potřebné souřadnice a spustil tak výpočet hyperprostorového skoku. Jejich formace se vyloupla ze stínu planety a mířila směrem od gravitační studny planety, aby co nejdříve mohla skočit do hyperprostoru. Rorkarr kopíroval let Wyrrgyho lodi na levoboku a Geffrr se držel několik metrů od něj napravo.
Wyrrgyho soustředění vyrušil pípavý zvuk. Červená kontrolka poplachu na palubní desce hlásila, že se na radaru objevily nepřátelské lodě. Šest republikových stíhaček se vylouplo zpoza stínu planety a mířilo k jejich pozici. Čtyři stíhačky ARC-170 a dva V-wingy.
Stíhačka ARC-170 je asi patnáct metrů dlouhý stroj s úzkým trupem ve tvaru klínu. Po obou stranách trupu jsou válcovitá sání a trysky motorů, silné a výkonné motory s vestavěným hypermotorem. Ze stran motorů vystupují dlouhá manévrovací křídla. Každé křídlo se dá rozevřít tak, že nahoře a vespod se rozevřou dvě menší křídla, která při boji slouží k chlazení systémů. Na konci vespod větších hlavních křídel jsou usazeny dva otočné laserové kanóny. Stíhačka je ale na první pohled také typická osazením posádky. V úzkém klínovitém trupu jsou usazeny tři klony. V zadní části trupu sedí v zadním kokpitu a ovládá své stroje zadní střelec. Mezi zadním a prostředním kokpitem je ve výduti usazen údržbářský droid série R2, který pomáhá s diagnostikou lodních systémů a s navigací. Před droidem je vestavěn prostřední kokpit, ve které ovládá další zbraňové systémy přední střelec. Před předním střelcem o půl metru níže je přední kokpit, ve kterém je usazen hlavní pilot. Před hlavním pilotem v dlouhém čumáku trupu jsou vestavěné další důležité lodní systémy. Zlí jazykové tvrdí, že celý stroj je nákladný na stavbu i na osazení posádky a ztráta stroje přijde na mnoho kreditů. Ale tito jazykové neví, že tento stroj dokáže ustát se svou palebnou silou i početnější přesile nepřátelských stíhaček a je jim dobrým soupeřem, často vycházející z boje jako vítěz.
V-Wing je asi sedm metrů malý stroj s trupem připomínajícím taktéž klín. Vzadu na konci trupu je tryska silných motorů, který dodává stíhačce značnou rychlost. Za pilotem po stranách z boku trupu vyčnívají osy rozbalitelných křídel. Na osách jsou dva silné laserové kanóny, které díky osám mohou pálit smrtící lasery do všech stran. Uprostřed trupu je vestavěný kokpit, ze kterého stíhačku ovládá zkušený pilot, kterému během letu pomáhá s navigací a údržbou kulovitý droid série Q9 usazení venku ve výduti za pilotem.
Stíhačky je pronásledovaly seřazeny v útočné formaci delta a letěly plnou rychlostí.
„Tady kapitán Jurley, republiková stíhací eskadra sedm. Ihned se vraťte na planetu a přistaňte v sektoru G 27,“ ozvalo se z reproduktoru subprostorové vysílačky na veřejném rádiovém kanále.
[„Tady obchodník Geffrr, letíme za obchody, nechceme dělat problémy. Co se děje?“] odpověděl s rozmyslem nejstarší z chlupáčů.
„Nad touto planetou bylo z nařízení hlavního velitele vyhlášeno demilitarizováné pásmo. Žádné lodě nesmí odletět nebo přistát na tomto světě bez řádného a platného povolení. Splňte rozkaz ihned!“ bleskurychle odpověděl klonovaný pilot, jakoby měl větu naučenou nazpaměť.
[„Promiňte, pane, ale máme v nákladových prostorech krysy schgrryyg a jak asi víte, jsou choulostivá na přepravu,“] nenechal se odbýt Geffrr, [„objednali si je v restaurantech až na Corelli. A jestli chceme dostat zaplaceno, musíme tam být včas a s nákladem v pořádku.“]
„Pokud nemáte povolení, proletět nemůžete! Splňte rozkaz! A přistaňte v sektoru G 27! Jinak máme právo použít donucovacích prostředků,“ pokračoval klonovaný velitel.
[„Ale pane, nemohl byste to u nadřízených zařídit a pustit nás? Ten náklad je horké a choulostivé zboží,“] pokračoval Geffrr s úmyslem zdržovat tak dlouho, dokud se nedostanou dostatečně daleko, aby mohli skočit do hyperprostoru.
Velitel však prokoukl jeho záměry: „Ihned otočte své lodě a vraťte se na udané souřadnice. To je rozkaz! Jinak budeme střílet.“
[„Takže přátelé,“] vmísil se do hovoru Rorkarr na soukromé rádiové frekvenci, [„jde do tuhého. Wyrrgulhuku, já a Geffrrc je tady zdržíme a ty odtud co nejrychleji zmizíš, jasný?!“]
[„Nezapomeň, že všichni doufají, že se dostaneš na Coruscant a o naší situaci se dozví senát i kancléř,“] nezapomněl připomenout Geffrr. [„Všichni tady na tebe spoléháme!“]
[„OK. Držte se a brzy nashle.“]
Obě jeho doprovodné lodě letěly dál v závěsu za ním. Stíhačky se přiblížily na bojovou vzdálenost. ARC i V-wingy rozevřely křídla do bojových pozic a za laserové palby zaútočily na kashyyycký konvoj. Rorkarr a Geffrr stočili své lodě do stran, aby odlákali jejich pozornost. Čtyři stíhačky se daly po dvoučlenných formacích do jejich pronásledování. První formace dvou ARC dotírala na Rorkarra, druhá formace, jedna ARC stíhačka a jeden V-wing, útočila na Geffrra. Oba krajané se s pravou wookijskou chutí a vervou pustily do boje.
Blikající kontrolka na přístrojové desce oznamovala, že brzy bude možné provést hyperprostorový skok. Zbylí dva stíhači, když si všimli, že Wyrrgyho loď pokračuje v kurzu, stočili své stroje a rozhodli se ho dostihnout.
Hmátl po páčkách a posílil energii v zadních štítech. Mimo jeho zorné pole na radaru zablikal jeden z bodů, zamrazilo ho. Mrknul na zařízení a s potěšení zamručel, když se jeho obavy rozplynuly. Geffrr se svým starým frachťákem dokázal se štěstím sestřelit jednu z ARC stíhaček.
Další body na radaru Wyrrgymu naznačily, že ho pronásledující nepřátelské stíhačky nebezpečně dotahují. Obavy se potvrdily, když lodí otřásly první střely z laserových děl. Přehmatával z knoflíků a páček na přístrojové desce a vypnul všechny nepotřebné lodní systémy, a tak z motorů doslova „vymačkal“ o trochu větší rychlost. Stíhači jako by na posměch bez problémů vyrovnali rychlost svých strojů, dotahovali ho a pálili dál.
Loď a křeslo pod ním skákaly ze strany na stranu, jak se do štítů zahryzávaly další střely, které rychle kus po kuse odlupovaly energii. Tímto tempem by se systémy rychle přehřály a štíty by zkolabovaly, což by znamenalo absolutní katastrofu a následné zničení lodě. Stočil loď vlevo. Výhodou tohoto manévru bylo, že na několik krátkých chvil si štíty odpočinuly od náporu laserových střel. Nevýhodou, že se loď dostala mimo kurz vhodný k hyperprostorovému skoku. Zapřel se s hrubou silou do řídících pák, které úzkostně vrzaly pod jeho stiskem. Uhýbal lodí zleva napravo a zprava doleva, chtěl tak znemožnit střelcům přesnou smrtící palbu, ale republikové klony byly na tuto strategii cvičené a jen tak snadno se nenechaly uchlácholit.
Znovu loď strhl zpět doprava, levou rukou přehmátl po páčkách a spustil vypočítávání nejbližšího hyperprostorového skoku. Nebyl čas vracet se na nejbližší souřadnice, které by ho nasměrovaly přímo na Coruscant. Musel se pokusit o mikroskok a pak v bezpečí pokračovat přímo do systému centrální galaktické planety.
Na radaru zablikaly další body, na znamení, že byl bod, tedy loď nebo stíhačka, zničen. Zabrán do zbrklého manévrování před smrtelnými laserovými střelami neměl ani čas ujistit se, kdo byl sestřelen. Doufal jen, že to nebyl nikdo z jeho doprovodu.
Prudce strhl loď doleva, ale další kodrcnutí lodě naznačilo, že stíhač vyrovnal jeho manévr a bez problémů se trefil. Wyrrgy kličkoval dál a pak loď sebou trhla o něco víc doprava. Vzadu v lodi se ozvala exploze. To byl výbuch některého už tak dost přehřátého lodního systému. Druhá, pozdější exploze byla silnější, a to tak, že z různých palubních systémů na přístrojové desce vylétly žhavé jiskry, které ho zasáhly jako žhavá sprcha. Při dalším, třetím, výbuchu několik systémů na palubní desce zkolabovalo. Exploze poškodila i radar, takže přístroj už nedokázal barevně rozeznat body, jestli jsou přátelské nebo nepřátelské.
Při čtvrté mohutné explozi se lodí rozeřval alarm a na palubní desce šíleně blikala další kontrolka. Když na ni mrknul, jeho obavy se potvrdily. Zadní štíty vypadly. Stačí dvě rány a tahle loď se rozletí na kusy.
Kouknul na radar a zjistil, že se k jejich trojici blíží další dva body. Mohutná exploze hodila s lodí dolů a jemu bylo jasné, že se může rozloučit se životem.
Byl plný očekávání, kdy nepřátelská stíhačka ukončí jeho zoufalou snahu.
Smrt však nepřišla.
Na radaru zablikal a zmizel bod nejblíže k Wyrrgyho lodi. Druhý bod se prudce stočil vlevo a po krátkém manévrování za strany na stranu také zmizel. Když pohlédl na radar, zjistil, že to byly ty body, které představovaly jeho stíhače, aspoň v to s nadějí doufal.
[„Nazdar, Bramboro,“] oddechl si úlevou, když se v reproduktoru vysílačky, která naštěstí vydržela, ozval Rorkarrův hlas, [„koukej nakopnout motory a zmiz už odtud.“]
[„Hodně štěstí, Wyrrgulhuku,“] ozval se v reproduktoru naposledy Geffrr.
[„Díky, bratři, a brzy nashle,“] odpověděl svým wookijským druhům.
Pohlédl na přístrojovou desku, na které svítila zeleně kontrola výpočtu hyperprostorového skoku. V bitevní vřavě si ani nevšiml, že výpočet dávno skončil. Sáhnul po páčce hypermotoru a zatáhl. Hvězdné tečky se protáhly do čar a jeho pochroumaná loď skočila do hyperprostoru.
-
Upřímně? Zhruba polovinu času, který jsme věnovali záchraně jistého hipíka, jsem přemýšlel, jestli to za to riziko stojí. Co si budeme povídat, mistr Denyzz byl sice skvělý terč na některé vtípky, ale pokud někdy vůbec odučil nějakou tu hodinu, už jsem ji stihl zapomenout, takže jsem ho za jednoho z nás dost dobře považovat nemohl. Představa, že kvůli němu přijdou k újmě tři mně mnohem bližší bytosti, tak byla značně nepěkná.
Ale ovládl jsem se a naznačil jsem to Jessice jenom jednou.
Z nervózního přešlapování mě probral hlas klona, jenž nám oznamoval, že evakuace je u konce. Tušil jsem, že ta chvíle přijde, a řešení bylo zdánlivě jednoduché: prostě jsem se opřel do Síly a přiměl ho odejít a zapomenout. Šlo to překvapivě těžko, skoro bych řekl, že se mi chvíli aktivně bránil, ale nakonec naštěstí zasalutoval, nastoupil a zmizel, takže Jessica mohla v klidu doběhnout až k nám, aniž by na ni jako na uprchlého zajatce začal střílet každý klon v okolí.
Jenže ona se pořád nevracela.
Ventiloval jsem svou rostoucí frustraci do vysílačky, začali jsme startovat a za okamžik se ukázalo, že loď je zamořena nejen Jedii, ale i otravnější formou života. Netušil jsem, jak se Šedý Šum dostal až sem, navíc absolutně nepozorovaně, a moje potřeba ho vycpat zase jednou lámala rekordy.
S jeho nástupem se tedy počet přítomných tvorů, na kterých mi záleželo, nijak nezměnil, ale ve skrytu duše jsem za něj rád byl. Dal se totiž klasifikovat jako přesně ten typ esa v rukávu, který jsme kurevsky potřebovali, a už brzy se mohl hodit jako… něco, co se někomu děsně hodí, nejsem on, abych vymýšlel nějaká hypermoudrá přirovnání. Vlastně jsem měl nutkání ho okamžitě popadnout a vyrazit s ním Jessice naproti, ale naštěstí to nebylo potřeba.
Zmíněná totiž v tu chvíli vběhla do hangáru i s mým drahým synem a s židlí, jenže tím dobré zprávy na nějakou dobu končily. Vehikl vypovídal poslušnost, paluba se začala otřásat pod kombinovanou palbou několika křižníků, prostě paráda. Zavrčel jsem na Chlouppka, ať to zkouší dál, vyběhl pomoct těm venku a i tím nejposlednějším chlupem jsem dával najevo, že jestli tady kvůli tomu vlasatému hňupovi všichni umřeme, budu se na ně celou věčnost v záhrobí pěkně mračit.
Smýkalo to s námi pěkně a já počítal, že nám do exploze zbývá nanejvýš pár vteřin, ale podařilo se nám naložit Denyzze i nastoupit, aniž by někoho z nás srazily padající kusy trupu. Takže vlastně úspěch. Horší bylo, že kára pořád odmítala spolupracovat, ovšem to už se iniciativy chopil nejmenší přítomný hrdina a já mu rozhodně nebránil. Věnoval jsem mu jednu ruku, druhou chytil Simbaccu a za doprovodu kanonády a zelených světlušek se nořil do proudů Síly.
Netrvalo dlouho a cítil jsem, jak se mi do žil vlévá nová energie. Přestal jsem vnímat zvuky zvenčí a soustředil se na rozhýbání téhle luxusní rakve, což se takhle společnými silami nemohlo nepodařit. Ba co víc, jak jsme tak svižně opouštěli hangár, dostavil se opět ten pocit téměř neomezené moci, jaký jsem si pamatoval z Azoamu, a já toho okamžitě využil.
Zatímco Jessica se Simbaccou se soustředili na to, aby nás netrefila žádná ze zbloudilých střel, a Šedý Šum nás všechny usměrňoval, já v myšlenkách opustil tělo a začal hledat Monitor. Jakkoliv to totiž sice začínalo vypadat, že možná přežijeme, bylo záhodno zajistit, aby jistý komandér zapomněl, že autorizoval výsadek spousty inženýrů na křižník, který neměl na oběžné dráze co dělat. A taky že to udělal z rozkazu jistého generála Champbaccy, který mu to krátce po vlastním příletu dost nevybíravě nařídil, ač na to vlastně neměl nárok.
„Já ti říkal, že to byl špatný nápad,“ oslovil mě v tu chvíli hluboký hlas patřící šamanovi, jehož tělo jsem ale neviděl. „Avšak netřeba se represí obávati. Monitor domonitoroval. Jak viržínko shořel, skolen zhoubou paniců. A naše tajemství vzal s sebou do ohnivých pekel.“
Moc jsem mu nerozuměl, ale bral jsem to jako dobrou zprávu a pokračoval v průzkumu okolních lodí. Každý kanón na jejich palubách přispíval další a další plasmou ke zkáze Agleru a jediný z důstojníků na můstcích nehnul brvou. Jako by bylo úplně v pořádku, že je právě kilometrová loď ničena jenom proto, že se na její palubě nachází dva bývalí ochránci míru a spravedlnosti podezřelí z velezrady. Bylo mi z toho trochu špatně, a tak jsem využil dodávanou energii a pomocí otočené bitevní meditace poslal trochu nevolnosti i těm zmetkům.
Bylo to snadné, do karet mi hrál jednak přísun energie od Šuma, druhak to, že byli všichni noví nepřátelé prakticky stejní, ale stejně jsem to nepřeháněl. Odhodlání střílet u klonů viditelně pokleslo, pár těch unavenějších utíkalo někam stranou a já znovu slyšel hlas přemoudřelé veverky.
„Stačilo,“ informoval mě a já kupodivu neprotestoval. V tuhle chvíli mohli ještě důstojníci vyhodnotit, že za malátnost posádky mohla závada na filtrech oxidu uhličitého v systémech podpory života, ale kdyby začali všichni naráz zvracet, asi by se to bez hlubšího šetření neobešlo. A hlavně jsem si začal uvědomovat, že naše čtveřice výrazně slábne.
To vyhýbání se střelám a jejich odklánění asi nebyla zas taková sranda, jak jsem si myslel, a tak jsem v posledních vteřinách palby znavené kolegy ráčil podpořit. Navzdory otáčení jsme průzorem viděli, jak Agler konečně explodoval, a najednou bylo ticho.
Šedý Šum upadl do bezvědomí, tak jsem ho zavřel do přihrádky na rukavice, abychom ho omylem nezasedli nebo tak něco, a zbývalo jediné: vrátit se na Jolly Jedi. Chlouppek nejen že stabilizoval loď a konečně nahodil motory, taky ten správný křižník rychle našel a zahájil přibližování. Napili jsme se na to, já si připravoval meč a když na otevřeném kanále začal kdosi řvát, málem jsem leknutím nadskočil.
***
„Všem jednotkám a republikovým žoldákům v oblasti,“ pronášel jeden z jistě výše postavených důstojníků skoro až znuděně, „máme zprávy o několika neautorizovaných narušeních planetární blokády. Za každou zadrženou loď budete bohatě odměněni.“
Následovalo jméno velícího důstojníka a jeho lodi, ale zamručel do toho Simbacca a já to přeslechl.
[„To bude asi ta diverze, co nám o ní říkal děda, co?“] pravil sice trochu unaveně, ale nebývale k věci, a Jessica přikývla. Já si vyměnil pohled s Chlouppkem, znovu si potěžkal světelný meč a v tu chvíli jsme se vřítili do křižníku, který během naší nepřítomnosti opravovalo několik čet klonových inženýrů.
Už z výšky bylo na ploše hangáru vidět několik pohybujících se bílých postav a já jenom doufal, že jsou Neva a Mia pořád někde v bezpečí větracích šachet. Síla mi sice našeptávala, že se o ně nemám bát, že jsou stejně jako Joyce a zbytek pozemního týmu v naprostém bezpečí, ale pořád tu bylo něco podivného a já měl před sebou seskok do nepřátelských řad.
Když jsme byli pod ochranou silového pole, otevřel jsem dveře a seskočil na zem. Vzduch prořízla fialová čepel, která až ostudně dlouho zahálela, a já bez váhání přeťal prvního vojáka v dosahu. Oni taky neváhali.
Přešel jsem do defenzivního parakotoulu, pěkně od země usekl dalšímu klonu obě nohy a připravoval se, že tou dobou by někdy měli začít pálit, leč nestalo se tak. Setrvačností jsem ještě lízl hrudní plát klona třetího a poslal ho k zemi, když mi došlo, z čeho asi pramení ten divný pocit.
Klony se sice hýbaly, ale rozhodně bych se zdráhal je nazvat živými. Některé se klátily na místě, jiné narážely do stíhaček, další jen tak postávaly stranou a civěly do prázdna.
[„Co to sakra...“] ujelo mi zádumčivě, ale než jsem stačil zkusmo kuchnout čtvrtého vojáka, vylekal mě hlas odkudsi ze strany. Hlas klonovaného vojáka, který sotva pocházel od jednoho z těch katatonických nebožáků.
„Patrně nákaza, nedaří se mi...“
Kdyby byl jeho původce trochu blíž, přišel by o hlavu, takhle jsem si během otočky všiml, že nejde o klona, a meč smrtící trajektorii nedokončil. Byl to droid, na první pohled medik, ovšem ten hlas rozhodně nebyl standardní.
„...stanovit diagnózu. Jste v pořádku?“ dokončil droid svůj předchozí výrok otázkou a já sám nevěděl, co na to říct. Periferně jsem si všiml, že Jessica, Simbacca a Chloupek už si podivného stavu vetřelců na planetě všimli taky, ale byli od nás pořád moc daleko na to, aby něco slyšeli. A pak můj pohled upoutal kus hadru na podlaze raketoplánu za droidem.
[„Tys nepřiletěl s klony, co?“] zeptal jsem se ho, vypnul meč a šel si pro plášť. Droid zavrtěl hlavou a dál mluvil jako klon, což už bylo jenom trochu divné.
„Ne, se… skupinou. Pan Lempix mi upravil vokodér a odstranil některé behaviorální inhibitory, ale pak mi řekli, že nejsem potřeba, a všichni utíkali na můstek.“ Zněl trochu zhrzeně, ale ne že bych ho poslouchal nebo snad dokonce litoval. Byl to droid, spotřební zboží, stejně jako klony. Zkontroloval jsem plášť, jestli je celý, a pak už mou pozornost něco upoutalo: hlášení na lodním interkomu.
„Pozor pozor, hovoří k vám kapitán Typo,“ oznámil opět hlas klonovaného vojáka, ovšem podezřele rychle. Chlouppek i Jessica sebou viditelně trhli, ze Simbaccy jsem viděl jenom nohy, zbytek se skrýval v kokpitu Eta-2 a něco tam evidentně hledal. „Chápu, že je trochu na hovno, když máte mozek uvařený na hniličku, ale zkuste, prosím, uvolnit cestu těm vopicím, co právě přistály, ať můžou dojít na můstek a poslechnout si, jakej je Neva Habili kurevskej kabrňák, hm?“
Musí se nechat, že jsem až do poslední chvíle netušil, co to znamená, ale zmíněné jméno hodně vysvětlovalo. Tak nejen že ten mizera přežil, ještě provedl něco, o čem budu asi slýchat ještě hodně, hodně dlouho. Ale popořadě.
[„To je nějaká nová móda, mluvit jako Jango Fett?“] zeptal jsem se droida, nicméně ten jenom pokrčil rameny a dál se věnoval marným pokusům o diagnózu jednoho ze stále živých klonů. A tak jsem vyrazil na můstek, odkud už jsem zřetelně cítil přítomnost spousty mých blízkých, a byl tuze zvědavý, proč si to dojemné vyprávění o hrdinovi z Aleenu nemůžu poslechnout až v hyperprostoru.
-
Probudilo ho pípání. Zamžoural na přístrojovou desku a majáček hypermotoru mu zahlásil, že se blíží k zadaným souřadnicím a ke konci hyperskoku. Sáhl po páce a zatáhl ji k sobě. Z hvězdných čar se staly tečky a loď se zase ustálila v normálním prostoru.
Před ním se rýsoval coruscantský sluneční systém. Centrum galaxie, centrum demokratické vlády Republiky a hlavní sídlo galaktického senátu.
Blížil se k planetě a do výhledu se mu dostaly trosky zničených bitevních lodí. Jak píšou ve všech holonetových zprávách, před nějakou dobrou na centrum galaxie zaútočil generál Grievous, který chtěl unést kancléře Palpatina. Selhal. Při záchraně kancléře byl zabit hrabě Dooku a vyznamenali se dva Jediové, jakýsi Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker. Vše, co po tomto incidentu zbylo, byly právě trosky lodí. Podle tvaru trupů rozpoznal republikové hvězdné destruktory, obrovské, přes kilometr velké klínovité lodě, a obrovské válcovité křižníky Separatistů. Mrtvé skelety lodí byly odtaženy do bezpečné vzdálenosti od gravitačního pole planety, aby trosky nespadly do atmosféry a nenapáchaly škody na centrální planetě. Na trupech se komíhaly sem a tam žluté pruhy světlometů. Tam pracovaly čety šrotovacích jednotek, droidů a lidí. Každý materiál se dá použít znovu a znovu, a tak trosky lodí budou přepraveny do tavících pecí. Budou roztaveny a časem poslouží třeba jako budoucí kostry droidů nebo jako součásti jiných potřebných strojů.
Po několika minutách klidného letu se přiblížil k planetě, kolem které stále hlídkovaly bitevní křižníky Republiky. Coruscant z vesmíru vypadá jako velké bludiště budov, mrakodrapů, věží a střech, které jsou v gigantickém bludišti vestavěné jedno na druhém. Střechy nejvyšších budou jsou postaveny přes kilometr vysoko nad nejnižšími ulicemi. Úplně celá planeta je pokryta zástavbou, jen na jediném místě se mohou návštěvníci dotknout vrcholku jediné zbývající hory na planetě. Na Pamětním prostranství se do vzduchu vzpíná asi dvacetimetrový vrcholek, zbytek je ukryt pod budovami. Nejnižší úrovně města jsou temné, protože nikdy nespatří opravdové slunce. Většinou to tam odporně páchne, protože jsou hluboko pod vrstvou čistého vzduchu. Neustále tam prší a je tam vlhko. Po stěnách budov neustále stéká odporný déšť. Zdejší obyvatelé tak mají vlastní klima odlišné od prosvětlených nejvyšších pater. Říká se, že ulice jsou zamořeny stínovými vilejši, žulovými slimáky a durabetonovými červy. A aby té havěti nebylo dost, žijí tam zdegenerovaní humanoidé, kteří kdysi bývali lidskými bytostmi.
Ano, to je Coruscant, hlavní město galaxie, v noci i za dne zářící jako drahokam corusca, podle kterého prý kdysi dostal jméno. Jako krásný drahokam se svou krásou a s kazy. To je hlavní město galaktické demokratické republiky.
Přiblížil se k jedné ohromné vesmírné stanici, jedné z několika, které zásobují celoplanetární hlavní galaktické město. Stanice slouží i jako vesmírní přístav, ze kterého hodinu co hodinu dolů na planetu směřují spousty raketoplánů s tisíci občany Republiky, kteří chtějí navštívit centrální planetu. Než stačil poslat identifikační kód, bezpečnostní důstojník stanice se přihlásil sám.
„Neznámá lodi, tady coruscantský vesmírný dok. Udejte identifikaci a účel vaší cesty.“
Na žádost komunikačního důstojníka tedy poslal ID lodi a ohlásil se: [„Tady kapitán Wyrrgulhuk, jsem obchodník se vzácnými dřevinami. Letím na obchodní jednání s velkoobchodníkem Roktou Jengasem. Prosím o přistání v planetárních docích na jižní polokouli. Děkuji.“]
Zastavil loď a čekal na povolení. Rokto Jengas je člověk z Corellie. Je to starý známý, „poctivý“ obchodníček se vším, co se dá zpeněžit. Seznámili se kdysi dávno, když byl svědkem, jak banda vyděračů po něm chtěla výpalné. Zasáhl a od té doby mu dali pokoj. Museli, když nedobrovolně navštívili letmo spodní patra coruscanske zástavby. Jeho jméno udal jen proto, aby jeho přistání bylo co nejrychlejší a aby důstojník neotravoval dalším vyptávání.
Čekal delší dobu než normálně. Déle než když byl na Copruscantu naposledy za obchody a začal být trochu nervózní. Možná, že se od útoku Separatistů změnily bezpečnostní protokoly – tak by to alespoň udělal on, kdybych tu velel. Z jeho uvažování ho vytrhla příchozí zpráva.
„Pilote lodi White Fang, tady coruscantský vesmírný dok. Povolení uděleno. Můžete přistát v docích na jižní polokouli. Pokračujte ve vektoru 231 na 12.“
Poslechl rady navigačního důstojníka a pokračoval v sestupovém vektoru. Loď sebou trhla, když ji pohltila gravitace planety. Při sestupu s řízením lodi měl problémy. Poškození, které loď uštědřila u Kashyyyku, ve většině případů opravil, ale na spravení několika systémů neměl dostatek náhradních dílů a samozřejmě jedním z nich byly i reprulzorové motory. Když frachťák s prudším kodrcnutím dosedl na přistávací plochu, upřímně a od srdce si oddechl.
Vypnul palubní systémy a ihned se vydal do města. Do dlaně sevřel malý talisman visící mu na krku. Talisman z neidentifikované slitiny a s vyrytými runami dávno zapomenutého jazyka. Talisman, který jako novorozeně kdysi dostal od svého otce, jako rodinné dědictví. Později se dozvěděl, že tento talisman se do rukou jeho otce dostal od Gromby Hutta, který ho měl podle proroctví předat svému zachránci a ten ho měl věnovat svému prvorozenému potomkovi. O dalších několik desítek let později se od Beldam dozvěděl, že tento talisman je pradávný amulet Sithů, kteří ho nazývají Maskovač Síly. Talisman vysílá proud opačné Síly, než její uživatel. Výslední efekt je, že prostor kolem uživatele artefaktu se zdá být prázdný a zcela bez Síly.
Zapečetil loď a vydal se do města. Jako každý návštěvník nebo obchodník musel absolvovat celní prohlídku. Když prohlídkou bez potíží prošel, vydal se do městské zástavby k nejbližšímu komunikačnímu terminálu. Na komunikační terminál narazil hned několik metrů od doků. Tady v nejvyšších patrech to nebyl problém. Lesklé prostory městské zástavby slouží městské smetánce, která vyžaduje největší komfort. Kdyby přistál v docích o několik stovek poschodí níže, jeho hledání by se prodloužilo klidně i o několik hodin. Vytočil senátní ústřednu a čekal. Na obraze se objevil příjemný obličej mladé zeltronské ženy. Zapnul překladač a poprosil spojovatelku, aby ho přepojila do soukromých komnat wookijského senátora.
„Promiňte, pane, momentálně probíhají přípravy na důležité senátní jednání, je mi líto, ale se senátorem Yaruou vás nemůžu spojit.“
[„Děkuji,“] odvětil a když jeho nevrlou odpověď translátor přeložil, ukončil přenos.
Co teď? Chvíli bezradně stál a přešlapoval nervózně z místa na místo. Jeho nervozitu přerušila vzpomínka na jedno soukromé jednání se senátorem před několika lety, a tak vytočil soukromou bezpečnostní linku, kterou mu tenkráte Yarua poskytl. Několik minut se nic nedělo, ale nechal terminál, ať dál vyzvání. Nakonec se na obrazovce objevila ustaraná tvář starého wookijského senátora.
[„Ano, prosím?“]
[„Dobrý den, senátore Yaruo, tady obchodník Wyrrgulhuk,“] vyhrkl nedočkavě, [„před chvílí jsem přistál v docích. Mám pro vás naléhavé zprávy z domova. Mohu vás ihned navštívit?“]
[„Á, starý „obchodník“ Wyrrgulhuk, dlouho jsme se neviděli,“] usmál se senátor, pak se ale jeho výraz stáhl do ustarané grimasy. [„Dobrá, zprávy z domova se hodí. Celý Coruscant je jako na trní, děje se zde něco zvláštního…“]
[„Cože? Tady…?“] neurvale Yaruu přerušil.
Přerušení vyvedlo senátora ze zamyšlení a v rychlosti dodal: [„Ale to je na dlouho a nerad bych o tom mluvil přes síť. Přijď k senátnímu vstupu číslo 16, na východní straně budovy. Tam na tebe počká můj asistent Farrgr. Cestou na sebe dávej pozor. Posledních několik dní je tu nebezpečno,“] dodal tajemně a zavěsil.
Poslední senátorova slova Wyrrgyho tak trochu vyvedla z míry. Nebezpečno a na Coruskantu? Odstoupil od terminálu a spěchal k nejbližšímu airportu aerotaxi, na který narazil za necelých pět minut chůze. Zamával na aerotaxi, které usedlo na permabeton několik centimetrů před ním. Když nasedal, zahrčel na řidiče místo, kam chce. Taxi se nadzvedlo a zlehka vyhouplo do dopravního pruhu. Když se dostalo do cestovní výšky, vydal se řidič na místo určení k senátu.
Prolétali rychle v širokých ulicích mezi mrakodrapy. Nakoukl zvědavě dolů přes bok stroje a pohlédl do obrovské hloubky pod taxíkem, několik desítek metrů pod nimi byl další cestovní pruh a pod ním další, a další, pruhy se různě bezpečně křížily podle uspořádání ulic.
Ve skulinách mezi jednotlivými ulicemi zahlédl v dálce kouř. Kouř z velké budovy s pěti vysokými věžemi. Na tu dálku si ale nebyl jistý, jestli je jeho pohled shodný s jeho podezřením.
[„Co to je za kouř?“] zeptal se nevrlého řidiče, ukazuje směrem, kde nad mrakodrapy stoupal hustý černý kouř.
„Tam? To je kouř z Chrámu Jediů!“
[„Cože, Chrám hořel? Co se stalo?“]
„Začalo to včera večer. Co se tam stalo, nikdo neví. Senát a kancléř zatím nevydali žádné prohlášení. Před několika dny naší planetu napadly jednotky Generála Grievouse…“
[„To vím,“] netrpělivě, dychtiv po zprávách, řidiče přerušil, [„na Holonetu o tom byly všude zprávy. Při útoku chtěli zajmout kancléře. Podařilo se ho zachránit a také byl zabit hrabě Dooku. Viděl jsem cestou na planetu vraky z bitvy.“]
„Jo, jo. My, zdejší obyvatelé, jsme se při útoku báli. Senát tvrdil, že je válka pod kontrolou a že se sem a do centra nedostane, A vidíte, jak to dopadlo? Pak máme věřit vládě, celá ta válka je na nic. Jen aby velký korporace vydělaly kredity na zbrojení…“
Znovu řidiče přerušil, jeho protivládní řeči Wyrrgyho nezajímaly. [„To jo, ale co se stalo s Chrámem? Vždyť k bitvě došlo už před několika dny a vy říkáte, že tam začalo hořet až včera večer?“]
„Jak říkám, nikdo neví. Někdo tvrdí, že při bitvě na planetu pronikly separatistický jednotky a čekaly v úkrytu, až se situace uklidní, aby využily moment překvapení k útoku na Chrám. Jiní zase viděli do Chrámu před požárem pochodovat klonový jednotky,“ pokračoval řidič, „všici tu čekáme na vyjádření senátu a kancléře.“
Wyrrgyho špatný, tíživý pocit se dále prohluboval. Celá situace se mu nelíbila a jeho nutnost dostat se co nejrychleji k senátorovi se zvýšila. Po dvaceti minutách vystupoval před východní stranou senátu a po zaplacení za řidičovy služby vycházel po schodech ke vstupu číslo 16. Shody bral v rychlosti po pěti, čas ho tlačil a další náhlý pocit zvláštního nutkání ho donutil být ještě rychlejší.
U vstupu stál na wookieeské poměry docela malý wookiee. Zástupce Farrgr k němu přistoupil, v rychlosti se představili a vydali se společně za spěchu do útrob senátní megabudovy. Bezpečnostní zónou prošli bez zdrženi - v doprovodu zástupce senátora si jich bezpečnostní složky ani nevšimly. Farrgr před jeho příchodem musel už vše zařídit. Prošli hlavním atriem a vydali se k pasáži s turbovýtahy. Nastoupili a sjeli o několik desítek pater níž.
