Show Posts

This section allows you to view all posts made by this member. Note that you can only see posts made in areas you currently have access to.


Messages - Jessica Karnis

Pages: [1] 2 3 4 5 6 7 8 ... 112
1
S drabblem na věčné časy / Mudrcovo mudrování
« on: 07. Feb 2023, 18:53 »
Mudrcovo mudrování

Vidím chalana udělaného, který větví jest nazýván. On pod čepicou a ředitelem vesmíru by byl a žen i mužů na každém prstě mnoho by měl, dle preferencí. Ten ve stínu kouzel rodičů svých i sourozenců svých by vyrůstal a nad závist a lakomství povznesl by se. Cesta trnitá před ním bude, dlouhá bude i klikatá bude, překážek plná a nástrah a on bos půjde ji. A kdyby měl tak náhodou někdy pocit, že jde po ní sám. Tou cestou mechovou on přijde rovnou k nám. Zde fůru přátel má, v zeleném údolí, ti s ním půjdou dál, ať už kamkoliv.

Fandom: Star Wars

2
S drabblem na věčné časy / Pohlazení na dobrou noc
« on: 12. Oct 2021, 08:27 »
Pohlazení na dobrou noc (někdy po 1 ABY)

[„Žila byla jedna-.“]
[„Princeznomutka?!“] vydechla Minnonkka a visela očima na mamce, která v přítmí oslňovaném jen svíčkou seděla vedle postele.
[„-holčička. Ale nebyla to holčička ledajaká, byla to hrdinka!“]
[„Jůůů, určitě měla krásné vlásky, viď?“] zasněně si vyměnila Wysska pohled se sestrou a fantazie jim pracovala tak, že hrdinku viděla před očima.
[„A vynašeč?“] položil důležitou otázku Wyggum.
[„Všechno měla. Jenže bylo ji to málo platný, když se jako malá zatoulala v lese, kde ji chytli strašliví-.“]
[„Princomuti?!“] výsknul ještě Wyggum.
[„Ještěři z pekel a ještě jednou mi do toho skočíte, tak dostanete takovej Flákanec, že vám budou trenky malý!“]

Fandom: Star Wars

3
S drabblem na věčné časy / Cholera a chroptiči
« on: 30. Aug 2021, 13:16 »
Cholera a chroptiči (někdy mezi 2-3 ABY)

„Ty se divíš?“ komentoval Chlouppek sdělení od Magri’hal, že místní voda je otrávená. „Jen cestou sem se nás pokusila zabít sedmikráska a zlomená, uschlá větev.“
„Oo, propáčte mi, že žijem v riti galaxie, kde má všetko hlad,“ protočila panenky čarodějnice. „Ale voda nikdy otrávená nebola. Teraz ale je a kto v nej nevyvarí bylinky a napije sa, ten sa zesere, pogrcá a zdochne. Než sme na to prišli, ochorela a umrela polovica dediny.“
[„A co opilci, těm se ta nemoc vyhla?“] otázal se Champbacca a snažil se ignorovat, jak z druhé strany palisády skučí, šteká a vříská zástup živých mrtých.

Fandom: Star Wars #sotazníčkem

4
S drabblem na věčné časy / Neznámý nepřítel
« on: 24. Jun 2020, 21:58 »
Neznámý nepřítel (16. 8. 1 ABY)

[„Hlášení?“]
[„Máme další mrtvé, Kanry,“] smutně vydechl důstojník. Tahle celá operace na Trandoshe se pomalu vymykala z rukou a mnohým přišlo, že Kanry byl poslední, který věřil, že by to mohlo k něčemu vést.
[„U Tutattise! Nějaké stopy, co se stalo?“]
[„Nikdo nepřežil, nemáme žádné informace… až…“]
[„Co jste našli?“]
[„Na místě bylo dost krve, Wookieské i Trandoshanské. Ale jedna chlupáčí nepatřila nikomu z našich.“]
[„Nelíbí se mi, kam to míří.“]
[„Když jsme otestovali její vzorek, měla v sobě velké množství airuruby.“]
[„To nemyslíš vážně, viď, že ne?“]
[„To není vše. Možná tomu nebudeš věřit, ale je to tvůj příbuzný.“]

Fandom: Star Wars

5
Nelítostné denní světlo

6
Řbitov zviřátek / [A] Temné řádění
« on: 06. Jun 2019, 18:37 »
Když jsme stanuli před vstupem do kobky, která vedla pod zem a která měla být temným labyrintem, ztěžkly mi nohy. Pohledem jsem přejel po ostatních, jestli jsem na tom stejně.
Kody nevypadal vůbec zdravě, byl nadopovaný, aby s každým krokem neskučel, ale i přes rancoří dávku fetu soustředěně hleděl před sebe a nejspíš vzpomínal na to, jak tímto čertovským testem procházel před sedmi lety. Měl jsem pocit, že mírně skřípe zuby a v levé ruce křečovitě svírá světelný meč. Místo pravé měl náhradní protézu, ale té nejspíš nevěřil natolik, aby jí svěřil svou zbraň.
Champie vypadal, jako by šel na zápas Fárače s Kakulometou, kde je pivo zadarmo, a pohled mi vrátil.
 [„Ještě furt se na to můžeme vysrat a jít do hospody,“] ucedil.


Prvním krokem za práh labyrintu se do mě zakousl chlad. Náhlá tma mě donutila zpomalit, abych se tam o něco nezabil. Rozsvítil jsem baterku a prohlédl si kolem dokola, kde jsem. Za zády mi Kody volal Roudýho jméno, Champieho stopy tlapkaly přede mnou. Byli jsme v chodbě vydrápané do skály, měla téměř černou barvu a leskla se vlhkostí.
Kody mě došel, přilbu na hlavě, a pokračovali jsme opatrně spolu. Chodba před námi se zužovala a být špekoun nebo vazoun jako Wyrrgy, nevím, jak bych se protáhl. Po dvou minutách ostražité chůze jsme došli na křižovatku a mohli se vydat třemi směry dál. Champieho kroky jsem už nikde neslyšel a zavolat na něj nemohl.
„Roudý!“ zařval do každé chodby zvlášť Kody. Tiše, bez hnutí jsme pak stáli, dívali se na sebe a já zastínil baterku dlaní, jako bychom pak mohli lépe slyšet. Uši jsem měl plné tlukotu mého srdce a přál si, aby se aspoň z jedné z nich ozvalo Champieho [„neřvi!”]. Kody volání zopakoval ještě jednou. Síla zde byla zastřená, potlačená temnotou, a tak jsem se na její radu, kudy jít, spolehnout nemohl. Už jsem začínal rozpočítávat, kterou cestou se vydám, když mnou trhl slabounký vzdálený hlásek. „Tati!“ znělo z daleka.
„Slyšel jsi to taky?“ zašeptal Kody a chytl mě za rameno. Přikývl jsem, rovnou třikrát, aby to bylo jasný, a ukázal jsem na chodbu vedoucí vlevo, odkud jsem měl pocit, že hlas zněl. „Roudý!“ zařval do té chodby a vběhl tam. Po pár krocích ale zvolnil, neboť mu došlo, že může jít o nějakou levárnu. Šel jsem rychlým krokem za ním, dvakrát se bouchl o skálu ze stropu, takže jsem začal svítit i nahoru, aby se to neopakovalo, a po pěti minutách jsem ucítil slanou vůni moře.
Přes Kodyho jsem po chvíli spatřil světlo na konci chodby a když jsme se dostali dostatečně blízko, bylo jasné, že jsme vylezli na skalní římse a z ní máme výhled na nekonečné moře a zamračenou oblohu, ze které tekly provazce vody.
Kody zas křičel Roudýho jméno všemi směry a já zatím kontroloval, co je kolem nás.
Skála se táhla nějakých čtyřicet metrů nahoru, pod námi byl rovný sešup nějakých sto metrů a dole skaliska a rozbouřená voda. Nedaleko skal byla loď, která se snažila bojovat s vlnami. Kody ji zkontroloval dalekohledem, ale Roudýho na ní neviděl a hlavně z ní by jeho hlas slyšet fakt nebylo. Smrdělo to, o tom žádná, ale pak jsme uslyšeli ten dětský hlas znova.
„Tati!“ ozvalo se zezdola a oba jsme vykoukli z římsy co nejvíc, jestli někde toho prcka neuvidíme. A skutečně, nějakých šedesát metrů pod námi byla další římsa, ze které na nás mával Roudý.
Jak se tam dostal, byla nevyřčená otázka, ale stejně tak bychom se mohli ptát, kde se vzalo to moře a všechno a Kody ani já jsme nevypadali na to, že bychom to chtěli risknout a vykašlat se na to.
Posunky jsem se pokusil naznačit Kodymu, jak to uděláme, ale koukal na mě trochu nechápavě, tak jsem to napsal na omni-tool. Vytáhli jsme naše vystřelovací kotvy a pokusili se je bezpečně zachytit. Lano ale opakovaně praskalo a nemohli jsme se tak na něj spolehnout.
„Dobře, lezeš první a ukazuješ mi chyty.“ Kody naštvaně zahodil pistoli na vystřelovací kotvu a kouknul znova na Roudýho. I já ještě jednou koukl přes okraj a proběhlo mi hlavou, co všechno se může stát při lezení tohohle, za deště a bez jištění. Objal jsem Kodyho, třeba to bude naposledy, a začal opatrně lézt přes okraj. Popolezl jsem metr, našel dobrý stupy na nohy, za co se jednou rukou držet, počkal, až se přehoupne i Kody, a jednou rukou ho jistil. Chodili jsme spolu kdysi lézt na stěnu a pokud je mi známo, naučil jsem ho to dobře, takže za to, že to bez problému zvládnul, si můžu trochu pogratulovat. Dál už to bude jen horší.
Nemluvili jsme, skála klouzala a nevhodné chyty se drolily či vylamovaly. Jednou jsem zůstal viset jen za jednu ruku, z čehož se mi málem rozskočilo srdce a málem jsem se posral. Po deseti minutách jsme byli ve třetině a mně se už trochu klepaly ruce vyčerpáním. Tělo mě táhlo dolů a všechny smysly na mě křičely, že se už dlouho neudržím a spadnu. Znám tenhle pocit a nesnáším ho. To nejhorší bylo ale za rohem.
Slezl jsem o dalšího půl metru, neviděl pod sebe, a tak jsem naslepo nahmatával nohou nějaký výstupek, o který bych se mohl opřít. Nenarazil jsem ale na nic jiného než na vzduch. Natáhl jsem se v rukách, jednu nohu s kolenem u brady a druhou v pravém úhlu k tělu, než jsem nahmátl něco, co by se snad dalo použít. Opřel jsem se o to vahou, abych si uvolnil druhou pokrčenou nohu, když v tom, možná zrovna zahřmělo, mi z něj sklouzla noha. Adrenalin najednou vyskočil o sto procent, tělo se zpevnilo, že by na něm šlo štípat dříví, ale setrvačnost a gravitace se mnou kývla tak, že mi sjela i druhá noha a já zůstal viset tak blbě, že jsem visel na natažených rukách, bradou ryl ve skále a i zubama se snažil chytit něčeho, co by mě zachránilo. Od podpaží dolů jsem se skály nedotýkal vůbec. Byl jsem v bodě, kde byl ve skále vykrojený převis, a já skončil tak blbě, že jsem se nemohl podívat, jak moc velký je a kam dát nohy. „Co se děje?“ ptal se Kody nade mnou a já bych ani nepíp, i kdybych měl hlasivky, protože jsem měl stažené hrdlo, že jsem nemohl skoro ani dýchat. Nemám závratě, ale z podobných situací mám panickou hrůzu a nejhorší bylo, že jsem to musel držet na uzdě, protože jakkoliv povolit by znamenalo spadnout.
Smrt nesmrt, nemohl jsem se tomu poddat, jinak by to bylo jasný. Trvalo to snad věčnost. Strach jsem sice nezahnal, ale podařilo se mi ho přesunout na vedlejší kolej a udělat to, co bylo třeba. U brady jsem měl dva chyty, které byly pořádné, a kdybych na ně popolezl, viděl bych pod převis a dostal se z tohoto mrtvého bodu. Pustil jsem se zubama, dvakrát se pořádně nadechl a klesl nejdřív jednou rukou, pak druhou a opatrně se pověsil.
Málem jsem radostí výsknul. Pod převisem byly chyty, přes které se dalo přeručkovat zpět ke kolmé stěně a po ní relativně bezpečně až k Roudýmu, který na mě mával. Jak jen to šlo jsem si úlevně vydechl a chtěl kouknout na Kodyho a usmát se, že po tomhle to bude brnkačka.
Do oka mi spadlo několik ostrých kamínků a prachu. Instinktivně jsem oči zavřel ostrou bolestí a zaslechl Kodyho výkřik, který v něm ale hned zmizel. Nepřemýšlel jsem o tom, rukou jsem vystřelil tím směrem a chytl ho za ruku. Stisk mi oplatil a zastavením jeho pádu to s námi trhlo.

Visel jsem na jedné ruce, zázrakem jsem se udržel a chyt se nevylomil. Ani nadávat jsem nemohl. Podíval jsem se na ručkovací trasu, kterou bych se mohl dostat bez komplikací až k Rodymu, a pak dolů do rozbouřené vody, ze které čouhaly hřbety skal. Byli jsme potichu, já jen hrdelně brumlal, jak jsem se nás snažil udržet. Podívali jsme se jeden druhému do očí.
Moc dlouho to už nevydržím, když ho nepustím, zabijeme se o skály oba. Když ho pustím, zachráním aspoň Roudýho. To je přece snadný… Kody mi stále hleděl do očí a povolil svůj stisk. Z ruky mi začal vykluzovat. „Postarej se o něj!“ řekl nakřáplým hlasem a věděl jsem, že pod helmou mu tečou slzy. Vyklouzl už tolik, že jsem ho držel za zápěstí.
„Kököt!“ štěkl jem vzdorovitě, ale bylo to jen „chrrr,“ a pustil jsem se skály. V pádu jsme se přetočili tak, že byl plešoun zády ke skále a oba dva jsme do sebe navzájem strčili Silou, jak silně jsme jen dokázali.
Kody odletěl ke stěně, o kterou se zastavil zády, ale stihl se chytnout. Já letěl vstříc moři a rozbouřené vodě. Vyčuhující skaliska jsem přeletěl a s nataženýma nohama jsem protnul hladinu vody.

Voda mi zatekla do nosu, půlky jsem měl stažený, takže tudy voda neprotekla. Pod vodou byla temnota, ze které jsem se potřeboval co nejrychleji dostat. Hlavu jsem dostal nad hladinu, abych se nadechl, pokusil se nahmatat dejchátko, ale spláchla mě vlna, která mnou zatočila pod vodou, že jsem okamžik netušil, kterým směrem je to na hladinu. Dejchátko jsem samozřejmně pustil a vypil kýbl slané vody. Zápasil jsem se elementem, co mi síly po lezení stačily. Plavat jsem se učil ve Varfu a když tam zrovna trénovali Rumorodci, tak tam byly vlny jen o trochu menší, ale i tak se to zdálo jako marná snaha. Přežil jsem další tři nebo čtyři vlny, když jsem narazil zádama do něčeho nehybného, tvrdého a ostrého. Voda mě zanesla ke břehu, kde se tříštila o skály a já byl mezi nimi.
Nevím, jestli jsem si tam něco zlomil, ale dostal jsem několik úderů do hlavy, zad, žeber, končetiny jsem měl otlučené a doslova jsem tam bojoval o holý život. Každá vlna, která mě hodila na skálu, mě poté opět stáhla do moře a takhle pořád, pořád dokola. Panika a pud sebezáchovy mě nutily udržet se nad hladinou, ale ta mi byla hrobem. Musel jsem jít proti přirozenosti, právě proti tomu pudu sebezáchovy. Nedržet se na hladině, ale potopit se do hloubky. Podplavat ty vlny, proti kterým jsem neměl šanci.
Byl jsem dobitej, že jsem už nevěděl, která bije, a než abych bojoval, nechal jsem se po poslední vlně spláchnout a klesl ke dnu. Takhle jsem viděl, že na hladině plavou dřevěné trosky, prkna hnaná na skály. Plaval jsem dál, vzduch mi docházel a vtom jsem spatřil mé dejchátko, píchlé v kamínkovém dně. Vydal jsem se za ním. A pak jsem spatřil námořníka.

Trosky byly z té loďky, kterou jsme viděli z římsy a která bojovala s vlnami. Zřejmě svůj souboj nezvládla a šla ke dnu i se svou posádkou. A tu jednoho vidím klesat do hlubiny rychle a v místech, kde na dno nebylo ani vidět. Ve zlomku vteřiny jsem změnil kurz a plaval, jako bych byl snad Quarren, jen abych zachránil tu nešťastnou duši a sám se při tom neutopil. Klesal rychle, ale já plaval rychleji a nakonec jsem toho nebožáka chytnul. Kolem byl vysloveně mráz, černo a jen pár paprsků se mihotalo daleko nad námi. Držel jsem ho pevně a plaval vzhůru a doufal, že dokážu najít dejchátko, které jsem tak potřeboval.
Jak mi docházel vzduch, měl jsem pocit, jak ve mně umírají buňky z nedostatku kyslíku, jak mi hučí v hlavě a proklínám se za to, že jsem se na tohle břímě nevykašlal. Náš tělocvikář vždycky říkal, že když nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát tolik. K tomu jsem se upnul a i když jsem měl už pocit, že jsem mrtvej, kopal jsem nohama a máchal volnou rukou a zdolával centimetr po centimetru, až jsem dosáhl dejchátka.
Ty dva, tři doušky byly tím nejlepším, co jsem v životě okusil, ale nemohl jsem se rozplývat, musel jsem se postarat o námořníka. Na hladině by nás ale spláchla opět voda ke skalám a dávat mu dejchátko nemělo smysl, dokud nebudeme na souši.
Rozhlédl jsem se kolem a spatřil podvodní jeskyni. Cítil jsem v kostech, že tam se musím vydat.
Jeskyně zaplněná vodou pokračovala několik metrů, ale pak se začala zvedat a nakonec jsme narazili na vzduchovou kapsu. Byla tam celá jeskynní místnost porostlá zářícími houbami a já mohl námořníka položit na pevnou zem. Silou jsem mu vytáhl vodu z plic a krátkou masáží srdce ho oživil a položil do stabilizované polohy. Sám jsem se pak sesunul k zemi k smrti vyčerpaný. Ruce mi otékaly, cítil jsem silnou bolest pod hrudní kostí a měl jsem potrhanou kůži a potlučenou kostru od skal. Dostával jsem křeče a podle všeho jsem plaval moc hluboko a moc rychle tam a zpět a měl jsem příznaky kesonové nemoci.

Padala mi víčka, ale nedopřál jsem si víc jak minutu spánku, nebo mi to tak aspoň přišlo. Zvedl jsem se zpět na nohy, zkontroloval omni-tool, který byl od mého semletí na skalách roztřískanej. Do úplné tmy nepůjdu ani za kokot, zakroutil jsem odmítavě hlavou a prohlížel si houbiska. Utrhnul jsem dvě a když svítily beze změny i deset minut po utrhnutí, naloupal jem jich hned několik a udělal si z nich aspoň nějaké přenosné světlo. Když jsem byl připraven, klekl jsem si k námořníkovi a Silou ho zkusil dát ještě trochu do pořádku. Určitě jsem si u toho neodpočinul, ale vyčerpaně jsem se necítil a on nevypadal, že každou chvílí umře. Hodil jsem si tedy jeho ruku přes ramena a zvedl ho na nohy. Zaskučel, ale nohy zvedal, a tak mě ani tolik netáhl k zemi a slučnou rychlostí jsme se vydali úzkou chodbou kupředu. Vedle sebe jsme se do ní po pár minutách nevešli, a tak jsme šli bokem, já první. Krk jsme měl vykroucenej a záda mě bolela a před námi stále temnota rozbijena modravou září našich hub. Bez nich by tu bylo pustočerno.
Od stěn se odrážel klapot našich chodidel o zem a svou repetitivností mě ten zvuk dostával do stavu, kdy jsem ztrácel koncentraci. Přistihl jsem se pak, že vůbec nevím, jak dlouho jdu. Kolega přes rameno nejspíš usnul a šel na autopilota. Představivost mi vsugerovávala, že někde za sebou slyším kroky či šepot. Několikrát jsem se při tom pocitu zastavil a mlčky naslouchal, ztuhlý strachy. Vyděšený a dezorientovaný jsem se nakonec zastavil. Houby svítily stále, ale slabě a stejně jsem přes ně neviděl ani na krok. Napadlo mě, jestli tohle všechno není jen nějaká halucinace, extrémně špatný bad trip. Napadlo mě, jestli tohle není můj konec. Říká se, že těsně před smrtí ti před očima proběhne celý život. Jestli je tedy tohle můj život, tak jsem odsouzen k nekonečné smyčce, která bude končit někde tady? A je vůbec možné, abych si při rekapitulaci svého života uvědomil, že je to rekapitulace? Po kolika cyklech by mi to došlo?
Z kesonovky mi bylo šoufl, z takových myšlenek mě dost bolela hlava, a tak jsme šli už jen chvíli, než jsme se zastavili. Neměli jsme nic k jídlu, houby jsem jíst neriskoval. Hladoví a i dost žízniví jsme tedy zavřeli oči a pokusili se aspoň na pár hodin usnout.

U Tutattise… to snad ne. Puch tlejícího masa a tělních tekutin se mi prodral do nosních dírek a já strnul a v křeči se nebyl schopný ani pohnout. Oči jsem pár vteřin pevně svíral zavřené a cítil paniku, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem se tu objevil. Nemohl jsem se skoro hýbat a určitě jsem si trochu ublinknul do pusy. Donutil jsem se otevřít oči a doufal, že až umřu, tak neskončím na tomhle místě.
Mrtvá těla kolem mě, pode mnou i nade mnou byla pokroucená, v různých stádiích rozkladu s všemožnými zraněními. Všechny jako by se svými mrtvými, prázdnými pohledy dívaly na mě. Vyčítavě.
V záchvatu paniky jsem s sebou začal házet, abych se trochu uvolnil, ale bylo to marné a jen jsem hlavou prorazil nějakému tělu břicho a omotal si kolem hlavy hnijící střeva. To jsem už hystericky vydával zvuky jako blázen a jistojistě se i pozvracel. Mohl to být můj konec, zadusit se svými zvratky pod hromadou mrtvol tak, jak se to mohlo klidně stát před dvaceti lety. V nitru jsem slyšel hlasy mých Baran Do mistrů, Šedého Šuma, Champieho. Chtěli, abych našel vnitřní sílu a s rozvahou čelil této šlamastice. Chvíli jsem s tím bojoval, ale pak všechno zrudlo.

Nádech, jako bych se vynořil z vody, pod kterou jsem byl celou věčnost, a chlad okolních stěn mě vrátil zpět do temné chodby. Srdce mi bušilo, stále jsem se vzpamatovával z toho strašného zážitku, který mě pronásledoval pravidelně od Kachirha a jen pomalu mi začalo docházet, že mám ruce od krve. Docvaklo mi to a nevěříceně jsem nahmatal námořníka, který ležel vedle mě. Byl studený, mrtvý. Konsternovaný jsem to chvíli rozdýchaval a pak k němu přiblížil svítící houbu. Vypadal, jako by ho napadla nějaká šelma a dala mu co proto. Chyběl mu kus obličeje, a jak jsem se rozkoukával, našel jsem části různě po sobě a když jsem vykašlal jeho nos, málem jsem se složil.
Co se vlastně stalo? Co se to se mnou děje? Oklepával jsem ze sebe cáry masa a kňučel jak nakopnutej pes.
Zaslechl jsem zaklení. Nebylo daleko, několikrát se odrazilo o jeskynní stěnu, ale i tak jsem ten hlas poznal. A zježily se mi chlupy po celém těle. To není možné, to se mi jen… skoro jako za bludičkou jsem se zvedl, ale přeci jen jsem ještě věnoval krátkou myšlenku nebožtíkovi u mých nohou, který doplatil na mé šílenství. Popřál jsem jeho duši spokojenou cestu do věčných lovišť, omluvil se mu a vydal se za hlasem.


Potřeboval jsem co nejdřív k doktorovi a do přetlakové komory, potřeboval jsem dezinfekci a hlavně se vymotat z tohodle bludiště. Mysl mi skouzávala pryč a musel jsem se plně soustředit, abych neudělal nějakou chybu. Někde před sebou jsem spatřil světlo. Bylo oranžové, nejspíš od ohně, vábilo mě jak již zmíněné bludičky a já se bolestně zaculil radostí. Byla to hořká radost, ale byla. Světlo bylo blíž a blíž a brzy jsem už rozeznával, že vychází z nějaké místnosti. Stále jsem nevěděl, jestli jsem se jen nezbláznil a nemám slyšiny a teď i vidiny, ale popravdě jsem rezignoval a byl hlavně zvědav, co bude dál. Opatrnost šla stranou.
Vkolíbal jsem se do místnosti a zůstal stát jak opařený. Byl tam nějaký hezký oltář s pochodněmi kolem, které tomu místu dávaly své světlo. Naproti nim byla chodba, která byla po mé pravé ruce, a naproti mně byla další chodba a z ní vedly krvavé stopy až k oltáři, před kterým stála Jessica.
Oblečená byla, jako by chodila nakupovat se Zotharem, očividně si taky prošla svým a vypadala vyčerpaně. Byla to ale ona, o tom nebyl pochyb. V první okamžik mi to přišlo stejně reálné jako nereálné. Vždyť jsem ji sám svíral v náruči, když vydechla naposledy. Připravil její schránku k pohřbu tak, jak mě to naučil Barwig, a pohřbil ji do země blízko jezera na Miu Leptonis IV. Vesmír je ale plný nepochopitelného a v tenhle kratičký okamžik jsem polevil v ostražitosti. Mohl to být jen sen a já si strašně přál, aby to byla pravda.
Rozpřáhl jsem ruce, že ji obejmu, slova jsem si odpustil, protože jsem jich stejně nebyl schopný.
Těch oranžových očí jsem si všiml až když jsem se jí dotýkal konečky prstů a blbce mě jako první napadlo, jestli je nemívala zaživa zelené.
Kzzz, projela mi čepel červeného světelného meče hrudí a já dal leknutím Jessice čelo.
Kokot, civěl jsem, dement, na meč v sobě, který se o vteřinu později deaktivoval a spadl na zem.
„To jsem si zasloužil za co!“ osočil jsem se, ale komentovat zvuk, co ze mě vyšel, nemá cenu a ani ona to nedocenila, protože byla rozložená na zemi, z rypáku jí tekl proud krve a nejevila známky života.
Pičo, snad jsem ji nezabil! Zhrozil jsem se a na to, co jsem měl od vstupu do bludiště za sebou, jsem k ní energicky přiskočil a zkontroloval tep. Žila, ale nechat ji tu takhle, tak je otázka, jak dlouho by to vydrželo. Krev z nosu jí tekla do pusy a za chvíli by se utopila ve vlastní krvi. Letmo jsem si vzpomněl na chudáka námořníka a dal Jess do stabilizované polohy, zatímco jsem si protřel ruce.
Už jsem sahal po Síle, že začnu s první pomocí, ale zarazil jsem se. Měl jsem v sobě skrz naskrz díru od světelňáku a tu díru udělala ona. Podle všeho to nebyla moje Jess. Vypadala tak, ale nebyla to ona. A Tutattis ví, kdo to je. Možná by bylo jistější jí šlápnout na krk a byl by klid.
V tom zamyšlení mi došlo, že je dost možné, že jsem stále v temném bludišti. Že to celé se odehrávalo v něm. Ten pád, to moře, všechno. Pokud to tak je, ta Jessica, která do mě vůbec neměla sekat, může být jen iluze, zkouška. A nebo taky Jessica ze zrcadlového vesmíru, do kterého tak rád skákal Peelo.
Co já vím? Měl jsem před sebou situaci, kterou bylo třeba řešit. Mohl jsem se otočit a jít. A já si ještě jednou protřel ruce, sáhl po Síle, která ve mně ještě byla, a zacílil její léčivý účinek na bytost, přelud, iluzi, která se mě pokusila zabít.

Na jazyku jsem měl kamenitou chuť a záblo mě do něj. Pootevřel jsem slepené oči a zjistil, že ležím na břiše, čelo opřené o zem a blbě se mi dejchá. Pohnul jsem se, že se překulím a zkroutil jsem se bolestí. Trvalo mi, než mi došlo, z čeho jsem tak dojebaný, a než jsem se stihl vyhrabat na nohy a dojít se někam do rohu vymočit, v očích mi zazářil červený světelňák, který mě zastavil v jakémkoliv dalším pohybu.
Na druhém konci meče stála Jessica, z očí jí skoro šlehaly blesky, ale od rozmašírovaného nosu měla obličej jednu velkou modřinu a chtěl bych ji vidět tak za týden, až bude hrát všemi barvami. Zasmát jsem se tomu ale nemohl, protože jsem nechtěl, aby mě kuchla. Furt šlo možná o přelud, ale bolelo to od ní dost reálně.
„Kdo seš!“ zahuhňala, „co tu děláš!“ Mluvit jsem nemohl, ani shyriiwookem, a tak jsem pomalu zatáhl za cíp šátku od Kashym, který jsem měl stále a překvapivě kolem krku a odhalil tak parádu, kterou mi nadělil Zothar jen pár dní předtím. Škoda, že jsem rozsekal ten omni-tool, mohl bych aspoň psát… nezbývalo, než zkusit trochu telepatie. Ukázal jsem na svou hlavu a pak na ni, abych jí dal vědět, že se pokusím jí promlouvat do hlavy. Nehla s sebou ani o píď, nic neřekla, tak jsem to vzal za svolení.
„Snažím se dostat na konec tohodle bludiště a jsem tvůj táta,“ řekl jsem jakoby nic a čekal, kdy mi ji sekne. Teď už bych se jí neubránil i kdybych chtěl. Očividně byla zvyklá na divnější odhalení, protože to s ní ani nehlo. Přiznávám, že mě to trochu zklamalo.
„To jsme dva a nejsi můj táta. I když těžko říct, komu máma roztáhla, aby si vydělala na živobytí. Proč jsi mi pomohl a nenechal mě tu?“
„Se mnou si přivydělala tím, že mi tě dovolila adoptovat. Seš moje dcera a nenechal bych tě umřít ani když se mě takhle hrubě pokusíš zabít.“
„Mluvíš o někom jiném,“ zakroutila hlavou, „mě nikdo neadoptoval. Vzal si mě Darth Wango a učinil mě nejmocnější ženou v galaxii. A zklamala bych ho, kdybych nesplnila poslední zkoušku temného labyrintu.“ Aktivovala znova meč. „Je jen tvoje hloupost, žes nevyužil své výhody, která se ti naskytla. Nějaká poslední slova?“
„Jo, vyřiď pak Champiemu mé pozdravy a že by tě měl brát častěji na Parlara VII, abys chytla zdravější barvu,“ mávl jsem ledabyle, že už je mi to všechno jedno, ale uvnitř jsem pevně věřil, že to dopadne jinak, než mou smrtí.
„Hmm,“ naklonila zaujatě hlavu a sklonila meč, „v galaxii je jen hrst bytostí, které znají jeho skutečné jméno, a jen jedna, která tuhle dětskou zkráceninu a jeho odpočinkový měsíc… zeptám se ještě jednou, kdo jsi?“ Silou mě chytla pod krkem, zvedla mě nad zem a já se musel snažit, abych jí pohotově poslal nějakou myšlenku, která by ji zaujala.
„Jsem Chlouppek, táta Jessicy a můj nejlepší kámoš je Champie. Jsem strejda jeho syna Simbaccy a možná budoucí manžel jeho sestřenice Fidorkky,“ to poslední jsem říkat asi nemusel, ale jestli mám umřít, tak by byla škoda, kdybych to nikdy nikomu neřekl. Třebaže svému vrahovi.
„Jsem sice Jessica, ale o tobě jsem nikdy ani neslyšela, natož, abys byl můj otec. Darth Wango má několik synů, ale ani jeden se nejmenuje tak hloupě. A jediná Fidorkka, kterou znám, je vůdkyní odboje, který se snaží svrhnout naší spravedlivou vládu.“ Silové sevření na krku zmizelo, dopadl jsem na nohy a měl jsem zas o něco vyšší vyhlídky na přežití. „Takže musíš být ze zrcadlového vesmíru…?“ Tu poslední větu řekla spíš sama sobě,
„Skvělá dedukce. Už to ale nedělej, jo? Mám za sebou dlouhý týden, ještě delší den a uráží mě, když se mnou takhle zachází žába, kterou jsem musel vlastníma rukama uložit do hlíny a bylo mi to fakt líto.“
„Proto jsem tu potkala tebe a ne ji? Protože tvoje verze mě už nežije?“ Pokrčil jsem rameny, protože jsem nerozuměl, jak tahle šaškárna funguje, ale potvrdil jsem, že Jess už nežije.
„Jak jsem umřela?“ V očích jí byla vidět ta zvědavost, která byla vlastní i mojí Jess. S odpovědí jsem moc neotálel, protože vypadala, že by mě klidně zas zmáčkla.
„Zachraňovali jsme Champieho ze zajetí Inkvizice. Povedlo se to jen díky ní. Zachránila nám oběma život.“
„Takže i u vás jsem byla jeho věrná učednice?“
„Ta nejvěrnější, věř mi.“
„U nás mě ta věrnost dostala tam, kde jsem. U vás do hrobu.“
„Jo… věděla, že to může být konec. I tak ani na okamžik nezaváhala.“ Nastalo ticho, prohlížela si mě a trochu se usmála koutkem.
„Zachránil jsi mi život,“ ušklíbla se, „jako nejmocnější žena galaxie ti z rozmaru splním tři přání. Budiž ti splněno, že tě nezabiju a že budeš moct odejít. Jaké je tvé poslední?“ Vopice drzá.
„Obejmi mě,“ opřel jsem se o jedno koleno, ať sem níž. Zvedla tázavě obočí, ale pak pokrčila rameny, vypnula světelný meč a skutečně ke mně přistoupila a objala mě. Bylo to víc jak deset u Tutattise, Tutattisi, buď zase Tutattis, cítil jsem tlukot jejího srdce, vůni jejích vlasů a pokožky a i když byla ze začátku ztuhlá, pak se uvolnila a já měl živý prazážitek ze stejného objetí s Jess, když jí bylo pět.
„Moc nám chybíš…“ vypadlo ze mě a o hrst vteřin později jsme se pustili. Nijak to nekomentovala, otřel jsem si slzy v očích a cítil, že i s ní to nějak emočně hnulo.
Ukázal jsem na chodbu, kterou nepřišel ani jeden z nás a která vedla podle našeho přesvědčení ven z labyrintu.
„Půjdeme?“
„Konečně,“ utrousila, skrývajíc tvář, a oba jsme vykročili současně.

7
S drabblem na věčné časy / Masters of Magic
« on: 25. Jan 2019, 22:34 »
Masters of Magic (2 ABY)

Když padlo rozhodnutí, že proti Impériu budou bojovat i jinými prostředky, než silou, na mysl jim přišly jen dvě možnosti. S pomocí alkoholu a hudby. Jak jinak šířit myšlenky obrození a změny, než tímto mírovým a civilizovaným způsobem, který je srozumitelný všem?.
Našli Fanouše a samistočově rozjeli lihovar Ch&Ch. Undergroundové podniky se zaplavily vytříbeným alkoholem a disidenti mlaskali blahem. A pak tu byl Masters of Magic. Hudební festival, který uspořádali na Miu Leptonis IV pod širým nebem u jezera. Přiletěli jen Ding Dong Dugs a Sto opic, ale když pak pod noční oblohou zaznělo Nashledanou Palpatýne, stálo to za to.

Fandom: Star Wars
#sotazníčkem

8
S drabblem na věčné časy / Jo, méně je někdy více
« on: 08. Nov 2018, 13:19 »
Jo, méně je někdy více (15 BBY)

Tamora a její laboratoř patřily k tomu nejtajuplnějšímu a nejobávanějšímu, co se v Citadele nacházelo. Nejen, že ona byla schopná uhranout pohledem, ale experimenty a rituály, které za zavřenými dveřmi prováděla, byly jen pro skutečně otrlé. Tam měla velký a masivní stůl a v něm nepřeberné množství bylinek, alchymistických ingrediencí a chemikálií. Hazzar tam za ní jednou došel se svým problémem s erekcí kvůli přílišnému stresu. Tamora otevřela šuplík, odhrnula vředí očíčka a vytáhla semínka buud-rikové hořčice. Před akcí měl rozkousat dvě semínka. Že víc není třeba, říkala. A Hazzar? Rady nedbal, hrst do huby hodil a péro mu prasklo.

Fandom: Star Wars

9
S drabblem na věčné časy / Mučení s přesahem
« on: 02. Nov 2018, 12:00 »
Mučení s přesahem (0 ABY)

Atmosféra toho místa byla tísnivá, až se z toho svíral žaludek s útroby. Ty se jí teď svíraly hlavně kvůli bolesti. Snažila se vykroutit, ale řemeny ji držely pevně a neměla jak uhnout před ostřím nože v rukách inkvizitorky mučednice. Křičela, ale bylo to marné. Algernnon to sledovala se vzdušením v očích a když už to nemohla vydržet, vzala Mirandě nůž a kus masa si musel odříznout taky.
„Kdy už to konečně pochopíš? Že Císař je řád, presperita, pořádek? Cos dala galaxii ty se svou bandou otrapů? Přesný opak!“ promlouvala jí do duše. „Ale za chvíli bude vašeho bordelu konec!“

Fandom: Star Wars

10
S drabblem na věčné časy / Spálený seladon
« on: 28. Oct 2018, 21:23 »
Spálený seladon (0 ABY)

„Řekni mi zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě i v zemi zdejší, kdo je ze všech nejkrásnější?“ mumlal a konsternovaně hleděl na odraz své tváře. Obepínal ho jen chlad dlaždiček a ticho prázdné koupelny.
Jeho jemná pokožka, na dotek až sametová, byla pokrytá husinou a čím více na sebe hleděl, tím hůře se mu dýchalo, téměř lapal po dechu. Topil se.
Rty měl pokroucené jak posolené slimáky, svaly a vazy vyškvařené, víčka shořelá. Jeho dříve překrásná tvář byla pryč. Krása byla pryč, ale žil. Měl štěstí. Doufal, že mu vydrží ještě chvíli a pořádně se té togrutské mrše pomstí.

Fandom: Star Wars

11
Řbitov zviřátek / [A] SW - co přeteklo z deníku
« on: 25. Oct 2018, 13:24 »
Sbalil jsem si svých pět švestek, připnul Barrbuchu na vodítko a bez rozloučení zapadl do své lodi. Při průletu atmosférou jsem ještě zamával horizontu ze sestřelených křižníků a víckrát už povrchu pohled nevěnoval. Zamíří jsem rovnou skrz mlhovinu a za ní nastavil kurz na Nar Shaddaa.
Cesta chvíli trvala, protože je pašerácký měsíc přesně na druhé straně galaxie. Čas jsem trávil jako poslední rok rozcvičováním svého polámaného těla. Ještě jsem napsal Najibovi a Asyrkovi, že budu příštích deset dní v Modrém Mandaloru, ať se staví na pivko a zbytek cesty se nic podstatného nestalo. Pouze jsem si všiml, že mi docházi krmení pro Barrbuchu.

Na Nar Shaddaa jsem si uvědomil, že jsem asi zapomněl prodloužit pronájem mé soukromé přistávací plochy, takže jsem byl nucen zaparkovat v docích jako normální smrtelník a zbytek cesty jsem vzal pěškobusem.
V Modrém Mandaloru jsem se přivítal s Roniem, vlítl do kuchyně, abych uvařil Mannanskou štiku s žampionovou nádivkou a dozvěděl se, co se po dobu mé nepřítomnosti stalo. Odbojové skupiny rostou po galaxii velkou rychlostí a Impérium je čímdál tím víc nervoznější. Emily už nebylo možné udržet na Nar Shaddaa, kor když se před půl rokem objevila Cae, že s holkama z Ecliptiky taky něco rozjíždí.
Na konci dne píšu vzkaz pro Champieho a další dny trávím s Roniem a pomáhám mu s podnikem...

Jeden den, zrovna jsem hrál fotbálek s nějkýma trumberama z Death Watch, jsem ucítil sevření žaludku a bolest na hrudi, jakou umí vyvolat jen kopanec od Síly. Projel jsem kvůli tomu jak úplný amatér a zmatený pak musel podlézat stůl, ale ten nepříjemný pocit ve mě rezonoval ještě několik hodin, aniž bych věděl, co to způsobilo. Dost mi to ale připomnělo Kashyyyk…

Po celý následující den se v hospodě střídal jeden pilot za druhým, kteří tvrdili, že ze dne na den zmizel celý Alderaan. Blázni mysleli, že je to zas nějaký trik kouzelníka Devida Carppoleho, někteří konspirátoři se dokonce snažili ostatní přesvědčit, že jej nechalo Impérium zničit. Sám jsem měl dost starostí s tím, že jsem si natrhl triceps, a tak jsem jen mazal sval a sebe kořalkou a kolem půlnoci šel spát.

Když jsem se vzbudil, zbaštil jsem snídani a ignorujíc jakákoliv média jsem vzal své věci, dal Barrbuše košík s vodítkem a vyrazil s ní nalehko pořídit zásobu granulí.
Po asi hodinové vycházce jsme narazili na petshop Nenazraný Rancor. Žrádlo vysoké kvality měli, tak jsem si zaplatil tunu a půl a nechal se s nákupem odvést až do doku ke své lodi, kde mi granule i složili. Rozloučil jsem se s poděkováním a vydal se do haly doku, ze které jsem chtěl ven na parkoviště taxíků a dostat se zpět domů. Jenže to by nesměly začít dnešní problémy.
Na všech informačních tabulích přestaly běhat časy odletů pravidelných linek a místo toho se po nich roztančil výstražný nápis oznamující, že všechny veřejné i soukromé lety byly pozastaveny do odvolání. Vstupy do jednotlivých dokovacích platforem se se záhrobním duněním uzavřeny.

Odevšat se to začalo najednou hemžit stormtroopery, kteří začali systematicky kontrolovat všem přítomným doklady. Netrvalo to dlouho a několik osob už klečelo spoutaných u zdi a šest vojáků je hlídalo s namířenými zbraněmi. Překvapivě nevznikla žádná panika, všichni byli spíš paralizováni překvapením a nesnažili se klást odpor.
Několik skupinek očividných gaunerů prošlo kolem kontrolního stanoviště u výstupu "bez povšimnutí".

První hra

Jsem v řiti, moje doklady na jméno Tvvjmma by měly být v pořádku, ale takováhle razie na Nar Shaddaa nebyla co si pamatuju. Problém budu mít s bioskenem, pokud ho na mě vytáhnou. Což udělají určitě, když zjistí, že nemám povolení na chování Gerraky, kashyyyckého prasovlka. Přidřepl jsem si k Barrbuše, pohladil ji po čumáku a rozhlédl se po těch asi osm seti civilistech, kteří tu se mnou v hlavní hale jsou. Než se jimi Imperiálové prokousaj, mám ještě čas vymyslet, co podniknu...

Uprostřed haly se utvořil obrovský dav a já byl na jeho kraji. U terminálů směrem k platformám s loděmi byla největší skupina Imperiálů, kteří nepustili nikoho, kdo by se jim neprokázal platnými doklady. Tudy jsem se dostat pryč nemohl. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit nějakým východem pro zaměstnance, ale ještě bych byl po cestě zabloudil a dostal se do ještě větších problémů.
Mé rozhodnutí odejít hlavním vchodem bylo konečné. Propustný byl jen jeden ze tří vchodů a ten byl hlídaný šesti stromtroopery a jedním důstojníkem v uniformě.
Rozhlédl jsem se kolem a pohledem spočinul na postarším nautolanovi, který stál jen pár kroků ode mě. Přistoupil jsem k němu, oslovil ho a položil mu dlaň na srdce.
Z dlaně přeskočil slabý výboj Silového blesku, který nautolana poslal k zemi.
„Pomoc, pomožte mu někdo. Asi dostal infarkt,“ vykřikl jsem, když jsem ho položil na zem a rychle ustoupil. Okolní civilisté se okolo pána rozestoupili a pár z nich se jalo mu poskytnou první pomoc.
Měl by to přežít, žádnou šlehu jsem mu nedal a byl jsem o krok blíž svobodě. Dědův sesun upoutal pozornost imperiálů a dva se vydali zjistit, co se děje.
Ustoupil jsem co nejvíc na kraj davu, Barrbuchu jsem držel zkrátka u své nohy a ponořil se do Síly.
U opasnu jednoho ze stormtrooperů jsem si všiml granátu, podažilo se mi v jeho mysli přečíst kombinaci k jeho aktivaci a také jsem tak bez jeho vědomí učinil a začal v duchu počítat, za jak dlouho dojde k explozi.

Počítal jsem se dvěma scénáři. Ten první operoval s tím, že voják si všimne, že mu u zadku tiká granát a nastalý zmatek využiju k tomu, že prostě projdu kolem a zmizím venku.
Druhý scénář počátal s tím, že si toho nevšimne a po výbuchu už tam nebude stát nikdo, kdo by můj průchod zastavil. Jenže se stal třetí scénář.

To pako si toho nejen nevšiml, ale dokonce měl místo standartního obranného granátu u sebe nějaký toxický, či co. Když bouchnul, vypadalo to, jako by mu z prdele vyšlehl oblak hlenovitě zeleného oblaků, který se začal docela rychle šířit všemi směry. Okamžitě jsem nahmatal v brašně dejchátko a narval si ho do tlamy. Na chvíli jsem při tom spustil zrak z imperiálů a když jsem se na ně podíval znova, na nohou byli jen dva jelimati, kteří se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe netušíc, co se to děje.
Oblak se rychle šířil i k nám a já si uvědomil, že nemám pro Barrbuchu nic, co by ji zamezilo nadejchat se toho sajrajtu.
Odtrhl jsem si kus hadru ze svého ponča, obvázal jí tim čumák a chtěl vyrazit co nejrychleji k východu, ale udělala jen krok a padla na zadek.
Vzal jsem těch sedmdesát kilo na záda, šrouby v kostech mi zaskřípaly a já se s heknutím rozkráčel ven. Okolo mě už lidi padali k zemi v oblaku toxinu a od terminálů se začala ozívat panika a Imperiální štěkot. Ti dva vochechuláci na mě namířili karabinama, jakože třikrát stůj. Šel jsem dál, Silou jim čapnul kvéry a namířil s nimi ode mě a vyšel ven. Co se dělo dál vevnitř mě už nezajímalo, protože jsem měl na zádech jednu prasovlčici, která potřebovala mojí pomoc a taky byla těžká jak to prase.
O pár ulic dál jsem ji sundal, opláchnul ji tlamu vodou z čutory a ona se překvapivě rychle zberchala. Kdyby vyrůstala na Kashyyyku, neměla by s tím takový problém – Gerraky se pohybují mezi všemožnou kashyyyckou florou, která má mnohdy toxický pyl a oni maj vůči němu resistenci.
Pomazlil jsem se s tím chlupatým negrem a společně jsme šli zpět do Modrého Mandaloru, jakoby se před pár minutami nic nestalo…


Když jsem dorazil do hospody, už od dveří jsem hulákal na Ronieho s úmyslem mu vyžvanit, co se mi to stalo za šílenost, ale stačilo pár slov a všilm jsem si, že ukazuje prstem k jednomu ze stolů. Jeho výraz tváře prozrazoval, že tohle bude velké.
U stolu seděl nějaký umolousaný chlupáč. Na okamžik jsem zamrzl. Začichal jsem čumákem a pod nánosy hnijícího jídla a špíny jsem poznal povědomou vůni. Zaměřil jsem se na něj Silou a to už jsem byl doma. Ještě jsem zkontroloval polici nad barem, kde byla pro tuhle příležitost schovaná jedna ze dvou posledních Chrchlovic, co mám a protože byla pryč, byla to tutovka.
Vlítnul jsem k němu ke stolu, i tu slzu uronil, otlapkal ho a z radosti zapomněl kouknout, jestli stále nosí holinky a jestli by si nechtěl dát sprchu.

Asi o tři hodiny později, kdy už měl Ronie zavřeno a my dopíjeli tu mou poslední flašku Chrchlovice, se v Modrém Mandaloru objevila známá tvář. Najib přitáhnul, ale už si to moc nepamatuju, protože jsem měl tak čtyřku v žíle a chvíli před tím jsme s Champiem vykouřili z bongu šamanovi slzy. Panákoval jsem jak o život a matně si vzpomínám na nějakého baranitého Zabraka, nějakého Esa Godja a že jsme si s Champiem slíbili, že z nás budou po Impériu Lihobaroni. Pak mám tmu, ale určitě jsem se dobře bavil a ráno jsem vstal z pod stolu brzy, čerstvý jako rybička. V kuchyni jsem udělal ham&egg z geonosanské hydry, kakao a zapnul si TV, jestli nedávaj něco zajímavého

Druhá hra

Zajímavého nedávali nic, ale dozvěděl jsem se, že to ráno je o tři dny později. Upřímně, čekal jsem to mnohem horší. Něco na způsob naší pánksé jízdy, kdy jsem byl vlastně měsíc nebo sedm nezvěstný a moje játra prodělávala zkoušku ohněm. Teď se to omezilo „jen“ na tři dny, ale o to vydatnější ty dny byly.
Nemám tušení, kdo venčil Barrbuchu, ani kdo mě sprchoval, ale určitě mi volala Emily, vyřizoval mi Ronie, který se tvářil, jakoby měl snad těžkou kocovinu. Prý o mě vysílají nějaké hlouposti ve zprávách, říká. Zapl jsem tedy televizi a tam, že jsem prý terorista. Zajímavé…
Usadil jsem se tedy na baru, nechal si vytočit Emily a ujistil jsem ji, že jsem v pořádku, že kouká na nesmysly a pochlubil se, že jsem s Champiem. V okamžiku jsem měl na drátě Simbu, ani jsem nevěděl, že s ním Emily je. Krom klasických pozdravů jsen musel chvíli mlžit, proč teď zrovna Champie nemůže mluvit, ale nakonec se ten popelář dal dokupy, převzal si hovor a nakonec jsme se všichni usnesli, že jsme v pořádku a nic nám nehrozí – Ronie měl hospodu zabezpečenou dobře a místní štamgasti by nenechali nikoho, aby tu začal dělat bordel. A aby těch překvapivých telefonátů nebylo málo, Simba mi ještě předal Kodyho, který se, ani nevím jak, nacházel na Jolly Jedi.
Nebyl jsem zrovna ve stavu, abych se s ním nějak sáhodlouze vykecával, takže jsme se aspoň s upřímnou radostí pozdravili a on se svěřil, že před pár dny umřel Rody. Bylo mi ho líto, Kodyho, ne Rodyho, ale Champie zrovna začal nalívat panáky, tak jsem se něžně, ale co nejrychleji rozloučil s tím, že umřel pro Kodyho, což je ta nejctnostnější smrt, jakou si mohl přát a přesunul se k tequile v pupíku holek z Vystříleného zásobníku, co se na nás přišly podívat.

Následující ráno jsem se vymotal z pokoje bez bolesti hlavy, ale nohy se mi trochu pletly a Champie ležel vykydlej na pohovce a Ronie leštil sklenice. Moz, ten frajer, kterého si skoro nepamatuju, byl tři kroky za mnou a šel se vykydnout vedle Champie. Než se stihl zabořit zadkem do lavice, začal mu vyřvávat datapad, že se s ním chce někdo spojit. Přesunul se k záchodům, aby nás nerušil a já se zastavil u baru, natáhl se pro lahev Olihňoice a rozlil pět panáků. Jak to Ronie viděl, klepl se do čela a vzkázal mi, že Najib je pryč. Prý jak slyšel Emily, splašili se v něm zas hormony a večer ji ještě volal a pak se sbalil a s rozloučením zmizel.
Jeho odchod jsem si nepamatoval, ale kdo by mi to mohl vyčítat, když se s Champiem vidím poprvé po patnácti letech, tak jsem Roniemu jen poděkoval, podíval jsem se na plonkového panáka, kopl ho do sebe a zbytek roznesl ostatním.
S přípitkem jsme na Moze nečekali, ale když přišel, vypil svůj příděl a podělil se s námi o to, co se právě dozvěděl
Ozval se mu Tetragon, který potřeboval dostat z Nar Shaddaa jednu osobu. Vyzvednout ji měl za šest hodin na okraji Hutt Town. Vrtalo mu hlavou, proč mu za to nabídli ranec kreditů a intuitivně se obával velkých problémů. Neměl jsem teď do čeho píchnout, když už jsem ten terorista, tak jsem si jen s Champiem vyměnil pohledy a nabídli Mozovi, že ho doprovodíme.
Měl radost a vidina práce a případných problémů nás nakopla k tomu, abychom na okamžik odložili alkohol a začali se připravovat.
Moz místo vyzvednutí znal, využili jsme Ronieho holoprojektoru a přes Nar Shaddaa View jsme si promítli 3D mapu místa. Předpokládali jsme problémy, a tak jsme chtěli využít úrovňovosti Nar Shaddaa a využít to v našem plánu. Champie se hodlal vydávat za bezdomovce a být patro nad místem vyzvednutí. Jeho úkol spočíval hlavně v sledování situace svým krásným pohledem.
Já si měl půjčit motorku, se kterou budu o patno níž a v případě problémů přiletím jako kavalérie, naberu klienta a zdrhnu s ním pryč. Moz si měl půjčit R-Speeder z půjčovny, doletět tam sám, setkat se s klientem a identifikovat ho a pokud by bylo vše v pořádku, měl s ním odject stejným strojem, jakým přiletěl.

