„Nie, nemáme rezervovanú pristávaciu plošinu a ani niesme obchodníci. Sme... turisti. Áno, potrebovali by sme vymeniť palivové články a menší servis, letový droid mi odporučil ako najbližšiu obývanú planétu Bespin.“, opakovala som už tretí krát do komlinku.“Bože tak protivných letových kontrolórov som ešte nezažila.“, prehodila som smerom k Nine, samozrejme s vypnutým mikrofónom. Pravdou tiež bolo, že som ešte nikdy so žiadnym letovým dispečerom nekomunikovala. „Potrebujeme sa len dostať do Oblačného mesta. To je všetko. Dlhšie ako pár hodín sa tu nezdržíme. Ani nebudete vedieť, že sme tu boli. Letový droid vám už odoslal potrebné údaje, tak netuším v čom je problém.“, do poslednej vety som vložila trochu viac vrčania a supenia, ako som chcela.
Nina si jen povzdechla. Kupodivu spokojeně. Ty děti rostou tak rychle...
Pri pristávaní mi samozrejme pomáhal droid. Bez neho by som si tu ani nepípla, i keď plošina bola v podstate prázdna. Problém mi stále robilo sústrediť sa iba na plošinu a loď. To si docvičím týmto tempom asi tak do týždňa. Zmes týchto vnútorných pochodov sa navonok prejavil len úsmevom po pristátí. Potlapkala som droida po kopuli. „Vďaka kamoš. Si fakt užitočný, možno by sa ti tiež zišlo premazať a tak, čo ty na to?“ Droid zahvízdal niečo, ako keď oznámite dôchodcovi, že dostal zadarmo týždňový pobyt v kúpeľoch. Spokojnosť na oboch stranách. „No a teraz vlastne k tomu prečo sme tu.“, otočila som sa znova na Ninu, ktorá vyzerala ako v polospánku a morská nemoc k tomu. Žeby to pristátie nebolo až také hladké?...
“... Ja musím ísť do jedného baru vybaviť zásielku môjho majstra. Počkáte ma tu, alebo vyjdete aj na čerstvý vzduch?“
„Půjdu s tebou. Stejně budeme muset sehnat nějakého údržbáře tady pro pana filutu a někdo by se měl ještě podívat na loď... dám pozor, aby se nás nepokusili oškubat.“ Usmála se slabě.
To bude vzrúšo. „Tak poďme teda.“, postavila som sa zo sedadla a skontrolovala svoj opasok. Meč, mám, môj holokron s poznámkami, mám, zásielka, …. mám. „Nechete si niečo vziať? Môžeme ísť?“
„Jen poslední věc... Víš, kde přesně ten kontakt hledat?“ zeptala se Nina.
„Všetko mám tu!“,zamávala som holokronom s poznámkami a vykračujúc k východu som si vyhĺadala poznámky o mojej misii. Klub „Farby Dúhy“, neďaleko hlavných hangárov. Vyšli sme z lode a droida nechali pred loďou hliadkovať. Zobral to seriózne. Dobehol k nám mladík, asi z hangáru, podľa oblečenia asi mechanik a spýtal sa, či nám môže nejak pomôcť.Teraz, keď sme vyšli z lode a „rozhliadla“ som sa po hangári, všimnúc si tvary a vzhlad ostatných lodí oproti tej, na ktorej sme prileteli, uznalo som pokývala hlavou. Asi si myslel, že priletela nejaká delegácia.“Chceš nám pomôcť?...hmmm...“
Podrobila som ho dlhému, tvrdému „pohľadu“, ale nevšimla som si žiadneho úskoku, tak som mu zverila do opatery droida a tiež som mu nakázala aby s ním hliadkoval pri našej lodi. Nedalo mi to, popri ostatných lodiach tam tá strieborná kráska vyčnievala viac, ako som si priala. Napadlo ma, že by Farby Dúhy možno mohol poznať a prípadne mi ukázať smer. „Počuj, keď už sme pri tej konverzácii. Chcela som sa zastaviť aj vo Farbách Dúhy, počula som ,že je to podnik na úrovni..môžeš mi ukázať cestu?“. Mladík ochotne ukázal a tak som pridala do kroku. Mala som si nakresliť mapku. Bespin totiž vôbec nevyzeral ako som si ho predstavovala. Bol ovela úžasnejší. Kam sa hrabú tie mestečká na Miu Leptonis... Cestou som sa pre istotu spýtala na smer u jednoho pána, ktorý počítal bedne. Nereagoval na oslovenie, tak som ho poťahala za rukáv.
„Pane, prosímvás.. môžete mi ukázať cestu do Farieb Dúhy?“
„..dvestoštyridsaťsedem... čo?..“
„Farby Dúhy, klub.“
Chytil sa za hlavu: „Neobťažuj ma teraz, nevidíš, že mám prácu?!Dvesto.. dopekla, už neviem kde som skončil.. “
„A pane?.. prečo v tých bedniach prevážate červy?“
Chlapík ztuhol.“Čo to melieš? To je prvotriedna zásielka čipov, vzduchotesne balená a ošetrená, teda... aspoň tak mi to.. „
„A poviete mi prosim vás, ktorým smerom je Farba Dúhy?“
„Tamtou cestou prídeš rovno pred dvere. Má tam taký svietiaci nápis. Určite to neminieš.“, vyvedený z miery pozeral na bedne a škrábal sa na krku. „Hej Zan, otvor jednu bedňu! Chcem vidieť či je všetko v poriadku.“
No ja som už šla ďalej. Mesto. Život. A všetky tie vône. Mala som z toho taký mätúco povznášajúci pocit. Ten pocit, že vidíte pod ktorou škrupinkou sa nachádza guľôčka., ale v rámci zábavy to neprezradíte, iab nazančujete. Po chvílke som sa upokojila a vykročila k budove so svietiacim nápisom „Farby Dúhy“. Vošla som dovnútra a zamierila rovno k pultu. Bar bol poloprázdny a pri pulte sedelo pár zbytočných existencii. Za pultom stál vyšší Twi'lek s modrou pokožkou a v dlaniach sa mu mihal pohárik a handrička. Vytiahla som si holokron s poznámkami a pre istotu znova prečítala názov drinku. Pripravená som sa postavila k pultu a vysypala na barmana:
„Zdravím. Chcela by som si objednať trojité Wookiee-wango s brčkem a olivou, horké.“ a čakala čo sa bude diať.
Možno sa táto situácia na prvý pohľad nezdá vôbec napínavá, ale ja som mala zmysly napnuté na prasknutie.Nad nami som totiž vycítila auru užívateľa sily.
Barman nehnul ani brvou, nadále pucoval flek na sklenici, a teprve po vteřině či dvou ji odložil a upřel oči na zákaznici, která mu to dost dobře nemohla oplatit.
„S černou, nebo zelenou olivou?“ zeptal se a nenápadně sahal pod pult.
Zneistela som.“Nepotrpím si na farbu. Hlavne nech je to oliva.“, cítila som mierne zhustnutie atmosféry a presunula som ruku bližšie k meču na opasku, pod plášťom.
Barman nadále setrvával s rukou pod pultem a s předstíraným nezájmem si ji pořád prohlížel. Odpověď ho, zdá se, moc neuspokojila, ale taky se zjevně nehodlal jen tak vzdát.
„Ale tady nejde o barvu, slečno. Černá oliva je charakteristická chutí hořkou, kdežto zelená je spíš kyselá s lehkým ocáskem. K tomuto nápoji se hodí oba, proto se ptám. Nemůžu dopustit, aby zákazníci nedostali to, co chtějí, zejména když jejich předchozí požadavky jsou tak... konkrétní.“
Usmál se od ucha k uchu a čekal na definitivní odpověď.
Netušila som, akú hru hráme, ale hrala som ju o to presvedčivejšie. „Zelenú“, povedala som bez rozmyslu a velmi detailne vnímala čo sa deje v miestnosti.
Twi'lek se pohnul až po další vteřině, ale zato poměrně očividně. Vytáhl ruku zpod pultu a v ní třímal, jak jinak, sklenici s připraveným sullustánským ginem. Místo toho, aby začal míchat dál, však decentně kývnul hlavou ke dveřím u nedaleké stěny, které se právě otevřely.
„Po schodech nahoru a doleva,“ pravil prostě a mumlal si něco o tom, že podobná hesla jsou sice super, ale podobná objednávka od podobné křehotiny fakt nesplňuje jeho definici nenápadnosti.
Srdce mi už chcelo takmer vyskočiť z hrude, ale ukludnila som sa, poďakovala a zamierila kam ma nasmeroval barman. Kto tam bude na mňa čakať? Vystúpala som po schodoch a zistila, že mierim rovno za tou osobou, z ktorej som cítila Silu, ktorú som si všimla už pri vstupe do baru.
Před Sagwen se v druhém patře nacházela místnost podobných rozměrů, jako bar dole, ale vybavením vypadala spíš na kancelář či tak něco, nebýt těch všudypřítomných polštářů ve všech odstínech růžové, a taky se tam nacházela jen jedna jediná osoba.
Za těžkým a těžce růžovým stolem seděla v masivním růžovém křesle barevně ladící Zeltronka, která byla soudě podle pohodlného usazení těžce v pohodě. Jakmile návštěvnice vstoupila, dveře se zavřely a sedící poprvé promluvila.
„Hmm, copak to zase kočka přitáhla?“ Možná byla dost podezřívavá, ale usmívala se přímo příkladně a ladným pohybem přehodila nohu přes nohu, načež se v křesle mírně předklonila.
Prehltla som mnoho poznámok a narážok a musela som si aj zahryznúť do jazyka. Radšej nič nepoviem. Sociálna pracovnica, to bude ona. Podala som jej balíček od majstra a vrátila sa späť k dverám čakajúc na verdikt.
„Hmm, psaníčko?“ uculila se Zeltronka na lehce vyděšenou Miraluku, ale její odtažitost nijak nekomentovala. Jednoduše položila holoprojektor na desku stolu a spustila přehrávání. Objevil se modrý model chlupatého mistra, který byl nejprve otočený obličejem kamsi do prostoru, ale ona si ho záhy otočila správným směrem.
[„Čau puso,“] spustil po chvilce a zjevně přemýšlel, jak říct to, co chce, a na nic nezapomenout.
[„Víš, jak jsme se tenkrát bavili o tamtom? Tak teď to potřebuju. To děvče, co ti předalo zprávu, ti s tím pomůže a navede tě za mnou. Loď snad ještě má. Díky.“]
Projekce blikla a skončila, nebo se to tak aspoň na okamžik zdálo, protože po chvilce se obraz vrátil.
[„Jo a abych nezapomněl, ten nový účes ti sluší.“] Znovu bliknutí, tentokrát už definitivní. Zeltronka prohodila nohy a zkoumavě se zahleděla na poslíčka.
Nečakala som takýto odkaz, je slabý výraz. Zaseknuté mozgové závity sa znova dávali do pohybu a spracovávali nové skutočnosti. Zavrela som dokorán otvorené ústa. Otázky okolo toho, ako sa majster Jedi spriatelil s ružovučkou zeltronkou, som okamžite vypudila z mysle na svetelné roky ďaleko. Je to moja misia a majster mi ju z nejakého dôvodu dal. A na dôvody som teda sakramentsky zvedavá. Vlastne ani nebola až tak nesympatická. „Tak.. môžeme vyraziť?“, nadhodila som s úsmevom.
„Jen si tu zařídím pár věci, něco mi říká, že budu na nějakou dobu potřebovat zástupce,“ pravila růžovka jednoduše a zamyšleně se vrhla k terminálu. Když si uvědomila, jak moc nespolečenská tahle situace je, ještě se ale otočila zpátky.
„Můžeš počkat na baru? Bude to na účet podniku.“ Jedno decentní pomrknutí a už byla zase u klávesnice, do níž bušila jako o závod.
„Vďaka. Čakám vás teda v bare.“,kývla som hlavou a snažiac sa moc nerozmýšlať, som zišla po schodoch späť do baru. Sadla som si k pultu a mávla na barmana. „Dala by som si niečo osviežujúce a nealkoholické, šoférujem.“, povedala som Twi'lekovi, keď sa na mňa obrátil.
Tentokrát už barman nezaváhal a něco jí bez keců nalil, takže než po stejných schodech sestoupila i jeho šéfová, Miraluka si na nedostatek tekutin rozhodně nemohla stěžovat.
Zeltronka se před příchodem sem zjevně stihla převléknout, nyní na sobě měla neskutečně křiklavý ohoz hrající všemi barvami, nejlépe pastelovými, a ani úsměv si s sebou vzít nezapomněla.
„Hoď mi sem jedno Ruby bliel, ať se nám líp cestuje,“ prohodila směrem za pult, kde už barman nejspíš v předtuše podobného dávno pracoval. „A já bych se konečně mohla představit. Joya Brannigan, majitelka,“ rozhodila rukama a pak jednu natáhla k stále lehce vyplašené doručovatelce holozpráv.
„Sagwen Aisling“, odpovedala som, pustila pohár a potriasla jej rukou. „Pripravená na odchod?“, spýtala som sa, namiesto všetkých otázok,ktoré mi nechceli dať pokoja.
Bez zbytečného čekání do sebe kopla připravený koktejl a mlsně si olízla rty.
„Jo. Není to daleko, ale lidi tam jsou trochu pruďasové, takže se radši připrav, Sagwen,“ pravila nepříliš zaujatě a odlepila se od baru, aby zamířila ven a k cílové destinaci. Nezbývá než doufat, že to poselství od koberce pochopila správně, kdo si to má takovou dobu pamatovat.
„Myslela som na našu loď, v tom odkaze bolo, že vás mám odviezť...“, začala som nechápavo.
Zeltronka se mezi dveřmi zastavila, ale ne na dlouho.
„Ale až s tím krámem, který chlupáč potřebuje,“ pravila a pokračovala v cestě. „Šup šup, ať to stihneme do tmy.“
„Oh.. chlpáč, jasné... Uhmm.. už idem!“, v pomykove som sa postavila od pultu a rýchlym krokom nasledovala Joyu von z Farieb Dúhy.
Na ulici kromě nich nebyl vůbec nikdo, takže se klapot bot řádně rozléhal, jen to občas kazil hluk v dálce letících vznášedel.
„Jak tys k němu vlastně přišla?“ prolomila růžová ticho, které zjevně dost špatně snášela, ale v rychlosti chůze nepolevila.
„No.. je to dlhá historka.. v podstate namiesto toho aby ma zabil, spravil zo mňa svoju padawanku. Poznáme sa velmi, velmi krátko.“, usmiala som sa. „A vy?“, dodala som zvedavým polohlasom.
Poslouchala se zájmem, a vzhledem ke značně vyvinuté empatii pak tu otázku nemohla nečekat.
„V podstatě to samé,“ zněla první část odpovědi, ale zjevně si nechtěla nechat ujít příležitost k pokecání si s někým přespolním. Ať už podnikala v čemkoliv, patrně se tam dost nevypovídala.
„Když mi bylo dvanáct, šlohla jsem mu meč, ale pak mi matka nařídila mu ho vrátit. On tu byl totiž tak trochu celebrita, temný mstitel v temných časech, blá blá blá. Tak mě pak naučil se bránit a vůbec jsme se dost... seznámili.“
Postupně vcházely do trochu opuštěnější čtvrti, kde už sem tam někdo byl, ale dominantní byly stejně ty stopy nezájmu autorit.
„Hmm..to by som do neho nikdy nepovedala. Ale videla som ho bojovať a bolo to .. impozantné. Nemôžem sa už dočkať toho až ma začne vyučovať. Mimochodom, vy.. ste tiež jedi?“
„Co myslíš?“ zasmála se nahlas a zabočila do jedné z těch temnějších uliček. Stín halil detaily, ale zatím se nezdálo, že by v ní někdo byl.
Sústredila som sa a dôkladne si ju prezrela.„ No, myslím, že nie, aj keď Sila vo vás prúdi, ako keby ste ním boli. Usudzujem tiež z vašej aury, že keď sa nahneváte, bola by som radšej na vašej strane. A nie len pre tie vábivé feromóny, ktorými sa obklopujete ,ale aj kvôli tomu čo máte v púzdre od blasteru. Nemám o vás v podstate žiaden záver, ale … začínate sa mi páčiť.“
„Fajn, takže víš, že by z toho mistr mohl mít průser, čili to pak hlavně neříkej Radě, jo?“ zeptala se po té smršti a ukázala na holou stěnu jednoho z domů.
Ulička byla nejen zešeřelá, ale taky slepá. Do každého z těch několika třípatrových domů z ní vedly dveře, jen ten na samém konci je neměl. Případnému pozorovateli to možná mohlo přijít trochu podivné, ale pokud to nebyl student architektury, neměl by asi potřebu se tam kvůli takové banalitě vztekat.
Jakmile se dvě návštěvnice dostaly právě před tento dům bez dveří, Joya se letmo rozhlédla, ale bez delšího váhání se chytila hromosvodu a začala po něm šplhat ke střeše.
„Počkej tady a hlídej, jdu pro klíče,“ znělo trochu enigmatické, leč pádně podané vysvětlení.
Hm. Šplhať po hromozvode, to nedokáže každý. „Uhm.. dávajte is pozor.“
Prikývla som, otočila sa chrbátom k stene a vyslala svoj zrak po okolí.mala som nepríjemnú predtuchu, ale nechcem to ešte zakríknuť.
Očividně nacvičeným způsobem se dostala až na střechu a záhy zmizela z dohledu kohokoliv v ulici. Pět, možná šest minut se nedělo vůbec nic, jen vítr si pohrával s prázdnými plechovkami od piva, a pak se za Sagwen náhle zjevily dveře s otevíracím mechanismem, který k použití přímo vybízel.
Otočila som sa a uvidela dvere. Asi by som mala vstúpiť, spomínala niečo o kľúčoch. A tak som položila dlaň na mechanizmus, dúfajúc, že sa poddá mojej vôli a otvorí mi dvere.
A skutečně se tak stalo. Dveře se poslušně otevřely a za nimi se nacházela jen jedna jediná, i když celkem rozlehlá místnost, kde už zjevně nikdo dlouho nebyl a ani předtím to nebyl žádný palác. V jednom rohu matrace na spaní, v druhém stolek s židlí a ve třetím nedovřená skříň, ze které koukalo pár drátů. Nuda.
Ale uprostřed stálo něco mnohem zajímavějšího. Zeltronka a pak nějaký bzučící krám, zhruba metr vysoký a působící dojmem neskutečně starého a složitého mechanismu, který už dnes funguje jen díky spoustě lepící pásky.
Bzučení pomalu utichalo, takže Joya mohla konečně promluvit.
„Můžeš se kouknout, jestli tu někde nemá šroubováky?“
Ako keby som dnes tých prekvapení nemala dosť. „Šrobováky?“, rozhliadla som sa a podišla k skrini. Samozrejme sa dalo čakať, že keď sa pokúsim ju otvoriť tak všetko vypadne von, ale predtým než sa to stalo ma to nenapadlo. Ale našla som malý šrobovák, sice pekne zdevastovaný, ale snad použiteľný, podala som ho Joy a snažila sa napratať od skrine aspoň polovicu haraburdia, ktoré odtiaľ vypadlo.
„To bude stačit, díky,“ řekla s potlačovaným smíchem a začala se věnovat demontáži zařízení, ať už to bylo cokoliv. Zařízení už nebzučelo vůbec, a tak z něj postupně odpojila pár kabelů, které jej spojovaly s podstavcem, a dávala si na tom dost záležet.
„No, tohle by bylo,“ pravila po chvíli, zahodila šroubovák kamsi do dáli a dala ruce v bok. „Chceš tu uklízet, nebo jdeme?“ komentovala nakonec snahy Sagwen o pacifikaci skříně a zjevně se dobře bavila.
Už som si myslela, že sa mi podarilo tam narvať vačšinu harampádia a zavrieť dvierka, no akonáhle som ich pustila, znova sa to všetko vysypalo na zem. Pokrčila som ramenami. „Môžme ísť. Nepotrebujete s tým pomôcť?“
Už už se chystala ten krám prostě vzít a pomoc slušně odmítnout, když se dveře otevřely znovu a stáli v nich tři rodiáni. Jeden jako druhý, v hadrech naznačujících nižší sociální status a v rukou blastery, nejspíš za poslední prachy.
Spustili tou svou řečí a vypadali nejdřív spíš zvědavě, to až po dokončení té věty bylo z jejich pohledů jasné, že si sem nepřišli povídat.
„Nevím, jestli umíš rodiánsky,“ začala Joya a pomalu se vzdalovala od přístroje, aniž by se snažila vypadat jako hrozba, „ale diví se, že tu ty dveře ještě včera nebyly, a chtějí prachy.“
"Na toto fakt nemám náladu.", zamrmlala som. To snad nieje pravda. Obyčajná zásielka sa takmer zvrtla v potyčku už v bare, potom ma táto pochybná ženská zavlečie kdovie kam aby sme zobrali ktovie čo a teraz si sem napochodujú traja otrhaní rodiani a mieria na nás blastermi?! A dost. Šeď stien nabrala červenkastý odtieň a niekde spoza môjho chrbta sa vynoril červený opar, ktorý ma obklopil, ako mi postupne povolovali oceľové lanká nervov.Rodiani a asi ani Joy si to však zjavne nevšimli. Táto malá miestnosť sa stala mojím miestom, ako som rozprestrela Silu a obklopila svojim "zrakom" aj rodianov. Urobila som dva krátke kroky vpred a skôr než na mňa stihli namieriť, som vystrela ruku. Trojici som ladným pohybom dlane vytrhla blastery z rúk a tie popadali k mojim nohám. Dvaja sa vrhli po nich, jeden zostal ako primrazený vo dverách. Dvaja čo sa vrhli po mne, sa však zastavili, pretože som ich ďalším plavným mávnutím poslala k stene hlavami napred.
„No, taky možnost,“ komentovala to Joya, která se doposud nechtěla zapojovat a jenom to tak nějak pozorovala. Pro ni bylo důležité, že se těm drzounům nepodařilo nějakou zbloudilou ranou sestřelit její zásilku.
„Odtáhneme je ven, vezmeme to a pak se postarám o to, aby ty dveře zase zmizely, jo?“ zeptala se spíš řečnicky a šla si pro prvního spáče.
Neopovedala, len vzala od steny kolegu rozplácnutého o stenu za nohy a ťahala ho von. Tretí rodian niekam zmizol, ale to už ju vôbec netrápilo. Vonku ním ešte na rozlúčku praštila o zem.
Zeltronka se pak vrátila s tím zázrakem, který byl zjevně podstatně lehčí, než vypadal, a když se ujistila, že jsou všichni v bezpečné vzdálenosti, na chvilku se zastavila, aby lehce ťukla do nějaké hračky na zápěstí, načež se ozvala rána a nově objevené dveře vyrazil z pantů poměrně impozantní výbuch.
„Ale tohle mu prosímtě neříkej, jo?“ zeptala se lehce provinile a pak se nechala dovést k lodi.
By Sagwen & Nina