Když procházeli chodbami, zaskočila Wyrrgyho krása senátních prostor, různorodost architektonických stylů oslavovala všechny zastoupené hvězdné systémy. Na chodbách se pohybovalo spousta rozdílných humanoidních druhů. Támhle u balkónů s výhledem na město mrakodrapů procházela skupinka Chadra-fanů, vedle se bavili svým typickým hmyzím způsobem hodnostáři zastupující Verpiny. Na křesílkách u stánku s občerstvením s různým menu pro všechny rasy se bavila skupina Yuzzemů se skupinou Drellů.
Všude bylo živo, senátoři a jejich doprovody se navzájem bavili a diskutovali nad problémy jejich domovských systémů a planet. Z frmolu a toho ruchu všude kolem se dalo usuzovat, že se všichni zástupci demokratické vlády galaxie připravují na další senátní zasedání.
Jejich kroky je nakonec zavedly do poklidnějších prostor soukromích senátorských rezidencí. Většina senátorů měla krásné rezidence mimo senátní magabudouvu, a někteří jenom v senátu. Yarua patřil mezi ty senátory, kteří měli soukromé byty mimo senát a přímo v magabudově byly osobní rezidence uzpůsobené ke krátkému odpočinku při dlouhých senátních jednání. Farrgr zazvonil na zvonek soukromé pracovny, otevřely se dveře a do senátorovy ubikace je pustila osobní wookijská ochranka. Mezi nimi dokonce jedna wookijská dívka.
Yaruova ubikace působila honosně, ale přesto střídmě. Stěny byly obloženy kashyyyckým dřevem a celá místnost byla laděná do stylu wookijské architektury. Vzduch voněl svěže, a to díky velkému množství květin a nejrůznějších rostlin.
Yarua seděl uprostřed místnost na pohodlném sedacím divanu, před ním na malém stolku bylo občerstvení. Starší pošedivělý Wookiee vstal a srdečně se s Wyrrgym přivítal. Nabídl mu místo proti sobě a on s radostí přijal.
[„Přicházím s důležitými informacemi, senátore. Na Kashyyyku došlo k tragédii. Republikové klony jako by zešílely a zaútočily na mistry Jedi. Zabily Luminaru Unduli a Quinlana Vose…,“ vyhrkl nedočkavě v rychlosti všechny informace, ale o mistru Champbaccovi a ostatních raději pomlčel. [„…a poté se obrátily proti nám a pobily ty, co s nimi bojovali bok po boku proti droidí armádě. Musíte požádat senát o pomoc a prošetřit celou záležitosti. Díky pomoci několika krajanů se mi podařilo prorazit blokádu kolem planety a přiletět sem. S pověřením rady náčelníků a krále vás mám informovat o celé této nehorázné tragédii.“]
Do detailu senátorovi vylíčil vše, co zažil, i vše, co vyslechl. Od příprav na bitvu u Kachirha, o radě náčelníků, až po cestu na Coruscant. Starý senátor celou dobu mlčel a smutně přikyvoval. Když Wyrrgy vše vylíčil, chvíli mlčel a pak spustil.
[„Nečekané události. Sami jsme se zkoušeli spojit s Kashyyykem, ale neúspěšně. Obávali jsme se, že Separatisté zvítězili. Kancléř mi o situaci u nás doma nechtěl podat žádné informace. Děje se něco vážného. Včera zaútočili republikoví kloni na Chrám Jediů. Od včerejška se z něj kouří a jsou vidět plameny,“] Wyrrgyho nejniternější obavy se prohloubily a na povrch vyplula podezření, která si zatím nechal pro sebe. Senátor pokračoval. [„Proč to klony udělaly, to nikdo neví. Celé město je plné ustrašených obyvatel, nikdo nevychází zbytečně ven, pokud nemusí. Mezi občany se traduje několik pověr, někteří si myslí že se klony, jak říkáš, zbláznily. Všude je cítit strach a nervozita,“] chtěl senátorovi skočit do řeči, ale ten pokračoval dál, [„kancléř Palpatin narychlo svolal senátní schůzi, která začíná za hodinu. Je štěstí, že ses objevil právě teď. Aspoň senát uslyší výpověď očitého svědka. Vystoupíš před senát a popíšeš jim, co se na Kashyyyku stalo.“]
[„Dobrá,“] svolil neochotně. Vystoupit před celým senátem mu dělalo starosti.
[„Dobrá, příteli, najez se a trochu si odpočiň. Já musím narychlo sepsat prohlášení pro senát,“] vstal a odešel do své pracovny. Ještě než zmizel ve dveřích, Wyrrgy se s chutí pustil do jídla, které bylo lákavě rozestavěno na stole na obrovských tácech. Nejedl od té doby, co ráno nasedal do své lodi. S chutí zaháněl obrovský hlad, pochutnávaje si na wookijských specialitách.
***
Prostory senátní budovy ho nepřestávaly udivovat. Zdobnost chodeb, sálů i atrií byla oslnivá a dechberoucí.
To vše nakonec překonala sněmovna senátorů. Obešli kruhovou chodbu a prošli dveřmi, které hlídala senátní ochranka v modrých pláštích a vysokých přilbách.
Pohled, který se mu naskytl, ho doslova šokoval. I když už dříve viděl veřejné senátní rozpravy na Holonetu, spatřit tuto instituci vlastníma očima je něco jiného. Senát je obrovský amfiteátr s několika desítkami řad senátorských loží, plošin nad sebou. Yarua mu sám detailně popsal halu, že do zdi je připojeno 1024 plošin. Většinu z nich používají senátoři, kteří zastupují přímo svoji planetu a stovky jiných určitý daný sektor. Zbylé plošiny se omezeně poskytují obchodním mocnostem a nejrůznějším důležitým spolkům, které chtějí v senátu projednat své záležitosti a nároky. Z vyšších míst celý tento prostor vypadá jako rozkvetlý květ růže. Dole uprostřed amfiteátru se vždy před zahájením jednání rozevírá kruhový otvor, kterým do senátu ve své lodžii vystoupá kancléř i s poradci, ze své soukromé pracovny umístěné přímo pod senátní halou. Kancléřská lodžie nebyla na svém místě, Palpatine asi ještě byl ve své pracovně pod halou a připravoval si svůj projev.
Všude v lodžiích bylo rušno, některé senátorské posty byly obsazeny. Další plošiny se pomalu zaplňovaly příchozími senátory, kteří rozmlouvali se svými poradci nebo doprovodem. Každá ze senátorských plošin se mohla odpoutat ze základů haly a na repulzorovém motoru vznést přímo před kancléřovo lodžii, ale to jen když senátor oficiálně dostal udělené slovo. Samozřejmě při některých bouřlivých rozpravách to senátoři nedodržovali a rozruch musel uklidňovat Mas Amedda, správce pořádku při rozpravě. Všude ve vzduchu haly amfiteátru prolétávaly desítky malých holokamer, snímající ruch před velkou událostí.
Yarua mu pokynul, aby si sedl na křeslo po jeho pravé ruce.
[„Tak, co tomu říkáš?“] usmál se na něj senátor, když nedokázal odpovědět, [„Senát. Místo, kde se rozhoduje o životě miliard bytostí. Někteří z nás si mysleli, že tato válka přiměje senátory k obezřetnosti a rozumu. Ale byrokracie a úplatkářství bují dál a dá se říci, že ještě víc než před válkou. Někteří senátoři využívají zmatků a bohatnou a bohatnou. Své obchodní zájmy upřednostňují ještě více než před válkou a to je sprostá hanebnost. Ale najdou se i čestní senátoři…,“] ukázal na lodžii o tři řady níž. Na senátorském křesle seděla mladá lidská žena, byla oblečena do ladných šatů fialové barvy, ve vlasech stažených dozadu měla zapletenou ozdobu ve tvaru roztažených ptačích křídel. Po levicí seděl uniformovaný muž, který měl přes levé oko pásku. Za mužem se ošívalo vysoké stvoření s dlouhýma ušima připomínající ještěrku. Úplně vpravo seděla další žena v šedých šatech.
[„Například senátorka Amidala z Naboo, senátor Bail Organa z Allderaanu,“] ukázal více vpravo nahoru, do poloprázdné lodžie, [„…ale vidím, že ten ještě nedorazil.“] O několik pater výš senátor upozornil na mladou ženu v bílých šatech. [„Támhle sedí Mon Mothma senátorka z Chandrily. Chytrá a tvrdá mladá žena, myslím že má na to v budoucnu stát se kancléřkou. A tamto…“] ukázal naproti nim, kde seděl muž s tvrdými rysy, [„to je Garm Bel Iblis z Corellie. Ti všichni jsou jedni z mála neúplatných, co si přejí prospěch celé Republiky.“] Yarua dál ukazoval na senátory v lodžiích a o každém mu ve zkratce řekl něco zajímavého.
Amfiteátrem zazněl gong a senátoři se jako jeden naráz ztišili. Úplně dole uprostřed volného prostoru se rozvíral kruhový otvor, kterým do senátu stoupala lóže nejvyššího kancléře se znakem republiky. V lóži byly tři osoby. Napravo stál s ceremoniální berlou mluvčího modrý rohatý Chagriánec, honosně oděný, s oranžovými nabíranými nárameníky, Yarua mu jej představil jako Mase Ameddu, mluvčího odpovědného za pořádek při rozpravách. Nalevo přísedící holohlavou a bledou ženu, oděnou do chlupatého šedého hávu s vysokým límcem, senátor představil jako Umbariánku Sly Moore, blízkou Palpatinovu poradkyni. Uprostřed stoupající lože seděl kancléř Palatine. Muž oděný do tmavě červeného pláště s kapucí. Kápi měl kancléř přehozenou přes hlavu, takže mu zakrývala obličej.
Sál propukl v jásot.
Čím víš lóže stoupala, tím více Wyrrgyho při pohledu na kancléře zaléval pocit úzkosti. Díky Síle dokázal vycítit auru, která kancléře obklopovala. Nad samotným sálem pocítil jakoby se pozvolna rozprostírala tísnivá atmosféra a těžký vzduch.
Pohlédl na kancléře Palpatina detailněji a spatřil kolem jeho postavy tu zvláštní auru, jako by si tento muž okolo sebe vytvořil neproniknutelnou bariéru chránící ho před okolním světem a možná i před zbytečnými city. Chtěl pod tu slupku více proniknout, ale ona tíživá atmosféra a těžký vzduch jako by se dostaly i do Wyrrgyho mysli a nedovolily mu v jeho pokusu pokračovat.
Kancléřova lóže vystoupal do své normální výšky a zastavila se. Palpatine povstal a amfiteátrem propukl bouřlivý potlesk. Kancléř nasával atmosféru a vyčkával. Pak klidným gestem rukama stáhl kápí z čela.
Senát udiveně utichl.
Pohlédl na holoobrazovku zabudovanou v lóži a úlekem polkl. Jemu i ostatním senátorům se naskytl pohled na znetvořený obličej nejvyššího kancléře. Vrásčitá grimasa, na které byl vidět každý sval lidského obličeje, vystouplé lícní kosti a propadlé oční důlky.
Palpatine, řečnický mistr schopný využit každý okamžik, chvíli vyčkával a nechal zaplesat každého senátora nad svým strašným zjevem. Wyrrgy cítil zvláštní moc a sílu, nad sálem jako by se rozprostřela něčí vůle.
Kancléř Palpatine začal svůj projev.
Mluvil o jakési vzpouře rytířů Jedi, o jejich zradě vůči Republice, že to oni tahali za nitky války, aby uchvátili moc nad Republikou. Nechtělo se věřit slovům, která tento muž vypouštěl z úst, jako by byl v nějakém špatné snu.
„A vzpoura Jediů byla potlačena.“
Jak by mohli mírumilovní Jediové spáchat tolik příkoří a zla, o kterém kancléř mluvil? Za svůj život se Wyrrgy s několika z nich potkal. Většina z nich bažila jen po míru a dobru v galaxii. To přece nemohli… Svou myšlenku nedokončil. Šokovala ho další věta, kterou Palpatine pronesl.
„A zbývající Jediové budou nalezeni a zlikvidováni.“
Při těchto slovech Wyrrgymu došlo, že útok a zrada republikových klonů na Kashyyyku nebyla náhoda. Klony nezešílely. Jen plnily rozkaz tohoto muže. Mistr Quinlan Vos, mistryně Luminara Unduli a další Jediové museli zemřít. Ale proč? Snažil se o tom přemýšlet, nešlo to. Ovzduší ve velké senátní hale bylo jakoby stále více těžší a unavující. Nedalo se zde soustředit, každá nová myšlenka, která se mu drala na povrch mysli, se ihned ztrácela v zapomnění.
Palpatine pokračoval v projevu. Vysvětlil senátorům, že Jediové plánovali i útok na samotný senát, a proto byly poslány jednotky do Chrámu Jedi, zatknout všechny rytíře i padawany. Jediové se vzbouřili a zaútočili na republikové vojáky – klonové jednotky neměly jinou možnost než se bránit a Jedie pobít. Několik přeživších Jediů se spojilo, dostali se až do senátu a zaútočili na kancléře přímo v jeho soukromé pracovně. Palpatinovo vysvětlení se zdálo logické a ospravedlňující činy republikových vojáků proti Jediům. Část Wyrrgyho bytosti tomu začala věřit, ale někde hluboko uvnitř jeho mysli byla zuřivost zažehávající plamínek pochybnosti pramenící z nepochopení zbytečného masakru krajanů.
„Po tomto pokusu o vraždu jsem zjizven a znetvořen.“
Snažil se zahnat pocit tísně, ale nešlo to, jakoby někdo tlačil na jeho mysl, aby se podvolila. Uklidnil se tak, jak ho to kdysi učila Beldam, a ponořil se do nitra své mysli.
„Ale ujišťuji vás, že mé odhodlání nebylo nikdy silnější!“ pokračoval Palpatin.
Ponořil se hlouběji do nitra své mysli a snažil se pročistit si hlavu. Zprvu to nešlo a neviditelný tlak ještě zesílil. Nadechl se a ponořil se až na dno, hnán k onomu plamínku pochybností. A pak najednou se mu podařilo tu slupku a bariéru prorazit. Vlil se do něj nový pocit a nová energie, kterou už dlouho necítil, otevřel oči a pochopil.
„V zájmu zajištění bezpečnosti a trvalé stability bude Republika reformována v První galaktické impérium. Pro klidnou a bezpečnou společnost.“
Sál propukl v bouřlivý jásot.
-
A tak v tomto historickém momentě, kdy Republika padla a byl nastolen Nový řád Wyrrgyho oči pohlédly na bývalého kancléře Palpatina, který si s roztaženýma rukama vychutnával svůj triumf.
Znovu spatřil auru kolem kancléře, nyní však ničím nezahalenou a v její skutečné podobě. Bylo to čisté zlo, mocná nenávist a zloba k veškerému bytí. Celá kancléřova bytost byla ponořena do zloby, té nejhorší a největší formy, kterou doposud cítil. Zloba a zlost vyvěrající z té nejčistší temné strany Síly.
Jak to, že si toho Jediové nikdy nevšimli? Před začátkem bitvy na Kashyyyku zaslechl, jak se mistři baví o jakémsi sithském lordu. Mohl se tento zločinec, skrývající se a tahající za nitky klonových válek, dostat až k samotnému Palpatinovi a ovládnout ho? Nebo je Palpatine sám tímto mužem?
Palpatine, muž, který byl nadějí galaxie, považovaný za nejčestnějšího a nejschopnějšího kancléře za posledních několik generací, skromný, pracující muž oddaný Republice, věnující všechen svůj čas státním záležitostem, věnující všechno své úsilí ukončení války a nastolení míru. To byl Palpatine, tak vystupoval na veřejnosti, tak ho znala galaxie.
Nikdo přece nemůže přijít a někoho obdařit Silou a schopnostmi ji užívat! Jedinec užívající Sílu se přece nedá jen tak z ničeho vytvořit. Ten se s tímto darem přece rodí. Nebo snad Sidious tyto schopnosti má a dokázal „vlít“ Sílu do Palpatina a teď ho ovládá? Ale proč by něco takového dělal? Wyrrgy se učil, že je snadnější ovládat jedince bez Síly, než jedince se Silou.
A nebo Palpatine je Sith. Ano, kancléř, tedy teď už císař Palpatine, je Sith.
Tato jeho zoufalá myšlenka, z počátku nereálná a šílená, zapadla na své místo ve skládačce.
Nejopěvovanější muž v galaxii, ochránce míru, spravedlivý velký kancléř Palpatine, to vše byla pouhá přetvářka zlomyslného muže, dychtícího po absolutní moci a vládě nad celou galaxií. Byla snad celá válka pouhá fraška, aby se mohl tento zrádce lidskosti snadno dostat k moci? Jak snadno tahal za provázky na obou válečných frontách, na jedné jako skromný kancléř a na druhé jako temný lord? Kvůli rozmaru a touze po neomezené vládě tohoto muže umíraly milióny nevinných bytostí po celé galaxii. Denně na bitevních polích na planetách celé galaxie umíralo mnoho rytířů Jedi, bránicí mír a spravedlnost. Jen proto, aby neohrozili a nepřekazili chamtivý plán této zrůdy. Schopnost tohoto muže tvářit se na veřejnosti jako skromný lidumil bažící po míru a uvnitř osnovat plán na převzetí moci, při kterém nemilosrdně nechá zemřít miliardy nevinných bytostí, ho udivovala, zarážela i znechucovala zároveň.
Ale jak se mu podařilo skrývat se před rytíři Jedi tak dlouho? Jejich největší nepřítel a největší hrozba jim byla po celou dobu na očích, tak dokonale zamaskována po vlídnou tváří starostlivého muže. Uhnízděná přímo v srdci galaktické vlády, tam, kde by ho nikdo nečekal ani ten největší vtipálek nebo pesimista v galaxii.
A pak mu to došlo.
Koukl se na svůj amulet, Maskovač Síly. Když jeho, nevycvičeného uživatele Síly tento talisman dokázal bezpečně ukrývat před Řádem skoro celé století, tak podobný amulet by dokázal to samé i s Palpatinem. Možná má také takový…
Velká síň stále bouřila obrovským jásotem, ale i mezi jásajícími se našlo několik senátorů, kteří se k aplausu nepřipojili – mezi nimi senátor Bail Organa z Alderaanu, senátorka Amidala z Naboo, Garm Bel Iblis z Corellie, Mon Mothma z Chandrily a ještě několik dalších.
Palpatine se v zájmu spravedlnosti a nového budoucího míru prohlásil císařem a víc jak tisíc let stará demokratická Republika padla během několika minut. Řád, který vládl po mnoho generací, přestal existovat za bouřlivého jásotu a potlesku.
***
Když císař Palpatine skončil svůj projev a rozpustil zasedání senátu, jejich wookijská delegace šokovaně opouštěla senátní amfiteátr.
Yarua se svou delegací spěchal do své soukromé pracovny zde v senátní rotundě. Všude na chodbách senátní megabudovy bylo rušno, senátoři opouštěli amfiteátr a nadšeně se bavili o tom, jak elegantně nový císař vyřešil celou situaci. Mezi procházejícími delegacemi zaslechl i názory, že vzpurní a mocichtiví Jediové konečně dostali, co si zasloužili, a že v galaxii konečně nastane dlouho očekávaný mír.
Kráčel senátorovi v patách a přemýšlel, jak by mu nejlépe sdělil, co během císařova projevu cítil a pochopil. O jeho zážitku a odhalení se musí dozvědět spousty osob, které budou moci s touto situací něco dělat, ale hlavně se o tom musí dozvědět sami Jediové. Alespoň ti, kterým se podařilo přežít. Pokud někteří přežili… když se rozhodl, co dělat, zastavil se a promluvil k Yaruovi.
[„Promiňte, pane, mohli bychom jít kousek stranou? Zjistil jsem něco, o čem vám musím říct, ale nemám čas se s vámi vracet až do vašeho apartmá.“]
Yarua přikývl a celé wookijské seskupení se vydalo do baru s občerstvením. Usadili se v jedné prázdné rohové kóji, hned ve vedlejší kóji seděl jakýsi humanoid sklánějící se nad sklenkou a popíjel nějaký drink.
[„Pane, v amfiteátru při kancléřově, tedy císařově, projevu… nevšiml jste si něčeho zvláštního?“]
[„Hmm… ano, jako by v hale oproti jiným jednáním byl těžký nedýchatelný vzduch, při kterém se dalo špatně uvažovat,“] přiznal.
[„Jo, to je ono. To Palpatin rozprostřel nad halou svou vůli tak, aby mohl ovládat a přesvědčit senátory se slabou vůlí.“]
[„Ale jak?“]
[„Palpatine má Silové schopnosti! Je Jedi, tedy temný Jedi, a také asi temný pán ze Sithu!“]
[„Ale…?“]
[„Cítil jsem to, když pronášel projev. Vyzařovala z něho aura strašné zloby a nenávisti pocházející jen z temné strany.“]
[„Jak je to…“]
[„Před bitvou na Kashyyyku jsem zaslechl rozhovor mistrů Jedi. Bavili se, že za celými klonovými válkami stojí jakýsi Sith, který svou vůlí řídí separatistické síly a možná i ovládá některé slabší senátory.“]
[„Separatisty přece řídili hrabě Dooku a generál Grievous…“]
[„Navenek, ale podle mistrů to byly prý asi jen nastrčené loutky. Celou válku tajně, skrytě řídil onen Sith.“]
[„Takže…“]
[„A podle toho, co jsem se svými omezenými schopnostmi cítil, bych řekl, že Palpatine a ten Sith jsou jedna a tatáž osoba,“] hrnul ze sebe nahlas své myšlenky a nijak se nezaobíral tím, že Yarua nevěděl, že je citlivý na Sílu a že může znít jak blázen.
Humanoid sedící ve vedlejší kóji se líně zvedl, došel zaplatit a vyšel z prostoru pro občerstvení. Na jeho chování se na první pohled nedalo poznat nic zvláštního, ale něco Wyrrgymu říkalo, že se přetváří.
[„To nemůže být pravda…“] pokračoval Yarua
[„Když spojíme všechny, indície, tak je jasné, že to Palpatine řídil celou tudle válku. Nechal zbytečně umírat miliardy nevinných bytostí jen proto, aby se zbavil rytířů Jedi, kteří ho mohli ohrozit při jeho převratu.“]
[„Ale jak to všechno víš? A jak to že jsi cítil tu temnou stranu?“] senátor konečně položil otázku, na kterou musel odpovědět co nejlépe, aby neskončil ve svěrací kazajce.
[„Už odmalička jsem citlivý k Síle. Zdědil jsem amulet, který mé schopnosti skryl před Řádem, ale shodou okolností se mi dostalo základního výcviku…“]
[„Dobrá, věřím ti, starý příteli,“] vstřebal všechny informace a netvářil se, že by si vymýšlel, [„jestli je pravda to, co říkáš a co jsi cítil, musí se o tom dozvědět loajalisté a musíme začít jednat. Snad se dá ještě něco podniknout a Palpatine včas zarazit. Ihned se spojím s senátory Organou, Amidalou a Mon Mothmou a pokusíme se něco vymyslet.“]
[„Děkuji, pane, já se vrátím na Kashyyyk a informuju radu náčelníků a pokusím se vyhledat přeživší Jedie a informovat je o celé situaci.“] Zvláštní pocit ho varoval, aby tento rozhovor dále neprotahoval a vydal se na odchod. Tyto jeho pocity mu v minulosti zachránily chlupy, a tak se zvedl k odchodu. Senátor i celá jeho delegace se také zvedla a společně se vydali ven z baru. Venku před barem ho senátor zastavil a rozloučili se.
[„Běž, příteli, a dávej v těchto temných časech na sebe pozor. Mám obavy, že to, co se stalo na Kashyyyku, je hrozná předzvěst osudu našeho národa. Prosím, pokus se, když nezbyde nic jiného, chránit náš lid a alespoň zmírnit jeho utrpení. Nashle, příteli!“]
[„Naschle, příteli,“] trochu odvážně Yaruu oslovil. Jen se usmál a s hrdostí ho objal.
[„Cítím, že se k něčemu schyluje… i vy na sebe dávejte pozor,“] s těmito slovy se otočil a vydal spěšně směrem k východu ze senátu, proplétaje se mezi spoustou bytostí spěchajícími za svými povinnostmi..
Wookijská delegace zamířila k nejbližšímu neobsazenému komunikačnímu terminálu, Yarua měl v úmyslu se hned spojit s loajalisty.
Wyrrgy kráčel svižnou chůzí senátní chodbou k nejbližšímu turbovýtahu a když byl několik metrů od něj, najednou, z ničeho nic, znovu pocítil onu zvláštní předtuchu, jakoby šťouchnutí uvnitř jeho mysli. Skočil k nejbližšímu zastíněnému výklenku a rozhlédl se. V dálce, na druhém konci chodby, tam, kde u komunikačního terminálu stála wookijská delegace, došlo k nečekanému incidentu. Yarua s někým hovořil přes terminál, když celou delegaci spěšně obstoupilo komando klonů se zbraněmi mířícími přímo na Wookie.
Z té dálky zaslechl, jak klonový voják rozkázal: „Stát, ani hnout. Ve jménu Císaře jste zatčeni.“
[„Ale proč?“] nevěřil svým uším ani očím senátor Yarua
„Jste obviněni ze zrady proti Impériu a plánování vzpoury.“
Farrgrr, senátorův poradce, se rozzuřil a pokusil se sklopit hlaveň pušky, která mířila na senátora. Halou prolétl zvuk střelby a k zemi se sesula celá neozbrojená wookijská delegace. Ohromení kolemjdoucí a přihlížející delegace jiných senátorů se rozprchli do bezpečí. Klonový velitel spočítal padlé Wookie a rozdal pár rozkazů, část komanda se rozdělila, aby prohledala zbytek chodby.
Hledali Wyrrgyho.
Věděl, že kdyby zasáhl, sám by neměl šanci a nikdo by se nikdy nedozvěděl o tom, čeho byl svědkem a co zjistil. Srdce ho bolelo z dalšího zvěrstva, kterého byl v posledním dni svědkem. Nejdříve masakr na Kashyyyku, pak pád Republiky a teď pád jeho starého přítele a senátora. Naplněn bolestí se otočil na patě, ve spěchu vpadl do turbovýtahu a dal se na útěk ze senátu.
***
Už několik desítek minut se proplétal městskou mrakodrapovou zástavbou a pěšky se snažil dostat k dokům, kde přistál se svou lodí. Byla už noc. Frmol ve vzduchu cestujících airspeedrů v desítkách dopravních pruhů byl stejně hustý jako večer, když na centrální planetu přistával s nadějí pro svůj národ. V době, kdy ještě existoval řád demokratické Republiky. Teď, o několik hodin později, už v novém vládním uspořádání Galaktického impéria. Tak krátký časový úsek se může zdát nekonečnou věčností.
Vnímaje zradu ve svém srdci, rozzlobený a znechucen se v mysli vrátil zpátky k útěku ze senátní rotundy. Jeho útěk byl naštěstí klidný a bez incidentu. Díky spojení štěstěny a vedení Síly se vyhýbal všem imperiálním vojenským hlídkám. Dostat se ven z jakékoli budovy je většinou snadnější než dostat se dovnitř, tedy pokud není vyhlášen poplach a budova je uzavřena. A Senát naštěstí nebyl. Zahalen v hustém nabíraném plášti, který ukradl v jednom ze senátních barů, nepozorován a s použitím návštěvnické karty, kterou našel v kapsách ukradeného pláště, se mu podařilo projít hlavní vstupní branou a vyjít na obrovské náměstí před senátní rotundu. Ve spěchu se vydal nejbližší cestou, co nejrychleji od senátu.
Od té doby se už několik dlouhých desítek minut motal mezi mrakodrapy.
Aby ze sebe smyl pocit, že je sledován, zašel do restaurace, kde v rychlosti pojedl traladoní toast. Když dojedl, zaplatil a vyšel zpět na ulici, jeho podezření, že je sledován, se nepotvrdilo.
Stejně jako po příletu sem se vydal k nejbližšímu portu airtaxiků. Jaká náhoda to byla, že řidič, kterého si stopnul, byl ten samý člověk, který ho vezl ráno.
Tentokrát však neměl povídavou náladu a řidičovy pokusy slušně, ale rázně odrážel.
Člověk na jeho náladu ale nebral ohledy a sám básnil o nové politické situaci.
„Tak nám konečně skončila válka. Na Holonetu se objevila zpráva, že separatistické droidí jednotky byly deaktivovány. Ten kabrňák Palpatine to udělal výborně. Konečně ti zrádní Jediové dostali za vyučenou. Jejich zrada byla prý tvrdě potrestána. To jim patří, bažili jen po moci! To prý oni prodlužovali válku, aby se chopili moci. Je dobře, že jim to Palpatine zatrhl. Snad už v galaxii nastane mír. Víte, slyšel jsem…“
Řidičova slova ho doslova vyváděla z míry. Měl chuť ho za ty řeči chytit pod krkem a jednoduše zardousit. Ale to by znamenalo jen komplikace a možná i pozornost úřadů, a tak řidiče nechal a dál nevrle poslouchal jeho jásání nad novým řádem, urážky na Jedie. Jak by asi mluvil, kdyby věděl, že je všechno úplně jinak? Myšlenkami zabrouzdal k Jess a mistru Denyzzovi. Modlil se, aby aspoň oni dva byli v pořádku.
Po dvaceti minutách letu se stroj konečně snesl na permabeton před vesmírnými doky. Zaplatil řidiči, za ty hnusné řeči samozřejmě bez dýška, a nevšímaje si jeho protestů prošel branou do spaceportu. Celní prohlídka proběhla bez problému a za dalších několik minut stanul před svou starou dobrou nákladní lidí. Odblokoval zámky, vypnul zabezpečení a dal se do odletové kontroly a přípravy lodi.
Starý rodinný droid D-9 už čekal připraven a hlásil stav lodě. D-9, pomocník se vším, co bylo na palubě třeba, za dlouhé století ve vlastnictví jejich rodiny prošel mnoha vylepšeními, v nouzových případech se dokázal napojit na lodní systémy a sám loď pilotovat. Kolikrát ho i využil jako překladatele v situacích, kdy bylo třeba jednat s odlišnými druhy – což pro něj jakožto pro Wookiho bylo dost často.
Diagnostika ukázala, že loď i přes poškození, které utrpěla, je letuschopná. Nakopl motory a vydal se na zpáteční cestu na Kashyyyk. Po průletu atmosférou se ozval letový dispečer.
„Tady coruscantský vesmírný dok, udejte ID lodi a účel vaší cesty!“
[„Tady frachťák White Fang, žádám o opuštění coruscantského systému, vracím se z obchodní schůzky.“]
„Zařaďte se do fronty a čekejte na atmosférické okno, za pět minut otevřeme planetární štít.“
Zařadil se do fronty čekajících lodí, repulzorové motory kvičely na protest zátěže, kterou musely snášet při stání ve frontě. Spuštění planetárního štítu se provádí jen v nouzových a extrémních situacích… co se děje? Neklidně přejížděl prsty po přístrojové desce a nervózně čekal a rozhlížel se kokpitem ven z lodi. Několik desítek metrů před ním v čele řady líně plachtila corelliánská korveta s modrými pruhy po trupu. Ledabyle pohlédl na senzory, identifikační kód hlásil, že je to alderaanská diplomatická loď Tantive IV.
„Tady coruscantský vesmírný dok, atmosférické okno je otevřeno a planetární štít spuštěn, pokračujte ve vektoru 752 na 45. Šťastnou cestu.“
Řada čekajících lodí se konečně dala do pohybu. Kolona v čele s corelliánskou korvetou proletěla oknem a ve vesmíru mimo štít se každá loď rozletěla svou cestou.
-
Kashyyyk, 19 let před bitvou o Yavin
Byla to fakt hustá jízda, tak hustá, až jsem si úplně zapomněl stěžovat, že mám strašný hlad. Možná dokonce ještě hustší!
Místy jsem měl sice pocit, že na mě ostatní trochu zapomínají a nedávají mi vůbec žádný prostor, ale třeba takový Rahm na tom byl asi ještě hůř. Já si nakonec docela přišel na své, všechny jsem je tím svým fíglem s přilákáním stáda katarnů zachránil a bylo dobře. Tedy aspoň na nějakou chvíli, než umřel Lacien, ale toho jsme holt zakopali a pak se vydali dál. Byl to divný den. Nejdřív útok Trandoshanů, pak boj s roboty a nakonec nějaká divná zrada z řad klonů, kterou jsem nechápal nejen já, ale ani mnohem chytřejší a dospělejší členové výpravy. Fakticky divný den.
Do strýčkovy dílny jsme se pak už dostali v pořádku a já byl moc rád, že ho vidím. Nebyl jsem zas tak rád, že ho cítím, ale jedno bez druhého prostě nešlo a naštěstí se pak rychle osprchoval a dalo se vedle něj sedět, aniž by mi slzely oči. Povečeřeli jsme, ale než jsem si stihl přidat, dostal jsem od něj exkluzivní úkol, na jehož úspěchu záleželo mnohé. Popadl jsem tedy lopatu, Fosh mi pomáhala a Cae taky a společně jsme brzy vykopali něco, co vypadalo spíš jako únikový modul než jako demižon. Dospělí z toho měli viditelně hroznou radost, ale já to moc nechápal, protože mi to vůbec nechutnalo, a tak jsem radši dojedl zbytky hadů a šel spát. Fosh šla se mnou, což bylo moc fajn, a Cae taky, a i když byla v patře postel jenom jedna, docela v klidu jsme se na ni vešli všichni tři. Holky si pak ještě dobrých patnáct minut dělaly srandu, že jestli se tímhle pochlubím Vojtovi, určitě pukne závistí.
Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví, tak jsem radši usnul.
***
O nějakou dobu později mě vzbudilo chrápání, ale Fosh vypadala tak roztomile, že jsem do ní ani nešťouchal. Radši jsem se zvedl a zamířil ven, protože příroda volala, a potkal tam tátu, kterého viditelně volala taky, jenom trochu dřív.
Měl pár docela dobrých nápadů a pak si jel někam něco zařídit, což jsem mu nerozmlouval. On je dospělý, mně je devět, tak asi věděl líp, co je potřeba udělat. I když já bych teda na jeho místě určitě jen tak někam pryč neletěl, kdybych měl spoustu kamarádů takhle blízko. Možná za mámou, teda jako za… co ona pro něj máma vlastně je? Manželka asi ne, to by mi děda řekl, ale…
Radši jsem ty úvahy dál nerozváděl, slíbil jsem mu, že zprávu předám a že… no, ještě něco, nemůžu si přece pamatovat všechno. A pak, protože on odletěl a mně začala hlavou vrtat ta zmíněná pitva, jsem se sice vrátil do domu, ale nešel zpátky do postele. Místo toho jsem zamířil do dílny a za chvíli díky tomu viděl Lempixe, jak si hraje. Nebo tak něco.
Otevíral právě jednu z lebek otvírákem na konzervy a asi neviděl, že na něj upřeně koukám, protože si zpíval a hned po odhození přebytečného kusu lebky ochutnal uvnitř ukrytý mozek. A já si sice říkal, že by mi z toho asi mělo být šoufl, ale zvědavost zvítězila.
[„Jaký jsou?“] zeptal jsem se a hmyzák sebou trochu poplašeně trhl. Chvíli se ani nehnul, asi si myslel, že jsem ten velký dinosaurus a neuvidím ho, pak trochu změnil barvu, aby splynul s pozadím, ale měl smůlu. Já byl totiž děsně všímavý, jak by řekla Jessica tím divným tónem, kdykoliv jsem se s ní podělil o nějaký zásadní poznatek.
Taky jsem se nehýbal, jen ho upřeně sledoval, a on to nakonec zabalil. Volnou rukou si pomalu, velmi pomalu sáhl na jednu z antének na hlavě, něco mu tam píplo a on promluvil.
„Ještě jednou, prosím,“ zacvakal na mě a já hned pochopil, že on vlastně po našem nerozumí a musí na to používat nějakou mašinku. Táta na to často zapomínal, ale mně se něco takového stát nemohlo!
[„Ptám se, jaký jsou,“] zopakoval jsem a on vypadal trochu zaraženě. Asi čekal, že se budu ptát spíš na nálezy a pokroky a tak. Ale to ode mě čekat fakt nemohl.
„Ucházející,“ vypadlo z něj, skoro bych řekl zahanbeně.
[„Můžu zkusit taky?“] Teď vypadal vyloženě podezíravě. Ale to fakt neměl, vždyť to já byl proslulý zkoušením i divnějších věcí, nebo tedy divnějších podle Jessicy. Já na občasném ožužlávání kostí neviděl vůbec nic špatného, vždyť je v nich spousta vápníku a je blbost je jen tak nechat ležet…
„Taky potřebuje doplnit bílkoviny po úspěšné reprodukci?“ zazářil Vratix a já ten dotaz vůbec nechápal. Reprodukují se přece obrazy a já malovat sice zkoušel, ale šlo mi to o dost míň než třeba šermování nebo jedení koblih na čas. Ale zase hrozilo, že mi to jinak zakáže, tak jsem přikývl.
„V tom případě prosím,“ zacvrlikal a podával mi načnutou lebku. A dál mluvil, zatímco já koukal na ten odhalený mozek a přemýšlel, jestli to fakt chci udělat. Nemůžu z toho třeba chytit nějakou nemoc, nebo to šílenství, co popadlo klony?
Na druhou stranu, zastavilo mě podobné riziko někdy dřív?
„Mozky klonů jsou optimálním zdrojem jak proteinů, tak některých vzácných stopových prvků, které bude mladý pán potřebovat, až naklade vajíčka. A je dobré mít i něco předem do zásoby, zejména jestli křížení Wookiho a Nautolanky pozmění biosyntézu a metabolismus embryí. Já zásoby neměl. Neměla. Proto taky ta mírně zvýšená úmrtnost plodů...“
Moc jsem ho neposlouchal, ale jakmile zmínil plody, vzpomněl jsem si na oříšky z Reythy a trochu mě to probralo.
[„É, cože?“]
„Nic. Dobrou chuť,“ popřál a šel si pro vlastní hlavu. Začínal jsem mít trochu pocit, jestli si je u táty náhodou neobjednal jenom proto, aby je mohl všechny zbaštit, ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. Místo toho jsem zkusmo nabral kus mozku na dráp, dal si ho do pusy a pořádně to analyzoval svými vycvičenými chuťovými pohárky. Chutnalo to...
[„Trochu jako když Jessica dělala domácí karamel,“] konstatoval jsem nahlas, Lempix mi od vlastní konzervy věnoval poněkud zaskočený pohled a zatímco žvýkal, vkládal kousek tkáně mezi sklíčka. Takže něco málo měl asi fakt na pokusy.
Poděkoval jsem za ochutnávku, ještě kousek si dal a pak šel pryč, ale spát se mi moc nechtělo. Asi za to mohl Šedý Šum, jak mě po mé tajné misi za dědou a mámou dobíjel, každopádně jsem chvíli sledoval Fosh, jak chrápe, a když dole vrzly dveře kadibudky, šel jsem ven. Znamenalo to totiž, že se buď vzbudil někdo od nás a bude určitě hrozně rád za společnost, nebo nás šel někdo z kadibudky přepadnout, což jsem mu musel rázně překazit.
Byla to ta první možnost.
Jessica sice zněla trochu podrážděně, asi se zase rafly se slečnou Brannigan, ale všechno jsem jí vyřídil a za chvíli už jsme i se svačinou vyráželi do Tyrvrarru a mě už skoro nebolela ruka z těch skleněných pastí. Kdybych byl bábovka, možná by mě místo toho cestou začaly bolet nohy, ale já naštěstí bábovka nebyl a do města jsme se dostali úplně v pohodě.
***
Tam na nás chvíli mířil flintou nějaký děda, ale Jessica ho naštěstí krásně zmákla a já si mohl nejen připsat na konto pár děsně krutých hlášek, ale taky se pořádně rozhlédnout. Ostatně bylo to rodné městečko strejdy Chlouppka, tak bylo určitě stejně krutopřísné jako on a tedy hodné pořádného prozkoumání.
Než jsem se ale dost vynadíval, táhla mě Jessica do hospody, což tedy nebylo poprvé, ale stejně se mi tam moc nechtělo. Naštěstí tam nebylo moc plno a hlavně tam něco děsně pěkně vonělo, tak jsem to risknul. Jessica mluvila s nějakým hraničářem, já poslouchal toho srandovního pána, co naléval rum a nadával trochu jako táta při vyplňování daňového přiznání, a bylo. Pro jednou jsem taky nebyl za čertovo dítě já, což byla fajn změna a moc jsem si to užil. Stejně jako toho husomuta, i když toho možná přeci jen trochu víc.
A pak jsme najednou museli pryč, což byla škoda. Jednak jsem se seznámil se spoustou dalších příbuzných, co by s nimi určitě byla větší sranda než se strýčkem Wyrrgym, druhak tam klidně mohli mít ještě pár schovaných husomutů a já je takhle nestihl najít ani ochutnat. Ale výlet v katamaránu zněl taky fajn, tak jsem se nebránil, připomněl jsem tyrvrarrským, že jsme tu byli inkognito, a pak už mi vlasy na hlavě vlály jako nikdy. Až jsem skoro litoval, že už nemám ty copánky, co si z nich Fosh dělala srandu, ale mně se celkem líbily.
Cesta proběhla v pohodě, díky mému včasnému zásahu nedošlo ani k žádné katastrofě s prošlou trvanlivostí a za nějakou dobu už jsme čistě přistávali v Karrambaculleku. Všichni nás děsně vítali a byli zvědaví, co jsme zjistili nového, protože oni nic, ale po princovsku jsem je odmávl a šel za dědou. Ten byl z mého příchodu viditelně nadšený, z Jessicy trochu míň, ale než jsem mu stihl říct, ať se na ni tak nemračí, jinak ho uhrane, poslal mě za mámou. Tak jsem šel.
Moc dlouho jsem u ní ale nepobyl. Jen jsem jí řekl, že jsme všichni v pohodě, že náš nejlepší brouk na tom maléru dělá a že táta se sice trochu opil, ale vypadal v pohodě. Kupodivu ji zajímalo hlavně to poslední, ale nějak jsem to zakecal a vysvětlil jí, že prostě nevíme o moc víc než oni a že jsme přišli hlavně schovat naši chromovanou kocábku, aby nebyla tak na ráně, než se to přežene. Ještě se tedy zeptala, jestli něco nevědí ani ten starý křeček a jeho oranžová učednice, co je před tím celým tak trochu varovali, ale musel jsem ji zklamat. A to jsem ani nevěděl, že byl tou dobou Šedý Šum už pomalu nezvěstný…
To už ale volala Jessica, tak jsem šel zase zpátky a v následujících chvílích byl fakt hodně moc nápomocný. Však to taky byla pořádná fuška, přesunout Jungle Jet se spoustou výbušnin a dalších věcí, co jsem ani nepoznával, do tajné dutiny ve stromě, která byla těžce hustá a nejspíš nová, protože jinak bych ji jako malý skaut určitě našel. Byla obrovská – vešla se tam loď i houpačka a ještě tam bylo dost místa na spoustu dalších krámů. Děda tam dokonce měl i ty hlavice, co jsme měli zabránit jejich odpálení z mýtiny, a z nějakého důvodu za ně byl tuze rád, což jsem mu nebral. Já byl taky občas rád za zdánlivě zbytečné věci, třeba za bábovku.
Měli jsme ale splněno, uklizeno a hotovo, tak jsme se mrtě parádním tajným vchodem protáhli zpátky domů a já si pořádně zapamatoval, kde ta díra je, protože mi něco říkalo, že by se to jednou mohlo hodit. Teď už ale nezbývalo než si oprášit ruce, protože to tak drsňáci dělají, a rozloučit se, jenže nikdo další nebyl doma. Snad jim to tedy děda vyřídí. Teď ještě řešil s Jessicou nějaké věci, ale moc jsem to nevnímal, zamával jsem mu a šel jsem za mistrovou ke dveřím, netuše, že se všechno už za pár vteřin strašně pokazí.
Když mě do očí kouslo ostré světlo z reflektorů, praštil jsem sebou do nejbližšího krytu, ale Jessica to nestihla a klony zněly nesmlouvavě. Připravil jsem si meč a vlastně si docela přál, abych ji před nimi směl zachránit, ale dopadlo to úplně hrozně. Odstrčila mě, nechala si nasadit klepeta a odvést se pryč, což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo.
Děda z toho ale asi měl radost nebo co, protože když jsem na ně chtěl vlítnout a posekat je, špinavce, čapl mě a nechtěl pustit, ani když jsem na něj začal křičet. Místy i docela ošklivě. Nemělo cenu se vzpírat, ostatně dědu nepřepral ani táta a myslím, že i strýček Chlouppek by měl velký problém a strýček Wyrrgy se trochu zapotil, ale stejně jsem to zkusil. Nic naplat, držel mě dál a pustil až ve chvíli, kdy výsadková loď zmizela z dosahu.
Nenadálá svoboda mi neudělala až takovou radost, protože jsem sebou okamžitě fláknul o podlahu a vypadla mi vysílačka z ucha. Hned jsem se ale zase zvedal, koukal, kde parkuje katamarán, a plánoval, jak Jessicu zachráním v něm.
[„Brzdi,“] zabručel děda, udělal krok blíž a to křupnutí, jak rozšlápl vysílačku, mi připomnělo, že mám hlad. Na to teď ale nebyl čas.
[„To právě nemůžu, jinak mi s ní uletěj!“] vysvětloval jsem mu svůj problém, protože to asi nechápal nebo co, ale pak se ukázalo, že to možná nechápu já.
[„Sežeň tátu,“] řekl děda prostě a i když mu to slovo moc nelezlo z krku, rozhodně to nebylo tak jedovatě jako většinou. A já pochopil, že to asi fakt bude nejlepší, protože co jsem si tak pamatoval, měl snad mít sraz se strejdou Chlouppkem ve Rwookrrorro, což bylo shodou okolností stejným směrem, jako letěly klony s mojí mistrovou. Ale stejně bych na to měl šlápnout.
[„Tak jo,“] souhlasil jsem a utíkal k přístavu, [„zatím pa.“]
A od té doby jsem ho skoro dvacet let neviděl.
***
Naskočil jsem do katamaránu, mačkal všechny čudlíky, jak mě to učil Chlouppek, a za chvíli už se řítil jako namydlený blesk za výsadkovým člunem. Měli na mě náskok, ale to bylo asi jedině dobře, protože jsem se aspoň nemusel bát, že si mě všimnou, i když v tu chvíli jsem na to vlastně ani nepomyslel. Měl jsem co dělat, abych udržel vrtulník ve vzduchu, a jakmile jsem v dálce spatřil hlavní město, už jsem si na to takový pozor nedával.
Přistání tedy bylo z těch tvrdších, ale tady šlo o životy a já si říkal, že tyrvrarrským ten katamarán určitě chybět nebude, když díky jeho oběti zachráním Jessicu. Síla mi jasně říkala, kde přesně je táta, nos zase co to je za podnik, a tak jsem v mžiku vyrazil dveře a všechno jim to vyklopil. Oni zase v mžiku dopili, zaplatili a zeptali se na Jessičinu podprsenku, což se sice v hospodách s ní stávalo docela běžně, ale od táty a strýčka jsem to slyšel poprvé.
Pak mi došlo, že ji chtějí sledovat tím pípátkem, co v ní má zabudované, a dokonce se to povedlo. Volal do toho tedy Lempix, ale nic jsem neslyšel, protože mi děda rozšlápl vysílačku, a celkově to bylo takové nějaké zmatené. Moc jsem nepochopil ani to, kde přišel strejda k tak parádnímu fáru, ale rychle jsem nastoupil a viděl tak předním průzorem, jak táta prďácky klouže po kapotě a nasedá taky. Jo, takhle má přesně vypadat záchranná výprava!
Celou cestu jsem děsně vymýšlel, jak Jessicu zachránit, a stejně jsem dával větší pozor než strejda. Nebýt toho, že jsem ho na tu ránu upozornil a že asi nebyla na nás, určitě by nás trefili. Naštěstí jsem to udělal a oni pálili asi někam na planetu, takže jsme to přežili, i když jsem ani trochu nechápal, co se vlastně dělo. To se moc nezměnilo ani po přistání, kdy jsem dostal nakázáno čekat a pokud možno mlčet, což mi oboje docela šlo.
Klony zmatkovaly, táta taky vypadal trochu nervózně a strejda Chlouppek to tam komandoval, jako by mu ta loď patřila, já se soustředil hlavně na to, aby mi v břiše nekručelo moc nahlas. Šlo mi to mnohem hůř než mlčení.
Než jsem se nadál, začal komandovat i táta, klony odlétaly a já už to nevydržel. Prostě jsem Jessice běžel na pomoc sám, když se k tomu nikdo z dospělejších neměl, a rozhodně jsem toho nelitoval. Už jenom vidět toho fousatého pana profesora, co nikdy nic neučil, jak je vezen na kolečkové židli, stálo za tu námahu a Jess byla očividně ráda, že mě vidí. Hlavně když jsem jí s tím fousatým pytlem začal pomáhat.
Loď se začala třást, nám nešlo nastartovat, prostě děsně dramatická chvilka, ale my se nedali, zvládli to a za chvíli už byli venku z lodi. Museli jsme tedy trochu zatlačit a já se ani nestihl divit, kde se na palubě vzal Šedý Šum, ale povedlo se, my byli volní a mohli jsme se konečně vrátit na Jolly Jedie, kde už tou dobou snad měli být i všichni ostatní. Jessica mě objala, já jí k tomu pošeptal, že jsem rád, že ji nezastřelili, a bylo mi vlastně docela dobře.
Zbývající křižníky se začaly přesouvat a soudě podle toho hlášení se snažily zatknout lumpy, kteří chtěli prostřílet cestu strýčkovi Wyrrgymu. Museli jsme pohnout, abychom toho stihli využít taky.
Když jsem se zeptal táty, proč si připravuje meč, zamumlal něco o dvou stovkách zkurvených inženýrů a chystal se otevřít dveře.
***
A teď konečně něco úplně nového!
Jakmile jsme byli v hangáru, vyskočil táta ještě za letu a já pochopil proč. Na palubě totiž postávala spousta klonů a bylo docela dobře možné, že po nás půjdou. Vždyť byli jeden jako druhý, tak to dávalo smysl.
Moc dobře jsem si ale všiml, že se nebrání, a když jsme přistáli, pochopil jsem proč. Tedy… nepochopil. Ale bylo vidět, že ani jeden z klonovaných vojáků pro nás není nebezpečný – vypadali vlastně docela vtipně, jak tak naráželi do věcí, přiblble čuměli do zdí nebo se pokoušeli si sundat helmy. Ale v jejich kůži bych teda být nechtěl.
Táta jich stejně pár posekal, asi preventivně, a my mezitím přistáli v té části hangáru, co byla nejblíž k výtahům na můstek. Vystoupili jsme, já do jednoho z klonů zkusmo šťouchl, co to jako je, a pak si všiml, že nedaleko parkuje eta-2. Nebylo by to asi nic zajímavého, ale já si vzpomněl, že by to mohla být ta, co mě v ní Neva chvíli učil létat, a tím pádem taky ta, ve které jsem zapomněl cereální tyčinku. Než si tedy ostatní vyměnili prvotní dojmy z toho, co se to s těmi klony stalo tentokrát, já se vrhl do kokpitu a, fanfáry prosím, našel ji!
Jessica z toho zas takovou radost neměla, ale mně se pak na ten můstek šlo mnohem líp. Staniol šustil, já poslouchal ostatní, jak se snaží odhadnout, co že to ten Neva asi udělal tentokrát, a já nic nechápal. A bylo mi to jedno, protože jsem měl tyčinku.
Cesta výtahem trvala jenom pár chvilek a zanedlouho jsme se ocitli na můstku, kde nás s otevřenou náručí přijal jak mistr Habili, tak slečny Mahariel a Brannigan a další členové výsadku. Byla tam i Fosh, což bylo hlavní, ale k přesnému součtu jsem se nedostal, protože pan profesor začal vyprávět. Ale přišlo mi, že nikdo nechybí.
„To čumíte, jakej jsem frajer, co?“ smál se Aleena a cenil na nás zuby, jak to uměl jenom on. Já přikývl, že jo, že fakt čumím, ale dospělí mu to tak snadno nepřiznali.
[„To jo,“] řekl například táta, [„kdes prosímtě našel dost fazolí na zplynování celýho hangáru?“]
[„Aha!“] řekl jsem já, ale byl jsem, stejně jako táta, úplně vedle.
„Ty furt nevíš, co jsem udělal, viď?“ vychrlil Neva a přišlo mi, že se tátovi trochu vysmívá do ksichtu. Ale těžko říct, on to dělal tak nějak vždycky všem. Táta sice nevypadal, že by ho to nějak víc zajímalo, ale při kontrole všech přítomných tak nějak pokrčil rameny, že jako asi fakt ne, no.
„Tak to si kecni, protože je to velký,“ začal profesor a ještě zrychlil, takže jsem mu úplně přestal rozumět. „Víš, už cestou sem jsem si říkal, že by bylo fajn si od Republiky půjčit pár hasáků s rukama, ale že nejsou zas tak blbí, aby mi je poslali jen tak. Tak jsem si pohrál s transpondérem, vysílačem a pár dalšíma chujovinama, kterejm bys stejně nerozuměl, a připravil jsem moc zábavný divadýlko. Když jsme ale přiletěli na orbitu, což mimochodem nebylo s těma děravejma motorama vůbec snadný, tak nás hned zavolal nějakej Kaama z Monitoru, že posílá ty opraváře, jak žádal nějakej generál Champbacca.“ Teď vypadal trochu nazlobeně a já nechápal proč.
[„Jo, tos nám hlásil už před bitvou, ale víš jak, darovanému koni...“] pokrčil rameny táta, což s pohledem v Nevových očích nic moc neudělalo.
„Jo, super, ale příště dej třeba vědět, že mám nějakej dárek čekat, žejo. Takhle to nebylo až tak zábavný, jenom jsem mu jako komandér Typo s hlasem a vším poděkoval, navěšel mu na nos nějaký bulíky ohledně toho, že jsme furt ten samej Šerif, co před třema lety odstartoval z Malastare a pak byl na hrozně tajný misi, kde jim pomáhal jeden na oko mrtvej vidlák z Taanabu, on zněl chvíli podezřívavě, ale pak po nich začala pálit konfederační bitevní loď s děsně sexy jménem a on to sežral.“
[„A pak zařval, když byl Monitor zničen, krása, už poletíme?“] provokoval táta a snažil se něco vyčíst z displeje, který občas bliknul a občas taky ne.
„To ještě není ani začátek, kámo! Přiletělo několik transportérů naloženejch klonama se žlutejma helmama, pustili se do práce a já kokot jim s Miou šel pomoct, pro ty jejich krásný modrý voči a taky aby to moc nezfušovali. Což, jak asi chápeš, byla vzhledem k vývoji situace trochu blbost.“
[„To jo,“] chápal táta a já už taky koukal na ten displej, [„nemohli bychom si to poslechnout doma?“] To byl děsně fajn nápad a já zívl, abych ho podpořil, ale měli jsme smůlu.
„Klídek, flotila teď vyrazila k planetě zabránit nějakýmu bezpečnostnímu průseru, nám jsem zařídil omluvenku a motory co nevidět naskočej, jen se musej dobít kondenzátory. Kde jsem to byl? Jo, u toho, jak jsem hustej, už vím. No prostě jsme ve chvíli, kdy jim jeblo, byli s Miou a dvěma těma zmetkama v přetlakový komoře u reaktoru...“
Mia, která to celé poslouchala zpod rozebrané konzole opodál, zamumlala něco jako „a já toho hezčího málem požádala o ruku“ a pak cosi zkratovala, možná schválně, možná ne.
„...poradili si s nima jako nic a schovali se ve ventilaci. Chvíli nás naháněli, hlavně teda mě, protože tady o slečně žádný záznamy neměli, ale ani mě nehledali moc důkladně, asi že jsem pro ně jako vidlák z Taanabu nebyl až tak lákavej cíl.“
Teď už zíval i táta, ale Neva na to nebral zřetel a já se přesunul k Fosh, kouknout, jestli je celá.
„Po nějakým tom plazení se šachtama se nám konečně povedlo napíchnout na pomocnej subprostorovej vysílač, navázat spojení na Kulíky a pořádně tu komunikaci zahashovat, což ostatně víš, protože jsem tě díky tomu kontaktoval a říkal ti to, zatímco jste se procházeli po lese.“
Táta přikývl, já taky, ale to hlavně proto, že se mě Fosh ptala, jestli jsem v pohodě.
„Ten pravej majstrštyk ale přišel až pak. Samozřejmě jsme chvíli zvažovali, že ty kloniska prostě vyfoukneme do vesmíru, ale to bychom museli načasovat s vaším příletem, o kterým jsme hovno věděli, aby na to nestihl zareagovat zbytek flotily. Ono by jim totiž asi bylo podezřelý, že z už tak dost divnýho křižníku vylítává spousta klonů, nejsou dementi. A pak měla Mia slabou chvilku, postěžovala si, že takhle je to se všema chlapama, co se jí líběj, že jí nejdřív pomůžou a pak jí chtěj vystřelit mozek z hlavy, a já si skrze to uvědomil, že existuje způsob, jak z těch klonů na palubě udělat podobně labilní mentály.“
„Díky, no,“ ozvalo se zpod konzole.
„A tak jsem, tadááááá, reaktivoval ten nanovirus, díky kterýmu nám tahle kocábka teď říká pane a kterej na palubě pořád byl, jenom dormantní. Ať už ho sice navrhoval kdokoliv, nepočítal s tím jako s fičurou a ta hibernace ho dost oslabila, takže po sobě nezačaly střílet jako tenkrát na orbitě Azoamu, ale to bylo vlastně dobře, protože pak ostatní lodě na palubě pořád viděly spoustu známek života a neměly žádnej důvod nás sestřelit. Jak navíc vybuchl Monitor, tak se po těch inženýrech ani nikdo nesháněl, my se vrátili na můstek a já si děsně chytře vyžádal převelení týmu Tango-12, kterej se podezřele blízko Tytvrarru potýkal s podezřelou obludou, a je to, jsme v suchu jako nikdy! Takže navrhuju poslat té Kaminoánce do vězení nějakou tu buchtu s pilníkem, po mně můžete z vděčnosti pojmenovat svoje děcka, ty, co nebudou retardovaný, samozřejmě, a…. kurva, jak to, že ještě nenaskočily motory?“
Já už ho moc neposlouchal a očividně jsem nebyl jediný. I táta už posledních pár vět zíval, i když jsem měl pocit, že je to hrané, Jessica se slečnou Brannigan se dokonce někam vypařily a Lempix srkal z koktejlového kelímku poslední zbytky něčeho, co mělo barvu až příliš podobnou klonovanému mozku. Nikdo z nás tedy přirozeně na ten dodatek nezareagoval hned, jako první se ozvala až Mia.
„Možná se odpojil defrakulátor?“ zkusila to a zmateně koukala do přístrojů.
„Blbost,“ odmávl to Neva a začal taky koukat do přístrojů, ale úplně jiných. Jak se pak asi tak mají dohodnout, když každý kouká na něco jiného, hm? „Ten jsem osobně přisponkoval tak bytelně, že kolem něj klidně může projít tvoje máma a neupadne.“
[„Máme jít tlačit?“] navrhl táta, zase trochu drze, [„dneska by to nebylo poprvé.“]
„Jen se směj, vole, ale i na to možná dojde. Hm, vypadá to na ucpaný vedení antihmoty kolem toho bajpásu na palubě šest.“ A jestli já si to nemyslel!
„Mám to jít...“ chtěla se zeptat Mia, ale byla zastavena, docela hrubě.
„Ne, udělám to sám. Ty tu dohlídni na ty vopice, ať na nic nešahaj, hned jsem zpátky.“ A s těmi slovy urychleně zmizel ve výtahu. Já si povzdechl, že to je fakt den, koukal se ven na svou domovskou planetu a na několik křižníků, které se od nás už docela pěkně vzdálily a přišlo mi, že ještě kus před nimi se odehrává nějaká bitka. Občas to tam totiž zablesklo a to vesmír přece jen tak nedělá, ne?
Můstek se mezitím propadl do ticha, které prolomil až táta, který se nejdřív zamyšleně drbal na hlavě a pak se najednou zarazil.
[„Ty vole,“] ujelo mu, [„neměli bychom vytáhnout Denyzze z toho kufu?“]
A to ještě nebylo celé.
-
„Kokot," ulevil si Chlouppek a se zatajeným dechem se podíval na Champieho. To by tak hrálo, aby jim gebnul, když se kvůli němu tak nadřeli. Jenže už při odletu vypadal, že to má za pár, tak těžko říct, jestli nebudou z kufru vyndavat mrtvolu. Což by u téhle káry nebylo asi poprvé.
„Fosh,” mávl na Nautolanku, která si zrovna namotávala koneček jednoho chapadélka na prst, hleděla na Simbu jak na obrázek a nedávala moc pozor, „poběž se mnou."
„Děje se něco?“ hodila se hned do pohotového módu.
„Denyzz.“
„Kdo?“
„To je jedno, poběž,“ popostrčil ji. „Lempixi, odlož si ten kelímek a vyraž za náma do hangáru. My budeme rychlejší,“ rozeběhli se zpět chodbou, kterou sem před okamžikem přišli. Simba běžel taky, protože u toho nesměl chybět, a Champie normálně šel, protože si pamatoval hipíkovo slibování, že bude učit, a protože se tak nikdy nestalo a udělalo mu to bordel v rozvrhu, nehodlal se posrat.
„Co se děje?“ snažila se dozvědět trochu víc Nautolanka.
„V kufru máme někoho, kdo zažil i lepší dny, a nerad bych ho vyfukoval airlockem.“
„Budeme léčit,“ odtušila a promnula si dlaně.
„Budeme léčit,“ přikývl. S Lempixem byli jediní, kdo to tu uměl, a Fosh měla skutečný talent, který se měl hodit, dokud se brouk nedovalí.
Proběhli chodbou, zabrzdili ve výtahu, chlupatý prst mnohačetným klikáním přiměl dveře k zavření. Na Champieho nečekali, což bylo jedině dobře, protože tomu se záhy ozval Neva, že by se nějaká ta pomoc přeci jen šikla. A tak nacpal Lempixe do dalšího výtahu, vytáhl z montérek křížový šroubovák, který tam od té doby nosil až do konce vesmíru, a šel na věc.
„V jakém je stavu?“ zjišťovala dívka a snažila se rozvzpomenout na všechny ty hodiny tréninku, a doufala, že teď, když je to naostro, to nijak nezrancoří.
[„Je na tom fakt špatně, ale ty to zvládneš!“] poskakoval Simba a viditelně se snažil o motivování k velkým činům.
„Tyjo a já to jako nezvládnu?“ zahrál uražení Chlouppek.
[„Ty taky, strejdo, ale Fosh líp.“]
Nadechl se k odpovědi, ale uznal, že mluví pravdu, tak to hodil za hlavu a s cinkutím a otevřením dveří se rozeběhl k samohybu.
Skluzem zastavili u kufru, ten trochu dospělý jej otevřel a zevnitř ho udeřil pravým hákem smrad. Sáhl po té snůšce neštěstí a opatrně ji položil na podlahu. Z nohavice čouhající kost byla k ohlodání a ten černý škvarek na břiše vypadal jak něco, co Jess zrovna vytáhla z trouby. Zkontroloval mu tep, a na rozdíl od toho něčeho z touby, žádný nenahmatal.
[„Žije?“]
„Nedýchá, Simbo, skoč do káry a v přihrádce spolujezdce najdeš určitě nůžky na trávu. Odstřihněte mu s nimi nohavici a postarejte se o tu zlomeninu.“
„Masáž srdce?“ mrkla na něj Fosh, jestli odhaduje správně, co bude dělat on.
„Jo,“ přikývl a Simbův zadek už čouhal z místa spolujezdce. Rozevřel ležákovi ústa, jestli nemá zapadlý jazyk, a když uznal, že dýchací cesty má volné, chytl látku jeho košile oběma rukama a trhnutím ji roztrhl a odhalil tak mistrovu bílou hruď a seškvařenou díru v břiše. Taky by mohl sem tam na sluníčko.
Dlaně dal na sebe a přiložil je na to správně místo.
Nadechl se nosem a s napnutými pažemi se do toho opřel. Žebra praskla. Simba se leknutím bouchl hlavou o rám dveří, ale v ruce vítězoslavně svíral nůžky. Chlouppek pokračoval v masáži a podíval se na Fosh, jak se vede jí. Ta se věnovala břichu, oči měla zavřené, ve tváři soustředěný výraz a rukama se dotýkala černé tkáně. Namodralá mlha se jí plazila zpod prstů a bylo slyšet jen její pravidelné dýchání. Zuhelnatělá tkáň se začala drolit a odpadat.
[„Přežije to?“] zeptal se Simba a ukázal nůžkami na Chlouppka, jak promačkává mistrovu hruď.
„Neremcej a postarej se o tu nohavici.“
[„Neměl bys mu, strejdo, dát umělé dýchání?“]
„Bys to prásk tátovi a on se mi pak smál do konce života.“
[„On si nějakou záminku stejně najde.“]
To byl fakt, ale k dýchání z úst do úst stejně nedošlo. Dohnal je totiž druhý výtah, ze kterého se vyvalila obrovská kudlanka a cobydup byla u nich. Zelený medik sundal termosku, odšrouboval víčko a s pomocí Síly z ní vylétl proudem litr bacty, která pronikla ránou na břiše i noze do mistrova těla.
„Pokračovali,“ pobídl čumily, kteří chvíli zhypnotizovaně přestali se vším, co dělali, a sledovali bez dechu vznášející se kapalinu. Z omámení se pokynem probrali a pokračovali v tom, co dělali, a sám velký Brouk soustředěně korigoval tok léčivé tekutiny uvnitř zbídačeného těla.
Chlupáč pokračoval v masírování srdce, Fosh Lempix odehnal ruce od břicha, a tak se za Simbovy asistence dala do rovnání zlomené nohy. Zrzek dostal z vykukující kosti hlad a doufal, že bude brzy Woallc zachráněn a oni se budou moct jít nadlábnout.
„Srdeční činnost obnovena,“ oznámil Lempix a Chlouppek tak mohl přestat se stlačováním pacientova hrudníku.
[„Jó,“] výskl Simba plácl si se strejdou zakrvácenou packou, ale hned se zas otočil k Fosh, protože ji to děsně pomáhalo při výkonu. Byla ráda, že je pacient v bezvědomí, protože rovnání kostí nebylo nikdy moc šetrné a jistě by ji byl kopnul, kdyby při vědomí byl. Takhle se nebránil a krom rovnání tak stíhala vnímat i proudy bacty, jak z těla vyplavují nepořádek, který by jen zpomaloval hojení, a ten pak stékal po noze k zemi a na podlaze dělal šedočernou loužičku.
„Mám to,“ informovala ostatní a mrkla na Lempixe, jestli jí to schválí. Prsty měla mazlavé a studené.
„Ano,“ kývl kudlanka.
„Ty žebra vyřešíme asi později, co?“ odtušil Chlouppek, který pacientovi rozlámal hrudník a už se těšil, až bude hotovo. První pomoc lidem nikdy nesvědčila a tento výsledek byl toho důkazem.
Hlavní doktor neodpověděl, jen přikývl a po chvíli hrobového ticha a sípavého pacientova dýchání svým osobitým způsobem zavelel. „Zvedli to.“
Všichni tři se tedy zvedli z kolen a s nataženýma rukama s pomocí Síly opatrně nadzvedli jeho tělo. Dostat ho na ošetřovnu pak trvalo pár minut, během kterých Lempix stále čaroval, a zdálo se, že Denyzz chytá zpět trochu zdravé barvy.
***
Dveře ošetřovny se za nimi zavřely a dva chlupatci s Nautolankou se vydali zpět na můstek. Do hyperprostoru vstoupili ještě dřív, než Woallca položili na lůžko. Simba zářil štěstím, Fosh byla taky šťastná, že se jim podařilo zachránit mistrovi život, a fialová, jak ti dva chválili. Joyce, ji prý za odměnu vezme určo na nákupy.
„Já bych se šel napít,“ vydechl po jejich rozpravě unaveně Chlouppek, ale usmíval se jak měsíček na hnoji. Poslední dny byly na hovno, ale ten finiš se jim teda dost povedl a zas se cítil jak u ohniště včera, kdy byl zralý na padnutí do peřin. Nějaké to pití by mu se spánkem jistě pomohlo a rázem ho napadlo, že by mohl zkontrolovat Nevovu izbu, nebo možna Miinu, a najít tam nějaký technický líh. Pít by se to asi nemělo, ale…
[„Já bych se šel najíst,“] vyslovil protinávrh zrzek.
„Vyzvedneme ostatní, ať se najíme společně, ne?“
[„No… ne že by se mi to nezamlouvalo, ale je to nutný?“]
„Tu chvíli to ještě vydržíš, když už je po všem,“ umravnila ho spolubydlící a podívala se na toho staršího, jestli jí odkývne, že je po všem. Ten se k tomu ale neměl. Tak dvě vteřiny mlčel, ale na přemýšlení nad tím, co se pořádně stalo, budou mít určitě dost času pak. Ukázal na křižovatce směr, kterým cítil Champieho s mrňavým mistrem, ať je naberou. A uloví něco, co teče a má říz.
„Po všem asi ještě ne,“ přiznal, protože v těhle věcech nerad lhal, „ale hlavní je, že jsme spolu,“ povzbudivě se na ni usmál.
[„Strejda Wyrrgy nás určo všechny zachrání!“] zauklidňoval si i otesánek. Snad to všechno přežil a přežije, zadoufal tiše Chlouppek a udělal si chvíli, aby o to poprosil všechny duchy, které znal.
[„S tou houpačkou mu to šlo úplně famfárově. Jak tam střílel ty hořící špalky a droidi netušili, co se děje. Se Sagwen jim to fakt nandali.“]
„To teda!“
„Vy jste se taky pěkně činili,“ pochválila toho velkého dívka.
[„Jo, jak jste tam neohroženě přišli na tu louku a zažehli meče a vžum, vžum, vžá, bác!“]
„Dobře se na nás dívalo?“
[„Asi jo, já měl plno práce se střílením z tanku.“]
„To mnohé vysvětluje.“ Otevřely se dveře a před nimi se ocitl Neva visící ve vzduchu a Champie, který ho držel za flígr a snažil se mu zabavit zápalnou lahev, kterou skrček bránil zuby nehty.
[„Ber ji!“] houkl Champie, Chlouppek na nic nečekal a bleskem si lahev přitáhl do ruky.
„Tyve, vrať to ty potrate, tohle k chlastu není!“
„Chceš se vsadit?“
[„Nech mi půlku, jo?“]
„Tady poteče krev!“
„Kdy už to zahodíš a půjdeme se najíst?“
[„Hned,“] zahodil Aleena a udělal k nim krok, [„jaká je?“]
„Huh,“ v krku ho to koplo, ale co to polknul, tak to nebylo tak hrozný. To půjde.
[„Nic neříkej, nechám se překvapit.“]
„Tohle si budu pamatovat, hnusáku,“ dorovnal s nimi krok zahozený mechanik a hrozil pěstičkou, ale spíš jen ze sportu, než že by to myslel smrtelně vážně.
„Hnusáku?“ uchechtl se hnusák, „ty, když ses narodil, tak tě hodili do kýble, protože si mysleli, že seš placenta.“
„Chm, ten nebyl špatnej.“
[„Já to nechápu.]
[„To asi nemusíš, chceš taky?“] nabídl velmistr lahev bez skrupulí jejímu bývalému majiteli.
„Normálně byste z toho dostali otravu a rakovinu, ale to byste nesměli bejt smradlaví vopičáci. My normální si musíme dávat bacha a odmítnout.“
„Já si dám,“ přihlásil se druhý trochu dospělák a krk mu nejspíš odumřel, protože už to do něj teklo jako jawa juice.
„Sem slyšel, že sis zamáchal s tím tvým párátkem. Teď mám namysli to světelný… no na tebe mluvím, Chlouppku.“
„Jaj, no jasně. Jo, zamáchal. S Champiem jsme to zvládli, řekl bych, obstojně.“
[„Vžum, vžum, vžá bác!“]
[„Hlavně ten trebuchet.“]
„To fakt čumim, škoda, že jsem tam nebyl. Ale to byste se z tý díry nikdy nedostali, takže mi dlužíte pivo.“
„Kdes vlastně našel svůj krystal, Chlouppku?“ zvídavě vzhlédla Fosh, protože si nevzpomínala, že by zaznamenala, že někam letěl na Gathering.
„Na krku,“ blížili se k jídelně, „ale kde se tam vzal, to se mě neptej, to fakt nevím.“
[„Tak se zeptáme Jessicy,“] navrhl Simba, [„ta ví úplně všechno.“]
A zeptat se mohli záhy, neboť se před nimi už za malý okamžik otevřely dveře do jídelny a právě zmíněná tam již seděla a něco probírala s Joyce. Skutečně probírala, tentokrát nešlo o eufemismus pro cokoliv jiného. A Simbacca ťal do živého, dokud si ještě pamatoval, že tít má.
[„Jess, nevíš, jak přišel strejda ke krystalu? Představ si, on si nemůže vzpomenout!“]
„Vy si to fakt nepamatujete?“
[„My?“] podivili se oba chlupáči současně a jeden vypadal zmateněji než druhý. Chlouppek patrně proto, že ho zapomenutí takového detailu z vlastního života samotného trápila, Champbacca zase díky zjištění, že v tom očividně měl prsty. Vypadalo to tedy na další odhalené okno, a protože následky jednoho takového se teď právě usazovaly vedle Jessicy a očekávaly pohádku, zrzavější z obou sklerotiků se trochu bál, co z toho vyleze. Jessica je naštěstí nenechala nikoho z nich dlouho čekat.
„Tak já vám to teda připomenu, kreténi...“
-
Ilum, 23 let před bitvou o Yavin
Sněhová vánice se mu zasekla do očí, až mu vyhrkly krůpěje slz, které se však v mraze v okamžiku změnily v led a v poryvech větru odlétly do ztracena. Nevybrali si úplně nejlepší počasí, byla zima jak cyp, což cítili i přes jejich huňatou srst, a nemít v ruce ještě čtvrtku tyrvrarráku a na lodi mimo jiné tři lahve chrchlovice, pro který se cestou stavili, asi by tu někde bokem umrzli.
O tom ale nemohla být ani řeč, neboť jejich úkol byl jasný a jejich touha a odvaha je táhla stále dál, pravda, živená alkoholem a opileckou zarputilostí.
Čerstvý sníh byl ve vrstvě tak vysoké, že se do něj bořili po pupky, a ujít těch pět set metrů od lodi ke skalnímu převisu, pod kterým se měli v plánu schovat a dát panáka, bylo neuvěřitelně vyčerpávající. Měli štěstí, že dokázali držet směr a neztratit se. Štěstí měli už od Trojlístku, protože Chlouppek přiletěl lodí, kterou měl půjčenou od bratrance Wyrrgyho a pilotoval ji droid, takže nemuseli na nic šahat a jen se vezli. Štěstí to bylo hlavně proto, že už když nastupovali, tak to brali spíš odrazy od překážek v cestě a kdyby stejnou metodu aplikovali i při letu, moc daleko by se nedostali a jejich slavná eskapáda by měla brzkého konce.
Zastávka na Chrchlu byla bujará a Chlouppek si ji nemohl vynachválit. S Fanoušem si padli do oka, až mu bylo líto, že tam jsou jen na skok a musí letět rychle dál. Naštěstí dostali bednu lahví na cestu, ze kterých měli už jen ty zmíněné tři, a byli čarovní.
Na oběžné dráze Ilumu se vyloupli asi před hodinou, obíhal po ní transport Řádu, vyčkávající na lepší počasí, aby mohl vypustit dětičky pro své krystaly. Champbacca zafrflal, že za jeho mladých let se s nimi takhle nepárali, se vztyčenými prostředníčky a bez držení kniplu proletěli kolem nich a zmizeli v orkánu.
Šála Chlouppkovi vlála, třepotala se a každým okamžikem měla zmrznout do nehybného látkového prkna. Dopachtili se pod skálu, oklepali se a padli na zadky. Silově cítil podprahové napětí, jakési volání z dálky z vánice. Považoval to za mámení smyslů a svou představivost, a tak se jej snažil ignorovat. Měl z toho ale svíravý pocit v břiše, kterého se ne a ne zbavit. Znal však jednu meducínu.
„Docela frišno,“ zazubil se, hodil záda a udělal andělíčka, „už ses napil?“ zvedl hlavu a žíznivě se na kolegu zamračil.
Já šálu neměl, mě hřálo mládí, nostalgie spojená s tímhle místem a samozřejmě hlavně výše zmíněný rum. Těžko říct, co z toho mělo největší efekt, ale kvůli testování zateplovacích technik jsme tam nepřiletěli.
[„Jo,“] odpověděl jsem andělíčkovi, ale před natažením ruky s flaškou jsem si přeci jen ještě trochu cucnul. Čistě proto, aby mi k ruce nepřimrzla. Po předání štafety jsem se pak nostalgicky nadechl chladného vzduchu, zavzpomínal na těch krásných osmnáct dní, co jsem tu kdysi dávno strávil, aniž by mě někdo buzeroval, a konečně si vzpomněl, že jsme sem letěli pro něco víc než jenom pro led do drinků.
[„Už něco slyšíš?“] zeptal jsem se tedy Chlouppka, ale upřímně jsem si nebyl moc jistý, jestli jsem mu cestou vysvětlil, jak tohleto hledání krystalů vlastně funguje, takže těžko říct, jestli mě pochopil.
Podrbal se na hlavě a zamyšleně se podíval bokem.
„Jo, slyším,” přikývl a posadil se. „To bude asi normální, viď?”
Šepotavý zpěv slyšel vzdáleně, sotva uchopitelně, ale dost dobře věděl, že tu někde je. Když zavřel oči, dokázal určit, z jakého směru ten zpěv vycházel. Zadrkotal zuby, otevřel oči a pohledem sledoval sněhem bičovanou planinu. Zpěv, volání vycházelo z ní.
[„Jo,“] přikývl jsem a říhl si tak, že to div neutrhlo lavinu. Tím však moje aktivita tak nějak hasla, protože jakkoliv jsem mohl Chlouppkovi být nápomocen radami někoho, kdo si hledání krystalu už odbyl, množství alkoholu v mojí krvi poměrně spolehlivě vylučovalo jakýkoliv vyšší stupeň koordinace. Vlastně jsem byl docela rád, že se držím na nohou, pročež jsem na oslavu toho, jak mi to krásně jde, utrhl nejbližší rampouch a začal ho olizovat.
Ještě abych tu musel nahánět zvuk, který neslyším, to tak.
„Tak se do toho dáme,” vyskočil na nohy, oklepal si packy od sněhu a odhodlaně vykročil směrem, ze kterého ten zpěv slyšel. Pohledem přes rameno zkontroloval, jestli ho kolega následuje a když viděl, že jo, po dalších třech krocích zmizel v průrvě, která nebyla přes sníh vidět.
Následoval jsem ho sice hlavně proto, že měl pořád tu flašku, ale hej, žádné velké přátelství nevzniklo jen tak z minuty na minutu, z hospody na zamrzlou sněhovou kouli plnou krystalů nevyčíslitelné hodnoty. Když však Chlouppek zmizel v průrvě, donutilo mě to pozvedout obočí.
[„Ty vole, ten se toho nebojí,“] zamumlal jsem si pod vousy, nahlas se zasmál, takže si přítomný vítr jistě klepal na čelo, a pak udělal něco, nad čím bych asi za střízliva trochu váhal, ale udělal to nejspíš stejně: skočil za ním.
Chlouppek padal mezerou mezi dvěma skálami, tlamu měl plnou sněhu, takže ani jediné hilfe z něj nevyšlo a po nějakých dvaceti metrech se zapíchl nohama do ledu, který praskl, a tak celý zahučel do jeskynního jezírka. Hypotermický šok z ledové vody byl řádný a přežil ho jen díky huňatému kožichu, který by ho ochránil i před kashyyyckou dobou ledovou. Mráz ho zatím nezabil, ale loknul si a s panikou v srdci se začal lehce topit. Vzpamatoval se, začal kopat vodu, jezírko přehodnotil na jezero, protože nedosáhl na dno a uklidňujíce se, jak jen to šlo začal plavat k hladině. Za jasného dne by sem možná dopadalo pár paprsků slunečního světla, ale teď tu byla tma jak v pytli a on hlavou narazil do ledové krusty a místo nádechu nad hladinou si znova loknul.
Síla na něj křikla.
Zabal rukama i nohama, silným tempem se hnul z místa a o okamžik později tím místem profrčel zrzavý Wookiee. To byla pro Chlouppka záchrana. Už bojoval s pocitem, že se utopí, ale teď rukou nahmatal ostrou hranu ledu, o které Champieho přistáním fakt dobře věděl a přitáhl se.
Vystrčil nad hladinu nejdřív ruku stále svírající rum a pak hlavu. Dychtivě se nadechl a mokré chlupy na hlavě mu v tu ránu zmrzly a vytvořily ledové bodliny.
Kdybych tušil, kam spadnu, asi bych se na to zkusil nějak připravit, nicméně i tady mi alkohol prokázal neocenitelnou službu: byl jsem jednoduše natolik uvolněný, že to se mnou do ledové vody fláklo jako s gumovým panákem a vůbec nic se mi nestalo. Něco jako když hodíte děcko ze schodů…
Zima mi samozřejmě byla, a to dost strašná, ale vynořit se z ledové vody mě nakonec donutily spíš velmi opilecké myšlenky, o které jsem se rázem podělil se svým zmrzlým kolegou.
[„Kámo,“] neodpustil jsem si a gebil se jako retard, díky čemuž mi pěkně popraskala ta jinovatka na fousech, [„víš, že teď vlastně prokazujeme Řádu úplně hrozně vlek… velkou lsaka… laskavost?“] To, že jsem si šlapal na jazyk, nebylo ani tak alkoholem, jako mrznutím, a tím spíš jsem nečekal, jestli se chytí.
[„Si vem, kdyby ten tvůj kl-krystal zavolal na nějaký dě-děcko a to pro něj muse-selo sem. By zh-zheblo, vole, hned!“]
A ačkoliv mi pomalu mrzly plíce, smál jsem se dál, skoro jako by v tom chlastu byl i nějaký ten doplněk stravy.
„U-uu-žžž js-sem ti ř-říkal, že se bo-bo-bojim jen dvou věcí?” šlapal vodu a klepal se zimou jak ratlík. Moc tak tedy nevnímal, co mu to říkal. S pomocí drápů se vytáhl na neporušený led a roztáhl se, aby byla jeho váha rozprostřená a led pod ním zas nepraskl. Volnou ruku nabídl Champiemu, aby mu pomohl nahoru.
[„Říkal,“] přikývl jsem, ne že by to v chladných vlnách bylo vidět, [„ale pamatuju s-s-si jenom kalnorský k-k-kvasinky...“]
Ačkoliv mě však ta druhá věc zajímala, hlavně tedy proto, že mohla být dost dobře součástí zkoušky, kterou si pro něj Síla připravila, nezeptal jsem se. Kupodivu jsem ale ani nepřijal nabízenou pomocnou ruku, abych se dostal do relativního sucha. Periferně jsem totiž zahlédl pohyb pod vodou, vzpomněl si, že mám hlad, a protože hlad byl horší než zima, o namrzlou pikosekundu později už jsem byl pod vodou, bojoval s mrazem a lovil nám svačinu.
Ryba byla mrštná, na to, v jaké klemře musela celý život plavat, ale hlad je mocný spojenec a za pár okamžiků už jsem ji svíral v pracce. Což bylo jediné štěstí, protože zůstat pod vodou o pár vteřin déle, asi bych vyplaval jako rampouch.
Takhle jsem vyplaval jako namražený hadr na podlahu, rybu jsem si hodil do pusy a oběma rukama se drápal na led.
Během chvilky byl i Champbacca na ledě a ten zapraskal, jako by se mu tam vůbec nelíbili, a sotva se rozhodl, že se pod nimi zas proboří, pelášili na břeh.
Chlupáč s šálou, se kterou by se teď daly kácet stromy, se soustředěně snažil otevřít lahev tyrvraráku a třesoucí se rukou ji pak nevylít. Ani kapka nevyšplouchla, což byl úspěch nad úspěchy a odměnil se douškem, který ho prohřál tak spolehlivě, že skoro zapomněl, že se před okamžikem koupal a kolem je nějakých mínus sedmnáct.
Podal lahev zrzkovi, který už stihl odkousnout půlku ryby, žvýkal ji v tlamě, pořád měl rozjařenou radost a zbytek ryby s ocasem podával Chlouppkovi, který neodmítl.
Výměnný obchod proběhl podle plánu, já zapil skvostnou, i když trochu studenou rybu rumem a bylo dobře.
[„Z těch by byla parádní rybovice,“] uteklo mi pak z blaženě rozesmátých úst a úplně jsem zapomněl, že jsme se předtím vlastně bavili o něčem, co mohlo být docela důležité.
„To teda,” polkl poslední sousto a vyndal tenkou kost, co se mu zasekla mezi zuby. „Tyjo, vidíš, to světlo?” ukázal prstem na jeskynní chodbu, ze které viděl mihotavou záři, která ho přitahovala jako petrolejka komára. Určitě v tom ale byla nějaká další čertovina, tak se udržel a než vyšlápl, podíval se na kolegu, jestli to vidí taky, nebo je to fakt další čertovina.
Kdybychom byli kdekoliv jinde, mohl bych si s klidem poklepat na čelo, co to ten ožralý trotl blábolí, protože já neviděl nic, ale na Ilumu…
[„Nevidim,“] zakroutil jsem tedy hlavou a jasně slyšel, jak praská ta jemná vrstvička ledu, [„ale to je jedině dobře, jdeme!“] Znamenalo to totiž, že se blížíme k cíli, a dost možná taky to, že i když jsem na paštiku, jsem fakt dobrý mistr. Beze mě by tu určitě bloudil celé týdny!
A bez toho tyrvraráku měsíce.
I vyrazili do tunelu, ze kterého jeden z nich viděl vycházet lehkou záři. Cestou uloupl nějaký zvláštní lišejník, který na holé skále rostl, a s pomocí blesku ho zapálil. Neplál nijak silně, ale aspoň trochu svítil a hlavně hřál. Chlouppek si ho za chůze přehazoval v packách a teď už si dával větší pozor na to, kam šlape. Ještě aby znova zahučel do nějaké průrvy.
Zpěv zesílil, šli zřejmě správně, a na stěnách kolem rozeznávali primitivní čmáranice a malůvky. Na to, aby to výrazněji ocenili, měli až moc alkoholu v krvi a byla jim zima, ale znamenalo to, že v těchto tunelech kdysi dávno prošla něčí noha a vandalova ruka.
„Jak vlastně probíhalo tvoje hledání?” otočil se na kolegu za zády a pokračoval stále dál.
Za střízliva bych se asi podivil způsobu, jakým Chlouppek zapaloval mech, nicméně teď mě mnohem víc zaujalo to, jak s ním následně žongloval. Rozhodně to bylo zajímavější než šlapat chodbou za zvukem, který jsem neslyšel, žejo.
Naštěstí se brzy objevily nějaké malůvky a kolega položil docela logický dotaz, a tak jsem nechal hořící celulózu na pokoji a věnoval se jemu.
[„Žádný velký dobrodrůžo,“] pokrčil jsem rameny, protože jakkoliv tam vlastně šlo o život, každý druhý padawan si díky všem možným iluzím zažil něco mnohem akčnějšího a dramatičtějšího, [„nestihl jsem to v limitu, tak jsem tam zůstal celou rotaci a docela si to užil. To jednoho naučí trpělivosti. Hele, nemáš s sebou něco na psaní?“]
Vzhledem k tomu, že jsem pořád věnoval většinu opilé pozornosti malůvkám, byl můj záměr zřejmý, ale nedělal jsem si velké iluze, že by s sebou Chlouppek tahal sadu barevných liháčů.
„Bude stačit ohořelý lišejník?” z toho by mohla být pěkná černá, ne?
[„Hmm, za pokus to stojí,“] odkývl jsem jeho ekologické řešení, počkal ještě pár metrů chůze, než oheň přirozeně dohoří, a pak se chopil zčernalého zbytku rostliny. Maleb bylo v chodbě pořád dost, i když Chlouppek pravděpodobně musel najít nějaký další mech, aby na to bylo vidět, a mně stačila chvilka.
Znalecky jsem se podíval na všechny ty prastaré texty, jako bych jim snad rozuměl, chvíli natáčel hlavu kvůli optimální perspektivě a pak mezi dva vysloveně avantgardní obrazce napsal „Windu je vůl“. Většina lišejníku na to sice padla, ale vidět to bylo krásně a víc jsem budoucím průzkumníkům zdejších míst stejně sdělit nepotřeboval.
Chvíli jsem se svým mistrovským dílem kochal, ale pak už bylo záhodno pokračovat v cestě. Ne že bych tu nechtěl ještě jednou trávit osmnáct dní, ale tak kdybychom to zvládli zredukovat třeba na pět, nestěžoval bych si.
Ani pět nepřipadalo v úvahu. Tolik chlastu neměli. Chlouppek pochválil Champieho kreativitu. Windua sice neznal, ale určitě to musel být strašnej vůl, když to bylo napsaný v jeskyni. Vykročil dál tunelem.
Pokračovali ještě několik minut, tmavý chlupáč vepředu svítil, žongluje s lišejníkem, zrzavý chlupáč nesl rum, ucucával a tvářil se jako na skvělém školním výletě.
Tunel po přibližně kilometru končil a rozšiřoval se v širokou jeskynní místnost. Podklouzly mu lehce nohy a když chytl balanc a podíval se pod ně, spatřil, že je opět na ledě a pod ledem je celá plejáda zmrzlých těl.
V ledě pod nohama viděli zřetelně zachovalá těla malých i větších tvorů. Hlavně chlupatých a poměrně i chutně vypadajících. Opatrně našlapovali, aby se zde opět neprobořili a když Chlouppek zvedl hlavu za zpěvem, spatřl tu zvláštní záři vysoko nahoře.
„Tak tedy nahoru,” ukázal kolegovi a přiblížil se k něčemu, co vypadalo jako zamrzlý vodopád. Periferně ho upoutal další zamrzlý tvor a když k němu sklonil zrak, zjistil, že jde o malého chlapce kolem šesti let. Vytřeštěnýma očima hleděl z pod ledu a kdo ví, jak dlouho tu už byl. Nebyl to příjemný pohled.
Nanečisto vytáhl drápy, zahodil lišejník a pověsil se na ledovou stěnu.
Nález padawana mě sice z alkoholového opojení na chvíli probral, protože to byl docela šok, ale naštěstí bylo v lahvi ještě něco málo na další otupění smyslů. Což se hodilo i v následujících chvílích, kdy bylo potřeba vylézt kamsi do výšky.
A to se mi fakt nelíbilo. Ne snad že bych trpěl strachem z výšek, ale jakožto opičák, kterého vychovali lidi, jsem nikdy v lezení nezískal kdoví jakou praxi a tohle rozhodně nevypadalo jako začátečnická stěna. V jednu chvíli jsem dokonce zvažoval, že na něj počkám dole a pošlu ho dál samotného. Ostatně byl to jeho úkol, tak co ho budu vodit za ručičku.
Jenže s pětkou v žíle má každý trochu víc sebedůvěry než zdrávo, i mistři, a já tedy zahájil šplh jenom krátce po Chlouppkovi. Za to, že jsem stíhal jeho tempu, každopádně mohl především fakt, že pětku v žíle měl i on…
Bylo to nebezpečné, led byl nevyzpytatelný, každou chvíli se jim mohl utrhnout pod rukou a oni by padali zpět do hloubky a kdo ví, zda by se jim podařilo nabrat tolik sil, aby se pokusili znova vylézt. Pokud by ten pád přežili. Asi od dvaceti metrů nad zemí později začal Chlouppek mručet, že by se fakt hodilo mít vystřelovací kotvičku, a také měl čím dál tím větší problém uklidnit bušení svého srdce.
Když prve zmínil, že se bojí jen dvou věcí, měl říct, že tří.
Ke kalnorským kvasinkám totiž patřil i strach z utonutí a pak hlavně strach z výšek. Což byl paradox, protože jestli byl v něčem fakt dobrý, tak to bylo v lezení a šplhání kamkoliv. Možná právě díky tomu strachu v tom byl tak dobrý, ale vlastně to nesnášel.
Ohlédl se dolů pod sebe, jestli je Champie v pohodě a když viděl, že ano a také to, že nevidí na dno, rozklepaly se mu ruce, křečovitě se přitiskl ke stěně a chvíli to vydejchával a modlil se k Tutattisovi, aby už byli nahoře. Trvalo to dalších třicet výškových metrů, ale nakonec se nahoru podíval.
„Jsme tu!” výskl, když nahmatal okraj.
Do cíle jsme naštěstí dospěli dřív než jsem si stačil zanadávat, že na to seru a jdu domů, a rychlost, s jakou se Chlouppek vyhoupl na plošinu, mě příjemně překvapila.
Jeho ale nikoliv, protože to nebylo jeho přičiněním, ale něco silného ho chytlo za hlavu, vytáhlo nahoru a než se nadál, byl v říši snů, kde sjížděl hory kokainu na saních.
[„Čekej, vo...“] začal jsem ho brzdit, protože mi ještě zbývalo pár metrů a svaly už moc neposlouchaly, ale i mně pak něco pomohlo a jeskyní se náhle rozeznělo táhlé [„lééééé“] a já následoval Chlouppka do říše snů.
***
Sjížděl kopce frňákem i na saních a bylo mu hej. Nejlepší bylo, že vždycky, když sjel kopec, tak se ocitl na vrcholku dalšího, takže nemusel ani jednou šlapat ten krpál zpět nahoru a uplácal si i jednoho kokaiňáka. Bylo zvláštní, že drží tvar, ale Chlouppek byl fakt dobrej, tak proč by ne. Sranda to byla veliká, ale postupně ho z ní začalo něco vytahovat a než se nadál, uvědomil si, že je zpět ve své kůži. Měl zavřené oči, byla mu zima a chtělo se mu strašně spát. Všichni čerti mu zpívali ukolébavky a přemlouvali ho, ať si ještě dáchne, ale něco mu připomnělo, že po dalším šlofíku by se nemusel už probrat a taky ho něco tlačilo do zad.
Otevřel oči a otočil se na bok.
Odvalil se z Champieho, který hekl, jak se mu odvalil z břicha, a zašilhal po něm.
„Cywe,” postavil se na čtyři, „kams dal rum?” zeptal se na mnohem důležitější otázku, než co je to sem dostalo, a nervózně se začal rozhlížet kolem kolegy, jestli se mu flaška někam neodkutálela. Sníh, sníh, zmrzlé hovno, ňáké kosti. „Kurwa!” zaklel a něco za zády mu odpovědělo. Zarazil se a otočil. Pomalu.
Velmi pomalu.
Kolem rostoucí fluorescenční houby trochu osvětlovaly jeskyni, ve které se nacházeli, a nebyla to normální jeskyně, byla to sluj a nějakých deset metrů od něj se tyčila příšera s šedou srstí a tlamou plnou žlutých špičatých zubů ve třech řadách. Mělo to ocas a pořádné hnáty s pařáty a příšera se snažila dostat do lahve se zbytkem tyrvraráku. To ho namíchlo.
„Daj rum!” zařval, až se sluj otřásla, a veškerý pud sebezáchovy opile odvrávoral stranou.
Vrhl se k příšeře ve strachu, že snad lahev rozbije a všechno tu rozlije. Příšera se jen ohnala, nabrala ho a rozmázla o stěnu. Chlupáč zasípal a setřepal střepy blazeru, který se po máčení v jezeře a zmrznutí po takovém úderu rozsypal jak rozbité zrcadlo. „Daj rum!” zařval znova a teď už byl o něco úspěšnější. Podařilo se mu chytnout oběma prackama lahve, začít se přetahovat a uhýbat pokusům příšery o to ukousnout mu hlavu. Mystický zpěv byl všudypřítomný, ale přes adrenalin a tlukot vlastního srdce ho už ani nevnímal. Jen ta záře vycházející příšeře z tlamy ho bodala do očí.
I mně bylo hej, a to jsem se nacházel úplně jinde než můj společník.
Bylo to tedy celé takové mlhavé, jak už ostatně sny bývají, ale jasně jsem poznával skladovací kumbál v Trojlístku, kde jsem před nějakou dobou již podruhé nechal dospat Jessicu. Ta tam se mnou byla taky, stejně jako nějaká přemoudřelá myš v županu, a každý se na vlastním nafukovacím lehátku poklidně houpal na vlnách žluté kapaliny s bublinkami. Mohlo to být pivo, ale pěnu to skoro nemělo, takže asi corelliánské.
Pokojně to šumělo, nikde ani noha, i těch krabic tam bylo méně než obvykle a to ticho bylo přímo hypnotické. Větší relax jsem prostě dlouho nezažil. Pak ovšem začala mluvit ta myš, která mrmlala něco o tom, že když si tohle celé stejně nebudu pamatovat, může mi klidně říct, že jsem kokot, a trochu mi to zkazila. Fakt jenom trochu, ale v kontrastu s tou ostatní pohodou to bylo trochu jako by mi někdo šlápl na břicho nebo mě hodil do sněhu. Nebo obojí.
Mnohem horší byla ta následná chvíle ticha, kterou prolomila Jessica vyslovením svého podezření, že ta kapalina jsou chcanky, a já se probudil.
Z dálky ke mně doléhaly nějaké divné zvuky, ale já se musel chvíli snažit, abych aspoň zaostřil na strop. Zdálo se, že jsem z nějakého důvodu usnul v jeskyni, ale proč, to mi ne a ne naskočit.
Tak jsem zatřepal hlavou, pomalu se vrávoravě postavil a opřen o ledový stalagmit se rozhlížel. Kolem ležely nějaké kosti, ale po Chlouppkovi ani stopy a po poslední lahvi jakbysmet. Hrůza. V tu chvíli mě naštěstí upoutala další dávka vrčení a já váhavě natočil hlavu směrem k předpokládanému zdroji. A tam jsem uzřel cosi, co mě přimělo vytřeštit oči. Respektive oko, jedno, protože to druhé mi tak nějak napůl zamrzlo.
Na to, že mi pořád v žilách kolovala v podstatě nemrznoucí směs, jsem zareagoval překvapivě rychle. Dal jsem si totiž dohromady to, co jsem viděl, s těmi několika Chlouppkovými historkami z Nar Shaddaa a rozhodl se jednat, protože jinak to tady mohlo skončit zatraceně špatně.
[„Slečno, simvás, nechte ho bejt, on jeopilejanemyslel to tak...“]
A jako správný wingman jsem vyrazil bránit gentlemana před feministkou, což byla asi trochu blbost, ale hej, dělal jsem to poprvé...
Potvora vyrušená Champbaccovým hlasem po něm koukla, a přestala tak Chlouppkovi na chvíli chňapat po hlavě. Ten toho využil, vypáčil jí jeden pařát, vysvobodil lahev z jejího sevření a za radostného, možná posměšného křepčení od ní začal odhopkávat.
„Mám ruuuu-,” začal radostně, ale další úder mu vyrazil vzduch z plic a jeho poslal v letu proti zrzkovi a jako dvě kuželky je svalil na zem. Lahev padla dnem do sněhu a byla přesně mezi hromadou chlupů a příšerou. „Daj ruuseru na to,” zakňučel při otáčení na břicho, protože ho jistě píchly nějaké zlomené kosti. Snad nebyly jeho.
„Se tím udav!” pohrozil ji pěstí, padl tlamou do sněhu a stále jí tou pěstí hrozil.
Pizizubka sáhla po lahvi, stčila ji do tlamy a celou ji rozžvýkala.
Už už to vypadalo, že jsem feministku pro změnu namíchnul já, čímpak asi, ale doběhnout ke mně nestihla. V těch několika málo okamžicích jsem stihl postřehnout pohyb lahve, napůl pochopil, že možná právě ta byla předmětem sporu, a pak mě najednou srazila chlupatá dělová koule. Bájo.
Chvíli jsem se gebil, pak chvíli plival sníh a pak byl svědkem toho, jak je z Chlouppka najednou lepší opičák, protože se o tyrvrarák dělí i s náhodnými známostmi v… jeskyních? To mi na chvíli přišlo mírně podezřelé, protože to vlastně nebylo moc obvyklé prostředí k poznávání náhodných samiček, ale dlouho jsem se tím nezabýval.
[„Dobře děláš,“] pochválil jsem mu jeho rozhodnutí a se vstáváním se taky nezdržoval. Dál jsem ležel na zemi mezi kostmi a chlupy a mou pozornost upoutalo až chroupání skla, ovšem chvíli mi trvalo si to uvědomit. [„Najdeš si nějakou lepší. Nějakou co… nežere sklo?“]
To už jsem hlavu zvedl a na potvoru se podíval, takže mi začalo docházet, že to asi nebude obyčejná feministka, ale tím to prozatím končilo.
Jakmile polkla poslední kousky tyrvraráku, zaměřila pozornost na ty dva. Za pomoci všech čtyř končetin u nich cvalem zabrzdila, předníma prackama je shrábla, přivinula k prsům a začala je drtit, jakoby chtěla vymáčknout nějakou hodně velkou zubní pastu. Tady už šla legrace stranou, oba se tam zmítali jak hadroví panáci, ale bylo jim to prd platné. Začalo jim docházet vzduchu a ani kroucení bradavek nepomáhalo.
„Ničeho nelituju!” svěřil se zrzkovi, co o sebe třískli hlavami, a už počítal andělíčky.
[„Já teda trochu jo!”] odpověděl a v tom se s megerou něco stalo. Povolila stisk, pak víc, že ji z něj vypadli a sesuli se k zemi. Udělala krok stranou, pak další, až klopýtla a svalila se do sněhu. Tlamu otevřenou, zuby vyceněné a jazyk bezvládně vyplazený. Očima šilhala po okolí a divně dýchala.
„To máš z toho, že chlastáš, co nemáš,” vyškrábal se na nohy Chlouppek a kopnul si do ní. „Seš v pohodě?” otočil se na kolegu.
[„Asi jo,“] odvětil jsem sice rychle, ale ne moc jistě, protože se mi ze všeho toho chlastu a objímání trochu moc motala kebule. I mně se ale povedlo postavit na nohy a začít regenerovat, jen jsem teda do nikoho nekopal, protože to přece mistři Jedi nedělají. Ani takoví, co vandalizují prastaré jeskynní malby školáckými psaníčky.
[„Co teď, vidíš něco?“] zeptal jsem se pak, protože jsem si kupodivu vzpomněl, že jsme na Ilum nepřiletěli opíjet gorgodony, ale sbírat zpívající kamení.
Chvíli bylo ticho, protože jsem koukal spíš na obludu než na pobudu, nicméně pak mi to přišlo divné a všiml jsem si, že kolega poněkud váhá. Tak jsem se zhostil role mistra, protože to mi jde tak, že bych se na to napil, kdyby bylo čeho.
[„Nějaký to zpívající světýlko nebotakněco,“] rozhodil jsem rukama, jako by o nic nešlo.
Najednou se mu rozsvítilo a zaměřil se na zpěv, který předtím odfiltroval a teď, když už se ho nic nesnažilo sežrat ani udusit, ho slyšel zřetelně a silně vycházet z tlamy příšery, ze které předtím viděl i tu záři.
Trochu se nahl, aby do zubaté díry viděl a vzadu, v druhé řadě zubů, se něco zalesklo.
„Mám to,” začal natahovat ruku, ale zarazil se. Ještě mu zlomyslně ukousne ruku, to tak. Upřeně pohlédl na ten zářící předmět a Silou jej uchopil a nechal přilétnout do své ruky. Zpěv rázem ustal, záře zmizela. V ruce ho hřál tak tři sta karátový krystal, který se mu v ruce zbarvil do azurově modré. „Až jsem z toho dostal žízeň, co ty?”
Sledoval jsem ho tak pozorně, jak jen to šlo, a v jednu chvíli se trochu zhrozil. Jistě, byli jsme oba na plech, ale strkat ruce do takovéhle mordy, to by člověka nemělo napadnout ani po blikšiši. Chlouppek naštěstí zaváhal a použil jiný způsob podávání věcí, tak jsem si mohl oddechnout.
Jeho krystalu jsem věnoval jen letmý pohled, protože se zbarvil a docela průkazně to tak byl ten správný, a pak se po mně najednou něco chtělo.
[„Taky,“] přikývl jsem a v nose jako by mě už šimrala vůně teplého kashyyyckého čaje, [„vzbudíme ji a zeptáme se, kde je tady nejbližší hospoda?“]
„Mor aby ji,” napřáhl se, když si vzpomněl, že jim vypila rum, ale nechal to být a ukázal na jeden z tunelů, který ze sluje vedl. „Já bych to vzal na sever. Tím nic nezkazíme.”
[„A na to se...“] začal jsem, ale pak mi došlo, že napít se není čeho, a úsměv mi trochu povadl. Místo „napijem“ se ozvalo jenom jakési sprosté zabručení, bez dalších komentářů jsem zamířil severním tunelem ven a bylo to dobré, jako ostatně vždy. Žádní další gorgodoni, umrzlí padawani ani apartní malůvky, prostě jenom hnusná zmrzlá skála ne nepodobná té, v níž jsem svou zkoušku skládal já.
A protože chozením na sever se skutečně nic zkazit nedá, nakonec jsme se z těch tunelů fakt vymotali. Ba co víc, dokonce jsme ani nemuseli jít na jih, abychom se vrátili k lodi, protože četné zatáčky a podobné voloviny kurs zkorigovaly za nás.
Než jsme se nadáli, překonávali jsme opět zasněženou pláň, do chlupů se nám opíral ostrý vítr a viditelnost klesla na dva metry. Moc nechybělo a opět jsme se zřítili průrvou do jezera s rybami, ale na poslední chvíli jsem si jí všiml.
[„Ne-e, dneska ne,“] oznámil jsem díře, uctivě ji obešel a do lodi se dostal s kolegou za zády a pocitem, že střízlivím, což nebylo čarovné. Naštěstí stačilo v lodi začenichat a i mrazem otupělý čumák dokázal určit, že na palubě téhle kocábky ještě nějaká ta flaška Chrchle je. Teď si jenom vzpomenout, kam jsme je položili...
-
Kashyyyk, 19 let před bitvou o Yavin
Nacpal jsem zpomaleného Vratixe do výtahu, ale tím můj příspěvek k naší definitivní záchraně zdaleka nekončil.
Z toho, co na mě prve řval Neva z vysílačky, jsem rozuměl zhruba třetině. Mlel něco o ucpaném vedení antihmoty kolem bajpásu na palubě šest, ale to nebyla žádná novinka, kvůli tomu ostatně prve utekl z můstku. Novinkou bylo, že objevil ještě jednu chybu.
„Je to defrakulátorem, žejo?“ povzdechla si Mia na společném kanále, ale neměla pravdu.
„Není, krucinálfagor,“ odsekl jí skrček a kromě jeho hlasu se z mikrofonu ozývaly i rány hasákem o kov. Začínal být podrážděný, což bylo dobré znamení, protože pak většinou pracoval mnohem rychleji a efektivněji. „Defrakulace proběhla úplně normálně, ale refrakulace se sekla na softwarový chybě a nemám vzdálenej přístup, protože, jak si možná pamatuješ, jsem nechtěl riskovat, že se nám do něj nabouraj, kurva, kloninženýři.“
To už mi přijel výtah, a tak jsem do něj okamžitě nastoupil a můj další dotaz byl nasnadě.
[„Fajn, kam jedu?“]
„Pomocná strojovna na palubě 36, pravobok,“ zazněl pokyn, já zmáčkl příslušné tlačítko a vydal se na cestu. „Nelekej se, moc jsem tam neuklízel. Důležitej je datapad napíchlej na konzoli ovládání záložních kondenzátorů, přes který jsem se dostal k defrakulátoru i refrakulátoru najednou, jenom...“ Nastala pauza, což u mistra Habiliho nebylo nic běžného. Skoro jsem se lekl, že někam spadl nebo nám něco ruší signál, ale ještě před mým pokusem o obnovení kontaktu přišel okázalý povzdech a skrček šel s pravdou ven.
„Jenom jsem ten kód psal trochu ve spěchu a možná jsem se tak trochu jakoby zacyklil v kontrolní proceduře, která počítala připravený kondenzátory.“
Ticho pokračovalo. On zjevně čekal, jak se mu začnu vysmívat, a já skutečně vymýšlel, jak začít.
[„Takže...“] začal jsem a jistě by přišlo něco tak brutálně stíracího, že by chudák Aleena ještě dvacet let chodil kanálem. Jenže to nepřišlo, protože jsem jím byl hrubě přerušen, a přesná povaha mého třeskutého humoru tak nikdy nepoznala světlo světa.
„Takže tam prostě dojdeš, připíšeš k jedný proměnný v cyklu +1, překompiluješ to a jedem, to zvládneš i ty!“
[„Snad jo. Je to přeci jen děsně komplikovaná operace, znám jednoho mistra, co byl na techniku úplnej génius, a přesto...“]
„Ty vole, drž hubu, nebo si tam pro tebe dojdu,“ vyhrožoval, ale já se jen smál pod vousy, protože jsem věděl, že nedojde. A že i kdyby došel, prostě ho pověsím za flígr na stěnu místo hasicího přístroje.
[„Máš ten tablet zaheslovanej jako vždycky, nebo je tam o jedno číslo v posloupnosti víc?“] zadráždil jsem si ještě, ale tentokrát to moc na úrodnou půdu nepadlo, protože se z druhé strany ozvala rána, poplach a další klení.
„Se na to tady můžu… hele, jeď, to dáš, já tu mám práci a žvanění s tebou mě akorát zdržuje.“ Alarm pokračoval, ozvalo se dalších pár úderů a Mia nám nadšeně oznámila, že opravila… to, co předtím rozbila. Nabídla se také, že nám půjde pomoct, ale já ji nepotřeboval a Neva nechtěl, takže zůstala na můstku a měla za úkol sledovat přístroje, jestli se nepoštvalo něco třetího.
Výtahu ještě chvíli trvalo, než mě zavezl až do cíle. Zkusmo jsem tlačítko zmáčkl ještě jednou, jestli nezrychlí, a pak se začal hrabat v kapsách, jestli třeba nemám aspoň žvýkačku. Neměl jsem, jenom ten holocron z akademie a světelný meč mrtvé temné Arkaniánky. A tahle kombinace mi sice z nějakého důvodu přišla docela důležitá a hodná zapamatování pro příště, ale na hlubší meditace už čas nebyl, výtah cinkl a dveře se otevíraly.
Zamířil jsem doprava a celkem rychle našel cílovou místnost, protože jakkoliv byly zdejší chodby všechny nudně šedé, byla zjevně pomocná strojovna docela důležitá a vedly k ní šipky. Překročil jsem několik kusů klonů, uctivě se vyhnul dvěma živým, co tloukli hlavou o stěnu, a ocitl se přede dveřmi do menší ze zdejších strojoven.
I tak to byla místnost úctyhodných rozměrů, možná větší než tělocvična u nás doma. Hned za dveře někdo natahal bedny, nejspíš jako barikádu, kdyby přišel někdo s řezákem a otevřel si na drsňáka, a viděl jsem i další příznaky toho, že uvnitř někdo přebýval. Některé počítačové terminály byly rozebrané až na základní součástky, jiným naopak něco málo přibylo, v prvním patře, na pozici vysloveně ideální pro obranného střelce, leželo několik zbraní a na hromadě kousek stranou jsem našel ostatky několika klonů, obrané o všechno, co se dalo jakkoliv zužitkovat. Vůbec největší poklad se ale nacházel u stěny úplně vzadu. Chvíli jsem tedy netušil, na co koukám, ale pak mi to došlo – Neva tam evidentně v prázném nákladním kontejneru nechal kvasit kloní příděly a výsledným mixem ethanolu a kdoví čeho plnil v jídelně nakradené flašky od limonády, čímž z nich po přidání kusu hadru na podlahu udělal docela šikovné zápalné bomby. Očividně to tu bylo hodně drsné, než reaktivoval ten nanovirus, ale nepochyboval jsem o tom, že i tahle improvizace bude dříve nebo později využita. Na ochutnávku ale zatím nebyl čas, musel jsem být za technického čaroděje a všechny hrozně zachránit, jako Wyrrgy.
Bez potíží jsem našel konzoli, o které mluvil Neva, našel jím zmíněný datapad a dokonce se i zorientoval v rozhraní, které používal. To, že nebyl zaheslovaný, mi v tu chvíli docela vyhovovalo, protože jsem mu o heslo aspoň nemusel volat, ale hodlal jsem mu to někdy v budoucnu vyčíst. Co kdyby to tu našlo nějaké dítě, co?
Profesionálně jsem třemi ťuknutími našel zmíněnou proceduru, opravil inkrementaci a pustil rekompilaci, čímž jsem opravil refrakulaci po defrakulaci a registrace kondenzátorů byla v tu ránu v cajku. Ozvalo se bzučení, jak z nich přecházela energie do motivátoru hyperpohonu, Mia mi potvrdila, že se to skutečně děje, a během několika málo vteřin sebou loď téměř neznatelně cukla.
S jásáním jsem prozatím vyčkával, protože po událostech předchozích dní do nás stejně dobře mohl narazit asteroid nebo tak něco, ale mít člověka na můstku se opět vyplatilo. Něco se totiž sice pokazilo, ale ona to rychle dala zase do pořádku a teď už všichni, co na můstku zůstali, sledovali modrý tunel hyperprostoru.
Oklepal jsem si ruce po dobře odvedené práci, stáhl Nevovi na plochu toho tabletu moc pěkný obrázek z gamorreánského gay porna, aby se naučil si ho zamykat, a zamířil jsem do jídelny, že to zapijeme. Teprve uvědomění si, že vlastně asi nemáme čím to zapít, mě přiměla otočit se na patě a znovu zkontrolovat kontejner s… říkejme tomu třeba kloní přídělovice. Na dně už bylo jen minimum směsi, která navíc nevypadala vůbec vábně, ale jedna z lahví byla ještě úplně plná a její obsah byl po vyhození toho hadru na podlahu relativně čirý. Tak jsem to vzal s tím, že to přinejhorším přilijeme do reaktoru, ať jsme doma dřív.
***
Dostat se zpátky k výtahu byla otázka chvilky a jediné, co mě zdrželo, byly úvahy o budoucnosti odvařených klonů. Živit jsme je nemohli a pomoci jim už skoro určitě nešlo, ale co přesně s nimi provedeme, to se mi momentálně moc řešit nechtělo.
Čudlík pro cestu na můstek jsem mačkal poslepu a bylo tedy jistě vůlí Síly, že jsem se netrefil. Výtah se otevřel poprvé na palubě šest, kde nastoupil Neva, podruhé…
„Co s tím jako plánuješ dělat?“ zeptal se, aniž by mi třeba pogratuloval k tomu, jak se mi povedlo opravit jeho chybu, a ukazoval na zápalnou láhev, zbavenou již zápalné šňůry.
[„Hádej.“]
„Ne.“
[„Ale jo.“]
„Víš, že je v tom kromě ethanolu taky methanol a olej na zbraně?“
[„To zní chutně.“]
„Ty vole, já to myslim vážně, není to dobrý ani na proplachování hajzlů.“
[„To posoudí odborná porota.“]
„Jako tvůj ošetřující lékař...“
[„Můj ošetřující lékař je Lempix.“]
„...jako tvůj ošetřující inženýr ti říkám, dej to sem!“
[„Nedám.“]
„Kámo, ty jsi fakt alkoholik, je mojí morální povinností tě z toho dostat, naval.“
Nenavalil jsem, i když to bylo těsné. Naštěstí se mi podařilo ho profesionálním chvatem čapnout za límec, držet ve vzduchu, a i když se mi málem vysmekl, udržet ho tam. Jeho pokusy o použití Síly byly legračně chabé, měl se holt víc učit, ale než začala být situace až zbytečně groteskní, dveře se opět otevřely, nikoliv však na můstku. Zjevně jsem navolil patro s jídelnou, kde nás přivítali Chlouppek s ostatními, a já tak měl na boj o flašku spojence.
[„Ber ji!“] houkl jsem na tmavého chlupáče a zbytek už všichni známe. Než jsme se nadáli, byla loď o pěkný kus blíže k domovu, láhev o mnoho lehčí a my se dozvídali, že asi fakt kreténi jsme.
-
Někde v hyperprostoru, 19 let před bitvou o Yavin
Seděl u stolu, kroutil hlavou a zubil se nad tím, jací jsou pitomiové. Sem tam pohledem zabrousil na Jess, která měla ze zamračení vrásku na čele, a snažil se tvářit provinile, ačkoliv žádnou výčitku necítil. Ona to věděla, mračila se o to víc, a tak pohledem zas vybrousil a otočil se na Champieho.
„Díky, kámo, vole, brácho, žes mě na ten sever vzal. Teď jak mi to díky mé nejkrásnější a nejmilejší princez-.“
„Nepodlejzej!“
„-bramboře naskočilo, musím uznat, že jsme sice kreténi, ale troufám si říct, že to stálo za to. Navíc se objasnilo, jak jsem tehdy přišel k těm divným blechám a vzteklině.“
„Kdyby ses s ní mermomocí nechtěl cucat,“ uchechtl se Neva.
„Já se s ní necucal!“
„Bla bla bla, mně se líbí zrzkova verze, tak to bude pravda.“
Nakecat ostatním, že za ty blechy a vzteklinu mohl příliš blízký kontakt s gorgodonem, možná zní jako sviňárna, ale hej, přece jim neřeknu pravdu. Že to nejspíš chytil v tom bordelu na planetě Brandeys, kde jsme posilněni Elixírem mládí tankovali cestou zpátky a kde Chlouppek svůj krystal málem pro… prohopsal. V podniku, do kterého jsem se já osobně štítil i vejít, a to jsem měl v krvi víc alkoholu, než některé jiné bytosti zvládnou vypít za celý život.
Skoro jsem litoval, že jsem si na to nevzpomněl dřív, protože to jedna byla vlastně docela krásná vzpomínka, druhak bych si ho mohl pěkně dobírat. Ale není všem dnům konec, že?
[„A na to se napijem!“] zavelel jsem, přihl si z láhve, kde ještě zbývalo trochu kloní přídělovice, a poslal to dál.
Převzal nabízenou přídělovici a bez okolků dopil, protože to nikdo z přísedících stejně krom něj a zrzka pít nemohl.
„Bylo to super,” ještě jednou pokýval hlavou a cítil se jak strašný pašák, protože se za takovou historku z Ilumu nemusel stydět, ať už ji vytáhne v jakékoliv hospodě. „A když si vezmu, že to byla jen zahřívačka před tour de pub, co jsme absolvovali o pár let později...”
„Za to jste taky kreténi. Se zdejchnete na tři měsíce a nebýt Wyrrgyho, kterého jsme vystopovali v truhle, tak jsme ani nevěděli, jestli jste naživu.”
„No tak, Jess,” usmála se vedle sedící Joyce, „chlapi prostě tropí kokotiny.”
„Já vim, však jsou to kokoti,” usmála se taky a nasála z tuby jesenku, „ale oni na to dost často zapomínaj.“
[„Navíc jsme si vás pak hned víc vážili, žejo,“] odmávl jsem babské řeči přítomných ženštin a pohledem sjel na Nevu jakožto osobu z velké části odpovědnou za to, že už není co pít. Je sice fakt, že my dva jsme na tom měli jakožto konzumenti podíl větší, ale to on snad mohl čekat, tak proč toho jako rovnou nenavařil víc?
Navzdory jisté suchosti situace jsme si však objektivně vzato neměli na co stěžovat. Přežili jsme dost ošklivou věc, většina se nás vracela domů a něco mi říkalo, že odteď už to bude všechno jenom horší. Možná ne hned, ale jednou jo.
[„Taky se tak těšíte domů?“] nadhodil jsem tedy, aby řeč nestála, a možná jsem trochu začal počítat, kolik by stála výstavba pivovaru v Raindale.
„Hrozně,” vydechla Jess a poslala dál jesenku. Sice to nebyl alkohol, ale sladké by mohlo udělat někomu z přísedících radost. První ji převzala Fosh, Simbu jeho mistryně vědomě přeskočila, protože by na nikoho jiného už nezbylo. „Zabrtníkujeme se a počkáme, než se to přežene.” Udržovala si naději, že se tak skutečně stane, a opřela se hlavou o rameno své fialové partnerky. „V takovýmhle blázinci by bylo hrozný vychovávat malou.” Posteskla si ještě.
„Není tu někde rádio?” začal se rozhlížet Neva, jako by nebyl tím, který by měl odpověď na tuhle otázku znát, „ať tu nedřepíme a nemusíme poslouchat jejich přiblblý patálie, než se domů dokodrcáme.”
„Chybí mi zahrádka,” mňoukl Rahm a v duchu se uklidňoval, že jeho automatické zavlažování zahrady neshořelo, a už se těšil, až si to vyřídí s plevelem, který za dobu jeho nepřítomnosti vyrostl a vrátí mu to za všechny klony, kteří stáli za vším tím chaosem.
[„Nestačil by ti skrček, kterej je jako to rádio chytrej?“] zkusil jsem děsně aktivně pomoci Nevovi, ale něco mi říkalo, že mi ten třeskutě humorný vtip úplně zkazí. To on totiž dělal rád, skrček jeden přemoudřelý.
[„A co takhle si zazpívat?”] navrhl Simba, když Neva rádio ne a ne najít.
„Na to jsem málo opilej,” zhrozil se Chlouppek a přemýšlel, že se půjde vysrat.
„Znám píseň přesně pro tento okamžik,” zaskřehotal Šedý Šum a Jess vyprskla smíchy tak, že si musel její táta protřít oči, aby vůbec viděl.
Vůbec jsem nechápal, čemu se Jessica směje, ale momentálně mě víc zajímala (a iritovala) přítomnost přemoudřelého skrčka číslo dvě. V tuhle chvíli jsem ostatně nepotřeboval koordinovat tok Síly mezi několika uživateli ani vytřít podlahu, a tak byla jeho přítomnost v jídelně spíš znepokojivá než cokoliv jiného. Pozitivní na tom vlastně bylo jen to, že jsem díky tomu nestihl vynadat Simbaccovi za debilní nápady.
[„O tom vůbec nepochybuju,“] ujistil jsem Šuma, zatímco se Chlouppek pokoušel vrátit si zrak, [„ale ani trošku mě to nezajímá, asi si radši půjdu lehnout.“]
Kajut by tu ostatně mělo být dost, i když v některých asi ještě budou kloni. Šílení kloni s uvařenými mozky, které by možná chtělo nějak něžně odpravit a vyházet z lodi, hmmm…
[„Nebo půjdu možná vyházet klony do vesmíru, ať se s tím nemusíme crcat doma.“]
„To se mi teda vůbec,” zamračil se ten chlupatější z šamanů. „Sice si to nezaslouží a vůbec nic necítí, ale vyfouknout je je kruťárna.”
„Ty seš mi nějak outlocitnej,” zašklebil se Neva.
„Taky si říkám, že je čistější a rychlejší je prostě poslat airlockem ven,” přiznala Jess.
„To ne, to je plýtvání organickým materiálem, crcat ho po vesmíru. Půjdou do země a zbroje budem mít aspoň na maškarní.”
„A kde bys je jako pohřbil, ty klonomile?” Chlupáč se na okamžik zamyslel, projelo mu hlavou, že by je mohli zahrabat v zahradě jako hnojivo, ale pak mu došlo, jaká kokotina to je.
„Víte co? Seru na vás, jdu na hazl. Když jste takový Jediové, nažeňte si je do airlocku sami a vyfoukněte je, dokud to nevidim.”
„Promiň, že jsem ti říkal potrate, měl jsem ti říkat paladine. Pche, to snad není možný, jakej je to vůl. Prej pohřbít.”
[„Jestli nevíte, co to na vás ukazuje, tak jste prej jednička,”] přetlumočil dobrácky Simba, co strejda na skrčka ukázal, a citlivka se zatím zvedl od stolu a vyrazil najít nejbližší záchod.
Do proběhlé výměny názorů jsem se nezapojil vesměs proto, že jsem sám dost dobře nevěděl, na kterou stranu se přiklonit. Návrh, že klony vyhážeme do vesmíru, z mé strany padl vysloveně proto, že to byla nejjednodušší možnost, co mě zrovna napadla. Dál jsem nad tím nepřemýšlel.
[„No, pravda je,“] zabrumlal jsem tedy krátce poté, co se Chlouppek zvedl, [„že pár těch brnění by se klidně hodit mohlo a že v hyperprostoru ještě nějakou dobu budeme.“]
Přirozeně mi pak pohled padl zpátky na Nevu, který byl v posledních hodinách tak přínosný, že si zasloužil speciální úkol.
[„Takže máš bojovej úkol: vymyslet něco humánního a zároveň ekonomickýho, co se dá použít. Koho jiného než tebe by mohlo napadnout něco geniálního, žejo?“] Nebýt toho dodatku, asi by mi ukousl nos, ale naštěstí jsem zavčas zahrál na jeho ješitnost a bylo po problému, alespoň pro tuto chvíli. Okamžitě začal mrmlat něco o tom, že ještě před pár hodinami jich pár chtěla svlékat Mia, tak třeba to ještě pořád platí, ale než přešel k výpočtům, kolik antihmoty by nám sežralo jejich pálení v reaktoru, už jsem ho přestal poslouchat.
[„No, a já jdu taky srát,“] oznámil jsem jim, protože je to určitě hrozně zajímalo, a vyrazil si taky najít nějakou tu budku. Pár by jich tu snad být mělo, když tu jeden čas sloužilo přes sedm tisíc klonů.
-
Wyrrgy dorazil na Miu Leptonis IV. Bylo hodně pozdě, přistál v docích a zamířil k Zelenému lampionu.
Bouchal na vstupní dveře, dokud mu ospalý duroský barman Ringo neotevřel. Duros byl zprvu nepříjemný, ale protože Wookie znal, pustil ho dovnitř.
Pozdravil a poprosil ať ho ihned spojí s jeho šéfem.
Ringo sice remcal, že kdyby byl na planetě, tak by v tuhle hodinu byl na baru, ale i tak vytočil linku zrzavého chlebodárce a demonstrativně ji nechal nějakých pět minut vyzvánět.
Když už se zdálo, že nikdo není doma, ozval se podrážděný hlas unavené Arkarianky, která si nejspíš před okamžikem užívala těhotenskou nevolnost.
Nehleděl na to a rychle se zeptal, jestli už se Champbacca vrátil. Nina na druhé straně linky jen zakroutila hlavou, že o ostatních zatím nic neví a pak se ozval hrdelní zvuk a náhlé ticho. Nezbylo mu nic jiného než čekat, až, či jestli se ostatní vrátí. Wyrrgy poprosil Durose, ať mu udělá pořádný nerfi steak a usadil se ke stolu.
Ringo zamrmlal, že je v hospodě a ne v jídelně, představil si, jak ho zrzek souhlasně poplácal po rameni, ale protože se tu sem tam objevil i jeho vykutálený syn, byl na podobné věci aspoň trochu připraven. Z mrazáku vytáhnul pizzu, hodil ji do trouby a houkl na nezvaného hosta, ať si ji pohlídá a šel spát.
Když se místností rozprostřela vůně jídla, bylo jasné, že je pizza připravená k pozření. Najedl se a kromě něj byl lokál prázdný. Samota ho znervózňovala. Myšlenky na to, že neví, co se stalo s ostatními na Kashyyyku, drásaly jeho mysl o to vic, a tak se stres z posledních několika dní projevil naplno. Svaly po celém těle se roztřásly. Neklid mu přerušilo pípání jeho jediského velitelského komunikátoru a zpráva.
Spustil ji.
Poté co si vyslechl zprávu mistra Kenobiho byl rozrušený ještě víc, protože mu vše začalo dávat smysl a jeho teorie se víc stává realitou. Rozbušilo se mu srdce, uvnitř jeho hlavy vyvěral na povrch vztek. Bohužel se jím nechal unést. Vztek se proměnil v energii. Energie se proměnila ve vlnu, která vylétla z jeho těla a rozmetala nábytek v Lampionu na třísky.
Dopotácel se do rohu místnosti a posadil se tam.
Po chvíli vtrhl do Lampionu nasraný Jeff s blasterem v ruce.
„Co je to tady krucinál za cirkus?” rozkřičel se ale jeho běsnění utichlo, když holovizor znovu od začátku pustil záznam. Samozřejmě až po nějaké té sarkastické hlášce, kterou si ani po převýchově nedokázal odpustit.
„Tady mistr Obi-Wan Kenobi...”
Když si vyslechl celou zprávu, otočil se na patě a došel k baru. Po nějaké chvíli se vrátil, mlčky přisedl k Wyrrgymu a dal mu druhou z lahví alkoholu, které přinesl.
***
O dvaadvacet hodin pozdeji…
Stále seděl v nejtemnějším rohu Lampionu. Pohled upřen někam do dáli skrz hologram mistra Jedi Kenobiho. Hologram se stále promítal z komunikátoru odhozeného opodál na zemi. Kolem něj leželo několik prázdných flašek.
Matně si vzpomínal, že ho Ringo chtěl před pár hodinama vyhodit a začít bar uklizet. Wyrrgy sáhl do kapsy bandalíru a hodil Durosovi do náruče několik čipů s tisíci kreditů. Se slovy “z technických důvodů na několik dní zavřeno”.
Duros pokrčil rameny a odešel, patrně informovat o hostovi majitele.
Teď tu Wyrrgy seděl v bdělém stavu sám. Jeff, který mu v alkoholovém dýchánku dělal mlčenlivého společníka, měl na drátě Ninu a vysvětloval ji, že tu žádné holky na rozptýlení nemají..
Venku slyšel kroky a hlasy, ale bylo mu to úplně jedno.
Otevřely se dveře.
Zpráva se za posledních několik hodin přehrála snad tisíckrát, teď zas a znovu od začátku.
„Tady je mistr Obi-Wan Kenobi. S politováním oznamuji, že jak náš řád Jediů, tak i Republika padly a temný stín Impéria se zvedl na jejich místo. Tato zpráva je varováním a připomínkou pro všechny přeživší Jedie. Důvěřujte Síle. Nevracejte se do Chrámu. Doba tomu již nepřeje a naše budoucnost je nejistá. Vyhněte se Coruscantu. Vyhněte se odhalení. Zůstaňte v utajení... ale buďte silní. Každý z nás bude podroben zkoušce: naší důvěry, naší víry, našeho přátelství. Ale musíme vytrvat a věřím, že se objeví nová naděje. Ať vás Síla navždy provází.”
Otevřenými dveřmi dovnitř jako myšohryz vystřelila první Jessica a byla připravená na cokoliv.
Zpráva od Ringa, že jim někdo demoluje hospodu, byla dalším hlubokým šrámem posledních pochmurných dní a nehodlali to nechat jen tak.
Hned za ní se se lvím mňouknutím přivalil Simba v nemotorném kotoulu a za ním jeho táta se strejdou, kteří kvůli poslednímu doušku přídělovice před více jak dvaceti hodinami měli v očích smrt.
„Co se to tu kurva stalo?”” nevěřícně rozhodil rukama Chlouppek a podíval se po rozlámaných stolech a židlích nahrnutých u zdí a nevěřícný pohled si vyměnil jak s Champiem, tak s Ringem. Ten pokrčil rameny, napil se rumu a ukázal do temného rohu, kde byl původce celého neštěstí.
Když se nám během přistávání ozval Ringo s tím, že nám někdo v nepřítomnosti začal rozbíjet domovskou hospodu, napadlo nás nejspíš všechny to samé: že když si toho kripla podáme a pověsíme ho za uši do průvanu, možná nám to po událostech posledních dní trochu zlepší náladu.
Nenechal jsem však temnou stranu cloumat svým majestátem a při výsadku jsem se zařadil pěkně dozadu, ať si tu hlavní srandu užijí mláďata. Pouze jsem si připravil světelný meč, trochu se uvolnil, kdyby tím neznámým vandalem náhodou byly klony nebo něco podobně vypečeného, a pak už jsem následoval ostatní.
Vpád do hospody by byl přímo ukázkový a ačkoliv byla Síla po všech těch nedávných narušeních relativně klidná, stejně jsem po vzoru mladších členů přepadové jednotky zapnul meč. Uvnitř to vypadalo, jako by tam vybuchl granát, ale Ringo za barem vypadal v pořádku, jen poněkud otráveně. Očividnou otázku položil jako první Chlouppek, ale protože byl přítomen i pan Breen, mohl jsem se s jednou vytasit i já.
[„A kdo je ten úplně cizí člověk na baru?“]
A Simbacca, protože byl dobře vychovaný, samozřejmě odpověděl zcela správným [„kdo?”], čímž byla celá věc uzavřená a mohli jsme se věnovat pohromě.
Wyrrgy vůbec nereagoval. Stále civel do dáli. Silou si přivolal jednu z flašek opodál a pořádně si loknul.
Pohled do rohu, kam ukázal barman, dal všem vědět, že vandalem není nikdo jiný než jejich slovutný nabíječ trebuchetu. Ožralý jak čolek v takovém tom stavu, kdy je ho ostatním líto a nechtějí s dotyčným zabřednout do konverzace, protože by jim vyprávěl strašně smutný životní příběh a oni by museli poslouchat.
„Seš v pořádku?” hodlala se obětovat Jess, protože v ní byla ještě špetka Jediho, zandala meč a přistoupila k němu blíž. Simba měl meč stále připravený, rozhlížel se a kontroloval všechny temné kouty před dalším případným nebezpečím. Byl profík mezi krotiteli duchů, o tom žádná.
Její otázka vyzněla naprázdno, Wyrrgy na zvuk jejích slov reagoval jen mírným vykoulením oka jejím směrem, ale místo odpovědi se snažil rozluštit záhadu, jak je možné, že z lahve nic přes víčko neteče.
Fosh raději odvrátila zrak dřív, než se v něm probudí jeho bestiální síla a hrdlo ukousne, a poprosila Joyce, jestli nemůže pokračovat domů. Její mistryně to bez okolků odkývla a Nautolanka i se zbytkem těch, co chtěli (nebo v Jeffově případě museli) taky, vyrazila k tajnému metru. Chlouppek se otočil na Champieho, rukama naznačil u své hlavy jelení rohy, což byl signál, aby nalil konkrétní alkohol, a přiblížil se ke svému ožralému bratranci.
„Hoď to za hlavu, kámo. Neklapalo by vám to. Navíc je mrňavej a zelenej a bídák, že ti dal košem! Už teď toho lituje, ale nesmíš se dát ukecat. Ochutnal, ale zaváhal, tak ať trpí!”
Jakmile byla odhalena skutečná identita vandala, protočil jsem panenky a chtěl jít spát. Věšení do průvanu teď přeci jen nevypadalo moc pravděpodobně a boháč Wyrrgyho formátu si nejspíš mohl dovolit sem tam zdemolovat cizí hospodu, tak proč do toho zabředávat, že? Bohužel se ukázalo, že jsem Jessicu vychoval až moc dobře, protože se začala zajímat, a pak už bylo blbé jen tak teatrálně odejít společně s Fosh, Jeffem a ostatními.
[„Jo,“] souhlasil jsem s Chlouppkem a šel pro ten speciální ročník žížalovice, co jsme používali na mazání paměti úředníkům z berňáku. Nevěděl jsem tedy přesně, o jakém zeleném štramákovi to mluví, ale hodně by to vysvětlovalo. [„Každopádně ten bordel tady platíš ty, ne on,“] ucedil jsem cestou, protože jestli jsem něco nesnášel, byli to emaři, co se neumí ovládat, tak.
Rozruch se přiblížil. Wyrrgy zaostřil a rozpoznal Jess. S problémy se postavil na nohy. Chytil rusovlasou do náruče objal ji a prohlásil.
[„Ahoj… kočko, ty šiješ?”] opilecký zašišlal a pohladil ji po vlasech. „Sen rád holka...”
Postavil dívku na zem. Zaostřil na chlupatou věc za ní. Když rozpoznal Chlouppka, vrhnul se k němu. Chytil ho a pořádnou silou ho objal.
[„Ty si to zvládnu?”] a plácal Chlouppka radostí silou do zad. „Jeee … jak já jsem rad.”
„Taky tě rád vidím,“ vrátil mu poplácání a možná i na chvíli zavřel oči. Když se viděli naposledy, myslel, že to je naposledy. Nepochyboval o tom, že to Wyrrgy celé přežije, ani v Síle necítil, že by s ním bylo něco zlého, ale naprosto se na ni spolehnout nemohl, jak byla rozrušená.
Nevěděl jak dlouho Chlouppka objímal. Zaostřil na další chlupatej objekt, který se k nim blížil.
Pustil jednou rukou Chlouppka a přitáhl k sobě Champieho a oba dva objal.
[„Vy šijete já sem tak šťastnej!!!”]
Určitě byl šťastnější víc, než půlautista Champie, který takové projevy náklonnosti vysloveně neměl moc rád a nebránil se patrně jen proto, že měl v ruce drahocenný mok, který by tak mohl vylít.
Pak je oba od sebe odtáhl.
[„Jsme pičusové! Všichni!”] podíval se do očí Chlouppkkovi.
[„Chápeš? … Ten parchant z nás všech dělal pičuse!!!”] podíval se na Champieho a pokračoval.
[„Seděl si tam na výsluní!!! Usměvavou tvarickou si házel kolem… a z druhý strany nám všem zabodoval nůž do zad? … celou dobu z nás dělal pičuse… “]
Otočil se na Chlouppka. [„Víš, jaký to bylo? Ta zloba a temnota co z něj salala… kdybys tam byl pochopíš to!!”]
[„A víš co nakonec voni?”] udělal dlouhou pauzu a střídal pohledy z Chloupka na Champiho.
[„Voni jak ty největší pičusové mu ještě jásali!!!”]
Chlouppek si vyslechl jeho mudrování, napil se žížalovice a podal ji k dolití. Děkovně kývl na Jess, která hromotluka něžně chytla za ruku a znova posadila na zem. Konejšivě ho hladila po spánku a stejně jako všichni ostatní přemýšlela, co znamenají jeho slova.
„Myslíš Yodu? Říkal jsem ti před chvílí, ať ho hodíš za hlavu. No neříkal?“
[„Mluvil jsi o mrňavým zeleným bídákovi, strejdo.“]
„Přesně.“
„Žerty stranou, co se stalo?“ umlčela je Jess a starostlivě se zadívala na zasmušilého chlupáče a kopla do sebe podaný kalíšek.
Nepopírám, že když mě začal objímat nejsilnější a nejchytřejší Wookiee ve vesmíru, který momentálně blábolil ještě víc než obvykle, zas tak dobře mi nebylo. Kdyby mi předtím nerozflákal hospodu, asi bych to přetrpěl snáz, takhle jsem se pokoušel kontakt zkrátit na nezbytné minimum, ne že bych snad měl proti té bestiální síle šanci.
Ale žížalovice jsem nevylil ani kapku, což bylo hlavní.
Když pak Wyrrgy vybrumlal svůj dojemný příběh, přímo se nabízelo zabručet, že pičus je jenom on, ale i nadále jsem se udržel a jen útrpným pohledem přejel trosky docela drahého nábytku na míru. Měl velké štěstí, že archivní láhve s lepším chlastem nebyly vystaveny v lokále, nýbrž vzadu ve skladu, protože kdyby rozflákal jednu z nich, tak z něj asi vypálíme náhradu.
[„Jo, vylej si srdíčko,“] zavelel jsem tedy poněkud nepobaveně a doléval Chlouppkovi a své učednici, protože jiní přítomní měli buď už dost, nebo byli nezletilí, [„a až si ho vyleješ, tak přijdeme něco rozflákat my k tobě, jo?“]
W:
[“ Co? Kusuj s tím Yodou furt. Ten z Kashyyku dostal.”] Zamracil se, pomocí síly se snažil pročistil hlavu od alkoholu aby se mu lépe myslelo. [“A možná i z Coruscantu”] Nadechl se a pokračoval.
[Neee! Chrám je v prdely! Republika je v prdeli!
Neexistuje nic! Voni mu za to ještě tleskali.”]
“Uklidni se, stejdo. Pomaleji,” pobídla ho Jess, protože nepobírala, co se jim snaží říct..
[“Neslisite tamhleto?” Machnul rukou směrem ke stále se přehrávajícímu hologramu a zavostril na Jess “ Poskej … Vysvětlím … Woa mi říkal že rada má důkazy že CIS a Dookua z povzdálí řídí někdo další. Nějakej Darth Sidious. CISaky na voko vedl Dooku, ale ve skutečnosti prej tenhle Sidious.”] Vysvětloval ucitelskim hlasem. [“A celou dobu si z nás všech dělal loutky. Rada měla pravdu CISaky fakt ten Sidious vedl!”]
Zamyslel se.
[“Dostal jsem se na Coruscant. Sešel se s Yuurou. Teď je mrtvej. Vše je v prdely. Všichni co byli v chrámu Jedi jsou mrtví. Zaútočili na všechny Jedi po galaxii, možná jsou vsici mrtví!”]
Odmlčel se jakoby hledal slova.
[“ Byl sem tam byl sem v senátní rotundě ...Cožpak se to k vám nedostalo? Republika neexistuje! Teď žijem v imperiu a nahoře sedí Císař.”] zamzoural a dopověděl větu
[“Zblbnul nás všechny! A voni mu za to tleskali!”]
CH:
„Takže Yoda Kashyyyk opustil,“ pokoušel se shrnout jednoduše, co jim opilý Wookiee pověděl.
„Byl jsi na Coruscantu, sešel se s Yaruou, který je mrtvý. Všichni v Chrámu jsou mrtví, možná jsou všichni mrtví. A za všechno může ten šášula…“
[„Na mě nekoukej, já tomu jeho brumlání nerozumim ani když je střízlivej,“] ohradil se Champie, u kterého hledal pohledem nápovědu.
„Sidious,“ vzala to za něj Joyce, která asi dávala větší pozor.
„Sidious,“ dokončil svou rekapitulaci.
„Když na chvíli zmlknete, tak uslyšíte Kenobiho,“ ukázala Jess na holoprojektor.
[„Kenobi je ten moula?“] vzpomněl si Simba, že to jméno od mistryně i táty už párkrát slyšel.
„Takže je to tady?“ podíval se Chlouppek znova na Champieho, který mu předával další rundu a ani nemusel říkat nahlas, že má na mysli vizi z holocronu Darth Nihiluse.
Ch#2:
[„Vypadá to tak,“] vypadlo ze mě trochu vážněji než předtím, stále ovšem notně nepobaveně. Zbytky naděje, že se jedná jenom o nějaký hodně špatný vtip, vzaly za své a všechny teorie z Kashyyyku a zprávy zachycené cestou domů na Holonetu se potvrdily. A mě to kupodivu netěšilo ani trochu, protože jsem neměl komu se vysmát do ksichtu, že jsem to říkal.
Možná tak tomu Yodovi, u nějž to ale nikdy nebyla taková sranda, nebo Winduovi, který s mým štěstím nejspíš přežil taky.
[„Ale tak zásob máme dost, jeho s trochou štěstí zase brzo sundaj, tak jdem uklízet, ne?“]
Pokud to ještě nepochopili, tak ano, ten bordel kolem mě točil víc než vyhubení Řádu, protože tomu zabránit šlo.
[„Dik to říkám! Sidious!“] promnul si spánky. [„S Yaruo sem byl v rotundě. Bylo to šílený. Celej senát byl pod jeho vůlí… Celej senat byl prosaklej temnou stranou síly... kolem něj salala temná strana Síly… z něj primo z něj salala temnota …”] odmlčel se a pak pokračoval. [„On se všech Jediů zbavil, nemusel se už skrývat. Zblbnul nás všechny… i celou galaxii… a oni mu v senátu za to tleskali.
Kdyby jste viděli ten jeho triumfální výraz… Šílený!”]
Promnul si oči a pokračoval.
[„Vsichni pod jeho vůlí mu tam tleskali, když se Palpatine sám prohlásil císařem... Palpatine je Darth Sidious!”] zavřel proslov a čekal na jejich reakce.
„Snad Tyrnis…“ špitla šeptem Jess a na sucho polkla. Champie jí obratně podal panáka, takový je to empatik.
„Nebyl v Chrámu a přežil to,“ dokončila Joyce tak sebejistě, že Jess nemohla pochybovat, jestli je to pravda. Byla jí za to vděčná, ale i tak do sebe toho panáka otočila, ani nemrkla.
Chlouppek si mnul chlupy na bradě a zamyšleně položil otázku, která se nemusela zdát tou nejdůležitější, ale jemu vrtala v hlavě.
„Byl jsi s Yaruou, kterého pak zabili. Šli i po tobě? Použil jsi k jeho kontaktování nějaký terminál, použil jsi své pravé jméno?“ Byl sice opilý, ale musel z něj vydolovat odpověď.
[„Nejdeme, aha,“] odpověděl jsem si otráveně sám, vida, že mají dramatičtější věci k řešení, a šel si pro smeták.
„Jeden mi taky přines,“ houkl za ním, když už pro ně šel.
[„Chápete? Von to celé řídil x let. Všechny nás zblbnul! Jako kancléř vládl republice! Všichni mu to žrali! A na druhé straně skrytě vládl separatistům! Udělat zmatek, a pak svrhnout starej řád. Všechno svést na Jedie, a chytit se moci! Tomu říkám geniální hlava!”]
Asi na něj nevěřícně civeli co to furt mele, a asi jim připadal jak blabolici blazen… Byl hodně naštvaný.
[„Aha to už jsem asi říkal co?”] hledal v paměti na co se ho Chlouppek ptal…
„Jo a na něco jsem se ptal.“
[„Jo použil sem pravé jméno, abych se k senátorovi dostal. Myslíš, že by se setkal s někým koho nezná?] přemýšlel dál. [„Jo před schůzkou jsem použil veřejný terminál. Vzal mě na zasedání senatu. Po projevu v senatu a vyhlášení impéria, jsme zašli s celou wokieeskou delegací do tamního baru. Řekl jsem mu své podezření… Nevím někdo nás možná slyšel. Rozloučili sme se. Uz sem byl daleko, ale všiml sem si že klonové komando obstoupilo Yarua a wookie delegaci. Došlo k potičce a kloni spustili palbu.
Asi po mě asi šli, jako po všech wookie. Ale zmizel sem jim. Dostal se do doků a vypad z Coruscantu.”]
„Kdyby nás tam měli…“ vyměňovala si Jess pohled se Simbou.
[„Tak bysme toho Sidiouse prokoukli, už dávno, viď?“]
„O tom nepochybuju,“ zavrčela a v duchu cítila iracionální vinu za to, že se to stalo. Se Sithy měla se Simbou větší zkušenosti než kdokoliv jiný z Chrámu a byla si jistá, že kdyby ho viděla se Simbou osobně, měla možnost se na něj podí… coby kdyby.
„Champie, ser na koště a pojď sem,“ houkl Chlouppek na kolegu.
„Myslíš, že ho mohli sledovat?“ odtušila Joyce, co se mu honilo hlavou.
„Nevím, ale nemůžeme nad tím mávnout jen tak rukou,“ pokrčil rameny, „ví o něm, že proletěl blokádou, že se sešel s Yaruou, a když počítali mrtvý, tak přišli na to, že jim jedna vopice chybí. Jestli ho někdo, kdo neměl, slyšel, že z Palpatina cítil temnou stranu, tak je v pěkné bryndě. Brnkni, prosím, Nevovi, ať zjistí, jestli za posledních třicet hodin nevystoupil nad planetou z hyperprostoru někdo podezřelý.“
„Dej mi chvilku,“ pravila, došla k horké lince a začala se shánět po Aleenovi.
„Díky, Joyce.“
„Čím dýl tu je jeho loď, tím hůř,“ povzdechla si Jess a stále držela strýčka za ruku, „i když kvůli jednomu chlupáčovi by si teď nedělali škodu, ne?“
Jen rozhodil rukama, protože nevěděl, a podíval se na Champieho, který se vracel se dvěma košťaty.
Těžko říct, kdo přesně že to na Wyrrgyho asi nevěřícně civěl, ale já to rozhodně nebyl. Já ho například při hledání koštěte prakticky neposlouchal a Simbaccu taky víc zaujalo zjištění, že rozbití stolů odhalilo několik zapadlých oříšků z Reythy, které ležely na zemi a nikdo se o ně nehlásil.
[„Ti dám ‚ser na koště‘, holomku,“] cedil jsem skrz zuby, což zní v shyriiwooku fakt hodně divně, a to vlastně aniž bych chtěl, [„takhle to přesně začíná, nejdřív se někdo vysere na koště, nezamete, politikem se stane nějaká svině, pak se to bude stupňovat, stupňovat a stupňovat a jsme tam, kde jsme byli...“]
Protože jsem ale nechtěl mektat sračky, které nikoho nezajímají, zase jsem tu tlamu zavřel a po chvíli skutečně našel dva smetáky, které vztek přítomného pana obchodníka kupodivu přežily. A shodou náhod to bylo zrovna ve chvíli, kdy si mě pohledem našel Chlouppek a Jess se očividně na něco ptala.
[„Já bych to nerad riskoval,“] přiznal jsem bez obalu a váhal, jestli to druhé koště radši nehodit po opilcovi. [„Máme kliku jako z prdele, že jsme z Kashyyyku utekli jen s jedinou ztrátou; jestli nás kvůli němu teď, když už jsme relativně v bezpečí připravený základny, najdou, tak budu fakt nasranej. Nemůžeme ho poslat domů za ženou? Určitě se po něm už shání.“]
Jo, to bylo podlé, ale kdyby zametal, nemuselo se mu to stát.
Wyrrgy se stále natahoval po Síle. A cítil se víc a víc střízlivější a hlava mu lépe pracovala. [„Nemůžu vám zaručit, jestli mě sledovali nebo ne,”] pozdechl si Wyrrgy.
[„Možná v tom stresu jsem si sledování v hlavě vykonstruoval. Nevím.”] Podíval se do očí Jess. [„Na Coruscantu byl šílený chaos, hlavně po vyhlášení Impéria a údajném rychlém konci valky. Planeta slavila.”]
Usmál se.
[„Pokud se můžu spolehnou na štěstí. Z planety jsem zmizel tak rychle, že minimálně by mě nestačili sledovat. Nestačili by na loď namontovat sledovací maják.”]
Poklepal si na nos.
[„Nezapomeňte … navíc náš cech má pár triků, jak některé soustavy proletět nepozorovaně. Postaral jsem se aby mě sem nikdo nevystupoval.”]
„O tom nepochybuju, bratranče,” souhlasil Chlouppek, ale i tak se nezbavil pochyb. „Jde mi spíš o to, aby si tebe a tvou loď co nejméně spojovali s tímto místem. Musíme pryč, hned.” Podal mu ruku a pomohl mu vstát.
„Neva hlásí, že nic podezřelého se nestalo, ale citovat ho radši nebudu, jsou tu nezletilí,” nahlásila Joyce, co zjistila.
„Super, poletíme na Nar Shaddaa a chvíli tam pobudeme. Můžete zatím napíchnout databázi doků a zjistit, co tam o Wyrrgyho zastávkách mají, jestli to není něco podezřelého, co by mohlo někoho, koho nechceme, donutit tu zbytečně slídit? Já zjistím, co mají na mě a Jess, přeci jen, naposledy jsme byli na Agleru a neodletěli jsme z něj, tak jestli nejsme třeba mrtví, což by se náramně šiklo. Nechcete něco přivést? Asi pak zůstaneme nějakou dobu zakopaní, tak to bude na nějaký čas poslední možnost.”
[„Novej nábytek?“] uteklo mi zcela bez přemýšlení, nicméně vesměs jsem na tom netrval. Odmetl jsem hromadu třísek kamsi do rohu, ladně si koště přehodil přes rameno a vypadal trochu jako čaroděj, co jde hrát nějakou absurdní míčovou hru. Jenom chlupatější.
[„A možná nějakej pivní speciál, těch není nikdy dost, jinak mě nic nenapadá.“] Ostatně destilační kolonu jsem měl už nainstalovanou nějakou dobu a i jinak jsme se na podobný scénář připravovali už bezmála tři roky. Teď bylo hlavní rychle exportovat nestabilního uživatele Síly, než napáchá další škody.
[„Potřebuješ něco na cestu?“] zeptal jsem se ještě a byl tím myšlen nejen inventář neživý, ale i studenti a učitelé.
[„A já jako letím taky?”] Hodil Wyrrgy do éteru a mzoural po hospodě.
Trochu se zastyděl co s ní provedl.
[„Za ten bordel se omlouvám Mistře Champbbaco. Ty kredity co sem dal barmanovi na opravu budou stačit?”]
„Kvůli tobě na ten výlet letíme, bramboro,” poušťouchl ho před sebou směrem ke dveřím.
„Nepotřebuju nic, díky,” otočil se na Champieho, „zkusím být nenápadnej a za týden se vrátit. Kdyby něco, zavoláme si.” Naznačil rukou telefonní sluchátko u ucha.
„Dávej na sebe pozor,” připomněla mu Jess a rozloučila se s ním.
„Jo, já vím,” odbyl ji, protože dávat na sebe pozor mu šlo.
Netuše, jak moc sarkasticky myslí opilec toho svého mistra, věnoval jsem mu jenom jeden ze svých pečlivě procvičovaných pohledů vyhrazených pro rozšafné zbohatlíky, co si myslí, že si díky penězům můžou dovolit úplně všechno. Dokonce jsem se ani neptal, kolik že Ringovi vysypal, předpokládaje, že se jako rozený obchodník moc nepředal.
[„Fajn,“] přikývl jsem tedy na Chlouppka, jenž Wyrrgyho začal popohánět dřív než já, a i když bych mu tím smetákem vlastně docela rád pomohl, zdržel jsem se pro jednou provokací. Ono se to koště totiž mohlo brzy hodit.
[„Užijte si to tam, my jdeme zjistit, jestli ještě máme kde spát, nebo už školnice porodila a změnila celou jeskyni ve svou líheň...“]
A po rozloučení jsme vyrazili na metro, já osobně s plánem prospat minimálně následující tři dny.
-
Vyšťouchnout Wyrrgyho dveřma ven nedalo moc práce jen proto, že se nechal. Na hlavu jim někdo začal hned lít z nebeské konve, jak tu bylo dobrým zvykem a Chlouppek se ve futrech ještě stihl otočil a chytit od Champieho hozenou lahev zelené. Zrzek se obával nejhoršího a chtěl předejít nepříjemné situaci, kdyby se ukázalo, že na Wyrrgyho lodi není vůbec nic k pití.
Demonbacca mu na oplátku šťastně zamával a neohroženě vyšel na ulici. Než došli na křižovatku k cukrárně, byli mokří jak suchozemský krysy. Pro Chlouppka nemělo smysl si s sebou brát moc věcí. Zaprvé si toho s sebou z Kashyyyku moc nevzal, zadruhé mu bohatě stačil Nevou opravený omni-tool. Vystřelovací kotvičku, dejchátko v brašničce na opasku nebylo takřka třeba zmiňovat. To byla základní výbava. Světelňák nechal raději Jess.
Pončo z Kashyyyku mu Joyce po cestě sice přeprala, ale stejně potřebovalo dost zašít, takže zůstalo u Jess, která ho předá Yari, k opravě.
Prošel největší louží, která v cestě byla a až těsně před cílem na bratrance promluvil.
„Číms přiletěl?“ zabočil do haly doků a pozdravil kolem jdoucí tetku, které před rokem s Champiem opravoval střechu, kterou jí propadli do obýváků, protože opilý dělali opičárny a lítali po barácích.
Cítil z bratrance, že ho reakce posluchačů v Zeleném lampionu vůbec neuspokojila a nepřestane s neustálým omýláním jeho zjištění, dokud se s ním někdo nepustí do hloubkové analýzi. Doufal, že vystřízlivěl natolik, aby to vydržel, než nastoupí na loď a nezačne nahlas rozprávať o Sithech a jim podobné havěti před civilisty.
Nemusel mít starost. Wyrrgy se z alkoholové opice dostával rychleji a rychleji a samozřejmě mohl vděčit Síle, protože si ji stále volal na pomoc.
Byl podrážděný, protože si připadal jako by těm všem v Lampionu bylo vlastně úplně jedno, co se tam v galaxii a hlavně na Coruscantu stalo.
Potřeboval to s někým probrat, s někým, koho to bude zajímat. V tuhle chvíli byl po ruce jen Chlup. Nevěděl, jestli to zrovna s ním má znova probrat, když v Lampionu zareagoval jak zareagoval.
Nejhorší na tom bylo, že vlastně s nikým, krom lidí z enklávy na Miu Leptonis IV to ani probrat nemůže. Pokud měl pravdu, tak jejím šířením by mohl ohrozit víc a víc lidí.
Tak trochu se modlil, aby tohle byl spíš výmysl jeho bujné fantazie. Jenže čím víc nad tím přemýšlel a dával si různé indicie dohromady a navíc co z Imperátora citil, bál se, že to pravda je. A možná to aspoň s Chlupem zkusí znova probrat.
[„Cožpak nepoznáš Tesáka?”] nevrle ukázal na svou loď. [„Počkej vypnu zabezpečení.”]
„Eee?” ukázal prstem nejdřív na první loď a pak na druhou, které tam kotvily, a vypadal jak chlupatý otazník. Naštěstí jak Wyrrgy řekl, tak konal a brzy byli na palubě té ošklivější, ale pro jejich účely vhodnější lodi.
„Potřebuješ mojí pomoc se startem, nebo mi řekneš, kde tu máš pivo?” zamířil podle šestého smyslu do kuchyně a začal zkoumat ledničku.
Wyrrgy zalezl do kokpitu a vsoukal se do pilotního křesla.
Chodbou se do kokpitu také vplouzil rodinný droid D-9, který zaujal své klasické místo kopilota.
[„To je první co tě zajímá? Zase chlast?”] oboril se rozmrzelý Wyrrgy. [„Ne díky! Dee-nine to se mnou zvladne!”]
„Aby ses neposral,” ucedil do ledničky a když vytáhl hlavu, měl v ruce jen vaječňák. Pivo bylo k nenalezení. Prohlédl si lahev se žlutým nápojem v jedné ruce a lahev se zeleným v druhé. To půjde.
[„Asi poseru tebe!”] zařval dozadu do lodi.
Zapnul motory a za pomoci D-9 vystoupal z přístavu a zamířil do atmosféry. Ohlásil přístavu odlet. Loď prolétla atmosférou a za pár chvil se dostala z planetární gravitace. Wyrrgy zmacknul páčky hyperpmotoru a loď vplula do hyperprostoru. Až pak vešel do kokpitu konečně i Chlouppek, v ruce kýbl na vytírání a v něm přelité obě lahve. Usedl do volného křesla a kýbl si dal do klína.
„Hmm.”
Wyrrgyho nevrlost vzrůstala. Celá situace v Lampionu a vlastně i dění několika posledních dní na něj doléhalo.
Nevrlost se prohlubovala ve vztek.
[„Hmm… co?”] procedil skrz zuby. [„Nesnáším ten tvůj cynizmus!”]
„Přemýšlím, jak to budu pít…” zamyslel se na okamžik, pak pokrčil rameny a upil přímo z kýble. „Je ti dobře? Zdáš se, že seš v nervu.”
[„Ty jo, ty si ale všímavý! Já v nervu? Ne, proč?”] zavrcel. [„Všechno je v pořádku! Neprožil sem poslední dny stres. Já sem silnej překousnu všechno přece!“] se sarkastickým tónem máchal rukama kolem sebe.
[„To, že po mě střílej a de mi o kejhak to překousnu! Během života po mě stříleli tisickrat.To, že střílej po mých nejbližších je horší, ale to nějak zvládnu taky.”] stupňoval naštvaně hlas.
„Au.“
[„Jo, já vlastně zvládnu cokoliv! Možná mě trochu sere, že Woa a rada Jedi měli pravdu. Že tu byl nějakej Sidious, že tohle celý řídil. Možná mě trochu sere, že ten Sidious je možná Palpatine a dělal si z nás prdel. Možná mě sere, že to je jenom můj blud a výmysl mé fantazie. Možná mě to sere tak moc, že bych to nejraději vykřičel do celé galaxie! Možná mě sere, že kdyby to byla pravda a já to udělal, že všechny co mám rád tím ohrozim!“] na chvilku se ztišil. [„… kdybys věděl, to co já… kdybys tam byl…”] a pak zas pokračoval.
[„Ale víš co mě sere nejvíc? Že ti jediní, kterým to můžu říct. Tak zareagujou, jako by je to nezajimalo!”] bouchnul rukou do přístrojové desky. [„Dobře, aspoň Jess to trochu zajímalo! Možná měla raději letět ona!”]
„Bů-hů, a to jsem prý já ten, co nemá empatii. Co po nás chceš? Ty děti přežili Kashyyyk a jednoho z nich tam museli pohřbít. Potřebujou vydechnout, než začnou pobírat tíhu galaktickopolitické situace a že se třeba do konce života budou muset skrývat a kdykoliv opustí naší díru, tak jim bude hrozit, že je někdo práskně a vodstřelí.
A my dospělý se musíme tvářit, že to máme aspoň trochu pod kontrolou a víme, co děláme. Nemůžeme si dovolit hlasité zděšení a paniku. Ty to privilegium máš, my před nimi ne.
Chladné přijetí tvých zpráv je výsledkem toho, že o vyhlazování Jediů víme už od mýtiny a pocítili jsme to na vlastní kůži, když nám málem popravili Jess a zachraňovali jsme Woallca, takže měli všichni čas to zpracovat. Jediná novina je tvé podezření na Sitha, protože o Impériu jsme se doslechli už při naší plavbě sem.
No co koukáš? Ano, tvůj kamarád žije, ale nebýt Lempixe s Fosh, tak to spiknutí nepřežil a to o něm Champie věděl a připravoval se na něj už víc jak tři roky“
[„Woa žije? Díky Sílo!”] oddechl si.
„Neděkuj Síle, ale nám. My u toho málem zařvali.“
[„Díky, brácho! Fosh je živá?“]
„Jo, před chvílí stála vedle tebe a koukal jsi na ní.”
[„Sory… Fakt sory, to ten alkohol,”] trochu se zastyděl. [„Jsem trošku nasranej na celou galaxii, že určité věci byly k hovnu. A pro pobavení jedné svině chcíplo miliardy bytostí,”] pokrčil omluvně rameny. [„Já ti nevyčítám, že se staráte o ty děti! Vždyť oni možná jsou poslední z Jediů. Dobře vím, v enklávě si na Jedie nehrajete, ale víš jak to myslím.”]
Podíval se mu do očí.
[„Víš, já to jen s někým potřebuju probrat. Vyblejt to ze sebe.
„Jen blej, k tomu jsem dobrej,” upil z kýble a olízl si zelenkavý, hustý nápoj z rtů a chloupků pod nosem, „je mi líto těch chudáků v Chrámu. Snad jich co nejvíc uteče a někde to přežije. Akorát se potvrdilo, co říkal Champie s Jess od začátku, že největší zhoubou pro celý Řád byla samotná Rada. Dělaj machry a přitom maj Sitha celou dobu u prdele. Pokud je tvá konspirační teorie pravdivá.”
[„Ja vím, zni to jak konspirační teorie. Jenze tys tam nebyl. Takovou zlobu a temnotu jsem nikdy neviděl a necítil. A jsem si jistý, že to vyvěralo přímo z Palpatina! Ano můžeš říct, že nejsem tak dobře vycvičen v Síle jak ty, ale za to, co jsem cítil, dám ruce do ohně!”] pokrčil rameny. [„Bohužel… slyšel jsem, že v Chrámu údajně nikdo nepřežil. Naběhly tam klonová komanda. A vyčistily to tam”] řekl smutným tónem. [„Vždyť už jen to, že pokud je to všechno pravda tak jejím šířením můžu ohrozit další životy…”] na chvilku se odmlčel a pokračoval. [„Ano… co když už sem ohrozil další životy na Kasyyyyku? I naší rodinu?”]
Chlouppek si povzdechl, téhle otázce by se rád vyhnul, ale nešlo to.
„Ty… víš, hlavně si to pak moc nevyčítej, protože jestli tě maj v merku, tak to slíznou. Na Coruscantu jsi jednal pod tlakem a v časové tísni a jen s nejlepšími úmysly, ale zanechals za sebou stopy. A jestli jsi říkal Yaruovi o stejném podezření jako nám a někdo tě slyšel, tak to potěš koště“.
[„Hele ani jsem neviděl jestli to Yarua naplno schytal. Byl tam zmatek členové jeho ochranky ho chtěli bránit, a tak kloni spustili palbu. Samozřejmě to Yarua mohl schytat. Pokud ne, můžou ho mučit a dostat z něj ty info. Prostě jak sám říkáš scénářů je mnoho. A moje tušení mi říká, že to horší bude!”] zesmutněl ještě víc.
„Naneštěstí Jess se Simbou v Tyrvrarru orodovali u Kanryho, ať se připraví na nejhorší, tak snad budou mít dost rozumu a při prvním náznaku problémů vezmou všichni nohy na ramena.”
[„To je dobře, to mně utěšuje. Mám pro jistotu nasysleny prachy bokem. A Krotarr má jasné pokyny už od začátku války. Kdyby se něco na Kashyyyku posralo má schovat co nejvíc prachů.” Chlouppek upil ještě jednou z kýble a nabídl Wyrrgymu.
Netvrdil, že mu nevěří v jeho podezření. Za tou bestiální silou, ale i hbytostí, se skrývala vycvičená mysl, která by něco takového nevypustila z úst, pokud by si nebyla naprosto jistá.
Tak jako tak s tím nemohli udělat nic. Představa, že by se vypravili na Coruscant s úmyslem Císaře odstranit byla sice hezká, ale zcela nereálná. Teď nebyl čas na unáhlená rozhodnutí a hrdinství, která by se rovnala sebevraždě. Museli se držet svých cílů a snažit se dvakrát tolik, aby to přečkali. A až bude vhodný okamžik, nepochyboval, že se do toho vloží.
***
Let pokračoval bez komplikací, Chlouppek se v křesle dokonce prospal. Hlubokým, sladkým spánkem. Vzbudil ho až budík upozorňující, že se blíží výstupu z hyperprostoru. Utřel slinu do opěrky křesla a zamžoural výhledem, jak se před nimi vyloupla smrdutá koule, kterou měl z nepochopitelného důvodu tak rád.
Po výstupu z hyperprostoru u Nar Shaddaa navedl Wyrrgy loď na přistávací vektor do modrého sektoru.
Ač tahle planeta pokrytá městem byla pokřivenější verzí Coruscantu, i Wyrrgy ji měl hodně rad. Na svých cestách během života zde často obchodoval a našel spousta přátel.
Tak trochu doufal že se mu podaří zkontaktovat Hnntarra nebo Lokaase a přijít na jiné myšlenky pořádnou prácí.
Modrý sektor nesl své jméno proto, že každý třetí na ulici byl závislý na azuritu, což byla sytě modrá a levná droga, která gumovala mozky a lidem tu pomáhala uniknout z hnusu života tady. Motory Wyrrgyho lodi utichly a jen skřípaly, jak kov chladl.
Podobné ticho se rozhostilo v kabině, kde oba stále seděli a oba čekali, co ten druhý řekne.
Nakonec se k tomu rozhoupal jako první Chlouppek, který s tlesknutím vstal.
„Je to zvláštní, viď? Být jedním z hrstky, kteří znají pravdu a pohybovat se mezi mořem těch, kteří pravdu neznají a kdyby znali, udělali by vše, aby zapomněli.
Nedivím se a snad jim i závidím. Obejmi mě, protože se na dlouhou dobu vidíme naposledy. Dávej na sebe pozor, i když je mi jasné, že budeš. O enklávě před nikým nemluv a Miu Leptonis se vyhýbej širokým obloukem. Pro jistotu.
Ozvu se, až to bude aspoň trochu bezpečné.”
[„Jo to máš pravdu… Nevědět by bylo lepší! Vědomí toho, že pokud se to prokecne tak ohrozime naše blízké je hodně děsivé…”] Wyrrgy se ztratil ve svých myšlenkách. Vlastně ani nevěděl, co teď bude dělat. Neměl v plánu vůbec nic, celá situace za posledních několik dní ho naprosto vyvedla z míry. Takže mu Chlouppkovo loučení se došlo až teď.
[„Cože? Brzdi! Tak jednoduše se mě nezbavíš! Sice jsme Wookiee, ale na Nar Shaddaa to může bejt dost o hubu!”]
„Jojo, jsem tu totiž prvne. Hele, jestli mě chceš doprovodit, tak nezdržuj,“ bouchl do tlačítka na otevření lodních vrat a za funění hydrauliky vykročil ven. Smrad ho profackoval fest, za tu chvilku si navykl na provoněný vzduch Kashyyyku, ale ublinkl si jen trošku a stihl to polknout.
„Musím zjistit, co na nás mají. Pak vytvořit nějaké zázemí, kam bychom se mohli uchýlit, kdyby se něco posralo,“ probíral šeptem sám se sebou, co všechno tu musí stihnout a mířil pryč z přistávací plošiny. „A taky něco na sebe, ať nechodim nahatej jen s opaskem.“
Napojit se na ulici, kde na něj civěly prázdným pohledem fetky s modrým bělmem mu akorát připomnělo, jak moc nemá rád modrý sektor.
„Jdeš?“ houkl na Wyrrgyho a na omnitoolu se snažil najít nejkratší cestu k zastávce metra.
[„Jo, hned sem u tebe!”] Wyrrgy vlastně byl šíleně rád, že mu Chlouppek řekl, že může jít s ním. Dal D-9 pár klasických pokynů ohledně hlídání lodi. Sebral to nejnutnější, Ryyk Blady, kuš a hlavně kredity. Zabezpečil a uzamkl loď.
Za pár vteřin byl Chlouppkovi v patách.
[„Tak tyhle informace se mi budou hodit taky. Vždyť já jsem to vše mohl víc posrat!”] nahlížel na cestu Chlouppkovi přes rameno.
[„Cokoliv co je třeba,”] pohladil si letmo brašnu, [„na výlohy nekoukej. Kreditů máme u sebe dost!”]
„Už o tom nemluv a bacha,” bradou ukázal na chumel šlusáckách dětí, které byly rozprostřeny na ulici před nimi a žebraly u kolemjdoucích nějakou almužnu.Tenhle potěr, když ucítil kredity, uměl být rychlejší a dravější než hejno piraň, a tak bylo záhodno si dávat pozor a nenechat se zaslepit lítostí. Dvěma chlupáčům se ale raději vyhnuly obloukem, a tak se ti dva bez zdržování za pár minut dostali na zastávku, kde se na ně usmálo štěstí a zrovna přiletělo metro, do kterého nastoupili.
Zaplivaný vagón zažil už lepší dny a v cestujícím mohl vzbuzovat latentní strach, že se během cesty odlomí, ale s tím vědomím do něj každý už nastupoval, takže nezbylo nic jiného, než to překousnout a doufat, že dojedou do cíle. Wyrrgy se chvíli kroutil, protože se svou výškou se tam nemohl moc vejít a na sedačku si s holým zadkem sednout nechtěl, ale nakonec to vzdal a přeci jen si sedl. Chlouppek si stál před ním a byl rád, že je vlastně Kashyyyckej prcek a nemusí řešit problémy obrů.
[„Přemýšlel jsem, což se moc často nestává, komu se ozvat…”] začal mluvit shyriiwookem, kdyby je někdo náhodou poslouchal, [„na koho se můžu spolehnout s tím útočištěm. Všichni jsou ale buď na Kashyyyku, Miu Leptonis nebo mrtví… jedno jméno bych ale přeci jen měl.”] Wyrrgyho pohled mu řekl, že poslouchá. [„Poznal jsem ho tady na Nar Shaddaa, než jsem letěl do Hortovi kovadliny dělat pew pew. Feeorin, supr chlap. Jenže tak dva roky jsme se neviděli. Chm, zkusíme jednu hospodu, kde se zdržujou soudruzi z Umrlčí hlídky a poptáme se.”]
Sezení nebylo Wyrrgymu moc příjemné. Sedačky v tomhle vagónu byly uzpůsobeny na výškově menší řasy. A na víc si připadal dost divně, jak nad ním Chlouppek stal a vysvětloval.
[„Hmm… Mohl bych se pokusit spojit s starýma obchodníma partnerama. Hnntarrem nebo Lokaasem, tady na planetě pobývají dost často. I oni máj delší prsty.”]
Chlouppek pokýval hlavou, že by to možná stálo za to a pomalu otočil hlavou, aby se podíval, kvůli čemu je jeho bratranec rozčarovaný.
„Někteří lidi si do metra vezmou fakt všechno,” zakroutil nevěřícně hlavou, když za zády spatřil Ithoriana bojujícího s květináčem přerostlých řas vedle sebe na sedačce. Řasy trčely všemi směry, až tvořily stěnu rozdělující vagón ve dví. a jak se tam ten periskop zmítal, Chlouppek nevěděl, jestli mu nemá jít pomoct. Jak není vagón uzpůsoben na vysoké řasy, může jít o život.
„Ještě tři zastávky a vystupujem,” otočil se k terminálu, který ukazoval stav jejich jízdy a doufal, že to Ithorian zvládne sám, [„ten podnik se jmenuje Memento Venari. Můžeš tam zkusit zavolat kolegům, zatímco si dáme oběd a já budu volat Roniemu. Souhlas?”]
[„Jo… Souhlas!”]
Metro frčelo, sem tam zastavilo na zastávce a za okny míjeli hnus a špínu tohodle měsíce. Už i sem dorazila zpráva, že je konec války, ale jediný rozdíl byl v tom, že bylo na ulicích více opilců, sjetejch feťáků a souložících pašeráků.
Třetí stanici jak říkal Chloupek vystoupili.
Šli asi dalších pět minut pěšky, skrz smradlavé a špinavé ulice Nar Shaddaa. Ty byly rušné, oběma směry proudily bytosti za svým cílem. Sem tam pokřikovali pouliční prodejci a vnucovali kolemjdoucím své zboží.
Wyrrgy nastrazil všechny své smysly na maximum. Stále v něm byl neklid, jestli ho nehledají imperialové. Sáhnul i po Síle, aby ho v čas upozornila na nebezpečí. Samozřejmě sem tam cítil negativní čeření Síly, které přisuzoval nekalým úmyslům prodejců, či pouličních kapsářů.
Proplétat se rušným davem jim nečinilo problém, díky jejich výšce a jejich rase. Přeci jen, ostatní rasy měli v dogmatickém podvědomí myšlenku jít raději z cesty rychle se rozzuřitelnému wookiemu.
Oba dva nakonec došli ke svému cíli.
Memento Venari, i když název zněl trochu honosně, byl podnik, klasická hospoda, kde se údajně rádi setkávali Mandaloriani. Společně vešli dovnitř.
Ani vnitřek putíky ničím zvláštním nevyčníval z hospodského standardu. Pajz smrděl alkoholem a tabákem. Nad barem byla vycpaná hlava nějakého ještěra, který by jim bez problémů za živa ukousl celou hlavu a kde kdo si tu leštil nějakou svou bouchačku. Usadili se v jednom z boxů.
Po chvíli ke stolu přicupitala sympatická a krásná lidská servírka s otázkou co si dají.
Wyrrgy měl smysly na maximum… Tam kde jsou Mandaloriani můžou být lovci lidí. A lovci lidí už po něm můžou jít.
„Dlouho jsem tu nebyl, máte stále v nabídce kiffarské nudle? Jo? Tak dvoje a poproste kuchaře, ať s pálivým nešetří. A k pití koukám, že točíte Pažouta, tak čtyři,“ ukázal i na prstech, protože pár patronů sledovalo závody kluzáků a zrovna se někdo vyštípal, tak na moment nebylo slyšet vlastního slova. „Co si dáš ty?“ stočil pohled k Wyrrgymu. Než ale bratranec stihl cokoliv říct, koutkem oka zahlédl se mihnout helmu Umrlčí hlídky. Nic neřekl, jen naznačil rukou chlupáčovi, že se hned vrátí, usmál se na servírku a vstal od stolu. Náraz tělo na tělo mu rozhodil rovnováhu a najednou měl na sobě litr piva. Vytřel si tekutý chmel z očí a spatřil naježeného Trianiiho, očividně lovce lidí, stále držícího vylité půllitry a kolty proklatě nízko u pasu.
„Tys mi drk do piva!“ osočil ho naštvaně, hubu jedna velká jizva.
„Tak to abych ti koupil nový a pozval na panáka, co?“ usmál se Chlouppek a ruce zvedl v omluvném gestu.
„Chm, to zní fér,“ zapředl mačka a oba se vydali k baru.
„Tvjmma.“
„Cože?!“
„Tak se jmenuju,“ potřásl mu rukou, aniž by čekal, jestli mu ji dobrovolně nabídne a mávl na servírku, že ty čtyři piva, která pro něj roztáčela, mají přistát na baru a ne u stolu.
„Jojo, Erwin. Smě pěkně nasral.“
„Cože?“
„Žes mě nasral!“
„Se moc omlouvám, jsem nemehlo. Co si dáš na důkaz mé upřímné omluvy?“
„Mandalorský bourbon, dvojtý a na ledu,“ chlupáč mu věnoval trochu odtažitý pohled a povytáhl by obočí hodně vysoko, kdyby nějaké rozpoznatelné měl. No, proti gustu…
„Bramborovej džus a pro…“
„Erwin.“
„Buzíka dvě piva a panáka jakého si řekne,“ nechal ho ať si objedná, protože slovo bourbon se mu stejně vždycky zaseklo v krku a za střízliva by si jej do krku vpustit nenechal. Toho chlápka z Umrlčí cítil v soukromém salónku a potřeboval se s ním sejít. Přemýšlel o možnostech, jak k němu přistoupit a nenechat se rozstřílet na místě. Erwinovo remcání, co to říkal o buzících vypustil druhým uchem ven a aby nemusel odpovídat, otočil do sebe jedno po druhém, všechny čtyři Pažouty. Erwin na to koukal jak z jara. Nestihl se vzpamatovat, ani když před nimi přistály jejich panáky, takže si s tím jeho cinkl Chlouppek ačkoliv ho kočičák neměl ještě ani v ruce. Kopl do sebe Tyrvrarrák určený na export a poplácáním lovce na rameno se s ním rozloučil.
Nejjednodušší bude dojít a prostě se zeptat. A když ne, zavolá o pomoc a Wyrrgy už je srovná všechny do latě.
Prošel kolem baru, nevšímal si moc pohledů, které sem tam někdo utrousil k jeho osobě, protáhl se kolem vybavujících se vazounů na odchodu a zastavil se až u vstupu do salónku. Ten nebyl uzavřený, takže na něj bylo zevnitř vidět, a proto jeho zastavení bylo jen na okamžik, ať nevypadá jak trouba a vstoupil.
Neměl u sebe žádnou zbraň a ten kyborg, co na něj namířil ramenním dělem to musel přes všechny ty senzory a skenery vědět. I tak mu ale nic nebránilo v tom Wookieovi mířit mezi oči a šimrat ho tam červenou tečkou z laserového zaměřovače.
„Obsazeno,“ promluvil nakřáplým, synteticky zkresleným hlasem a nebylo pochyb o tom, že by neměl problém z děla vystřelit a vymalovat Chlouppkovým mozkem celý strop.
„Jop,“ kývl a hlavou mu blesklo pár eventuelních scénářů, jak by teoreticky v případě přestřelky dokázal nepřijít o hlavu. V každém ze scénářů se mu to povedlo, ale nevsadil by si ani na jeden. „Sedat si nebudu, jen od Vás něco potřebuju.“
„Nezdá se ti ta vopice nějak drzá, Noxi?“ zasyntetil kyborg a z druhého ramene na Chlouppka vykoukl otočný kulomet, který byl na náboje, žádnou plasmu. Motůrek se rozhučel a svazek hlavní se roztočil.
„Zdá, ale pamatuj, cos slíbil majiteli.“
„Jo, v hospodě můžu stílet jen o víkendu…“
„To je všechno strašně moc zajímavý a klepu se strachy, ale potřebuju se spojit s jedním Mamutomutem, pronto. Ronual Durgun, možná bude doma na Concordii. Každopádně ho potřebuju dostat sem a klidně Vám za to koupím pivo nebo tři.“
„Máš štěstí, že je středa.“
„Co tě vede k tomu, že někoho takového známe?“ promluvil k němu poprvé Nox.
„Protože jestli fakt patříš k Umrlčí hlídce,“ ukázal prstem na helmu s patřičnou insignií, „tak jsi o jejich bývalém feeorinském bojovém medikovi aspoň slyšel.“
„Máš kuráž, to musím uznat. Tak se otoč a mazej, dokud mě bavíš a mám s tebou trpělivost, šašku. Myslíš, že sem může nakráčet kde kdo a úkolovat nás, ať mu sem dopravíme koho si umane?“
„Nejsem kde kdo,“ nenechal se Chlouppek.
„A to chceš dokázat jak?“ vyprskl kyborg.
***
Wyrrgy si ještě předtím objednal jen vodu a zatímco Chlouppek žehlil rozlitá piva, se nervózně rozhlížel kolem sebe. Paranoia mu dávala zabrat a kdykoliv postřehl pohledem, jak po něm kdokoliv sklouzl očima, obával se, že po něm jde. Pokoušel se uklidnit dechovýma cvičeníma, která ho Beldam kdysi učila a z nalezení nirvány ho vyvedlo strašlivě zakručení v břiše. Jeho břiše.
Přejel prstem po senzoru na stole a z prostředka se vykreslilo denní menu i s nápojovým lístkem. Očkem zkontroloval Chlouppka, který do sebou soukal v rychlosti třetí pivo a očividně žádnou pomoc nepotřeboval. Wyrrgy se zahleděl do řádků jídeláku a jen zakňučel. Hlad měl jako rancor, ale neměl chuť. Žaludek měl sevřený a trucovitě tak hodlal ještě nějakou dobu zůstat. Nezbylo mu, než pocit hladu utlumit jinými způsoby.
V brašně u pasu nahmatal dýmku a sáček s tabákem. Jak ho rozevřel, unikla z něj pronikavá vůně tabáku a kashyyyckých bylin. Okolní stoly se zvědavě otočily jeho směrem, protože i k jejich nosům pronikla síla jeho tabákové směsy. Proklel se, že na sebe upozorňuje, ale teď už bylo stejně pozdě.
Dýmku sešrouboval, naplnil tabákem a sirkou zapálil. Zkušeně zabafal, aby tabák správně chytl a když měl plíce naplněné uklidňujícím kouřem, vydechl oblak dýmu, který se smísil s cigaretovým od okolních kuřáků
„Tady je ta voda, prosím. Vybral jste, na co byste měl chuť?” usmívala se na něj servírka a on vědom si toho, že musí jíst i přes protest žaludku přikývl.
[„Dal bych si také kiffarské nudle, jako kolega. S pálivostí to ale není třeba přehánět,”] usmál se a aktivoval překladatelského droidíka, který jeho slova přeformuloval do basicu.
„Za chvíli to bude,” mrkla na něj a odešla kuchaři nahlásit jeho objednávku. Bylo to příjemně staromilské. Ve většině hospod či restaurací probíhaly objednávky elektronicky přes terminál u stolů a roznos objednávek zajišťovali roboti, kteří byli levnější, než živá obsluha. Vyřizování sice probíhalo rychleji a byla menší chybovost, ale chyběl tomu ten emoční element, který byl pro něj mnohem důležitější, než bleskové obsloužení.
Wyrrgy se přistihl, že moc dluho sleduje pohyb servírky pohupujícího se zadku po place a vytáhl z brašny datapad s dálkovým připojením k holo.netu.
Vstoupil do skryté komunikační místnosti pro jeho obchodní partnery Hnntarra a Lokaase, kde jim zanechal jednoduchou zprávu.
Mimořádná schůze. Musíme probrat naší pozici v novém režimu.
Potvrdil odeslání zprávy a pár dlouhých vteřin sledoval, zda se objeví nějaká odpověď. Nic.
Tohle čekání ho rozčilovalo. Zvedl pohled, aby zkontroloval Chlouppka. Toho nikde neviděl, ale za okamžik uslyšel.
„…Ten, kdo má na bradě mlíko,
kdo se rumem neopil,
málo zná. Málo zná!
Kdo necejtil hrůzu z vody,
kde se málem utopil,
ať se na huttsonský šífy najmout dá,
johoho,“ zazněl Chlouppkův hospodský zpět ze salonku v okamžiku relativního ticha, takže ho zaslechli i ostatní hosté.
„Ahoj! Páru tam hoď,
ať do pekla se dříve dohrabem.
Ahoj! Páru tam hoď,
ať se za náma třeba zavře zem, johoho“ hůronským zpěvem se přidali mandaloriani v celé hospodě k refrénu. Wyrrgy jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Za mě dobrý,“ pochvaloval si kyborg a napil se něčeho, co vypadalo jako motorový olej. I vonělo.
„Mandalorianský zpěvník v psané formě neexistuje, takže musíš být vážně někdo, abys uměl naše písničky,“ uznale kývl Nox, „Ronual tě je učil?“
„Když jsme spolu stříleli droidy v Hortově kovadlině, ano.“
„Musel si tě hodně oblíbit a důvěřovat ti. Jinak by to neudělal. Screewe?“
„Už se stalo, čekám na odpovědi,“ poklepal si kyborg prstem na spánek.
„Tak to asi máme čas dát si to jedno nebo tři piva, ne?“
„A nějakýho paňáka,“ odsouhasil to Chlouppek.
„Seš tu sám?“
„Ne, s kolegou, mávl za sebe směrem k Wyrrgymu. Zavolám ho.“
„To bys měl,“ syntetický hlas kyborga, nyní už s jménem Screew zněl lehce pobaveně a z oka mu vypálil holopaprsek a nad stolem se zhmotnil zatykač s bratrancovo jménem i podobiznou. Nebyl republikový, ale imperiální. Chlouppka to na moment zaskočilo. Bude si na to muset chvíli zvykat.
„Velezrada, rozvracení demokracie a osnování úkladné vraždy Císaře Palpatina. Vypsaný byl před šesti hodinami.“
„W, pojď sem, tohle musíš vidět!” houkl bratranec na bratrance a gestem ruky ho pobízel, ať s sebou mrskne.
Ten začal rozmrzele balit saky paky a s dýmkou v puse se zvedl od stolu. Nezapomněl si vzít sklenici vody a servírku, která zrovna nesla tři talíře vrchovaté nudlí, přesměrovat do salónku, kde během pár kroků byl.
[„Pánové?“] ne úplně přátelsky zabručel a položil si na stůl svůj nápoj. Chlouppek seděl u zdi s výhledem ze salónku, z každé strany jednoho mandaloriana a jak jim servírka dala jídlo a odešla, ukázal prstem na prostředek stolu. Z něj se zhmotnila holo verze Wyrrgyho zatykače. Instinktivně sevřel rukojeť svého ryyyku, což mu dodalo trochu klidu. Ostatní si toho gesta všimli.
„Neboj, posaď se a najez,“ poradil mu Chlouppek soukající do sebe za pomoci hůlek nudle.
[„Troufám si říct, že bychom měli spíš zmizet, nemyslíš?!“] urval se trochu a foukl mu oblak dýmkového kouře do obličeje. Věděl, že to Chlup nesnáší, ale zasloužil si to.
„Zatykač je čerstvý a za poslední dva dny se jich vyrojilo takové množství, že je dost nepravděpodobné, že si tě tu někdo zrovna teď vyhmátne,“ zhodnotil situaci Nox.
„Máš štěstí, žes chtěl zabít Palpiho, jinak bych po něch dvaceti tisících sáhl hned,“ přiznal se upřímně Screew a zálibně si prohlížel Chlouppkovi nudle.
[„Já ho nechtěl zab-,] zavrčel.
„.. he-eh! Na tom nezáleží,“ dokašlal nekuřák, osvobozen z rozptýleného oblaka smrti a slitujíc se nad kyborgem mu přisunul svou druhou misku, „tady chlapy nás neprásknou a brzy snad dostanou echo, jestli je Ronie k nalezení. Co tvoje kontakty, Wyrrgy?“
[„Nemyslíš, že bys mi neměl říkat pravým jménem!“] to se mu snad zdálo. Chlupatec s pruhem chlupů přes oko beze slova s plnou pusou ukázal na stále zhmotněný zatykač, kde bylo zřetelně napsáno celé jeho jméno. [„Arrg!“] zaláteřil si ještě pro sebe, bouchl s dýmkou na stůl a vidličkou do sebe začal soukat kiffatské nudle. Byly smažené na oleji, takže byly dost mastné, ale se spoustou zeleniny a křehkého masa z Tutattis ví čeho. Poznával v tom mrkev, pórek, nějaké houby a nasekanou chroužalu, která dodávala celému jídlu pikantní chuť.
Na to dojel Screew, kterému se po několika soustech rozsvítili po celém těle červené kontrolky a chlapácky utekl na hajzl „se vychcat“. Chlouppek mu objednal nové pivo, přisunul si zpět misku, kterou Screewovi před okamžikem nabídl a pustil se do ní. Zasekl se jen jednou, když si vzpomněl, že by měl nabídnout i Noxovi. Ten ale odmítl, tak pokrčil jen rameny a než Wyrrgy dojedl svou porci, bratranec měl prázdno.
[„Přál bych si mít metabolismus jako ty,“] zakroutil jen hlavou, nad tím, jaká je kyselina a vyrušilo ho slabé zavrnění datapadu.
Jako minule.
Za 10 hodin.
Byly to dvě skvělé zprávy.
Budu tam!
Odepsal a neubránil se úsměvu. Pohlédl na Chlouppka, kterému zrovna servírka donesla tác s pěti panáky.
„Dáš si, ne?“ otázal se ho.
[„Ne, musím jít. Koukám, že se dobře bavíš a mě už nepotřebuješ,“] byl zklamaný a otrávený jeho lehkovážným chováním.
„Já musím čekat na odpověď, nemůžu za to, že to zrovna vyšlo tak, že musím čekat v hospodě,“ bránil se, ale bylo mu to fň platné. Wyrrgy už se vztekle zvedal a ještě promluvil na mandaloriany.
[„Vážím si toho, že jste mě nezaprodali. Tady máte nějakou kompenzaci,“] hodil na stůl kreditový chip nemalé hodnoty a otočil se na patě. Hospodou prošel co nejrychleji, ale venku ho chytnul někdo za rameno a zastavil. Kdyby v Síle necítil, že jde o Chlouppka, přehodil by ho přes hlavu.
„Dám ti vědět, jak jsem dopadl,“ vtiskl mu něco do ruky. „Dávej na sebe pozor.“ Objal ho, plácl přes rameno a s povzbudivým úsměvem zacouval zpět do hospody.
Wyrrgy se podíval, cože to má v ruce. Byla tam jeho dýmka, kterou zjevně zapomněl na stole a také proužek papíru, na kterém byla napsaná adresa zabezpečené komunikace, kterou se s ním zřejmě spojí. Chuť bratranci zakroutit krkem byla ta tam smutek po nevyřčeném rozloučení ho sevřel silněji, než by si byl přiznal. S povzdechem se otočil chytnout nějaké taxi. Dýmku s adresou si strčil do brašny.
„Modrý sektor,“ řekl prvnímu z řidičů, který mu zastavil. Dojde zkontrolovat Dee-nine a připravit se na setkání s Hnntarem a Lokaasem. Akorát si nemohl u všech chlupatých vzpomenout, jestli bylo „jako minule“ v Ústřici nebo Gejzíru.
***
Na Ronieho odpověď si musel Chlouppek ještě nějakou dobu počkat.
Toto čekání si zpříjemňoval ochutnáváním všeho, co tu nalejvali a s Noxem a Screewem to hezky utíkalo. Přemýšlel, jestli i na něj vypsalo Impérium nějakou odměnu, ale ptát se nechtěl. Důvěřoval sice těm dvěma, že mu pomůžou spojit se s Roniem a neprásknou ani jeho ani Wyrrgyho. Nebylo ale třeba to pokoušet a čím méně budou vědět, tím lépe.
Zrovna dopíjeli poslední lahev zelené, kterou jim ze skladu přinesli, když s sebou Screew škubnul. Pohledy Noxe s chlupáčem se na něj upřeli v očekávání toho, co z něj vypadne.
Zdálo se, jakoby byl duchem někde jinde a když už to začalo vypadat děsivě, zamrkal a mlaskl.
„Starej Stavos ho našel a poslal sem. Sraz u kočičky, pry budeš vědět.“
„Budu, díky. Neříkal, jak dlouho mu to bude trvat?“ ne že by si nevážil předchozích informací, ale tahle navíc by se mu šikla.
„Zítra.“
Smrděl pivem a kouřem a i když se mu podařilo domluvit sraz s Roniem, ten den čekání by byl přeci jen dlouhý a on měl přeci ještě jeden úkol.
Alice.
Na tuhle Kushibanskou babičku měl moc hezkých vzpomínek a nebylo to jen proto, že ji poznal jako mladou holku, která byla od rány, ale také proto, že byli opravdovými přáteli a aspoň jednou ročně si psali, jak se jim vede. Pokud mu mohl někdo pomoct nenápadně zjistit, co na něj a bandu leptoniských krys nový režim má, byla to ona.
Poznali se před téměř padesáti lety tady na Nar Shaddaa. Chlouppek byl čerstvě Strážcem Baran Do a byl přidělen k Bel Niosovi, Kel dorovi, který mu zachránil život a do Baran Do ho i přivedl.
Bel pracoval pro NSPD a s Chlouppkem se měli v utajení dostat pod kůži narshaddijské narkomafii a zničit ji zevnitř.
Tehdy bylo třeba nějak zaujmout místní dealery a postupně se prokousat až na vrchol. Chlouppka tehdy díky jeho šamanským vědomostem napadlo začít vařit nějakou vlastní drogu. A tak se seznámil s Alicí. Byla forenzní vyšetřovatelska u NSPD se specializací na chemii. Společně se zavřeli v laborce a po čtyřech měsících, když už byli skvělými přáteli, vyšli ven s Gerojovo krví.
Na tekutinu z malasterského puškvorce, šamanových slz a lásky nevznikala fyzická závislost. Psychická sice ano, ale pokud se droga nebrala, tato závislost po měsíci odeznívala. Aktivní látkou bylo DMT, které navozovalo psychadelické stavy, vize budoucnosti a astrální cestování.
Chlouppek s Bel Niosem pak s Gerojovo krví přišli na drogový trh a za necelé tři roky si jej zcela podmanily. Byly z toho miliony kreditů, které putovaly v rámci vyšetřování jako důkazy do NSPD, ale ti tři si bez výčitek vždy něco ulili bokem a po těch třech letech z toho bylo dost, aby do konce života nemuseli pracovat, pokud by se uskromnili. Toto období skončilo masakrem na čajovém dýchánku, což už je ale jiný příběh.
Důležité bylo to, že mezi Alicí a Chlouppkem byl blízký, silný vztah, což se Chlouppkovi zrovna teď hodilo. Alice sice pro NSPD už dávno nepracovala, ale sem tam konzultovala a učila na policejní akademii. Měla tak přístup k databázi a všemožné konexe.
Zastavil se u výlohy, kterou právě míjel. Uvnitř bylo několik figurín navlečených do barevných, sexy střižených hadrů. Moc tomu teda nerozumněl, ale předpokládal, že to tak asi bylo. V odrazu výlohy viděl sám sebe, a tak nějak mu přišlo nepatřičné vydat se k Alici takhle a krom službičky ji ještě prosit o večeři a místo na gauči.
Párkrát klikl na omnitool a našel si adresu nějakého krejčího.
Pan Chawick měl krejčovství asi čtyřicet minut metrem od Memento Venari. Byl to Arkanian, homosexuál na první pohled, ale to Chlouppkovi nevadilo. Bledá tvář na něj sice chvíli koukal nedůvěřivě, ale když na něj Chlouppek pomluvil basicem, že potřebuje ušít něco na sebe na počkání a klidně si připlatí, ostych byl ta tam.
Wookiee stál uprostřed místnosti, ruce upažené a rozhlížel se kolem. I tady byly figuríny, ale oblečené byly do gentlemenských sak, fraků, vest a smokingů. Tu a tam viděl cilindr, buřinku a několikero druhů pásků bez spon. Ty prý pan Chawick dělal každému „na tělo“, takže žádné do zásoby neměl. Když už byla řeč o panu Chawickovi, ten obletoval kolem Chlouppka a s krejčovským metrem si ho všemožně přeměřoval a diktoval poletující kouli, které si naměřené míry zaznamenávala. Blesklo mu hlavou, že by si mohl pořídit klidně droida, který by uměl spektrální sken a všechny míry by měl během tří sekund s přesností na nanometry, ale co on tomu rozuměl, že?
Byla tu cítit vůně zpracované kůže, nových látek a drahých parfémů.
„Omlouvám se za ten puch,“ myslel tím samozřejmně sám sebe.
„Bude-li libo, nabídl bych Vám sprchu,“ řekl jakoby nic, ale chlupáč si všiml kmitající tepny na jeho krku.
„Lákavá nabídka.“
„Opravdu?“ neudržel se.
„Ale musím odmítnout.“
„Ach.“
„Ale slibuji, že až se sem vrátím pro výsledek, budu jak cukrová vata.“
„K nakousnutí?“
„Eh, jo, to taky. Když už jsme u výsledku, pro který se budu vracet…“
„Ano, asi bych Vám nedoporučoval komplet oblek.“
„Souhlasím.“
„Spíše něco energického, co dá vyniknout vaší hubené, svalnaté postavě.“
„Přemýšlel jsem o nějaké hezké vestě.“
„Vestě…?“
„Vestě. Do kalhot mě nikdo nedostane.“
„Kalhoty bych Vám ani nedoporučoval, ale vesta na holé tělo není možná.“
„Mezi holým tělem a vestou bych měl to co si teď natáčíte na prsty.“
„Připravím vám slim košili se speciálním střihem, aby ji nebylo třeba zakasávat do kalhot. Vesta v tmavě modré barvě, ať ji je možné nosit v každou denní hodinu. Kravatu-.“
„Víte, sem tam se mi stávají nepěkné věci a myslím, že uškrtit se nebo být uškrcen kravatou bych si odpustil. Ta košile s vestou budou úplně stačit.“
„V tom případě mám vše. Hned se do toho pustím. Přijďte si za čtyři hodiny. Pojdťe za mnou, prosím, ke kase. Záloha 600 kreditůůů, ano, platba přijata, vše v pořádku. Za čtyři hodiny tedy naviděnou.“
***
Ven vyšel jako elegán. Z Vystříleného zásobníku, kde se byl umýt a nechat namasírovat zatímco čekal na ušití hadrů, byl odpočatý a z přeslazených parfémů voněl jako ta cukrová vata. Pan Chawick ho naštěstí nesežral, i když pohledem skoro slintal. Popravdě, co se týče řemesla, odvedl skvělou práci. Košile mu padla jak ulitá a cítil se v ní neskutečně příjemně. Vesta mu pohyblivost omezovala jen minimálně a vypadal jak prďák. První dva knoflíčky košile měl rozeplé a netrvalo dlouho a stál u dveří do bytu jeho kamarádky. V ruce přitisklé k tělu měl tři plyšové rancory, lahev pálinky a krabici bonbonů. Dveře před ním byly klasické bezpečnostní dveře s jediným rozdílem. U země byla ve dveřích ještě jedna dvířka, kterými by se protáhl jen myšohryz a Kushiban.
Zaklepal.
Chvíli se nic nedělo, než na něj mrkla malá kamerka a cvakly zámky.
„Ty parchante,“ zubila se na něj stříbně bílá Kushibanka a v oku ji snad spatřil slzu.
„Vypadáš úchvatně,“ klekl si, aby ji volnou rukou objal.
„Smrdíš jako děvka,“ pípla a měla pravdu. „Pojď dál, tak pojď a nezouvej se.“
„Nikdy jsem boty nenosil. Jak se mají děti?“
„Všem třem je přes třicet a už se mnou nebydlí.“
„Sakra,“ pustil plyšáky a dělal, jakoby neexistovaly.
„A pan domácí je na služební cestě.“
„To mě mrzí, těšil jsem se na Vás na všechny.“
„Já vím, co to s sebou prosím tě taháš?“ byteček byl útulný, ale všechno bylo strašně malé. Ono to mělo logiku, když jste o trochu větší čivava.
„Tohle je pro tebe,“ sedl si na zem k malému stolku a postavil vedle něj lahev s pálinkou. Byla větší než Alice. „Tohle je taky pro tebe,“ položil na stůl krabici s bonbony, „a tamtoho si nevšímej, jo? Neuvědomil jsem si, že ten čas tak letí.“
„Rozhodně nemládneme,“ skočila mu na klín a vyškubla šedý chlup.
„Au.“
„Ale prosím tě, to seš chlap?“
„Jo, rozumím, hned naleju.“
„Jen trošku. Máme přece celou noc,“ svůdně na něj mrkla, jak jen to přerostlý králík umí a Chlouppkovi okamžik trvalo uvědomit si, že to je jen humor, čehož si všimla a nepromarnila příležitost se mu za to vysmát.
„Přivádíš mě do rozpaků.“
„Chudáčku.“
„Tady to máš s brčkem ať to nesrkáš z misky pro morčata.“
„Seš tak ohleduplný!“
„Jo já vím,“ napil se rovnou z lahve, „Zdravíčko vám slouží?“
„Slouží, díky. Děti jsou v pořádku, manžel má sice problémy s cholesterolem, ale hlídáme to. Já mám problémy s usínáním, ale řeším to fetem, tak spím jak mimino.“
„Nepovídej,“ rozesmál se.
„Jo, kapku opia do kaka před spaním a nemám problém,“ rozesmála se také. Jak mu seděla v klíně, pohladil ji po hlavě a uších. To měla ráda. „Modlila jsem se za vás, abyste byli v pořádku.“
„Tak tos byla ty, díky komu jsme to přežili?“ dolil ji do sklenky s brčkem.
„Tohle není prdel, venku střílej Jedie na potkání, chlupáči jako ty jsou podezřelí. Když si představím, že by Jess neodešla z Chrámu…“
„Naštěstí odešla. Neboj, byli jsme spolu ještě včera. Je v pořádku a bezpečí“
„Opravdu je v pořádku?“
„No… když začali v galaxii hromadně umírat Jediové, myslel jsem, že ji to zabije. Teď už je to lepší. Trošku. Bude v pořádku.“
„Netušila jsem, že se dožiju doby, kdy bude citlivost k Síle prokletí.“
„Prokletím to bylo vždycky,“ opravil ji a přihnul si. Měl by asi brzdit, ať není do dvaceti minut na suchu.
„Vždyť víš, jak jsem to myslela.“
„Vím, Alice, kočko, potřeboval bych tě poprosit o laskavost.“
„Cokoliv.“
„Potřebuju, abys nahlédla do služebních spisů a databáze a zjistila, co tam na mě, Jess a Wyrrgyho mají.“
„Wyrrgy je úplně v prdeli, to ti povím.“
„Už jsem ten zatykač viděl taky. Mám za to, že jak Jess, tak já budeme evidováni jako mrtví. A přál bych si, aby to tak zůstalo. Teda jenom v oficiálních materiálech. Chci se jen ujistit. Uděláš to pro mě?
***
U růžové kočičky se mu omlouvali, že Karrotka před nějakou dobou odletěla, což ho asi nemrzelo, když ji neznal, ale dostal drink na účet podniku, tak byl docela spokojený. Stále trochu poletoval v oblacích, protože Alice odněkud vyštrachala archivní dávku Gerojovo krve, za kterou by si v dnešní době mohla koupit chýši na Malastare a prožili docela intenzivní trip. Podělila se s ním o večeři, dovolila mu se natáhnout u ní v pelechu, dala si své kakao a vytuhla mu na břiše.
Kreditama odháněl štětky, které se na něj paradoxně s každým kreditem lepili víc a víc a z téhle šlamastiky ho vysvobodil až hlas šmouly, na kterého tu celou dobu čekal.
„Ty seš mi fešák,“ děvčata ustoupila a na jeho gesto rukou si odběhly hledět svého.
„To asi jsem,“ vstal a objal modrého kamaráda. „Dík, žes dorazil.“
„Všude vysílaj proslov Palpatina a zprávy o jedijském spiknutí, dal jsem si dohromady, že to bude asi naléhavé, když mě voláš zrovna v tuhle dobu,“ posadil se a nechal si přinést lahev whiskey.
„Velký špatný, brácho. Byl jsem na Kashyyyku, když…“ rozpovídal se, co se všechno přihodilo a sem tam po očku zkontroloval na omnitoolu, jestli není kolem nějaká štěnice a pohledem, jestli je někdo neposlouchá. Monolog s občasnými Ronieho dorazy to nebyl dlouhý, neříkal všechny detaily, jen to nejdůležitější. „… a tak jsem si řekl, že jednoho dne se může stát, že se nám to tam sesype. A pak budem potřebovat nějaké bezpečné místo, kam se uchýlit. A v tom bezpečném místě bych potřeboval někoho, komu bych svěřil vlastní život.“
„Chceš po mně, abych se někde usadil a opečovával to tam pro případ nouze?“
„Řekls to krásně.“
„Já ti nevím, brácho. Je to strašná zodpovědnost a vždyť mě znáš, jsem neposeda a nevydržím na jednom místě.“
„Tak to uděláme tady, ne v kočičce, ale rudém sektoru. Nar Shaddaa se k tomu bude hodit náramně. Tady na té žumpě se nebudeš nikdy nudit, tak bys to tu jako neposeda mohl přežít. Vyhlédneme si nějaké prostory, koupíme je a předěláme třeba na hospodu. Neříkals, že bys chtěl mít mandalorianskou hospodu?“
„No říkal, ale na stará kolena.“
„Tak ji budeš mít na mladá. Může být úplně podle tvých představ. Rozbil jsem prasátko a ty kredity můžeš použít na cokoliv budeš chtít,“ nelhal. Výdělky z Ch&Ch byly slušné a intuice mu našptávala, ať je využije, dokud je ještě má. Navíc se s Alici domluvil, aby mu rozmrazila jeden z tajných účtů, kam si ulejval prachy z drog a momentálně disponoval asi sedmi místnou cifrou na účtě vyhraněnou jen k tomuto účelu.
„Jako… je fakt, že jsem si říkal, než ses začal shánět, jestli by to nechtělo změnu.“
„Náhoda? Nemyslím si.
„A jak by se ta hospoda jmenovala?“
„Mno, jasně že po tobě!“
-
Miu Leptonis IV, 19 let před bitvou o Yavin
Od chvíle, kdy nám jedno ožralé chlupaté hovado zničilo bar, neuběhl pořádně ani celý den, ale já měl za sebou spoustu práce a užíval jsem si přítmí serverovny, kde po mně chvíli nikdo nic nechtěl. Nemohl jsem si to ale užívat věčně, protože ještě mnohem větší hromada práce byla teprve přede mnou, to všechno díky tomu, že jeden mocí posedlý mizera nemohl se svým ovládáním galaxie ještě pár let počkat. Ach jo.
[„...jdeme zmizet a bejt zmizelí, pa,“] dočetl jsem si po sobě polohlasně zprávu adresovanou jedné osobě na Kashyyyku, ale než se mi povedlo ji odeslat, ozval se hlas rozumu. Nebo tedy přinejmenším hlas.
„Baba,“ žbleptla Emily a pokračovala v žužlání boty, kterou jsem jí půjčil pod podmínkou, že ji žužlat nebude. Pořád na mě koukala, a to pohledem plným výčitek, který jsem si naprosto zasloužil a ona to určitě věděla, anarchistka jedna mrňavá.
[„Tvoje máma je baba,“] opáčil jsem sice poněkud nekorektně, ale tak vlídně, jak jen to šlo, a ano, zneužíval jsem při tom fakt, že ještě nerozuměla ani náhradním matkám, natož mně, a nemohla z toho tedy mít trauma. [„A nevejrej tak na mě. Moc dobře vím, že je pokrytecký, když všem ostatním seberu možnost se rozloučit s příbuznejma a sám napíšu matce svýho dítěte, aby se nebála, ale jednou jsem, himbajz, velmistr, tak mě nech toho adekvátně zneužít, hm?“]
Žužlat sice přestala, ale koukala pořád stejně a navíc mi do boty pustila nový příděl slin, určitě za trest. Hrůza, tahleta mládež, žádnou úctu k autoritám to nemá, kde se to v ní jenom bere…
[„No jo furt, vždyť už jdu,“] ucedil jsem, zprávu smazal a přesunul se k hučící mašině, která poslední tři roky posílala naše tajné depeše na dobrodružnou cestu vesmírem, pěkně tam, zpátky a několikrát dokola. Vysílač, jenž byl bezpečnou vstupní branou do soustavy routerů na utajených, často vyloženě obskurních místech, nám sloužil dobře, ale teď přišla nová doba. Doba k posrání.
Vytáhl jsem tlustý svazek kabelů ze zásuvky, sledoval náhlé pohasnutí všech těch divokých kontrolek a v nastalém tichu bylo můj unavený povzdech dokonale slyšet. Emily ho napodobila, zatvářila se pobaveně, pustila botu a začala se batolit pod konzoli. Určitě z ní jednou bude inženýrka.
„Neva Čipmankovi,“ ozvalo se mi v tu chvíli z komunikátoru a přimělo mě to vypláznout jazyk do bezpečnostní kamery v rohu místnosti, aby mě ten skrček u terminálu ve vedlejší místnosti dobře viděl, „hele, snížil jsem trochu výkon reaktoru, když teď nepotřebujeme vysílač, oddálí to nutnost shánět nový palivo… ze sto padesáti let na sto padesát let a tejden, možná dva.“ Byl v dobrém rozmaru, což jsem mu záviděl, ale zároveň nehodlal kazit, i když by mi to asi kdykoliv jindy udělalo radost.
[„Jsi pašák,“] pochválil jsem ho jenom trochu ironicky, [„potřebuješ tam s něčím píchnout?“]
„Tyve, ani náhodou, vůbec sem nelez, konečně jsem to tady s armádou luxbotů odchlupil.“
[„Výborně,“] usmál jsem se, teď již zcela upřímně, a volná ruka mi mimovolně sjela k opasku a novému meči, [„tak to si na chvíli půjčím dílnu.“]
„Vopov–“
[„Čipmank končí.“] Vypnul jsem příjem, protáhl si záda a chtěl odejít, ale pak mi došlo, že mi toho na bedrech momentálně leží trochu víc než obvykle. Otočil jsem se ke konzoli, zahleděl se na čouhající oranžovou nohu a unaveně si povzdechl. Mám já tohle zapotřebí?
[„Madam, konec inspekce,“] zavelel jsem, jsa si dokonale vědom, že na osmiměsíční dítě nemůže něco podobného zabrat ani náhodou, [„nebo sem přilítnou terentatekové a to uvidíš ten bengál!“]
Ozvala se rána, asi jak se praštila do hlavy, když se otáčela, ale jiskry nikde a ani neřvala, takže bylo všechno v nejlepším pořádku. Sehnul jsem se, abych jí viděl do tváře, a volnou rukou jsem při tom luskl na M-16, ať se laskavě probere a funguje. Emily nevypadala ze zvuků kočárkodroida ani trochu nadšeně, ale dál do bezpečí nezalézala a nechala se celkem pohodlně vytáhnout za dupačky. Kdepak, na mě si nepřijdou, stačí zmínit létající terentateky a hned zcepeněj, smradi.
[„Tak jo, a teď hurá na výlet,“] ucedil jsem ve chvíli, kdy byla bezpečně usazená v kočárkovém nástavci na tom nebohém těžebním droidovi, kterého Neva pověřil zodpovědným úkolem převážet malé togrutí mládě po základně, a vyrazili jsme. Nikoliv k rafinérii, kam to M-16 občas pořád táhlo a kam jednou Emily málem vysypal, ale hned za dveřmi doleva. V úvahách, jestli bychom neměli lepší pro ni někde šlohnout to Yodovo létající sedátko, které už beztak nepotřebuje, jsem minul těžká vrata, za nimiž teď mistr Habili jistě prováděl nějakou děsnou magii s reaktorem, a i s droidem a žvatlající Emily jsme po pár dalších krocích a otočkách gyrokola M-16 stanuli před bezpečnostní centrálou. Ta byla k mému překvapení otevřená, ale nikoliv proto, že by se tam Vojta v době naší nepřítomnosti provrtal a pořádal tam karbanické večery, nýbrž proto, že tam právě Yussi dokončoval inspekci vnějších senzorů a inventuru zbraní.
„Páni,“ podivil se spíš k tomu blasteru než ke mně, „za mých mladých let nosily domorodé babičky děti v šátku na břiše a dneska už jsou na to roboti. Ten pokrok, kde se jen zastaví...“
[„Přirovnávat mě k domorodé babičce by asi bylo vtipnější, kdybys nebyl jenom o rok mladší, mrtvolo,“] ucedil jsem na oplátku a přejel pohledem náš arzenál. Vlastně toho nebylo moc, ale většina z nás stejně nejlépe ovládala světelný meč, který nosila s sebou. Ale připomnělo mi to, že mám ještě v kanceláři bednu s nějakými zbraněmi z Naboo, co tenkrát přivezl Wyrrgy společně se stíhačkami a já se zatím nějak nedostal k tomu je vyložit. No, teď bude času dost.
[„Můžu ti tu nějak pomoct?“] zeptal jsem se rychle, aby nemusel vymýšlet nový vtip na moji osobu, ale ani tady jsem neměl moc štěstí. Mohlo to ale být horší – mohl mě třeba poprosit, abych napsal jeho dětem a vnoučatům, že není o nic víc mrtvý než dřív.
„Spíš ne, už mám skoro hotovo a chtěl jsem se jít podívat do Lampionu, za Yari.“
[„Jasně, tak ji tam pozdravuj a vyřiď, že nám tu hrozně chybí.“] Oči mi při tom sice nesjely k Emily, kterou by teď jeho žena jistě hlídala, kdyby neuklízela ten bordel po Wyrrgym, ale bylo mi jasné, že chápe, jak to myslím. A taky že jo, protože se mírně pousmál.
„Mám vzít Emily s sebou?“
[„Blázníš?“] zhrozil jsem se a jasně si uvědomoval, že malá Togruta je vlastně docela zlatá. Rozhodně tedy ukázněnější než její matka v patnácti, ehm, navíc jsem měl ještě jeden dobrý důvod, proč ji držet tady, v bezpečí. [„Co když si tam ta šílená opice něco zapomněla a bude se chtít vrátit? Nepošlu dítě do válečný zóny!“]
„Nepošleš?“
[„Myslím jako batole.“]
„Aha, jasně.“ Nastala chvíle ticha, kdy jsem si zarputile prohlížel jeden z kvérů, nicméně netrvalo to dlouho, přišlo rozloučení a my se vydali dál. Nejdřív zpátky do chodby, kolem reaktoru a místnosti s vysílačem, a pak doleva, kde jsem chtěl jenom letmo zkontrolovat akademického přednostu stanice. Ten se ale zrovna dobíjel, protože metro bylo ve stanici Bar Hlavní nádraží, a tak s ním nebyla o moc větší řeč než kdykoliv jindy. Aspoň jsem mu tedy sebral čapku, ať má po probuzení nad čím přemýšlet, nasadil ji Emily na protorůžky a šli jsme. Jako nádražačce by jí to rozhodně slušelo.
Hučící generátor kvantové díry bylo vidět už z chodby a já za něj byl dnes rád ještě víc než v předchozích letech. Vždyť hlavně díky němu teď máme střechu nad hlavou, kam na nás nemůžou vlítnout šílené klony a dokonce ani Sithové. Takže i když tu občas bylo trochu vlhko, slunce sem nechodilo a hrozila nám ponorková nemoc, pořád to bylo lepší než cokoliv tam venku, kde už by nejspíš bylo po nás. Vlastně mi ani moc nevadilo, že se asi nějakou chvíli nepodívám na Parlara VII, Chrchl, Alaris Prime ani další z mnoha krásných světů, nad nimiž teď hrůzovládí Impérium. Ale že bych se zlobil, kdyby ti dva pitomci spadli ze schodů nebo se navzájem zabili? To teda ani náhodou.
Celou rampu jsme vyšli v relativní tichosti, jen kolečko M-16 občas trochu vrzlo a Emily trochu výskla, jak ji to pobavilo. Já podstatně méně pobaveně zkontroloval vstupní vrata, jestli jsou pořádně zavřená a zapečetěná, jestli fungují všechny kamery a čidla a jestli jsou správně rozmístěné zasypávací nálože pro všechny případy, a mohli jsme pokračovat do ředitelny. Bylo to trochu divné, protože jsem automaticky po dosednutí na prosezenou židli zkontroloval, jestli nemám nějaké nové zprávy z dálkové pošty, než mi došlo, že už nikdy žádné mít nebudu, ale zvyk je holt železná košile.
Srovnal jsem si tedy tužky na stole, vyklepal bordel z klávesnice a pak se dlouze zahleděl na nástěnný rodokmen. Na tu spoustu jmen, která už nikdy neuslyším, protože kdo ví, jestli se odsud ještě někdy vyhrabu. Aspoň jsem si ale potvrdil, že ten Solfernus, co ho zapíjeli štamgasti v Ittummi, byl skutečně můj strýc. Rovnou jsem ho došel škrtnout, k tetě Tatrance přidal otazník a jejich dceři Fidorce taky, a díky nim si na něco vzpomněl.
Došel jsem zpátky ke stolu, otevřel šuplík a vytáhl z něj holocron, který se mi povedlo osvobodit ze dřeva akademie u Ittummi. Byla to vlastně poslední hmatatelná památka na místo, kde jsem se jako mrně naučil vnímat Sílu, ale v tu chvíli mě zajímaly především informace na něm uložené. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě k němu celé ty roky naváděla sama Síla a že je tedy náležitě důležitý, ale sotva jsem se pohodlně usadil a chtěl se pustit do otevírání, ozval se komunikátor.
[„Jo?“] houkl jsem po stisknutí tlačítka příjmu, druhou rukou schoval holocron do kapsy pláště, na potom, a byl zvědav, jaké strašlivé zprávy mi kdo nese tentokrát.
„Jo,“ potvrdil mi z druhé strany hlas největší kudlanky na planetě a následovalo ticho.
[„Nějaké zprávy?“] popostrčil jsem ho, protože mě docela zajímalo, proč volá, samozřejmě.
„Ano,“ potvrdil, ale naštěstí se rozpovídal, jinak bych mu asi musel vyhrožovat snědením a on na to poslední dobou začínal být rezistentní, mizera, „mistr Denyzz se probral.“
[„A to mi říkáš jen tak?“] zvýšil jsem hlas a rozhodil rukama, což upoutalo pozornost Emily a začala mě napodobovat. Možná nebude inženýrka ani nádražačka, ale herečka.
„Ne, říkám jim to přes interkom,“ ozvalo se z druhé strany spojení a vzduchem jako by zavoněl kečup. Pravdou je, že mě stav mistra Denyzze vlastně moc nezajímal, protože ten hipík nikdy nebyl součástí profesorského sboru, ač mu to bylo nabízeno, ale tady šlo o princip. Když už kvůli někomu riskujeme zadky, vytáhneme ho z bombardovaného Venatoru a díky klice jako z prdele mu zachráníme život i fousy, docela rád bych pak měl přehled, jestli nám neskapal třeba na průvan.
[„To tě šlechtí, a co on? Říkal něco?“] Třeba poděkování by bylo fajn, žejo, ale nesmíme chtít všechno. A téhož názoru byla zjevně i Síla.
„Ano. Divil se, kde je, a mluvil o zradě. Pak zase usnul.“
[„Je dnes nějakej ukecanej,“] ujelo mi sarkasticky, což Lempix neměl nejmenší šanci pochopit, ale nejspíš to bylo tak potichu, že to ani neslyšel. [„Každopádně mi dej vědět, kdyby se něco změnilo, jo?“]
„Teď se mu zvýšilo okysličení krve o sedm desetin promile.“
[„Myslím něco, čeho si všimne i normální člověk.“]
„Ano.“
[„Pa.“]
„Ba. Ham.“ To už nebyl Lempix, i když mi tedy zaměření pravého zdroje chvíli trvalo. Emily se usmívala a byl jsem si skoro jistý, že to druhé slovo plácla vesměs náhodou, ale při pohledu na chronometr mi došlo, že už by asi něco sníst klidně mohla. A já bych mohl něco vypít.
[„Když ham, tak ham,“] souhlasil jsem, zvedl se a následován droidím kočárkem opustil ředitelnu. Dolů se mi šlo paradoxně trochu hůř, protože to bylo trochu jako chodit na jih, ale M-16 vypadal spokojeně a ani moc nevrzal. Navíc jsme nešli až úplně dolů, nýbrž jsme v prvním patře odbočili do kuchyně a nebyli jediní, kdo měl hlad.
Pravda, Jeff s Ninou se za barem pravděpodobně olizovali z jiného důvodu, ale tak jako tak jsem se na to nevydržel dívat víc než zlomeček sekundy a pro jistotu jsem zakryl oči i Emily. Protože létající terentatekové byli oproti tomuhle vyloženě pohádkoví. Co nejrychleji jsme překonali jejich zorné pole a já si strašně moc přál, aby si nás Nina nevšimla, protože co kdyby se zase nabídla, že malou nakojí, když Dwayne, momentálně asi někde spící, nechává přebytky. Kdo jí měl pořád vysvětlovat, že Togruty jsou na arkaniánské mléko alergické, když si ta čůza navzdory hormonální nestabilitě pamatovala, že to tak ve skutečnosti není? Usadit se ke stolu nejblíž mrazáku, kde obvykle sedávali profesoři, bylo každopádně jasnou volbou, protože tam nejen nebylo vidět z baru, taky odtamtud nebylo vidět do baru. A to bylo nejen důležitější, ale taky asi důvodem, proč jsme tam nebyli první.
„Je libo pytlík na zvracení?“ zeptala se Mia, sotva vzhlédla od datapadu, a skutečně mi jeden podala.
[„Neměl bych jim to zakázat? Přeci jen to zavání ohrožováním mravní výchovy mládeže,“] zeptal jsem se, samotnou školnici parodoval jenom trochu a pytlík si vzal, pro všechny případy.
„Nah, na to už je pozdě. Možná na veřejnosti.“
[„Tak jo. Všechno jídlo je asi na baru, co?“]
„Jop. I sunar,“ odtušila a vysvětlila tím, proč sama nic nejí. Mě taky nějak přešla chuť, ale batole v kočárkodroidovi vypadalo čím dál hladověji, což zavánělo malérem.
[„V tom případě se budu muset vydat na nejnebezpečnější cestu ve svém dosavadním životě.“] Možná jsem doufal, že to v ní nastartuje nějaké ty ochranitelské pudy, ale jenom mi popřála štěstí a navrhla, ať vezmu i něco k pití, načež dál zírala do obrazovky. Já na ně ale vyzrál, na všechny čtyři!
Místo abych se vystavoval dalšímu nebezpečí tím, že bych se kousek vrátil, dostal do zorného pole hrdliček a vešel do kuchyně konvenčním vstupem přes zvedací pultík, jsem to totiž mazaně vzal zadem, přes relativně bezpečný mrazák. Tam stačilo doklouzat k podavači mražených ryb, který skrz malé okénko vedl právě do kuchyně, otevřít ho a vzniklým otvorem si do mrazáku přitáhnout jak lahvičku s umělým togrutím mlékem, tak flašku žížalovice, což zas byla umělá výživa pro mě.
Až cestou zpátky jsem si všiml, že celou mou operaci se zájmem sleduje Rahm, který v odlehlém rohu mrazáku stavěl sněhuláka. Jeho bílá srst prostě se zledovatělými stěnami moc nekontrastovala a já ho tam hlavně ani moc nečekal. Naštěstí se na nic neptal a ještě mi věnoval jednu rezervní mrkev, takže i tady bylo všechno v pořádku.
Triumfálně jsem se vrátil ke stolu a tam byl za svou prohnanost odměněn tím, že teď už se v Mie nějaké ty pudy projevily, převzala si obě flašky a tou správnou Emily nakrmila. Těžko říct, jestli to udělala z vlastního zájmu nebo z ne tak docela nepodložené obavy, že já bych to nějak posral, ale rozhodně jsem jí to nevyčítal a odměnil ji za to mrkví, kterou zase plánovala předat Adélce. Na druhou stranu ale taky Emily sundala tu přednostovskou čapku, ve které prý vypadala nemožně, takže zas tak moc si nešplhla. Každopádně protože jako ženská zvládala víc věcí najednou, rovnou jsem se zeptal, jestli nepotřebuje na oplátku s něčím pomoct ona.
„Docela by se mi hodil opušťák, slyšela jsem, že lovcům odměn teď začaly žně,“ zavtipkovala s tak přesvědčivě kamennou tváří, že jsem ji málem na místě sejmul, ale pak pokrčila rameny. „Ale jinak ne. Mám v plánu se vrátit na loď a kouknout, jestli tam klony nevyvedly nějakou neplechu, než po nás začaly střílet.“
To jsem jí samozřejmě schválil. Bylo hezké žít v bláhové naději, že naše nejdražší movitost není vybavena sledovacím zařízením nebo obrovskou bombou, které tam klony neměly kdy nainstalovat, ale mít to potvrzené bude asi přeci jen lepší. Slíbila taky, že se podívá na ten půltucet ARC-170, ve kterých tam klonovaným inženýrům přiletěla eskorta a které pak na lodi zůstaly, i s droidy, ale sama moc dobře věděla, že to zdaleka není priorita, protože máme mnohem vymazlenější stroje.
Krmení skončilo, flašky padly obě a o říhání taky nebyla nouze, většinou díky mně. S poslední kapkou žížalovice však došel i klid. Ne snad že by najedená Togruta začala řádit jako zjednaná, ale ozvalo se několik explozí, až z toho škytla, a od hrdliččího stolu se k nám doneslo klení v neznámém, nejspíš dávno mrtvém jazyce.
„Ch-chuligáni! Mizerové! Všechno si p-p-píšu!“ přešla školnice plynule do basicu, vytahovala notýsek a mně díky tomu došlo, co se stalo. Nešlo o útok klonů, lovců ani Sithů, Vojta prostě jenom zkoušel nové bouchací kuličky a byly tak super, že z toho Nina na chvíli začala koktat. A já musel uznat, že i to je dobrý způsob, jak bojovat s trudomyslností a depresí z toho, že se galaxie mění k nepoznání a my s tím nemůžeme nic dělat. Zasloužil by řád, i když to skoro vypadalo, že mu ho budu muset udělit in memoriam, jak se za ním a za bzučivě se chechtajícím Peelem pustila, každopádně zachraňovat jsem ho neplánoval, protože mi její zmizení ze scény vesměs vyhovovalo.
Kuchař jako by s jejím odběhnutím přestal existovat, a když nad tím tak přemýšlím, tak… jaký vlastně kuchař?
V rychlosti jsem Mie poděkoval a i s nyní trochu naloženějším M-16 jsme vyrazili do chodbičky k přednáškovému sálu, tedy tím druhým, než kudy vyběhli ostře pronásledovaní kluci, kterým jsem to ve vzduchu visící pokárání fakt nezáviděl.
Tady musel jet kočárek za mnou, protože chodba byla úzká a na její rozšíření nikdy nebyl čas, a tak jsem hlasy vycházející z přednáškového sálu slyšel jako první já. Dost mě to zmátlo, protože kvůli tomu bordelu venku a nutnosti zavést řádná bezpečnostní opatření byly hodiny do odvolání zrušeny, ale fakt se mi to nezdálo. Ještě jsem se pro jistotu podíval na zápěstí, kolik je hodin, ale protože jsem hodinky nikdy nenosil, moc jsem tam toho vidět nemohl – nádherně to ale ilustrovalo, jak moc mě to zmátlo.
„...sečteno a podtrženo je prostě Teezo velmi nedoceněný začínající autor, jehož dílo nám toho o mezirasových vztazích odhaluje víc než leckterá odborná publikace, a to v překvapivých, někdy až intimních detailech,“ vycházelo odtamtud hlasem, který jsem blíž identifikoval jako Fosh, a došlo mi tedy, že si děcka asi něco zorganizovala sama. Což bylo taky na pochvalu a do sálu, kam jsem původně vůbec nechtěl chodit, jsem tedy nakonec přeci jen nahlédl.
Fosh zrovna zhasínala a zapínala velké plátno, na kterém asi chtěla pouštět nějakou tu ukázku, ale i v tom šeru jsem moc dobře viděl, že v obecenstvu sedí jenom Simbacca. Nezvykle blízko řečnickému pultíku a dokonce ani neměl nic k jídlu, jenom automaticky žužlal konec tužky, ze které toho už moc nezbývalo, a mě si ani nevšiml. Fosh zmáčkla poslední knoflík, sedla si vedle něj a na obrazovce se začaly formovat pixely, které jako by měly simulovat promítání starého celuloidového filmu. Už z toho mi došlo, že to bude nějaká hrozně artová pitomost, ale teprve titulek „Chlupy a chapadla“ mě přiměl rychle vypadnout a nechat je… studovat.
Emily navíc začala něco mrmlat, asi se jí ta představa taky nelíbila, takže jsem pokračoval v původním kurzu, směrem k ubikacím mistrů, a po pár krocích míjel tajné dveře vedoucí do chodby, která byla zkratkou do dílny. Na chvíli jsem se před nimi sice zastavil a zvažoval, jestli nezkusit zaklepat na Jessicu a Joyce, ať si Emily přeberou, ale riziko, že malá zaslechne něco, co by zaslechnout neměla, nebo to dokonce uvidí, bylo příliš velké. Takže jsem M-16 nechal kousek dál, bleskově si skočil do svého pokoje a vrátil se nejen s tím krystalem, co jsem si tenkrát vydřel na Ilumu, ale taky s flaškou v každé kapse. Jednu jsem sice málem roztřískal o ten holocron, co jsem na něj zapomněl, ale po zralé úvaze jsem ho schoval do tajné skrýše za skříní k pozdějšímu studiu. Času na to ostatně bude dost.
Vrátil jsem se pro Emily, která si mezitím fascinovaně prohlížela odrazy světla v novových žilách nad hlavou a poslouchala romantické šumění oceánu na Glee Anselmu z kinosálu za námi, zavřel jsem oči, ladným pohybem ruky naznačil obrovskému bloku kamene po pravé straně, kam se má zvednout, a bylo. Pak mi stačilo vejít do slabě osvětleného tunelu, který se mírně svažoval pod úroveň přednáškového sálu a o kterém věděla drtivá většina akademie, ale kam se dostali jen ti, co dokázali zvednout ten šutr. Na jeho konci bych našel stůl, u nějž jsem kdysi dávno připravoval úvodní projev k zahájení téhle naší veselé operace, ale na nostalgické vypracování dalšího, u příležitosti posunutí naší činnosti na další level, jsem asi nebyl dostatečný cynik.
Místo toho jsem po pár schodech zvedl další kamenný blok v levé stěně, prošel kolem překvapeného astromecha, co se tam zašíval, a byl prakticky v cíli. Stačilo sestoupit ještě po jednom schodišti tak akorát pro trpaslíky nebo technicky zdatnou ještěrku a ocitl jsem se v místech, kde většinou létaly šrouby a jiskry a kde charakteristicky smrděl olej a… ještě něco, na co jsem ale nikdy neměl odvahu se zeptat.
M-16 po schodech trochu drncal, protože na to gyroskop nebyl úplně stavěný, ale Emily z toho byla nadšená a skoro to vypadalo, že by si to dala ještě párkrát tam a zpátky. Já měl každopádně práci a tuze se mi hodilo, že rezidentní zubatá má práci jinde, takže jsem Togrutu z kočárku vyložil, nechal ji hrát si mezi kusy plechů, spálenými kondenzátory, klubky drátů a dalšími naučnými předměty a hračkami a sedl si na židli za nevelký stolek. Musel jsem sice ještě trochu poladit výšku židle, abych si koleny nevyrazil zuby, ale Nevovi to určitě vadit nebude.
Když jsem si dostatečně pohrál i s nastavením opěradla, položil jsem na stůl dva světelné meče z opasku. Nejen ten svůj, ale i ten přivezený z Kashyyyku, moji odměnu za zmenšení počtu temných Jediů v téhle galaxii o dva. Vyprázdnil jsem i kapsy a na stole se tak kromě dvou nestejných válečků ocitly ještě dvě láhve beruškovice a titěrný krystálek u Ilumu, jenž pěkných pár let sloužil v mé druhé zbrani, než jsem ji krátce po rozjetí tohohle cirkusu vrátil Yari. Měl jsem s ním své plány a teď byla ideální chvíle se tím trochu odreagovat, nicméně jen co jsem u toho menšího z mečů odšrouboval kryt, zmocnil se mě zvláštní pocit. Soustředil jsem se na Sílu, snažil se to přeložit a záhy došel k závěru, že to je moje padawan. Něco ji trápilo, nebyla daleko a potřebovala pomoc. A já byl nejen mistr, co notoricky rád pomáhá, ale taky jsem měl ty dvě flašky, takže přijet jako rytíř bez bílého koně, zato s alkoholem, byla jasná volba.
Ani jsem nemusel dlouho přemýšlet nebo pátrat, kde vlastně je. Byl jsem jen pár metrů vzdušnou čarou od databázového jádra a knihovny, kde má drahá Miraluka občas i spala, a automaticky jsem tedy vyrazil tam. Otevřel jsem dveře vedoucí z dílny, zahnul doprava a stál přímo před vchodem do nudné, nicméně velmi důležité místnosti, odkud se teď ozývaly fakt divné zvuky. Položil jsem ze zvědavosti ucho na dveře a z údivu nevyšel ani pak.
„Ommmmmmmmmm,“ hučelo tam něco, co mohla být stejně dobře sušička jako repulzor MTT, ale pak mi došlo, že jsou to dva povědomé hlasy smíchané akustikou malé místnosti. Jeden hluboký, chraplavý, a druhý podstatně vyšší, mladší a trochu šprtštější, s náznakem toho divného přízvuku. Jinými slovy Šedý Šum a Sagwen.
Bez delšího váhání jsem dveře otevřel, připraven zachránit svou padawan ze spárů toho kryptogeronta, a málem se leknutím posral, protože hned za nimi stála Cae s prstem na puse. Očividně na mě čekala a měla zajistit, že po otevření nezačnu řvát něco o chlupatém hakysáku, ale měla fakt kliku, že jsem meče nechal v dílně a že nemám reflexy jako Wyrrgy, protože jinak jsem ji taky mohl hrozně zničit.
[„…?“] pravil jsem očima a dalo fakt práci to formulovat, aniž bych promluvil, a odměnou mi bylo to, že Cae ukázala do Nevova království za mými zády a protáhla se kolem mě. Nějak jsem neměl sílu odporovat, otočil se a následoval ji do dílny, kde začala vytahovat malou Togrutu z hromady bužírek, v níž si asi chtěla udělat hnízdo. Inženýrka, já to říkal hned.
„Sagwen má pořád problémy se zrakem,“ spustila, „a mistr Šum ji učí odfiltrovat všechny ty reziduální turbulence.“ To dávalo smysl a vlastně jsem se i trochu zastyděl, že jsem místo pomáhání vlastní učednici řešil rozmlácený Lampion a další věci, ale vždyť ona byla tak strašně dospělá, že jinak mou pomoc už prakticky nepotřebovala. Vlastně jsem měl většinu času pocit, že se víc učím já od ní, a mimovolně mě napadlo, že asi co nevidět přijde čas, kdy ji budu moci s klidným svědomím prohlásit za rytíře. Prvního rytíře nové doby. Z toho bude určitě odvařená, chudák. Možná by to mohlo chvíli počkat.
[„To je od něj hezké. Co ty, v pohodě?“] zajímal jsem se tedy pro změnu já o cizí učednici, samozřejmě zcela zbytečně.
„Jo. Čas to zahojí. Jako voda z horských pramenů, jako byliny z panenských strání.“
[„Nebo jako kýbl bacty a basa piv.“] Ať se holka taky naučí něco praktického, že.
„Nebo,“ přikývla a usmála se takovým tím stylem, kterým jako by mě zároveň zhodnotila jako totálního blbečka. Ta myš má na ni hrozně špatný vliv.
[„Můžu...“]
„Nepotřebuju pomoct, díky.“
[„Zasraná krysa.“] To mi víceméně ujelo, ale nevypadalo to, že bych tím starší z přítomných Togrut nějak šokoval. A ta malá, z klubka vytažená, dokonce vypadala, že být o pár týdnů starší a mít trochu rozhýbanější mluvidla, právě by to po mně opakovala do usnutí.
„Půjdu zpátky, možná mě budou potřebovat.“
[„Možná? To jako že si pan… totiž jasně, jo, já už to tu nějak zvládnu.“] Protože pouštět se zrovna teď do zpochybňování věšteckých schopností Azoana, který už párkrát dokázal, že je vlastně v tomhle oboru docela borec, mi nepřišlo jako moc produktivní trávení času. Důležité bylo, že i Cae byla navzdory událostem tam venku viditelně v pohodě a nehroutila se z toho, že ani nemůže napsat rodině na Generis, že je v pořádku.
Rozloučila se a já tak v dílně zůstal s Togrutou menší, která teď pro změnu lezla do vykuchaného šasí energodroida. Takže jsem, vida, že je v bezpečí a zabaví se, sedl zpátky ke stolku a mečům, půjčil si šroubováček a dal se do díla. Rozebral jsem pak nejen meč, který ještě před pár dny patřil temné Arkaniánce, ale i ten svůj původní a o něco ho zkrátil. Ne že by mi dlouhá rukojeť přestala vyhovovat, ale říkal jsem si, že bych mohl trochu oživit svůj zájem o boj se dvěma meči, když jsem teď ten mistr nasersi a budu mít spoustu volného času. A protože používat takovou dlouhou rukojeť v jedné ruce, když bych s sebou stejně tahal meč další, bylo poněkud krkolomné, vyřešil jsem to… no, myslím, že dobře jsem to vyřešil.
Na svůj zkrácený meč jsem ten druhý prostě přimontoval přes závit s magnetickou pojistkou, takže z něj najednou byla kombinovaná zbraň trochu podobná kratší světelné tyči, jenom míň retardovaná, protože jsem ji jako tyč neměl nikdy v plánu používat. Plán byl takový, že budu většinu času držet spojenou rukojeť jako jeden dlouhý kus kovu, načež pokud se naskytne příležitost, jednoduše meče oddělím a vezmu si do každé pracky jeden. Neva měl naštěstí šuple bohatě zásobené součástkami, z nichž jsem některé i poznával, zbytek mi ochotně pomohla najít Emily, hlavně ten tištěný spoj z droidího vokodéru se tuze hodil, a zanedlouho jsem byl s tím jednodušším hotov.
Pak přišlo to těžší, výměna Sionina původního zraněného krystalu za můj. Na mechanické úrovni se samozřejmě jednalo o naprostou banalitu, kterou by nejspíš zvládla i Emily, ale protože ten drobný kousek kyberitu ležel poslední tři roky na poličce mezi holocrony a jenom se na něj prášilo, musel jsem ho nejdřív trochu probudit. A k tomu bylo zapotřebí hodně meditací, jež mi vlastně přišly stejně vhod jako ty dvě flašky beruškovice. Pravda, dítě jsem během toho moc nehlídal, ale stejně už byla skoro ve věku, kdy se o sebe nejlíp postará sama...
***
O týden později jsem seděl v Zeleném lampionu, brouzdal po Holonetu a dělal si poznámky, když se ozval Chlouppek, že je na oběžné dráze a přináší nám z Nar Shaddaa dobré zprávy a pár pivních speciálů. Rovnou jsem mu u Ringa objednal tupláka rumu a těšil se na obojí.
A byly to skutečně dobré zprávy a dobré speciály. Wyrrgy byl, samozřejmě, úplně v prdeli – jeho kukuč zachytilo několik kamer v okolí Senátu, zatykač pro kolaboraci s loajalisty už nejspíš visel i na dírách jako byl Talus a musel hodně máknout, pokud chtěl z firmy vytáhnout nějaké peníze dřív, než mu ji znárodní. Po White Fang, která prorazila blokádu Kashyyyku, už úřady pásly taky, ale podle Alice se na Miu Leptonis IV nezdržela dost dlouho na to, aby ji vyšetřovatelé považovali za něco důležitějšího než za nezbytně nutné mezipřistání cestou do Huttského prostoru. Chlouppek ale nepochyboval o tom, že jeho bratránek na Nar Shaddaa něco vymyslí, a já si říkal, jestli mu to takhle náhodou nevyhovuje víc. Když byl nepřáteli obklíčen, už mu přece nemohli utéct, a já se už vlastně moc těšil na nové a lepší zábavné historky o tom, jak někde na poslední chvíli vyvázl jen díky své bestiální síle a překvapivé mrštnosti.
Chlouppek na tom byl docela dobře, na negra. Oficiálně padl v bitvě o Kachirho a jeho tělo bylo zakopáno v tom moc voňavém hrobě, o kterém se mu nejspíš bude ještě pár let zdát, a Jessice asi taky. Klon z Agleru, kterému se legitimoval jménem i hodností, naštěstí všechno zapomněl, přesně jak jsem ho instruoval, a kdyby nebyl chlupatý, nejspíš teď může po galaxii běhat celkem bezstarostně. Jenom tedy o lihovary jsme přišli a po Fanoušovi nebylo nikde ani stopy, což bylo mrzuté.
Já byl pořád veden jako živý odpadlík od Řádu, což bylo ještě mrzutější, ale ne nejhorší. Poslední oficiální zprávy o mojí osobě podal Republice Envii, který vypověděl, že je ze mě neškodný cvok, načež sám zmizel. Trochu jsem se bál, že praskne moje přítomnost na Kashyyyku a začnou mě tam hledat mezi civilisty, ale kapitán Kaama údajně vybuchl i s celým Monitorem dřív, než stačil mou žádost o klonové inženýry kamkoliv úředně zanést. Byla tu jenom ta drobná nepříjemnost se zmizením dvou Císařových agentů, Taca Donose a Siony, v okolí mého rodného města, ale byl jsem až na šestém místě pod jejich zběhnutím, pádem do hlubin, sežráním příšerou, sežráním jinou příšerou a sebezničující výměnou názorů, a to s pravděpodobností kolem jedné desetiny procenta. Což bylo dobré.
Na Kashyyyku to moc dobré nebylo. Klony pokračovaly v obsazování měst i vesnic a dál jsme si mohli jen domýšlet, protože žádné oficiální zprávy už se z planety nedostaly. Dalo se ale předpokládat, že to nebude nic růžového, a já se přistihl při zvažování, jestli jsme přeci jen neměli zůstat nebo s sebou vzít pár těch, co teď nejspíš někde v okovech rubou kámen. Jenže co by to změnilo a na jak dlouho? Ani já jsem si nechtěl představovat dlouhou partyzánskou válku na planetě s tak nebezpečným ekosystémem, a to jsem se tam narodil. Na to, abychom s sebou někoho brali, jsme prostě neměli kapacity – vždyť Joyce měla nakonec strašlivou kliku, když se jí povedlo narazit na ten havarovaný raketoplán, a do kufru se Wookiové cpou docela blbě, o čemž díky Wyrrgymu víme svoje. Nehledě na to, že rozhodovat, koho vzít a koho ne, mohl být dost záhul na psychiku. Těžko by mi prošlo, kdybych se pokusil dostat zpátky do Karrambaculleku a chtěl odtamtud zachránit Simbaccovu mámu, a měl jsem vlastně docela štěstí, že on to chápal. Po Erris, dědovi s babičkou a vlastně i některých dalších vesničanech se mu samozřejmě stýskalo, ale držel basu se zbytkem enklávy a byl rád, že nebyl nikdy evidovaný jako potenciální kandidát na Jedie. Uklidňoval se představou, že jeho rodná vesnička je na nějaké zotročování moc odlehlá, a nejvíc ho štvalo, že teď s Jessicou nemůžou pokračovat ve slibně načnuté kariéře vykradačů hrobek.
Jessica byla oficiálně mrtvá, stejně jako Woallc, se kterým podle všech zdrojů sdílela poslední chvíle života. Republiku to sice stálo jeden Venator, který musela flotila rozstřílet na hadry, ale ten klon, kterého napadlo ji použít jako návnadu, stejně dostal medaili, pochopitelně in memoriam. O Jessiem nevěděl nikdo nic, ale přišlo mi, že už ji to ani moc netrápí – měla Joyce a Emily, z nichž obě byly vzhledem k absenci záznamů naprosto mimo ohrožení.
Podobně na tom byla i většina akademiků. Ti, co k nám přišli z farmy na Taanabu, byli oficiálně mrtví už třetím rokem, Yussi a Yari dokonce ještě déle. Valla mrtvá nebyla a její manžel ji údajně pořád sháněl, ale o její citlivosti na Sílu a, ehm, napojení na Case Mella dokumenty taktně mlčely. Mia s Jeffem byli jenom v databázi dlužníků, ale s dávno srovnaným kontem. Ostatní neměli ani záznam v meziplanetárních databázích a jejich původní identity se daly dohledat vesměs jenom na jejich domovských světech, s minimem informací a značně zastaralé. Nina neměla ani to, takže nám nejspíš celou dobu říkala buď smyšlené jméno, nebo o pár století nižší věk, liška jedna mazaná.
Inu, mohlo to být mnohem horší. Co by za to někteří jiní tam venku dali, kdyby mohli zalézt do skvostně vybavené jeskyně, strávit tam pár let s přáteli, studovat a chlastat a prostě si jenom počkat, až se těm dvěma černým mamrdům Impérium rozpadne pod rukama.
Dávám jim rok, maximálně dva.