Plán byl vymyšlený a všichni jsme se na něm shodli, takže přišel čas na jeho realizaci.
Poprosil jsem Ronieho, aby domluvil půjčení samohybů a sám jsem si došel vzít nějakou barvu na vlasy, kterou bych se vzal, abych nebyl tam venku úplně terč pro lovce.
Champie se šel taky připravit, zakydal si monterky kari a půjčil jsem mu nůž, kdyby nutně potřeboval.
Moz si taky sbalil nějaké své harampádí a od Ronieho dostal mandalorianský blaster, aby nás neztrapňoval tam venku s tou jeho špuntovkou.

Vše bylo nachystáno, Champie vyrazil napřed a já s Mozem jsme měli zabít ještě hodinu času. Pozval jsem ho vedle do Vystříleného zásobníku, kde se Moz nadšeně nevrhnul do poprsí místních kněžek lásky, ale ke stolu s kartami. Pokrčil jsem rameny, obědnal si panáka, plácl jednu Gamorreanku po zadku a přisedl si ke kartám též.
Teď to zkrátím, ale první hru jsem hrál jak po lobotomii, ale všichni na to skočili a při druhé jsem je oškubal jak slepice. Vzal jsem si kredity, šťouchl do Moze, že je čas, a vyrazili jsme na místo setkání.

Podle plánu jsem čekal trochu bokem o patro níž na swoopu a čekal na znamení, kdyby se něco dělo. U stánku jsem si koupil pik’ador a klábosil s prodavačem o výsledcích letošní podracerové sezony, kterou jsem vlastně celou propásl a bylo mi fajn. Najednou signál. Moz je s klientem, který se ukáže být Feeorinským profesorem Joli Innes, nebo tak nějak a podle všeho má s sebou T-7 droida, bez kterého se nehne. Kokot.  Moz hlásí, že míří k R-Speederu, kde se vejdou všichni tři.
Nacpu do sebe pik’ador, utřu prsty od kečupu do stehna a pomalu vyjedu, abych byl stále pod nimi připavený na rychlou akci.
Ve vysílačce najednou zazní Champieho hlás. V okolí cítí nějaké blbce se špatnými umysly. Na jeho úrovni jsou čtyři. Dole víc jak pět. I já začínám v Síle cítit, že se schyluje k mele.
„Pew pew!“ ozve se ze shora a společně s jekotem civilistů mi to bylo dostatečným znamením pro to, abych začal jednat. Vyšrouboval jsem otáčky motorky a vyrazil vzhůru. Naskytl se mi pohled na Moze s profesorem a jeho droidem, jak stojí na ulici a v cestě k R-Speederu jim stojí tři banditi a střílí po nich. Najel jsem do banditů ze zadu a zastavil těsně před Mozem.
„Naložte droida!“ křikl jsem na ně a podíval se, jak dopadli ti tři. Byli vyřízení, ale zpoza rohu vyběhla skupina dalších čtyř a ti začali pálit osto šest. Jednomu spadla na nohu ze shora lednička a o chvíli později odtamtud sletěli i nějací dva gauneři, ale neměl jsem úplně čas to sledovat. Věděl jsem jen, že se Champie nefláká.
Z brašny jsem vytáhl flash granát a hodil ho před skupinku těch čtyř. Hustá střelba rázem ustala, jen dezorientovaný křik se odtamtud ozíval. Myslel jsem, že je už mám z krku, ale koutkem oka jsem zahlédl jak jeden z nich na mě namířil zbraň. Nůž jsem po něm tyršnul instinktivně, ale upřímně, s levou mi to tak nejde, takže jsem ho o kousek minul.
Ve výsledku to ale nevadilo, protože letící nůž ho rozhodil natolik, že jeho střelba mě bezpečně minula. Moz mezitím připoutával droida k motorce a zatím nám nikdo neustřelil prdel.
Ze shora po mě začali pálili nějací dva kikoti, o které se ještě Champie nestihl postarat. Jejich výstřely mi sežehly konečky chlupů na rameni, ale to bylo asi vše.
Namířil jsme brokovnicí po frajerovi, co mu flash moc nevadil a vystřelil jsem. Mrsklo to s ním metr do zadu a s chropěním se ani nepokusil vstát. Už v tu chvíli jsem ale mířil na ty dva nahoře a zmáčkl kohoutek podruhé. Jak přesně jim to pošimralo bříška nevím, ale zmizeli a střelba taky ustala.

„Můžeš,“ poplácal mi na rameno Moz a já po očku zkontroloval, jestli je droid skutečně připoutaný. Byl. Nijak jsem to neprotůroval, jen jsem za to vzal vzhůru a byl pryč. Frčel jsem od Hutt Town a ještě přes vysílačku zjišťoval, kam mám vlastně letět. Informaci mi Moz předal hned, ale až za 15 minut jsme si uvědomil, že letím blbě, takže jsem na místo srazu přijel se zpožděním.

U Mozovi lodi jsem sundal droida, přivítal se se všemi a klient vypadal docela spokojeně. Ukázalo se ale, že si představuje, že ho hodíme na Mygeeto, s čímž jsem nepočítal. Mohli sice letět beze mě, ale shodli jsme se, že chvíli můžeme počkat, a tak jsem zavolal Roniemu, ať mi přiveze Barrbuchu a než  jsme stihli Mozovi vypít bar, měl jsem už svou chlupatici a mohli jsme vyrazit.
Moz kopnul do vrtule a už jsme byli v hyperprostoru a pořádně se seznamovali s klientem. Jmenoval se Inndyss. Tušil jsem a pak se i smál, když se ukázalo, že ten týpek je Wyrrgyho kamaráda, který pro mě má od něj zprávu.
Ve zprávě se psalo, že ten droid je Wyrrgyho a že by v sobě měl mít informace o kyberkrystalech, po kterých Voh-Jin tak dlouho pátrá. Informace byly v knize Whillů, kterou ukradl jendomu Huttovi.
V tuhle chvíli to začalo být poněkud zajímavější v tom smyslu, že jsem cítil, že z tohodle už nepůjde úplně vycouvat. Poprosili jsme, jestli na ni můžeme kouknout a po krátkém otlapkání Champie uhodl, že by do ní mohly pasovat holocrony.

Teď už nebylo o čem, nechat to být by znamenalo popřít to, čím jsem a mou zvědavost. Jenže tu s námi byl někdo, kdo do toho ještě nebyl úplně namočený a bylo by sobecké ho do toho zatáhnout, aniž by pořádně věděl, do čeho jde.
Odložil jsme lahev a vyložil karty na stůl. Řekl jsem mu, že to teď může být dost nebezpečné a že není úplně nemožný, že potkáme Inkvizitory nebo něco horšího. Moz chvíli koulel očima a v hlavě kalkuloval, jestli mu to stojí za to, ale nakonec se rozhodl, že s námi bude pokračovat dál. Pilot se nám hodil, aspoň budeme mít s Champiem víc času na ochutnávání a plánování, až se z nás po Impériu stanou opět lihobaroni a náležitě jsme Mozovo rozhodnutí oslavili.

Třetí hra

Přistání na Mygeetu mi v hlavě probudilo prazážitky na okamžiky, které jsme tu s Champiem během naší pánské jízdy prožili. Zaparkovali jsme tehdy v hospodě Ledová Placatka a protože měli strašně hnusné krystalové pivo a podobně hnusnou krystalici, vypili jsme všechen ten prokletý patok a věděli, že dobrých skutků máme splněno na pár let dopředu.
Dnes byla situace jiná, byli jsme o nějakých dvacet let starší a naše životy o něco smutnější. Venku měl Moz s profesorem zvláštní rozhovor s nějakým Togorianem,, který měl na můj vkus málo vidlí a předal profesorovi nenápadně vzkaz, že má být za tři hodiny, náhoda, v Ledové Placatce.

Měli jsme ještě čas, tak jsem skočil vyvenčit Barrbuchu a když jsem odcházel, nechal jsem ji hlídat na lodi. Vzal jsem s sebou Champieho, domluvil se s Mozem a profesorem, že budeme na přijmu a vyrazili do knajpy.

Champie to nedokázal tolik ocenit, ale hospoda se změnila na první pohled. Z útrob se linul zvuk smějících se a pijících štamgastů a já se nemohl dočkat, až ochutnám pivo, jestli je stejně hnusné, jako předtím.
Uvnitř mě přivítala paní hostinská, která nás usadila u stolu číslo šest a poslala k nám mladou hezkou holčinu, aby nás obsloužila.
Když jsem na ní kváknul, že chceme pivo a jídelní lístek, mohla se přetrhnout z toho, že mluvím normálně. Byla pěkná, prsila se tam kvůli tuzerům a měl jsem co dělat, abych ji odehnal pro ty jídeláky. Chvíli jsem se zapomněl při pohledu na její zadek a už byla zpět a jakoby neměla plnou hospodu, začala se vyptávat na vše možné. Představila se jako Laky.
Pohled na ní pěkný byl, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli je plnoletá, a tak jsem to bral sportovně a byl jen méďa, který tlapká, ale nekouše.
S Champiem si bohužel neměla co říct, protože brum brum jazyku nerozuměla a podle jejího výrazu jsem si uvědomil, že asi dost smrdí. Hodil jsem to ale zatím za hlavu a odpověděl na Mozův hovor.
Půl hodinu před plánovanou schůzkou dorazil jak on, tak profesor.
Trochu jsme se zmáčkli u stolu a oni si objednali jídlo. Já měl v sobě už druhý zmrzlinový pohár a čekal, co bude dál.

Ve smluvený čas do hospody vešli čtyři postavy. Prohlédl jsem si je a bylo mi hned jasné, že jedna z nich je tu kvůli nám. A taky jo. Zamířila si to sebevědomě k našemu stolu, přisedla si a házela kolem sebe pozdravy k profesorovi, jakoby byli staří kamarádi.
Věnovali jsme mu tázavý pohled a když nás ujistil, že toho člověka nikdy neviděl, málem jsme ho odpráskli.

Naštěstí se to stihlo uklidnit dřív, než cokoliv začalo, předal nám zprávu, že si máme objednat pokoj v místním hotelu a poslali jsme ho do hajzlu.

Hotelový pokoj jsme si objednali jak nám kontakt řekl a byl jsem na něm jen já a profesor, Champie čekal před hotelem a Moz ve vestibulu.
Když nám na dveře zaklepali dva zahalení chlápci a tvrdili, že jsou pokojová služba, říkal jsem si, jestli nechtěj sekerou do břicha rovnou. Ukázalo se ale, když jsem je pustil dovnitř, že to jsou Kody a Tim, moji klonoví spolubojovníci z planety Atalay. Zavolal jsem ostatní, ať jsou v klidu a přijdou na pokoj. Tam mi Kody předal zprávu od Voh-Jina:
Ahoj Chlouppku,

snad tě tahle zpráva zastihne. .
Nevim, kdy naposledy si byl na planetě, ale situace se tam hrozně zhoršuje. Ruzně po světě zuří silné  bouře, hurikány. V oceánech sou tsunami, a zem se třese. Vím, že to souvisí s tím, jak Rody zničil krystal v chrámu na Rudém měsíci. Zničení krystalu způsobilo narušení rovnováhy Síly v celém planetárním systému.
Situace mi nedá spát, furt si vyčítám, že jsem měl udělat víc, abych zastavil Rodyho.
Abych ulechčil svému svědomí, pustil jsem se do hledání v Atalayských archivech, Wyrrgy mi s tím pomáhal, ale byla to mravenčí práce a zabralo to nějaký čas. Prolejzání archivů jsem prokládal náštěvama chrámů na měsících a studoval krystaly. Strávil jsem hodně času na planetě u Zřídla i v chrámu na rudém měsíci zkoumáním mrtvého krystalu a o to víc pak hlavně na Modrém měsíci.
Jenže to ve mne vyvolalo víc otázek, než odpovědí.
Ty krystaly… no, sou nějaké divné. Struktura a základní mřížka kryslatu i otisk v Síle je totožnej s Kybery… jenže je v nich i něco navíc, něco jiného… jakoby to byly i nebyly Kybery.
Jak už sem se ti zmínil, strávil jsem na ledovém měsíci u živého krystalu hodně času. No, nevím, jak to popsat… ten krystal je plný zármutku, vzteku a smutku, trpí. Zdá se mi, jakoby umíral. Dokonce jeho modrá barva se lehce kalí červenou. Jednoho dne, když sem byl u krystalu jsem měl vize. Myslím, že mi je vnuknul sám krystal.
Byly hodně zmatečné, plné smutku, zloby... myslím, že v minulosti tyhle chrámy a krystaly měly pro Atalay větší význam. Myslím, že krystaly a Atalay byli na sobě snad nějak víc závislí. Myslim… no, vlastně nevim… nevim, jak to popsat a za druhé si nejsem stopro jistej, že sem ty vize pochopil správně.
Ale myslim, že pokud chceme zase nastolit rovnováhu na planetě, máme několik možností. Najít podobný krystal jako na rudém měsíci a ten vyměnit. A nebo vyměnit všechny krystaly.
Ale jaká cesta je správná v tuto chvíli zatím nevím.
Probrali jsme to s Wyrrgym a rozhodli se, že musíme jako první zjisti co nejvíce o těch krystalech. Ponořili jsme se zpátky do průzkumu archivů a chrámových komplexů. A nakonec se na nás aspoň malinko usmálo štěstí. Wyrrgy během prozkoumávání chrámového komplexu narazil na stareho droida T7. Našel ho někde zavaleného v troskách… co mi sám Wyrrgy pak řekl, je to nějakej hodně starej druh droida... podobá se trochu dnešním R2kám. Na nějakej čas se s ním zavřel v dílničce a když vylezl, droid byl funkční s nepoškozenou pamětí a osobností.
No, musím uznat, že horšího droida jsem neviděl. Možná na něj to stáří vlezlo. Asi byl po tou sutí dlouho zavalenej a trochu z toho zmagořil. Bejt muj, asi bych mu možná raději pro svůj klid vymazal pamět. Jenže ta malá plechovka si z minulosti v tom svém elektronickém mozečku hodně pamatuje. Neřikej to Wyrrgymu ale tomu jeho T7 říkám Mrzout.
Droid nám pomohl rozlousknout pár Atalayskej spisů a tak díky těm informacím sem se rozhodl vydat do galaxie a prozkoumávat různé světy. Wyrrgy je asi zalezlej v archivech s droidem.
Už sem navštívil několik planet.
Během cest jsem navštívil i Ilum. Musím říct, že cesta tam byla o kejhák. Malem sem z toho nevyváznul. Ale to je na delší psaní. To ti řeknu třeba příště a osobně. Když jsem tam dorazil, zhrozil jsem se. Planeta je zničená, no, doslova rozlomená na kusy a imperialní mašinerie jí hlídá destruktorama. A je tam plno težební techniky, která těží kyber. No, tam sem toho moc nezjistil. A raději vzal čáru.
Byl sem také na Jedhe a tam je situace hodně podobná, impíci tam vysloveně kradou Kybery z chrámů a odváží z planety. Podařilo se mi mluvit s jedním starým Strážcem Whilů. Přesvědčil jsem ho, že bych rád chránil kybery před imperiem na jiných planetách a jestli by mi nějak mohl pomoct. Hele nebudu lhát, určitě poznal mé Silové schopnosti, a čistotu mého úmyslu, a tak mi nakonec poradil, že kdysi jeden ze stařešinů Strážců Whillů napsal něco jako encyklopedii krystalů, ale ta prý byla ukradena a ztratila se někde v čase. Předal sem info Wyrrgymu, a ten podniká nějaké kroky, aby knihu našel. Stařešina mi také pověděl jakousi pradávnou legendu, která se předává jen slovy mezi nejvyššímy mistry Whillů.
Jestli si to dobře pamatuju tak ti jí tu ted sepíšů.
Před tisíci lety v galaxii žily obrovské a mocne krystaly souznící se Silou. Vyšší forma kyberů, či snad dokonce jejich rodiče. Tyhle krystaly vnimali jednání Jediů a hlavně Sithu jako nesprávné. Byly proti, aby jejich děti byly zneužívané ve velkých sithských válkách. Báli se, že je Sithové najdou a ovládnou jejich moc a do galaxie přinesou ještě větší zkázu. A tak prostě jednoho dne ze známe části galaxie zmizely.
Jo, vim, je to přitažené za vlasy, ale sám víš, že na legendách je čas d času trochu pravdy.
Mé zkoumání mne ted vede zpět do Neznámých regionů.
Moc tě prosím, prozkoumej teď Mygeeto, je to také krystalová planeta a mohly by na ní bejt pro nás nějaké kousky skládačky. Prolez jakoukoliv informaci. Všímej si každého detailu…
Díky za pomoc.

VJ   
 
PS:
Během cesty sem narazil na skupiny inperiálních hledačů Kyberů. Už sem se jedné z nich bohužel musel trochu násilnější formou zbavit. Imperium po krystalech prahne jako mouchy po medu. Dávej bacha, nejaká podobná skupina by mohla bejt i na Mygeetu.
.
Ať tě provází síla
VJ

Rozhlédl jsem se po mých společnících, spočinul pohledem na Champiem, který zrovna vylezl ze sprchy a věděl, že mám práci a oni mi s tím pomůžou.

Čtvrtá hra

Převyprávěl jsem mu, co jsem se dočetl a abych měl úplně jasno, zeptal se ho, jestli jde do toho se mnou. Nebyl proti, ale protože už bylo fakt pozdě, shodli jsme se, že za dobrodrůžem vyrazíme až ráno a to nikam jinam, než do městské knihovny.
Hlídku jsem měl jako první, pro jistotu, ale řada na mě přišla záhy, tak jsem se stihl i prospat a ráno jsme s Champiem po snídani a panáku pro jasnější den vyrazili.
Cesta nám netrvala dlouho a poměrně rychle jsme si zařídili vstup do knihovny, což sice obnášelo odevzdání výzbroje, protože s brokovnicí do knihovny je fuj fuj, ale nedělal jsem problémy.
Prohrabávání se knihami a spisy nám zabralo téměř 24 hodin a za tu dobu jsem stihl ulovit pár docela zajímavých místních receptů. Měli jsme však štěstí, protože jsme se dočetli v nějaké legendě mísntího ducohvního řádu Akir o inteligentních krystalech. Obratem jsme koukli na seznam historických památek a světe div se, jen devět hodin vlakem daleko byl velký kostel, který jim kdysi patřil.

Ven z knihovny jsme vyšli trochu rozlámaní, ale ne unavení a zamířili zpět na hotel. Nabrali jsme Tima, který celou dobu čekal venku a dával pozor, jestli se neděje něco podezřelého. V hotelu jsme všechny informovali, kam máme namířeno a ať tu zůstanou a luští si v Knize.
Ještě jsme zaletěli k Mozovi na loď, kde jsem si vzal Barrbuchu a zapomněl granáty, což by o pár dní později dokázalo vyřešit spoustu problémů…

Cesta vlakem byla žůžová, celou dobu jsme strávili v jídelním voze a i když byla Barrbucha ze začátku nervózní, podařilo se mi ji uklidnit a v cílové stanici jsme vystupovali v dobré náladě.
Ke kostelu jsme se dotali záhy, ale byla už půlnoc a prohlídky měly být až ráno. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, tak Champie zkusil zaklepat. Po půlhodinovém bušení na dveře vykoukla lemuří hlava, která než se stihla nadechnout k nadávce, tak jsem ji vrazil hrst kreditů před čumák.

Lurmen koulil ospalíma očima a úplně nevěděl, o co jde, ale příležitosti oškubat turisty využil okamžitě. Položili jsme mu pár otázek, za které jsem mu musel vysolit celých tisíc kreditů. Správce na sebe prásknul, že jeho děda je členem řádu Akir a že nám bude schopný říct víc a ať si připravíme kredity. Doufal jsem, že to bude stát za to, jinak se sem vrátíme a to v náladě, kterou by nechtěl poznat. Poděkovali jsme a nechali se ještě provést po tom kostele, který byl fakt pěkný, i když jsme v něm museli chodit trochu v poddřepu.

O hodinu později jsme zapluli do bordelu Pruhovaný ocas, kde jsme si nechali udělat masáž a vychrápali se do růžova. Odpočatí jsme se vydali na adresu Akirského dědečka. Ten nás očekával a doma měl malé vetešnictví a nekde v té veteši na mě i Champieho v Síle svítil nějaký předmět. Zatím jsme to ignorovali a pokládali otázky, na které odpovídal podobně jako by odpovídal nebožtík Šum, kdyby chtěl vytočit Champieho do běla.
Nabídl nám ale nějaký šamanský diák, který měl dost grády a řekl nám, že se můžeme dozvědět více, pokud se s ním vydáme na pouť. Bylo mi jasné, že to bude nějaká dlouhá nudná štreka a ne kolotoče a labutě, které jsou úplně nej, ale co se dá dělat, no. Ještě jsem od něj dostal čutoru s tím drijákem, že prý budu vědět, kdy ji vypít, tak jsem mu dal darem jeden ze svých nožů, ať o nás pak neříká, že jsme nevděční holomci, ačkoliv je to z nás on ten nejmladší.
Šaman se začal připravovat na pouť a mi tam furt u něj okouněli a povídali si a když už byl připraven, nedalo nám to a zeptali jsme se, co je to tam za ten Silový předmět. Byl to nějaký náhrdelník, který byl podobný tomu, co nosil Wyrrgy a kvůli kterému se jevil jako normální clupáč, co neumí používa Sílu. Asi čekal, že si o něj řekneme, ale nejsme žádná charita, tak jsme se vydali na tu jeho slavnou pouť.

Na kraji města najmul cestovní vlky a koupil si hromadu bordelu a ještě se tvářil dotčeně, že ignorujeme jeho radu koupit si spacák a stan. Dost na tom trval a protože mi ho začalo být líto a bál jsem se, že ho Champie s rozběhem nakopne, koupil jsem si stan, ať mám něco pod hlavu a spacák, kdybychom potřebovali provizorní nosítka nebo rakev.
Na vlky jsme vyskočili jako kavalerie, já měl na vlkovi i Barrbuchu a vyrazili jsme na pouť.

Bla bla bla, po třech dnech jsme dorazili až do hor, kde jsme seskočili z vlků a začali jsme šplhat vzhůru. Pro nás to byla brnkačka, pro lemura, který se nám konečně představil jako Aku, zas tolik ne.
Pomoc si ale nechat nechtěl, a tak se vlekl jak smrad a tu jeskyni, ke které jsme mířili a byli bysme tam tak do hodiny, jsme dosáhli až z soumraku.
Kolem jeskyně byla docela velká plošina, kde by přistála i menší loď a já raději neremcal.

Vešli jsme dovnitř a po několika dlouhých minutách jsme dorazili k jámně, která mířila do hlubin země. Nad jámou byl skalní výběžek, který byl opracován a sloužil k uvázání lana. To jsem shodou okolností měl, tak jsem ho uvázal a začal slaňovat s připlou Barrbuchou. Chlapi byli hned za mnou, tedy nademnou. Trvalo nám to celých pět minut a když jsme doskočili a já odepnul Barrbuchu, ozval se strašný křik. Z jeskynní chodby před námi se k nám řítili nějaké bestie a jejich řev umocněný odrazy od skály stály za to. Neužíval jsem si je, ani Barbbucha, která vrčela jako nastartovaná motorovka, ale hlavně Champieho to poslalo do kolen. Asi se mu vybavila nějaké trauma z války, či co, ale rukama si tlačil na uši, klečel a celkově byl mimo.
„Postarej se o něj!“ zařval jsem na Aku, čapnul ho, hodil ho za sebe.

Jekot příšer se ještě několikrát opakoval, omnitoolem jsem si svítil inračerveným světlem, a borkovnicí mířil do úzké chodby, ze které se každým okamžikem měly vyvalit ty masa chtivé saně.
Jakmile jsem zahlédl odlesk prvních očí, zmáčkl jsem spoušť a spoušť byla všude kolem. Záblesk výstřelu z brokovnice oslepil jeskynní vlky, prvního skolil. Další za ním o jeho tělo zakopnul, další tři je přeskočili. Další výstřel proletěl vlkem, rozprsknul ho všude kolem a zabil i dalšího, co byl za ním. Poslední běžící se na mě pokusil skočit. Lehkým úkrokem do strany jsem se jeho napřaženým drápům vyhnul, zastřelil zakoplého vlka a na patě se otočil abych vpálil do zadku poslenímu z nich. Rána ho poslala čumákem k zemi a chroptícího jej Aku dorazil.

Když jsem měl jistotu, že už nám žádné jiné nebezpečí nehrozí, přispěchal jsem k Champiemu, jestli je v pořádku. Dal by si pivo, to mi bylo jasný, ale jinak se berchal. Pomohl jsem mu na nohy a vydali jsme se dál. Šli jsme dlouho ale v té temnotě jsem ztratil pojem o čase. Vím jen, že v jeden okamžik Aku nahmatal nějakou páku a otevřelo se nám tajné nocoviště, které jsme využili.
Najedli jsme se, dali si práska z dýmky a šli spát.

Když jsem se probudili, naše pouť pokračovala, až jsme dorazili do obrovské, Obrovské jeskyně. Ta byla takřka prázdná, jen obsahovala hromadu světélkujícího prachu a kus od vstupu oltář. Všem nám bylo jasné, že zde musel jeden z těch velkých krystalů kdysi být. Když jsme vzhlédl, strop byl v nedohlednu.
Chvíli jsme přemýšleli, co teď, až nás napadlo pokusit se Silově spojit s tím prachem a bylo to dobré.
Champie mi dělal katalizátor, s polečně jsme se dostali do šamanského tranzu, který nám vyjevil vize minulosti.
Viděli jsme, že tu ten krystal byl a že ho místní uctívali. Pak jak hloubí díru vzhůru. Pak jak ho nakládají na vesmírnou loď a jak letí vesmírem. Poslední výjev byly tři tváře. Stařec dívka a chlapec.

Jo, v galaxii je bambilion lidí a my viděli tři generické ksichty, které ná nijak nepomohli a šli jsme domů…

Po nevím jak dlouhé době jsme se už blížili k východu, když jsme v Síle ucítili něco e-e.
Venku byla hromada stormtrooperů a dokonce nějací zajatí Lurmeni. Když jsem vykouknul, viděl jsme, že sem přiletěli Lambdou a že okolo ní smrdí nějaký vědecký důstojní, nějaký Givin a ženská s chlapem, mandaloriani.
Než jsme se rozhodli, co teď, první skupina stormtrooperů se vydala dovnitř. Seběhlo se to dost rychle, tak jsme s Champiem stihli jen vyskočit a zachytit se u stropu a použít Akua jako návnadu, jistěnou Barrbuchou vzadu. Tihle imperiálové ale nebyli úplně včerejší a všimli si nás, což ale stejně znamenalo, že zhebli. Když byli ticho, Champie zjišťoval, jestli není nějaká jiná cesta a po Akuově záporném kroucení hlavy jsem navrhl, že je zkusíme zastrašit. Nevěděli, že tu jsme a třeba se zaleknou.
Stoupli jsme si s Champiem vedle sebe, pořádně se rozdýchali a opřeli se do toho.
A bylo to v pravdě epické.
Jeskyně se třásla, dole v hlubině se otevíraly nové průrvy a mám dojem, že jsme trefili hnědý tón a všichni venku se zesrali strachy. Imperiálové začali střílet do zajatců, několik jich s děsem uprchlo a vrhlo se ze skály, jen ta podivná čtveřice zůstávala. Ale na ty měl něco v záloze Champie.
Vnukl pilotovi Lambdy, ať se rozletí kupředu, a taky jo!.
Lambda málem smetla ty čtyři a zastavila se o skálu hned u vchodu. Využili jsme toho a vběhli nepozorováni dovnitř. Pilota jsem vyhodil z křesla, Champie na něj zavrčel a on omdlel. Když jem startoval koutkem oka jsem zahlédl, jak Barrbucha nese Akua v tlamě a nějak to neřešil. Otočil jsem loď a vystřelil pryč.

O pár minut později jsme měli společnost dvou TIE-Fighterů a dvou TIE průzkumníků.
Champie to chtěl hned vzít k zemi a vyskočit, ale nechtěl jsem se dát jen tak. Když mi ale spadly špatně kostky a po prvním úspěšném zásahu nám Imperiálové sežrali všechny štíty, jsem rychle a dobrovolně nastavil kurz k zemi a začal se připravovat k výskoku.
Ten měl být perfektní, rampa se otevírala, vítr nám nabral chlupy a Akua to smětlo do nákladového prostoru.

Champie byl už venku a slyšel jsem ho, jak na mě telepaticky řve ať na něj seru, ale nedalo mi to. Zrychlen Silou jsem dosprintoval k němu, čapl ho a dostal se zpět k rampě a vyskočil i s Barrbuchou v podpaží.
Chvíli jsme plachtili, nikdo z letounů si nás nevšiml a po dopadu jsme se rychle doplazili k Champiemu a zpod keřů sleodvali, jak Lambda havarovala a několik dalších minut kolem kroužili Imperiálové a přistávali a tak. Naštěstí pro nás, jsme v lambdě zapomněli pilota, tak to třeba uzavřou s tím, že to byla jasná sebevražda.
Dali jsme se plazit pryč a po několika hodinách se dostali zpět do města.
Akua jsme vysadili doma, Champie si došel napolici pro přívěsek, bez skrupulí si ho vzal asi jako odměnu za dvojté zachránění života a vydali jsme se vlakem zpět na hotel.

Cesta trvala opět devět hodin a po vystoupení a došlapání na hotel jsme padli do křesel a měli toho docela dost. Když jsem všem shrnul, co se stalo a že jediné, co z výletu máme, jsou ty dva ksichty, mě nadapla jediná věc, jak se od toho odrazit a to zaletět na Nar Shaddaa, kde zajdem na oddělení kriminálky, kde jsem kdysi s Bel Niosem pracoval a zapřáhneme nějakého policejního kreslíře.

Ráno jsme chtěli hodně rychle vypadnout, ale NĚKDO zdržoval tak, že jsem stihl napsat Simbovi:

A když jsem šifrovanou zprávu odeslal, dostal jsem od Champieho nemilou zprávu, že cítí všude kolem imperiály. Ihned jsme zavolali Moze, ať nakopne vrtuli, sleduje můj signál a vyzvedne nás protno.
Všech šest nás vyrazilo z pokoje a svižnější chůzí e vydali vzhůru na střechu. Když jsem jako první vykoukl, viděl jsem, že nad námi se vznáší dva Imperiální čluny a přes ulici na okolních barácích postávají připravení imperiální odstřelovači. Sem se Moz asi nedostane, shodli jsme se a prostě to zkusili.
Všimli si nás, to jo, ale nestříleli a když u nás přistáli a legitimovali nás, skoro nás i pustili.
Ale asi jim byl Indyss podezřelí, či co, tak nás chtěli vzít v poutech na stanici.
Podívali jsme se s Champiem na důstojníka, který to navrhl způsobem, jakože jestli je zdravej a nechce si to raději rozmyslet a Champie si v tom pomohl trochu Silou, takže rozmyslel a nahnal nás do jednoho člunu
Tam nás usadili a vzlétli jsme. Teď jsem si Silou pomohl já a navrhl jednomu z deseti vojáků, kteří nás hlídali a neodzbrojili (lol), ať jde za pilotem a odveze nás do doků. Tak šel, a když s jeho návrhem pilot nesouhlasil, nastala bitka.
Nečekaný pokles člunu poslal většinu trooperů k zemi, čehož jsme nemohli nevyužít. Tomahawkem jsem čopnul dva, Champie a kloni se postarali o ostatní a já to vzal hned za pilotem, protože člun nabral citelně kurz k zemi. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, jak se ti dva rvou na pulubní desce a přes průzor jsem viděl, jak se blížíme k činžáku. Blesklo mi hlavou, jestli bych to nestihl ještě vybrat, ale nestihl.
„Připoutejte se!“ zařval jsem na kolegy, bleskem přistál v sedadle a šel příkladem.
Bylo to drámo, ale nikomu se nic nestalo, jen můj omnitool začal trochu blbnout a když jsem volal Mozovi, kde sakra je, tvrdil, že neví kde jsme a musel jsem mu poradit, ať se rozhlédne kolem.
Vítězoslavně zvolal, že jsme určitě tam, kde se nejvíc kouří a já kývnul, že jo.
Vyprostili jsme se z člunu, kolem to začínalo trochu hořet a v troskách bytu jsme míjeli zavalená těla lurmenů, kteří si ještě před okamžikem užívali rodinného oběda.
Přišlo mi, jakoby Síla chtěla, abychom cítili vinu za jejich smrt. Bylo mi jich líto, ale nemohl jsem pro ně nic udělat. Vyběhli jsme na střechu, z okolí se sem už slétali hasičské sbory a policie následováná imperiály.
Z bytů pod námi jsme slyšeli volání o pomoc.
Pomoc už je skoro tady, viděl jsem na první pohled a naskočil do Mozovi kraksny, která to vzala kolmo vzhůru a byli jsme fuč.


Milý deníčku,

kecam, nejsi milej. Píšu tě jen z donucení. Chtěl jsem se na to vybodnout, ale Champie mě strašně seřval, že je mu jedno, že mě to sere, že jeho taky sere, že co zjistil, že nejsem mrtvej, tak se mu posral celej život.
Na můj vkus tam bylo až moc sraní a fakt bych mu toho protivnýho dědka věřil, kdybych nevěděl, že je o dvacet let mladší, tak jsem ho objal, on málem vyletěl z kůže a poznamenám si tedy, co se stalo. Prej ať mám pak písemně potrvzený, jakej sem kokot.

Po odletu z Mygeeta si nepamatuju nic. Jakože vůbec. Champie mě přesvědčoval, že jsem byl na stanici překreslovat ty obličeje z naší vize a že jsem jeho nejoblíbenější kapitán koblih, taky zmiňoval, že jsem volal Simbovi kvůli holocronům, a tak, ale já si pamatuju jen, jak se v Rok’Poku objevil Kody, já se málem rozbrečel a pak znovu, tentokrát smíchy, když nám ukázal potěr, který si s sebou vzal a který musel být jeho kopřívák a jmenoval se Rodý, což nemohla být prostě náhoda.
Tož popili jsme, prcek nám ukázal, že Sílu podědil po tátovi, načež jsme ho museli umravnit, ať se takhle nevytahuje na veřejnosti moc často a než jsme se stihli rozkývat k pokračování v našem úkolu zachránit planetu Atalay, ozvalo se něco naléhavějšího. Simba.

Synovec volal, že ho Šošonský král poprosil o pomoc v akci na Kashyyyku a že by se mu asi šikla naše pomoc. Na okamžik jsem zaváhl, kdo to ten král je, ale pak jsem si uvědomil, že to byla Kanryho dětská přezdívka a když jsem si vyslechl, že jde o otroky a tak vůbec, bouchl jsem do stolu, dopil pěti pivo a zavelel, že musíme na Kashyyyk.
Champie to blbě pochopil, ale o tom se určitě vybrečel už ve svém deníčku.

Sraz jsme měli na jednom místě, o kterém se raději nebudu zmiňovat a kde jsem se přivítal s bratránkem, prohodili jsme pár slov a on nás rychle zasvětil do celé patálie.
Impérium zas tropí nějakou neplechu, stahuje technicky zdatné chlupáče z Alaris Prime na Kashyyyk, kde je čipuje a posílá neznámo kam. Kanry měl v plánu to zarazit. Nedoufal, že to zastavíme úplně a napořád, ale někomu jsme pomoct museli, ne? Míst, kam proudili vězni bylo po planetě několik, ale Kanry vybral za cíl Tábor 52, který byl jižně od Tyrvrarru a ve kterém se kumulovali vězni z okolních vesnic, takže bylo dost možné, že tam jsou vězneni Churr s Erris a dalšími zbytky rodiny. K uskutečnění tohoto smělého plánu bylo ale třeba získat kódy signálu, který udržoval inhibiční čipy v chlupatých hlavách aktivní a tento signál pak odvysílat pirátsky sešroubovanou anténou a čipy vyřadit z provozu.
Já s Champiem a Simbou jsme měli infiltrovat Tábor 52, sehnat nějaký samohyb a využít jeho generátor k tomu, abychom uvedli anténu do provozu. Kody s Rodým pak měli infiltrovat ISD na orbitě, ukrást kódy a poslat nám je. Snadný jak facka.
Pro Rodyho vykuchali nějakého Wyrrgyho starého droida, což kdyby viděl, tak by propadl temné straně, ale naštěstí se taková tragédie nestala a my vyrazili.

Simba dostal od Kanryho trandoshanský člun, se kterým jsme proletěli bez problémů blokádou a přistáli v lese kus od hranice plantáže chmele, která se rozprostírala okolo Tábora 52.
Jakoby nic jsme z lesa vešli na planáž, jakože tu pracujeme už fakt dlouho a jen jsme si odskočili, ale hned nás zmerčili a mě s Champiem naložili do tranportu a poslali nás do koncentráku. Nevím, co se jim na nás nelíbilo. Každopádně jsme nehodlali riskovat, že nás ti ještěři z pekel taky očipujou, takže jsme se chopili motyček a poradili si s tím bílým plevelem tak jak to umí kluci z Miu Leptonis. Sice se to neobešlo bez havárie, ale přežili jsme ji. Já pak nakoukl do otočné věže a spatřil na desáté hodině AT-ACT a na druhé trojci TIE, kteří se na nás letěli podívat. Champie hlásil že z tábora se k nám blíží taky něco. Párkrát jsem tedy po TIE vystřelil a pak jsme opustili palubu a ztratili se v chmelnici.

Doběhli jsme ke kráčejícímu kolosu a vyšplhali po jeho noze až nahoru. Až tam jsme si vzpomněli, že jsme plevelu nevzali ani pušku. Nedalo se nic dělat. Vklouzli jsme do mechanického velblouda a já se pokusil využít jeho dalekonosnou vysílačku, abych se spojil s Kodym.
Napoprvé to nevyšlo, dovolal jsem se nějakému morousovi, který mě prej spálí blesky, tak jsem mu řekl, že smrdí a napodruhé jsem se Kodymu už dovolal.
Byl uprostřed něčeho a kódy stále neměl, takže jsem mu popřál hodně štěstí. Champie se pak myšlenkově pokusil spojit se Simbou, ale taky nejdřív narazil na nějakého morouse, tak udělal to co já a napodruhé už se Simbou hodil nějakou tu myšlenku a my se mohli přesunout do hlavy, kde jsme se postarali o piloty a zatím pokračovali v naplánované trase a čekali.

Skoro hodinu jsme kecali, prošmejdili každej kout, jeslti nenajdeme aspoň palcatku a když už jsme byli u okraje lesa, do kterého jsme museli kvůli anténě zaplout, změnili jsme naplánovaný kurz. Během chvíle nám volali z tábora, jestli je vše ok, tak jsem řekl, že jo.
Obratem mě vyzvali, ať zastavím, pak ještě dvakrát a naposledy pohrozili násilím, tak jsme zastavili.
Nad náma začali kroužit ty tři TIE, z tábora k nám vyjeli dva transportéry a tři tanky. Chystalo se k veselici. Běželi jsme dozadu a schovali se do kontejneru s chmelem, když v tom to kolem začalo hučet jako v úle a kov začal vibrovat. Najednou nad náma vybuchlo TIE a prohnal se kolem TIE-Defender, ve kterém seděl Simba a určitě si to moc užíval, vejtaha. Současně to asi vzal odboj jako signál a z lesa vyjela kavalerie dragounů na katarnech a Kanry je vedl na osedlaném terentatekovi. Netušil jsem, že tu má takovou příšeru a vzpomněl si na Barrbuchu, kterou jsem sem naštěstí nevzal.
Kanry s Juráškem, jak jsem se pak dozvěděl, převrhli tank a k nám tak dorazil jen jeden transportér plný trandoshanů.
Ti hbytě vyšplhali nahoru a začali nás hledat. My schovaní ve chmelu jsme vyčkávali a já v nečekaný okamžik po jednom z ještěráků chňapl a vtáhl ho do chmele. Nastala panika, ještěráci řvali, že je tu Morrrgoth, my taky řvali a Champie je Silou vyhazoval k letu.
Já měl teda co dělat, abych toho svého zdolal, ale nakonec mi s ním ten slepec pomohl a dokonce jsme od Kodyho přijali kódy, které jsme potřebovali.
Kopl jsem do vrtule a do pěti minut jsme byli na místě. Na wroshyrový větvích byli přišroubovány anténky do všech směrů a vedly z nich kabely, které se vinuly kolem kmene a končili asi dvacet metrů nad námi. Naštěstí jsme vyštrachali startovací kabely, takže jsem antény napojily na generátor AT-ACT a mohli to spustit.

Od Kanryho jsme dostal potvrzení, že to funguje a že asi kilák od nás je schovaná gyrokoptéra, kterou můžeme použít a přiletět jim pomoct. Inu vyrazili jsme a Champie ji svým bystrým okem viděl v tom křoví už z dálky. Nastopili jsme a vzlétly zpět ke koncentráku.

Hrklo ve mně, když jsme vyletěli z pod střechy stromů a čtyři zelené plasmové výstřely se snášely z nebe někam k severu. Síla začala řvát a nebyl jsme jediný, kdo to cítil. Champie na mě začal řvát, ať to zvednu a já to zvedl.
Z lesa začaly na plantáž vybíhat šílená zvířata, já viděl, že se z tábora postupně odlepují transporty a pak se z lesa vylila obrovská vlna tsunami. Chvíli jsem neschopný myšlenky sledoval tu potopu a až o dlouhý okamžik později mi došlo, že jediná možnost, jak to tu mohlo být takhle spláchlé, byla, že trefili Varf. Champie skřípal zuby a mumlal něco o Tyrvrarráku. Já se rozhlížel, jestli neuvidím někde Kanryho s jízdou, ale ti byli fuč. Okamžitě jsem se spojil vysílačkou s Kodym.
Byl prý v únikovém modulu s Rodým a s Fidorkkou, omlouval se, že asi kvůli němu mi rozstřelili rodné město. Vnitřně jsem se obrnil, nesměl nad tím teď moc přemýšlet a nechal to na později. Zjistili jsme od Kodyho, kam jejich modul míří. Varoval ho, ať se vyhne Rraholci a s Champiem jsme se shodli, že bude nejlepší, když to zapíchnou v Chenachochanu, kde je vyzvednem.
Champie zavolal Simbovi, jestli by nemohl zjistit, kde seženeme nějaký kočár. Ten nám řekl, že je v transportu s Erris, což si Champie oddechl a že Churr se hrdinně obětoval, na čež se Champie začal radovat jak šílenec, ale jako němý šílenec. Nakonec jsme ze Simby i vylomili, že v Karrambaculleku s Jess před devatenácti lety schovali přece Jungle Jet a že tam jsou i nějaké pyrogelové hlavice. Které se měly hodit, protože nahoře Imperiálové spustili gravitační studnu z jendoho interdiktoru a teď je tam imperiálové naháněli, protože chudáci nemohli utéct do hyperprostoru.

Nebylo zbytí, vydali jsme se do Karrambaculleku. Simba nám ještě popsal, jak se dostaneme do Churrova tajného skladiště a pak jsme ztratili spojení.
V Karrambaculleku bylo liduprázdno, jen nějaký imperiální pilot tam křepčil, tak do něj Champie šťouchl Silou, ať se proletí a my zmizeli v náčelníkově domě. Schovku jsme našli a po asi miliardě schodech jsme se dostali do skladu. Rozsvítili jsme, otevřeli vrata a zatímco jsme zapnul předletovou diagnostiku, naložili jsme všechny pyrogelové hlavice. Nubianu stále chyběla přední vzpěra, takže se nám bude blbě startovat i přistávat, ale dostal jsem nápad a rovnou tam uloupl výstavní kus dřeva, ale fakt macka s tím, že až bude klid, udělám z něj pro Jungle Jet náhradní nohu.

Když jsme vzlétli a spojili se s Kodym, signál byl dost špatnej a vylezlo z něj, že je v Rraholci. Nezmiňoval jsem, že jsem mu říkal, ať tam vůbec nechodí a vyrazili jsem tam. Na souřadnicích jsme se potopili větvěmi a přibrzdili nad hladinou jezera, okolo kterého žila početná populace kashyyyckých loupežníků a lotrů. Seskočil jsem z rampy na břeh toho plesa a houkla na ně, ať jsou v klidu, protože na nás mížili zbraněmi, ale nohou jsem se zahákl za nějaký kořen pod hladinou a veškerá neohroženost byla ta tam, když jsem sebou plácl do vody, držkou napřed.
Naštěstí tam byla Fidorkka, která mě vytáhla z vody a už jsme letěli pryč. Na palubě Kody, Rody se zakouslým a vytuhlým chlupatcem na ruce a ta chlupatá valkýra.

Už cestou vzhůru to v nákladovém prostoru vřelo. Museli jsme odjistit ty hlavice, které holky tak pracně zajišťovali tehdy, když bylo líp. Největší zkušenosti jsem s výbninami měl já a to bych se pyrotechnikem fakt nenazval. Zezačátku to šlo fajn, ale pak to málem bouchlo Kodymu pod prackama, tak jem se toho ujal já a bylo to ještě horší, tak to musela zachránit Fidorkka.
Když už jsem u krasavic, musím se pozastavit nad tím, že ta Fidorkka je fakt kočka. Sice je tak o hlavu vyšší a půlku jejího obličeje jí z mého pohledu zakrývaj prsa, která má umělá a určitě za tím stojí nějaká srdceryvná historka, ale když jsem ji tam tak viděl, tak mi bylo najednou strašně dobře a když o ní teď tak přemýšlím, tak jsem si vzpomněl, že ještě na plantáži v AT-ACT, když jsem se snažil spojit s Kodym, kdy budou kódy, jsem se dovolal jí a protože mi podle hlasu přišla jako úžasná a skvělá, tak jsem ji byl schopný ukecat, aby se postrala o Rodyho a pomohla mu s těma ukradenýma kódama a vůbec, nebýt mě a jí tak by to celé bylo ještě mnohem horší. Každopádně po odjištění jsme našli nějaké lano, které tu zůstalo ještě po Simbovi a Jess, svázali k sobě hlavice a naplánovali, jak to uděláme. S Fidorkkou jsme si vyměnili místo s Champiem, který se s Kodym přivázal k nějakým trubkám, dali si na huby dejchátka a až proletíme nad interdiktorem a otevřu rampu, tak s pomocí Síly a štěstí ty hlavice vyšoupnou tak, aby narazily do lodi a my slavně zvítězili.
Já měl za úkol to celé uřídit, nenechat se sestřelit a Fidorkka se měla hezky tvářit a nepřekážet.

Mno, letěl jsem jak drak, vyhýbal se výstřelům, protože i když nestříleli po transportérech, které se snažili pochytat, tak po nás se jim střílet chtělo fest. Ale štěstí stálo při mně a musel jsem se vytáhnout před tou voňavou a překrájsem se dostal přesně, kam jsem chtěl. Podvozkem jsem téměř škrtal po trubu křižníku a otevřel jsem rampu.
O asi tři vteřiny později to na senzorech začalo šílet, Kody volal, že můžu zavřít a když jsem se ještě dvakrát prohnal kolem můstku toho křižníku, tak jsem viděl, jak tři z pěti transportérů zmizely v hyperprostoru, dva byly bohužel zachyceni imperiály. Nebylo jak jim pomoct, tak jsem na to taky šlápl a doufal, že se těm chlupáčům moc nepomstí.

Na místě, o kterém se raději nebudu zmiňovat, jsem se strašně rád shledal s Erris a Simbou, vyslechl si vše, co se jim stalo a viděl jsem i spoustu známých tváří z Tyrvrarru. Všichni byli vyřízení z toho, že Tyrvrarr už není. Snažil jsem se jim říct, že až bude po všem, znovu ho vybudujeme, ale moc jim to na náladě nepřidalo. Čtyři dny jsme pak čekali na dobré zprávy od Kanryho, zapíjeli jsme padlé a na mě začalo dopadat zničení Tyrvarru víc a víc. Co Tyrvrarrák? Co Varf? Hrob mé ženy je fuč. A co můj dům, kde skoro dvacet let hnijou kloní ostatky? Simba mi řekl, že když tam byli naposledy, tak tam Jess ve spíži schovala marmeládu po Luccy. Simba už plánoval, jak se pro marmeládu vydáme, že ji musíme zachránit, jestli tu zkázu přežila a já souhlasil.
Předtím jsem ale ještě dovyřezal novou nohu pro Junge Jet a dva dny se nevyspal, protože pan 29 let byl slyšet až do mé kajuty. Přejmu mu, že si umí zasouložit, ale nevím, jestli ty zvuky kdy dostanu z hlavy... No, už jsme se Simbou chtěli vyrazit pro marmeládu, kdy se Kanry vrátil.
To bylo slávy! A to s ním přiletel i Snowflejk, kterého jsem pět let neviděl a zbongovali jsme se nakaši a astrálně prolétli půlku galaxie. Bude mi chybět, chalan.

Inu, říkali jsme si, jestli letět zpět na Nar Shaddaa, ale Simba nás pozval na Jolly Jedi, ať nám ukáže, kde teď bydlí. A s ním s námi chtělo letět dalších asi 300 chlupáčů z koncentráku, které zachránil, a kteři ho považovali za strašného hrdinu.
Na Jolly Jedi nám pak prohlídkou doslova vyrazil dech, je to fakt frajer. Strašně mě dojalo, když nám ukazoval svůj pokoj a viděl jsem tam všude po stěnách fotky, ze společných výletů a akcí, které se v Enklávě podnikaly. Na spoustě z nich byla Jess, Fosh, Vojta,… nechyběl nikdo. Krom Denyzze. A pak nám řekl, jestli s ním nezajdeme večer k Jess hrobečku, který zde v lodním parčíku pro ní udělal.
Champie se ošíval, mručel a nadával, ale nakonec tam šel s náma a bulel jak buzna. Já ostatně taky, ale bylo mi pak strašně krásně a když jsem zaslechl tichý hlásek Daj rum, který prostě byl ze záhrobí a patřil Jí, pocítil jsem vnitřní klid, který jsem neznal snad od Impéria. A vím, že ostatní to měli podobně, ne-li stejně.

Na palubě Jolly Jedi utěkly nějaké dva měsíce a já ten čas trávil hodně s Champiem, protože by se ten bramborák jinak někde trvale zašil a nevystrčil by paty. Hodně jsme cvičili, šermovali, pili.
Barrbucha si pobyt vysloveně užívala často jsme se chodili koupat do jezera.
V Koktavé školnici mám nápadnici, uštěkanou Štěknu, která si ve mně zapomíná nože, ale spíš než ona se mi fakt tuze líbí Fidorkka. Musím se co nejdřív zeptat Champieho, co si o ní myslí.
A to se povedlo hned na veselce, kde jsem novomanžele oddával a pak hrál s Champiem a on mi na to řekl, že je to jeho sestřenice, jakoby se nechumelilo.
Když jsem se ho pak já zeptal, jestli to ona ví a on řekl, že ne, tak jsem na ní hokl a řekl jí to za něj.
Což jsem asi neměl dělat, protože se tam pak objevila její máma a babička a najednou se hodně brečelo a pak nadávalo jak Champiemu, tak mně. Nevěsta se tvářila kysele, že ji Fidorkka vyfoukla slavný den a nás zachránil vlastně ten pošuk, co chtěl autogram, protože mu náš trebuchet prý změnil život. Jo a Fidorce se taky líbím, takže je mi dobře.
Mno, událo se toho ještě dost, ale důležitě, než popsat, co všechno, je shrnout to do toho, že přes to všechno jsem vlastně zpomněl, že tam venku zuří nemilosrdná válka a je i na nás, aby se s tím něco udělalo. Už už jsem chtěl Champiemu při snídaní říct, že nasednem na Jungle Jet a poletíme, když v tom Simba prozradil, že nám odchází vodní čip a při takovém zatížení potřebujeme do dvou týdnů nový.
Padlo několik nápadů, kde se po nějakém podívat. Champie dopil a řekl, že se poletí zeptat na Raxus Prime. Přidal jsem se k němu.

Tam jsme našli Anna-nana, kterého zrzek proklepl a dostal info, že jeden šílený jawa ho tu někde má a dal nám na šílence adresu. Tak jsme se za ním zastavili.
Čip nám dát nechtěl, síla i Síla nám byly zbytečné. Trval na tom, že mu musíme uspořádat závod v kluzácích, ve kterém poletí jeho dva synové. Měli jsme obsadit zbylých šest jezdců a doject jako první.

Zprávu jsme předali dál a do druhého dne byla Jolly Jedi na orbitě a tranportery převážely haraburní na palubu, kde armáda techniků z Alaris Prime, Banana, Kirk i Najib makali na šesti kluzácích a do druhého dne měli hotovo.

Ject jsme měli já, Simba, ještěrší bývalá závodnice Vasilissa, která je docela kočka, pak Kody, asi aby se vytáhl před Leelou, což je jedna z jeho kamarádek na píchání a jestli kvůli ní udělá Emily nějakou sviňárnu, tak mu zlomim ruku. Emily jsem jízdu každopádně zakázal, Leela byla další pilotka a taky moje nejoblíbenější Štěkna.
Pozice na startu jsme si náhodně vylosovali a nejlíp dopadl Simba.
Start, rozletěli jsme se s vidinou, že do deseti minut bude vodní čip náš.

Já měl smůlu startu ze zadních pozic, takže mě ti předemnou dost blokovali, ale už v první zatáčce se Vasilissa rozmázla a chudinka tam jásala, že prokletí je zlomeno, či co. Prolétali jsme dráhou vyrytou mezi hromadami haraburdí a Kody, který letěl vysloveně rekreačně si musel užívat výhledu. Símba zatím suveréně vedl a nabíral čím dál větší náskok. Leela byla za ním, pak ti jawové, Štěkna, já a Kody.
Projel jsem křižovatku a objel Štěknu a postupně se mi podařilo předject i oba jawy a Leelu. Po dlouhé rovince byl další ovál, ale bez vyznačení, kam ject. Naštěstí jsem viděl, kam zatočil Simba takže jsem to střihl doleva. Což bylo moc dobře, protože o několik vteřin později jsem zjistil, že bych ho střetl v protisměru. Takhle jsem stihl v protisměru jen Kodyho a letěl jsem dál a stahoval Simbův náskok. A pak to začalo v Síle vřít a já zbystřil. Dráha mizela v zemi, ze které vyšlehly plameny, droidí hlavy a trosky kluzáku. Okamžitě jsem zpomalil a když po vjezdu do tunelu spatřil,Simbův kluzák v plamenech, zastavil jsem co nejvíc u kraje, aby to do mě nikdo nenarval a s tlukoucím srdcem se přihnal k místě havárie. Za zády se mi prohnaly dva kluzáky a já zrovna vytahoval bezvládného Simbu z kokpitu. Krvácel z mnoha ran, měl rozlámané kosti, ale dýchal. Zaslechl jsem třetí kluzák, ten ale zastavil a z něj vyskočil Kody.
Řekl jsem mu, ať okamžitě zavolá na Jolly Jedi, ať nám sem pošlou rychlou a já zatím sáhl po všech svých Silách a začal působit na kapitánovi nejvážnější zranění.
Pak už si to moc nepamatuju, ale když jsem přestal, byli jsme už na ošetřovně, vedle mě stál nějaký strom, já sotva pletl nohama a za mnou přešlapoval ve futrech Champie a strašně nadával. Stoupl jsem si vedle něj, spražil ho, ať furt nepičuje a on mi za odměnu podal půlku placatky. Ta zmizela hned, a tak jsme tam tak stáli, pili dezinfekci a čekali, jestli to Simba přežije. Za zády se na nás dobývala nějaká princezna z Ittummi, že prý musíme zachránit jejího manžela.

Mno, přežil to, po třech hodinách otevřel oči a zeptal se nás, jestli by nemohl dostat něco k jídlu. Vítězoslavně jsme ho otlapkali, posadili na kolečkové křeslo a vezli ho radostně do jídelny. Když jsme tam vjeli, zjistili jsme, že je tam namačkaná celá posádka a řešila něco strašně důležitého.
Simba se nakonec najedl, celá loď slavila a když jsme za dva dny vystřízlivěli, došel jsem za tím Champiem, že bysme měli letět za Wyrrgym.
Fidorkka se to nějakým způsobem dozvěděla a prosila nás, ať může letět s námi, ale v tomhle jsem ji vyhovět nemohl. Slíbil jsem ji však, že příště ji určitě vezmem.

Wyrrgy se choval jako kokot, ale práci jsme odvedli dobrou, takže planeta Atalay by se měla vrátit brzy do normálu, popili jsme U Bílé helmy a chtěli naverbovat Deeka.
Zpět na Jolly Jedi jsem asi nějak zapříčinil to, že se daly věci do pohybu a večer mi přišla nafackovat Fidorkka. Následně mi sice vlepila hudlana, ale těžko říct, jestli to za ty vyražené zuby stálo, ale i kdybych se bránil, tak bych se jí neubránil.

Dalších několik dní jsem trávil s Emily a Bananou a pomáhal jim zdokonalovat se v jejich schopnostech. Emily jsem naučil finesu s mečem, kdy vyprovokuje soupeře k útoku a v proti tempu zaútočí. Samo tak, aby u toho byla krytá. Šlo jí to náramně a docela hezky jsme si zamečákovali. S Bananou jsme běhali z jednoho konce Jolly jedi na druhý a dost nám to uteklo.
Mimojiné i kvůli tomu, že jsme dávali do kupy jednu ARC-170, abychom se do ni vešli tři chlupáči, když už jsem Fidorce slíbil, že ji na příští výlet vezmeme s sebou. Kirk nám tam mermomocí do zadní střílny našrouboval prototyp jeho gravity gunu, že by se mohl šiknout na torpéda a jiné radosti.

Než jsem se nadál, byl Champie se Simbou zpět z výletu, vyslechl si jejich dobrodrůžo v Koktavé školnici a bylo dobře.

@nova_hra
Začátkem července nám spadla do klína mise jak dělaná na ozkoušení ARC. Měli jsme letět zachránit nějaký alianční křižník uvězněný upřostřed bitvy elektronovou bouří. Nebezpečnost celé operace byla tak akorát pro nás, tak jsme nelenili a už jsme letěli k cíli.
Musím teda uznat, že do elektronové bouře jsem snad ještě schválně neletěl a neměl z toho dobrý pocit. Vůbec jsem netušil, kam tam mám letět a létat sem tam naslepo by byla sebevražda. Musel jsem se tedy spolehnout na Champieho smysly, a letěl podle jeho instrukcí.
Byla to jízda, co bych kecal. Blesky létaly a my jak namydlený myšohryz prolétali tím peklem. K mému překvapení jsme to přežili. Paráda.
Před námi se ukázal Imperiální křižník, který někam naslepo střílel. Vlétl jsem epesně do hangáru, kde už na nás čekalo pět stromtrooperů.
Champie do nich foukl gravity gunem, zbořil u toho dvě lambdy a tři těla. Otočil jsem loď a Fidorkka rozstřílela zbytek. Hangár byl tedy dočasně čistý, tak jsme vystoupili z lodě i s astromechem A1-H8 a vydali se nejkratší cestou na můstek. Ve spojovací chodbě na nás čekalo pět dalších schovaných za zátarasy.
V ten okamžik jsme mohli s Champiem otevřít flašku a jen se dívat, protože Fidorkka se rozeběhla a roztáhla před sebou energo štít, v druhé ruce meč, kterým by mohla kácek skály. My jsme ale galantní a vybraných mravý, tak jsme jí běželi asistovat.
Sfoukli jsme je jak svíčky a už jsme byli ve výtahu a jeli nahoru. Hrála k tomu taková otravná hudba. A1 se ji snažil vypnout, ale než se mu to podařilo, Síla mě kopla a já se podíval na Champieho, jestli to taky cítil. Cítil.
Mečem v okamžiku odřízl strop výtahu, Silou jej odklopil a já už střílel vystřelovací kotvičku. Deaktivované magnetické polštáře poslaly výtah volným pádem dolů. Chtěl jsem chytnout Fidorkku, ale ta jako správná amazonka skočila sama na servisní žebřík, a tak mi zbyl na mazlení jen A1.

Další postup byl jasný, dostat se o patro pod místek a vymyslet, co dál. Někdo měl nápad, že by se někdo mohl protáhnout větrací šachtou až nahoru a další někdo je za patnáct let popelaření vyžranej jak gamorrean, i když jsem mu říkal, že musí cvičit, takže jsem se zasekl v kloubu šachty a měl co dělat, abych přemohl záchvat paniky. Naštěstí jsem se vypíďalil až nahoru a na můj myšlenkový signál Champie zarazil svůj světelný meč do výtahových dveří. Tím upoutal pozornost všech šestnácti imperiálů na můstku a já mohl v celku nepozorovaně vypadnout z ventilačky, hodit granát k průzoru a zase si zalést zpět. Výbuch a následný podtlak vyfoukl polovinu z nich dřív, než se stihla zavřít bezpečnotní vrata. Dva z nich přecvakla vejpůl. Zbytek jsme vykostili ve vteřině.
Loď byla naše, i když se v ní nacházela ještě nějaká posádka. Na tu Champie vyzkoušel trochu diplomacie a na některé to skutečně fungovalo. Zbytek byl zamčený v sekci lodě, kde se nacházeli a já abych prý odřídil celý křižník ven z bouře. Poslepu.
Mno, nebylo to úplně čisté, ale podařilo se. Letěl jsem jako velký hromosvod a jen se modlil. Nebylo to však dnes naposledy, co jsem se do bouře musel podívat. Ještě jsem z ní musel vyvést alianční křižník. Nechali jsme Fidorkku hlídat a s Champiem skočili do ARC a opět byli v buřině. Neomylně jsme našli hledanou loď, ale nebylo možné v ní přistát, tak jsme chvíli kroužili před můstkem, než si nás všimli a Champie jim byl schopný dostatečně naznačit, ať letí za námi.

Pak už jen plácání po ramenou, pivo a letěli jsme na Hubertův hrádek, což byla vesmírná stanice u Jereku, kde jsme potřebovali vyměnit baterie štítů, které mnohačetným průletem elektronovou bouří zkolabovaly. Naštěstí jsme tu našli čtvery obchodníky, kteří je měli, tak jsme jedny rovnou nainstalovaly a zbytek si nechali poslat na adresu, kde je pak vyzvedne Krassus.
Už jsme byli skoro na odletu, když jsme z hrádku zahlédly podezřelé machinace nějakých neoznačených a ozbrojených lodí ne úplně daleko od stanice. Champie nám pak řekl, že si lodě předávaly něco, co vyzařovalo Sílu. Úkol byl splněn a my nikam nespěchali, tak jsme se rozhodli, že to zkontrolujeme. Vzali jsme socku na planetu, která byla z víc jak sedmdesáti procet pokryta oceánem, v přístavním městě si pronajali swoop a vydali se na širé moře směrem, ze kterého létaly pochybné transporty se Silovým nákladem.

Po asi sto kilometrech jsme narazili na velkou prázdnou plošinu uprostřed ničeho a tak nějak nám došlo, že tady asi dochází k překládce. Dali jsme se ji prozkoumat. Uprostřed plošiny jsme našli skryté obranné automatické věže a záhy jsme si mohli prohlédnout, jak fungují, protože se z nenadání aktivovaly, vysunuly ven na plošinu a za nedlouho tam přistál velký transportér, ze kterého vyskákali ozbrojenci, o kterých se nedalo říct, ke komu patří.
Vyčkávali jsme schovaní uvnitř plošiny a po pár minutách čekání se z moře zvedla obrovská loď, nebo spíš ponorka, která vypadala fakt děsivě. Loď začala ze svých útrob na plošinu vykládat, famfáry, kyber krystaly. Trvalo to tak půl hodiny a když byla ponorka prázdná, opět zmizela v moři a transportér odletěl. Věže se opět zasunuly a my zůstali sami.
Nebyli jsme úplně v pozici, kdy bychom se mohl pouštět do nějakého dalšího vyšetřování, a tak jsme se vrátili zpět do přístavu, vrátili swoop a letěli domů.

Na Jolly Jedi jsme hodovaly, protože se nám to všechno tak hezky povedlo a pili u toho korýšovici a bylo dobře. Ráno bylo o dost hůř, bylo mi blbě a Champie na tom byl podobně. Podobný pocit jsme už párkár zažili a jen jsme doufali, že tentokrát je to fakt z chlastu.
A nebylo. Banana se málem složila, když nám říkala, co se stalo na Nar Shaddaa a Štěkna ji raději brečící odvedla, že ji musí dát něco na uklidněnou.
Simba okamžitě vyhlásil výjimečný stav a zakázal všechny výlety. Champie vypadal, že praskne, tak jsem se hnet zeptal, na nápady, jak ji zachráníme.
Ukázalo se, že holky měly napíchlou loď. Champie to chtěl hned jak vyletímě z hyperprostoru využít a já byl taky pro.
Jenže když jsme se vyloupli z hyperprostoru, kontaktovala nás Joyce že s námi musí neodkladně mluvit. Přiletěla do pár hodin a tak provinile jsem se už dlouho necítil. Obejmul jsem ji a slíbil, že už pracujeme na tom, jak ji dostat domů. Champie ucedil, že kdybych ho poslouchal, tak by doma byla a nic z toho by se kurva nestalo. Nesouhlasil jsem, ale pohádat se kvůli tomů můžeme jindy.


Probudil jsem se uprostřed noci a nemůžu už usnout. Zdálo se mi o temnotě. Děsivé a pohlcující. Poddával jsem se jí a bral jsi za svou. Hned po probuzení jsem si uvědomil tyhle pocity a dostal jsem strach, že je to kvůli tomu, co se včera stalo. Jenže pak mi to došlo… nebyl to můj sen. Vůbec to nebyl sen. Bylo to to, co teď Emily prožívá. Takhle trpí a bojuje s temnotou, kterou v ní chce ta kurva probudit.
Teď jsem na cestě zpět do skladiště, musím něco udělat.

Asi bych měl zdokumentovat, co se to včera vlastně přihodilo, ať má Champie radost.
Začalo to nevinně, naskočili jsme já s Champiem a Fidorkkou do naší trojmístné stíhačky a bez zranění jsme přemluvili Joyce, ať zůstane na Jolly Jedi a dohlédne na Bananu a Simbu a celkově všechny. Šli jsme na sebe natáhnout co nejvíc inkvizitorů, a tak bylo jasné, že půjde o život.
Na stíhačku nám technici přesunuly sledovací zařízení ze Smrtonoše a vydali jsme se na Nar Shaddaa. Chtěli jsme se podívat do Vystříleného zásobníku, tedy na místo činu a pokusit se zjistit, kdo to na holky zaútočil. Vzal jsem si na sebe svou starou košili s vestou od pana Chawicka. Champie to vzal od podlahy a nechal si ušít Jedijské roucho, aby na sebe připoutal každého imperiála, kterého potkáme. Fidorkka se omezila jen na svou dřevěnou zbroj.

Ve Vystříleném zásobníku stihly zlikvidovat většinu známek boje, ale dostali jsme přístup k záznamům kamer. Já zatím dostal od bordel mamá zprávu od Ronieho, že jestli se tu objeívm, tak se máme sejít na zastávce U Modrého mandalora. A tam jsme také vyrazili. Cestou se na nás kde kdo otáčel, potěr kapsářů se nám vyhnul a po pár minutách na zastávce se kolem nás objevilo asi pět mandalorianů. Fidorce jsem musel říct, ať jim neubližuje a dostali jsme od nich pokyn, ať nasedneme do speederu, který zrovna před námi zaparkoval.

Vyložili nás před jedním skladištěm v rudém sektoru, ve kterém jsme potkali několik dalších mandalorianů, podle značek na helmách jsem poznal, že jde o Mamutomuty a uprostřed skladiště jsem po přiblížení spatřil i jejich kápa, Rudého barona, o kterém celý sektor mluvil. Tím samozřejmě Ronie, kterého jsem hned objal a řekl, jak rád ho vidím. Seznámil jsem ho s Fidorkkou a on nás překvapil tím, že má pro nás dárek. U nohou mu ležela taková rakev, které odendal víko a pod víkem ležela spoutaná otlučená ženská. Fidorkka hned poznamenala, že je to jedna z inkvizitorů, kteří byli v zásobníku.
Ronie nám pověděl, kde ji našli, jak ji chytli a že už by ji dávno zabil, ale říkal si, že to nejdřív projedná s námi.
Bloncka se zrovna probrala a prskala něco o tom, že nás zabije či co. Ronie ji ignoroval do chvíle, než jsme mu pověděli, co se stalo s Emily a co nám z ní před pár dny poslaly. Mámem jsem se pozvracel, když si půjčil od Champieho šroubovák a během pár vteřin zajatkyni vydloubl jedno z jejích očí. To mandalorianské oko za oko teď bylo doslovné a viděl jsem na něj, že by ji nejraději rozmlátil hlavu kladivem. Miloval Emily a musel se hodně ovládat, že tu blond čůzu nezabil. Při jejím jekotu na nás vyplivla, že Emily to má spočítaný a že je jen otázka času, než bude i po té druhé Togrutě. Vyměnil jsem si s Champiem pohled (haha). Takže jdou i po Cae. Takže už nezachaňujeme jen jednu holku. Teď už dvě. Akorát o té druhé momentálně nevíme vůbec nic.
Zavřeli jsme bloncku zpět do rakve, aby nebylo tolik slyšet její bolestivé úpění a začal jsem obvolávat Deeka a Wyrrgyho, pro které Cae měla momentálně pracovat, kde kurva je. Nikdo mi neodpověděl, když v tom mi přišla zpráva od Kodyho.

Byl zrovna na cestě na Nar Shaddaa, lovil pro Frau Engels nějaké inkvizitory a prý jestli mu s tím necheme píchnout. Jelikož jsme věděli, že inkvizice jde po Cae a potřebovali jsme zjistit, která sekce, naše zájmy se dost prolnuli.
Měl ještě čas, než přiletí, tak jsme se rozloučili s Roniem a vyrazili do hospody Wreckingball, která patřila nějakému Huttovi, který byl šílený fanoušek Furriosy.
Bylo to tam fajn, všude samý Fidorkky plakát a sjížděli tam nějaké záznamy z jejích starých zápasů. Chtěl jsem ji ohromit a najít záznam z Roze-ba III, ale když jsem to navrhnul, tak měla divnou meh reakci, že jsem se na to vysral. Raději jsem si dal pivo a panáky s Champiem a divil se, že po nás ještě někdo nestřílí, když chodí takhle oháklej.

Sraz jsme měli v nějakém inťoušském kině. V sále byl jen jeden Rodian, úplně ve předu. My seděli hned za ním. Byl to artový film, který měl tři a půl hodiny. Příběh byl o homosexuálním páru Rodiana a ugnaugské hroudy, kteří hodlali založit rodinu a adoptovat rancora s downovým syndromem a… celou dobu napopředí děje běželi závěrečné titulky všech, kteří se na filmu podíleli a kdykoliv jsme to nějak šeptem komentovali, tak se ten Rodian otočil a dotčeně na nás dělal “šššš”.
Kody naštěstí dorazil a řekl nám o jeho akci tady, ale konečně někomu seplo, že se tu po rudém sektoru pohybuje podeřelý Wookiee v rouchu mistra Jedi.
Mistr Jedi nás upozornil že do sálu během šesti vteřin vběhne komando imperiálů vedených dvěma temnými.
Kody řekl, že za plátnem je servisní choba, kterou bychom měli vzít roha.
Rychlým chvatem jsem zamáčkl Rodiana do sedačky, aby ho tu omylem nezastřelili a jako poslední uzavíral nudli, která pelášila za plátno. Fidorkka při útěku hodila za nás kouřový granát. Ten pomohl jen částečně, protože tohle nebyli normální šmucky.
Ty kurvy mě střelili do zad, prostřelilo mě to skrz. A najednou se mi strašně blbě dýchalo. Plasma prošla levou plící a mohl jsem být rád, že minula srdce.
Doklopítal jsem do chodby za plátnem, z které šla kolmo úzká chodba ven z kina. Všichni už byli v ní, když jsem uslyšel vůbuch, jak se část komanda probourala k nám.
Přede mnou jsem slyšel, jak se Kody s Fidorkkou a Champiem pouštějí do temňásků, tak jsem jim musel hlídat záda já. Stál jsem uprostřed té úzké chodby s brokovnicí připravenou na kohokoliv, kdo vykoukne. PRASK, PRASK, kusy těl létaly vzduchem a dostal jsem skvělý nápad hodit granát. Jenže nějaký blbec zrovna vběhl do chodny, takže se o něj granát odrazil a zůstal v chobě.
Měl jsem z prdele kliku, ale moje staré hadry byly ohořelé, já byl ohořelý a dusil jsem se dýmem. Komando bylo naštěstí  tuhý. Nějaká ruka se pro mě natáhla a vytáhla z chodby ven na ulici. Byla to FIdorkka a ještě na mě uplácávala plamínky. Prozkoumal jsem pohledem, co se tam událo. Jeden z temných byl pryč. Druhý klečel. Vzdal se.
Kody ho omráčil a zavolal své posily.

Sedl jsem si na obrubník a vydýchával, co se stalo. Snažil jsem se Silou zapůsobit na prostřelenou plíci, ale potřeboval bych víc klidu. Bolelo to jak kokot.
Za okamžik na ulici přistála lambda, z ní vyskákalo pár imperiálů, kteří zasalutovali Kodymu a pomohli naložit zajatého temného. My ale ještě neměli konec. Museli jsme chytit i toho druhého, kterého prý hodil Kody z ulice dolů do hloubky.
Senzory dole odhalili jen jednu živou bytost, tak jsme to museli prozkoumat osobně.
O dva kilometry dole jsme narazili na bezďáka, který prý nic neví a nic nemá.
Champie mu napídl napít se korýšovice z jeho placatky, ale i tak nám nic neřekl.
Chvíli ho zpracovával Kody s Fidorkkou a nakonec nám prozradil, že nějaký hejhula tu přistál a šel pryč.
Vydali jsme se ukázaným směrem, Fidorkka narazila na krvavou stopu. Podle množstí krve musel mít otevřenou zlomeninu, takže jsme měli velkou šanci že ho dostihneme.
Přidali jsme do kroku a dorazili do trubky ústící do kanálu. Podle krve na trubce jsme museli dovnitř.
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem vyzbrojen dejchátkem skončil po kolena v hovnech. Rozžhnul jsem omnitool a po chvíli jsme si všimli, že k nám proud nese krvavou stopu.
Vydali jsme se tedy proti proudu a po chvíli nám Champie potvrdil, že náš cíl je přibližně čtyřista metrů před námi. A pak, že cíl se k nám začal bleskově blížit. To mohlo znamenat jen jediné. Přívalová vlna. Kody vyskočil okamžitě Fidorce na ramena a vyřízl nad náma otvor. Fidorkka nás pak všechny vyhodila vzhůru, sama se tam také dostala a měli jsme už jen pár vteřin. Champie se vyklonil otvorem, připálil si od žhavého kovu roucho a když byla vlno dostatečně blízko, Silou chytl temňáska a přitáhl si ho. Výtrysk hovenje oba dva vyhodil a stejně rychle jak se to událo, to také skončilo.

Za pár minut jsme byli zpět v ulicích Nar Shaddaa. Svoje hadry jsme rovnou hodil do odpaďáku a u jedno z hydrantů jsme ze sebe smyli to nejhorší. Temnej na tom byl fakt blbě, a protože jsme ho potřebovali živého, Silou jsem se ho pokusil dostat z nejhoršího, což se mi i podařilo.

Pak mám okno. Vím jen, že jsem zůstal s blonckou sám ve skladišti, zatímco ostatní vyslýchali ty dva. Mluvil jsem na ní a snažil se získat její důvěru. Vysmála se mi a vytasila se s trumfem, kterého pak šeredně litovala. Vmetla mi do obličeje, jak se jim dostal do spáru Lempix. A co s ním pak udělaly. Ona s její milenkou. Vrchní mučitelkou. A že si moc dobře pamatuje, jak Champiemu vypálily oči a dobře se u toho bavily.
Bylo to jako kdyby to nebylo reálné. Jen jako sen. Musel jsem ten její škodolibý a samolibý škleb navždy vymazat z její tváře. Namířil jsem jí svou brokovnicí na koleno a zmáčkl spoušť. Krev a kostěné střepy mi doletěly až ke krku. Namířil jsem na druhé koleno, ale než jsem vystřelil znova, někde se proti mě postavil a chytl mě za tváře. Byl to Kody. Něco říkal, ale špatně jsem ho vnímal. Otočil jsem se na Champieho, který se mě zeptal, co se děje.
„Víš, co udělaly Lempixovi? Přejely ho parním válcem za živa,” vykřikl jsem a začínal přicházet k sobě. Třásl jsem se a točila se mi hlava.
„Dej mi to,” řekl jsem Champie a já mu podal svou brokovnici. Kody mě zatím odtáhl stranou a viděl jsem, že je... zděšený? Musel jsem mu slíbit, že jsem v pohodě. Ale nebyl jsem. Nejsem.

Nebudu v pohodě, dokud nerozrubem Citadelu na prach a všichni z ní nebudou trpět a nechcípnou tou nejstrašnější smrtí. Hlavně tahle děvka a její mučitelka. Za chudáka Lempixe, za všechny, kterým ublížily.
Za Jessicu.
Došlo m to.
Kdyby nebylo těch dvou, které Champieho tehdy tak zřídili, mohl jsem Jess při našem úniku pomoc, mohla to přežít. Všechno mohlo být jinak.
Algernnon je sice mrtvá, ale všichni ti, kteří jsou zodpovědní za smrt Jessicy ještě potrestáni nebyli. Ale o to se postarám. Pomsta mi Jess nevrátí, nepomůže mi, ale ten pocit zadostiučinění stál za to… klidně na sebe vezmu břemeno být jejich soudcem a katem. Někdo to udělat musí...



Vrátil jsem se ze skladiště.
Zrovna jsem odeslal balíček adresovaný Mirandě Lenico. Byla v něm noha a oko její milované. Noha, oko a dva vzkazy. Jeden je od Neryssy. Zvukový záznam vyznání její lásky a výbuch vzteku, ať nás všechny povraždí.
Druhý vzkaz byl ode mě. Že jestli Miranda chce ještě někdy spatřit Neryssu v jiném stavu, než jako plazící se torzo škemrající o ukončení jejího strašného života, tak ať se postará o to, aby se Emily nestalo nic, co nejde vzít zpět.
Snad je Neryssa opravdu její slabost. Nechci pak při prohledávání

12
S drabblem na věčné časy / Porodní řezník
« on: 18. Oct 2018, 12:55 »
Porodní řezník (7. 9. 20 BBY)

„Tati…?!“ vytřeštěně hleděla na malou křičící togrutí hlavičku zaseklou napůl cesty z mateřského lůna. „Simbo?“
[„Nic…“] kontroloval Nikki puls.
„Co se děje?“ ozvalo se z vysílačky. Odezva v jejich komunikaci byla asi dvacet vteřin a čekání na každou odpověď se stalo věčností.
„Klečím v kaluži krve… Nikki je… Mimču kouká hlava, ale… ale…“
„Seber nejbližší nůž a dostaň to ven!“ Jess konsternovaně hleděla na nehybnou tvář své největší kamarádky z Chrámu. Slzy bolesti nešlo zastavit.
[„Tady,“] vrátil ji zpět na zem Simba a podával ji lovecký nůž, který našel v rodičky batohu. Přebrala ho třesoucí se rukou.
„Raději se otoč.“

Fandom: Star Wars

13
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« on: 05. Sep 2018, 12:30 »
Vyšťouchnout Wyrrgyho dveřma ven nedalo moc práce jen proto, že se nechal. Na hlavu jim někdo začal hned lít z nebeské konve, jak tu bylo dobrým zvykem a Chlouppek se ve futrech ještě stihl otočil a chytit od Champieho hozenou lahev zelené. Zrzek se obával nejhoršího a chtěl předejít nepříjemné situaci, kdyby se ukázalo, že na Wyrrgyho lodi není vůbec nic k pití.
Demonbacca mu na oplátku šťastně zamával a neohroženě vyšel na ulici. Než došli na křižovatku k cukrárně, byli mokří jak suchozemský krysy. Pro Chlouppka nemělo smysl si s sebou brát moc věcí. Zaprvé si toho s sebou z Kashyyyku moc nevzal, zadruhé mu bohatě stačil Nevou opravený omni-tool. Vystřelovací kotvičku, dejchátko v brašničce na opasku nebylo takřka třeba zmiňovat. To byla základní výbava. Světelňák nechal raději Jess.
Pončo z Kashyyyku mu Joyce po cestě sice přeprala, ale stejně potřebovalo dost zašít, takže zůstalo u Jess, která ho předá Yari, k opravě.
Prošel největší louží, která v cestě byla a až těsně před cílem na bratrance promluvil.
„Číms přiletěl?“ zabočil do haly doků a pozdravil kolem jdoucí tetku, které před rokem s Champiem opravoval střechu, kterou jí propadli do obýváků, protože opilý dělali opičárny a lítali po barácích.
Cítil z bratrance, že ho reakce posluchačů v Zeleném lampionu vůbec neuspokojila a nepřestane s neustálým omýláním jeho zjištění, dokud se s ním někdo nepustí do hloubkové analýzi. Doufal, že vystřízlivěl natolik, aby to vydržel, než nastoupí na loď a nezačne nahlas rozprávať o Sithech a jim podobné havěti před civilisty.
 
Nemusel mít starost. Wyrrgy se z alkoholové opice dostával rychleji a rychleji a samozřejmě mohl vděčit Síle, protože si ji stále volal na pomoc.
Byl podrážděný, protože si připadal jako by těm všem v Lampionu bylo vlastně úplně jedno, co se tam v galaxii a hlavně na Coruscantu stalo.
Potřeboval to s někým probrat, s někým, koho to bude zajímat. V tuhle chvíli byl po ruce jen Chlup. Nevěděl, jestli to zrovna s ním má znova probrat, když v Lampionu zareagoval jak zareagoval.
Nejhorší na tom bylo, že vlastně s nikým, krom lidí z enklávy na Miu Leptonis IV to ani probrat nemůže. Pokud měl pravdu, tak jejím šířením by mohl ohrozit víc a víc lidí.
Tak trochu se modlil, aby tohle byl spíš výmysl jeho bujné fantazie. Jenže čím víc nad tím přemýšlel a dával si různé indicie dohromady a navíc co z Imperátora citil, bál se, že to pravda je. A možná to aspoň s Chlupem zkusí znova probrat.
[„Cožpak nepoznáš Tesáka?”] nevrle ukázal na svou loď. [„Počkej vypnu zabezpečení.”]
„Eee?” ukázal prstem nejdřív na první loď a pak na druhou, které tam kotvily, a vypadal jak chlupatý otazník. Naštěstí jak Wyrrgy řekl, tak konal a brzy byli na palubě té ošklivější, ale pro jejich účely vhodnější lodi.
„Potřebuješ mojí pomoc se startem, nebo mi řekneš, kde tu máš pivo?” zamířil podle šestého smyslu do kuchyně a začal zkoumat ledničku.
Wyrrgy zalezl do kokpitu a vsoukal se do pilotního křesla.
Chodbou se do kokpitu také vplouzil rodinný droid D-9, který zaujal své klasické místo kopilota.
[„To je první co tě zajímá? Zase chlast?”] oboril se rozmrzelý Wyrrgy. [„Ne díky! Dee-nine to se mnou zvladne!”]
„Aby ses neposral,” ucedil do ledničky a když vytáhl hlavu, měl v ruce jen vaječňák. Pivo bylo k nenalezení. Prohlédl si lahev se žlutým nápojem v jedné ruce a lahev se zeleným v druhé. To půjde.
[„Asi poseru tebe!”] zařval dozadu do lodi.
Zapnul motory a za pomoci D-9 vystoupal z přístavu a zamířil do atmosféry. Ohlásil přístavu odlet. Loď prolétla atmosférou a za pár chvil se dostala z planetární gravitace. Wyrrgy zmacknul páčky hyperpmotoru a loď vplula do hyperprostoru. Až pak vešel do kokpitu konečně i Chlouppek, v ruce kýbl na vytírání a v něm přelité obě lahve. Usedl do volného křesla a kýbl si dal do klína.
„Hmm.”
Wyrrgyho nevrlost vzrůstala. Celá situace v Lampionu a vlastně i dění několika posledních dní na něj doléhalo.
Nevrlost se prohlubovala ve vztek.
[„Hmm… co?”] procedil skrz zuby. [„Nesnáším ten tvůj cynizmus!”]
„Přemýšlím, jak to budu pít…” zamyslel se na okamžik, pak pokrčil rameny a upil přímo z kýble. „Je ti dobře? Zdáš se, že seš v nervu.”
[„Ty jo, ty si ale všímavý! Já v nervu? Ne, proč?”] zavrcel. [„Všechno je v pořádku! Neprožil sem poslední dny stres. Já sem silnej překousnu všechno přece!“] se sarkastickým tónem máchal rukama kolem sebe.
[„To, že po mě střílej a de mi o kejhak to překousnu! Během života po mě stříleli tisickrat.To, že střílej po mých nejbližších je horší, ale to nějak zvládnu taky.”] stupňoval naštvaně hlas.
„Au.“
[„Jo, já vlastně zvládnu cokoliv! Možná mě trochu sere, že Woa a rada Jedi měli pravdu. Že tu byl nějakej Sidious, že tohle celý řídil. Možná mě trochu sere, že ten Sidious je možná Palpatine a dělal si z nás prdel. Možná mě sere, že to je jenom můj blud a výmysl mé fantazie. Možná mě to sere tak moc, že bych to nejraději vykřičel do celé galaxie! Možná mě sere, že kdyby to byla pravda a já to udělal, že všechny co mám rád tím ohrozim!“] na chvilku se ztišil. [„… kdybys věděl, to co já… kdybys tam byl…”] a pak zas pokračoval.
[„Ale víš co mě sere nejvíc? Že ti jediní, kterým to můžu říct. Tak zareagujou, jako by je to nezajimalo!”] bouchnul rukou do přístrojové desky. [„Dobře, aspoň Jess to trochu zajímalo! Možná měla raději letět ona!”]
 „Bů-hů, a to jsem prý já ten, co nemá empatii. Co po nás chceš? Ty děti přežili Kashyyyk a jednoho z nich tam museli pohřbít. Potřebujou vydechnout, než začnou pobírat tíhu galaktickopolitické situace a že se třeba do konce života budou muset skrývat a kdykoliv opustí naší díru, tak jim bude hrozit, že je někdo práskně a vodstřelí.
A my dospělý se musíme tvářit, že to máme aspoň trochu pod kontrolou a víme, co děláme. Nemůžeme si dovolit hlasité zděšení a paniku. Ty to privilegium máš, my před nimi ne.
Chladné přijetí tvých zpráv je výsledkem toho, že o vyhlazování Jediů víme už od mýtiny a pocítili jsme to na vlastní kůži, když nám málem popravili Jess a zachraňovali jsme Woallca, takže měli všichni čas to zpracovat. Jediná novina je tvé podezření na Sitha, protože o Impériu jsme se doslechli už při naší plavbě sem.
No co koukáš? Ano, tvůj kamarád žije, ale nebýt Lempixe s Fosh, tak to spiknutí nepřežil a to o něm Champie věděl a připravoval se na něj už víc jak tři roky“
[„Woa žije? Díky Sílo!”] oddechl si.
„Neděkuj Síle, ale nám. My u toho málem zařvali.“
[„Díky, brácho! Fosh je živá?“]
„Jo, před chvílí stála vedle tebe a koukal jsi na ní.”
[„Sory… Fakt sory, to ten alkohol,”] trochu se zastyděl. [„Jsem trošku nasranej na celou galaxii, že určité věci byly k hovnu. A pro pobavení jedné svině chcíplo miliardy bytostí,”] pokrčil omluvně rameny. [„Já ti nevyčítám, že se staráte o ty děti! Vždyť oni možná jsou poslední z Jediů. Dobře vím, v enklávě si na Jedie nehrajete, ale víš jak to myslím.”]
Podíval se mu do očí.
[„Víš, já to jen s někým potřebuju probrat. Vyblejt to ze sebe.
„Jen blej, k tomu jsem dobrej,” upil z kýble a olízl si zelenkavý, hustý nápoj z rtů a chloupků pod nosem, „je mi líto těch chudáků v Chrámu. Snad jich co nejvíc uteče a někde to přežije. Akorát se potvrdilo, co říkal Champie s Jess od začátku, že největší zhoubou pro celý Řád byla samotná Rada. Dělaj machry a přitom maj Sitha celou dobu u prdele. Pokud je tvá konspirační teorie pravdivá.”
[„Ja vím, zni to jak konspirační teorie. Jenze tys tam nebyl. Takovou zlobu a temnotu jsem nikdy neviděl a necítil. A jsem si jistý, že to vyvěralo přímo z Palpatina! Ano můžeš říct, že nejsem tak dobře vycvičen v Síle jak ty, ale za to, co jsem cítil, dám ruce do ohně!”] pokrčil rameny. [„Bohužel… slyšel jsem, že v Chrámu údajně nikdo nepřežil. Naběhly tam klonová komanda. A vyčistily to tam”] řekl smutným tónem. [„Vždyť už jen to, že pokud je to všechno pravda tak jejím šířením můžu ohrozit další životy…”] na chvilku se odmlčel a pokračoval. [„Ano… co když už sem ohrozil další životy na Kasyyyyku? I naší rodinu?”]

Chlouppek si povzdechl, téhle otázce by se rád vyhnul, ale nešlo to.
„Ty… víš, hlavně si to pak moc nevyčítej, protože jestli tě maj v merku, tak to slíznou. Na Coruscantu jsi jednal pod tlakem a v časové tísni a jen s nejlepšími úmysly, ale zanechals za sebou stopy. A jestli jsi říkal Yaruovi o stejném podezření jako nám a někdo tě slyšel, tak to potěš koště“.
[„Hele ani jsem neviděl jestli to Yarua naplno schytal. Byl tam zmatek členové jeho ochranky ho chtěli bránit, a tak kloni spustili palbu. Samozřejmě to Yarua mohl schytat. Pokud ne, můžou ho mučit a dostat z něj ty info. Prostě jak sám říkáš scénářů je mnoho. A moje tušení mi říká, že to horší bude!”] zesmutněl ještě víc.
„Naneštěstí Jess se Simbou v Tyrvrarru orodovali u Kanryho, ať se připraví na nejhorší, tak snad budou mít dost rozumu a při prvním náznaku problémů vezmou všichni nohy na ramena.”
[„To je dobře, to mně utěšuje. Mám pro jistotu nasysleny prachy bokem. A Krotarr má jasné pokyny už od začátku války. Kdyby se něco na Kashyyyku posralo má schovat co nejvíc prachů.” Chlouppek upil ještě jednou z kýble a nabídl Wyrrgymu.
Netvrdil, že mu nevěří v jeho podezření. Za tou bestiální silou, ale i hbytostí, se skrývala vycvičená mysl, která by něco takového nevypustila z úst, pokud by si nebyla naprosto jistá.
Tak jako tak s tím nemohli udělat nic. Představa, že by se vypravili na Coruscant s úmyslem Císaře odstranit byla sice hezká, ale zcela nereálná. Teď nebyl čas na unáhlená rozhodnutí a hrdinství, která by se rovnala sebevraždě. Museli se držet svých cílů a snažit se dvakrát tolik, aby to přečkali. A až bude vhodný okamžik, nepochyboval, že se do toho vloží.
 
***
 
Let pokračoval bez komplikací, Chlouppek se v křesle dokonce prospal. Hlubokým, sladkým spánkem. Vzbudil ho až budík upozorňující, že se blíží výstupu z hyperprostoru. Utřel slinu do opěrky křesla a zamžoural výhledem, jak se před nimi vyloupla smrdutá koule, kterou měl z nepochopitelného důvodu tak rád.

Po výstupu z hyperprostoru u Nar Shaddaa navedl Wyrrgy loď na přistávací vektor do modrého sektoru.
Ač tahle planeta pokrytá městem byla pokřivenější verzí Coruscantu, i Wyrrgy ji měl hodně rad. Na svých cestách během života zde často obchodoval a našel spousta přátel.
Tak trochu doufal že se mu podaří zkontaktovat Hnntarra nebo Lokaase a přijít na jiné myšlenky pořádnou prácí.

Modrý sektor nesl své jméno proto, že každý třetí na ulici byl závislý na azuritu, což byla sytě modrá a levná droga, která gumovala mozky a lidem tu pomáhala uniknout z hnusu života tady. Motory Wyrrgyho lodi utichly a jen skřípaly, jak kov chladl.
Podobné ticho se rozhostilo v kabině, kde oba stále seděli a oba čekali, co ten druhý řekne.
Nakonec se k tomu rozhoupal jako první Chlouppek, který s tlesknutím vstal.
„Je to zvláštní, viď? Být jedním z hrstky, kteří znají pravdu a pohybovat se mezi mořem těch, kteří pravdu neznají a kdyby znali, udělali by vše, aby zapomněli.
Nedivím se a snad jim i závidím. Obejmi mě, protože se na dlouhou dobu vidíme naposledy. Dávej na sebe pozor, i když je mi jasné, že budeš. O enklávě před nikým nemluv a Miu Leptonis se vyhýbej širokým obloukem. Pro jistotu.
Ozvu se, až to bude aspoň trochu bezpečné.”
 
[„Jo to máš pravdu… Nevědět by bylo lepší! Vědomí toho, že pokud se to prokecne tak ohrozime naše blízké je hodně děsivé…”] Wyrrgy se ztratil ve svých myšlenkách. Vlastně ani nevěděl, co teď bude dělat. Neměl v plánu vůbec nic, celá situace za posledních několik dní ho naprosto vyvedla z míry. Takže mu Chlouppkovo loučení se došlo až teď.
[„Cože? Brzdi! Tak jednoduše se mě nezbavíš! Sice jsme Wookiee, ale na Nar Shaddaa to může bejt dost o hubu!”]
„Jojo, jsem tu totiž prvne. Hele, jestli mě chceš doprovodit, tak nezdržuj,“ bouchl do tlačítka na otevření lodních vrat a za funění hydrauliky vykročil ven. Smrad ho profackoval fest, za tu chvilku si navykl na provoněný vzduch Kashyyyku, ale ublinkl si jen trošku a stihl to polknout.
„Musím zjistit, co na nás mají. Pak vytvořit nějaké zázemí, kam bychom se mohli uchýlit, kdyby se něco posralo,“ probíral šeptem sám se sebou, co všechno tu musí stihnout a mířil pryč z přistávací plošiny. „A taky něco na sebe, ať nechodim nahatej jen s opaskem.“
 
Napojit se na ulici, kde na něj civěly prázdným pohledem fetky s modrým bělmem mu akorát připomnělo, jak moc nemá rád modrý sektor.
„Jdeš?“ houkl na Wyrrgyho a na omnitoolu se snažil najít nejkratší cestu k zastávce metra.
[„Jo, hned sem u tebe!”] Wyrrgy vlastně byl šíleně rád, že mu Chlouppek řekl, že může jít s ním. Dal D-9 pár klasických pokynů ohledně hlídání lodi. Sebral to nejnutnější, Ryyk Blady, kuš a hlavně kredity. Zabezpečil a uzamkl loď.
Za pár vteřin byl Chlouppkovi v patách.
[„Tak tyhle informace se mi budou hodit taky. Vždyť já jsem to vše mohl víc posrat!”] nahlížel na cestu Chlouppkovi přes rameno.
[„Cokoliv co je třeba,”] pohladil si letmo brašnu, [„na výlohy nekoukej. Kreditů máme u sebe dost!”]
„Už o tom nemluv a bacha,” bradou ukázal na chumel šlusáckách dětí, které byly rozprostřeny na ulici před nimi a žebraly u kolemjdoucích nějakou almužnu.Tenhle potěr, když ucítil kredity, uměl být rychlejší a dravější než hejno piraň, a tak bylo záhodno si dávat pozor a nenechat se zaslepit lítostí. Dvěma chlupáčům se ale raději vyhnuly obloukem, a tak se ti dva bez zdržování za pár minut dostali na zastávku, kde se na ně usmálo štěstí a zrovna přiletělo metro, do kterého nastoupili.

Zaplivaný vagón zažil už lepší dny a v cestujícím mohl vzbuzovat latentní strach, že se během cesty odlomí, ale s tím vědomím do něj každý už nastupoval, takže nezbylo nic jiného, než to překousnout a doufat, že dojedou do cíle. Wyrrgy se chvíli kroutil, protože se svou výškou se tam nemohl moc vejít a na sedačku si s holým zadkem sednout nechtěl, ale nakonec to vzdal a přeci jen si sedl. Chlouppek si stál před ním a byl rád, že je vlastně Kashyyyckej prcek a nemusí řešit problémy obrů.
[„Přemýšlel jsem, což se moc často nestává, komu se ozvat…”] začal mluvit shyriiwookem, kdyby je někdo náhodou poslouchal, [„na koho se můžu spolehnout s tím útočištěm. Všichni jsou ale buď na Kashyyyku, Miu Leptonis nebo mrtví… jedno jméno bych ale přeci jen měl.”] Wyrrgyho pohled mu řekl, že poslouchá. [„Poznal jsem ho tady na Nar Shaddaa, než jsem letěl do Hortovi kovadliny dělat pew pew. Feeorin, supr chlap. Jenže tak dva roky jsme se neviděli. Chm, zkusíme jednu hospodu, kde se zdržujou soudruzi z Umrlčí hlídky a poptáme se.”]

Sezení nebylo Wyrrgymu moc příjemné. Sedačky v tomhle vagónu byly uzpůsobeny na výškově menší řasy. A na víc si připadal dost divně, jak nad ním Chlouppek stal a vysvětloval.
[„Hmm… Mohl bych se pokusit spojit s starýma obchodníma partnerama. Hnntarrem nebo Lokaasem, tady na planetě pobývají dost často. I oni máj delší prsty.”]
Chlouppek pokýval hlavou, že by to možná stálo za to a pomalu otočil hlavou, aby se podíval, kvůli čemu je jeho bratranec rozčarovaný.
„Někteří lidi si do metra vezmou fakt všechno,” zakroutil nevěřícně hlavou, když za zády spatřil Ithoriana bojujícího s květináčem přerostlých řas vedle sebe na sedačce. Řasy trčely všemi směry, až tvořily stěnu rozdělující vagón ve dví. a jak se tam ten periskop zmítal, Chlouppek nevěděl, jestli mu nemá jít pomoct. Jak není vagón uzpůsoben na vysoké řasy, může jít o život.
 „Ještě tři zastávky a vystupujem,” otočil se k terminálu, který ukazoval stav jejich jízdy a doufal, že to Ithorian zvládne sám, [„ten podnik se jmenuje Memento Venari. Můžeš tam zkusit zavolat kolegům, zatímco si dáme oběd a já budu volat Roniemu. Souhlas?”]
[„Jo… Souhlas!”]
Metro frčelo, sem tam zastavilo na zastávce a za okny míjeli hnus a špínu tohodle měsíce. Už i sem dorazila zpráva, že je konec války, ale jediný rozdíl byl v tom, že bylo na ulicích více opilců, sjetejch feťáků a souložících pašeráků.
Třetí stanici jak říkal Chloupek vystoupili.
Šli asi dalších pět minut pěšky, skrz smradlavé a špinavé ulice Nar Shaddaa. Ty byly rušné, oběma směry proudily bytosti za svým cílem. Sem tam pokřikovali pouliční prodejci a vnucovali kolemjdoucím své zboží.
Wyrrgy nastrazil všechny své smysly na maximum. Stále v něm byl neklid, jestli ho nehledají imperialové. Sáhnul i po Síle, aby ho v čas upozornila na nebezpečí. Samozřejmě sem tam cítil negativní čeření Síly, které přisuzoval nekalým úmyslům prodejců, či pouličních kapsářů.
Proplétat se rušným davem jim nečinilo problém, díky jejich výšce a jejich rase. Přeci jen, ostatní rasy měli v dogmatickém podvědomí myšlenku jít raději z cesty rychle se rozzuřitelnému wookiemu.
Oba dva nakonec došli ke svému cíli.
Memento Venari, i když název zněl trochu honosně, byl podnik, klasická hospoda, kde se údajně rádi setkávali Mandaloriani. Společně vešli dovnitř.
Ani vnitřek putíky ničím zvláštním nevyčníval z hospodského standardu. Pajz smrděl alkoholem a tabákem. Nad barem byla vycpaná hlava nějakého ještěra, který by jim bez problémů za živa ukousl celou hlavu a kde kdo si tu leštil nějakou svou bouchačku. Usadili se v jednom z boxů.
Po chvíli ke stolu přicupitala sympatická a krásná lidská servírka s otázkou co si dají.
Wyrrgy měl smysly na maximum… Tam kde jsou Mandaloriani můžou být lovci lidí. A lovci lidí už po něm můžou jít.
„Dlouho jsem tu nebyl, máte stále v nabídce kiffarské nudle? Jo? Tak dvoje a poproste kuchaře, ať s pálivým nešetří. A k pití koukám, že točíte Pažouta, tak čtyři,“ ukázal i na prstech, protože pár patronů sledovalo závody kluzáků a zrovna se někdo vyštípal, tak na moment nebylo slyšet vlastního slova. „Co si dáš ty?“ stočil pohled k Wyrrgymu. Než ale bratranec stihl cokoliv říct, koutkem oka zahlédl se mihnout helmu Umrlčí hlídky. Nic neřekl, jen naznačil rukou chlupáčovi, že se hned vrátí, usmál se na servírku a vstal od stolu. Náraz tělo na tělo mu rozhodil rovnováhu a najednou měl na sobě litr piva. Vytřel si tekutý chmel z očí a spatřil naježeného Trianiiho, očividně lovce lidí, stále držícího vylité půllitry a kolty proklatě nízko u pasu.
„Tys mi drk do piva!“ osočil ho naštvaně, hubu jedna velká jizva.
„Tak to abych ti koupil nový a pozval na panáka, co?“ usmál se Chlouppek a ruce zvedl v omluvném gestu.
„Chm, to zní fér,“ zapředl mačka a oba se vydali k baru.
„Tvjmma.“
„Cože?!“
„Tak se jmenuju,“ potřásl mu rukou, aniž by čekal, jestli mu ji dobrovolně nabídne a mávl na servírku, že ty čtyři piva, která pro něj roztáčela, mají přistát na baru a ne u stolu.
„Jojo, Erwin. Smě pěkně nasral.“
„Cože?“
„Žes mě nasral!“
„Se moc omlouvám, jsem nemehlo. Co si dáš na důkaz mé upřímné omluvy?“
„Mandalorský bourbon, dvojtý a na ledu,“ chlupáč mu věnoval trochu odtažitý pohled a povytáhl by obočí hodně vysoko, kdyby nějaké rozpoznatelné měl. No, proti gustu…
„Bramborovej džus a pro…“
„Erwin.“
„Buzíka dvě piva a panáka jakého si řekne,“ nechal ho ať si objedná, protože slovo bourbon se mu stejně vždycky zaseklo v krku a za střízliva by si jej do krku vpustit nenechal. Toho chlápka z Umrlčí cítil v soukromém salónku a potřeboval se s ním sejít. Přemýšlel o možnostech, jak k němu přistoupit a nenechat se rozstřílet na místě. Erwinovo remcání, co to říkal o buzících vypustil druhým uchem ven a aby nemusel odpovídat, otočil do sebe jedno po druhém, všechny čtyři Pažouty. Erwin na to koukal jak z jara. Nestihl se vzpamatovat, ani když před nimi přistály jejich panáky, takže si s tím jeho cinkl Chlouppek ačkoliv ho kočičák neměl ještě ani v ruce. Kopl do sebe Tyrvrarrák určený na export a poplácáním lovce na rameno se s ním rozloučil.
 
Nejjednodušší bude dojít a prostě se zeptat. A když ne, zavolá o pomoc a Wyrrgy už je srovná všechny do latě.
Prošel kolem baru, nevšímal si moc pohledů, které sem tam někdo utrousil k jeho osobě, protáhl se kolem vybavujících se vazounů na odchodu a zastavil se až u vstupu do salónku. Ten nebyl uzavřený, takže na něj bylo zevnitř vidět, a proto jeho zastavení bylo jen na okamžik, ať nevypadá jak trouba a vstoupil.
 
Neměl u sebe žádnou zbraň a ten kyborg, co na něj namířil ramenním dělem to musel přes všechny ty senzory a skenery vědět. I tak mu ale nic nebránilo v tom Wookieovi mířit mezi oči a šimrat ho tam červenou tečkou z laserového zaměřovače.
„Obsazeno,“ promluvil nakřáplým, synteticky zkresleným hlasem a nebylo pochyb o tom, že by neměl problém z děla vystřelit a vymalovat Chlouppkovým mozkem celý strop.
„Jop,“ kývl a hlavou mu blesklo pár eventuelních scénářů, jak by teoreticky v případě přestřelky dokázal nepřijít o hlavu. V každém ze scénářů se mu to povedlo, ale nevsadil by si ani na jeden. „Sedat si nebudu, jen od Vás něco potřebuju.“
„Nezdá se ti ta vopice nějak drzá, Noxi?“ zasyntetil kyborg a z druhého ramene na Chlouppka vykoukl otočný kulomet, který byl na náboje, žádnou plasmu. Motůrek se rozhučel a svazek hlavní se roztočil.
„Zdá, ale pamatuj, cos slíbil majiteli.“
„Jo, v hospodě můžu stílet jen o víkendu…“
„To je všechno strašně moc zajímavý a klepu se strachy, ale potřebuju se spojit s jedním Mamutomutem, pronto. Ronual Durgun, možná bude doma na Concordii. Každopádně ho potřebuju dostat sem a klidně Vám za to koupím pivo nebo tři.“
„Máš štěstí, že je středa.“
„Co tě vede k tomu, že někoho takového známe?“ promluvil k němu poprvé Nox.
„Protože jestli fakt patříš k Umrlčí hlídce,“ ukázal prstem na helmu s patřičnou insignií, „tak jsi o jejich bývalém feeorinském bojovém medikovi aspoň slyšel.“
„Máš kuráž, to musím uznat. Tak se otoč a mazej, dokud mě bavíš a mám s tebou trpělivost, šašku. Myslíš, že sem může nakráčet kde kdo a úkolovat nás, ať mu sem dopravíme koho si umane?“
„Nejsem kde kdo,“ nenechal se Chlouppek.
„A to chceš dokázat jak?“ vyprskl kyborg.
 
***

Wyrrgy si ještě předtím objednal jen vodu a zatímco Chlouppek žehlil rozlitá piva, se nervózně rozhlížel kolem sebe. Paranoia mu dávala zabrat a kdykoliv postřehl pohledem, jak po něm kdokoliv sklouzl očima, obával se, že po něm jde. Pokoušel se uklidnit dechovýma cvičeníma, která ho Beldam kdysi učila a z nalezení nirvány ho vyvedlo strašlivě zakručení v břiše. Jeho břiše.
Přejel prstem po senzoru na stole a z prostředka se vykreslilo denní menu i s nápojovým lístkem. Očkem zkontroloval Chlouppka, který do sebou soukal v rychlosti třetí pivo a očividně žádnou pomoc nepotřeboval. Wyrrgy se zahleděl do řádků jídeláku a jen zakňučel. Hlad měl jako rancor, ale neměl chuť. Žaludek měl sevřený a trucovitě tak hodlal ještě nějakou dobu zůstat. Nezbylo mu, než pocit hladu utlumit jinými způsoby.
V brašně u pasu nahmatal dýmku a sáček s tabákem. Jak ho rozevřel, unikla z něj pronikavá vůně tabáku a kashyyyckých bylin. Okolní stoly se zvědavě otočily jeho směrem, protože i k jejich nosům pronikla síla jeho tabákové směsy. Proklel se, že na sebe upozorňuje, ale teď už bylo stejně pozdě.
Dýmku sešrouboval, naplnil tabákem a sirkou zapálil. Zkušeně zabafal, aby tabák správně chytl a když měl plíce naplněné uklidňujícím kouřem, vydechl oblak dýmu, který se smísil s cigaretovým od okolních kuřáků
„Tady je ta voda, prosím. Vybral jste, na co byste měl chuť?” usmívala se na něj servírka a on vědom si toho, že musí jíst i přes protest žaludku přikývl.
[„Dal bych si také kiffarské nudle, jako kolega. S pálivostí to ale není třeba přehánět,”] usmál se a aktivoval překladatelského droidíka, který jeho slova přeformuloval do basicu.
„Za chvíli to bude,” mrkla na něj a odešla kuchaři nahlásit jeho objednávku. Bylo to příjemně staromilské. Ve většině hospod či restaurací probíhaly objednávky elektronicky přes terminál u stolů a roznos objednávek zajišťovali roboti, kteří byli levnější, než živá obsluha. Vyřizování sice probíhalo rychleji a byla menší chybovost, ale chyběl tomu ten emoční element, který byl pro něj mnohem důležitější, než bleskové obsloužení.
Wyrrgy se přistihl, že moc dluho sleduje pohyb servírky pohupujícího se zadku po place a vytáhl z brašny datapad s dálkovým připojením k holo.netu.
Vstoupil do skryté komunikační místnosti pro jeho obchodní partnery Hnntarra a Lokaase, kde jim zanechal jednoduchou zprávu.
Mimořádná schůze. Musíme probrat naší pozici v novém režimu.
Potvrdil odeslání zprávy a pár dlouhých vteřin sledoval, zda se objeví nějaká odpověď. Nic.
Tohle čekání ho rozčilovalo. Zvedl pohled, aby zkontroloval Chlouppka. Toho nikde neviděl, ale za okamžik uslyšel.

„…Ten, kdo má na bradě mlíko,
kdo se rumem neopil,
málo zná. Málo zná!
Kdo necejtil hrůzu z vody,
kde se málem utopil,
ať se na huttsonský šífy najmout dá,
johoho,“ zazněl Chlouppkův hospodský zpět ze salonku v okamžiku relativního ticha, takže ho zaslechli i ostatní hosté.
„Ahoj! Páru tam hoď,
ať do pekla se dříve dohrabem.
Ahoj! Páru tam hoď,
ať se za náma třeba zavře zem, johoho“ hůronským zpěvem se přidali mandaloriani v celé hospodě k refrénu. Wyrrgy jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Za mě dobrý,“ pochvaloval si kyborg a napil se něčeho, co vypadalo jako motorový olej. I vonělo.
„Mandalorianský zpěvník v psané formě neexistuje, takže musíš být vážně někdo, abys uměl naše písničky,“ uznale kývl Nox, „Ronual tě je učil?“
„Když jsme spolu stříleli droidy v Hortově kovadlině, ano.“
„Musel si tě hodně oblíbit a důvěřovat ti. Jinak by to neudělal. Screewe?“
„Už se stalo, čekám na odpovědi,“ poklepal si kyborg prstem na spánek.
„Tak to asi máme čas dát si to jedno nebo tři piva, ne?“
„A nějakýho paňáka,“ odsouhasil to Chlouppek.
„Seš tu sám?“
„Ne, s kolegou, mávl za sebe směrem k Wyrrgymu. Zavolám ho.“
„To bys měl,“ syntetický hlas kyborga, nyní už s jménem Screew zněl lehce pobaveně a z oka mu vypálil holopaprsek a nad stolem se zhmotnil zatykač s bratrancovo jménem i podobiznou. Nebyl republikový, ale imperiální. Chlouppka to na moment zaskočilo. Bude si na to muset chvíli zvykat.
„Velezrada, rozvracení demokracie a osnování úkladné vraždy Císaře Palpatina. Vypsaný byl před šesti hodinami.“
„W, pojď sem, tohle musíš vidět!” houkl bratranec na bratrance a gestem ruky ho pobízel, ať s sebou mrskne.


Ten začal rozmrzele balit saky paky a s dýmkou v puse se zvedl od stolu. Nezapomněl si vzít sklenici vody a servírku, která zrovna nesla tři talíře vrchovaté nudlí, přesměrovat do salónku, kde během pár kroků byl.
[„Pánové?“] ne úplně přátelsky zabručel a položil si na stůl svůj nápoj. Chlouppek seděl u zdi s výhledem ze salónku, z každé strany jednoho mandaloriana a jak jim servírka dala jídlo a odešla, ukázal prstem na prostředek stolu. Z něj se zhmotnila holo verze Wyrrgyho zatykače. Instinktivně sevřel rukojeť svého ryyyku, což mu dodalo trochu klidu. Ostatní si toho gesta všimli.
„Neboj, posaď se a najez,“ poradil mu Chlouppek soukající do sebe za pomoci hůlek nudle.
[„Troufám si říct, že bychom měli spíš zmizet, nemyslíš?!“] urval se trochu a foukl mu oblak dýmkového kouře do obličeje. Věděl, že to Chlup nesnáší, ale zasloužil si to.
„Zatykač je čerstvý a za poslední dva dny se jich vyrojilo takové množství, že je dost nepravděpodobné, že si tě tu někdo zrovna teď vyhmátne,“ zhodnotil situaci Nox.
„Máš štěstí, žes chtěl zabít Palpiho, jinak bych po něch dvaceti tisících sáhl hned,“ přiznal se upřímně Screew a zálibně si prohlížel Chlouppkovi nudle.
[„Já ho nechtěl zab-,] zavrčel.
„.. he-eh! Na tom nezáleží,“ dokašlal nekuřák, osvobozen z rozptýleného oblaka smrti a slitujíc se nad kyborgem mu přisunul svou druhou misku, „tady chlapy nás neprásknou a brzy snad dostanou echo, jestli je Ronie k nalezení. Co tvoje kontakty, Wyrrgy?“
[„Nemyslíš, že bys mi neměl říkat pravým jménem!“] to se mu snad zdálo. Chlupatec s pruhem chlupů přes oko beze slova s plnou pusou ukázal na stále zhmotněný zatykač, kde bylo zřetelně napsáno celé jeho jméno. [„Arrg!“] zaláteřil si ještě pro sebe, bouchl s dýmkou na stůl a vidličkou do sebe začal soukat kiffatské nudle. Byly smažené na oleji, takže byly dost mastné, ale se spoustou zeleniny a křehkého masa z Tutattis ví čeho. Poznával v tom mrkev, pórek, nějaké houby a nasekanou chroužalu, která dodávala celému jídlu pikantní chuť.
Na to dojel Screew, kterému se po několika soustech rozsvítili po celém těle červené kontrolky a chlapácky utekl na hajzl „se vychcat“. Chlouppek mu objednal nové pivo, přisunul si zpět misku, kterou Screewovi před okamžikem nabídl a pustil se do ní. Zasekl se jen jednou, když si vzpomněl, že by měl nabídnout i Noxovi. Ten ale odmítl, tak pokrčil jen rameny a než Wyrrgy dojedl svou porci, bratranec měl prázdno.
[„Přál bych si mít metabolismus jako ty,“] zakroutil jen hlavou, nad tím, jaká je kyselina a vyrušilo ho slabé zavrnění datapadu.

Jako minule.
Za 10 hodin.

Byly to dvě skvělé zprávy.
Budu tam!
Odepsal a neubránil se úsměvu. Pohlédl na Chlouppka, kterému zrovna servírka donesla tác s pěti panáky.
„Dáš si, ne?“ otázal se ho.
[„Ne, musím jít. Koukám, že se dobře bavíš a mě už nepotřebuješ,“] byl zklamaný a otrávený jeho lehkovážným chováním.
„Já musím čekat na odpověď, nemůžu za to, že to zrovna vyšlo tak, že musím čekat v hospodě,“ bránil se, ale bylo mu to fň platné. Wyrrgy už se vztekle zvedal a ještě promluvil na mandaloriany.
[„Vážím si toho, že jste mě nezaprodali. Tady máte nějakou kompenzaci,“] hodil na stůl kreditový chip nemalé hodnoty a otočil se na patě. Hospodou prošel co nejrychleji, ale venku ho chytnul někdo za rameno a zastavil. Kdyby v Síle necítil, že jde o Chlouppka, přehodil by ho přes hlavu.
„Dám ti vědět, jak jsem dopadl,“ vtiskl mu něco do ruky. „Dávej na sebe pozor.“ Objal ho, plácl přes rameno a s povzbudivým úsměvem zacouval zpět do hospody.
Wyrrgy se podíval, cože to má v ruce. Byla tam jeho dýmka, kterou zjevně zapomněl na stole a také proužek papíru, na kterém byla napsaná adresa zabezpečené komunikace, kterou se s ním zřejmě spojí. Chuť bratranci zakroutit krkem byla ta tam smutek po nevyřčeném rozloučení ho sevřel silněji, než by si byl přiznal. S povzdechem se otočil chytnout nějaké taxi. Dýmku s adresou si strčil do brašny.
„Modrý sektor,“ řekl prvnímu z řidičů, který mu zastavil. Dojde zkontrolovat Dee-nine a připravit se na setkání s Hnntarem a Lokaasem. Akorát si nemohl u všech chlupatých vzpomenout, jestli bylo „jako minule“ v Ústřici nebo Gejzíru.

***

Na Ronieho odpověď si musel Chlouppek ještě nějakou dobu počkat.
Toto čekání si zpříjemňoval ochutnáváním všeho, co tu nalejvali a s Noxem a Screewem to hezky utíkalo. Přemýšlel, jestli i na něj vypsalo Impérium nějakou odměnu, ale ptát se nechtěl. Důvěřoval sice těm dvěma, že mu pomůžou spojit se s Roniem a neprásknou ani jeho ani Wyrrgyho. Nebylo ale třeba to pokoušet a čím méně budou vědět, tím lépe.

Zrovna dopíjeli poslední lahev zelené, kterou jim ze skladu přinesli, když s sebou Screew škubnul. Pohledy Noxe s chlupáčem se na něj upřeli v očekávání toho, co z něj vypadne.
Zdálo se, jakoby byl duchem někde jinde a když už to začalo vypadat děsivě, zamrkal a mlaskl.
„Starej Stavos ho našel a poslal sem. Sraz u kočičky, pry budeš vědět.“
„Budu, díky. Neříkal, jak dlouho mu to bude trvat?“ ne že by si nevážil předchozích informací, ale tahle navíc by se mu šikla.
„Zítra.“

Smrděl pivem a kouřem a i když se mu podařilo domluvit sraz s Roniem, ten den čekání by byl přeci jen dlouhý a on měl přeci ještě jeden úkol.
Alice.
Na tuhle Kushibanskou babičku měl moc hezkých vzpomínek a nebylo to jen proto, že ji poznal jako mladou holku, která byla od rány, ale také proto, že byli opravdovými přáteli a aspoň jednou ročně si psali, jak se jim vede. Pokud mu mohl někdo pomoct nenápadně zjistit, co na něj a bandu leptoniských krys nový režim má, byla to ona.
Poznali se před téměř padesáti lety tady na Nar Shaddaa. Chlouppek byl čerstvě Strážcem Baran Do a byl přidělen k Bel Niosovi, Kel dorovi, který mu zachránil život a do Baran Do ho i přivedl.
Bel pracoval pro NSPD a s Chlouppkem se měli v utajení dostat pod kůži narshaddijské narkomafii a zničit ji zevnitř.
Tehdy bylo třeba nějak zaujmout místní dealery a postupně se prokousat až na vrchol. Chlouppka tehdy díky jeho šamanským vědomostem napadlo začít vařit nějakou vlastní drogu. A tak se seznámil s Alicí. Byla forenzní vyšetřovatelska u NSPD se specializací na chemii. Společně se zavřeli v laborce a po čtyřech měsících, když už byli skvělými přáteli, vyšli ven s Gerojovo krví.
Na tekutinu z malasterského puškvorce, šamanových slz a lásky nevznikala fyzická závislost. Psychická sice ano, ale pokud se droga nebrala, tato závislost po měsíci odeznívala. Aktivní látkou bylo DMT, které navozovalo psychadelické stavy, vize budoucnosti a astrální cestování.
Chlouppek s Bel Niosem pak s Gerojovo krví přišli na drogový trh a za necelé tři roky si jej zcela podmanily. Byly z toho miliony kreditů, které putovaly v rámci vyšetřování jako důkazy do NSPD, ale ti tři si bez výčitek vždy něco ulili bokem a po těch třech letech z toho bylo dost, aby do konce života nemuseli pracovat, pokud by se uskromnili. Toto období skončilo masakrem na čajovém dýchánku, což už je ale jiný příběh.
Důležité bylo to, že mezi Alicí a Chlouppkem byl blízký, silný vztah, což se Chlouppkovi zrovna teď hodilo. Alice sice pro NSPD už dávno nepracovala, ale sem tam konzultovala a učila na policejní akademii. Měla tak přístup k databázi a všemožné konexe.

Zastavil se u výlohy, kterou právě míjel. Uvnitř bylo několik figurín navlečených do barevných, sexy střižených hadrů. Moc tomu teda nerozumněl, ale předpokládal, že to tak asi bylo. V odrazu výlohy viděl sám sebe, a tak nějak mu přišlo nepatřičné vydat se k Alici takhle a krom službičky ji ještě prosit o večeři a místo na gauči.
Párkrát klikl na omnitool a našel si adresu nějakého krejčího.
Pan Chawick měl krejčovství asi čtyřicet minut metrem od Memento Venari. Byl to Arkanian, homosexuál na první pohled, ale to Chlouppkovi nevadilo. Bledá tvář na něj sice chvíli koukal nedůvěřivě, ale když na něj Chlouppek pomluvil basicem, že potřebuje ušít něco na sebe na počkání a klidně si připlatí, ostych byl ta tam.

Wookiee stál uprostřed místnosti, ruce upažené a rozhlížel se kolem. I tady byly figuríny, ale oblečené byly do gentlemenských sak, fraků, vest a smokingů. Tu a tam viděl cilindr, buřinku a několikero druhů pásků bez spon. Ty prý pan Chawick dělal každému „na tělo“, takže žádné do zásoby neměl. Když už byla řeč o panu Chawickovi, ten obletoval kolem Chlouppka a s krejčovským metrem si ho všemožně přeměřoval a diktoval poletující kouli, které si naměřené míry zaznamenávala. Blesklo mu hlavou, že by si mohl pořídit klidně droida, který by uměl spektrální sken a všechny míry by měl během tří sekund s přesností na nanometry, ale co on tomu rozuměl, že?
Byla tu cítit vůně zpracované kůže, nových látek a drahých parfémů.
„Omlouvám se za ten puch,“ myslel tím samozřejmně sám sebe.
„Bude-li libo, nabídl bych Vám sprchu,“ řekl jakoby nic, ale chlupáč si všiml kmitající tepny na jeho krku.
„Lákavá nabídka.“
„Opravdu?“ neudržel se.
„Ale musím odmítnout.“
„Ach.“
„Ale slibuji, že až se sem vrátím pro výsledek, budu jak cukrová vata.“
„K nakousnutí?“
„Eh, jo, to taky. Když už jsme u výsledku, pro který se budu vracet…“
„Ano, asi bych Vám nedoporučoval komplet oblek.“
„Souhlasím.“
„Spíše něco energického, co dá vyniknout vaší hubené, svalnaté postavě.“
„Přemýšlel jsem o nějaké hezké vestě.“
„Vestě…?“
„Vestě. Do kalhot mě nikdo nedostane.“
„Kalhoty bych Vám ani nedoporučoval, ale vesta na holé tělo není možná.“
„Mezi holým tělem a vestou bych měl to co si teď natáčíte na prsty.“
„Připravím vám slim košili se speciálním střihem, aby ji nebylo třeba zakasávat do kalhot. Vesta v tmavě modré barvě, ať ji je možné nosit v každou denní hodinu. Kravatu-.“
„Víte, sem tam se mi stávají nepěkné věci a myslím, že uškrtit se nebo být uškrcen kravatou bych si odpustil. Ta košile s vestou budou úplně stačit.“
„V tom případě mám vše. Hned se do toho pustím. Přijďte si za čtyři hodiny. Pojdťe za mnou, prosím, ke kase. Záloha 600 kreditůůů, ano, platba přijata, vše v pořádku. Za čtyři hodiny tedy naviděnou.“

***

Ven vyšel jako elegán. Z Vystříleného zásobníku, kde se byl umýt a nechat namasírovat zatímco čekal na ušití hadrů, byl odpočatý a z přeslazených parfémů voněl jako ta cukrová vata. Pan Chawick ho naštěstí nesežral, i když pohledem skoro slintal. Popravdě, co se týče řemesla, odvedl skvělou práci. Košile mu padla jak ulitá a cítil se v ní neskutečně příjemně. Vesta mu pohyblivost omezovala jen minimálně a vypadal jak prďák. První dva knoflíčky košile měl rozeplé a netrvalo dlouho a stál u dveří do bytu jeho kamarádky. V ruce přitisklé k tělu měl tři plyšové rancory, lahev pálinky a krabici bonbonů. Dveře před ním byly klasické bezpečnostní dveře s jediným rozdílem. U země byla ve dveřích ještě jedna dvířka, kterými by se protáhl jen myšohryz a Kushiban.
Zaklepal.
Chvíli se nic nedělo, než na něj mrkla malá kamerka a cvakly zámky.
„Ty parchante,“ zubila se na něj stříbně bílá Kushibanka a v oku ji snad spatřil slzu.
„Vypadáš úchvatně,“ klekl si, aby ji volnou rukou objal.
„Smrdíš jako děvka,“ pípla a měla pravdu. „Pojď dál, tak pojď a nezouvej se.“
„Nikdy jsem boty nenosil. Jak se mají děti?“
„Všem třem je přes třicet a už se mnou nebydlí.“
„Sakra,“ pustil plyšáky a dělal, jakoby neexistovaly.
„A pan domácí je na služební cestě.“
„To mě mrzí, těšil jsem se na Vás na všechny.“
„Já vím, co to s sebou prosím tě taháš?“ byteček byl útulný, ale všechno bylo strašně malé. Ono to mělo logiku, když jste o trochu větší čivava.
„Tohle je pro tebe,“ sedl si na zem k malému stolku a postavil vedle něj lahev s pálinkou. Byla větší než Alice. „Tohle je taky pro tebe,“ položil na stůl krabici s bonbony, „a tamtoho si nevšímej, jo? Neuvědomil jsem si, že ten čas tak letí.“
„Rozhodně nemládneme,“ skočila mu na klín a vyškubla šedý chlup.
„Au.“
„Ale prosím tě, to seš chlap?“
„Jo, rozumím, hned naleju.“
„Jen trošku. Máme přece celou noc,“ svůdně na něj mrkla, jak jen to přerostlý králík umí a Chlouppkovi okamžik trvalo uvědomit si, že to je jen humor, čehož si všimla a nepromarnila příležitost se mu za to vysmát.
„Přivádíš mě do rozpaků.“
„Chudáčku.“
„Tady to máš s brčkem ať to nesrkáš z misky pro morčata.“
„Seš tak ohleduplný!“
„Jo já vím,“ napil se rovnou z lahve, „Zdravíčko vám slouží?“
„Slouží, díky. Děti jsou v pořádku, manžel má sice problémy s cholesterolem, ale hlídáme to. Já mám problémy s usínáním, ale řeším to fetem, tak spím jak mimino.“
„Nepovídej,“ rozesmál se.
„Jo, kapku opia do kaka před spaním a nemám problém,“ rozesmála se také. Jak mu seděla v klíně, pohladil ji po hlavě a uších. To měla ráda. „Modlila jsem se za vás, abyste byli v pořádku.“
„Tak tos byla ty, díky komu jsme to přežili?“ dolil ji do sklenky s brčkem.
„Tohle není prdel, venku střílej Jedie na potkání, chlupáči jako ty jsou podezřelí. Když si představím, že by Jess neodešla z Chrámu…“
„Naštěstí odešla. Neboj, byli jsme spolu ještě včera. Je v pořádku a bezpečí“
„Opravdu je v pořádku?“
„No… když začali v galaxii hromadně umírat Jediové, myslel jsem, že ji to zabije. Teď už je to lepší. Trošku. Bude v pořádku.“
„Netušila jsem, že se dožiju doby, kdy bude citlivost k Síle prokletí.“
„Prokletím to bylo vždycky,“ opravil ji a přihnul si. Měl by asi brzdit, ať není do dvaceti minut na suchu.
„Vždyť víš, jak jsem to myslela.“
„Vím, Alice, kočko, potřeboval bych tě poprosit o laskavost.“
„Cokoliv.“
„Potřebuju, abys nahlédla do služebních spisů a databáze a zjistila, co tam na mě, Jess a Wyrrgyho mají.“
„Wyrrgy je úplně v prdeli, to ti povím.“
„Už jsem ten zatykač viděl taky. Mám za to, že jak Jess, tak já budeme evidováni jako mrtví. A přál bych si, aby to tak zůstalo. Teda jenom v oficiálních materiálech. Chci se jen ujistit. Uděláš to pro mě?

***

U růžové kočičky se mu omlouvali, že Karrotka před nějakou dobou odletěla, což ho asi nemrzelo, když ji neznal, ale dostal drink na účet podniku, tak byl docela spokojený. Stále trochu poletoval v oblacích, protože Alice odněkud vyštrachala archivní dávku Gerojovo krve, za kterou by si v dnešní době mohla koupit chýši na Malastare a prožili docela intenzivní trip. Podělila se s ním o večeři, dovolila mu se natáhnout u ní v pelechu, dala si své kakao a vytuhla mu na břiše.

Kreditama odháněl štětky, které se na něj paradoxně s každým kreditem lepili víc a víc a z téhle šlamastiky ho vysvobodil až hlas šmouly, na kterého tu celou dobu čekal.
„Ty seš mi fešák,“ děvčata ustoupila a na jeho gesto rukou si odběhly hledět svého.
„To asi jsem,“ vstal a objal modrého kamaráda. „Dík, žes dorazil.“
„Všude vysílaj proslov Palpatina a zprávy o jedijském spiknutí, dal jsem si dohromady, že to bude asi naléhavé, když mě voláš zrovna v tuhle  dobu,“ posadil se a nechal si přinést lahev whiskey.
„Velký špatný, brácho. Byl jsem na Kashyyyku, když…“ rozpovídal se, co se všechno přihodilo a sem tam po očku zkontroloval na omnitoolu, jestli není kolem nějaká štěnice a pohledem, jestli je někdo neposlouchá. Monolog s občasnými Ronieho dorazy to nebyl dlouhý, neříkal všechny detaily, jen to nejdůležitější. „… a tak jsem si řekl, že jednoho dne se může stát, že se nám to tam sesype. A pak budem potřebovat nějaké bezpečné místo, kam se uchýlit. A v tom bezpečném místě bych potřeboval někoho, komu bych svěřil vlastní život.“
„Chceš po mně, abych se někde usadil a opečovával to tam pro případ nouze?“
„Řekls to krásně.“
„Já ti nevím, brácho. Je to strašná zodpovědnost a vždyť mě znáš, jsem neposeda a nevydržím na jednom místě.“
„Tak to uděláme tady, ne v kočičce, ale rudém sektoru. Nar Shaddaa se k tomu bude hodit náramně. Tady na té žumpě se nebudeš nikdy nudit, tak bys to tu jako neposeda mohl přežít. Vyhlédneme si nějaké prostory, koupíme je a předěláme třeba na hospodu. Neříkals, že bys chtěl mít mandalorianskou hospodu?“
„No říkal, ale na stará kolena.“
„Tak ji budeš mít na mladá. Může být úplně podle tvých představ. Rozbil jsem prasátko a ty kredity můžeš použít na cokoliv budeš chtít,“ nelhal. Výdělky z Ch&Ch byly slušné a intuice mu našptávala, ať je využije, dokud je ještě má. Navíc se s Alici domluvil, aby mu rozmrazila jeden z tajných účtů, kam si ulejval prachy z drog a momentálně disponoval asi sedmi místnou cifrou na účtě vyhraněnou jen k tomuto účelu.
„Jako… je fakt, že jsem si říkal, než ses začal shánět, jestli by to nechtělo změnu.“
„Náhoda? Nemyslím si.
„A jak by se ta hospoda jmenovala?“
„Mno, jasně že po tobě!“

14
S drabblem na věčné časy / Pradávný překlad
« on: 04. Jul 2018, 21:50 »
Pradávný překlad (fakt dávno BBY)

Toto kashyyycké město, ze kterého pocházel nejeden lump, mezi něž se dal řadit i Demonbacca, se jemnovalo celým názvem Tyrvrarr nad Vrtavrou.
Nebylo těžké odhadnout, proč nad Vrtavrou. Přímo pod městem, pohých pár kilometrů, protékala tato řeka vlévající se do jezer u Kachirha.
Ohledně první části názvu města se řada badatelů přiklání k tezi, že jde o odkaz na legendárního šamana Tutattise. To byl však snadno vyvratitelný nesmysl, protože Tutattis se narodil dlouho po založení tohoto města a byl jeho hrdým rodákem. Pravou nakonec bylo, že Tyr byl ve starém shyriiwooku výraz pro bramboru a samotný Tyrvarr znamenal bramborový ráj.

Fandom: Star Wars

15
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« on: 26. Jun 2018, 13:48 »
Wyrrgy dorazil na Miu Leptonis IV. Bylo hodně pozdě, přistál v docích a zamířil k Zelenému lampionu.
Bouchal na vstupní dveře, dokud mu ospalý duroský barman Ringo neotevřel. Duros byl zprvu nepříjemný, ale protože Wookie znal, pustil ho dovnitř.
Pozdravil a poprosil ať ho ihned spojí s jeho šéfem.
Ringo sice remcal, že kdyby byl na planetě, tak by v tuhle hodinu byl na baru, ale i tak vytočil linku zrzavého chlebodárce a demonstrativně ji nechal nějakých pět minut vyzvánět.
Když už se zdálo, že nikdo není doma, ozval se podrážděný hlas unavené Arkarianky, která si nejspíš před okamžikem užívala těhotenskou nevolnost.
Nehleděl na to a rychle se zeptal, jestli už se Champbacca vrátil. Nina na druhé straně linky jen zakroutila hlavou, že o ostatních zatím nic neví a pak se ozval hrdelní zvuk a náhlé ticho. Nezbylo mu nic jiného než čekat, až, či jestli se ostatní vrátí. Wyrrgy poprosil Durose, ať mu udělá pořádný nerfi steak a usadil se ke stolu.
Ringo zamrmlal, že je v hospodě a ne v jídelně, představil si, jak ho zrzek souhlasně poplácal po rameni, ale protože se tu sem tam objevil i jeho vykutálený syn, byl na podobné věci aspoň trochu připraven. Z mrazáku vytáhnul pizzu, hodil ji do trouby a houkl na nezvaného hosta, ať si ji pohlídá a šel spát.
Když se místností rozprostřela vůně jídla, bylo jasné, že je pizza připravená k pozření. Najedl se a kromě něj byl lokál prázdný. Samota ho znervózňovala. Myšlenky na to, že neví, co se stalo s ostatními na Kashyyyku, drásaly jeho mysl o to vic, a tak se stres z posledních několika dní projevil naplno. Svaly po celém těle se roztřásly. Neklid mu přerušilo pípání jeho jediského velitelského komunikátoru a zpráva.
Spustil ji.
Poté co si vyslechl zprávu mistra Kenobiho byl rozrušený ještě víc, protože mu vše začalo dávat smysl a jeho teorie se víc stává realitou. Rozbušilo se mu srdce, uvnitř jeho hlavy vyvěral na povrch vztek. Bohužel se jím nechal unést. Vztek se proměnil v energii. Energie se proměnila ve vlnu, která vylétla z jeho těla a rozmetala nábytek v Lampionu na třísky.
Dopotácel se do rohu místnosti a posadil se tam.
Po chvíli vtrhl do Lampionu nasraný Jeff s blasterem v ruce.
„Co je to tady krucinál za cirkus?” rozkřičel se ale jeho běsnění utichlo, když holovizor znovu od začátku pustil záznam. Samozřejmě až po nějaké té sarkastické hlášce, kterou si ani po převýchově nedokázal odpustit.
„Tady mistr Obi-Wan Kenobi...”
Když si vyslechl celou zprávu, otočil se na patě a došel k baru. Po nějaké chvíli se vrátil, mlčky přisedl k Wyrrgymu a dal mu druhou z lahví alkoholu, které přinesl.

***

O dvaadvacet hodin pozdeji…
Stále seděl v nejtemnějším rohu Lampionu. Pohled upřen někam do dáli skrz hologram mistra Jedi Kenobiho. Hologram se stále promítal z komunikátoru odhozeného opodál na zemi. Kolem něj leželo několik prázdných flašek.
Matně si vzpomínal, že ho Ringo chtěl před pár hodinama vyhodit a začít bar uklizet. Wyrrgy sáhl do kapsy bandalíru a hodil Durosovi do náruče několik čipů s tisíci kreditů. Se slovy “z technických důvodů na několik dní zavřeno”.
Duros pokrčil rameny a odešel, patrně informovat o hostovi majitele.
Teď tu Wyrrgy seděl v bdělém stavu sám. Jeff, který mu v alkoholovém dýchánku dělal mlčenlivého společníka, měl na drátě Ninu a vysvětloval ji, že tu žádné holky na rozptýlení nemají..
Venku slyšel kroky a hlasy, ale bylo mu to úplně jedno.
Otevřely se dveře.
Zpráva se za posledních několik hodin přehrála snad tisíckrát, teď zas a znovu od začátku.
„Tady je mistr Obi-Wan Kenobi. S politováním oznamuji, že jak náš řád Jediů, tak i Republika padly a temný stín Impéria se zvedl na jejich místo. Tato zpráva je varováním a připomínkou pro všechny přeživší Jedie. Důvěřujte Síle. Nevracejte se do Chrámu. Doba tomu již nepřeje a naše budoucnost je nejistá. Vyhněte se Coruscantu. Vyhněte se odhalení. Zůstaňte v utajení... ale buďte silní. Každý z nás bude podroben zkoušce: naší důvěry, naší víry, našeho přátelství. Ale musíme vytrvat a věřím, že se objeví nová naděje. Ať vás Síla navždy provází.”

Otevřenými dveřmi dovnitř jako myšohryz vystřelila první Jessica a byla připravená na cokoliv.
Zpráva od Ringa, že jim někdo demoluje hospodu, byla dalším hlubokým šrámem posledních pochmurných dní a nehodlali to nechat jen tak.
Hned za ní se se lvím mňouknutím přivalil Simba v nemotorném kotoulu a za ním jeho táta se strejdou, kteří kvůli poslednímu doušku přídělovice před více jak dvaceti hodinami měli v očích smrt.
„Co se to tu kurva stalo?”” nevěřícně rozhodil rukama Chlouppek a podíval se po rozlámaných stolech a židlích nahrnutých u zdí a nevěřícný pohled si vyměnil jak s Champiem, tak s Ringem. Ten pokrčil rameny, napil se rumu a ukázal do temného rohu, kde byl původce celého neštěstí.

Když se nám během přistávání ozval Ringo s tím, že nám někdo v nepřítomnosti začal rozbíjet domovskou hospodu, napadlo nás nejspíš všechny to samé: že když si toho kripla podáme a pověsíme ho za uši do průvanu, možná nám to po událostech posledních dní trochu zlepší náladu.
Nenechal jsem však temnou stranu cloumat svým majestátem a při výsadku jsem se zařadil pěkně dozadu, ať si tu hlavní srandu užijí mláďata. Pouze jsem si připravil světelný meč, trochu se uvolnil, kdyby tím neznámým vandalem náhodou byly klony nebo něco podobně vypečeného, a pak už jsem následoval ostatní.
Vpád do hospody by byl přímo ukázkový a ačkoliv byla Síla po všech těch nedávných narušeních relativně klidná, stejně jsem po vzoru mladších členů přepadové jednotky zapnul meč. Uvnitř to vypadalo, jako by tam vybuchl granát, ale Ringo za barem vypadal v pořádku, jen poněkud otráveně. Očividnou otázku položil jako první Chlouppek, ale protože byl přítomen i pan Breen, mohl jsem se s jednou vytasit i já.
[„A kdo je ten úplně cizí člověk na baru?“]
A Simbacca, protože byl dobře vychovaný, samozřejmě odpověděl zcela správným [„kdo?”], čímž byla celá věc uzavřená a mohli jsme se věnovat pohromě.

Wyrrgy vůbec nereagoval. Stále civel do dáli. Silou si přivolal jednu z flašek opodál a pořádně si loknul.

Pohled do rohu, kam ukázal barman, dal všem vědět, že vandalem není nikdo jiný než jejich slovutný nabíječ trebuchetu. Ožralý jak čolek v takovém tom stavu, kdy je ho ostatním líto a nechtějí s dotyčným zabřednout do konverzace, protože by jim vyprávěl strašně smutný životní příběh a oni by museli poslouchat.
„Seš v pořádku?” hodlala se obětovat Jess, protože v ní byla ještě špetka Jediho, zandala meč a přistoupila k němu blíž. Simba měl meč stále připravený, rozhlížel se a kontroloval všechny temné kouty před dalším případným nebezpečím. Byl profík mezi krotiteli duchů, o tom žádná.
Její otázka vyzněla naprázdno, Wyrrgy na zvuk jejích slov reagoval jen mírným vykoulením oka jejím směrem, ale místo odpovědi se snažil rozluštit záhadu, jak je možné, že z lahve nic přes víčko neteče.
Fosh raději odvrátila zrak dřív, než se v něm probudí jeho bestiální síla a hrdlo ukousne, a poprosila Joyce, jestli nemůže pokračovat domů. Její mistryně to bez okolků odkývla a Nautolanka i se zbytkem těch, co chtěli (nebo v Jeffově případě museli) taky, vyrazila k tajnému metru. Chlouppek se otočil na Champieho, rukama naznačil u své hlavy jelení rohy, což byl signál, aby nalil konkrétní alkohol, a přiblížil se ke svému ožralému bratranci.
„Hoď to za hlavu, kámo. Neklapalo by vám to. Navíc je mrňavej a zelenej a bídák, že ti dal košem! Už teď toho lituje, ale nesmíš se dát ukecat. Ochutnal, ale zaváhal, tak ať trpí!”

Jakmile byla odhalena skutečná identita vandala, protočil jsem panenky a chtěl jít spát. Věšení do průvanu teď přeci jen nevypadalo moc pravděpodobně a boháč Wyrrgyho formátu si nejspíš mohl dovolit sem tam zdemolovat cizí hospodu, tak proč do toho zabředávat, že? Bohužel se ukázalo, že jsem Jessicu vychoval až moc dobře, protože se začala zajímat, a pak už bylo blbé jen tak teatrálně odejít společně s Fosh, Jeffem a ostatními.
[„Jo,“] souhlasil jsem s Chlouppkem a šel pro ten speciální ročník žížalovice, co jsme používali na mazání paměti úředníkům z berňáku. Nevěděl jsem tedy přesně, o jakém zeleném štramákovi to mluví, ale hodně by to vysvětlovalo. [„Každopádně ten bordel tady platíš ty, ne on,“] ucedil jsem cestou, protože jestli jsem něco nesnášel, byli to emaři, co se neumí ovládat, tak.

Rozruch se přiblížil. Wyrrgy zaostřil a rozpoznal Jess. S problémy se postavil na nohy. Chytil rusovlasou do náruče objal ji a prohlásil.
[„Ahoj… kočko, ty šiješ?”] opilecký zašišlal a pohladil ji po vlasech. „Sen rád holka...”
Postavil dívku na zem. Zaostřil na chlupatou věc za ní. Když rozpoznal Chlouppka, vrhnul se k němu. Chytil ho a pořádnou silou ho objal.
[„Ty si to zvládnu?”] a plácal Chlouppka radostí silou do zad. „Jeee … jak já jsem rad.”
„Taky tě rád vidím,“ vrátil mu poplácání a možná i na chvíli zavřel oči. Když se viděli naposledy, myslel, že to je naposledy. Nepochyboval o tom, že to Wyrrgy celé přežije, ani v Síle necítil, že by s ním bylo něco zlého, ale naprosto se na ni spolehnout nemohl, jak byla rozrušená.
Nevěděl jak dlouho Chlouppka objímal. Zaostřil na další chlupatej objekt, který se k nim blížil.
Pustil jednou rukou Chlouppka a přitáhl k sobě Champieho a oba dva objal.
[„Vy šijete já sem tak šťastnej!!!”]
Určitě byl šťastnější víc, než půlautista Champie, který takové projevy náklonnosti vysloveně neměl moc rád a nebránil se patrně jen proto, že měl v ruce drahocenný mok, který by tak mohl vylít.
Pak je oba od sebe odtáhl.
[„Jsme pičusové! Všichni!”] podíval se do očí Chlouppkkovi.
[„Chápeš? … Ten parchant z nás všech dělal pičuse!!!”] podíval se na Champieho a pokračoval.
[„Seděl si tam na výsluní!!! Usměvavou tvarickou si házel kolem… a z druhý strany nám všem zabodoval nůž do zad? … celou dobu z nás dělal pičuse… “]
Otočil se na Chlouppka. [„Víš, jaký to bylo? Ta zloba a temnota co z něj salala… kdybys tam byl pochopíš to!!”]
[„A víš co nakonec voni?”] udělal dlouhou pauzu a střídal pohledy z Chloupka na Champiho.
[„Voni jak ty největší pičusové mu ještě jásali!!!”]

Chlouppek si vyslechl jeho mudrování, napil se žížalovice a podal ji k dolití. Děkovně kývl na Jess, která hromotluka něžně chytla za ruku a znova posadila na zem. Konejšivě ho hladila po spánku a stejně jako všichni ostatní přemýšlela, co znamenají jeho slova.
„Myslíš Yodu? Říkal jsem ti před chvílí, ať ho hodíš za hlavu. No neříkal?“
[„Mluvil jsi o mrňavým zeleným bídákovi, strejdo.“]
„Přesně.“
„Žerty stranou, co se stalo?“ umlčela je Jess a starostlivě se zadívala na zasmušilého chlupáče a kopla do sebe podaný kalíšek.

Nepopírám, že když mě začal objímat nejsilnější a nejchytřejší Wookiee ve vesmíru, který momentálně blábolil ještě víc než obvykle, zas tak dobře mi nebylo. Kdyby mi předtím nerozflákal hospodu, asi bych to přetrpěl snáz, takhle jsem se pokoušel kontakt zkrátit na nezbytné minimum, ne že bych snad měl proti té bestiální síle šanci.
Ale žížalovice jsem nevylil ani kapku, což bylo hlavní.
Když pak Wyrrgy vybrumlal svůj dojemný příběh, přímo se nabízelo zabručet, že pičus je jenom on, ale i nadále jsem se udržel a jen útrpným pohledem přejel trosky docela drahého nábytku na míru. Měl velké štěstí, že archivní láhve s lepším chlastem nebyly vystaveny v lokále, nýbrž vzadu ve skladu, protože kdyby rozflákal jednu z nich, tak z něj asi vypálíme náhradu.
[„Jo, vylej si srdíčko,“] zavelel jsem tedy poněkud nepobaveně a doléval Chlouppkovi a své učednici, protože jiní přítomní měli buď už dost, nebo byli nezletilí, [„a až si ho vyleješ, tak přijdeme něco rozflákat my k tobě, jo?“]

W:

[“ Co? Kusuj s tím Yodou furt. Ten z Kashyyku dostal.”] Zamracil se, pomocí síly se snažil pročistil hlavu od alkoholu aby se mu lépe myslelo. [“A možná i z Coruscantu”] Nadechl se a pokračoval.
[Neee! Chrám je v prdely!  Republika je v prdeli!
Neexistuje nic! Voni mu za to ještě tleskali.”]
“Uklidni se, stejdo. Pomaleji,” pobídla ho Jess, protože nepobírala, co se jim snaží říct..
[“Neslisite tamhleto?” Machnul rukou směrem ke stále se přehrávajícímu hologramu a zavostril na Jess “ Poskej … Vysvětlím … Woa mi říkal že rada má důkazy že CIS a Dookua z povzdálí řídí někdo další. Nějakej Darth Sidious. CISaky na voko vedl Dooku, ale ve skutečnosti prej tenhle Sidious.”] Vysvětloval ucitelskim hlasem. [“A celou dobu si z nás všech dělal loutky. Rada měla pravdu CISaky fakt ten Sidious vedl!”]
Zamyslel se.
[“Dostal jsem se na Coruscant. Sešel se s Yuurou. Teď je mrtvej. Vše je v prdely. Všichni co byli v chrámu Jedi jsou mrtví. Zaútočili na všechny Jedi po galaxii, možná jsou vsici mrtví!”]
Odmlčel se jakoby hledal slova.
[“ Byl sem tam byl sem v senátní rotundě ...Cožpak se to k vám nedostalo? Republika neexistuje! Teď žijem v imperiu a nahoře sedí Císař.”] zamzoural a dopověděl větu
[“Zblbnul nás všechny! A voni mu za to tleskali!”]

CH:
 
„Takže Yoda Kashyyyk opustil,“ pokoušel se shrnout jednoduše, co jim opilý Wookiee pověděl.
„Byl jsi na Coruscantu, sešel se s Yaruou, který je mrtvý. Všichni v Chrámu jsou mrtví, možná jsou všichni mrtví. A za všechno může ten šášula…“
[„Na mě nekoukej, já tomu jeho brumlání nerozumim ani když je střízlivej,“] ohradil se Champie, u kterého hledal pohledem nápovědu.
„Sidious,“ vzala to za něj Joyce, která asi dávala větší pozor.
„Sidious,“ dokončil svou rekapitulaci.
„Když na chvíli zmlknete, tak uslyšíte Kenobiho,“ ukázala Jess na holoprojektor.
[„Kenobi je ten moula?“] vzpomněl si Simba, že to jméno od mistryně i táty už párkrát slyšel.
„Takže je to tady?“ podíval se Chlouppek znova na Champieho, který mu předával další rundu a ani nemusel říkat nahlas, že má na mysli vizi z holocronu Darth Nihiluse.

Ch#2:
[„Vypadá to tak,“] vypadlo ze mě trochu vážněji než předtím, stále ovšem notně nepobaveně. Zbytky naděje, že se jedná jenom o nějaký hodně špatný vtip, vzaly za své a všechny teorie z Kashyyyku a zprávy zachycené cestou domů na Holonetu se potvrdily. A mě to kupodivu netěšilo ani trochu, protože jsem neměl komu se vysmát do ksichtu, že jsem to říkal.
Možná tak tomu Yodovi, u nějž to ale nikdy nebyla taková sranda, nebo Winduovi, který s mým štěstím nejspíš přežil taky.
[„Ale tak zásob máme dost, jeho s trochou štěstí zase brzo sundaj, tak jdem uklízet, ne?“]
Pokud to ještě nepochopili, tak ano, ten bordel kolem mě točil víc než vyhubení Řádu, protože tomu zabránit šlo.

[„Dik to říkám! Sidious!“] promnul si spánky. [„S Yaruo sem byl v rotundě. Bylo to šílený. Celej senát byl pod jeho vůlí… Celej senat byl prosaklej temnou stranou síly... kolem něj salala temná strana Síly… z něj primo z něj salala temnota …”] odmlčel se a pak pokračoval. [„On se všech Jediů zbavil, nemusel se už skrývat. Zblbnul nás všechny… i celou galaxii… a oni mu v senátu za to tleskali.
Kdyby jste viděli ten jeho triumfální výraz… Šílený!”]
Promnul si oči a pokračoval.
[„Vsichni pod jeho vůlí mu tam tleskali, když se Palpatine sám prohlásil císařem... Palpatine je Darth Sidious!”] zavřel proslov a čekal na jejich reakce.

„Snad Tyrnis…“ špitla šeptem Jess a na sucho polkla. Champie jí obratně podal panáka, takový je to empatik.
„Nebyl v Chrámu a přežil to,“ dokončila Joyce tak sebejistě, že Jess nemohla pochybovat, jestli je to pravda. Byla jí za to vděčná, ale i tak do sebe toho panáka otočila, ani nemrkla.
Chlouppek si mnul chlupy na bradě a zamyšleně položil otázku, která se nemusela zdát tou nejdůležitější, ale jemu vrtala v hlavě.
„Byl jsi s Yaruou, kterého pak zabili. Šli i po tobě? Použil jsi k jeho kontaktování nějaký terminál, použil jsi své pravé jméno?“ Byl sice opilý, ale musel z něj vydolovat odpověď.

[„Nejdeme, aha,“] odpověděl jsem si otráveně sám, vida, že mají dramatičtější věci k řešení, a šel si pro smeták.
„Jeden mi taky přines,“ houkl za ním, když už pro ně šel.

[„Chápete? Von to celé řídil x let. Všechny nás zblbnul! Jako kancléř vládl republice! Všichni mu to žrali! A na druhé straně skrytě vládl separatistům! Udělat zmatek, a pak svrhnout starej řád. Všechno svést na Jedie, a chytit se moci! Tomu říkám geniální hlava!”]
Asi na něj nevěřícně civeli co to furt mele, a asi jim připadal jak blabolici blazen… Byl hodně naštvaný.
[„Aha to už jsem asi říkal co?”] hledal v paměti na co se ho Chlouppek ptal…
„Jo a na něco jsem se ptal.“
[„Jo použil sem pravé jméno, abych se k senátorovi dostal. Myslíš, že by se setkal s někým koho nezná?] přemýšlel dál. [„Jo před schůzkou jsem použil veřejný terminál. Vzal mě na zasedání senatu. Po projevu v senatu a vyhlášení impéria, jsme zašli s celou wokieeskou delegací do tamního baru. Řekl jsem mu své podezření… Nevím někdo nás možná slyšel. Rozloučili sme se. Uz sem byl daleko, ale všiml sem si že klonové komando obstoupilo Yarua a wookie delegaci. Došlo k potičce a kloni spustili palbu.
Asi po mě asi šli, jako po všech wookie. Ale zmizel sem jim. Dostal se do doků a vypad z Coruscantu.”]

„Kdyby nás tam měli…“ vyměňovala si Jess pohled se Simbou.
[„Tak bysme toho Sidiouse prokoukli, už dávno, viď?“]
„O tom nepochybuju,“ zavrčela a v duchu cítila iracionální vinu za to, že se to stalo. Se Sithy měla se Simbou větší zkušenosti než kdokoliv jiný z Chrámu a byla si jistá, že kdyby ho viděla se Simbou osobně, měla možnost se na něj podí… coby kdyby.
„Champie, ser na koště a pojď sem,“ houkl Chlouppek na kolegu.
„Myslíš, že ho mohli sledovat?“ odtušila Joyce, co se mu honilo hlavou.
„Nevím, ale nemůžeme nad tím mávnout jen tak rukou,“ pokrčil rameny, „ví o něm, že proletěl blokádou, že se sešel s Yaruou, a když počítali mrtvý, tak přišli na to, že jim jedna vopice chybí. Jestli ho někdo, kdo neměl, slyšel, že z Palpatina cítil temnou stranu, tak je v pěkné bryndě. Brnkni, prosím, Nevovi, ať zjistí, jestli za posledních třicet hodin nevystoupil nad planetou z hyperprostoru někdo podezřelý.“
„Dej mi chvilku,“ pravila, došla k horké lince a začala se shánět po Aleenovi.
„Díky, Joyce.“
„Čím dýl tu je jeho loď, tím hůř,“ povzdechla si Jess a stále držela strýčka za ruku, „i když kvůli jednomu chlupáčovi by si teď nedělali škodu, ne?“
Jen rozhodil rukama, protože nevěděl, a podíval se na Champieho, který se vracel se dvěma košťaty.

Těžko říct, kdo přesně že to na Wyrrgyho asi nevěřícně civěl, ale já to rozhodně nebyl. Já ho například při hledání koštěte prakticky neposlouchal a Simbaccu taky víc zaujalo zjištění, že rozbití stolů odhalilo několik zapadlých oříšků z Reythy, které ležely na zemi a nikdo se o ně nehlásil.
[„Ti dám ‚ser na koště‘, holomku,“] cedil jsem skrz zuby, což zní v shyriiwooku fakt hodně divně, a to vlastně aniž bych chtěl, [„takhle to přesně začíná, nejdřív se někdo vysere na koště, nezamete, politikem se stane nějaká svině, pak se to bude stupňovat, stupňovat a stupňovat a jsme tam, kde jsme byli...“]
Protože jsem ale nechtěl mektat sračky, které nikoho nezajímají, zase jsem tu tlamu zavřel a po chvíli skutečně našel dva smetáky, které vztek přítomného pana obchodníka kupodivu přežily. A shodou náhod to bylo zrovna ve chvíli, kdy si mě pohledem našel Chlouppek a Jess se očividně na něco ptala.
[„Já bych to nerad riskoval,“] přiznal jsem bez obalu a váhal, jestli to druhé koště radši nehodit po opilcovi. [„Máme kliku jako z prdele, že jsme z Kashyyyku utekli jen s jedinou ztrátou; jestli nás kvůli němu teď, když už jsme relativně v bezpečí připravený základny, najdou, tak budu fakt nasranej. Nemůžeme ho poslat domů za ženou? Určitě se po něm už shání.“]
Jo, to bylo podlé, ale kdyby zametal, nemuselo se mu to stát.

Wyrrgy se stále natahoval po Síle. A cítil se víc a víc střízlivější a hlava mu lépe pracovala. [„Nemůžu vám zaručit, jestli mě sledovali nebo ne,”] pozdechl si Wyrrgy.
[„Možná v tom stresu jsem si sledování v hlavě vykonstruoval. Nevím.”] Podíval se do očí Jess. [„Na Coruscantu byl šílený chaos, hlavně po vyhlášení Impéria a údajném rychlém konci valky. Planeta slavila.”]
Usmál se.
[„Pokud se můžu spolehnou na štěstí. Z planety jsem zmizel tak rychle, že minimálně by mě nestačili sledovat. Nestačili by na loď namontovat sledovací maják.”]
Poklepal si na nos.
[„Nezapomeňte … navíc náš cech má pár triků, jak některé soustavy proletět nepozorovaně. Postaral jsem se aby mě sem nikdo nevystupoval.”]

„O tom nepochybuju, bratranče,” souhlasil Chlouppek, ale i tak se nezbavil pochyb. „Jde mi spíš o to, aby si tebe a tvou loď co nejméně spojovali s tímto místem. Musíme pryč, hned.” Podal mu ruku a pomohl mu vstát.
„Neva hlásí, že nic podezřelého se nestalo, ale citovat ho radši nebudu, jsou tu nezletilí,” nahlásila Joyce, co zjistila.
„Super, poletíme na Nar Shaddaa a chvíli tam pobudeme. Můžete zatím napíchnout databázi doků a zjistit, co tam o Wyrrgyho zastávkách mají, jestli to není něco podezřelého, co by mohlo někoho, koho nechceme, donutit tu zbytečně slídit? Já zjistím, co mají na mě a Jess, přeci jen, naposledy jsme byli na Agleru a neodletěli jsme z něj, tak jestli nejsme třeba mrtví, což by se náramně šiklo. Nechcete něco přivést? Asi pak zůstaneme nějakou dobu zakopaní, tak to bude na nějaký čas poslední možnost.”

[„Novej nábytek?“] uteklo mi zcela bez přemýšlení, nicméně vesměs jsem na tom netrval. Odmetl jsem hromadu třísek kamsi do rohu, ladně si koště přehodil přes rameno a vypadal trochu jako čaroděj, co jde hrát nějakou absurdní míčovou hru. Jenom chlupatější.
[„A možná nějakej pivní speciál, těch není nikdy dost, jinak mě nic nenapadá.“] Ostatně destilační kolonu jsem měl už nainstalovanou nějakou dobu a i jinak jsme se na podobný scénář připravovali už bezmála tři roky. Teď bylo hlavní rychle exportovat nestabilního uživatele Síly, než napáchá další škody.
[„Potřebuješ něco na cestu?“] zeptal jsem se ještě a byl tím myšlen nejen inventář neživý, ale i studenti a učitelé.

[„A já jako letím taky?”] Hodil Wyrrgy do éteru a mzoural po hospodě.
Trochu se zastyděl co s ní provedl.
[„Za ten bordel se omlouvám Mistře Champbbaco. Ty kredity co sem dal barmanovi na opravu budou stačit?”]

„Kvůli tobě na ten výlet letíme, bramboro,” poušťouchl ho před sebou směrem ke dveřím.
„Nepotřebuju nic, díky,” otočil se na Champieho, „zkusím být nenápadnej a za týden se vrátit. Kdyby něco, zavoláme si.” Naznačil rukou telefonní sluchátko u ucha.
„Dávej na sebe pozor,” připomněla mu Jess a rozloučila se s ním.
„Jo, já vím,” odbyl ji, protože dávat na sebe pozor mu šlo.

Netuše, jak moc sarkasticky myslí opilec toho svého mistra, věnoval jsem mu jenom jeden ze svých pečlivě procvičovaných pohledů vyhrazených pro rozšafné zbohatlíky, co si myslí, že si díky penězům můžou dovolit úplně všechno. Dokonce jsem se ani neptal, kolik že Ringovi vysypal, předpokládaje, že se jako rozený obchodník moc nepředal.
[„Fajn,“] přikývl jsem tedy na Chlouppka, jenž Wyrrgyho začal popohánět dřív než já, a i když bych mu tím smetákem vlastně docela rád pomohl, zdržel jsem se pro jednou provokací. Ono se to koště totiž mohlo brzy hodit.
[„Užijte si to tam, my jdeme zjistit, jestli ještě máme kde spát, nebo už školnice porodila a změnila celou jeskyni ve svou líheň...“]
A po rozloučení jsme vyrazili na metro, já osobně s plánem prospat minimálně následující tři dny.


Pages: [1] 2 3 4 5 6 7 8 ... 112
Další pískoviště: