Epizoda 2.2 - Návrat Yettiho

[Champbacca]

Zatracená galaktická byrokracie. Člověk by si myslel, že založit mikroskopickou těžební společnost bude v hlavním městě galaxie hračka. Ale i když jsem šel prozřetelně rovnou k ďáblu, a nenechal se tam poslat až od čerta, opak se ukázal být pravdou. Z těch formulářů bych si snad mohl postavit dům a taky tam po mně chtěli nějaký počáteční kapitál kvůli akciím, ale nakonec se vše povedlo, já nikoho nezabil, jen lehce přidusil, a InnNova Corp mohla vesele fungovat jako zástěrka pro skutečné dění na Miu Leptonis IV. A těm maníkům za přepážkou ani nevadilo, že ručím Chrámem.
Není divu, že jsem pak dostal chuť zfárat se jako Gamorreán, a vlastně bylo docela štěstí, že jsem u Jess na ošetřovně v Chrámu našel někoho, kdo mi v tom mohl solidně asistovat. Po ujištění, že je o rytířku postaráno, jsme se bez delších keců vypravili do nedaleké putyky, kde jsme tenkrát slavili její pasování, a musím uznat, že ač by tou srajdou asi bylo lepší čistit motory, byla to taky jedna z mála věcí, kterou moje játra nestíhala odbourávat rychleji, než jsem já pil.
Postupně jsme si tím připili na zdraví Jessicy, na zdraví nás, na průjem senátorů, na zdraví Jessicy a pak dalších pár věcí, které jsem zapomněl spolu s nástupem pálení krku po přípitku.
Ten poslední byl na dobrou chuť.
[„Kdo by byl řekl, že poušť může být taky k něčemu dobrá,“] ucedil jsem nakonec, otřel si vousy a mávnul na droida, který už náš stůl zahrnul do expresního obslužného okruhu.

„A na to se napijem!“ skoro vykřikl wookiee s černým pruhem chlupů přes pravé oko, pozvedl sklenku a zamžoural pohledem na zrzavého kolegu v Jediiském rouchu a vysokých botech. Ten jej napodobil a s cinknutím a následným slzením očí do sebe oba kopli již osmou sklenku (4,3dl) prvotřídní Tequily z Mexika - což je jedna zapadlá planetka daleko od Coruscantu, která je více méně jednou velkou pouští s tím rozdílem, že není tak nudná jako Tatooine, páč zde místo Jawu pěstují obrovské lesy Agave a dělají z ní tento zabijácký nápoj.
Oba dva chlupáčci chlastali už dlouho první ligu a tak místo zvracení pod stůl objednávali další a potají z pod stolu ucucávali své zásoby, které s sebou přivezl prvně popisovaný, ze soukromé palírny na planetě Chrchl.
„Ani nevíš, Champie, jak jsem se těšil, až se spolu zase jednou zkoulujem .“ Vycenil bílé „zoubky“ v úsměvu a hodil někam naslepo hrst kreditových čipů.

Pomalu jsem sledoval balistickou křivku, kterou opsaly čipy a která končila ve výstřihu kolemjdoucí twi'lecké důchodkyně.
[„To je jen za dva body,“] konstatoval jsem po chvilce, protože trefit se tam fakt nebylo těžké, a odvrátil od té tragické scenérie oči.
[„Ale když už jsme u toho,“] u čeho? [„potřeboval bych taky někam vrazit pár peněz. Nějaké nápady?“] možná to znělo až moc formálně, ale samozřejmě jsem při tom už popadal další sklínku a jen přiživoval nezávaznou konverzaci.

Kreditům se přestal věnovat ve chvíli, kdy opustily jeho ruku, a s vervou se vrhl po další sklence. Následovalo další cinknutí, polknutí, nikdy nepřiznané zakašlání a až pak odpověděl.
„Jsem pro každou špatnost, Champie. Poslouchám.“

Chutná to fakt zajímavě, jako něco mezi pouštním chilli a náplní do plamenometů, přemýšlel jsem chvilku s inkriminovanou směsí na jazyku a teprve pak to polkl. Aha, a na něco bych měl odpovídat.
[„Mno, dejme tomu, že mě tenhle asketický život tak nějak přestal bavit, a dejme tomu, že jsem někde získal asi tak šest milionů kreditů v nova krystalech.“] Pokud mi s tím teda moje nová učednice nepláchne, napadlo mě na okamžik, ale stejně nebyl čas to nikam schovat a aspoň pak budu mít o důvod víc, proč jí věřit. Vůbec by mě dost zajímalo, jak si vede, ale použít republikové komunikační kanály teď během války, kdy to všechno monitoruje rozvědka, si fakt netroufnu.
[„Přemýšlel jsem, že bych něco z toho investoval, jen mě nenapadá kam.“] Samozřejmě tu byly fabriky na zbraně a vůbec spousta ekonomických legrácek kolem války, ale... od toho dávám pracky pryč, ať jsem jak jsem moderní.

„Chm,“ pousmál se, „je válka, nejvíc teď bude vydělávat něco, co lidi odpoutá od reality. Alkohol je jeden z příkladů. Také jsem slyšel, že se teď v Korporačním točí velké peníze ohledně farmaceutik a zkoumání, vylepšování získávání zdrojů energie. Mají tam prototyp generátoru studené fúze, do kterého můžeš lít klidně klasickou vodu z řeky. Mrmlali tam něco o zisku z okolní vlhkosti vzduchu či co,…“ říct to všechno mu trvalo déle, než si původně myslel a dalo mu to i víc práce. Nakonec to však dokázal a svůj úspěch korunoval vypitím další sklenky.

Tomu konci jsem moc nerozuměl, ale něco mi říkalo, že alkoholem to nebude. Tak jako tak nehodlám jít do žádné černé magie a hej – co je špatného na alkoholu? Kdyby politici víc chlastali, neměli by tolik času na vymýšlení békovin, na to vemte jed.
[„Palírny na Chrchlu by určitě s menší finanční injekcí mohly udělat díru do světa,“] pravil jsem polohlasně, zádumčivě si mnul bradu a čučel kamsi do blba, kde shodou náhod trávil svůj volný čas jeden z coruscantských policistů.

„Souhlasí,“ opřel si hlavu o ruku, „zainvestovat modernizaci, bla bla bla, reklamu, bla a nebál bych se, že to nebude vydělávat. Nějakou tu injekci ti klidně i poskytnu.“ Celé to zapít se stalo již standartem.

To, že jsem se v následujícím nášupu málem utopil, úplně přebilo moje snahy zeptat se, jakto že o Chrchlu ví taky. I když je fakt, že s reputací, jakou ta planeta má, se tomu nejde až tak moc divit.
[„Modernizace je fajn věc, ale co tradiční postupy?“] rozhodil jsem rukama, přičemž v jedné z nich byla stále sklenička, kterou právě opustily zbytky nápoje a odebraly se na krátký výlet po lokále.

„Tradiční postupy se musí zachovat,“ souhlasil.

[„Takže modernizace nebude a jen se to tam pořádně rozšíří,“] doplnil jsem a už si představoval Fanouše, toho Barabela, jak pobíhá po menší fabrice a řve na svoje zaměstnance, ať ty žížaly krájí pořádně. Nádhera.
Kde je další chlast?

„Hlavně ta propagace je důležitá. Díky ní na tom můžeš vydělat bambilion kreditů a ještě víc. Kořalka z Chrchle patří k tomu nejlepšímu, co dnešní alkoholový průmysl může nabídnout. Byla by hloupost toho nevyužít, pokud na to máš prostředky. A jak říkám. Pokud budeš chtít, rozbiju prasátko a můžeš jít do toho po hlavě.“

Rozbíjení prasátek, fuj, už jsme zase u násilí.
[„Každý kredit navíc se hodí,“] připustil jsem, i když mi něco říkalo, že mi po první etapě zařizování enklávy zbyde dost. A když už člověk koupí jednu planetu, proč by nevzal druhou, žeano?
[„Když rozdělíme prachy mezi reklamu a rozšíření výroby, nemůže to nevyjít. Přinejhorším z toho všeho můžeme udělat limitovanou edici a prodá se to hned i za trojnásobnou cenu.“] Pár tržních fíglů už jsem za tu dobu, co se flákám po galaxii, pochytit stihl.

„A na to se napijem!“

A taky že jsme se napili a taky že to jen tak nepřestalo. Než se slunce zase vrátilo na oblohu a než jsem šel kontaktovat Fanouše, proteklo ještě mnoho kořalky, slz, piva a i nějaká ta krev. Pěkně jsme pokecali o zkurvené válce, našich skvělých vůdcích a kdyby nás slyšel mistr Windu, asi mě do konce věčnosti posílá jen na pouštní planety.
Pokud by na nich pálili agávovici, možná by to stálo za to.

Chlouppek & Champbacca, společnost s bručením neomezeným

[Woallc Con-Denyzz]

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE

Místo: Coruscant, Chrám Jediů, 
Datum a čas: 1 rok klonových válek. (22 let před Yavinem)


Kráčel jsem doprostřed sálu rady. Vztek z Stínova posměšného výrazu jsem před pár vteřinami zahnal.
Znovu jsem stanul uprostřed místnosti a čekal na rozhodnutí rady. Nechali mě několik minut dusit ve vlastní šťávě mých myšlenek. Nakonec promluvil mistr Yoda.
„ Znovu nám řekni, co stalo se na Bragbanu před čtrnácti lety. “
Znovu jsem se ponořil do myšlenek na minulost a vylíčil přesně, co se tenkrát stalo.
„Rád bych se o celou záležitost s Algernon De Bray postaral sám osobně, cítím se za nastalo situaci zodpovědný .“ ukončil jsem své vyprávění.
„ Ano to víme.“ Vložil se do rozhodnutí mistr Windu. „To ti dovolit nemůžeme. Si v celé záležitosti citově zainteresován. Tvé emoce by tvé kroky svedli ze správné cesty. Tuto záležitost přenecháme jiným.“
Chtěl jsem zaprotestovat, ale v duši sem stejně dávno věděl, že se takhle rada rozhodne. A její rozhodnutí i ovlivní mé další kroky. Na Majestiku jsem uvažoval, že z řádu odejdu a budu Alger hledat na vlastní pěst, ale neměl bych k tomu žádné prostředky. Jako generál budu těch prostředků mít dostatek. Takže mé rozhodnutí, zůstat na svém postu jsem nezměnil.
„ A jaké tedy sou mé další úkoly? Mám se připojit ke své 321. legii?“
„ Tvá legie byla stažena jako záloha, a v těchto chvílích doplňuje stavy.“ Sdělil mi mistr Windu. „ Prozatím můžeš zůstat v chrámu, a pomoci s výukou padawanů.“
 „ Jistě mistře.“
Co víc jsem čekal, prostě mě na nějaký čas odsunuli stranou, až budou potřebovat zase si mě zavolají. Otočil jsem se a odešel z poradního sálu. V jídelně jsem se najedl. Ve své ubikaci vysprchoval, trochu si zdříml a zameditoval. Druhý  den si vzal několik přednášek o silové iluzi. A po večeři se vydal do své ubikace.
Jel jsem výtahem, když z ničeho nic se na mé soukromé frekvenci ozval známí hlas.
[„ Mistře Denyzzi. Tady Wyrrgy. Jsem na orbitě planety…“ ]
„ Sláva.“ Přerušil jsem ho trochu nevrle. „ Nějaké novinky?“
[„ Ano a dost nepříjemné. Sejdeme se v hangáru chrámu, a přijďte prosím s lékaři.“]
„ Cože? … Počkejte.“ Ale komunikace už byla vypnutá. Má zlá předtuch se začala naplňovat. Doběhl jsem do lékařského centra a vzal sebou mediky. Když jsme dobíhali do hangáru, wookieeho loď dosedala na permabeton hangáru. O několik minut později sjela rampa lodi a z útrob lodi vykráčel wookiee s dvěma dětmi po boku, následován repulzními nosítky, a medidroidem.
Na nosítkách ležela Johauny.
Medici mě následovali a stanuli u nosítek.
Dívka byla celá pomlácená, obličej měla oteklí, část tváře a hlavy ožehnuté. Medidroid vysvětlil lékařům stav pacienta. Ty si dívku převzali a rychle zamířili do nemocnice. Následoval jsem je s wookieeem po boku. Chlupáč mě informoval o všem co se na Miu Lpstosis stalo. O útoku Vandalora, o tom jak se ho wookiee zbavil, prostě vše co se stalo. S naprostou vděčností jsem mu poděkoval, za záchranu Johy. I když sem ho poslouchal, byl jsem jako v nějakém nereálném snu. Mou myslí proudili různé myšlenky. Na minulost, na Grema, na Algernon. Na přítomnost. Měl jsem výčitky, že jsem tam na Miu nebyl, a tak vystavil Johy smrtelnému nebezpečí. A hlavně strach že Johy zemře.
Dorazili jsme do nemocniční sekce. Johy hned odvezli na operační sál.
Wookiee se omluvil, a požádal pomocný personál, jestli by ho zavedli za rytířku Karnis.
Já zůstal u operačního sálu, a čekal na novinky o stavu mé padawan.
 

[Jessica Karnis]

Když se jim podařilo hodinu a půl před polednem vyklopit z baru, jejich nejisté kroky a hlasitý zpěv se vydaly směrem k Chrámu Jedi. Původně, aby nasrali mistra Windu, ale po cestě na to stejně úspěšně zapomněli. Cestou zpívali, pobuřovali a pobuřovali a celkově na sebe nijak výrazněji neupozorňovali.
Cestou a ustavičným prováděním blbin se jim podařilo docela vystřízlivět, a tak se mohli začít věnovat i těm okrajovým věcem.
Chlouppek převedl domluvenou částku kreditů na účet InnNova Corp, doporučil Champiemu používat přepravní společnost Perunica Express, nebo společnost jeho bratrance Wyrrgyho. Před branami Chrámu jej objal, nazval bratrem a vyzval k tomu, aby se postaral o Jess, jelikož druhý den on sám musí letět za trest na jednu misi, a nemůže zůstat. Do dvou měsíců by se však měl vrátit a ujistil zrzka, že přiveze dost tequily pro všechny…
Následovalo ještě jedno obejmutí, podání ruky a pak si nastavili záda a vydali se každý svou cestou.

Chlouppkovo kroky vedly na velitelství, kde se měl sejít se všemi členy jeho týmu, který zítra poletí na dalekou planetku, kde budou nějakou dobu pořádně kopat do Separatistického hnízda a celkově mu znepříjemňovat život. Jejich schůze netrvala moc dlouho. Chlouppek byl již téměř střízlivý, a tak byl schopný docela vnímat, co mu tam ostatní říkají. Poletí On, jeho rodianský side-kick B’li, feeorinský kuřák Banthek Ronie a pak ARC Jerremy a… to jediné mu stačilo vědět. Na zbytek se doptá cestou.
Mávl jim na rozloučenou a teď již jistým krokem vyšel co nejrychleji ke své lodi. Musel zkontrolovat vybavení, co si bude brát s sebou… inventura, nebo jak to nazvat, skončila až po západu slunce. Co teď? Únava se začala po té probdělé a prochlastané minulé noci projevovat, ale rychle ji zahnal. Musel se ještě před odletem vidět s Jess.

Do jejího pokoje na ošetřovně dorazil chvilku před půlnocí. Jess měla zavřené oči, ležela na lehátku, připojená na přístrojích a klidně oddechovala. Jak se na ní tak díval, začal se v něm mísit pocit štěstí, radosti, že je živá a pocit beznaděje a své vlastní neschopnosti, že jejím trápením nedokázal nijak zabránit. Neslyšně došel až k jejímu lůžku, poklekl u něj a jemně ji chytil za ruku. Na její tvářičce se objevil úsměv. Nechtěl ji vzbudit, musela odpočívat. Prošla si peklem. Pousmál se, když ho napadlo přirovnání, kterým by odměnil její houževnatost. Kdyby byla vzhůru, řekl by s notnou dávkou sarkasmu, že je v ní pořádná porce wookieeho. A i když vzhůru nebyla a budit ji nechtěl, potichu jí to řekl. Lehce se zavrtěla a zašeptala pár nesrozumitelných slov ze sna.
Byl tam s ní ještě nějaký čas. V duchu děkoval Champiemu, že se zhostil role, která měla patřit jemu. Že ji zachránil a postará se o ni. Měl toho chlapíka rád. Byl mu skutečně bratrem – a nejen vztahem k alkoholu. Snad mu to všechno bude moci jednoho dne vrátit…

Když ráno začalo nad vrcholky věží planety Coruscant vycházet slunce, díval se Chlouppek průzorem lodi k Chrámu Jedi, od kterého se stále vzdaloval a měl v tom stále pokračovat. V myšlenkách brouzdal ke své milované Jess.

[Champbacca]

Wyrrgy za doprovodu nemocničního personálu kráčel, k lůžkové sekci. Děkoval mladé twilecké dívce která ho provázela, že mu umožnila náštěvu Jess. Tak trochu nevěřil, že ho jediové pustí, protože slyšel o cílené izolaci jediů od jejich přátel a rodin. Hlavně v duchu děkoval, mistru Denyzzovi, že se za něj přimluvil.
Nemohl se dočkat, až Jess uvidí, a přesvědčí se že je v pořádku.
Dívka otevřela jedny ze dveří s nápisem intenzivní péče, a vpustila ho do malého pokoje. Útulný pokojík nebyl prázdný …
Jess napojená na spousta hadiček ležela na lůžku a spala.
Vedle ní na velkém pohodlném křesle poklimbávalo velké chlupaté stvoření oblečené do jediského roucha.

Spal jsem spánkem spravedlivých a tradičně se mi zdály úplně retardované sny.
Šel jsem chodbami Chrámu, bylo mi blbě, navštívil jsem átrium, napil se tam z jedné z té tisícovky fontán a bylo mi pořád stejně blbě. Rozhodl jsem se nicméně, že je to z vody, a šel si na ošetřovnu píchnout trochu fyziologického roztoku do žíly.
Takže když se mi teď o tom všem zdálo, vlastně to byla jen rekapitulace mé předchozí noci, dne, nebo co to vlastně u všech čertů bylo, a ta kapačka mi fakt slušela.

Wyrrgy si všiml zbídačeného stavu chlupatého jedi. Chlupatec se pohnul, a odhalil jeho krajana, wookieeského rytíře. Chvíli si myslel, že je to jeho bratranec Chlouppek, ale vyrazné rysi jeho bratránka zde chyběli. Na první pohled byl druhý wookiee o dost menší, něž Chlouppek, a na jeho tváři mu chyběla lisina černých chlupů po jizvě. Silné pochrupávání, a o dost silnější pach alkoholu, který díky wookieeskému čichu Wyrrgy cítil, poznal, že je jedi hodně ale hodně pod alkoholovou parou.
Díky indiciím z dřívějších vyprávění Chlouppka a Jess, mu došlo, že se poprvé a osobně setkal, mistrem, který Jess zde v chrámu učil.
Před ním se v docela neslušném stavu nacházel sám Mistr Champbacca. Wookiee se posměšně ušklíbl.
Potichu si promluvil s lékařským droidem o dívčině stavu. Pak si přitahl k Jessině lůžku z druhé strany pohodlné křeslo, sedl si k ní a chytl jí za levou ruku.

Při courání po Chrámu jsem potkal mistra Windu. Tedy aspoň jsem si myslel, že to je on, i když měl na sobě místo tradičního roucha nějaké vysoce nestandardní kožené hadry. Chvilku řval něco o zkurvených hadech ve zkurveném letadle, ale to už mi bylo jasné, že se mi to jenom zdá, a rozhodl jsem se pro probuzení.
Otevření jednoho oka odhalilo, že jsem na ošetřovně s Jess a kapačkou, a pak taky ještě s někým. Chvilku jsem váhal, jestli to, co se chystám udělat, není vzhledem k situaci moc radikální, ale nakonec jsem to přeci jen udělal.
Otevřel jsem i to druhé oko.

Přepravce nepohnutě seděl u dívky něco přes půl hodinu. Stále jí držel za ruku, a přemýšlel na různými příležitostmi v minulosti kdy se setkali. Moc často to nebylo, a před několika měsíci se poznali prvně. Ale ta malá lidská čarodějka si dokázala omotat svou osobností kolem prstu asi každého. A tak si jí oblíbil hned po několika minutách. A vlastně se ani nedivil, že jí před lety Chlouppek zachránil, a adoptoval. Wyrrgy doufal že se co nejdříve uzdravý a uvidí její krásný usměv.
Zdruhé starny z míst kde spal mistr jedi uslyšel opilecké chrochtnutí, a po chvíli a vrznutí křesla. Podíval se na mistra, který se snažil na jeho osobu zavostřit svůj podnapilí a mžourající pohled.
„ Zdravím mistře.“

[„Nazdar, vy dva,“] pozdravil jsem radostně a snažil se tak trochu zamaskovat to, že se vinou opice za všechny prachy nemůžu moc hýbat. Bude to chtít víc fýzáku. A říznul bych si ho žížalovicí, třeba je na tom pořekadle o chlupu psa přeci jen něco pravdy.

Jeho poznámka s tav mě prostě rozesmáli, a tak sem vybuchl smíchy. Po několika vteřinách jsem přestal, když sem si uvědomil, že bych mohl vzbudit Jess.
[„ Kromě mě tu sem jen já.“] Podotkl jsem trochu hravě abych ho zmátl. [„ Předpokládám, že vy jste Mistr Champbacca.“ ]

Dvojka chytrolínů, to mi tu tak ještě chybělo.
[„Jo, ale ty drby nejsou ani z půlky pravdivé, pánové...“] zakončil jsem větu nepřímou otázkou, protože mě celkem zajímalo, s kým mám tu čest. A to, že mě zná skoro každý, kdo mě potká v co možná nejnevhodnější dobu, je taky přímo trestuhodné. Budu s tím muset něco dělat.
Třeba míň potkávat lidi.

Wyrrgullhuk se zvedl a obešel dívčinu postel. Zastavil se u wookieeho křesla, sklonil se, velice pomalu aby zmatený krajan nezautočil. A natáhl ruku na pozdrav.
„ Jsem Wyrrgullhuk, bratránek Chlouppka. Možná jste o mě také pár drbů slyšel…“ Usmál přívětivě.

Už už jsem se chtěl zeptat na toho druhého, ale ten nějakým záhadným způsobem opustil místnost a zbyl mi tam jenom ten jeden.
Ruku jsem mu podal asi dost opilecky, ale snaha fakt byla, a hlavně jsem si při tom vzpomněl, že mi o něm Chlouppek skutečně říkal, dokonce právě včera. A vzpomenout si na to, to byl takový malý zázrak.
[„Jo, zmínil se. Nalil bych něco na uvítanou, ale mám tu jenom tohle,“] ukázal jsem palcem omluvně na pytlík s roztokem, co mi pomalu přecházel do žil.
[„A vůbec, co dělá decentní přepravce na tomhle výdělkem zapomenutém místě?“] zeptal jsem se ihned potom, protože mi to prostě tak trochu vrtalo hlavou.

Přepravce si přitáhl jedno z dalších křesel a posadil se naproti krajanovi. Sáhl do svého vaku, vynadal čutoru a podal ji mistrovy. „ Tady máte něco na zlepšení chuti.“ Pohodně se pak usadil a spustil.
„Tak za prvé sem tu kvůli Jess. Přeci je dost spřízněná s naším klanem. A chtěl jsem vědět jak je na tom.“ Ušklíbl se Wyrrgy. „ Zadruhé, jsem sem do chrámu přivezl z jedné planety dvě děti, a jednu padawanku, která tam skoro umřela.“

Inu, vesmír je malý, a o náhody v něm není nouze. Jak by asi kvantoví fyzikové vysvětlili to, že tenhle Wookiee nejen dobře zná mou bývalou padawan, ale někdy nedávno se taky účastnil nějakého odvážení dětí. Jen měl očividně větší kliku, protože moje padawan umřela úplně.
Čutoru jsem decentně ignoroval, kdo ví, co bylo vevnitř, a radši jsem se dál živil konverzací. Která byla díky mojí opici možná ještě přímější, než by byla za normálních okolností.
[„Ten váš klan,“] začal jsem odbíhat od Jess a snažil se vybavit si detaily Chlouppkova popisu, ovšem ony tam asi žádné nebyly, [„se taky živí přepravou, nebo děláte i něco trochu většího?“]

„ Nebojte se.“ Ušklíbl se, a natáhl ruku blíže k mistrovi. „ To je rodinej wookieeskej lék proti kocovině, a dalším neduhům. To nám maminky dávali od dětství, proto taky Chloupek dost vydrží.“ Zasmál se. „ Nědělejte, že nevíte, pokud znáte Chloupka, určitě vám o naší rodině něco řekl. A o mě trochu také.“ Řekl trochu káravě. „ Zabývám se přepravou a dalšími „Různými“ obchody.“

Chvilku jsem přemítal, proč s sebou do Chrámu nosí lék proti kocovině, ale místo otevřené otázky jsem si lehce cucnul a během jeho výkladu o dalších různých obchodech to válel po jazyku. No, možná jsem tím nežitím na Kashyyyku fakt o něco přišel.
[„Takže kdybych měl kopec prachů a seznam pár ne moc standardních věcí k sehnání, jak moc velký problém to bude?“] řekl jsem po polknutí té věci, jako by se nechumelilo, což byla pravda, protože se fakt nechumelilo.

„ Hm.“ Obchodník se zamyslel, dlouze mistra jedi pozoroval, a pak promluvil.. „ Tak částečně by mě zajímalo, proč jedi s obrovskýma prostředkama chrámu potřebuje něco… hm nestandardního.“

Lomcovák mě řádně nakopl, pít to bez kocoviny, asi tu chvilku budu pobíhat jako veverka na blikšiši. Strašná představa.
[„Celá tahle záležitost s Jedii a válkou mě začíná štvát, budu odcházet do důchodu a chci si zařídit letní sídlo. Tak proč trochu nezafinancovat rodinu, žeano?“] vysypal jsem ze sebe, podíval se na Jess a rozhodil rukama. Toto pořadí se nicméně ukázalo jako dost nešťastné, protože jsem díky tomu málem shodil kapačku, kterou se mi povedlo zachytit spíš s pomocí štěstí než umu.

Všiml si mistrovo reakce na kávoví lektvar a trochu se usměvavě a zákeřně se za křenil.
[„ Tak za trochu větší příplatek se dá sehnat spousta nestandardních věcí. A pár lidí s nestandardním zbožím znám“] mrknul na mistra.[ „ Seženu spousta věcí, a když ne seženou přátele, samozřejmě za dostatečnou finanční motivaci.“]

Tak jo, očividně teď přišla chvíle na finalizaci mého plánu. Chtěl jsem totiž pro enklávu sehnat nějakou tu obranu a to jak pasivní, tak i něco trochu aktivnějšího.
Chvíle brouzdání po HoloNetu stačila, abych nakonec jako nejvhodnějšího kandidáta zvolil stíhačky N-1. Sice se mimo Naboo shánějí asi dost těžko, ale jsou rychlé, hbité, i v dnešní době mají nadstandardní štítování, nějaká ta torpéda, hyperpohon a navíc hyperekologické motory, díky kterým bude odhalení naší přítomnosti na planetě ještě těžší. Nehledě na to, že budou pěkně ladit k mému Nubianu. Nějaký sběratel na ni na eGulfu nabízel dvě stě tisíc kreditů, což je pro mě momentálně docela pakatel, jen se k tomu dostat.
[„Potřeboval bych en jedničky. Aspoň čtyři,“] začal jsem to konečně sumarizovat nahlas a rychle pokračoval, než mu stihla padnout čelist, [„a když už mluvíme o Naboo, tak by se hodil i jeden z těch gunganských bublinových štítů. To se v sámošce obojí shání dost blbě.“]

[„ Ehm.“]
Obchodní si trochu odkašlal, protože ho mistrovo přání trochu zaskočilo, představoval si trochu jiné věci a tak ho jeho požadavek překvapil.
[„ No to je jako by jste se připravoval na malou válku.“] Pak se odmlčel. [„ Dobrá, nic neslibuju, poptám se, bude to trochu díl trvat…“] a pak si řekl cenu. [„ To je zatím záloha, se kterou budu potřebovat disponovat pokud kontakty zboží seženou.“

[„Není kam spěchat,“] ujistil jsem ho téměř okamžitě, protože už tak byl až moc rychlý. [„Momentálně u sebe stejně nemám víc než na dvě piva, prostě jsem jen zkoumal možnosti.“]
Samozřejmě tu byla možnost vzít ty prachy, co poslal Chlouppek, ale ten je poslal na investice do chlastu a i když bych to samozřejmě mohl snadno dorovnat, ještě tu byla šance, že mi moje nová učednice někde zdrhne, vysype náklad nebo rozštípe loď, takže radši neriskovat.
[„Ale rozhodně bych si vzal nějaký kontakt, protože to z dlouhodobého hlediska myslím vážně.“]

„ Tak to není problém. Až budete mít čas, a prostředky stačí se ozvat.“ Pak jsem se trochu zamyslel,
„ Můžete mě sehnat přes mistra Woallc Con-Denyze. Nebo přes chrámovou dopravní, mám s chrámem nějaké přeprvaní smlouvy tak na mě mají kontakt.“

[„Paráda,“] uniklo mi víceméně mimovolně a nadále jsem se věnoval nasávání kapačky.
[„A teď si s dovolením zase na chvilku zdřímnu při stráži, to jde totiž Jediům ze všeho nejlépe.“] Trocha sebekritiky ještě nikdy nikomu neuškodila.

Jako na povel mistr se znovu sesunul se do křesla, a usnul během několika vteřin. Dopravce sáhl do etorny, vytáhl čip kartu se svým kontaktem a strčil ji krajanovi do roucha. Obešel dívčinu postel a znovu se usadil po její levé straně. A také zavřel oči…

Šípkové Wooženky, tentokrát bez korektury, ta bude dodatečně

[Valla Rhake]

Šílená neonová světla pročesávala umělou tmu místnosti, mlha vystupovala ze všech koutů a obří podium jiskřilo tisíci flitry a miniaturními lasery.
Seděla jsem u baru a zaujatě sledovala hladinou svého drinku barvy radioaktivní zeleně. Tři brčka. Oh, miluju drinky se třemi brčky.
Kolem se v epileptickém tanci svíjely všechny možné živočišné druhy oblečené v nicotných úborech klubových stálic. Nalevo obsluhoval podivný rodian DJ pult a vlnil se do rytmu. V rohu se zas mladá dívka oddávala jakési droze a jakémusi chlapci zároveň, jejich přátelé přihlíželi a tvářili se dost tupě. Pochopila jsem, že droga u tamějšího stolu pravděpodobně vystřídala nejednoho majitele.
Všechno to bylo naprosto typické, takhle vypadal pravý klub, kam se chodila bavit „smetánka“ z vyšších pater hlavní planety. Brzy mě proto přestal bavit a já se nejen v myšlenkách vrátila ke svému drinku.
Byla jsem tak zaujata zíráním do sklenice, že jsem si ani nevšimla mladého muže, který si ke mně znenadání přisedl. Zvedla jsem hlavu teprve, když promluvil : „Mohu vás na něco pozvat, slečno?“ otázal se mile a doprovodil svou větu jemným usrknutím z vlastní skleničky.
Usmála jsem se. Koneckonců, usmívám se na všechny. Profesní deformace. „Zatím nouzí netrpím, ale věřím, že do budoucna bude vaší nabídky využito.“
Muž znovu usrkl a zakryl tím vlastní pousmání. „Krásně řečeno, slečno…,“ konec věty nechal viset ve vzduchu.
„Valla, jmenuji se Valla.“
Vzal mojí ruku a jemně ji políbil. „Moc mě těší, Vallo. Já jsem Neaw.“
Pokynula jsem mírně hlavu a prohrábla si vlasy. Neaw mě sledoval a nepřestával se usmívat.
„Nezdá se, že byste se tu příliš bavila,“ poznamenal.
Rozhlédla jsem se po klubu a přikývla. „Byla jsem zde s jednou svou přítelkyní, ale jak se zdá, zdejší prostor ji již nenávratně pohltil.“ To byla lež, ale těžko jsem mohla svému nejnovějšímu nápadníkovi říct, že zde čekám právě na někoho, jako je on. Někoho, kdo by mi koupil pár drinků a pobavil na tak dlouho, jak mi bude vyhovovat.
Mladík se zatvářil tajemně. „To byste si na ni měla dát pozor. Je zde mnoho nebezpečných osob, a pokud padne do rukou tomu nepravému...,“ odmlčel se a přisunul se ke mě blíž. „může to pro ni skončit dosti neblaze.“
Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Z tohohle bude víc než jen pár drinků. „Tak to mám asi veliké štěstí, že jsem potkala právě vás. Vy mě jistě dokážete uchránit před špatnými vlivy tohoto místa.“
Zasmál se a přiblížil o další centimetr, až jsme od sebe byli sotva na délku dlaně. „Jsem zde jenom pro vás, drahá Vallo. Pro nejpůvabnější dámu v širokém okolí jsem ochoten spousty věcí.“
Skryla jsem své předstírané rozpaky do loku ze skleničky. Díval se na mě a za jeho usměvavou tváří jsem zcela jasně vyčetla triumfální výraz. Tak to nebyl takový profesionál, jak jsem si myslela. Pravý přeborník by okamžitě poznal, s jakým konkurentem má tu čest.
Nu což, o to jednodušší to bude.
„Jste vážně laskav,“ zadívala jsem se mu do očí. „Opravdu mám štěstí, že jsem narazila na vás a ne na nějakého podivína, kterého pravděpodobně potkala moje přítelkyně.“
Neaw se právě nadechoval k nějaké dozajista duchaplné odpovědi, když se náhle rozrazily dveře a dovnitř vpadlo deset příslušníků coruscantské policie pod vedením jednoho rytíře Jedi.
Hudba ztichla, když nejbližší policista rozstřílel DJ pult.
Ohromeně jsem seděla, dívala se na zásahovou jednotku a nic nechápala. Vždyť je to jenom klub!
Ukazatelem špatnosti mé dedukce se ukázal sám Neaw, který okamžitě po vniku pořádkových sil vyskočil od stolu, až převrhl naše nápoje, a plavně zaskočil za barmanský pult, kde vytáhl dva blastery a začal střílet.
Okamžitě mi došlo, že nesedím na nejvhodnějším místě, ale dobrou otázkou bylo, KDE je nejvhodnější místo. Takovéto improvizované palebné pozice se totiž začaly tvořit po celé ploše klubu, a tak se celá prostora stala jedním velkým bitevním polem.
Výboje z blasterů mi létaly kolem hlavy a jeden mi dokonce mírně spekl pramen vlasů. V tu ránu jsem lehla na zem a zajela pod jeden ze stolů. Hned na to k mým nohám dopadlo tělo mladého děvčete v titěrných lesklých šatech, ovšem se zčernalou dírou v hrudi. Škoda těch šatů.
Byl to absolutní chaos a já netušila, co mám dělat. Kdybych se začala bránit, policejní blastery si jistě najdou svou cestu ke mě. Pokud se bránit nebudu, najde si mě jiný výboj. Jo, miluji tyhle situace.
Na přemýšlení jsem ovšem neměla příliš mnoho času, protože onen Jedi najednou přeskočil mou pozici, ladně dopadl na místo, kde se skrýval Neaw a jediným plavým sekem mu uťal obě ruce. Mladý elegán strašně zařval bolestí a v mdlobách se sesunul k zemi.
A přesně v ten okamžik jsem myslela, že se o mě mdloby pokusí taktéž. Jedi se nade mnou tyčil, světelný meč napřažený v hrozbě, se soustředěným obličejem bez jediné emoce.
S obličejem, který jsem tak moc dobře znala.
„Casi,“vydechla jsem a zírala na něj.
Jedi zavrávoral a na chvíli ztratil soustředění. Toho využila nepřátelská skupina a zpoza zničeného DJ pultu na něj vypálila salvu, kterou jen stěží vykryl. Jedna rána mu lízla rameno a Cas sykl bolestí.
Samozřejmě ho to nezastavilo, dokonce ani nezpomalilo. Rukou, v které neměl meč, mě popadl za límec a poměrně nešetrně hodil k bezvládnému Neawovi. Dostal mě tím z hlavního náporu palby.
Neodvážila jsem se za celou dobu zbytku boje vykouknout, a tak mám jen matnou představu o tom, co se dělo. Slyšela jsem steny umírajících, charakteristický zvuk odrážených střel od meče, šílenství a hrůzy plný jekot obyčejných civilistů. A pak najednou překvapivé ticho.
Seděla jsem za barem a ani nedutala. Nechtělo se mi lézt ven, nechtěla jsem vidět tu spoušť a ty mrtvoly.
Opravdu jsem usilovně přemýšlela nad tím, jestli za tím barem budu vysedávat do soudného dne, když se nade mnou náhle objevila rozcuchaná a ušpiněná hlava Case Malla, která se trochu ostýchavě usmívala.
Oplatila jsem onen plachý úsměv a přijala nabízenou ruku, díky které jsem se dostala na mírně třesoucí se nohy.
Stála jsem, oprašovala si své zelenkavé šaty a tiše nad nimi smutnila. Ta krajka bude pozdravovat ve věčných lovištích.
Teprve teď jsem zahlédla celou scenerii. Marně jsem přemýšlela, proč corusantským silám tohle místo stálo za takový masakr. Na podlaze jsem napočítala alespoň deset mrtvých a vyvalené končetiny zpoza DJ pultu mě usvědčily, že se tam skrývají další. Civilistů mezi oběťmi kupodivu tolik nebylo. Ona zmíněná dívka a dva chlapci. Zbytek vypadal jako záporáci nebo se v jejich blízkosti válely různé zbraně, dávající najevo, že se nejednalo zrovna o mírumilovné tanečníky.
Mírně jsem zavrávorala. Tolik mrtvol na jednom místě jsem asi zatím neviděla.
Když Cas spatřil, že se drobátko hroutím k zemi, přiskočil a podepřel mě. Opřela jsem se o něj a snažila se normálně dýchat.
Prstem mi nadzdvihl bradu a zadíval se mi do očí. Jeho rty zvlnil jemný úsměv, a když mi zastrkával pramen opečených vlasů za ucho, usmíval se už zeširoka.
„Vallo, Vallo. Co ty tady proboha děláš?“ otázal se a než jsem stačila cokoli odpovědět silně mě objal.
Nutno dodat, že jsem se nebránila. Občas mi takovéhle objetí chybělo.
Když mě pustil a já mohla zase mluvit a dýchat, koukla jsem na něj úkosem a pravila: „Já? Já si tu hezky sedím, povídám si s tím moc milým pánem, kterému jsi pravděpodobně nedopatřením uřízl obě horní končetiny a bavím se. V tom dovnitř vpadne jistá skupinka policejních činitelů, vedených mimochodem tebou, a začnou systematicky vyhlazoval celé osazenstvo klubu,“ s hranou výčitkou jsem mu zabodla prst ho hrudi. „A ty se ptáš mě, co tu dělám?“
Cas se krátce zasmál. „Ten milý pán byl pobočník šéfa jednoho z největších gangů zaměřených na distribuci drog,“ rozpřáhl ruce a obsáhl tak celý klub. „Mrtvoly jsou většinou jeho společníci, zabijáci nebo dealeři,“ na chvíli se odmlčel, a pak pokračoval dál. „Ten zbytek, to je smůla, ale snažili jsme se minimalizovat ztráty na civilních životech.“
Zadívala jsem se na něj a nechápala. Když jsem ho viděla naposledy, byl plný ideálu rytířů Jedi. Vše se snažil řešit diplomaticky, vštěpoval mi ideu míru a nezabíjení, tvrdil, že vše se dá zvládnout za pomocí slov a ne zbraní. A teď tu stál, nad hromadou mrtvol a říkal cosi o minimalizovaných ztrátách na civilistech.
Odtáhla jsem se. „Změnil jsi se,“ pronesla jsem pomalu.
„Je válka, každý se musí přizpůsobit,“ řekl ledově a taktéž ode mě poodstoupil.
Chvíli bylo napjaté ticho. Stále jsem nevěřila tomu, co vidím a slyším. Cas Mall, člověk, kterého jsem znala snad nejlépe v galaxii tu přede mnou obhajoval své činy, které se nedaly nazvat jinak než vraždou.
Odkašlala jsem si a zadívala se do země. Pohled jsem zvedla až o notnou chvíli později. Pořád tam byl a v jeho očích jsem viděla tiché utrpení.
„No,“ začala jsem. „Asi půjdu, pravděpodobně máš hodně práce,“ obhlídla jsem masakr. „s úklidem.“ A vykročila jsem směrem ke dveřím.
Zadržel mě, pevně se mi zadíval do očí a řekl: „Moc rád jsem tě zase viděl, ale neděje se tak naposledy.“ Pak mě políbil na čelo a pustil.
Vyšla jsem z klubu jako omráčená. Pomalými, mátožnými kroky jsem se dobelhala k lodi, lehla si v ní do své kajuty a v ten okamžik vyčerpáním usnula.

[Dave Fox]

,,Mistře, co znamená vytvořit si pouto?“ zeptal jsem se svého mistra, který seděl vedle mě a tiše meditoval.
,,Pouto?“ opakoval po mě mistr Koran. Otevřel oči a zadíval se na mě. Moje čtrnáctiletá neposednost mě zase přinutila myslet na jiné věci než na meditaci, ale přesto se mistr nezlobil a díval se na mě přívětivě a laskavě.
,,Ano, mistře. Četl jsem o tom. Zdá se, že je to nějaké propojení mezi mistrem a žákem ale asi jsem to pořádně nepochopil.“ Ušklíbl jsem se na mistra.
,,Ano skutečně takové pouto existuje. Já osobně jsem ale také o něm pouze slyšel nebo četl. Prý propojí mistra a jeho padawana a oni spolu mohou například komunikovat pomocí myšlenek.“ Odpověděl mistr a zase zavřel oči.
,,Je možné, že jeden cítí bolest toho druhého?“ zeptal jsem se znovu.
,,Patrně ano.“
,,A co když jeden zemře? Zemře potom i ten druhý?“
,,O tak silném poutu jsem ještě neslyšel, ale je patrně možné, že pokud jeden z nich umře, ten druhý to velmi silně pocítí a to nejspíš opravdu velmi silně.“ Odpověděl mistr.

Procházel jsem základnou, která nebyla, až tak silně ozbrojená jak jsem čekal. Vojáků zde nebylo zas tak mnoho. Nejspíše počítali s tím, že jejich obrana, která vám vezme “šťávu“ je dostačující. Občas mě nějaký voják pozdravil, ale spíše si mě nevšímali a to ani, když jsem si hrál na zraněného. Ať jsem se snažil jakkoliv nemohl jsem Derka najít. Byl jsem si jist, že jsem s ním předtím komunikovat, nebo sem si to aspoň myslel, ale teď ani náznak jeho přítomnosti.
,,Jak dlouho myslíš, že ještě vydrží?“ zasmál se voják, který se nacházel, okus dál ode mě. Byl tam s ním ještě další voják, který se evidentně bavil stejně dobře jako ten první.
,,Moc času mu nedávám, šéf umí bejt pěkně přesvědčivej, když chce.“ Smál se ten druhý voják.
,,Jo to určitě, ale zatím se docela drží ten spratek. Je to prej Jedaj nebo co.“ Odplivl si ten první voják.
,,Jedi? Myslíš, že tu bude někde další?“ zeptal se ten druhý a poznal jsem na něm náznak nervozity.
,,Hned jak jsme našli tohohle spratka, šli jsme hledat loď. Našli jsme ji a to prázdnou nemyslím, že je tu nějakej další.“ Mávl rukou ten první. Pomalu jsem se k nim dobelhal, což je donutilo konverzaci přerušit a podívat se na mě.
,,Kde je ten kluk?“ zeptal jsem se prvního vojáka a trochu si pohrál s jeho myslí.
,,Je tři patra níž, sektor 056.“ Odpověděl voják pomalu. Ten druhý poskočil a podíval se na něj.
,,Co to děláš? Proč mu to říkáš? Je to nižší šarže.“ Druhý voják ho praštil po hlavě, což prvního probudilo.
,,Zapomeňte, že sem se na něco ptal.“ Obalamutil jsem oba.
,,Zapomeneme, že si se na něco ptal.“ Řekli oba vojáci sborově a já odešel.

,,Vstávej!“ řev a následná silná bolest Derka probudila z bezvědomí. Z jeho úst se vydral křik bolesti.
,,Takže chlapče, kdo je tvůj mistr?“ Zeptal se Zir Sull a s mrazivým úsměvem se díval na chlapce.
,,Dave Fox.“ Procedil mezi zuby Derk.
,,Ne!“ zařval Sull a poslal proti Derkovi silný výboj blesků, který chlapce zvedl ze země a vymrštil ho proti zdi. Těžce dopadl na zem a z úst mu vytiskla krev. Zvedl ruku a pomocí Síly si přitáhl Sulla, který to v tu chvíli neočekával a tak se neubránil. Sull dopadl na silové pole a to mu uštědřilo silný výboj, následně spadl na zem a skácel se na kolena.
Místností se rozezněl ledový smích.
,,Výborně. Opravdu výborně.“ Sull se nepřestával smát.
,,Cítíš to? Ten hněv? Posiluje tě. Nech ho, ať tě ovládne jen tak získáš opravdovou moc.“ Úlisný hlas se nahlodával do Derkovy mysli. Cítil ten hněv, který v něm žhnul. Toužil Sulla zabít za tu bolest a za to jak plive na jméno jeho mistra. Toužil být silnější, aby se mu mohl postavit.
Sull mávl rukou kamsi za sebe a pole se deaktivovalo. V tu samou chvíli se Derk odrazil od země a rozeběhl se proti nepříteli. Nepřemýšlel, byl to prostě reflex a on mu nedokázal zabránit. Sull se usmál a nonšalantně mávl rukou a Derka odmrštil zpátky dozadu.
Sull vytáhl světelný meč a hodil ho k Derkovi.
,,Je čas tvé pomsty. Vezmi si ji, jestli na to máš.“ Zasmál se Sull a zažehl svůj červený světelný meč. Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní.

Pocítil sem Derka, ale to co jsem cítil, se mi vůbec nelíbilo. Byl to hněv, ale velmi silný hněv. Čas mi docházel, musel jsem si pospíšit. Rozeběhl jsem se a moje kroky se rozezněli chodbami. Na místo mého cíle jsem běžel tak kolem dvaceti minut, protože sem musel základnu obíhat. Čert ať vezme toho, kdo tuhle základnu navrhoval. Doběhl jsem do sektoru 056. Na zdech byli rýhy od světelného meče a všude kolem mrtvý vojáci. Přiklekl jsem k jednomu, co ještě dýchal.
,,Co se tu stalo?“ zeptal jsem se ho.
,,Lord Sull s ním začal bojovat. Ale boj se vymkl kontrole…“ odmlčel se a začal kašlat krev. Sull? To snad není možný. Co dělá tady?
,,Kde sou teď?“ zeptal jsem se znovu.
,,Mířili na střechu.“ Ukázal na dva vtahy vedle sebe. Výtahy? Zatraceně! A já to bral po schodech. Rozeběhl jsem se k jednomu z výtahů a stiskl tlačítko na přivolání, následně jsem se vrátil k vojákovi a trochu ho ošetřil. Hned jak přijel výtah, skočil jsem do něj a namířil si to na střechu.

Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní. Derk odskočil dozadu a mrštil silou po Sullovi, který tomu odolal. Derk už nedovedl svůj hněv krotit a cítil, jak ho zuřivost spaluje zevnitř. Namlouval si, že to nevadí, že Sulla porazí a pak hněv zažene, ale v tuto chvíli se hněvem nechtěl zatěžovat, protože mu dodával sílu, kterou potřeboval. Pomocí obou rukou vytvořil silné odmrštění, kterému tentokrát Sull odolat nedovedl a tak byl odmrštěn dozadu. Nepřítel narazil zády na dveře cely. Následně je otevřel a vyběhl ven. Derk bez rozmýšlení vyběhl za ním.
Před celou na něj už čekali vojáci, co ho měli zastavit. Předním zahlédl Sulla, jak nastupuje do výtahu a dveře se za ním zavírají.
Jeden z vojáků okamžitě zareagoval a vystřelil po Derkovi, který střelu odrazil pomocí meče a pak se rozeběhl proti vojákům z neutuchajícího hněvu, který ho nutil postupovat dál.
Pobil je, všechny je pobil. Kolem Derka se váleli mrtví vojáci. Kde si v rohu klečel jeden z vojáků a měl useknutou ruku a prosil o milost. Derk k němu pomalu přišel a zadíval se na něj.
,,A mě by se od tebe milosti dostali, kdybych byl na tvém místě?“ zeptal se suše Derk.
,,Ano.“ Přikývl voják.
,,Lháři!“ zařval Derk a namířil laserové ostří na vojákův krk.
,,Prosím. Mistře Jedi, prosím. Mám rodinu dvě dě…“ voják to již ale nedopověděl, protože jeho krkem projel meč jako nůž máslem. Pak doběhl k dvěma výtahům na konci chodby. Ten, kterým odjel Sull stále fungoval a podle číselníku nad dveřmi jel až úplně nahoru. Derk si přivolal první výtah a také se vydal nahoru.

Ten hněv byl silný, cítil jsem ho jako by byl můj vlastní. Ale nejen hněv i bolest. Derk s někým bojoval, ale ten někdo mu evidentně dával co proto.
,,Sull.“ Procedil jsem mezi zuby.

Derk se pokusil o výpad, kterým hodlal Sulla probodnout, ale nepřítel uhnul a jedním přesným seknutím odsekl Derkovi ruku. Bolest se mu rozlezla po těle a on klesl na kolena.

Mojí rukou projela nesnesitelná bolest, která mi pulzovala každým nervem v ruce. Klesl jsem na kolena a potlačoval křik.
,,Derku.“ Vydralo sem i z úst, které byli zkřivené v bolestnou grimasu. 

Derk se díval na Sull a v očích se mu leskly slzy bolesti. O kus dál ležela jeho ruka, která svírala stále světelný meč.
,,Tak chlapče. Kdo je tvůj mistr?“ zeptal se tiše Sull.
,,Dave Fox.“ Zašeptal Derk. Sullova ruka sevřela Derkovi hrdlo a pomalu ho začal zvedat.
,,Pak si pro mě zbytečný.“ Sykl Sull.
,,Jsem Jedi.“ Prodral Derk skrz sevřené hrdlo.
,,Zemřeš! Jedi!“ pronesl Sull z opovržením a pustil do Derkova těla blesky.

,,Pusť ho Sulle!“ zařval sem, hned jakmile sem vyšel z výtahu. Viděl jsem jak Derkem prochází blesky, ale zároveň sem je cítil v mém vlastním těle. Sull přestal s mučením Derka a pomalu se na mě otočil.
,,Ach už jsem se bál, že nedorazíš. Můj starý příteli.“ Usmál se Sull, ale Derka stále nepouštěl.
,,Řekl jsem, pusť ho!“ aktivoval jsem meč, abych svou výhružku dovršil.
,,Jak si přeješ.“ Usmál se Sull a následně probodl Derka mečem, potom ho odhodil stranou. Mým tělem se prohnala bolest, která mě srazila na zem. Bolest byla nesnesitelná, rázem se přidali i smutek a zlost.
Rozeběhl jsem se proti Sullovi. Odrazil jsem se a vší silou jsem udeřil do Sulla, který útok vykryl mečem ale i tak ho síla uderu srazila na zem. Udělal kotoul zpět a vmetl proti mně blesky, které pohltil můj meč. Pomocí Síly sem silně odmrštil Sulla a ten těžce dopadl na zem o kus dál na kraji střechy. Rychle sem běžel k němu, ale Sull se rychle dostal na nohy a z obou rukou mu vystřelili silné blesky, které se řítili proti mně.  Odrazil jsem se vší silou a skočil, co nejvýše sem dovedl. Naštěstí to stačilo a bleskům jsem o chlup unikl. Následně jsem nahromadil Sílu a odmrštil jsem sám sebe proti zemi. Dopadl jsem na zem a meč zarazil do ní, kolem mě se utvořil shluk Síly a vše odmrštila. Silná kruhová vlna smetla vše, co se jí postavilo do cesty i Sulla, kterého to odmrštilo, a zřítil se ze střechy dolů. Doběhl jsem na kraj střechy, abych viděl, jak naskakuje na stíhačku a odlétá pryč. Nechal sem ho být a běžel sem k Derkovi.

,,Mistře.“ Natáhl Derk ruku. Jeho hlas byl chraplavý. Ústa se mu plnila krví
,,Derku. Je mi to tak líto.“ Poklekl jsem k němu a vzal ho za ruku. 
,,Zklamal jsem, mistře.“ V chlapcových očích se zajiskřily slzy.
,,Ne chlapče to já.“ Volnou ruku jsem mu položil na rameno.  Cítil jsem, jak z něj vyprchává život. Cítil jsem to v sobě. Nikdy jsem nevěřil, že se to opravdu stane a já získám pouto se svým padawanem.
,,Hnal mě hněv. Chtěl jsem…“ Derk se rozkašlal. Trochu jsem ho natočil na bok, aby ho krev nezadávila.
,,Chtěl jsem ho zabít.“ Pronesl Derk sklesle.
,,Možná ano. Ale i když sem cítil hněv, který v tobě byl, cítil jsem i to jak si ho nakonec potlačil. Bylo to v tu chvíli, když tě držel.“ Usmál jsem se na něj.
,,Protože se mě zeptal, kdo je můj mistr. A já si vzpomněl na vše…“ zase se rozkašlal. Srdce se mi sevřelo bolestí.
,,Na vše co jste mě naučil.“ Pokusil se Derk o úsměv.
,,Už dlouho jsem tě neměl čemu učit. Jsi již dlouho připraven na to stát se Jedim.“ Stále jsem se na něj usmíval, i když ve svém nitru jsem křičel.
,,Nemohl jsem si přát lepšího žáka.“ Dodal jsem a v očích jsem ucítil slzy.
,,Děkuji, mistře.“ Zašeptal Derk a zavřel oči. V tu chvíli jsem to pocítil nepředstavitelnou fyzickou bolest. Moje tělo jako by bylo probodáváno tisíci noži a zároveň opalováno ohněm. Do toho se zapojila duševní bolest nad ztrátou Derka. Srdce se mi bolestně sevřelo. Do očí mi hrkli slzy a já svěsil hlavu.
,,Odpusť mi.“ Zašeptal jsem do ticha.

Stíhačka se pomalu vzdalovala od základny, která chvíli na to začala vybuchovat, až nakonec skočila v explozi celá. Nevěděl jsem, co měl Sull za lubem a ani mě to nezajímalo. Hodlal jsem ho najít a jednou provždy zastavit. Ale to muselo počkat, nejdřív musel dovézt Derka do chrámu, kde mu bude dopřán pohřeb, jaký si zaslouží a pak mi už nebude zbývat nic jiného než chrám opustit.
Zůstával jsem v chrámu jen kvůli němu, abych dokončil výcvik, ale teď už mě tam nic nedrželo, musel jsem uprchnout. Protože jakmile by se dozvěděli o mně, a o Kiře neskončilo by to dobře. Věděl jsem, že jakmile by se dozvěděli o jejím stavu odvedli by jí ode mě. Ale to jsem nemohl dovolit, byl jsem připraven chránit svou rodinu. Kiru i mé nenarozené dítě. Naštěstí byli v chrámu stále lidé na které jsem se mohl spolehnout a kterým jsem mohl bezmezně věřit

[Valla Rhake]

V klidu a míru jsem spala v kajutě své lodi bezesným a osvěžujícím spánkem. Byla bych rozhodně spala mnohem déle, kdyby najednou někdo nezačal mlátit do vstupních dveří jako šílenec.
Vylekala jsem se a rychle se posadila na posteli. Z toho náhlého pohybu se mi zatočila hlava a já sebou řízla zpátky do peřin. Zatracený tlak. Druhý pokus byl opatrnější, sedla jsem si pomaleji a ospale mžourala do přítmí kajuty.
 Buch! Buch! Šílenec si nedal pokoj.
Vyhrabala jsem se z přikrývky, spustila nohy na studenou podlahu a chvíli hledala svoje teplé bačkory. Růžové. S mašličkou. Pán, co mi je věnoval sice vkus neměl, zato oplýval jinými přednostmi.
Pomalu jsem se šourala ke vstupu do lodi. Stačila jsem na sebe jenom natáhnout tyrkysový župan a cestou se učesat. Ne nadarmo jsem měla v každé chodbě zrcadlo a v té hlavní dokonce stojan s kosmetickými proprietami.
Provizorně připravena k přijímání návštěv jsem otevřela vstup a čekala, co se bude dít. Nanosekundu poté dovnitř vletěla postava oděná v hnědém plášti, na nic se nezeptala a okamžitě zamířila do salonku. Nechala mě naprosto zmatenou stát u otvoru a nic nechápat.
Teprve asi po minutě šok pominul a já opatrně nahlédla do onoho pokoje. Opravdu tam byl, netrpělivě a evidentně frustrovaně přecházel místnost sem a tam.
„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Dobré ráno...?“zvedla jsem hlas v otázce.
Cas, neboť ta hnědá šmouha byl skutečně on, ke mě přiskočil, naznačil pohyb, jako by se mnou chtěl zatřást, zarazil se, odkvapil na druhou stranu místnosti a celou akci opakoval asi třikrát. Poslední kolo zakončil silným úderem do stěny.
Nejdřív jsem jenom překvapeně hleděla, pak se začala usmívat a nakonec jsem si sedla na měkkou pohovku a pobaveně ho sledovala.
Zastavil se přede mnou a podíval se na mě zmučeným pohledem, tiše prosíc o pomoc.
„Dáš si kávu? Zrovna jsem přemýšlela, co posnídám a k těm koláčkům, co tu mám, se káva náramně hodí.“
Probodl mě pohledem a nepřestával probodávat další minutu.
„Beru to jako souhlas,“ zvedla jsem se a zamířila ke kuchyni.
Zadržel mě a podíval se mi do očí. Tolik utrpení a frustrace jsem v nich viděla naposledy  před třemi lety, kdy jsme si říkali sbohem.
Zabolelo mě u srdce. Pohladila jsem ho po tváři. „Co se ti stalo, chlapče můj?“
„Já už nemůžu, já...já už prostě nemůžu.“ Odmlčel se. „To co jsi viděla předevčírem, všechny ty kecy, co jsem ti řekl. O válce, o nutnosti přizpůsobit se. O obětech, které musí být pro blaho většiny. Co se to z nás stalo, Vallo? Kdy, kde a proč nastal ten obrat od ochránců míru a spravedlnosti k řezníkům? Proč se každý den budím a vím, že na mých rukou ulpí další a další krev? V noci nemůžu spát kvůli křiku těch, které jsem zabil. Viděl jsem je umírat, krájel jsem je jako nájemný vrah, bez emocí, rutinně. Posílají mě pozabíjet drogové dealery. Vezměte tam Jediho, budete mít jednodušší práci. On se tam jenom prožene se světelným mečem a nadělá ze všech kebab. Ale co moje svědomí? Zajímá to někoho? Viděl jsem tolik smrti. A většinu jsem způsobil já! Protože v našem slovníku už najdeš jenom boj, smrt a jatka.“
Díval se na mě a ten jeho zubožený a trýzněný pohled mi podlamoval kolena.
Co na tohle říci. Byla jsem informačně přehlcena tím náhlým doznáním. Podobné výkřiky do tmy plné zoufalství a bolesti nebyly něčím, co bych slýchávala každé ráno, pět minut po probuzení.
Mlčela jsem, nebyla jsem schopna cokoli odpovědět.
Nejistě jsem se k němu přiblížila, vzala jeho neodporující ruce a stiskla v utěšujícím a konejšivém gestu. Jak jsem alespoň doufala. Usmála jsem se na něj.
Díval se do zdi asi deset centimetrů nad mojí hlavou. „Jsem unavený, Vallo,“ šeptl. „Strašně unavený.“
„Ehm,“ odkašlala jsem si. „Nikdo tě z ničeho nemůže vinit. Byl to rozkaz, Casi. A ty ho musíš plnit. Své nadřízené, radu, ty viň. Ale ne sám sebe.“ Naaranžovala jsem mu hlavu tak, aby na mě koukal. „Ty tím nejsi vinen. A pokud tě to opravdu tíží, buď rád. Znamená to, že máš ještě svědomí, že nejsi tak zkažený a zlý, jako ti nad tebou.“
Ten výraz, co měl na tváři, mě děsil. „Bojí se nás, všichni. Jsme tu jen jako žoldáci republiky, masoví vrazi. Možná, že za to může rada a politici, ale nic to nemění na tom, že krev je na našich rukou, ne jejich. Já je zabil, ne oni. A můžeš se stokrát ujišťovat, že jenom plníš rozkazy, ale ti mrtví straší tebe, ne je.“
„Co s tím chceš dělat?“ zeptala jsem se potichu.
Nastalo ticho. Dlouhé. „Asi odejdu z řádu,“ zněla nakonec odpověď. „Zalezu na nějakou zapadlou planetku a budu tam v klidu žít. Živit se porůznu a meditovat.“
Otřásla jsem se při představě života na farmě, obklopená velkou a nekonečnou nicotou.
„Brání ti v tom něco? Máš přece nárok na odchod,“ optala jsem se.
Pokýval hlavou. „Ano, to jistě mám. Ale budu si připadat jako zrádce. Nebo zbabělec. Ten, co utekl před problémy a nechal ostatní bratry a sestry v krvavé válce.Nejsem si jistý, jestli tohle chci.“
Odfrkla jsem si. „Jak jsi sám říkal, rytíři Jedi tu nejsou od masových vražd a genocid. Nejsi zrádce, jenom jdeš za svým přesvědčením. Casi, nikdo ti nemůže nařídit být vrahem.“
„Samozřejmě, že máš pravdu,“ zasmál se. „Ty máš vždycky pravdu.“
„Je skvělé, že sis toho všiml,“ odtušila jsem kysele.
Nastalo ticho. Oba jsme trochu nervózně pošlapovali a nevěděli jak přesně konverzační mezeru vyplnit. První promluvil Cas. „Hm. Tak to bylo asi všechno, co jsem ti chtěl sdělit,“ zadíval se směrem k východu. „Promiň, že jsem tě otravoval a taky za ty citové výlevy. Už půjdu.“
„Ne,“ řekla jsem možná trochu důrazněji než jsem chtěla. Cas se na mě mírně překvapeně podíval.
Chytla jsem ho za ruku. „Počkej ještě, tak dlouho jsme se neviděli. Spěcháš někam?“
Zadíval se na mě shůry svých sto devadesáti centimetrů. „Vlastně ani ne, zabíjet můžu kdykoli jindy.“
Posadila jsem se a on přijal místo vedle. „Víš,“ začal. „Stejně mě zajímá, co tady děláš. Nemáš být na Scaline a vytvářet rodinnou pohodu u svého manžela?“
Ušklíbla jsem se. „Hrabě de Royac si mého zmizení nevšiml asi čtrnáct dní. Z toho usuzuji, jak moc se o mě zajímal. Na druhou stranu vypsal solidní odměnu na mé dopadení a bezpečné odevzdání do jeho rukou. Asi měsíc na to. Něco mi našeptává, že stejně na popud mé matky.“ Otočila jsem se na něj. „Víš, Casi, inspiroval jsi mě. Zjistila jsem, že život v paláci je bezesporu jednoduchý a bezstarostný. Ale nudný! K uzoufání! Po tom, co ses vrátil na Coruscant, jsem si asi měsíc převáděla velkou spoustu peněz na tajné fondy, co mám na Curychu. Vzala jsem si loď, do ní dala všechno, co potřebuji a vyrazila jsem. Naučil jsi mě toho víc než si myslíš. Už se potloukám dva roky, měla jsem častokrát značné problémy, ale pokaždé jsem přežila. Je to skvělý život a rozhodnutí opustit palác bylo to nejšťastnější a nejprozíravější v mém životě.“
Nechápavě vrtěl hlavou. „Čekal bych od tebe spoustu věcí, ale tohle. To je opravdu radikální. Nicméně vítané,“ přiblížil se ke mě. „Jsem strašně rád, že tě vidím. Chyběla jsi mi. Opravdu.“
„Ty mě taky,“ vydechla jsem. „Myslela jsem na tebe. Často.“
„To mi lichotí. Krásná hraběnka de Royac myslela na jednoho prašivého Jediho. Roste mi ego.“
„Cyniku,“ dloubla jsem do něj. „Takhle znevažovat chvilku citového vypětí.“
Chytil mi ruce dřív než jsem ho stačila znovu dloubnout. Přitáhl si mě k sobě. „Neznevažuji, jsem dojat. Jenom to jako správný Jedi neumím dát najevo.“
Nebránila jsem se. „Měl bys pilně cvičit, brzo jím už nebudeš.“
„Rád začnu svůj výcvik co nejdříve. Jsem učenlivý.“
Naše rty se spojily a zbytek už si umí každý domyslet sám.


************************************************************


Leželi jsme vedle sebe a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Hladil mě po vlasech a namotával si jejich prameny na prst.
„Víš,“ řekl pomalu. „Už když jsem tě viděl v tom baru, něco mi blesklo hlavou. Taková myšlenka, možná hloupá, naivní. Netuším, jestli budeš souhlasit...“
Otočila jsem se, abych mu viděla do očí. „O co jde?“ zeptala jsem se.
„Ehm,“odkašlal si. „Zítra odlétám na jednu misi, jednoduchá záležitost na planetě Taanab. Pak už se nehodlám vrátit. A, víš, napadlo mě...“
„Tak co je to?“ pobídla jsem ho netrpělivě, protože zmínka o nějaké misi ve mě vyvolávala potlačovanou vzpomínku na to, jak jsme se loučili minule. Ze stejného důvodu, misi. Nechtěla jsem to prožít znovu, hlavně, ať mi už nikam neodlétá.
„Hm...kdybys totiž náhodou měla zájem, tak...víš...myslel jsem...ehm...Nechtěla bys letět se mnou?“ řekl konec věty značně zrychleně a evidentně si oddychl.
Chvíli jsem na něj hleděla a čekala, až mi to konečně dojde. Letět, s ním. Někde se usadit a žít šťastně až do smrti. Jasně, to tak. I když. Proč vlastně ne? Dumala jsem nad nečekanou nabídkou a zvažovala všechny možnosti. Bylo by přece tak krásné být s ním a na nic zlého nemyslet. Protože s ním se mi nemůže nic stát.
Ale co když se usadí na nějaké hrozné, bohem zapomenuté planetě a nejlépe na jejím nejzazším okraji? Ne, postarám se o to, aby se tohle nestalo.
Moje myšlenky stále ubíhaly, ale moje ústa už dávno převzala kontrolu. Políbila jsem ho a řekla jsem: „Ano, moc ráda s tebou poletím.“

[Woallc Con-Denyzz]

Z OSOBNÍHO DENÍKU WAOLLC CON-DENYZZE

Místo: Coruscant, Chrám Jediů,  
Datum a čas: 1. rok klonových válek. (22 let před Yavinem)

Čtvrtý den jsem se „poflakoval“ po Chrámu. Čas jsem trávil učením padawanů umění iluze, návštěvami ošetřovny, kam jsem chodil na návštěvy Johuany a rytířky Karnis. Mladá rudovlasá rytířka se podle ošetřovatelů pomalu dostávala do lepšího stavu. Zato stav mé padawan se ne a ne zlepšovat. Jedi léčitelé jí usilovně hlídali a léčili, ale její stav byl stále vážný.
Ani můj psychický stav nebyl o nic lepší. Meditace, která mě měla přivést ke klidu duše, moc nepomáhala. Hlavou se mi honily obrazy a vzpomínky z minulosti, neustále jsem si přehrával události osudného dne, kdy jsem přišel o Algernon. Během těch několika dní jsem vymyslel snad tisíce scénářů a možností, při kterých jsem se tenkrát zachoval jinak a Algernon zachránil. Lpěl jsem na minulosti, i když jsem věděl, že bych jako Jedi neměl. Ale nešlo to, i díky tomu, co se stalo Johauně. Její zranění jsem si také vyčítal. I když mé jednání zachránilo rytířku Karnis. Vyčítal jsem si, že jsem jednal ukvapeně a Johuanu nevzal sebou.
Odpoledne čtvrtého dne po třech hodinách výuky jsem se chystal, že si trochu zacvičím se staršími padawany boj se světelným mečem. Unavit tělo, abych zahnal chmurné myšlenky. Ale než jsem dorazil do jedné z tělocvičen, byl jsem předvolán k Radě.
Konečně.
O několik desítek minut později jsem stanul uprostřed sálu Rady a čekal, čím mě starouškové pověří a nebo, o to hůře, za co mě sprdnou.
Po první větě mistra Mundiho jsem si odechl.
„Mistře Denyzzi, na Taanabu došlo k nečekané situaci,“ rozpovídal se Cerean. „ Pobočku AgriCorps na Taanabu obsadila pirátská skupina Bhushovo kopí, žádají výkupné za naše lidi.“
Mistr se odmlčel, přerušil jsem jeho uvažování. „Takže mám odletět na Taanab se svou legii klonů nebo s malým klonovým komandem a situaci vyřešit?“  
„Ne. Piráti razantně dodali, že jestli se v systému objeví jen jediná republiková válečná loď nebo nějaký klon, neprodleně rukojmí popraví.“ Mistr se nadechl a mluvil dál.  „Rada se rozhodla vyslat malý tým, který vyjedná předání výkupného a rukojmích. V týmu budete vy, mistr Champbacca a rytíř Cas Mall, který v minulosti už s touto skupinou měl co dočinění.“
Dál pokračoval holohlavý mistr Windu.
„Tato mise je označená jako diplomatická, odletíte i s výkupným rovnou na Taanab za dvě hodiny v jednom z konzulárných křižníků.“
„Ano, mistře.“
Vyslechl jsem pár rad. Pak jsem se otočil a vydal se vyzvednout výkupné a své kolegy.

XXX

Místo: Paluba republikové konzulární lodi Modesty,
Někde v hyperprostoru mezi Coruscantem a Taanabem.  


Seděl jsem v salonku růžové republikové konzulární lodi jménem Modesty a pročítal si data naší současné mise na datapedu.
Létat v republikové konzulární lodi nemám moc rád, tenhle typ lodí většinou přitahoval nežádoucí pozornost. Hlavně díky tomu, že tento typ lodě má status diplomatických plavidel a často ho používají nejrůznější senátoři či politici ke svým cestám. Samozřejmě i Chrám používá tyto lodě pro svá oficiální „politická“ jednání.
Pozornost, kterou loď vzbuzuje, mi není příjemná, asi to bylo tím, že jsem posledních několik let strávil jako tajný soukromý vyšetřovatel v podsvětí, bez oficiální republikové podpory.
Možná jsem si také vzpomněl na to, co se stalo na Naboo, když se Nute Gunray rozhodl zničit jinou konzulární loď Qui-Gona a Kenobiho. Také je pravda, že jiný případ, kdy by někdo takhle cíleně na tento typ lodí zaútočil, jsem si nedokázal vybavit. Ale v téhle době válečného stavu bych se nedivil, kdyby náš transport přitáhl nežádoucí pozornost Separatistů. Prostě a jednoduše bych se cítil o hodně lépe, kdybychom letěli v nějaké lodi nezávislého dopravce. A nebo možná o mnoho lépe, kdybych mohl úkol vykonat na palubě své vlajkové lodi s 321. Legií za zády.  
Salonek byl poměrně prostorný a hlavně útulný. Nebyl jsem tu sám. Naproti mně seděl wookieeský mistr, který se pohodlně povaloval v křesle a pospával. Jeho pospávání provázelo silné a hlasité chrápání.
Po mé levici seděli další dva lidští humanoidi. Mladý pohledný rytíř Jedi Cas Mall. Poblíž němu, po jeho pravici, seděla mladá lidská žena. Velmi krásná mladá žena se zářivě bílými vlasy, křivky a vnady jejího těla byly … jak to říci … velmi, velmi přitažlivé pro každého normálního muže. Jedi se s dívkou potichu bavil, dívka se co chvíli koketně pousmála nějakým slovům.
Hodně jsem se udivoval, co tady ta mladá ženě dělá, jaktože s námi na Taanab letí. Rytíř Mall nám mladou ženu představil jako hraběnku Vallu Rhake de Royac, jeho „poradkyni“ . Podle jeho slov se tato mladá žená s piráty z Bhushova kopí před několika lety setkala a nějaký čas s nimi spolupracovala, takže ví, jak tato skupina pracuje a jedná.
Něco mi ale vnitřně říkalo, že to není úplná pravda. Cítil jsem z tohoto páru, že k sobě mají trochu větší citovou a fyzickou náklonnost.
U dívky to asi bylo okouzlení krásným mladým a zábavným mužem, ale divil jsem se částečně citům mladého muže, jako Jedi by si to totiž neměl vůbec dovolit. I když musím uznat… uznat jako muž… že dívka je opravdu krásná a dokáže své kouzlo velmi zdatně používat.
Seděli jsme tam všichni a oddávali se svým záležitostem.
Taanab se blížil…
Čím blíže jsme byli této planetě, tím více se i bližil náš nebezpečný úkol.
Úkol, který mi nějak neseděl… společný brífink na začátku letu a následné moje pročítání složek o pirátské skupině mi nepřidalo na klidu, a víc a víc ve mne bujila nepříjemná předtucha…

XXX

[Champbacca]

„Nie, nemáme rezervovanú pristávaciu plošinu a ani niesme obchodníci. Sme... turisti. Áno, potrebovali by sme vymeniť palivové články a menší servis, letový droid mi odporučil ako najbližšiu obývanú planétu Bespin.“, opakovala som už tretí krát do komlinku.“Bože tak protivných letových kontrolórov som ešte nezažila.“, prehodila som smerom k Nine, samozrejme s vypnutým mikrofónom. Pravdou tiež bolo, že som ešte nikdy so žiadnym letovým dispečerom nekomunikovala. „Potrebujeme sa len dostať do Oblačného mesta. To je všetko. Dlhšie ako pár hodín sa tu nezdržíme. Ani nebudete vedieť, že sme tu boli. Letový droid vám už odoslal potrebné údaje, tak netuším v čom je problém.“, do poslednej vety som vložila trochu viac vrčania a supenia, ako som chcela.

Nina si jen povzdechla. Kupodivu spokojeně. Ty děti rostou tak rychle...

Pri pristávaní mi samozrejme pomáhal droid. Bez neho by som si tu ani nepípla, i keď plošina bola v podstate prázdna. Problém mi stále robilo sústrediť sa iba na plošinu a loď. To si docvičím týmto tempom asi tak do týždňa. Zmes týchto vnútorných pochodov sa navonok prejavil len úsmevom  po pristátí. Potlapkala som droida po kopuli. „Vďaka kamoš. Si fakt užitočný, možno by sa ti tiež zišlo premazať a tak, čo ty na to?“ Droid zahvízdal niečo, ako keď oznámite dôchodcovi, že dostal zadarmo týždňový pobyt v kúpeľoch. Spokojnosť na oboch stranách. „No a teraz vlastne k tomu prečo sme tu.“, otočila som sa znova na Ninu, ktorá vyzerala ako v polospánku a morská nemoc k tomu. Žeby to pristátie nebolo až také hladké?...
“... Ja musím ísť do jedného baru vybaviť zásielku môjho majstra. Počkáte ma tu, alebo vyjdete aj na čerstvý vzduch?“

„Půjdu s tebou. Stejně budeme muset sehnat nějakého údržbáře tady pro pana filutu a někdo by se měl ještě podívat na loď... dám pozor, aby se nás nepokusili oškubat.“ Usmála se slabě.

To bude vzrúšo. „Tak poďme teda.“, postavila som sa zo sedadla a skontrolovala svoj opasok. Meč, mám, môj holokron s poznámkami, mám, zásielka, …. mám.  „Nechete si niečo vziať? Môžeme ísť?“

„Jen poslední věc... Víš, kde přesně ten kontakt hledat?“ zeptala se Nina.

„Všetko mám tu!“,zamávala som holokronom s poznámkami a vykračujúc k východu som si vyhĺadala poznámky o mojej misii. Klub „Farby Dúhy“, neďaleko hlavných hangárov. Vyšli sme z lode a droida nechali pred loďou hliadkovať. Zobral to seriózne. Dobehol k nám mladík, asi z hangáru, podľa oblečenia asi mechanik a spýtal sa, či nám môže nejak pomôcť.Teraz, keď sme vyšli z lode a „rozhliadla“ som sa po hangári, všimnúc si tvary a vzhlad ostatných lodí oproti tej, na ktorej sme prileteli, uznalo som pokývala hlavou. Asi si myslel, že priletela nejaká delegácia.“Chceš nám pomôcť?...hmmm...“
Podrobila som ho dlhému, tvrdému „pohľadu“, ale nevšimla som si žiadneho úskoku, tak som mu zverila do opatery droida a tiež som mu nakázala aby s ním hliadkoval pri našej lodi. Nedalo mi to, popri ostatných lodiach tam tá strieborná kráska vyčnievala viac, ako som si priala. Napadlo ma, že by Farby Dúhy možno mohol poznať a prípadne mi ukázať smer. „Počuj, keď už sme pri tej konverzácii. Chcela som sa zastaviť aj vo Farbách Dúhy, počula som ,že je to podnik na úrovni..môžeš mi ukázať cestu?“. Mladík ochotne ukázal a tak som pridala do kroku. Mala som si nakresliť mapku. Bespin totiž vôbec nevyzeral ako som si ho predstavovala. Bol ovela úžasnejší. Kam sa hrabú tie mestečká na Miu Leptonis... Cestou som sa pre istotu spýtala na smer u jednoho pána, ktorý počítal bedne. Nereagoval na oslovenie, tak som ho poťahala za rukáv.
„Pane, prosímvás.. môžete mi ukázať cestu do Farieb Dúhy?“
„..dvestoštyridsaťsedem... čo?..“
„Farby Dúhy, klub.“
Chytil sa za hlavu: „Neobťažuj ma teraz, nevidíš, že mám prácu?!Dvesto.. dopekla, už neviem kde som skončil.. “
„A pane?.. prečo v tých bedniach prevážate červy?“
Chlapík ztuhol.“Čo to melieš? To je prvotriedna zásielka čipov, vzduchotesne balená a ošetrená, teda... aspoň tak mi to.. „
„A poviete mi prosim vás, ktorým smerom je Farba Dúhy?“
„Tamtou cestou prídeš rovno pred dvere. Má tam taký svietiaci nápis. Určite to neminieš.“, vyvedený z miery pozeral na bedne a škrábal sa na krku. „Hej Zan, otvor jednu bedňu! Chcem vidieť či je všetko v poriadku.“

No ja som už šla ďalej. Mesto. Život. A všetky tie vône. Mala som z toho taký mätúco povznášajúci pocit. Ten pocit, že vidíte pod ktorou škrupinkou sa nachádza guľôčka., ale v rámci zábavy to neprezradíte, iab nazančujete. Po chvílke som sa upokojila a vykročila k budove so svietiacim nápisom „Farby Dúhy“. Vošla som dovnútra a zamierila rovno k pultu. Bar bol poloprázdny a pri pulte sedelo pár zbytočných existencii. Za pultom stál vyšší Twi'lek s modrou pokožkou a v dlaniach sa mu mihal pohárik a handrička. Vytiahla som si holokron s poznámkami a pre istotu znova prečítala názov drinku. Pripravená som sa postavila k pultu a vysypala na barmana:
„Zdravím. Chcela by som si objednať trojité Wookiee-wango s brčkem a olivou, horké.“ a čakala čo sa bude diať.
Možno sa táto situácia na prvý pohľad nezdá vôbec napínavá, ale ja som mala zmysly napnuté na prasknutie.Nad nami som totiž vycítila auru užívateľa sily.
 
Barman nehnul ani brvou, nadále pucoval flek na sklenici, a teprve po vteřině či dvou ji odložil a upřel oči na zákaznici, která mu to dost dobře nemohla oplatit.
„S černou, nebo zelenou olivou?“ zeptal se a nenápadně sahal pod pult.

Zneistela som.“Nepotrpím si na farbu. Hlavne nech je to oliva.“, cítila som mierne zhustnutie atmosféry a presunula som ruku bližšie k meču na opasku, pod plášťom.

Barman nadále setrvával s rukou pod pultem a s předstíraným nezájmem si ji pořád prohlížel. Odpověď ho, zdá se, moc neuspokojila, ale taky se zjevně nehodlal jen tak vzdát.
„Ale tady nejde o barvu, slečno. Černá oliva je charakteristická chutí hořkou, kdežto zelená je spíš kyselá s lehkým ocáskem. K tomuto nápoji se hodí oba, proto se ptám. Nemůžu dopustit, aby zákazníci nedostali to, co chtějí, zejména když jejich předchozí požadavky jsou tak... konkrétní.“
Usmál se od ucha k uchu a čekal na definitivní odpověď.

Netušila som, akú hru hráme, ale hrala som ju o to presvedčivejšie. „Zelenú“, povedala som bez rozmyslu a velmi detailne vnímala čo sa deje v miestnosti.

Twi'lek se pohnul až po další vteřině, ale zato poměrně očividně. Vytáhl ruku zpod pultu a v ní třímal, jak jinak, sklenici s připraveným sullustánským ginem. Místo toho, aby začal míchat dál, však decentně kývnul hlavou ke dveřím u nedaleké stěny, které se právě otevřely.
„Po schodech nahoru a doleva,“ pravil prostě a mumlal si něco o tom, že podobná hesla jsou sice super, ale podobná objednávka od podobné křehotiny fakt nesplňuje jeho definici nenápadnosti.

Srdce mi už chcelo takmer vyskočiť z hrude, ale ukludnila som sa, poďakovala a zamierila kam ma nasmeroval barman. Kto tam bude na mňa čakať? Vystúpala som po schodoch a zistila, že mierim rovno za tou osobou, z ktorej som cítila Silu, ktorú som si všimla už pri vstupe do baru.

Před Sagwen se v druhém patře nacházela místnost podobných rozměrů, jako bar dole, ale vybavením vypadala spíš na kancelář či tak něco, nebýt těch všudypřítomných polštářů ve všech odstínech růžové, a taky se tam nacházela jen jedna jediná osoba.
Za těžkým a těžce růžovým stolem seděla v masivním růžovém křesle barevně ladící Zeltronka, která byla soudě podle pohodlného usazení těžce v pohodě. Jakmile návštěvnice vstoupila, dveře se zavřely a sedící poprvé promluvila.
„Hmm, copak to zase kočka přitáhla?“ Možná byla dost podezřívavá, ale usmívala se přímo příkladně a ladným pohybem přehodila nohu přes nohu, načež se v křesle mírně předklonila.

Prehltla som mnoho poznámok a narážok a musela som si aj zahryznúť do jazyka. Radšej nič nepoviem. Sociálna pracovnica, to bude ona. Podala som jej balíček od majstra a vrátila sa späť k dverám čakajúc na verdikt.

„Hmm, psaníčko?“ uculila se Zeltronka na lehce vyděšenou Miraluku, ale její odtažitost nijak nekomentovala. Jednoduše položila holoprojektor na desku stolu a spustila přehrávání. Objevil se modrý model chlupatého mistra, který byl nejprve otočený obličejem kamsi do prostoru, ale ona si ho záhy otočila správným směrem.
[„Čau puso,“] spustil po chvilce a zjevně přemýšlel, jak říct to, co chce, a na nic nezapomenout.
[„Víš, jak jsme se tenkrát bavili o tamtom? Tak teď to potřebuju. To děvče, co ti předalo zprávu, ti s tím pomůže a navede tě za mnou. Loď snad ještě má. Díky.“]
Projekce blikla a skončila, nebo se to tak aspoň na okamžik zdálo, protože po chvilce se obraz vrátil.
[„Jo a abych nezapomněl, ten nový účes ti sluší.“] Znovu bliknutí, tentokrát už definitivní. Zeltronka prohodila nohy a zkoumavě se zahleděla na poslíčka.

Nečakala som takýto odkaz, je slabý výraz. Zaseknuté mozgové závity sa znova dávali do pohybu a spracovávali nové skutočnosti. Zavrela som dokorán otvorené ústa. Otázky okolo toho, ako sa majster Jedi spriatelil s ružovučkou zeltronkou, som okamžite vypudila z mysle na svetelné roky ďaleko. Je to moja misia a majster mi ju z nejakého dôvodu dal. A na dôvody som teda sakramentsky zvedavá. Vlastne ani nebola až tak nesympatická. „Tak.. môžeme vyraziť?“, nadhodila som s úsmevom.

„Jen si tu zařídím pár věci, něco mi říká, že budu na nějakou dobu potřebovat zástupce,“ pravila růžovka jednoduše a zamyšleně se vrhla k terminálu. Když si uvědomila, jak moc nespolečenská tahle situace je, ještě se ale otočila zpátky.
„Můžeš počkat na baru? Bude to na účet podniku.“ Jedno decentní pomrknutí a už byla zase u klávesnice, do níž bušila jako o závod.

„Vďaka. Čakám vás teda v bare.“,kývla som hlavou a snažiac sa moc nerozmýšlať, som zišla po schodoch späť do baru. Sadla som si k pultu a mávla na barmana. „Dala by som si niečo osviežujúce a nealkoholické, šoférujem.“, povedala som Twi'lekovi, keď sa na mňa obrátil.

Tentokrát už barman nezaváhal a něco jí bez keců nalil, takže než po stejných schodech sestoupila i jeho šéfová, Miraluka si na nedostatek tekutin rozhodně nemohla stěžovat.
Zeltronka se před příchodem sem zjevně stihla převléknout, nyní na sobě měla neskutečně křiklavý ohoz hrající všemi barvami, nejlépe pastelovými, a ani úsměv si s sebou vzít nezapomněla.
„Hoď mi sem jedno Ruby bliel, ať se nám líp cestuje,“ prohodila směrem za pult, kde už barman nejspíš v předtuše podobného dávno pracoval. „A já bych se konečně mohla představit. Joya Brannigan, majitelka,“ rozhodila rukama a pak jednu natáhla k stále lehce vyplašené doručovatelce holozpráv.

„Sagwen Aisling“, odpovedala som, pustila pohár a potriasla jej rukou. „Pripravená na odchod?“, spýtala som sa, namiesto všetkých otázok,ktoré mi nechceli dať pokoja.

Bez zbytečného čekání do sebe kopla připravený koktejl a mlsně si olízla rty.
„Jo. Není to daleko, ale lidi tam jsou trochu pruďasové, takže se radši připrav, Sagwen,“ pravila nepříliš zaujatě a odlepila se od baru, aby zamířila ven a k cílové destinaci. Nezbývá než doufat, že to poselství od koberce pochopila správně, kdo si to má takovou dobu pamatovat.

„Myslela som na našu loď, v tom odkaze bolo, že vás mám odviezť...“, začala som nechápavo.

Zeltronka se mezi dveřmi zastavila, ale ne na dlouho.
„Ale až s tím krámem, který chlupáč potřebuje,“ pravila a pokračovala v cestě. „Šup šup, ať to stihneme do tmy.“

„Oh.. chlpáč, jasné... Uhmm.. už idem!“, v pomykove som sa postavila od pultu a rýchlym krokom nasledovala Joyu von z Farieb Dúhy.

Na ulici kromě nich nebyl vůbec nikdo, takže se klapot bot řádně rozléhal, jen to občas kazil hluk v dálce letících vznášedel.
„Jak tys k němu vlastně přišla?“ prolomila růžová ticho, které zjevně dost špatně snášela, ale v rychlosti chůze nepolevila.

„No.. je to dlhá historka.. v podstate namiesto toho aby ma zabil, spravil zo mňa svoju padawanku. Poznáme sa velmi, velmi krátko.“, usmiala som sa. „A vy?“, dodala som zvedavým polohlasom.

Poslouchala se zájmem, a vzhledem ke značně vyvinuté empatii pak tu otázku nemohla nečekat.
„V podstatě to samé,“ zněla první část odpovědi, ale zjevně si nechtěla nechat ujít příležitost k pokecání si s někým přespolním. Ať už podnikala v čemkoliv, patrně se tam dost nevypovídala.
„Když mi bylo dvanáct, šlohla jsem mu meč, ale pak mi matka nařídila mu ho vrátit. On tu byl totiž tak trochu celebrita, temný mstitel v temných časech, blá blá blá. Tak mě pak naučil se bránit a vůbec jsme se dost... seznámili.“
Postupně vcházely do trochu opuštěnější čtvrti, kde už sem tam někdo byl, ale dominantní byly stejně ty stopy nezájmu autorit.

„Hmm..to by som do neho nikdy nepovedala. Ale videla som ho bojovať a bolo to .. impozantné. Nemôžem sa už dočkať toho až ma začne vyučovať. Mimochodom, vy.. ste tiež jedi?“

„Co myslíš?“ zasmála se nahlas a zabočila do jedné z těch temnějších uliček. Stín halil detaily, ale zatím se nezdálo, že by v ní někdo byl.

Sústredila som sa a dôkladne si ju prezrela.„ No, myslím, že nie, aj keď Sila vo vás prúdi, ako keby ste ním boli.  Usudzujem tiež z vašej aury, že keď sa nahneváte, bola by som radšej na vašej strane. A nie len pre tie vábivé feromóny, ktorými sa obklopujete ,ale aj kvôli tomu čo máte v púzdre od blasteru. Nemám o vás v podstate žiaden záver, ale … začínate sa mi páčiť.“

„Fajn, takže víš, že by z toho mistr mohl mít průser, čili to pak hlavně neříkej Radě, jo?“ zeptala se po té smršti a ukázala na holou stěnu jednoho z domů.
Ulička byla nejen zešeřelá, ale taky slepá. Do každého z těch několika třípatrových domů z ní vedly dveře, jen ten na samém konci je neměl. Případnému pozorovateli to možná mohlo přijít trochu podivné, ale pokud to nebyl student architektury, neměl by asi potřebu se tam kvůli takové banalitě vztekat.
Jakmile se dvě návštěvnice dostaly právě před tento dům bez dveří, Joya se letmo rozhlédla, ale bez delšího váhání se chytila hromosvodu a začala po něm šplhat ke střeše.
„Počkej tady a hlídej, jdu pro klíče,“ znělo trochu enigmatické, leč pádně podané vysvětlení.

Hm. Šplhať po hromozvode, to nedokáže každý. „Uhm.. dávajte is pozor.“
Prikývla som, otočila sa chrbátom k stene a vyslala svoj zrak po okolí.mala som nepríjemnú predtuchu, ale nechcem to ešte zakríknuť.

Očividně nacvičeným způsobem se dostala až na střechu a záhy zmizela z dohledu kohokoliv v ulici. Pět, možná šest minut se nedělo vůbec nic, jen vítr si pohrával s prázdnými plechovkami od piva, a pak se za Sagwen náhle zjevily dveře s otevíracím mechanismem, který k použití přímo vybízel.

Otočila som sa a uvidela dvere. Asi by som mala vstúpiť, spomínala niečo o kľúčoch. A tak som položila dlaň na mechanizmus, dúfajúc, že sa poddá mojej vôli a otvorí mi dvere.

A skutečně se tak stalo. Dveře se poslušně otevřely a za nimi se nacházela jen jedna jediná, i když celkem rozlehlá místnost, kde už zjevně nikdo dlouho nebyl a ani předtím to nebyl žádný palác. V jednom rohu matrace na spaní, v druhém stolek s židlí a ve třetím nedovřená skříň, ze které koukalo pár drátů. Nuda.
Ale uprostřed stálo něco mnohem zajímavějšího. Zeltronka a pak nějaký bzučící krám, zhruba metr vysoký a působící dojmem neskutečně starého a složitého mechanismu, který už dnes funguje jen díky spoustě lepící pásky.
Bzučení pomalu utichalo, takže Joya mohla konečně promluvit.
„Můžeš se kouknout, jestli tu někde nemá šroubováky?“

Ako keby som dnes tých prekvapení nemala dosť. „Šrobováky?“, rozhliadla som sa a podišla k skrini. Samozrejme sa dalo čakať, že keď sa pokúsim ju otvoriť tak všetko vypadne von, ale predtým než sa to stalo ma to nenapadlo. Ale našla som malý šrobovák, sice pekne zdevastovaný, ale snad použiteľný, podala som ho Joy a snažila sa napratať od skrine aspoň polovicu haraburdia, ktoré odtiaľ vypadlo.

„To bude stačit, díky,“ řekla s potlačovaným smíchem a začala se věnovat demontáži zařízení, ať už to bylo cokoliv. Zařízení už nebzučelo vůbec, a tak z něj postupně odpojila pár kabelů, které jej spojovaly s podstavcem, a dávala si na tom dost záležet.
„No, tohle by bylo,“ pravila po chvíli, zahodila šroubovák kamsi do dáli a dala ruce v bok. „Chceš tu uklízet, nebo jdeme?“ komentovala nakonec snahy Sagwen o pacifikaci skříně a zjevně se dobře bavila.

Už som si myslela, že sa mi podarilo tam narvať vačšinu harampádia a zavrieť dvierka, no akonáhle som ich pustila, znova sa to všetko vysypalo na zem. Pokrčila som ramenami. „Môžme ísť. Nepotrebujete s tým pomôcť?“

Už už se chystala ten krám prostě vzít a pomoc slušně odmítnout, když se dveře otevřely znovu a stáli v nich tři rodiáni. Jeden jako druhý, v hadrech naznačujících nižší sociální status a v rukou blastery, nejspíš za poslední prachy.
Spustili tou svou řečí a vypadali nejdřív spíš zvědavě, to až po dokončení té věty bylo z jejich pohledů jasné, že si sem nepřišli povídat.
„Nevím, jestli umíš rodiánsky,“ začala Joya a pomalu se vzdalovala od přístroje, aniž by se snažila vypadat jako hrozba, „ale diví se, že tu ty dveře ještě včera nebyly, a chtějí prachy.“

"Na toto fakt nemám náladu.", zamrmlala som. To snad nieje pravda. Obyčajná zásielka sa takmer zvrtla v potyčku už v bare, potom  ma táto pochybná ženská zavlečie kdovie kam aby sme zobrali ktovie čo a teraz si sem napochodujú traja otrhaní rodiani a mieria na nás blastermi?! A dost. Šeď stien nabrala červenkastý odtieň a niekde spoza môjho chrbta sa vynoril červený opar, ktorý ma obklopil, ako mi postupne povolovali oceľové lanká nervov.Rodiani a asi ani Joy si to však zjavne nevšimli. Táto malá miestnosť sa stala mojím miestom, ako som rozprestrela Silu a obklopila svojim "zrakom" aj rodianov. Urobila som dva krátke kroky vpred a skôr než na mňa stihli namieriť, som vystrela ruku. Trojici som ladným pohybom dlane vytrhla blastery z rúk a tie popadali k mojim nohám. Dvaja sa vrhli po nich, jeden zostal ako primrazený vo dverách. Dvaja čo sa vrhli po mne, sa však zastavili, pretože som ich ďalším plavným mávnutím poslala k stene hlavami napred.

„No, taky možnost,“ komentovala to Joya, která se doposud nechtěla zapojovat a jenom to tak nějak pozorovala. Pro ni bylo důležité, že se těm drzounům nepodařilo nějakou zbloudilou ranou sestřelit její zásilku.
„Odtáhneme je ven, vezmeme to a pak se postarám o to, aby ty dveře zase zmizely, jo?“ zeptala se spíš řečnicky a šla si pro prvního spáče.

Neopovedala, len vzala od steny kolegu rozplácnutého o stenu za nohy a ťahala ho von. Tretí rodian niekam zmizol, ale to už ju vôbec netrápilo. Vonku ním ešte na rozlúčku praštila o zem.

Zeltronka se pak vrátila s tím zázrakem, který byl zjevně podstatně lehčí, než vypadal, a když se ujistila, že jsou všichni v bezpečné vzdálenosti, na chvilku se zastavila, aby lehce ťukla do nějaké hračky na zápěstí, načež se ozvala rána a nově objevené dveře vyrazil z pantů poměrně impozantní výbuch.
„Ale tohle mu prosímtě neříkej, jo?“ zeptala se lehce provinile a pak se nechala dovést k lodi.

By Sagwen & Nina

[Champbacca]

Celou cestu mi bylo blbě, takže jsem střídavě spal a zvracel. Byl bych to diagnostikoval jako klasický případ vesmírné nemoci, ale po pár desítkách let létání tam a sem bych si na to už snad mohl zvyknout, ne? Asi to bude Síla.
Nad úvahami jsem po nějaké době mávnul rukou, protože to stejně nikam nevedlo, a odměnou za to mi bylo ohlášení výstupu z hyperprostoru.
Když jsem se docoural do kokpitu, všichni už tam byli a čelní průzor zcela zaplňovala modrozelená koule. Pilot nicméně stále kroužil, asi dost dobře nevěděl, kam přistát. To jsme ovšem nevěděli nikdo, bylo na čase sáhnout po vysílačce a ohlásit se lumpům, že jim vezeme chechtáky.
Já tam nicméně nadále stál opřený o přístroj, který beztak nic důležitého nedělal, a koukal jsem se na ostatní co možná nejospaleji, aby bylo jasné, že já dneska s nikým mluvit nehodlám a že moje přítomnost tady je vlastně tak trochu omyl.

Krucinál, ten čas ale utekl… Nechtěná mise byla za dveřmi.
Já, mistr Champbacca a rytíř Mall jsme se na požádání kapitána sešli v kokpitu. Za průzorem lodi se rýsovala koule zelené planety.
V ovzduší bylo cítit napětí a rozpaky.
Chtěl jsem poprosit kapitána, ať zapne volání na veřejném kanále, protože jsem si nebyl jistý, jestli jsme dostali nějakou soukromou hololinku na naše milé hostitele.
Naštěstí se vše vyřešilo samo.

„Republiková lidi Modesty, tady Vardak Humberton, jednatel a zástupce skupiny Bhushovo kopí.“
Pirát se na pár vteřin odmlčel. „Předpokládám, že máte na palubě vyjednavače a naši odměnu.“
Vložil jsem se do hovoru. „Jistě, pane Humbertone. Tady Waollc Noc-Denyzz, jsem pověřenec Rady Jedi a vezu vám vaše požadavky.“
„Tak to jsem rád, přistaňte prosím na západním kontinentu, zasílám vám souřadnice místa přistání.“
Kapitán přijal souřadnice a navedl loď na přistání.
Naše malá jedijská skupinka se přesunula zpět do salonku.
„Nějaké návrhy?“ zeptal sem se zbylých dvou členů.

Odšoural jsem se za skupinou, i když jsem tu byl v podstatě omylem.
[„Rada nám moc peněz nedala,“] připomněl jsem ze své strategicky výhodné pozice a začal jsem se významně drbat na bradě. [„Takže budete možná muset vyjednat nějakou slevu.“]

„Aha…“ zamyslel jsem se. „Krucinál, nemám rád tenhle typ vyjednávání,“ zamumlal jsem si tlumeným hlasem pod vousy. „Dobrá, jsme tu tři, kdo se chce jednání ujmout, pánové?“

Rytíř Mall pouze zvedl ruku a vyměnil si krátký pohled s mistrem Denyzzem a také se svojí +1. Vypadal zamyšleně, dost možná se připravoval na obtížné jednání s bandou zmetků, ale Síla naznačovala, že ho něco trápí.
[„Až po vás, pánové,“] zagestikuloval jsem rukama a možná i trochu úmyslně parodoval jeho vlastní oslovení nás dvou. Ticho naštěstí netrvalo dlouho, protože jsme se právě měli dozvědět něco málo o povaze lapků, se kterými budeme mít tu čest a jejichž název si odmítám zapamatovávat.

Nikdo se k ničemu neměl... Wookiee se choval, tak jako by zde na misi byl za trest a pověření Rady mu šlo těžce krkem. No vlastně mně také. Tohle nebylo to pravé, na co jsem většinou zvyklý. Tajná infiltrace do podsvětí je přeci jen jiná záležitost.
Nikdo se k ničemu neměl…  až na mladého Case Malla. Viděl jsem na něm, že má něco na srdci.
„Vidím, že máte něco na srdci, pane Malle,“ podíval jsem se mu zpříma do očí. „I když jste tu služebně nejmladší,“ trochu jsem se při té větě usmál, abych odlehčil situaci, „přeci jen jste sem s námi byl poslán díky vašim zkušenostem s toto skupinou. Jakékoliv vaše připomínky naopak budou vítány.“

Rytíř si odkašlal, mistrovou poznámkou nijak nepobaven, a skutečně se pustil do krátké přednášky o verbeži naší vezdejší.
„Bývala to malá skupinka příležitostných vyděračů, ještě před pár lety by si nedovolili ani na školní autobus, ale pravděpodobně se trochu vyšvihli.“ Kratší pauza, dost možná si právě vybavoval nějaký svůj dřívější střet s nimi, ale brzy pokračoval. „Jejich taktika byla vždycky jednoduchá – chytit rukojmí, přivázat je někam nedaleko k bombě, sebrat výkupné od příbuzných a hezky rychle zmizet. Začínali dokonce s atrapou bomby, ale jestli vzali útokem skupinu našich, moc bych na to nespoléhal.“

„Kolikrát své rukojmí zabili?“ zeptal jsem se.

„S tím začali až nedávno, když se začaly šířit zvěsti, že používají nefunkční bombu,“ pokrčil rytíř rameny a možná byl vidět i náznak úsměvu, ale zrovna jsem kontroloval, jestli na stropě nemáme mynocky, takže těžko říct.
„Rozhodně bych je ale neškádlil, poslední dobou se chovali dost nepředvídatelně, což přepadení AgriCorps jenom potvrzuje.“

„A odhadem jich je kolik? V jak početné skupině operují?“ informace v datapadu byly oficiální, a tak se zkušenosti rytíře Malla opravdu hodily. „Jaké používají prostředky úniku s výkupným?“

„Seberou peníze, dají vyjednavači klíč k zajištění bomby, nasednou do lodi a jsou fuč. Než se s klíčem dostanete k bombě, jsou už mimo soustavu a vybírají si bar k oslavě. Kolik jich je, to nedokážu ani odhadnout, ale jestli se dostali přes personál pobočky, tak jich bude dost.“
Hmm, fascinující. Nemáme na stropě mynocky.

„Dobrá. Takže tady jsou fakta. Únosci mají rukojmí a funkční bombu, a jsou nepředvídatelní. My jsem tu tři. A rozhodně nevíme, jak se nakonec zachovají,“ všimnul jsem si pohledu bělovlasé dívky. „Omlouvám se slečno, myslím oficiálně jsme tu tři Jedi,“ zachmuřil jsem se. „Zatím vědí, že jsem tu jen já. Toho se dá využít. Proto se jednání ujmu já, jeden z nás by mohl proniknout na planetu, zkusit rukojmí najít a postarat se o to, aby se něco nezvrtlo.“ Podíval jsem se na tváře kolem. „Ostatní můžou počkat zde. Nebo se přidat k osobě, která se vydá k rukojmím, a nebo ke mně. Nebo navíc se někdo z vás může pokusit najít jejich únikovou loď? Požádám kapitána, aby monitoroval přílety a odlety z planety.“
Odmlčel jsem se na pár vteřin.
„Kdo se čeho ujme?“

[„Nějak se dnes necítím na tlachání, takže si to užijte. Já se půjdu každopádně projít,“] zamručel jsem neutrálně a odolal pokušení jen tak z bžundy zasalutovat. Podlaha se lehce zachvěla, zjevně jsme přistáli, což brzy potvrdil i hlas kapitána skrz komlink. A mně bylo nějak divně, Síla si tak nějak tiše bublala, jako by mi chystala překvapení, jenže já už se naučil očekávat vždycky jen to nejhorší. Takže na mě nejspíš brzo spadne piáno.
[„Hodně štěstí, a asi je ode mne radši nepozdravujte,“] pronesl jsem nakonec, šel se připravit do své kajuty a taky počkat, až se budu moct po jejich odchodu nepozorovaně vytratit.
Ještě jsem zaslechl, jak rytíř mluví se svou společnicí a přemlouvá ji, aby počkala v lodi, ale pak už mi byli všichni příslovečně u prdele.

Jak se mi za tu krátkou chvíli podařilo zjistit, wookieský mistr vždy udělal, co je třeba, i když z jeho slov bylo dost často těžké rozeznat, jak své řeči myslí. Otočil se a odcházel pryč.
Rytíř Cas se rozhodl, že půjde se mnou, bělovlasou dívku poprosil, aby zůstala na lodi.
Odešel jsem do kokpitu domluvit se s kapitánem na pár detailech.
Krajina, která se prostírala za kokpitem lodi, byla malebná, úrodná zem pokrytá kam oko dohlédlo rozkvetlými obilnými poli. Loď přistála na malé farmě na soukromé přistávací ploše, která byla kousek od obytných budov farmy. Farmě vévodil velký obytný dům a tři stodoly kolem přistávací plochy.
Z budovy vyšlo malé procesí asi čtyřech ozbrojených humanoidů.
Můj nepříjemný pocit o cele misi mi v hlavě víc a víc řval jako poplašný maják.

Admirál Denyzz & Lord Champbacca

[Mia Mahariel]

Tentokrát jsem to byla já, kdo se rozhodl hodit nohy nahoru a dát si pauzu. S Bobem umístěným na kapotě, natažená hezky pojeffovsku přes obě sedadla vznášedla a s kloboukem frajerky nasazeným hluboko do čela, aby mi nesvítilo do očí. V noci jsem se moc nevyspala.
Už to bylo dlouho, co se mi zdály divné sny, které v podstatě ani nedávaly smysl. Ale byly překvapivě živé. Naštěstí jsem se je naučila tak nějak zapomínat, takže jsem se ráno probouzela jen s nejasným pocitem, že se mi něco zdálo, ale nevím co. Nicméně dneska to bylo něco o jezeře. Velkém jezeře uprostřed husté džungle. A pršelo tam. Hodně.
Moje rozjímání ale nemělo mít dlouhého trvání, od vchodu do garáže se ozvalo slabé odkašlání a když jsem odcvrnkla klobouk z očí, naskytl se mi pohled na podivnou ženu v doprovodu droida.
„Anó?“ zeptala jsem se protáhle a začala jsem se sbírat do důstojnější polohy.

„Myslím, že bych pro vás měla práci. Tady pan filuta by potřeboval kompletní prohlídku, popřípadě promazání a výměnu oleje. Pokud s tím máte zkušenosti... a troufáte si na to. Samozřejmě zaplatím. I když se budeme muset domluvit na podmínkách platby.“

Nakrčila jsem čelo a popošla jsem směrem k nim. Pak jsem poklepala droida po kopuli  a když několikrát zapískal, ať už na protest nebo na souhlas, pousmála jsem se.
„Jo to by mělo jít.“ Sdělila jsem jí. Potěšeně se na mě usmála, a zatímco začala zkoumat vybavení dílny, nechala mě pracovat.
Očividně to byla málomluvná osoba nebo si šetřila dech na důležitější věci, než byla lehká společenská konverzace. Jenže mně se za ticha pracuje špatně. Asi jsem si moc zvykla na Jeffovo neustálé komentování. Odkašlala jsem si.
„A jak jste na mě vlastně přišla? Nepřipadáte mi povědomá…“

„Dostala jsem doporučení u stánku s nerfburgery,“ pokrčila žena rameny. „Chodí tam očividně různorodá klientela... a majitel je ten druh člověka, který co neví to nepoví. A pak jsem se taky trochu poptala, abych si vaše... doporučení ověřila. Pokud byste se při téhle zakázce osvědčila, možná bych pro vás měla něco většího...“

„Jak moc většího?“ zamumlala jsem s očima upřenýma na droidův spletitý interiér. Zamračila jsem se. „Ten droid asi prošel nějakou úpravou, že?“

„Upřímně... nemám ponětí... a o té větší zakázce... řekněme že je o velikosti lodě...“

„Lodě?“ zeptala jsem se. „A typ?“

„Jaké máte zkušenosti s Nubiany?“

Zarazila jsem se. Opravdu zmínila ta ženská Nubiany? Zaklapla jsem plechovku a otřela jsem si dlaně do pracovní kombinézy. „Vy máte Nubian?“ změřila jsem si ji od hlavy k patě. „Řekla bych, že teoretické znalosti ovládám tak na devadesát devět procent. Praxe trochu pokulhává, ale pořád se v nich vyznám víc, než kdokoliv v tomhle městě. Nejsou zrovna běžně k vidění…“

„Ano, doufejme, že je ten Nubian stále v našem vlastnictví.“ Zkřížila ruce na prsou. „Také jsem slyšela o vaší další... specializaci. V tom případě bych se ráda zeptala, jak jste na tom s rozpoznáváním a odstraňováním sledovacích systémů... zda jste s nimi přišla do styku. Loď je získaná legitimně, jenže je možné, že se... prodejce... nějak pojistil.“

„S tím si poradím.“ Pousmála jsem se na ni. Neklást zbytečné otázky patřilo k mé práci. K jakékoliv. „Ten droid vypadá, že je v pořádku. Někdo ho trochu vylepšil, ale to není na škodu.“

„Výborně... doufám, že vám nebude vadit... když vás budu při práci pozorovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Pro mě za mě…vy platíte.“
Řekla jsem Nině, tak se ta ženská jmenovala, aby na mě počkala, než nahraju vzkaz svému kolegovi (poslední dobou byl trochu nervní, když nevěděl, kde je mi konec) a vezmu si své věci. Boba jsem vrátila na stůl do kanclu, kancl zakódovala  a s úsměvem na tváři jsem Ninu nechala, ať mě vede.
A když jsem loď uviděla, měla jsem co dělat, abych nepřidala do kroku a nenalepila se na ni těsněji než kdy na jakéhokoliv chlapa. Tedy na tu loď, ne na Ninu. Sotva jsem přejela prsty po chromovaném trupu lodi, přestala pro mě totiž žena existovat. Aspoň na chvilku. Nikdy jsem neměla možnost pohrabat se v Nubianu nebo mu dokonce projet kompletně celý systém. Takže doufám, že počítá s tím, že to chvilku zabere. Nakonec jsem se na ni ještě otočila.
„Na platbě se dohodneme později…podle toho, co tam najdu a jak moc se mi to nebude líbit.“

„No, vypadáte, že bych vás možná byla schopná umluvit i na slevu...“

Ohlédla jsem se po lodi, pak zpátky na ni. „Uvidíme.“ Připustila jsem. „Takže, můžu se do toho pustit? A půjčit si tady…pana filutu?“

„Určitě... já se s dovolením budu dívat.“

„Jak chcete.“ Pokrčila jsem rameny.
Zatímco jsem si to vesele namířila do kokpitu a nechala ji za sebou, vzpomínala jsem, co o téhle lodi vlastně všechno vím.
Viděla jsem ji dvakrát. Jednou z dálky, podruhé mě nechali, ať se po ní porozhlédnu, ale na nic jsem nesměla sáhnout. Teď jsem bez váhání zasedla do pilotního křesla a poklepala droida po ramenou. Teda poklepala bych, kdyby nějaká měl, takhle jsem ho jen dost nešetrně poplácala po plechu.
„Tak, hochu, teď se porozhlédneš, jestli tady někdo nenapáchal nějaké škody.“ Zamumlala jsem na droida a přikázala mu projet všechny systémy a vyhledat sebemenší anomálie. A mezitím, co si spokojeně vrněl, pískal a pípal při svém úkolu, rozhodla jsem se projít pro jistotu všechno osobně. S datapadem v ruce, i když plány a technické parametry téhle sedmdesát šest metrů dlouhé krásky jsem měla v hlavě. Do detailu.
Nevnímala jsem Ninu, ani čas, takže když jsem pak uslyšela povědomý hlas svého drahého kolegy, vyhrabala jsem se z lodi a našla ty dva v „přátelském“ rozhovoru.
„Je mi jedno kdo jste, do lodi vás nepustím.“ Mračila se Nina na Jeffa.
Mohla jsem ho v tom nechat, ale nechtěla jsem být zlá. „To je v pořádku, on patří ke mně.“ Pousmála jsem se. Podezřívavě si ho změřila, ale nechala ho být. Alespoň prozatím.
„Ahoj, Bloncko.“ Zazubil se. „Tvoje nejnovější zakázka trochu bije do očí.“ Kývnul směrem k Nubianu.
„Malinko.“ Připustila jsem. „Ale práce je práce, co potřebuješ?“
„Našel jsem tvůj holovzkaz. Na můj vkus byl teda trochu málo holo, ale…“ ušklíbl se pobaveně, když si všiml, že rudnu. „Řekl jsem si, že tě zajdu zkontrolovat. Máš talent dostávat se do potíží a někdo ti holt musí krýt zadek.“
Zrudla jsem ještě víc a instinktivně jsem si zakryla pozadí rukama. „Můj zadek tě nemusí zajímat, zvládnu se o něj postarat celkem dobře sama.“
„Znám pár zajímavých-“
„Už ani slovo!“ pohrozila jsem mu hasákem, ale akorát se mi vysmál. Věnovala jsem mu jeden excelentně ponurý pohled. „Radši mi pojď pomoct nebo s tím nehnu ani za týden a ta ženská vypadá, že by s tím nejradši ještě dneska odletěla.“
„Tak to si měla vybrat jiného mechanika.“

Má cenu ho zabít? Nemá.

by Nina & Mia za Jeffovy podpory

[Vooj-tae]

To je ale díra. Slova, která jsem si posledních pár měsíců opakoval stále dokola. Ani nevím, kde jsem k té frázi vlastně přišel. V chrámu Jedi tedy rozhodně ne, tam bylo použití slova „díra“ k označení čehokoli neděravého považováno za něco nezdvořilého a netaktního. Ostatně, stejně jako užití rodových jmen hospodářských zvířat k pojmenování čehokoliv jiného, než dotyčného skotu, a našla by se celá další spousta podobných příkladů, kterými ale teď odmítám zatěžovat svůj pubertální mozek, i když času jsem na to měl spoustu. Moje skromná cimřička neskýtala mnoho možností krácení už tak dlouhých Taanabských dní a tak jsem si za těch pár měsíců vypracoval hloupý návyk: čučení do stropu.
   Ne, že by bylo zdejší stropivo kdejak zajímavé, ale při této činnosti se mi alespoň s menším tréninkem (po pár měsících jsem se naučil mít při tom zavřenou pusu) podařilo předstírat, že medituju o Síle.
   Při mém příjezdu panovala na Taanabu zima, takže se toho venku moc dělat nedalo. Trávili jsme tak většinu času vevnitř v hlavní budově a hráli s klukama různé hry. Byli jsme na farmě 3 jedijská děcka: já, stejně starý rodian Peelo a o rok mladší lidský kluk Juran, který toho ale moc nenamluvil a nikdy se nám z něj nepodařilo vypáčit, jak se sem vlastně dostal. Peelův příběh byl snad ještě zajímavější než ten můj: Nezvládl konstrukci svého prvního světelného meče, a tak mu při zkušebním zapnutí explodoval akumulátor a plamen sežehl tvář jeho mistra. Meditace (a kýbl bacty) mu jí sice zase dala do pořádku, ale chudák Peelo byl nemilosrdně poslán kydat hnůj přes půl galaxie daleko. Členové řádu Jedi si holt žádný přešlap dovolit nemůžou.
   Mezi naše nejoblíbenější hry patřila bezesporu hra na Obchodní Federaci, ačkoliv se to mistru Labuzzovi moc nelíbilo a dobrácky nám doporučoval spíše hru na piráty a pašeráky, která nebyla ideově tolik závadná. Hra spočívala v tom, že jsme zvolili dobrovolníka, který představoval místokrále Gunraye (obvykle padla volba na Jurana) a my dva zbylí jsme byli za droideky, které  metaly kotouly po chodbách budovy. „Gunray“ se musel někam schovat tak, abychom to neviděli a pak začal volat „Kte sou ty trooooideky?“ (Juran umí výborně napodobit Neimodianský přízvuk). Ten z nás, který se k němu dokutálel dříve, hru vyhrál. Nebepečnost hry ještě umocňoval fakt, že jsme se popoháněli Sílou, takže naše „droideky“ při svém valení dosahovaly rychlosti skutečných Destroyer droidů, což v úzkých a hrubě omítnutých chodbách přivodilo nejedno ošklivé zranění. Mistr Labuzzo bohužel neměl to srdce (a ani dostatečnou autoritu), aby nám hru zakázal, a tak jsme s Peelem strávili nejednu noc na ošetřovně v šikovných hmyzích rukách podivínského Vratixského léčitele Lempixe.
   Lempix je tak trochu pošuk, a než z něj dostanete souvislou větu, stihne i Jabba Hutt překonat dráhu na žblží dostihy. Musí se mu ale nechat, že léčitel je výborný. Na mém těle není nikde ani nejmenší jizvička. Nevím, jak to dělá, ale bacta ho tak nějak, zní to zvláštně... poslouchá na slovo.
   Nyní už na Taanabu panuje teplé jaro, a my trávíme většinu času venku, kde pomáháme vesničanům, kteří na farmě pracují, obdělávat naše skromné pole. Ne, že bych byl zrovna zemědělský typ, na to je spíš Rahm, o osm let starší mohutný togorianský Jedi. Ten se s vidlema dokáže ohánět s takovou chutí, že mě to až občas děsí. Od té nešťastné nehody, kdy ho přejel na poli kombajn, zatímco se laskal s obilím, pozoruju mírnou podrážděnost v jeho jinak flegmatické osobnosti. Jednou jsme ho už dokonce nachytali, jak to nevydržel a seřval jednoho vesničana za špatnou techniku kydání tak ošklivě, že dotyčný domorodec odešel s brekem domů.
Po nás děckách se chtějí spíš různé pomocné práce, jako dones to, a tamto zalej. Umírám u toho nudou, kvůli tomuhle mě přece rodiče Jediům nevydali, nebo snad jo? Kdybych je tak aspoň znal, mohl bych se jich zeptal...

[Vooj-tae]

Probudila mě bouřka, která teplou jarní Tanaabskou noc proměnila k nepoznání. Podíval jsem se ven oknem. Silný vítr posílal kapky s rachotem přímo kolmo na jeho plexisklový povrch. Pěkná apokalypsa. Venku jsem zahlédl téměř třímetrovou siluetu zoufale pobíhajícího Togoriana, snažícího se ukrýt všechno možné před nečekanou smrští. Ne, nehodlám se oblékat a pomáhat mu.
   V tu chvíli se ale stalo něco ještě nečekanějšího. K Rahmovi se zezadu rychle, ale neslyšně  (což by v tom rámusu zvládl i lidožravý Reek) přiblížila tmavá humanoidní silueta a ze vzdálenosti 3 metrů na něj vystřelila poměrně velkým blasterem. Z hlavně vyletěla salva soustředných modrých kruhů a Togorian s uleknutím zavrávoral. Omračující výboj nebyl na statného Togoriana očividně dostatečně silný, ale pohotová druhá dávka ze strany útočníka své dílo dokonala.
   Stál jsem jako přimražený a rozklepala se mi kolena. Otočil jsem se, přeběhl kus pokoje a chtěl jsem vbudit Peela. Kdo by chtěl pro Sílu přepadat Jedijskou farmu??
   „Vstávej, někdo přepadl farmu!“, cloumal jsem s ním, dokud neotevřel velké rodianské oči.
   „Co blbneš, proč mě budíš? To už se zase bojíš bouřky?“, vyjel na mě podrážděně.
   „Někdo přepadl farmu, viděl jsem to! Venku někdo omráčil Rahma a teď jde určitě po nás!“
   „Nesmysl, něco se ti zdálo,“ snažil se mi oponovat, ale to už jsem ho za ruku vytáhl z jeho postele a vlekl ho k oknu. Pohled na bezvládné kamarádovo tělo ho dokonale probral.
   „K Sithu!“, zaklel. „Ty sis nedělal legraci! Musíme hned jít varovat mistra!“, dodal šeptem a rozeběhl se ke dveřím. Já jsem zůstal stát přimražen k podlaze a kolena mi teď oscilovala s několikacentimetrovou amplitudou. Peelo, který byl mnohem odvážnější než já, se na mě otočil.
   „Co tam stojíš, dělej, musíme varovat ostatní!“
   Párkrát jsem zamrkal a neochotně jsem s ním musel souhlasit. Vyběhli jsme na chodbu vyzbrojeni pouze pyžami a za pár vteřin jsme byli u mistrových komnat. Vtrhli jsme dovnitř bez zaklepání a jali jsme se budit klidně spícího starého Sullustana. Po pár vteřinách se nám to nakonec podařilo, ale naše vzájemné vystrašené překřikování mu stejně nic neřeklo.
   „Oba se uklidněte a v klidu mi řekněte, co se děje,“ pravil rozespale.
   „Někdo přepadl farmu a venku omráčil Rahma blasterem!“, řekl jsem.
   Mistra to vůbec nevyvedlo z míry. „Jste si jistí, že jste viděli to, co mi tu říkáte? Tohle není sranda chlapci, nevymýšlíte si?“
   „Mluvíme pravdu mistře.“, dodal Peelo. „Musíme varovat ostatní!“
   „Dobrá tedy,“ vyskočil z postele. Otevřel přihrádku ve svém starožitném sullustském stole a vytáhl z ní zaprášený světelný meč. Nejistě ho potěžkal v ruce a pak se na nás podíval.
   „Vy zůstaňte tady chlapci, já se o to postarám,“ dodal uklidňujícím hlasem.

   „Vo co se postaráš, dědo?“, ozval se posměšný hlas směrem ode dveří. „Jako vo nás?“, uchechtl se urostlý Nikto, stojící ve dveřích, a zamířil na něj své dva upravené (a ve všech částech republiky nelegální) blastery. Jeho kolega, o hlavu menší člověk se šátkem přes tvář, pozvedl svou karabinu.
   „Co jste zač a co tu chcete?“, zeptal se mluvčího útočníků Labuzzo.
   „No, kdo jsme, to vlastně neni tajemnství. Říkáme si Bhushovo kopí a vy budete brzo naše credity“, odvětil sebevědomě lotr.
   „Neříkej hop...“, řekl Jedi a stiskl aktivační tlačítko na svém strohém lightsaberu. Jenže namísto klasického klap-bzz se ozvalo bum-chrr, meč dvakrát matně zablikal a pak zase zhasnul. Baterky. Sullustan nevěřícně zaklel něco ve svém rodném jazyce.
   „Docela působivý, Jedi.“ Nikto se už regulérně chechtal. „To by stačilo, nebo mě fakt zabiješ smíchy!“ Z jeho blasterů se zablesklo a omračující paprsky skolili nebohého mistra na podlahu. Útočník se otočil na nás a s maniakálním pobavením na tváři vyslal omračující výboje i naším směrem.

[Sagwen Aisling]

Vaar Sooledan, člen istej pochybnej skupinky rodianov, živiacich sa nie zrovna legálnym predávaním tibannu pašerákom, ale zrovna tak legálnym, aby nevzbudzovali prílišnú pozornosť, si práve vyložil nohy na stôl a vydýchol si po dvoch hodinách papierovačiek.
Zamyslene sa zahľadel ponad striešky smerom k ich novému „skladu“ s pracovným názvom „sklad“. Premýšľal, aká je šanca, že by niekto hľadal „sklad“ tak ďaleko od hangárov. Miestne orgány mu nerobili starosti, skôr konkurencia.
Vtom ho zhodil zo stoličky tlmený výbuch, nenápadne blízko „skladu“. <“Ani týždeň! Tie smradlavé kowakianské opicojaštery!“, kričal, keď sa zbieral zo zeme. <“Zargg?! Zvolaj všetkých k skladu! Chcú nám zobrať tibann! Asi vyhodili do vzduchu stenu a práve teraz nás vykrádajú!“> , pískal a škriekal, zatiaľ čo si pchal blaster do púzdra a valil sa von dverami.

Zatiaľ Zeltronka a nižšia postavička v oranžovej pláštenke svižným krokom zamierili uličkami Oblačného mesta k hangárom.

Jedna z těch postav dost špatně snášela ticho, což se pochopitelně projevilo na tom, že se snažila zapříst nějaký ten rozhovor, ať už by téma bylo jakékoliv.
„Stejně je vtipné, že si člověk začne vážit místních krás až tehdy, kdy má zmizet,“ řekla nakonec, přehodila si technokrám na druhé rameno a rozhlížela se po červáncích. „Až se vrátím, nechám si to namalovat.“
Kdyby tušila, že se jen tak nevrátí, asi by to trochu přeformulovala, ale to by bylo předbíhání událostem.


Nebola som si istá, či som naozaj súhlasila, alebo som s ňou chcela súhlasiť, len preto aby sme konverzovali a ja sa konečne zbavila nepríjemného pocitu z výbuchu pred niekoľkými minutkami, ale v konečnom dôsledku jej slová spôsobili, že som sa začala obzerať po okolí. „Ako to tu vlastne vyzerá? Viete...nevidím farby a .. nevidím ani do diaľky.. vidím len to, čo „dočiahnem ohmatať Silou“, keď to mám povedať polopatisticky..“, zadŕhavo som sa snažila udržať konverzáciu.

„Je to nádhera,“ začala, mávla volnou rukou směrem k obzoru a zjevně až během tohoto gesta začala přemýšlet, jak to popsat někomu prakticky slepému. Má vůbec cenu popisovat barvy, když je nikdy neviděla?
„Ale sotva to bude lepší, než vidět pomocí Síly,“ zabila to nakonec a zvolna pokračovala v chůzi. O Miralukách toho moc neslyšela, rozhodně se nikdy s žádnou nesetkala, a tak byla tahle situace trochu trapná. „Škoda, že si to nemůžeme na chvíli vyměnit a porovnat to,“ usmála se nakonec a přejela oslovenou pohledem, hledajíc stopy libovolného zármutku nad vlastním handicapem.

„Hmm.. vymeniť si zrak?“, pousmiala som sa. “Myslím, že by sa vám páčilo vidieť do susednej miestnosti menších rozmerov, keď sa sústredíte, alebo spoznať uživateľov Sily na prvý pohľad.. Neviem si predstaviť, že by som stratila svoj zrak a dostala „normálny“... teda ten váš. Ale nápad je to zaujímavý. “, zastavila na križovatke pred nimi, zamyslene sa prehrábla vo vlasoch a vzdychla. „K hangárom doprava, či doľava?“

„Tudy,“ zavelela bez delšího váhání a zahnula doleva, očividně to tu znala víc než dostatečně.
„Sice je to delší cesta, ale jít s tímhle pokladem zkratkou bych asi radši neriskovala,“ vysvětlila své myšlenkové pochody a poplácala bednu po plátech.
Brzy se obě dostaly do uličky, která už od pohledu patřila k těm obývaným lepší společností. Čistá, široká a dobře osvětlená a nikde ani živáčka. „Dneska vysílají finále žblžích zápasů a je tam i místní tým,“ řekla po krátkém pohledu na hodinky. Tím by se možná dalo vysvětlit, proč tu není nával, ale aspoň někoho by tu přeci jen asi čekala. Šla nicméně dál.

„Čo to vlastne je? Teda ak to smiem vedieť? Pomôžem vám s tým?“, zjavne jej nevadilo, že sú na ulici takmer samy. Takmer.

Vaar Sooledan, člen istej pochybnej skupinky rodianov, živiacich sa nie zrovna legálnym predávaním tibannu pašerákom, ale zrovna tak legálnym, aby nevzbudzovali prílišnú pozornosť, si práve druhýkrát zaostril na čudnú dvojicu. Tarz, jeho bratranec, mu vylíčil, ako s ďalšími dvoma členami „ostrahy skladu“ stretol tieto dve osoby a ako musel zahájiť taktický ústup po tom, čo boli jeho dvaja kolegovia oplieskaní o stenu náhlymi poryvmi vzduchu.
Vaar to chápal. Priznať, že troch urastených rodianov zmláti vyvinutá Zeltronka a nejaká tínedžerka je dosť ponižujúce. Zo „skladu“ nezmizlo nič, čo ho hrialo, no zvedavosť zvíťazila a tak sa vydal s piatimi kumpánmi  zistiť, ktože to bol v susedstve na návšteve.
<“Chcem tú bedňu.“>, zaznel rozkaz a pätica sa pripravila k prepadu.


„Abych pravdu řekla, nemám nejmenší tušení,“ odpověděla Zeltronka zcela upřímně a lehce podezíravě se zahleděla kamsi do dálky. Setrvala tak ale jen okamžik, než se opět vrátila k věci a její důležitosti.
„Ale vím, co to dělá – dokáže to schovat okolí tak důkladně, že ho nikdo nenajde. Takže ať už to mistr chce kamkoliv, asi tam chce něco schovat, nemám pravdu?“ šibalský úsměv byl tak trochu v ceně, ale vlastně si jen potvrzovala teorie, které se jí poslední půlhodinu rojily v hlavě. Ze zprávy toho bohužel moc nevyčetla a výslech Miraluky by asi nebyl moc taktní, tak jí holt musela stačit dedukce.

„Nooo...“, začala Miraluka, no strhla sa. „Niesme tu samy.“, šepla. „Je ich päť.“ a otočila sa čelom prvej dvojici, ktorá k nim prichádzala so zamierenými blastermi.

Z druhého konca ulice prichádzala druhá dvojica. Piaty Rodian zliezol z balkóna kúsok od nich a nie príliž profesionálnym spôsobom zoskočil na chodník. Zachoval si však rovnováhu a tiež tasil. <“Odpor je zbytočný!“>, prehlásil sebaisto.

„To je mi ale náhoda, zrovna jsem chtěla říct to samé,“ opáčila mu sebejistě Joya a po zastavení odložila náklad ke svým ladným nožkám. Meč zatím nevytáhla, ale bylo na ní vidět, že k tomu nemá daleko.

Miraluka zaujala obranný postoj chrbtom k chrbtu Zeltronky, no uvedomovala si, že nemusí byť rýchlejšia ako výstrel z blasteru a tak s tasením meča váhala. Zatiaľ čo rozmýšľala ako sa z tejto situácie dostať, rodiani sa približovali. Neunikli jej ich pohľady na bedňu. Musí rýchlo niečo vymyslieť "Je to bomba! Ustúpte inak to tu vyletí do vzduchu!", skríkla na rodianov, ktorých to zjavne rozhodilo,strnuli a začali medzi sebou živo diskutovať s blastermi stále namierenými smerom k nim.

<“Ja tu nechem skapať, som ešte mladý!“>
<“Nebuď sprostý Weezg, hádam by sa neprechádzali po ulici s bombou na ramene?!“>
<“Jasné, určite blafujú a potom bum! Nepamätáš, ako zomrel Gao?“>,kontroval tretí.
<“Držte huby lebo vás...!“>, začal štvrtý a otočil hlavu k trojici stojacej už v blízkosti balkóna. Znenazdajky však povolili konštrukcie držiace pofidérny balkón, akoby po nich udrel rancor, a so strašným rachotom sa zrútili na trojicu hádajúcich sa rodianov. Dvaja tak-tak unikli, no vo vzniknutom zmätku a prachu sa rozsvietila oranžová čepeľ.


„Avantgardní,“ ušklíbla se, zatleskala improvizovanému divadlu a sehnula se pro ten zatracený krám. „Tak snad abychom šly, ne?“ zeptala se kolegyně, aniž by zvedla hlavu, a její zapnutý meč tak nějak ignorovala taky. Jestli začnou střílet, jsou to hovada a umřou, takový už je život, rozmlouvat jí to nebude.

<“Jedi?!“>, rodianom sa simultánne zväčšil polomer očných buliev v priemere o dvojnásobok.

„Zložte zbrane a nechajte nás odísť z planéty a ja vám môžem sľúbiť, že vás ušetrím. Nechceme problémy.“,
preniesla som do tichého bzučania môjho meča. Pravda, zhodiť na nich ten balkón ma trochu vyčerpalo, ale efekt to jednoznačne malo.
Než sa stihol prach usadiť, rodiani so škrekotom zutekali. Vydýchla som si a meč uschovala v záhyboch plášťa. Zvyšok cesty k lodi bol tak rýchly a nenápadný, ako to len dovoľovala bedňa na ramene Zeltronky.

ja, moje druhé ja a Champieho druhé ja

[Champbacca]

Když ti dva konečně vypadli, rozhodl jsem se jít si ještě chvíli lehnout, protože takhle mizerně mi vážně nebylo od minulé války. Kocovinou to rozhodně nebylo, tu už jsem dávno vyspal, vesmírná nemoc je pro někoho v mém věku trochu nedůstojná, tak co se to kruci děje? Proč ještě nikdo nevydal slovník Živoucí Síly, abych si mohl zjistit, co mi to chce naznačit?
Jak jsem si tak sedal na postel, bylo mi jasné, že usnout teď vážně nepřipadá v úvahu. Ne snad proto, že jsem na misi, ale proto, že tu bylo moc otázek a moc vjemů, a nic z toho moc nedávalo smysl. Tak jsem se zvedl a šel jednat.
V centrální místnosti transportéru nikdo nebyl, měl jsem jenom dojem, že naše +1 právě zaběhlo za roh, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem mířil přímo do kokpitu. A vážně ne proto, abych si pokecal s kapitánem, který to naštěstí pochopil už z mého výrazu a radši rychle vypadl, asi z obavy, že bude sežrán. Fakt se umím tvářit docela děsivě.
Letmý pohled ven odhalil nedávno zmoklé obilné pole, nad kterým co nevidět zapadne slunce, a tři stinné budovy. Naštěstí jsem se ale nemusel spoléhat na zrak svůj, když byly k dispozici lodní senzory, žeano. Ty mi ukázaly přibližnou mapu přilehlého okolí, kde byla další spousta polí, ale taky další dvě budovy stodolovitého typu. Možná bych se přeci jenom mohl projít, zatímco ti dva srdnatí vyjednavači vyjednají propuštění chudáčků rukojmích. A postarat se o to, aby se nestala nějaká nepředvídanost.
Zkontroloval jsem si meč na opasku, šlohnul z lodní výbavy jeden dalekohled a vylezl obslužným tunelem na střechu lodi. To se možná může zdát jako úplná blbost, ale měl jsem k tomu důvod - jestli jsou naši milí piráti aspoň průměrně chytří, budou si spodní rampu z lodi hlídat, aby z ní náhodou nevyběhla protiteroristická jednotka nebo ještě hůř, já.
Uvelebil jsem se za talířem vysílače a dalekohledem projel tři přilehlé budovy, což mi moje obavy potvrdilo. Ve dvou byli u oken chlapíci sice trochu ospalí, ale určitě instruovaní k hlídání, takže bych to neměl riskovat.
Riskovat jsem to ovšem ani nemusel, protože můj cíl nebyl ani v jedné z těch tří budov, přičemž z jedné jsem při odkládání dalekohledu někam stranou celkem jasně vnímal přítomnost mých dvou kolegů. Pomalu jsem se zvedl a po zralé úvaze skočil do zralého obilí. Alegorie balistické křivky hadr, ještě že umí Síla zesilovat odrazy a zpomalovat pády, jinak bych se asi pěkně vymázl. S nadějí, že můj ponor do mokré třímetrové pšenice ušel všeobecné pozornosti, jsem se vydal směrem k jedné z těch dvou budov na mapě. Cas přeci jen říkal, že rukojmí drží někde poblíž a s bombou. Tak trochu jsem doufal, že když je tam ta bomba, nebudou tam zároveň s tím i další lumpové, ale velmi brzo se ukázalo, že tak snadné to nebude.
Stodola, kterou jsem si vybral jako první, stála klidně uprostřed deštěm promočených polí, jak jsem po rozhrnutí obilí viděl, ale podobně klidně u ní stála i tříčlenná hlídka těch mizerů. A kdo ví, kolik jich bude uvnitř s farmáři. Už už jsem se chystal jít nenápadně blíž, když mě napadlo, že všichni farmáři by v podstatě měli být uživatelé Síly. Z tohohle baráku jsem nicméně nevnímal vůbec nic, ač jsem se o to velmi snažil, a když jsem budovu nenápadně a stále v obilí odešel, zjistil jsem proč. Tohle byl totiž z jedné strany otevřený hangár, ve kterém kotvila menší nákladní loď, nepochybně prostředek útěku pro mizery, kteří to tu o to ochotněji hlídali. Z toho se dá nicméně vyvodit, že moje princezny jsou v jiném hradě - v tom druhém, kam jsem se skrz obilí prodral po dalších deseti minutách a kupodivu mi stále nenateklo do bot.
Ten hlídalo stráží šest, otevřený nebyl, ale zevnitř jsem jasně cítil Sílu. Možná se tam někdo dokonce pokoušel o odpor, ale na to tyhle náznaky neumím číst dost dobře. Proplížit se obilím až k jedné stěně, aniž by mě ti šašci viděli, bylo až překvapivě snadné, vylézt po té stěně až překvapivě o tlamu, protože byla navzdory místní hrubé architektuře strašně hladká. Leč podařilo se a ze střechy jsem se mohl na celou situaci podívat trochu svrchu.
Železnou mříž, která bránila ptákům v létání do ventilace, nebylo potřeba odstraňovat násilím, protože mi v podstatě zůstala v ruce, jen co jsem za ni vzal. Šachta nebyla velká, ale s trochou štěstí bych se tam snad zaseknout nemusel.
Na to, jak mi bylo zle, se všechno dařilo až podezřele dobře. Do tunelu jsem se dostal takřka nehlučně, vešel jsem se tam a už po pár metrech tichého plazení přišla mřížka druhá, skrz niž bylo nádherně vidět přímo do prostoru pode mnou. A že bylo na co koukat.
Půlku stodoly zabíraly kotce pro nerfy, z nichž většina byla těmito lhostejně přežvykujícími zvířaty i obsazená, druhou pak zabíralo příslušenství k jejich chovu. V tom šeru tam jsem jasně spatřil na bedně sedícího Rodiána, o tu samou bednu se opírajícího Togoriana a vedle postávajícího lidského klučinu s Vratixem. V hromadě slámy ležely ještě asi tři siluety postav, ale ty už byly na bližší analýzu moc daleko nebo v příliš divných polohách. Důležité byly dvě jiné věci. Bomba přímo uprostřed, a taky fakt, že místnost hlídali jen dva mizerové s puškami, stojící přímo u bomby. Bomba. Co dál?
Síla mi velela, abych tu bombu koukal zlikvidovat, ale rozum říkal, ať na to ani nehrábnu, že to ti dva vyjednavači už nějak vyřeší. Sílu jsem nikdy moc neposlouchal, respektive jsem se snažil obejít i bez ní, ale teď? Ještě jednou jsem obhlédl situaci, dokonce jsem měl dojem, že si mě jeden z těch držených všiml, ale pak už jsem to vzal tak trochu spontánně.
Prostě jsem odsunul tu mřížku a skočil dolů. To by možná samo o sobě znělo jako dnes již druhá totální blbost, když uvážíme, že při prvním zahlédnutí mojí osoby to tam může kdokoliv vyhodit do vzduchu se mnou i s rukojmími, ale já jsem náhodou celkem expert na zůstávání mimo všeobecnou pozornost. Ač by s tím možná nejeden byrokrat nebo člen Nejvyšší rady nesouhlasil.
Ještě ve vzduchu jsem uplatnil techniku, kterou jsem nepoužil už žalostně dlouho, takže když jsem dopadl, dva bujaří strážníci si všimli maximálně lehkého poryvu větru a nadále se bavili o té nové bouchačce za rozumnou cenu. Nesměl jsem se hýbat moc prudce, jinak by plášť Síly chránící mě před jejich zraky zmizel, ale já se prudce hýbat nepotřeboval. Klidným krokem jsem se začal blížit k bombě, která si v klidu hověla dva metry od nich na bedně s buráky, a snažil se soustředit se na přítomnost, ne na to, jak mi tenhle postup, který jsem za svých šerifských let na Bespinu praktikoval dnes a denně, chybí.
Bomba samotná mě trochu zklamala, protože měla k atrapě mnohem blíž, než by si profesionální vyděrači mohli dovolit. Byla velká, to jo, ale z pohledu na všechny ty drátky a kravinky navíc mi bylo spíš do smíchu. Ne že by neměla potenciál sesmahnout vnitřek stodoly, ale její hlavní úloha byla spíš zastrašit ostatní svou velikostí.
Tak jsem do toho vrazil drápy, začal odšroubovávat kryt a v duchu děkoval Trasskovi, že mi podobné věci párkrát předvedl. Poslední šroubek povolil zrovna ve chvíli, kdy se jeden z hlídačů natahoval pro čutoru a málem mi vypíchl oko, ale naštěstí si ničeho nevšiml, takže jakmile se občerstvil, otevřel jsem tu prokletou kysnu a znalecky se podíval na všechny ty kabely. Redundantnost byla přímo impozantní, ale nakonec jsem v tom ten detonátor tak nějak našel a chystal se ho odpojit. Jenže to by zdaleka nebyla taková sranda, žeano.
Tak jsem ho u nálože pěkně nechal a začal to vykuchávat tak nějak celé, což bylo paradoxně mnohem jednodušší. Jedním okem jsem sice musel hlídat, jestli si mě náhodou nevšimli, v kterémžto případě bych je musel rychle posekat a utéct, ale nakonec vše dobře dopadlo a já vytáhl střeva celého zařízení ven. Nálož samotná vážila sotva tři kila, ale soudě podle barvy to byla celkem účinná marmeláda a radši bych to neměl ochutnávat. I detonátor patřil k tomu lepšímu, co se dá na trhu sehnat, a naštěstí nebyl časovaný, takže jsem mohl s klidem zavřít bednu a vydat se k odchodu. A pak přišla asi ta nejšílenější věc, co jsem dneska udělal.
Pomalu jsem i s bombou došel na místo, kam jsem prve dopadl, a znovu se podíval na dva strážné. Neviděli mě, ale jeden z místních klučinů koukal mým směrem dost podezíravě. Chvilku jsem váhal, jestli jsem náhodou nějak nezapomněl tím štítem neviditelnosti zakrýt i bombu, ale tak senilní snad ještě nejsem, ne? Každopádně jsem mu zamával a skočil zase tam nahoru, což vyšlo jen díky hromadě štěstí a faktu, že se moje drápy celkem snadno zaryjí i do plechu. To skřípání sice nepochybně slyšet bylo, ale zběžná kontrola spodku odhalila, že hlídači pouze koukli na bombu a dál plkali o blbostech. Vysoukal jsem se tedy ven na střechu a přemýšlel, co by asi tak teď šlo udělat s podobnou hračkou.
V tom můj pohled ulpěl na pěti swoopech, které tu mizerové měli asi kvůli pozdějšímu přesunu do hangáru. Jo, to by šlo. Sotva jsem se však odhodlal k seskoku, z dálky se ozvalo hučení motorů a brzy přijel swoop šestý, z nějž seskočil opancéřovaný mameluk. Ten se záhy vypravil kolem budovy ke zbytku svých kamarádíčků a z následné konverzace mi bylo jasné, že je to oficír a přijel je zkontrolovat, protože vysílačky mají kvůli možnosti odpolsechu asi zakázané, co já vím. Takhle loženou příležitost jsem nicméně nemohl nechat proklouznout, takže jsem okamžitě skočil dolů a hurá k jeho swoopu.
Jediný pirát, který byl v dosahu a neúčastnil se podávání hlášení, močil na zeď daleko ode mne, vandal, a nevzbudit jeho pozornost tak nebylo nic těžkého.
Bomba, respektive to co jsem tam potřeboval namontovat, byla relativně velká, ale to jeho swoop taky a některé součástky zcela jistě nepatřily do standardní výbavy, čili nenápadně ji nacpat do zjevně ne moc často používaného nákladového prostoru nebyl žádný problém. Dokonce jsem to stihl podstatně dřív, než se majitel vznášedla vrátil, a stihl jsem se tak i uklidit na střechu, odkud byl na to všechno moc pěkný výhled. Tank se vrátil, vynadal opodál močícímu pirátovi za jeho nedbalost a v okamžiku zmizel směrem ke druhé stodole. Až teď mi došlo, že si nemůžu být jistý, jestli náhodou nepojede k lodi naší, ale už bylo pozdě s tím cokoliv dělat.
Důležité bylo, že vypadl a já teď tedy budu moct normálně vysvobodit ty rukojmí. A asi není dobrý nápad začít venku, aby mi ti dva vevnitř mohli mezitím všechny postřílet alespoň pistolí, když bomba nefunguje. Obešel jsem střechu kolem dokola, překontroloval, že všechny hlídky sedí na druhé straně a mastí sabacc, a opět se co nejpomaleji vsoukal do ventilační roury.
Pak už to byla skoro rutinní věc, tedy alespoň se tak ze začátku zdála. Připravil jsem si meč, chvilku přemýšlel, jestli by třeba nestálo za to ty dva nějak zahnat na útěk, ale pak se začali bavit o tom, jak investují peníze do kácení deštných lesů, takže žádné zachraňování nebude, jsou to zlí lidé.
Nádech, výdech, nádech a skočil jsem a v letu zapnul meč. V tu chvíli ze mě veškerá nevolnost, kterou jsem trpěl až doteď, jako zázrakem spadla, Síla byla asi s mojí interpretací jejích pokynů spokojená. Vtipné na tom bylo ale hlavně to, že jakmile jsem dopadl a otočily se ke mně dvě hlavně, místo střelby se ozval ohlušující výbuch kdesi v dálce.
To bylo těsné.