Noční zvuky (nedělní žolík)

Sezóna hradů a zámků startuje a blíží se čas, kdy se Morčátko opět vrátí na svou milovanou zříceninu, aby celé léto poučovalo zpocené turisty o tom, jaká budova stála místo té a tamté hromady kamenů. Opět to bude jako dovolená – pod hradem přehrada, večer ohýnek, kytara, dobrý mok a letní pohoda. Spaní ve spacáku ve staré strážnici, kde se při bouřce rozlétávají okna a lezou tam pavouci velikosti morčat. Letní pohoda tak nějak ale končí u nočních zvuků – tato strážnice má jako jediná místnost na hradě střechu. Tedy i půdu. Půdu, po které běhají ptáci, kuny, myši, potkani – zkrátka divočina.

Fandom: morčecí život

"O co jsem přišel?" ptá se ten, kdo prošvihl téma. A pak to vidí.
A radši využije žolík, protože o to přijít zkrátka nemůže.

Unáhlené nadšení

Gweeny už jako malá absolutně zbožňovala kouzelné tvory všeho druhu – ani fakt, že byli dvakrát až třikrát větší než ona, jí v tom nebránil. Vždyť byli tak roztomilí! Už jako pětiletá na tátu naléhala, že takový hipogryf by byl na rodinou farmu ideální.
A pak ho táta vážně přivezl!
„Tatínku, ty jsi ten nejbožejší tatínek na světě, děkuju, děkuju, dě-“ rozplývala se Gwen, ale otec ji utnul s tajemným výrazem. „Neděkuj, ještě neděkuj.“
Proč by neměla děkovat?
Samozřejmě to měla Gwee záhy zjistit – takový hipogryf, to byla hromada práce a hromada hnoje, a oboje měla Gwen na starost. Bez kouzel!

Fandom: Felix Felicis!

Pomstě vstříc

„Nevypadáte nejlépe, ale na údajně mrtvou ženu je to pořád slušné, generále Murcatto,“ ušklíbl se vychytralý travič a pohodlně se zapřel v zahradním křesílku. Pohledem vybízel, aby Monza vyprávěla. Začala tedy. „…a pak, i přes to všechno, co jsme udělali, jsme byli s bratrem zrazeni. Všech sedm se jich podílelo na… naší vraždě. Zabili Bennu, a to jim nemůžu odpustit. Zatím si Orso myslí, že jsem po smrti, ale to ještě neví, co se na něj řítí. I na všechny ostatní. Pomsta.“
„Och, jak nečekané,“ chytil se Morveer dramaticky za srdce, načež se rozesmál. „A tím myslím, že ano. Naprosto.“

Fandom: The First Law

Neděkuj jen tak, piš děkovné drabbly.

Ne zrovna pro hru

Dospělí spokojeně zasedli k odpolednímu čaji – děti výskaly na zahradě, stříkaly po sobě vodou a všechny vypadaly spokojeně. Skoro všechny.
„Daníku? Nechceš jít ven za ostatními?“ projevila maminka starost, když Daniel srkal čaj stejně strnule jako jeho otec a se stejně předstíranou účastí poslouchal tetino vyprávění o kolegyni z kanceláře.
Babička si ihned přisadila. „Chovej se trochu na svůj věk, Danieli. Běž si hrát.“
Daník nakrčil čelo, ale protože to bylo nejlépe vychované osmileté dítě pod sluncem, poslušně se zvedl a vyšel za ostatními na zahradu.
Nápor vrstevníků a vodních balonků ale nezvládl příliš dlouho, než s brekem přiběhl zpátky.

Fandom: Felix Felicis!

Víte, co by vám našeptal ještě našeptávač?
Abyste... však vy víte co.

Chovej se na svůj věk, říkám si někdy, zkrátka naplánuj si svůj den tak, ať nepíšeš ty drabbly pozdě.