1
Ecliptica Enclave / Re: Epizoda 2.5 - Návrat Yettiho
« on: 01. Jul 2011, 10:28 »
„Je mi to líto příteli,“ položil mi na rameno ruku Tyrkus. Jeho obličej byl začerněný od oleje a jeho ruce taky zrovna neoplývaly čistotou.
„Díky,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ve finále jsem se spíš uměle ušklíbl. Tyrkus se otočil a začal se vrtat v motoru, na kterém do této chvíle pracoval.
„A co teď budeš dělat?“ zeptal se mě přes rameno.
„Odletím,“ odpověděl jsem tiše. Tyrkus se zasekl a přestal pracovat.
„Kira?“ zašeptal, ale neotočil se.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Budeš potřebovat pomoc,“ otočil se Tyrkus a zazubil se na mě.
„Počítám s tebou,“ usmál jsem se na něj.
„Řekni mi, co mám udělat a já se o to postarám.“
„Později, teď se umyj, za chvíli bude pohřeb,“ pomalu jsem začal odcházet.
„Budu tam, příteli,“ zavolal za mnou Tyrkus a já opustil hangár.
Věděl jsem, že Tyrkus řekne ostatním, a tak všichni moji blízcí na pohřbu budou. Ale byl tu ještě někdo, kdo by tam neměl chybět.
Zastavil jsem se před dveřmi ošetřovny a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
„Přejete si, Mistře?“ zeptal se jeden ze zdravotních droidů.
„Ano, rád bych navštívil Jessicu Karnis,“ pousmál jsem se na droida.
„Zajisté, Mistře. Je na pátém pokoji,“ ukázal droid do uličky, kde se nacházely ty správné dveře, „Mám jít s vámi, Mistře?“ dotázal se spěšně droid.
„To nebude potřeba, děkuji.“ Odvětil jsem a šel jsem pomalu do určeného pokoje. Slyšel jsem o všem, co se jí stalo. Neměl jsem jí teď rušit špatnými zprávami, ale Derk jí bral za přítelkyni a ona si to zasloužila vědět. A Derk si zasloužil, aby se zúčastnila jeho pohřbu. Zastavil jsem se před postelí.
„Ehm.“ Odkašlal jsem si, i když mi bylo jasné, že moji přítomnost cítila.
„Neruším?“ zeptal jsem se mírně a Jess se na mě pomalu otočila.
***
Bylo to již pár týdnů, co tu pobývala, asi čtyři, a za tu dobu do ní prali všechno možné i nemožné, aby dostali její váhu na přijatelnou mez a vrátili jí chuť do života. První dny byla neustále pod tlumícími látkami, a tak si z té doby moc nepamatuje. Umělá výživa byla otrava, ale peklo pro ni bylo hlavně to, že se jí starali o vyměšování, což ji navozovalo pocit absolutního ponížení.
I když medikové kroutili nevěřícně hlavou, začala se dávat dohromady docela rychle a už za necelé dva týdny nabrala dost sil na to, aby se sama posadila a snažila se začít cupitat po pokoji. To samé se však nedalo říct o jejím psychickém stavu.
Psychiatr se u ní zastavoval pětkrát týdně, a když mluvil s členy Rady, nedával jim moc velké naděje na to, že tuhle mladou rytířku ještě někdy pošlou do války. Odepsal ji… a s ním i oni.
Bylo to již několik dnů, co se tu objevil Champie a pověděl ji o jeho velkém plánu, a že s ní počítá. Věděla, že když se to obejde bez nějakého přehnaného humbuku, tak ji Řád nechá odejít.
S Nikki ani Tyrnisem se už kvůli jejich povinnostem skoro nevídala a na otázky ohledně Jessieho ji všichni odpovídali jen mlčením. A to byla poslední kapka.
Sice na tom nebyla ještě nejlépe, ale snažila se začít pomalu chodit a věděla, že každým dnem se nechá propustit na revers a odletí za Champiem, který ji slíbil, že se o ní postará.
Zezačátku cestovala po pokoji v repulzorovém křesle, teď už pajdala a klopýtala obstojně i sama, ačkoliv se brzy unavila. Lékařům říkala, že trpí bolestmi a traumaty (s kterými si zas tolik nevymýšlela), aby dostávala pravidelný příděl drog, které ji jako jediné dokázaly pomoci od hrozných vzpomínek a strachu o svého milého.
Už se moc těšila, až odsud vypadne. Odevšad. Jen ona, kanistr LSD a její představy…
***
„Vůbeš,“ otočila jeho směrem hlavu rudovlasá příšerka bez zubů a neznatelně nadzvedla levý koutek. „Omlouvám še, Mištve Fokši, ještli váš uvedu do rošpaků, ale váda váš vidím.“
„Jsem rád, že jste v pořádku, slečno Jess, slyšel jsem otřesné věci,“ smutně jsem se na ní pousmál.
„Naneštěstí nejsem poslem dobrých zpráv…“ Svěsil jsem hlavu.
„Jde o Derka. Zemřel.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na ní.
„Zemřel jako Jedi. Do poslední chvíle vzdoroval Temné straně. Zabil ho padlý Jedi jménem Zir Sull,“ odmlčel jsem se, aby mohla informace zpracovat. Věděl jsem, že toho na ní je teď moc a můj příval informací ji to moc neusnadnil.
„Za necelou hodinu je pohřeb a tak jsem myslel, že byste u toho chtěla být.“
Informace ji šokovala, takže chvíli jen hleděla na Mistra a nebyla schopná ničeho. Zaleskly se jí oči a zavlnila brada. Bez vzlyků se zablýštilo několik slz, které se začaly kutálet po jejích tvářích a zanechali ji na halence slané krůpěje.
„Pomohl byšte mi?“ naznačila, jestli by jí nepomohl stoupnout a otřela si do rukávu oči. Dave přistoupil blíže, pomohl ji odrhnout přikrývku, chytil pevně, ale něžně, její ruku a pomohl ji na třesoucí se nohy. „Bude to jen chvilka.“ Ukázala na dveře od koupelny. Dave ji chtěl pomoci z obav, že se neudrží ve stoje, ale byl v jeho pokusu o pomoc zastaven.
Když se za ní zavřely dveře, zaslechl puštění vody a trýznivé vzlyky.
Stál jsem a hleděl do země. Věděl jsem, jak se cítí a nevinil jsem jí za její projevené city. Z kapsy mu zapípal vysílač a on pro něj rychle sáhl a stiskl tlačítko. Objevila se hlava Tyrkuse, který již byl čistě umytý.
„Všem sem to řekl, Dave. Budeme tam společně.“ Pousmál se Tyrkus.
„Díky příteli ještě přivedu jednoho člověka.“
„Rozumím. Tak na místě,“ řekl Tyrkus a zmizel. Zahleděl jsem se na vysílač, který byl již trochu starší. V očích se mi zjevila vzpomínka na naše dětství. Tyrkus ho sestrojil pro mě a všechny mé přátele. Byl jsem rád, že je uvidím zase pohromadě… jen, kdyby to bylo za jiných okolností.
Dveře se otevřely a v nich stála Jess. Opláchnutá a v rámci možností převlečená.
„Pomohu vám.“ Usmál jsem se a nabídl jí ruku.
Ruku přijala, a klopýtavě se vydala po jeho boku, do míst, kam chodí všichni členové Řádu s těžkým srdcem.
„Je mi to moš líto… vím jaké to je, pvijít o padawana… upvímnou šouštvašt.“
„Děkuji,“ pousmál jsem se. „Byl to dobrý žák. Tak plný elánu. Stal by se z něj silný Jedi.“ V očích se mi zajiskřilo uznání a pýcha.
„Sem na něj hrdý. A vždy budu,“ podíval jsem se na Jess, ale ta měla oči jen pro podlahu před jejíma nohama.
V jeho srdci bude žít navěky, nebo aspoň do té doby, než se setkají někde po životě, kde je mnohem mnohem lépe.
„Šo Budete dělat teď?“
„Nerad bych vás zatěžoval detaily ohledně mých plánu do budoucna,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem jí říkat že mám v plánu odejít. Nechtěl jsem jí zbytečně vystavovat nebezpečí. Už tak dost lidí bude v nebezpečí. Nemusí být i ona.
„Koukám, že tvůj šarm nezeslábl. Ozval se kdosi z chodby vpravo.“ Usmál jsem se a pomalu se otočil tím směrem, nepouštěje Jess.
„A já zase koukám, že tobě stále chybí.“ Zazubil jsem se na muže stojícího přede mnou.
„Dave.“ Rozešel se muž proti mně a objali jsme se.
„Wade.“ Usmál jsem se.
„Je mi to líto, bratříčku,“ řekl Wade smutně. Všiml jsem si Jess, jak si prohlíží mého sourozence. Kdokoliv kdo nás dva potkal pohromadě, rychle poznal, že jsme bratři. Byli jsme si velmi podobní, skoro jako dvojčata, i když byl Wade o dva roky starší. Na rozdíl ode mě byl ale Wade čistě oholený. S mými vousy jsem skoro vypadal, že z nás dvou jsem ten starší já.
„Tohle je Jessica Karnis,“ představil jsem Jess.
„A toto…“ Wade mě zarazil vztyčením ruky.
„Umím mluvit za sebe, bratříčku. Jmenuji se Wade Fox, slečno. A jak jste již jistě postřehla, já a Dave jsme sourozenci,“ usmál se Wade a políbil Jess ruku, která se pokusila o úsměv. Než však stačila na jeho představení odpovědět, přiběhl Tyrkus.
„Je čas,“ pobídl nás, a tak jsme se všichni vydali do sálu, kde probíhal Derkův pohřeb. Usadil jsem Jess na jedno z volních míst.
„Omluvte mě, Jess, uvidíme se po obřadu.“ Usmál jsem se a odešel jsem na druhou stranu sálu, kde již byli moji přátelé. Kira, Mia, Rimbol, Tyrkus a také Wade. Posadil jsem se vedle Kiry, které se v očích zrcadlili slzy. Zahleděl jsem se na podstavec, na kterém leželo tělo mého padawana. Srdce mi pukalo žalem.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili z Derkem Yallem,“ spustil Archivář pověřený k vykonání pohřbu. „Pro některé z nás to byl přítel pro jiné padawan. Ti kdo ho neznali, by měli vědět, že to byl věrný přítel a pilný student. Bude nám chybět a jen tak se na něj nezapomene. Prosím povstaňte a vzdejte úctu tomuto chlapci.“ Pokynul rukama archivář a celý sál povstal.
„Začněme,“ řekl archivář, podstavec se rozhořel a Derk vzplál. Celý sál mlčky hleděl na hořící tělo Derka. Potlačil jsem slzy a pocítil jsem, jak mě Kira chytla za ruku. Všichni vdávali Dekrovi holt svým mlčením.
„Nechť není zapomenut,“ pronesl archivář po té, co oheň dohořel.
„Jednou se zase shledáme, Derku. Můj mladý příteli…“ zašeptal jsem.
„Bršy še opět šetkáme, pvíteli…“ zašeptala a otřela si slzičky… naštěstí to bylo snazší, než by si myslela.
Byl to vlastně její první pohřeb. Pohřeb někoho, kdo jí byl blízký. Když zemřel její padawan Dex, nezbylo z něj nic, co by se dalo pohřbít. A na ten symbolický pohřeb zde v Chrámu (kde se společně s ním loučilo s dalšími cca tři sta Jedii) nedostala ze svého bactového válce opušťák.
Po pohřbu se pomalu začal sál prázdnit jak lidé postupně odcházeli, jen naše skupinka stále neslyšně seděla a vyčkávala. Všichni do jednoho čekali, až já budu připraven odejít.
„Můžeme jít,“ zvedl jsem se pomalu. V sále jsme již zůstali pouze my. Tedy alespoň jsem si to myslel, než jsem na druhé straně zpozoroval Jess.
„Běžte napřed. Sejdeme se později v jídelně.“ Usmál jsem se na ně a oni přikývli až na Kiru.
„Zůstanu s tebou,“ ohradila se.
„Dobře,“ přitakal jsem. Ostatní pomalu odešli. Já a Kira jsme pomalu došli k Jess.
„Kiro, chtěl bych ti představit Jessica Karnis. Jess, tohle je Kirra Lewis,“ představil jsem obě dívky. Kira se usmála na novou známou a podala jí přátelsky ruku. Jess oplatila letmý úsměv a nabídnutou ruku přijala. Bolest! Pocítil jsem jí možná dříve než Kira, která se chytla za břicho a málem by spadla nebýt v časného zásahu Jess, která ji rychle, ale s vypětím sil zachytila. Rychle jsem Kiru objal a pomalu posadil na jednu z lavic.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí starostlivě a nijak závratně si nevšímal Jess, která vše sledovala.
Reflexivně dívku zachytila a zabránila jejímu pádu na zem, ačkoliv jí samotnou projela bolest. Ještě neměla tolik sil jako dřív.
Foxovi se objevil ve tváři vyděšený výraz a pomohl Kiru rudovlasé dívce posadit na lavici.
Při tom všem se stalo ještě něco. Jess se dotkla Kiřina břicha a pocítila záchvěv cizí mysli. Neposkvrněné, ryzí. No tohle?! Pomyslela si a pohlédla nejdřív na dívku a pak na Dave pohledem, který byl kombinací šoku a přihlouplé ženské radosti.
„J-j-jak še bude jmenovat?“
Zarazil jsem se a pomalu otočil na Jess. Věděl jsem, že lhaní mi tu nepomůže. Poznala Kiry stav, když se jí dotkla.
„Musím vás poprosit, abyste o tom pomlčela,“ řekl jsem zdráhavě.
„Prosím, Jess,“ přidala se Kira.
„Alespoň dokud neopustíme Chrám, což nebude tak dlouho trvat,“ řekl jsem jí, podívala se na mě tázavě.
„Odlétáme,“ dodal jsem spěšně.
„Co nejdříve se chystáme opustit Chrám. Nenechám se připravit o rodinu,“ zadíval jsem se na ní s plamenem v očích. Byl jsem připraven na vše.
