Chlouppek se probudil v posteli a se zavřenýma očima ještě chvíli vstřebával návrat do reality a přemáhal svou lenost, aby byl schopný vstát a čelit tomu uragánu, který se právě proháněl galaxií. Netušil, jak dlouho spal, ale cítil se mnohem lépe. V posteli mu bylo dobře, ale nakonec shromáždil dostatek odhodlání, hodil nohy přes okraj postele, odlepil tlamu přilepenou slinou k polštáři a posadil se. Dlaní si promnul pravé oko a snažil se vydýchat sen, který ho pronásledoval celou noc. Stály za ním reziduální feromony, které v místnosti ještě cítil a které patřily Joyce, která ho v těch snech pronásledovala. Musel se jí zbavit…
O pět minut později se vrátil zpět do domu uvolněný, pocitově mnohem lehčí a se spokojeným úsměvem na rtech. Ruce si omyl v potůčku a když už šel kolem, nakoukl do dílny, kde Lempix neúnavně rozebíral hlavu po hlavě a snažil se vyvodit příčinu všech problémů posledních hodin.
„Měl by sis jít taky na chvíli lehnout,” řekl nahlas zřejmé, když ho viděl upatlaného od krve a vytušil, že od jeho příchodu se ještě nezastavil. Došel k němu a chvíli mu koukal pod ruce, jak soustředěně a jistě odkrajuje plátky mozkové tkáně a následně je zkoumá pod mikroskopem a zakapává všemožnými roztoky a sleduje, jestli se nezmění nějak specificky barva zkoumané tkáně, nebo jestli se neuvolní nějaký konkrétní pach. Chlouppek chvíli okouněl, protože vlastně vůbec netušil, co to dělá, a tak se raději ani nezeptal, jestli nechce pomoct.
„No fakt, ráno je taky den.“
„Nelze. Pokusy pokračují. Výsledek zatím žádný.”
„To sice jo, ale nesmíš na sebe být tak tvrdej. Potřebuješ si odpočinout a projasnit si mysl,” kladl mu na srdce a smrad hlav mu už vyfoukl z čenichu poslední molekuly z Joyce. Byl zvědavý, kdo to tu pak uklidí...
„Zvážím. Brzy dokončím další subjekt. Pak uvidím. Je zde místo, kde je uchovat?”
„Je tu sklep, kde jsme mívali naložené kyselé zelí,” zavzpomínal a ukázal prstem na dvířka, za kterými se nacházelo točité sestupné schodiště.
„Děkuji,” odpověděl, zabrán do práce. Chlouppek viděl, že už z brouka víc nevykřeše, a tak se otočil na patě a pokračoval zpět do domu.
Za dveřmi obkročil Rahma a až nějak teď si uvědomil, že v pokoji nebyl Champie, ani ho nikde necítil. Zamyšleně cestou do pokoje narazil na rozespalou Joyce, která mu měla vše brzy objasnit. Vlasy měla přeležené, čouhaly jí všemi směry a drbala se na temeni.
„Běž ještě spát,” poradil jí, protože v tom byl od probuzení fakt dobrý.
„Kéž by… musím ti něco vyřídit a ty pak zmizíš a já to tu budu muset pohlídat.”
„Hm?”
„S Champiem máte prý sraz v Rwookrrorro, Jess se Simbou se tam nejspíš taky zastaví.”
„Aha, říkal důvod, proč zrovna v Rwookrrorro?”
„Je to jediné místo, kde se na téhle planetě dá po půlnoci sehnat pivo.”
„Hmm, to úplně stačí.”
***
Brát na sebe zbroj, kterou měl, když letěl vstříc mýtině, bylo nemožné. Rozpadla se vlastně v okamžiku, kdy ji ze sebe před sprchou shodil, a nyní tvořila neforemnou hromádku v koutě a tvářila se mrtvě. Vlezl do skříně, co by si tak mohl vzít na sebe. Přehrábnul se několika hadříky, které nosívala Luccy, a narazil na hraničářské krátké pončo s kapucou v tmavě zelené barvě. Hodil si ho přes hlavu, kapucu stáhnul dolů, přes hruď si upnul kožený pás, na kterém byla kožená brašnička, která nebyla nijak velká, ale dejchátka, lembas a několik granátů se světelným mečem se do ní vešly. Kolmo k pásu se do ní utahoval tenčí pásek, který začínal na zádech z velkého a udržoval brašnu na místě, takže i při různých vylomeninách neplandala a byla stabilně na místě. Na normální svůj pásek si připnul tomahawk, nůž a pro jistotu si vzal i kožené řemínky na obě zápěstí, které držely další dva menší nože po ruce. Joyce mu ještě pomohla uvázat přes pravý biceps červenou stuhu a byl připravený jít ven.
