Jméno: Lacien
Rasa: Seryu
Rok narození: 38 BBY (zemřel v 19 letech)



Barva čepele: žádná, meč nikdy nedostavěl
Bojový styl: základy ataru

Pár slov k jeho osobě: Kocour z planety Teruyan, díky kterému se Champbaccovi a jeho společníkům podařilo lokalizovat doupě Algernnon de Bray a zachránit mistra Denyzze. Lacien se pak přidal k osádce akademie, ale většinu času trávil v dílně a s ostatními se moc nesocializoval.

Místo smrti: Kashyyyk (19 BBY)
Způsob smrti: Při útěku před klony, jimž zněl v hlavách pořád čerstvý rozkaz 66, v nevhodnou chvíli zamachroval, sestřelil svým AT-RT republikový dělový člun, který zahnal zbytek skupiny na útěk, a byl jeho poslední ranou na místě zabit. Je pohřben na Kashyyyku, pod jabloní a mohylou z pušek klonových vojáků.

Kozatá

Kovboj, usoužený horkem a žízní, málem omdlel štěstím, když v údolí uviděl ohradu a přilehlé stavení. Vypadalo to na ranč. Jakmile ale přicválal blíž, to, co uviděl, ho donutilo zamyslet se, jestli to už náhodou nedopracoval k fatě morgáně.
Všude byly kozy. Popásaly se všude možně, pokojně i méně pokojně po sobě pomekávaly a ty nejbližší k němu zvědavě vztahovaly hlavy v očekávání mrkve. Jakýsi kozel na něj výhružně zamečel.
Uprostřed stáda nejméně sto hlav těch uřvaných stvoření se ohýbala čísi záda. Kůň zkoprnělého kovboje zařehtal a muž zvedl upocenou hlavu. Široce se na ně zazubil.
„Vítejte na ranči Kozatá!“

Fandom: libovolná westernovka

Boží mlýny

Boží mlýny melou, se myslím vždycky říkalo. Co však málokdo tuší, je, že pojem boží mlýny je mnohem doslovnější a hmotnější, než si lidi většinou představují.
Je to skutečně obrovský mlýn kdesi nahoře, odkud jeho obyvatelé se škodolibým potěšením shlížejí na smrtelníky a ovládají jejich osudy.
Bytosti, které mají takovou moc, však potřebují pána, jinak by planetu roztrhaly na kusy během pěti minut...
"Tak dost!" zaječela princezna na celou síň. Několik párů očí na ni upřelo pohledy. "Ven."
Jakmile byli pryč, unaveně si sedla a zamumlala ke majordomovi: "Zavolej sem další. Ti se snad nebudou hádat, kdo potopil ten Titanic..."

Fandom: Originální

Vrah i hrdina

Osamělá slza sklouzla do strniště. Jediný projev bolesti, který si dovolil.
Zahalil se do tmavého úboru vrahů a vyrazil vstříc městu a další oběti. Jako by nestačilo, že už strniště a delší vlasy z něj dělaly jiného člověka. Vědec byl mrtvý, jeho místo zaujal vrah.
Stiskl čelisti. Cítil se sám a byl sám. Svět nesměl vědět, že žije. Ti, kterým odhalil svou identitu, obvykle umírali několik minut na to. Dokázal být tvrdý, když chtěl. Jeho srdce se měnilo na kus ledu a toho se bál.
Jenže teď už nešlo jen o něj. Věděl, kdo měl přijít na řadu po něm.

Fandom: Rittoruno

Dračí golem

Těžko říct, proč to děcko napadlo uplácat z hlíny postavičku ne člověka, ale draka. Výsledek sice připomínal spíš hybrida, ale myšlenka v tom byla a dala mu duši. O tom dítěti se vždycky říkalo, že není normální.
Hliněný dráček měl jedno kamenné oko, které mu neustále někdo bral a zase vracel, jakmile se zjistilo, že když ten kus křemene má v hlavě, dostává sklony propalovat ubrus.
Dráčka to neskutečně iritovalo. A tak, když takhle jednou za uherák chvíli něco viděl, využil příležitosti.
Dům shořel a nikdo dodnes neví proč. Pláče jednoho děcka, které ztratilo hliněnou sošku dráčka, si nikdo nevšímal.

Fandom: dunno, napadli mě sice mumínci (znáte tu povídku o dráčkovi?), ale v podstatě to s tím nemá nic společného.

Lacien vzal do pracky elektrický šroubovák a zamyšleně jím zatočil ve vzduchu. Jeho pohled se přesunul ze šroubováku na vrak lodi, který sem dotáhli. Nevěděl jistě, jestli půjde spravit úplně všechno, ale jeho otec, hlava rodiny, která se musí poslouchat, ať se děje, co se děje, řekl, ať opraví alespoň to, co jde.
A nikdo mu s tím nepomůže.
Laci si povzdechl a jeho drápy zaškrábaly o ocel, když se vydal k lodi. Alespoň tu bude sám a bude moct použít... ani nevěděl, co to vlastně bylo. Prostě občas byl schopný věcí, které by mu teď tady mohly tu práci pořádně usnadnit.
Přesvědčil se, že v celé dílně ani nejbližším okolí nikdo není, a pak se opřel tlapkami o bok rozbité lodi a přiložil ucho na jeden ocelový plát.
Trvalo to sotva několik vteřin. Záplava vzpomínek, které prosvištěly jeho myslí a ukrojily další kousek z jeho paměťové kapacity.
Něco se stalo s motory a pak už to šlo z kopce doslova hvězdnou rychlostí.
Lacien zvedl šroubovák, který mezitím odložil u svých tlap, a pustil se do práce.
Chvíli bzučel elektrickým udělátkem do prázdného ticha dílny a pak přestal a chvíli se usilovně soustředil. Z opačného konce haly se vzneslo několik ocelových plátů, proplulo vzduchem a přistálo u jeho nohou.
Spokojeně se usmál, ale nechal si chvíli na odpočinek. Tyhle aktivity ho vždycky trochu vysílily, přestože to v energii a fyzické síle nebylo. Ne, tohle bylo něco jiného, co nedokázal popsat, ale potřeboval, aby se toho zásoba co nejrychleji doplnila.

Život v jejich podniku na Teruyanu ubíhal pomalu a stále stejně. Přišla rozbitá loď, Laci a sourozenci ji opravili, vrátili ji a pokračovali s další. Jejich otec a matka řídili obchod se součástkami, které potřebovali na opravu.
Bylo to slušné živobytí, ale Laciena začínalo trochu nudit, přestože by to před svým otcem nikdy nepřiznal.

Jeden z plátů se vznesl do vzduchu a sám se vyměnil s jedním poškozeným. Ticho opět narušilo bzučení a tlumené kovové skřípění.
A tak znovu. A potřetí. A počtvrté.
Pauza.

Jeho sestra si všimla, že se něco děje, ale když se Laciho ptala, on všechno popřel a své schopnosti začal používat jen ve chvílích, kdy věděl na sto procent, že ho nikdo nepozoruje.

Nevěděl, že tentokrát to nezafungovalo tak, jak mělo. Nezaslechl tichounké zaskřípění dveřních pantů, nezahlédl stříbřitý kožich na druhé straně dílny.
Mladá seryuí slečna ho chvíli pozorovala a potom se zase vytratila.
Nevěděla, co si o tom má myslet, ani komu a jestli to má říct. Věděla, že to její bratr před ní utajil a divila se, proč. On se většinou měl sklony vytahovat, když uměl něco zvláštního.
Tak proč tentokrát ne? Co je to za divnou sílu, že o ní nemluví a stejně ji používá?
Potřásla hlavou a vydala se směrem k rodinnému sídlu, kde momentálně byli všichni ostatní členové rodiny.

Laci ztuhl. Zaslechl právě vrznutí dveří? Otočil se, ale neviděl nic, co by tam před tím nebylo.
Zamračil se.
Chvíli upíral pohled do prázdna a pak se vrátil ke své práci, spoléhaje na to, že ho oklamaly smysly. Doufaje v to.

Modrá krabice

Vypadalo to jako retro policejní budka. Už několik lidí zaujala a pokusili se tam dostat, ale byla zamčená, takže nakonec usoudili, že asi svůj původní účel neplní.
Doktorovi se označení turistická atrakce nikdy nelíbilo, ale většinou TARDIS nebránil. Ono to bylo nakonec lepší.
"Ale to není ozdoba," vysvětloval jakémusi malému mužíkovi s fotoaparátem nespokojeně.
"A co to tedy je?" nenechal se turista odbýt. Měl silný francouzský přízvuk.
Doktor si dal s odpovědí na čas. Jeho rty zvlnil mírný úsměv, když poklepal na modré dveře klouby. "To je tajemství," odpověděl s jakousi zvrhlou radostí, že tomu otravnému pozemšťanovi může něco zatajit.

Fandom: Doctor Who

Bílý pán

Narodit se jako jediný a ještě ke všemu mužský potomek do rodiny, kde se už po milénia dědí post bílé paní, není zrovna výhodná situace.
Snedktr, strašidelné tintítko, které zoufalá maminka navlékla do bílého fraku a na nepříhodně zrzavé vlasy nasadila bělostnou buřinku, by se se svou pihatou tváří na bílou paní nehodil ani kdyby byl holka.
Povzdechl si a přeskočil mezi balkony dvou věží, s měsícem v úplňku dokreslujícím mystickou atmosféru halloweenské noci. Někde tam dole se bavila strašidelná společnost, kde on se nesměl ani ukázat, nechtěl-li způsobit ostudu celé rodině.
Proč jen nemám sestru, posteskl si Snedktr nešťastně.

Fandom: české pohádky? xD