Bonus číslo 188 (30. 11. 2016) - Lijavec

[Simbacca]

Lijavec je hra terapeutická, ale my všichni moc dobře víme, že drabbly jsou v tomhle ohledu ještě účinnější, takže se podle toho zařídíme. Na tohle téma je potřeba napsat double drabble o tom, jak někdo píše drabble. Déšť je na rozdíl od předlohy volitelný.

Hardcore varianta obnáší navíc jenom to, že součástí toho double drabblu musí být i výsledek onoho psaní, to jest jeden drabble obyčejný.

[Champbacca]

Londýnský lijavec (4222)

Na Proxima Londonium pršelo prakticky pořád a všichni místní na to byli zvyklý. Horší to měli přistěhovalci, kteří se s tím museli nějak srovnat nebo začít brát antidepresiva. Celkem zbytečný učitel literatury původem z irské Tullamore to například řešil psaním básní, z nichž jednu si nakonec pověsil na ledničku:

Prší. Prší, jen se leje,
každý s mozkem na to kleje,
div se z toho nepobleje.
Prší. Prší lidem na čelo,
prší, až by praštělo,
včera taky pršelo.
Prší. Prší dnes a včera taky,
pořád vodu mají mraky,
prší, z aut to smývá laky.
Prší. Pršet bude zítra znova,
v dešti není slyšet slova,
v truhlíku mi plave sova.
Prší. Pršet nepřestává,
to už se tu prostě stává.
Prší. Prší na vše kolem,
na domy i farmy s polem,
promok by tu fofrem golem.
Prší. Prší do vil i do jurt,
prší tu i na jogurt,
prší tady prostě furt.

Pravda, kritici by si na ní asi smlsli, ale jemu při každém dalším čtení vloudila tolik potřebný úsměv do tváře. Navíc to byl drabble a drabbly léčí, to už bylo vědecky prokázané.
Bohužel mu ji šlohli čerti, kteří měli za tou ledničkou vstup do pekla a ten déšť je taky sral.

Fandom: Equilibrium 4k

[Bezzubka]

Novodobé mučení

Dylan sice pocházel z kouzelnické rodiny, ale o prázdninách jezdíval na zcela mudlovské tábory. Prý aby se tam naučil něco nového a hlavně se vybil a přijel domů unavený. Většinou to fungovalo, alespoň na dva dny, ale v létě 1979 tomu tak nebylo. Dylan ležel na spacáku, okusoval propisku a naslouchal průtrži, co jim bušila do plachty a kvůli které se naprosto nudil a nemohl vybít svou energii, protože pobíhat neustále v dešti měl samozřejmě zakázáno. Nakonec se dal s vyplazeným jazykem do psaní.

„Mylý taťýnku. Pýšu ti proto, že nemáme co dělat. Uš třeťý den tady pršý a f tom se nedá nic pořádnýho vimislet. Hrajeme hri a skoušíme si viřezat naše vlastní přýbory. Mislým, že budu radšy jýst rukami.
Jak se máž? Pršý tam taky? Já uš nechcy, abi pršelo. Všychni se uš těšýme, aš si uděláme zase táborák a budeme opejkat buřty. A že sy budeme moct udělat noční bojofku.
Kvúly tomu dešťy je taki zyma. Mislýš, že bich sy přýští rok moch vzít ten specyálně zateplenej spacák? Já bich ho nikomu nepůjčyl, neboj.
Uš trochu přestává pršet, tak zase ahoj.“

Nakonec to byla jen planá naděje, ale těch sto slov panu Thawneovi nejspíš pro představu stačilo.

Fandom: Felix Felicis!

[Morčátko]

Lijavec smůly

Sedmnácté narozeniny slavil u okna v opuštěné učebně a shlížel dolů na zapršené nádvoří. Déšť ťukal do oken. Daniel kvůli depresi vytáhl dárek od své sestry – lahev vína. Normálně by nepil, ale chtěl vyzkoušet, jestli lze žal skutečně utopit. Navíc už byl dospělý, podle kouzelnických měřítek.
Když vzal do ruky papír, vína už ubylo a déšť jen sílil.

„Když vidím tě s jiným, žalem chřadnu,
když vidím tě s jiným, závistí blednu,
když vidím tě s jiným, bolestí pukám,
proč osud mne vystavil takovým mukám?
Proč na mne prší smůla a ne láska?

Když vidím tě s jiným, srdcebol mne trápí,
když vidím tě s jiným, husina mne zkrápí,
když vidím tě s jiným, chci ukrást tě krátce,
proč osud nepřeje mi v lásce?
Proč na mne prší smůla a ne láska?

Proč osud mne nenávidí, když já chci jen jediné?
Proč osud nepřeje mi v lásce mé nevinné?
Proč na mne prší smůla a ne láska?
Proč-“

Špatně zavřené okno se zničehonic otevřelo a Daniela zasáhl opravdový lijavec. Možná to bylo štěstí, že voda zničila jeho báseň. Štěstí pro něj i jeho rudovlasou milou. A s kocovinou, co měl nazítří jeho netrénovaný organismus, dost možná skončil i na ošetřovně.

Fandom: Danielovy deprese z děvčat Felix Felicis!

[Banana Brannigan]

Déšť a chmury

„Milá maminko,“ ozývalo se ze zavřené kajuty na palubě Jolly Jedie hlasem náctileté Zeltronky a jediným dalším zvukem bylo hučení hologramu. Očividně nahrávala zprávu.
„Vím, že jsem se nějakou dobu neozvala, ale neboj se o mě, jsem v dobrých rukou vybrané společnosti. Nemůžu ti toho povědět víc, ale jsme zrovna na oběžné dráze jedné strašlivě deštivé planety, kapitán si úplně sám odskočil na nějaký soukromý výsadek a mně je tu nějak smutno. Krátce po příletu se mi dokonce zdál neuvěřitelně živý sen o tetičce Joyce, nevíš o ní něco?“
Na chvíli se odmlčela, svým unikátním zrakem pohlédla skrz trup lodi na zelenou kouli před koulí mnohem větší, fialovou, a zapřemýšlela, co to asi tak mohlo znamenat. Vždyť tetu Joyu viděla jednou v životě, tak proč na ni najednou mluvila ze snu a proč jí najednou bylo celkově nějak… divně?
Přemohla nicméně chmury, nadechla se a pokračovala.
„Domů se asi jen tak nepodívám, ale můžeš být v klidu, většinu času mi tu nehrozí žádné nebezpečí a naopak už jsem se toho hodně naučila. Měj se krásně, chybíš mi, tvoje Banana.“
Pousmála se na droida s holokamerou, stiskla odesílání, a protože to shodou neuvěřitelných náhod byl drabble, ulevilo se jí přímo kolosálně.

Fandom: Star Wars

[Simbacca]

Prohraný překlad (1979)

Jako by nestačilo, že se Tanzánií v září 1979 prohnal nevysvětlitelný přívalový déšť, začali tamní domorodci brzy nacházet ještě jednu podivnost: rytiny a malby na skalách v okolí Viktoriina jezera. Ačkoliv se na první pohled jednalo o směsku náhodných šmouh a čar, náhodný kolemjdoucí lingvista na etnologické výpravě z oxfordské univerzity poukázal na opakující se motivy a vyslovil hypotézu, že se jedná o zápis dosud nepoznaného afrického jazyka.
Většina jeho kolegů to považovala za hoax a nevěnovali tomu větší pozornost, ale on vytrval, evidoval všechny nápisy a snažil se písmo rozluštit a v ideálním případě objevit jeho uživatele, ovšem marně. Jen jednou to vypadalo, že se na něj štěstí usmálo, ale místo křováka u skály nachytal paviána, který přirozeně něco podobného vyprodukovat nemohl a bezpochyby se jenom opičil. Jen jedno poznání učinil – že ať už ve zprávě píše kdokoliv cokoliv, skládá se přesně ze sta slov. Nápisů ještě nějakou dobu přibývalo, ale po pár měsících jako by na ně Afrika zapomněla, frustrovaný lingvista hodil svoje poznámky do termitiště a odjel studovat dialekty maďarštiny.
Jediný dochovaný drabble v paviánštině je tedy dodnes nepochopený a nepřeložený, ale jeho sepisováním se Baakova tlupa spolehlivě zbavila veškerých traumat z děsivého požáru a následného slejváku.

Fandom: Felix Felicis!