Naskočil na motorku, na hlavu si nezapomněl plesknout opět kožku z králíkomuta, Joyce mu ještě zamávala a vyzkoušela, jestli mají díky Kulíkům dobré spojení vysílaček.
Měli.
Vytůroval to až za vodopádem, ať v domě nikoho nevzbudí, a úplně tak přeslechl cvaknutí kufru, který jako by se sám zavřel zevnitř.
***
Rwookrrorro bylo nějakých třicet kilometrů vzdušnou čarou od Tyrvrarru. Jel Zemí stínů, takže nemusel řešit spleti větví a vlastně opisoval jen široké půlkruhy, jak objížděl mocné kmeny stromů. Nemohl jet tak rychle jako nad hladinou řeky, ale i tak tam byl za necelých čtyřicet minut a kapuca za ním vlála celou cestu.
Rwookrrorro bylo tiché, jen pár světel svítilo do tmy. Skoro se zdálo jakoby se mu vyhnuly okolní problémy a zprávy o nich. Bylo to velké město, ale venku nepotkal skoro ani nohu. Pravda, byla hluboká noc, ale čekal že uvidí víc jak trojici cicmajících se puberťáků a skupinku vracející se z divadla.
Najít tu Champieho nebyl problém, Silově čněl nad všemi ostatními dušemi široko daleko.
Demonbacca otevřel dveře nonstopu, vešel dovnitř a přejel lokál pohledem. Champie mu pokynul sklenicí piva v ruce a na stole před ním už jedna prázdná stála.
„Hoď sem, prosím, šest řezaných,” houkl na barmana a přisedl si k zrzkovi, „dobrý hadry, někdo známej?” potřásli si rukou a druhou ukázal na vypálené pruhy v montérkách.
Než Chlouppek dorazil, stihl jsem kratší pivní meditaci na téma „co když se z těch sraček nedostaneme?“, ale defétismus mi dlouho nevydržel. Pravděpodobně díky nedávno vyhranému souboji s temným Jediem, která mě nabila víc než spánek, jsem byl vlastně pln optimismu a přišlo mi, že se náš pobyt na Kashyyyku nezadržitelně blíží ke šťastnému konci. Stačilo přeci dostat se na Jolly Jedie, vyčistit ho od klonů a zdrhnout rychleji, než nám ho stačí rozstřílet, brnkačka, ne?
To už se ale v lokále objevil Chlouppek, na můj pokyn si přisedal a pochválil mi outfit.
[„Nějakej údržbář z Tunnatutikanu,“] odmávl jsem ten první dotaz poté, co jsme si potřásli prackami, a rychle ještě přidal objednávku svou. [„Mně taky šest!“]
Obsluha, starší, prošedivělý Wookiee s plnovousem, mi sice věnoval pohled rezervovaný pro největší debily, ale točit začal, což bylo hlavní. A protože jedno jsme měli připravené, přípitek na sebe nemohl nechat dlouho čekat.
[„Tak na králíkomuty!“] Protože zjišťování, jak se mu vedlo a co jsem prošvihl, mohlo počkat, žeano.
„Na muty!” otočil do sebe pivko, protože měl fakt žízeň, sundal si kožku z hlavy a přebral od hospodina další dávku jantarového moku, „venku je krásně, co?” Pochválil klidnou noc a chvíli dělal, že neví, co se děje jen pár kilometrů od nich.
[„Jo,“] přitakal jsem po nutném přídělu tekutého chleba vezdejšího, [„bejt jenom o trochu krásnějc, tak si asi vystřelím mozek z hlavy.“] Za dvacet let by to asi byl nevkusný fór, dneska se to sneslo a dokonce jsem se u toho i usmíval. Z větší části proto, že to pivo bylo na nonstop fakt slušné.
A protože žvanit o svých lapáliích po cestě do Ittummi a o následné bitce v akademii, kterou jsem tak trochu zdemoloval, se mi nechtělo, chopil jsem se možnosti druhé a zeptal se na aktuality.
[„Jak to šlo v dílně?“] Předpokládal jsem sice, že kdyby byl nějaký průlom, Lempix už by mi dávno volal, ale v tuhle chvíli mohly být zajímavé i jakékoliv drobnosti, s nimiž mě možná nechtěl obtěžovat.
„V dílně řádí kudlanka velká jak bantí tele, která se prohrabává hromadou mozků, ale zatím bezúspěšně,” uvedl, jak si vedl Lempix, když odcházel, a přejel palcem po orosené sklenici a vykreslil v ní jednoduchý obličej, „jestli si vzal k srdci mou radu, tak je teď všechny rve do sklepa mezi okurky, aby se nezkazily, a jde si lehnout.“
„Ty jo,” zamyšleně se podíval do stropu a pak zpět na Champieho, „přemýšlel jsi o tom, co podnikneme, až se odsud dostaneme? Ne že by na to byl do teď pořádně čas, ale teď asi chvíli máme.”
[„Zavřeme se v akademii a zkusíme to přečkat,“] pokrčil jsem rameny, protože to byl ostatně plán už od chvíle jejího založení. Jenom bylo trochu k vzteku, že jsme na její vybudování měli jenom necelé tři roky a tam venku byla ještě určitě spousta holocronů k zachránění a beznadějných případů k adoptování. Ale kdo ví, ještě pořád existovala šance, že alespoň nějaká část řádu přežila a až někdo odpráskne ty zatracené klony, všechno bude zase v pohodě. Otázkou bylo, jak toho využijí Separatisté, a trochu jsem se toho bál, nevěda, že jim zbývá už jen pár hodin existence.
[„S trochou štěstí se to celé vysvětlí dřív než nám začne hrabat z ponorkové nemoci.“] Ponorka v základně, co je z větší části pod hladinou jezera, to by nám tak ještě chybělo.
„Dokud bude co pít,” nastavil sklenici k cinknutí a s úsměvem se pak napil. Užíval si pohodičku, možná proto, že tušil, že se chýlí ke konci.
„Já bych si zašel na Ding Dong Dugs. A pěkně na Malastare a do kotle,” pokyvoval si hlavou.
[„Přinejhorším rozšíříme plantáže toho vodního chmele a postavíme ve Fort Mist pivovárek. Beztak je to jinak úplně zbytečný město.“] Než jsme si pak cinkli a napili se, už se mi v hlavě rodil plán, jak to zařídit bez zbytečné publicity, a docela se hodil. Ne snad proto, že bychom měli velkou nouzi o mokré pivní speciály, ale jako rozptýlení před plánováním úplně jiným, serióznějším.
Ovšem ke stejnému účelu mohl bohatě stačit navrhovaný koncert nejlepší folkpunkové kapely ve vesmíru.
[„Jenom jestli nejsou zase zavřený,“] ucedil jsem, nicméně i když to tak nevypadalo, byl to absolutní souhlas. Otázkou zůstávalo, jestli máme šanci se na ten Malastare ještě někdy v dohledné době podívat, a ta otázka mě zaměstnávala natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat okolí.
A při tom to začlo být tak zajímavé.
Chlouppek ani nestihl vyjádřit svůj názor na to, zda jsou Ding Dongové zavření, a před nonstopáčem se rozbujel takový randál, že do sebe leknutím rychle naklopil zbylá piva v obavě, že si je tu válka a kloni našli a on nebude mít čas dopít. Praskání dřeva a pomalu se dotáčející rotor byly jasně slyšet a když už do sebe klopil poslední pivo, v půlce rozrazil dveře kdo jiný než Simba.
Zpočátku mi přišlo děsně vtipné, jak živě jsem dokázal přemýšlet o rambajzu na koncertech Dugů. Jenže pak jsem si rychle uvědomil, že tohle se neodehrává v mé hlavě, nýbrž reálně venku, a i já do sebe s mírným zpožděním kopal pivo, kdyby bylo náhodou potřeba užít Nasersi.
Místo klonů však dovnitř vtrhl Simbacca a vypadal jako tenkrát když došla zmrzlina, možná i hůř, a hned spustil.
[„Máme malér, všechno špatně, honem pojďte se mnou!“] vysypal ze sebe překotně, ale přesto se mi docela ulevilo. Na chvilku.
[„Klid, nádech, výdech,“] zavelel jsem něco, co by mu měla říkat jeho mistrová, a v tu chvíli na mě dolehla neurčitá zlá předtucha, [„co se stalo, kde máš Jessicu?“]
[„Zajaly ji klony!“] vykřikl a bylo mu úplně jedno, že teď už na nás barman kouká vysloveně podezřívavě. [„Byli jsme u dědy schovat Jungle Jet a najednou tam vlítl oddíl ve výsadkové lodi, že jim prý nějací ještěrkové nahlásili přítomnost Jediů, a sebrali ji. Teď ji někam vezou a určitě jí chtějí ublížit.“]
[„Proč jsi nám to nedal vědět vysílačkou?“] sice asi nebyla otázka, která měla přijít jako první, ale ty ostatní jsem teprve formoval. Ty o síle nepřítele, o předpokládaném směru odletu, proč ji nezastřelili na potkání, jak je na tom zbytek vesnice a proč ještě na stole nemáme dvě flašky něčeho tvrdšího, protože to bude potřeba…
[„Děda mě musel držet, abych ji nezachraňoval sám,“] vysvětloval a čím dál naléhavěji šilhal po dveřích, [„ale při tom držení mi ji omylem rozšlápl...“]
[„Vidlák zasr...“]
[„...a tak jsem letěl, co to šlo, abych vás tu našel co nejdřív. Možná to ještě stihnem, honem!“]
Chlouppek prudce stoupl, pivo měl už dopité a otočil se na hostinského.
„Drobný si nech,” hodil po něm kredity, „kdyby se někdo ptal, máš je od Srandy Clawse,” prokřupnul si klouby v pěsti a dost výmluvně u toho koukal barmanovi do očí. Ten urychleně přikývl a za Chlouppka mohli klidně vyrazit.
Když vypadli ven a mohli si prohlédnout hromadu šrotu, co Simba zvládl udělat z gyrokoptéry a kolem které se začali srocovat čumilové, zahnuli ostře stranou, aby nebyli moc na očích.
„Říkal jsi, že zajali, jo?”
[„Jo.”]
„K tomu musí mít nějaký důvod.”
[„Třeba že je to banda zmrdů? Nebo ji chtějí využít jako návnadu na nás, případně na další Jedie.”] Každopádně to byl další hřebík do rakve teorie, že klonům hráblo, protože takovéhle plánování vyžadovalo jistou mentální úroveň.
„Aby je pak mohli odprásknout oba. Chm, v Tyrvrarru je pár zrekvírovaných šlupek, ve kterých nám tam přiletěli dělat binec Zyggeriani a Tranďáci. Třeba bychom se v nich dokázali dostat dostatečně blízko.”
[„Na to by stačil katamarán, ale nějakej těžší kalibr by se mohl hodit taky.”]
„Simbo, schovává si Jess lokátor pořád do podprdy?” synovec přikývl a Chlouppek i Champie rozžhnuli omni-tooli, jestli nezachytí její signál. Chvíli bylo ticho, Champie dal povel roji Kulíků, aby vystoupali nad koruny stromů a když už to ticho bylo neúnosné, objevila se stopa Jessicy, která se vzdalovala od jejich pozice více méně kolmo vzhůru. Bylo jasné, že opouští Kashyyyk. Simba se zrovna nadechoval s návrhem, jak od dědy vezmou hlavice, když dospělým se v uchu ozval broučí hlas.
„Nález,” nahlásil stroze.
„Jaký?!” štěkli oba dva na Lempixe.
[„Já nic neslyším!”] mračil se Simba.
„Bioelektronický čip, funkce neznámá, leč připomíná čipy pro řízení chování. Užívají se na některých světech pro vězně. Bude třeba důkladnější analýzy, více materiálu.”
Od jisté doby jsem toho o Jessičině podprsence chtěl slyšet co možná nejméně, a tak přišla možnost upřít myšlenky jiným směrem docela vhod. Lokalizovat ji nebylo díky jinak zevlujícím Kulíkům těžké, mnohem horší byl směr, kterým se ubírala. A vzhledem k tomu, že cesta sem mohla Simbaccovi odhadem trvat tak hodinu, jsme měli vlastně docela štěstí, že se s ní ještě docela flákali.
Než jsem však stačil navrhnout jakýkoliv způsob její záchrany, a že moc mě jich nenapadalo, ozval se Lempix. Doufal jsem, že uslyším dobré zprávy, ale zatím to na ně moc nevypadalo.
[„Ti doneseme takovýho materiálu, že si z nich budeš moct vyrobit vlastní Kostnici,“] ucedil jsem podrážděně v další ukázce toho, že mi často splývalo myšlení a mluvení, a musel se soustředit na dýchání, protože jsem mohl jasně slyšet lákavé volání temné strany.
[„Stíháme ji doletět, když kopneme do vrtule?“] zeptal jsem se Chlouppka, který měl se zdejším vozovým parkem přeci jen víc zkušeností a znal jeho technické parametry, a připravoval jsem se na nejhorší eventualitu.
„Jestli s ní letí pryč ze soustavy, tak asi ne,” zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem, jakoby pohledem mohl padnout na nějakou použitelnou loď. Lodím a jejich technickým parametrům ve skutečnosti vůbec nerozuměl a používal v tomto spíš selský rozum, který mu říkal, že nejlepší by byla nějaká republiková loď, kterou by ale museli nahánět po všech čertech a to by mohlo taky znamenat, že mu ty buzny ze zkumavky zabijou dceru. Procházel v myšlenkých a hledání uličky s klukama za zády až dorazil k nočnímu klubu, kam hodní kluci nechodí.
„A já si udělám asi dobrého kamaráda,” zasekl se pohledem na luxusně vyhlížejícím pětidvéřáku, který byl schopný krátkých vstupů do vesmíru a který patřil zdejšímu mafiánskému bossovi, nebo tak něco, a okouněli před ním dva bijci.
„Veverkomut!“ ukázal do větví a zašmodrchal těm dvou Silou mysl. Oba se otočili a zvedli hlavy do míst, kam ukázal a jak solné sloupy do nich zůstali civět.
„Je dost možný, že až to budeme mít za sebou,” vzal cvičně za kliku, když došli až k vznášedlu, a po přesvědčení se, že je zamčeno, se jal zámek otevřít Silou, „tak budeme muset vypadnout hned a ne jen kvůli klonům.” Otevřel dveře, nasedl a vytrhl počítač, který ovládal alarm a blokoval řízení.
Nebyl čas na spekulace o tom, jestli se sem ještě někdy vůbec budeme moct podívat. Dokonce nebyl čas ani na pozastavení se nad tím, že má ten vehikl pootevřený kufr. Rovnou jsem přeskočil kapotu tím stylem, jak to občas dělala zásahovka v Kriminálce Coruscant, a sedl si na místo spolujezdce, přičemž Simbacca už dávno seděl za řidičem. Hejbadlo to bylo luxusní, rozhodně tedy luxusnější než cokoliv, v čemž jsme letěli za poslední rok, a to včetně Jungle Jetu, ale na zjišťování, jestli je tu někde schovaný bar, nebyla ta správná chvíle. Zatím.
[„Joyce?“] houkl jsem do vysílačky, zatímco Chlouppek startoval, [„klony sebraly Jessicu, letíme ji s Chlouppkem zachránit. Sbalte si věci a sežeňte nějaký odvoz, sejdeme se na Jolly Jediovi.“] To, že ho budeme muset nejdřív získat z špinavých pracek klonovaných zmrdů, si určitě dala dohromady, každopádně odpověděla jediné. Že máme Jess zachránit, jinak se pak budeme muset porvat i s ní.
[„Bez obav. A nezapomeň mi přibalit plášť, nechal jsem ho pod věšákem,“] připomněl jsem jí už ve chvíli, kdy jsme vzlétali, takže mi její reakci přebil řev vznášedla. Nejspíš říkala něco v tom smyslu, že ten plesnivý hadr vezme, i když nechápe, proč na tom trvám, ale jistý jsem si nebyl.
[„Máš nějaký plán?“] zeptal jsem se Chlouppka a sledoval vzdalující se knihovnu. Ne že bychom zrovna my plány potřebovali, ale zaútočit na flotilu s civilním transportem mi nepřišlo jako moc schůdný nápad.
„Vlítnem na ně a rozrubem je,” procedil přes zaťaté zuby a štvalo ho, že si nedokáže užít skutečnost, že vznášedlo mělo staromislky řadící páku a pedály, což se u běžných samohybů pro masy nepoužívalo, a že má štěstí, že to umí řídit. Když si ale uvědomil, že by jeho plán mohl trochu rozvést vrátil se zpět do reality.
„Tahle kára je sice božoboží, ale nemá hyperpohon, takže pochybuju, že by se kloni obtěžovali po nás střílet. Navíc nemá, doufám, žádné zbraně, a kdybychom to do nich chtěli sebevražedně narvat, tak jim sotva poškrábeme lak. Maximálně nás zastaví a vezmou do vazby, což by nám vlastně ani nevadilo.”
Jít s logikou na klony, jimž očividně ruplo v bednách, by mi ještě před pár hodinami přišlo jako absolutní blbost, ale vzhledem k tomu, že brali zajatce…
[„Nebo si můžem zahrát na kolaboranty,“] navrhl jsem, protože představa dobrovolného zajetí se mi prostě moc nezamlouvala a hlavně jsem teď na sobě měl montérky, díky nimž mě mohl kdokoliv považovat za vylízanou lopatu, které klonová okupace přijde jako dobrý nápad, protože to zastaví příval imgrantů, co kradou práci slušným chlupáčům. [„Vsadím boty,“] které jsem pořád měl, [„že ten, kvůli komu chtějí Jess živou, je Denyzz – který už jí v podobné situaci jednou na pomoc přispěchal. Když se jim ohlásíme s tím, že o něm něco víme, třeba nás nechají aspoň přistát.“] Zas tak jsem si přítomností vousatého mistra a hlavně jeho schopností přežít tak dlouho nebyl, ale Wyrrgy přece na mýtině zmiňoval, že si může říct o jeho palebnou podporu.
[„A tys nějakou dobu dělal pro Republiku, ne? Nemáš ještě nějaký papíry nebo kódy?“] napadlo mě ještě bleskově, ale pak už jsem ho nechal mluvit.
„Dělal, nedělal,“ zrekapituloval svých pár misí jako žoldák, při kterých se poznal s Roniem, umřel mu při nich skvělý kamarád B’li a byl pak skoro rok v zajetí a nějakou dobu i šukací hračka Algernnon de Bray, „kódy nemám, ale nějak to uhrajem. Tak jako tak nás nevystřelí, o tom jsme přesvědčenej.”
[„Strejdo, výstřel,”] upozornil ho Simba, protože byl zabraný s Champiem do hovoru a ani jeden z nich si nevšiml, že přímo proti nim letí modrý turbolaserový výboj. Chlouppek strhnul řízení doprava, proletěl vrakem konfederačního křižníku a celou dobu mu ze soustředění čouhala špička jazyka z tlamy.
Modrá smrt je minula jen tak tak a na nocí zahalené planetě bylo hezky vidět, kde narazila.
„Že to nebylo po nás?!” otočil se opět na Champieho a i dozadu na Simbu.
[„Já nevim, já tomu nerozumim,”] mudrlandsky si mnul bradu prcek. Zdálo se však, že kloni se k dalšímu výstřelu nemají.
Jeho důvěru v to, že budou kloni totální retardi, jsem sice nesdílel, ale než jsem to stihl říct nahlas, začali po nás střílet. Respektive začali střílet, to, jestli po nás, bylo zatím předmětem zkoumání.
[„To je fuk. Radši se připrav na úhybný manévry,“] navrhl jsem, ačkoliv mi pořád přišlo jako lepší nápad zkusit prostě klonům namluvit, že jsme na jejich straně, dokázat to nějakým tím Chlouppkovým válečným záznamem a pak je všechny posekat pěkně z tepla hangáru. Ani tak to nebude žádná prdel.
[„Ale vypadá to, že palba ustala, křižníky se teď přesouvají do ochranné formace kolem nehybného Venatoru,“] hlásil jsem od skromných senzorů, které kupodivu nebyly navržené na sledování vesmírných flotil. Trochu jsem se bál, že to je Jolly Jedi, ale podle všeho se jednalo o nějaký jiný.
A všem třem nám Síla našeptávala, že právě k němu míří i Jessica.
LAAT, ve kterém se měla nacházet jejich milovaná housenkožravka, letěl k prostřednímu Venatoru formace flotily a nijak nespěchal. To parta chlupáčů narvaná v luxusní káře letěla nadoraz, a tak se jim i přes opožděný start oproti pronásledovanému člunu podařilo zkrátit vzdálenost mezi nimi tak, že už jej dokázali vidět vlastními zraky.
Chlouppek za kniplem se nepokoušel o žádné výkruty ani úhybné manévry, letěl rovně, protože věděl, že o něm stejně kloni vědí, a kdyby chtěli, rozstřílí je na cimprcampr.
Najedou začala svítit kontrolka signalizující příchozí spojení a jak se mohli dovtípit jistě přicházelo z jednoho z křižníků. Champie neotálel a příchozí hovor přijal: „Neohlášené plavidlo, okamžitě se identifikujte nebo budete sestřeleni.”
