Lotyšský T. S. Eliot
Politbyro táhne muže po štěrku. Vlevo pustina, vpravo pustina, za nimi pustina, před nimi pustina. Muž pláče, nejspíš dojetím, ví, že brzy bude konec. Provinil se, když chtěl zasadit zemiak do neúrodné písčité půdy vedle své jurty, a zaplatí za to životem.
Cítí v ústech chuť zemiaku a je šťastný. Ví, že jsou to halucinace z hladu a ústa má plná jenom štěrku, ale vidí na cestu a vidí do stran, vidí, že je doma. Vidí gulag, vidí šibenici a vidí pustinu. Jako doma, pomyslí si a slz už nemá; umírá rychle a ne na podvýživu, sousedi mu budou závidět.
Fandom: Lotyšské vtipy