Author Topic: Bonus číslo 201 (5. 4. 2017) - Kniha ohně  (Read 498 times)

Banana Brannigan

  • Padawan
  • Le...
  • *
  • Posts: 2666
  • Posty 15 Plus
    • View Profile
Bonus číslo 201 (5. 4. 2017) - Kniha ohně
« on: 03. Apr 2017, 12:03 »
Knize Satanově se taky říká Kniha ohně a my si na ni napíšeme jeden z nejvypečenějších bonusů vůbec, který se sice už jednou psal, ale v tomhle případě to ani trochu nevadí - napíšeme satandrabble, což je text o 666 slovech, kde někdo strašně trpí.
I s malým banánem se dá uhnat velká opice.

Simbacca

  • Kapitán
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 4646
  • The Progeny
    • View Profile
    • Mechanique
Napálený námořník
« Reply #1 on: 03. Apr 2017, 16:00 »
Napálený námořník

Když se Nanuk rozhodl, že začne bojovat s Ohnivou říší, samozřejmě věděl, že to má svoje rizika. Že ho můžou zabít, zmrzačit nebo zesměšnit, což bylo vzhledem k jejich přesile dokonce i docela pravděpodobné. Vůbec ho nenapadlo, že nejhorší bude, když ho zajmou.
Nepamatoval si přesně, jak se to stalo. Matně si vybavoval, jak se Bílá velryba dostala pod palbu dvou ohniváckých křižníků, jak jeden taranovala a jak pak musel vylézt na trup, aby něco opravil, ale pak… pak už byla jenom temnota, zima a strach. Probudil se s pocitem akutní žízně, vlasy mu čechral suchý vzduch, cítil podivný zápach a celkově mu nebylo do zpěvu. Zejména když před něj předstoupil ten chlapík v černém a s knihou, která už na první pohled nevypadala na sborník vtipů.
„Při vědomí?“ usmál se tak kysele, že by tím mohl leptat kovy, ale Nanuk mu zatím nevěnoval větší pozornost. Rozhlížel se, co mu jen bolavý krk dovolil, a brzy tedy věděl, že je v jakési kleci někde v  podzemí a všude kolem jsou ve světle plynových lamp vozíky s jakýmsi průhledným kamením. Nebo to nebylo kamení?
Ohnivák si jeho rozhlížení samozřejmě všiml a asi mu nebylo po chuti, takže přistoupil blíž a několikerým lusknutím prstů si vyžádal jeho plnou pozornost. Kdyby se podobně snaživě věnoval hygieně, napadlo Nanuka, nemusel mít tak strašně černé zuby. Ani tak by to ale nebyl kdoví jaký fešák.
„Víš, normálně tady každého vodního rebela zapřáhneme do těžby a necháme ho rubat sůl, dokud nechcípne,“ spustil a vysvětlil tím, co přesně se to nachází ve všech těch vozících a proč je tu takové sucho, „ale ty jsi prý velitel té odbojné ponorky, co nám potápí lodě, takže pro tebe máme připravený speciální program.“
S posledními slovy otevřel knihu na první stránce, položil ji do připraveného stojanu a začal. Nanuk se ani nestihl zeptat, jestli jsou i všechny ostatní knížky v Ohnivé říši obrázkové jako tahle, a zasáhla ho vlna žáru. Bolelo to dost, protože byl přeci jen zvyklý na chladné podnebí věčně zamrzlého severu, ale v porovnání s dalšími chvaty, jež černooděnec prováděl, to byl slabý čaj. S každým dalším otočením stránky přišla další, větší bolest, s každou novou kapitolou byl vzduch teplejší a k večeru už jej vystřídal nefalšovaný oheň, jenž mu sežehl vlasy, obočí a dokonce i chlupy v nose. Přitom se nezdálo, že by chtěl muž se svou demonstrací všech chvatů z knihy v nejbližší době končit.
Nezdálo se ani to, že by od Nanuka něco chtěl. Nešlo o mučení v klasickém slova smyslu, kdy ze zajatého nepřítele mámíte odpovědi na otázky jeho taktiky a pozic, bylo to prostě mučení pro zábavu a proto, že mohli. Ohnivák ho chtěl jednoduše dohnat k šílenství, než ho konečně pomalu dopeče, a díky knize se mu to i docela dařilo. Nepoložil jediný dotaz, jen si sem tam něco zamumlal, když v knize objevil obzvláště pěkný diagram nebo zajímavou techniku, kterou obratem vyzkoušel. A nezeptal se ani druhý den, ani třetí, ani po týdnu.
Nanuk přitom od mučitelových poskoků dostával jen minimum vody, aby tam chudáček neumřel předčasně, a pokaždé si dávali moc dobrý pozor, jestli má pořád spoutané ruce. Ne snad že by jeden vysílený a zmučený vládce vody dokázal s pár kapkami napáchat větší škody, když by se musel probojovat přes několik mistrů ohně v plné síle, ale proč to riskovat a proč se tím zdržovat, že? Muž v černém nikam nespěchal, jen tu a tam si nechal poslat něco k jídlu, a metodicky, cynik by řekl zapáleně, pokračoval v mučení zajatce. Kniha měla přeci jen ještě spoustu stránek a některé v ní popsané techniky byly tak rafinované, že by byl hřích je na něm nevyzkoušet.
Když byli o pár dní později v polovině, věděl Nanuk jediné: že musí za každou cenu nejen utéct, než přijde o rozum, ale taky s sebou vzít tu zatracenou knihu. Ne snad jako památku na všechna příkoří, dokonce ani jako zbraň proti těm ohnivým parchantům; prostě si jenom strašně přál ji pochcat a hodit do nejhlubší části oceánu.

Fandom: Avatar: The Last Airbender
[„If you can't beat them, eat them.“]

Banana Brannigan

  • Padawan
  • Le...
  • *
  • Posts: 2666
  • Posty 15 Plus
    • View Profile
Knížka Koro Koona
« Reply #2 on: 03. Apr 2017, 19:11 »
Knížka Koro Koona

Koro Koon byl možná vychován řádem Jediů, ale to ještě neznamenalo, že bude brát proroctví na lehkou váhu. Nebral tak ani to o chlapci, jenž nastolí rovnováhu Síle, natož jiné, které se ho dotýkalo poněkud osobněji. Bylo zapsáno starou keldorštinou v knize, jejíž desky zdobila stylizovaná ikona plamene, a narazil na něj vysloveně náhodou pár měsíců před vypuknutím války klonů, když procházel velkou knihovnu na Dorinu.
„Zas mistr žáka svého zří, tím mistrem Koro z rodu Koon a učeň, co má rusý vlas,“ pravilo proroctví, „kde rudý roste mnohý strom a čáry, kouzla denním chlebem jsou. Tam přemoct musí velké zlo, však spasen bude rázně on a novou cestu žáku dá.“ Další text byl bohužel nečitelný, ale i to málo stačilo. Nebýt toho explicitně uvedeného jména, nejspíš by zaúřadovala jeho vrozená skepse, nicméně tohle vypadalo krajně podezřele a jeho rodiče potvrdili, že o proroctví nikdy neslyšeli, takže ho sotva mohli pojmenovat podle něj. Nebylo tak těžké si domyslet, kdo je oním rusovlasým žákem, ale bylo hodně těžké domyslet si, co znamená ten zbytek. Koro nehodlal nic uspěchat, ale ani zapomenout. Zůstal na Dorinu, intenzivně meditoval, dál zkoumal obrovskou knihovnu a zdálo se, že se na něm nahlížení do budoucnosti začíná neblaze projevovat. Když vypukla válka, nevypadal ani trochu překvapeně, naopak neustále zdůrazňoval, že nějací droidi jsou tím nejmenším, čeho by se Republika měla obávat. Rada se ho několikrát snažila povolat do boje, o totéž se snažil i Plo, všechno marně – Koro se natolik ponořil do Síly a jejích proudů, že se mnozí obávali, aby z nich vůbec dokázal vyklouznout. Ty obavy se ukázaly jako zcela validní; po několika zprávách od stařešinů řádu Baran Do, že se mistrův psychický stav den ode dne zhoršuje, přišlo z Dorinu hlášení poslední: Koro Koon přišel o rozum, skočil z balkónu do nekonečné propasti a k pohřbení toho moc nezůstalo. Vzhledem k probíhající válce se nikdo na Coruscantu příliš neobtěžoval mistrovu smrt prošetřit, po symbolickém obřadu ho prostě vyškrtli ze seznamů a bylo.
Zpráva o jeho smrti byla samozřejmě smyšlená. Koro na tom skutečně psychicky nebyl nejlépe, neustále ho trýznily strašlivé vidiny a proroctví z ohnivé knihy, nicméně zachoval si dost příčetnosti na to, aby chtěl co nejdefinitivněji opustit řád Jediů a přidat se tajně k Baran Do, jejichž budoucnost viděl podstatně růžověji. Ani po rozkazu 66, který jím hluboce otřásl, se mu však nepodařilo zjistit víc o proroctví, a začal z toho bez nadsázky šílet. Knihu nepustil z dohledu, mumlal ta slova nahlas ze spaní a mezi jeho kolegy se začaly šířit názory, že začíná svou senilitou být až nebezpečný. Dokonce ho jednou přirovnali ke starému bláznivému čaroději z jedné pohádky, a tehdy se Korovi náhle rozsvítilo, jako by nikdy šílený nebyl.
V návalu euforie sedl do lodi, vystřelil k Dathomiru a předpokládal, že tam najde nejen svého bývalého učedníka, nýbrž i odpovědi na všechny ty otázky, co ho trápily posledních patnáct let. K jeho smůle však nalezl jen sebevědomou čarodějku Dayannu, která zesláblého mistra rychle vyřídila, zavřela do katakomb a pravidelně z něj pomocí Síly vysávala obrazy z vizí.
Koro v žaláři ztratil pojem o čase, i když tušil, že tam strávil své sté narozeniny, a veškeré své zbývající síly soustředil na přežití a jednu další věc: na kontaktování svého starého žáka, který se ale ze zřejmých důvodů někde skrýval a jemu se nedařilo ho najít. Nadále snášel mučení z rukou čarodějky, nadále strádal a nadále měl každou noc před očima knihu a těch pár vět, které mu slibovaly poražení zla a nalezení nové cesty. Jen díky tomu neztrácel naději, i když ho síly rychle opouštěly a i když se Dayanna brzy dozvěděla o jeho plánu. Nesdílela totiž jeho optimismus a se smíchem poukazovala na to, že nejedno proroctví už bylo špatně vyloženo a že onen nečitelný konec možná všechno negoval, ale on nesouhlasil. Ani se nesnažil o útěk, prostě jenom vyčkával, v myšlenkách pročesával vesmír a hledal v něm ten jeden zrzavý chlup, který k sobě potřeboval zavolat.
Musel jenom vydržet a věřit Síle, že tu zprávu doručí.

Fandom: Star Wars (#novej_kánon)
I s malým banánem se dá uhnat velká opice.

Bezzubka

  • Drabbler
  • Le...
  • *
  • Posts: 792
    • View Profile
Marná snaha
« Reply #3 on: 04. Apr 2017, 08:28 »
Marná snaha

Jak vám potvrdí snad každý otec, mít krásnou dceru bylo utrpení. A mít krásnou a chytrou a milou dceru bylo utrpení přímo pekelné, protože v takovém případě bylo zaručeno, že se za ní bude opačné pohlaví jen otáčet. Keilan Aldwinckle jen velice těžce nesl, že se z jeho Verunky pomalu stává mladá žena, kterou prostě nemůže jen tak zamknout do věže, kolem které bude vodní příkop a po loukách kolem nastraženy nášlapné miny. Samozřejmě doufal, že navždycky zůstane tátovou holčičkou, jenže marně. Absolutně mu nedělalo dobře, když Veronicu vídal ve společnosti toho idiotského žabožrouta (a nezáleželo na tom, že dobře věděl, že Laurence je ve skutečnosti inteligentní a milý chlapec) a měl pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama a marně se snaží přijít na to, jak se chovat, aby sice nedal najevo, že by s Laurencem souhlasil, ale aby si ho Veronica zároveň nezprotivila.
Vždyť on na tom byl tak špatně, že se začal svěřovat tomu blbečkovi McCrimmonovi, jaký důkaz o jeho mukách byste ještě chtěli? Dokonce mu ani nepomohlo to, když začal Finlayho popichovat s tím, že jeho za několik let čekalo to samé s Rosalynn, protože ten tupec mrzimorská se tím vytočit nedal a ještě se naopak pokoušel Keilana uklidnit, čímž nálada zmijozelského kolejního ještě víc klesala. A to, že se moc nevyspal kvůli tomu, že se snažil po nocích slídit a svou dceru načapat, k jeho náladě taky nepřidávalo.
Veroničin pátý ročník Keilan prožil skoro až v mukách, protože to mezi ní a Laurencem bylo čerstvé, a tak bylo přirozené, že na svoje okolí se mladí zamilovaní příliš neohlíželi. Dobře, Verunka se snažila svému otci věnovat, jenže Keilanovi to prostě přišlo málo oproti tomu, jak u něj v kabinetu byla dřív pečená vařená. Co bylo nejhorší, že ať zdrcený otec snažil, jak chtěl, žádné vražedné pohledy, žádná výhrůžná gesta, prostě nic Laurence neodradilo, a ke všemu se k němu choval nanejvýš zdvořile a s respektem, jako by ty pohledy vůbec neviděl. Na to, jak byl ten havraspárský ňouma chytrý, někdy byl ohromně nedovtipný.
Ani v šestém ročníku nedošlo mezi Veronicou a Laurencem k žádné změně – rozhodně tedy ne k lepšímu (samozřejmě pro Keilana) – a malou útěchou byl zmijozelskému kolejnímu ročník sedmý, kdy se oba jako správní havraspáři soustředili hlavně na nadcházející zkoušky OVCE. Samozřejmě že Keilan doufal, že s koncem školy se jejich láska vytratí a zůstane pouhou vzpomínkou na školní léta, jenže to mu přirozeně nebylo přáno.
„,…dceru za ženu?“ Keilanovi hučelo a pískalo v uších, zatímco uvnitř se lámal na malinké kousky. To přišlo dřív, než očekával. Panika ho pomalu sžírala zaživa a vyžadovalo to velkou dávku soustředění a několik kopnutí od Christiny, aby vůbec dokázal odpovědět. Samozřejmě že by nejradši řekl ne, ale tušil, že kdyby to udělal, tak by trpěl ještě víc, protože by mu to manželka dala pořádně sežrat.
Nakonec tedy odevzdaně souhlasil, nicméně tu dobu do svatby strávil jako ve snách. Resp. jako v noční můře, protože za hezký sen se to dalo považovat jen stěží. Vždyť mu nějaký floutek kradl jeden z pokladů jeho života, s tím se zkrátka smířit nemohl.
V den obřadu by se Keilan nejraději něčím posilnil, leč věděl, že se nachází pod dohledem manželky, a tak si na to netroufl. Laurence u oltáře nakonec jen propálil pohledem, a když došlo na novomanželský polibek, stěží zadržel zaúpění. Když se pak novomanželé podepisovali do knihy, kterou svůj svazek magicky zpečetili, Keilana napadlo, že by tu pekelnou knihu prostě spálil na prach a manželskému slibu by učinil zadost. Dokonce se už viděl, jak ten popel rozprašuje někde nad Tichým oceánem. Došlo mu ale, že by tím stejně nic nevyřešil, protože beztak někde byla bezpečně uschovaná kopie právě pro tyhle případy zhrzených otců, navíc by ho pak Verunka pravděpodobně nesnášela za to, že jí zkazil její den. A tak se prostě jenom dál tvářil jako umučení, aby všichni viděli, jak si to vůbec neužívá a jak ho to bolí.
V podstatě povolil až ve chvíli, kdy se mu o několik měsíců později narodilo první vnouče.

Fandom: Felix Felicis! / nesnáším tě, Flanne
Always be yourself. Unless you can be a dragon... then always be a dragon.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 6602
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Přílišná posedlost
« Reply #4 on: 04. Apr 2017, 22:23 »
Přílišná posedlost

Po té knize pásla většina vesmíru už od chvíle, co se jeden profesor v rádiu zmínil, jak závratnou má cenu. „Kniha ohně,“ říkali si mnozí, „vždyť to zní úplně fádně a jedinkrát se neobjevila mezi galaktickými bestsellery.“ Jenže v tom to právě bylo – tahle názvem nezajímavá knížka byla těžce unikátní a pocházela ještě z doby, kdy Země nejen existovala, ale taky byla domovem nanejvýš třem stovkám milionů lidí, z nichž drtivá většina ani netušila, že někdo už stihl vynaleznout písmo. Tvrdilo se o ní, že ji napsal sám Satan, a samozřejmě to byla pravda, která se ovšem moc nehodila do krámu všem možným rozumbradům. Za ta léta existence Země se o ní moc nevědělo, putovala z muzea do muzea a sem tam ji ukradl nějaký ten satanista, který byl obratem dopaden bandou inkvizitorů, nicméně několik století po konci světa se situace dramaticky změnila.
Asi to byla právě ona slíbená odměna dvaceti milionů irských liber, tedy sumy, za kterou se dala koupit kolonie na malém měsíčku, včetně toho měsíčku, co po její stopě poslalo nesčetné davy lidí. Většinu z nich samozřejmě tvořili amatéři, kteří spoléhali na ryzí štěstí, ale pár odborníků a renomovaných hledačů pokladů se tam našlo, mezi nimi i toho, kdo měl k nalezení knihy objektivně největší předpoklady – Arnošta z Blaníku, potomka několika generací českých záhadologů, praktikujícího satanistu, nadaného proutkaře a majitele všech čísel obnoveného vydání ABC. Ten ani na okamžik nezapochyboval o tom, že kniha přežila skon Země, a jediné, co ho trochu trápilo, byl fakt, že se ji nepokusil najít už mnohem dřív.
Zatímco jeho konkurence povětšinou vyrazila do terénu s hypermoderní technikou na detekci pekelných artefaktů (a nacházela díky tomu fakt vypečené věci, jen ne knihu), on se zašil v archivech Církve pragmatických satanistů a četl a četl. Nikdo neví, co přesně se dočetl, ale když z archivu po těch pár měsících zase vylezl, byl najednou poněkud… posedlý. Tvrdil, že byl k nalezení knihy pověřen jejím původním autorem, že ví naprosto přesně, kde se nachází, a že už se nemůže dočkat, až dostane první podepsanou kopii.
Během dalších dvou dnů si sbalil věci a zmizel v malé osobní lodi směrem k nezmapovaným regionům mezi Velkolepým britským impériem a horkými planetami horkokrevných hispánců. A knihu tam ve vraku prastaré lodi dávných satanistů skutečně našel, ovšem tím jeho utrpení teprve začínalo. Ať se totiž snažil sebevíc, nedokázal se knihy dotknout. Kdykoliv natáhl ruku, aby ji uchopil, kniha se přenesla o pár centimetrů dál, nepomáhalo přemlouvání ani nadbíhání a poslední pokus o přechytračení skončil tím, že se teleportovala skrz plášť lodi a skončila venku.
Arnošta to samozřejmě nezastavilo, a tak na sebe hodil skafandr s hypermoderním a hyperúčinným replikátorem živin a v následujících letech pronásledoval knihu centimetr po centimetru volným prostorem, až se dostal… tedy, fyzicky se vlastně moc daleko nedostal, protože vesmírný prostor je fakt kurevsky velký a rychlost sebezarputilejšího cvoka ve skafandru není nijak závratná, ale psychicky se dostal hodně daleko. Nebo spíš hluboko?
Zešílel, o tom rozhodně nebylo nejmenších pochyb. Ne však způsobem roztomilým, dokonce ani způsobem, jaký se dá očekávat u všech posedlých lovců senzací, kteří se zasekli jenom krůček od vysněného cíle. Tohle bylo zlé. Nejen že si vypěstoval dosud neobjevenou spánkovou poruchu, taky přestal třídit odpad a schvalovat všechny holocausty historie. A pokud by snad někdo namítal, že minimálně jeden z těch příkladů ještě nemusí nutně znamenat psychické problémy, měl by vědět, že si Arnošt jednoho dne ve snaze knihu chytit sundal rukavici, takže o ni navzdory urputným snahám komorového obleku docela rychle přišel. Přesto se zbývající rukou nadále snažil tu nejvzácnější knihu ve vesmíru chytit, nebo se jí aspoň letmo dotknout. I to by mu stačilo, po všech těch letech odříkání a útrap. Jenže měl smůlu, ta zatracená věc pořád unikala a on tak jejím naháněním strávil dalších dvanáct let, než ho na troud spálil ohon prolétající komety.
Satan to všechno sledoval a tuze se bavil. Jistě, skutečně toho chlapíka nalezením knihy pověřil, ale to přece ještě neznamená, že si nemůže užít trochu srandy s Tantalovou kletbou, ne?

Fandom: Equilibrium 4k
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Morčátko

  • Drabbler
  • Le...
  • *
  • Posts: 1152
  • Hlodavec
    • View Profile
Utrpení mladého Dewanjiho
« Reply #5 on: 05. Apr 2017, 16:44 »
Utrpení mladého Dewanjiho

Raghu byl od přírody poměrně otevřený člověk, věčně samý úsměv, samý žert. Rád se bavil s lidmi a udržoval s nimi přátelské vztahy. Když někoho neměl rád, většinou ho ignoroval – a když někdo neměl rád jeho, třeba ho pomlouval, tak to ignoroval taky, aspoň na oko. Dotyčný pak většinou ve své posteli našel něco výbušného, smradlavého nebo těžce vypratelného. Byly ale dvě oblasti, kde byl Reggie nesvůj a tajnůstkář. Tou první bylo randění s děvčaty (ano, děvčaty, a nebylo to zrovna proto, že by raději po svém boku chlapce, tenhle trend ho dvakrát nebral) a to druhé byly jeho vynálezy. Grace Nelsonová aktivně podnikala Invazi do obou těchto soukromých sektorů a ačkoli ji měl Raghu vážně rád – což se dalo interpretovat libovolně – bylo mu to někdy opravdu nepříjemné. K několika svým projektům ji samozřejmě vyzval, třeba k ohňostrojové náplni, kterou plánovali doladit a potají procpat do nějakých muffinů ve Velké síni, aby viděli, jak se lidem bude líbit. Některé další projekty si ale nechával pro sebe.
Dewanjiho plány totiž byly smělé a ambiciózní a rozhodně se neplánoval o svou budoucí slávu dělit. Šlo mu o víc než jen záškodničit na školních chodbách. Mířil výš, chtěl se proslavit, chtěl, aby se na něj ani po jeho smrti (pravděpodobně právě někde u kotlíku nebo u zkumavky v laboratoři) úplně nezapomnělo. Jeho plány byly opravdu velké. Bylo tu však několik problémů, kterým musel čelit.
Nebylo patrně žádným překvapením, že s příčinami i řešeními těchto problémů byla opět spjata Grace. Její náklonost ke snědému spolužákovi rostla, a rozhodla se dát věci do pohybu. Reggieho poměrně šokovalo, když ji jednoho dne po konci vyučování našel ve své ložnici. Nebylo to vůbec tak svůdné, jak to může znít, ale atmosféra tedy byla vášnivá dost.
„Ty se mi hrabeš ve věcech?“ vyprskl překvapeně Raghu a odhodil svou brašnu na zem vedle dveří. V jeho slovech byla jasně patrná výčitka. Jak ho mohla takhle zradit? Grace ale vypadala klidně. Seděla na okraji jeho postele, nohu přehozenou přes nohu a s nevyzpytatelným výrazem přejížděla prsty po hřbetu červené knihy. Spíš než kniha to tedy byl jakýsi notes, se zářivě červenými deskami, obrázkem draka a iniciálami „R.A.D.“ na obale. Dewanji se cítil podveden. Jak to jen mohla najít?
„Musíme si promluvit,“ pravila klidně Grace. Vyděračská hra, která se měla v budoucnu roztáhnout hned na několik partií, právě začala.
„To teda musíme!“ prskal dál Reggie naštvaně. „Hrabeš se mi ve věcech, a já bych rád věděl, proč jako?“ vystřídal hněv bezradný výraz. „Jsme kamarádi, ne snad?“
Aniž by si to uvědomoval, uhodil hřebíček na hlavičku.
„No právě,“ zacukrovala Grace zlověstně.
K řešení dospěli až za dlouhé dvě hodiny. Iggy, Sky ani ostatní se mezitím nemohli do ložnice dostat, protože Raghu zamknul. Mohli se jen dohadovat o tom, co se děje za zavřenými dveřmi. Rozhovor to byl skutečně dlouhý a vyčerpávající, ale nakonec došli ke kompromisu. Alespoň podle Grace tedy ano.
Raghu toho dne uzavřel smlouvu s ďáblem.
Knihu s červenými deskami pečlivě uschoval a světlo světa dlouho nespatřila. Dával si pozor. A taky dodržoval svou část dohody – víc si Grace všímal, přesně jak chtěla. Už ji vytáčelo, že s ní nemluvil, šudlil si nějaké nákresy na papír a nedával pozor, když mu něco říkala. Upřednostňoval všechny ty své šílené plány před ní! Říkal si kamarád, no, tak se tak musel začít chovat. Postupem času napětí vyšumělo a Reggie byl rád, že přízeň kamarádky neztratil. Nakonec ho ta přízeň v průběhu let dostala až k oltáři a do porodnice (to samozřejmě už jen v roli diváka). Byl dospělý, měl fajn práci, rodinný život, ale hluboko v sobě také starou křivdu. A čím větší byl synek Nimay Howard, tím větší byl i ten pocit křivdy.
Jednoho dne se to zlomilo. Raghu se rozhodl uniknout z Graciny sítě a uskutečnit své smělé plány ze studentských let. Vyrazil do domu rodičů, na půdě oprášil bednu se starými věcmi a z jejího dna vylovil červený notes.
Čas naplnění snů možná nadešel, ale čas také vyžral inkoust v notesu.
A to byl podraz.

Fandom: Felix Felicis!

 

Další pískoviště: