Show Posts

This section allows you to view all posts made by this member. Note that you can only see posts made in areas you currently have access to.


Messages - Dave Fox

Pages: [1]
1
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.5 - Návrat Yettiho
« on: 01. Jul 2011, 10:28 »
„Je mi to líto příteli,“ položil mi na rameno ruku Tyrkus. Jeho obličej byl začerněný od oleje a jeho ruce taky zrovna neoplývaly čistotou.
„Díky,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ve finále jsem se spíš uměle ušklíbl. Tyrkus se otočil a začal se vrtat v motoru, na kterém do této chvíle pracoval.
„A co teď budeš dělat?“ zeptal se mě přes rameno.
„Odletím,“ odpověděl jsem tiše. Tyrkus se zasekl a přestal pracovat.
„Kira?“ zašeptal, ale neotočil se.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Budeš potřebovat pomoc,“ otočil se Tyrkus a zazubil se na mě.
„Počítám s tebou,“ usmál jsem se na něj.
„Řekni mi, co mám udělat a já se o to postarám.“
„Později, teď se umyj, za chvíli bude pohřeb,“ pomalu jsem začal odcházet.
„Budu tam, příteli,“ zavolal za mnou Tyrkus a já opustil hangár.

Věděl jsem, že Tyrkus řekne ostatním, a tak všichni moji blízcí na pohřbu budou. Ale byl tu ještě někdo, kdo by tam neměl chybět.
Zastavil jsem se před dveřmi ošetřovny a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
„Přejete si, Mistře?“ zeptal se jeden ze zdravotních droidů.
„Ano, rád bych navštívil Jessicu Karnis,“ pousmál jsem se na droida.
„Zajisté, Mistře. Je na pátém pokoji,“ ukázal droid do uličky, kde se nacházely ty správné dveře, „Mám jít s vámi, Mistře?“ dotázal se spěšně droid.
„To nebude potřeba, děkuji.“ Odvětil jsem a šel jsem pomalu do určeného pokoje. Slyšel jsem o všem, co se jí stalo. Neměl jsem jí teď rušit špatnými zprávami, ale Derk jí bral za přítelkyni a ona si to zasloužila vědět. A Derk si zasloužil, aby se zúčastnila jeho pohřbu. Zastavil jsem se před postelí.
„Ehm.“ Odkašlal jsem si, i když mi bylo jasné, že moji přítomnost cítila.
„Neruším?“ zeptal jsem se mírně a Jess se na mě pomalu otočila.


***

Bylo to již pár týdnů, co tu pobývala, asi čtyři, a za tu dobu do ní prali všechno možné i nemožné, aby dostali její váhu na přijatelnou mez a vrátili jí chuť do života. První dny byla neustále pod tlumícími látkami, a tak si z té doby moc nepamatuje. Umělá výživa byla otrava, ale peklo pro ni bylo hlavně to, že se jí starali o vyměšování, což ji navozovalo pocit absolutního ponížení.
I když medikové kroutili nevěřícně hlavou, začala se dávat dohromady docela rychle a už za necelé dva týdny nabrala dost sil na to, aby se sama posadila a snažila se začít cupitat po pokoji. To samé se však nedalo říct o jejím psychickém stavu.
Psychiatr se u ní zastavoval pětkrát týdně, a když mluvil s členy Rady, nedával jim moc velké naděje na to, že tuhle mladou rytířku ještě někdy pošlou do války. Odepsal ji… a s ním i oni.


Bylo to již několik dnů, co se tu objevil Champie a pověděl ji o jeho velkém plánu, a že s ní počítá. Věděla, že když se to obejde bez nějakého přehnaného humbuku, tak ji Řád nechá odejít.
S Nikki ani Tyrnisem se už kvůli jejich povinnostem skoro nevídala a na otázky ohledně Jessieho ji všichni odpovídali jen mlčením. A to byla poslední kapka.
Sice na tom nebyla ještě nejlépe, ale snažila se začít pomalu chodit a věděla, že každým dnem se nechá propustit na revers a odletí za Champiem, který ji slíbil, že se o ní postará.

Zezačátku cestovala po pokoji v repulzorovém křesle, teď už pajdala a klopýtala obstojně i sama, ačkoliv se brzy unavila. Lékařům říkala, že trpí bolestmi a traumaty (s kterými si zas tolik nevymýšlela), aby dostávala pravidelný příděl drog, které ji jako jediné dokázaly pomoci od hrozných vzpomínek a strachu o svého milého.
Už se moc těšila, až odsud vypadne. Odevšad. Jen ona, kanistr LSD a její představy…


***

„Vůbeš,“ otočila jeho směrem hlavu rudovlasá příšerka bez zubů a neznatelně nadzvedla levý koutek. „Omlouvám še, Mištve Fokši, ještli váš uvedu do rošpaků, ale váda váš vidím.“

„Jsem rád, že jste v pořádku, slečno Jess, slyšel jsem otřesné věci,“ smutně jsem se na ní pousmál.
„Naneštěstí nejsem poslem dobrých zpráv…“ Svěsil jsem hlavu.
„Jde o Derka. Zemřel.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na ní.
„Zemřel jako Jedi. Do poslední chvíle vzdoroval Temné straně. Zabil ho padlý Jedi jménem Zir Sull,“ odmlčel jsem se, aby mohla informace zpracovat. Věděl jsem, že toho na ní je teď moc a můj příval informací ji to moc neusnadnil.
„Za necelou hodinu je pohřeb a tak jsem myslel, že byste u toho chtěla být.“


Informace ji šokovala, takže chvíli jen hleděla na Mistra a nebyla schopná ničeho. Zaleskly se jí oči a zavlnila brada. Bez vzlyků se zablýštilo několik slz, které se začaly kutálet po jejích tvářích a zanechali ji na halence slané krůpěje.
„Pomohl byšte mi?“ naznačila, jestli by jí nepomohl stoupnout a otřela si do rukávu oči. Dave přistoupil blíže, pomohl ji odrhnout přikrývku, chytil pevně, ale něžně, její ruku a pomohl ji na třesoucí se nohy. „Bude to jen chvilka.“ Ukázala na dveře od koupelny. Dave ji chtěl pomoci z obav, že se neudrží ve stoje, ale byl v jeho pokusu o pomoc zastaven.
Když se za ní zavřely dveře, zaslechl puštění vody a trýznivé vzlyky.


Stál jsem a hleděl do země. Věděl jsem, jak se cítí a nevinil jsem jí za její projevené city. Z kapsy mu zapípal vysílač a on pro něj rychle sáhl a stiskl tlačítko. Objevila se hlava Tyrkuse, který již byl čistě umytý.
„Všem sem to řekl, Dave. Budeme tam společně.“ Pousmál se Tyrkus.
„Díky příteli ještě přivedu jednoho člověka.“
„Rozumím. Tak na místě,“ řekl Tyrkus a zmizel. Zahleděl jsem se na vysílač, který byl již trochu starší. V očích se mi zjevila vzpomínka na naše dětství. Tyrkus ho sestrojil pro mě a všechny mé přátele. Byl jsem rád, že je uvidím zase pohromadě… jen, kdyby to bylo za jiných okolností.
Dveře se otevřely a v nich stála Jess. Opláchnutá a v rámci možností převlečená.
„Pomohu vám.“ Usmál jsem se a nabídl jí ruku.


Ruku přijala, a klopýtavě se vydala po jeho boku, do míst, kam chodí všichni členové Řádu s těžkým srdcem.
„Je mi to moš líto… vím jaké to je, pvijít o padawana… upvímnou šouštvašt.“


„Děkuji,“ pousmál jsem se. „Byl to dobrý žák. Tak plný elánu. Stal by se z něj silný Jedi.“ V očích se mi zajiskřilo uznání a pýcha.
„Sem na něj hrdý. A vždy budu,“ podíval jsem se na Jess, ale ta měla oči jen pro podlahu před jejíma nohama.


V jeho srdci bude žít navěky, nebo aspoň do té doby, než se setkají někde po životě, kde je mnohem mnohem lépe.
„Šo Budete dělat teď?“


„Nerad bych vás zatěžoval detaily ohledně mých plánu do budoucna,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem jí říkat že mám v plánu odejít. Nechtěl jsem jí zbytečně vystavovat nebezpečí. Už tak dost lidí bude v nebezpečí. Nemusí být i ona.
„Koukám, že tvůj šarm nezeslábl. Ozval se kdosi z chodby vpravo.“ Usmál jsem se a pomalu se otočil tím směrem, nepouštěje Jess.
„A já zase koukám, že tobě stále chybí.“ Zazubil jsem se na muže stojícího přede mnou.
„Dave.“ Rozešel se muž proti mně a objali jsme se.
„Wade.“ Usmál jsem se.
„Je mi to líto, bratříčku,“ řekl Wade smutně. Všiml jsem si Jess, jak si prohlíží mého sourozence. Kdokoliv kdo nás dva potkal pohromadě, rychle poznal, že jsme bratři. Byli jsme si velmi podobní, skoro jako dvojčata, i když byl Wade o dva roky starší. Na rozdíl ode mě byl ale Wade čistě oholený. S mými vousy jsem skoro vypadal, že z nás dvou jsem ten starší já.
„Tohle je Jessica Karnis,“ představil jsem Jess.
„A toto…“ Wade mě zarazil vztyčením ruky.
„Umím mluvit za sebe, bratříčku. Jmenuji se Wade Fox, slečno. A jak jste již jistě postřehla, já a Dave jsme sourozenci,“ usmál se Wade a políbil Jess ruku, která se pokusila o úsměv. Než však stačila na jeho představení odpovědět, přiběhl Tyrkus.
„Je čas,“ pobídl nás, a tak jsme se všichni vydali do sálu, kde probíhal Derkův pohřeb. Usadil jsem Jess na jedno z volních míst.
„Omluvte mě, Jess, uvidíme se po obřadu.“ Usmál jsem se a odešel jsem na druhou stranu sálu, kde již byli moji přátelé. Kira, Mia, Rimbol, Tyrkus a také Wade. Posadil jsem se vedle Kiry, které se v očích zrcadlili slzy. Zahleděl jsem se na podstavec, na kterém leželo tělo mého padawana. Srdce mi pukalo žalem.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili z Derkem Yallem,“ spustil Archivář pověřený k vykonání pohřbu. „Pro některé z nás to byl přítel pro jiné padawan. Ti kdo ho neznali, by měli vědět, že to byl věrný přítel a pilný student. Bude nám chybět a jen tak se na něj nezapomene. Prosím povstaňte a vzdejte úctu tomuto chlapci.“ Pokynul rukama archivář a celý sál povstal.
„Začněme,“ řekl archivář, podstavec se rozhořel a Derk vzplál. Celý sál mlčky hleděl na hořící tělo Derka. Potlačil jsem slzy a pocítil jsem, jak mě Kira chytla za ruku. Všichni vdávali Dekrovi holt svým mlčením.
„Nechť není zapomenut,“ pronesl archivář po té, co oheň dohořel.
„Jednou se zase shledáme, Derku. Můj mladý příteli…“ zašeptal jsem.


„Bršy še opět šetkáme, pvíteli…“ zašeptala a otřela si slzičky… naštěstí to bylo snazší, než by si myslela.
Byl to vlastně její první pohřeb. Pohřeb někoho, kdo jí byl blízký. Když zemřel její padawan Dex, nezbylo z něj nic, co by se dalo pohřbít. A na ten symbolický pohřeb zde v Chrámu (kde se společně s ním loučilo s dalšími cca tři sta Jedii) nedostala ze svého bactového válce opušťák.


Po pohřbu se pomalu začal sál prázdnit jak lidé postupně odcházeli, jen naše skupinka stále neslyšně seděla a vyčkávala. Všichni do jednoho čekali, až já budu připraven odejít.
„Můžeme jít,“ zvedl jsem se pomalu. V sále jsme již zůstali pouze my. Tedy alespoň jsem si to myslel, než jsem na druhé straně zpozoroval Jess.
„Běžte napřed. Sejdeme se později v jídelně.“ Usmál jsem se na ně a oni přikývli až na Kiru.
„Zůstanu s tebou,“ ohradila se.
„Dobře,“ přitakal jsem. Ostatní pomalu odešli. Já a Kira jsme pomalu došli k Jess.
„Kiro, chtěl bych ti představit Jessica Karnis. Jess, tohle je Kirra Lewis,“ představil jsem obě dívky. Kira se usmála na novou známou a podala jí přátelsky ruku. Jess oplatila letmý úsměv a nabídnutou ruku přijala. Bolest! Pocítil jsem jí možná dříve než Kira, která se chytla za břicho a málem by spadla nebýt v časného zásahu Jess, která ji rychle, ale s vypětím sil zachytila. Rychle jsem Kiru objal a pomalu posadil na jednu z lavic.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí starostlivě a nijak závratně si nevšímal Jess, která vše sledovala.


Reflexivně dívku zachytila a zabránila jejímu pádu na zem, ačkoliv jí samotnou projela bolest. Ještě neměla tolik sil jako dřív.
Foxovi se objevil ve tváři vyděšený výraz a pomohl Kiru rudovlasé dívce posadit na lavici.
Při tom všem se stalo ještě něco. Jess se dotkla Kiřina břicha a pocítila záchvěv cizí mysli. Neposkvrněné, ryzí. No tohle?! Pomyslela si a pohlédla nejdřív na dívku a pak na Dave pohledem, který byl kombinací šoku a přihlouplé ženské radosti.
„J-j-jak še bude jmenovat?“

   
Zarazil jsem se a pomalu otočil na Jess. Věděl jsem, že lhaní mi tu nepomůže. Poznala Kiry stav, když se jí dotkla.
„Musím vás poprosit, abyste o tom pomlčela,“ řekl jsem zdráhavě.
„Prosím, Jess,“ přidala se Kira.
„Alespoň dokud neopustíme Chrám, což nebude tak dlouho trvat,“ řekl jsem jí, podívala se na mě tázavě.
„Odlétáme,“ dodal jsem spěšně.
„Co nejdříve se chystáme opustit Chrám. Nenechám se připravit o rodinu,“ zadíval jsem se na ní s plamenem v očích. Byl jsem připraven na vše.


V duchu se pousmála a musela se ovládnout, aby zachovala kamennou tvář, což, s její napůl ochrnutou tváří, nebyl problém. Vzpomněla si, jak jí tento Jedi, který ji tu teď mluví s takovým zápalem o rodině, ještě před pár měsíci kázal o Kodexu a jeho důležitosti.
„Odlétáte, to ano…“ ještě jednou se dotkla jejího bříška, aby si zopakovala ten úžasný pocit, „a můšete še mnou. Za tvi dny odlétám. Budu váš šekat.
Chšete-li, aby vyvůštalo v bešpeší a meši švými, poletíte…“ ještě jednou se na oba usmála, pomalu se otočila a vydala se pryč. Než zmizela úplně, ještě se naposledy otočila, pohlédla na ty dva, kteří přesně neví, co si o jejích slovech myslet a neudržela se.
„Šluší vám to špolu!“ zavolala na ně a už opravdu odešla najít nějaký kus papíru, který jí, po jeho podepsání, zprostí povinnosti povalovat se na ošetřovně.


„Co tím myslela? Tím v bezpečí a mezi svými?“ zeptala se Kira zamyšleně.
„Nevím. Myslím, že jí ale můžeme věřit,“ usmál jsem se.
„Také jsem to cítila,“ oplatila mi úsměv.
„Teď si musíš odpočinout, já připravím vše k odletu,“ pomalu jsem zvedl Kiru a odvedl jí do pokoje, pak jsem se dal do příprav.


***

Třetí den jsme opravdu v hangáru byli a připravovali se na odlet. Kira spala v lodi, zatím co já jsem s Tyrkusem připravoval loď. Trošku jsem popošel, abych si prohlédl tu krásku hezky z dálky. Jméno Rychlý dráp nemuselo znít zrovna nijak valně, ale k lodi se doslova hodilo. Byla to setsakra rychlá loď a měla pár děl, co dovedla nepříteli nadělat pár nepěkných děr.
„Vzpomínám si, jak si mi jí dal,“ řekl jsem a nespouštěl jsem oči z lodě.
„Jako by to bylo včera co?“ zasmál se Tyrkus o kus dál vedle mě.
„Jsi si jistý, že chceš letět s námi? Tím to tu pro tebe končí,“ podíval jsem se na něj.
„Vás dva znám už od malička. Jste moje rodina. To si piš, že jdu s vámi. Někdo na vás musí dohlížet,“ usmál se Tyrkus. Do hangáru vešel Rimbol a za ním Mia. Oba si to decentně štrádovali k nám.
„Vše je dohodnuté. Máte plné povolení k odletu,“ usmála se Mia.
„Děkuji,“ oplatil jsem jí usměv.
„Kira je na lodi,“ ukázal jsem na loď. Mia přikývla a šla se na loď rozloučit s Kirou a Rimbol ji následoval. Zadíval jsem se na své přátele. Na blonďatou Miu, která vždy říkala, co si myslí a nebrala si servítky.
A na Rodiana Rimbola, který byl němý, ale jeho schopnosti v Síle impozantní. Za Rimbolem letěl malý droid, který převáděl jeho myšlenky na slova, aby mohl lépe komunikovat s okolím.
„Budete mi chybět,“ zasmutnila Mia poté, co se vrátila z lodi a obejmula mě.
„Vy mě taky,“ usmál jsem se.
„Nechť vás provází Síla, přátelé,“ ozval se malý robotek kroužící u hlavy Rimbola.
„I tebe, dobrý příteli,“ potřásl jsem mu rukou. Když se začal loučit Tyrkus s oběma zrovna do hangáru vešla Jess s malým batohem na zádech, opírajíc se o hůl. Chvíli na nás nespokojeně hleděla a nakonec zamířila rovnou k nám.
„Vítej na mé lodi. Tohle je Tyrkus poletí s námi.“ Ukázal jsem na Tyrkuse, který přikývl a usmál se na nově příchozí.


„Taky jšem ši měla do toho batohu pvibalit Yodu a pvivéšt ša rušišku Windua?“ ulevila si Jess a projevila tím svůj nesouhlas jak ohledně dalšího pasažéra, tak nadbytečných čumilů. „Ještli má tenhle krám nějaký navigašní pošítaš, tak mě k němu laškavě zaveď. Odlétáme!“  Zavelela a za klapotu hůlky se vydala do útrob lodi. Tyrkus chvíli nevěděl, co dělat, ale pak se poslušně vydal za rudovlasým Admirálem.

Vcházel jsem po rampě do lodi, ale ještě naposledy jsem se otočil a zamával Mie a Rimbolovi. Ve dveřích hangáru jsem zahlédl stát Wade. Díval se na mě, ale v jeho očích nebyla zloba, ale pochopení.
,,Sbohem, bratře." zašeptal jsem. I tobě. Problesklo mi hlavou. Usmál jsem se. Pomalu jsem se otočil a nastoupil do lodi.
Po té co jsme všichni nastoupili, nastartoval Tyrkus motory. Rampa se zavřela, my se odlepili od země a vydali se začít nový život.


Dave Fox and Jessica Karnis

2
Řbitov zviřátek / Derk Yall
« on: 22. Mar 2011, 14:29 »
Jméno: Derk Yall
Rasa: Člověk
Rok narození: cca 40 BBY?



Barva čepele: Zelená
Bojový styl: Ataru?

Pár slov k jeho osobě: Žbrc, mňák, etep.

Místo smrti: Yavin IV (22 BBY)
Způsob smrti: V boji s podstatně silnějším temným Jediem přišel o ruku a následně se mu stal bleskosvodem, když se nechtěl nechat zlákat temnou stranou Síly.

3
Ecliptica Enclave / Epizoda 2.5 - Návrat Yettiho
« on: 20. Mar 2011, 17:07 »
,,Mistře, co znamená vytvořit si pouto?“ zeptal jsem se svého mistra, který seděl vedle mě a tiše meditoval.
,,Pouto?“ opakoval po mě mistr Koran. Otevřel oči a zadíval se na mě. Moje čtrnáctiletá neposednost mě zase přinutila myslet na jiné věci než na meditaci, ale přesto se mistr nezlobil a díval se na mě přívětivě a laskavě.
,,Ano, mistře. Četl jsem o tom. Zdá se, že je to nějaké propojení mezi mistrem a žákem ale asi jsem to pořádně nepochopil.“ Ušklíbl jsem se na mistra.
,,Ano skutečně takové pouto existuje. Já osobně jsem ale také o něm pouze slyšel nebo četl. Prý propojí mistra a jeho padawana a oni spolu mohou například komunikovat pomocí myšlenek.“ Odpověděl mistr a zase zavřel oči.
,,Je možné, že jeden cítí bolest toho druhého?“ zeptal jsem se znovu.
,,Patrně ano.“
,,A co když jeden zemře? Zemře potom i ten druhý?“
,,O tak silném poutu jsem ještě neslyšel, ale je patrně možné, že pokud jeden z nich umře, ten druhý to velmi silně pocítí a to nejspíš opravdu velmi silně.“ Odpověděl mistr.

Procházel jsem základnou, která nebyla, až tak silně ozbrojená jak jsem čekal. Vojáků zde nebylo zas tak mnoho. Nejspíše počítali s tím, že jejich obrana, která vám vezme “šťávu“ je dostačující. Občas mě nějaký voják pozdravil, ale spíše si mě nevšímali a to ani, když jsem si hrál na zraněného. Ať jsem se snažil jakkoliv nemohl jsem Derka najít. Byl jsem si jist, že jsem s ním předtím komunikovat, nebo sem si to aspoň myslel, ale teď ani náznak jeho přítomnosti.
,,Jak dlouho myslíš, že ještě vydrží?“ zasmál se voják, který se nacházel, okus dál ode mě. Byl tam s ním ještě další voják, který se evidentně bavil stejně dobře jako ten první.
,,Moc času mu nedávám, šéf umí bejt pěkně přesvědčivej, když chce.“ Smál se ten druhý voják.
,,Jo to určitě, ale zatím se docela drží ten spratek. Je to prej Jedaj nebo co.“ Odplivl si ten první voják.
,,Jedi? Myslíš, že tu bude někde další?“ zeptal se ten druhý a poznal jsem na něm náznak nervozity.
,,Hned jak jsme našli tohohle spratka, šli jsme hledat loď. Našli jsme ji a to prázdnou nemyslím, že je tu nějakej další.“ Mávl rukou ten první. Pomalu jsem se k nim dobelhal, což je donutilo konverzaci přerušit a podívat se na mě.
,,Kde je ten kluk?“ zeptal jsem se prvního vojáka a trochu si pohrál s jeho myslí.
,,Je tři patra níž, sektor 056.“ Odpověděl voják pomalu. Ten druhý poskočil a podíval se na něj.
,,Co to děláš? Proč mu to říkáš? Je to nižší šarže.“ Druhý voják ho praštil po hlavě, což prvního probudilo.
,,Zapomeňte, že sem se na něco ptal.“ Obalamutil jsem oba.
,,Zapomeneme, že si se na něco ptal.“ Řekli oba vojáci sborově a já odešel.

,,Vstávej!“ řev a následná silná bolest Derka probudila z bezvědomí. Z jeho úst se vydral křik bolesti.
,,Takže chlapče, kdo je tvůj mistr?“ Zeptal se Zir Sull a s mrazivým úsměvem se díval na chlapce.
,,Dave Fox.“ Procedil mezi zuby Derk.
,,Ne!“ zařval Sull a poslal proti Derkovi silný výboj blesků, který chlapce zvedl ze země a vymrštil ho proti zdi. Těžce dopadl na zem a z úst mu vytiskla krev. Zvedl ruku a pomocí Síly si přitáhl Sulla, který to v tu chvíli neočekával a tak se neubránil. Sull dopadl na silové pole a to mu uštědřilo silný výboj, následně spadl na zem a skácel se na kolena.
Místností se rozezněl ledový smích.
,,Výborně. Opravdu výborně.“ Sull se nepřestával smát.
,,Cítíš to? Ten hněv? Posiluje tě. Nech ho, ať tě ovládne jen tak získáš opravdovou moc.“ Úlisný hlas se nahlodával do Derkovy mysli. Cítil ten hněv, který v něm žhnul. Toužil Sulla zabít za tu bolest a za to jak plive na jméno jeho mistra. Toužil být silnější, aby se mu mohl postavit.
Sull mávl rukou kamsi za sebe a pole se deaktivovalo. V tu samou chvíli se Derk odrazil od země a rozeběhl se proti nepříteli. Nepřemýšlel, byl to prostě reflex a on mu nedokázal zabránit. Sull se usmál a nonšalantně mávl rukou a Derka odmrštil zpátky dozadu.
Sull vytáhl světelný meč a hodil ho k Derkovi.
,,Je čas tvé pomsty. Vezmi si ji, jestli na to máš.“ Zasmál se Sull a zažehl svůj červený světelný meč. Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní.

Pocítil sem Derka, ale to co jsem cítil, se mi vůbec nelíbilo. Byl to hněv, ale velmi silný hněv. Čas mi docházel, musel jsem si pospíšit. Rozeběhl jsem se a moje kroky se rozezněli chodbami. Na místo mého cíle jsem běžel tak kolem dvaceti minut, protože sem musel základnu obíhat. Čert ať vezme toho, kdo tuhle základnu navrhoval. Doběhl jsem do sektoru 056. Na zdech byli rýhy od světelného meče a všude kolem mrtvý vojáci. Přiklekl jsem k jednomu, co ještě dýchal.
,,Co se tu stalo?“ zeptal jsem se ho.
,,Lord Sull s ním začal bojovat. Ale boj se vymkl kontrole…“ odmlčel se a začal kašlat krev. Sull? To snad není možný. Co dělá tady?
,,Kde sou teď?“ zeptal jsem se znovu.
,,Mířili na střechu.“ Ukázal na dva vtahy vedle sebe. Výtahy? Zatraceně! A já to bral po schodech. Rozeběhl jsem se k jednomu z výtahů a stiskl tlačítko na přivolání, následně jsem se vrátil k vojákovi a trochu ho ošetřil. Hned jak přijel výtah, skočil jsem do něj a namířil si to na střechu.

Derk čapl meč a rozeběhl se proti nepříteli znova. Při běhu aktivoval svůj zelený meč a sekl po Sullovi. Meče zajiskřili a spojili se v ohlušujícím prskaní. Derk odskočil dozadu a mrštil silou po Sullovi, který tomu odolal. Derk už nedovedl svůj hněv krotit a cítil, jak ho zuřivost spaluje zevnitř. Namlouval si, že to nevadí, že Sulla porazí a pak hněv zažene, ale v tuto chvíli se hněvem nechtěl zatěžovat, protože mu dodával sílu, kterou potřeboval. Pomocí obou rukou vytvořil silné odmrštění, kterému tentokrát Sull odolat nedovedl a tak byl odmrštěn dozadu. Nepřítel narazil zády na dveře cely. Následně je otevřel a vyběhl ven. Derk bez rozmýšlení vyběhl za ním.
Před celou na něj už čekali vojáci, co ho měli zastavit. Předním zahlédl Sulla, jak nastupuje do výtahu a dveře se za ním zavírají.
Jeden z vojáků okamžitě zareagoval a vystřelil po Derkovi, který střelu odrazil pomocí meče a pak se rozeběhl proti vojákům z neutuchajícího hněvu, který ho nutil postupovat dál.
Pobil je, všechny je pobil. Kolem Derka se váleli mrtví vojáci. Kde si v rohu klečel jeden z vojáků a měl useknutou ruku a prosil o milost. Derk k němu pomalu přišel a zadíval se na něj.
,,A mě by se od tebe milosti dostali, kdybych byl na tvém místě?“ zeptal se suše Derk.
,,Ano.“ Přikývl voják.
,,Lháři!“ zařval Derk a namířil laserové ostří na vojákův krk.
,,Prosím. Mistře Jedi, prosím. Mám rodinu dvě dě…“ voják to již ale nedopověděl, protože jeho krkem projel meč jako nůž máslem. Pak doběhl k dvěma výtahům na konci chodby. Ten, kterým odjel Sull stále fungoval a podle číselníku nad dveřmi jel až úplně nahoru. Derk si přivolal první výtah a také se vydal nahoru.

Ten hněv byl silný, cítil jsem ho jako by byl můj vlastní. Ale nejen hněv i bolest. Derk s někým bojoval, ale ten někdo mu evidentně dával co proto.
,,Sull.“ Procedil jsem mezi zuby.

Derk se pokusil o výpad, kterým hodlal Sulla probodnout, ale nepřítel uhnul a jedním přesným seknutím odsekl Derkovi ruku. Bolest se mu rozlezla po těle a on klesl na kolena.

Mojí rukou projela nesnesitelná bolest, která mi pulzovala každým nervem v ruce. Klesl jsem na kolena a potlačoval křik.
,,Derku.“ Vydralo sem i z úst, které byli zkřivené v bolestnou grimasu. 

Derk se díval na Sull a v očích se mu leskly slzy bolesti. O kus dál ležela jeho ruka, která svírala stále světelný meč.
,,Tak chlapče. Kdo je tvůj mistr?“ zeptal se tiše Sull.
,,Dave Fox.“ Zašeptal Derk. Sullova ruka sevřela Derkovi hrdlo a pomalu ho začal zvedat.
,,Pak si pro mě zbytečný.“ Sykl Sull.
,,Jsem Jedi.“ Prodral Derk skrz sevřené hrdlo.
,,Zemřeš! Jedi!“ pronesl Sull z opovržením a pustil do Derkova těla blesky.

,,Pusť ho Sulle!“ zařval sem, hned jakmile sem vyšel z výtahu. Viděl jsem jak Derkem prochází blesky, ale zároveň sem je cítil v mém vlastním těle. Sull přestal s mučením Derka a pomalu se na mě otočil.
,,Ach už jsem se bál, že nedorazíš. Můj starý příteli.“ Usmál se Sull, ale Derka stále nepouštěl.
,,Řekl jsem, pusť ho!“ aktivoval jsem meč, abych svou výhružku dovršil.
,,Jak si přeješ.“ Usmál se Sull a následně probodl Derka mečem, potom ho odhodil stranou. Mým tělem se prohnala bolest, která mě srazila na zem. Bolest byla nesnesitelná, rázem se přidali i smutek a zlost.
Rozeběhl jsem se proti Sullovi. Odrazil jsem se a vší silou jsem udeřil do Sulla, který útok vykryl mečem ale i tak ho síla uderu srazila na zem. Udělal kotoul zpět a vmetl proti mně blesky, které pohltil můj meč. Pomocí Síly sem silně odmrštil Sulla a ten těžce dopadl na zem o kus dál na kraji střechy. Rychle sem běžel k němu, ale Sull se rychle dostal na nohy a z obou rukou mu vystřelili silné blesky, které se řítili proti mně.  Odrazil jsem se vší silou a skočil, co nejvýše sem dovedl. Naštěstí to stačilo a bleskům jsem o chlup unikl. Následně jsem nahromadil Sílu a odmrštil jsem sám sebe proti zemi. Dopadl jsem na zem a meč zarazil do ní, kolem mě se utvořil shluk Síly a vše odmrštila. Silná kruhová vlna smetla vše, co se jí postavilo do cesty i Sulla, kterého to odmrštilo, a zřítil se ze střechy dolů. Doběhl jsem na kraj střechy, abych viděl, jak naskakuje na stíhačku a odlétá pryč. Nechal sem ho být a běžel sem k Derkovi.

,,Mistře.“ Natáhl Derk ruku. Jeho hlas byl chraplavý. Ústa se mu plnila krví
,,Derku. Je mi to tak líto.“ Poklekl jsem k němu a vzal ho za ruku. 
,,Zklamal jsem, mistře.“ V chlapcových očích se zajiskřily slzy.
,,Ne chlapče to já.“ Volnou ruku jsem mu položil na rameno.  Cítil jsem, jak z něj vyprchává život. Cítil jsem to v sobě. Nikdy jsem nevěřil, že se to opravdu stane a já získám pouto se svým padawanem.
,,Hnal mě hněv. Chtěl jsem…“ Derk se rozkašlal. Trochu jsem ho natočil na bok, aby ho krev nezadávila.
,,Chtěl jsem ho zabít.“ Pronesl Derk sklesle.
,,Možná ano. Ale i když sem cítil hněv, který v tobě byl, cítil jsem i to jak si ho nakonec potlačil. Bylo to v tu chvíli, když tě držel.“ Usmál jsem se na něj.
,,Protože se mě zeptal, kdo je můj mistr. A já si vzpomněl na vše…“ zase se rozkašlal. Srdce se mi sevřelo bolestí.
,,Na vše co jste mě naučil.“ Pokusil se Derk o úsměv.
,,Už dlouho jsem tě neměl čemu učit. Jsi již dlouho připraven na to stát se Jedim.“ Stále jsem se na něj usmíval, i když ve svém nitru jsem křičel.
,,Nemohl jsem si přát lepšího žáka.“ Dodal jsem a v očích jsem ucítil slzy.
,,Děkuji, mistře.“ Zašeptal Derk a zavřel oči. V tu chvíli jsem to pocítil nepředstavitelnou fyzickou bolest. Moje tělo jako by bylo probodáváno tisíci noži a zároveň opalováno ohněm. Do toho se zapojila duševní bolest nad ztrátou Derka. Srdce se mi bolestně sevřelo. Do očí mi hrkli slzy a já svěsil hlavu.
,,Odpusť mi.“ Zašeptal jsem do ticha.

Stíhačka se pomalu vzdalovala od základny, která chvíli na to začala vybuchovat, až nakonec skočila v explozi celá. Nevěděl jsem, co měl Sull za lubem a ani mě to nezajímalo. Hodlal jsem ho najít a jednou provždy zastavit. Ale to muselo počkat, nejdřív musel dovézt Derka do chrámu, kde mu bude dopřán pohřeb, jaký si zaslouží a pak mi už nebude zbývat nic jiného než chrám opustit.
Zůstával jsem v chrámu jen kvůli němu, abych dokončil výcvik, ale teď už mě tam nic nedrželo, musel jsem uprchnout. Protože jakmile by se dozvěděli o mně, a o Kiře neskončilo by to dobře. Věděl jsem, že jakmile by se dozvěděli o jejím stavu odvedli by jí ode mě. Ale to jsem nemohl dovolit, byl jsem připraven chránit svou rodinu. Kiru i mé nenarozené dítě. Naštěstí byli v chrámu stále lidé na které jsem se mohl spolehnout a kterým jsem mohl bezmezně věřit

4
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.4 - Skrytá krosba
« on: 20. Feb 2011, 18:49 »
Prodral jsem se hustým křovím a došel jsem k prudkému srázu. Zahleděl jsem se dolů, kde se na dně srázu tyčila základna ponořená v džungli. Základna byla poměrně velká, ale mou pozornost hlavně upoutal velký vysílač na střeše základny. Vysílač světélkoval na krajích, takže to znamenalo, že jim opravdu energie fungovala.
,,Jak je to možný? Něco mi tady nehraje.“ Promluvil jsem tak nějak sám k sobě a přiklekl k zemi. V tu samou chvíli vysoko nad mou hlavou proletěla zásobovací loď. Loď byla malá nejspíše převážející všemožné zásoby. Loď pomalu začala sestupovat dolů k základně. Moje oči opět sklouzly k vysílači, který tentokrát neblikal. Okamžitě jsem vytáhl kapesní počítač, abych se utvrdil ve svojí teorii. Počítač zapípal a pak naskočil. Na obrazovce se začali objevovat statistiky a údaje. Loď zatím zpomalila sestup a střecha základny se otevřela. Loď pomalu vlétla dovnitř a střecha se pomalu zavřela. Pozvedl jsem počítač a dal ho do zorného pole s vysílačem. Vysílač se aktivoval a světla na něm zase začali problikávat, o pár sekund na to se počítač vypnul.
,,Zajímavé.“ Poškrábal jsem se na hlavě a očima sem doslova propaloval vysílač.

Derk otevřel oči a začal mžourat na své okolí, tedy alespoň si myslel, že otevřel oči, protože tady byla taková tma, že jen těžko mohl odhadnout, jestli je má zavřený nebo otevřený. Kolem zápěstí cítil studený kov pout, která cítil i na nohou. Na zádech cítil ledovou zeď, takže usoudil, že je připoután ke zdi. Našpulil rty a nechal vytéct slinu, aby jestli nevisí hlavou dolů. Slina mu stekla po bradě a spadla dolů.
Nejdříve se pokusil pouta urvat, potom se z nich pokusil vyklouznout. Zavřel oči a začal se soustředit. Pocítil náhlý nával Síly, která skrz něj začala prostupovat. Bylo to ukluzující. Pouta se trochu zatřásla a pak se pomalu začínala roztahovat. Derk se soustředil čím dál víc, ale pouta nešlo tak snadno přetrhnout jak by byl čekal. Derkovi začal po čele ztékat pot. Za chvíli už se potil celý, ale jeho soustředění to nijak neovlivňovalo. Pouta se povolila zase o něco více, až nakonec pukla a on se zřítil, asi tak z metrové víšky na zem.
,,No to si mě překvapil, nečekal jsem, že by ses dovedl osvobodit.“ Hlas, mužský hlas a zazněl náhle tak náhle, že Derka doslova polekal. Derk se pomalu zvedl na nohy a zadíval se do tmy před sebe.
,,Kdo jste?“ promluvil kamsi do tmy. V tu chvíli se rozsvítili světla a Derk si musel zakrýt oči rukou, protože tak velké množství světla po tak dlouhé tmě bylo na něj příliš. Chvíli bylo ticho, jako by byl vše jen nějaký špatný sen. Derk otevřel pomalu oči a začal přivykat na světlo. Nacházel se v obdélníkové místnosti s bílými zdmi. Bylo vidět, že interiér evidentně nějaké základny je nový nedávno sestavený. Na jednom konci místnosti stál Derk za zády měl ke zdi přidělané řetězy a na druhém konci místnosti, tedy naproti němu stál u dveří muž a obličej mu skrývala černá kápě i zbytek oblečená měl černý. Derk si prohlédl důkladně celou místnost, všiml si, že celý strop svítí, že je jako jedno obří světlo vlastně jako dvě velká světla protože uprostřed je přerušovala modře svítící čára, která se táhla kolem celé místnosti jak po zemi, tak i po stěnách. Derkovi okamžitě došlo, že se jedná o silové pole, které se aktivuje, jakmile se přiblíží. To znamenalo, že ta pouta byla jen taková hra nebo případně nějaká zkouška.
,,Kdo jste?“ zeptal se znova a tentokrát věděl se přesně koukat.
,,Copak si už nevzpomínáš? To mě mrzí.“ Zasmál se muž ledovým smíchem, až Derka jemně zamrazilo v zádech. Muž si pomalu sejmul kápi. Muž měl krátce střižené černé vlasy a byl jemně oholený. Dvě žluté oči se dívali přímo na Derka.
,,Zir Sull.“ Řekl tiše Derk.
,,Takže si přece jen pamatuješ? To je od tebe velmi milé.“ Zasmál se zase Zir.
,,A kdepak máš mistra? Kde pak je Fox?“ Zir se podíval jako by cítil soucit a byla mu celá tato situace nesmírně líto. Chvíli na to se jeho výraz změnil v posměšnou grimasu.
,,Ten tu semnou není. Přiletěl jsem sám.“ Zalhal Derk tak nejlépe jak dovedl.
,,Vážně? To je škoda těšil jsem se, jak ho vlastnoručně zabiji. No nic ty mi budeš muset stačit.“ Zir se opět ušklíbl a jeho žluté sithské oči propalovali Derka skrz na skrz.
,,Zabijete mě?“ zeptal se Derk bez náznaku strachu.
,,Kdepak chlapče přece bych neplýtval takovým talentem.“ Odpověděl Zir.
,,Nikdy se k vám nepřidám.“ Odsekl Derk.
,,Uvidíme, chlapče. Nepodceňuj Temnou stranu.“ Řekl Zir a místností se opět rozezněl jeho ledový smích.

Pomalu jsem začal, oklikou scházet sráz, abych se dostal co nejbezpečněji dolů. Sestoupil jsem konečně dolů. Naštěstí se celá základna halila do džungle tak nebylo tak těžké se pomalu a nepozorovaně přibližovat. Najednou mě celé tělo zabrnělo. Byl to jen mžik nepatrný okamžik, ale mě to ani náhodou neuniklo. Udělal jsem dva kroky zpět a opět mě celé tělo zabrnělo. Vytáhl jsem kapesní počítač a zahleděl jsem se na display ani náhodou se na něm nic nedělo. Udělal jsem zase pár kroků vpřed a po té co mi tělo zabrnělo, se na počítači začalo něco dít. Po chvíli zapípal a opět se na něm objevili statistiky a údaje.
,,Zajímavé. Zdá se, že vysílač ovládá energii v poměrně velké vzdálenosti po planetě, ale jakési silové pole udržuje fungující elektřinu na základně a v blízkosti kolem ní.“ Podělil jsem se sám se sebou o získané informace. Pocítil jsem přítomnost někoho dalšího v nedalekém okolí. Rychle jsem se sehnul a začal očima těkat po okolí. Všiml jsem si čtyřčlenné hlídky, která se evidentně vracela na základnu. Šli v řadě za sebou po vyšlapané stezce. Byli poměrně dobře ozbrojeni a na hlavách měli helmy, které jim zakrývali celou hlavu včetně obličeje, zbytek oděvu byl něco jako zbroj.

Místností se rozléval Derkův řev naplněný bolestí. Ležel na zemi a do těla se mu zarývali blesky, které sršeli z prstů Zir Sulla.
,,Cítíš to? Cítíš ten hněv? Chceš mi ublížit, že ano? Nech ten hněv, ať tě ovládne, ať tě posílí.“ Řve Zir a nepřestává do Derka pouštět blesky.
,,Nikdy.“ Sykl Derk. Zir na chvíli přestal a nechal Derka se vzpamatovat.
,,Proč se tomu tolik bráníš, chlapče? Cožpak necítíš chuť se pomstít Foxovi za to že tě opustil? Neukázal ti pravou moc Síly, nedovedl ti ukázat tu velikost, protože to Jediové neumí. Temná strana tě posílí na takové úrovní, že si to ani nedovedeš představit.“ Zir mluvil jako mistr, který promlouvá ke svému padawanovi.
,,Nikdy by mě neopustil.“ Zašeptal Derk.
,,A kdepak teda je? Jsi tu sám. Nepřišel, aby ti pomohl, poslal tě na tuhle misi samotného a teď tu klečíš na zemi a zažíváš muka. Nech Temnou stranu, ať ti pomůže.“ Zir si klekl na jedno koleno a o druhé se opřel rukama. Derk se na něj podíval a v tváři se mu objevil zhnusený výraz. Začínal pociťovat nenávist k tomu muži, co mu tolik ubližoval, tomu muži co plival na dobré jméno jeho mistra. Jeho mistr. V jeho mysli se zobrazil obraz Foxovi tváře, jak se na něj usmívá.
,,Nikdy se k tobě nepřidám.“ Odplivl si Derk. Zir se zamračil a rychle se postavil. Z rukou se mu vydrali blesky a narazili do Derka tak silně, že ho zvedli ze země a on dopadl zády na teď. Blesky ho takřka přišpendlili ke zdi a procházeli mu tělem. Jeho nohy sebou kopaly metr nad zemí. Derkem procházela nepředstavitelná bolest.
,,Dave!“ Vydral se Derkovi z úst křik.

,,Derk.“ Zašeptal jsem. Cítil jsem ho. Byl v útrobách základny a evidentně ho někdo mučil, protože jsem velmi silně cítil i jeho bolest. Nasadil jsem žoldáckou helmu a završil jsem tak převlek. Na zemi kolem mě se váleli těla čtyř žoldáků, jeden z nich byl vysvlečen, protože jsem si jeho zbroj “půjčil“ já. Předtím než jsem si zbroj oblékl, sem jí hezky omlátil o prostředí a poškrábal vším, co bylo po ruce. K mému velkému štěstí i překvapení to nikdo ze základny neslyšel. Meč jsem bezpečně uschoval ve zbroji a pak jsem se rozeběhl vstříc základně se zbraní v ruce.
Vrata základny hlídali pouze dva žoldáci a já si to zamířil přímo k nim.
,,Co se děje?“ zavolal na mě jeden z mužů. Nejspíše nejdřív zkusili vysílačky v helmách, ale tu jsem vypnul. Celý tenhle plán byl riskantní, ale v tuhle chvíli jsem neměl čas na zdržování. Běžel jsem stále k nim a oni nevypadli, že by mě brali za hrozbu.
,,Tak co se sakra stalo?“ zařval ten samý muž znova.
,,Jedna z těch bestií nás přepadla v džungli.“ Zavolal jsem na ně, co nejhlasitěji jsem dovedl. Mohl jsem jen doufat, že neznali čtveřici žoldáků, kterou jsem právě přepadl v džungli.
,,A co ostatní?“ zavolal zase ten muž. Evidentně mi to celé spolkl, což jsem osobně neočekával.
,,Jsou mrtvý.“ Řekl jsem, když jsem doběhl k nim a začal jsem popadat dech.
,,Zatraceně. To už je tenhle týden druhá jednotka. Ta džungle nás všechny zničí.“ Řekl tentokrát ten druhý muž. Ten zatím došel k panelu a pomocí klávesnice otevřel robustní vrata.  Vydrž Derku, už jdu. Pronesl jsem v mysli.

Mistře? Derkovi se zdálo jako by k němu mluvil mistr. Ne přímo, ale jako by uvnitř jeho mysli. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdálo. Ale dodalo mu to o něco víc sil. Derk ležel schoulený na zemi po té, co ho Zir pustil z bolestivého sevření u zdi. Nebojte se, mistře, nezklamu vás. Pronesl Derk v mysli doufajíc, že to třeba Fox uslyší.

5
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.4 - Skrytá krosba
« on: 12. Feb 2011, 22:30 »
+

„Takže teď tě naučím, jak správně meditovat,“ usmál jsem se na malého chlapce.
„Meditace je nuda, co takhle se učit boji světelnými meči?“ sevřel chlapec pěst a v očích mu vzplál oheň. Dlouze jsem se zadíval na šestiletého padawana, který byl plný energie až se to dalo nazvat hyperaktivitou.
„Derku, meditace je velmi důležitá. Pomáhá uvolnit mysl a nastolit klid a pohodu. Pomáhá nám se uvolnit, což má za následek lepší soustředění a přemýšlení.“ Vysvětlil jsem vše mému před nedávnem nově získanému studentovi. Bylo to pro mě něco nového, někoho učit, ale chystal jsem se do toho vložit vše a pokud možno z něj udělat dobrého Jediho.
„A pak budeme bojovat?“ Tentokrát sevřel obě ruce v pěsti.
„Tohle bude nadlouho,“ zakroutil jsem hlavou.


Brodit se džunglí nebyla až taková zábava, jak jsem si ze začátku představoval. Někde jsem musel úplně opustit kurz a obejít neprůchodný úsek. Byl jsem upocený a celý špinavý, ale ani na okamžik jsem nezpomaloval.
Najednou Síla zapulsovala a já pocítil přítomnost něčeho dalšího. Rychle jsem přiskočil ke stromu a přitiskl se k němu zády. V ruce jsem třímal světelný meč, připraven ho kdykoliv aktivovat. Opatrně jsem vykoukl zpoza stromu, ale nikoho jsem nikde neviděl. Stále jsem ale cítil, že zde nejsem sám. Zavřel jsem oči, protože mě zrazovaly, bylo na čase se spolehnout na něco, co měla širší rozhled než oči.
Klap. Bzzzzzzzzzzzzz. A jedním přesným švihem, aniž bych se podíval, jsem cosi přesekl. Otevřel jsem oči a na zemi ležela jakási kočkovitá šelma. Šelma byla mrtvá a to dřív, než dopadla na zem.

„Mistře, myslíte, že někdy přestane existovat Temná strana?“ zeptal se tiše skoro neslyšně. Zadíval jsem se na Derka, který se díval kamsi do prázdna. Zhluboka jsem se nadechl a očima jsem přejel atrium Chrámu.
„To asi ne, chlapče. Ale kdo říká, že sní, nemůžeme bojovat. Bohužel mnoho rytířů se nechá zlákat Temnou stranou a naprosto jí propadnou.“ Při posledních slovech jsem sklopil zrak k zemi.
„Takže je Temná strana silnější?“ zeptal se znovu.
„Ó kdepak, není silnější. Pouze je snadná a lehko dosažitelná.“ Zvedl jsem zrak a zadíval jsem se na něj.
„Mám strach, že s ní nedovedu bojovat,“ zašeptal a obrátil se na mě. Naše pohledy se střetly a my si hleděli do očí.  
„Jsem s tebou. Pomohu ti.“ Usmál jsem se a položil jsem mu ruku na rameno.
„Takové řeči ale dnes vypustíme, máš přece narozeniny. Deset let je velká událost a musí se to oslavit. Tak rychle, jdeme,“ pobídl jsem ho.


A další vzpomínka, za poslední hodinu už několikátá, a všechny se točily kolem Derka, což mě čím dál víc znervózňovalo.
„Kde jsi, chlapče?“ zeptal jsem se tiše sám sebe.

O hodinu dříve…

„Mistře?“ špitl Derk. Byl stále připoután k sedadlu ve stíhačce, která byla otočená vzhůru nohama. Jeho mistr byl, jak se zdálo, v bezvědomí. Pomocí páčky nouzově otevřel poklop a odepnul pásy. Pokusil se dopad zbrzdit jak nelépe dovedl, ale přesto dopadl ztěžka a bolestivě.
„Zatraceně,“ zachroptěl a pak se pomalu začal zvedat.
„Co se stalo?“ zeptal se sám sebe. Zahleděl se nahoru na stíhačku, ve které se stále nacházel jeho mistr Fox.
„Mistře!“ zavolal Derk. Kdesi za ním zašustělo houští a Derk se rychle otočil.
„Je tam někdo?“ zavolal Derk. Nikdo se ale neozval. Derk vytáhl svůj světelný meč a pomalu se vydal směrem k místu, odkud zvuk slyšel. Došel k hustému keři a následně skrz něj prošel. Za keřem se ale nic nenacházelo.
„Něco tu bylo, cítil..“ doříct to již ale nedovedl, protože na něj zezadu cosi skočilo a srazilo ho to dolů. Překulil se a rychle se zvedl na nohy a aktivoval meč. Vše bylo rychlé, ale ne dost rychlé. Zrovna když se postavil, uviděl už jen velkou kočkovitou šelmu, jak na něj skáče. Sekl mečem a zvíře prosekl, ale tělo šelmy srazilo Derka a ten neudržel rovnováhu. Naneštěstí se Derk nacházel na kraji hlubokého srázu, a tak se začal kutálet zalesněným kopcem kamsi do neznáma. Při pádu narážel bolestivě do stromů. Nakonec po dlouhém bolestivém kutálení dopadl ztěžka na zem.
Derk pomalu otevřel oči. Ležel na zemi obličejem dolů a tělo mu pulzovalo bolestí. Zvedl hlavu ze země a podíval se před sebe. Díval se do hlavně zbraně.
„Sakra.“ Na víc už se Derk nezmohl, protože ho někdo praštil po hlavě a omráčil.


6
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.4 - Skrytá krosba
« on: 05. Feb 2011, 19:12 »
Vytřeštil jsem oči a nabyl jsem vědomí. Cítil jsem chuť tekutého železa v ústech a nejen v nich ale i po celém obličeji. Rozkašlal jsem se a vykašlal pár nepěkných chrchlů krve. A až teprve po krátké době jsem se zorientoval natolik, abych si všiml, že visím vzhůru nohama. Podíval jsem se dolů skrz průzor stíhačky. Na zem to byla ještě dlouhá štreka.
Pomocí Síly jsem odmrštil čiré víko stíhačky a zahleděl jsem se na džungli, která se rozprostírala všude, kam sem jen dovedl dohlédnout. Moje loď byla zaklíněná mezi stromy a podle všeho se ani nehne. Odepnul jsem si bezpečnostní popruhy, které mě drželi v křesle, a nechal jsem gravitaci, aby mě vtáhla z lodi. Ve vzduchu jsem se přetočil a dopadl na zem na nohy, při čemž jsem se pomocí Síly pokusil co nejvíce zbrzdit pád.
Zadíval jsem se nad sebe, kde vysela stíhačka, zadní křeslo pro pasažéra bylo prázdné. Začal jsem se okamžitě rozhlížet na všechny strany.
,,Derku?!“ zařval jsem z plných plic, odpovědi se mi ale nedostalo. 
,,Derku, slyšíš mě?“ poklepal jsem na vysílačku, ale opět jsem nedostal odpověď.
,,Derkuuu!!“


,,Jdeš pozdě.“ Pousmál jsem se na mého padawana. Byl celý udýchaný a podle všeho se oblíkal za běhu. Na jednom rameni se mu pohupoval batoh.
,,Já vím, mistře, omlouvám se.“ Zahleděl se do země jako malé doma chované zvíře, které se bojí výprasku.
,,No hlavně, že si nakonec dorazil, pojď, musíme okamžitě vyrazit.“ Otočil jsem si to na podpatku a zamířil jsem si to do hangáru, před kterým jsem do teď stál.
,,Jaká je naše mise?“ zeptal se Derk a snažil se přitom nasadit batoh i na druhé rameno.
,,Vše ti řeknu cestou, neměj strach.“ Řekl jsem a zamířil si to k jedné z menších stíhaček, do které se vešli maximálně dva pasažéři.
,,My nepoletíme vaší lodí mistře?“ podivil se Derk a podíval se na Rychlého Drápa, který stál nečině v hangáru.
,,Dnes ne, postačí nám tato stíhačka, navíc Dráp je velký tam letíme na Yavin 4 a tam je lepší s menší stíhačkou.“ Odpověděl jsem a zadíval jsem se na svou loď, kterou mi před delší dobou daroval Tyrkus, přesněji řečeno mi jí postavil.
Stíhačka, kterou jsme měli letět byla velikostně tak akorát vpředu seděl pilot a druhý pasažér seděl zády k němu. Loď byla poměrně dobře ozbrojená.

,,Takže co je naší misí?“ zeptal se Derk po chvíli co jsme skočili do hyperprostoru.
,,Nuže dobrá. Naše mise má na starost prověřit zmizení dvou civilních lodí na oběžné dráze Yavinu 4. Nikdo neví, kam se mohli podít, z ničeho nic prostě zmizeli bez vysílání o pomoc, nebo čehokoliv podobného prostě zmizeli.“ Seznámil jsem Derka se situací.
Cesta se vedla v příjemném duchu, kdy jsem s Derkem probíral spoustu věcí a při té příležitosti jsem ho i párkrát vyzkoušel v jeho znalostech v mnoha směrech.
Když jsme se konečně dostali na místo určení, opustili jsme hyperprostor a před námi se zjevil Yavin 4.
,,Takže co víš o této planetě?“ zeptal se Derka
,,Planeta je pokryta z většiny oceánem, ve kterém jsou čtyři kontinenty. Tyto kontinenty jsou pokryty džunglí a sopkami.“ Odpověděl rychle Derk.
,,No číst tedy evidentně umíš, to se musí nechat.“ Zasmál jsem se a zamířil si to s lodí k planetě. 
Najednou mi počítač něco začal hlásit. Podíval jsem se na obrazovku.
,,Mám tady nějakou energetickou stopu.“ Řekl jsem informativně pro Derka.
,,Je to poměrně velký. Klidně by mohlo jít i o malou základnu.“ Začal jsem zadávat příkazy do počítače. 
,,Poletíme se na to podívat?“ zeptal se Derk.
,,Nejspíše budeme muset, protože počítač víc toho zjistit nedovede.“ Zamračil jsem se na obrazovku. Nastavil jsem kurz k anomálii.
Planeta se pomalu začala zvětšovat, jak jsme se k ní blížili. Stále jsem hleděl na obrazovku a na zeleně blikající tečku, která mi oznamovala, kde se nachází místo určení.
Již jsme začali sestupovat skrz atmosféru, když se v tom se to stalo. Počítač začal najednou jančit, obraz na obrazovce lítal na horu a dolů až nakonec zmizel úplně.
,,Co se to dějě?“ zděsil se Derk.
,,Vypadá to jako…“ nedokončil jsem větu, protože celá stíhačka najednou přišla o proud a mrtvě začala padat dolů.
,,Nic nefunguje.“ Zařval Derk a začal horečně mlátit do přístrojové desky.
,,Zatraceně!“ procedil jsem mezi zuby a snažil jsem se ovládat loď, jak nejlépe to šlo. Padali jsme tomu se zabránit, nedalo, ale o méně násilný dopad jsem se pokusit mohl. Mířili jsme do džungle pod námi.
,,Drž se!“ zařval jsem těsně předtím, než jsme narazili do prvního stromu a zlomili si o něj křídlo při druhém nárazu, při kterém jsme přišli o druhé křídlo, jsem se praštil do obličeje o palubní počítač a ztratil vědomí.


,,Derku! Tak sakra odpověz!“ Zkusil jsem opět vysílačku, ale stále bez výsledku. Podíval jsem se na kapesní počítač, který nefungoval, vlastně nefungovalo nic elektronického ani svítilna, kterou jsem měl u pasu. Šáhl jsem pro meč a stiskl tlačítko, tvář mi ozářilo modré světlo.
,,Aspoň, že tohle funguje.“ Oddechl jsem si a meč jsem vypnul a zase si ho připnul k opasku.
,,Vysílačka nefunguje je dost možný, že mě Derk neslyší. Měl bych jít zjistit, co je zač ta anomálie. Tam evidentně s energií problémy nemají. Snad tam Derka bude.“ Vysvětlil jsem své záměry sám sobě a pak jsem se zadíval na všechny strany. Vytáhl jsem z kapsy u opasku malý kompas, který naštěstí fungoval, a zadíval jsem se na střelku.
,,Než se vše vypnulo, letěli jsme na sever, takže když se budu držet kompasu, měl bych dojít na místo anomálie.“ Otřel jsem si obličej od krve do rukávu a vydal jsem se na cestu.
Snad je Derk v pořádku pomyslel jsem si.

Pages: [1]
Další pískoviště: