Epizoda 2,1
Skrytá krosba
Co začalo bitvou na Geonosis, šíří se teď galaxií jako mor.
Klonové války jsou teprve na samém začátku a panuje
relativní klid, ale všichni tuší, že již brzy přijde bouře, která
přinese zkázu, smrt a utrpení i do poklidných koutů
Galaktické republiky.
Chrám Jediů na Coruscantu se pomalu ale jistě vyprazdňuje,
jak jsou jednotliví rytíři posíláni na vzdálená bojiště, vést
klony Velké armády. Z ochránců míru a spravedlnosti se stali
generálové, světelný meč je po tisících let zase jednou
mocnější než slovo.
Champbacca a Jessica Karnis prozatím zůstávají a nezbývá
jim než doufat, že je i nadále bude provázet Síla...
Coruscant, 22 let před bitvou o Yavin
Podle mnohých to byl první krok na cestě k bezpečnější galaxii. Podle mě to byl prostě jenom kolosální průser.
Od největší bitvy za posledních tisíc let uběhly nějaké dva týdny, já seděl na svém obvyklém místě U Kancléřky Saresh, popíjel Levhartomuta, drbal Blumu za ušima a měl takový pocit, že někteří obyvatelé Coruscantu už stihli zapomenout nejen na bitvu, ale i na její následky. Těžko se jim divit – válka klonů pro ně byla pořád ještě něčím novým, exotickým, na co se mohli večer podívat ve zprávách, aby se ujistili, že se pořád ještě mají lépe než zbytek galaxie. Alespoň tedy všude jinde, tady běžel na obrazovkách pořád fotbal. Však se armády obou znesvářených stran teprve oťukávaly a v prachu Geonosis zařvali jen ti namyšlení Jediové a s nimi hrstka neznámých vojínů.
Vojínů, které nikdo neznal a se kterými nikdo nepočítal, vojáků ze zkumavky, co byli na svět přivedeni proto, aby na bojištích daleko odtud nasazovali životy za rozkládající se stát, vojáků a přesto lidí. Jenom bez základních práv, bez rodin a bez naděje na budoucnost, v podstatě kluků, kteří byli se zbraní v ruce poslání do největší války soudobých dějin, když jim bylo kolik, deset?
Když jsem se krátce po návratu na Coruscant a návštěvě Jessicy na ošetřovně dostavil před radu a bylo mi řečeno, že i já budu generál, zůstal jsem na ně nevěřícně civět. Dokonce mi stihli i vysvětlit, že někdo s mými schopnostmi by se na Monitoru a v první linii tuze hodil, než jsem se vzpamatoval a opatrně se dotázal, jsou-li střízliví. Zjevně ale jenom nepostřehli moji stížnost, asi že byla málo oficiální a jenom v jedné kopii, bez razítka. Tak jsem jim to vysvětlil znovu.
Že pokud má Republiku a její ideály bránit armáda klonů, kterých se nikdo na nic neptal a kteří nemají jakoukoliv možnost volby ani důchodový plán, tak za ni nemá smysl bojovat, protože to i ti separatisti mají víc rozumu, když používají droidy. A že jsem jako Jedi slíbil chránit mír, což se mi s vedením armády do bitev poněkud vylučuje. Navíc když jde o armádu vzniklou z lovce odměn, který, jak už možná někdo z přítomných zapomněl, zabil přinejmenším jednoho člena rady a nebýt pana mistra Windu, střílel by dál.
Nikoho asi nepřekvapí, že to neslyšeli rádi, mě ale třeba dost překvapilo, že nikdo jiný si očividně nestěžoval. Zas tak moc mě to ale asi překvapit nemělo – co si budeme povídat, i moje vlastní učednice měla těžký případ břinktyčkového syndromu a od návratu z Geonosis básnila o tom, jak bude s podporou zvláštních jednotek sekat droidy. A něco mi říkalo, že ani moje učednice bývalá nebude tak úplně proti, a to ji teprve nedávno pustili z ošetřovny. V něčem jsem tedy jako učitel viditelně selhal, ovšem na moji obhajobu… kdo mohl čekat, že se všechno posere až takhle moc, hm?
Mávnutím na pohlednou zelenou Twi‘lečku jsem si objednal další pivo a podíval se oknem ven na vycházející slunce. Nový den mohl přinést ledasco, já doufal v příležitost nějak bránit mír i bez nutnosti velet mašině na zabíjení za miliardy kreditů. Jinak mě válečná porada, na kterou jsem byl zván, nijak zvlášť nezajímala a vlastně jsem přemýšlel, jestli by nakonec nebylo lepší se vrátit na Bespin. Zle by mi tam nebylo, Blumě bych vzal větev a taky by si zvykla… jenže co s Orn?
Nakonec jsem tedy dopil, zaplatil, vzal opici do kapsy a šel. Chodby Chrámu byly poslední dobou nezvykle tiché a prázdné, nejen v tuto brzkou ranní hodinu, a já tak měl dost prostoru k přemýšlení, jestli bych se na tu poradu neměl nějak vyfiknout, třeba si vyrobit brnění z krabic nebo tak něco. A i tak mi zbývala dobrá půlhodina na to, abych našel svou padawan, která byla přeci jen zvaná taky.
Netuše, co a kde právě provádí a proč se mnou vlastně nebyla u Kancléřky, rozhodl jsem se podívat do jídelny, kde se často vyskytovala se svými vrstevníky a kamarády. A hlavně se tam samozřejmě najíst. Rozlehlý sál byl sice také nezvykle tichý, ale i lehký šepot z několika míst ostře kontrastoval s naprosto tichými chodbami venku. Pomalu a s rozvahou jsem si vzal pár ořechů a hrozen nějakých bobulí, který v mé obří pracce vypadal skoro komicky, ale Blumě to rozhodně nevadilo, usadil se kousek od dveří, přemýšlel a při louskání poslouchal ten koncert. Konstantní lehký šum tichých hlasů, ostré a zdí jen částečně utlumené pískání páry v kuchyni, pravidelné pomlaskávání z mojí kapsy, křupání skořápek a brilantní bouřlivé vyvrcholení, to když jeden prcek nešikovně zvedl tác s jídlem a převrhl nádobu s příbory přímo na zem. Věnoval jsem mu lehce pobavené zvednuté obočí, ale on si toho pro spěšné uklízení ani všiml.
Zabrán do úvah o rovnováze vesmíru, osudu Řádu a o tom šedivém chlupu, co jsem si vyškubl ze zápěstí, polevil jsem v ostražitosti a hned se mi to náležitě vymstilo. Cosi ke mně bleskově přiskočilo, přehodilo mi to kapuci přes hlavu a rukama zakrylo oči. Kdyby se mi to stalo poprvé, asi bych s tím neznámým jednoduše šlehl o podlahu, ale tohle bylo spíš tak podvacáté. Síla byla klidná a ani Blumu už to nijak zásadně nezaskočilo.
„Hádejte kdo?“ zeptala se, jako by to nebylo zjevné, a moc se mi líbilo, jak je jí úplně putna, co si asi o podobném výstupu musí myslet všichni přihlížející.
[„Hádám,“] zamyslel jsem se děsně důležitě, stále s rukama na očích, [„že komandér Orn Zhar, madam, žádám o povolení pokračovat ve stravování!“] Dokonce jsem jí k tomu i zasalutoval, i když dost lajdácky, každopádně to, že mě hodností u Velké armády převyšovala, mi pořád ještě přišlo jako dobrý zdroj pobavení. Jí zjevně taky, protože ruce se stáhly.
„Povolení uděleno, mistře,“ usmála se a sedla si naproti, věnujíc jen letmý pohled skořápkám na stole.
[„Dáš si taky?“] nabídl jsem jí hrst ořechů a na vykání už se vykašlal, protože zas taková sranda to nebyla.
„Ne, díky, už jsem jedla.“
[„Ale myslíš tím fakt jídlo, ne nějaké sušené hovno z přídělů pro komanda jako včera, žejo? Jdeme na válečnou poradu, tam budeš potřebovat všechnu sílu.“]
„Náhodou, ty příděly docela ujdou.“
[„A můžeš jich mít, kolik jen chceš, protože je s tebou pánové od jednotky přeochotně vymění za cokoliv jiného, jasně.“] Z představy, jak asi chutnají příděly pro otrockou armádu, se mi udělalo nevolno, nicméně nejbližší flašku rumu jsem měl schovanou v kuchyni, což bylo neprakticky daleko, a musel jsem to tedy zkusit zajíst hrstí ořechů.
„Bro říkal, že po nich vyrostu spíš než po tom, co vaří kapitán Cook.“
[„Bro?“] ujelo mi, a protože jsem měl pusu stále plnou oříšků, začal jsem se dusit. Což byla vlastně docela adekvátní reakce a přešlo to až zbytečně rychle.
„Velitel jednotky, RC-7473,“ odrecitovala.
[„On má jméno?“] Nevinný dotaz na drobný detail ze života klonů, o nichž jsem toho zatím moc nevěděl a i to málo mi přišlo zvrácené, spustil lavinové vyprávění. Orn byla viditelně nadšená a to, že s komandem nejen zkoušela zatknout alespoň některé vysoce postavené separatisty, ale po návratu s nimi i absolvovala několik tréninků, na ni zapůsobilo víc než bych čekal. A víc než bych si přál, protože byla soustředěná na úplně špatné věci, na zbraně, válku, ničení droidů a podobně.
V následujících dvaceti minutách jsem se o Osk Squad, jak si frajeři ze zkumavky říkali, dozvěděl úplně všechno, co věděla, a možná i něco vymyšleného navrch, a ani mě nenapadlo pokládat doplňující dotazy. Blumu taky ne a po pár minutách mi vlezla do kapsy, kde usnula. Přistihl jsem se ale při myšlence, že třeba aspoň pro komanda bude mít Republika nějaký ten důchodový plán, když jsou o tolik pokročilejší a když jich z původních deseti tisíc na Geonosis polovina zařvala.
[„Mno, to bylo velmi poučné,“] shrnul jsem to a ani to nemyslel moc ironicky, [„ale už bychom se pomalu měli odebírat na tu poradu. Kdo ví, třeba tě s tím komandem někam pošlou...“] Já ji někam málem poslal už několikrát, ale teď už se to nehodilo, tak se pomalu zvedl, smetl zbytky ořechů do dlaně a šel je vyhodit, načež mě ona samozřejmě následovala, jiskřičky v očích. Přitom mnohem víc než létání po galaxii s hromadou spotřebního masa by jí prospělo, kdybych ji mohl vzít na Parlara VII, což si ale nemůžu dovolit, protože tu máme, kurva, válku.
Společně jsme mlčky vyrazili k sálu s holografickou mapou galaxie. Uvnitř už seděla spousta nedočkavých generálů s přemrštěně důležitým výrazem na tváři a já Orn záviděl, že jí z pohledu na ně není na blití jako mně. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych zahnal potřebu tam všechny tak nějak zpacifikovat, a vkročil dovnitř.
Seděla jsem úplně vzadu a opřená o zeď jsem hleděla na všechny ty simulace, připravované akce, instrukce, bla bla bla. Snažila jsem se udržovat pozor a zapamatovat si z toho co nejvíce, ale čím dál tím více mě fascinovaly miniaturní slunce a planetky, obíhající kolem nich, až nadřazený hlas „generálů“ ztichl a já začala cítit něco jako klid. Kdyby si mě někdo všímal, myslel by si, že jsem asi sjetá, se skelnýma očima a pootevřenou pusou jsem sledovala tu krásu.
Pak dovnitř vstoupil on, jen málokdo mu věnoval více jak pohled, ale oni nejsou jako já. Šťouchla jsem do něj Silou a naznačila mu, ať si jde sednou vedle mě.
Ze samovolného pohybu mých vlastních chlupů jsem usoudil, že do mě někdo strká. Ony to totiž ty chlupy obvykle nedělají. Přejel jsem publikum pohledem a zastavil se na jediné tváři, která byla otočená ke mně. Tváři, která od Geonosis nebyla jako dřív.
Pomalu jsem prošel řadami posluchačů až k ní, ignoruje fakt, že obzvláště těm menším jsem na chvíli naprosto zastínil výhled, a posadil se. Orn zatím mírně nepřítomně odhopkala za svou xextí kamarádkou a já neměl důvod jí v tom bránit. Stejně uslyší všechno, co potřebuje, pokud tedy zas nebudou probírat píčoviny.
[„O co jsem přišel?“] zeptal jsem se tak potichu, jak jen to šlo s hlasivkami, které uměly akorát řvát nebo brumlat, a snažil se zaostřit na postavu u pultíku.
Kreslíc prstem do podlahy imaginární obrázek a s pohledem upřeným na to dílo odpovím.
„O nic, Trandoshané se přidali v podstatě na stranu Separatistů a útočí na naší domovskou planetu, podporování Hrabětem Dooku, bla bla bla, Anakin Skywalker je hrdina, Palpatin mesiáš a kloni nástroj k rozdrcení nepřítele. Jo a taky bysme měli ctít rozhodnutí Rady a řídit se jejich příkazy, neboť oni jediní mají skutečnou pravdu.“ Opřela jsem si hlavu o jeho chlupatou paži a prstem začmárala imaginární obrázek.
Nádhera, tak to jsem sem ani nemusel chodit, pomyslel jsem si, ale nahlas nic neřekl. Pohled po obecenstvu prozradil, že značná část z nich ty věci opravdu poslouchá a nenulový počet z nich to i zajímá. Prostě nebyla vhodná chvíle požádat o slovo a připomenout všem, že jsem jim to říkal, ale rozhodl jsem se zapamatovat si ten nápad na příště.
[„Jo, a já jako jediný mám skutečnou potřebu je nakopat do zadku,“] uteklo mi víceméně mimovolně, ale nezdálo se, že by to někdo okolo slyšel. Ne že by mi to vadilo, možná bych to mohl zopakovat.
[„Už víš, kam tě pošlou na výlet?“]
„Nesnažili se mi to říct ani trochu něžně, podle nich nejsem způsobilá plné vojenské… ANO, VOJENSKÉ!,“ vykřikla jsem se zaťatou pěstí, až se všichni otočili naším směrem, „Odkdy jsme vojáci, Champie? Kdy jsme přestali býti Jedii a stali se pěšáky těch nahoře? PROČ!“ Třásla jsem se hněvem. Až tehdy mi došlo, že se na mě všichni dívají a to není dobře. Zahleděla jsem se do země a po chvilce už byl slyšet zase jakýsi rádoby generál.
„Prý nejsem psychicky způsobilá vykonávat vojenskou službu, a tak budu dělat jen ochranný doprovod transportů, nebo tak nějak…“
[„Kéž by tak to samé řekli o mně,“] ujelo mi zase tak nějak na půl huby, když jsem smažil pohoršené posluchače pohledem. Rozhodně ale bylo potěšující slyšet, že aspoň jedné učednici jsem toho stihl předat dost.
„Nechci bojovat… stálo mě to už hodně. Chci jednou založit rodinu a žít šťastný život někde daleko, kde je klid. Chci, abychom jezdívali na festáky a opíjeli se do němoty. Aby na svátky jezdil strýček Champie, který nezkazí žádnou legraci a bude s námi o Vánocích. Nechci umřít v nějaké hloupé válce, kde na to nakonec doplatíme jen a jen my… Jediové.“
Sice jsem tak úplně nechápal, o čem to mluví, a zároveň podezříval nějaké prášky, ale něco pravdy na tom bylo. Přesně to, co jsem si dovolil omlátit tomu plešatci o hlavu chvíli před tím, než sebral koho mohl a hurá na nepřítele, hurá do bitvy, hurá do války. Tedy až na to zakládání rodiny, samozřejmě.
Nepopírám, sám jsem přemýšlel, že prostě z řádu odejdu a už o mně neuslyší. Největší škodu bych tak nadělal v archivech, kde by museli přejmenovat ztracenou dvacítku na jednadvacítku, což by jistě obnášelo strašnou spoustu papírování a škrtání. Ale myšlenka, že by ty ze řetězů utržené blázny neměl kdo aspoň trochu hlídat, mě nakonec donutila ještě chvíli vydržet. Možná po válce.
Jen jsem lehce zavyl, protože mě nic chytřejšího nenapadlo, a soustředěně civěl před sebe, někam do prázdna nad hlavami ostatních. Ta úchvatná přednáška skončila poměrně rychle, což ovšem neznamenalo, že jsem trpěl nějak méně, a po ní dostalo několik mistrů, totiž generálů, svoje rozkazy. Už to skoro vypadalo, že na mě se zapomene, protože jako negenerál jsem ostatně úplně k ničemu, ale než jsem se stihl zvednout, doneslo se ke mně skřehotání mistra Yody, abych ještě počkal.
Měl jsem chuť se s Jessicou vsadit, že dostanu na starost audit v účetních archivech nebo hledání špendlíku někde na pouštní planetě, ale naštěstí jsem to neudělal. Prostě jsem za ní jen mávl, když odcházela na ošetřovnu pro další příděl bacty, a dal Orn pokyn počkat venku.
V sále jsem přesto nezůstal sám, kromě mě tam stále postával ještě jeden kudrnatý člověk působivé výšky. Neměl jsem ponětí, kdo to je, a oslovení mistrem Yodou jsem přeslechl, a tak jsem pouze kývnul, ať jde první, že si rád počkám. Jenže Síla měla zase trochu jiné plány, které už stihla sdělit všem třem členům Rady, co na nás čekali. Na nás oba, jak se ukázalo.
„...a pro vás tu máme něco speciálního,“ pokračoval Windu větou, jejíž začátek jsem nezachytil, a přeměřil si nás tím svým škaredým pohledem. Už je to tady, jdu vytírat přistávací plošiny, napadlo mě, ale nedal jsem to na sobě znát. Prostě jsem přišel blíž, pozdravil všechny čtyři letmým úklonem a čekal, co z nich vypadne.
Taktickou poradu jsem sledoval z povzdálí, neměl jsem chuť na sebe moc upozorňovat, protože poslední mise neproběhla podle plánu. Neměl jsem náladu na celý briefing. Chtěl sem se vrátit do své ubikace, odpočinout si a pak jít zkontrolovat Johaunu, jak se jí vede.
Když briefing skončil, ostatní mistři se rozešli. A já podle pokynů mistra Yody, zůstal stát. Tak je to tady, Yoda s Winduem a Ki-Adi-Mundim si mne teď trochu vychutnají. O to větším pro mne bylo překvapením, když se mnou v sále zůstal velký wookijský mistr. Vzájemně jsme si prokázali úctu letmou úklonou hlavy a společně předstoupili před radu.
Zdálo se, že pro nás má nějaký speciální úkol.
Windu se k mé radosti příliš nezdržoval formalitami a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že se s mistrem vousáčem neznáme, takže se nějakým představováním nezabýval. Místo toho se opět otočil k mapě, stisknul několik tlačítek a počkal, až se ustálí monochromatický obraz plynného obra s několika měsíci, z nichž jeden byl zvýrazněn.
„Miu Leptonis IV,“ odrecitoval ze záznamu a snažil se vypadat strašně chytře, „zapadlý měsíček ve Středním pásu, známý pouze pro svá skromná ložiska krystalů nova, zatím netěžená.“ Nechápal jsem, kam tím míří a k čemu nám to bude, ale věřil jsem, že se k tomu brzy dostane nebo ho k tomu někdo z ostatních přinutí. Možná Yoda, který stále mlčel a culil se jako měsíček na hnoji.
„A podle rozvědky také možné ohnisko problémů,“ vzal si slovo Ki-Adi-Mundi. „Na Holonetu se objevilo několik podivných zpráv týkajících se tamní malé kolonie. Několik pohřešovaných, co se ztratili přímo ze svých domů, aniž by si toho kdokoliv z okolí všiml, a jeden mrtvý, podle všeho zabitý světelným mečem.“ To znělo vážně, hlavně proto, že to očividně neměl na svědomí žádný Jedi z Chrámu, a naše zbraň v rukou někoho jiného, to byla jízdenka do průšvihu. Podíval jsem se na ostatní co možná nejvážněji a lehce si mnul bradu, ale neříkal nic.
Pozorně jsem poslouchal mistry. Situace byla asi opravdu naléhavá. Aspoň to naznačovaly vážné výrazy v obličejích všech třech mistrů nejvyšší rady. Zarazila mne poslední věta mistra Mundi. Vrah se světelným mečem, to mohlo chrámu způsobit velké potíže, a zvláště v době, kdy v galaxii řádí válka. Ale nechal sem snědého muže mluvit dál.
„V nejbližším okolí nemáme nikoho, kdo by to prověřil,“ navázal na kolegu opět Mace, „proto posíláme vás i s učedníky. Předpokládáme, že se jedná o nějakého temného Jedie, takže buďte obezřetní. Místní úřady již byly informovány, vyjdou vám maximálně vstříc.“ Sice jsem netušil, co je můj kolega zač, ale ve čtyřech proti jednomu by to snad nemělo hrát takovou roli. I kdyby ten temný byl nějaké velké zvíře, což si nemyslím, protože o nich se většinou zprávy šíří rychle. Beztak to zase bude nějaký lovec, co ten meč získal od své nebohé oběti a teď ho používá k vydírání, které se tentokrát nevyvedlo.
Měsíc byl z osmdesáti procent pokryt vodou, kontinenty zase porostlé hustou džunglí, teplota příjemných šestadvacet stupňů a vzduch nepříjemně vlhký, prostě jedno z těch míst, kam je lepší si vzít rovnou tři dýchací přístroje. Ale oproti Geonosis to byla vítaná změna.
Celá situace se mi trochu nezdála. Proč by rada na místo posílala dva mistry Jedi, a jejich dva padawany. I samotný mistr by celou záležitost dokázal vyšetřit sám.
„Promiňte, mistře Windu, ale něco mi tu nesedí,“ promluvil jsem do krátkého ticha. „Proč posíláte na tuto misi tak velkou skupinu. Když jeden mistr s padawanem by tu záležitost dokázali vyšetřit sami. Očekáváte snad nějaké větší komplikace?“
Zmínka o velké skupině čtyř Jediů v době, kdy rada začínala po galaxii rozesílat celé flotily, ve mně vyvolala odfrknutí, nicméně ostatní to přešli bez komentáře a slovo si vzal opět Mace Windu, meč Řádu Jediů.
„Jeden temný Jedi je komplikace víc než dostatečná, ale v tomhle případě nechceme nic podcenit, protože patrně víme, o koho se jedná,“ odpověděl a na chvilku se odmlčel, zatímco na projektoru místo planety a měsíce ukázal podobiznu muže, který odpovídal mým představám o průměrném samci lidské rasy.
„Taco Donos,“ pokynul a pokračoval, „bývalý rytíř, který před dvěma lety i se svou učednicí opustil Řád. Od té doby jsme o něm slyšeli jen jednou, před dvěma týdny, když společně napadli nákladní loď v sousední soustavě, při čemž je zachytila chytře ukrytá bezpečnostní kamera. Nikdo další na záznamu nebyl, ale dá se čekat, že pracují pro některého z mnohých zlotřilých tlup v oblasti. A to z nich dělá velmi nebezpečné osoby.“
Zabručel jsem si něco pod vousy, ale nahlas neřekl opět nic. Dva mistři a dva padawani proti jednomu rytíři s učedníkem, to bylo pořád v náš prospěch, i kdyby oni měli podporu těch banditů, nebo co to vlastně bylo. Klony by se nám tam jednoznačně motaly pod nohama.
„Všechny informace o nich jsou v jejich složkách,“ dodal ve chvíli, kdy jsem se na to chtěl zeptat, takže už jsem věděl úplně všechno. Bylo na čase vypadnout odsud a s ostatním se porvat jako vždy až na místě.
Aha, takže odpadlý Jedi… I když takhle se to nedá říci. I já jsem byl po smrti svého padawana mnoho let mimo stěny chrámu. Ale pokud jsou zde důkazy…
To bylo každopádně vše, co nám mistři k misi řekli.
„Mistře Windu, jen bych chtěl podotknou, že si nejsem jistý, jestli je můj padawan připraven na misi mimo Chrám. Je tu teprve několik týdnů. Ano, dělá velké pokroky, ale stále není vyrovnaná. Mám obavu, že je to na ni příliš brzo.“ Bylo pro mne obtížné takhle Johaunu shazovat, zvláště před tím wookijským mistrem, ale pravda byla skutečně taková.
Vůbec jsem netušil, o čem to mluví, a vůbec jsem to nechtěl napravovat. Jen mi neušlo, že vousáč má na brnění generálské výložky a že tedy post s největší pravděpodobností neodmítl. Nevyčítal jsem mu to. Prostě jsem se pomalu otočil, uklonil a gestem naznačil, že počkám venku. Problémy generálů na mou hlavu, ještě to tak.
Staroušové začali něco povídat, ale to už jsem byl skoro z doslechu a i kdyby ne, nevnímal jsem je. Orn už na mě venku čekala, opřená o zeď a očividně zklamaná, že nebyla přiřazena k Osk Squad. Rychle jsem jí vysvětlil, že i když komando s námi neletí, má se jít sbalit a počkat na mě v hangárech, protože některé zapadlé měsíčky přeci jen ještě musíme zachraňovat my rytíři.
Wookiee se uklonil a odešel.
„Mistře Woa, tvou starost o padawana tvého my chápeme,“ začal mluvit velmistr Yoda. „Věř, že kdyby válka nebyla, někoho jiného poslali bychom.“
„Jistě, mistře Yodo, ale sám víte jak je to s Johuany. A…“
Malý velmistr mne přerušil. „Vím, mistře Woa. Otázek mnoho má a zvídavá je. A i proto, aby svou pozornost od minulosti obrátila, ty s sebou vezmeš ji.“ Trochu se zasmál. „Když její pozornost obrátíme jinam a ty správně ji povedeš po cestě Síly, soustředit bude se na studium a ne na minulost.“
„Ano, mistře.“ I když jsem svým způsobem s rozhodnutím nesouhlasil, uposlechl jsem.
Otočil jsem se na podpatku a vyrazil ven ze sálu. Venku na mne čekal Wookiee, od nějž se rychle vzdalovala oranžová dívka.
Ještě jsem se koukal za svou mizející učednicí, když se za mnou ozvaly kroky a mně došlo, kolik je hodin: byl nejvyšší čas skoncovat s tou anonymitou. Ne že bych tyhle věci nějak vyhledával, ale vlastně bylo docela milé potkat někoho, kdo o mně ještě neslyšel.
[„Já jsem Champbacca, generále,“] představil jsem se rychle a bez asistence překladače, protože mistr mi očividně rozuměl, a pokračoval, [„moje učednice Orn se už běžela sbalit. Vyrazil bych co nejdříve, pokud nemáte námitek.“]
Wookiee se ke mně otočil a představil se. Podle jeho vystupování a držení těla jsem poznal, že se pyšní velkou sebedůvěrou ve své schopnosti, že postem generála trochu opovrhuje a že sám ho nezastává, ačkoliv mi nebylo jasné proč. Jeho stavba těla dokazovala, že je velmi dobře trénovaný. A protože to byl Wookiee, tušil jsem, že se mi s ním bude dobře spolupracovat. Uklonil jsem se.
„Těší mě. Já jsem Waollc Con-Denyzz. Jistě, příteli. Osobně nemám námitek.“ Usmál jsem se přívětivě, aby si nemyslel, že hodlám svou hodnost zneužívat. „Jen musím nají svou neposednou padawanku a sdělit jí tu radostnou novinu, že s námi poletí na misi.“ Vydali jsme se společně k turbovýtahům.
„Divím se, že jsme neměli ještě tu možnost potkat se tu v chrámu.“
[„Nebývám tu často. Dávám přednost čerstvému vzduchu, tady je na mě moc dusno.“] Nevím, jestli tu narážku pochopil, ale bylo mi to celkem jedno. Teď byla hlavní mise a taky to, že jsem se udržel a nekončil každou větu „pane generále, pane!“. Místo toho jsem radši přemýšlel, co si vezmu s sebou a jestli Orn na něco nezapomene, a výtah nehlučně uháněl dál k ubikacím.
„Jistě, tak to vás chápu,“ řekl jsem chápavě. „Já se vrátil do chrámu nedávno. Ty stěny tu jsou moc sevřené, také se mi stýská po čerstvém vzduchu.“ Sjížděli jsem dolů. „Za jak dlouho se sejdeme v hangáru? Máte svůj vlastní transport nebo už nám rada něco přidělila?“
[„Já mám prakticky sbaleno, jen vezmu zavazadlo. A v hangáru mám svoji stíhačku, otázkou ale je, jestli by v tomhle počtu nebylo lepší něco většího,“] zamyslel jsem se, podrbal se na hlavě a v tu chvíli výtah zastavil.
[„No, něco už vymyslíme, sejdeme se za půl hodiny dole?“] pravil jsem jednoduše a jen napůl tázavě a vida, že protistrana nemá námitek, vystoupil jsem. Má cesta vedla do pokoje, kde stačilo popadnout batoh, vypustit Blumu a pak už jsem se mohl naplno věnovat přemýšlení, co si půjčíme za dopravní prostředek.
Každopádně to začínalo vypadat, že i jako negenerál nakonec Republice k něčemu budu a přeci jen se ještě najde pár úkolů, které lze řešit bez nutnosti obětovat pěšáky z fabriky na Kaminu. Nezbývalo než doufat, že to tak aspoň chvíli vydrží.
Napsali Jessica Karnis, Woallc Con-Denyzz a já, poslední revize 30. 3. 2021.
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Mistr Champie odešel, nevšímaje si naší rozepře. Johy, vesele zavýskla nad mým rozhodnutým, že bude vystupovat jako můj bodyguard. A radostně odběhla do své kajuty se převléknout. Já si pro jistotu šel zkontrolovat vybavení. Hodil sem pes sebe těžký kožený plášť, určitě se bude hodit, když tam venku prší. Jenže kabát neměl pořádnou kapuci. Ani nevím proč sem nějakou kapuci na kabát, už dávno nenechal přišít, když sem se potuloval po mnoha planetách, kde by se hodil. Uložil jsem si v paměti že příště nějakou nechám vyrobit.
Rozmrzele sem vyšel z kajuty s vědomím, že mi zaprší za krk. Lodní výstupní rampa byla dávno otevřená, po odchodu mistra Champiho, a tak sem čekal na svou padawankou pod lodí. Samozřejmě, tak aby na mne nepršelo.
Johy vyšla z lodi o pád minut později. Oblečená do civilních šatů. Její mladistvé tělo obepínala letecká kombinéza, opásaná páskem na blaster s dalším vybavením. Cela byla zahalena, také do pršipláště s kap ucou, na hlavě měla široký klobouk. Zavřela vstupní rampu a vydala se ke mně.
Mrkla na mě, a vy vykročila zpod lodi do deště. Chvíli jsem tam stál, a obrňoval své smysli před budoucí studenou sprškou, kterou sem čekal v nejbližších chvílích za krkem.
Johy se zarazila a otočila se na mě, všimla si, že se mi do bouřky a deště moc nechce, a všimla si i proč. Vrátila se ke mně podala mi svůj klobouk, a nasadila si na hlavu kapuci svého pršipláště.
„ Díky.“ Zašklebil sem se na ní.
„ Není zač mistře.“
„ Ale nemysli si že mě tím obměkčíš.“ Zasmál sem se na ní.
„ To by mne ani ve snu nenapadlo mistře.“ a zazubila se na mě.
S lepší náladou jsme se vydali k celní prohlídce. Ta netrvala dlouho, a tak s informacemi od celníků jsme se vydali za Administrátorem Dantesem. I když byla noc, mystní vysoce postavený úředníček nespal. Informace, že by někdo chtěl investovat peníze do zdejší těžby nova krystalu ho nejspíš vytrhla ze spaní.
Městečko nebylo moc velké. No pokud se tomu dá říkat městečko. Pesimističtější člověk by spíše řekl větší vesnice. Se skládalo z náměstí, na kterém byli většinou administrativní budovy. Kolem náměstí bylo asi ve čtyř řadách rozestaveno několik menších nebo větších domu, zbytek rozlohy města zabírali velké sklady, nejrůznějších surovin, a samozřejmě přístav.
O zaplacení taxispideru se ani nedalo uvažovat, za prve protože tohle bylo male město a taxi by se tady asi neuživilo, a za druhé protože administrativní budova kam jsme měli namířeno byla na náměstí, a to bylo necelých 10minut chůze. A navíc kdyby tu něco takového měli, déšť a bouře která tu řádila nás promočila, už dost a tak nemělo cenu se po nějakém taxi shánět.
Asi po několika minutách chůze jsme dorazili na náměstí a vešli do největší budovy. Recepcni nás uvítala mile, a když jsem ohlásil, kdo jsme. Ihned nás uvedla za Administratorem Dantesem.
Administrátor Dantes byl postarší muž lidské rasy, s našedlými vlasy a vousy, které utvářeli moudrou a inteligentní tvář. Oblečený byl do černé úřední roby, skládanici se z kalhot a tuniky. Podle informací které sem si přečetl z datapedu o této planetě, byl administrátor, jedním z představitelů čtyř členné vlády a zastupoval odbor financí.
„ Dobry večer. Já jsem Administrátor Dantes.“
„ Dobry večer. Mé jméno je Wall Denyk.“ Udal jsem jednu ze svých starých identit, podal postaršímu muži ruku a představil Johy. „ Toto je má společnice. „ Johany Drawin.“ Johy se uctivě uklonila.
„ Posaďte se prosím.“ Řekl správce, a tak jsme s Jo usedly na křesla před konferenčním stolem. Administrátor zmačkl na stole komlik a požádal sekretářku o občerstvení.
„ Doufám, že vám vaši cestu neznepříjemnilo zdejší počasí.“
„ Abych řekl pravdu ani ne. V naší společnosti působím jako prospektor. Takže mne mé kroky zavedou na mnohé planety.“ Usmál jsem se obchodnicky na staršího muže. „ A abych pravdu řekl tato je za poslední měsíc ta nejpříjemnější.“
„ Ach tak to je zajímavé.“ Opětoval mi administrátor usměv.
„Proto se také omlouvám, za to jak vypadám. Ale v mé profesy není důležité jak vypadám.“ Rozvedl jsem konverzaci a trochu zapůsobil silou na starcovy myšlenky aby historka byla uvěřitelná. Z nepatrného poposednutí Johy, jsem poznal, že si toho všimla. A svým způsobem byla zaražena. „ Ale to jaké se mi podaří najít těžařská ložiska. A tato práce často zahrnuje mnohá nebezpečí. A je samozřejmě lepší vypadat jako normální člověk, něž jako někdo kdo disponuje často s velkými sumami kreditů.“
„ No to samozřejmě chápu. A jakou společnost zde zastupujete?“
„ JGM. Joruna Galaktik Mining. Jedna z největších těžařských společností.“ Udal jsem jedno z jmen ze společností které jsem znal.
„ Netušil jsem že o nás projevíte takoví zájem. A netušil jsem že vaše společnost dokáže získat informace tak rychle. O nalezení nového ložiska krystalů jsme ještě neinformovali galaktický trh. Naše vláda momentálně jedná o dalších krocích které podnikneme.“
„ Obchod je nekompromisní pane Dantesi. A každá větší společnost má zdroje jak se dostat k finančně výhodným informacím.“
„Zajisté mate pravdu, pane Denyku.“ Trochu se neutrálně zasmál. „ Je vidět, že jako prospektora si vaši firma nemohla vybrat lepšího člověka.“
„ A děkuji.“ Opětoval sem konverzační usměv. „ Jako administrátor této planety určitě máte předběžní odhad ložiska.“
„ Tak jistě že mám, ale naše vláda ještě neprojednala určité kroky v této záležitosti.“ Zatvářil se starší muž trochu rozmrzele.
„ To chápu. Ale zase pochopte vy mne má společnost, mne se poslala abych zjistil co nejvíce, a abych případně projednal předběžné dohody. A samozřejmě mám k této činnosti velké množství zdrojů, o které se mohu podělit.“
Administrátorovi se zaleskla očka, a jeho hrana rozmrzelost lehce povadla.
Sáhl jsem do kabátu a vyndal dataped a několik kreditových neidentifikovatelných čipů. V rychlosti sem si je prohled, a jeden z nich zandal do datapedu. Na displeji se objevilo několik čísel, a podal jsem jej správci.
Muž dataped přijal, a i když se snažil zastřít své překvapení nad částkou, pro mé jedi schopnosti nebylo problém poznat, že částka rozproudila krev v jeho žilách, ale i emoce. Také bylo vidět, že administrátor je znalí obchodních her.
„ Nejsem si jist jestli mí vládní kolegy mohu obejít, nerad bych vám něco sliboval.“
A podával mi dataped zpět, převzal sem stroj vložil do něj jiný čip a podal ho správci zpět.
„ Dobrá.“ Pokracoval v rozpravě vyndal z z datapedu čip, vložil do datapedu na své stole a překontroloval jeho obsah. „Myslím že krátké nahlédnutí do kalkulací by našemu budoucímu obchodu neuškodilo.“
„ Také si myslím. Děkuji za vaše pochopení“ Administrátor do svého stolu a podal mi jednu z datakaret. Zastrčil sem ji do svého stroje a začal pročítat údaje kalkulací a odhady produkce.
„ Zajímavé … velmi zajímavé.“ Podíval jsem se na správce. „ Ve zprávě se tvrdí že menší těžební společnost je schopna měsíčně vyprodukovat 200 000 tun, po dobu 4 let. Velmi zajímavě.“
„ Ano je to kalkulace pro menší těžební firmu. A menší těžební proces s ohledem na naše životní prostředí. A také s ohledem na obnovitelnost krystalových ložisek.“
„ Pokud jsou vaše odhady správné, toto ložisko by naší firmu určitě zajímalo. I s podmínkami, které vaše vláda určí na ohled životního prostředí.“
„ Skutečně? Jsem si jist že mí společníci při velikosti tohoto ložiska podepíšou jakoukoliv smlouvu.“
„ Tak to jsem velmi potěšen, a myslím že i naše vláda bude sdílet stejný názor.“
„ Zajisté. Ale je tu několik, dalších důležitých bodů, které bych rád projednal.“
„ Ale zajisté co by jste rád věděl.“ Odpověděl Administrátor s předstíraným zájmem protože předešlá věta ho velmi rozladila.
„ Samozřejmě jednou, z podmínek je bezpečnost.“ Zatvářil sem se trochu ponuře. „ Určitě chápete, že v dnešní době kdy velkou částí galaxie zuří válka. Mé společníky budou velmi zajímat zdejší poměry.“ Směr mé otázky Administrátor ještě o trochu více znervóznil.
„ Ke které vládnoucí skupině v galaxii se vaše vláda kloní. K Separatistům nebo k Republice. Jestli zde nejsou nejrůznější, proti vládní frakce, které by narušili těžbu a dopravu surovin. Jestli zde nejsou nějaké teroristické organizace, nebo nějací radikální ochránci prostředí.“
„ Oh nedivím se kam vaše dotazy směřují, a chápu, je mály vaše společnost investovat, musí vědět o spousta věcích.“ Nadechl se.
„ Zajisté, chráníme výdělky naší společnosti, ale také našich obchodních partnerů.“
„ Tak k první otázce, toto je malá planeta mimo dosah zájmu republiky i separatistů, naše vláda se snaží být neutrální a nijak na sebe nepřitahovat pozornost.“
„Ale nemůžete ani vyvrátit, že by jedna z frakcí o tuto planetu jevila zájem.“
„ Ne to vyvrátit nemohu, ale o tom, že by někdo z nich jevili zájem, informace nemáme.“
„Dobrá.“
„ Co se tíká jiných politických frakcí, je na naší planetě klid, před rokem zde proběhli volby a ty nás čekají až za šest let, a naše legislativa je psána v zájmu našich občanů. Takže volební výzkumy neukazují, na to že by zde byli nějaké nebezpečné politické frakce.“
„ Toto tvrzení se mi zda trochu archaicke, ale dobrá, vy tu žijete tak vy se tu vyznáte.“
„ Co se týká teroristických skupin, ani to zde nemáme, a samozřejmě to souvisí s klidnou politikou.“
„ Hmmm … pokračujete.“ Ať jeho slova zněla sebe lepe, a velmi neuvěřitelně, z jeho pocitů jsem vycítil, že o politické situaci říká naprostou pravdu. Holt je pravda, na menších planetách, kde je méně obyvatelstva je asi někdy snažší vládnout. Než vládnout celé galaxii.
„ Samozřejmě zde máme organizaci chránicí naše životní prostředí, ale nepovažujeme je za hrozbu, protože veškeré kroky tykající se obchodu plánujeme v rámci bezpečí celého planetárního ekosystému.“
„ To chápu.“
„ Co se týká další problémových prostředí nejsem si vědom co by vás mohlo zajímat. No snad …“ jeho rozpovídaní jazyk si najednou uvědomil, že málem prozradil něco co neměl.
„ Snad co? Pane Dantes.“
„ Ale pro vás jen male bezvýznamná událost.“ Snažil se blesku rychle vyhnout odpovědi. „ Určitě vy i vaše společnice jste unaveni, po dlouhé cestě mohl bych…“
„ Podmiňte pane Dantesy.“ V tuto chvíli jsem mohl na jeho nechuť, zatlačit pomocí několika silových technik, ale neudělal jsem to. Asi díky tomu, že jsem se celou dobu bavil celím jednáním, a v tuto chvíli jsem to nepovažoval za čestné. A tak má malá lidská ješitnost rozhodla o tom že celou záležitost do hraji bez síly, a jen díky schopnosti mého řečnictví.
„ Ale pro naší společnost není žádna událost bezvýznamná, pokud je tu potencionální možnost, že v budoucnu ohrozí obchodní záležitosti.“
Muž si povzdech a bylo viditelné, že ho tlačím do kouta, ale vidina obchodu jej nakonec zdolala. A já v duchu slavil vítězství nad tím že sem nemusel použít sílu.
„ Dobrá nerad o tom mluvím, ale řešíme zde jednu nemilou událost.“
„ Jakou?“ zeptala se netrpělivě Johy.
Správce si její netrpělivosti všiml a postřehl i to že poprvé za celí náš rozhovor promluvila.
„ No jak bych to řekl. Už několik týdnů město sužují nepříjemné události. Skoro každou noc zmizí jeden obyvatel města záhadně, a není známo kam. A před týdnem bylo nalezené tělo jednoho z obyvateli, zavražděného …“ Administrátor se odmlčel „ … sečnou zbraní.“
„ Jakou sečnou zbraní.“ Zeptal sem s hraním trochu nevrlosti. „ Pokud mám svým společníkům říci, že zdejší ložisko stojí za náš zájem, musím vědět vše.“
„ Dobrá.“ Povzdechl si. „ Sečné zranění odpovídají, zranění světelným mečem.“
„ Co? Cože?“ zahrál sem udiv. „ Jak si můžete být jist že to byla zbraň Jediů?!¨
Administrátor se znova nadechl, a jakoby v duchu počítal a přemýšlel nad správnými slovy.
„ No je to několik měsíců, co se zde na planetě objevil, jeden Jedi. Odpadlík od řádum renegát, a dělal nám zde potíže, a rozbroje. A zabil několik členu bezpečnosti.“ Zase se odmlčel a spomínal na události z minulosti. „A pak z ničeho nic zmizel. Nikdo neví kam. Jestli z planety nebo se ukrývá stále někde někde na planetě.“ Trochu se zamyslel a pronesl s velkým odporem. „ Až do minulého týdne jsme o něm neměly žádné stopy. Ale bezpečnost si je jista, že smrtelné zranění oběti byla způsobena světelným mečem.“
„ Informovali jste Jedie?“ zeptal jsem se s hraným zájmem, protože na tuto otázku jsem dávno znal jeho odpověď
„ Ano učinily jsme tak před několika dny. Ubezpečili nás, že celou záležitost prošetří. V nejbližších dne očekáváme jejich vyšetřovací tím..“
„ To je dobře, že jste tak učinili. Nerad bych vám udílel nějaké rady, ale pokud se jedna o zběhlého jedi. Nechtěl bych se sám pouštět se do křížku s odpadlým jedim, víte jaké mají schopnosti.“
„ Jistě máte pravdu.“
„ Máte prosím bezpečnostní správu? Rád bych do ní nahlédl.“ Podal jsem mu první z kreditových čipů, který před tím odmítl.
„ Jistě“ … sáhl do stolu a chvíli v něm hledal. A pak mi podal jednu z datakaret, strčil jsem ji do datapedu a v klidu pročítal celí spis. Mrtvola byla nalezena před týdnem v jedné zastrčené uličce. Přivolaná bezpečnost i koroner se shodli že oběť byla zavražděna úkladně, světelným mečem. Prohlížel jsem si holo obrázky a musel jsem uznat, že rány na oběti byli skutečně způsobené světelným meče. Skryte jsem během čtení kartu zkopíroval.
„ Dekuji.“ A vrátil sem kartu správci, hned po té co se okopírovala, a já jí i dočetl.
Ještě další hodinu poté jsme rozebírali fiktivní obchodní záležitosti a případné ohrození kontraktu. Johy sedící vedle mne začínala být velmi netrpělivá. I když se pomocí jedi technik snažila svou rozmrzelost skrývat. Já jsem jí dokázal poznat.
„ Děkuji vám za informace Administrátore Dantesy. O všem co jsme si zde řekli, ať sou to příjemné i nepříjemné věci. Musím informovat své společníky.“
„ Zajisté to chápu.“
„ Ale mohu vás ujisti že budu lobovat v zájmu vaši planety, protože si myslím že obchod bude prospěšný obou stranám. Zdržím se zde ještě několik dní, hned dnes se spojím s kolegy. Odmlčel sem se „ Jsem si jist že dostanu další informace a prostředky, díky kterým bych rád navštívil ložiska a začal jednat s vaší vládou.“
„ Zajisté. Učiním potřebné kroky. Děkuji.“
„ Já vám také.“
Rozloučili jsme se s Administrátorem a vydali se zpět do přístavu. Bouřka a déšť stále zuřily. Když jsme byli několik desítek metrů od budovy. Vycítil sem, že Johy je stále nevrla a plna rozrušení.
„No tak to v sobě nedus a zeptej se.“
„ Víte mistře nechápala jsem některé vaše kroky.“ Rozpovídala se. „ Víte, ze začátku konverzace jste Dantese ovlivňoval silou a lehce upravoval jeho náladu. Ale pak když přišlo na úplatek jste na jeho ovlivnění nepoužil sílu, ale skutečné peníze. Proč?“¨
„ Všimla sis správně. Dantes je velmi inteligentní muž a do jisté míry sebou nechal silově manipulovat a do jisté míry nikoliv. A dál by nebylo etické, jej ovlivňovat více než bylo zdravo.“
„ To chápu ale mohl jste ho ovlivnit i co se tíká úplatku.“
„ Zajisté mohl, ale jak říkám nebylo by to etické, a mne by to zkazilo radost ze zajímavého vyjednávání.“
„ Ale proč jste ho pote neovlivňoval dále?“
„ Víš. Jo sou situaci kdy není třeba síly používat, kdy ti cestu k tomu co potřebuješ otevřou kredity.“
„ To máte pravdu mistře.“
„ Já vím. Proto sem také tvůj mistr.“ Zažertoval jsem.“
„ Je pravda mistře, že sem nečekala. Že máte vrozené nadání pro obchodní vyjednávání, věřila jsem že vše vyřešíte díky síle.“
„ To je můj dar od maličká. Jak sem říkal, někdy je snažší použít jiné schopnosti než se spoléhat na sílu. To se časem také naučíš.“
„ Dobře mistře. A neříkejte mi maličká!“
Rozmlouvali jsem dá a pokračovali v chůzi do přístavu. Po další několika minutách jsem dorazili do doku číslo 3. a konečně vešli do sucha a tepla lodi.
Mistr Champie, byl stale pryč a tak jsem se šli konečně uložit ke spánku.
***
Napsal Wyrrgy bez pomoci Johuany, protože se někde líně válía neni k sehnání ....
+
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Miu Leptonis IV
Datum a čas: 1. rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čas: o 6 hodin později.
Počasí: Stále prší … Doprčič!
Všichni jsme byli po dnešních událostech unaveni. Protože loď byla stále načichnutá kouřem, rozhodl jsem se, že si ve zdejším hotelu, do kterého můj kolega poslal uprchlíky z akademie, pronajmu pokoj. Johuany se zarputile rozhodla, že zůstane na lodi a bude se starat o její opravu. Proč nepřijala komfort útulného hospodského pokoje jsem částečně nechápal. A svým způsobem jsem za to byl rád, mohl jsem se v klidu vysprchovat, a hlavně se ponořit do klidu meditace. A posléze i klidného a slastného spánku.
***
O několik hodin později mě ze spánku probudilo klepání na dveře. Vybelhal jsem se z postele, otevřel jsem dveře pokojské, o které jsem díky Síle věděl, že je za dveřmi. Informovala mě, že na mě dole v baru někdo čeká.
Hodil sem na sebe oblečení a své vybavení, a sešel dolu do baru. Tak jak jsem předpokládal, čekal tam na mě přepravce, Wookiee Wyrrgy, popíjející nějaké silné pivo v jednom z boxů v rohu baru.
[„Zdravím, mistře,“] pozdravil mne ještě ve chvíli, kdy jsem se k němu blížil zezadu. Hodně mě tím překvapil, ale nadal jsem na sobě nic znát, když jsem sedal naproti němu.
[„Tak co pro mě máte za kšeft?“] Bez otálení přešel k obchodu.
„Nic složitého. Rada nás sem poslala, abychom vyšetřili jednu záležitost s odpadlým Jedi, který zde dělal problémy. Jenže se z celé záležitosti zkompikovala.“ Wookiee při slovech temný a Jedi trochu nevrle zavrčel. „Zachránili několik nevinných dětí. Protože naše loď byla sestřelena a značně poškozena, rád bych využil tvé lodi a některé děti rozvezl na jejich planety a některé do Chrámu na Coruscant.“
Wookiee se zamyslel a určil cenu za své služby. Věděl jsem, že si trochu za své služby přihodil. Ale protože jsem se na jeho osobu mohl spolehnout, nakonec jsme se dohodli.
„První cestu, kterou absolvuješ, bude odvézt dvě děti na Naboo.“
[„Jasně, to není problém. Je to kousek, během pár hodin budu zpět,“] zasmál se Wookiee. [„ Kde ty děti najdu?“]
„Všechny jsou ubytované tady v hotelu. Dojdu pro ně.“
***
Když wookieeský přepravce odletěl s prvními dvěma dětmi na Naboo, zašel jsem za Johuany do její lodi zkontrolovat, jak pokračují opravy. Za celou dobu se nešla vyspat, byla unavená, pod očima se jí dělaly kruhy a hlavně byla stále rozmrzelá. Chtěl jsem jí pomoct, ale odehnala mě se slovy, že bych se jí při opravě jenom pletl pod nohama.
A tak jsem se vrátil do hotelu a znovu se ponořil do slastného spánku.
***
Probudil jsem se po 16 hodinách klidného spánku. Byl jsem překvapen, že mě po celou dobu nikdo nerušil. Dal jsem si sprchu, dole v hotelové jídelně snídani a vydal se zpět do doků. Dorazil jsem k Johaunině lodi. Ze které se ozývaly zvuky hlasité a peprné debaty.
„Hele, já ti říkala, že se to má připojit sem.“
Slyšel jsem podrážděný hlas Johauny.
„NE! Tohle je moje loď, já vím, jak je tu co připojené.“
Vystoupal jsem po rampě do potemnělé lodi a stal se svědkem zajímavé situace. Zpod jedné lodní přepážky, kde nejspíš byl nějaký lodní systém, čouhaly dlouhé chlupaté nohy. Má padawan stála nad nimi, v jedné ruce s nějakým nejspíš hasákem, v druhé držela svítilnu, a ulevovala svému vzteku směrem k nohám. Zpod přepážky se ozvalo několik štěkání. A pak vnitřní osvětlení lodi rozsvítilo. Jo zůstala nevěřícně stát. Zpod přepážky se trochu s námahou vysoukal Wookiee Wyrrgy. Stoupnul si do své monumentální výšky a shlížel dolu na malou Johuany.
[„Víš, malá,“] zazubil se na děvče, a klasickým wookieeským gestem jí rozcuchal vlasy na temeni hlavy. [„Já jsem opravoval lodě dávno předtím, když jsi ty v matčině lůně chodila po houbách.“]
„Neříkej mi malá, chlupatá obludo.“ Otočila se na podpadku a odspěchala někam do vnitřku lodě.
[„Zdravím, mistře. Ta vaše padawan je teda pořádná čertice.“]
„Bohužel je s ní spousta práce,“ odpověděl jsem. „Jakto že jste tu tak brzo?“
[„Naboo není tak daleko. A moje loď je dost rychlá.“] Palcem ukázal na svou hruď. [„Pár mých vylepšení.“ ] Podíval se po lodi. [„Když jsem se vrátil, vy jste spal, váš kolega je někde pryč. Potkal jsem tohle třeštidlo,“] rozmáchl se rukou směrem kam Johy odešla. [„A tak jsem se rozhodl, že bych jí mohl s opravou pomoct.“] A rozesmál se. [„Tak jí tu trochu pomáhám, a hádáme se o tom, jak co správně funguje.“]
V trochu napjaté atmosféře jsem tam také zůstal a přidal ruku k dílu. Abych pravdu řekl, napjatá spíš byla Johy. Já jsem byl v naprostém klidu a Wyrrgy si z mladé dívky a jejího soptění spíše dělal legraci.
Opravy šly pomalu a zkušenější Wyrrgy opravu odhadoval nejméně na týden. A to hlavně díky díře, kterou Vandalor vypálil do trupu, když zachraňoval Tann.
Naše úsilí po nějakém čase přerušila zpráva od mistra Champbaccy.
Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo:V tuto chvíli ani nevím kde sem!!!!
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)
Čas:
„Deenine, prosím zjisti mi označení toho křižníku.“ Poprosil jsem droida.
„Křižník se jmenuje Majestic.“ Odpověděl během pár vteřin droid.
„Wyrrgy, spoj mě s křižníkem a ať se děje cokoliv, nech mě mluvit,“ pohledl jsem na wookiee poprosil ho o spojení. „Krayt´s Scream volá Republikový křižník Majestic: Prosím ozvěte se.“
„Majestic slyší, mluvte.“
„Tady Generál republikových sil Waollc Con-Denyzz. Chci ihned mluvit s kapitánem.“
„Tady kapitán Diamanto. Co si přejete, Generále.“
„Kapitáne, bombardujete planetu na, které jsou rytíři Jedi. Ihned přestaňte s bombardováním.“
„Omlouvám se, pane, ale to nemohu. Mám rozkaz s vyšší prioritou. Dle rozkazu mám bombardovat planetu, dokud rozkaz nebude zrušen.“
„Teď sem váš rozkaz rušil, nerozuměl jste mi?“
„Pane, to by mohl tvrdit každý, že je generál.“
„Má priorita je,“ i když jsem chápal jeho předpisové vojenské jednání, s podrážděným tonem v hlase jsem nadiktoval svůj autorizační kód, „Tango, Zulu, Echo, Tři, Dva, Jedna, Devět, Beta, Čtyři, Čtyři, Alfa, Jedna.“
„Váš kód souhlasí, Generále. Ale i tak můj rozkaz má větší prioritu.“
KRUCINÁL…
„Rozumím, kapitáne,“ řekl jsem podrážděně. „Otevřete hangár, přistanu a za několik minut se s vámi setkám na můstku, rád bych slyšel vaše podrobné hlášení o situaci.“
„Rozkaz, Generále.“
Kývnul jsem na wookiee, který navedl loď na přibližovací vektor. Horní hangár křižníku se začal otevírat.
Během přistání jsem přemýšlel, kdo může mít větší prioritu velení než já. Napadli mě jen dvě možnosti. Samozřejmě někdo z členů Nejvyšší rady Jedi nebo dokonce sám velmistr Yoda. Ale označení a znak na samotné lodi, nebyl identický ani s jedním ze znaků mistrů Rady ani samotného mistra Yody. Pokud náhodou někdo z nich narychlo nepřevzal velení této lodi.
Ale v tuto chvíli toto byly jen spekulace.
Trochu jsem litoval, že zde není můj křižník
Krayt‘s Scream po několika minutách přistála v doku křižníku. S wookieem v patách jsem se blížil k otevírající se rampě. Měl jsem chuť tady wookiee nechat, ale tak nějak jsem podvědomě věděl, že když ho tu nechám, nebudu na něj moct dohlížet, a že ve své zuřivosti tady způsobí nějaké problémy. A tak jsem se rozhodl, že ho vezmu sebou, abych ho měl na očích.
Než jsme vystoupili, otočil jsem se k němu.
„Prosím, nedělej žádné problémy. Chci, aby se to vyřešilo v klidu. Slibuju, že to bombardování zastavím.“
[„Jste si jistej?“] zavrčel wookiee. Ale nakonec se zklidnil. [„Dobrá… Jestli to Jess nepřežije, ten co to způsobil, za to bude pikat.“]
Chápal jsem jeho pocity. Síla mi prozrazovala, že tady něco bylo špatně. A pokud tohle všechno bylo zbytečné a tam dole zbytečně umírali nevinní lidé, někdo za to bude pikat i kdyby to byl čelen Nejvyšší rady.
Vylezli jsme z lodi a obestoupili nás klonový vojáci.
„Vítejte na palubě, Generále,“ zasalutoval mi jeden z klonových vojáků. Když si vojáci všimli wookiee téměř sáhli po zbraních. „ Pane nezmínil jste se, že máte doprovod!“
Wyrrgy zavrčel a také sahal po své zbrani. Rázným gestem jsem je všechny zastavil.
„Tohle je můj pobočník. Půjde semnou. “ Zavelel jsem rázně.
„Rozkaz, Generále.“ Zasalutoval klon.
„Vy pojďte se mnou,“ ukázal jsem na velitele. „Ostatní, rozchod. Věnujte se svým povinnostem!“
V doprovodu klonového velitele jsme si rázovali přes hangár, ve kterém se to hemžilo techniky a piloty. I když jim nikdo zatím nedal rozkaz k útoku. Byli v plné pohotovosti a odhodlaní do akce.
Trochu jsem zalitoval toho, že nejsem na svém křižníku, a že tu teď sebou nemám Kapitána Wulfa, klonového velitele mých jednotek. Wulf byl výborný klonový velitel, se kterým jsme si hned od začátku padli do noty. Dokázal přijímat rozkazy, ale dokonce nebyl jen hloupou loutkou a dokázal mít věcné a velmi chytré připomínky k velení a misím.
Všude, kde jsme prošli, jsem pocítil značné rozrušení. Nečekaný příjezd dalšího generála se nesl rychle celou posádkou. O to větší pozdvižení způsobila přítomnost Wyrrgyho. Jeho zarputilí vyraz, s vyceněnými tesáky, vyvolával další rozpaky. Klonoví vojáci se ho samozřejmě nebáli, ale naší dvojici s velitelem velice spěšně uhýbali z cesty.
Když jsme se konečně dostali k výtahu, napětí v mé mysli značně vzrostlo a čím více jsme se blížili k můstku, tím více se těšil, až budu znát pravdu a bude vše za mnou. Hlavně jsem se musel mít napozoru před wookieem. Musel jsem dávat hodně velký pozor, aby nezpůsobil větší problémy, protože i v něm rostla nervozita a hlavně vztek.
Dveře na můstek se konečně rozevřely, a tak jsem rázně, s chlupáčem v zádech, vykráčel na můstek.
Můstek byl plně obsazen lodní obsluhou. Naproti výtahu u lodního průzoru stál v kapitánké uniformě postarší lidský muž. Vedle kapitána stál vysoký černovlasý mladík. Starý odhadem 14 -18 let. Se zjizvenou pravou tváří, oblečen do černé jediiské tuniky. Na dálku z něj sršil zmatek z celé situace. Už na první pohled mi bylo jasné, že je to padawan.
Dorázoval jsem ke dvojici.
Věděl jsem, že i když hraju o čas, musím jednat v téhle záležitosti velice opatrně.
„ Zdravým, Kapitáne Diamanto. Rád vás poznávám.“ Kývl jsem velícímu důstojníkovi.
„ Děkuji. Já vás také, Generale Con-Denyzzi.“ Řekl stručně.
„Vy jste kdo? Vy tady tomu velíte?“ zeptal jsem se rázně mladíka.
„Ne, pane,“ zaváhal mladík, ale nakonec sebral odvahu. „Jsem poručík Envii Laasaen. Padawan Mistra Arssadri.“
„Takže Mistr Arrasardi tady tomu velí?“
„Ano, Generál Arrasardi velí této misi.“ Řekl rozhodně kapitán.
„Kde je generál teď? Rád bych s ním ihned mluvil!“ Věděl jsem, že každou další vteřinou, co naší komunikaci prodlužuji, zvyšuji se šance, že rytířka Karnis nebo někdo jiný tam dole zemře.
„Generál je dole na planetě, a snaží se najít rytířku Karnis.“
„To on vydal rozkaz k palbě na planetu? I když dole na povrchu nejsou žádné separatisticé jednotky, pouze neviní civilisté.“
„Ano pane.“ Řekl trochu nervózně kapitán, cítil jsem z jeho osoby napětí.
„Ihned zrušte bombardování planety. Na můj rozkaz.“
„Nemůžu, pane.“ Vyslovil ta slova tak, jako by sám s nimi ve skrytu duše nesouhlasil. Při této záporné odpovědi, wookiee vedle mě velmi silně zavrčel a udělal jeden krok ke kapitánovi. Zastavil jsem ho rázným gestem ruky. Naštěstí poslechl. Velitel ale dál pokračoval ve vysvětlování. „Generál Arssadri má větší prioritu, než vy. Dokud nezruší rozkaz z povrchu planety nebo osobně. Platí jedině jeho rozkazy.“
Pochopil jsem, že kapitán říká to, co je od něj vyžadováno, dle vojenských předpisů. Ale sám s jednáním mistra Arssadriho nesouhlasí. Jeho obavy a napětí ze situace mi dali velkou výhodu. I když jsem mohl použít Sílu a jeho mysl ovlivnit, neudělal jsem to. Věděl jsem, že dostatečně pádné argumenty toho muže přesvědčí.
„Uvědomujete si, že tam dole umírají nevinní lidé?“ mými slovy se podařilo zapůsobit na jeho lidskost.
„Ano pane. Je mi to líto.“
„Dobrá, takže kvůli nevinným lidem tam dole. Na můj rozkaz zastavte palbu. Zodpovědnost za zrušení rozkazu přebírám na sebe.“
Jeho bolest z toho, že bombarduje nevinné lidi a mé ujištění, že beru zodpovědnost za zrušení rozkazu na sebe, zvítězily.
„ZRUŠIT PALBU!“ rozkřičel se velitelským hlasem po můstku. „ZARAŽTE TO KONEČNĚ! Prosím…“
Během několika vteřin, bombardování ustalo. Vycítil jsem, že i z mladého padawana spadlo velké břímě utrpení. I on vnitřně nesouhlasil s bombardováním nevinných lidí.
I z wookiee po mé pravici spadla podstatná část obav.
„Děkuji, Generále.“ Řekl již s klidným hlasem kapitán.
„Já děkuji vám, kapitáne,“ s letmým úsměvem a kývnutím na znamení díků jsem pohlédl kapitánovi do očí.
Přistoupil jsem blíž k průzoru lodi, shlížel na planetu a Silou pátral po známkách Síly. Cítil jsem přítomnost mistra Champbacci a jeho společníka, a slabé známky Síly dvou dalších osob. Snad není ještě pozdě.
„Vyšlete ihned na planetu tři jednotky klonů. Jedna zajistí bezpečnost rytířky Karnis. Druhá najde Generála Arssadri,“ měl jsem chuť rozkázat, aby tohoto Jedie zatkli. „Třetí zjistí škody napáchané na obyvatelstvu a zajistí humanitární a lékařskou pomoc zraněným obyvatelů z nezasažených oblastí planety.“ Pak jsem se otočil na kapitána a rázně promluvil.
„Dole na planetě také v těchto chvílích po rytířce Karnis pátrá Generál Champabacca, je to wookiee,“ zdůraznil jsem. Při této zmínce Wyrrgy radostně zavyl. „Pokud se s ním jednotka setká, budou poslouchat jeho rozkazy.“
„Rozkaz, Generále.“
„Můžete odejít!“
„Rozkaz, Generále.“
Otočil jsem se zpět k povrchu planety. Wyrrgy se postavil vedle mě. Cítil jsem z něj částečně nervozitu.
„Buďte klidný, Wyrrgy. Mistr Chammpacca se o ní postará.“
[„Ano to já vím. Slyšel jsem o něm. Jess byla jeho padawan. Neznám ho osobně, nikdy jsme se nepotkali, ale pár věcí jsem doma o něm slyšel,“ podíval se na mě. [„To je jediný důvod, proč jsem tady. Protože vím, že se o ni postará. Nebýt tu on, nikdo mě zde neudrží.“]
„Ano. Vím.“
Stáli jsme společně u okna a pozorovali otevírající se hangár. Po chvíli z něj vylétla jedna peruť stíhaček následovaná výsadkovými čluny. I když jsem tuto válku v hlouby duše nenáviděl, byl to impozantní pohled.
Za zády jsem vycítil neklid v mladém padawanovi.
Lehce jsem naklonil hlavou a on pochopil, že se k nám může přidat. Wyrrgy na něj zavrčel, ale věděl jsem, že to bylo jen mále povrchní zastrašující gesto, které mělo mladého padawana lehce postrašit. Mladík se zastrašit nenechal.
„Mistru Chambaccovi na té dívce asi hodně záleží, když se tam vydal úplně sám. Snad budou všichni tři v pořádku.“ Podíval se na místo, kde ještě před okamžikem stál Kapitán Diamanto. Nyní bylo prázdné a Kapitán nabíral zpět své psychické síly na ošetřovně.
„To ano, a nejenom Mistru Champbaccovi, ale i tomuhle wookiee,“ ohlédl jsem se na Wyrrgyho a pak na mladíka. „A pokud znáte wookiee, dokáží být velmi citlivý na nesnáze svých přátel. Váš mistr natropil více problémů než pomoci.“
„Nesuďte ho dřív, než ho poznáte.“ Řekl neutrálně a vrátil se pohledem k průzoru.
„Nemám ho soudit? I vládcové minulosti se posuzují právě díky svým činům. To co zde způsobil, poukazuje na jeho charakter.“ Pokrčil rameny.
„Kdo jste, že ho soudíte? Neříkám, že to, co nařídil, bylo správné, ale v širším kontextu, kdo ví? Neřekl mi své pohnutky. Ale znám svého mistra. Nepřikázal by něco takového, kdyby nevěřil, že dělá správné rozhodnutí… sám máte ruce od krve. Jste si jistý, že jste ji prolil vždy spravedlivě? Že smrt, kterou jste způsobil, vedla skutečně k lepšímu životu ostatních? K dobru?“
Teď bodnul trochu do černého. Ano, párkrát jsem jednal tak, že jsem ublížil nevinným. Ale nikdy ne takhle.
„Ani já nejsem neomylnej. Slepá víra ta nejčastěji způsobuje ty nejhorší skutky,“ pohlédl jsem na něj, chápal jsem, že svého mistra brání z dětské lásky k němu. Ale pravda bohužel taková byla. Nikde na planetě se nikdy nevyskytovali separatistické síly. A v tuto chvíli ani nikdo ovládající temnou stranu. „ Tvůj mistr bezdůvodně začal bombardovat nevinné lidi.“ Zamračil jsem se.
„Lidi, kteří zmasakrovali Republikové vojáky a zajali rytířku Jedi, kterou víc jak tři měsíce vězní a mučí.“
„To je věc, která se měla vyšetřit. A ne hned odsoudit celou planetu k trestu smrti. Tvůj mistr prakticky způsobil genocidu. Tohle Rada neschválí.“ Věděl jsem, že má slova jsou pravdivá, protože vím, jak se Rada zachová.
„Ano nebo ne… Mistr Arssadri je Stínem. Pokud zasahuje proti Sithům, je oprávněn užít jakýchkoliv prostředků. Myslím, že… ale na tom nezáleží. Jsem jen padawan. “
„Stín není bůh. To neznamená, že když si jen padawan, že budeš přihlížet bezpráví. Jsi člen Řádu a tvou povinností je obrana nevinných. Před kýmkoliv,“ shlížel jsem dolu na planetu a rozvažoval nahlas důsledky. „Dívej se na zdejší situaci z větší perspektivy. Nejen že tu došlo ke genocidě. Ale pokud se to dozví separatisté, zneužijí tenhle nesmyslný čin pro svou protirepublikovou propagandu.“
„Mluvíte moudře, Mistře. A je zbytečné se s vámi přít. Proč také, když s vámi souhlasím. Ale opakuji. Nevynášejte rozsudky nad mým mistrem. Vše není tak černobílé. Nedokážete si představit, jaké to je, být Stínem Rady. Být od malička vychováván víc jako zbraň, než Jedi… Ve svém životě viděl víc utrpení, než vy a váš wookieeský přítel dohromady. On se na rozdíl od vás s hrozbou Sithů již setkal. Chcete někomu vyčítat jeho charakter? Vyčítejte to tomu, kdo jej vychoval. Vyčítejte to Řádu Jedi.“ Věděl, že to co říká je daleko za hranicí toho, co si smí dovolit, ale nehleděl toho.
„I ty mluvíš moudře. Je vidět, že svého mistra máš rád. To je dobře. Je pravda, že ten nejčistší úmysl mnohdy způsobí nejhorší zlo,“ zachmuřil jsem se nad svými slovy. „ Mám pocit, že tvůj mistr bude muset čelit následkům. A možná i soudu.“
„Vím. A budu po jeho boku až do konce.“
Svou větou náš další rozhovor chlapec ukončil.
„A mám takový pocit, že se Jediové budou muset postarat o to, aby se o téhle nešťastné události nikdo nedozvěděl.“ Řekl jsem spíše pro sebe, hodně smutným hlasem.
Dál jsme tam stáli mlčky několik dalších dlouhých minut. Sledovali povrch planety.
„Generále, zachytil jsem signál raketoplánu Generála Arssadri. Odstartoval z planety a blíží se k Majestic,“ ozval se klon od jedné z konzolí. „O Generálu Champbaccovi nemáme zatím žádné zprávy.“
„Sledujte situaci a informujte mě o změnách přes komlik,“ nadiktoval jsem jim frekvenci mého komu. „Otevřete hangár a nechte Generála Arssadriho přistát. A neříkejte mu, že sem tady.“ Vydal jsem se k turbovýtahu.
„ Jdu mu naproti. Zatknout jej.“ Rázoval jsem si to k výtahu wookiee za zady. Padawan mistra Arssadriho se přidal k nám.
Sjeli jsme výtahem do hangáru zrovna ve chvíli, kdy generálův raketoplán dosedl na palubu. Po několika vteřinách se otevřel předek lodi a vyjela rampa. Z vnitřku lodi vyšel malý holohlavý kiffarský muž, oblečený do cárů propálených černých hadrů. Když se rampa dotkla paluby, vyšel ven. Ani jej nepřekvapilo, kdo na něj čekal. Tak nějak to očekával.
„Envii, oznam na ošetřovně ať se připraví na můj příchod. A ať jim někdo přidělí kajutu.“ Plácnul rukou směrem k nám.
„Generále Arssadri, za neoprávněné bombardování planety a následnou genocidu, jste zproštěn velení. Odevzdejte svou zbraň. Z ošetřovny budete odveden do domácího vězení. Dokud nerozhodne Nejvyšší rada jinak. Jste zproštěn velení!“
„Pokud vím, tak této lodi a misi velím já, dokud Rada neurčí jinak,“ nadzvedl by tázavě obočí, kdyby mu nějaké zbylo. „V tuto chvíli jste pouze hostem na mé lodi a podle toho se také chovejte, Mistře zatýkám-vás-aniž-bych-se-představil.“
„Jsem Generál Woall Con-Denyzz. Velitel 231. Legie a 42. operačního svazu republikového námořnictva,“ ohlásil jsem se. „Chcete i mé identifikační číslo?“
„Děkuji, to stačí,“ odbyl ho Ruuki. „Pokud mě omluvíte, zašel bych si na tu ošetřovnu. Vyřiďte Kapitánu Diamantovi, ať je loď připravena k hyperskoku hned, jak dorazím na můstek.“ dokončil větu a otočil se k Enviimu.
„Počkej na mě v mé kajutě,“ řekl stroze a rázným, naprosto jistým krokem se vydal k výtahu.
Jeho arogance ve mně probudila hodně vzteku. Nechal jsem ho odejít. A ihned se vydal na můstek. Wyrrgy si to rázoval se mnou. S tímhle mamlasem budou potíže, Stín, co si myslí, že je právo, udělat cokoliv, na jeho straně. Jenže tenhle Stín se přepočítal. Kdyby zabil pár lidí během mise, Rada by to klasicky přehlédla jako nevyhnutelné ztráty při misi. Ale povraždit půl planety to už bylo moc. Takže na to půjdu předpisově. Pokud ho nezastavím, opustí systém bez mistra Champbacci a rytířky Karnis.
Dorazil jsem na můstek a vzal si stranou kapitána, který musel dorazit okamžik před námi.
„Generál Arssadri je na ošetřovně, hned jak se dostaví na můstek, chce odletět,“ mluvil jsem s velitelem na rovinu. „To, co vám teď řeknu, se vám nebude líbit.“ Řekl jsem zcela vážně.
„V tuhle chvíli jednám jmenem Nejvyšší rady Jedi. I když nemám oficiální povolení. Kdyby bylo možné spojení, Rada Arssadriho za genocidu ihned zprostí velení. A bude postaven před soud. Jenže on si své činy teď neuvědomuje. Pokud ho ihned nezastavíme. Budou zbytečně umírat další lidé,“ zamyslel jsem se. „Najděte co nejrychleji v záznamech precedens, který ho dle předpisů zbaví velení. Precedens, na který se nebude moc odvolat. Jen pro jistotu a požijeme to jen v tom nejhorším. Máte na to pět minut.“
„Nelíbí se mi to, ale chápu vás. Nic vám ale neslíbím, nejsem si jist, jestli nějaký takový precedens existuje.“ Prohlásil kapitán.
„Děkuji, jdu za generálem na ošetřovnu. Zůstaňte na orbitě, dokud se nevrátí generál Champbacca.“
Rozešel jsem se k výtahu následován wookiee. Otočil jsem se na podpatku a poprosil ho, jestli by mohl počkat dole v doku. Že tohle je soukromá záležitost Řádu.
Oba jsme sjeli výtahem. Já vystoupil dříve, wookiee jel dál.
Kráčel jsem koridorem lodě a přemýšlel nad dalším jednáním. Je mi jasné, že ten Stín se hájí právem od Nejvyšší rady. Cítil jsem z něj aroganci a vzpurnost. Neúcta a zbrklé jednání teď nepomůže. Zkusím si s ním promluvit v klidu, a přesvědčit ho.
Když jsem vcházel na ošetřovnu Kiffar seděl ve zdravotním křesle s nakloněným opěradlem. Lékařský droid stál za ním a nanášel nějakou hojivou mast na jeho popálenou hlavu.
„Neruším, Generále?“ zůstal jsem stát za dveřmi, a rozhovořil se klidným hlasem. „Rád bych se omluvil za své chování. Nesouhlasil jsem s vaším postupem a zasažen emocemi jsem jednal zbrkle.“
Kiffar si trochu odfrkl.
„Jedno byste si měl o Stínech zapamatovat, Mistře Con-Denyzzi… Nikdo, nikdo jim nevyhrožuje odebráním zbraně,“ v jeho hlase byla hrozba, ale zatím jen hrozba. „Ale možná vám budu schopný někdy odpustit.“
„Výhružky si nechte pro nějakého padawana,“ odpověděl jsem stejně výhružným hlasem. „Na svou zodpovědnost jsem zrušil váš rozkaz, aby loď odletěla, jakmile vstoupíte na můstek. Dole na planetě je Generál Champbacca, hledající Rytířku Karnis. Až ji najde, nalodí se na Majestic.“ Odmlčel jsem se.
„S vaší dovolením.“
„To nebyla výhružka, ale upozornění,“ nechal si podat skalpel a začal ze sebe improvizovaně odřezávat seškvařený oblek, z kterého by se jinak nedostal, „a s tou drobností nemám problém. Přeci tu nenecháme nikoho z našich.“
„Děkuji.“ Ten mi fakt lezl na nervy. Jeho arogancí, která byla typická spíš pro temné Jedi. Mnohokrát jsem se divil, že Rada s takovou sekci Jedii souhlasí. Ale aby nevznikly další potíže, musel jsem jednat takhle.
„Uvědomte si, že jste to tu přehnal. Pár nevinných obětí během mise by vám Rada odpustila. Ale genocida celé planety, genocida nevinných obyvatel, to je moc. Poskvrnil jste Řád ve válečném stavu. Poskvrnil jste Republiku. Tohle zasahuje až do politiky. Pokud se to dozví separatisté, zneužijí toho. To už vám neprojde. A můžete bejt ten největší Stín ze všech… Nevyhrožuji vám. Jen říkám, co se stane. “
Ačkoliv to bylo překvapující, nechal mě domluvit až do konce bez žádného přerušení.
„Zajděte si do knihovny v Chrámu a přečtěte si něco o akcích, které provedli Stíni za celou svou existenci. Ach, já zapomněl… k těm informacím má přístup jen Nejvyšší Rada a Stíni.“ Usmál se a podařilo se mu sundat vrchní část jeho oblečení. Pod ním měl kůži jen lehce zarudlou, ale jinak v pořádku.
V zásadě měl pravdu. Ale musel jsem se v duchu smát, neuvědomuje si politickou choulostivost celé záležitosti. Hádat se nemělo cenu, čas ukáže, kdo má pravdu.
„Mohu se vás zeptat, co se stalo? Proč jste tak jednal?“ tuhle otázku jsem musel položit, i když jsem věděl, že jako Stín se mi vůbec nemusí vyzpovídat. „Co se stalo dole na planetě a kdo vás takhle zřídil?“
„Sith. Teda… „Sith“. Jeden z nejmocnějších, které jsem kdy potkal. Říkala si Algernnon de Bray. Snad vám to jako vysvětlení stačí.“
„A… Alg…Algernon de Bray?“ sáhnul jsem zbrkle a rychle do kabátu a vyndal malé holozařízení. Když se v mých rukách spustilo, zhmotnil se můj obraz v jediském rouchu, vedle kterého stála mladá dívka. „ Vždyť tohle je Algernnon de Bray.“ Stín se podíval na obraz mladé dívky a zamyslel se.
„Hmm, sice to tohle mládě, co ukazujete, není, ale s jistotou vám můžu říct, že bývalo. Teď je o něco vyšší, vyvinutější, afektovanější a hraje si s blesky.“
Zaraženě jsem se díval na jeho tvář jako bych vůbec nechápal, co říká.
„To není možné…“ koktal jsem. „Byla můj padawa… byla… zemřela před čtrnácti lety.“ Šokován jsem se zhroutil do křesla vedle Stína.
„Myslím, že by bylo lepší, kdyby mrtvou skutečně zůstala,“ řekl tvrdě a poplácal mě po rameni. „Až se seberete, odeberte se na můstek. Do deseti minut tam budu. Navíc mám pocit, že se Mistr Champbacca vrací na loď.“ Vzal zničený kus oblečení, vstal, vydal se do své kajuty a nechal mě se dostávat z šoku. Zůstal pár minut sedět na místě. Přijel ke mně lékařský droid a chtěl mě nějak diagnostikovat. Odehnal jsem ho.
Alger žije. Ona žije. Ale propadla k temnu.
Jak…
Viděl jsem ji umírat. Cítil jsem, jak se vytrácí ze Síly. Cítil jsem, jak z ní vyprchal život. Prostě jsem tenkrát věděl, že je mrtvá. Dlouho jsem její tělo hledal. Ale nenašel.
To prostě není možné…
Třeba je to jen shoda jmen…
Tak nějak jsem podvědomě tušil, že ne…
Můj omyl, že jsem ji tam tenkrát nechal a přežila… mi udělalo silný šrám na duši.
To že propadla temnotě… mi zlomilo srdce.
To že mučila jednoho z Jediů… vytvořilo v mé mysli obranou barieru.
Zjistím, co se jí stalo. Přivedu ji na světlo. Nebo ji v tom nejhorším případě zničím.
Je to má chyba a je to moje zodpovědnost.
Sáhl jsem po Síle a hledal v ní klid. Zprvu to šlo těžce, ale nakonec se mi klid podařilo najít.
Vyšel jsem z ošetřovny, a po pár minutách dorazil do hangáru.
Wookiee tam stále čekal. To co sem, řekl se mu nelíbilo. Události, které se tu dnes stali, totiž naše kroky automaticky zavedou na Coruscant. A děti, a hlavně Johauna by na planetě museli zůstat o něco díl. A když tu máme možnost využít jeho lodi, rozhodl jsem se ho poslat hned teď pro děti a Johy, vyzvednout je a dopravit na Coruscant.
„ Wyrrgy mám prosbu, potřebuji aby jste doletěl na Leptosis, vyzvedl mého padawana a další dvě děti. Dopravil je na Coruscant.“
„ Ted nemůžu! Musím tu zůstat dokud Jess nebude v pořádku.“
„ Nebojte je pořádku, Mistr Champbacca ji našel, a už sou na cestě sem. Hned jak přistanou odlétáme na Coruscant proto musíte letět hned.“
„ Dobrá.“
„ Díky. Dávám vám své slovo, že vám zařídí, aby jste ji na Coruscantu mohl viděl.“ Zavolal sem za ním. O několik minut později se hangár otevřel, wookieeho loď z něj vylétla, pár vteřin před tím, než do hangáru přistála stříbrná loď Mistra Champbacci.
---------
CAST:
Woallc Con-Denyzz - as - Mistr Woallc Con-Denyzz, Padawan Johauna Darkrider, Přepravce Wyrrgullhuk.
Jessica Karnis - as - Kapitán Diamant, Mistr Ruuki A. Arssadri, Padavan Envii Laasaen