O pár dní později seděla Jess s Champiem u stolu v jejich oblíbené hospodě Trojlístek na Chandrile a pila zelené pivo. Na stole byla krom piva i mísa grilovaných křidýlek z ptáka, co chutnal jak kuře.
Každým okamžikem se měl ukázat Chlouppek, nemohla se dočkat. Byla nervózní. Bude to poprvé, co se s Champiem uvidí. Přála si, aby si rozuměli.
„Seš na mě pyšnej?” zeptala se, když doexla zrovna donesené pivo.
[„Když řeknu, že jo,“] zapřemítal jsem si poté, co i ve mně zmizel ten zdejší chmelový zázrak, jenom na mou velikost náležitě tuplovaný, [„budeš mi to připomínat při každé příležitosti, nebo jen jednou dvakrát denně?“]
Pýcha přeci jen nebyla něco, čím by se měl Jedi chlubit, ale nad tím už se musela zamyslet sama, když už teď byla oficiálně rytířkou se vším všudy. Já nasadil takový ten pobavený škleb, co ho umí jenom mistři, a rozhlížel se po lokále. O Chlouppkovi jsem toho už samozřejmě dost slyšel, ale osobní setkání to mělo být první.
Snad to nebude nějaký nagelovaný frajírek.
„Ráda bych jednou dvakrát denně,” ušklíbla se taky. Byla ráda, že to má za sebou. Že má za sebou všechny ty formality a papírování. Byla rytířkou Jedi. Nějaké dva, tři dny. Jenže až dnes mají čas to společně oslavit.
„Ale těžko říct, když už mě nebudeš muset mít každý den za zadkem,” radostný úšklebek ji zmrzl na rtech, v očích ji prolétl smutek, ale zastavil se jen na dvě tři vteřiny, po které si prohlížela tvář svého milovaného mistra. Budou spolu ještě týden, dva, poletí spolu ještě na nějakou tu misi, ale pak se jejich společná cesta rozejde. On si nejspíš najde nového padawana, ona by měla také. Budou se vídat jen občas a vzpomínat na těch deset let, nebo kolik to bylo.
Možná se ji v očích trochu zalesklo a určitě si toho všiml, ale nadechla se a smutek vystřídala opět radost. Takový byl prostě život a věděla, že to zvládne. Ona i on.
[„Tak jo, to risknu,“] souhlasil jsem, volnou rukou objednal další rundu a sám se trochu zamyslel nad nejbližší budoucností, ač jsem to nedělal rád. Samozřejmě se nabízelo, že si seženu druhého, respektive třetího padawana, zase si na sebe budeme deset let zvykat a on mě pak vytáhne z kaše a stane se rytířem, ale… něco mi říkalo, že to nebude zas tak hrozné.
A zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěl lehce drze zeptat, jestli už si vyhlídla nějaké to prtě na zaučení, se otevřely dveře a stál tam on...
Na sobě černý blazer, okolo krku červenou šálu a v ruce lahev bez viněty a s mašlí kolem hrdla. Pohledem neomylně spočinul na těch dvou a rozzářil se jak sluníčko.
„Jessico!” roztáhl ruce a krokem se vydal k jejich stolu.
„Tati!” výskla rudovláska a rozběhla se k němu, až málem převrhla prázdné sklenice na stole, a skočila mu kolem krku, „tak ráda tě vidím.”
„Já tebe taky, od všech tě mám pozdravovat.”
„Všech?”
„Asi jo. Když jsem odlétal, většina z nich už nedokázala moc mluvit, a to budou ještě tak tři dny slavit,” vysvětlil situaci, odtáhl se z obětí a položil jí dlaň na tvář, „jsem na tebe hrdý. A mamka určitě taky.” Usmál se, i když věděla, že ho to stále ještě bolí.
„Děkuju… tos přinesl za odměnu pro mě?” ukázala na lahev s temně hnědým nápojem.
„Ne, za odměnu pro tvého mistra, že se o tebe tak hezky staral,” narovnal se a bez okolků ignoroval, jak se po jeho slovech na okamžik nafoukla. „Co kdybys nás představila?”
„Tati,” přiblížila se zpět k jejich stolu a ukázala na zrzavého Jediho, „tohle je můj mistr, Chambacca, Champie, tohle je můj táta.”
„Demonbacca, ale všem se představuju jako Chlouppek,” podal mu pravici, „je mi ctí.”
[„Nápodobně,“] zamručel jsem, že je mi ctí taky, náležitě stiskl nabízenou pracku a vyhodnocoval scénku, které jsem právě byl svědkem. Vidět to kdokoliv z Řádu, jistě by mi vytkl, že jsem toho Jessicu evidentně moc nenaučil, když stále tak lpí na starých vztazích, ale právě proto jsme byli v hospodě, kde se nikdo takový nenacházel, žeano.
A protože ani já nemohl přehlédnout láhev a přeslechnout komentář, komu je určena a za co, daší směr konverzace byl předem jasný.
[„A ne že bych chtěl naznačovat, že to starání bylo někdy opravdu náročné,“] začal jsem pomalu a vzpomínal mimo jiné na všechny ty krásné chvíle, kdy měla Jessica PMS, [„ale co že to je?“]
Jo, alkoholik se pozná, ale něco mi říkalo, že zrovna tady mi bude rozuměno. Ostatně gelu na sobě neměl ani trochu, takže mé obavy se nepotvrdily a bylo by fajn to něčím zapít.
„A právě proto jsem si dovolil přinést tohle,” předal lahev opatrně do jeho rukou, „tyrvrarrský rum, točený.”
„Tyrvrarrák?! Ten jsem neměl tak dlouho!”
„A taky nebudeš, tohle pití neni bramborovej džus určený na export, tohle je pořádnej vopičáckej rum. Tyhle dva litry zrály osmnáct let ve wroshyrových a tajnodřevových sudech. Kdyby zjistili, že jsem si odtočil, tak by mě už fakt upálili. A je to dar pro tebe mistře, neurazíš se, když si budeme tykat, viď?”
[„U jinejch bych protestoval,“] začal jsem pomalu dělat drahoty, ale úsměv se mi při pohledu na láhev stále víc rozšiřoval a při jejím ohmatání šla veškerá profesionalita stranou, [„ale člověk, co mi podává takovouhle dobrotu, mi může říkat jak chce.“]
Jistě, mohl jsem toho zakrátko litovat, ale tak nějak mi přišlo, že po pár locích legendárního tyrvrarráku mi to bude stejně u prdele, jako přednášky mistra Windu. Stejně tak mi ale přišlo, že už moc dlouho zapomínáme na pravý účel dnešního setkání a na Jessicu, což by se nám brzy nemuselo vyplatit.
[„Tak… na rytířku?“] navrhl jsem opatrně, jestli proti tomu náhodou nikdo nebude nic mít, a pokud to prošlo, rovnou jsem ochutnal a poslal to dál. Se skleničkami by se totiž při takové příležitosti crcal jen trouba.
Flaška sice putovala do Chlouppkovo pacek, ale Jess ji stihla ukořistit jako první a stále dotčená tím, že jí někdo říká, že nezvládne čistej tyrvrarrák, si pořádně přihla.
Z první ruky se mohli oba chlupáči přesvědčit, co to udělá s člověkem, a bylo jedno, že je to taková herdek holka jako Jess.
„Na mě!” výskla řádně v hospodě plné chlupáčů, a protože chtěla dokázat, že je fakt dobrá, udělala největší píčovinu dosavadního večera a přihla si znova.
Chlouppek bez mrknutí oka převzal nabízenou lahev jednou rukou, přes druhou se mu zlomila vypnutá rytířka Jedi a zatímco pil, tak ji usadil na židli a hlavou opřel o stůl.
„Na Jessicu,” pronesl hrdě, když polkl, prohlížel si líbezně temně hnědou lahev a podal ji zpět soupitníkovi. „Dobřes ji vycvičil.”
Úplně mi to vehnalo slzu do oka, ale chuť na baštu z dovozu byla silnější, a tak jsem prostě jenom pokrčil rameny, napil se a labužnicky vydechl. Jo, kdyby tohle dávali v Chrámu za každého vycvičeného padawana, rozhodně bych si nestěžoval. Tahle myšlenka mi nicméně připomněla, že teď se po mně asi bude chtít, abych si našel někoho dalšího, a i když jsem zrovna na to teď opravdu myslet nechtěl, byl tu jednoduchý způsob, jak plynule přehodit výhybku.
[„Famózní,“] pochválil jsem nejdřív mok, jak se slušelo a patřilo, netuše (nebo možná jo), že to bude jen první z miliard, a pak se konečně jal přehazovat. [„Náhodou jsi za posledních pár let neadoptoval další dítě, ze kterého bych mohl vycvičit rytíře, co?“]
No, zeptat jsem se musel.
„Rád bych ti pomohl, leč dětí se mi teď nedostává. Pravda, jako vdovec mám mnoho nabídek,” hrkl do sebe doušek rumu při vzpomínce na svou zesnulou ženu, „snad za čas. Snad vlastní. Ale když mi slíbíš, že si je vezmeš na starost ty a postaráš se o ně aspoň zpoloviny jako o Jess, tak ti tu slavnostně slibuju, že ti je přivedu klidně všechny,” podal mu na stvrzení slibu ruku a mávl na hostinského, „hoďte sem všechno, co teče, pan táto. E-e, počkejte, hádám, že jste slyšel, jak říkám ať přinesete hodně alkoholu, tak to raději zopakuji ještě jednou. Hoďte sem všechen alkohol, co tu máte. A klidně i lák od okurek.” Objednal si možná netradičně a po tváři se mu rozlil úsměv, jak začala Jess krásně opilecky chrápat.
[„Je fakt, že nespěchám,“] připustil jsem na půl huby a byl rád, že se k tomu staví tak pěkně konstruktivně, ač jsem mu vlastně nevědomky připomněl mrtvou ženu a takové ty věci. Na pozdější vývoj situace to každopádně nemělo vliv, protože mě nejspíš ani neslyšel a začal objednávat v takovém stylu, že jsem měl chvíli pocit, jestli to není deja vu.
Naštěstí jsme byli v Trojlístku a majitel mě znal a viděl, takže neudělal nějakou blbost, jako třeba že by děsně vtipně donesl jenom nějakou šťávu na přípitek, a večer se záhy docela zajímavě rozjel. Jess chrápala, my pili, ostatní hosté odcházeli žíznivi a na dveřích se už nějakou dobu houpala cedulka „zavřeno“, pohodička.
„Mrkej, co umim,” zablábolil opile po třech hodinách a asi dvanácti návštěvách záchodu, protože tolika litrů, co vypili se ani do wookieského močáku vejít nemohlo. Zašermoval před sebou rukou, okem zamířil na lahev vína na baru a lehkým trhnutím prstů ji Silou mrštil z otevřeného okna. „Zachraňuju nás před tou břečkou, takže jsem taky jako rytíř. Dělám galaxii lepším místem k životu!”
Za střízliva bych asi pronesl něco o tom, že si k vyhození vybral skvělý ročník a že i na tu dálku cítím tu sílu jižních svahů a oříškové podtóny, které bych s láskou nalil do hajzlu nebo pod kachnu, ale takhle…
[„Ještě jsi ji měl v letu přeseknout, vole, mečem!“] zašermoval jsem taky, protože mi v tu chvíli představa, že je Chlouppek rytíř Jedi, přišla úplně přirozená. Možná jsem ho v Chrámu nikdy nepotkal a Jessica měla tak nějak zakázáno se s ním stýkat, ale nějaké ty základy ji naučil, tak to dávalo smysl, ne?
„Ozajstný kokot sem, já vim. Ale žádný nemám!” dramaticky rozhodil rukama až převrhnul Jess na zem, ale očividně jí to nevadilo, protože si na podlaze hezky pomlaskávala, „v Baran Do jsou na to hejsavý, takže mě nechali břinktyčku jen osahat, ale nenechali mě si ji nechat.” Pokrčil rameny a podíval se na Champieho skrz prázdnou lahev od kořalky jako pirátským dalekohledem.
Sledoval jsem Jess, kterak se odebírá k zemi, a pro samé pobavení mi nejdřív obsah jeho slov vůbec nedocházel. Ale pak…
[„Nejsi kokot, to oni,“] vysvětlil jsem mu a zvedl při tom ukazovák tak, jak to zvládají jenom největší mistři zenu. A začal jsem se drbat na bradě, čímž by to celé možná i skončilo, kdyby se na scéně neobjevil hostinský se strašlivým problémem.
„Pánové, je mi to hrozně líto, ale došel led,“ omlouval se, protože jsme asi vypadali jako že ho co nevidět sníme nebo vydestilujeme, „jestli vydržíte chvilku na pivech, tak ho zvládnu...“
Jenže já už ho neposlouchal. Já si vzpomněl na jedno místo, kde je ledu docela dost, dal si to dohromady s tím, že někdo tady nemá světelný meč, a je jasné, že mě napadla kravina tak děsná, že měla šanci se dostat do legend.
[„A víš ty co?“] pravil jsem rezolutně a úplně ignoroval hospodského, [„já to tak nenechám!“]
Chvíle napjatého ticha byla k tomu neméně rezolutnímu bouchnutí do stolu v ceně, aby si to oba užili.
„Koně moje hyjé!” udeřil Chlouppek taky do stolu, rázně vstal až převrhl prázdné lahve a dopil lák od okurek. „Tohle bude nezapomenutelný!"
Jeho ráznost mě trochu překvapila, neboť nemohl vědět, co se mi honí hlavou, ale vesměs to bylo dobré znamení. Buď mi totiž do té hlavy fakt viděl a značilo to nebývalou míru empatie, nebo měl alespoň entuziasmu na rozdávání, což se taky mohlo hodit. Každopádně jsem nehodlal ztrácet už ani vteřinu, když jsem svým způsobem právě našel nového padawana, a rovnou jsem se taky zvedal od stolu.
Jenže v tu chvíli mi pohled padl na vypnutou Jess a došlo mi, že jakkoliv to bude huráakce za všechny prachy, asi by bylo fajn, kdyby ji tu někdo hlídal.
[„Vemte ji dozadu, jako minule, jo?“] zavolal jsem na hostinského, který ani nemusel moc dlouho lovit v paměti, [„a až se vzbudí, tak jí řekněte, že jsme letěli pro ten led.“] To mohlo znít ještě docela neškodně, ale pak jsem spíš k Chlouppkovi než k němu přidal dvě slova, která to celé stavěla trochu do jiného světla.
[„Na Ilum.“]
A taky že jsme rovnou vyrazili, bez sněžnic a fridexu, jenom s tyrvrarrákem, díky němuž to s tou nezapomenutelností nebylo zas tak horké...
Topic: Epizoda 0 - Víla se probouzí (Read 8244 times)
