Když jsem dorazil do Ittummi, byla už tma a nad městem visely černé mraky, jako by obyčejný déšť nebyl s to dostatečně dokreslit hutnou atmosféru, kterou jsem tam nalezl. Do noci zářilo jen několik oken a strážní ohně na nedaleké pevnosti, zbytek jako by se utápěl v depresi pod černým hávem smutku.
Ittummi patřilo k těm technologicky vyspělejším městům s pečlivě udržovanou komunikační sítí, a tak nebylo těžké si domyslet, co se tu přesně stalo. Přesto jsem spořádaně zaparkoval, vyrazil předat svou zprávu a cestou měl spoustu času na nostalgické přemýšlení. Bylo to možná zvláštní, ale nedalo se říct, že by mi to místo nějak výrazněji chybělo. A to ne proto, že jsem se tu jednou stavil už před rokem, kvůli pozůstalosti po rodičích, nýbrž proto, že jsem to tu už dávno přestal považovat za domov. Vždyť i najít můj dávný dům mi před tím rokem trvalo skoro hodinu, a to se obytná část města změnila ze všeho nejméně. Jinde vyrostly nové budovy, místní přistavěli několik plošin a pár starých, nemoderních strhli, život tu prostě šel dál a já už sem dávno nepatřil. Místní, jež jsem potkal cestou, mi nebyli ani trochu povědomí a prohlíželi si mě vysloveně podezřívavě, ale já na ty pohledy nic nedbal a kráčel jsem dál směrem k náčelníkovu domu. Už na schodech do vydlabaného kmene mě spatřili dva strážní s mačetami, kteří v mládí nejspíš baštili polívku i s talíři, a když viděli, že jdu k nim, už z dálky na mě jeden začal hulákat.
[„Náčelník je...“]
[„...na sněmu u Kachirha, já vím,“] doplnil jsem za něj a dál se přibližoval. Vlastně jsem za to, že tu není, byl docela rád, protože co jsem si tak pamatoval, byl náčelníkem Wookiee, co by zvládl profackovat i mého tchána, a to nebyla lehká věc.
[„Tak co chceš?“] pokračoval ve výslechu a já si všiml, že se podezřele opírá o kmen stromu. Nejspíš válečný invalida, co nemohl odletět bojovat na pláž a měl by za to být rád. Ten druhý vypadal od pohledu normálně, ale z toho, jak se tiše díval, jsem usuzoval, že nějaký problém bude mít asi taky.
[„Má tu nějakého zástupce?“]
[„Má. Soudce Karborund, asi bude...“]
[„...v hospodě, co?“] doplnil jsem za něj znovu a očividně ho tím trochu namíchl. Což by se mi tady, ve městě berserků, nemuselo vyplatit, ale fakt jsem si nemohl pomoct. Oba na mě chvíli koukali jako na největší špínu, dost možná i kvůli těm montérkám, a než ten první přikývl, chvíli to trvalo.
[„V hospodě U dvou ryyků,“] pravil nakonec, asi že jsem pořád stál a vypadalo to, že nic nechápu, [„ještě něco?“]
[„Kde přesně ta hospoda je?“] zeptal jsem se, [„už je to dlouho, co jsem tam s tátou chodil na pěnu...“] Pokus uklidnit ho náznakem, že jsem tu vyrůstal, vyšel jenom napůl. Oba se sice přestali ksichtit, jako bych byl nějaký turista, co jim šlape po trávníku a neumí místní řeč, ale na delší rozhovor to pořád moc nevypadalo.
[„Támhle, projdeš kolem školky a je to hned za rohem,“] říkal a ukazoval a já si vzpomněl. Na školku, ne na hospodu, což byl pocit natolik unikátní, že jsem se mu musel pousmát. A pak jsem radši poděkoval a vyrazil, než si to pánové špatně vyloží a půjdou mě zničit.
Tentokrát jsem cestou nepotkal živou duši. Město kolem bylo povětšinou potemnělé, měsíc na něj ještě nesvítil a jediný větší shluk žlutě ozářených oken se nacházel právě za rohem od místa, kde jsem se jako malý houpal na provazových houpačkách. Jak jsem se blížil k hospodě, všiml jsem si postavy s fajfkou sedící vedle vchodových dveří a slyšel jsem zvláštní lomoz zevnitř.
Kývl jsem kuřákovi na pozdrav, on mi nevěnoval ani to, a po otevření dveří jsem se ocitl v rozlehlém dvoupatrovém lokále. I tady si mě hned všimli úplně všichni včetně hospodského, nad nímž u stropu visely dvě obrovské čepele, ale většina z nich se pak zase rychle odvrátila a věnovala se tiché konverzaci. Však proč by si taky všímali nějakého šlusáka v obnošených montérkách, že? Hudba nehrála, obě servírky byly oblečené v černém, vypadalo to tam prostě jako na funuse, což vlastně mohlo vysvětlovat přítomnost několika věnců a černých praporů.
[„A teď na Brumbaala,“] zahlaholil menší, světle hnědý Wookiee u malého řečnického pultíku nedaleko všech těch věnců a pozvedl dřevěný korbel, do nějž by se vešla celá jawí rodinka, [„jenž holýma rukama vyrval řídící jednotku droidího dělového člunu a společně s ním zmizel v mořských hlubinách.“] To jméno mi bylo povědomé, ale mnohem povědomější mi byl sám řečník. Ne však z dětství, nýbrž z loňského dědického řízení, kdy mi předčítal poslední vůli rodičů a tvářil se, jako bych byl největší cizák a šlo mi jenom o majetek. Což jsem mu vlastně nezazlíval, přestože mě na Kashyyyk spíš než touha po dědictví přivedla zvědavost, jak že to rodičové zemřeli a jak si do té doby žili.
Přítomní Wookiové, z nichž většina byla tak o tři hlavy větší a dvakrát těžší než já, si na padlého mohutně připili a já, s tušením že není poslední, si taky objednal pivo. Za pár vteřin jsem ho měl v ruce a za další dvě minuty v sobě, protože soudce se s tím nemazal a bral to připíjení jako na běžícím páse. Z několika následně uctěných válečníků, kteří, ozbrojeni vesměs jen mačetami, lehkým brněním a volitelným jetpackem, padli při hrdinském naběhnutí na šiky nepřátel, z nichž drtivou většinu posekali na šrot, byl pro mě nejdůležitější ten poslední.
[„A teď na Solfernuse,“] zavelel Karborund znovu, já měl takový pocit, že nějak tak se snad měl jmenovat manžel mojí tety, a číšnice musely rychle doplnit oslavné korbele některých válečníků, [„jehož podle zastřelili ti klonovaní zmrdi, když před nimi bránil mistra Yodu.“] Ryk a řinčení dřeva bylo ještě hlasitější než u předchozích hrdinů, nicméně mně díky tomu došlo, že jsem tu vlastně úplně zbytečně. O zradě klonů tady očividně věděli už nějakou dobu, s trochou štěstí to započítali do plánování a já jim nemohl jakkoliv pomoci.
Místo dalšího oslavování mrtvých jsem si tedy odskočil na pány, zaplatil pivo a vytratil se ven, kde se mezitím rozpršelo. Z oblohy se valily provazce vody, v dálce bylo slyšet hřmění a vzduch smrděl houbami. Asi abych si připomněl, že právě ty pomohly mým rodičům na onen svět. Chlupáč s dýmkou pořád seděl na zápraží a netečně civěl na kapky dopadající mu k nohám, já si na chvíli sedl vedle něj a následoval jeho příkladu. Síla, která se od onoho včerejšího shitstormu pomalu ale jistě uklidňovala, mi totiž náhle vnukala pocit, že se tady děje něco víc, a já to potřeboval vstřebat. Nebylo to nutkání navštívit svůj starý pokoj, vůbec. Dům jsem ostatně před rokem věnoval klubu mladých entomologů a znovu jsem zapomněl, kde vlastně leží, ale bylo tu ještě jedno místo, kam jsem se už třiašedesát let nepodíval...
[„Zkurvený kloni,“] ucedil můj společník a dost mě tím rozhodil, nicméně nadále civěl do deště a o meditační pomůcku se nepodělil.
[„Zkurvení kloni,“] přisadil jsem si, abych ho náhodou nepopudil, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě vůbec vnímá.
[„Chápeš,“] pokračoval, nadále sám k sobě, [„že my tu tři roky stavíme nejmodernější telekomunikační věž v sektoru, abychom mohli rychle předávat zprávy nejen po planetě, ale i Republice, a první, co přijde, je oznámení z Kachirha o tom, jak mi ti zkurvysyni zastřelili syna, protože bránil civilisty?“] Chápat jsem ho nemohl, a to nejen díky jistě vydatné porci kouzelného koření v dýmce, ale bylo mi jasné, že to ani nečeká. Potáhl z fajfky, začal mudrovat něco o tom, že kdyby jich bylo jenom dvanáct a ne čtrnáct, mohl se skrz ně prosekat, ale mě v tu chvíli kontaktovali Kulíci, že něco našli.
Očekávaje malér, nechal jsem si jejich nález promítnout na zápěstním hologramu a utrpení mrmlajícího kuřáka mě najednou zajímal ze všeho nejméně. Kousek na sever očividně parkoval opuštěný dělový člun Republiky a to v tuhle chvíli nevěstilo nic dobrého. Zejména když jsem si to promítl na mapě a zjistil, kde přesně že to kotví.
***
Hnán divnou předtuchou, opustil jsem zápraží hospody, kráčel smáčeným městem a zanedlouho na motorce mířil k ruinám akademie, kde mě před tak strašně dávnou dobou našel rytíř Dooku. Nebylo to daleko, ale přesto jsem stihl zavzpomínat na některé věci, co se od té doby udály, a zběhnutí onoho rytíře k temné straně bylo jenom jedním dílkem celé skládanky. Když blesk ozářil siluetu pěti stromů ve formaci připomínající coruscantský chrám, byl jsem mokrý jako utopená myš, ale o to rychleji jsem se hnal kupředu.
Ve tmě a dešti nebylo vidět moc detailů, ale jasně jsem viděl, že co nezvládl zub času během prvních možná i několika tisíc let, to za posledních šest dekád slušně dohnal. Tři z pěti budov, které byly během mé poslední návštěvy ještě zarputile nalepené na třech z pěti kmenů, už se z větší části odporoučelo do temné hlubiny a já marně přemýšlel, co v nich vlastně bylo. Zůstávala jen ta centrální a druhá, ve které se mi kdysi dávno notně změnil život.
Spatřit výsadkovou loď, kterak tiše mokne na střeše právě té druhé budovy, nebylo s aktuální viditelností nic lehkého, ale s navigací mi naštěstí pomáhali oba Kulíci a já po jejich potvrzení, že je prázdná, přistál hned vedle ní. Rychle jsem nakoukl do přepravního prostoru, ale protože tam nebylo vůbec nic, nechal jsem Kulíka na hlídce a odebral se po schodech do útrob stromové budovy.
Točité schodiště prostupující středem kmene se topilo ve tmě, ale mé smysly mi našeptávaly, že někde tam dole se skutečně někdo nachází, někdo s nezanedbatelnou stopou v Síle. Bylo to čím dál tím podezřelejší a i když jsem tak trochu doufal, že to je třeba nějaký ten přeživší Jedi, co se sem přišel ukrýt, radši jsem zůstával obezřetným skeptikem. Všechny chodby, které jsem po schodišti míjel, byly beznadějně prázdné, většina z nich pak dokonce zavalená nebo zarostlá nějakou houbou. Nedivil jsem se tomu, už za dob mého dávného zkoumání to tu bylo pěkných pár set let totálně vybrakované a za to, že se mi povedlo ve skryté dutině najít tři světelné meče a rozebrat je, jsem jistojistě vděčil nadání vnímat Sílu.
Když jsem pak sestoupil na dno schodiště, zachytil něco i můj obyčejný čich a ještě o pár kroků chodbou dál už mě přivítalo i zelené světlo vyhasínajících chemických tyčinek. Cítil jsem přítomnost lidí, přinejmenším samičky a samečka, ale v tom slabém světle jsem zatím nic neviděl a soustředit se na Sílu tu bylo vzhledem k reziduální auře celého místa trochu nespolehlivé. Zpomalil jsem však, našlapoval zlehka, měl oči na stopkách, uši nastražené a světelný meč v ruce, a záhy jsem dorazil na místo, kde jsem před strašně dávnou dobou dostal naposledy na zadek od táty. Vykouzlilo mi to na tváři potutelný úsměv, ale to bylo tak nějak všechno a radši jsem pokračoval dál, protože tam už bylo světlo silnější a zdálo se, že tam je nějaký spolehlivější zdroj.
Byla to přenosná lampa, ale jedinou zajímavou věcí v jejím okolí byla stěna pokrytá rytinami všeho druhu. Na pěkných pár metrech čtverečních dřeva se tam dalo najít všechno od primitivních obrázků přes obrázky komplexnější až po runami či obyčejným písmem psaná přání. A nechybělo ani pár pubertálních malůvek, které dost možná mohly přáním být, jestli mi rozumíte…
Chvíli jsem si četl a bylo to náramně zajímavé. Něco bylo dokonce v basicu. Autoři, touhle dobou už jistě dospělí, mnohdy možná i mrtví, tam prosili duchy lesa o lepší známky, Srandu Clawse o nové kolo k Vánocům nebo předky o odpuštění za domnělé hříchy. Mezi mé favority patřila všeříkající rytina prasovlka pod stromečkem, krátká básnička v xacziku o každé z osmi vnad nějaké vesničanky a pak hlavně vzkaz „hlꜵdám sina“, u nějž jsem nechápal, proč by ho dítě mělo psát, ať si bylo seberetardovanější.
Než jsem se však dostatečně vynadíval, zaslechl jsem zvuk kroků. Co nejtišeji jsem zapadl za jediný vhodný roh, zaposlouchal se a nestačil se divit.
„...děla, že je to ztráta času,“ říkala otráveným hlasem nějaká žena a odpovídal jí hlas starší, mužský.
„Pořád tady někde může být. Ta aura je silná a i když příliš neutrální, jistě by se v ní maskovat dokázal.“ Tušil jsem, že mluví o uzlu Síly, na němž byla akademie kdysi dávno postavena a který byl i dnes jasně patrný, ale nechápal jsem, kdo by ji tak mohl užívat k maskování a proč je to pro ně relevantní. Pochopil bych, kdyby to chtěli udělat oni, ale z toho hlasu jsem tušil, že to nejsou Jediové a že tu spíš naopak nějaké hledají.
„Pořád tu něco cítím,“ pokračoval muž zamyšleně. „Dokonce ještě víc, než když jsme přiletěli. Někde tady je.“ Mluvil odhodlaně, chladně a přiměl mě zahalit se do Síly, aby mě chránila před jeho zrakem, kdyby náhodou procházeli kolem. Něco mi říkalo, že by mě neviděli rádi, ale zatím jsem nevěděl proč.
„Mně hlavně přijde, že sem vlezla nějaká mokrá příšera,“ odvětila jeho společnice a úplně jsem viděl, jak krčí nos. No tak zmoklý Wookiee trochu smrdí, se neposer!
„Soustřeď se,“ napomenul ji muž sice podnětně, ale takovým tónem, že z toho mrazilo. „nesmíme našeho pána zklamat. Jestli ten skrček uteče, celá operace může být ohrožena.“ Z toho mi šel znovu mráz po zádech, ale nic se nevyrovnalo tomu pocitu o chvíli později, když ti dva procházeli chodbou pár centimetrů ode mne. Zachoval jsem chladnou hlavu a Síla mě nezradila, ale bylo to těsné a vlastně by stačilo, kdyby některý z nich trochu aktivněji gestikuloval. Takhle jsem si mohl prohlédnout jak muže středního věku i postavy, tak jeho doprovod, jímž byla bledule ne nepodobná naší školnici, jen bez toho děsivého těhotenského břicha. I tak z ní ale byla cítit jistá aura rasové nadřazenosti, takže se nejspíš jednalo o Arkaniánku.
„Jak si mistr Donos přeje,“ odeskla mu s ironickým úšklebkem a z toho, že se pousmál taky, se dalo usuzovat mnohé o jejich vztahu. Já na to ale neměl čas, já si vzpomněl na briefing před mou úplně první misí na Miu Leptonis a na podobiznu temného Jedie, kterého jsme měli s mistrem Denyzzem nahánět, a neubránil jsem se úsměvu. Neubránil jsem ale ani komentáři, což bylo z hlediska dalšího vývoje mnohem důležitější.
[„Ten vesmír je fakt malej,“] zamručel jsem, zprvu nevěda, že nahlas, a bleskové otočení obou dvou tváří na sebe nenechalo dlouho čekat. V jejich očích se zrcadlilo zmatení, podezření i strach, zejména když jsem si rychle dal ruku před pusu a ukázal tak svůj světelný meč, ale chvíle překvapení rychle pominula a najednou měli ruce na mečích i oni. Prozatím vypnutých, ale tak nějak jsem tušil, že to tak nezůstane dlouho.
„Kdo jsi?“ zasyčela Arkaniánka, když sjela můj mundúr pohrdavým pohledem, ale její mistr tak krátkozraký nebyl.
„Milá Siono,“ pravil pobaveně, zatímco já přemýšlel, jak si co nejkrutěji udělat srandu z jeho fousů, „zdá se, že jsme místo mistra Yody našli aspoň cenu útěchy.“ Zle se šklebil a já ničemu nerozuměl, což mi tak docela nevyhovovalo. Že by to celé byl jenom hodně megalomanský plán, jak odstranit velmistra řádu? Nebo měli být jenom pojistka? Jsou snad právě tihle dva zodpovědný za události posledních hodin? Případně existovala nějaká šance, že tu byli jenom náhodou a z nějakého důvodu jim jeho zabití přišlo jako dobrý nápad? Sotva, ale zeptat jsem se musel.
[„Takže ten bordel tam venku je vaše práce?“] To, že tápu, je očividně moc pobavilo a oba se od srdce zasmáli.
„Kdepak, to je plán našeho nového mistra,“ ucedil mistr, stále ještě se samolibým úšklebkem na rtech, „ne že bychom ti o něm snad plánovali říct víc.“
[„Beztak o něm nic dalšího nevíš,“] vrátil jsem mu vědoucí úšklebek, [„milý Taco.“] Teď mu úsměv na rtech dokonale zamrzl. Zjištění, že ho znám, mu očividně nabouralo sebevědomí, dost možná víc než ta předchozí provokace.
[„Copak?“] pokračoval jsem ve verbální masáži, [„přepadání lodí už vám nevynášelo, tak jste se jako správné šmucky přidali k někomu chytřejšímu?“] Teď znejistěla i Siona. Předtím si nejspíš myslela, že se s jejím mistrem odněkud znám a on si to jenom nepamatuje, teď pochopila, že jsem nejspíš slyšel o jejich aktivitách v sektoru Chommell. To, že jsem je navzdory rozkazům nikdy nenašel, a vlastně ani nehledal, vědět nemusela.
„Sklapni,“ odsekla doteď tichá učednice a teď jsem to byl já, kdo se smál, „náhodou si teď žijeme moc dobře a čekají nás jenom lepší časy, což se o tobě říct nedá!“
„Třeba bude rozumný a přidá se k nám,“ přerušil její vzteklý výlev Taco a vypadal najednou docela klidně.
[„A co kdybyste se vy přidali k mně, hm?“] zkusil jsem to, i když jsem je v akademii rozhodně nechtěl a oni to museli poznat. [„Už jsem adoptoval i pár beznadějnějších případů, ale...“]
Tu prachsprostou blamáž jsem nedokončil, protože Arkaniánku to očividně přestalo bavit a provedla bleskový výpad bleskově zapnutým světelným mečem. Jeho rudá čepel naštěstí podobně bleskově narazila do čepele mojí, protože jsem něco takového čekal a byl připraven se bránit, ale v tu chvíli se již ozbrojoval i Taco Donos a já najednou hořce litoval, že jsem nechal druhý meč doma na stolku. Červenou čepel jsem tedy odrazil stranou, abych se mohl bránit té modré, a do karet mi teď hrál jenom relativně stísněný prostor v chodbě. Zatímco mistr se k další ráně v úzké chodbě nevešel, jeho učednice se do mě pustila hlava nehlava a přiznávám, že bylo vlastně docela zábavné sledovat, jak jenom zabírá místo někomu mnohem schopnějšímu. Její chaoticky vedené seky jsem bez větších obtíží vykrýval, v příhodnou chvíli do ní kopnul a poslal ji proti mistrovi, načež jsem přešel do útoku.
Oba se vedle sebe do chodby prostě nevešli a na to, aby mě přeskočila, nebyla očividně dost velký sebevrah, čehož jsem hodlal využít. Modrou čepel jsem musel odrážet jen ve chvíli, kdy jsem majitelku té červené naplácl na zeď a Taco tak dostal prostor k útoku, ale protiútoky se mi nedařily a zanedlouho jsme dospěli ke schodišti, kde mohla být moje výhoda rázem ta tam.
Cítil jsem ale, že se bojí, a i když je tím temná strana trochu posilovala, zároveň je mohla kdykoliv zradit, takže jsem v úsilí nepolevoval a se zápalem, jaký by mi jistě záviděl lecjaký mistr ataru, jsem je hnal dál, po schodech až na střechu. Tady už se učednice o útok na má nechráněná záda pokusila, ale stačilo do ní těsně před dopadem jemně kopnout a odporoučela se do hlubin, což ji na nějakou chvíli vyřadilo z boje a já za to byl tuze rád.
Opět jsem několikrát zkusmo křísl do nepřítelova krytu a navzdory jeho výhodě vyššího postavení ho tlačil dál na vrchol budovy. Točité schodiště by mu za normálních okolností poskytovalo výhodu, protože byl pravák a ono se stáčelo, dost možná vědomě, tak, aby se právě pravákům lépe bránilo, ale já hnal mizeru i levačkou stále výš. Nutno poznamenat, že se o protiútoky snažil a že jeden mě málem vyvedl z rovnováhy a poslal dolů, ale se štěstím jsem i tomu uhnul a než nás bledulka dohnala, byli jsme na střeše a bičoval nás silný déšť.
Kapky syčely o aktivované meče, oba mí protivníci vyčkávali, jestli třeba neuklouznu po mechem porostlé střeše, ale s útokem zas tak dlouho neotáleli. Jako první se po mně opět vrhla učednice, ale ještě víc rozhozená tou předchozí potupou neměla šanci mě jakkoliv ohrozit. Horší bylo, že mistr zvládal jejích úderů využívat k mému zaměstnání a ona mu několikrát poskytla odkrytí, které jen tak tak nestihl využít. Rovněž prokoukli to, že jim jdu po nohách a snažím se je tak přimět k uklouznutí, a sami toho proti mně málem úspěšně využili. Teď už jsem musel ustupovat, přejít k téměř čistému soresu a doufat, že se dřív utahají oni než já, protože sehraní očividně byli a rozhodně se nejednalo o žádné máčky.
V jednu chvíli jsem ale měl o svou delší čepel opřené obě dvě jejich, mocným obloukem je posílal do kšá a učednice díky tomu uklouzla. Co mohlo být chvilkovou výhodou pro mě, ukázalo se brzy být impulsem pro něj, aby trochu přitvrdil.
„Úplně mě na tom čerstvém vzduchu políbila múza,“ prohodil, když k nám z dálky dolehl hrom, udělal krok zpět a volnou rukou vystřelil proti mně. Naštěstí tím holedbáním prozradil svůj záměr, jinak bych se připravoval na úplně jiný typ úderu. Takhle jsem měl víc než dost času na to, abych sáhl po vlastních zkušenostech s technikou metání blesků a vyzmrdil ho tak, jak to rozhodně nemohl čekat.
Sotva se ke mně vlhkým vzduchem prodrala první várka blesků, už jim vstříc vyrážela moje vlastní ruka s otevřenou dlaní a místo předpokládané bolesti a křečí se dostavil pocit výrazně jiný, lepší. Asi to na mně ale nebylo vidět, protože Taco nepřestal, ale odložil meč a začal se mi věnovat obouručně. Elektřina prskala vzduchem, a protože jsem v té rychlosti zapomněl vzít v úvahu mokrou podlahu, ani o tu bolest jsem nakonec nepřišel. To, jak jsem si klekl, však bylo převážně divadlo a nadále jsem zvládal většinu energie absorbovat. Zbylá mi trochu připalovala konečky chlupů, ovšem voda je zase hasila, a Taco nevypadal, že by chtěl v brzké době přestat.
Vlastně by mi to tak vyhovovalo, protože to dobíjelo baterky lépe než Šedý Šum, ale Siona se v tu chvíli přestala válet v mechu, zvedala se a mířila ke mně s mečem tak rychle, že jsem musel něco dělat. A vlastně jsem měl jedinou, docela účinnou možnost.
Zvedl jsem se, natáhl druhou ruku a uvolnil se, abych se mohl stát tím, čím chce být spousta malých kluků: vodičem. Ovšem já neřídil auta, já vedl tu moc šťavnatou dávku energie, co mi Taco štědře posílal, a prostě ji nasměroval do jeho vlastní učednice. Očividně nečekali, že bych byl něčeho takového schopný; Siona vykřikla, začala hořet a odletěla proti trupu zaparkovaného LAAT tak prudce, že ho po nárazu posunula na šikmou plochu střechy a moje naděje, že si ho budu moct vzít, zmizely spolu s ním v hlubině. Taco si svou chybu uvědomil celkem rychle, přísun blesků utnul a s podezřele sentimentálním pokřikem se rozběhl k Arkaniánce. Doufal jsem, že tím je od dalšího souboje odradím, ale bohužel mi při hašení zbývajících plamínků na srsti neunikla jedna docela důležitá věc.
„Ty hajzle, za tohle zaplatíš,“ zaskřípal Taco zuby a než jsem se zeptal za co přesně, odložil hadrové tělo své pravděpodobně víc než učednice, s níž přinejmenším pět let operoval mimo republikový radar, a oči mu viditelně žloutly. Nemělo smysl mu vysvětlovat, že jsem ji chtěl jenom omráčit, ale na lítost a soucit už bylo taky pozdě.
[„Můžeš si za to sám, byly to tvoje blesky,“] ucedil jsem, s mečem už připraveným k obraně, což se hned vzápětí náramně hodilo. Místo racionální odpovědi se totiž Taco Donos rozeběhl, zařval a bitka začala nanovo. Nic nedbal na hustý déšť a smrad ozonu, začal mě rubat hlava nehlava a já měl co dělat, abych to ustál. Ani všechna ta načerpaná energie, která jako by kouzlem smazala veškerý můj spánkový dluh za poslední dny, mě nepřipravila na běsnícího mistra a on se tedy úspěšně vrhal i do jinak extrémně nebezpečných výpadů. Nehleděl na to, že se mojí síle nemohl měřit, a zmenšil vzdálenost mezi námi na minimum, asi aby mě rozhodil narušením osobního prostoru, a jeho meč dorážel stále drzeji. V jednu chvíli se naše čepele zaklesly do sebe, přičemž on vrčel tak silně, že přeřval jejich teskné prskání, a i když jsem tenhle jeden souboj vyhrál, málem mě to přišlo draho. Jak jsem ho tak přetlačoval do mně příjemnější vzdálenosti, přešel do kotoulu a cestou mě málem vykastroval. Je sice fakt, že jsem v téhle oblasti neměl do nejbližší budoucnosti žádné plány, Simbacca mi bohatě stačil, ale stejně jsem radši těsně uhnul a zkusil mu useknout nohy, bohužel neúspěšně.
Následovala chvíle klidu, kdy jenom stál a tvářil se děsně rozervaně. V očích vztek, na tváři slzy smíchané s deštěm, ruce sevřené hněvem kolem chladného kovu pomsty. Nebo tak nějak. Neříkal nic, já mlčel taky, jen jsme na sebe chvíli koukali a on zhluboka dýchal. Než jsem se však stačil zeptat, jestli mu můžu nějak pomoct, zaútočil znovu a tentokrát to stálo za to.
Když dopadl a třískl svým mečem o můj, výsledný záblesk mě málem oslepil, ale to zdaleka nebylo všechno, co chystal. Očividně čekal na chvíli, kdy trochu polevím v ostražitosti, a dočkal se. Napadlo mě totiž, že by celá tahle věc mohla být za námi rychleji, když si půjčím meč jeho učednice, a jak jsem ho tak na zmáčené střeše hledal a přivolával si ho Silou, udeřil.
Na jednu stranu jsem musel ocenit, že navzdory zjevně prohranému boji s temnou stranou dokáže docela rozumně uvažovat. Na stranu druhou bych to asi ocenil víc, kdyby se to neprojevilo jeho zatlačením na Sílu a mým odmrštěním do vzduchu mezi kapky deště. Tentokrát jsem to prostě nečekal a chvilku jsem nostalgicky vzpomínal na dávné časy, kdy jsem se ze střech podobně vrhal dobrovolně, jenže teď jsem se přeci jen radši snažil chytit ztrouchnivělých tašek a nakonec se mi to i povedlo.
Sotva jsem vyskočil zpátky na šikmou plochu, viděl jsem, jak ke mně po kluzké střeše klouže čepelí napřed. V rychlosti jsem si přitáhl svůj meč, ten druhý nejspíš zapadl někam do okampu, a místo přípravy na obranu proti odhodlanému nepříteli se vydal na můstek mezi budovami. Byl ztrouchnivělý až hrůza, většina příček chyběla, ale tím spíš jsem doufal, že mě tam zuřivec nebude následovat. Mýlil jsem se.
Šlo mu to tedy výrazně pomaleji než po skluzavce, ale navzdory mému předpokladu ani moc neomezil sekání. Zastření mysli temnou stranou se konečně dostavilo: v jednu chvíli mi šel po hlavě, v druhé sekl tak, že jedním tahem přeťal dvě ze tří lan můstku a o slovo se okamžitě přihlásila gravitace. Oba jsme se jako na povel jednou rukou chytili čehokoliv, co bylo po ruce, já kusu dřeva, on toho jediného lana, které zůstalo v celku, a souboj samozřejmě pokračoval, jenom v trochu jiné rovině. To, jak mi zdola sekal po nohách, mi nebylo ani trochu příjemné, ale veškeré mé snahy ho skopnout do hlubin skončily neúspěchem a radši jsem se tedy pídil výš. On, protože měl k lezení mnohem horší podmínky, to vyřešil jinak: vypnul meč, připl si ho k pasu a začal rukou dirigovat střechu, z níž jsme právě odešli.
Nejdřív se nic moc nedělo a vlastně jsem si toho jeho snažení ani moc nevšímal, ale za chvíli se ozvalo křupnutí a mým směrem začaly přilétat kusy rozervané budovy. Většinou dřevo, sem tam střešní krytina nebo jiný stavební materiál, výběr byl veliký.
[„Takhle nás zabiješ oba, kokote,“] houkl jsem na něj ve snaze připomenout mu, že visí jen kousek pode mnou, ale nejspíš mu už bylo všechno jedno. Dostal jsem další zásah kusem trámu a už se mi na tom laně fakt nelíbilo. Výhled na ubikace, které se pomalu rozpadaly a sesouvaly do Země stínů, byl sice impozantní, ale hrozilo, že další krám smete i mě, takže jsem se spíš koukal na druhou stranu a přilétající trosky rozsekával víceméně intuitivně. A to rozhlížení se vyplatilo, protože jen kousek nade mnou se nacházelo okno do centrální budovy. Neváhal jsem ani vteřinu, opřel se do toho a skočil, načež mi po mokrém dřevě málem ujely prsty, ale dobře to dopadlo. Vytáhnout se do okna byla jen otázka času a z toho, že nárazy smetí o kmen stromu pomalu ustávaly, jsem usoudil, že Taco si asi dává pauzu a snaží se dostat za mnou.
Naštěstí jsem nevykukoval oknem, protože by mě v tu chvíli měl parádně na ráně – skočil, parchant, taky, ale protože mu nikdo neházel na hlavu barák, šlo mu to mnohem lépe. Ještě v okně se znovu ozbrojil a v rachotu hroutící se budovy se do mě pustil. Za zády mu proletěl kus střechy, několik kusů dřeva a okapů se dokonce vysypalo přímo do okna, ale to ho zajímalo pramálo. Mě trochu víc, protože jsem mezi listím a jehličím zahlédl kovový odlesk a za ten samolibý úsměv jsem si ten kopanec do zubů vlastně docela zasloužil.
Jakmile jsem ale vyplivl krev, tentokrát bez zubů, přitáhl jsem si prostě ten příhodně z nebes seslaný váleček, zažehl rudou čepel a najednou se cítil trochu lépe. Pravda, červená se mi nikdy moc nelíbila, ale dvě zbraně jsou dvě zbraně, navíc on očividně nebyl nadšený z představy, že ho rubu mečem jeho drahé. Měl však smůlu.
Během následující výměny seků jsme značně zdevastovali chodbu a pomalu se přesunuli opět do středu kmene. Já chtěl vyrazit nahoru, protože jak jsem tak ustupoval, získal bych na točitých schodech výhodu, jenže on měl asi jiné plány a první schod pode mnou podsekl tak pěkně, že jsem tentokrát dolů letěl já. Bylo to ovšem jenom jedno patro a on záhy kontrolovaně seskočil za mnou, takže jsem se na té zemi ani moc nenudil a řež mohla pokračovat. Vešli jsme, jak jsem spíš tušil než viděl, do místnosti rady, s devíti křesly v otevřeném kruhu a s okny tak zarostlými mechem, že přes ně skoro nebylo vidět. Ačkoliv tu z toho dýchala minulost, pro mě obzvlášť, nevěnovali jsme tomu takřka žádnou pozornost a pokračovali jsme v duelu.
Bylo znát, že mistr Donos už mele z posledního, ale přesto mi trvalo dobré tři minuty elegantního dorážení a kontrování jeho slábnoucích seků, než jsem ho natlačil k jednomu z oken, zkříženými meči odklonil ten jeho, loktem mu dal do zubů a pak jedním tahem své věrné fialové čepele rozsekl jeho meč na dva kusy. Okno za ním jsem při tom sice škrábl, ale vydrželo, a jak se tak sesouval k zemi, všiml jsem si, že za jeho zády přestalo pršet.
„Asi bych se měl vzdát, co?“ pravil zadýchaně, vyčerpaně a odevzdaně, přičemž si mnul ruce popálené výbuchem přeseknuté baterie. Já přikývl, slyšitelně si vydechl a v tu chvíli ten bastard zaútočil znovu. Jak si mnul ruce, jednoduše ve chvíli mé nepozornosti rozbalil dlaně a napral do mě novou dávku praskavé energie. Asi počítal s tím, že tady už nemám, do koho je nasměrovat, aby mu to ublížilo, ale hlavně nejspíš doufal, že zaskočený to nezvládnu. A měl pravdu.
Už ten prvotní nával mě posunul možná i metr dozadu, ke středu síně, a i když jsem zaťal zuby a snažil se zopakovat to, co nahoře, bolest z prvního zásahu mi v tom bránila. Ruku jsem sice nastavil a křečím se zatím bránil, ale kolena se mi podlomila naprosto reálně a s každým jeho dalším impulsem jsem byl odsouván o další kousek dál. Smrad spálených chlupů začínal zaplňovat místnost a já si říkal, že kdyby to cítila Jessica, asi mi pěkně vynadá. Simbaccovi by naopak jistě imponovala vůně pečínky, kterou jsem očekával co nevidět, a myšlenky na tyhle dva mi dodaly sílu jako máloco. Bolest přetrvávala, ale vidina toho, že už nikdy neuvidím svoje blízké jinak než z podsvětí Síly, byla horší, a tak jsem se zhluboka nadechl ozónem načichlého vzduchu a navzdory jasné nevýhodě se uvolnil.
Změna se dostavila mezi dvěma údery srdce. V jednu chvíli mi modrobílá energie vypalovala díru do těla i duše, v druhé se začala hrnout do mých vybitých baterek a já se před očima mistra Donose pomalu postavil a podíval se mu do nich. Blesky stále pouštěl, ale z toho pohledu mi bylo jasné, proč to dělá. Teď už nechtěl zabít mě, teď už jenom doufal, že z tohoto světa odejde stejně jako Siona.
Nevím, co mě k tomu vedlo, ale prostě jsem se na něj zakřenil a pak veškerou tu nahromaděnou energii vypustil. Do stěny na druhé straně místnosti. Ozval se výbuch, proletěly kolem nás úlomky dřeva a praskání elektřiny ustalo.
Taco ztěžka vydechl, ruce mu padly k zemi a já přemýšlel, co dál. Ještě před pár dny bych ho s radostí poslal Republice, ať ho soudí a dělají si s ním, co zaslouží, ale dnes? To ho můžu rovnou popravit a ušetřit mu čas. Na druhou stranu mi ale nepřišlo moc praktické mu znovu nabízet místo u nás, když prostě zcela objektivně propadl temné straně a kdo ví, jestli má šanci se někdy vrátit. Teď vypadal neškodně, ale v druhém souboji jsem to mohl být já, kdo ležel a byl beze zbraně. A tak měl Taco nakonec velké štěstí, že jsem nevěděl nic o tom jeho mistrovi.
[„Víš ty co?“] nadhodil jsem mnohem familiérněji, než by situace zasloužila, [„seber se, zmiz a ať už tě nikdy nevidím. Usaď se na nějaké té opuštěné planetě, měj děti...“] Chtěl jsem to uhrát na to, že kloni teď budou beztak střílet i po něm, a doufal, že bude nad svými činy někde v ústraní přemýšlet, načež své geny předá další, na Jedie poněkud zchudlé generaci, ale jedinou větou mi v tu chvíli všechny naděje sebral.
„Siona byla ve druhém měsíci.“ Ten hlas byl úplně odevzdaný, ale následoval ho nenávistný pohled a Síla se znovu ozvala. Taco s její pomocí sáhl po světelném meči mrtvé matky svého mrtvého dítěte, ještě ve vzduchu ho aktivoval a já se bránil. Fialová čepel téměř bez odporu odstrčila tu červenou, projela masem i sklem a byl konec. Taco Donos, chlap, kterého jsem byl před třemi lety poslán najít a doručit spravedlnosti a dnes ho viděl poprvé, mi věnoval překvapený pohled a po chvilce přepadl do hlubiny, kam následoval svou u ramene ukrojenou ruku.
***
Asi bych se za ním chvíli díval, ale podlaha se v tu chvíli začala nebezpečně naklánět a já jen tak tak chytil deaktivovaný meč a uskočil dál do středu, než se její okrajová část rovněž odebrala do nedozírné temnoty Země stínů. Tacovo bombardování troskami pravděpodobně v kombinaci s mým ventilováním blesků a strašlivým stavem stavby zapříčinilo, že se začala hroutit i tahle část komplexu, a já měl přesto takový pocit, že bych tu měl ještě zůstat.
Teorii, že se tu možná fakt schovává mistr Yoda a tímto neotřelým způsobem mě žádá o pomoc, naštěstí rychle vyvrátil periferní pohled na díru po zásahu bleskem. Dřevo na okrajích bylo zčernalé, ale uprostřed…
Zatímco se kolem mě hroutila poslední připomínka pár tisíc let staré historie, já přeskočil jedno z křesel a vrhl se k díře. Tam, kde výbuch odkryl pletivo stromu, bylo totiž mezi jednotlivými vlákny vidět lehce zářící kousky něčeho, co nápadně připomínalo krystaly z jeskyní na Ilumu. Všechno příliš malé na to, aby se daly sebrat a použít při konstrukci nových mečů, ale jejich přítomnost naznačovala, že už v tom stromě nějakou dobu rostou. Sáhl jsem si na jednu žilku, jestli se mi to jen nezdá, a jak jsem tak stahoval ruku pryč, zůstal mi v ruce další kus dřeva. Trochu jsem doufal, že ta žíla třeba začne zářit, ale tohle vypadalo taky nadějně, já odloupl dalších pár třísek a z odkryté dutiny se na mě šklebila osmistěnná schránka holocronu. Než jsem ho ze dřeva vypáčil celý, rozpadla se další třetina podlahy, nicméně zpátky do centrálního tunelu v kmeni jsem skočit stihl a nález jsem tam nenechal. Chvíli jsem jenom tak ležel u paty točitého schodiště, koukal, kterak se za dírou, jež ještě nedávno vedla do místnosti rady, sypou další a další kusy budovy a bylo mi tak nějak zvláštně. Na jednu stranu jsem byl právě svědkem, někdo by možná mohl říct i viníkem, totální destrukce neocenitelné historické památky, která i pro mě měla jistou sentimentální hodnotu a po které dnes zbydou jenom provrtané kmeny, na tu druhou… to možná stálo za to, ne?
Sevřel jsem holocron v ruce, netuše, co na něm tak může být, ale na prohlížení bude snad dost času později. Radši jsem se zvedl, klidným tempem vyšel po zhuntovaném schodišti na vrchol, kolem nějž už se nerozprostírala ona moc pěkná střecha, a teprve tam si vzpomněl, že jsem tu asi trochu uvázl. Moje kára byla přeci jen zaparkovaná na té druhé budově, která spadla jako první. A i kdyby nespadla, můstek byl nenávratně zničen.
Měl jsem však očividně víc štěstí než rozumu, protože sotva jsem sáhl po vysílačce, že zavolám Chlouppkovi a sejdeme se holt už tady, objevilo se mezi stromy vznášedlo milice z Ittummi. Rychle jsem schoval holocron do jedné kapsy, meč mrtvé Arkaniánky do druhé, svůj do boty a začal na ně mávat, jako bych byl trosečník na pustém ostrově. Byla tu sice jistá šance, že na mě budou chtít destrukci historické památky hodit, vlastně docela oprávněně, ale nakonec k ničemu takovému nedošlo.
Ukázalo se sice, že domobrana sem letěla ukrýt nějaké ty zbraně a cennosti na horší časy, ale když našli akademii zdemolovanou, nevypadali nijak naštvaně. Prý tu stejně strašilo, jak jim nepochybně vtloukali jejich rodiče, aby sem jako děti nelezli, a bude lepší něco zakopat dole v Zemi stínů než na místě, které by Republika mohla chtít co nevidět srovnat se zemí tak jako tak. Jeden z nich mi dokonce poděkoval a slíbil mi u Omnimora pět piv. Předpokládal jsem, že to je hostinský, ale stejně jsem si radši řekl o odvoz do Rwookrrorro a dostal ho.
Jen jsem jim nejdřív pomohl s tím zakopáváním, takže ani tady nakonec moje mise nebyla tak úplně zbytečná.
***
Kolem druhé hodiny ráno jsem seděl v jediném nonstopu ve Rwookrrorro, dost možná i v jediném na Kashyyyku, a měl před sebou dvě roztočená piva. Chuť otevřít holocron jsem samozřejmě měl, ale ještě větší chuť jsem měl na pivo s brachem ve zbrani, takže nějaká skříňka plná vědomostí prostě musela počkat.
Zasněně jsem koukal na knihovnu, ve které jsme tenkrát při objevení Simbaccy málem zapomněli Sagwen, regeneroval a doufal, že se Chlouppek cestou moc nezdrží.
Topic: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí (Read 25554 times)