„Tady seržant Demonbacca z průzkumného oddílu Gama-88,, pronásledujeme nepřátelský LAAT, který míří k Venatoru uprostřed vaší formace!” vyhrkl ze sebe.
„Okamžitě zastavte, vypněte motory a vyčkejte našeho příletu.”
„To nepůjde, v tom LAATu je zlotřilý Jedi, který jej ukradl a snaží se dostat ze soustavy!”
„Jak víte, že… ehm, nevykládejte nám hlouposti, máme nahlášeno, že na palubě je zajatý Jedi.”
„A vy tomu věříte? Vždyť víte, jak jsou mazaný!”
Na vytahování starých legitimací nakonec přeci jen došlo, a já tedy takticky mlčel. V záznamech Republiky jsem byl sice skoro určitě veden jako odpadlík, ale kdo ví, jestli to ty klonované palice dokázaly pochopit. Rozhodně by bylo poněkud trapné, kdyby jim tam nějaký software na rozpoznání hlasu řekl, že jsem taky býval Jedi, a oni nás jednou ranou vypařili.
S pouhým mlčením jsem se ale nespokojil. Místo toho jsem nechal obrazovku obrazovkou, zavřel oči a uvolnil se. Chlouppek teď potřeboval trochu silnější psychickou podporu, než kolik mu jí mohl poskytnout mlčící kopilot, a já znal naprosto ideální techniku. Vůbec jsem se nepokoušel mást klona tam daleko – než bych ho zaměřil a ovlivnil, bylo by po všem. Místo toho jsem sáhl po odlehčenější variantě bitevní meditace a… no, ono se to dost dobře nedá popsat, ale výsledkem bylo posílení Chlouppkových hlasivek tak, aby jeho hlas získal ještě další stupínek autority a odhodlání.
Pak už nezbývalo než doufat, že nás nechají přistát.
Chloppek si všiml červené kontrolky, která výstražně svítila a zřejmě indikovala, že je kára zaměřená zbraňovými systémy. U civilních prostředků to bylo sice neobvyklé, ale tenhle nepatřil běžnému smrtelníkovi.
Nějakou dobu bylo na straně republiky ticho. Oni stále letěli k Venatoru a jen si mohli představovat, jak kapitán lodi zvažuje, jestli je sestřelit nebo ne.
„Souhlasím s vámi, seržante. Máte povolení přistát na Agleru. Bude se hodit každá ruka k vyhlazení těch zrádců,” pragmaticky vyhodnotil situaci, až Chlouppkovi trochu zatrnulo, jakým způsobem řekl tu poslední část s vyhlazením.
LAAT už zmizel v Agleru a o několik vteřin později za ním zapluli i oni.
Lokální aplikace bitevní meditace se očividně podařila, nebo si Chlouppek prostě dobře hodil, a nám vyšlo něco, v co jsem upřímně řečeno moc nevěřil. Pořád to ale bylo děsivé – prolétat tak blízko masivního křižníku v téměř úplném tichu, které bylo snad ještě zlověstnější než to, jak nás prve zaměřovali. Rušilo to jenom Simbaccovo kručení v břiše.
[„Mám tady z toho špatnej pocit,“] neodpustil jsem si krátkou průpovídku, ale zbytek přistávací procedury jsem spíš vymýšlel, jak to tady sehrajeme, a nařídil synáčkovi, ať mluví co možná nejméně. Chlouppek to měl jednodušší, tomu stačilo zahrát si na sebe sama v časech, kdy dělal pro armádu, já mohl jen děkovat vyšší prozřetelnosti, že jsem na sobě měl montérky a ne tuniku a že Simbacca před nějakou dobou přestal nosit ty teplé padawanské copánky.
Když proletěli polem oddělující hangár a vesmírnou nicotu, zavřely se za nimi bezpečnostní vrata, v celém hangáru zhasla světla a rozžhnulo se pouze nouzové osvětlení.
Pronásledovaný LAAT stál na podlaze, boční vrata stále zavřená, kolem něj bylo rozestoupeno v půlkruhu asi třicet klonů a dalších asi dvě stě jich cítili naskákaných kolem pro případ nouze.
Chlouppek zakroužil nad LAATem a na signál jednoho z klonů přistál na vyznačeném místě za zády rozmístěných klonů. Všichni tři pasažéři si vyměnili pohledy vysvětlující, že musí pokračovat v jejich roli, a na tři otevřeli dveře káry.
„Kdo tomu tady velí? Proč ještě neni ten špinavej Jedi na cucky?!”
Když Chlouppek po přistání vyskočil a začal štěkat na nejbližší klony, bylo už pozdě to vypilovávat, ale stejně jsem měl v plánu dělat mu jenom nějakého toho co nejnenápadnějšího přicmrndávače s dítětem v zácviku, takže na tom zas tak nezáleželo.
„Já,“ ohlásil se mu klon v červeném brnění, takže kapitán a docela vysoká šarže, „protože na mrtvou toho fousatého zrádce nevytáhneme.“
Což znělo docela rozumně, i když jsem moc nechápal, jak to chtějí provést. Na to, abych se zeptal, jsem ale byl moc hloupý, nízce postavený údržbář, takže pokud z toho mělo něco být, musel to odmluvit Chlouppek.
„Jakého zrádce?” naštrádoval si to ke kapitánovi a nedělal si nic z toho, že se chová jak major, ačkoliv se představil s nižší šarží, než měl klon.
„Woallc Con-Denyzz, od rozkazu 66 se nám jej nepodařilo dopadnout.”
„Má to spočítaný, parchant jeden,” zaskřípal zuby Chlouppek a otočil se mimoděk na Champiehou, aby na něj mrknul, jestli náhodou moc nepřehrává. Ten mu ale místo toho myšlenkou sdělil, že v LAATu není něco v pořádku. A skutečně. Když se na něj zaměřil Silou, cítil z něj pouze jednu živou bytost, kterou byla Jessica.
„Asi bude nejlepší kdy-”
„Máte pravdu, hlásím se jako dobrovolník!” drze ho Chlouppek přerušil a ještě drzeji se “s dovolením” prorval přes formaci klonů a od jednoho z nich si bez dovolení půjčil pušku, protože neozbrojený by šel na Jediho jenom blázen, přeci.
Tolik kokotů v hlavě už dlouho neslyšel a s každým dalším mu srdce bušilo víc a víc. Nechápal, jak je možné, že už ho dávno nezastřelili a že se ani jeden z klonů nezmohl na jediné slovo proti jeho chování, ale určitě to mělo co do činění s Champieho bitevní meditací a Chlouppek toho hodlal využít maximum, dokud to jen jde. Jen doufal, že až účinky opadnou, tak to nepozná tak, že ho střelí někdo do zad.
Zbraň měl připravenou ke střelbě a jako profík se dostal až k dělovému člunu, bokem se přitiskl k chladnému kovu a zatáhl za páku nouzové otevření bočnice. Se zaskřípěním a hydraulickým stenem se rozevřela dokořán a on zmizel uvnitř.
„Jessico, kurva, kde seš?!” křičel šeptem a s baterkou na hlavni přejížděl po vnitřku člunu a hledal jakékoliv vodítko, kde se může nacházet jeho dcerka. Místo červenovlasé dívčiny narazil jen na kloní řešeto, které se válelo všude kolem, a žhnoucí díru v podlaze, která byla nezaměnitelně vyřízla světelným mečem.
„Bazmeg!” zaklel. Takže nejen, že musí vymyslet, jak se odsud dostat dřív, než jim přestanou žrát tuhle habaďůru, ale ještě musí nějak nahnat a najít Jess.
„Šlaka, je fuč!” vyšel ven. Všechny pušky sebou trhly a měl co dělat, aby zvedl pracky dostatečně rychle, než ho nějaký nedočkavý klon odpráskne.
„Co se stalo?” zavolal na něj kapitán, zatímco se s rukama stále nahoře přibližoval.
„Je mi to líto, tvý bratři jsou mrtví… prořízla si díru podlahou a unikla.”
„Toho jsem se obával…“ zasmušile zakroutil hlavou. Chlouppek vrátil pušku tomu, od koho si ji předtím půjčil, a přiblížil se ke svým kumpánům.
„Admirále, tady kapitán Ruplikon,“ zaslechli hlas kapitána, „Jedi unikl a momentálně je mimo náš dosah… rozumím. Únikové moduly byly vypuštěny již včera… ano. Začneme okamžitě. Rozkaz. Ruplikon, konec,” ukončil hovor s admiralitou a otočil se ke svým mužům, „tak je to oficiální, pánové, Agler bude sestřelen. Máme třicet minut na evakuaci. Tak honem, honem, dáme se do pohybu, ať to stihneme! K transportům potřebujeme dostat všech dva tisíce bratrů, než to tu shoří na popel!”
Topic: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí (Read 25644 times)