V duchu se pousmála a musela se ovládnout, aby zachovala kamennou tvář, což, s její napůl ochrnutou tváří, nebyl problém. Vzpomněla si, jak jí tento Jedi, který ji tu teď mluví s takovým zápalem o rodině, ještě před pár měsíci kázal o Kodexu a jeho důležitosti.
„Odlétáte, to ano…“ ještě jednou se dotkla jejího bříška, aby si zopakovala ten úžasný pocit, „a můšete še mnou. Za tvi dny odlétám. Budu váš šekat.
Chšete-li, aby vyvůštalo v bešpeší a meši švými, poletíte…“ ještě jednou se na oba usmála, pomalu se otočila a vydala se pryč. Než zmizela úplně, ještě se naposledy otočila, pohlédla na ty dva, kteří přesně neví, co si o jejích slovech myslet a neudržela se.
„Šluší vám to špolu!“ zavolala na ně a už opravdu odešla najít nějaký kus papíru, který jí, po jeho podepsání, zprostí povinnosti povalovat se na ošetřovně.
„Co tím myslela? Tím v bezpečí a mezi svými?“ zeptala se Kira zamyšleně.
„Nevím. Myslím, že jí ale můžeme věřit,“ usmál jsem se.
„Také jsem to cítila,“ oplatila mi úsměv.
„Teď si musíš odpočinout, já připravím vše k odletu,“ pomalu jsem zvedl Kiru a odvedl jí do pokoje, pak jsem se dal do příprav.
***
Třetí den jsme opravdu v hangáru byli a připravovali se na odlet. Kira spala v lodi, zatím co já jsem s Tyrkusem připravoval loď. Trošku jsem popošel, abych si prohlédl tu krásku hezky z dálky. Jméno Rychlý dráp nemuselo znít zrovna nijak valně, ale k lodi se doslova hodilo. Byla to setsakra rychlá loď a měla pár děl, co dovedla nepříteli nadělat pár nepěkných děr.
„Vzpomínám si, jak si mi jí dal,“ řekl jsem a nespouštěl jsem oči z lodě.
„Jako by to bylo včera co?“ zasmál se Tyrkus o kus dál vedle mě.
„Jsi si jistý, že chceš letět s námi? Tím to tu pro tebe končí,“ podíval jsem se na něj.
„Vás dva znám už od malička. Jste moje rodina. To si piš, že jdu s vámi. Někdo na vás musí dohlížet,“ usmál se Tyrkus. Do hangáru vešel Rimbol a za ním Mia. Oba si to decentně štrádovali k nám.
„Vše je dohodnuté. Máte plné povolení k odletu,“ usmála se Mia.
„Děkuji,“ oplatil jsem jí usměv.
„Kira je na lodi,“ ukázal jsem na loď. Mia přikývla a šla se na loď rozloučit s Kirou a Rimbol ji následoval. Zadíval jsem se na své přátele. Na blonďatou Miu, která vždy říkala, co si myslí a nebrala si servítky.
A na Rodiana Rimbola, který byl němý, ale jeho schopnosti v Síle impozantní. Za Rimbolem letěl malý droid, který převáděl jeho myšlenky na slova, aby mohl lépe komunikovat s okolím.
„Budete mi chybět,“ zasmutnila Mia poté, co se vrátila z lodi a obejmula mě.
„Vy mě taky,“ usmál jsem se.
„Nechť vás provází Síla, přátelé,“ ozval se malý robotek kroužící u hlavy Rimbola.
„I tebe, dobrý příteli,“ potřásl jsem mu rukou. Když se začal loučit Tyrkus s oběma zrovna do hangáru vešla Jess s malým batohem na zádech, opírajíc se o hůl. Chvíli na nás nespokojeně hleděla a nakonec zamířila rovnou k nám.
„Vítej na mé lodi. Tohle je Tyrkus poletí s námi.“ Ukázal jsem na Tyrkuse, který přikývl a usmál se na nově příchozí.
„Taky jšem ši měla do toho batohu pvibalit Yodu a pvivéšt ša rušišku Windua?“ ulevila si Jess a projevila tím svůj nesouhlas jak ohledně dalšího pasažéra, tak nadbytečných čumilů. „Ještli má tenhle krám nějaký navigašní pošítaš, tak mě k němu laškavě zaveď. Odlétáme!“ Zavelela a za klapotu hůlky se vydala do útrob lodi. Tyrkus chvíli nevěděl, co dělat, ale pak se poslušně vydal za rudovlasým Admirálem.
Vcházel jsem po rampě do lodi, ale ještě naposledy jsem se otočil a zamával Mie a Rimbolovi. Ve dveřích hangáru jsem zahlédl stát Wade. Díval se na mě, ale v jeho očích nebyla zloba, ale pochopení.
,,Sbohem, bratře." zašeptal jsem. I tobě. Problesklo mi hlavou. Usmál jsem se. Pomalu jsem se otočil a nastoupil do lodi.
Po té co jsme všichni nastoupili, nastartoval Tyrkus motory. Rampa se zavřela, my se odlepili od země a vydali se začít nový život.
Dave Fox and Jessica Karnis
„Díky,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ve finále jsem se spíš uměle ušklíbl. Tyrkus se otočil a začal se vrtat v motoru, na kterém do této chvíle pracoval.
„A co teď budeš dělat?“ zeptal se mě přes rameno.
„Odletím,“ odpověděl jsem tiše. Tyrkus se zasekl a přestal pracovat.
„Kira?“ zašeptal, ale neotočil se.
„Ano,“ přikývl jsem.
„Budeš potřebovat pomoc,“ otočil se Tyrkus a zazubil se na mě.
„Počítám s tebou,“ usmál jsem se na něj.
„Řekni mi, co mám udělat a já se o to postarám.“
„Později, teď se umyj, za chvíli bude pohřeb,“ pomalu jsem začal odcházet.
„Budu tam, příteli,“ zavolal za mnou Tyrkus a já opustil hangár.
Věděl jsem, že Tyrkus řekne ostatním, a tak všichni moji blízcí na pohřbu budou. Ale byl tu ještě někdo, kdo by tam neměl chybět.
Zastavil jsem se před dveřmi ošetřovny a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem dveře a vstoupil.
„Přejete si, Mistře?“ zeptal se jeden ze zdravotních droidů.
„Ano, rád bych navštívil Jessicu Karnis,“ pousmál jsem se na droida.
„Zajisté, Mistře. Je na pátém pokoji,“ ukázal droid do uličky, kde se nacházely ty správné dveře, „Mám jít s vámi, Mistře?“ dotázal se spěšně droid.
„To nebude potřeba, děkuji.“ Odvětil jsem a šel jsem pomalu do určeného pokoje. Slyšel jsem o všem, co se jí stalo. Neměl jsem jí teď rušit špatnými zprávami, ale Derk jí bral za přítelkyni a ona si to zasloužila vědět. A Derk si zasloužil, aby se zúčastnila jeho pohřbu. Zastavil jsem se před postelí.
„Ehm.“ Odkašlal jsem si, i když mi bylo jasné, že moji přítomnost cítila.
„Neruším?“ zeptal jsem se mírně a Jess se na mě pomalu otočila.
***
Bylo to již pár týdnů, co tu pobývala, asi čtyři, a za tu dobu do ní prali všechno možné i nemožné, aby dostali její váhu na přijatelnou mez a vrátili jí chuť do života. První dny byla neustále pod tlumícími látkami, a tak si z té doby moc nepamatuje. Umělá výživa byla otrava, ale peklo pro ni bylo hlavně to, že se jí starali o vyměšování, což ji navozovalo pocit absolutního ponížení.
I když medikové kroutili nevěřícně hlavou, začala se dávat dohromady docela rychle a už za necelé dva týdny nabrala dost sil na to, aby se sama posadila a snažila se začít cupitat po pokoji. To samé se však nedalo říct o jejím psychickém stavu.
Psychiatr se u ní zastavoval pětkrát týdně, a když mluvil s členy Rady, nedával jim moc velké naděje na to, že tuhle mladou rytířku ještě někdy pošlou do války. Odepsal ji… a s ním i oni.
Bylo to již několik dnů, co se tu objevil Champie a pověděl ji o jeho velkém plánu, a že s ní počítá. Věděla, že když se to obejde bez nějakého přehnaného humbuku, tak ji Řád nechá odejít.
S Nikki ani Tyrnisem se už kvůli jejich povinnostem skoro nevídala a na otázky ohledně Jessieho ji všichni odpovídali jen mlčením. A to byla poslední kapka.
Sice na tom nebyla ještě nejlépe, ale snažila se začít pomalu chodit a věděla, že každým dnem se nechá propustit na revers a odletí za Champiem, který ji slíbil, že se o ní postará.
Zezačátku cestovala po pokoji v repulzorovém křesle, teď už pajdala a klopýtala obstojně i sama, ačkoliv se brzy unavila. Lékařům říkala, že trpí bolestmi a traumaty (s kterými si zas tolik nevymýšlela), aby dostávala pravidelný příděl drog, které ji jako jediné dokázaly pomoci od hrozných vzpomínek a strachu o svého milého.
Už se moc těšila, až odsud vypadne. Odevšad. Jen ona, kanistr LSD a její představy…
***
„Vůbeš,“ otočila jeho směrem hlavu rudovlasá příšerka bez zubů a neznatelně nadzvedla levý koutek. „Omlouvám še, Mištve Fokši, ještli váš uvedu do rošpaků, ale váda váš vidím.“
„Jsem rád, že jste v pořádku, slečno Jess, slyšel jsem otřesné věci,“ smutně jsem se na ní pousmál.
„Naneštěstí nejsem poslem dobrých zpráv…“ Svěsil jsem hlavu.
„Jde o Derka. Zemřel.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na ní.
„Zemřel jako Jedi. Do poslední chvíle vzdoroval Temné straně. Zabil ho padlý Jedi jménem Zir Sull,“ odmlčel jsem se, aby mohla informace zpracovat. Věděl jsem, že toho na ní je teď moc a můj příval informací ji to moc neusnadnil.
„Za necelou hodinu je pohřeb a tak jsem myslel, že byste u toho chtěla být.“
Informace ji šokovala, takže chvíli jen hleděla na Mistra a nebyla schopná ničeho. Zaleskly se jí oči a zavlnila brada. Bez vzlyků se zablýštilo několik slz, které se začaly kutálet po jejích tvářích a zanechali ji na halence slané krůpěje.
„Pomohl byšte mi?“ naznačila, jestli by jí nepomohl stoupnout a otřela si do rukávu oči. Dave přistoupil blíže, pomohl ji odrhnout přikrývku, chytil pevně, ale něžně, její ruku a pomohl ji na třesoucí se nohy. „Bude to jen chvilka.“ Ukázala na dveře od koupelny. Dave ji chtěl pomoci z obav, že se neudrží ve stoje, ale byl v jeho pokusu o pomoc zastaven.
Když se za ní zavřely dveře, zaslechl puštění vody a trýznivé vzlyky.
Stál jsem a hleděl do země. Věděl jsem, jak se cítí a nevinil jsem jí za její projevené city. Z kapsy mu zapípal vysílač a on pro něj rychle sáhl a stiskl tlačítko. Objevila se hlava Tyrkuse, který již byl čistě umytý.
„Všem sem to řekl, Dave. Budeme tam společně.“ Pousmál se Tyrkus.
„Díky příteli ještě přivedu jednoho člověka.“
„Rozumím. Tak na místě,“ řekl Tyrkus a zmizel. Zahleděl jsem se na vysílač, který byl již trochu starší. V očích se mi zjevila vzpomínka na naše dětství. Tyrkus ho sestrojil pro mě a všechny mé přátele. Byl jsem rád, že je uvidím zase pohromadě… jen, kdyby to bylo za jiných okolností.
Dveře se otevřely a v nich stála Jess. Opláchnutá a v rámci možností převlečená.
„Pomohu vám.“ Usmál jsem se a nabídl jí ruku.
Ruku přijala, a klopýtavě se vydala po jeho boku, do míst, kam chodí všichni členové Řádu s těžkým srdcem.
„Je mi to moš líto… vím jaké to je, pvijít o padawana… upvímnou šouštvašt.“
„Děkuji,“ pousmál jsem se. „Byl to dobrý žák. Tak plný elánu. Stal by se z něj silný Jedi.“ V očích se mi zajiskřilo uznání a pýcha.
„Sem na něj hrdý. A vždy budu,“ podíval jsem se na Jess, ale ta měla oči jen pro podlahu před jejíma nohama.
V jeho srdci bude žít navěky, nebo aspoň do té doby, než se setkají někde po životě, kde je mnohem mnohem lépe.
„Šo Budete dělat teď?“
„Nerad bych vás zatěžoval detaily ohledně mých plánu do budoucna,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem jí říkat že mám v plánu odejít. Nechtěl jsem jí zbytečně vystavovat nebezpečí. Už tak dost lidí bude v nebezpečí. Nemusí být i ona.
„Koukám, že tvůj šarm nezeslábl. Ozval se kdosi z chodby vpravo.“ Usmál jsem se a pomalu se otočil tím směrem, nepouštěje Jess.
„A já zase koukám, že tobě stále chybí.“ Zazubil jsem se na muže stojícího přede mnou.
„Dave.“ Rozešel se muž proti mně a objali jsme se.
„Wade.“ Usmál jsem se.
„Je mi to líto, bratříčku,“ řekl Wade smutně. Všiml jsem si Jess, jak si prohlíží mého sourozence. Kdokoliv kdo nás dva potkal pohromadě, rychle poznal, že jsme bratři. Byli jsme si velmi podobní, skoro jako dvojčata, i když byl Wade o dva roky starší. Na rozdíl ode mě byl ale Wade čistě oholený. S mými vousy jsem skoro vypadal, že z nás dvou jsem ten starší já.
„Tohle je Jessica Karnis,“ představil jsem Jess.
„A toto…“ Wade mě zarazil vztyčením ruky.
„Umím mluvit za sebe, bratříčku. Jmenuji se Wade Fox, slečno. A jak jste již jistě postřehla, já a Dave jsme sourozenci,“ usmál se Wade a políbil Jess ruku, která se pokusila o úsměv. Než však stačila na jeho představení odpovědět, přiběhl Tyrkus.
„Je čas,“ pobídl nás, a tak jsme se všichni vydali do sálu, kde probíhal Derkův pohřeb. Usadil jsem Jess na jedno z volních míst.
„Omluvte mě, Jess, uvidíme se po obřadu.“ Usmál jsem se a odešel jsem na druhou stranu sálu, kde již byli moji přátelé. Kira, Mia, Rimbol, Tyrkus a také Wade. Posadil jsem se vedle Kiry, které se v očích zrcadlili slzy. Zahleděl jsem se na podstavec, na kterém leželo tělo mého padawana. Srdce mi pukalo žalem.
„Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili z Derkem Yallem,“ spustil Archivář pověřený k vykonání pohřbu. „Pro některé z nás to byl přítel pro jiné padawan. Ti kdo ho neznali, by měli vědět, že to byl věrný přítel a pilný student. Bude nám chybět a jen tak se na něj nezapomene. Prosím povstaňte a vzdejte úctu tomuto chlapci.“ Pokynul rukama archivář a celý sál povstal.
„Začněme,“ řekl archivář, podstavec se rozhořel a Derk vzplál. Celý sál mlčky hleděl na hořící tělo Derka. Potlačil jsem slzy a pocítil jsem, jak mě Kira chytla za ruku. Všichni vdávali Dekrovi holt svým mlčením.
„Nechť není zapomenut,“ pronesl archivář po té, co oheň dohořel.
„Jednou se zase shledáme, Derku. Můj mladý příteli…“ zašeptal jsem.
„Bršy še opět šetkáme, pvíteli…“ zašeptala a otřela si slzičky… naštěstí to bylo snazší, než by si myslela.
Byl to vlastně její první pohřeb. Pohřeb někoho, kdo jí byl blízký. Když zemřel její padawan Dex, nezbylo z něj nic, co by se dalo pohřbít. A na ten symbolický pohřeb zde v Chrámu (kde se společně s ním loučilo s dalšími cca tři sta Jedii) nedostala ze svého bactového válce opušťák.
Po pohřbu se pomalu začal sál prázdnit jak lidé postupně odcházeli, jen naše skupinka stále neslyšně seděla a vyčkávala. Všichni do jednoho čekali, až já budu připraven odejít.
„Můžeme jít,“ zvedl jsem se pomalu. V sále jsme již zůstali pouze my. Tedy alespoň jsem si to myslel, než jsem na druhé straně zpozoroval Jess.
„Běžte napřed. Sejdeme se později v jídelně.“ Usmál jsem se na ně a oni přikývli až na Kiru.
„Zůstanu s tebou,“ ohradila se.
„Dobře,“ přitakal jsem. Ostatní pomalu odešli. Já a Kira jsme pomalu došli k Jess.
„Kiro, chtěl bych ti představit Jessica Karnis. Jess, tohle je Kirra Lewis,“ představil jsem obě dívky. Kira se usmála na novou známou a podala jí přátelsky ruku. Jess oplatila letmý úsměv a nabídnutou ruku přijala. Bolest! Pocítil jsem jí možná dříve než Kira, která se chytla za břicho a málem by spadla nebýt v časného zásahu Jess, která ji rychle, ale s vypětím sil zachytila. Rychle jsem Kiru objal a pomalu posadil na jednu z lavic.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí starostlivě a nijak závratně si nevšímal Jess, která vše sledovala.
Reflexivně dívku zachytila a zabránila jejímu pádu na zem, ačkoliv jí samotnou projela bolest. Ještě neměla tolik sil jako dřív.
Foxovi se objevil ve tváři vyděšený výraz a pomohl Kiru rudovlasé dívce posadit na lavici.
Při tom všem se stalo ještě něco. Jess se dotkla Kiřina břicha a pocítila záchvěv cizí mysli. Neposkvrněné, ryzí. No tohle?! Pomyslela si a pohlédla nejdřív na dívku a pak na Dave pohledem, který byl kombinací šoku a přihlouplé ženské radosti.
„J-j-jak še bude jmenovat?“
Zarazil jsem se a pomalu otočil na Jess. Věděl jsem, že lhaní mi tu nepomůže. Poznala Kiry stav, když se jí dotkla.
„Musím vás poprosit, abyste o tom pomlčela,“ řekl jsem zdráhavě.
„Prosím, Jess,“ přidala se Kira.
„Alespoň dokud neopustíme Chrám, což nebude tak dlouho trvat,“ řekl jsem jí, podívala se na mě tázavě.
„Odlétáme,“ dodal jsem spěšně.
„Co nejdříve se chystáme opustit Chrám. Nenechám se připravit o rodinu,“ zadíval jsem se na ní s plamenem v očích. Byl jsem připraven na vše.
V duchu se pousmála a musela se ovládnout, aby zachovala kamennou tvář, což, s její napůl ochrnutou tváří, nebyl problém. Vzpomněla si, jak jí tento Jedi, který ji tu teď mluví s takovým zápalem o rodině, ještě před pár měsíci kázal o Kodexu a jeho důležitosti.
„Odlétáte, to ano…“ ještě jednou se dotkla jejího bříška, aby si zopakovala ten úžasný pocit, „a můšete še mnou. Za tvi dny odlétám. Budu váš šekat.
Chšete-li, aby vyvůštalo v bešpeší a meši švými, poletíte…“ ještě jednou se na oba usmála, pomalu se otočila a vydala se pryč. Než zmizela úplně, ještě se naposledy otočila, pohlédla na ty dva, kteří přesně neví, co si o jejích slovech myslet a neudržela se.
„Šluší vám to špolu!“ zavolala na ně a už opravdu odešla najít nějaký kus papíru, který jí, po jeho podepsání, zprostí povinnosti povalovat se na ošetřovně.
„Co tím myslela? Tím v bezpečí a mezi svými?“ zeptala se Kira zamyšleně.
„Nevím. Myslím, že jí ale můžeme věřit,“ usmál jsem se.
„Také jsem to cítila,“ oplatila mi úsměv.
„Teď si musíš odpočinout, já připravím vše k odletu,“ pomalu jsem zvedl Kiru a odvedl jí do pokoje, pak jsem se dal do příprav.
***
Třetí den jsme opravdu v hangáru byli a připravovali se na odlet. Kira spala v lodi, zatím co já jsem s Tyrkusem připravoval loď. Trošku jsem popošel, abych si prohlédl tu krásku hezky z dálky. Jméno Rychlý dráp nemuselo znít zrovna nijak valně, ale k lodi se doslova hodilo. Byla to setsakra rychlá loď a měla pár děl, co dovedla nepříteli nadělat pár nepěkných děr.
„Vzpomínám si, jak si mi jí dal,“ řekl jsem a nespouštěl jsem oči z lodě.
„Jako by to bylo včera co?“ zasmál se Tyrkus o kus dál vedle mě.
„Jsi si jistý, že chceš letět s námi? Tím to tu pro tebe končí,“ podíval jsem se na něj.
„Vás dva znám už od malička. Jste moje rodina. To si piš, že jdu s vámi. Někdo na vás musí dohlížet,“ usmál se Tyrkus. Do hangáru vešel Rimbol a za ním Mia. Oba si to decentně štrádovali k nám.
„Vše je dohodnuté. Máte plné povolení k odletu,“ usmála se Mia.
„Děkuji,“ oplatil jsem jí usměv.
„Kira je na lodi,“ ukázal jsem na loď. Mia přikývla a šla se na loď rozloučit s Kirou a Rimbol ji následoval. Zadíval jsem se na své přátele. Na blonďatou Miu, která vždy říkala, co si myslí a nebrala si servítky.
A na Rodiana Rimbola, který byl němý, ale jeho schopnosti v Síle impozantní. Za Rimbolem letěl malý droid, který převáděl jeho myšlenky na slova, aby mohl lépe komunikovat s okolím.
„Budete mi chybět,“ zasmutnila Mia poté, co se vrátila z lodi a obejmula mě.
„Vy mě taky,“ usmál jsem se.
„Nechť vás provází Síla, přátelé,“ ozval se malý robotek kroužící u hlavy Rimbola.
„I tebe, dobrý příteli,“ potřásl jsem mu rukou. Když se začal loučit Tyrkus s oběma zrovna do hangáru vešla Jess s malým batohem na zádech, opírajíc se o hůl. Chvíli na nás nespokojeně hleděla a nakonec zamířila rovnou k nám.
„Vítej na mé lodi. Tohle je Tyrkus poletí s námi.“ Ukázal jsem na Tyrkuse, který přikývl a usmál se na nově příchozí.
„Taky jšem ši měla do toho batohu pvibalit Yodu a pvivéšt ša rušišku Windua?“ ulevila si Jess a projevila tím svůj nesouhlas jak ohledně dalšího pasažéra, tak nadbytečných čumilů. „Ještli má tenhle krám nějaký navigašní pošítaš, tak mě k němu laškavě zaveď. Odlétáme!“ Zavelela a za klapotu hůlky se vydala do útrob lodi. Tyrkus chvíli nevěděl, co dělat, ale pak se poslušně vydal za rudovlasým Admirálem.
Vcházel jsem po rampě do lodi, ale ještě naposledy jsem se otočil a zamával Mie a Rimbolovi. Ve dveřích hangáru jsem zahlédl stát Wade. Díval se na mě, ale v jeho očích nebyla zloba, ale pochopení.
,,Sbohem, bratře." zašeptal jsem. I tobě. Problesklo mi hlavou. Usmál jsem se. Pomalu jsem se otočil a nastoupil do lodi.
Po té co jsme všichni nastoupili, nastartoval Tyrkus motory. Rampa se zavřela, my se odlepili od země a vydali se začít nový život.
Dave Fox and Jessica Karnis