Author Topic: Epizoda 2.3 - Delírium vrací úder  (Read 30534 times)

Sagwen Aisling

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 316
  • Where should i put myself in use?
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #30 on: 30. Jan 2013, 22:45 »
Z pětiminutové meditace, do které jsem se v zájmu co nejrychlejšího doplnění sil před finálním střetem uchýlil, mě probralo nenápadné tahání za rukáv.
„Šéfe, šéfe,“ bručel Azoan, „už jsou tady.“
Nemusel jsem se ptát, kdo je tady, protože to dost dobře nešlo zapomenout. A taky proto, že se o nedalekou zeď záhy roztříštil zkušební výstřel z AAT. S chrámem to ani nehnulo, bezprostřední okolí pouze zasáhla lehoučká sprška prachu a mikroskopických úlomků bytelného kamene, ale těch pár veverek kolem mě vypadalo hodně znepokojeně.
Rozvážně jsem se zvedl a s mečem v ruce se vydal k nejbližšímu průzoru na útočníky. O oknech se tady rozhodně mluvit nedalo, okraj tohoto chrámového patra byl od okolního vzduchu oddělený pouze nevysokou kamennou zídkou, jen místy jej kolonisté vybavili kryty z rozebraných nepřátelských tanků.
Opřel jsem se zády o sloup a pomalu vykoukl směrem k louce před chrámem. Nádherné lány vysoké žluté trávy tam byly dost možná nenávratně zadupány armádou pochodujících droidů a nechyběla ani těžká technika. MTT ani AAT sice díky repulzorům neničily trávu, ale velkou radost jsem z nich stejně neměl. Transportéry pomalu vykládaly další várku robotů, tanky pomalu obkličovaly chrám. Nebylo úniku, ale nikdo z místních stejně utíkat nechtěl.
A tak zatímco Sagwen se svou malou armádou veverek připravovala přízemí chrámu na nevyhnutelný nápor nepřátelské pěchoty, já přemýšlel, jak jim trochu ulevit a zároveň zredukovat počty té škaredé techniky. MTT byla jenom tři, ale mnohem nebezpečnějších tanků jsem jen na téhle straně budovy zahlédl šest a kdo ví, kolik už jich stihlo dokončit obchvat.
„Připravit,“ velel jeden z lidských kolonistů relativně potichu, tak aby jej slyšeli jen jeho kolegové na patře, a dobře jsem si všiml, jak po mém vzoru vykukuje zpoza sloupu. Pomalu zvedal ruku, při čemž ho pozorně sledovaly osádky dvou ukořistěných kanónů, a po chvilce náhle mávl: „PALTE!“
Ozvaly se dva výstřely následované dvěma výbuchy, jak obě střely zasáhly pečlivě sledovaný cíl, a rozpoutala se vřava. Veverky ve všech patrech spustily opatrnou, leč vzhledem k poloze celkem úspěšnou palbu pochodujících droidů a s trochou úsilí se bravurně kryli před palbou z tanků. AAT byla momentálně jedinou věcí, která pro nás v chrámu představovala větší nebezpečí – jejich kanóny střílely pomalu, ale přesně a s plošným účinkem, takže bylo třeba se jich zbavit dřív, než se dovnitř dostanou roboti a bude pozdě.
Na schodech z vyššího patra se objevila Cae a zjevně doufala, že tu dostane nějaké bližší pokyny. Než se ke mně nicméně stačila rozeběhnout, usmál jsem se na ni a vrhl se přes okraj do propasti, vstříc všemu, co tam Obchodní federace měla.
To zjevně překvapilo nejen malou Togrutu, nýbrž i toho bitevního droida, jemuž jsem přistál na ramenou a jehož jsem svou vahou slisoval do kompaktnějšího stavu. Nebyl čas se mu omluvit, musel jsem využít veškeré síly, dokud si mě nevšimla celá armáda. Na zemi jsem v podopadovém pokleku vydržel jen zlomek vteřiny, aby po mně mohli začít pálit kolemstojící roboti, a teprve pak jsem se vzduchem vydal k nejbližšímu tanku. Tento nápad možná na první pohled působil trochu stupidně, ale jakmile střely z droidích pušek proletěly místem, kde jsem se ještě nedávno nacházel, trefily k mojí velké radosti zas a jenom další droidy.
Za jiných okolností bych se tím pohledem asi ještě chvíli kochal, ale přistát na pancíři bitevního tanku člověku zamíchá s prioritami. Jedním pohybem jsem zapnul meč, jeho nádhernou fialovou čepelí odsekl hlavní dělo a jeden z postranních kanónů a tím má práce skončila. Zopakovat ten fígl z města, to jest pomocí Síly popadnout useknutou hlaveň a poslat ji rozkutálenou do šiku robotů, byla jasná volba.
A v tu chvíli už jsem měl akutní pocit, že si mě všimli. Palba z chrámu zesílila, jak si veverčáci mohli dovolit vystrkovat hlavu na trochu delší čas, a podobně zesílila i snaha těch plechových srágorů o moji likvidaci. Nebylo nijak těžké vracet jejich nepřesnou střelbu, ale začínalo jich být na můj vkus trochu moc, a tak jsem se rozhodl změnit scénu.
O jeden skok a jedno přistání později jsem se ocitl na dalším tanku, který mým příletem nepřekvapivě pozbyl hlavního kanónu. Místo osekání těch sekundárních jsem to tentokrát vyřešil rychleji a poněkud destruktivněji, a to sice zaražením meče hluboko do pancíře nad místem, kde byl kryt pilot. Stroj sebou škubl a než se do něj zakousla salva nepřesných výstřelů z okolí, rozjel se proti šiku droidů. Dál jsem se o něj nestaral, opustit potápějící se loď byla jasná věc, a než jsem se skrz menší skupinu robotů prosekal dál, zaslechl jsem nepříjemně blízkou palbu z děla.
Dva ze strojů, které se doteď pokoušely zničit kanónová hnízda v chrámu, vyrazily coby uvítací výbor přímo proti mně a z těch tří droidů přede mnou tak byl rázem poněkud nelákavý cíl. Seřízl jsem je dvěma seky na kovové bonsaje a otočil se na větší výzvu.
První výstřel přišel takřka okamžitě, ale to už jsem jako správný Jedi dávno nebyl na místě zásahu, takže mě mnohem víc překvapil výstřel druhý. Proletěl tak blízko kolem mých uší, že mě to při dopadu na vyhlédnutou hromadu pancíře a smrti vyhodilo z rovnováhy. Následkem toho získal střelec několik drahocenných okamžiků na to, aby otočil hlavní a smetl mě ze svého stroje. V letu, respektive v pádu, jsem se sice stihl naslepo ohnat mečem, ale kromě nového škrábance na již tak dost hnusný trup to nemělo žádný další efekt.
Nacházel jsem se teď na zádech v prašné hlíně pár desítek centimetrů od hučícího monstra, které pomalu otáčelo hlavní ne zrovna příjemným směrem. Odkutálel jsem se tedy na jediné místo, kam na mě nemohl – přímo pod něj – a čekal, než mě v rámci znovunalezení cíle přejede. A to udělal tak rychle, že jsem ani nestihl zauvažovat o dobách, kdy tanky ještě mívaly pásy a tohle by se rovnalo sebevraždě.
V dokončení práce se mi snažili bránit tři droidi, kteří šli za tankem a moje zvednutí se jim asi přišlo trochu drzé, nicméně ani těm nevydrželo umělé nadšení déle, než končetiny. Znovu, tentokrát rozvážněji, jsem vyskočil na věž tápajícího tanku a zabořil do ní meč až po rukojeť. To sice bleskově a bez keců odpravilo střelce, ale taky mě učinilo bezbranným vůči palbě, jež se spustila o pár sekund později.
Vylovil jsem fialovou šmouhu z útrob nyní mnohem bezpečnějšího stroje, odrazil pár víceméně zbloudilých střel a připravil se. Plán byl jednoduchý: jakmile se objeví okno v palbě, vrazím meč znovu do tanku a seběhnu po něm dolů, čímž ho prakticky rozpůlím, načež jich tu mám na hraní ještě nezdravě mnoho.
Jenže Obchodní federaci se můj plán asi moc nelíbil, a tak zasáhli po svém. Výstřel z druhého tanku zasáhl poškozenou věž tak parádně, že odpálil celý stroj pode mnou a poslal mě na vyhlídkový let bez možnosti protestů. Periferně jsem zahlédl, jak se několika robotům povedlo projít do suterénu chrámu a užívat si tam řádění oranžové čepele a taky jsem nemohl necítit připálené chlupy, ale důležitější bylo, že jsem se neřízeně řítil do neznáma.
Neznámo se nakonec proměnilo ve chládek čtvrtého patra chrámu, což bylo mnohem lepší než cokoliv, v co jsem doufal. Nejen že jsem se tak vyhnul zlomeninám, ještě jsem byl dokonale kryt proti palbě zvenčí. Stačilo se zvednout, oklepat a...
„Zahrajeme si kuličky,“ řeklo cosi za mnou nepříjemně chraplavým hlasem a začalo mi to lézt po noze. Bylo mi jasné, že je to ten zatracený šaman, ale proč to dělá, co tím chce říct a proč není mrtvý, to zůstávalo záhadou.
„Říkala jsem mu, ať odpočívá, ale říkal něco o spící myši a vlcích,“ omlouvala se Cae, očividně ještě zmatenější než já, a skrček mi mezitím vylezl na ramena.
[„Mohl jsem tomuhle všemu zabránit, kdybyste mi tam nahoře nepomáhal,“] připomněl jsem mu ten snový incident lehce nabroušeně, ale nezdálo se, že by trpěl výčitkami.
„Tomuhle ano. Ne tomu, co by přišlo. Někdy je lepší přečkat bouři než přestavět hory,“ odvětil vyrovnaně a položil mi jednu ruku na čelo. Nejdřív jsem chtěl namítat, že teplotu určitě nemám, ale pak jsem to pocítil. Ať ten skrček dělal cokoliv, patřilo to znovu do repertoáru jeho posilovacích schopností a já už asi chápal, co myslí tím hraním kuliček.
[„Cae?“] zamručel jsem potichu na Togrutu a pomalu se přesouval k okraji, [„jestli ze mě bude to motovidlo zase padat, chytni ho, ano?“]
Přikývla, ale to už jsem se věnoval zajímavější věci. Naklonil jsem se přes okraj, důkladně si prohlédl bojiště a zhluboka se nadechl. Veverčí obránci z rozličných pater pálili pořád neúnavně, ale oba kanóny už se zásluhou vytrvalých nepřátelských tanků odmlčely a dovnitř proudil stále početnější dav droidů. Musím si pospíšit, jinak tam dole Sagwen a ostatní ušlapou.
[„Doufám, že to bude fungovat, dědo,“] ucedil jsem sarkasticky a natáhl ruku. Mravenčení z jeho ruky ještě zesílilo a já viděl skoro neuvěřitelnou věc – jak se jedno AAT odlepuje od země a otáčí hlavní dozadu, přesně jak jsem chtěl. Bez zbytečných úvah jsem ho uchopil ještě pevněji, přidal ruku druhou a odeslal ten několikatunový balíček na kolizní kurs s dalším. Následná exploze asi překvapila nejen útočníky, soudě podle nadšeného pištění v patře pode mnou, ale na autogramy bude čas, až budeme hotoví.
Moje další snažení vypadalo trochu jako když se dirigent snaží zkrotit orchestr, který potkal poprvé v životě: tu a tam pozvolné pohyby rukama, pak zas divoké crescendo, jak jsem si nově posílené schopnosti užíval i na těch menších prevítech. Finálním číslem bylo maximální soustředění na jedno ze zaparkovaných MTT. Obě ruce jsem měl napřažené před sebou, soustředil se až mi z čela tekl pot a možná jsem u toho i lehce skřípal zuby. To už bylo vidět, že mé ani šamanovy síly nejsou bezedné, a že to dlouho nevydržím, ale pak se rudý kolos pohnul. Pomalu zrychloval, přejel plochu před chrámem, kde smetl několik desítek pěšáků, a konečně se zastavil tak, že zablokoval vchod do chrámu.
Souběžně s tou dunivou ranou mě opustil jak šaman, kterého Cae poslušně chytila, tak poslední zbytky sil a odebral jsem se k zemi také. Asi netřeba zdůrazňovat, že mě už Cae nechytla, ale v tom vyčerpaném bezvědomí jsem měl takový divný pocit, že slyším vítězné ryky svobodných Azoanů, než přišla úplná tma a fakt divné sny...
“He, who makes a beast out of himself, gets rid of the pain of being a man.” Samuel Johnson


Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #31 on: 07. Feb 2013, 18:17 »
Sotva jsem zjistil, že i Kaminoáni chutnají jako kuře, museli jsme pryč. Loď sebou hrozně moc klepala, jak asi střílela na tu druhou, a k hangáru s raketoplány se nám běželo dost blbě. Ale zvládli jsme to, naskočili na palubu jako správní akční hrdinové a ta zlá bílá žirafa s námi, čemuž jsem se trochu divil.
Ale pak se mistryně chopila řízení, houkla na kuře, ať jí kouká pomoct, a letěli jsme. A asi to bylo dost těsné, protože ještě když jsme byli v hangáru, ozvala se fakt řácká rána, něco nás fláklo do zad, mnou to šlehlo o podlahu a naštěstí nás to i vyhodilo hangárovými vraty ven, takže jsme se neupekli, to by nebylo moc fajn.
Když jsem se zase zvednul, letěl před námi jeden podobný raketoplán a mistryně si s někým povídala přes vysílačku v tom jejím jazyce, tak to asi byla slečna Brannigan nebo Fosh. Společně jsme proletěli kolem staršího vrakoviště, které jsem svou ukrutnou Silou udělal já osobně, a přiblížili se k planetě, která byla takhle z vesmíru fakt moc pěkná a žlutá. Dole už to vypadalo trochu hůř, protože spousta té pěkné žluté trávy hořela, byla umazaná od černého oleje a válely se na ní trosky tanků, droidů a sem tam nějaká ta mrtvá veverka, což bylo hrozně smutné.
Ale když jsme přistáli na střeše toho vysokého chrámu, bylo jasné, že všechno je mnohem víc v pořádku, než to být mohlo. Hned jak se otevřela rampa raketoplánu, vtrhlo dovnitř několik nadšených Azoanů a mohli se přetrhnout, kdo nám poděkuje dřív, tedy alespoň do chvíle, co na jednom z pilotních křesel zmerčili tu vytáhlou příšeru. Jessica ji ale bleskově omráčila nějakým chvatem přes rameno a nechala je, ať ji odnesou někam, odkud nebude moct škodit, načež nám všichni třásli rukama a mumlali, jak jsou děsně rádi a vůbec. Já jim tedy nerozuměl, ale dávalo smysl, aby děkovali, tak jsem se usmíval a bylo.
Z obležení jsme se vyprostili po pár minutách, potkali se venku na střeše se slečnou Brannigan a Fosh a obklopeni davem veverek jsme sestupovali chrámem níž a níž, až jsme se ocitli v řídícím středisku. Nikdo už ale nic neřídil a bylo to tam vůbec dost zřízené, všude se válela torza droidů a několik raněných nebo mrtvých Azoanů, ale to hlavní dění se odehrávalo přímo uprostřed, kde se zrovna na nohy stavěl můj táta. Co ho položilo, to nevím, ale vypadal z té hromady obdivovatelů dost vyděšeně a až pohled na nás ho trochu uklidnil.
Doslova se brodil mořem chlupatých syslů se svítícíma očima a sotva byl na doslech, zamumlal něco jako [„výborná práce, jste úžasní a já chci pryč.“]
„Přátelé, kamarádi,“ vzala si slovo slečna Brannigan, čímž mu asi chtěla krýt ústup, a procesí se zastavilo, „je nám líto, že musíme odletět tak brzy, ale nebojte, nevidíme se naposledy. Děkujeme za spolupráci, užívejte si svobody a vyčkávejte našeho návratu, nemělo by to trvat dlouho. Až se tu ukážou z Republiky, předejte jim vězně, a pokud nám chcete nějak poděkovat, zapřete, že nás tu bylo tolik. Pokud se budou ptát, byli tu jen mistři Champbacca a Karnis, nás ostatní jste nikdy neviděli. Jo a ještě jedna věc...“
Nerozuměl jsem všemu, co říkala, a ten zbytek mi nedával smysl. Proč musíme odlétat zrovna teď, když to tu začalo být bezpečné a určitě nám z vděku nabídnou nějaké místní speciality, dobroty, speciální dobroty a dobré speciality? Chtěl jsem se zeptat, ale táta mě prostě čapl jednou rukou, druhou držel Sagwen, která se vyloupla kdoví odkud, a vytáhl nás oba na rampu Jungle Jetu a hurá do kokpitu, kde nás konečně oba pustil.
Teprve tam ze Sagwen vypadlo, že s ním ještě chtěla mluvit nějaká místní holka, a mně přišlo strašně vtipné, že tomu jejímu srandovnímu nářečí rozumím líp než normálnímu basicu. Zpražil mě pohledem, asi jsem se smál nahlas, houkl na Jessicu, ať připraví loď k odletu, a vydal se tam ven, hordám fanoušků navzdory.
Mistryně Karnis se chopila řízení a spustila předstartovní přípravy, Sagwen si sedla stranou a odpočívala, asi toho měla dost za sebou, a Fosh s Cae koukaly průzorem ven, tak jsem koukal taky.
[„Já to nechápu,“] postěžoval jsem si pak, protože to ticho bylo divné, [„proč odlétáme teď, když chystají hostinu a určitě by nám dali i nějaké dárky?“]
„Protože nevzít znamená dostat,“ ozval se hlas souběžně s otevíráním dveří a když jsem se otočil, viděl jsem toho malého šedivého veverčáka, co ho táta vytáhl z pustiny i s celým jeho kuchařským náčiním, nebo co to vlastně bylo.
A sice jsem mu nerozuměl, ale podle toho, jak se koukali ostatní, by mi to v pochopení stejně asi nepomohlo. Uvelebil se v rohu vedle klidně pípajícího monitoru, zavřel oči a vypadalo to, že spí. Přemýšlel jsem, co na to říct, a ostatní asi taky. Po pár minutách čekání, kdy Azoan strašně chrápal, se Cae s Fosh zvedly a zmizely v obytných prostorách lodi, a já zvažoval, že půjdu taky, ale ve dveřích mě smetlo tornádo.
To tornádo byl táta a mířil na jistotu k sedadlu pilota.
[„Odlítáme, hurá domů,“] ucedil, do sedačky prakticky skočil a sotva mu Jessica ze své pozice kopilota poslala údaje ke startu, zavergloval kniplem a odlepil nás od země.
[„A co slečna Brannigan?“] zeptal jsem se trochu poplašně, protože nechávat kamarády napospas syslům, to přece klaďasové nedělají, ale bylo mi bleskově vysvětleno, že už je na palubě, jen si musela jít dozadu odpočinout, protože tam na ni bylo trochu moc emocí. To jsem nechápal, ale to nevadilo, protože v tu ránu tu byly zajímavější věci k přemýšlení.
„Na senzorech mám republikový křižník,“ ohlásila mistryně a něco se jí zjevně nezdálo. Mně to přišlo jasné jak facka, přece jsme volali o pomoc, když jsem rozštípal rušičku na nudle a tak, tak přece mohla čekat, že někdo přiletí, ne?
[„Jsou nějak rychlí, normálně jim to trvá i pár dní,“] brblal táta a nijak neměnil kurs, [„pošli jim standardní zprávu, že pozdravujeme mistra Windu a že nám nemusí posílat žádné dárky, a padáme odsud.“]
„O to právě jde,“ opáčila mistrová a trochu jsem tomu rozuměl, „vůbec na to nereagují. Ani nepotvrdili přečtení, to klonům není moc podobné.“ Táta se letmo podíval na její monitor, jako by jí snad nevěřil, a chvilku se zamyslel. Byl jsem si jistý, že za vteřinu přijde s brilantní teorií, která to celé vysvětlí, ale vložil se do toho chlupáč ze všech nejmenší.
„Nepoznáš dárek, když před tebou leží?“
[„Kurva, to jsem se lek!“] zařval táta najednou, lehce škubnul kniplem a asi to myslel vážně, [„kdo tu myš pustil na palubu?“] Něco mi říkalo, že šamana nemá rád, ale těžko říct co.
[„On tak nějak přišel sám,“] přiznal jsem bez lhaní, protože to se nedělá, a kdyby neměl v ruce knipl, asi by se právě plácl do čela. To jsem taky moc nechápal, přece jsme hodní válečníci Jedi, tak máme pomáhat všem, co o tu pomoc stojí, no ne?
[„Na nejbližší planetě vystupuje, nejsme taxislužba. A Jess, oskenuj prosím ten křižník aktivně, za to nic nedáme.“]
„Už jsem začala,“ odpověděla a zkoumavě při tom koukala na obrazovky, kde naskakovala hrozná spousta blikajících čísílek, „vypadá to, že na palubě vůbec nikdo není, přitom poškození je minimální.“
[„Hlavní hangár je otevřený,“] doplnil ji, protože to už se ohromná a dost hrozivá loď nacházela přímo před námi a on nebyl zaměstnaný čtením výsledků skenu.
„Nieje tam nič živé, majster,“ potvrdila pak Sagwen, na kterou jsem málem zapomněl, a koukala směrem k lodi tak nějak divně zasněně. Jak to asi může vědět, když nic nevidí, to mi teda někdo vysvětlete.
[„Kdo je pro menší průzkum?“] zeptal se taťka, ale očividně to nebyl dotaz, protože se neomylně blížil k té otevřené tlamě masivní hory kovů před námi. Bylo to trochu děsivé, vletět přímo dovnitř, ale možná to bylo tím, že jsem tenhle křižník viděl jenom jednou ve filmu. A tam byl plný namakaných klonů v plné polní, kteří byli připraveni položit hrdinně život za tu úžasnou Republiku, která si je koupila, což tady asi neplatilo.
Přistáli jsme na šedivém plácku uprostřed šedivých stěn a modrých silových polí a už první pohled ukázal, že senzory nelhaly. Kam až oko dohlédlo se povalovaly nehybné bílé hromádky brnění, co nosí jen a jenom klony, a to nevěstilo nic dobrého.
[„Můžeš takhle na dálku zjistit, na co umřeli?“] prohodil táta směrem k mistryni, ale koukal pořád ven na tu spoušť. I některé ze zaparkovaných stíhaček byly poškozené, ale rozhodně ne většina.
„Nedává to smysl. Někteří byli jasně zastřelení, pár dokonce vypadá na sebevraždu, ale na jiných není ani škrábnutí,“ přečetla Jessica výsledky a přimhouřila oči, jak asi používala Sílu k podobnému úkonu.
[„Ventilace zjevně funguje,“] ukázal táta na dvě modrá čísílka v horním rohu obrazovky, která rozhodně nevypadala jako ventilace, [„a radiace je v normálu,“] přečetl z dalších tří tentokrát zelených čísel, [„ale stejně se mi tam moc nechce. Nějaké návrhy?“]
Asi to mířil na celé osazenstvo kokpitu, ale jako první se o slovo přihlásil ten, od kterého to určitě čekal nejméně.
„Na to, aby to bylo nebezpečné, nejsme nikdo dost bílý.“
[„No páni, rasismus, to je neskutečně originální. Nechceš jít napřed, na kanárka máš ideální velikost,“] kvitoval to táta a s nadějí koukal na Sagwen, která pořád se zájmem hleděla ven a vypadalo to, že tam něco hledá.
„Klidně půjdu. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a ti, co les zasadili, ho brzo přijdou pokácet a odvézt,“ utrousil chlupáček tím svým chrapláčkem a opravdu se zvedl, že půjde napřed. To taťku samozřejmě zarazilo, okamžitě se zvedl a otevřel komunikační kanál na celou loď.
[„Máme tu neplánované zdržení, ale není čeho se obávat. Klidně zůstaňte na svých místech, za pár minut pokračujeme.“] S těmito slovy kanál zase zavřel, otočil se na Jessicu, pověřil ji hlídáním lodi a vykročil pryč z kokpitu.
Bylo mi jasné, že mám taky zůstat tady, ale tohle byla příležitost, jakou jsem si nemohl nechat ujít. Co když na tom křižníku zbyly zásoby jídla, žejo?
[„Můžu jít taky?“] zkusil jsem to.
[„Tak jo,“] souhlasil po chvilce váhání, [„ale drž se blízko a opovaž se žrát věci, které ti neschválím.“]
To mi plány trochu kazilo, ale pořád lepší než nic. Odlepil jsem se od stěny a šel za ním, v čemž mě napodobil i Azoan. Na tátovi bylo jasně vidět, jak se nadechuje, aby mu to zakázal, ale pak asi uznal, že to nemá cenu, a prostě vyšel ven, se mnou v těsném závěsu.
Rampa se spustila a táta si pochvaloval, že nás to nevysálo do černého vesmíru, což mě ani nenapadlo. Asi by to byla docela jízda, akorát teda nevím, jak by se při tom dýchalo, asi ne moc dobře.
Vyrazili jsme rychlým krokem kupředu, asi abychom unavili dědu, a míjeli při tom desítky mrtvých klonů. I tady měly senzory pravdu, protože se mi nepovedlo najít na nich nikde střelné rány, a to jsem se snažil fakt hodně. Otázka, jak vlastně umřeli, byla zodpovězena až ve chvíli, kdy jsem si chtěl vzít jednu helmu s sebou jako suvenýr a sundal jsem ji vojákovi z hlavy.
Ta hlava byla tak šeredná, že skoro vůbec nevypadala jako lidská. A klony přece měly být lidské, ne? Ukázal jsem tu obludnost tátovi a toho to zaujalo mnohem víc, než by si taková hnusnost zasloužila.
[„Jess?“] zeptal se do maličké vysílačky, kterou vytáhl odněkud z kapsičky na opasku, čímž vysvětlil, proč takovou spoustu zbytečných hadrů vlastně nosí, [„když jsem meditoval, viděl jsem na můstku nepřátelské lodi Kaminoána, víte co byl zač?“]
Moje mistrová asi něco odpovídala, ale bylo to potichu, stejně bych tomu nerozuměl a hlavně jsem měl spoustu práce s tím, jak jsem přemýšlel, jestli by z té helmy nešla udělat piksla na sušenky. Mně těch sušenek sice nikdy moc nezbylo, ale bylo by fajn mít je kam dávat, kdyby náhodou zbyly.
[„Jasné,“] vzal si zase slovo ten chlupatější z povídající si dvojce, [„tak to mi něco říká, že tenhle křižník jí posloužil jako laboratoř. Klony mají naprosto k nepoznání zdeformované tělo a z toho, co mumlal Šedý Šum, to vypadá na nějakou chemickou nebo biologickou zbraň zaměřenou právě na ně. Jdu se podívat na můstek, třeba najdu záznamy z biofiltrů ve ventilaci.“]
„Nezbývá moc času,“ ozval se v tu chvíli šaman, co nás stihl šouravou chůzí dohnat.
[„Kolik?“] zeptal se táta tak bleskově, až mě to překvapilo. Ještě před chvílí chtěl dědu vyhazovat na mráz, teď mu očividně věřil, asi šlo do tuhého a on měl plán.
„Než chellský šnek vyšplhá na strom.“ Já si oddechl, protože šneci lezou na stromy notoricky blbě. Táta naopak zatnul zuby, asi jak chtěl šamana rozemlít za to, jak mluví v hádankách.
[„Jess,“] popadl opět komunikátor a rozeběhl se napřed k nedalekému výtahu, asi je ten šnek docela blesk, [„máme sedm minut, okamžitě pošli Joyce i Fosh za mnou na můstek a začni počítat koordináty pro vstup do hyperprostoru, každá vteřina dobrá.“]
To už jsem ho skoro neslyšel a musel jsem hodně máknout, abych stihl skočit do zavírajících se dveří výtahu, ale za to udýchání to určitě stálo. Výtah se rozjel, aniž bych si toho skoro všimnul, a v pár vteřinách jsme se ocitli na můstku, kde to vypadalo dost podobně jako dole.
Ta srandovní lávka, po které asi chodil veledůležitý kapitán, byla poseta znetvořenými těly a jedno z nich patrně patřilo i onomu veledůležitému kapitánovi. Pár jich leželo i dole v těch budkách s přístroji, ale většina jich asi před smrtí stihla vylézt ven a zkoušeli utéct pryč. Muselo to být strašně rychlé a ošklivé.
Táta nad tím nehnul brvou, dokonce se ani nepodíval těmi několika okénky ven na planetu, která tam byla vidět v celé své kráse, a okamžitě přiskočil k jednomu z pípajících panelů. Vypadalo to, že je do práce tak zažraný, že na mě úplně zapomněl, a tak jsem se nenápadně po špičkách vzdálil k něčemu, co vypadalo trochu jako skříň na dobroty.
[„Hlavně na to nešahej,“] upozornil mě, jako by měl oči i vzadu na hlavě, [„to je diagnostika reaktoru a akorát ho rozhasíš. Pojď sem, potřebuju pomoc.“] Sice mě trochu štvalo, že se tady ke sladkostem asi nedostanu, ale zase bylo fajn být taky jednou k něčemu užitečný, a tak jsem ochotně přiskotačil k jeho terminálu a poslouchal, co mám dělat.
[„Vidíš tady na to světlo?“] zeptal se, a protože viděl, že tam nevidím, přitáhl před panel pomocí Síly jednu z mrtvol, čímž mi udělal dost hnusný stupínek. [„když zhasne, zatáhneš za tuhle páčku, když bude svítit modře, zmáčkneš tenhle čudlík, když červeně, tak tenhle, a když začne blikat, okamžitě mi to řekneš a začneš utíkat, jasné?“]
Odkýval jsem to jako správný Jedi a od té doby jsem ze světýlka nespustil oči. Drahnou dobu svítilo zeleně, na což jsem neměl instrukce, a tak jsem nedělal nic. Zaslechl jsem ale otevření výtahu a příchozí posily, takže se něco určitě dělo.
[„Joyce, potřebuju synchronizovat palubní počítač Jungle Jetu s tímhle, jinak skok nedopočítáme včas, a taky se zkus podívat, jestli nenajdeš zavírání hangárových vrat.“]
„Jasně, to je hnedka, jdu na to.“
[„Fosh, jsi jediná, kdo má aspoň základní povědomí o mechanice, můžeš se kouknou na vysílač a odpojit ho? Nerad bych, aby loď posílala informace o svojí poloze někomu, komu nechceme.“]
„To zvládnu. Která konzole ovládá komunikaci?“
[„Támhleta. Doufám, na palubě podobného krámu jsem byl jenom dvakrát a manuál mi nechtěli půjčit.“]
„Za pokus to stojí.“
[„A já jdu v těch zbývajících čtyřech minutách vymyslet, jak nahradit těch sedm tisíc členů posádky, ať se aspoň otočíme.“]
To mě donutilo na sucho polknout, protože to neznělo moc jednoduše. A taky proto, že jestli tady umřelo sedm tisíc klonů plus nějací vojáci, není to až taková sranda, jak mi to prve přišlo, a asi bych se měl trochu stydět.
„Mám to. Vysílač může dokonce vesele běžet dál, protože se mi povedlo prostě odpojit sledovací zařízení,“ začala hlásit Fosh, ale souběžně s tím jsem měl spoustu starostí i já, protože světlo najednou přeskočilo ze zelené na modrou a já musel zmáčknout příslušný čudlík. Asi by to nebylo tak napínavé, kdybych nestihl zapomenout, který že to ten příslušný je, ale protože nic nevybouchlo, asi jsem nakonec vybral správně.
„Zavírám hangár a počítače jsou sesynchronizované, propočet bude hotový za dvanáct vteřin.“
[„A kurva, mně to nejde!“] vztekal se táta a mlátil rukou do panelu, což mi nepřišlo jako vhodná metoda opravování, ale já tomu nerozumím, já jenom mačkám čudlíky.
„Ve strojovně by mělo být aspoň pár droidů, přece musíme zvládnout aspoň mírnou otočku o pár stupňů,“ hádala Joyce, ale asi marně.
[„Jo, je jich tam pět a jsou líní jako vši,“] burácel táta na celý můstek a z panelu se náhle začalo ozývat charakteristické droidí pištění. Tomu ale taky nerozumím, takže těžko překládat, co robůtci chtěli.
[„Ne, nechci vytřít podlahy, potřebuju jenom pošťouchnout loď z gravitačního stínu planety, sakra!“] hulákal zpátky, takže to pípání asi nebylo moc přínosné, a to konečně mělo nějaký efekt. Loď sebou náhle a krátce škubla, jen jedno malé škubnutí, ale všem to očividně přišlo jako dobré znamení.
„Super, ještě kousek a pak už to zvládneme sami,“ hlásila Joyce od něčeho, co bylo asi kormidlo, a koukala na to jako já na zamčenou bednu pralinek.
A v tu chvíli sebou loď škubla podruhé, mnohem víc a mnohem déle. Planeta se za okny začala hýbat a místo ní se doprostřed výhledu dostávalo slunce. I to po chvíli zmizelo a civěli jsme přímo do černého vesmíru, který se mi teda osobně líbil mnohem míň, ale asi to tak bylo potřeba.
[„Jak to vypadá?“]
„Hlavní motor jede na maximum, za pár sekund budeme mimo stín.“
[„Co výpočet skoku?“]
„Ten je dávno hotový a zadaný.“
[„Super, co relativistické štítování?“] Táta chrlil otázky tak rychle, že jsem si ani nevšiml, že ta poslední je mířená na mě. Jak bych taky mohl, když ani nevím, co to hlídám, žejo? Ale z toho, jak koukal mým směrem, se to dalo docela dobře odhadnout a já ihned věděl, že je třeba něco ohlásit.
[„Zelená!“]
[„Super, tak to to možná i přežijeme, držte si klobouky,“] zavelel a natáhl ruku, načež Silou zatáhl za páčku na panelu naproti. Výhled na hvězdičky, co se protáhnou v bílé čáry, jsem si vůbec neužil, protože to se mnou šlehlo o podlahu, ale nebyl jsem sám, tak to šlo přežít.
[„Tak jo, a teď máme čtyři hodiny na to, abychom zjistili, jak s tou věcí přistát,“] usmál se táta, když se sebral ze země, a já ten úsměv vlastně docela chápal. Jestli za pět minut přišli na to, jak tuhle krávu rozjet, za čtyři hodiny už ji určitě donutí i tancovat.
Když zbývaly tři hodiny a nedošlo k velkému pokroku, začal jsem o tom trochu pochybovat, ale na druhou stranu přece nikdo nepotřebuje, aby loď tancovala.
Když zbývaly dvě hodiny a jediné, co se pohlo, byla mistryně Karnis a Sagwen, které se k nám na můstku připojily, začal jsem se do debaty zapojovat taky, i když to asi nemělo moc smysl.
Když zbývala jediná hodina, došlo k prvnímu velkému pokroku, a to sice když Fosh z navigačního počítače vyčetla, že do soustavy Tenengara pravděpodobně vletíme pod takovým úhlem, že nás z hyperprostoru stejně vytrhne gravitační pole toho druhého plynného obra. To bylo sice super, protože už nebylo potřeba hledat způsob zastavení, ale taky trochu míň super, protože bylo potřeba najít způsob manévrování, abychom se o tu planetu nerozmázli. Ono totiž prý nestačí vypnout motory, protože loď pak ve vesmíru poletí dál, nebo co, nepochopil jsem to.
Když zbývalo posledních pět minut, vypadalo to na můstku podobně, jako před čtyřmi hodinami. Táta lítal od panelu k panelu a říkal slova, která mi máma říkat zakazovala, Fosh jeden z monitorů skoro celý rozebrala a Jessica šla připravit Jungle Jet, aby případně posloužil jako únikový modul. Mně by bylo líto, kdyby se tahle pěkná loď rozmázla o planetu, ale ono to fakt vypadalo, že s tím stejně nic nenadělám.
„Majster, máme minútu,“ oznámila tiše Sagwen, která poslední čtvrthodinu trávila v meditačním posedu uprostřed můstku a asi dělala budík nebo co. Táta zesílil úsilí ještě víc, ještě víc řval na neschopné robíky ve strojovně a ani ne za minutu to s lodí škublo znovu.
Čáry se proměnily v bílé puntíky, já si udělal modřinu o panel a před námi kousek nalevo se objevila obrovská oranžová koule. Chvíli jsem si myslel, že se mi zase povedlo pokecat sklo marmeládou z koblihy, ale takové štěstí jsme neměli a koule se pořád zvětšovala.
[„Úhel je dobrý, možná to zvládneme,“] pravil táta celkem klidně, v porovnání s předchozí půlhodinou, a něco zuřivě ťukal do klávesnice.
„Úhol je super, ale máme v ceste prekážku,“ zchladila jeho nadšení Sagwen.
„Má pravdu,“ potvrdila to od senzorů Fosh, „atmosféra toho měsíce před námi je těžce ionizovaná, jestli tam vletíme, bude to drsné.“ A nikdo z nás samozřejmě nepochyboval o tom, že tam dřív nebo později vletíme.
„Když nahodíme manévrovací trysky, možná dokážeme přistát na jednom z těch vedlejších měsíců,“ přemýšlela nahlas slečna Brannigan, ale to pípání její konzole moc nadějně neznělo.
[„To jsme zkoušeli, nedostaneme se k nim,“] namítal trochu zoufale táta a já si moc přál, abych mohl nějak pomoct. Abych třeba mohl zase být supersilný uživatel Síly a vzít tuhle loď a prostě ji myšlenkou zastavit, jako jsem rozdrtil tamtu škaredou.
„Tak to navrhni,“ ozval se chraplák z díry pod můstkem. Asi už tam nějakou dobu seděl, slídil vypelichaná, ale že by se nějak zapojil do oprav, to ne. Chvíli jsem na něj měl vztek, že možná kvůli němu přijdeme o moc pěknou loď do sbírky, ale pak mi došlo, co to říkal.
Odkašlal jsem si, ale dospělí měli svých starostí dost.
„Možná kdybychom otevřeli hangár, to tření by nás vychýlilo.“
[„Nesmysl, akorát nás to zdrží v průletu a přijdeme o Jungle Jet.“]
Odkašlal jsem si tedy znovu, tentokrát víc, a pořád to nepomáhalo.
„A co vzít každý jednu stíhačku nebo výsadkový člun, vyletět ven, chytit se trupu a použít jejich motory?“
[„Proč nás to nenapadlo už prve?“]
[„...ehm, to světýlko bliká,“] zkusil jsem to trochu jinak a fungovalo to. Tátovi se trochu zježily vlasy na hlavě, slečna Brannigan zbledla a Fosh naštěstí vůbec nevěděla, o jakém světlýku mluvím.
[„Všichni do lodi, fofrem,“] zavelel táta, ale stihl jsem ho zadržet.
[„Kecám, ale mám lepší návrh. Když zase spojíme svoje mysli, třeba dokážeme loď zastavit nebo s ní uhnout, když jsem já sám dokázal rozmačkat tamtu nepřátelskou, ne?“]
Vteřinu bylo ticho, asi přemýšleli, a po té vteřině se ozvalo skřípání, jak se Šedý Šum pomocí drápků sápal nahoru na lávku.
„Počkám tady, než přijdou ostatní,“ pronesl klidně, jako by věděl, co bude následovat, a jako by se právě neřítil spolu s lodí vstříc peklu. Táta přestal přemýšlet, okamžitě povolal mistryni i Cae a než jsem se nadál, seděli jsme opět všichni v kruhu a drželi se za ruce. Asi protože věděl, jak to dopadlo minule, seděl tentokrát Šedý Šum hned vedle mě, takže jsem cítil, jak smrdí zatuchlinou a taky jak mi dodává sílu. A tentokrát přímo mně, takže když pak pronesl něco o jablkách a vodní elektrárně, já už byl mimo a vznášel se kolem křižníku, jehož špička mířila přímo do rány ošklivému mraku kolem jedné hnusné šedivé koule.
Zatnul jsem zuby a soustředil se na to, jak chci zastavit loď, ale nic se nedělo. Nejen že nezastavila, dokonce ani nezpomalovala, ani se nehýbala do strany, prostě nic, hloupá hrouda šedého kovu. Slyšel jsem ostatní, jak mě nabádají, ať hlavně zachovám klid, jenže ono to šlo dost těžko. Natáhl jsem obě tlapy, že to třeba bude mít větší efekt, a možná mělo.
Loď skutečně začala zpomalovat, ale ne dost. Než jsem se nadál, zabořila se špička do té divné červené mlhy kolem měsíce a najednou se všechno začalo klepat. Slyšel jsem prskání, výbuchy a vrzání, prostě fakt ošklivé zvuky, a loď na moje pokyny už vůbec nereagovala. A v ten moment se do věci vložila ještě jedna vyšší moc.
Jsem si naprosto jistý, že to nebylo mou zásluhou, ale loď změnila kurs a dokonce zrychlila. Prskání, výboje a všechen ten mumraj pokračoval, jen se přesouval po jedné straně lodi, a celý křižník najednou mířil pryč od bouřky a přímo na jiný, mnohem čistší měsíček. Z trupu se odlouplo pár panelů a místy bylo vidět požár, ale jinak pořád držela v jednom kuse a zastavila se až nad tou druhou koulí, čímž mě vrátila zpátky do reality.
Všichni se v ten moment probrali z tranzu, začali překvapeně mrkat, když se podívali oknem ven, a taky se pomalu pouštěli do hašení hořících částí můstku. Všichni až na tátu, který vysloveně vyrovnaně hasil už chvíli před tím a významně na mě pomrkával.
[„Očividně nejsi jediný, kdo dokáže myslí mávat s loděmi, hm?“]
Zvedl jsem se, pokusil se utišit klepající se nohy a zhluboka vydechl. Asi budu potřebovat sníst hodně cukru, abych zahnal ten stres, ale možná se toho i dožiju.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #32 on: 09. Feb 2013, 23:15 »
Na oběžné dráze planety Japerun I. se vznášelo šest gigantických plavidel, které svými znaky na trupech prozrazovaly příslušnost Konfederaci Nezávislých Systémů. Plavidla byla na svých místech a panoval relativní klid. Deset procent z celkového počtu droidů se věnovalo pravidelné údržbě a velitelé lodí prováděli celkovou diagnostiku svých kovových svěřenců.

„Generále. Za deset minut vystoupíme z hyperprostoru.“ Z meditace ho vyrušil hlas vycházející z interkomu .
„Děkuji, kapitáne, hned jsem u vás na můstku,“ hbitě se postavil, protáhl zkoprnělé tělo, oblékl se, a vyrazil na můstek.
Je to už skoro tři měsíce co na Coruscantu od Nejvyšší Rady Jedi převzal velení 92. Obrané flotily. V duchu pochyboval o tom, jestli se dá skupina šesti lodí nazvat flotila.
Tvoří ji dvě velké trojúhelníkovité lodě typu Acclamator a čtyři menší válcovité lodě typu Dreadnaught.
Říkal si, jestli si někdy vůbec zapamatuje označení a typy lodí, se kterými se setkává. Dělá mu to prostě potíže, protože se o lodě nezajímá.
Doposud dvě bojové mise, které mu byly svěřeny, proběhly celkem v pořádku a jeho bitevní skupina vždy vyšla z bitvy z větší části vítězně.
Nyní se chystali na jejich třetí úkol.
Podle rozkazu Nejvyšší Rady měl se svou flotilou obsadit a zabezpečit Phrikitový důl na planetě Japerun II. Phrikit je vzácný a základní nerost pro výrobu Phirku, vzácné, superlehké kovové sloučeniny, která odolá dokonce i čepeli světelného meče. Phrikit je velmi vzácný nerost a oficiálně se ví jen o několika málo planetách, kde se dá těžit. A když v chrámových archivech byla nalezena informace o údajném dalším ložisku, které by na burze přineslo do válečné mašinérie další potřebné kredity, rozhodla se rada někoho vyslat, informace potvrdit a případně důl zajistit.
Rozkaz padl na Denyzzova bedra.

Zprvu ho rozkaz Rady velmi pobouřil. A částečně ho prve bral negativně tak, že ho Rada posílá daleko na kraj galaxie, aby byl dál od událostí a informací týkajících se Algernnon.
Na druhou stranu asi cítil i úlevu, že i prozatím se vyhne tvrdším bojům. Nebál se bitevní vřavy, nebál se zodpovědnosti velení, naopak, tohle vše přijímal s respektem a rozvahou.
Naopak cítím úlevu za své vojáky, kteří se nemusí zúčastnit smrtelných bojů a mají naději žít o něco déle. Celá galaxie vnímá klony skoro stejně jako droidy Obchodní federace. Nemyslící, necitlivé bytosti, které slouží k jedinému účelu, k válce a ochraně republiky.
Ale nikdo z nich si neuvědomuje, že každý z nich je jedinečným jedincem, kterého utváří jeho vlastní osobní zkušenosti, samozřejmě všichni se stejným genetickým základem.
 Prošel bezpečnostními dveřmi můstku a postavil se vedle Kapitána Rokena, velitele Acclamatoru Pride of Destiny, jeho vlajkové lodi.
„Odpočítáváme poslední vteřiny do vylodění u Japerunu I, pane. Nějaké rozkazy?“
„Děkuji, kapitáne,“ kývnul uznale. „Vyhlaste druhý stupeň pohotovosti, nerad bych, aby nám Síla připravila nějaké překvapení, a my byli jako Rychugu na suchu.“
O pár vteřin později se hvězdné čáry hyperprostoru změnili v tečky a flotila šesti republikových lodí se vyhoupla nedaleko oběžné dráhy Japerunu I.
Lodní senzory zareagovaly a během několika sekund se vnitřky lodí rozezvučel poplach a lodě přešly na třetí pohotovostní stav. V systému nebyli sami.
„Senzory?“ promluvil výrazným hlasem a lehce naklonil hlavu k navigátorovi.
„Zaznamenávám šest nepřátelských plavidel, Generále. Chtějí s námi navázat spojení,“ odpověděl bleskem.
„Poslechněme si, copak nám chtějí.“
Obrazovka se zavlnila a objevila se tvář šedozeleného Neimodiana s oranžovýma očima.
„Tady Admirál Hoba Gurwe,“ představil se a dvakrát mrkl, „vstoupili jste na území Konfederace nezávislých systémů.  Žádáme vás, abyste okamžitě opustili prostor, nebo budu nucen považovat vaše chování za akt nepřátelství a učinit patřičné kroky.“ Konfederační lodě se začaly blížit a stavět do útočné formace.
„Tady Generál Woallc Con-Denyzz. Tento systém byl do nedávna považován za nezávislou a neutrální půdu. To že Konfederace porušila neutralitu, bude Republika považovat jako porušení dohod a další setrvání vaši flotily v systému nebudeme tolerovat. Doporučujeme vám se stáhnout a nevyvolávat další válečný konflikt.“
„Tento systém vstoupil dobrovolně do Konfederace, a tudíž se stalo naší svatou povinností bránit jej před vpády zvenčí. Stáhněte se. Víckrát to nebudu opakovat.“ Ironii bylo, že se tento systém skutečně připojil ke Konfederaci a to bez jakýchkoliv tlaků a vydírání a úplatků a… no fakt! Bohužel v Republikové byrokracii je od války extra velký bordel. A pokud nemá daný systém senátora, nestojí ji ani za pozornost.
Další komunikace neměla cenu, a další slova by zdržovala. Nedohodli se. Konfederační admirál neustoupil kvůli své nezlomné vůli a rozkazům. A on sám se musel držet svých rozkazů. Získat důl za jakoukoliv cenu. A pokud jinak nezbude, tak i silou. Byl to paradox, miliardy kreditů vynaložené na klonové vojáky a bitevní lodě, se tady měly promrhat a riskovat na to, aby se získaly další miliardy kreditů, které budou produkovat další válečné stroje a vojáky.
Krucinál, je Jedi. Má bránit nevinné životy a ne vyprovokovat a vybojovat nejspíš zbytečnou bitvu, ve které přijdou o život nevinní vojáci, kvůli neúplným informacím.
V hlavě slyšel zástupce Rady, jak prohlásí: „Finanční zdroje, které z dolu budou, zachrání miliardy životů občanů Republiky. A klony jsou pro válku vycvičeni, a bojovat a umírat za republiku je jejich účel.“
Osobně se s touhle myšlenkou nemohl ztotožnit.
Došlo k nevyhnutelnému.
Kývl na kapitána Rokena. Velitel zavelel do útoku.
Přešel k taktickému displeji, na kterém byly vyznačeny různými barvami přátelské lodě modrou a nepřátelské červenou.

Obě flotily se přeskupily do bojových formací a přiblížily se na dostřel. Z lodních děl na sebe vzájemně  duraocelová monstra začala chrlit proudy smrtelné energie, torpéda a rakety. Z doků největších lodí vylétly letky stíhaček, které se propletly ve vzájemné osobní souboje.
Rozdělil republikovou letku na dvě křídla. Každý Acclamator letěl po jedné straně a doprovázely ho dva Dreadnaughty. Konfederační síly v klínu vlétly mezi mou flotilu a pálily po obou stranách na mé lodě.
Bitva trvala tři hodiny a deset minut. Republikovým lodím se podařilo kompletně zničit dvě frigaty třídy Munificent (Morning star a Daddy’s pride) a celkově ochromit zbytek Konfederačních sil, které se uchýlily k urychlenému ústupu. Vítězství bylo jejich.


Jeho jméno není důležité, ale nikdo mu neřekl jinak, než Eko. Dokonce ani jeho dva synové – Bergin a Kofa. Podstatné je, že byl kapitánem Erogana. Jeho synové byli piloty stíhaček. Bergin poslední bitvu přežil s třemi sestřely. Kofa zemřel s šesti. Eko na něj byl hrdý, ale něco v něm ho přesvědčovalo, že jeho smrt byla sice dobrá, ale ne nezbytná.
Byl si jistý tím, že Admirál Hoba Gurwe není kompetentní osoba, která by měla kohokoliv vést a udávat mu rozkazy. Kvůli jeho vedení před dvěma dny přišli o dva křižníky a on i o svého syna…
V jeho hlavě se začal rodit plán. Ambiciózní, nebezpečný, který jej může stát vše…


Příštího dne se srazily flotila Omicron s flotilou Generála Con-Denyzze. Generál se podivoval skutečnosti, že byly do boje nasazeny pouze tři nepřátelské křižníky z celkového zbývajícího počtu čtyř. Očekával léčku.
Další den a další zbytečná bitva.
Obě strany tvrdohlavě stály za svým tvrzením, že mají na soustavu právo. Celou noc zvažoval, jestli se nemá otočit a vydat se zpět na Coruscant. Co by ho vlastně čekalo za nesplnění mise?
Degradace…
Může být Jedi v tomhle konfliktu degradován?
Vyhoštění z Řádu…
Za neuposlechnutí zbytečného rozkazu, který vyšel z chamtivost?
 Vlastně by mu to vše nejspíš i vyhovovalo. Mohl by se věnovat, svému poslání najít Algernnon a pokusit se ji přivést na světlo. Jenže ten jeho hloupej vštípenej kodex pro povinnost ho nutil zůstat. Potřeby většiny pro tuto chvíli přesahovali nad potřebou jednotlivce.
Aby pomohl válečné mašinérii, Republika potřebuje finance z toho dolu. Finance zajistí financování války. Vyhraná válka zajistí v galaxii mír.
Krásný paradox, pro potřeby miliard zemřou miliony.
Republikové lodě se držely ve hvězdicovité formaci a pálily na separatistické křižníky. Převyšovali je počtem. Ale jejich odhodlání bylo stejně silné.
 
Mezi Republikovými křižníky z ničeho nic vystoupila z hyperprostoru doidí křižník obchodní federace Lurking Sun. Její velitel, Hoba Gurwe byl stejně překvapený, jako Republikáni, ale docela rychle se vzpamatoval a začal svou lodí pálit do všech stran.
Mr. Eko se díval průzorem na bojiště. A v hlavě odpočítával okamžiky. Sabotovat hyperpohon Lurking Sun se mu povedlo a její výstup mezi nepřátelské loďstvo bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu jeho snažení. I když ne, třešnička měla následovat teď…

„Generále,“ ozval se klon u skenerů, „zachytil jsem enormní narůstání energetické signatury v jádru Lurking Sun.“
„To znamená?“ zeptal se technika.
„Předpokládám, že exploduje,“ odpověděl na jeho tázavé nadzvednutí obočí, „drtivou silou, Generále.“

„Pane,“ ozval se droidí navigátor a otočil svou hlavu k Hoba Gurwemu, „Republikové lodě se otáčí k ústupu.“
„Spoutejte je tažnými paprsky! Chyťte je a palte vším, co jde!“
Pak výhled průzory z můstku zmizel v oslnivém záblesku.


Jaký je vlastně přesný důvod urputného snažení Separatistů k udržení zdejší soustavy? Nejde ani tak o suroviny, ani strategicky klíčovou pozici ve vojenských trasách. Ne.
Na Limpi což je takový roztomilý měsíček obíhající kolem planety Japerun IV, se totiž nachází kolem dva a půl tisíce let staré ruiny, které sloužily k výcviku jedinců citlivých na Sílu. Nyní slouží k výcviku „Jediu“ kopajících za Hraběte Dooku.
Po smrti Admirála Hoba Gurweho zůstala flotila Omikron bez velení, ale minulá bitva skončila vítězstvím. Za cenu ztráty Lurking Sun a Admirála se podařilo zničit Renown, Hotspur i King’s Retribution. Hrabě Dooku oficiálně vyznamenal Admirála Im Memoria, za hrdinství. Neoficiálně pogratuloval Ekovi, za odstranění neschopného Neimodiana, a nechal ho povýšit na Admirála a poslal mu k rozhodující bitvě někoho na pomoc.


Proti sobě se postavili potřetí. Kulisy jim tvořila čerň nekonečného vesmíru a miriády hvězd zářících i z těch nejvzdálenějších koutů této reality. Fearless-one, Forceless-one a Erogan byly v bojových pozicích a připraveny k okamžité akci. Proti nim pluly vesmírem Careless, Pride of Destiny a Indefatigable s nemenším nasazením.
Navigátor Perkel promluvil.
„Generále, máme příchozí hovor z Erogana.“
„Přijměte ho,“ přikázal Denyzz a na obrazovce se zhmotnila tvář, maska se zářícíma očima. Měl co dočinění s Kaleeshem. Už to samo o sobě byl problém.
„Říkejte mi Eko, máte poslední možnost se vzdát,“ řekl stroze a bez obalu.
„Těší mne a můžete mi říkat mistře Denyzzi,“ řekl stejným tonem. „Vaší nabídku musím zdvořile odmítnout.“
„Takže boj,“ obraz se vytratil, ale pozůstatek jeho slov, která nebyla podbarvena žádnou emocí, visela na můstku ještě dlouhou chvíli.
Separatistické lodě vyrazily k Republikovým a z jejich útrob začaly vylétat roje stíhaček. Acclamatory také nelenily a klonové piloty chrlily jak na běžícím pásu.
Trochu se bál, že se bude opakovat scénář minulé bitvy, tak přikázal držet se co nejdál od nepřátel, ale ti nekompromisně pluly k nim.

Forceless-one se dostal pod Careless a začal ji zasypávat střelivem. Erogan se nacházel nad ní, lehce natočený bokem a posílal jí přesně mířené střely do „krku“, který ústil v můstek. Štíty začaly selhávat.
Fearless-one byla z lodí nejdále, ale natočila se k bojišti úplně bokem a za cíl si vybrala Indefatigable i Pride of Destiny.

Vypadalo to na standardní bitvu, když v tom chvilkově Generálovi vypadlo spojení se sesterskými loďmi. Z roje výsadkových modulů se odpojily dva a ty se zabodly do průzorů na můstku Careless i Indefatigable. Pravděpodobnost, že se něco takového povede byla až absurdní, a teď se povedla dokonce dvakrát.
„Gen…má…mo…co…at?“ ozvalo se stereo z interkomu, ale než stačil odpovědět, musel se pevně chytit, aby nespadl. Ze stropu prorazil další modul. Ucítil záchvěv Síly. Modul se otevřel a z něj seskočila štíhlá postava v přiléhavé róbě s tváří skrytou pod několika vrstvami obvazů. V ruce svírala dvoubřitý světelný meč. Teď už to cítil jasně, byla to Algernnon de Bray.
K Sithu!!! Co tu dělá?

Nevěřil svým očím a v duchu odmítal to, co viděl. Jenže Síla mu prozradila, že se neplete. I když by ji na první pohled pod všema těma obvazama a černýma cáry jejího oblečení nepoznal. Její šílený výraz v obličeji jí přidal vizuálně na věku. Stále v Síle poznával její osobitou auru, a i když se její struktura obalila temnotou, její vnitřní postata pro něj byla dobře známá. O to víc ho bolelo u srdce, že i ten vnitřek byl protkán zlobou a temnotou. Krása dobré duše byla ta tam. Když o ní poprvé uslyšel, že to ona, jeho bývalá padawan, o které si myslel, že je mrtvá, propadla temnotě a mučila mladou rytířku Karnis, jeho srdce umřelo po třetí v životě. V duchu si vyčítal a přehrával tehdejší události a snažil se tehdejšímu svému zklamání předejít. Zkoumal tehdejší své činy a mučil svou duší otázkami, na které nenacházel odpovědi.
A když slyšel, že je Alger živá, a slouží temnotě, rozhodl se, že jí přivede zpět ku světlu.
Pohled, který se mu teď naskytl, ho o to víc šokoval, když cítil a pochopil, jak moc její duše k temnotě přilnula.
Znejistil a jeho dřívější rozhodnutí ho přimrazilo k palubě lodi.
Mezitím se velitelské centrum na Careless změnilo v jatka. Z otevřeného modulu totiž před malým okamžikem vyběhl jistý mandalorian se světelným mečem a prokrajoval se důstojníky i navigátory bez rozdílu. Všude tekla krev a chroptěli umírající. Než se stačil kdokoliv z nich vzpamatovat, zbylo jen pět živých.

Na Indefatigable to nebylo nepodobné. Otevřel se modul a všechny zbraně mířili v ten okamžik do otvoru, z kterého očekávaly útok. Nic se však nedělo. Nic. Když se však první odvážlivec odhodlal podívat dovnitř, z útrob vyletěly čtyři kulovité předměty.
První reakce byly smíšené a skládaly se převážně ze strachu, že jde o termální detonátory. Těmi ale rozhodně nebyly. Do okolí však začaly vypouštět nepříliš uklidňující plyn.
„Generále,“ ozvalo se z paluby Indefatigable, „je to tu celé zamořené výbušným plynem, nemůžeme střílet…“
Z modulu se objevila ruka, z jejíchž konečků vyšlehl oslnivý záblesk.
Interkom zapraskal hukotem a řevem utnutým v půli.  Poté vypadlo spojení i s Indefatigable.

Jeho strnulost pomalu mizela. Cítil všude kolem zmatek bitvy a ponořil se do Síly, aby zahnal pocit sklíčenosti a našel klid. Hluboce dýchal, nabíral energii ze Síly, a vyčkával, co Alger udělá.
Venku za průzory stále zuřila bitva. Nalevo se nacházela Careless, na kterou útočila vlajková loď Erogan. Ta však byla momentálně nad můstkem, takže nebyla vidět a její pozici pozorovatelům odhalovaly jen salvy turbolaserových baterií, které jejím směrem střílely. Careless byla stále brutálně zasypávána dobře mířenými střelami do „krku“.
Pride of Destiny se ze všech sil snažila zasadit co největší škody Eroganovi za již zmíněné silné podpory Careless, i když její eventuelní výbuch by byl v takové blízkosti hrozbou i pro jejich lodě. Když v tom…

Síla mu naznačila blížící se nebezpečí, a tak se zapřel. Můstek sebou trhnul a zakolísalo osvětlení i přístroje. Většina posádky ztratila rovnováhu. Až na něj a na Alger. Využila ztráty rovnováhy osádky můstku a bez jakéhokoliv varování vyrazila v zběsilém tanci složeném z elegantních a přesně cílených úderů mečem. O vteřinu později, než se pohla Alger, byl v pohybu i on. Než stačila zabít čtvrtého člena jeho posádky, zastavil její útok svou čepelí. Její reakce byla bleskurychlá, a tak musel vykrýt její útok, vedený druhou čepelí.
Následoval smrtelný tanec laserových meč, ve kterém jediná chyba mohla způsobit smrt.
Čerpal energii ze Síly, stejně tak jako Alger, která ale čerpala z temnoty a svého vzteku. Furt nemohl uvěřit, jak se z milé dívky stala takhle zahořklá bytost. A cítil lítost ze všeho, čím prošla. A za to, že jí nedokázal zachránit.
Raději zahnal tyhle pocity a věnoval veškeré své myšlenky boji a využil toho, kvůli čemu mu říkají mistr. V sále se objevily jeho iluzorní kopie a souboj se stal zběsilejším.
Nikdo z můstku Pride of Destiny nemohl vidět, co se stalo jejich lodi. Piloti venku však mohli, a pokud něco, tak nevěděli zcela přesně, co se stalo. Erogan vystřelil „něco“ po Pride of Destiny. Teď v trupu zela díra mířící do těžiště lodi a… to bylo vše. Žádná exploze, žádný dalekosáhlejší dopad, než bleskový výpadek energie.

Mezi tím si  Magri’hal – Dathomirská čarodějka, naložila sežehnutou hlavu kapitána lodi do modulu a zahalena Silou probíhala chodby Indefatigable a zanechávala za sebou jen popadaná těla v bílých brněních. V hlavě si stále pamatovala manuál k tomu částicovému generátoru, co mají ve strojovně…

Jessie právě naťukával do zakrvácených terminálů příkazy a obcházel bezpečnostní protokoly a další omezení. Využíval k tomu ruce kapitána a jeho oči. Vstup zabarikádoval, takže měl nějaký čas, než se k němu dostanou.

Na můstku Pride of Destiny bylo víc mrtvol, než by se dalo spočítat na prstech patnáctiprsťáka Boba a boj ještě neskončil. Ať se snažil, jakkoli, iluze na ní neplatily. A pokud je neprokoukla hned, krájela je jak oloupané banány.
Moc dobře znala jeho techniku iluzí. Když byla jeho padawanem, naučil jí, jak se této technice bránit. A tak ho ani nepřekvapilo, že se jí teď dokázala tak výborně bránit. Její běsnící zlověstná vytrvalost by ho nakonec udolala. Nezbylo mu nic jiného, než si udělat víc prostoru. Odmrštil ji do kouta můstku a koutkem oka zahlédl, co se dělo venku. To ne… pomyslel si.
Motory Careless začaly žhnout a bylo mu jasné, že se chystá do hyperprostorového skoku. Loď sebou škubla… Poškozený krk lodi a můstek uzamknutý tažnými paprsky nevydržel a z Careless se prostě odlomil, zatímco zbytek lodi zmizel kdesi v hyperprostoru…

Algernnon se začala šíleně smát. Indefatigable neznámo proč nestřílela, ale Forceless-one a Fearless-one z ní každým okamžikem ukusovaly větší a větší kusy.
Ještě před několika dny si myslel, nebo spíš doufal, že dokáže Alger přivést na světlo. Její běsnění, a její činy z nedávna a teď, ho přesvědčovaly, že se mu to nepodaří.
Rostl v něm hněv. Vůči němu samotnému. Za své selhání. I vůči ní. Že svými činy spáchala tolik zla.
Cítil smrt tisíců svých vojáků. Zbytečnou smrt. Cítil mnohé emoce.  Strach a zoufalství ze smrti. Čirou oddanost a čekání na neodvratnou zkázu. A další a další pocity tisíců jedinců.
Nechal v sobě proudit hněv, ale do té míry aby nepropadl temnotě a vyrazil proti ní. Jejich čepele se znovu střetly a souboj pokračoval ještě zběsileji než předtím. Pro jedince bez Síly by celý souboj trval jen několik vteřin. Pro ně dva jakoby trval tisíce let.
Nakonec je vyčerpal natolik, že proti sobě stanuli několik metrů od sebe, oba vysíleni.

Unaveně oddechovali. Byli posledními přeživšími na můstku. Její oči se usmály a připravila se k bleskovému výpadu. Z jejího komlinku se však na poslední chvíli ozval chroustavý zvuk. Zarazila se. Lodí to trhlo. Deaktivovala meč a vyslala proti němu proud blesků.
Čepel meče zadržela tento útok, byl oddán Síle a připraven na její další útok. Ale její další bleskurychlá reakce ho velmi překvapila. Vyskočila do modulu nad ní a zavřela za sebou. Vesmírná Síla jakoby na něj křičela, co jí hlasivky stačily.
Nebezpečí!!!!!!!!
Rozhlédl se po můstku plném mrtvol, svých vojáků. Varování Síly ho nutilo, aby jednal okamžitě a nelitoval tolika mrtvých. Pohled nakonec našel, co hledal. Jeho přilba ležela nedaleko u nohou mrtvého kapitána Rokena. Skočil po ní. Modul, ve kterém zmizela Alger, se uvolnil. Tornádo, které způsobil podtlak, ho vysálo i se zbytkem mrtvé posádky ven do vesmírné prázdnoty…
O necelých třicet vteřin později implodovala v útrobách Pride of Destiny implozní puma a zmačkala Acclamator do úhledné koule o poloměru sto osmdesát metrů.

Sagwen Aisling

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 316
  • Where should i put myself in use?
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #33 on: 12. Mar 2013, 20:08 »
OSOBNÍ DENÍK KAPITÁNA WYRRGULHUKA

Místo: Domovská planeta Atalay
Datun a čas: 11 po endoru

Ukročil stranou, zvedl ruce a vedl podél těla rychlý sek nahoru. Světelný meč mu bzučel v rukou, v klidu a spojen se Silou. Proudí ním energie, která v mžiku odplavuje, únavu, způsobenou dlouhým cvičením.
Ale unava se nakonec dostaví. Deaktivuje meč. Sedne si a spustí další Woaův záznam osobního deníku.
Tuhle pasáž neslyšel poprvé. I teď ve něm vzbuzuje neblahé pocity. 
Woa byl jeho mistr a přítel. Pokaždé, když si vpomněl, čím vším je provedl, že své poslední minuty, přožil, jako skutečný hrdina a mistr. Obětoval svůj život aby je zachránil.

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE
Místo: Ložnice Algernon de bray -
Datun a čas: Někdy a někde během Klonových válek

Přetlak na můstku způsobil, že ho to vysálo daleko do vesmíru. Při průletu protrhnutým pláštěm trupu jeho vlajkové lodi. se praštil do zad a do hlavy. Byl smířen s tím co přijde, náraz poškodil dýchací systém jeho zbroje, a komunikační zařízení v přilbě. Byl nechán svému osudu udusit se a umrznout ve vesmíru aniž by ho kdokoliv mohl zachránit.
Smířen se svým osudem plachtil vesmírnou prázdnotou a pozoroval poslední okamžik jeho lodi před zničujícím výbuchem… I když byl daleko, cítil na své zbroji žár, vybuchujících plynů.
Pak jeho mysl začala pomalu ochabovat nedostatkem kyslíku, a tak se ponořil do klidu přicházející smrti.





…TMA…
… SĚTLO …

Stál na na velké louce, na planetě kterou velmi dobře znal. Vítr mu pročesával vlasy.
Za jeho zády stáli jeho žáci. Velký Wookiee, Lordian, dva lidé, muž a žena a malí sulustan.
Společně stáli tváří tvář hrozbě která se na ně snášela.
Oblouhou se k nim blížila skupina  imperiálních lodí .
 Věděl že je našli.

… SĚTLO …
…TMA…



Byl to trochu šok, když se probudil.
Matně si vzpomínal co bylo to poslední co viděl … Vzdalující se trupy lodi plivající po sobě smrtelné dávky laserů? …
Nedostatek vzduchu? …
… TMU? …
Šokovala ho i místnost ve které se probudil …
Šokovalo ho, že byl přivázán na lůžku v potemnělém prostoru.
Největší šok pro něj byl, že pak přišla Algernon de Bray jeho první padawan.
Zprvu se chovala mírumilovně
… Ale její vztek se začal stupňovat, a vyčítala mu vše co se jí v životě stalo. Vinila ho za všechny příkoří, kterými prošla, …
Ani nevěřil tomu co se z ní stalo.
Byla to vůbec ona?



…TMA…
… SĚTLO … 

By to chaos.
S mladičkou Alger utíkali přes střechy starých domů.. V „patách“ se  jim  se na swoopech hnal Beleniho swoop gang.
Nějakým způsobem ti gangstři přišli na to kdo jsou.
 Bud byli s Alger neopatrní, což Woa pokládal za nemožné. A nebo je někdo prodal. Ale na tohle uvažování bylo času dost, až se dostanou do bezpečí.
Kdyby byl sám, možná by jim utekl. Ale měl zodpovědnost za svého padawana.
Po úmorném přeskakování, vikýřů a různé vzduchotechniky se dostali na střechy jakéhosi továrního komplexu, a našli několik vteřin na odpočinek.
Podařilo se jim Gang setřást … Ale i tak Woa cítli, že jim byl stále v patách, že pročesávají okolí.
Pak z ničeho nic jim pod nohama explodoval kus střechy výrobní haly. Alger stratila rovnováhu a její tělo padalo do hlubiny. On se v poslední chvíli chytil okraje, a druhou rukou zachytil ruku Algernon.   
Dívka byla strachy bez sebe. Vší silou se držela ruky svého mistra.
 „Držte mne prosím já nechci spadnout!!!“
Jenže Síla jim ten den nebyla nakloněna. Střecha znovu vybuchla. Do těla se mu zakousla sprška horkých šrapnelů.
Bolestí povolil sevření její ruky.   
Dívka padala do temných hlubin se srdcervoucím řevem „Mistře né  … POMÓÓÓC!!!!“

… SĚTLO …
…TMA…

 


Připadal si jak loutka, nebo spíše neživá hračka. Cítil, že jeho tělem zase proudí velké množství sedativ, nebo omamných látek, které jeho mysl posílali do dálek, bludů, halucinací a fantazírování.
Už si ani nepamatoval, jak dlouho tam je.
Během chvil, kdy jeho těle nebylo nadopované, vždy přicházela. Vybíjela si svůj vztek a i touhu, na jeho mysli, i na jeho těle.
Byli chvíle kdy si skoro nepamatoval, kdo je. A tak se často se uchyloval k vesmírné Síle. Aby mu pomohla tělo vyčistit, od těch sajrajtů. Ale množství bylo větší než jeho vůle a výcvik dokázali zpracovat.
A tak se pokusil, uzavřít svou příčetnou mysl do skulinky svého vědomí hluboko uvnitř sebe sama, kam nic nemohlo proniknout. To aby se z toho všeho nezbláznil.




…TMA…
… SĚTLO …

Prostě tu najednou bylo. Pozvolna, si uvědomovalo,  že existuje a že myslí.
Bylo v malém stísněném tmavém prostoru, vyplněném nějakou tekutinou.
Jenže nemělo žádné zkušenosti, tak ve své mysli, ani tyto pojmy nedokázalo definovat. Prostě bylo v teple, jediné vjemy,  které k tomu přicházeli, byly vzdálené zvuky zdeformované tekutinou.
Cítilo, že není samo.
 Že je duševně spjato s někým, kdo to utěšoval, a povzbuzoval.
Když zvenčí přišel nepříjemný zvuk nebo nepříjemný pohyb, vždy tu byla ta mysl, a utěšovala to. Cítilo, že se k ní může natáhnou, cítilo, že jí věří.
Jenže teplo a klid netrvalo věčně. Prostor, kolem se začal, zmenšovat, mysl, která to chránila a utěšovala cítila, bolest… strašnou bolest.
Která se přenášela i na to.
Bolest se zdála nekonečná. Vše kolem svíralo, a dusilo.
Po nekonečném trápení  bolest ustala.
Ale přišli jiné pocity a vjemi, které to děsili … Byla tomu zima.
Tma se změnila, ve světlo, které bolelo.
Pár chvil nemohlo dýchat, což hodně  děsilo.  Vzedmul se v tom vztek …  zařvalo a samotné bylo překvapeno že tohoto zvuku bylo schopno. S prvním zvukem přišel i lahodný nádech.
A tak se rozeřvalo  víc … 
 

… SĚTLO …
…TMA…




Byl připoután v sedě. Tak pěvně že se zas na nic se nezmohl. Tělo ho neskutečně bolelo, ani nevěděl jak dlouho byl v téhle poloze.
Tohle všechno si my způsobil ty.“ Zařvala na něj!!!“
A uhodila ho do tváře.
„ Nechal si mě tam! Nehledal si mě!“ 
Zaryla nehty pravé ruky do jeho břišních svalů.
Ze sedativ stále kolující v jeho tele nebyl ani schopen cokoliv říct.
„ Ani nevíš co vše sem pak musela udělat abych přežila!!!“
Byla mu víc a víc odporná.
Ani nevěděl odkud přišla další rána do obličeje.




…TMA…
… SĚTLO …

„Mami néééééé!!!“ oči ho pálili od slaných slz. I když se hrozně moc bál vyběhl z úkrytu, kde se poslední hodinu schovával. A  ochranitesky se vrhl, na zkrvavené tělo své maminky.
Nedbal, že ti zlí lidé, co mamince ubližujou stále stojí kolem ní.
Někdo ho popadl za vlasy a uhodil do obličeje. 
 
… SĚTLO …
…TMA…



Když se zase probudil ani nevěděl po kolikáté to bylo. Překvapilo ho že byl sám. Spoután v jakési krkolomné pozici. Ale i tak měl „čas“ smysluplně na chvíli uvažovat.
Mnohokrát v minulosti, si vyčítal, že jí tenkrát nedokázal, zachránit. Ale nikdy nečekal, že se z ní stane tohle. Její rozvážná klidná duše, jako by teď už neexistovala.
Vše co v ní bylo dobré, zmizelo, a nahradilo jí šílenství. 
Schizofrenická osobnost a ukrutná zloba. Která ve veškeré její podstatě a zuřivosti byla namířená přímo na něj. Chvílema nechápal, proč ho tak ukrutně nenávidí.
At se snažil sebevíc, jí vysvětlit během jejích mučení, že jí tam nenechal, že jí urputně hledal. Jako by ho neslyšela. 



…TMA…
… SĚTLO …

Uvědomoval si vše kolem sebe. Mysli jiných bytostí za  transparoocelovímy zdmi. Které byli ve stejném stavu jako byl on.
 Tělo měl zcela nehybné. Jakoby v komatu. Nemučili ho, ale udržovali ho v neustálé „hybernci“. Uvědomoval si celu, ve které byl uvězněn. Uvědomoval si své nehybné, jakoby zmražené tělo. 
Uvědomoval si jak čas plyne, a tak mu připadalo že takhle leží už celou věčnost.
Za zdmi své cely vnímal rozruch. Vzplála v něm naděje.
Když se dveře otevřeli. Nějak cítil, že ho přišli vysvobodit.

… SĚTLO …
…TMA…




I když si to nechtěl, přiznat, ve skrytu duše, věděl, že je ztracená. Záchrana její duše nebude možná.
Její stavy nálad se střídali jako roční období …
„ Miluji tě! Vždycky jsem tě milovala!“
Lísala se k němu a svými rty líbala jeho mužnou hruď.
Odporem se snažil jí vymanit, ale pouta mu to nedovolila.
„Jsi je můj!“




…TMA…
… SĚTLO …

Jeho šermířský postoj byl takřka lety praxe dokonalí.
Svůj vlastní světelný meč svíral ledabyle v pravé ruce.
Jeho oponent velký wookie, který v ruce svíral, zeleně zářící světelný meč. Hodnotil své šance.
Na obrově postoji bylo vidět, že velký chlupatý tvor má zkušenosti s bojem s chladnými zbraněmi. Ale boj se světelným mečem to je něco jiného.
Wookiee nevydržel čekat a zaútočil.
Vykryl jeho útok na hlavu. Obtočil se kolem chlupatého obra,  hmátl po vesmírné Síle, a tvora odmrštil, několik metrů dozadu….   

… SĚTLO …
…TMA…




Nepamatoval si jak dlouho ho měla ve své moci.
Nedokázal, spočítat dny ani týdny či dokonce měsíce, jak dlouho ho věznila.  Vize, sny a realita se pro něj stali jen sled nekonečných a chaotických obrazů bez logiky.
Ztrácel snad i o on duši a rozum.? 




…TMA…
… SĚTLO …

Stál na střeše jedné z vysokých budov. Horizont vyplňoval nepřetržitý ruch města. Díval se do dálky. Jeho mysl byla zaslepena mnoha pocity. Od spalujícího vzteku, až po srdcervoucí smutek. Věděl že nemůže nic udělat.
Vzpomínal na všechn,y které znal. Všechny, které už nikdy neuvidí.
Na mrtvé děti i dospělé.
Věděl, že pohled na hořící chrám jediů,  mu navždy zůstane bolestivě v srdci   

… SĚTLO …
…TMA…




Ani si nedokázal vzpomenout, co vše mu provedla.
Čím vším jeho tělo prošlo, jen aby ukojila své nálady, chtíče i zuřivost. Matně si vybavoval waterboarding, zapichování jehel pod nehty, a mučení zaměřené na místa které muži používají k lásce. Elektrické šoky,  další a další bolestivé procedury, které měli zbavit jeho mysl příčetnosti. Čas od času dokonce přicházela aby na něm ukojila své sexuální chtíče a potřeby.
Nedokázal si v duchu říct co z toho mu bylo odpornější.   




…TMA…
… SĚTLO …

Skupina nesourodých bytostí postávala v tmavé místnosti.
Pozorovali dva wookiee jak se sklání nad podívným zařízením.
Několik měsíců jim trvalo, než dali dohromady veškeré části stroje.
Mladší wookiee oblečení ve vestě převzal  poslední kus zařízení od staršího wookiee v masce. A namontoval ho na své místo. Zařízení ožilo. Sklíčka, destičky , a krystalové pláty uvnitř prazvláštní krychle se rozsvítili, a přesouvali se na různá místa. Poté mladší wookiee do zařízení vložil starodávnou krychli, která spustila další rej krystalů. Když se vše ustálilo, po několika vteřinách se nad krychlí zhmotnil hologram nějakého humanoida.

… SĚTLO …
…TMA…



Dost často vysílal svou mysl pomocí Síly do éteru s prosbou o pomoc. V duchu volal své jediské i nejediské přátele o pomoc.
Netušil, jestli ho někdo slyší, a vůbec netušil, jestli někdo ví, že je stále na živu.
 Ale stále pln naděje znovu a znovu volal o pomoc.



…TMA…
… SĚTLO …

I když byl ponořen  do vesmírné Síly, jeho tělo cítilo únavu. Souboj trval už dlouho. On a jeho sok byli z posledních co stáli na nohou.
Černooděnec ze kterého cítil, krutou temnou stranu Síly, zautočil sekem na jeho rameno. Ukročil, včas zvedl svou zbraň a čepel zarazila útok.
Zapřel se a odstrčil soka.
Oba odskočili a byli od sebe necelý metr. Nemělo cenu souboj dál prodlužovat. Cítil že konec souboje se rychle blíží. Oba se na sebe vrhli, se vší vervou.
Rychlé útoky střídali obrané pozice, a naopak.
Pak ucítil záchvěv v Síle. Nechal se jí vést.
Bodl.
Ucítil, že čepel jeho meče se propálila masem jeho soka.
Na pár vteřin pocítil úlevu, že vyhrál.
Úlevu ale  vyhnala silná palčivá bolest v jeho břiše, a vědomí přicházející smrti.   
Ale nebyl sám …
On i jeho sok padli na kolena ve smrtelném obětí…

… SĚTLO …
…TMA…




Přemýšlel co by se své životě udělal jinak, aby Alger nebyla taková jaká dnes.
Nešel by na misi kterou mu rada přidělila?
Byl by během mise opatrnější?
Nepřestal by Alger hleda?
At mu na jeho těle způsobila sebevětší bolest nikdy nebyla tak velká jako jeho mučivé myšlenky, že mohl udělat něco jiného.
Ale at vymyslel sebevíc scénářů, vždy uvnitř duše věděl, že toto vše bylo předurčeno pro události co měli nastat.  A o to víc ho toto vědomí užíralo a mučilo na duši.



…TMA…
… SĚTLO …

Vypadalo to jakoby atmosféra hořela.
Ten dojem zpusobil, hořící Hvězdný destruktor. Gravitace planety,uchopila vesmírný kolos a stahovala ho do své náruče. Posádka lodi,nemohla odvrátit kolizi s povrchm platety, a tak spíše se štěstím se jí podařilo natočit břicho lodi horizontálně.
Bitevní kolos se po pár krátkých minutách zahrizl do povrchu planety.   

… SĚTLO …
…TMA…




Dost často se v jeho vizích nebo snech, ani nevěděl jak tomu má říkat. Promítaly momenty kdy ho někdo přišel zachránit. Scénáře záchrany byli pokaždé jiné, a dokonce dost často tváře zachránců byli rozmazané.  Díky drogám a sedativům, nevěděl co je realita a co sen.
Spousta jeho snů  o záchraně způsobila, že jeho mysl se naplnila  úlevou. Ta dost často opadla, když se probudil, do mučivých momentů, kdy si jeho bývalá padawan vybíjela své frustrace na jeho těle.


…TMA…
… SĚTLO …

Její smrt ho neskonale zasáhla, držel jí ve své náruči. A hladil jí po rezatých vlasech. Neznal jí tak moc jak si v tuhle chvíli přál, ale i tak ho její smrt neskonale zasáhla. 
Něžně položil její tělo na studenou zem. Uchopil svůj světelný meč. Věděl, ze svých vizí, že není možnost útěku, toho co mělo přijít se nebál.
 Věděl že tato oběť ostatním zachrání život.

… SĚTLO …
…TMA…




Když se probudil. Skláněla se nad ním chlupatá tvář, matně se vybavoval kdo to je. Ale nejak věděl že je po všem. Jeho tělo ho nekřičelo mučivou bolestí protože nebilo spoutané. Mohl se volně hejbat. I když ho sebemenší pohyb bolel užíval si pocit volnosti.
Několika měsíční „atmosféra“ temné Síly, nenávisti a vzteku byla ta tam. Cítil, že  svět kolem něj je naplnen přátelstvím, klidem a obavou jeho zdraví.
Zavřel oči a po několika měsící konečně v klidu usnul…

...
... …TMA … TMA ...
“He, who makes a beast out of himself, gets rid of the pain of being a man.” Samuel Johnson


Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #34 on: 03. May 2013, 18:23 »
Rozlámaná a celá od zrzavých chlupů se potloukala bosá kuchyňkou a dělala si trojité kakao. Od podlahy ji lehce záblo. Hlava jí třeštila a ze včerejší párty si pamatovala jen útržky, které, ať už je skládala jakkoliv za sebe, tvořily změť epizodek, které by s klidem vyhrály soutěž „Kreténi roku“. Století.
Champie se opil jako první a ona mu věrně sekundovala. Poté se dostavilo žonglování s dětmi, pogování a zjišťování pohlaví školníka.
Než se shodli na tom, že je to spekulativní, tak dorazil a zavelel děckám do postele.
Když odešli caparti, někdo (nebyla si jistá, jestli to nebyla ona) vykřikl, jestli nemá někdo tašku plnou hulení. Po chvíli váhání se ozval, jak jinak, Champie, který sice neměl tašku, ale věděl o Rahmově zahrádce, kde by se snad něco najít dalo. Okamžitě po zkušební sklizni rozpálili vodnici o třech šlaufech a kotli plném ještě mokré trávy (ve skutečnosti to byly kopřivy, ale študáci nejedné univerzity by jim za to urvali ruce, protože by nepoznali rozdíl). Asi za dvacet minut si začali hrát na sarančata a udělali koordinovaně bujarý nájezd do špajzu s úmyslem ukojit své chutě. Naneštěstí se všichni usmysleli, že sušenky, co dostal Champie jako bonus k nákupu těžařských droidů, budou tou nejlepší volbou, čím si nacpat pusu. O poslední kousek se strhla epická bitva, kterou vyhrála droboučká Mia, zatímco Champie žvejkal za trest Jessice rukáv, protože mu nečestně podstrčila nejzelenější brokolici, kterou našla. A on ji snědl, takže si teď potřeboval spravit chuť.
„Vždyť víš, že po zelenině bleju,“ osočil ji se slzami na krajíčku, rušen jen Miininým funěním, jak se (úspěšně) pokoušela nacpat si celou (poslední) čokoládovou (nejlepší) sušenku do pusy. „To přepiješ,“ vrazila mu do pacek Joyce lahev chrobákovice.
Pak dostala s Champiem chuť na něco výživného a začali prolézat tunely ve spodní části základny s úmyslem vyšťourat nějaké ty brouky ke svačině. Nebo aspoň krtka. Jejich řádění odnesla jedna dvaceticentimetrová stonožka, která ovšem ze začátku v boji se dvěma ožraly jasně vítězila a podařilo se jí oba pokousat. Když oni konečně pokousali ji, zjistili, že svačina pravděpodobně byla decentně jedovatá, ale ty halucinace stály za to.
Následné svíjení se na zemi a chytání chlupatých a dojení fialových slonů bylo jakousi třešničkou na dortu.
Tohle byl její první den v novém Chrámu. Naštěstí následující tři byly už klidnějšího ražení. Pokud by to shrnula, tak s kakaem v ruce se šla podívat na první z nejprvnějších přednášek, kterou si pro sebe ukořistil Champie, ještě zničená párty usla na lavici a vnímat začala až na orientační testík. Neubránila nostalgickým vzpomínkým. Pak si zalezla do svého pokoje a odpočívala. Navečer, stejně jako zbylé dny, zašla za Lempixem, který se měl stát na dlouhou dobu jejím lékařem.

Dnes však měla něco jiného na práci.
Den Života. Wookieeský svátek, slavící se každé tři roky a který je doprovázen ozdobenými stromky, cukrátkama, ohňostroji a pohodou v rodinném kruhu, ji tehdy před těmi čtrnácti lety doslova učaroval.
Pamatovala si na své první „Vánoce“, jak se jim v Chlouppkově rodině odnepaměti říkalo. Tolik dobrého jídla, kolik ho jako šlusák z Nar Shaddaa ani nikdy neviděla a dokonce si mohla vzít(!). Pak dostala čtyři dárky, což bylo o čtyři dárky víc, než kdy dostala. Prostě pro ní, jako pro maličkou holčičku to byla pohádka.
Od těch dob, co byla v Řádu, je začala slavit každý rok. Už jen proto, že se s Chlouppkem a ostatními nemohla takřka vůbec, tak to pro ní moc znamenalo. Tajně si přála, aby se dnes Chlouppek objevil…

Ale teď měla ještě spoustu práce.
V největším hrnci, co v kuchyni našla, začala dělat Hoth čokoládu, což bylo vlastně kakao, ale výjimečné chutí tím, že bylo oproti normálnímu z Tantauího mléka se špetkou různého koření. Do čistého koše na prádlo vysypala pytel cukrovinek, mezi nimiž nemohly chybět Wookiee-ookiees, ani Champieho nejoblíbenější Berušenky (není těžké uhádnout proč).

Oblékla na sebe svůj vánočně červený úbor a v doprovodu dvou droidů, kteří za ní táhli dobroty, co připravila, se vydala na svou tour de Enklava.

Ještě jeden zvyk by bylo hezké si popsat. Jelikož je tento svátek vlastně oslavou koloběhu života, měl odjakživa podporovat vznik života nového. Proto se během těchto oslav na strategicky vybraných místech věšely svazky květiny zvané Jezuska. Jezuska je líbivá květina s červenými okvětními lístky s modrými okraji. Pyl a vůně této květiny burcují tělo k tvorbě serotininu a endorfinu a působí silně afrodiziakálně, což pro potřeby svátku bylo jedině dobře.
Pod Jezuskou se klasicky rozdávaly polibky. Častým jevem bylo to, že se pod ní našli životní partneři (možná proto, že ve wookieeské společnosti neexistuje nic jako rozvod).

Jelikož nebylo ani šest hodin ráno, když vstala, byl v Enklávě klid. Ale věděla, že se budou všichni pomalu probouzet. Vyzbrojena droidy a jediným svazečkem Jezusky, který se jí podařilo mimo Kashyyyk sehnat, zamířila k jednomu z pokojů.

Po včerajšom tréningu a meditácii som bola rada, že som sa navečerala v jedálni a šla do svojej izbičky dať si sprchu a spať. Snívalo sa mi znova o mojej bývalej majstryni a hustej mokrej džungli. Keď som počula klopanie na dvere mojej izby, strhla som sa zo spánku a uvedomila si, že sa mi to všetko zase len snívalo. S úľavou som si vydýchla.
„Kto je tam?“, zvolala som, kým som si obula papučky a dokráčala k dverám.
„Já,“ odpověděla sladce a už v ruce držela hrnek plný dobroučké tekutiny, z které se ještě líně kouřilo.
Otvorila som dvere a zostala som nechápavo pozerať. „Asi došlo k omylu... ja... narodeniny mám až o pol roka.“
„Narozeniny možná, ale Vánoše jsou dnes!“ vrazila ji bez možnosti odporu hrnek do packy a k tomu ještě hrst cukrátek. „Vesele Vánoce, Sa-…-gwen.“ Snad si ta rozespala Miraluka „nevšimne“, že si nemohla vzpomenout na její jméno.
Stále som bola niekde medzi spánkom a bdením, ale horúca šálka v dlaniach ma okamžite uistila, že sa mi nesníva. V rýchlosti som ju odložila a nechápavo krútila hlavou. „Vianoce?“
Že by pila? Hneď takto z rána?..
„Jojo, oslavy života. Slaví se to na Kashyyyku. Je to sice takové improvizované, ale aspoň něco. Napij še. Je to dobrota.“
Nazrela som do pohárika a nasala vôňu. Zdalo sa mi, že je všetko v poriadku a tak som si upila.
„A čo to je za sviatok?“, spýtala som sa po ďalších dvoch dúškoch chutného nápoja.
„Takový, během kterého še sejde celá rodina, přátelé a známí. Pije se, jí se. Dárky se dávají. A pod Jezuskou polibky rozdávají.“ Ukázala na květinu a v očích ji plálo.
Uvedomila som si, že si budem ešte dlho zvykať na špeciálny sposob mluvy slečny Karnis, ale pokrčila som nad tým len ramenami. „To znie dobre. Možem sa pridať?“
„Jop, zavři oči,“ zvedla nad hlavu Jezusku a políbila Sagwen.
Zostala som stáť medzi dverami ako socha s otvorenými ústami, zatiaľ čo slečna Karnis s úsmevom odišla k dalším dverám so šálkou toho chutného horúceho „niečoho“. Cítia som ako ma oblieva horko a zrýchlený tep mi vháňal do líc tú najčistejšiu červenú, takže som svietila ako maják. Pomaly som sa rozhýbala a zavrela za sebou dvere. Ďalšie oslavy? To znamenalo, že majster bude chciet zase alkoholovať. Ale.. po návšteve slečny Karnis mám chuť na panáka tiež.

Čokoláda s Joyce!!!


Její další zastávkou byl Nubian, kde tak na tisíc procent najde Miu.
A taky našla. Mírně rozespalou, v čemsi co vzdáleně připomínalo lehký župan, jehož cípy si na hrudi přidržovala rukou. „Bré ráno.“ Zazívala mechanička a promnula si volnou rukou oči.
Vypadala roztomile. Jess se pousmála a doufala, že to přes jizvy nebude vypadat, jakoby ji chtěla sníst.
„Bré ráno i tobě. Něco jsem ti přinesla,“ lehce ji sklouzly z dásní umělé zuby, a bleskem je dala zpět na místo. I když to bude nepříjemné jak debil, tak se těšila, až ji ty zuby znovu narostou. Otočila se k jednomu z droidů a nechala si naplnit velký hrnek teplým nápojem a opatrně jej Mie podala. „Veselé Vánoce, Mio.“
Mia překvapením ani nestihla zaprotestovat, takže si hrníček automaticky přebrala, aniž by se zeptala, co v něm je. „Veselé co?“ vypadlo z ní nechápavě.
„Vánocše. Svátek oslavující život a tak,“ zagestikulovala rukama jako to dělával Champie, až málem vyrazila ospalé Mie hrnek. „Bohužel nebyl čaš se na to pořádně připravit a při párty jsme vypili všechen vaječňák, tak jsem udělala skromnější verzi.“ Řekla až omluvně a vzala od droida několik cukrátek a nabídla je děvčeti.
„Jo, tak dě-děkuju.“ Zakoktala se Mia a snažila se to všechno beze ztrát pobrat. „A Veselé to, Vánoce.“ Pousmála se stále ještě zmateně.
„A ještě jedna věš,“ zvedla Jezusku nad hlavu. „Vánošní polibek.“
„Cože?!“ vyděsila se Mia a uvědomila si, že s tolika věcmi v náruči, hrnkem a přidržováním županu vlastně nemá ani jednu volnou ruku, kterou by přítulnou osobu mohla zastavit.
Vlepila ji hudlana, takového, který k Vánocům patří a maličká ani moc neprotestovala. Jo jo, copak hudlan, ale jezuska!
Jessica asi měla jinou představu o významu slov „ani moc“, protože Mia by protestovala, kdyby mohla. Jenže to se v sošném stavu špatně dělá, navíc s cizími ústy na rtech. Přitiskla si župan blíž k tělu a doufala, že se někde zpoza šutru nevyloupne Jeff, protože by si z ní dělal srandu až do… no až do příštích Vánoc.
Když jí vrátila možnost samostatně dýchat, jen se usmála, nechala ji tam ještě nějaká cukrátka navíc a za pobrukování začala hopkat zas o člověka dál.

Takhle obešla postupně každého, každého obdarovala Hoth čokoládou, cukrátky (bez Berušenek) a každému věnovala Vánoční polibek. U Lempixe si sice nebyla jistá, kam přesně, ale nakonec zvládla i jeho.
Jako posledního ze všech si vybrala Champieho. Wookiee, se kterým Den Života slavila jen jednou a lovil z ní poté tři oštěpy. Od té doby Vánoce prachsprostě ignoroval.

„Veselé Vánoce, Champie!“
Když se ode dveří mého hyperluxusního apartmá ozval zvonek, začal jsem trochu zmatkovat.
Poslední půlhodinu jsem se totiž věnoval vyloženě podvratné činnosti, ve které mi pomáhal jeden z těžebních droidů. Snaha trochu si zkrášlit pokoj mě holt dovedla k poněkud výstřednímu řešení.
Bleskově jsem droida vypnul, zavřel do skříně a zamknul, abych se mohl plně věnovat osobě, která po mně zjevně touží. Za nyní otevřenými dveřmi stála Jess v tom nejdebilnějším oblečku, co měla (a že to bylo co říct), a s ní dva mechaničtí pomocníčci.
Něco mi říkalo, že vím, co bude následovat, ale pro jistotu jsem si na její zvolání počkal a ani mě nenapadlo bleskově zavřít dveře a předstírat, že nejsem doma.
[„Už zase?“] zamručel jsem rezignovaně. Nesnáším Vánoce.
„Jo,“ řekla nekompromisně a vrazila mu do packy ten největší hrnek s Hoth čokoládou. „Mám pro tebe i Berušenky.“ Byla to trochu podpásovka, ale věděla, že pro ně by ji půjčil i své boty.

A jejda, tak to už jde do tuhého.
[„No dobře,“] rezignoval jsem a přiznávám, že mě na chvilku napadlo, jestli už není na čase můj vztah k tomu svátku trochu přehodnotit. Co si budeme povídat, on za to, že ho nesnáším, přímo nemohl.
[„Který z vás je R2-Dolf, ať vím, komu dát mrkev?“] zeptal jsem se směrem ke droidům a po otočce se vydal ke stolu, v jehož suplíku jsem měl aspoň panáka pro jejich šéfovou. A nezbývalo mi než doufat, že si tyhlety rozšířené tradice pamatuju správně.
Převzala panáka a ťuknutí následovalo kopnutí jeho obsahu do chřtánu. Oba dva pak vydali zvuk jako Bantha v říjí a dolili obsah.
„Víš, co bude ještě následovat, vid?“
Upřímně řečeno jsem si nebyl jistý a nebyl důvod to skrývat.
[„Ne tak úplně. Půjdeme chytat střízlíka, uvazovat ho ke klacku a utancovat k smrti?“] To byla asi nějaká jiný tradice, ale zároveň jediná, kterou jsem si vybavil do detailů.
A mrkev jsem samozřejmě nenašel. Prostě tragický rozjezd večera.

Ukázala mu Jezusku a naznačila, aby jim ji zvedl nad hlavu, páč jí by to šlo ztěžka.
Já s tím problém neměl, jediným zádrhelem se ukázala být výška místnosti. Vyšlo to tak akorát.
A tak jsem tam stál s divnou kytkou v ruce a nepřítomným výrazem ve tváři, protože jsem už úspěšně zapomněl, co že to roští vlastně představuje.
Byl lepší, než homunkulus, a tak mu stačilo jen naznačit, on sehnul hlavu a Jess mu věnovala nejhezčí a nejupřímnější polibek, jakého byla schopná.

Pak mi samozřejmě došlo, co se to chystá, a taky mi bylo jasné, že odpor je marný, takže jsem spolupracoval, ať je to rychle za mnou.
Současně s tím se mi v hlavě spustil menší přepočet, kdy jsem se snažil statisticky vyjádřit počet Dnů života, které pro mě dopadly dobře. Vzpomněl jsem si na jeden, kdy jsme shodou okolností s Jessicou byli přímo na Kashyyyku po pro ni ne úplně veselém pohřbu a kdy jsem se po dlouhé době ožral tak totálně na krupici, že jsem si poprvé v životě zažil totální okno.
Ale počet těch naprosto příšerných byl mnohem vyšší. I v těch často figuroval Kashyyyk, ale i další místa, kde se mě Jess snažila donutit k uctívání svátku, který mi příliš neříkal. Občas vypustit, zarelaxovat, něco dobrého sníst a pak se v debilních hadrech producírovat po lese, to mi nevadilo. Ale když toho začalo být víc a přidaly se nehody typu zapálených chlupů na zádech, zřícený transportér ve Rwookrrorro nebo ta vtipná scénka s veleváženým troubou Snoovou, to už jsem prostě došel k závěru, že Vánoce mají něco proti mně a že bude lepší držet se od nich dál.
Nebýt Jess, dařilo by se mi to skvěle.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Simbacca

  • Kapitán
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 6486
  • The Progeny
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #35 on: 04. Jun 2013, 18:45 »
Od Vánoc uběhly dva měsíce a ty dvě se stále nemohly vystát. Mezi studenty i ostatními učiteli kolovaly drby, co za tím mohlo stát, ale jen Neva měl koule na to, aby se jednou Joyce zeptal. Místo odpovědi dostal takovou dávku feromonů, že pak dvě hodiny blil, takže bylo jasné, že tudy informace nepotečou. Simba s Fosh to neschvalovali a společným úsilím se snažili své mistryně usmířit. Bylo to však náročné a veskrze marné, neboť ani jeden z pokusů nedopadl na úrodnou půdu a jednou se to dokonce zvrtlo v regulérní souboj, při kterém pěsti létaly vzduchem, trhalo se oblečení a Vojta organizoval sázky.
Simba se bál, že to tak bude napořád, a tak šel poprosit tátu o radu. Ten mu nijak neporadil, jen ucedil něco o pružinách a bodání, čemu synáček vůbec nerozuměl, a že do toho se míchat rozhodně neplánuje, protože mu kdysi dávno stačilo to řešit s každou zvlášť.
To mu moc nepomohlo a navíc se i trochu bál, že mu Jess bude zakazovat kamarádit se s Fosh, jako to viděl v jednom tom filmu, na který s Fosh koukal. To se naštěstí nestalo, protože měla Jessica Fosh ráda a něco tak stupidního by nikdy neudělala.
 
Navíc negativní atmosféra nikdy netrvala dlouho, protože Jessica se snažila využít každý možný okamžik tím, že brala Simbu ven, mezi hvězdy, na pro něj neznámé světy, kde se věnovali jeho výcviku.
Na Miu Leptonis IV se ale vraceli pravidelně, aby nezpřetrhávali vazby, které s místními měli. Jess měla totiž problém jen s Joyce. S Yussim si vždy ráda zašermovala, což byla podívaná pro všechny. Jednou se jí dokonce podařilo mistra šermu odzbrojit, což bylo na diplom. Sice s ní pak i beze zbraně třískl o žíněnku, ale ani to jí na radosti neubralo. S Nevou nikdy nevynechala příležitost se napít a prudit se navzájem, takže mu pravidelně chodila do dílny a náhodně, jakoby nic, mu přehazovala odpory v krabičkách a otáčela s potenciometry. Jednou kvůli tomu mistr Habili dokonce ustanovil noční hlídku, což kontrovala tím, že uspořádala bojovku pro všechna děcka a úkolem bylo proklouznout Nevovi a vytropit v dílně co největší zlotřilost, aniž by se dotyčný nechal chytit. Zapojil se i Champbacca a i když mu ráno na stole přistála technikova výpověď, čas od času si to zopakovali. Neva jí to oplácel trochu jinou mincí a pokaždé, když k němu Vojta s Peelem přišli, že by potřebovali mikrokameru, vždy pro ně nějakou našel.
Vítězi tak byli právě zmínění uličníci, kteří se mohli bavit na účet obou a bylo jim dobře. Jejich šmírování bylo možná až moc sofistikované a neodbytné, ale všichni nad tím přimhuřovali oči, neboť chápali, že jsou v uzavřeném prostoru, kde není moc děvčat, a jako dospívající puberťáci milujou jediné dvě učitelky, které za něco stály. Ona totiž školnice za moc nestála a když už jsme u zombice, tak ta byla pro Jess albínskej Windu. Despota nejhrubšího zrna, který si na ni a na Champieho zasedl a dělal jim ze života peklo. Kolikrát ji chtěli tu její brokolici strčit do prdele, ale nahlas se neodvážili ani pípnout.
Miu od bouračky s Jolly Jediem vlastně neviděla, jen na Vánoce,  vycházeli spolu bez problémů.
S Lempixem strávila asi nejvíc času po Simbovi, protože stále pracoval na její tváři. Podařil se mu zázrak. Vrátil se jí do tváře cit a dokonce i zárodky zubů se chytly. Jejich růst byl sice peklo, ale měla tu na to oblbováky, takže to zvládala. Sagwen po večerech pomáhala s šermem, aby nebyla pozadu za ostatními, a sdílela s ní všemožné historky, které s jejím mistrem prožila a po kterých mladší učednice dychtila. Vždycky se při tom kolem nich vytvořil hlouček studentů, kteří chtěli slyšet o hrdinských skutcích jejich slovutného velmistra.
Cae jí připomínala Nikki, což v ní probouzelo melancholii, kdykoliv spolu mluvily, ale měla ji ráda a nechávala se od ní vytáhnout i na přednášky Šedého Šuma, který jí přišel naprosto absurdní. Měla problém dusit smích pokaždé, když promluvil, a někdy se podezřívala, že je ve skutečnosti výplodem její drogami rozbité mysli.
Rahma naučila vařit bhang z úrody, kterou sklízeli, ale sjela se s ním jen jednou, protože byl pak tak zpomalený, že zapomínal dýchat. A takhle by se dalo pokračovat ještě hodiny...
 
***

Tohle ráno nepatřilo k těm nejlepším, a nebylo to kvůli tomu, že se co dvě hodiny budila bolestí z rostoucích zubů. Lempix sliboval, že ještě týden a bude po všem. Nemohla ale pochopit, jak takové utrpení mohla zvládnout jako malá. V růžovém pyžamu s jednorožci se rozespale vykolébala ze svého pokoje a zamířila si to chodbou do koupelny.  Byly cítit zeltronské feromony. Možná to tehdy taky tak bolelo, ale už si to jen nepamatuje, došla k závěru a otevřela dveře do koupelny.
Koncentrace feromonů, které se uvnitř nacházely, tvořila téměř neprostupnou masu, která ji donutila zalapat po dechu.
Ještě že tu byly ty záchody, protože okamžitě zaplula hlavou do mísy a skvěle jí tedy nebylo. „To si, do prdele, grc, nemůže najít nějaký péro!“ ztrácelo se její hřímání a dávení v míse. Jak je Zeltron dlouho bez sexu, množství feromonů dosáhne takových dávek, že to málokdo vydrží. A když si technický mág zdejší základny neodpustí vtípek ve formě vypnutí ventilačky, tak je to pak mazec.
Chvěly se jí nohy, teda chvěla se po celém těle, bylo to zcela asexuální, zvracet s hlavou v míse, ale tělo ji neposlouchalo a zřítila se přehrada její sebekontroly. Potila se a z rozkroku jí teklo. Z hlavy vyhnala všechny ty falické obrazce a jako opilý blesk se dopotácela zpět do svého pokoje, kde se zamknula na tři západy. Kdyby cestou někoho potkala, asi by místní rada musela řešit znásilnění.
 
Protože nepřišla na snídani, jak byli domluvení, Simba se pustil do jídla sám. Měl připravený talíř i pro Jess, ale nechtěl, aby jí to vystydlo, tak to snědl. Musela by to pak jíst studené. Mistr Habili se na něj celou dobu nějak zubil a říkal něco o tom, že jí to naučí, sahat mu na sváteční elektronky, ale protože tomu moc nerozuměl, vzal si ze stolku s ovocem tři banány, že je mistryni odnese, a vydal se ji hledat.
Nebyla v tělocvičně ani u něj v pokoji, a tak se vydal k učitelským pokojům, kde sáhl na ovládání od jejích dveří a otevřel. Zamčeno nebylo, to poznal, protože se dveře otevřely, ale uvnitř nikdo nebyl. Jen to tam divně vonělo, jako když se Fosh vrátí z koupání v jezeře a zapomene si dát sprchu. Poškrábal se na hlavě, došel ke koši u stolku, do kterého dal tři banánové slupky a otočil se na patě, že půjde hledat jinam.
 
„Omlouvám se,“ stála za ním Jess, ručníkem sušící si vlasy, „měla jsem menší… nehodu.“
[„Je ti už dobře?“]
„Snad ano.“
[„Musel jsem za tebe sníst snídani, ale vzal jsem ti něco s sebou!“] rozhlédl se po banánech, až se zastavil pohledem na koši se slupkama, a opět se začal zamyšleně drbat.
„To nevadí,“ trochu ho rozcuchala na hlavě, protáhla se kolem něj a sedla si na postel. „Děkuju.“
Simba si vyskočil taky na postel vedle ní a začal kolem sebe vejrat.
[„Co budem dnes dělat?“]
„Dnes má táta hezkou přednášku o Mexiku a jak tam přežít dva týdny bez vody. Nechci se chlubit, ale přišel na to, když jsme tam byli spolu.“
[„Fakt?“]
„Jo, tak zajdeme tam. Před obědem si ještě pořádně zacvičíme a po obědě, až nám slehne, máme domluvenou hodinu šermu.“
[„Budete se zas mlátit meči se slečnou Brannigan, nebo dnes necháte šermovat i nás?”]
„…to se ještě uvidí.“
[„Hele, co to je?“]
„Co?“
[„To je nějaký meč? Ale emitor je teda fakt divný. Kde se to zapíná? Aha, tady...“]
„Koukej, co tu mám za dobrotu!“
[„Co?“] změnil pozornost na předmět, který Jess najednou držela v ruce.
„No… taková speciální žvejka. Chceš ji vyzkoušet?“ držela v ruce zmuchlaný kapesník, kterým včera utřela po stolku rozlitý vaječňák a teď ho vytáhla z pod polštáře. A samozřejmě že chtěl.
 
***

Na Champieho přednášku přišli o deset minut později, Simba žvejkal kapesník a protože přednášel jeho táta, musel se posadit úplně do první lavice. Tu už okupovala Sagwen, ale jak Simba, tak Jess se vedle ní v pohodě vešli, protože měla ostatně na délku něco kolem sedmi metrů. Champie byl zrovna u vysvětlování rozdílu mezi mezcalem a tequilou…

[„...no, to by bylo k tequile a mezcalu obecně, teď vám konečně řeknu i něco o zbytku Mexika a jak jsem si to tam užil,“] povídal zrovna velevážený velmistr přednášející a promítl na plátno za sebou snímek pouště, jejíž část zakrýval on sám, s pitoreskně stereotypním sombrérem na hlavě, úsměvem na rtech a mrtvým hadem přes rameno. [„Je to rozhodně jedna z těch planet, na které se vám bude hodit čutora. Průměrná roční teplota nějakých osmadvacet stupňů, přičemž přes den může být na slunci klidně šedesát a v noci pod nulou, minimum srážek, všude samej písek nebo kamení, solné pánve, tekuté písky, minimum vegetace, celková populace pod milion pěstitelů agáve a paličů tequily… mohlo to tam bejt super, kdyby někdo...“] Nenápadně, téměř nepostřehnutelně se dotkl ovládání a obrázek se změnil. Poušť byla stejná, sombréro taky, ale tentokrát ho na hlavě měla Jessica, výrazně mladší než teď a taky výrazně otrávenější než mistr. [„...neupustil čutoru do propasti a nepřiměl mě improvizovat tak, že jsem překvapil sám sebe.“]
Toho, že je zmiňovaná v publiku, si nemohl nevšimnout, přesto pokračoval, jako by se nechumelilo.
[„Do nejbližší osady to bylo čtrnáct dní cesty přes kamenitou poušť, ale přesto jsme našli dost vody, a to sice jak, táži se?“] To byl pokyn do obecenstva a nevisel ve vzduchu dlouho.
„Pili jste vlastní moč?“ zkoušel to Vojta.
„Postavili ste kondeznačné pasce?“ navrhovala Sagwen.
„A kondenzovali v nich vlastní moč?“ pokračoval výše zmíněný výtržník, ale Wookiee mu radost neudělal.
[„Tak jako preventivně jsem do hadí kůže nachcal, to víš že jo, ale nebylo to potřeba, protože i taková mexická poušť je plná lepších zdrojů. Například...“] a začal s podrobným výčtem všech možných způsobů, jak se napít i v případě, že vám pubertální člověčice ztratí láhev a vy tak nemáte kde vodu převařit. Nezapomněl samozřejmě na ždímání listů agáve, ani na učednicí zmíněné kondenzační pasti, dostal se i k výrobě improvizovaného filtračního brčka na podzemní vodu, nicméně po třiceti minutách zazvonilo a on nebyl z těch, co by hodiny moc protahovali. Jednoduše pokrčil rameny a vypínal promítačku.
[„To by pro dnešek stačilo, do příště mi za domácí úkol sežeňte kousek tequily,“] instruoval ještě studenstvo, jenž prchalo na oběd, a byl připraven je následovat.
Když přednáška skončila, Jess se Simbou se rozloučili se Sagwen, hodili krátkou řeč s Champiem a vydali se do jídelny. Čas oběda ještě nebyl, ale šli si vyfasovat dva banány, aby si dodali nějakou energii před cvičením, které měla Jess v plánu.
Nejdřív se trochu protáhli, ale moc to nepřeháněli, Jess přílišné protahování neuznávala, protože v reálu ti padouch taky pět minut na přípravu nedá, a mírným poklusem se vydala po obvodu kruhové centrální místnosti. Simba jí byl hned v patách a po chvilce ji dokonce doběhl a dokázal udržet krok. Udělali dvě kolečka a pak stále v poklusu zatočili do hangáru, kde proběhli kolem Jungle Jetu, mávli na Miu, která si přiletěla odpočinout od oprav na Jolly Jediovi, a proskočili štítem do jezera.
Jess si vložila do úst dejchátko a nezapomněla se otočit a zkontrolovat Simbu, který ale vzorně také jedno měl. Doplavali na hladinu kde se na plný výkon kraulem přemístili až na břeh.
Simba vyplivnul dejchátko a pokusil se zavolat na Jess, jestli na chvíli nezvolní, ale než to stihl, byla už dvacet metrů od něj a běžela podél břehu jezera. Kousl se tedy a doběhl ji.
Kolem jezera takhle uběhli deset kilometrů, čtyřikrát jezero přeplavali tam a zpět. Když se Jess zastavila, Simba trochu sípal, ale jinak byl v pořádku. Nohy ho bolely jen trochu, ale ramena z plavání měl skoro odrovnaná. Nejraději by dal ten oběd, ale svou mistryni už nějakou dobu znal, takže věděl, že konec ještě není. Svižným krokem došla ke kládě, která ležela pár metrů od břehu, padla na zem a začala sázet kliky. Simba ji následoval a svědomitě zopakoval vše, co Jess dělala. Když už mu ale začaly selhávat ruce, když dělal poslední sérii kliků s nohama na kládě, lehl si na záda a myslel, že je s ním ámen.
[„Já,“] hluboké výdechy mu nenechávaly moc vzduchu pro mluvení, [„už nemůžu.“]
„Nevadí,“ dělala zrovna shyby na větvi, „odpočiň si.“
[„Ty můžeš?“]
„Nemůžu.“
[„Tak proč pokračuješ?“] Dokončila poslední přítah, který ale tlačila už z posledních sil. Jakmile vyhoupla bradu nad větev, pustila se, spadla na nohy a posadila se zadek.
„Dávám do toho maximum. Snažím se posunout své hranice.“
[„Jo tak.“]
„Je to stejné jako když se snažíš narvat si do pusy co nejvíc koblih. Když jich tam máš šest, myslíš si, že už se tam další nevejde, ale dotlačíš se k tomu tu tlamu ještě trošku rozevřít, abys tam tu sedmou narval.“
[„Jo tááák!“]
„Seš pašák.“
[„Půjdeme se najíst?“] Vstal a nabídl mistryni ruku, že jí pomůže na nohy.
„Mám hlad jako prasovlk,“ usmála se a nechala se vytáhnout. Po cestě ho objala rukou kolem ramen a chválila ho, jak vytrvale se jí držel. Dala mu pár připomínek, jak lépe dýchat při běhání a k čemu všemu tu trénovanou výdrž využije. Kýval hlavou, moc už nevnímal, protože se blížil ten oběd, ale něco málo mu v hlavě možná zůstalo a i to za tu snahu stálo.
 
Protože ale oba voněli jako Fosh, když se vrátí z koupání v jezeře a zapomene si dát sprchu, nebo jako ten zvláštní světelňák u Jess v pokoji, tak si nezapomněli dát koupel. Simba by tedy zapomněl, ale mistryně ho do sprchy nalákala podlou lstí, a tak neměl na vybranou.
Voňaví se pak odebrali do jídelny. Simba šel zabrat místo u stolu, zatímco Jess šla k výdeji vyzvednout jídlo pro oba. Obráceně to udělali jen jednou a znovu už stejnou chybu červenovláska neudělá.
V jídelně bylo několik stolů, ale protože tu moc obyvatel nebylo, většinou se sedělo u jednoho hezky pohromadě. Simba seděl zády k výdejnímu pultu, od něj nalevo seděla Fosh, Cae a Joyce. Naproti ní seděl Neva a napravo od něj Vojta, Peelo, Rahm a Valla. Zbytek obyvatel tu nebyl. Jess se i s tácy usadila vedle Simby, hraběnku před sebou, a popřála všem dobrou chuť.
„Takhle dobrou cmundu jsem dlouho nejedl,“ pochvaloval si Vojta a ani kusem jídla po nikom neházel.
„Je super,“ přikyvovala Cae a utírala si mastné prsty do ubrousku. Simba nic neříkal, protože se soustředil, aby zase neukousl kus talíře.
„Jakou cmundu?“ zaváhala Jess a podívala se do svého talíře a pak do všech ostatních. Všude viděla bramborák.
„Vždyť ji máš taky,“ ukázal Rahm na její talíř, „jsou v ní bylinky z naší zahrádky.“
„Ale cmunda vypadá jinak, tohle je bramborák.“
„Cmunda a bramborák je to samý,“ přidal se od diskuze Neva.
„Fakt? Protože u nás byl bramborák vždycky bramborák a cmunda se pekla na jarní slavnosti, kdy kluci pletli pomlázku. Je to taková buchta, dává se do toho uzené, čerstvé kopřivy, a tak. Viď, Simbo?“
[„Já tohle znám taky jako cmundu a tvá cmunda mi nic neříká…“] kuňkl Simba, protože nechtěl mistryni potopit, ale na druhou stranu mu vždycky kladla na srdce, ať jí nelže. [„Ale třeba dědovi nechutnala, a tak ji u nás zakázal!“] napadlo ho elegantní řešení, rozzářil se u toho a nenápadně sáhl po bramboráku v Jessičině talíři, když místo baštění kafrala.
„Tak asi žiju celý život ve lži a se mnou celý Tyrvrarr,“ pokrčila rameny Jess.
„Nic si z toho nedělej,“ pohladila ji po hřbetu ruky Valla, „vždyť je to pochopitelný.“
Rudovlasá mistryně se na ni podívala trochu nechápavě a po jejím doteku ruku stáhla. „Jak to myslíš?“
Valla chvíli dělala, že otázku neslyšela, házela úsměvy kolem sebe, ale protože na ni Jess stále koukala s pohledem trvajícím na odpovědi, naučeným, vlídným hlasem pravila.
„Myslela jsem to tak, že je to pochopitelné… když jsi vyrostla v takových podmínkách.“
Vojta si všiml, jak z Jessičiny tváře mizí úsměv. Rukou umlčel Peela a bradou píchl k dvěma dívkám na kraji stolu, kde to začínalo být zajímavé.
„Jaké podmínky máš na mysli?“ nahnula Jess hlavu trochu na stranu a trochu přimhouřila oči.
„Promiň, že to tak řeknu, ale v podmínkách, ve kterých jsi vyrůstala, se mohlo stát, že takováhle věc, která je ve své podstatě hloupost, tě minula,“ trochu dramaticky u toho gestikulovala rukama, aby to odlehčila.
„Tak to jo,“ vrátil se jí do tváře úsměv, „to se klidně stát mohlo. Na Kashyyyku mě taťka spíš učil jak rozdělat oheň a vypálit slivovici.“
„Možná, kdyby tě ten chodící koberec raději vzal do školy-.“
Jessica měla najednou pocit, jakoby její tělo ovládl někdo úplně jiný a ona jako pozorovatel sledovala, co se děje. Udeřila pěstí do stolu a druhou rukou uštědřila hraběnce facku.
„Neber si mýho tátu do huby,“ varovala překvapenou Vallu a ukazovala na ni výhružně prstem. Ta na ni chvíli nevěřícně civěla, jak si dovolila něco takového k hraběnce de Royarc. Všichni ostatní byli najednou strašně zticha, Neva s Joyce možná něco říkali, aby ty dvě uklidnily. Sagwen viděla v Síle, že se kolem nich tetelí temnoucí aura. Každopádně ani jedna z nich to nevnímala. Valle mohly začít blesky šlehat z očí a její překvapení se změnilo v namíchnutí a chuť pomstít se.
„Co si to ke mně dovoluješ?“ Vstala od stolu a v pohledu, kterým ji častovala, skloubila veškerý despekt, který k ní teď cítila.
„Co si to kurva dovoluješ ty?“
„Jsi praštěná, nebo nepochopíš srandu?“
„Napadlo tě vůbec někdy, že za svý blbý kecy můžeš taky dostat po čuni? Nebo máš snad pocit, že seš nedotknutelná?“
„A co mi jako uděláš, hm? To je neskutečné, tohle vychování. Trhanům by se nemělo nechávat vychovávat děti.“
„Říkala jsem ti, ať si nebereš mýho tátu do huby!“
Valla toho měla dost, plácla rukama na stůl a nahnula se k Jess, že byla jen par centimetrů od ní. „Na kolenou by prosil, abych ho do huby vzala.“
„Před špinavýma štětkama si zásadně nekleká,“ odsekla, vstala také a adrenalin se jí začal hrnout do žil.
„Ale u tvý mámy udělal výjimku.“ Najednou měla Valla v očích plivanec a než si stihla zrak vyčistit, dostala pěstí do nosu. Jessica přeskočila stůl, třískla s ní o zem a udeřila ji podruhé. A potřetí. Šlechtična se snažila krýt rukama obličej, oči měla plné slz, slin a nyní i krve. Někdo na ni ale zaklekl a přiletělo jí ještě pět ran, než Jessicu Rahm odtrhnul a zvedl tak, aby nedosáhla na zem. Vysmekla se mu a chtěla se znova vrhnout na hraběnku, která se zatím plazila pryč, z dosahu běsnící rudovlásky. Děvčata i Joyce se pokusily Jess zadržet Silou, ale učitelka obrany proti černé magii jejich pokus odrazila a byla by se snad do kňučící dívky pustila znovu, kdyby se jí do cesty nepostavil Simba.
[„Už dost!“] křikl a zvedl ruce ve smířlivém gestu. Byl vyděšený divokostí, se kterou se Jess pustila do jiné studentky, ačkoliv starší, než byla Jess. Zamrkala a podívala se na své pěsti, klouby odřené a krvavé. Začala vidět rozmazaně, jak se jí do očí začaly hrnout slzy. Viděla přes Simbu, jak Fosh, Cae i Sagwen klečí u Vally a Nautolanka se jí snaží Silou zastavit krvácení z nosu. Střetla se pohledem s Joyce.
[„Jsi v pořádku?“] vytrhl ji z tranzu Simba svou otázkou a položil jí ruku na rameno.
„Jo,“ setřásla ruku a rychlým krokem se vytratila z jídelny. Vojta to celé sledoval s otevřenou pusou a začal si říkat, že by měl operaci Vševidoucí oko zastavit do odvolání.
 
Joyce zběžně zkontrolovala, že to Valla přežije, instruovala Fosh, ať ji pro jistotu vezmou za Lempixem, a vyběhla za rudovláskou, míjejíc ve dveřích velmistra.
[„O něco jsem přišel?“] zeptal se nechápavě, ukazuje palcem za sebe, ale nevěnovala mu ani jedno slovo, prošla kolem něj a vedena Silou došla až ke dveřím vedoucím do Jessičina pokoje. Natáhla ruku k ovládání dveří, že otevře, ale zastavila se. Zaklepala a zeptala se, jestli může vstoupit.
 
„Je otevřeno,“ ozval se Jessičin hlas a Zeltronka vstoupila do pokoje. Viděla červenovlásku, jak má na posteli batoh, do kterého překotně balí.
„Nechceš si promluvit?“
„Ne.“
„…“
„Zasraný…“ nedořekla, vytáhla funkční triko opět z batohu, zamazané krví z jejích rukou, zaklela a celé ho použila k utření zbylé krve. „Moje mamka-.“
„Já vím,“ odtušila Joya a pomalu se přibližovala.
„A taťka má dnes narozeniny… strašně mi chybí.“
„Poslední zprávy byly, že je nezvěstný.“
„Nezvěstný v boji, jo.“
„Proto jsi na Vallu tak vylítla?“
„Ruplo mi v šišce… až přijedu, dám to do pořádku.“ Joyce ji chytla za ruku a znemožnila jí tak pokračovat v balení.
„Ublížilas jí.“
„… já vím. Vynahradím jí to, až se vrátím. A vůbec… stejně se furt vychloubala, že má pojistku na vzhled. Sama jsem to slyšela už asi sedmkrát, a to tu skoro nejsem. Třeba jí to bolestný potěší.“
„Kam chceš letět?“ vyzvídala Zeltronka.
„To není tvoje starost,“ zakroutila hlavou.
„Je to moje starost, když se vrhneš na studentku a zabstraktníš jí kukuč.“
„Čím dřív se naučí, že jí může někdo rozbít držku za blbý kecy, tím líp. Navíc je starší.“
„Na tom nezáleží.Je to jiný, než když se hádáme my dvě.“
„To máš pravdu, pro tebe to byla jen terapie.“
„Ty jsi fakt mezek, víš to? Kolikrát jsem ti už řekla, že tak to bylo jen ze začátku? Pak se to změnilo.“
„Ublížilo mi to… tak jsem po tobě chtěla jen nějaký čas. Nemůžu za to, že nejsi zvyklá na to, aby ti někdo řekl ne.“
„Na ne je život moc krátký, ale mám já zapotřebí ti to opakovat?“
„Asi jo, když místo, aby sis zapíchala a hodila se do pohody, tak raději abstinuješ, aby sis něco dokázala. Je to dost nebezpečný pro ostatní, abys věděla.“
„Chytráky nemá nikdo rád, už ti to někdo řekl?“ Chvíli se dívaly jedna na druhou, čas plynul.
„Celou tu dobu se hádáme a prskáme na sebe kvůli takovým hloupostem… nejsme my ale krávy?“ rozhodila dramaticky rukama Jess, jak to znala od svého mistra.
„Možná přímo krávomuti,“ rozhodila dramaticky rukama Joyce, jak to znala od svého mistra, a usmála se. „Stále chceš letět pryč?“
„Musím…  táta Champiemu slíbil, že se ozve hned, jak skončí kampaň v Hortově kovadlině. Tam byl viděn naposledy.“
„Rozmluvit si to nenecháš, co?“
„Nenechám.“
„Galaxie je velká, budeš potřebovat píchnout. Připravíme se, vezmu Fosh a poletíme se po něm podívat na Nar Shaddaa.“
„To nemusíš.“
„Já vím.“ Vzájemná přitažlivost byla nepopiratelná a Jess dostala silnou chuť políbit Zeltrončiny rty. Ta si toho všimla a řečí těla dávala jasně najevo, že to vnímá stejně. Nekonečně dlouhý okamžik to vypadalo na spadnutí, ale Jess přetrhla nataženou niť a začala dobalovat svůj batoh.
„Děkuji ti, Joyce. Moc si toho vážím. Slibuju, že za Vallou zajdu, až se vrátím.“
 
***

Jungle Jet pročísl hladinu jezera a vyrazil vzhůru k nebi. Jessica seděla vedle Simby, který držel knipl lodě a po tváři se mu rozlil přihlouplý, úlevný úsměv.
[„Já to zvádl!“] výskl a podíval se na mistryni, jestli mu to nebude chtít vyvracet.
„Říkala jsem ti, že to pro tebe bude hračka,“ pohladila ho pochvalně a před čumák mu dala jablko.
[„Ham.“]
„Vem nás pryč z gravitačního stínu a dej vypočítat skok do Hortovy kovadliny.“
[„Rozkaz! Ale koukneš na ně pak radši ještě, že jo?“]
„Jestli budeš klidnější,“ pokrčila rameny a protočila se na křesle. Nadechla se, že se zeptá, jestli si vzal všechno, ale raději to polkla. Nechtěla zpochybňovat jeho zodpovědnost. Už spolu venku byli několikrát, tak už snad ví, co si má brát s sebou. Prohlížela si malého otesánka, jak drží knipl Jungle Jetu, očima sonduje průzorem ven a po kontrolkách na palubní desce. Soustředil se úplně, až mu z pusy koukala špička jazyka. Trvalo to ani ne tři minuty, minuli Rychlého drápa a Simba vzhlédl od konzole, aby dostal schválení od Jess.
Ta se k němu nahnula a prohlédla si pravděpodobný vstupní vektor do soustavy. Osobně by vybrala trochu jiný, ale tohle mělo být také v pořádku, možná to s nimi maličko kopne.
„Skvělý, můžeš to odbouchnout.“
[„Ale to já právě nechci!“] zhrozil se, než mu došlo, co tím myslí, a s chápavým [„ahá”] šel na věc. Hvězdy se protáhly a byli v hyperprostoru.
„Jen taková poznámka: Tady bych možná dala trochu vyšší úhel. To, cos zadal, by se hodilo asi spíš pro malou stíhačku. Ale zabít by nás to nemělo a aspoň uvidíme, co to s lodí udělá.“
[„Jejda!“]
„Dobrá práce,“ poplácala ho po zádech a znovu se stáhla do svého křesla. Znova se protočila.
Simba ji napodobil a udělal těch otoček rovnou pět, Silou se odrážel, díval do stropu a šklebil se, když koukl na Jess a celá se mu točila.
[„A proč že do tý kovadliny vlastně letíme?“] vyzvídal, vida, že má chvilku volna. [„Nestačí ti ta, co ji má mistr Habili v dílně?“]
„Neletíme tam kvůli kovadlině. Strejda se tam vypravil, aby pomáhal Republice. Netuším, jestli věděl, že Hortova kovadlina patří Konfederaci a že Republika ji chce využít jen pro její zdroje helia-3 a jako potravinové zásobování fronty v blízkých regionech, žádné osvobozování z útlaku.“
[„Tvůj strejda?“]
„Můj táta, tvůj strejda, bramboro.“
[„Aha, moc si ho nepamatuju. Prý jsem ho viděl naposledy jako malý. Ale děda říkal, že máme od něj vstupní dveře. A že je mrňavej,“ ukázal prsty tak pět centimetrů.
„Na chlupáče je fakt malej, to je fakt,“ souhlasila s Churrovým zhodnocením výšky jejího táty a zběžně zkontrolovala, jak dlouho poletí. Ještě nějakých pět hodin.
[„Jess?“]
„Hmm?“
[„Máme něco v plánu?“]
„Jop.“
[„Já jen, že Jungle Jet je fakt žůžo, ale přitahuje dost pozornost, když už letíme na konfederační planetu.“]
„Podle toho, co jsme dokázali vyzjistit, se boje přesunuly někam jinam, takže nepočítám s nějakou blokádou nebo hroznou kontrolou. A mám v rukávu jeden trik.“
[„A jakej?“] zeptal se dychtivě a pohled mu sklouzl k jejímu výstřihu, jestli v něm třeba nebude hrát nějakou roli.
„To uvidíš.“
[„Už jsi ho někdy zkoušela?“]
„Ne.“
[„Super!“]
 
Dali si dvě hodinky šlofíka a po probuzení trénovali manipulaci se Silou. Simba byl slušný šermíř a měl silné napojení na Sílu. Jenže byl roztržitý a soustředit se na „nudné věci” ho nebavilo tak jako břinktyčkování. Jess se mu to snažilo zatraktivnit tím, že výcvik obalovala do všemožných her a za své výkony pak byl její padawan odměňován. Ne, že by byl za neúspěchy trestán.
Déle jak hodinu bez přestávky se soustředit nedokázal, ale s tréninkem se to taky nemá přehánět, a tak se Jess snažila nedávat víc jak tři lekce denně. Možná se to zdálo málo, ale když se vzalo v potaz, že v enklávě chodil na všechny přednášky a každý den měl dvě hodiny šermu s mistryní a někdy i víc, pokud si ho do parády vzal Yussi, nezbývalo o moc víc času.

Teď tedy trénovali jemnější manipulaci se Silou a to tak, že Silou skládali z papíru čepice a stavěli stavebnici. Strčit do někoho plnou silou bylo snadné, ale tohle si vyžadovalo zcela jiný přístup. Přesné ohyby papíru nebyly sranda a než se Simbovi podařilo poskládat pomuchlanou čepici, kterou si vítězoslavně nasadil na hlavu, bylo kolem něj zmuchlaná půlka sešitu. Úspěch to byl ale skvělý, lepšil se a věděl to. Zářil a Jess se svou vlastní čepicí na hlavě, protože skládala s ním, nešetřila chválou a mrkví, kterou dostal za odměnu.
Stavění stavebnice byla trochu jiná výzva. Oba seděli naproti sobě, měli zavřené oči a ponoření pouze do Síly vnímali jednotlivé kostky. Kostičky zapadaly do sebe pomalu, nikam nespěchaly, ale párkrát se přeci jen stalo, že Simba trochu více zatlačil a co doposud složili, to se rozlétlo.
Vždy ho to trochu nakrklo a s o to větší vervou se pokoušel stavebnici složit. Byla to tak i lekce sebeovládání, která se Wookiovi fakt šikla.
 
Poslední hladká dvojka dopadla na své místo a padawan i jeho mistryně otevřeli oči, aby si prohlédli svůj výtvor. Mno, vznikl nějaký patvar, ale v muzeu moderního umění by na něj chodily davy intoušů. Budík varující, že brzy dorazí do cílové destinace, se rozkřičel, což byl impuls, po kterém Simba vstal.
„Všechno to sbal, ukliď a přijď za mnou do kokpitu.“
[„Jasnačka!“] zasalutoval a ani ho nenapadlo mrmlat, že musí uklízet sám.
Když po pár minutách přišel do toho kokpitu, Jess seděla v křesle kopilota, bosé nohy nahoře, a významně na něj koukla, ať se posadí do pilotního křesla. Zkusil ji napodobit, ale nohy měl na to zatím příliš krátké.
„Za jak dlouho tam budeme?“
[„Eee, za deset minut?“]
„To se mě ptáš?“
[„Za deset minut.“]
„Tak to mám čas ti povědět, co budeš dělat, a uvidíme, jestli nám to vyjde.“

Vysvětlovačka to nebyla nijak složitá, ale Simba přeci jenom cítil jistou nervozitu, protože to měl celé odřídit. Jeho mistryně si totiž vymyslela, že hned jak zatáhne za páku hyperpohonu a oni vyskočí v soustavě Hortova kovadlina, tak hned vypne všechny lodní systémy. Dejchátko svíral v pacce a vzpomínal, v jakém kaslíku mají náhradní. Kdyby něco.
Po vypnutí všech systémů pak budou čekat. Jessica totiž předpokládala, že jejich vstup do soustavy neujde bez povšimnutí. A to se také stalo.

Simba zatáhl za páku, protáhlé světelné body se ustálily a oni před sebou spatřili scenérii, která se skládala z nedalekých trosek po vesmírné bitvě a dvojice plynných obrů, které obíhaly desítky měsíců. V dálce viděli hvězdu této soustavy a v obyvatelné vzdálenosti od ní se prý nacházela planeta Vicik, na kterou se chtěli dostat.
„Tak nekoplo,“ plácla ho po rameni a on rychle povypínal všechny systémy včetně gravitačního plátování, takže bylo fajn, že byli připoutaní. V lodi bylo vzduchu ještě na pár hodin, ale dejchátko si stejně držel blízko sebe. Sledoval šrotoviště, které bylo pomalu přitahováno gravitací nejbližšího obra a za pár let by nejspíš utvořilo tenký prstenec. To by ale nesmělo být plné recyklačních lodí a droidů, kteří rozebírali a odváželi vše, co se dalo znovu použít. A jedna z recyklačních lodí si jich všimla.
[„Co teď?“] pípnul Simba a díval se, jak se blížící loď se zkracující vzdáleností zvětšuje a doufal, že nikde neškrábnou, protože to by je táta určitě zabil.
„Pššš,“ upozornila ho s prstem před rty, ať mluví potichu.
„Aby lodě ve vesmíru poznaly, jestli patří k sobě nebo k nepříteli, používá se IFF, které je pro fungování větších letek klíčový. Kor u droidů. Hádám, že každá loď, která zde má povolení létat, toto IFF musí mít. Pokud se nám tedy podaří nalákat nějakou loď a to IFF ukrást, budeme tu moct létat jak budeme chtít, a je jedno, jak Jungle Jet vypadá, droidům je to jedno, hlavně, abychom měli správné kódy.“
[„Takže teď na sebe lákáme toho popeláře, protože mu nevoníme, a když se dostane dostatečně blízko, tak mu štípneme to IFF?“]
„Přesně.“
[„A jak?“]
„Půjdou zkontrolovat vnitřek, jestli jsme naživu a jestli tu není něco cenného.“
[„Jo tak,“] přikývl a díval se, že loď připlula už úplně k nim. V hlavě si představoval, jak na palubě druhého plavidla urputně skenují celou jejich loď, a doufal, že je nenapadne, že na ně šijou boudu. Známky života totiž určitě zachytit dokázali.
Lodí se rozléhalo lupání a skřípání, jak trup měnil teplotu, Jess i Simba se zatím soukali do skafandrů a zavřeli se přepážkami u rampy, kterou předpokládali, že se budou chtít droidi dostat dovnitř. Simba se přitiskl k podlaze schovaný za bednou a zapnul magnetické příchytky na rukavicích a botách. Jessica stála uprostřed, vydýchavala se a přetřepávala ruce.
[„Ty se neschováš?”] podivovla se Simba.
„Ne, musím k nim. Hlídej to tu a zapni si rušičku,” instruovala ho. Zvenku k nim doléhalo kovové klapání. Síla jim říkala, že v celé popelářské lodi není nikdo živý. Simba vykukoval zpoza bedny a viděl jak se rampa otevřela a vzniklý podtlak vyfoukl Jess ven. Všechny bedny byly zajištěné, takže jeho úkryt zůstal celý, ale při pohledu, jak to Jess chytlo, se skoro neubránil výkřiku.
Jsem v pohodě, neboj, ozvalo se mu v hlavě. Dělám mrkev, kolem mě právě proletěly tři průzkumné sondy. Postarej se o ně. Opatrně.

Při zmínce o mrkvi mu sice zakručelo v břiše, ale jinak byl soustředěný, jak jen mohl, a nějaké tři sondičky ho nemohly rozházet. Za okamžik je i viděl, když vykoukl zpoza bedny – byli to v podstatě upravení řezadroidi, kteří měli většinu pil, plazmových řezáků a dalších nástrojů nahrazenou senzory, vysílačkami a podobnou průzkumnou technikou. Vypadali trochu jako vyhublí ježci.
Se zapínáním rušičky neotálel a toho, že to droidy poněkud zmátlo, si moc dobře všiml. Pokračovali ale v cestě k němu a museli vědět, že jde o živého tvora, a tak nemělo příliš cenu se dál schovávat za bednou. Meč zapnul ve stejnou chvíli, kdy po něm první ze sond vystřelila, a ránu jí vrátil tak přesně, že ho to samotného překvapilo. Ve skafandru se mu však hýbalo dost špatně a nechtěl riskovat, že mu do něj některá z těch zbývajících udělá díru, a tak jednal rychle.
Vypnul meč, sáhl po Síle, chytil dvě stále aktivně bzučící koule a třísknul s nimi proti sobě přesně tak, jak to chtěl udělat s tou pitomou stavebnicí. Ozvala se uspokojivá rána, zapraskala elektřina a do prostoru vplulo několik zlomků průzkumných robotů.

Jess mezitím doplachtila k trupu popelářské lodě a chytla se nějaké antény. Několika tempy se přesunula k servisní šachtě a bez potíží ji otevřela a dostala se dovnitř.
Na palubě šrotovní bárky se vedená intuicí otočila vlevo a zamířila dlouhou chodbou, která končila výtahem vzhůru. Meč měla celou dobu u sebe a byla připravená kuchnout každého, kdo se naskytne, ale až k výtahu nepotkala ani nohu, a tak zaplula do té krabice a máčkla tlačítko na můstek.
Síla jí trochu vyhubovala, že tam nechala Simbu samotného, ale kdo ví, jak si to přesně vyložit?
 
Dveře výtahu se konečně otevřely a před ní se nacházel můstek, na kterém bylo sedm droidů, ani jeden neozbrojen. Bleskem vyhodnotila, který z nich je komunikační jednotka, a toho si přitáhla na zrovna rozsvícený meč.
„Džedáj!“ slyšela pištět droidy, ale moc jim to nepomohlo a během chvíle byli všichni v křemíkovém nebi. Naposledy se rozhlédla, jestli je po hrozbě, a vypnula meč. Doběhla ke křeslu komunikační konzole, posadila se a pohledem začala zkoumat, kde by mohlo IFF být. Neva by ho byl býval určitě stáhnul, nebo provedl nějakou lepší čertovinu, ale ona nebyla technik, a tak si řekla, že prostě vezme celý IFF modul a do Junge Jetu ho pak nějak přidrátujou. Nikde ho neviděla, a tak Silou odtrhla vrchní šasí konzole a ve změti kabelů zahlédla to, co hledala. Modul nevytrhla, ale kabely, kterými byl připojený do konzole, poctivě odpojila a packy, kterými byl zafixován, odemknula.

Simbacca se mezitím v lodi trochu nudil, protože přes skafandr nemohl ochutnat rozbité droidy, jenže pak měl najednou fakt divný pocit a něco mu říkalo, že by měl jít rychle pomoct mistryni, jinak bude zle. A na takovéhle předtuchy on docela dal.
Bez většího přemýšlení, kterému stejně moc nedal, se rozeběhl, vypnul magnetické boty, odrazil se a letěl za Jessicou. Díky získané rotaci si mohl prohlédnout vnější nouzové ovládání rampy, jejíž chromované okolí sondy při otevírání podrápaly až hrůza, ale pak už narazil do trupu popelářské lodi a zmizel v otevřené servisní šachtě. Propletl se chodbami, až zahlédl výtah, nicméně než k němu stačil přiběhnout, otevíral se sám. A vycházela z něj Jessica, úplně v pořádku, jen zatížená nějakým suvenýrem.
Trochu se bál, že ho sprdne za neuposlechnutí rozkazu, ale ukázalo se, že Síla měla pravdu. Z chodby, do které ze svého úhlu neviděl, po ní totiž začalo něco střílet, podle charakteristického zvuku blasterových dvojčat nepochybně droideka. Jessica se nedala, bleskově zapnutým mečem odrážela všechno zpátky a ustupovala chodbou k učedníkovi, ale ta potvora ji následovala a kvůli štítu nehrozilo, že by v brzké době ochutnala vlastní medicínu.
Simbacca se chtěl podrbat na hlavě, aby se mu lépe myslelo, ale ve skafandru to nebylo ono, tak se prostě rozhlédl a… měl to. V mžiku vybíhal do postranní chodby, meč v ruce, chvíli běžel paralelně s tou, v níž se právě jeho mistrová bránila smrtící salvě, pak zahnul znovu a už viděl záda proradného droida. Nezpomaloval, věděl, že ho stejně neuslyší, doběhl až k modrému štítu, pomalu jím prostrčil tu půlku meče s emitorem, stiskl aktivační tlačítko a pak už se jenom kochal, jak jeho žlutá čepel připravila droideku o kovovou hlavinku.
Na potlesk každopádně nečekal, zavelel k odchodu a zanedlouho už oba i s IFF pluli vesmírem zpátky do povědomých prostor vlastní lodi.

„Nenapadlo by mě, že daj na popelářské lodě takovou ochranku,“ zavřela za nimi rampu a pomalu nechala vyrovnat tlak a zavzdušnit celou místnost. Ztrátou beztíže se ukázalo, že modul vážil víc, než se tvářil, a v náruči se s ním vydala na jejich útulnější můstek. Simba jí byl v patách.
[„Možná je to pojistka proti zlodějům, pirátům a nám.“]
„Vypadá to tak,“ poškrábala se na hlavě při pohledu na kabely a snažila se rozvzpomenout, jaké bylo správné zapojení kabelů. „Nepamatuješ si, kam to máme zapojit?“ Trhat palubku se jí dvakrát nechtělo.
[„Dole je takový to...“] zašermoval rukama, lehl si na zem, drápem odemkl zámek a odepnul celý kryt, díky čemuž viděl do orgánů palubního počítače.
„Najdi slot, do kterého se dají zapojit tyhle kabely,“ zavelela, podala mu IFF a sáhla si pro baterku, kterou mu začala svítit.
[„Už ho vidím, ale není to tu barevně označený. Kam mám co strčit?“]
„Byl to… eee, žlutý, červený, červeno-bílý, žluto-bílý, hnědý, hnědo-bílý a modrý.“
[„Je to ještě modro-bílý, ten mám dát… jo, už to mám.“]
„Tak to tam připevni svorkama a jdeme nastartovat,“ zvedla se, počkala, až Simba vystrčí hlavu, a spustila probouzení lodě. Žádný blesk z ovládací desky nevyšlehl a diagnostika taky nehlásila, že by byl nějaký problém. Jen radar ukazoval, že je kolem nich spousta přátelským plavidel a jedno neautorizované, hned vedle nich.
[„Máme to?“] zamkl zpět panel Simba a vykoukl.
„Seš pašák,“ nastavila ruku a Simba jí plácnul. „Teď už nám stačí jen v klidu vyrazit na Vicik a najít Chlouppka.“ Zatnula pěst namotivovaně. Simba naladil lokální rádio a zatímco se přibližovali k cíli, broukal si do melodie písniček, které tu zrovna frčely.

„Hezká Máša, není hnusná Dáša…“ zněla z rádia za otravně chytlavé melodie, ačkoliv kritik by řekl, že je to sračka, a než přistáli v přístavu ve městě Armogaz, mumlali si písničku oba. Než spustili rampu a dali se do vyřizování parkovacích papírů, překontrolovali, že mají všechno, co by se mohlo venku šiknout.
Už od kontaktu s popelářskou bárkou byla Jess obutá a i když kontrolovala, jestli Simba zvládá hladce přistání, stíhala si prohrábnout batoh, jestli má všechno. Dlouhodobá předpověď nehlásila žádné šílenosti, tak vyndala nepromokavé pončo, a krámy měla před týdnem, takže i menstruační kalíšek letěl ven. Vzniklý prostor vyplnila nutričními tyčinkami. Champie sice vždycky mrmlal, že je to zhůvěřilost, tahat batoh, ale jemu se to kecalo, když jeho roucho mělo bezedné kapsy, v kterých tahal stejný bordel jako ona v batohu a sem tam nějaké to zvíře navíc. A takový batoh může v boji o přežití vykonat nemalé věci.
Vytáhla placatku z dekoltu fixovaném sportovní podprsenkou a dala si loka.
[„Ble,“] ulevil si Simba, k jehož nosu došla vůně slivovice a který chuti k alkoholu ještě nedorostl a kdo ví, jestli někdy vůbec doroste.
„Soustřeď se na řízení,“ umravnila ho a užila si relativně čistého přistání.
[„Jak mi to šlo?“]
„Za bludišťáka,“ zhodnotila, hodila mu mrkev a vstala. Plácla se po zadku a ještě jednou se zamyslela, jestli má vše. Měla, a tak vykročila k rampě.

***

„Vítejte v armogazském přístavu, uveďte důvod návštěvy,“ zastavil je administrativní droid, který měl po obou křídlech ozbrojené plecháče.
„Turistika,“ usmála se Jess a možná se i automaticky vyprsila, ačkoliv to na robota fungovat nemohlo. Nemohlo?
„Popelářská loď XT-81N?“
„Ano.“ Nehnula ani brvou. Simba stál vedle ní a neubránil se pohledu přes rameno na jejich blyštivý Nubian, nyní popelářskou loď XT-81N.
„Plošina je pro vás vyhrazena nejdéle na týden, pokud si nesjednáte prodloužení. Po uplynutí této doby bude loď na náklady majitele přesunuta do odstavného parkoviště…“ pokračoval ve výčtu všech byrokratických nutností a Jess se celou dobu usmívala a přikyvovala, ačkoliv byla duchem napůl pryč.
Od přítomnosti republikových sil uběhlo několik měsíců, a tak musela vybrat, kde začne své pátrání. Už už to měla, když se jí něco přichytilo na nohu.
„Simbo, nedělej blbosti.“
[„To já nejsem,“] informoval ji a ona se pohledem ujistila. Po noze jí lezla malá kotačka, ještě mládě.
„Těch si nevšímejte, místní fauna. Kotačky jsou v tomto ročním období všude,“ vysvětlil droid a s pozdravem se i s doprovodem vydal za svým. Parkovné se prý platí až před odletem, takže to teď řešit nemuseli, Jess setřásla kotačku, Simba ji vzal do náruče a společně všichni tři vyrazili ven z přístavu do ulic.
„Kde bys začal ty? Hledat zprávy o nezvěstných nepřátelských žoldácích?” zeptala se, když prošli přes přístavní promenádu a před nimi se otvíralo místní tržiště. Simba tou dobou stihl pochytat už plnou náruč kotaček, kterých bylo kolem desítky, a sice navrhoval, že takové zprávy by určitě bylo nejlepší shánět v cukrárně nebo v zoo. Což mu samozřejmě neschválila a jeho to ani moc nepřekvapilo.
Prošli skrz tržiště, vycházeli na druhé straně a Simba udržoval zamračený výraz, kterým by jistě odháněl protijdoucí, kdyby byl už dospělý. Bral, že tu jsou kotačky vlastně škůdci, ale ty špízy z mláďat by si odpustit mohli.
[„Nevezeme pak nějaké s sebou domů?“]
„To nepůjde, slyšel jsi přece, jak rychle a jakým způsobem se množí, ne? Bychom se v nich doma nakonec utopili. Nebo bychom je museli likvidovat jako tady.“
[„Ach jo… nebojíš se těch kamer?“] ukázal bradou směr a Jess si všimla kamery na rohu budovy, kterou míjeli, a na čele jí vystoupla vráska.
„Budeme obezřetní a nenápadní.“

Než stihl Simba kývnout, že to jsou vždycky, pocítil v Síle vzedmutí. Zastavil se a chytl Jess za ruku. Ta na něj kývla, že to cítí taky, a vykoukli za roh budovy, u které se zastavili.
Vůně karamelizovaného cukru a skořice je pohladila pod nosy, ale nemuseli se spoléhat jen na čich, aby zjistili, o co jde. Lavina kotaček utíkala jejich směrem ulicí. Snažily se utéct od požáru, který vypukl v pekárně, kterou napřímo viděli a z které šlehaly plameny, až to nebylo hezké. Oba se na sebe podívali.
„Určitě tu mají hasiče,“ nasucho polkla a doufala, že Simba vytáhne nějaký lepší argument, proč se na to vykašlat a zůstat nenápadní.
[„A ty skořicoví šneci a koblihy určitě nestojí za nic. Navíc, hele, počkej na mě!“] pelášil za mistryní, která sem tam nakopla nějakou kotačku, co jí neuhnula z cesty. Po dvou stech metrech prorazila hradbou čumilů, kteří ztuhle sledovali cukrový táborák, a od vstupních dveří ji dělilo jen asi třicet metrů. Rozhlédla se kolem a spatřila zaparkovaná vznášedla, jejichž řidiči vyhlíželi tu parádu. Vybrala si to nejbližší a pár skoky byla u něj.
„Wo?!“ podivil se Neimodian, když mu sáhla mezi nohy, ale nelovila jeho malého Durose, nýbrž pod sedačkou hasící přístroj.
„Nenech se rušit,“ ucedila kysele a hodila hasičák nazdařbůh za sebe.

Nazdařbůh to ale nebylo, protože ho v letu chytl Simba, který měl nepopiratelně větší odvahu a hlavně motivaci zachránit pekárnu. Odtrhnul pojistku a s válečným pokřikem  skoro jako Tarzar vlítl dovnitř.

O několik vteřin později prolétl ulicí výbuch, který zastihl Jess zrovna, když lovila další hasičak v jiném speederu. Pilot byl asi vtipálek a rozepínal jí pod nosem poklopec, tak mu ranou pěstí zlomila rypák a rozhlédla se, odkud exploze vyšla.
Pekárna byla přitisklá k patrovému domu, který se tyčil nad ní asi sedm pater, a z vysklených oken čtvrtého patra se linul dým a plameny.
Křik obecenstva ji nijak nezajímal, ale v patrech nad hořícím patrem se v oknech míjeli uvěznění obyvatelé, kteří se neměli jak dostat ven, a jejich křik byl zasloužený. Speedery v okolí se konečně probraly a stateční řidiči začali vyzobávat uvězněné obyvatele. Viděla hodně hlav, jak se sklání k zemi ze střechy, a zdálo se, že se podaří zachránit všechny před tím neštěstím. Jess těkala pohledem z okna na okno a uši měla plné tlukotu svého srdce.
Zavřela oči a požádala Sílu o pomoc. Namířila pohled do pátého patra, přesně do okna nad tím, ze kterého šlehaly největší plameny.
„Kurva…“ zamumlala a rozeběhla se k budově. Sirény záchranných sborů měla v zádech a blikání modrých světel se míhalo po zdech i dýmu. Skočila na lavičku, odrazila se a rukama se chytla hromosvodu, po kterém začala ručkovat jak opice vzhůru. Během pár vteřin byla v patře, do kterého měla namířeno, a ani neměla moc sežehlé vlasy. Visící jednou rukou za parapet si nasadila do pusy dejchátko a vyhoupla se do okna.
Byla tam tma, kouř. Oči měla zavřené a šla jen vedená Silou. Litovala, že nemá žádné brýle, protože ať k sobě tiskla víčka jak chtěla, štípalo to a oči jí slzely jak při krájení cibule. V pokoji, kterým se proplétala, zakopla o židli, ale nic víc hrozného se neudálo. Cítila, že ve vedlejším bytě je někdo živý a nehýbá se. Naslepo vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Udělala dva kroky vzad a dobře mířeným kopem dveře vyrazila. Omylem otevřela oči a bolest ji poslala na kolena. Moment skučela, ale fackou se přivedla zpět ke smyslům. Zvedla hlavu a dosunula se vedle dveří do bytu, kam chtěla. Bylo odemčeno.
Praskání hořícího dřeva a prskání plastů ji přivádělo do zvláštního tranzu. Přišlo jí to jako sen.
Tělo, pro které sem šla, leželo na koberci a když ho ohmatávala, zjistila, že to má osm končetin. To s ní nijak nehlo, ale když nahmatávala puls, sáhla postavě na kusadla a leknutím jí málem vypadlo dejchátko.
Šlo zřejmě o Harche, nebyl při vědomí.
Vybrala si jednu z paží, hodila si ji přes ramena a obtěžkána humanoidním pavoukem se zvedla. Byl úplně gumovej, takže se jí zase sesul na zem. Sakra, zaklela v duchu a zvedla ho Silou.
Nikdo ji při tom vidět nemohl, a tak s bezvládným, levitujícím baboukem vyšla z bytu a vydala se až na konec chodby, kde cítila, že se nachází okno. Bylo jí blbě a doufala, že ji záchrana Harche nebude později mrzet. Položila si ho na parapet a sama se kolem něj protáhla. Svou vystřelovací kotvičkou zajistila zmíněný parapet a druhý konec připevnila k bezvládnému tělu. Zapnula pomalé odvíjení a šťouchla do pavoučího muže. Přepadl přes okraj a pomalu, bržděn kotvičkou, začal klesat dolů.
Někdo si jejího počínání všiml a než se po hromosvodu dostala na úroveň druhého patra, bylo dole tak dvacet hlav a když se dotkla špičkami země, kde kdo ji plácal po ramenou a žvatlal nějaké nesmysly. Dopotácela se k sloupu pouličního osvětlení, opřela se o něj a vyndala z pusy dejchátko.
„Zázrak! To je zázrak. Za to bude medaile! Kam jdete?“ slyšela za sebou.
„Už musím jít,“ podívala se na své ruce a byly úplně černé. Předpokládala, že v obličeji na tom nebude jinak, rozhlížela se zmateně po Simbovi.
„Doktora!“ mávl otrava na lékaře, kteří ošetřovali ostatní raněné z domu. Ti hned přispěchali a chytli Jess za ruce, jako by snad nemohla chodit.
„Jsem v pohodě,“ bránila se, jak ji vedli k sanitce.
„Nebojte, už jste v bezpečí,“ uklidňovali ji a posadili na kraj sanitky a během chvíle jí podali lahev s vodou.
[„No,“ ] ozvalo se hned vedle ní. Otočila hlavou a spatřila Simbu, jak má přes ramena deku, v jedné ruce drží jablečný džus s brčkem a v druhé skořicového šneka, [„obezřetně a nenápadně máme. Co dál?“]

***

„Za příkladnou a neobyčejnou statečnost…“ starosta města mluvil, zatímco dával každé z dvaceti nastoupených bytostí medaili za zásluhy. Simba s Jess stáli jakožto cizinci úplně na kraji a netrpělivě se vrtěli.
[„Táta by jen mávnul rukou a už by seděl někde v hospodě,“] šeptal a snažil se nedívat před sebe, protože tam byl dav a stovky kotaček. Měl z toho úplně ztuhlé nohy.
„To bych ho chtěla vidět,“ šeptala nazpět. Ale víc neřekla, protože byl starosta před nimi a dával Simbovi medaili.
[„Kuju,“] prohlížel si ji a přemýšlel, jestli je uvnitř taky čokoládová jako ty, co dostával v akademii. Zkusil to, nebyla.
„A za záchranu guvernérova syna s nasazením vlastního života uděluji vyznamenání i…“ medaile měla na sobě vyryté zkřížené meče, nějakou věž a také kotačku.
„Hlavně, abychom už vypadli,“ zamrmlala.
„…na večeři s guvernérem.“
„Co?“
[„Prý si ji zasloužíme a jsme pozvaní,“] šťouchl do ní loktem padawan a zkusil kousnout do medaile ještě jednou. Co kdyby?
 
***

Talíř znala, vidličku, lžíci a nůž taky, ale proč tam měla těch nožů sedm, to netušila. Simba taky netušil, ale nijak si s tím hlavu nelámal. Všechno bagroval lžící a když potřeboval pomoct, použil prsty.
„Tohle se zvrtlo rychle,“ dívala se na špekové knedlíky s telecími líčky a temně hnědou omáčkou. Uběhlo už několik dní od přistání a bylo pro ně nemožné se někam trhnout.
V čele stolu seděl Harch ve vojenské uniformě, neustále, zkoumavě si ji prohlížel a klapal u toho kusadly. Po levici mu seděla jeho choť a po pravici byla prázdná židle, která patřila synovi, který byl ještě stále v nemocnici.
„Jsem ráda, že se už probral,“ odpověděla na informaci, že nabyl vědomí. Sklenička s nožkou, ve které měla výběrový ročník vína ze zdejších sadů, se jí vysmívala. Placatku od požáru stihla vyžahnout.
„Přeslechl jsem, co vás přivedlo zrovna na Vicik?“
„Go’tlaku,“ věnovala mu pohoršený pohled manželka.
„Můj syn přežil jen díky vám, za to vám budu nadosmrti zavázán. Je ale neuvěřitelná náhoda, že jste šla zrovna kolem a ze všech bytů v domě jste se neomylně vrhla přímo do bytu mého syna.“
„Styď se. Ta tvá pracovní deformace…“ pavouci se hašteřili a Jessica sledovala Simbu, jak vylizuje prázdný talíř.
„…?“ postřehla, že pohledy pavouků míří na ni a zřejmě čekají na její odpověď.
„Náhoda to ale nebyla, viděla jsem ho v okně, než omdlel. Šla jsem na jistotu.“
„Hmm… zajímavé.“
[„Můžu dostat ještě?“] přerušil je otesánek a prosebně koukl na paní pavoukovou.
„Copak říkal?“
„Jestli by mohl dostat ještě trochu té delikatesy,“ přetlumočila Jess.
„Ale jistě, takový šikovný chlapec,“ rozplývala se a tlačítkem pod stolem přivolala droida, který chlupáčkovi donesl nášup. Jess se pozorností vrátila ke guvernérovi.
„Hezké medaile, hádám, že jste všechny nezískal během této války.“
„Pravda, tohle není moje první válka.“
„Odpusťte, jestli to bude znít drze, ale jak se válečný hrdina, který by se jistě velice hodil na frontě, dostane k tomu, že je z něj guvernér Hortovy kovadliny?“
„V pořádku, důvod je prostý. Před několika měsíci zde probíhaly urputné boje s Republikou. Až přílet mé flotily rozdrtil poslední zbytky odporu a toto je má odměna a také varování pro nepřátele Konfederace. Tato soustava je pod mou ochranou.“
„Divím se, že nemáte problém s partyzány. Slyšela jsem, že na jiných světech nechávají na osvobozených světech diverzanty, kteří tam dělají ze života peklo.“
„Zde k ničemu takovému naštěstí nedošlo. Nestihli zde zapustit tak hluboko kořeny.“
„Byla bych i řekla, že ten požár nebyl náhoda. Nebála bych se přemýšlet o tom, že cílem byl váš syn.“
„Policie teroristický útok vyloučila. S nejvyšší pravděpodobností šlo o chybu elektroinstalace v pekárně, která začala hořet. V bytě pod mým synem prý byla varna drog, která pak vybuchla. Ještě se to ale prošetřuje.“
„Nedáš si zmrzlinu?“ přerušila je manželka s otázkou mířenou na jedlíka, který měl už opět čistý talíř a koukal, co jiného by zblajzl. Energicky a natěšeně začal kývat v souhlasu a oči mu zářily. Během chvíle před ním přistála miska plná bíle zmrzliny s černými tečkami. Stejná miska přistála i před Jess, která do sebe v rychlosti hodila poslední knedlík, a když se zadívala na zmrzlinu, řekla si, že by měla kyblík jako dárek přivést Champiemu.
Černé tečky nebyla čokoláda ani mák, což prve odhadovala, ale prťavé mušky, kterých byly ve zmrzlině stovky. Sagwen by se z toho asi posrala, ale Jess měla broučí maturitu, tak se do toho pustila a nebylo to vůbec špatné, aby pravdu řekla. Jen se pak bude muset zkontrolovat před zrcadlem, aby neměla mušky všude mezi zuby.
„Má to své výhody, být guvernér,“ pokývala hlavou Jess a pohlédla zpět na Go’tlaka, „skvělé jídlo, informace o všem, co se šustne.“
„Není nic, co by neprošlo mou kanceláří, máte pravdu.“
„Dost už o práci,“ okřikla je hraně manželka a usmála se na hosty. Usmívající pavouk ji bude honit v nočních můrách ještě pár nocí. „Noc je ještě mladá a po večeři chodí můj muž hrát kulečník, nechcete se připojit?“
„Moc ráda,“ usmála se Jess a v hlavě se jí už rodil plán.
 
***
 
Go’tlak se nejspodnější rukou opíral o kraj kulečníkového stolu, v ruce naproti svíral tágo. Dvě další měl v bok, v levé nejblíže hlavě měl zapálený doutník a v protilehlé sklenku whiskey. Zamračeně se díval na Jessicu, jak je ohnutá přes stůl a chystá se k dalšímu rozstřelu. Nejdřív to začalo dost nevinně, střihli si dvě hry, kdy dívku bez problémů rozstřílel, ale pak navrhla, že budou hrát picí kulečník. Očekával od ní nějakou lest, ale souhlasil. Když prohrála další dvě hry a vypila mu první láhev whiskey, myslel, že půjdou spát. Trvala ale ještě na jedné odvetě.
Od té doby uběhly čtyři lahve, z toho většinu vypil on. Podezření, že svou nezkušenost v této hře a hlavně později svou opilost jen hrála, ředilo množství alkoholu.
„Je to tvoje, Goo,“ mrkla na něj, když po rozstřelu poslala tři půlčíky do děr. Vzala mu z ruky lahev a rozlila do tří panáků.
„Já hlupák,“ proklel se a začal je jeden po druhém do sebe kopat. Třetí mu ale Jess vyfoukla zpod prstů a vypila ho sama. „Slečno…“
„Přece byste nenechal slečnu o žízni,“ zazubila se na něj a přestala se prsit, protože dostala pocit, že na ni kouká trochu hladově.
„Už je pozdě.“
„Pak tedy náhlá smrt. Kdo prohraje, dopije lahev a jdeme na kutě.“
„Platí,“ plácnul dřív, než si uvědomil, co za vraždu odkýval, a připravil se ke šťouchu.

O pět minut později vyžahnul zbytek flašky a připadal si jako na kolotoči. Jess ho podpírala a on se snažil být zticha, aby ho žena nezmlátila, a společně šli chodbami rezidence. Schválně s ním bloudila a doufala, že jí prokecne, které ze dveří jsou do jeho pracovny. Všivák ale neřekl ani fň, a tak ho vyklopila před jeho pokojem a sama se vydala za Simbou.
Svět se jí taky trochu točil, ne že ne, ale uměla v tom chodit. Míjela obrazy, všemožné portréty a krajinky. Sem tam byl nějaký sloup s vázou a koberec byl sice sériová výroba, ale vypadal pěkně a muset stát majlant. Bylo ticho, jen tlumené láteření z manželského pokoje pronikalo na chodbu a Jess se natáhla pro Sílu a nechala si poradit, kde je Simba.
V pokoji nebyl, šel jí naproti. Natáhla krok a za zatáčkou ho spatřila. Pusu měl od zmrzliny a mušek. V náručí si nesl celý kyblík a jednou rukou si z něj odebíral.
[„Smrdíš,“] pozdravil ji a ani se na něj nemohla zlobit, protože měl pravdu.
„Podařilo se ti zjistit, kde má ten babouk pracovnu?“ zašeptala a nabrala si na ruku taky trochu zmrzky.
[„Ne, ale bude to někde támhle,“] ukázal rukou, ze které mu odkáplo trochu mňamky na koberec. [„jejda.“]
„Jak to víš?“
[„Paní Pavouková mi říkala, že tam nemám chodit,“] usmál se a Jess ho za odměnu podrbala na zádech. Potichu se tedy vydali tím směrem a práci měli ulehčenou tím, že tou chodbou byly jenom jedny dveře. Dostat se přes ně nebylo vůbec těžké a zavřít za sebou jakbysmet.
Místnost to byla útulná. Krb, před ním dvě křesla s malým stolkem tak akorát na sklenku něčeho dobrého. Podél stěn police s knihami a vitrínou na alkohol.
Na druhé straně místnosti byl pracovní stůl, za ním okno. Po straně stolu byla velká nástěnka s desítkami připnutých lejster a upomínek, který vytížená bytost jako guvernér potřebovala. Na stole byla klávesnice a obrazovka. Jess přistála v křesle u stolu a bez otálení vyndala univerzální hackovací disk od Nevy. Zapojila ho do přístroje, zapnula ho a na obrazovce se odstartoval proces bootování z disku a přelouskávání hesel. Trvat to bude pár minut.
Simba mezi tím procházel kolem polic s knihami a mumlavě si četl jejich názvy. Moc jim nerozuměl, a tak se nakonec usadil v křesle u krbu, baštil zbytek kyblíku a házel nožkama.
Když obrazovka ožila, Jess už měla čistější mysl, hned začala hledat informace o nedávné republikové okupaci, ale nedozvěděla se nic, co by už nevěděla. Pročítala zběžně zprávy od rozvědky, ale ani nic o nepřátelských jednotkách v lesích se nedozvěděla. To přeci nebylo možné? Kdyby Chlouppek odsud utekl s republikovými silami, tak by o sobě dal přeci vědět? Jediná možnost byla, že tu zůstal, ale podle těchto zpráv tu nikdo takový nebyl. Bylo možné, že by byly tyto zprávy zfalšované?
Jess si lámala hlavu přemýšlením, takže si ani nevšímala Simby, který se dal zase do promenádování a zastavil se až u nástěnky. Prohlížel si lístky a lejstra a zpod jednoho chuchvalce na něj vykoukl růžek papíru, který ho něčím zaujal. Opatrně ho vytáhl, byl větší, než si myslel, a šťouchl do mistryně.
[„Co tenhle prcek, nemohl by to být strejda Chlouppek?“] ukazoval na portrét jejího táty.
„Simbo…“ vzala mu to z rukou. Chlouppek, vedle něj portrét B’liho, pak nějaký mandalorian, určitě ne člověk, a paki sedm klonů. V jednom poznala Jerryho. Byla na ně vypsaná vysoká odměna. „Seš pašák.“
„A vy v prdeli.“ Oba dva se otočili za hlasem a tam stál Go’tlak a tvářil se fakt zle.
„Není to jak-!“ zkusila se z toho vykecat, ale guvernér zabouchl dveře a bylo slyšet zapuštění hydraulických zámků. „Kurva!“ Že by svou opilost byl býval hrál a má fakt tuhej kořínek? Rychle odpojila disk.
[„Tudy...“] zatahal Simba Jess za ruku a otevřel okno. Okamžitě se přes něj zatáhla kovová roleta, která mu málem uklofla ruce, [„...ne.“]
„Pomož mi.“ Zavřela oči a natáhla ruce. Simba ji napodobil a hodně se mračil. Roleta se s protesty opět vytáhla, Simba prolezl a skočil na nejbližší hromosvod.
[„Chytám tě.“] Natáhl ruku. Jess se odrazila, roleta ji minula o centimetry, a v letu chytla chlupatou ruku, která je přehoupla k hromosvodu.
„Díky, máš všechno?“
[„Jo.“]
„Já ne, zrekvíruj nějaký samohyb, hned jsem u tebe.“
[„Ale-,“] nestihl ani zaprotestovat a už byla pryč.


***
Slyšela z venku střelbu, a tak to brala po střeše mílovými kroky. Na okraji se ani nezastavila a posílená Silou se odrazila ke skoku.
Musela pro batoh, ve kterém měla mimo jiné světelný meč, a když už tam byla, vyhrábla z minibaru láhev tequily pro Champieho. Trochu jí na zádech cinkala, ale tohle pití se dělalo v kvalitních lahvích, takže se nebála, že by ji nedonesla.
Dopadla do záhonu tulipánů a hleděla na záda šesti droidů, kteří pálili po chlupatém klukovi, který se kryl za limuzínou. Pavoučí smysl, teda Síla, jí ukázala chystající se levárnu na levém křídle a ona instinktivně tasila meč.
Byla za to moc ráda, neboť rozložená droideka ji začala kropit proudem střel. Jess stále běžela, skluzem podjela pod jedním z šestice droidů a na tvář jí dopadly žhavé kousky kovu, jak chudák schytal salvu z droideky.
[„Asi padáme domů, co?“] křičel na ni Simba, který využil rozhození droidů, vlezl do limuzíny ze strany spolujezdce a otevřel zevnitř dveře Jess.
„Vypadá to tak.“ Naskočila a během vteřiny letěli jak o život.
Za ani ne  minutu je měli v patách, sem tam někdo vystřelil, ale spíš se soustředili na to, aby se jim neztratili.
Jess měla jedinou naději, že to fofrem dají do Armogazu, skočí na Junge Jet a poletí do prdele. Sídlo bylo od města asi hodinu cesty, oni jeli na plný plyn a neřešili dálnici. Letěli napřímo přes pole a louky.
Slunce mělo vyjít až za tři hodiny a z osvětleného města viděli, jak se k ním blíží blikající barevná světla.
Simba duchapřítomně začal prohledávat zadek samohybu.
[„Je tu pár lahví vína a toho, čím ještě trochu smrdíš,“] seznámil ji s inventáře stručně.
„Nevidíš nějaké hadry, oblečení?“
[„Jo, je tu nějaká košile.“]
„Udělej z ní cáry, vyrobíš zápalné lahve.“
[„Nenastrouháme do toho ještě trochu plastu?“]
„Skvělý nápad, koukni pod opěrky, určitě tu budou mít struhadlo na sýr, zbohatlíci,“ skoro si odplivla.
[„Mám to, kolik mám času?“]
„Chvilku, podej mi tu lahev,“ zavelela, natáhla ruku. Simba přelezl zpět na svou sedačku a podal jí svůj nález. Jess to převzala, otevřela zubama a doušek si dala. Hned ho vyprskla zpět, až byl Simba mokrej.
[„Co je?!”] divil se a nahnalo mu to strach. Snad to nebylo otrávené!
„Bourbon,“ zaškaredila se, pokrčila rameny a napila se, teď už s polknutím. Simba pak lahev hned přebral zpět, možná něco mrmlal, ale svědomitě se dal do přípravy zápalných lahví, takže měl za chvíli hotovo.
Napětí se dalo krájet, Jess si z nervozity broukala Hnusou Dášu, nebo jak se to jmenovalo a Simba už s předstihem otevřel střešní okýnko.
[„Už můžu?“]
„Připrav se a haž, jak uznáš za vhodné.“
[„Chytej, mizero!“] ozvalo se o chvilku později, Simbacca se vrátil zpátky do vozu a soudě podle spokojeného úsměvu se trefil. A nejen to, taky svět zbavil té hnusné věci, kterou teď trochu smrděl.
Hořící speedery ji oslňovaly ve zpětných zrcátkách a doléhal k ní Simbaccovo brumlání jakési kashyyycké táborové písničky. Během tří minut byla na městské periferii a prudce limo stočila k podzemnímu tunelu. Provoz v tuhle hodinu nebyl nijak hustý, ale v plné rychlosti i tak měla co dělat, aby zvládla řízení. To by tak hrálo, aby ji teď zastavil nějaký policajt a dal jí dejchnout. Z toku myšlenek ji probral Simba, který už zase seděl vedle ní.
[„Jak jsme daleko od přístavu?“]
„Tři zatáčky,“ konstatovala, točíc volantem, „a budeme vystupovat.“ Tunel totiž ústil u přístavu, takže se dostanou až tam a pak to bude rychlá akce.
Smykem zastavila před vstupní branou, vyskočila z limuzíny a vyburcovaná adrenalinem brala schody po třech. Simba ji byl v patách a vrčel na ty, co na ně vrhali překvapené pohledy. Domů už to bylo jen pár kroků. Sice se tu už nebudou moct do konce války podívat a moc toho nezjistili, ale něco přeci jen. Mají jistotu, že tu byl. A dokonce s B’lim. Další zastávka Rodie, kde navštíví Mamá. Třeba bude o B’lim nějaké informace mít.
Přeskočila vozík se zavazadly, srazila nějakého blbce čumícího do telefonu, kterému ho Simbacca obratem s chutí rozšlápl, a doběhla až ke dveřím, které vedly k Jungle Jetu. Rychle namačkala pin. A nic.
Zkusila to znova, zase nic.
[„Ukaž,“] odšťouchl ji Simba, vytáhl drápy a zkusil tátův osvědčený trik. Trochu se z něj zakouřilo, ale dveře povolily a ona byla schopná je rozevřít. Navalili se dovnitř, urazili několik metrů a Jess najednou došlo, že celá kóje je prázdná.
„Kde je moje loď?“ štěkla hystericky na servisního droida, který se potácel opodál.
„Plošina je pro vás vyhrazena nejdéle na týden, pokud si nesjednáte prodloužení. Po uplynutí této doby…“
„Vždyť jsme tu teprve pět dní, maximálně šest?!“ ječela.
„Podle Vicikského kalendáře má týden čtyři dny.“
[„To nejde, toto! Táta nás zabije, jestli se vrátíme bez jeho mazlíka. A Mia taky.“] Jess ani nestačila říct Simbovi, že momentálně nemají ani náhradní loď, kterou by odletěli a měli tak možnost se nechat od těch dvou zabít, protože najednou ožily tři automatické střílny, jejichž dvojité rotační hlavně se začaly zlověstně otáčet. Jess na nic nečekala a tasila meč. Měla ale z prdele kliku. Přestože byla venku ještě tma a zde nebyla žádná loď, a celá kóje byla osvětlená jen bodovými světly, jí se podařilo i v té šerotmě všimnout si, že ty střílny jsou nějaké zvláštní.
„…!“ na slova bylo málo času, zvuk to byl jakoby někdo pustil zubní vrtačku. Akorát s tím rozdílem, že tento zvyk vydával motorek rotačního kulometu, který je začal kropit. Respektivě šest motorků. V betonu vykrajovaly střely díry a byl zázrak, že se ti dva stihli schovat za kus plátování z nějaké lodi, která tu předtím kotvila. Vyměnili si pohled, chytli se jednou rukou a zavřeli oči. Napojení na Silu sevřeli jednu ze střílen a po chvilce soustředění ji rozmačkali na prach. Chtěli i tu druhou, když…
„Vzdej se, Jedi. Veškerý odpor je marný!“ ozvalo se z reproduktorů. Chvíli bylo ticho, asi že se čekalo, jestli někdo z nich něco neřekne nebo neudělá, ale nestalo se tak.
„Nebylo to zvykem, ale zbraně proti Jediům se stávají stále běžnějšími. Máš štěstí, že jsi zachránila guvernérova syna, přimluvil se za tebe. Vzdej se. Ničení střílen ti nepomůže, pokud bychom chtěli, během pěti vteřin se udusíš grggským plynem.“ Až do této části nedávala moc pozor. Teď začala. Jestli si pamatovala dobře, grggský plyn dokázal zabít i přes kůži, nebylo třeba se ho nadechnout. Vypnula čepel.
„O nic se nepokoušejte, hrabě Dooku pro vás někoho pošle.“ V reproduktoru cvaklo a najednou bylo hrozně ticho.
***
Venku už svítalo. Všude byly kotačky a Simba s Jess leželi za plátem a znuděně koukali do zdi. Chtělo se jim na záchod, měli hlad a chtěli domů.
[„A fakt to nezvládneme vžum vžum?“] zeptal se ještě jednou Simba.
„Grggský plyn je fakt prasečina. Je to dokonce zakázaná bojová látka, takže možná blafujou.“
[„Tak super!“]
„Jenže to nevíme. A nemůžu riskovat, že mi umřeš.“
[„Ale co budeme dělat, až přijde ten hrábě?“] zamumlal a ukousl si drápek nalomený z otvírání dveří a spálený tím zatraceným zkratem.
„Neboj, něco vymyslíme,“ pohladila kotačku a trochu se usmála. Zvířátka byla na stres vždy super. Zasnila se trochu a když se vrátila duchem zpět, viděla, jak má Simba kolem sebe kotaček možná i tucet.
„Jak to jen děláš?“
[„Co jako?“] nechápal, ale pak mu to asi nějak došlo, pokrčil rameny a přiznal, že jim rozumí. A část jich odehnal, domnívaje se, že Jessice vadí. Jess na to ovšem koukala a pomalu začala vyvalovat oči, jak dostala nápad.
„Poslyš… proč ty věže po nich nestřílí?“
[„Asi by to bylo plýtvání patronama?“] odtušil.
„Jak se jich sem tolik dostalo?“
[„Lezou sem nějakou ďourou kousek ode dveří, prý se tu občas válí něco k jídlu… ale já teda nic nevidim.“]
„Dokážeš jich sem dostat víc?“
[„Mno… asi jo. Kolik víc asi tak myslíš?“]
„Všechny.“

Směna u kamer se divila, proč přestaly fungovat kamery v kóji, kde byla uvězněná ta rytířka Jedi. Senzory ale hlásily, že tepelné stopy vězňů jsou stále tam, a osobně to nikdo zkontrolovat nešel. Nejhorší ze všeho byl iniciativní blb. To tu věděli moc dobře.
Jess se Simbou se mezitím plazili pod kobercem kotaček a ona se bez studu modlika k Tutattisovi, aby to vyšlo. Kvůli všudypřítomným kotačkám měli droidi i senzory  ve firmware, aby tyto živočichy ignorovali a oni dva je teď používali jako takový plášť neviditelnosti. Pod kotačkama neviděli, kam se plazí, bylo jim vedro a blbě se dejchalo, ale vedeni Silou mířili k šachtě, kterou se snad dostanou ven a pak na odstavné parkoviště, kde najdou svůj koráb.


***
 
Jungle Jet našli a měli štěstí, že popelářské IFF stále fungovalo. Proklouzli z planety a než se nadáli, byli v hyperprostoru. Odtud poslali zprávu Joyce s Fosh, aby se zkusily podívat po nějakém mandalorianovi, se kterým měl v poslední době Chlouppek nějaké pletky.
Ona se Simbou ale mířili k její rodianské babičce.
Shledání to ale nebylo z nejhezších, protože to co se tam dozvěděla, ji vyrazilo dech. Poplakala si s Mamá na B’liho hrobě, dali si se Simbou larvovou tlačenku a o tom, kde se nachází její táta se nedozvěděli nic. Nikdo nevěděl vůbec nic…
 
***

Simba poprvé bez pomoci proletěl hladinou jezera s Jungle Jetem a křepčil štěstím. Dvě hodiny předtím se ještě zastavili ve Fogsmeade, vymetli snad všechny kotačky a zamázli škrábance kolem rampy.
Simba se pak rozeběhl rozebrat s Fosh, co všechno za dobrodrůža prožili a Jess donesla Champiemu lahev tequily. Cestou domů hodně přemýšlela. Smrt někoho blízkého, jako byl B’li ji nutil přemýšlet o životě, o smrti. Myslela na tátu, na Simbu, Champieho a Joyce. Na Joyce myslela hodně a když jí k tomu začalo z rádia znít něco tklivého, slzy jí tekly po tvářích a Simba jí nevěda, co se přesně děje, hladil po ruce. Na ne je život moc krátký… opakovala si stále. Přišlo jí, že už chápe pravdu a moudrost, která se v těch slovech skrývala.

Champie jí hned nalil panáka, napili se, ale musela tuhle hezky rozjíždějící svačinu opustit. Rozloučila se. Musela splnit ještě jeden slib a vydala se do jednoho malého pokoje s velkou omluvou.

***
 
Valla se zrovna česala, když zaslechla klepání na dveře.
„Vstupte,“ zahuhňala, kvůli nosu, který byl jednou velkou fialovou bambulí, a celkově vypadala jako nějaká kreslená postavička. Dveře se otevřely a za dveřmi stála Jessica s omluvným pohledem.
„Můžu?“ ruce za zády, nožičkou téměř ryla v podlaze.
„Jasně, pojď dál.“
„Chtěla bych se ti omluvit,“ zavřela za sebou.
„Opravdu?“ Sarkasmus.
„Opravdu. Nebudu se vymlouvat, bouchly mi saze a mrzí mě, že jsem ti ublížila.“
„…“
„Nechápu, jak jsem to mohla udělat. A to jsem si myslela, že jsem proti handrkování imunní,“ styděla se za sebe a neříkalo se jí to nahlas snadno.
„Mrzí mě, co jsem řekla o tvé mámě. Nevěděla jsem, že je…“
„Mrtvá. Jo, tos ani nemohla. I tak jsem se měla ovládnout. Asi budu navždy děcko z ulice, co se neumí chovat.“
„Na tom není nic špatného. Teda… je špatné, že někdo vůbec na ulici vyrůstat musí, ale chtěla jsem tím říct, že mi nevadí to, odkud pocházíš. Aristokracie je plná přetvářky a klamu. Ty jsi sice trochu neotesaná, ale opravdová a na nic si nehraješ. A za to si tě vážím.“
„Opravdu?“
„Ano, ale jestli to někomu řekneš, tak to popřu. Nějaké stopy po tvém tátovi?“
„Jo, ale nevedly k ničemu dobrému… hledání tedy neskončilo.“
„To je mi líto.“
„Mně taky… hele, a nechceš si jít se mnou dát lahev rumburčáku, kterou jsem s sebou přivezla z Rodie?“
„Po rumu sice bliju, ale proč ne?“ Vstala ze židle a vydala se společně s Jess ven z pokoje.
„Fakt moc promiň za ten nos, nebolelo to moc?“ projevila Jess ještě jednou lítost.
„Jako ďas, ale vlastně bych ti měla poděkovat.“
„Cože?“
„Nevím, jestli jsem to už někdy říkala, ale můj hraběcí manžel mi udělal pojistku na vzhled.“
„…“
„Nevěděla jsem na kolik, ale ukázalo se, že si mého nosu vážil na jeden a půl milionu kreditů! Navíc jsem si před měsícem všimla, že mi nějak divně zahýbá do prava, takže jsem chtěla stejně na plastiku, kde by mi ho rozlámali a srovnali. Vlastně bych ti měla poděkovat, protože až se to zahojí, budu mít nos, jaký jsem si přála, a nebudu vědět, co s penězi.“

 
***
 
Druhý den Jess vstávala s mírnou opičkou, v posteli skončila oblečená a v puse měla jak v polepšovně. Odlepila se z postele, váhavou chůzí se zíváním se vykolébala z pokoje a zamířila do koupelny. Na chodbě se držel znatelný pach zeltronských feromonů. Došla až do koupelny, kde si zrovna čistila zuby Joyce. Jess si stoupla k druhému umyvadlu a dala se do vyhánění démonů z tlamy. Stály tiše, jen specifický zvuk čištěného chrupu se rozléhal a i když byly zticha, Jess v hlavě hučelo. Ne snad kvůli kocovině, ale přetahovaly se v ní její strachy a touhy živené Joycinou vůní. Po očku Zeltronku sledovala a všimla si, že i ona ji po očku kontroluje. Joyce měla po těle mnoho šrámu z té šlamastiky na Nar Shaddaa.
„Děkuju, že jste se s Fosh tak snažily,“ promluvila k ní, když si vypláchla.
„To nestojí za řeč.”
„Koukala se na to?“ ukázala na spáleninu od blasterové střely, kterou měla Joyce na rameni.
„Neřekla jsem jí o tom. No co, nechci, aby si dělala starosti, že její mistryni může proklouznout kdejaký zbloudilý výstřel.“ Jessica jí na spáleninu opatrně přiložila dlaň a dívala se jí do očí. Joyce polkla a jisté partie se jí začaly kvapem prokrvovat.
„Měla bych to s tebou potrénovat. Jedna špatná zbloudilá střela a neměla bych se s kým hádat.“
„Nechci se už hádat,“ přiznala ta moudřejší z nich.
„Já taky ne. Já…“ To už byly propletené v objetí, cítily tlukot svých srdcí, který se během chvíle sesynchronizoval, a jejich tváře se stále více přibližovaly.
„…?“ Joyce nebyla schopná slova. Mít ji u sebe po tak dlouhé době, tisknout se k ní a cítit její dech ji úplně dostalo.
„Já… chci tebe,“ místo tečky Jess svá slova zakončila dlouhým a toužebným polibkem.
„Tak na to vlítnem,“ hlesla Joyce a začala z ní vášnivě strhávat oblečení, nehledě na to, že může kdokoliv a kdykoliv vstoupit.
„To taky, ale chci tebe,“ položila ji dlaň na srdce a Joyce na chvíli ztuhla, moment si hleděly do očí, „chci víc, než jen tohle. Došlo mi, že tě mil-.“ Joyce jí ucpala ústa jazykem. Na vzájemné vyznávání citů měly sice času kolik chtěly, ale teď to strašně zdržovalo.
[„If you can't beat them, eat them.“]

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #36 on: 30. Jul 2013, 15:54 »
Champbaccův deník, záznam osmý, hvězdné datum 01/kiwi/23

Už je to skoro týden, co jsme se vrátili z Azoamu, ale nějak nebyl čas udělat nový zápis do deníku. Událo se toho totiž docela dost a poněkud nám to zahustilo program posledních pár dní.
Azoam jsme samozřejmě z rukou nenažrané Federace vyrvali, ale tím to teprve začalo. Když jsme totiž utíkali před rozvášněným davem obdivovatelů, kteří by nás z vděčnosti jistě umačkali, našli jsme na oběžné dráze skoro nepoškozený, a přesto úplně nehybný Venator. Průzkum ukázal, že jeho posádku pozabíjel nějaký hnusný virus vyrobený tou separatisticky smýšlející Kaminoánkou, co jsme ji nechali domorodcům jako dárek pro Republiku, a celkem rychle jsme se ho zmocnili a odletěli v něm. Vlastně ani nevím, co s ním budeme dělat, ale takový křižník se vždycky na něco hodí.
Menší potíž tkví v tom, že se nám ho po cestě povedlo průletem ionizovanou atmosférou jednoho měsíčku trošičku nabourat. Zvládli jsme s ním ale přistát na Fonn Avaris II a předevčírem se na něj přesunula Mia, která ho snad s pomocí robíků nějak dá dohromady. Práci odhadovala na pár let, ale samozřejmě jí dám k dispozici cokoliv, co by mohla potřebovat, a taky se bude sem tam vracet na základnu kvůli tréninku, socializaci a jídlu. Za těch pár let bych snad mohl vymyslet, co s tou krávou udělat.
Jen přemýšlím, jestli by nebylo efektivnější koupit rovnou novou loď. Jungle Jet si teď dost často půjčuje Jessica, takže se o něj náležitě bojím, Rychlý dráp jsem půjčil Jeffovi, ať může volněji obchodovat a zbytek našeho leteckého parku tak tvoří jen čtyři jednomístné stíhačky. Ač jsme s Venatorem získali dost republikových výsadkových lodí, žádní z nich nemá hyperpohon, takže je bude využívat jenom Mia k převozu materiálu na loď, ale dál se nepodívají. Navíc jsou dost nevodotěsné, takže s nimi ani nejde přistát v akademii a nechceme příliš dráždit obyvatele Fogsmeade, čili jejich užití je ještě omezenější. A vzhledem k tomu, že těžba jede rozumným tempem a prodali jsme spoustu krystalů za výhodný kurs, budu stejně nějak potřebovat utratit těch pět mega, co se teď bez užitku válí na účtu společnosti. Chlouppek, kterému jsem chtěl předat první část výnosů z investic do Chrchlu, není k nalezení a podobně se zem slehla i po mistru Denyzzovi, jehož kurs výuky iluzí jsem pro jistotu do odvolání zrušil.
Život na akademii se jinak vrátil do zaběhlých kolejí. Nina vytvořila úctyhodnou databázi všech holocronů a dalších artefaktů, se kterými se ze svých lehce loupeživých výprav vrací Jessica se Simbaccou, takže vlastně ani nevadí, že rekonstrukce staré databáze se nakonec nepovedla. A společně s Yari tráví večery pletením, takže se mi už ani tolik nemotá pod nohama.
Duo vykradačů hrobů se před třemi dny vrátilo z Tatooinu, kde uloupili nějakou podivnou mašinku přímo z hnízda kraytského draka, a nezdá se, že by chtěli pověsit svou novou oblíbenou činnost na hřebík. Simbacca se dál učí basic a k tomu ještě pilotovat, přičemž to druhé mu jde ještě hůř než to první. Zrovna předevčírem naboural jednu Novu při zkušebním letu a přiměl mě zvážit, jestli by nebylo lepší pořídit nějaký simulátor.
Rahmova zahrádka roste takřka před očima a Togorian ji už zvelebil takovým způsobem, že mě to trochu děsí. A to aniž by zanedbával výcvik, jak jsem měl příležitost poznat na vlastní kůži, když jsme si dávali cvičný souboj. Světelné vidle sice pořád sestavit nezvládl, ale vibrovidle ovládá parádně a dělá čest svému mistrovi.
Joyce s Fosh podnikly dva výlety po planetě, aby zmapovaly i ta další dvě města, a vůbec vypadají celkem spokojeně, po večerech poslouchají hudbu a zahlédl jsem i nějaký ten tanec. K tomu všemu ještě nutno přičíst fakt, že se Fosh až podezřele rychle a podezřele ráda vzdala svých průzkumných výprav na dno jezera, protože tam údajně měla z něčeho fakt špatný pocit.
Vojta a Peelo tropí neplechy jako obvykle, většinou k nesmírnému pobavení zbytku akademie. Kanadské žertíky všeho druhu, nějaké to šmírování, prostě klasická směska aktivit udržujících zbytek žáků v ostražitosti. Zasahovat musím jen výjimečně, když použijí moc lepidla nebo tak, ale zjevně už znají hranici, za kterou by neměli chodit, nebo kde by po sobě aspoň měli pořádně zamést stopy.
Jeff se dvakrát vydal mimo akademii, neboť odvážel natěžené krystaly a nakupoval vybavení ošetřovny. A lítat po všech čertech ho pravděpodobně nechám i dál. Umožní mu to přivydělat si stranou pár kreditů navíc a já se nemusím bát, že se bude nevhodně socializovat se studentkami, takže je to výhodné oboustranně. A jestli zdrhne, holt budu nějakou dobu vařit já, to je toho.
Sagwen se pilně učí a dokonce jsem jí navrhl, jestli by si sama nechtěla vzít pár přednášek. Můj plán, že bude učit místo mě, nicméně nevyšel, protože jí na hodinu nikdo nepřišel. Musel jsem jí dlouho vysvětlovat, že máme prostě každý vlohy na něco jiného, čehož je ostatně celá akademie důkazem. Nevím, na kolik se mi povzbuzování povedlo, ale když jsem ji viděl naposledy, probírala zrovna s Ninou možnost rozšíření databáze a kolokvia, takže se to asi účinkem neminulo.
Lempix měl zase plné práce se zařizováním ošetřovny, za což jsem tak trochu mohl já. Samozřejmě ode mě bylo moc hezké, že jsem Jeffa na jeho první větší nákup poslal právě pro zdravotnické potřeby, léčiva, obvazy a vůbec, ale vrátil se s tím dřív, než bylo jasné, kde ta ošetřovna vlastně bude. Když se mě na to ptal tenkrát před mým odletem na Nar Shaddaa, pro Yussiho a tak, řekl jsem mu, že by bylo fajn na to překopat jednu z ubikací pro studenty, protože se to jevilo jako nejefektivnější řešení. Jenže od té doby přibyli další tři študáci, takže mi to rázem zas tak efektivní nepřišlo a raději jsem rozhodl pokoj zachovat a ošetřovnu přestěhovat do skladiště vedle hangáru, kam stačilo namontovat pár oddělovacích stěn a byla by po ruce i v případě návratu zraněných. Jenže tam teď bylo potřeba skladovat novu, a tak se ošetřovna stěhovala potřetí, tentokrát už snad naposled, do nově zvětšené chodby o pár metrů dál, čímž se ocitla na strategicky výhodném místě mezi hangárem a tělocvičnou.
Poměrně průlomová změna nastala u princezny Vally. Ještě nedávno znuděná aristokratka, která se na naší rustikální základně pochopitelně nudila a bála ušpinění, se nechala zaměstnat Ringem v Zeleném lampionu jakožto číšnice a mezi lekcemi v akademii tam vypomáhá a nezávazně flirtuje se zákazníky. V případech potřeby navíc funguje coby tisková mluvčí InnNova Corp., kde se její znalosti etikety už dvakrát dost hodily. O většině spolužáků si tedy pořád myslí, že jsou to nemytí kreténi, ale to se snad časem urovná taky, navíc u některých je to vlastně... no, popojedem.
Cae se pořád kolektivu straní a pořád působí dojem opuštěného kotěte. Na hodinách se ale snaží a vykazuje značný potenciál, navíc se zdá, že padla do oka našemu novému přírůstku, šamanovi z Azoamu. Šedý Šum, jinak též známý jako Naplavená myš, se u nás zabydlel tak rychle, že jsem ho vůbec nestačil vyhodit. S oblibou medituje v sedě na malém výklenku před mojí kanceláří, čímž mě taky vytáčí, a spí v zahradě, aby byl víc v kontaktu s přírodou. Vida, že se ho prostě nezbavím, alespoň jsem ho zapojil do výuky a nechal ho děcka učit astrální cestování a podobné kousky.
No a když je řeč o přivandrovalci z Azoamu, je třeba zmínit i Keisell Swonn, kterou jsme po zralé úvaze vrátili strýčkovi...

V tu chvíli se ozvalo zaklepání, otevřely se dveře do kanceláře a dovnitř strčil hlavu Simbacca.
[„Tati?“] zeptal se opatrně, takže jsem trochu větřil nějaký průser, a zjevně zkoumal, jestli mě v něčem ruší. [„Mistr Habili vzkazuje, že jestli okamžitě nepřijdeš, letí sám.“]
Povzdechl jsem si, že záznam tedy asi nedokončím, a pomalu se zvedl. Beztak už určitě nervózně přešlapuje po hangáru, nadává a nemůže se dočkat, až se oba přesuneme za Miou na Jolly Jedie, jak hodlám křižník pojmenovat, abychom jí trochu pomohli. Samozřejmě tam nemůžeme zůstat moc dlouho, když máme tady hromadu povinností k žákům, ale minimálně jí Neva ukáže, kde jsou na Venatorech pojistky, a já trochu vycepuju robíky. Nemělo by to zabrat víc než den dva a vlastně jsem se na to i docela těšil, protože tam nehrozilo, že by na nás vlítla Federace nebo tak někdo.
Vytáhl jsem ze šuplete rezervní hasák, co tam mám pro případ kontroly z berňáku, a odebral se do hangáru, kde se mi ihned hodil při obraně před přecitlivělým mechanikem. Odlet nicméně proběhl v klidu, mokrá zelená koule se nám rychle vzdalovala a vypadalo to, že nás čeká tak měsíc relativní nudy.
Nebo jak dlouho může trvat pohřbít sedm a půl tisíce mrtvých klonů...
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #37 on: 09. Sep 2013, 18:18 »
Zamhareer byl jednou z těch planet ve Vnějším okraji, kam byste na dovolenou neposlali ani vítězku soutěže Nejhorší tchyně galaxie.
Což byl taky důvod, proč tam mohla operovat malá základna konfederační rozvědky bez jakékoliv důkladnější obrany. Kromě nejvyššího velení Separatistů o ní nikdo nevěděl, jediným návštěvníkem byla kometa jednou za pět století a pod sněhem nebylo nic, co by šlo těžit, prostě ideální místo, kam něco schovat.
Základna vlastně nebyla ani tak základnou, jako jednou jedinou vysloužilou fregatou Bankovního cechu. Stovka robotů ji tam, kde spadla, zakryla sněhem a ledem a od té doby nebylo třeba žádné aktivní obrany, a to přesto, že se v útrobách lodi nacházela dost cenná věc – záložní paměťový krystal rozvědky. Cokoliv, co konfederační špióni zjistili, se nejprve zpracovalo, nahrálo na primární disky na střežených místech, jejichž zálohy se pomocí synchronizačních procedur nahrávaly právě na tyto krystaly.
Kdokoliv by chtěl nějaký takový získat, a že důvodů by se našlo hned několik, musel by ho v první řadě najít. Utajená je však nejen jejich poloha, ale i počet a vlastně i vzhled, nehledě na to, že každý je chráněn alespoň pasivně a samozřejmým systémem autodestrukce. Na Zamhareeru se mezi onu pasivní obranu řadily takové věci, jako povrchová teplota -12°C, silné větry, neproniknutelné sněhové závěje, laviny, zmrzlá jezera, minimální a dost specializovaná vegetace a sem tam bouřky, které stály za to.

Proč to vím? Protože jsem tam letěl na dovolenou.
Potřeboval jsem prostě být sám a v akademii to žilo sice příkladně, ale dost otravně. Navíc se přítomným ženám začaly synchronizovat měsíčky a u několikanásobného PMS fakt být nemusím.
Jessica byla zrovna s Jungle Jetem, a taky se Simbaccou, pryč a patrně někde znesvěcovali hrobku nebo pět. Rychlý dráp měl pro změnu půjčený Jeff, aby... nevím, asi jsem ho v něm poslal do prdele. Vzal jsem tedy zavděk jedním z ukořistěných republikový raketoplánů s dlouhým doletem, napsal krátký vzkaz pro Joyce a vydal se tam, kam se ještě nikdo nevydal.

Mou primární specializací jsou sice džungle, ale když mi počítač náhodně vybral zmrzlou kouli jménem Zamhareer, mávl jsem nad tím rukou, že si aspoň osvěžím ten zbytek. Osvěžující to přestalo být ve chvíli, kdy mi hned po vystoupení z hyperprostoru vypadly motory a celý ten krám se i s mou maličkostí na palubě řítil do ledového pekla.
Zvenku to muselo vypadat fakt pěkně, jak se přes celou sněhobílou oblohu táhla hořící šmouha ne nepodobná známé kometě, ale uvnitř mi bylo paradoxně dost horko. Knipl jsem málem utrhl, restart motorů taky nepomohl, nárazu do sněhové peřiny tedy nic nezabránilo, ač ho repulzory na poslední chvíli stihly dost ztlumit.
Nejspíš jsem si o řídící panely vyrazil pár zubů, ale všechno bez narkózy v podobě ztráty vědomí. Čelním průzorem nebylo vidět nic než bílý polštář, pravděpodobně jsem se zavrtal kus pod zem, ale většina systémů pořád víceméně běžela. Spustil jsem hloubkovou diagnostiku motorů a vydal se na průzkum okolí, protože kvůli tomu jsem sem ostatně přiletěl.
Ten legrační výstup zpod kokpitu samozřejmě nepřipadal v úvahu, musel jsem projít vnitřkem raketoplánu a najít kus trupu, který byl co nejvýš a co nejzbytečnější, aby jeho vyříznutí nezpůsobilo větší škody. Netrvalo dlouho a po chvilce řezání, oklepávání a odhazování sněhu jsem konečně viděl, kde to vlastně jsem.
Kam až oko dohlédlo, tam se táhly nekonečné bílé pláně. Počasí vypadalo slibně, ale stejně mě moc nepotěšilo, tak jsem z tunelu vylezl celý a podíval se i na druhou stranu. Tam už to bylo slibnější, očividně jsem zaparkoval na úpatí nějaké hory, jejíž štít mi poskytne ochranu proti případnému protivětru. Taky to ale znamenalo, že jsem měl kliku jako prase, protože jet ještě pár metrů by znamenalo drtivý náraz o kámen, a že laviny se asi bát nemusím, když ji nespustil ani pád lodi z oběžné dráhy.
Když nepočítám asi tři keříčky na úbočí hory, nebyl v okolí žádný život a já se rychle vrátil do lodi a zavřel za sebou, protože zmrznutí můžu odložit na později.
Jasně, nevypadalo to nijak růžově, ale nepřiletěl jsem se sem slunit. Vnitřek raketoplánu je mnohem větší luxus, než jsem původně plánoval, a když se mi povede opravit motory, ani se moc nezdržím. Když se to nepovede, budu si muset zavolat odvoz, ale zas je budu moct sprdnout, že odflákli údržbu ukradených lodí, žejo.
Sedl jsem si na zem, protože do sedačky pro klona bych se musel mačkat jak sardinka, a přemýšlel, co teď. S vodou problém nebude, kolem je spousta sněhu a díky běžícímu topení ho můžu roztavit, abych předešel dehydrataci ze žraní ledu. O úkryt se nemusím starat, i když je pravda, že jsem mohl zaparkovat mnohem lépe. S jídlem to bude horší, kdo ví, jestli tu vůbec něco jedlého žije.
Jakmile jsem se chtěl pustit do zútulňování interiéru, ozvalo se z kokpitu charakteristické pípnutí dokončené diagnostiky. A mělo pro mě dvě zprávy, jako obvykle jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta dobrá byla moc dobrá: motory klekly vinou chyby v softwaru. Nějaké pako prostě v posledním patchi zapomnělo středník a kdo ví, kolik pilotů to tam venku ve válce odneslo životem. Prostě kokot. Stačilo tedy chybu opravit a pak nechat celý systém překompilovat, což zabere ani ne tři dny. Tak to dopadá, když se za války šetří na operačních systémech.
Ta horší zpráva byla, že budu muset co nejdřív vypnout topení. Kombinace tepla a tíhy totiž z ledu pod lodí udělala pomalejší verzi tekutého písku a raketoplán se pomalu nořil hlouběji a hlouběji. Pokud by topení běželo další tři dny, bude úplně jedno, že motory fungují, protože z ledového hrobu už prostě nevyletím.
Tak jsem vypnul všechno, co šlo, vzal ty dvě konzervy, láhev na vodu a signální pistoli a vyrazil ven. Loď si za půl hodiny sedla o dobrých deset centimetrů, ale hlouběji snad nezapadne, než se vrátím.
Počasí bylo jako stvořené k výletu. Vítr sice fučel, ale svítilo sluníčko a sníh přikryla krusta ledu, po které se s mými protiskluzovými botami chodilo víc než pohodlně. Ani ta zima nebyla tak strašná, i když za to možná mohl můj pěstěný kožich.
Když nemůže hora k Wookiovi, musí Wookiee k hoře, říkal jsem si a přesně tam vyrazil. Obhlédnu odtamtud okolí, při té příležitosti ochutnám ty podivné keříky a pak se někde na tři čtyři dny zakempím, ať z toho taky něco mám.
Výstup na horský štít nebyl žádná sranda, klouzalo to a řídký vzduch mi nedělal dobře, ale síly jsem měl ještě dost a aspoň jsem se šplháním po odhalených kamenných stěnách zahřál. Celá cesta trvala něco přes pět hodin, dvakrát jsem se málem zřítil a jednou opravdu, nicméně beze ztrát na zubech či krvi jsem se vyškrábal na vrcholek a ten pohled za to stál. Soudě podle polohy slunce se můj raketoplán uhnízdil na jihovýchod od hory, na severu začínal z bílého nadělení povstávat celý horský pás s mnohem většími velikány, než ten můj kopec, a jediné hnízdečko lehce zelené vegetace jsem spatřil přímo na západ, určitě minimálně den cesty.
Sedl jsem si tedy na balvan, otevřel konzervu a dal si do nosu, když mám chvíli klid. Netušil jsem, jak dlouho na téhle planetě trvá den, ale slunce bylo pořád na prakticky stejném místě, takže mám nejspíš tu čest s planetou, která rotuje pomalu až vůbec. Konzerva chutnala jako psí suchary, ač to mělo být maso, a její obal jsem neekologicky zahrabal do sněhu, protože tahat se s ním do kontejneru na tříděný odpad fakt nebudu.
Nastal čas k sestupu a ten jsem taky nechtěl zbytečně zdržovat, takže jsem prostě místo skalnatého srázu využil zasněženého úbočí kousek vedle. Nahoru bych se po něm nikdy nedostal, ale dolů to šlo tak rychle, že budu potřebovat nový plášť.
Zastavil jsem s vypětím všech sil až hodně za rozumnou hranicí a vypravil se ke stromům či co to bylo. Coby orientační bod mi sloužila hora, jídla jsem měl relativně dost, vody ještě půl lahve a jediné, co mi dělalo starosti, bylo jak snadno mě na bílém podkladu může vidět případný predátor. Planeta sice vypadala opuštěně a nehostinně, ale pořád se tu mohl ukrývat nějaký zatracený bazilišek s chapadly nebo obří orel, co by si mnou určitě rád obohatil jídelníček.
Po zhruba čtyřech hodinách putování se ukázaly dvě věci: první, že planeta nerotuje až tak pomalu a tma tedy přijde, druhá, že tu asi přeci jen něco málo žije. Potrhané torzo jakéhosi pernatého tvora jsem nejdřív přehlídl, protože mělo pochopitelné bílé mimikry, ale vlání bezvládných křídel ve větru mě nakonec zaujalo dostatečně.
Pták vypadal spíš na běžce než na letce, byl zmrzlý na kost a patrně zemřel na následky poranění nohy. Popadl jsem zvíře, že si ho později upeču, a šel dál, když se nad horou začali ženit všichni Sithové.
Takhle rychlá změna počasí nebyla dobrá a zvěstovala, že ta bouřka bude asi stát za to. Kolem dokola samozřejmě neležel žádný vhodný přirozený úkryt, a tak jsem si ho musel opatřit sám. Hrabat holýma rukama noru v namrzlém sněhu není žádná sranda ani s mými drápy, ale nakonec jsem něco na způsob hrobu přeci jen vykopal. Mít víc času, pohrál bych si s tím trochu víc, takhle muselo stačit, že se uvnitř otočím, že je východ krytý a po větru a že mi při kopání neumrzly hnáty.
Venku to fičelo tak, že jsem skrz díry pro vzduch neviděl víc než na deset centimetrů, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Jestli tu mám strávit víc než pár minut, musím to ještě trochu vylepšit minimálně přidáním chladové studny, to jest díry směrem dolů, kde se bude držet chladný vzduch. Možná se to zdá jako pitomost, ale v podobné noře pak může být i solidní hic.
Vykopal jsem studnu, přebytečný sníh naplácal na stěny, aby se náhodou nechtěly bořit, a položil pod sebe zbytky pláště. Tepelná ztrátovost od země je taky hnusná věc, nicméně takto zabezpečen jsem pak navzdory venkovní bouři v pohodě a relativním teple usnul.
Vzbudilo mě až podezřelé ticho. Do jednoho boku mě tlačila zbývající konzerva, z druhé strany na mě překvapeně civěl rozmrzlý pták. I přesto jsem se ale vyspal fakt náramně, stačilo prorazit lehce zasněžený vchod a pokračovat v cestě.
Venku přibylo něco mezi deseti a dvaceti centimetry nového prašanu, ve kterém se chodilo hodně mizerně. A ani plavání mě daleko nedostalo. Takže z cesty, kterou jsem před bouřkou odhadoval na osm hodin, se najednou stala čtrnáctihodinová noční můra. Několikrát jsem zvažoval, že to cestou zalomím a vyspím se znovu, ale slunce se teprve blížilo k obzoru a vlastně se mi ani moc nechtělo. Pták nic nenamítal a pomalu zase nespolečensky zamrzl.
Stromy, k nimž jsem nakonec přeci jen došel, za to stály. Klečovité borovice by možná kdekoliv jinde budily smích a pohrdání, ale tady se jednalo o poklad. Tvořily malý lesík o několika stovkách keřů, žádný z nichž nebyl vyšší než metr dvacet, a nenašel jsem mezi nimi stopy žádné zvěře. To se nicméně dalo vysvětlit nedávnou přeháňkou a mně stačily ty stromky. Jejich jehličí nechutnalo ani zdaleka tak dobře, jako to z wroshyru, a taky mi k obědu nestačila jedna jehlička, ale je v nich taky spousta vitamínů a hlavně vody.
A protože se lesík nacházel na úpatí nízkého, ale použitelného pahorku, rozhodl jsem se, že se utábořím právě tady.
Vyhlédl jsem si nejlepší místo, to jest plácek krytý ze všech stran stromky a s kopcem v zádech, a začal tam hloubit jámu novou a lepší. V porovnání s tou předchozí byl tohle palác, ale taky jsem si to mohl dovolit, protože na to byl čas a kolem spousta užitečných věcí. Respektive spousta větví.
Za zhruba dvě hodiny jsem měl vybudované klasické hloubené iglú s malým vchodem, valem proti zpětnému větru, dvěma chladovými studnami a pokojem pro hosta. Nebylo třeba nic vyztužovat, protože pod tou trochou prašanu byl zase starý dobrý tvárný sníh, z nějž by šlo stavět i opevnění. Nasbíral jsem nicméně dost dřeva, založil si venku pomocí Síly menší ohníček a opeřence na něm zbavil jak peří, tak potenciálních parazitů. Chutnal kupodivu jako kuře.
Ohniště jsem pak z bezpečnostních důvodů zasněžil, co kdyby to lákalo nějaké místní velké zrůdy. Dovnitř jsem si odnesl pouze pár žhavých uhlíků a udržoval je v položivém stavu, aby  uvnitř nebylo moc velké horko. Bylo by poněkud trapné, kdyby se mi iglú rozpustilo nad hlavou.
Jak se slunce chýlilo k obzoru, ležel jsem v úkrytu na vrstvě překvapivě pohodlného jehličí, žvýkal ptačí maso a přemýšlel. Na první den to vlastně vůbec nebylo zlé.

Druhý den, když jsem se snažil v iglú vykopat sklep na zamýšlenou pálenku z jehličí, se pode mnou propadla podlaha.
To by za normálních okolností znamenalo průser jako vrata, jinými slovy zamrzlou průrvu mezi krami nebo dokonce přemrzlé jezero, což by zase za normálních okolností znamenalo spolehlivou a rychlou smrt.
Já se nezraněný zvedl zpátky na nohy a rozhlédl se. Ocitl jsem se v jakési chodbě, která sice vypadala přírodně, ale nedávala žádný smysl. Široká byla dost na to, aby jí projel taxík, a ani na jedné straně jsem neviděl konec, takže nejlogičtějším závěrem bylo, že to má na svědomí velký sněžný krtek. A takový sněžný krtek by nad ohýnkem určitě získal spoustu zajímavých kvalit.
Vydal jsem se jedním směrem, opatrně našlapoval a kontroloval při tom stav stropu. Ať už to tu vytvořil kdokoliv, nejspíš už to dlouho nepoužil. Na zemi sice byly patrné jakési otisky, ale nic detailního a místy mi cestu znepříjemňovaly rampouchy, které by si tu zodpovědný krtek rozhodně nenechal. Přesto jsem šel dál, protože mi něco říkalo, že toho nebudu litovat.
Nelitoval jsem. Ukázalo se totiž, že tam je zakopaná celá fregata Bankovního klanu s malou, ale stále funkční posádkou bitevních droidů, kterým nebyl velký problém se vyhnout. Po chvilce zjišťování, jestli tam nemají něco k jídlu, jsem našel skladiště a pak taky pravý význam celého utajení. Takže asi nikoho nepřekvapí, že jsem v tom skladišti z náhradních dílů postavil Nevův informační most, s trochou štěstí ho připíchl na centrální procesor a pak odtamtud po anglicku zmizel.

Ale zpátky k tomu důležitému a zajímavému. Opravil jsem díru v podlaze, další rozšíření vedl do stran a moc si tam následující dva dny užil. Palác se rozrostl o tři další místnosti, z nichž jedna měla otevíratelný komín a dalo se tam tedy i zatopit. V lese jsem chtěl postavit sněhuláka podle mistra Windu, ale nenašel jsem černý sníh. Borovicový čaj tekl proudem, škoda že nebyl čas nechat ho trochu zkvasit, ráno jsem lapil dva další ptáky jenom tím, že jsem o jednoho rozespalého zakopl a na druhého spadl, a oba byli moc dobří.
Celou dobu po mně nikdo nic nechtěl, nikdo nic neprovedl a ani školnice neprudila, že je potřeba jíst i trochu zeleniny, takže jsem si žil fakt jako v ráji. Dokonce i počasí mi přálo a bouře podobná té první se mým lesíkem prohnala jen šestkrát. Jediné, co mi chybělo, bylo něco ostřejšího, a nemyslel jsem tím nůž.
A protože noci tu byly stejně dlouhé jako dny a kvílení větru bylo možná ještě horší, než kvílení studentstva, rozhodl jsem se dovolenou ukončit. Dal jsem si ptáka ala buřt s jehličím, borovicový čaj a poslední konzervu, načež mi nic nezabránilo vydat se zpátky k raketoplánu.
Cesta zpátky byla mnohem klidnější, žádná bouřka se nekonala, jen jsem se s plným břichem trochu víc bořil do sněhu. Najít podle hory místo přistání mi zabralo asi osm vteřin a loď se tam skutečně nacházela, dokonce ji zpětné zamrznutí rozteklého ledu vrátilo o pár centimetrů nahoru.
Palubní počítač hlásil, že kompilace doběhla v pořádku, takže jsem pomalu nahodil nejnutnější systémy a chopil se řízení. Drnčelo to, jak se repulzory vypořádávaly s námrazou a rampouchy, ale nakonec se plechovka třídy Nu skutečně zvedla a popoletěla kousek stranou.
Ne že by snad motory znovu chcíply, ale musím přece nejdřív zavařit tu díru po meči, aby mi dovnitř nevlezl vesmír, že?
Pak už mi ale v odletu nic nebránilo, raketoplán skuhravě vyletěl až na orbitu, skočil do hyperprostoru a nechal Zamhareer daleko za sebou. A já už se těšil zpět do své milované akademie, kde sice kvílí děcka, prudí mistři a hemzá školnice, ale je tam taky chlast, takže se to dá vydržet. Navíc tam teď budeme mít i přístup k některým starším informacím konfederační rozvědky, což se na hraní určitě hodí, tak ať se práší za kočárem.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #38 on: 24. Sep 2013, 23:30 »
Soustava Japerun, v sektoru Helok, byla už delší dobu rájem pro vesmírné popeláře a supy, kteří se přiživují na prohledávání a zpracovávání vesmírných vraků. Aby ne, když se tu nedávno rozpadlo hned osm vesmírných korábů. Milióny tun materiálu utvořilo kolem třetí planety soustavy, Teruyanu, tenký prstenec trosek, na který tato úklidová četa vesmíru pořádala nájezdy, a s trpělivostí manželky snažící se převychovat manžela ze slivovice na vodu zpracovávali a odváželi tyto rozházené, roztříštěné puzzle kdysi majestátních lodí.

Admirál Eko, i se svou flotilou Omikron, opustil tento sektor krátce po té velké bitvě a přenechal ochranu soustavy čerstvým jednotkám, které byly na příkaz vrchní velení zaslány. Jeho novým posláním bylo hrdinně bojoval za věc Konfederace a chránil nevinné obyvatele před Republikovými tyrany v jiném koutu galaxie.
Magri’hal, Dathomirská čarodějka s oslnivým nadáním pyrokineze, zmizela stejně rychle, jako se objevila a pokud někdo věděl, kde se momentálně nachází, zarputile to tajil.
A nakonec Algernnon de Bray. Samozvaná Lady ze Sithu viděla zmačkání republikového Acclamatoru z první řady a stejně tak viděla i Mistra Denyyyze, vyfouknutého podtlakem do vesmíru.
Cítila jisté zadostiučinění, když ho viděla svíjejícího se, dusícího. Cítila jak mu vlastní mozek vsugerovává představu plic v plamenech z nedostatku kyslíku, jak v něm roste panika a on se jí snaží všemožnými Jediiskými technikami zahnat. A ačkoliv se snaží sebevíc, kostěný pařát smrti, který se mu stahuje kolem krku je silnější, než výcvik a naučené postupy. Sledovala ho, Silou vnímala a užívala si každou kapku jeho úpadku a ztráty spojení se vším, v co celý život věřil.
A až když se dotkl pomyslného dna, téměř ztratil víru a od smrti ho čekal poslední úder srdce, ona ho zachránila.


Když tam tak ležel a přemítal nad tím, co se stalo z jeho padawan, zjišťoval, že lví podíl na tom nese on sám. Sžíral se tím a obviňoval už dřív, ale dokázal se s tím vyrovnat. Teď to však bylo jiné. Tehdy si myslel, že je mrtvá, vyčítal si, že pro ni neudělal víc, že ji nebyl schopen zachránit. A to bylo vše.
Nyní to bylo horší. Věděl, že ji tam nechal a ačkoliv si tehdy skutečně myslel, že je mrtvá, neudělal nic proto, aby se o tom přesvědčil. Všechny ty životy, které vzala, všechny ty životy, které pokřivila a týrala, to byla jeho vina. I to, co se stalo rytířce Karnis. Nic z toho by se nestalo, nebýt jeho selhání.

To se mu honilo hlavou celé ty dny, co ho držela v zajetí. Neustále byl připoutaný k posteli pouty, které nešly sundat, a ona nějakým způsobem přesně věděla, na co myslí. Mistrně tak přilévala olej do jeho spalující viny, aby ho ještě více uvrhala do víru sebemrskačství a obviňování.

Celé ty dny se mu vysmívala do obličeje, plivala na něj a ubližovala mu, zneužívala jeho tělo a probouzela v něm pocity, které jsou Jediovi zakázané a to v ní probouzelo ještě zvrhlejší radost a chutě a fantazie, které si obratem plnila. Stal se její hračkou, otrokem, který nemá možnost volby.
Zuřila, když nedokázal vyhovět jejím choutkám, když selhávalo jeho tělo, ačkoliv jeho mysl chtěla. Zhnusen sám sebou po nocích plakal.

Ptal se sám sebe, jestli ho někdo hledá, jestli někomu chybí. Rodina by ho jistě hledala, ale jeho rodinou byl Řád a ten v těchto dobách asi těžko bude mít čas a zdroje hledat někoho jako je on. Možná, kdyby se jmenoval Skywalker, bylo by to jinak.
Až později se v myšlenkách zatoulal k jeho chlupatému příteli Wyrrghulkovi, nebo jak se ten bestiálně silný Wookiee jmenoval. A také ke skryté enklávě na Miu Leptonis IV. Jak se mají asi tam? Nechybí jim profesor na výuku iluzí?


„Tak skrytá enkláva?“ mnula si bradu Algernnon de Bray a s hlavou mírně nahnutou na stranu se fascinovaně dívala do svého krystalu. „Možná by stálo za to je navštívit,“ ušklíbla se, ale cukla sebou, protože ji palčivě zabolela celá pravá tvář. Ještě ji čekalo minimálně dvacet operací, než bude taková jako dřív. Mrzutě se opatrně dotkla dlaní tváře a pohledem se vrátila ke krystalu.
„Možná by to zvládla Magri’hal. Možná, až je vybije, si tam založím vlastní enklávu. Ne. Akademii Sithu,“ ušklíbla se zas, ale teď už raději jen v duchu. To by ale předbíhala. Ještě se musí vypořádat s Denyzzem. Otecem jejího budoucího dítěte.

Lacien

  • Rytíř politická mrtvola
  • Lemra líná
  • *
  • Posts: 64
  • Velkej žlutej lítací bagr.
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #39 on: 25. Sep 2013, 19:38 »
Lacien vzal do pracky elektrický šroubovák a zamyšleně jím zatočil ve vzduchu. Jeho pohled se přesunul ze šroubováku na vrak lodi, který sem dotáhli. Nevěděl jistě, jestli půjde spravit úplně všechno, ale jeho otec, hlava rodiny, která se musí poslouchat, ať se děje, co se děje, řekl, ať opraví alespoň to, co jde.
A nikdo mu s tím nepomůže.
Laci si povzdechl a jeho drápy zaškrábaly o ocel, když se vydal k lodi. Alespoň tu bude sám a bude moct použít... ani nevěděl, co to vlastně bylo. Prostě občas byl schopný věcí, které by mu teď tady mohly tu práci pořádně usnadnit.
Přesvědčil se, že v celé dílně ani nejbližším okolí nikdo není, a pak se opřel tlapkami o bok rozbité lodi a přiložil ucho na jeden ocelový plát.
Trvalo to sotva několik vteřin. Záplava vzpomínek, které prosvištěly jeho myslí a ukrojily další kousek z jeho paměťové kapacity.
Něco se stalo s motory a pak už to šlo z kopce doslova hvězdnou rychlostí.
Lacien zvedl šroubovák, který mezitím odložil u svých tlap, a pustil se do práce.
Chvíli bzučel elektrickým udělátkem do prázdného ticha dílny a pak přestal a chvíli se usilovně soustředil. Z opačného konce haly se vzneslo několik ocelových plátů, proplulo vzduchem a přistálo u jeho nohou.
Spokojeně se usmál, ale nechal si chvíli na odpočinek. Tyhle aktivity ho vždycky trochu vysílily, přestože to v energii a fyzické síle nebylo. Ne, tohle bylo něco jiného, co nedokázal popsat, ale potřeboval, aby se toho zásoba co nejrychleji doplnila.

Život v jejich podniku na Teruyanu ubíhal pomalu a stále stejně. Přišla rozbitá loď, Laci a sourozenci ji opravili, vrátili ji a pokračovali s další. Jejich otec a matka řídili obchod se součástkami, které potřebovali na opravu.
Bylo to slušné živobytí, ale Laciena začínalo trochu nudit, přestože by to před svým otcem nikdy nepřiznal.

Jeden z plátů se vznesl do vzduchu a sám se vyměnil s jedním poškozeným. Ticho opět narušilo bzučení a tlumené kovové skřípění.
A tak znovu. A potřetí. A počtvrté.
Pauza.

Jeho sestra si všimla, že se něco děje, ale když se Laciho ptala, on všechno popřel a své schopnosti začal používat jen ve chvílích, kdy věděl na sto procent, že ho nikdo nepozoruje.

Nevěděl, že tentokrát to nezafungovalo tak, jak mělo. Nezaslechl tichounké zaskřípění dveřních pantů, nezahlédl stříbřitý kožich na druhé straně dílny.
Mladá seryuí slečna ho chvíli pozorovala a potom se zase vytratila.
Nevěděla, co si o tom má myslet, ani komu a jestli to má říct. Věděla, že to její bratr před ní utajil a divila se, proč. On se většinou měl sklony vytahovat, když uměl něco zvláštního.
Tak proč tentokrát ne? Co je to za divnou sílu, že o ní nemluví a stejně ji používá?
Potřásla hlavou a vydala se směrem k rodinnému sídlu, kde momentálně byli všichni ostatní členové rodiny.

Laci ztuhl. Zaslechl právě vrznutí dveří? Otočil se, ale neviděl nic, co by tam před tím nebylo.
Zamračil se.
Chvíli upíral pohled do prázdna a pak se vrátil ke své práci, spoléhaje na to, že ho oklamaly smysly. Doufaje v to.
Do you hear the Whisper Men? The Whisper Men are near.
If you hear the Whisper Men, then turn away your ear.
Do not hear the Whisper Men, whatever else you do.
For once you’ve heard the Whisper Men, they’ll stop and look at you.

Sagwen Aisling

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 316
  • Where should i put myself in use?
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #40 on: 21. Oct 2013, 12:11 »
V enkláve na Miu Leptonis IV vládol pokoj a harmónia narúšaná maximálne tak Vooj-tovými žartíkmi. Aspoň teda z pohľadu Sagwen, ktoru sa pravidelne snažil naplašiť na chodbe, alebo tým že jej na stoličku v knižnici niečo prilepil. Avšak pre Sagwen vďaka jej “zraku” nebol problém každý jeho pokus odhaliť skôr než vôbec k niečomu došlo.
 “Nauč sa utajiť svoju prítomnosť v Sile a potom možno budeš mať šancu, amatér.” schladila Vooj-tu a ten so smutnou tvárou odkráčal.
A možno aj vďaka tomu ho to po niekolkých pokusoch prestalo baviť. Potom sa k nej pridala Fosh, pretože sa dalším jeho terčom stala ona. O tom, že to Voojtovi a Peelovi potom tajné spoločenstvo, ktoré spolu uzavreli, vrátilo dvojnásobne nemusíte pochybovať.
Sagwen popri klasickom vzdelávaní dostala od majstra povolenie mať vlastné prednášky, to už vieme. Venovala sa v nich videniu vďaka Sile a rôznym technikám a cvičeniam na ktoré narazila pri lúskaní databází. Potom nasledovala konzultácia s majstrom ktorý sa danému odvetviu venoval a nasledovala prednáška. To že tam nikto nechodil už dobrý mesiac, alebo možno aj dva si už Sagwen nebrala k srdcu.  Občas ju prišla navštíviť Joyce niekedy aj s Vallou a s flaškou ovocného piva (Joyce si brávala vlastnú flašu) a potom dlho preberali ženské veci. Najnovšie sa pridala aj Fosh.
“Majster zase kamsi zmizol. Ja neviem, je to podľa vás normálny prístup? Mala by som mu kryť chrbát, alebo tak niečo. Proste tú vec, čo robia padawani so svojimi majstrami. Sledovať a učiť sa za pochodu. Keby sa mu niečo stalo, tak nemáme šancu mu prísť na pomoc včas. Teda teraz je tu, ale určite už má zase niekam namierené. Chápete...” trápila sa raz Sagwen.
“Poviem ti jedno,”  povedala Joyce a vážnosti nasledovnej vety priložila tým, že si elegantne upila zo svojej flaše. Menej elegantne ňou zatriaslo. Potom pokračovala. “Champie nieje uplne klasický majster Jedi, to si si predpokladám všimla už dávnejšie.”
To bola pravda. Vlastne nebola nahnevaná, len sa o neho strachovala.
Rozpustili babinec s tým, že sa zasa o týždeň stretnú a Sagwen sa vydala k svojej novej obľúbenej činnosti. Odvtedy čo majster zostavil odpočúvacie zariadenie v tajnej základni separatistov na akejsi vzdialenej planéte robila pravidelne hlásenia majstrovi, ak niečo dôležité objavila. Vačšinou to boli polohy separatistických letiek a podobné nezáživnosti. Dnes však zachytila správy o zajatom Jedi, ktorého mala v pazúroch Aglernnon de Bray. Woallc Con-Denyzz? Veď to je...
 Sagwen utekala čo jej nohy stačili a párkrát sa cestou pýtala okoloidúcich, kde majstra nájde. Nakoniec ho našla vo svojej kancelárii.
Otvorila dvere a zadýchaná mu podala svoj holopad a pustila úryvok nahrávky.



Onen výjimečný mistr, o kterém byla prve řeč, se zrovna s dramatickou grácií houpal na své židli a předstíral, že pracuje. Měl jsem před sebou hned několik různobarevných papírů a zvýrazňovačů, ale kdyby někdo výkazy zkontroloval, místo podtrhaných sum by tam našel obrázky zvířátek, co bych si rád dal zítra k obědu. Když tedy do ředitelny vběhla Sagwen, trochu jsem sebou trhl. Ne že bych se bál, že o mně začne šířit drby, ale takhle rychle většinou neběhala a já se prostě lekl. Bez delších prodlev mi pustila důvod svého rozrušení a já musel chvíli přemýšlet, co to má celé znamenat. Ale pak mi to samozřejmě došlo. Chtělo se mi zařvat něco o tom, že jsem to tomu bramborovi říkal, ale to by nebylo výchovné, takže přišlo na poněkud diplomatičtější: [„Asi bychom ho měli letět zachránit, co?“]

Sagwen sa narovnala a namiesto tepu sa jej zvýšil kmitočet žmurknutí. Keď v trápnom tichu na majstra zmätene žmurkala asi celú večnosť, tak začala triasť hlavou. “No majster Woallc mi prišiel ako príjemný majster Jedi, navyše tu učil a tiež som mala pocit, že je to váš priateľ a.. “ nevedela či sa majster usmieva, alebo sa jej to len zdá. “Vezmete ma so sebou?”

Samozřejmě jsem se usmíval, protože ani ta otázka nebyla míněna nijak vážně. To se přece rozumí, že toho fousáče vytáhneme z bryndy, i když si to nezaslouží, už jenom proto, že my jsme prostě ti hodní. Jenom doufám, že na to nikdo z nás nedojede a že pak mistr milostivě odučí alespoň jednu jedinou hodinu, než ho zase někde chytnou a nacpou do bedny od sardinek. [„Jasně že vezmu,“] zareagoval jsem na její prosbu a taky se zvedl, [„běž si sbalit věci, já to jdu ohlásit a pro posily.“] S těmito slovy jsem se vrhl k počítači s úmyslem použít místní rozhlas a Sagwen by tam nejspíš mohla dělat stojky, aniž bych si toho všiml.


Jeho padawan prikývla a bežala rovno do ubikačnej časti enklávy. Zatiaľ sa z reproduktorov na chodbách ozýval hlas jej majstra s oznamami. Sagwen si opásala opasok s mečom, prehodila cez seba plášť farby hrdzavého piesku a do kapsičiek v ňom zobrala sadu na šitie, solničku, korenie a holopad na poznámky. Takto vybavená sa vybrala znova naspäť za majstrom aby mohla byť nápomocná.
Nebol to typ výletu na aký chcela s majstrom ísť, ale bude jej to musieť nateraz stačiť.


by Champbacca & Sagwen
“He, who makes a beast out of himself, gets rid of the pain of being a man.” Samuel Johnson


Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #41 on: 31. Jan 2014, 17:44 »
Když se Sagwen vrátila, já už měl prakticky vše zařízeno. Sice se mi nepovedlo dovolat Joye, ale nejspíš byla jenom ve sprše, takže krátká zpráva ve smyslu „jedu na výlet, ohlídej to tu“ bohatě stačila. Zeltronka už ostatně několikrát ukázala, že jakožto moje zástupkyně ví, co dělat, a to i bez zbytečně komplikovaných instrukcí.
Zrušil jsem hodinu Přežívání v džungli galaxie, kterou jsem měl mít druhý den ráno, s tím, že to pak dětem vynahradím dvoudenním pobytem v terénu, a víc vlastně nebylo potřeba. Vyrazil jsem se svou vždy připravenou padawan z ředitelny, ale než jsme sešli po rampě až dolů a do hangáru, potkal nás Simbacca a vypadalo to, že někam jde.
[„Co neseš v tom batohu?“] zeptal jsem se opatrně, protože jsem tušil nějakou obludu a směr, kterým ho nesl, se mi dvakrát nelíbil. V ředitelně bohatě stačí jedno zvíře, a to já.
[„Věci na výlet přece,“] uzemnil mě odpovědí, kterou zjevně považoval za samozřejmou, a donutil mě se zamyslet.
[„Říkal jsem do rozhlasu,“] ptal jsem se napůl sám sebe, na čtvrt Sagwen a na zbývající čtvrtku jeho, [„že to hlášení je pro Jessicu a Nevu, nebo ne?“]
[„No, jo. Ale já jsem její padawan, tak letím taky, nebo ne?“] vrátil mi to logikou hodnou malého chlupatého mizery, jakým jsem kdysi býval taky, a nevinně se usmíval.
[„Ne,“] zchladil jsem jeho dobrodružnou náladu. Sice mohl namítat, proč teda se mnou může Sagwen, když o té nebylo v hlášení taky ani slovo, ale to ho naštěstí nenapadlo. [„Tohle bude mnohem nebezpečnější, než cokoliv předtím. Teď tady pro jednou prostě musíš zůstat.“]
[„Ale já nechci,“] přešel vyděrač od úsměvu k lehce smutnému kukuči.
[„To je mi jasné, ale je to pro tvoje vlastní dobro.“]
[„Když já už hrozně dlouho nikde nebyl,“] fňuknul a ať jsem počítal jak jsem počítal, vyšlo mi, že naposledy byl na Tatooinu, a to před necelým týdnem. Za odpověď „vybreč mi potok“ bych ale asi titul rodiče roku nedostal, tak jsem sáhl po úplatcích, klasika.
[„Až se vrátím, vezmu tě za mámou na Kashyyyk.“]
[„Tak jo, ale...“]
[„A řeknu Yari, aby ti upekla bábovku, ať se ti po nás zatím tak nestýská.“] Měl jsem takový divný pocit, že na pečení nerostlinných věcí tu byl kuchař jiný, ale vůbec jsem si nemohl vzpomenout kdo. Nakonec to ale bylo jedno.
[„Oukej,“] pokrčil mrňous rameny a zmizel tak rychle, že mi začalo připadat, jestli tohle celé náhodou nebyl jen způsob, jak se dostat k nějakému žvanci.

V hangáru už čekali oba zbylí členové záchranné akce a vypadali trochu zmateně. Je fakt, že jsem jim toho přes rozhlas neřekl moc, jen že jedeme zachránit Rumcajse, ať si s sebou rozhodně vezmou zbraně a ať Neva nezapomene dvě důležité věci. To, kdo našeho loupežníka-iluzionistu drží, jsem si nechával jako překvapení na vhodnější chvíli, třeba až zjistíme, kde vlastně je.
[„Nasedat, všechno potřebné vám řeknu cestou. Nerozebírals náhodou motory nebo tak něco, že ne?“] Dotaz patřil ještěrce s trochu moc prořízlou pusou a samozřejmě mě kousl do zadku. Naštěstí jenom ten dotaz.
„Čumbaka simtě,“ zakroutil hlavou, jako by zpochybňoval mou autoritu, a nedivil jsem se mu. Mohlo mě napadnout, že by tu jen tak nestál, kdyby věděl, že potřebujeme letět pryč a není čím.
Záhy jsme byli v kokpitu, spouštěli předstartovní diagnostiku a otvírali první flašku chrobákovice. Vzhledem k nebezpečnosti celé operace jsme to samozřejmě nesměli přehánět, ovšem alespoň panáka na štěstí a dalšího na kuráž to prostě chtělo. Odlet z planety se tím ani moc nezdržel a v hyperprostoru jsme se ocitli nejen na čas, ale hlavně spokojení, takže ať už nás na druhé straně čekalo cokoliv, nemohlo nás to nasrat.

„Kurva práce,“ nechal se slyšet Neva, jakmile jsme vyskočili zpátky do normálního prostoru, a když jsem zvedl pohled přes přístrojovou desku k průzoru, pochopil jsem, proč se vrhá po kniplu.
Samozřejmě jsem předpokládal, že když letíme do bývalého bojiště, můžou se v okolí vyskytovat trosky, takže jsem podle toho upravil cílové souřadnice. Ale nemohl jsem tušit, že se to tam bude tak hemžit popelářskými a sběračskými loděmi, že do jedné prakticky okamžitě málem narazíme.
Čiperný Aleen ovšem prokázal, že mít zrychlený metabolismus se někdy fakt hodí, bleskově nás otočil a kolizi s přehledem zabránil. Loď, do které jsme málem narazili, byla klasická popelářská bárka s jeřábem a velkým nákladovým prostorem a docela se mi i líbila, ale pochybuji, že si její pilot potenciálního nebezpečí vůbec všiml. Dál rozebíral kus trupu, který ještě nedávno patřil republikovému křižníku, a nenechal se rušit ani námi, ani zbytkem mrchožroutské flotily.
O tom, kam letíme a proč, jsem své kolegy pořádně informoval až během cesty hyperprostorem. Jess zprávu o tom, že vlastně stopujeme Algernnon de Bray, nevzala nejlépe, ale vzhledem k okolnostem se docela držela, ostatní byli rádi, že mají konečně jasno. Všichni jsme každopádně byli poněkud zaskočeni tím, jak klidně Teruyan z orbity vypadal, skoro jako by se tu nikdy nebojovalo.
Místní měli paradoxně docela štěstí, že se bitva odehrála tak blízko, jinak by měli se sbíráním šrotu mnohem větší problém. Gravitace planety sice určitě pár úlomků utrhla a shodila na povrch, ale většina se asi díky vhodné trajektorii po výbuchu lodí udržela na oběžné dráze a začala tvořit planetární prstenec značné krásy, ale hlavně značné ceny. Těžko se těm snaživým kočkám divit, že ho začaly sklízet, a já si v hlavě poznamenal, že to taky není špatný byznys.
A když už jsme u koček: domorodá rasa Sejrů, Serů, Seryů nebo tak nějak, byla pro mě i mé kolegy dosud velkou záhadou, protože nikdo jsme s nimi zatím neměli tu čest a informací v databankách taky moc nebylo. Každopádně na kontakt s nimi je zatím dost času, teď je třeba...
[„Nevo, vypusť Kulíky.“] Ten povel jsem pronesl podobně, jako kdyby měl mechanik vypouštět samotného Krakena, ale naštěstí to přešel bez zbytečného humoru a párkrát ťukl do svého přenosného počítače. Výtah pro astrodroidy, toho času plný Kulíků, se otevřel a vypustil svůj náklad do chladného vesmíru.
Kulíci, jedna z věcí, co měl Neva vzít s sebou, byli speciální kulatí robíci určení ke sběru dat z většího prostoru. Mistr Čarování s technikou prostě vzal dvacet droidů pátračů, se kterými v akademii stejně cvičil málokdo, vykuchal je a nacpal dovnitř nejrůznější senzory, kamery a hejbadla, přidal bluetooth a všechny je obdařil podřízeným okruhem, takže teď jako jeden stroj rejdili prstencem a hledali kusy elektroniky. Moje naděje, že z nich nějak zjistíme, kam si Algernnon odvezla mistra Denyzze, samozřejmě nebyly velké, ale za pokus to stálo.
Druhou věcí, kterou neměl zapomenout, byla jakási prodlužovačka k terminálu naší databáze. Existovala totiž dost reálná šance, že se námi žádaná informace dříve nebo později objeví v archivech konfederační rozvědky, a tedy i v naší databázi, a nepřišlo mi moc elegantní se kvůli tomu vracet domů. Neva mi vysvětlil, že jsem idiot, protože něco takového už v lodi dávno je, ale pak přišel na to, že idiot je on, protože to tam vlastně není.
Teď nicméně oboje fungovalo, Kulíci pročesávali prstenec a hledali cokoliv, co by šlo použít, Sagwen přes audiovýstup kontrolovala, jestli se neobjevilo něco nového v databázi a já šel s lodí na přistání, aby si mě náhodou někdo nespletl s extra tučným nálezem.

Teruyan nebyl v žádném směru výjimečnou planetou. Žádné monumentální stavby, nijak výrazně divně barevná vegetace, prostě geograficky a topograficky vysloveně nudný jeden velký kontinent bez větších hor.
Docela příjemná změna.
Najít volný flek pro Jungle Jet bylo vzhledem k tomu frmolu docela obtížné, ale nakonec se jeden našel, a dokonce to nebylo až tak daleko od průmyslové zóny. Tu jsem plánoval navštívit hlavně proto, že tam někdo mohl mít nějaký ten větší úlovek a za pár tisíc kreditů by mi ho určitě rád přenechal. I to byla pochopitelně dost chabá stopa bez větší šance na vystopování hnízda té pizdy červené, ale když teď nevíme co s prachama...
[„Sagwen,“] otočil jsem se na svou padawan, která nadšením, že dostane úkol, div neomdlela, [„zůstaneš v lodi, budeme potřebovat spojku a taky hlídat archív.“] Její nadšení trochu opadlo, ale ve skutečnosti dostala druhou nejdůležitější práci, přičemž tu úplně nejdůležitější měli na starosti Kulíci.
[„Nevo, ty půjdeš na smeťák,“] ukázal jsem na skřeta, který sice do starého železa ještě nepatřil, ale rozhodně se mu tam bude líbit, [„nejspíš tam nic užitečného nebude, ale uvidíš. Plus se nám v akademii rozbila rychlovarná konvice, tak se koukni po použitelné spirále. Ale ne že si zase postavíš armádu robotů a ovládneš to tady, jasné?“]
„Meh, to zas bude pruda,“ odsekl, ale spíš z principu, a já mohl vesele pokračovat dál.
[„Jess, ty jdeš se mnou do hospody,“] zazněl povel v historii plánování méně častý, ovšem příjemný, [„chci tam nabídnout děsně velkou odměnu těm, co ukořistili funkční počítače, a potřebuju, aby mě poslouchali i chlapi.“] Někdo by to mohl označit za sexismus, ale bylo nad slunce jasné, že mojí bývalé padawan to ani v nejmenším nevadí, a já ji hlavně nechtěl nechávat samotnou.
[„Sraz za dvě hodiny tady, pokud někdo náhodou přijde pozdě, tak na mě chvilku počkejte,“] shrnul jsem celé plánování, otevřel výstupní rampu a vyšel napřed. Vzduch trochu smrděl čpavkem, asi jsme přistáli někde nedaleko veřejných záchodů, ale čtvrť kolem doků vlastně vypadala docela malebně. Samozřejmě nic zbytečně luxusního nebo přetechnizovaného, ale jestli tu je nějaká pěkná hospoda, skoro určitě se sem ještě někdy vrátím, až trochu opadne ten humbuk se šrotem. Kolem to vůbec vypadalo dost bizarně: kočky obložené plechem a dalšími druhotnými surovinami běhaly sem a tam, tu se ulicí prohnal naložený vehikl a dokonce dvakrát nás míjela školka, kde každé z dětí neslo kus bitevního droida B-2.
Přesně podle plánu jsme zapadli do lehce alternativně vypadajícího podniku Plná taška šanty, dali si pivo, dvě, osm, pak nějakou tu speciální místní meducínu a dokonce se nám povedlo nezapomenout informovat místní štamgasty o výhodném výkupu elektroniky z druhé, separatistické ruky.
Ale ačkoliv se místní fakt snažili a tahali do hospody neuvěřitelné kousky, z nichž některé dokonce opravdu pocházely z nedávné vesmírné bitvy, jediným výsledkem celé operace bylo značné prořídnutí mých úspor. Bylo mi prostě blbé jim nedat aspoň něco od cesty, když už se sem s tím jukeboxem táhli a měli koule na to předstírat, že je to určitě palubní interkom.
Zpátky jsme vyráželi přesně na čas a bývali bychom to stihli, jenže cestou se nám pod nohy připletl jeden menší servis lodí. Ve dveřích stál šedivý kocour a jakmile nás viděl, zorničky se mu rozšířily tak mocně, že jsem to viděl až na druhé straně ulice. V Síle se mi doneslo, že váhá, jestli utéct nebo dělat mrtvého brouka, a to už tady něco znamenalo. Ten chlupáč něco ví, a je jen jeden způsob, jak zjistit, co přesně to je.
[„Běž napřed, já se ještě kouknu po té spirále do konvice,“] řekl jsem Jess s tak čitelným úsměvem, že jí skutečnost musela být naprosto zřejmá, a bez čekání na její vtipnou odpověď jsem zamířil přímo k tomu poplašenému kočičákovi.
Možná z něj dostaneme, co potřebujeme. Možná to s ním šlehne a hotovo. Možná je to celé jedna velká rafinovaná past madamme de Bray a za chvíli budu mít po ptákách. A možná že skutečně seženu topnou spirálu.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #42 on: 01. Feb 2014, 17:08 »
Lacien měl špatnou náladu. Toho dne měl opravdu hodně práce a byl na většinu sám, což byla vůle jak jeho otce, tak především jeho líných sourozenců, za což by je nejradši všechny nakopal do jistých míst.
Nicméně nemohl.
Byl by ale mnohem klidnější, kdyby se jeho zvláštní schopnosti nechovaly tak divně. Byl zvyklý na to, že při každém doteku na součástky rozbitých lodí se mu v hlavě rozvířil vír vzpomínek a pokaždé nanovo, co ho však neskutečně iritovalo, bylo několik neznámých tváří, které se stále opakovaly.
Vracely se i ve chvíli, kdy zrovna na nic nešahal, což mu drnkalo o nervy snad nejvíc. Jeho šestý smysl mu neustále ťukal na rameno a šeptal do oušek neurčité zprávy, další nezvyk.
Drápy si zajel do chomáčku vlasů na hlavě a zařval na celou dílnu. Popadl šroubovák a vztekle jím mrskl někam do neurčita.
Poslední kapkou bylo, když se postavil s termoskou s čajem mezi vrata s tím, že si trochu odpočine. Jedna z těch tváří se mu zjevila naživo přes ulici společně s další, kterou už ale neznal. Vlastně se to dalo čekat, jestli tihle byli na té rozbité lodi, která se mu dostala do tlap, pravděpodobně momentálně rezidovali na planetě, ale něco takového vůbec nemělo čas se rozrušenému Lacimu nachomýtnout do hlavy.
Dotyčná šedivá hlava právě řešila problém, co teď.
Zrzavý chlupáč si ho bohužel všiml a neomylně zamířil přímo k němu, takže řešení toho problému bylo ještě urgentnější, než by bylo Lacimu po chuti. Byl zmatený a rozzuřený, rozum najednou nefungoval.
Nakonec udělal tu největší blbost, kterou mohl. Uskočil metr dozadu a s prásknutím slyšitelným přes celou ulici zabouchl dveře Champbaccovi přímo před nosem.


Fakt, že kocour udělal to, co udělal, jenom znovu nasvědčoval faktu, že něco ví. Planeta, alespoň podle toho, co jsem věděl, nepatřila mezi ty, kde jsou Jediové za zmetky, navíc nikdo další z mého pláště strach neměl, a tak jsem prostě pokrčil rameny a zaklepal.
Kdo ví, třeba ho o mé neškodnosti přesvědčí fakt, že nevytáhnu světelný meč a neotevřu si na hulváta, jako by to udělal nejen každý temný, ale dost možná i většina světlých...
Dal jsem mu chvíli na přemýšlení a mezitím jsem z kapsy na opasku vylovil překladač, připnul si ho na tuniku a doufal, že jsem tomu krámu nezapomněl dobít baterky.

Lacimu tuhla krev v žilách. Ozvalo se zaklepání na kovové dveře a jeho vibrace mu projely tlapami a zády, kterými se o dveře opíral. Pak bylo zase ticho, ale na druhou stranu takové, že se neozvaly žádné kroky, které by naznačovaly, že to neznámý vzdal a šel si po svých.
Lacimu teprve teď došlo, kdo to je, a to ho vyděsilo ještě víc. V tu chvíli si byl skálopevně jistý, že s Jedii nechce mít až do konce života společný ani vzduch.
Semkl pysky. Nicméně musel vzít na vědomí fakt, že právě teď se jeden z nich chce dostat k němu do baráku. Zvážil, jestli by neměl zavolat otce, ale na to nebyl čas.
Pokusil se uklidnit. Odlepil se od dveří a s nádechem je maličko pootevřel na malou škvírku, kterou se mohl podívat ven. Neřekl nic.


[„Zdravíčko,“] zabručel jsem a překládací mechanismus kupodivu fungoval, i když měl trochu zpoždění. [„Potřeboval bych varnou spirálu do rychlovarné konvice, ETTA, série 8.“]
Kupodivu to ani nebyl pokus o to udělat ze sebe totální pako, protože tu věc jsme fakt akutně potřebovali.

Lacimu chvíli trvalo, než mu došla absurdita situace, a když se tak stalo, spíš ho to popudilo. Chvíli na Jedie tupě civěl, než se mu v hlavě opět se zaskřípáním roztočila kolečka. Ne dost na to, aby Laci stihl vymyslet nějakou inteligentní odpověď, ale dost na to, aby mu došlo, že už tu stojí a čumí asi půl minuty, což je dost. Beze slova ustoupil a otevřel dveře, aby wookie mohl projít do dílny. "Kouknu se, jestli tu něco takového máme," zamumlal Lacien. Na malou chvíli zauvažoval nad možností Jedie vyprovodit ven s tím, že tady se opravují lodě a ne konvice, ale najednou se mu do toho nějak nechtělo. Raději se odporoučel hledat tu varnou spirálu.

Vešel jsem tedy dovnitř, než mi zase zabouchne před nosem, a rozhlížel se. Na to, jak divně se kocour choval, to tu měl zařízené docela dobře, alespoň tedy v kontextu opraven lodí. Prostě už jsem viděl mnohem divnější a tam už by se potrhlý opravář čekat dal.
Samozřejmě mi neuniklo, že tam má docela dost náhradních dílů, z nichž některé vypadaly dost čerstvě a hlavně dost konfederačně. Každopádně jsem ho ještě chvíli nechal hledat s tím, že na další díly skládačky se můžu zeptat kdykoliv potom, žejo...

Lacien ke svému nemalému úžasu po chvíli hrabání se mezi součástkami spirálu našel. Jeho dílna, kterou před ním postupně prošli všichni jeho sourozenci a každý tam po sobě něco nechal, byla rodinným skladem největšího harampádí, takže na druhou stranu nebylo zase takovým překvapením, že se tady našlo i něco jako varná spirála.
Laci se zvedl z hromady plechu, podal Jedimu spirálu a řekl si cenu. Zvědavě si ho přitom prohlédl. Šok už z něj trochu vyprchal a dovolil mu přemýšlet. Šel sem kvůli němu, Lacimu, a ne kvůli varné spirále. Navíc to byla tvář ze Stopy, jak si pojmenoval vzpomínkové otisky v rozbitých lodích. Nedospělo to zatím k tomu, aby si přál, aby neodešel, ani aby se sám začal vyptávat, nicméně probudila se v něm zvědavost.


Podal jsem mu požadovanou cenu v kreditech, zaokrouhleno lehce nahoru, a byl rád, že mám aspoň jednu věc z krku. Pravda, jenom tu menší, ale hned můžeme přejít k řešení té důležitější.
[„A taky vykupuju kusy elektroniky z té nedávné bitvy, pokud jsou na tom ještě data,“] dodal jsem nonšalantně. [„Za navigační počítač nebo kapitánův deník jsem ochoten dát takový bonus, že byste si mohl koupit půlku tohohle města.“]
To bylo možná trochu přehnané, přeci jen jsem to tu ještě neviděl zdaleka všechno, ale prachy to byly hodně slušné.

Laci si strčil peníze do kapsy. Když ten Jedi vyslovil svou další nabídku, instinktivně nastražil uši. Probudila se v něm stará známá touha po co největším zisku, dědictví po otci, který ho dokázal dovést k dokonalosti, na rozdíl od svého nejmladšího syna. Normálně by to vzal, stejně to byly věci k ničemu, protože konkrétně navigační počítač byl většinou už poškozený a rychlejší než opravovat ho, bude prostě ho vyměnit, jenže když o něj žádal zrovna Jedi, navíc Jedi ze stopy... Laci sám sebe přesvědčil, že je opatrný, přestože to byla spíš zvědavost. "Jistě," promluvil opatrně a zakláněl hlavu, div si nelámal krk, aby viděl wookiemu do chlupaté tváře. Na chvíli se odmlčel. "Vy jste tam byl, že ano?" Sázel na dedukci, nedokázal vyčíst ze Stopy dost na to, aby věděl, jestli to byly skutečné události nebo jen to, na co právě někdo z posádky myslel.

[„V té bitvě?“] zeptal jsem se tak trochu řečnicky, protože to bylo momentálně jedno z mála míst, které v jeho otázce dávalo smysl, [„nebyl. Ale jeden můj známý ano a já bych rád věděl, kam se poděl.“]

Sakra, pomyslel si Laci a nedůvěřivě se zamračil, aby zamaskoval vlastní rozčarování. Radši už se k tomu tématu nevracel, přestože ho na jazyku svrběly další otázky. Pokynul wookiemu, aby šel za ním, a vedl ho dveřmi do další místnosti, kde se to jen hemžilo poškozenými součástkami. Úplně vzadu byl jeden funkční počítač.
Laci se chvíli přehraboval v dalším harampádí, než vytáhl potlučenou krabici a dotáhl ji k počítači. "Ještě se z toho dají číst data," poznamenal, vytáhl odkudsi dlouhý kabel a jeden jeho konec zastrčil do konektoru v krabici, druhý do počítače. Před ním v prostoru se zjevila velká, trochu rozklepaná holografická obrazovka a na ni se po chvíli načítání promítlo ta nepoškozená většina dat. Z kapitánova deníku chyběl pouze poslední záznam, respektive všechno kromě pár slov na konci. Soubor byl silně poškozený.


Pozvedl jsem obočí, protože ač v tom nebylo skoro nic použitelného, docela úspěch to byl. Navíc se jednalo o deník Woallcův, ve kterém by stejně sotva byla zmínka o tom, kam ho Algernnon v bezvědomí odtáhla, a považoval jsem za škodlivé pokoušet se číst záznamy psané jeho osobitým stylem.
[„No, tohle mě sice nikam neposune, ale i tak je to solidní úlovek,“] oznámil jsem mu pak a pomlčel o tom, že aby našel něco fakt použitelného, musel by mít větší štěstí než výherce posledního jackpotu celogalaktické loterie.
[„Tady je aspoň cena útěchy,“] podával jsem mu pytlíček čipů, který sice nebyl největší, ale ojetá loď by se za to sehnat dala, [„a tamto radši smažte, rozhodně bych k tomu nepouštěl děti bez dozoru.“]
Tak jako tak jsem se měl k odchodu, třeba něco objevila Sagwen.

Laciho trochu zklamalo, že nebyl k ničemu, ale protože nebyl ten typ, kterého by něco takového zajímalo (tenhle případ byl výjimka, protože v něm figuroval Jedi), nelámal si s tím hlavu. Přijal pytlíček a poprvé se usmál. "Díky, pane. Jistě," přikývl, sám si vědom toho, že kdokoliv, tím víc Jedi, by se mu v tu chvíli podíval do očí, okamžitě by poznal, že Laci při nejbližší příležitosti deník důkladně prozkoumá. Už byl prostě takový.
Jedi se vydal pryč. Lacimu chvíli v hlavě šrotila kolečka, než dospěl k jednoznačnému závěru. Popoběhl, aby wookieho dohnal, a řekl: "Viděl jsem vás ve Stopě." Zatím se nechystal vysvětlovat, co přesně nazývá Stopou, spíš byl zvědavý, jak na tohle Jedi zareaguje a jestli vycítí, co tím bylo myšleno. Vzrušeně zacukal špičkou ocásku.


Už jsem byl pár kroků daleko, ale pořád mi to sotva mohlo ujít. Ve Stopě?
[„To je nějaká hospoda?“] zeptal jsem se a myslel to smrtelně vážně.

Laci se ušklíbl. Nebyl si jistý, jestli ho to zklamalo, nebo pobavilo, možná obojí. "Ne," zavrtěl hlavou. Tak trochu počítal s tím, že proslulá intuice Jediů, o které toho tolik slyšel, by mohla zajít trochu dál, ale co už. "Když sáhnu na ty poškozené lodě, vidím, co se s nimi stalo," vysvětlil krátce. "Říkám tomu Stopa. Wookie tam normálně nebývají." A Jediové už vůbec ne, dodal v duchu.

A helemese, to vypadalo zajímavě. Nebyl jsem si vědom toho, že by podobná schopnost patřila do repertoáru schopností místních obyvatel, spíš to zavánělo tou legrací, co uměl Quinlan.
[„A co takhle červenovlasé hysterky?“] zeptal jsem se okamžitě, čímž jsem sice přešel přímo k jádru pudla, ale pochybuji, že to situaci prospělo. Vzhledem k tomu, že většina věcí v mém zorném poli patřila kdysi dávno do výbavy republikového křižníku, šance, že kocour viděl i nějaké vzpomínky Algernnon, nebyla vysoká.

Laci zmateně zamrkal. To ho trochu vyvedlo z míry. "Ne," vypadlo z něj, "něco červenýho tam bylo, ale hysterický... myslím, že ne," zavrtěl maličko podrážděně hlavou. To nestačilo, že tam viděl wookieho? Už to bylo přece dost!

No, za pokus to stálo. Ovšem když už mluvíme o pokusech, vzpomněl jsem si na jeden krám, co k nám do Plný tašky šanty přitáhla jiná kočka: kus hadru, který možná kdysi patřil k plášti samozvané Temné Lady ze Sithu, možná taky ne. Vypadalo to, jako by si ho skřípla někde do dveří, a kočka ho prý našla v jednom ze zřícených únikových modulů, takže pokud bitevní droidi Konfederace razantně neaktualizovali šatník, asi bude fakt její. Samozřejmě nebyl k ničemu, ale Jessica ho stejně vzala s tím, že vypustí Simbaccu po stopě, nicméně předpokládal jsem spíš, že se bude pokoušet o stavbu voodoo panenky.
[„A čtete jenom z kovu, nebo by to šlo i z jiných látek?“] Téhle schopnosti jsem vzhledem k její vzácnosti nikdy nepřišel na kloub, takže bylo rozumné se nejdřív zeptat, ale jiskra naděje pomalu začala přecházet v menší ohníček.

"Samozřejmě," prohlásil Lacien hrdě, zatímco rychle vzpomínal, kdy naposledy četl z něčeho nekovového. Nakonec narazil na dávnou rozmazanou vzpomínku na něco porcelánového, s čím kdosi jedl brokolici, což jeho ne zrovna rozvinutý smysl pro pravdomluvnost uspokojilo. Podobně jako v Champbaccovi sílila jiskřička naděje, že by se mohl dozvědět nějaké nové informace, v Lacienovi už vesele plápolal menší požár živený benzínem sebejistoty, že by se třeba mohl někam podívat s rytířem Jedi, i kdyby to bylo jen na jeho loď.

[„A nevadilo by vám se jít na něco podívat ke mně do lodi?“] zeptal jsem se tak bezelstně, jak jen něco podobného vyřknout šlo. Přeci jen přede mnou ještě před chvílí zavřel dveře strachy, tak aby teď neutekl úplně.
[„Dávám vám svoje slovo rytíře, že se vám nic nestane a že nebudete litovat,“] dodal jsem tedy okamžitě, ačkoliv moje slovo rytíře nebylo až tak moc slovo rytíře, když jsem dal výpověď a vůbec, ale to on přece nemohl vědět. Na druhou stranu jsem ho už teď dostatečně zadotoval, tak by ho třeba vidina dalšího obohacení, ne nezbytně materiálního, mohla přesvědčit.

To šlo nějak moc snadno. Přesně tohle se Lacimu v tu chvíli hlavou nehonilo. Po chvilkové bouři pocitů typu "omg já jdu někam s Jediem" (které se samozřejmě vůbec nepromítly na kočičákově pečlivě hlídaném podezřívavém výrazu) se teprve dostavil nějaký náznak pochybností, ale byly to spíš pochybnosti typu "myslí to vážně?". Lacien měl ve zvyku věřit, že si poradí v každé situaci a tahle nebude výjimkou.
Přesto ještě chvíli hrál divadýlko.
"No," protáhl tak, jak to jen kočky umějí. "Pokud bych vám byl nějak nápomocný... To víte, práce..." - na kterou bych se stejně vykašlal. Nonšalantně si prohlédl drápy. Teď už muselo být nad slunce jasné, že jen dělá drahoty. "Bude mi ctí."


[„Parkuju za rohem,“] naznačil jsem rukou kamsi do trapu, aby mu bylo jasné, že nepřijde o moc času, a pak už mi nic nebránilo vyrazit. Skutečně to nebylo daleko, takže v podstatě jedinou věc, kterou jsme stihli vyřídit cestou, bylo moje představení se. A to byl vlastně docela úspěch, vzhledem k tomu, jaké problémy měl překladač se jménem.
Pomalu se před námi otevíraly masivní dveře do hangáru a já přemýšlel, jak se místním dává umělé dýchání, až to s ním při pohledu na moji krásku šlehne.

"Já jsem Lacien," představil se Laci cestou, poté, co se mu toho samého dostalo i od Jedie. "Čest vás poznat, pane." Dokonce to ani nebyla ironie. Přestože Champbacca parkoval opravdu za rohem, Laci musel prakticky pořád klusat, protože s wookiem udržet krok bylo pro někoho, navíc jeho vzrůstu, dost těžké. Ale nestěžoval si, ani nepožádal o zpomalení.
Byl připravený na hodně věcí. Přesto Laci vykulil oči, když spatřil Champbaccovu nablýskanou loď. "To je vážně vaše?" vypadlo z něj fascinovaně.


[„Jop,“] přešel jsem to, jako by o nic nešlo, a namířil si to rovnou ke spuštěné rampě. Odpustil jsem si i obvyklé „zlato, jsem doma“ a první, koho jsem potkal, byl Neva. Malý Aleen měl takovou radost, že jdu pozdě, že si prakticky vůbec nevšiml mé společnosti a nestihl se tedy podivovat, co jsem to zase přitáhl za nebohého živočicha. Prostě se na něj uculil tou svou zubatou tlamou a omluvil se, že musí jít překalibrovat inerciální tlumiče či co.
Chtěl jsem volat na Jessicu, ale hadr, který jsem od ní potřeboval, ležel hned vedle mě, na hromadě krabic a podobných věcí, jež s sebou vozíme tak nějak pro všechny případy. Prostě jsem si ho přitáhl, zkusmo k tomu čuchl, jestli už ho nestihla napustit benzínem, a pak ho významně podal Lacienovi.
[„A bacha, možná to bude trochu silné kafe,“] varoval jsem ho ještě, doufaje, že do takhle malého kousku oblečení se nevešlo moc vzpomínek na to, kdy byla Algernnon bez oblečení.

Lacien chvíli zkoprněle stál na místě, než se vydal za Champbaccou do nitra lodi. Trochu ho vyděsil zubatý úsměv jakéhosi člena posádky, ten však naštěstí brzy kamsi zmizel.
Laci potřeboval ke vzpamatování se jen chvíli. Přikývl a vzal kus látky do tlapek. Přišlo to samo, ani se nepotřeboval nějak extra soustředit. Do hlavy mu jednoduše napochodovala série obrazů zachycující víceméně tu samou rudovlasou osobu v různých situacích. Laci, který toho o republice, politice a podobném svinstvu moc nevěděl, většině nerozuměl, nicméně se pokusil Champbaccovi přetlumočit co nejvíc. Ukončil to slovy: "Poslední byl krutopřísnej barák, jako pro šlechtu." Mimoděk si odfrkl. " A všude kolem byly dost děsivý kytky, červený jako krev," dodal úplně nakonec a honem Champbaccovi vrazil kus látky zpátky do tlap.


Byl jsem rád, že ho neskolil příval obrazů z jejího milostného života, ale ještě mnohem radši, když prohlásil cosi o červených kytkách. Tentokrát mi do ruky přiletěl datapad, na němž jsem si několika povely vyvolal záznamy o antocyaninových ekosystémech v přilehlém sektoru a rázem se výběr smrskl na dva. Otázka byla tedy více než jasná.
[„Který?“] zeptal jsem se a otočil jeho směrem obrazovku přístroje, aby si mohl oba kousky prohlédnout. Stačilo ukázat a Algernnon bude mít zase jednou o vrásečku navíc.

Laci sledoval, jak do wookieho tlapy přistál datapad, a odolal pokušení se pochlubit s tím, že tohle taky umí. Neudělal to vlastně jen proto, že ho to přivedlo na námět k zamyšlení, který ho však trochu děsil. Jestli umí to samé, jako rytíř Jedi, neznamená to, že je taky Jediem? Už už se na to chtěl zeptat, když se k němu Champbacca sám otočil a ukázal mu obrazovku s celkem jasnou otázkou.
Laci bez přemýšlení ukázal na jeden z nich, o kterém si byl na devadesát devět procent jist, že je to ten správný. Trochu ho to vrátilo do reality. Najednou si nebyl zdaleka tak jistý, jestli chce vědět odpověď na svou otázku. Přesto zamumlal: "Ta věc s tím, jak vám ten notepad přiletěl do ruky... To umím taky." Byl v tom nevyřčený otazník. Co to znamená?


[„To je na delší povídání,“] odpověděl jsem mu tak nějak spíš mimovolně, protože v tu chvíli už mou mysl zaměstnávalo něco trochu jiného. Rozkazy, pokud se tomu tak dá říkat, byly rozdány okamžitě: Neva svolával Kulíky k vyzvednutí, Jessica dostala souřadnice k naplánování skoku do hyperprostoru, Sagwen měla poslat vzkaz domů, že už tu lišku ryšavou máme a Lacien... na toho jsem nejdřív tak nějak zapomněl, pak o něj při cestě k zavírání rampy málem zakopl a pak mi nezbylo, než ho postavit před hotovou věc.
[„Máme teď trochu naspěch, ale jednoho člena posádky hravě uvezeme a po cestě to můžeme probrat,“] řekl jsem mu, ruku měl pořád v dosahu ovládání hydrauliky a ačkoliv to bylo těžce nefér, dával jsem mu na rozmyšlenou maximálně pár vteřin.

Lacien se trochu uraženě stáhl, když viděl, že mu Champbacca už nevěnuje patřičnou pozornost. Místo toho začal udílet rozkazy. Najednou kolem Laciho bylo nějak moc lidí. Nevěděl, co má teď dělat. Něco mu říkalo, že už tu asi k užitku nebude, tak by se měl nějak nenápadně vypařit, ale to mu bylo proti mysli. Jednak chtěl odpověď na svou otázku, druhak se nechystal opustit tuhle krásnou loď, dokud nebude muset, a navíc se mu po tomhle zážitku domů nechtělo.
Každopádně když na něj wookie vychrlil nabídku, že ho de facto vezmou s sebou, zasáhl ho naprosto nepřipraveného. V kočičákově hlavě se v lítém boji krátce srazilo několik faktorů. Neuvěřitelně si přál, aby mohl letět, ale kromě toho, že to bylo pohádkově nereálné, ho taky trochu praštilo svědomí. Co tomu řekne rodina, když se tak najednou vypaří, když potřebují, aby pracoval?
Ale Laci věděl, že tu příležitost zahodit nedokáže, a věděl to už ve chvíli, kdy mu Champbacca tak narychlo předložil svůj návrh. To rozhodování, které následovalo, bylo už v podstatě jen na okrasu. Přikývl. "Ale vrátíme se," zaječel do zvuku zvedající se rampy a startování motorů. Jeho dětské sny se stávaly skutečností.


[„Minimálně většina z nás,“] přikývl jsem, a až později mi došlo, že ho tím asi moc neuklidním. Každopádně už bylo pozdě, protože loď už byla ve vzduchu a mířila na Vogastis, tak jsem se aspoň usmál, doufal, že má kocour pro strach uděláno a už se moc těšil, jak Algernnon vyprášíme kožich.

Lacien & moje maličkost
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8782
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #43 on: 23. May 2014, 01:22 »
Na to, kam jsme se řítili, probíhala cesta až podezřele klidně.
Když jsem vešel do řídící kabiny, Neva trochu moc láskyplně čistil Kulíky, Sagwen se vracela od vysílačky a Jessica příkladně tahala za páky hyperpohonu, takže výhled na pás šrotu rázem zmizel. No a protože za mnou tak nějak tradičně cupitalo nové nebohé stvoření, považoval jsem za slušné ho alespoň představit, když už jsem ho v podstatě omylem přibral na záchrannou výpravu, která může skončit hodně ošklivě.
[„Bando, tohle je Lacien,“] řekl jsem a ukázal na tvora, jehož jméno jsem kupodivu nestihl zapomenout, [„buďte na něj hodní, to díky němu víme, kde si Algernnon syslí Woallca.“]
O tom, že jsme právě měli kliku jako z patnácti prdelí a že jsme tedy zásoby štěstí vyčerpali na deset let dopředu, jsem jim radši neříkal.

Lacien si najednou začal připadat jako páté kolo u vozu. Nezbylo mu než prostě jít, kam jen se hnul obří chlupáč před ním. Vyjukaně si prohlížel loď a nezmohl se na nic důstojnějšího, než upřímný obdiv, protože jeho dosavadní zkušenost s loděmi se týkala převážně techniky, málokdy samotného letu.
Když ho Champbacca představil zbytku posádky, Laci zvedl tlapu na jakýsi neohrabaný pozdrav, ale nic neřekl. Nebylo co - ani moc nepočítal s tím, že by si ho někdo nějak víc všímal.
"Kdo je sakra Algernnon a Woallc?" obrátil se k Champbaccovi.

[„Woallc je jeden náš zvláštní kamarád a Algernnon,“] zamyslel jsem se, protože v přítomnosti Jessicy se naše milá arcinemesis popisovala vždycky poněkud problematičtěji, [„je jedna stará známá, která ho unesla.“] V tu chvíli mi úplně nedošlo, že on patrně oba dva zmíněné viděl v těch podivných vizích zprostředkovaných Silou, každopádně teď stejně nebyl čas to moc rozmazávat.
Rozhodně ale byl čas na něco jiného, mnohem praktičtějšího. Neuniklo mi totiž, že má drahá padawan nemá pilotování Jungle Jetu příliš v lásce, což jsem jí vzhledem k jejímu zraku nemohl mít za zlé. Jenže co když se teď ten problém alespoň dočasně vyřešil sám, hm?
[„Uměl bys tohle řídit?“] zeptal jsem se tedy a muselo mu být jasné, že si ani zdaleka nedělám srandu.

Lacimu netrvalo moc dlouho, než si wookieho popis spojil s obrazy ze Stopy. "Jo tihle," pokýval vědoucně hlavou. "A tam teďka jako letíme?"
Víc se raději neptal. Ne že by ho to nezajímalo, ale neuniklo mu, že se Champbacca měl tendenci vyjadřovat na tohle téma spíš omezeně a v obecném měřítku, což Lacienovi zas tolik nepomáhalo.
Navíc ho chlupáč postrčil k panelu a postavil před něj otázku, na kterou si Laci nikdy nedělal ani naděje odpovědět. "Cože?" vyhrkl a vrhl do výšin nad sebou ohromený pohled. "No.. asi ano, ale.. já bych mohl?!"

[„Samozřejmě,“] pokrčil jsem rameny a zahleděl se do modrého tunelu před námi. [„Ovládání je jednoduché jako facka, je to stroj z Naboo, tam i stíhačky zvládají pilotovat děti.“]
Byl by to divný den, kdybych se aspoň jednou neopřel o Anakina Skywalkera a jeden z nejslavnějších důkazů toho, že bitvy někdy nebyly fér.
[„Navíc po nás střílí jenom málokdo,“] snažil jsem se hopak ještě uklidnit, ale je fakt, že o obraně místa, kam míříme, jsem toho mnoho nevěděl. Mohla tam mít na oběžné dráze klidně menší flotilu federačních lodí, se kterou bych si beze zbraní asi neporadil ani já, natož slepá Sagwen a hlupáček, který bude knipl držet poprvé.
Na druhou stranu existovala solidní šance, že spoléhá jenom na utajení a nenapadne ji, že by se mohl přiletět podívat někdo, kdo jí to tam chce srovnat se zemí.

"Naboo... To je..." Laci si pro sebe zamumlal pár detailů o ovládání, které pochytil víceméně od svých sourozenců, kteří s tímhle měli zkušenosti. "Jo, to bych uřídil."
Téměř s posvátnou bázní si sedl na židli a položil tlapky na ovládací panel.
Řízení mu docela šlo, přestože občas udělal pár chybek. A nadšení během cesty neztrácel, protože dnešek na něj pozvolna začal působit dojmem, že buď spí a nebo je sfetlej a neví o tom.
Tohle se opravdu nedalo popsat jinak, než splněný sen.
"Jen tak mimochodem..." promluvil po chvíli. "To, že umím číst Stopy a zvedat předměty jen tím, že chci, znamená, že jsem taky Jedi?"

[„No, to není tak jednoduché,“] odpověděl jsem mu ve stručnosti, protože už se mi hlavou honily jiné věci. Například plán, jak co nejelegantněji rozcupovat samozvanou lady ze Sithu na co nejmenší nudličky a tak.
[„Ale jestli chceš, tak až to tady doděláme, můžeme tě toho naučit mnohem víc než jen číst vzpomínky z věcí.“] Pokud chtěl kočičák něco dodat, nebylo mu to dopřáno, neboť cesta hyperprostorem právě končila, což svědčilo o trestuhodné lenosti Algernnon de Bray. Chytat si chlapa takhle blízko k domovu, to se totiž jinak než leností označit nedalo.
Na panelu začalo blikat výstražné světýlko, že už se blížíme k cíli, a nebylo tedy radno ztrácet už ani minutu. Hyperprostor nás se zábleskem vyplivl nad červenobílou kouli, která působila vyloženě přívětivě. Vypadala dost divně, zejména díky těm klasickým bílým mráčkům, které se táhly přes nerušenou plochu rudé vegetace. Jestli tu měli moře, bylo porostlé nebo podzemní, každopádně to nás zajímalo ze všeho nejméně.
Nadechl jsem se, že dám povel k vypuštění Kulíků, ale Neva to udělal bez velkého přemlouvání sám a dřív. Robůtci se rozletěli po planetě, mistr mechanik to všechno koordinoval a doplňoval o data z lodních senzorů, což mohlo trochu trvat.
[„Připravená?“] broukl jsem směrem k Jessice, jejíž konfrontace s Algernnon jsem se trochu obával. Po tom všem, co jí ta čubka střapatá udělala, se jevila jako ideální cíl pro vztek posílený temnou stranou, jenže jak jinak se s tím vypořádat než dát Jessice šanci to zvládnout sama?

Těžko říct, jiný způsob nejspíš neexistoval. A pokud ano, neznala ho. Champie ji vždy učil, že se musí postavit svému strachu čelem, Konfrontovat ho a překonat ho. To samé by ji řekl i Chlouppek. Nezáleželo na tom, jak moc se bála. Důležité bylo jen to, jestli dokáže vstát a tomu strachu čelit.

Možná se dívala do opěrátek křesla o něco déle, než by měla, ale nakonec přeci jen zvedla hlavu, podívala se svému bývalému mistrovi do očí a přikývla. Nedělala si iluze, věděla, že pokud se setká s plamennou čarodějnicí tváří v tvář, tak to pro ni bude těžké, ale nikdy by nedopustila, aby nechala Champieho záda nekrytá.
„Neva jde s námi, nebo zůstává tady a bude si zas honit péro?“

„Nejsem tvoje máma,“ odsekl zubatý skrček a ťukal do přístrojové desky jako smyslů zbavený, „jasně že jdu. Chci na vlastní voči posoudit, jestli je to fakt taková čůza, jak říkáte.“
Já mu neměl v plánu bránit, ostatně každá posila se může hodit, a zbývalo tedy počkat na velké odhalení. Nalézt jeden jediný domek na planetě porostlé divnou flórou by jistě nebyla žádná legrace, ale díky Nevově technice a hlavně díky tomu, že bylo to sídlo tradičně megalomanské až hrůza, se nakonec zdařilo. A co víc, zjevně to mělo být trochu jednodušší, než se na první přelet zdálo.
„Mám to,“ zahlásil trpaslík a zobrazil Kulíky na mapě, kterak obkružují jeden zvýrazněný červený bod. „Podle všeho je tam jenom jedna známka života, trochu slabá.“

„Deset kreditů na to, že to je to, co zbylo ze znásilněného Woa,“ nadhodila ještě s kusem tyčinky v puse po Nevově reportu a otočila se v křesle kolem dokola.

[„Jenom aby to nebyla nějaká vychytralá past,“] odvětil jsem, zadumal se tak, jak to umí jenom mistrové Jedi, a chvíli jsem zkoumal monitory. Byla-li to past, patrně to z monochromatického senzoru moc nepoznám, ale za pokus to stálo.
[„Radši nic nepodceníme. Jess jde se mnou, Nevu si vezmu do kapsy, Laciene, ty buď připraven k odletu, kdyby něco, Sagwen řízení určitě ráda někomu předá. Ale zkuste nepoškrábat loď,“] dodal jsem nakonec a pohladil světelný meč u pasu, [„my jdeme ven, dokud je štěstí blbý.“]

„Nachystejte uzenáče,“ řekla tiše Jess a zkontrolovala bojepřipravenost své břinktyčky. Třásly se jí ruce.

Já byl rád, že s námi není Simbacca, kvůli kterému bychom potřebovali uzenáčů patnáctkrát tolik, a vydal jsem se napřed k výsadkové rampě. Bylo jedno, jestli přiblížení k cíli obstarala Sagwen nebo Lacien, protože atmosférou jsme tak jako tak prosvištěli přímo bleskově, nic nám neupadlo a já začínal vnímat tu zlou auru, která dům bezkonkurenčně největší potvory v přilehlých sektorech obklopovala.
[„Hlavně klid, jo? Zvládneš to,“] ujistil jsem svou bývalou padawan, než se k nám dokodrcal mrňous, a očekával jsem povel k otevření rampy.

Měla co dělat, aby ho nechytla za ruku jako malá holčička. Zkusila dva hluboké nádechy a výdechy a třas se vytratil. Přesně jak říkal Champie, zvládne to.
„Tak ať už je to za námi,“ procedila a přimhouřila oči, když dovnitř vpadly sluneční paprsky, spárami vzniklými otevírající se rampou.

Panorama bylo na její vkus až moc červené, ale třeba to bylo jen tím, že červenou potkávala každé ráno před zrcadlem. A každý měsíc v kalhotkách. Každopádně kaskádová pyramida z šedožlutého kamene byla dostatečně kontrastní a představovala cíl jejich výsadku. Všichni tři vyběhli po rampě do červeného mechu s břinktyčkama v ruce připraveni na jakoukoliv formu agrese, ale krom pronikavé vůně červených květin na ně nic nedotíralo. Přes mech se přenesli několika dlouhými kroky a u paty pyramidy se před nimi zformovaly vysoké schody vedoucí vzhůru. Champie se ještě jednou otočil k lodi a vysílačkou připomněl Kočičákovi, ať je připraven k okamžitému odletu a pak už se vydali vzhůru, až asi ve třetině výšky stavby narazili na vchod do útrob prastarého chrámu.

Uvnitř je přivítala chladná tma a vlhkost. Všichni si rozsvítili malé, přenosné svítilničky a kamenné chodby jim daly najevo, že svým úzkým koridorovým profilem jim zde chystají jen ty nejhezčí chvilky.
Našlapovali obezřetně a Silou sondovali bezprostřední i vzdálenější okolí. Až do první křižovatky z nich nikdo nepromluvil.
„Napravo nalevo,“ zanotovala si šeptem Jess kousek oblíbené písničky a podívala se po dvou místech, kudy se dál vydají. Champie začichal u každé z dvou chodeb a ukázal na tu vpravo: [„Tam je větší smrad.“] Neva vytáhl nějakou krabičku s displejem a postavil se k té točící se vlevo.
„Tudy bych se měl dostat ke kontrolním panelům. Mohl bych rozsvítit a zjistit, co se tu dělo,“ shrnul a rozhodl tak vlastně o jejich rozdělení. „Kam půjdeš se ani neptám.“ Věnoval Jess delší pohled a bez dalších řečí zmizel v temnotě.
Zakousl se do ní chlad a udělala krok k Champiemu, z kterého sálalo aspoň trochu teplo. Zvedla hlavu, aby se podívala, jak se tváří, ale on ji hlavu hned otočil dolů, aby mu nesvítila do ksichtu a k odchodu se neměl.

„Tak až po mně, no…“ špitla, protože panika v ní bobtnala jak popcorn v mikrovlnce a potící se dlaně, ve kterých svírala svůj světelný meč, si otřela do kalhot. Věděla, že ji nechává čelit svému strachu, věděla, že je to pro její vlastní dobro.
Po pěti minutách chůze se ozval vzdálený hukot, který následovalo tiché bzučení a následně se rozsvítila světla. Pak zapraskal rozhlas a z něj se ozval Aleenův hlásek.
„Tak jsem tady, nikdy nikdo. Svrbí mě z toho koule, mrknu jim do databáze, třeba něco zjistím. Vy zahněte na další křižovatce vlevo, pak vpravo a kousek rovně a jste tam. Za chvíli se zas vozvu.“

V té barabizně, která jasně dokazovala, že vkus samozvané lady ze Sithu prochází bouřlivou proměnou, smrdělo úplně všechno. Říct o něčem, že smrdí víc, bylo hodně relativní a momentálně to znamenalo jenom to, že kromě šimrání v zátylku se mi tam nelíbil ani ten skutečný odér. A vzhledem k tomu, že jsme šli hledat vězně, to prostě za zkoušku stálo.
Nevovy schopnosti najít jehlu v kupce digitální slámy nás naštěstí ušetřily dlouhého hledání, a že by to za pár minut rozhodně hotové nebylo. Labyrint v pyramidě mohl mít dle mého skromného odhadu kapacitu vhodnou ještě tak pro pět až šest stovek fousatých rytířů Jedi. A i když to nabízelo jednu možnost, proč že tady paní domu není, moc logicky to nepůsobilo.
Na další křižovatce jsem podle pokynů zahnul vlevo a octl se na další, ovšem tam už jsem si to tak nějak nepamatoval. Kontaktovat průvodce u počítače byla jasná volba, ovšem předběhl mě, protože v počítači zjevně vyčetl další věci, moc zajímavé.
A kupodivu to nebylo nic o našich matkách.

„Tohle si musíte poslechnout. Ta děvka ví o existenci enklávy. A včera odletěla.“

Ačkoliv už to vypadalo trochu méně podezřele, rozhodně jsem nehodlal polevit v ostražitosti.
Nechal jsem Jessicu, ať vede, protože takhle uvnitř se špatně určoval sever, a přemýšlel jsem, jestli si tu fakt naše drahá známá chtěla založit muzeum Jediů nebo co. Jakkoliv mi totiž taková myšlenka přišla kokotská, nedá se popřít, že zrovna ona by něco podobného určitě vymyslet mohla.
Vymotali jsme se z bezprostředního labyrintu a Síla mi našeptávala, že se blížíme k cíli, každopádně intimčo bylo opět narušeno skřípavým hlasem otravného technika.

„Znáte ty vesmírný horory, kdy parta hrdinů přiletí na planetu, na který je něco špatně zrovna v dobu, kdy tam přistanou?“ zeptal se hlas, ale nečekal na odpověď, „podle tý megery je tady v jarní fázi planety dost nezdravě. Kvetoucí kytky pokryjou celou planetu rudým povlakem, kterej je dost toxickej a vdechováním pylu si zaděláváme na vázání vody do plicních sklípků a utopení. A taky to zanáší lodní motory, takže bysme se nemuseli už zvednout. Navrhuju, abyste hejbli prdelí, já letím informovat šprtku a počkám na vás u východu, platí?“

[„Jasný,“] zabručel jsem zpátky do vysílačky, [„a nedělej si velký iluze, že budeš něco dědit.“]
To, co řekl, mě nicméně uklidnilo jako máloco. Znamenalo to sice, že celé tohle je v podstatě past, ale konečně jsme věděli, v čem spočívá, takže s tím šlo pracovat. A ať mě Windu sejme lopatkou, jestli si nedovedeme poradit s trochou kytek...
K cele s naším ztraceným učitelem iluzí to nebylo daleko a nejspíš oba jsme ho jasně vnímali na druhé straně dveří, u nichž jsme se zanedlouho zastavili. Bylo zamčeno, ale vrazit drápy do správných míst zabere vždycky a ani jsem si od toho moc nepopálil pracky. A tehdy přišlo asi největší překvapení celého výletu.
Ona to totiž nebyla ani tak cela, jako apartmán nejluxusnější třídy, za jaký se na Coruscantu platí planetami.
[„Ty vole, nezůstaneme tady?“] vyklouzlo mi, pravda, trochu netaktně, ale to jsem ještě neviděl, jak vypadá Woallc.

Připoután k velké posteli s decentní dečkou přes rozkrok vypadal směšně. To, že se asi od posledního „mučení“ nemyl už tak směšné nebylo.
„Ou,“ vykulouzlo ji při tom pohledu a přiskočila k posteli, aby mu odpoutala ruce.

Mistr byl sice v bezvědomí, což jsem mu vzhledem k tomu smradu trochu záviděl, ale žil, takže záchranná mise se nakonec možná přeci jen povedla.
Přejel jsem pohledem nejdřív Denyzze, pak postel, pak dveře a celkem rychle si dal dohromady, že na ní ho ven prostě odvézt nemůžeme, protože s tím konstruktéři pyramidy jaksi nepočítali. Ale byla tu jiná možnost.
[„Snad toho nebudeme litovat,“] pronesl jsem, pomocí Síly ho zabalil do prostěradla a v takto provizorně vytvořeném pytli si ho hodil přes rameno. Jasně, byl to chlap jak hora a já nebyl bestiálně silný, ale pořád jsem byl Wookiee a toho vyšťaveného smraďocha chvíli unesu.

„S tím, že po tomhle u nás něco od učí nepočítáme, co?“

[„Jestli ne, tak ho zkusíme mučit po svém,“] odvětil jsem bez váhání, ale pak už jsme se tam ze zjevných důvodů nezdržovali. Dokonce jsem vynechal i to, na co jsem se velmi těšil, to jest jak jí to tam pochčiju a zapálím, případně se jiným vhodným způsobem podepíšu. Musela vědět, že nemám rád, když mi krade instruktory, ať už učí jakkoliv obskurní předmět.
Cestou k lodi jsme kupodivu nezabloudili, Jungle Jet tam pořád čekal a neprodleně po našem nástupu na palubu se odlepil od země, která by se mu po pár dalších hodinách mohla stát rudým hrobem.
Woallc mlel ze spánku něco o miláčcích, takže jsme ho ochotně vyklopili na ošetřovně a nechali ho v kompetentních rukou zdravotnického hologramu. Zběžná prohlídka zjistila, že mistr si sice asi dost vytrpěl, ale trocha spánku a něčeho k jídlu by ho měla dostat z nejhoršího, trvalé následky fyzického charakteru se mu s největší pravděpodobností vyhnout.
O tom, jak moc mu ta šílená ženská, jeho bývalá padawan, vymyla mozek, se brzy přesvědčíme, ale to už budeme doma. S tímto vědomím jsem se vrátil do kokpitu, kde už nová dvojka pilotů dokončila výpočty skoku do hyperprostoru. Stačilo zatáhnout za páku a zmizet k domovu, hračka.
A viděli jsme, že je to dobré.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.6 - Delírium vrací úder
« Reply #44 on: 14. Oct 2014, 12:27 »
Když se s Jess loučil, bylo čerstvě po Geonosis. Všude po galaxii panoval chaos s strach z války, která začala. Něco uvnitř ho hnalo k tomu, aby se do toho vložil. Využil svých schopností k tomu, aby pomohl. Kývl tedy na jednu misi. Aspoň na jednu.
Hlásit se měl za pár dní, a tak se ještě zastavil na Nar Shaddaa, kde se snažil přepít starost o svou dcerku a rozčílení nad Republikou, která se uvrhla do války. Při hospodské rvačce se poznal s Feeorinem Ronualem Durgunem, modrým kolohnátem, který byl o pár dní starší, než Chlouppek a který byl také mandalorianský válečník. Což hrálo pramalou roli, protože to byl sympaťák každým coulem a když spolu vypili několik piv, Chlouppek se mu přiznal, že by se mu takový parťák líbil po boku tam, kam se za pár dní jako republikový žoldák hodlal vydat.
Ronie, jak měl šmoulovy na steroidech říkat, se nenechal přemlouvat, stejně prý neměl do čeho píchnout a po několika dalších pivech a představovačce s B’lim, který nemohl na takové výpravě s Chlouppkem chybět, se vydali na nejbližší republikovou základnu, z které byli posláni do soustavy Hortova kovadlina.

Boje probíhaly vytrvale a bez přestávky několik týdnů a čím dál tím víc dopláceli na nedostatečné zásobování a podceňování nepřítele ze strany hlavního velení. Chlouppek sice ovládal Sílu, ale nebyl rytíř Jedi, a tak neměl ani automaticky vyšší hodnost, což ve zkratce znamenalo, že neměl do čeho kecat a musel poslouchat rozkazy. Měl s tím často problém a pokud mohl, vykládal si rozkazy po svém, což se samozřejmě i přes nepopiratelné výsledky nelíbilo a ke konci byl on a jeho jednotka používán na ty nejhorší, nejnebezpečnější mise.

Dlouhé dny trpěl bolestmi hlavy a Silovou nevolností, ve snech ho stíhaly noční můry a fyzicky kvůli tomu trpěl. Strávil ty dny na frontě a přežíval jen díky Roniemu, který byl bojový medik a udržoval ho v použitelné formě.
Příčina tohoto stavu jim byla odhalena až když Chlouppek přijal hovor od zrzavýho kámoše, který se opilý potřeboval vypovídat. Dozvěděl se o Jess, co se ji stalo, kdo ji to udělal.
Dozvěděl se, že ji lékaři museli kvůli život ohrožující infekci odebrat dělohu, a tak už nebude moc mít přirozenou cestou nikdy děti. Chlouppek u toho chlastal denaturovaný líh, přemáhal slzy, které se mu draly do očí a proklínal se, že ji nebyl sto ochránit. Jméno té, která to způsobila, se mu vypálilo do paměti.
Algernnon de Bray.
Byl ale ujištěn, že se o Jess Champie postará. Že má pro ni speciální místo. Chlouppek mu poděkoval, slíbil, že až se dostane z bojů, tak se zastaví a také poskytl kolegovi nějaké finanční prostředky, se kterými mohl operovat. Sám je nepotřeboval a peníze se přece musí točit, ne?

O stavu Jess nechtěl nikomu říkat, ale B’li na něm poznal hned, že něco není v pořádku a když to všechno rodian vstřebal, prohlásil, že se odsud musí co nejdříve dostat.
To jim ale nemělo být umožněno.

Byly vysláni, aby sabotovali dobijecí stanoviště pro droidí tanky a protože nebyli schopni dostat se zavčasu na místo vyzvednutí, byl shledáni za MIA.
V podmínkách, které tam panovali se nikdo neobtěžoval s nějak důkladným pátráním po jedné jednotce, a tak o týden později byl jejich stav přehodnocen na KIA. Ještě ten den Konfederace nezávislých systémů vyvinula takový brutální tlak, že vyštípala veškeré Republikové jednotky nejen v soustavě Hortova kovadlina, ale také ve zbylé půlce sektoru.
Chlouppek a ostatní ukrytí v lesích sledovali bezmocně, jak hořící Acclamatoři padají k zemi a byl to signál, že je nejvyšší čas pohnout s únikovým plánem a dostat se zpět do bezpečných regionů.

On, B’li, Ronie, Jerry a pět dalších klonových vojáků byli asi jedinými svobodně se pohybujícími Republikovými vojáky na planetě. Nemělo cenu čekat na záchranu, museli se odsud dostat své pomocí. Naplánovali smělý krok, ukořistit nějakou rychlou loď s hyperpohonem přímo z konfederačního letiště, s ní prolet blokádu a zmizet.

***

Letiště to nebylo vojenské, na to si dávali při výběru pozor. Mělo dvě ranveje, mezi kterými byla kontorlní věž s poměrně velkým radio přijímačem a také hangárem, který ale nebyl kdoví jak velký. Celý areál byl ale obehnán plotem a jediná cesta vedla přes kontrolní stanoviště, přes které vedla silnice pokračující dál do města. Oni se schovávali v lese, který rostl nedaleko plotu a přes dalekohledy s nočním viděním sledovali pohyb jednotek po přistávací ploše a v okolních budovách.
B’li si celou oblast prohlížel přes binucular své odstřelovací pušky a šeptem rekapituloval, pohyb jednotek a jejich počty.
„Celkem jich tu je přibližně čtyřicet. Dvacet jich korzuje dokola podél plotu, deset jich je v řídící věži a zbytek se pohybuje mezi hangárem a naší lodí. Za dalších deset minut budeme mít mezeru v průchodu hlídek. Déle čekat nemůžeme. Ta loď už je připravená k odletu a riskujeme, že nám s ní někdo odletí před nosem,“ otočil se na Chlouppka a když viděl jeho nepřítomný pohled, dloubl do něj. „Seš v pohodě?“
„Jo,“ rychle přikývl a vrátil se zpátky na zem. Měl z toho špatný pocit. Nejraději by to odpískal, ale strašně si přál vypadnout a vidět se s Jess. „Využijeme toho okna, proplížíme se k plotu, prostříháme se skrz a než se nadějou, naskočíme na loď a frnkneme jim před ksichtem. Jasný jak facka.“
„To si nejsem jistej,“ zamrmlal Jerry.
„Drž hubu, Jerry,“ odmávl ho Ronie a zastříhal nanečisto ženijníma nůžkama, „zvládneme to a basta.“
„Jo, Jerry. Drž hubu,“ zakřenil se na něj Rodian. „Dopadne to dobře.“
Upravil si průzkumnickou budnu, aby mu lépe seděla a zkontroloval zásobník ve zbrani. Na dálku museli být v lese neviditelní. I Ronie si přečmáral zbroj, aby byla nenápadná a po dobu jejich skrývání se jim to sakra hodilo.
„Už je čas,“ připomněl jim Jerry a vyrazili.

Krčili se u země a rychle postupovali. Dalekohledy kontroloval, zda-li se něco nezměnilo v pohybu hlídek. Doběhli až k plotu.
Ronie zaklekl a zkušeně začal s odštípáváním výpleti plotu. Kloni kontrolovali zbraněmi perimetr, to samé B’li.
Poslední drát byl přeštípnut, Chlouppek vzal za pletivo vyndal ho a všichni se začali postupně protahovat dovnitř. Největší problém s tím měl Feeorin, ale i ten tam zaplul dostatečně rychle, aby se za ním jako poslední protáhl wookiee a usadil pletivo zpátky na místo a naaranžoval ho tak, aby stálo. Pokud ho nebude nikdo detailně kontrolovat, nevšimne si, že je s ním něco v nepořádku. Byli nějakých padesát metrů od lodi. Chlupáč doběhl B’liho a přikrčení postupovali dál.
„Víš, co udělám, jako první věc, až doletíme na Nar Shaddaa?“ mrkl na něj.
„Nechám se podat,“ zazubil se na něj, zahlédl záblesk a najednou měl plnou pusu a oči zelené krve, lebečních střepů a mozku.

„Běžim, běžim, běžím,“ řval Jerry, protože najednou se na ně soustředila palba ze všech stran a cestou k lodi nebylo nic, za co by se mohli krýt. Jeden z klonů to koupil do zad, ale s vypětím všech sil se plazil dál. Ostatní se přikrčili jak jen to šlo, rozhazovali kolem sebe kouřové granáty a jeden po druhém zaplouvali do lodi. V okamžiku ji zažehli motory.
Chlouppek stál jako opařený. Kolem něj létaly blasterové výstřely a on se díval na tvář svého nejlepšího kamaráda, ve které teď zela díra a jeho tělo se hroutí k zemi. To ho probralo.
Chytl ho před dopadem, hodil ho přes rameno a rozeběhl se k lodi. Cestou chytl za opasek plazícího se klona a běžel s oběma co mu jen nohy stačily.
„Doprdele, tááánk!“ zařval Ronie a ukázal z rampy na hangár, ze kterého začal vyjíždět AAT a pomalu na ně otáčet hlavní.
„Potřebuju ještě vteřinu!“
„Drž hubu, Jerry, a l-!“ komandoval ho mandalorian a zmrzl v půlce slova, když mu k nohám chlupáč složil bezvládné tělo jejich rodianského kámoše. „Tohle už nesešiju,“ polkl na sucho a bylo vidět, jak se v něm hromadí vzek. „Ty svině! Já jim dám!“
Už už chtěl vyběhnout z lodě, ale Chlouppek mu zastoupil cestu.
„Připravete loď, postarám se o ten tank,“ kývl na něj, pak ještě jednou, že to myslí vážně a vyběhl z rampy. Kličkoval, udělal i pár kotoulů a dostal se až na místo, kde umřel B’li a sebral ze země jeho odstřelovací pušku. Tank zrovna vystřelil, oranžový výstřel se zakousl do asfaltu jen metr od lodě až to s ní zhouplo.
Chlouppek přiložil hledí pušky k oku a zamířil na tank. Siluety droidí posádky byly červeně vidět skrz pancíř. Třásla se mu ruka.
Zmáčkl spoušť.
Šleha se provrtala pancířem a poslala střelce do křemíkového nebe. Stiskem robotí ruky dokázal ještě jednou vystřelit, ale střela se štěstím proletěla podél trupu lodi a proletěla plotem. Chlupáč se chtěl vrátit, loď už se začala zvedat a ve sklopené rampě stál Ronie, držel se madla, aby nevypadl a křičel na něj, ať si pospíší.
Periferně spatřil záblesk.
Třiskl s sebou o zem a jen těsně mu hlavu minul výstřel z odstřelovací pušky. Válením sudů se dostal do kouřové clony a přes okulár se snažil najít červenou siluetu na ochozu věže.
„Doprdele, další tank!“ zakřičelu mu ve vysílačce, „musíme vypadnout. Kde se fláká?!“
„Drž hubu, Jerry! Bude tu každou chvíli, nemůžeme ho tu nechat!“ Síla ho varovala, odvalil se a po zásahu plasmou se zem vedle něj zvedla v hliněné explozi.
„Sakra, vytahujou droidí stíhačky!“
„Nevím, jak dlouho tahle loď vydrží střelbu těch otravných hlídek.“
„Ta-.“
„Vypadněte odsud!“ houkl na ně Chlouppek a opětoval palbu odstřelovači. Minul.
„Nekecej kraviny.“
„Ty nekecej kraviny. Přes ty kokoty se k vám nedostanu včas. A jesli nepoletíte hned tak tu zkejsnete a B’li umřel úplně zbytečně!“
„…vrátim se pro tebe!“
„Najdu si tě, brácho,“ zmáčkl spoušť a droid na střeše se rozletěl do stran.
Loď zvedla čumák vzhůru a vystřelila co nejrychleji k obloze. Z druhé strany hangárů, který mu kryl výhled, vystřelil AAT, ale moc pozdě. Loď proklozla a pak už byla moc vysoko na to, aby na ni mohl zamířit hlavní.
Chlouppek zatím pálil po každém droidovi, kterého viděl. Z hangáru vyletěly dvě droidí stíhačky.
Zaklekl a vypálil. Šleha se provrtala hlavou stíhačky a ta se zřítila na řídící věž a explodovala. Druhý stíhačka se dala do pronásledování zrekvírované lodě.
Exploze ozářila noční oblohy, trosky se rozlétly všemi směry a při dopadu jedna z nich trefila Chlouppka do hlavy.

***

Probral se na palubě lodi, v okovech a s náhubkem. Tísnil se tam s desítkami dalších jemu podobných. Netušil, kde je, kolik času uběhlo od letiště a co s ním bude. Byl uvězněn v nějakém pracovím táboře na těžbu rudy. Dozorce jim tam dělali Zyggeriani a s levnou pracovní silou si zahrávali, jak chtěli.
Bolest ze ztráty přítele byla ohromná a odtrhnut od přírody a stromů duševně krvácel a stával se silně podrážděným. Jeho frustrace vyústila v obrovskou bitku, během které pomlátil hromadu hromotluků, kteří se na něj špatně podívali a k tomu pár dozorců. Velitel tábora, vizír Ekir, musel počkat, až se chlupáč uklidní, protože by ho jinak musel zabít, což nechtěl. Po zhodnocení paseky, kterou natropil v něm totiž spatřil finanční potenciál, který hodlal využít.

***

Celý ten dav utichl. Všechna světla zhasla a oni se ponořili do absolutní temnoty. Prostorem se začal šířit vzrušený šum.
„Dámy a pánové všech ras a vyznání! Ano, ano, je to tady. Máme nového vyzyvatele.“ Ozval se jakoby odevšad hlas moderátora, dá-li se mu tak říkat.
„Na jedné straně stojí šampion naší klece. Roky neporažený stoj na zabíjení. Přivítejte strašlivého Bruuuuuuuugaaa!!!“  Řev přerostl hranici aspoň sto dvaceti decibelů a kužel světla osvětlil obrovskou postavu Yuzzema, který stál u jedné stěny klece. Ten… Brug vypadal už od pohledu jako zabiják. V srsti zaschlé cákance krve, oči rudě podlité. V nose ozdobný kroužek. No dobře… obruč.
„Na druhou stranu klece se nám nepostaví nikdo jiný, než samotný vyzyvatel našeho Bruga. Démon až z daleké planety Kashyyyk. Že jste o něm ještě neslyšeli? Nevadí. Uvidíme, zda-li jste o něm dnes neslyšeli naposledy. Přivítejte potleskem lehkomyslného Demonbaccu!“ světlo osvětlilo i jeho. Svou výškou byl ve srovnání s ostatními chlupáči spíš podpruměrný, takže vedle Bruga byl takřka titerný. Tmavě hnědá srst přecházející až do černa byla relativně čistá a přes pravé oko měl pruh černých chlupů. Postavil se naproti Yuzzemovi a přikývl mu na pozdrav.
Dřív, než se stihli pořádně rozkoukat, moderátor a rozhodčí v jedné osobě mávl.
Souboj začal svižně. Brug zaútočil rychlostí blesku a jen díky Chlouppkovo vytrénovaným a Silou podpořeným reflexům to nebyl konec souboje. Minul svůj cíl o centimetry, čehož jeho soupeř využil a uštědřil mu ránu pěstí do žeber. Brug zařval a mocným švihem zaútočil. Chlouppek mu chytl ruku a jako pírko ho přehodil. Brug se musel chvíli vzpamatovávat z neřízeného letu, který končil v mřížích a po vyhrabání se zpět na nohy zuřil ještě víc. Jeho soupeř mu nevěnoval pozornost. Rozhlížel se po obecenstvu a rozdával úsměvy.
Brug po něm skočil.
Chlouppek nedokázal zareagovat v čas.
Yuzzemovo dlouhé a ostré drápy projeli jeho masem jak myšohryz potrubím a zraněný wookiee padl k zemi. Z jeho rány vytékala teplá, červená krev. Brug se začal radovat a křepčit za doprovodného potlesku.
To zranění bylo docela vážné. Okamžik tam tak stál a krev mu stékala po pravé noze na zem. Brug se rozeběhl, Chlouppek se mu prosmýkl, chytl ho oběma rukama za obruč v nose a vší silou trhl. Bylo slyšet rupnutí, jak prudce to trhlo s jeho hlavou. Žuchnutí, jak jeho nejméně dvou set kilová postava spadla na zem. A křik plný agónie.
Chlouppek zdvihl vítězoslavně obruč nad hlavu a diváci byli tiší jako smrt. V tu chvíli se ozval moderátor.
„Je to neuvěřitelné, ale Brug je na zemi! Brug je na zemi! Máme vítěze!“

***

O přibližně půl roku později docestoval s Ekirem na slavnosti Modrého slunce na Roze-ba III. Cestou byl ve své cele, šokový obojek stále nasazený a nitrožilně mu byla udržována hladina anestetik, které ho drželi ve stavu polospánku. Zyggerian se ho až moc bál na to, aby ho nechal při smyslech. To mohl jen, když byl ve středu arény.
Ekir přistál na plošině určené pro lodě výjimečných hostů a z plošiny vedla přímá cesta do paláce, ve kterém měl být ubytovaný a užívat si slavností. Zábradlí, lampy, okna, vše bylo dekorováno do modrých barev a tolik stuh a větrníků a vlajek neviděl snad nikdy. Sám se vydal do hlavního sálu, kde se hodlal oddat radovánkám a přesun svého bojovníka nechal na místní ostraze, která ho přenesla do kobek pod arénou.

Kobka to byla docela velká, měla regulérní záchod, bylo v ní sucho, malé světlo, které si mohl sám rozsvítit či zhasnout, postel a dostatek místa, aby mohl cvičit.
Gamorrean, který mu dělal bachaře mu přinesl táct plný jídla a čerstvého ovoce.
„Díky, brácho,“ poděkoval mu wookiee, protože vůči němu nemohl cítit žádnou zášť a usmál se. V tomhle prohnilém světě byli vlastně na stejné lodi. Akorát každý na jiné straně mříží. Kdo byl ale více svobodný bylo spekulativní.
Převzal tác a položil jej na postel. Chtěl si ještě pořádně zacvičit, než se nají. Hodil s sebou o zem a odkroutil si několik sérií kliků, sklapovaček a jiných cviků, ke kterým nepotřeboval žádné cvičební pomůcky. Udýchaný pak vypil sklenici vody, natočil si novou a sáhl po trsu banánů, které do sebe začal soukat. Pak ještě dvě kiwi i se slupkou a nakonec flák masa, který nebyl vůbec špatný.
Po jídle se natáhl na postel, poškrabal se pod šokovým obojkema a chytnul škytavku. Asi na něj někdo myslel.
V myšlenkách se upnul k Jess a říkal si, jestli ji taky donutil ke škytání. Když na ní myslel, cítil, že je v pořádku. Síla ho konejšila, že je jí dobře. Zlepšovalo mu to náladu. Pomalu se mu začala klížit očka, ještě jednou se je pokusil udržet otevřené, ale ten boj prohrál.

„Velevážené publikum, dámy a pánové, vítejte zde, na Roze-ba III, kde dnes celý den slavíme Modré slunce! Naším mecenášem je slovutný hrabě Dooku, který se však nemůže účastnit osobně, neboť je příliš zaneprázdněn tím, aby udržoval válku daleko od našich domovů, tímto bych Vás požádal, abyste mu projevili svůj vděk aspoň potleskem jaký si zaslouží,“ desítky tisíc rukou o sebe začaly pleskat a ohlušily jakýkoliv pokus o mluvené slovo. Tribuny praskaly ve švech, diváci se nemohli vejít na křesla a tak jich mnoho posedávalo na schodištích a kolem nich se proplétali prodejci občerstvení a nápojů, kteří projevovali obrovské nadání v tom nevyklopit svůj náklad nikomu za límec.
Moderátor, který ve svém projevu nezapomněl zmínit hraběte, byl Lerosh Maresh, na konfederačních světech obrovská celebrita, který byl pověstný svým ostrovtipem a duchapřítomností i na republikových světech. Nacházel se v hlavní lóži, ve které se nacházelo mnoho konfederačních hodnostářů a mezi které se podařilo vetřít i Ekirovi. Po boku měl dvě konkubíny, které si po příletu oblíbil a opíjel se svou nadutostí a vytahoval se výjimečností svého gladiátora.
Ten gladiátor stál u dveří do arény a nohou hrabal v písku. Písečný prach ho šimral v nose a už několikrát pšíknul. Kolem pasu měl červeno černou suknici s pásem, na kterém byla vyobrazena tříhlavá gerraka. Ramena měl krytá nárameníky a pravou paži chráněnou lamelovým rukávem až k zápěstí. V levé ruce měl malý kulatý buckler, v pravé trojzubec. Střelné zbraně při takových estrádách nefasovali, byli by s nimi moc nebezpeční pro obecenstvo. Krev navíc v publiku vzbuzovala ty správné emoce, a tak čím krvavější souboj byl, tím lepší byl.
Chlouppek čekal napatě. Skrz škvíry ve vratech viděl, že uprostřed arény se odehrává jeden z mnoha soubojů. Síla mu našeptávala, že dnes musí být setsakra připravený. Kolem cítil sakra moc temnoty…
Zatím to venku probíhalo naprosto klasicky. Dva bojovníci proti sobě, případně jeden proti nějaké bestii. Mohl by si postesknout, že když bojovali na Urnatau, tak byla uprostřed arény obrovská antigracitační bublina, ve které se odehrával celý souboj, nebo zcela pohlcující lodní bitvy v zatopené aréně na For’ta II,… cítil se snad uraženě? Možná, trochu.
Tyhle souboje byly vlastně jedno velké divadlo. Za těch šest měsíců nemusel nikdy nikoho zabít. Vyražené zuby, zlomené kosti, kybl krve, ale smrt ne. Byly s ní spojené zbytečně velké náklady. A publikum nemilovalo nic tolik, jakou outsidera, který dostal naloženo v celé sezóně od všech, kterým se postavil a v posledním zápase to nandal šampiónovi.
Čekal tam dlouhé minuty, zápasy střídaly kulturní vložky, hudební čísla či jiné taškařice. Demonbacca si sedl už dávno předtím a sledoval jak se slunce pomalu potápí k obzoru a nebe tmavne. Gamorrean, který mu včera přinesl jídlo, mu donesl nějaké občerstvení a chlupáč sice hladový, ujedl jen trochu a opět jen ovoce. Kdyby utržil nějaké zranění, bylo by lepší, kdyby neměl plný žaludek. Hodil do sebe šest kuličer hroznového vína a poslal pašíka pryč.

„Velevážené publikum, dovoluji si Vás upozornit, že přichází hřeb našeho večera. Pohodlně se tedy usaďte a upřete svůj zrak. Nebudu přehánět, když řeknu, že Vás čeká souboj tohoto roku. V pravé části arény čeká na svůj okamžik neúprosný bojovník, válečník z primitivního svět Kashyyyk. Strašlivý velrybář Nemo!“ vrata se rozevřela a Chlouppek vyšel jistým krokem ven. Oči si lehce zakryl rukou, protože záře reflektorů ho kousla do očí a druhou rukou s bucklerem zamával.
„Tento primát byl lapen jak partizánsky sabotuje Konfederační vojska v Hortově kovadlině. Našim nadřazeným droidům se však podařilo tohoto loupežnika polapit a využít jeho síly k prospěšným pracím, při kterých si slovutný vizír Ekir,“ ukázal na velitele, který byl zrovna vyrušen s hlavou v dekoltu jedné z konkubín a překvapeně z něj vykoukl, když zaslechl své jméno, „všiml jeho talentu o který se posléze podělil i s ostatními Konfederačními světy. Dnes tu stojí, abychom dostali odpověď na otázku, zda-li je skutečně nejlepším bojovníkem, kterého tato sezóna nabídla.“
Hvizd, jásot i bučení znělo ze všech stran a přišel si, jakoby byl uprostřed úlu nhasraných včel. Došel až na značku, na které se měl zastavit a ležérně se na ni postavil a byl zvědav, kdo vyjde z druhé strany.
„Pokud bych si měl vsadit, váhal bych, protože jeho soupeřku není třeba představovat. Magri’hal!“ už jen při vyslovení toho jména si někteří diváci stoupli a šíleli jako v rauši. Na druhé straně arény se otevřely vrata a z nich vyšla ona.
Takhle na dálku ji neviděl moc dobře, neměl moc dioptrií, ale i tak to byla spíš tmavá silueta, ale s každým krokem, kterým se k němu blížila byla víc a víc zřetelná. To, že je děsivá však věděl už předtím podle jejího otisku v Síle.
Byla to Dathomirská čarodějnice, živou neviděl nikdy, teď měl tu čest. Bílá pokožka, obličej měla pomalovaný červenými vzory, které měly symbolizovat asi nějakou lebku. Vlasy měla po prsa, černé, mastné. Ta prsa měla docela malá, stejně tak postavou byla spíš průměrná, menší. Zahalená byla do černých potrhaných hadrů a když došla na svou značku, na vzdálenost nějakých dvacet metrů od něj, dost dobře slyšel, že syčí. Pokynul ji hlavou na pozdrav, odbovědí mu bylo silnější zasyčení a šepot, který šel jakoby ze všech stran. V každé ruce svírala meč.
Jestli začne čarovat, bude to možná problém. V Baran Do ho před ní varovali, tvrdili, že jde o primitivní, ale brutálné účinnou manipulaci s temnotou a není radno ji podceňovat.
Na obloze nad arénou přelétalo hejno nějakých ptáků a duše na tribunách se dostali do stavu klidného napětí.
Lerosh je tam nechal chvíli stát, ať se jich publikum nabaží, stihl si smrknout čáry kokainu a až pak se vrátil k mikrofonu.
„Nechť souboj započne!“

Chlouppek se snížil v kolenou a postavil se do střehu. Trojzubec svíral oběma rukama a mířil s ním na čarodějnici. I ona se postavila do střehu a zatím kolem sebe vířila čepelemi a začala kroužit. Vytahování by jí šlo, ale na rozdíl od jejich mečů, Chlouppek měl dva metry dlouhý trojzubec, což mu dávalo obrovskou výhodu. Zatím však stál na místě a vyčkával, hodnotil.
Čekal nějakou levárnu a sám se k žádné uchylovat nechtěl. Za celou dobu svého zajetí neodhalil, že ovládá Sílu a chtěl, aby to tak zůstalo.
Magri’hal s tím ale problém neměla. Vystřelila proti němu rukama, Silová vlna se rozletěla jeho směrem a spláchl ho oblak písku. Nestihl ani zavřít oči, teď je měl plné písku, který se snažil instiktivně vyklepat a najednou byla u něj.
Ratištěm vykryl první ránu, druhou neměl čím, ale stačilo se prohnout v zádech a meč bezprizorně prolétl několik centimetrů od břicha. Odskočil, ale hned jak dopadl špičkama na zem se odrazem vrhl kupředu s trojzubcem před sebou. Udělala úhyb stranou a jedním z mečů vychýlila jeho výpad. Mezi zuby trojzubce čepel uvízla a Nemo byl schopný ji trhnutím meč vyrvat z ruký a odhodit přes půlku arény. Pak luskla prsty.
Před očima mu explodovala ohnivá koule. Zařval a levou rukou začal hasit hořící chlupy na hlavě a druhou s trojzubcem máchal před sebou, aby se k němu nedostala. Kotoulem se protáhla, chtěla mu seknout po kotníku, ale wookiee ji naslepo udeřil bucklerem.
Rána do čela ji poslala v kotrmelích tři metry dozadu, kde zůstala ležet rozhozená na znak.
Chlupáč padl na kolena a hrstmi písku se snažil uhasit hořící chlupy. Obecenstvo snad šílelo.
Úlevně otevřel oči, ale úleva trvala jen vteřinu, protože se na něj ze vzduchu snesl řvoucí stín. Hranou dlaně odklonil meč, dostal pěstí do čenichu a padl zády na zem. Čarodějnici tekla krev z nosu, v očích měla popraskané žilky a vše nasvědčovalo tomu, že ztrácí kontrolu.

Síla na něj vykřikla.
Odvalil se a v místě, kde před okamžikem byl vybuchla ohnivá koule. Valil se o sto šest, a když byl u trojzubce sáhl po něm a vymrštil se na nohy, aby mu další ohnivá koule vyrazila zbraň opět z ruky a jeho poslala vzduchem po zádech několik metrů.
Kouřilo se z něj, pach spálených chlupů se mu zabydloval v nose a hlasitě oddechoval. Tady šlo fakt o život a když podvádí ona… uskočil další ohnivé bombě, která s ním hodila do strany a teď už regulérně řval i on. Vytáhl hlavu z písku a rozeběhl se k čarodějnici. Znova ho chtěla spálit na prach, ale jeho ruce byly rychlejší. Modrobílý blesk vyšlehl z jeho dlaně a než provrtal Magri’hal, publikum na okamžik oněmnělo a pak propuklo v obrovský ryk.
Nic z toho ale Chlouppek nevnímal, hučení ho dostalo do skoro tranzu a jen stěží si po tom všem ohni udržoval chladnou hlavu. Měl strach. Tahle baba by mohla kdykoliv lusknutím prstů nechat vzplanout kyslík v jeho ústech, plicích či krvi a v mžiku ho zabít. Možná tak dobrá pyromancerka nebyla, ale jak to mohl vědět? Kdyby ji mohl pozvat na drink, namasírovat nohy a nechat se to od ní naučit, byl by nadmíru spokojen, ale takhle?
Silou si přitáhl trojzubec v běhu a sledoval, jak se postavila na nohy a hodila po něm meč, který špičatým koncem trojzubce odrazil a druhým koncem rozčísl další ohnivou kouli. Proběhl plamenem, výskok a v letu vrhl svou zbraní po čarodějnických nohách. Stihla udělat jen malý posun chodidlem, těsně do mezery mezi zuby trojzubce, který se zabodl do písku. Wookie přistál, rukou chytl ratiště v půlce a bleskem pohul rukou kupředu.
Konec ratiště trčící vzhurů udeřl Magri’hal do čela a ta se dnes již potřetí složila k zemi, ruce nohy rozhozené všemi směry. Tentokrát už ale nevstávala. Před očima se ji točila hvězdičky, něco chraptěla a ke krvácejícímu nosu se přidalo i čelo. Chvíli ještě stál, připravený na nějakou nekalost, ale když si byl jistý, že čaroděnice se už nezvedne, vydechl si a zvedl hlavu vzhůru.
Diváci bouřili, modré stuhy a mávátka vířili vzduchem a mnohé dopadaly do písku arény.
„Co říkáte, vážení? Nebylo to úžasné, plné zvratů? Jaký rozsudek vyřknete nad nebohou čarodějnicí z Dathomiru?“ přes masu výkřiků nebylo rozumět, ale podle emocí wookie vnímal, že větší část publika chce víc krve. Jak nějací pohani chtěli svátek Modrého slunce oslavit obětí. „Dokonči, cos začal, Nemo!“ vyzval moderátor chlupáče a ten sklonil hlavu a ještě jednou si prohlédl čarodějnici.
Ležela nehnutě, prskala krev a propalovala ho pohledem. Přišel k ní blíž, sehl se, něžně ji pohladil palcem po tváři. Na palci ulpěla červená barva z jejího válečného malování.
[„Nesahaj na ma a udělej to!“] procedila skrz zuby a sprška krvavých slin přistála na chlupáčově sežehlé tváři. Nerozuměl ji ani slovo, ale tak nějak se dovtípil, co se mu snažila říct. Moderátor něco asi říkal, ale nevnímal ho. Vstal zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Ne.“

Najednou někdo ve VIP sekci vstal. Měl na sobě mandalorianskou zbroj bez jetpacku, přehoupl se přes okraj a skočil dolů. Bylo to nějakých patnáct metrů, normální člověk by to nedal. Přistál dole, písek v místě dopadu vystřelil všemi směry a muž se vydal směrem k dvěma gladiátorům.
„Neuvěřitelný souboj, snad nám nevzplanula láska mezi zvířetem a divoženkou,“ smál se Lerosh a ukazoval rukou vedle sebe, kde vstala žena s plamenými vlasy rozdávající úsměvy všemi směry. „ačkoliv naše zvíře nemá sluchu Vaším prosbám, náš ctění host, Lady Algernnon de Bray, má. Poslala svého osobního strážce, aby ukojil Vaší touhu!“
Chlouppek při zaslechnutí toho jména nevěřícně zvedl hlavu. Cože? Sledoval tu šmouhu na, ze které cítil víc temné strany, než z Magri’hal a kohokoliv, koho zatím v životě potkal. Začínalo mu rudnout před očima.
Mandalorian došel na nějakých patnáct metrů a vytasil světelný meč. Chlouppek si přitáhl meč, který patřil čarodějnici.
„Jdi mi z cesty!“ zařval na mandaloriana.
„Ani se nehnu,“ dostal v odpovědi a místo dalších zbytečných řečí se proti sobě rozeběhli. Mandalorian měl delší čepel, ale Chlouppek zase delší ruku, takže nikdo nebyl ve výhodě. Mandalorian útočil ze všech stran a Chlouppek bez vykrývání, které by nemělo valný smysl úkroky a úskoky unikal plasmové čepeli a hledal skulinu, kterou by mohl využít ve svůj prospěch. Úskok, špička meče trefila levé stehno, poddřep, pirueta, meč se propálil částí tkáně na levém boku. Chlouppek byl mimo, nevnímal bolest, nebo jen vzdáleně a byl plně soustředěn a spoléhal na Sílu, která mu pomáhala. Odhalil chybu, zaútočil, ale byla to jen provokace, mandalorian nastavil svůj meč a Chlouppkova čepel se rozpůlila o tu plasmovou a měl co dělat, aby přes ni nepřepadl tělem taky. Pomohl si Silovým odražením, kterým mandaloriana odfoukl asi deset metrů od sebe. Ten se v rychlosti oklepal a Silou posíleným skokem se chtěl přesunout zpět.
Na letící cíl vyslal salvu blesků, kterých většinu vykryl čepelí meče, ale i tak ho sestřelily a on dopadl na zem. Ze zbroje se mu kouřilo, klečel na jednom koleně a očividně vydejchával.
Chlouppek byl bezezbraně, vydejchával také a přemýšlel, jak toho otravného mandaloriana zabije. Najednou se opět zvedla písečná vlna, která chlupáče spláchla. Během vteřiny u něj byl mandalorian a začal s útoky, kterým se wookiee jen tak tak vyhýbal.
Následoval horizontální sek.
Na sklonění se byl moc velký, na výskok nebyl dost blbej, tak udělal krok k mandalorianovi, chytl mu ruce s mečem a třisknul s ním přes rameno o zem. Než se čepel vypnula upravila Chlouppkovi porost na pravé noze, ale teď světelňák ležel pár kroků od mandaloriana, kterému po dopadu sletěla helma a který se snažil rozdejchat vyražený dech.
Chlupáč ho ale chytl Silou pod krkem, vytáhl do vzduchu a asi hodlal udělal krátký proces, když se na něj pořádně podíval a před očima mu problikla fotka, kterou mu před rokem poslala Jess v té zprávě, na kterou neodpověděl. Na fotce byla štěstím zářící rudovláska a vedle ní usmívající se kluk. Její kluk. S ksichtem tohodle paka. Jak jen se jmenoval?
„Johane! Ty blbče!“
„Jsem Jessie, vopičáku!“ na to, že ho stále škrtil byl docela drzej.
„Ty mě neznáš, ale já tebe jo.“
„Ty kecy si vezmeš do hrobu.“
„Ty idiote, já jsem Jessici táta!“ jak uslyšel její jméno, začal s sebou házet a nepřipraveného ho udeřil Silovým pěstím. Dopadl na zem a chytl se za hrdlo.
„Chlouppek?“
„Jo, Nemo bylo jen umělecký jméno.“
„Ale já tě mám zabít!“
„Já zabiju tebe za to, že seš s ní! A jí zabiju taky!“ píchl prstem směrem k temné auře.
„Co je ti po ní!“
„Málem mi zabila dítě!“
„Hovno!“
„Ty z ní necítíš tu temnotu? Seš snad úplnej retard?“
„Já…“ zaváhal. Chlouppek k němu došel a položil mu ukazovák s prostředníkem na spánek. Silový přenost vzpomínek nedělal často, nebylo to nic moc příjemného, člověk se odhaloval tomu, koho používal jako přijímač a ten, pokud by chtěl a byl šikovný, se mohl projít po odesilatelově mysli. Teď to ale považoval za důležité.
V okamžiku, Jessie jakoby prožil a byl u rozhovoru Chlouppka s Champbaccou, který mu převyprávěl celou anabázi na Oxirf'lanieru a zkroušeně popisoval, čím si Jess prošla a co všechno tam Algernnon provedla.

Zmateně zamrkal a podíval se na wookie, uběhla ani ne vteřina
„Musíš utéct.“
„Nejdřív ji zabiju.“
„Je těhotná.“
„To… je mi jedno.“
Rozeběhl se k trojzubci, vytrhl ho z písku, napřáhl se a poslal ho do hlavní tribuny. Obecenstvo vyděšeně vydechlo, zbraň opsala mírný oblouk a než se stihla zapíchnout do samozvané lady ze Sithu, stihla ta ženština chytnout Leroshe a stáhnout ho před sebe.
Tojzubec jím projel jako máslem, krvavé zuby mu vyjely zády a těměř se zabodli i do Algernnon.
„Zabijte ho!“ vyjekla a na ochozy začaly vybíhat ozbrojené jednotky, které ale kvůli přeplněnosti tribun neměli vůbec jednoduchou cestu dostat se k okraji, aby mohli začít pálit.
Ekir se zatím snažil stát neviditelným a vypařil se pryč a začal pelášit ke své lodi.
Chlupáč si přitáhl druhou čarodějnou čepel a už se chtěl rozběhnout, vyskočit, přistát vysoko na zdi pod hlavní tribunou, došplhat tam a vykuchat tu děvku, ale Jessie mu zastoupil cestu s aktivovaným mečem v ruce.
„Uteč!“ mávnutí rukou bylo sotva viditelné a navzdory intenzivnímu výcviku Baran Do, které ho proti tomu školilo, teď selhal.
„Uteču,“ přikývl a rozhlédl se. Začaly létat první blasterové výstřely, které Jessie sveřepě odrážel. Bránil tak chabě ozbrojeného chlupáče a ukazoval mu vrata, kterými se měl vydat k útěku.
„Tak běž!“ zařval na něj netrpělivě a málem se plácl do čela, když se jen pro kontrolu otočil a spatřil, jak si chlupáč hází přes rameno stále vyřízenou Magri’hal, která štěbetá tím svým jazykem jistě nějaké ošklivé nadávky. „Ty ses snad zbláznil?!“
„Už jdu!“ odvětil mu a s mečem v ruce, čarodějnicí na rameni a ovlivněnou myslí se dostal až ke vratům, kterými do arény vešla cácorka na jeho chrbatu.
Minul několik droidů, kteří mu nevěnovali pozornost a proběhl dřevěnými dveřmi, za kterými se vyskytovala dlouhá chodba s mnoha odbočkami, které byli plné pomocného personálu, který se staral a bezproblémový chod arény. Ti všichni se na něj vydešeně podívali a čekali, že je tu všechny zamorduje, ale když viděli, že prostě běží dál a nevšímá si jich, nikoho z nich ani nenapadlo mu bránit.

***

Vizír Ekir už startoval svou milou lodičku, mrzelo ho, že nezůstal na afterparty, ale život mu byl milejší a stejně měl blbý pocit, že nechal doma zapnutý sporák. A navíc, kdo ví, jak by se to tam vyvrbilo? Beztak měly ty konkubíny blechy.
Odlepil se od země a bez čekání na povolení letové věže vystřelil vzhůru k nebesům. Ušima zaznamenal tichý švist, ale než stihl otočit hlavou, něco ho za ní chytlo, vytáhlo z křesla a hodilo o zeď.

Hyperprostor působil uklidňujícím dojmem. Kočičák byl v cele, šokový obojek, který tu musel Chlouppek půl roku nosit měl na krku a jestli něco chtěl či říkal bylo neznámo, protože mu chlupáč nevěnoval žádnou pozornost.
Kurz byl nastavený na Malastare, loď klidně letěla, motory předly a Chlouppek byl na ošetřovně s Magri’hal.
[„Jestli sa ma znova dotkneš, zabiju ťa,“] syčela, zatímco ležela v lůžku. Sledovala ho ostražitě, jak chodí po místnosti a něco hledá.
„Říkalas něco?“vytáhl hlavu ze skříňky a v ruce držel lahvičku s dezinfekcí. Zamžoural ji na etiketu a po chvilce odšrouboval víčko a bez okolků ji do sebe otočil. První doušek alkoholu po půl roce.
„Aaaa,“ zatřepal hlavou při té síle a promnul si prsty a třetím zahřál dlaně. „Ukaž mi to čelo.“ Čarodějka chtěla něco namítnout, ale po úderu bucklerem a celkovému vypětí měla těžký otřes mozku, nejspíš i otok, a tak byla schopná už jen koulet zle očima.
Chlupáč ji položil dlaně na hlavu, zavřel oči, chytl se rytmu jejího dechu a zpod rukou se mu začala odvíjet namodralá mlha. Léčit pomocí Síly bylo něco, s její pomocí už taky párkrát odrodil a čarodějčin zkřivený škleb roztál v přihlouplý úsměv a viděl na ni, jak ztažené svaly povolují a uvolňují se. Nejspíš se uvolnila až moc, když z ní vyklouzly jeden pšouk, ale dělal jakoby nic neslyšel a soustředil se dál na odbourání otoku a vybičování tkání k regeneraci. Bylo mu jedno, že byla vesktze prolezlá temnou stranou. Podle toho, co slyšel, byl Dathomir prolezlý celý a těžko říct, jestli to, že užívala temnou stranu z ní dělalo o něco horší bytost, než byl třeba Chlouppek.
[„Čo to se mnou robíš?“] hlesla a jednou rukou ho chytla za zápěstí.
„Čáry máry pod kočáry,“ nenechal se vytrhnout z toho, co dělal. „I když si to moc nezasloužíš.“
[„Ako vieš čo sem ti povedala?“]
„Nerozumím slovo od slova, ale vím, co se mi snažíš říct.“
[„Magia… Prečo si ma nezamordoval?“]
„Vyhrál jsem, nepotřeboval jsem tě zabít. Navíc by tě byla škoda. Seš sice šereda,“ vykryl úder na solar, „ale máš hezkej zadek a to jak si umíš hrát s ohněm…“ uznale pokýval hlavou.
[„Priznaj sa, Lubim sa ti,“] zhmotnila v ruce vysoký plamen, jehož žár byl příjemný. Vejtaha.
„Hele, aby sis tolik nefandila,“ odtáhl ruce, modrá mlha se vytratila během dvou mrknutí. Ve vzduchu stikl imaginární kouli, zavřel oči a uprostřed té koule začalo jiskřit. Po asi třech vteřinách tam vzplál malý plamínek.
[„No neohromil si ma,“] uchechtla se. Nějak moc drzá, že ji vzal s sebou a ujistil se, že kvůli jejich souboji neumře v nejbližších letech na mrtvici.
„V životě jsem to nedělal, tak si škubni. Já umím metat blesky, to je vyšší technika. Zhmotnit oheň pak není tak těžký. Jasně, tak jako ty, na to bych se potřeboval zaměřit, dlouho trénovat, experimentovat… nebo mít učitele,“ hodil po ní okem, jestli se jako chytne.
[„Nikdy,“] trucovitě stiskla rty a propíchla ho pohledem. Pokrčil rameny, zvedl se a dopil dezinfekci.

Teplá voda ze sprchy mu dopadala na ramena a stékala po srsti až dolů, kde se vlévala do odpadu. Společně s ní odtékal i písek a prach, který nabral v aréně a který mizel v nenávratnu.
Stál tam opřený, ruce přiložené na zraněních utržených Jessiem a stejně jako předtím léčil Magri’hal, snažil se dát dohormady sebe. Ne, nefungovalo to tak, že až skončí, bude jakoby se mu nikdy nic nestalo. To vůbec.
Měl v sobě rýhy mrtvé, spálené tkáně. Pod náporem léčivé Síly se tato tkáň odlupovala a živé, pulsující buňky přemlouval k tomu, aby začali s dorůstáním, srůstáním. Dával jim energii, aby s tím mohly započnout co nejrychleji, aby z ran nekrvácelo a co nejméně to bolelo.
Po sprše se pak bude muset vrátit na ošetřovnu, překrýt rány obvazy a vydržet aspoň tři dny, než bude v pořádku.
Měl zvláštní pocit v žaludku, někdo citlivější by řekl, že je mu špatně.
Byl svobodný. Hned jak se stal novým kapitánem lodi, tak poslal zprávu na privátním kanále, která měla dorazit Champiemu. Zmínil se v ní, že je venku, ačkoliv se nezmíil venku z čeho, a že musí co nejdřív vidět Jess.
Na odpověď zatím čekal. Doufal. Přál si.
V Síle necítil žádné hlouposti, troufal si říct, že kdyby se něco stalo, pocítil by to.
Zaslechl klapnutí dveří. Přes průhledné dveře sprchového koutu spatřil čarodějnici, jak se na něj dívá.
Otevřel dveře a mávl na ní
„Pojď vejdem se sem oba.“
[„Oh, to sa mi len zda.“]
„Já nekoušu.“
[„Já sa-.“]
„Nemyješ, všiml jsem si, jaká seš špindíra.“
[„Na Dathomire není moc čiste vody…“]
„Nesoudím tě,“ pokrčil rameny a otočil se zády, aby mu voda dopadala do obličeje. Šplouchnutí vody, dveře se zavřely a když se otočil, stála tam, dívala se na něj a v očích viděl její vnitřní dilema. Skoro lhal, že se tam oba vejdou, protože se tam skoro nevešli. Díval se jí do očí, ona jemu a rukama mu začala lovit v rozkroku.
„Umyj se a neblbni,“ zakroutil hlavou, ale nijak ji v tom nebránil. „nebude to žádná hitparáda, neměl jsme ženskou ani nepamatuju a jestli máš pocit, že mi něco dlužíš a tímhle mi to chceš splatit, tak na to kašli.“
[„U nas takto chalanum za zachranu ďakujem.“]
„Ti borci tě měli zachránit před tím, aby tě vzali z Dathomiru.“
[„Šla som… dobrovolně. Matka uzavrola smlouvu s Hrabětom. Mnoho sester propůjčilo své schopnosti Kofederaci. Já som bola pridelena do sluzeb Algernnon de Bray. Služila som ji, zabijala pro ňu. Ále začiala na ma žiarlit a poslala ma do arény. Dufala, že ma zabiješ. Ale tys nezabil. Tys len vyhrál. A když jsi utiekal, vzal si ma sebou.“]
„Doprdele,“ protočili se mu panenky a nedokázal z hlavy dostat ten její spokojený úsměv s rozmazaným čeveným malováním po obličeji.
Když se vrátil zpět na zem, stále se usmívala a vychutnávala si jeho rozpaky. „Ehm, no… to nestojí za řeč. Díky… ale asi by sis to měla umejt dřív, než to zaschne. Strašně blbě se to pak odrbává.“ Protáhl se kolem ní, aby si vyměnili místa.
„Kolik ti vlastně je?“
[„Podle vašich let asi 30.“]
„Zas taková šereda nejsi.“
[„Ďakujem pekně.“]
„Seš docela kost… kdyby něco, budu na ošetřovně,“ zmizel a slyšel jen, jak se čarodějnice za ním chechtá.

Byla kost, kterou Chlouppek na ošetřovně požužlal, nohy ji namasíroval a celkově si těch několik hodin v hyperprostoru užili. Čarování s ohněm mu sice neukázala, ale když vystupoval na Malastere, výslovně mu poděkovala, k těm mnoha poděkováním během cesty a vlepila mu hudlana. Jen ji varoval, ať se raději neukazuje moc doma, páč kdo ví, co by se ji přihodilo. Než odletěla, vystrkala ještě ven Ekira, prý ať si s ním dělá co chce. Asi čekala, že ho zabije za ty měsíce v otroctví, ale wookie mu jen sundal obojek a kopnul ho do zadku, ať táhne. Jen zakroutila hlavou, poslala mu poslední letmý polibek a během okamžiku byla pryč.
Ještě chvíli se za ní zasněně díval, jak mizí v mracích a pak se otočil a vydal se na nejbližší republikové velitelství.

Na sobě měl svůj gladiátorský outfit, protože úplně nahý tam chodit nechtěl a koukali na něj docela překvapeně, když se představil jako seržant průzkumného oddílu Gama-88.
Posadili ho v hlavním lobby, než si ho prověřili a když jim systém skutečně vyplivnul jeho jméno, hned se kolem něj točili všichni, co tam byli.
Chtěli mu udělat kafe, poprosil o kakao s rumem a když mu ho přinesli, vyklopil jim vše, co se od jejich útěku z Hortovy kovadliny stalo.
Udal souřadnice pracovního tábora, ve kterém byl držen a informace, které zaslechl od různých pohlavárů za těch šest měsíců. Jen o Jessiem a Magri’hal pomlčel.
Výslech trval asi tři hodiny, donesli mu i grilovaná kutřecí křídla a dušovali se, že ho na Coruscantu čeká metál.
Odmávl to, že je to jako super a když už měli vše, co od něj chtěli, rozloučil se a vydal se do hospody. Dongovo doupě byl hard rockový klub, kde byl jediný cizinec, ale jakmile řekl, že žere Ding Dong Dugs, byli s ním všichni strašní kamarádi. Dal si jedno osmi pivo a zkontroloval na terminále, jestli se mu už neozval Champie.
Zatím bez odpovědi.
Povzdechl si a pak jakoby zaslechl hlas svého zeleného bráchy. Otočil se a v místech, kde by byl seděl a díval se na něj s páskou přes jedno oko bylo prázdno.
Chudák B’li… kdyby měl tu možnost vyměnit si s ním místo, udělal by to. Bez mrknutí oka.
Uvědomil si, že o smrti jejího syna už ví určitě i jeho máma. Ta věčně nabroušená rodianská babča, která nesnášela cizáky a teplouše. Ženská, která když Chlouppka poznala a zjistila, že B’limu pomohl se závislosti na drogách a že chlupáč nemá vlastní mámu, mu začala říkat synu. Musel se za ní zaletět podívat. Říct ji to osobně…
Terminál zablikal a v něm přijatá zpráva od Champieho.
Dychtivě ji rozklikl a začetl se.
Champie neskrýval radost, prý už se po něm nějakou dobu shánějí. Všichni jsou v pořádku a za čtyři dny dají sraz v Trojlístku. Demonbacca mu zaslal odpověď, že tam bude a ještě dlouho se mu nedařilo smáznout z tváře úsměv.

Chytl nejbližší spoj na Rodii, po cestě si pročítal, jak se republice vede a čím víc se toho dozvídal, tím víc si říkal, že toho už nechce být součástí. Protože kdyby zůstal, musel by se snad přidat ke Konfederaci, či co. Trochu si posteskl, že jako gladiátor měl aspoň klid a nemusel se zaobírat těmito starostmi, ale víc než politika ho s každým světelným rokem blíž k Rodii tížilo to, jak se setká s jeho zelenou mamá.

***

Zaklepal na dveře domu, ve kterém strávil mnoho oslav a ve kterém se mnoho navařil a naučil z rodianské kuchyně. Zaklepal ještě jednou, když tam už notnou chvíli stál a uvnitř se nic nedělo. Hrklo v něm, že snad ji smrt syna neposala k pánu též.
[„Lumpe,“] ozvalo se za jeho zády. Pohybovala se tak tiše, že vůbec netušil, že se přiblížila.
„Mamá,“ odpověděl, ale skoro se to zaseklo v hrdle přes velký knedlík, který se mu v něm udělal poté, co ji spatřil. Byla menší, vrásčitější, než si ji pamatoval. Přišourala se k němu o holi a dloubla ho s ní do kolene, ať se sehne. Klekl si k ní, aby ji hleděl do očí. Nevěděl, co mu řekne, zda-li výčitku, obvinění. Objala ho.
Objal ji i on.
[„Myslela jsem, že jsem přišla o Vás o oba,“] rozvzlykala se a třásla se v jeho náruči.
„Nepřišla,“ hlesl a ani on se neubránil slzám…

[„Jestli se připleteš do nějaké lumpárny, tak si mě nepřej!“] hrozila mu prstem, když šli ze hřbitova, na kterém byl B’li pohřben. Měl hezký hrob. Musí mu vyřezat nějaký hezký totem a přivést ho sem. Cítil se lehčí, tyhle dva dny měli očistný účinek. Potřeboval si potruchlit. Bylo mu lépe. I Mamá se víc usmívala, jak jen to jde, když přijdete o syna. Naštěstí měla ještě dvě dcery, takže nezůstala úplně sama.
„Neboj, mamá.“
[„To bych tě musela přiletět vytahat za uši! Máte vy vopice vůbec uši, za které se dá tahat?“]
„Máme,“ přikývl.
[„Myslím to vážně, mladíku,“] bylo to vtipné, protože byl skoro stejně starý, jako ona. [„Drž se dál od problémů. Nechci přijít o dalšího syna.“]
„Neboj, mamá.“
[„Žádné neboj mamá, drž se od problémů dál. Věnuj se Jessice a běda ti, jestli se ji něco stane. To bych nepřežila!“]
„To bych nepřežil.“
[„O to bych se postarala!“]
„Nepotřebuješ doma ještě s něčím pomoct? Musím dnes odletět.“
[„Potřebovala bych nové schodiště a střechu...“]
„Slibuju, že se tu za nedlouhou ukážu a podívám se na to.“
[„Tak jo. Nerada bych za to pladila vydřidušským řemeslníkům. To bych raději zdechla, než jim dát kredit!“]
„Já vim, mamá,“ doprovodil ji domů, rozloučili se, dostal na cestu larvovou tlačenku a půlku bábovky a vydal se na Chandrilu do Trojlístku.

 

Další pískoviště: