Rudá předmluva autora: Nyní máte příležitost dozvědět se víc o tom, jak se Jessica vlastně dostala k chlastání, o vztazích mezi Champbaccou a Nejvyšší radou a taky o jedné události, která už tu byla někde odkazovaná. Ke čtení znovu doporučuji panáka až tři něčeho ostřejšího, pro atmosféru.
[„Jessico?“] otázal jsem se dveří, před kterými jsem se právě nacházel, a následně jsem na tyto příkladně zaklepal. Když se chvilku nic nedělo, opatrně jsem přiložil ucho, jestli náhodou neuslyším sprchu, ale na druhé straně panovalo ticho, takže ji už nejspíš stihla.
Vrátili jsme se ostatně už před hodinou a i když procházka po nižších patrech Coruscantu nepatří mezi něco, co by hygienik doporučoval dělat denně, nebylo třeba konat tak důkladnou očistu, jako po výletu v kanalizaci.
[„Máme práci,“] zaklepal jsem znovu. [„Jsme tak úžasní a oblíbení, že nás Rada pověřila diplomatickým úkolem s nejvyšší prioritou. Prostě jsou bez nás úplně ztracení.“]
Povídal jsem si tam pěkně se dveřmi, občas okázale ignoroval nějaký udivený pohled, až se nakonec dveře přeci jen otevřely.
„Už zase?“ stála před ním a na čele se jí objevila malá vráska, od jejího mračení. „Co máme udělat teď? Vyčistit Gamorreanské chlévy? Nebo pro změnu zaletět na nějakou bahenní planetu, kde rostou asi tak dva exempláře „velice vzácného“ hnojníku octového, z kterého si pak Quinlan Vos udělá jointa, vyhulího a ani ho nepošle dokola?
Chm!“ odfrkla si podrážděně a naznačila chlupáčovi, ať jde dovnitř.
[„Jo, jsme jednoduše na roztrhání a musíme zase chránit mír v galaxii, protože oni musí papírovat,“] přitakal jsem a mimovolně si založil ruce do kapes, což vyústilo v to, že jsem v jedné z nich našel ten pravý undergroundový masoburgr od pouličního prodejce, který jsem teď konečně dostal šanci sníst.
[„Plus jsem jim zas šlápl na kuří oko, takže je to taky tak trochu za trest,“] mumlal jsem pak s částečně plnou pusou a odebral se pomalu napřed.
„Počkej, počkej,“ předběhla ho už s batůžkem na zádech a zastavila ho v půlce kroku, „jaké kuří oko? Jaký trest? Neříkej, že nám na to přišli?“ Vzpomněla si na Rainbow Team, Mistra Windu a spoooustu růžových jednorožců. Při té vzpomínce jí přeběhl mráz po zádech a o to více zoufalým pohledem obšťastnila svého mistra.
[„Nepřišli,“] mávl jsem rukou, ačkoliv jsem si nebyl jistý, na co přesně narážela, [„což mi připomíná, že jsem těm prckům, hlavně tomu človíčkovi, slíbil nějaký menší dělobuch, ale to počká.“]
S těmi pastelkami se činili výtečně, na to že jsem je odchytil víceméně náhodně, takže odměnu si rozhodně zaslouží, tím spíš že nás nepráskli.
[„Spíš jsem se tak trochu přeřekl.“] Následovalo rozhození rukama, ublížený pohled a zahnutí vpravo, kde už nás v dálce mimo střechu čekal objednaný taxík.
„Klasika… co nás tedy čeká?“
[„Nuda,“] shrnul jsem to jednoduše a teprve na cestě k vznášedlu to trochu rozvedl. Nutno poznamenat, že ani samotní radní nebyli moc sdílní, takže jsem toho věděl jen tolik, aby to vystačilo na tu krátkou cestu.
[„Na Coruscant dorazila malá delegace z Dura a potřebují pohlídat byt, protože jdou na nějaký děsivě nóbl večírek a ty tři bodyguardy tam potřebují s sebou, asi to bude nějaké divoké.“]
Proč nás vlastně nenechali hlídat je na té akci? Protože se báli, že bych se tam nudou ožral do bezvědomí a oni by byli za voly, že přecenili potenciální nebezpečí? To sotva. Spíš je to velmi zákeřný trest.
„Takže budeme celou tu dobu jenom hlídat jejich byt? Nevěřím! Nevěřím, že bychom mohli pro změnu dělat také něco… nudného jako ostatní.“ Bohužel nevěděla, jak daleko od pravdy právě byla.
[„Já se obávám, že přesně v tom tkví genialita toho trestu,“] konstatoval jsem, nastoupil a kývl na droida, že jako může letět a doručit nás do očistce na ambasádě.
[„Ale i tentokrát jsem na ně vyzrál a mám s sebou balík sabaccu, ten se stejně musíš naučit, jestli to máš dotáhnout na rytíře.“]
„To je pravda,“ přitakala a usmála se.
A letělo se. Cesta z Chrámu k ambasádě trvala jen pár minut a byla náležitě nudná, asi abychom se stihli aklimatizovat.
Odkázali jsme taxikáře na účtárnu Chrámu, vystoupili a prošli obvyklou bezpečnostní procedurou do samého centra ambasády. Světelné meče samozřejmě na žádných senzorech nepípaly, což se ovšem nedá říct o obale na masobrurgr, kterým jsem nechtěl znečišťovat planetu a radši jsem ho vzal dovnitř, kde budou odpadkové koše. Naneštěstí stihl ještě před tím spustit menší bakteriologický poplach, ale nic, co bychom my, ostřílená dvojka slídilů, nezvládli.
Avšak jakkoliv jsem si myslel, že krize byla tímto zažehnána a my se můžeme plně věnovat hlídání starožitného nábytku v nejnudnějším apartmá na sever od Senátu, ta pravá krize přišla právě teď.
„Á, tady jste,“ ozval se po mé pravici nervózně vyhlížející Duros, jehož garderóbu by šlo jistojistě prodat a výtěžek by pak snadno nakrmil menší planetu po celou dobu války. „Už máme zpoždění, žena si zase nemůže vybrat boty, ale naše instrukce jsou jednoduché.“
To znělo docela jednoduše, co? Jo, taky jsem si tenkrát myslel.
„Odjíždíme za dvě minuty, vracíme se nejdřív ve tři hodiny ráno, takže to tu máte skoro pět hodin na starost. Nikdo jiný v tomhle bloku není, elektronika je vám volně k dispozici a v lednici je kromě jídla pro Guka taky něco pro vás, pokud budete mít hlad. Podrobnější instrukce vám vypsala žena, jsou vedle na stolku, ona už koukám vychází, takže se mějte a ať vás Síla provází.“
Mlel pantem o sto šest, takže jsem toho stihl tak půlku, zejména tu půlku o ledničce.
[„Jenom jeden malý dotaz,“] zavolal jsem za ním ještě, [„kdo přesně je Guko?“]
Úsměv, který mi mezi dveřmi věnoval, jasně říkal, že jsem hovado a ať si z něj nedělám srandu. Takže mě to pochopitelně zmátlo ještě víc.
[„Ty to chápeš?“] zeptal jsem se Jessicy, která stála hned vedle a skenovala tím svým pohledem celý pokoj.
„Možná, ale mám z toho špatný pocit.“ Odpověděla a raději sáhla po světelném meči. Kdyby náhodou.
Bez dalšího tlachání jsem se otočil na patě a namířil si to ke dveřím do vedlejší místnosti, k nimž onen Duros tak významně kýval hlavou. Jestli tím chtěl říct, že tu je nějaký nezvaný host, bylo to vlastně docela chytré. Taky jsem si pro jistotu připravil meč a dveře jsem se chystal otevřít až po chvilce čichání a hledání nebezpečí pomocí Síly. Jenže ono nic.
Právě když jsem sahal po ovladači dveří, upoutal můj zrak papírek na konferenčním stolku. Úhledné písmo, několik bodů, několik vykřičníků. Přešel jsem k němu, jištěn obezřetnou učednicí, a přečetl nahlas první bod.
[„Za žádných okolností mě nenechte navlhnout.“] Tak vysoko jako teď jsem obočí nepozvedl snad ještě nikdy, ale on to neměl být konec.
[„Jídlo potřebuji dostávat pravidelně, budík je nastavený, dávky jsou připraveny v lednici, stačí je ohřát.“] Vyměnil jsem si s Jessicou pohled, který jasně říkal, že není o moc moudřejší než já, a podíval se na další bod.
[„Pokud se probudím mimo čas na jídlo, dejte do příští dávky pár kapek z modré lahvičky.“]
Teď už jsem nechápal zhola nic a přišel okamžik s velkým O, kdy jsem prostě otevřel dveře a vkročil do tmy. A tam, uprostřed pokoje v nazelenalé tmě, stála nádherná kolébka a v ní cosi mezi houbou a miminem.
Suché polknutí bylo vše, na co jsem se v tu chvíli zmohl.
„Děti,“ pronesla jakoby spatřila smrt natahující k ní ruku s kosou a zatahala svého mistra za kus roucha. „Na Parlara VII bude touhle dobou moc hezky. Co takhle se tam letět někdy podívat. Někdy co nejdřív, teď.“ Jediné, čeho se obávala víc, než dlabání brouků, byla zodpovědnost za něco malého a usmrkaného. Jak jim mohli dát za úkol hlídat dítě? Kdyby ten úkol dali nějakému batoleti, tak by to vyšlo na stejně. Vždyť ta velká zrzavá koule vedle si neuměla sama ani pořádně zavázat tkaničky a teď má hlídat dítě… a ona? Ona byla ještě horší!
Po chvíli tupého civění na ten ležící chrchel, který jeho majitelé bezpochyby považovali za nejcennější součást jejich života, a pak jsem do toho pro jistotu šťouchnul prstem. Pomalu, aby se to náhodou neprobudilo, ale abych taky zjistil, jestli to třeba není hologram.
Nebyl.
Odtáhl jsem prst, významně se podíval na Jessicu a už už se snažil zavelet k taktickému, co nejtiššímu ústupu, když mi přesně tohle znemožnil kravál neskutečného rázu, který patrně měl signalizovat blížící se dobu krmení.
Hrouda se vzbudila a začala sebou patřičně mrskat, čímž chtěla patrně dát najevo, že má hlad. Museli jsme jednat rychle.
[„Jdu to ohřát, kryj mě a zavři dveře!“] zavelel jsem tak rozhodně, že by mi lecjaký generál mohl závidět, a jako žíznivá čára jsem vyklidil pole směrem k lednici.
Jessica se rozhodla být týmový hráč a zaujala pozici v blízkosti kolébky. Začala dělat obličeje a jiné trdloviny, aby zaujala pozornost škvrněte a odvedla jeho myšlenkové pochody z dosahu červené a silně výbušné položky „hlad“. Marně.
Chvílemi si říkala, že by se podle toho škvrněte dala udělat nová příšerka forcemonů, ale Durosové by to určitě zase nařkli z rasizmu.
Já se u lednice paradoxně věnoval také myšlenkám na rasismus, ale patrně z trochu jiné strany. Otevřít lednici, najít plastovou krabičku s hadičkou, strčit ji do mikrovlnky a pustit to na přednastavených sto stupňů zabralo jen okamžik, samotné ohřívání pak bylo trochu delší a bolelo o to víc, že jsem během toho nemohl podpořit Jessicu krycí palbou.
Nakonec to cinklo. Na ten moment jsem již nějakou chvilku úzkostlivě čekal, takže jsem záhy dvířka otevřel, vyjmul ohřátou věc a s větrem o závod doběhl zpět k bojišti, kde už si mladší strana suverénně potvrzovala vítězství. Tak jo, do hry vstupují zbraně hromadného ničení.
Netuše, jak se to krmí, namířil jsem prostě hadičku tím směrem, odkud se ozýval největší rámus, a pak jsem to celé tak nějak zmáčknul. Prsklo to a zvuky utichly. Hrouda svalů a tuku ten sobě podobný blivajz ochotně pozřela a tvářila se, pokud to tedy vůbec mělo tvář, docela spokojeně.
Padl jsem na kolena vyčerpáním, nádoba mi vypadla z ruky a já si tou druhou otřel zpocené čelo.
[„To potřebuje spláchnout,“] konstatoval jsem nakonec a jal se hledat, jestli tu náhodou nemají bar.
Její chlupatý mistr se plazil po čtyřech místností a hledal minibar a Jessica mezitím držela co nejdál od sebe žužlaný prst, do kterého jej to škvrně předtím kouslo. Sice nemělo zuby, ale o to děsivější zážitek to byl.
„Za jak dlouho to budeme moct vrátit?“
[„Jestli si dobře vzpomínám,“] začal jsem lovit v paměti, [„tak se prý vrátí už ve tři.“]
To byla tak depresivní představa, že jsem to pídění po koberci a očichávání skříněk trochu urychlil. Místnost s příšerou jsme uzavřeli, přesvědčili se, že jsme ji uzavřeli, a pak jsem v prohlídce vesele pokračoval dál. Lednice trochu zklamala, protože tam kromě nedojedeného houbového ragú od oběda bylo jen devět dalších dávek pro mrně. Což bylo depresivní ještě víc, vědět, že to bude chtít jíst ještě devětkrát.
Byla tam taky ta zmíněná modrá lahvička, ale o tom později.
Nakonec jsem zavětřil charakteristickou vůni otevřeného bílého rumu. Zámek na skříňce povolil po chvilce špárání drápem, s dětskou pojistkou mi musela pomoct Jess, jinak bych to tam asi roztřískal.
[„Bingo,“] usmál jsem se kysele při pohledu na nabídku a sáhl po první lahvi. [„Co si dáš ty?“]
Teprve teď mě napadá, že její přípravu směrem k alkoholismu jsem doposud trochu podcenil. Možná proto mi Síla přihrála tenhle úkol, abych měl lepší motivaci.
„Něco, po čem mi to rychle uteče,“ pronesla odevzdaně a ještě netušila, jak rychle jim to uteče a že se ke konci budou modlit, aby měli trochu víc času. Champie ji podal nějakou lahev s podezřelým nápisem obsahujícím písmenka poskládaná do věty „Nandej mi do hlavy svý brouky“. To, že v tom plavali chrobáci až po hrdlo, není třeba zmiňovat. Nebo snad ano?
Zpražila ho pohledem vyhrožujícím podobný křik, jako ta chiméra v kolébce, a obratem vyfasovala novou lahev s tím, že Chrobákovici načnou, až se dostane do nálady.
Na etiketě bylo jednoduše napsáno Fialky a lehce fialovou barvu to skutečně mělo. Nezdráhala se moc dlouho a napila se.
Nad vybaveností baru jsem uznale pokýval hlavou a když Jess konečně našla něco, co se jí líbilo, začal jsem se i já věnovat svojí lahvi. Se čtením etikety jsem se nezdržoval, stačilo zjistit, že se tam píše něco o sedmdesáti procentech zatraceně přírodního alkoholu.
Nechutnalo to vyloženě špatně, ale chuť teď nebyla to hlavní. Zdrceně jsem se posadil do pohodlné pohovky, lahve opřel vedle sebe a zahleděl se na seznam domácích prací. Představa, že budu to monstrum krmit ještě jednou, mě záhy donutila otočit do sebe tu láhev na jeden zátah. Prázdnou jsem ji položil na stejné místo jako před tím a i teď můj pohled narazil na lístek.
[„Co myslíš, že se stane,“] ozvalo se moje škodolibější já, [„když to navlhne?“]
„Praskne,“ řekla možná trochu víc nahlas, než bylo třeba a s lehkým zpožděním se otočila na Champieho. Asi neměla pít tak rychle.
Bez jediného slova jsem se na ni podíval, na tváři výraz, který toho ale říkal víc než kdejaký projev. Možná víc jak minutu se v místnosti nepohnul ani chlup v mém nose, což už fakt něco znamená.
[„To by nám ale asi neprošlo,“] vypadlo ze mě nakonec, ale pořád jsem vypadal dost odhodlaně to jít zkusit.
Vstala a pokusila se napřímit.
„Přeci se z nich neposadíme na prdel,“ prohlásila prorocky a spadla na zadek, což následoval jeden dosti vyjevený a nechápavý výraz v jejím obličeji. „Myslíš… myslíš, že jsou ty modrý kapičky jedlý?“
Někteří lidé se s alkoholem mění k nepoznání. Jedni začnou rabovat a dělat všeobecně dost ošklivé věci, jiní se na něm stanou závislými a zhebnou na jaterní choroby, které ani neumím vyslovit. Jessica do první skupiny očividně nepatřila a s trochou štěstí se mi povede ochránit ji před členstvím ve skupině druhé. Pravdou však zůstává, že ani mně ta lahvinka úplně nesedla a kdyby játra uměla dělat zvuky, asi by ten smyk zase vzbudil škvrně.
[„Zkus to, ale opatrně,“] dal jsem si znalecky prst na rty, jako kdybych ji snad nabádal k tichosti, [„a já jdu pro kýbl.“] Na to jsem se rázně zvedl a jak jsem řekl, tak jsem taky udělal.
Setkali se opět na stejném místě. Ona s kapkami, on s kýblem. Vyměnili si rázné pohledy, přikývli a s elegancí a nenápadností Stína se otevřeli zavřené dveře a začali se plížit ke kolébce. První, kdo tu hrůzu spatřil, byl Champie a v prvním okamžiku mu na několik okamžiků vyskočilo srdce z rytmu. Jess si toho všimla o trochu později, ale přinutilo jí to okamžitě odhlédnout, vyhledat kýbl. Škvrně bylo fuč.
[„No prosím,“] začal jsem si tam povídat tak napůl sám pro sebe, [„já prostě zbožňuju problémy, které se vyřeší samy. Pojď, Jess, tady už není co hlídat.“]
Teprve poté, co jsem se s kýblem skutečně otočil k odchodu, mi došlo, co to melu. A taky co se to tu vlastně stalo a že je otevřené okno.
[„Jak rychle se asi tak může plazit taková larva?“] zeptal jsem se Jessicy, nečekajíc odpověď, a naklonil jsem se z okna v bláhové naději, že tam třeba budou mít síť proti hmyzu.
„Podle toho, jestli se píďalí do kopce nebo z kopce,“ přidala se k naklánění z okna, „ale volný pád, to je jiná… Hele, támhle!“ Vykřikla a ukázala na zaparkovaný R-Speeder, na jehož zadní sedačce se válelo to modré cosi.
[„Není nad trochu horolezení v jedenáct večer,“] mrmlal jsem si pod vousy a stoupl si do okna.
[„Počkej tady a chytej,“] zavelel jsem, dneska mi to nějak jde, a s vytaženými drápy se jal slaňovat zeď mrakodrapu. Bez lana. Místy to byla celkem sranda, zejména když jsem o tři patra níže vyrušil romantickou večeři při svíčkách nějakému párečku zelených bytostí.
Seskočil jsem na chodník, přemýšlel, jak to krucinál zvládla ta hloupá larva, a pro zmíněnou jsem si došel. Problémy začaly ve chvíli, kdy jsem se natáhl, neboť stejnou chvíli si majitel speederu vybral k odletu. Náhoda je prostě blbec.
Vznášedlo se zvedlo, larva s ním a já tam stál a koukal jak Dug na otvírák na konzervy. Vystřízlivění přišlo brzy, ale ne dost. Co mám safrafagot jako dělat teď?
[„Volej policii,“] zařval jsem na svou opilou padawan tam nahoře, [„já se jdu proběhnout.“] Když jsem skákal na kapotu jiného speederu, co měl tu smůlu jet zrovna pod námi, napadlo mě, že jestli mě nezavřou za zanedbání péče, rozhodně mě zatknou za podávání alkoholu mladistvé.
„To bude průser,“ postěžovala si a natáhla se po komlinku. Chvilku si s ním vyměňovala oční kontakt a pak jej hodila na postel a vyběhla rozhodnutá pomoci svému chlupáčkovi.
Já mezitím lítal tak, že by poletucha zbledla závistí a Anakin se šel oběsit, skákal z auta na auto a dvakrát svůj cíl málem ztratil, což mě nebavilo zdaleka tak, jak to z dálky mohlo vypadat.
Kus cesty jsem se svezl chycený za podvozek obstarožního vznášedla jedné obstarožní dámy, která náhodou jela mým směrem, ovšem po nějaké chvíli jsem se musel pustit, aby mě nerozmáčkl protijedoucí náklaďák. To ovšem vyústilo v poměrně trapnou situaci, kdy se pode mnou náhle otevřela skoro nekonečná propast a v dohledu nikde ani popelnice s repulzorem. Letěl jsem k zemi čím dál rychleji, zatímco se mi cíl vzdaloval, a alkohol mi z krve játra odbourávala závratnou rychlostí, ačkoliv to už nemohlo moc pomoct.
A když už to vypadalo, že ze mě bude přesně to, co ze mě chtěl udělat Windu, to jest předložka před krb, přišla nečekaná záchrana. Nečekaná jak načasováním, tak podobou.
Kde Jessica přišla k tomu zmrzlinářskému vozu, to jsem v tu chvíli nezjišťoval, důležité bylo, že se jí i pod parou povedlo manévrovat dost šikovně na to, abych bez větší újmy přistál na jeho střeše a pak se snadno dostal vedle ní do kokpitu.
[„Vezmu si vanilkovou a rumovou a náš cíl je támhle,“] upozornil jsem řidičku, i když to asi bylo zbytečné, a pohodlně se usadil. Tohle bude jízda.
„Třetí a osmý box zleva,“ odpověděla a věnovala mu jeden úsměv, což způsobilo asi pět dopravních nehod. „Kam mám letět? V hlavě mám diskotéku a Síla na mě hází taky bobek. “
Natáhl jsem se pro nanuk a zpátky dost rychle na to, abych stihl strhnout knipl kousek doleva a ochránit nás tak před kolizí s airbusem v protisměru. To se prostě stává. Důležitější bylo, že jsem stále tam v dálce viděl cíl, kterého muselo být dosaženo, jinak ze mě někdo nejspíš oprávněně stáhne kožich.
[„Zvedni to, musíme o tři úrovně výš, sprááávně, ještě kousek, bacha na toho popeláře, uf, paráda, a teď na to dupni.“]
V duchu jsem tak nějak tušil, že toho budu litovat, ale … hmm, oříšková.
„Co budeme dělat? Kdyby něco, můžeme se zdejchnout do té naší bahenní chajdy na Parlara VII, ne? Tam by nás nehledali. A kdyby něco, vždycky si můžem uplácat novou.“
[„Jasné, ale teď se soustřeď na přítomnost a na řízení,“] vypadlo ze mě až překvapivě střízlivé moudro, zatímco se vzdálenost mezi námi a prchajícím smrádětem skutečně zkracovala. Ze samé nervozity jsem zmrzlinu dojedl i se špejlí a pomalu se připravoval k výsadku zase tam ven do zdejšího čerstvého vzdoušku.
Vyhnuli jsme se nějakému chuligánovi v teple fialovém speederu a rázem se ocitli přímo v závěsu za tím, na jehož kapotě se neznámou silou držela larva.
[„Nezkusíme ho uštvat? Ze všeho toho lítání už je mi trochu zle,“] zeptal jsem se Jessicy v naději, že vymyslí něco třeskutě originálního a jednoduchého.
„Uštvat?“ asi ji dost dobře v daný okamžik a za daných podmínek nedošlo, co má přesně na mysli a dostala se nad pronásledovaný speeder o jednu řadu doleva. „Vykloň se ven a použij Sílu.“ Nic lepšího ji momentálně nenapadlo a raději zmenšila jejich vzdálenost na nějakých pět metrů.
Taky možnost, pomyslel jsem si a skutečně se naklonil. Natáhl jsem ruku a v příhodnou chvíli zavolal [„Hop“].
Kýžený efekt se dostavil až překvapivě snadno, larva se začala přibližovat k natažené ruce a všechno vypadalo hrozně super. To ovšem jen do chvíle, než jsem si všiml, že kromě larvy se přibližuje i speeder. Ta pavučina, nebo čím se to náš drobeček přilepil k pevnému povrchu vznášedla, byla očividně pevnější, než by kdo řekl, a vlastně dost dobře vysvětlovala, jak nám mohl utéct tím oknem.
Vida, že toho přitahuji trochu víc, radši jsem s tím rychle přestal a přeci jen vyskočil ven, dokud to ke kapotě druhého vozu bylo jen necelé dva metry. Pilot zbledl, což jsem u Twi'leka ještě v životě neviděl, ale naštěstí nezačal s žádnými manévry na moje setřesení. Asi jsou místní zvyklí, že na ně prší Jediové. Nehodlal jsem ho ale pokoušet moc dlouho, prostě jsem vytáhl drápy, škvrně prostě odřízl a pak ho nevybíravě hodil k Jess do zmrzlinářské dodávky.
Děcko sebou pláclo o stěnu vozu a s řevem zapadlo do prázdného boxu. Jen jednou se otočila, aby jej Silou přiklopila poklopem – už ji znova začala bolet hlava, a raději se ještě o něco přiblížila k speedem s wookieem.
Čehož jsem snadno využil, vyhoupl se nahoru a náležitě si po dobře odvedené práci oddechl. Další zmrzlina by bodla, ale šance, že otevřu omylem box s tím zviřátkem, byla příliš vysoká.
[„Hurá zpátky, a tentokrát zavřeme okno,“] zavelel jsem a dokonce si zapnul bezpečnostní pásy, protože teď už prostě nikam skákat nebudu.
Jessica s pásy bojovat nemusela, jelikož se připoutala na úplném začátku a jen snížila rychlost na předpisovou, aby na sebe moc neupozorňovali, a vydala se nejkratší cestou nazpět.
Vyklopili to škvrně a podívali se na hodiny. Ještě hodinu a ono řve jak hladový rancor. Vyměnila si s Champiem pohled, na chvíli se vypařila, a když se vrátila, v ruce držela modré kapičky.
S chirurgickou důležitostí jsem lahvičku převzal, stylem „ani málo ani moc“ její obsah aplikoval a rázem byl klid. Prohlídka pokoje, nejsou-li otevřena další okna, tajné dveře nebo větrací šachty, zabrala dalších deset minut, ale pak už mi nic nemohlo zabránit v další likvidaci baru. Za podobné mise bychom ostatně měli dostávat nějaké rizikové příplatky.
[„Je tady něco růžového,“] konstatoval jsem poté, co jsem sobě klasicky vzal první věc v dosahu, a zahleděl jsem se směrem k Jessice, jestli to jako chce.
Neverbálně dala svolení k jeho vybranému kousku a aby byli aspoň trochu kultivovaní, přinesla skleničky. Utahaně se svezla na koberec vedle Champieho a opřela se o jeho záda.
„Chtělo by to dovolenou,“ konstatovala, kopla do sebe půlku sklenky.
[„To teda,“] přitakal jsem prostě a kopl do sebe půlku lahve. Chutnalo to po ovoci, ale na etiketě byla houba, tak kdo ví.
Zbytek noci jsme tam s přestávkami na krmení a doplnění lahví proseděli zády k sobě, diskutujíc o politice, krásné literatuře a o tom, že je Windu nejspíš na chlapy. Na sabaccové karty se dostalo taky, někdy kolem jedné ráno jsem je z hladu snědl. A protože jsme se postarali o to, aby se larva již více neodplazila, všechno bylo parádní až do chvíle, kdy se vrátili rozjaření rodičové.
My jsme naštěstí vyklidili pole právě ve chvíli, kdy se rozvášněná mamka vrhala do pokoje zjišťovat, jestli jsme jí potomka nesnědli, takže když tatíček zjistil, že mu zmizely dvě třetiny železných zásob chlastu, už jsme byli dávno o hospodu vedle.
Vyplodili Jessica Karnis a Champbacca
Topic: [C] Alkoflashbacky (Read 3592 times)
