Hned poté, co jsem Nevu poslal společně s dětmi na jejich první samostatnou misi za svobodou, jsem se rozhodl zjistit, jak si vedla druhá polovina našeho skromného vyjednávacího týmu.
Jelikož vysílačku jsem jako správné střevo nechal v lodi, nezbylo mi, než použít jeden z nyní osiřelých swoopů a dojet k lodi po vlastní ose, abych si to všechno vyslechl pěkně na místě a s plnými detaily. Už z dálky jsem měl díky letu ve výšce nad obilím úchvatný výhled na parkující loď, budovy kolem ní a taky kouř, který se z nich linul.
To sice nevěstilo nic dobrého, ale nenechal jsem pochybnosti zkazit mi den a smykem jsem zabrzdil u otevřené rampy konzulárního křižníku.
[„Je někdo doma?“] zavolal jsem do jeho útrob, protože nikde nebyla živá duše. Síla ale byla klidná, boj byl u konce, tak kde jsou všichni?
Šéf pirátů se vzdal. A udělal dobře. Abych se přiznal sám sobě, tak trochu jsem byl zklamanej, že se nepokusil udělat nějakou blbost, jako třeba vytáhnout blástr.
Ale když jste zraněn, máte zlomeno nohu a někdo s mými schopnostmi vám přiloží ke krku světelný meč, pokud nejste šílenec a sebevrah, jiná možnost vám nezbývá.
Uspal jsem ho.
Nešetrně.
Ranou boty do strany hlavy.
Jako Jedi bych si takové jednání neměl dovolit a asi bych se i zastyděl, ale události posledních týdnů a dnešní smrt Case na mne hodně zapůsobily, malé vybití zloby jsem prostě potřeboval.
Svázal jsem tu mrzkou špínu z podsvětí, přehodil ho přes swoop, sebral kufr z penězi a vydal se zpět k lodi.
Ze vnitřku lodi se možná něco ozvalo, ale neměl jsem čas na analýzu, neboť mé smysly upoutal jiný zvuk, a to sice zvuk dalšího přijíždějícího lítátka.
Prvotní reflex velel zapadnout do krytu, ale nebylo to potřeba, neboť jsem brzy zjistil, že na něm jede člověk, za kterým jsem přijel. Rytíř se nejspíš opozdil a jeho plus jedna patrně celou přestřelku prospala. Netřeba se tedy znepokojovat, že by někdo z nich nabonzoval Radě, co se stalo s dětmi.
[„Tohle jsem si neobjednal,“] komentoval jsem balík, se kterým mistr Denyzz přijel a se kterým zaparkoval hned vedle mého swoopu.
Dorazil jsem k lodi, u které mne přivítal chlupatý mistr. Jeho aura zářila dobrou náladou.
„To není pro vás, ale pro justiční úřad,“ pousmál jsem se jeho poznámce. „Bylo by dobré, kdyby tu někdo za to zaplatil.“
[„Jen ať se byrokrati nažerou,“] odtušil jsem a natáhl se k balíku, že ho jako vezmu.
[„Čím dřív budeme zpátky v civilizaci, tím líp,“] shrnul jsem své momentální pocity, přehodil si zloducha přes rameno a rozhlédl se po poli v naději, že už se sem nikdy nebudu muset vracet. Leda že by tu byla ještě jedna, dvě farmy plné potenciálních učňů ke sklizni. Hehe.
[„Zbytek už je na palubě?“] zeptal jsem se cestou po rampě, netušíc, že tahle mise nebyla pro zbytek skupiny až tak hladká.
Nechal sem chlupatého kolegu vzít balíček a vydal se za ním. Při jeho poslední poznámce jsem si uvědomil, že by měl vědět, co se stalo.
„Nevím. S Mellem jsme se rozdělili,“ zachmuřil jsem se. „Nadopovali nás nějakým uspávadlem. Aby vyjednávání bylo důvěryhodné, vypili jsme ho a zkusili neutralizovat účinky. Mně to způsobilo velké potíže. Cas Mell to nezvládnul a zabili ho, cítil sem jeho smrt v Síle. Jeho tělo by mělo bejt v domě.“
To byla zpráva tak nečekaná, že jsem se nevěřícně otočil a nechtěně při tom balík upustil na tvrdou rampu. [„Sithspit,“] ujelo mi a nevěda, co říct dál, spokojil jsem se prozatím se zachmuřeným výrazem a přemýšlel, co dál. Pro začátek jsem znovu sebral ze země padlého padoucha a pokračoval v donášce.
[„Co...“] chtěl jsem plynule navázat, ale opět mi vypadlo jméno, [„ta jeho známá? Ta žije?“] To by tak ještě chybělo, nabrat další ztráty.
Wookieeho reakce mne zaskočila, ale vzhledem k okolnostem není čemu se divit. Když se zeptal na mladou světlovlasou dívku jménem Valla, srdce mi poskočilo. Automaticky jsem otevřel svou mysl a vyslal ji do okolí.
„Je živá. Cítím její přítomnost v domě.“ Zahleděl jsem se k domu. „Cítím z ní hluboký žal ze ztráty milované osoby.“ Uvědomil jsem si, že tu poslední část věty jsem asi neměl říkat.
Spadl mi kámen ze srdce a tentokrát už vědomě i balík z ramene. Mizera si tak vysloužil další sérii modřin, ale dobře mu tak. Zavřel jsem ho v lodní obdobě kumbálu na košťata, který byl hned vedle výstupní rampy, a otočil se na druhého mistra.
[„V tom jí nemůžeme pomoct,“] zněla moje odpověď, ale upřímně jsem se o ni až tak nezajímal. Důležitější bylo dilema, zda mistrovi prozradit, co se ve skutečnosti stalo. Nevypadal, že by ho výbuch farmářů nějak trápil, takže už možná něco tuší, čili proč to nevyklopit celé.
[„A cítíte někde v okolí někoho dalšího?“] zeptal jsem se pomalu, potichu a pro jistotu se řádně rozhlédl, jestli kapitán nestojí někde poblíž.
Opřel jsem se o lodní přepážku, zadíval se kolegovi zpříma do očí, nechtěl sem na něj používat svůj zrak, ale i tak můj pohled by se dal nazvat jako uhrančivý.
„Rodinu majitele téhle farmy v domě,“ začal jsem velmi potichu výčet, naschvál to prodlužoval a vychutnával si wookieeho výraz. „Asi tři vyděšené mysli prchající odtud. Zbylí piráti,“ udělal jsem trochu delší pauzu. Po chvíli sem se pousmál. „A několik bytostí citlivých na Sílu, vzdalující se odtud směrem k městu.“ Po krátké pauze sem dodal.
„Kteří nebyli v místě výbuchu. Tuším, co jste udělal, navíc jsem zaslechl, co si piráti říkali o výbuchu na nesprávném místě.“
Paráda, takže není třeba nic vysvětlovat a můžeme letět.
[„Ale ohňostroj to byl parádní, ne?“] usmál jsem se a pomalu se vydal zase ven, na čerstvý vzduch. [„Takže ti všichni můžou začít nový život někde daleko od hnoje a povýšených pohledů Rady,“] dodal jsem, jakmile mé boty klaply o přistávací plochu.
Pak nastala chvíle ticha, kdy jsem váhal, jestli ho mám přímo požádat, aby je nepráskl Radě, nebo mu to dojde samotnému, ale myšlenky se mi stočily k truchlící slečně v budově. Nějak se budeme muset vypořádat i s ní a s mrtvolou nebohého rytíře. Zatracená práce.
Wookiee nový zápal trhnout se od Chrámu a vytvořit si vlastní akademii nejspíš nezahnal a víc a víc se utvrzoval ve svém rozhodnutí.
Je pravda, že s jeho postojem po událostech v posledních týdnech souhlasím. Ale můj cíl je stále stejný. Najít a zastavit Algernnon. A nejsem si jist, jestli vědomí toho, co tenhle mistr dělá, mi v tom nebude překážet. A jestli by nebylo lepší to teď a tady zastavit.
„Takže chcete, abych kryl i tohle?“ ušklíbl jsem se. „Jsou určité meze. Navíc nezapomeňte, že když pomlčím já, Balíček vzadu v kumbále ví o tom, co se stalo. Ví, že rukojmí přežili.“ Pohlédl jsem mu do očí. „Jeho muži nikoho nezabili, jen Mella, v obraně. On určitě nebude mlčet, nepřizná se k fiktivní několikanásobné vraždě, která mu zaručí doživotní trest nebo popravu.“
Dobře, možná byla blbost ho do toho zatahovat, ale teď už je pozdě ustupovat, tak to dohrajeme do konce.
[„Pořád to byl on, kdo zmáčkl spoušť,“] připomněl jsem základní fakt a chvíli jsem si pohrával s myšlenkou připomenout i to, kolik toho ten samý mizera už mohl napáchat jinde.
[„A to, že mu souběžně vybuchla loď, mohla dost dobře způsobit i moje sabotáž, což nebude těžké mu namluvit. Oba víme, že patří za mříže.“]
Jasně, ještě tu byla možnost ho pustit, což bych si ale na triko nevzal, nebo vzít spravedlnost do svých rukou. Myšlenky na to druhé jsem nicméně okamžitě zahnal na ústup, soud si s ním už poradí, jen doufám, že ho pro nedostatek důkazů nepropustí.
„Budu vás krýt, ve všem. Máte mé slovo.“ Rozhodnutí padlo, vzal sem na sebe, že chlupatého mistr budu krýt, tak už prostě nebudu měnit názor. „Souhlasím s vámi. Patří za mříže. I když jsme Jediové, bude to slovo proti slovu. Jeho loď nevybuchla, výbuch ji ožehl, shodil na ni budovu, než se jim podařilo uletět, sabotoval jsem zvenčí rozvody motoru. Loď v atmosféře vybuchla a zřítila se. On a jeden z jeho poskoků se zachránili v modulu. Pokud bude vypovídat, jeho a naše verze se nebudou shodovat. V senátu i u soudů, začínají proti Jediům nevrlé řeči,“ zamyslel jsem se.
„Pokud se výpovědi nebudou shodovat, někdo bude mít otázky a dojde k vyšetřování. Zůstalo tu spousta stop k pravdě, která se nesmí dostat na světlo.“
Teprve teď mi došlo, že svým rozhodnutím nezabíjet nutně každého lumpa na potkání jsem sice dodržel zásady Řádu i svoje, ale drasticky jsem tak ohrozil vlastní sny. Paradoxně tak bylo štěstím, že Neva tak milosrdný nebyl.
Důležité však bylo, že mistr Denyzz nepokračoval ve zpochybňování mého konání, takže jsme se mohli pohnout zase o kus dál. A já si tak trochu slíbil, že to je naposledy, co dělám něco takhle velkého, kde víceméně sázím na důvěru neznámých lidí.
[„Pokud jeho loď nevybuchla při primární explozi, mohlo to být tak, že jsem po sabotáži zamířil do druhé stodoly, ovšem nestihl jsem to,“] navrhl jsem v rychlosti, ale vlastně mi to i s chvilkovým odstupem přišlo celkem dobré.
„Nestihl co?“ čekal jsem a sledoval jeho uvažování.
[„Osvobodit rukojmí,“] dokončil jsem svou předchozí úvahu, otočil se na patě a rukama gestikuloval následnou explozi. [„Bum.“]
„Dobrá, ale to neřeší jeho verzi a jeho výpověď. Jedna bomba, jeden výbuch. Ať vymyslíme cokoliv, tak k výbuchu došlo na nesprávném místě. Jeho přežití nám nevyhovuje. Pokud nevyužijeme pravdu.“
[„Jedna bomba bohatě stačí,“] vrátil jsem se k vysvětlování a mával k tomu rukama možná trochu moc, [„v tom hangáru byly i kanystry s palivem, ty mohly s klidem hořet bez výbuchu a přitom to místo zdemolovat úplně stejně.“]
V duchu jsem si napsal poznámku, že až budu chtít příště osvobodit nějaké další Jedi nevolníky, mám si místo toho radši nafackovat, protože vymýšlení podobných krytí mi moc nejde, ale tohle jedno ještě budu muset nějak ukoulet.
„Naprostou souhlasím,“ začal jsem pomalu přemýšlet a dostával se do ráže. Tahle situace mi připomněla mé pověření z minulosti. „Budeme se držet pravdy. Řekneme přesně co se stalo. Co jste udělal vy a co já, přesně po pravdě do detailu. I to, že jste poslal farmáře do města.“
Houpal jsem se tak nějak do rytmu vesmíru, že nám to komplotování tak pěkně jde, a pak se v jednom zhoupnutí zasekl. Moment, teď mi asi něco uteklo.
[„To pak ale budou chtít vědět, kde jsou ti farmáři teď, ne?“] ptal jsem se nesměle, protože jsem si byl skoro jistý, že mi uniká nějaká strašně vtipná zkratka, jak z toho vybruslit, kterou vidí jenom on.
„Naopak. Samozřejmě, farmáři jsou mrtví.“ Pokračoval jsem. „Do tohohle bodu vše souhlasí. A náš balíček nebude lhát. My nemusíme lhát. Aspoň tak moc. Navíc nám hraje do karet pravda, kterou balíček řekne. Jeho rozkaz zněl všechny zabijte.“
„My musíme udělat jednu věc. Musíme chytit ty piráty, co utekli. Eliminovat je.“ Rukou sem si podťal krk na znamení známého gesta. „Dejme tomu, že se ze strachu... buď před šéfovým hněvem, nebo aby je nikdo neodhalil, chopili iniciativy a udělali tohle. Za a, sledovali naše farmáře do města a tam je zabili, nebo b, objevili farmáře na cestě do města v transportním speedru a sestřelili ho raketou…“ usmál jsem se „Možností je spousta.“
Znělo to komplikovaně, žádný div, že mě to nenapadlo, ale taky mnohem lépe než moje verze. A hlavně nebude nikdo muset lhát, takže nehrozí, že by si toho nějaký empaticky nadaný vlezdoprdelka všiml.
Lov na ty, co rozumně vzali nohy na ramena, se mi sice až tak nepozdával, ale pokud to zachrání můj sen a sny těch dětí, tak za to smrt několika lotrů prostě stojí. Možná přijdou doby, kdy to rozhodování nebudu mít takhle snadné, takže je čas naučit se to dělat.
[„Dobrá,“] zabručel jsem krátce a zamířil ke swoopu. [„Jen ukažte cestu.“] Spoléhat na ten jeho vnitřní radar bylo rozhodně lepší, než je hledat sám, protože tahle dovednost nikdy nepatřila do mého oboru.
Trochu jsem se podivil nad tím, jak snadno souhlasil. Tak trochu jsem se podivil také nad tím, co teď vlastně plánuju a chci udělat.
„Dobrá. Na sever. Nehýbou se, skoro jako by na někoho čekali.“ Vydal jsem se z lodi a cestou zapnul komlink. „Kapitáne, několik pirátů uprchlo, s mistrem Champbaccou je jdeme zatknout. Držte perimetr. A pošlete prosím kopilota, aby pomohl slečně Valle s tělem Case Mella.“
„Ano, Generále.“
Mistr Denyzz jel napřed, zjevně věděl přesně, kde se naše oběti nachází, a já se tak nemusel příliš soustředit na řízení. Mohl jsem naopak dost důkladně zvážit, jestli mi stojí za to někoho označovat za svou oběť. Na druhou stranu měli ti lumpové jistě dost příležitostí seknout se svou nekalou činností už dávno a teď se nejspíš jen snaží zdrhnout, aby si na jiné, méně zajímavé planetě vylili vztek na ještě bezbrannějších lidech.
Rovněž je možné, že to jejich zastavení mělo nějaký další význam, a vzhledem k tomu, že i oni teď byli dost blízko k městu, dost možná vědí o tom, že tam neběží sami, a chystají past.
Než jsem se dostal do fáze, kdy bych začal vymýšlet náhradní plán v náhradním plánu, ozvala se střelba a mně dnes již zdaleka ne poprvé spadl kámen ze srdce. Střílí po nás, no není to skvělé? To přece znamená, že k žádnému napravení nedošlo a pokud je teď zpacifikujeme, smrt několika recidivistů mi rozhodně nezpůsobí těžké spaní.
Protože jsem byl v naší skromné formaci druhý, poskytl mi přední swoop krytí, ale zároveň mi znemožnil začít střílet z toho legračního kanónu, který ta mašinka měla namontovaný v předu. Mistr Denyzz to sice párkrát udělal, ale pak zjevně přišel na to, jak mizerně se s takovou věcí dá mířit a seskočil, aktivujíc ve vzduchu světelný meč.
Já seskočil také, ale až poté, co jsem se ujistil, že swoop bude pokračovat v letu a odláká trochu pozornosti těch mizerů, kteří se předpisově kryli za zaparkovaným vznášedlem a zjevně tu na nás už chvilku čekali.
Nebo možná nečekali na nás, nebo možná nečekali vůbec, těžko říct. Podstatné momentálně bylo, že boj byl u konce tak rychle, jako začal, neboť tři lotři s flintami nepředstavovali pro naše meče nejmenší problém.
Po zběžném ohledání speederu jsem i zjistil, proč nepokračovali v cestě, načež jsem otevřený kryt motoru ukázal i kolegovi. Ten škvarek, co byl uvnitř a kdysi možná stroj i poháněl, by teď nekoupili ani Jawové. Nejspíš byl poškozený při výbuchu a cestou sem se roztavil úplně, což nám ale v podstatě hrálo do karet. Baterie sice tekla, ale pořád měla dost využitelného potenciálu k tomu, co jsme se chystali udělat.
Výbuch takové decentně nakřáplé baterie středně velkého speederu je totiž taky docela pěkná šlupka. Dost silná na to, aby dezintegrovala kohokoliv, kdo by v tom speederu v okamžik exploze jel, a solidně sesmažila všechno v bezprostředním okolí. Trefit ji a jízdy sice není nic snadného, ale piráti s sebou měli i pár ostrostřelců s kvalitní výzbrojí, takže se jim to povedlo a druhý výbuch už jejich uprchlé rukojmí skutečně zabil.
Nebo se to tak aspoň Rada dozví a všechno bude v cajku, liboval jsem si na cestě od nového kráteru v polích, zatímco jsem přemýšlel, kde nakoupit těžební droidy do mých krystalových dolů.
Když jsme se vrátili k lodi, tělo rytíře Mella již bylo na palubě a s ním i ztrápeně vyhlížející lidská samička. Připomnělo mi to, že bych si měl opět stěžovat na zanedbanost výuky utěšování v Chrámu a nechal ji raději o samotě. Od země jsme se odlepili o pár chvil později a Coruscant na konci modrého tunelu se blížil nezadržitelnou rychlostí.
Woallc, já a strýček Paranoia
Topic: Epizoda 2.2 - Návrat Yettiho (Read 28712 times)
