[C] Pozůstatek z Chrámu

[Champbacca]

Fialová předmluva autora:

Následující log obsahuje většinu mojí mise na starém Chrámu Jediů, kdy malého chlupatého padawana vyslal náhodný mistr na hnusně horkou planetu, aby tam něco vyřešil. Samozřejmě se to trochu poštvalo a nakonec zasahovala i ještě jedna hráčská postava, ale to není podstatné.
Podstatné je, že i když to zní neuvěřitelně debilně, tak tohle formátování bylo povinné a jeho porušováním si člověk koledoval o ban. Takže si važte toho, že jsem liberální, jo?


Poušť, Aargonar

End transmission,
now go back,
resume mission,
sky is black...

Cesta zpátky do města proběhla bez jediné komplikace, nikoho jsem nepotkal, nikdo po mně nezačal střílet, jenom jsem přemýšlel.
Co může být tak nebezpečného na jedné knížce? Proč byl mistr tak nervózní a proč chce, abych Yari přivezl zpátky? Otázek bylo spousta, odpovědi v nedohlednu, takže jsem se tím přestal zabývat. Až přijde správný čas, dozvím se vše potřebné.
V dálce se objevilo město, stále spící uprostřed hluboké noci, a já se pomalu došoural až k onomu domu, jenž jsem před nedávnem tak kvapně opustil.

Yarin dům, Aargonar

[„Děcka, jsem doma,“] zvolal jsem hned ve dveřích a záhy zjistil, jak nerozumné bylo vejít do domu bez jeho předchozího prohlédnutí Silou.
Yari se totiž osvobodila a očividně mi to chtěla vrátit i s úroky. Čekal jsem, že se nějak osvobodí, jen jsem nečekal, že pak bude takhle naštvaná. Což byla neuvěřitelná blbost, na níž jsem nakonec doplatil.
„Nazdar, taťko,“ ozvalo se mi za zády chvíli po vstupu do objektu a než jsem se stihl otočit, zasáhl mě výboj z její ruky, který ji v oblouku dveří osvětlil jako nějakou bohyni smrti. Vlasy černé jako uhel, oči tak tmavě hnědé, že se to jen tak nevidí, a z konečků prstů jedné ruky vycházející blesk. Proud elektrické energie projel celým mým tělem, od hrudi až po konečky prstů, a s každým zapraskáním mi působil nesmírná muka. Bolelo to strašlivě a já s tím nemohl vůbec nic dělat. Vlastní svaly mě vinou falešných nervových vzruchů neposlouchaly a na nějakou obranu pomocí Síly už bylo pozdě.

Lightning rod is what you are,
body shining like new star,
Screaming, burning, suffering,
precious moment, don’t you think?

Náhle vše ustalo. Nevěděl jsem, jestli už mám všechny smyslové receptory seškvařené na troud, nebo přestala, ale jakmile jsem otočil hlavu jejím směrem, zjistil jsem, že druhá varianta je ta správná. Přestala, Sith ví proč.
„Myslel sis, že se mě zbavíš tak snadno?“ zařvala a já v očekávání dalšího výboje zavřel oči a zatnul zuby. Ale nepřišel, čekala na odpověď. Asi mě seškvaří až pak.
[„Nechtěl jsem se tě zbavit,“] vydralo se z mých vyschlých hlasivek a i tak primitivní svalová činnost, jakou řeč bezpochyby je, teď nepředstavitelně bolela. Nehledě na ten příšerný smrad spáleného masa a seškvařených chlupů, jaký začal místnost zaplavovat. Musela to cítit i ona, která nemá několikanásobně citlivější čich mé rasy.
„Tak proč jsi mě omráčil a hodil do té skříně?“ Byla naštvaná, fakt byla. Asi bych si s ní neměl moc hrát, jenže pokud bych tváří v tvář smrti změnil svoje chování, po smrti bych si to vyčítal. Ani náhodou, ty potvoro, jestli tady umřu, bude to stát za to.
[„Potřeboval jsem si odskočit. A sotva bys tu na mě počkala,“] pravil jsem a pokusil se o základní meditační techniku, abych se dal aspoň trochu do kupy. Pravidelné dýchání je základ všeho a lék na všechno, i když dost slabý.
„Mluvils s Radou, že?“ Měl jsem sto chutí zařvat něco v tom smyslu, že za takhle geniální dedukci by se nemuselo stydět ani tříleté dítě, ale to už bych ji asi vážně vytočil, což nechci. Nejlepší by bylo, zdržet ji až do příletu... té posily. Ve dvou už ji dáme, když jsem ji zvládl i sám, ovšem bez momentu překvapení na její straně.
[„Jo, pozdravují tě,“] zalhal jsem a pohnul nohou, což byl momentálně velmi slušný výkon.
„O čem jste se bavili?“ zařvala, přešla tu moji sarkastickou poznámku a natáhla ruku. Kdybych jí řekl, že tenhle dotaz byl nejstupidnější ze všech, jaké jsem za posledních deset let slyšel, asi bych si to šeredně odskákal. Jenže on opravdu byl, o čem bychom se asi tak mohli bavit, když jsem se na misi porval s temnou Jedi, přemohl ji, pak byl chycen, utekl a pak ji přemohl znovu.
[„O počasí?“] zeptal jsem se sám sebe nahlas v naději, že jí hloupost vlastní otázky dojde samotné a přestane mi věnovat ten spalující pohled, který jsem viděl každé dvě vteřiny, když můj zrak dopadl na její vztekem zvrásněnou tvář.
Bolest, jež jsem v tu chvíli opět pocítil, mi dala jasně najevo, že tohle byla špatná odpověď. Naštěstí brzy polevila a Yari se zeptala znovu. A tentokrát už jsem neměl sílu odolávat.
[„O tobě. Chtějí, abych tě přivezl zpátky,“] zasípal jsem a zakašlal. Buňky příslušníků naší rasy mají úžasnou schopnost se regenerovat, ovšem jen do určité míry. Z tohohle se ještě vylížu bez následků, když budu mít nějaký čas klid, ale pokud přitvrdí, bude hůř.
„Proč?“ zeptala se celkem předvídatelně. Konečně normální, inteligentní dotaz.
[„To by mě taky zajímalo,“] odsekl jsem upřímně a setnul ruku v pěst, abych zjistil, jak moc poškozené tamní svalstvo je. Mohlo to být horší, ale už jsem na tom byl i lépe.
„Chtějí mě snad převychovat?“ rozchechtala se.
[„Nevím, co kdybys šla se mnou a zjistila to?“] Tohle byl hloupý a naprosto ubohý nápad, za nějž jsem sekundu po vyřčení očekával trest v podobě těch bílých jiskřiček, jež se mi rozlezou po celém těle. Nepřišel, chechtala se dál. Jakýpak plán asi právě zraje v její napůl šílené hlavě?
„Máš velký potenciál,“ pravila nakonec prorocky a prohlédla si mě lehce přivřenýma očima. Nevím proč, ale nějak jsem nebyl ve stavu, kdy bych tenhle kompliment ocenil. Možná to bude těmi popáleninami od jejích blesků po celém těle...
[„Mistr Dooku to říkal taky, ale ten to zjišťoval trochu příjemnějšími prostředky,“] zasyčel jsem potichu a pokusil se zvednout alespoň na kolena, marně, svaly mě prostě neposlouchaly a budou muset chvíli odpočívat, než zase budou.
„Ten zpátečnický dědek? Určitě to zahrnovalo spoustu hliněných destiček, co?“ pousmála se nad vlastní řečnickou otázkou a já nijak nereagoval. Šetřil jsem síly a prostě bez hnutí ležel před ní na podlaze. Jestli mě bude chtít zabít, budu potřebovat každičký nádech, abych to přežil alespoň tak dlouho, než dorazí posila. I když té to mohlo trvat třeba dva dny, tahle planeta je od Jádra celkem daleko.
„Přidej se ke mně,“ řekla po chvíli přemýšlení a tím mě lehce zaskočila. Přeci jen, kolikrát za život se vám stane něco podobného? „Společně už něco zmůžeme, a když se k nám přidá ještě pár dalších, Rada bude muset uznat, že její praktiky jsou zastaralé,“ rozpovídala se plamennou řečí a sem tam provedla nějaké vůdcovské gesto, aby dramatičnost výjevu ještě prohloubila. „Pokud nás bude dost, můžeme založit vlastní, lepší řád, nezávislý na tom stávajícím, který ovládají zkorumpovaní vůdci Republiky.“ Něco na tom bylo. Ne moc, ale něco přeci. A když jsem si uvědomil, že nad tím přemýšlím, došlo mi, jakou mám příležitost.
Ne příležitost získat moc a nezávislost, ale příležitost poznat odvrácenou stranu mince. Pokud se chci stát Šedým Jediem, musím ji poznat, musím té příležitosti využít, protože další už se mi nikdy nemusí naskytnout. Od toho tu koneckonců příležitosti jsou, aby se jich využívalo.
[„Pokud tomu věříš, jdu s tebou,“] prohlásil jsem tak rezolutně, jak jen mi to můj současný zbědovaný stav dovoloval, i když část mého podvědomí byla proti. Jen malá část, pochopitelně. Ale je-li vůlí Živoucí Síly, abych chvíli stál po boku toho, proti komu za normálních okolností bojuji, pak se tak má stát a já se tomu nebudu bránit. Tohle nebylo o temné či světlé straně. K Sithu se Separatisty, k Sithu s Radou, alespoň pro tuhle chvíli.
„Výborně,“ ušklíbla se, „teď spi, zítra zmizíme a musíš být v plné síle.“ Napadlo mě, že mi uvěřila nějak snadno a nějak rychle, ale brzy se ukázalo, že tato domněnka byla předčasná. Než jsem se nadál, z opasku mi odletěly oba meče, můj i její.
„Kdyby sis to náhodou v noci rozmyslel,“ doplnila a odešla. Buď věděla, jak strašně se cítím, a spoléhala na to, že odplazit se odsud by mi trvalo moc dlouho, nebo nechala dům hlídat nějakým elektronickým zařízením. Jenže já byl tak zesláblý, že bych se odsud ani neodplazil a navíc – když už jsem se nějak rozhodl, ponesu si následky.
Bez hnutí jsem tam ve tmě usnul dřív, než zmizel zápach spálených chlupů, a nechal svoje tělo, ať ukáže, co v něm je.

Darkness outside, inside too,
enough power just to chew,
couldn’t move and did not try,
until sun was high in sky.

Pomalu jsem otevřel jedno oko, díval se oknem ven na k poledni stoupající slunce a přemýšlel, co se mi to včera zdálo za zvláštní sen.
Až když jsem se pohnul, mi došlo, že to nebyl sen. S vypětím sil se mi podařilo vydrápat se na nohy a nespadnout hned zpátky. Kdybych se byl býval učil nějaké ty techniky na léčení, už jsem z toho mohl být venku, jenže to bych přišel o ty lekce jazyků a šermu. A v prioritách já měl vždycky jasno.
Opřel jsem se rukou o stěnu a ztěžka oddechoval. Moje tělo se sice za tu noc stihlo slušně zotavit, ale pořád to mělo k ideálu daleko, bude to chtít ještě pár hodin a hlavně čerstvý vzduch, jehož se tady v té kobce nedostávalo, protože to jedno jediné malé okýnko bylo zasklené.
Ale světla sem proudilo dost na to, abych si mohl prohlédnout zdemolovanou skříň, v níž se předchozího dne vystřídali dva vězni a z níž se oba bez větších problémů dostali. Bylo mi záhadou, jak se odtamtud dostala Yari se svázanýma rukama a se stolem, který blokoval dveře, ale na tom už teď nesejde, tak co se s tím zatěžovat.
Hlavní dveře se otevřely a stála v nich má včerejší přemožitelka. Chvíli jsem váhal, jestli si to nerozmyslela, protože se tvářila nějak divně, ale byla by sama proti sobě. I když to šílencům zas tak často nevadí.
„Našla jsem tvou loď a plášť,“ pronesla celkem přátelským hlasem, ale po tom včerejšku jí jen tak na něco neskočím. Než jsem stačil zapřemýšlet, jak se jí povedlo ten plášť mezi kameny najít, hodila ho po mně a jeho kinetická energie mě vyvedla z rovnováhy natolik, že jsem se opět ocitl na zemi. Přišlo jí to náramně vtipné, ale to mě ani trochu nepřekvapilo, prostě jsem se znovu vyškrábal nahoru a přehodil si plášť přes ramena. Doufal jsem, že mi hodí ještě něco, ale meč nepřiletěl. Zjevně mi ještě tak úplně nedůvěřuje.
„Nezmínil ses, že sem přijede ještě někdo,“ řekla a podívala se na mě pohledem, který byl velmi podobný tomu včerejšímu. Nejspíš prohlédla záznamy o vysílání a neměla z toho radost, to vám tedy řeknu.
[„Neptala ses,“] odsekl jsem popravdě a dál tam stál, protože jsem si sám nebyl jistý svou jistotou v chůzi.
„Může nám být užitečný?“
[„Vůbec nevím, kdo to je,“] pokrčil jsem rameny. V Chrámu jsem holt nebyl zrovna nejpovídavější a ze všech těch tisíců jsem tak znal jen pár dalších Jediů. Nehledě na to, že na jména mám fakt mizernou paměť. [„Ale za pokus nic nedáme,“] zavrčel jsem pak, protože jsem se bál, že když se bude bát, bude chtít z planety zmizet, což by nebylo dobré ani trochu.
Lehce se zašklebila a já neměl nejmenší tušení, jestli je to dobře nebo špatně. U podobných lidí si člověk vůbec nemůže být jistý ničím.
„Máme dost času na přípravu, cesta sem trvá dlouho,“ pravila nakonec, vyšla z domu a mávla na mě, abych ji následoval. To se snadno řekne, ale hůř provede, protože sám nevím, jak mě nohy poslechnou.
Poslechly, celkem dobře, respektive jsem po cestě narazil jenom do židle, nespadl jsem ani jednou. A schůdky venku představovaly mnohem menší problém, než na jaký vypadaly.

Město, Aargonar

[„Kam jdeme?“] zařval jsem na ni hlasitě, protože už měla slušný náskok. Zastavila, počkala až se k ní dobelhám, a pak začala vysvětlovat.
„Vyhlídla jsem si jednu lehce jetou nákladní loď, která nám zajistí potřebnou nezávislost, ale ještě nemám dost peněz. Jdeme je vydělat. Doteď jsem prodávala informace pouštním jezdcům, aby věděli, kde mají příležitost k sebrání největšího lupu. Ale teď jsme dva, můžeme ten lup sebrat sami. Ten chlápek stejně vykořisťuje zdejší obyvatele a ty peníze si vůbec nezaslouží.“ To se mi moc nelíbilo, ale zase to bylo lepší, než pomáhat barbarům v drancování města. A z něčeho žít musíme, jak pragmaticky podotkla, tak proč neobrat nějakého šmelináře, co si neváží zaměstnanců ani zákazníků?
„Ten robot, co jsi mi ho včera zničil, měl sehnat informace o jednom zdejším obchodníkovi. Žije si nad poměry a podle toho má svoje sídlo hlídané. Droid měl koupit bezpečnostní kódy od jednoho z hlídačů, ale ten se nenechal zastrašit, takže tam budeme muset osobně.“ Nějak se mi to nezdálo, ten tón, jakým to říkala. Ale teď jsme na jedné lodi, takže s rozsudkem ještě počkám. Nehledě na to, že má ještě pořád můj meč a bez něj se cítím dost nesvůj.
K cílovému domu jsme došli až po velmi dlouhé době, přestože se můj stav po cestě opět znatelně zlepšil. Stavení představovalo takový místní průměr, nic honosného ani žádná vyložená barabizna.
Bez jakéhokoliv povídání vešla dovnitř a já ji s odstupem následoval. Skákat po hlavě do jámy lvové, to bylo vždycky moje.
Daleko jsme se ale nedostali, otevřená byla jen jakási předsíň, pak musel člověk zaklepat a doufat, že vevnitř někdo je a že mu otevře. Což se nám povedlo, ten muž buď nevěděl, kdo ona dáma je, nebo se jí prostě nebál. A po tom, co jsem shlédl v baru, bych sázel spíš na to první, protože teď na sobě ten černý háv ze včerejška neměla. Třeba se lidi bojí jenom toho pláště a ženu pod ním nikdy neviděli, těžko říct.
„Tak co vás ke mně přivádí?“ zeptal se muž, když jsme oba vešli do něčeho, co zjevně sloužilo jako obývací pokoj. Pravděpodobně byl zvyklý přijímat návštěvy všeho druhu a my jsme nebyli výjimka. Jestli prodává tajné informace, ani se nedivím.
„Včera za vámi byl můj droid,“ spustila pomalu a upřeně se na toho chlapa zadívala. Možná ho nějak hypnotizovala, nebo co. „Velmi hrubě jste ho odmítl a poslal pryč.“ To muže z mně neznámých důvodů rozesmálo.
„Madam, ta částka byla směšná, nic ve zlém,“ zašklebil se na ni. Očividně ho nehypnotizovala nebo se jí to nepovedlo.
[„Dohodneme se, uvidíte,“] zabručel jsem na něj a sebral tak Yari její pozici hlavního vyjednavače. Protože v tomhle jsem se cítil silnější, i když mě nohy moc neposlouchaly, jazyk ještě zvládnu a ten chlápek mi očividně rozuměl. Lekce shyriiwooku se koukám těší čím dál větší oblibě. [„Kolik byste chtěl?“] Yari na mě hodila zlý pohled, ale já jí gestem naznačil, aby mi nechala prostor. Kupodivu mlčela.
„Pět set kreditů za kód k jedněm dveřím,“ řekl bez váhání. Nevěděl jsem, jestli je to moc nebo málo, já se v téhle oblasti tak nějak nevyznám. Abych pravdu řekl, obchodování na černém trhu nikdy nepatřilo k mým silným stránkám. Naštěstí jsem s sebou měl neocenitelného poradce.
„Děláte si srandu? Těch zámků je šest, za ty prachy bych si tu mohla koupit farmu!“ rozeřvala se na něj, ale já ji opět gestem umlčel.
[„Dáš nám je všechny a gratis,“] promluvil jsem na něj tím nejautoritativnějším hlasem, jakého jsem byl v tuhle chvíli, respektive po téhle noci, schopen a ležérně mávnul dvěma prsty na ruce. Lekce myšlenkových triků jsem narozdíl od léčivého transu nevynechal.
„Dám vám je všechny a gratis,“ zopakoval poslušně chlápek a přešel k malému trezoru ve stěně, z něhož po chvíli vytáhl datapad.
[„Teď se půjdeš vyspat a až se vzbudíš, nebudeš si nic pamatovat,“] zopakoval jsem své kouzlo po přijetí karty a ani nečekal na jeho reakci. Takhle slabomyslného obchodníka s informacemi jsem snad ještě neviděl. [„A koukej si to tu uklidit,“] zvolal jsem za ním ještě mezi dveřmi, ale už mě asi neslyšel. Škoda, ten dům by opravdu trochu úklidu snesl.
„To bylo... působivé,“ řekla venku, jakmile jsme opustili stín domu.
[„Tobě srší z rukou blesky, já zas lépe zvládám oblbování lidí.“] Krátký komentář, který všem bohatě stačil, nebylo třeba předchozí dění nějak rozebírat. Očekával jsem, že teď půjdeme vybílit trezor toho obchodníka, když už máme kódy, jenže ona s tím zas tak moc nespěchala.
„Můžeme se jeden od druhého dost naučit,“ zašklebila se takovým tím zvláštním, skoro ďábelským úsměvem a pak opět vyrazila napřed někam hlouběji do města. Ovšem ta její slova mi vrtala hlavou ještě pěkně dlouho. Myslela to vážně? Pokud myslela vážně to založení nového řádu, pak určitě ano.
Belhal jsem se za ní s odstupem dobrých deseti metrů, občas se musel prodrat menším davem, ale většinou se mi místní klidili z cesty sami. Mohlo to být jedijským pláštěm, mohlo to být Yarinou přítomností, mohlo to být mým vzhledem, který rozhodně ty méně odvážné od kontaktu se mnou odradit dokázal. Bude ještě chvíli trvat, než mi místy spálený kožich doroste do své původní huňatosti.
Po půlhodinové procházce jsme se dostali až před budovu, která byla bezpochyby nějakým obchodem. Venku parkovaly čtyři speedery a já tak dostal slušnou představu, co tam asi prodávají. Respektive prodává, protože tohle bude pravděpodobně onen inkriminovaný obchod, od něhož máme bezpečnostní kódy. Nepřišlo mi moudré, producírovat se kolem něho v pravé poledne a hned jsem se o tento postřeh podělil se svým komplicem.
„Nevlezeme tam hned, neboj. Jen chci, abys to tu viděl ještě za světla.“ Tak jsem si dům prohlédl. Takhle zvenčí toho moc vidět nebylo, ale ten prostor uvnitř byl pravděpodobně dost velký. Pokud tam skladuje vznášedla na prodej, není se čemu divit. Prohlédl jsem si i střechu a neunikl mi tak pohled na tamní komín. Že by se dovnitř chtěla dostat tamtudy?
„Konec exkurze, jde se domů,“ zavelela náhle a já neměl sílu odporovat. Courání po městě v tomhle stavu jednoho utahá, to mi věřte. A cesta zpátky do jejího domu zabrala dalších dvacet minut strávených pod tím neúnavně svítícím sluncem.

Zase dům...

V domě mě Yari přivedla ke stolu a z tajné skrýše v podlaze, které jsem si při té zběžné prohlídce z pochopitelných důvodů ani nevšiml, vylovila malý holoprojektor. Položila ho na stůl a spustila projekci. Nejdřív jsem nevěděl, co se to tam přede mnou točí za modrý nesmysl, ale pak mi to došlo i bez jejího výkladu. To byly plány toho obchodu. Velká kruhová nadzemní hala s několika vznášedly, pult podél necelé čtvrtiny z toho kruhu a za pultem chodba do podzemí, kde bylo kromě skladiště dalších speederů i něco jako místnost pro bezpečnost a pak to nejdůležitější – trezor.
„Tohle jsem koupila od architekta, co mu to postavil. Stálo mě to většinu úspor, ale v tom sejfu bude mnohokrát víc.“ A pak začal výklad samotné infiltrační operace. Měla to vymyšlené pěkně, to se musí nechat.
„Komín je zazděný, tím se tam nedostaneme. Ale když teď máme bezpečností kódy, můžeme projít tímhle zadním vchodem přímo do budovy. V prodejně by neměla být žádná obranná zařízení, maximálně droidi. Ale je tam pár kamer, které naštěstí sledují jenom speedery a pult, takže jim se vyhneme. Do podzemí ale vede jen jeden tunel a v něm je kamera další. Tu zkusíme obejít tak, že do ventilační šachty za pultem hodím dýmovnici. Mělo by to vypadat jako porucha klimatizace a v tom kouři tm tunelem snadno a bez povšimnutí projdeme.“ Jak tak vykládala, přemýšlel jsem. Tenhle obchůdek zvenčí vypadal celkem uboze, ale zevnitř je to menší pevnost. Copak na takovéhle zapadlé planetě potřebuje někdo bránit svůj majetek takhle zoufale? Ale možná jsou ti pouštní jezdci trochu větší zvířata, než jsem čekal, a ten obchodník prostě nechce nic zanedbat.
„Tam se rozdělíme. Umíš to s počítači?“ Hodila po mně pohled těma svýma temně hnědýma očima a já se zamyslel. Umím to s počítači?  Učil jsem se to, to nepopírám, ale bude to dost na to, co chystá?
„Dobrá,“ pokračovala poté, co jsem souhlasně přikývl. „Ty projdeš touhle chodbou sem. To je místnost ochranky. Měli by tam být maximálně dva lidi, víc ne. Jakmile tu místnost zajistíš, budu mít volnou cestu přes další dvě kamery přímo k trezoru. Vezmu, co poberu, ty mezitím smažeš záznamy z kamer a můžeme vesele zmizet. Nějaké otázky?“ Vlastně jo, jedna mě napadla.
[„Nebylo by jednodušší šlohnout rovnou tu loď?“] Trochu mě mrzelo, že jí kazím image tvrdého a geniálního taktika, kterou si doteď budovala a zajisté i užívala, ale mně tohle přišlo přeci jen trochu moc komplikované.
„Nebylo,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Potřebujeme peníze, ne loď. Loď bez dalších prostředků nám bude k ničemu, navíc už jsem do tohohle hodně vrazila.“ aha, tak to byl ten důvod. Prostě nechce odcházet od rozdělané práce, to chápu.
[„Jasně. Vyrazíme se západem slunce?“] zeptal jsem se jen pro ujištění, že budu mít ještě nějaký čas na zotavení a že nám během útěku bude záda krýt alespoň tma, ale ona k tomu odkladu měla ještě jeden důvod. Jeden velmi pádný důvod.
„Jo,“ přikývla a sebrala ze země dosud ležící torzo droida, které vzápětí dotáhla na druhou stranu místnosti a tam ho postavila ke zdi. „Do té doby se musíš něco naučit.“

Focus anger, focus fear,
make your mind as crystal clear,
show that fear and show that hate,
to fail here is not your fate,
to fail here is not your goal,
not even to darken soul,
just to learn this simple thing –
how to cast that blue lightning?

Už se začalo smrákat, když se mi to konečně podařilo. Veden jejím vcelku trpělivým výkladem jsem se tam už pěkných pár hodin pokoušel napodobit její techniku vyvolání blesků holou rukou. Pořád mě vybízela k nahromadění veškerého vzteku, co ve mně je, a jeho zformování do zbraně. Jenže já ho zjevně neměl dost a hlavně jsem to takhle nechtěl. Ne že bych si dělal velké starosti se světlou nebo temnou stranou, podle mě stejně žádné podobné dělení neexistuje, ale poddávat se negativním emocím se mi nechtělo ani tak.
Protože mám v živé paměti otcovy příběhy, kdy mi naKashyyyku před spaním vyprávěl, čeho byli v podobném stavu schopni berserkové z Ittummi, mezi něž patřil. A já nechtěl podceňovat vlastní krev, jež by mě mohla navzdory mým snahám o sebekontrolu zradit. Nechtěl jsem se stát zvířetem, za které mě spousta lidí měla.
Nešlo to, ale nevzdával jsem se a námaha se vyplatila.
Zasažen elektřinou, droid se skácel k zemi již definitivně. Já to dokázal, dokázal to i bez poddávání se hněvu, vzteku a podobným emocím. Zatleskala a seskočila se stolu, na němž doteď seděla a střílela po mně pokyny. Sice se mi to zatím podařilo jen jednou, ale to hlavní už jsem uměl, příště nebudu muset strávit dvě hodiny soustřeďováním mysli. Ne že bych to snad plánoval v brzké době použít, ale jako eso v rukávu se to jednou určitě hodit bude.
[„Teď jsi na řadě ty,“] zamručel jsem na ni, když zamířila ke dveřím. Nehodlal jsem jí zůstat dlužen vůbec nic, nepsaná dohoda říkala, že se budeme učit jeden od druhého, což jsem chtěl dodržet. Jenže já k demonstraci techniky na ovládnutí cizí mysli nějakou cizí mysl potřeboval, jak mi nezapomněla připomenout chvíli před tím, než vyšla do tmy tam venku. To byl jasný povel k zahájení operace Vybilme krám.

Prodejna speederů

Smiling under darkened sky,
thinking of one simple why:
Why am I to bring her back,
when all reasons seem to lack?

K cíli jsme se dostali stejným způsobem, jakým jsem sledoval Yari té nedávné noci, to jest po střechách. Chvíli užasle civěla, s jakou lehkostí zdolávám vysoké stěny a přeskakuji uličky, ale pak si asi uvědomila, z jakého světa pocházím a že mám tak na podobné skopičiny velmi slušnou průpravu.
Cestu poznamenala jediná událost, jíž jsem však v tu chvíli nevěnoval sebemenší pozornost, ač si ji zasloužila. Nad městem proletělo něco, jehož motory zněly podobně jako delta-7. Že právě přistávala moje posila, jsem si uvědomil až mnohem, mnohem později.
Opět jsme stáli před tím domem, ovšem tentokráte za poněkud jiného světla, které poskytovala pouze jedna hodně stará pouliční lampa. Obešli jsme to stavení a přímo před námi se objevil onen zadní vchod, který se překvapivě bez jakýchkoliv komplikací otevřel, stačilo jen zadat kód.
Dovnitř vešla první, hned poté, co mi bez jediného slůvka vrátila meč. Buď už mi dost důvěřuje, nebo ho možná budu potřebovat, napadlo mě, ale nevymlouval jsem jí to. S ním se člověk hned cítí bezpečněji.
Vstoupili jsme do slabě osvětlené haly s několika vystavenými vozidly a opatrně, kamerami nezpozorováni prošli až k pultu, za nímž byla ve zdi mřížka, jíž do celého podzemí proudil vzduch.
Vytáhla z kapsy malou kulatou věcičku, kterou jedním úchvatně přesným vrhem hodila přímo do otvoru v mřížce. Ani se nad tím nepozastavila, prostě se mnou následována odebrala k těm těžkým dveřím do tunelu a zhruba půl minuty čekala.
„Zadrž dech, jedovaté to není, ale silně to dráždí sliznice,“ zavelela a sama šla příkladem, načež na panelu vedle vrat naťukala bezpečnostní kód. Než jsem stihl naplnit vzduchem celé moje plíce, poněkud větší než ty její, už jsem tu spoušť tam vevnitř viděl. Bílý kouř se tam rozvaloval jako dobře nakrmený tusk cat a oko kamery nemohlo mít nejmenší šanci nás ukryté v této mlze najít.
Pak šlo všechno přesně podle plánu, na křižovatce jsme se rozdělili a já po paměti našel tu kukaň pro hlídače. Byl tam jenom jeden a tak vyděšený, že omdlel hrůzou hned po mém vstupu do místnosti, nemusel jsem vůbec nic dělat. Dobře, možná jsem trochu vycenil zuby a naštvaně zavrčel, ale to bylo vážně úplně všechno.
Yari tak měla cestu volnou a mně smazání záznamů bezpečnostních kamer a jejich následné vypnutí netrvalo déle než dvě minuty. Ještě jsem je prohlédl, kdybych náhodou našel nějakou zmínku o Separatistech, ale nic tam nebylo, což mě vůbec nepřekvapilo. Spíš mě překvapilo, že to dělám.
Za chvíli vpadla do místnosti a hodila po mně pytel, v němž cosi podezřele cinkalo. Takže operace zatím šlapala jako na drátkách.
„Vezmi to, je to na mě dost těžký,“ pravila a už se chtěla otočit, jenže já ji zadržel. Pouze jsem ji chytil za rameno, zlehka otočil zpátky a pak druhou rukou ukázal na toho chlápka pod konzolou, jenž se právě probouzel z hrozně zvláštního snu.
[„Čas vyrovnat účty,“] zamručel jsem a přesně to začal dělat. Nebylo třeba bát se nezvaných hostů, nikam jsme nespěchali, slunce vyjde až za pár hodin a za tu dobu utečeme naprosto hravě. Ale kdo ví, kdy by Yari znovu dostala příležitost vyzkoušet si poněkud vylepšenou techniku ovládání mysli...

Teaching others, that’s your fate,
to do that is never late,
to do that is always time,
to do that you have to aim.
 
Učila se rychle, rozhodně rychleji než já. Možná to bylo tím, že ona na moje rady dbala a nesnažila se udělat to nějak po svém, nebo tím, že základy téhle techniky už znala z dob vlastního působení v Chrámu. A nebo to prostě bylo jednodušší.
Faktem je, že za necelou hodinu pochodoval hlídač po místnosti jako loutka sem tam přesně podle jejích pokynů a vůbec mu to nepřišlo divné. Až se za ranního rozbřesku probudí, bude dezorientovaný jako po hodně vydařeném mejdanu a bude si toho zhruba stejně pamatovat, takže se nemusíme vůbec ničeho bát.

Doky, Aargonar

Odešli jsme odtamtud o něco bohatší, já o pytel s kredity a ona o novou dovednost. Využít posledních nočních stínů a dostat se díky nim nepozorovaně až do přístaviště byla úplná hračka. Překvapilo mě, že i v tuto hodinu měl prodejce lodí otevřeno, ale na téhle planetě musel být rád za každý výdělek, což ho mohlo dost silně motivovat. Zaplatila mu, ještě spousta kreditů zbyla, a pak nás odvedl k nákladní lodi třídy YT-990.
Byla podstatně větší a modernější, než jsem čekal, vzhledem k té ceně. Lak se nezdál být moc poškozený, jen tu a tam pár škrábanců hyzdilo její vzhled. Zavedl nás až na rampu, předal nám startovací kódy a po podepsání těch pár papírů zmizel. Byli jsme volní a mohli letět kamkoliv v téhle galaxii.
Ovšem to by nás nemělo potkat překvapení v podobě ženy v padawanské róbě a s velmi překvapeným výrazem na tváři, jež pár minut po nás vstoupila do stejného přístaviště a namířila si to k nám. Zastavila jen dva metry od nás.
Yari se naježila jako dravá šelma, připravená bránit svůj nový brloh, ale brzy jí došlo, s kým že má tu čest. S mojí posilou, kterou chtěla přetáhnout na naši stranu. Mně byla nějaká povědomá, určitě už jsem ji někde viděl, ale kde, to jsem si nedokázal vybavit.
„Ahoj,“ pozdravila slušně, ale nepohnula se. Dál tam stála, ruce v bok, oči upřené střídavě na mě a na Yari. „Jsem Maryll, přiletěla jsem pro jednu padlou učednici a nezvěstného padawana, neviděli jste je?“ Asi se docela bavila, ale já se tak obával, jak tohle skončí, že mi ani nepřišlo divné, jak našla tenhle dok. Musela buď sledovat stopy nebo mít nějakou zvláštní schopnost, o níž jsem dosud nevěděl.
„Už jsou pryč, uletěli. Rozhodli se jít vlastní cestou.“ Mluvit v metaforách ji zřejmě bavilo. „Takže teď jsi tu samo, mládě, žádná Rada ti teď nekouká přes rameno. Pojď s námi,“ pronesla dramaticky a já si v duchu myslel něco o fofru. Zjevně nechtěla ztrácet čas.
„Ty ses k ní přidal?“ Ten dotaz pronesený po půlminutové odmlce byl adresován mně. Byl to dobrý dotaz, ale než jsem stihl odpovědět, udělala to za mě Yari. Takže jsem jen pokrčil rameny a neurčitě se na ni usmál.
„Jo, už nechce být otrokem Rady, půjde se mnou a něco s tím uděláme!“ šla na to rychle, ovšem nikoliv správně. Znělo to příliš drasticky na to, aby se tím dala nějaká další duše zlákat. A přesně tak to nakonec dopadlo, i když Maryll zjevně hluboce přemýšlela.
„Nepřidám se k vám. Vrátím se a řeknu, že jsem vás nenašla, ale s vámi nejdu.“ To bylo rozumné, leč Yari se to tak nezdálo. Horká hlava, jako vždycky.
„Nemůžeš se vrátit, máš dvě možnosti, stejně jako měl on. Přidej se k nám, nebo tě zabijeme.“ To byla ta chvíle, během níž jsem pochopil, že ač místy zdravá, z dlouhodobého hlediska je jasně šílená. A že zůstávat po jejím boku je tudíž naprostá šílenost. Jenže jak z toho teď vybruslit, he?
[„Nemůžeš ji zabít,“] namítl jsem a otočil se na ni, abych se jí mohl zahledět hluboko do očí. Pak snad pochopí, že to myslím vážně, a na chvíli se přestane věnovat návštěvě.
„Musím, ví o nás, i kdyby jim to neřekla, nějak to z ní vytáhnou, nemůžeme to riskovat. Takže co, děvče, jak ses rozhodla?“ To poslední patřilo Maryll, pochopitelně. A v tu chvíli jsem se rozhodl, na čí straně stojím. Celý já, ne moje většina.
[„Necháš ji jít,“] promluvil jsem na ni zvýšeným hlasem a pokusil se o ovládnutí mysli, jenže na to byla moc silná. Šlehla po mně plamenným pohledem, ale to kvůli těm slovům, mého pokusu si zjevně nevšimla.
„Zastavíš mě?“ zeptala se provokativně a aby situaci ještě více vyhrotila, sejmula z opasku světelný meč a zapnula ho. Modrá záře však brzy nebyla v temném hangáru sama, přidala se k ní druhá, fialová. Moje.
[„Eeeehm, jo,“] pravil jsem po krátkém předstíraném přemýšlení a zastavil roztočený meč nad hlavou v otevíracím postoji pro soresu. A pak si všiml Maryll. Očividně byla zmatená a není se vlastně moc čemu divit, ale pak mě napadla jedna možnost, jak by tohle nemuselo nezbytně skončit katastrofou. Bohužel k tomu bylo zapotřebí lehce drastičtějších postupů.
[„Maryll,“] promluvil jsem na ni pomalu, ale nespouštěl při tom Yari z očí. Mohla zaútočit každou chvíli a já na to musím být připraven. A sám. [„Omlouvám se, je mi to líto, ale musím to udělat.“] Teď nechápala ještě více a přesně to byl můj cíl.
V mžiku jsem jejím směrem namířil jednu ruku a modlil se, aby to vyšlo. Elektrická energie zapraskala vzduchem a našla svůj cíl, jenže o to jsem se nebál. Bál jsem se, aby jí to neublížilo, potřeboval jsem ji jenom omráčit, aby neviděla to, o co se budu pokoušet.
Výboj ji odmrštil dva metry dozadu, kde narazila na zeď a sesunula se pod ni, o světě nevěda. Věděl jsem, že to přežila, jen jsem si nebyl jistý následky. Na kontrolu zranění však nebyl čas, Yari to zjevně nepochopila a okamžitě se do mě s nepředstavitelnou vervou pustila, takže jsem se dal na ústup směrem k nějakému vhodnějšímu místu. Přímo do rohu pod servisním lešením, abych jí znemožnil skákání.
První tři údery jsem zablokoval hravě, čtvrtý s trochou štěstí a pátému uhnul. Pak přišla pauza, kdy kolem mě začala kroužit, v očích nepředstavitelný vztek, ale já protiútok neprovedl. Já trouba místo toho začal mluvit.
[„Můžeme to oba přežít, Yari, poslouchej...“] Byl bych pokračoval, ale ono se dost těžko mluví, když na vás doráží navztekaná bojovnice, již jste právě svým jednáním hořce zklamal. Ona mě ale zklamala taky, jen tak pro pořádek.
Mnou zvolená technika byla v těchto podmínkách neuvěřitelně účinná. Prakticky žádný prostor ke skákání, záda mi kryla zeď a ona útočila jen z jednoho směru, to jest zepředu. Ale bariérou meče v tomhle stylu by nepronikla ani kdyby skákat mohla a já na svou slabinu, to jest prakticky nemožnost útoku, s respektem kašlal. Potřeboval jsem se jen udržet tak dlouho, až z ní opadne ten hněv a bude naslouchat rozumným návrhům. Jenže to nemělo být tak brzy.
Další tři minuty tam na mě dorážela veškerými možnými způsoby, ale já se celkem obstojně držel stále na stejném místě. A v tom byl problém, protože pokud se Maryll za chvíli probere, už nebudu mít jinou možnost, než s tím skoncovat natvrdo.
Takže jsem změnil styl, a to tak rychle a tak dramaticky, že na to nestihla reagovat. Ani se nedivím, čtyři minuty tu do mě řeže, já stále jen vykrývám údery, a najednou přejdu do útoku a s pomocí mé brutální síly ji tlačím k protější stěně. Tam přišel čas na finální úder.
Kdyby té ráně, vedené vodorovně ve výšce hrudi, uhnula, kinetická energie by mě byla schopná roztočit, jak moc jsem se do ní opřel a zapojil všechny svaly. Ale to neudělala, pateticky nastavila meč k blokování, jenže tohle neměla šanci zadržet. Můj meč po kontaktu s jejím jen trochu zpomalil a vzápětí jí rozevřel kryt s naprostou lehkostí. Ale já ji nechtěl zabít, proto koneckonců hraji tohle divadlo.
Zatlačil jsem na Sílu a narazil již prakticky vyřízenou bojovnici na stěnu za ní. Nespadla na zem a stále byla při vědomí, ale meč jí z ruky vypadl a já byl rychlejší, takže vzápětí už byla neozbrojená.
[„A teď už sakra konečně poslouchej,“] promluvil jsem a během řeči ztěžka oddechoval. Tenhle souboj mi dal zabrat, jen co je pravda. [„Máš teď dvě možnosti,“] řekl jsem a vzpomněl si, že přesně tolik jich dostala Maryll. Jenže ty moje byly poněkud lepší. [„Stejně jako ona. Můžu tě zase omráčit, hodit na loď a odvézt zpátky do Chrámu, ať už si tam s tebou dělají, co budou chtít.“] To se jí, soudě podle výrazu, nelíbilo. Nelíbilo se to ani mně, ale nějak ji zastrašit musím. [„A nebo se tam vrátím bez tebe, řeknu, že jsem tě v sebeobraně zabil, a ty se uklidíš někam mimo centrální soustavy a přestaneš dělat neplechu.“]
Přemýšlela, vztek byl ten tam. Byl jsem přesvědčen, že tu druhou možnost vezme. Jen by mě zajímalo, jestli opravdu s těmi hloupostmi skončí, pakliže ji nechám jít. Protože to bude na můj kožich a já bych na to nerad dojel.
[„Jak to chceš udělat?“] zeptala se po dlouhém zvažování a to mi dodalo jiskru naděje, že všechno ještě skončí relativně dobře...

Fireworks were set off soon,
hangar blazing under moon,
hangar will burn until noon.

Harbingers of morning came,
sun is rising, still the same,
sun that has no epic name,
cannot cease that burning flame.

Just few meters off this scene,
awakens Maryll, cute and keen,
thinks of what she’s surely seen,
thinks of where she’s lately been.

Wookiee smiling next to her,
showing her new lightsaber,
not his own, but of his foe,
back to temple they can go.
Grapes of his work will no grow,
white is his soul as new snow,
Yari’s got another chance,
now her fate is in her hands...


Síň Rady, Chrám, Coruscant
...o dva dny později

[„...napadla mě, ale já se ubránil a pak přešel do protiútoku. Podařilo se mi ji odzbrojit, ale shodila mě z rampy dolů a utekla do lodi. Chtěl jsem běžet za ní, ale pak jsem zaslechl ten zvuk. Vysokofrekvenční, sotva slyšitelný, ale jasně signalizující přetížení hypermotoru. Nehodlala se vzdát a já odtamtud sotva stihl odtáhnout Maryll, než se dok proměnil v hromadu kouřící strusky.“]
Dokončil jsem výpověď a přejel pohledem tu část Rady, která tu dnes byla, to jest pět mistrů z dvanácti. Maryll tu byla přede mnou, takže většinu příběhu už slyšeli. O tom, že na planetě žádní Separatisté nebyli a o tom, jak ji Yari omráčila bleskem a vyřadila ji tak z boje. Bylo na mně, abych dovyprávěl zbytek.
„Mrtvá že je, jistě víš?“ zeptal se po chvíli dusného ticha mistr Yoda. Všech pět mistrů očividně usilovně přemýšlelo, možná se dokonce pokoušeli číst v mých myšlenkách, ale hluboko se nedostali. Obranu před podobným lezením do hlavy učili sami, takže se nemohli moc divit.
[„Ten výbuch nemohla přežít. Tlaková vlna nás srazila k zemi, i když jsme byli už pěkně daleko. Z lodi nezbylo prakticky nic, téměř se vypařila. Jen meč jsem odtamtud odnesl.“] Ukázal jsem Radě zmíněný předmět, temně černý kovový váleček necelých dvacet centimetrů dlouhý, a vyčkával ortel.
„Nech si jej, ať stále ti hrozbu temné strany a pádu v ní připomíná,“ pravil Yoda a nikdo z ostatních proti tomu nic neměl. „Pakliže ty v pořádku se cítíš, jít můžeš. Však otázky li máš, čas promluvit je.“ Měl jsem otázky, měl jsem spoustu otázek, ale na většinu z nich nebyla vhodná chvíle, neboť se vůbec netýkaly mise, třeba proč se ten zelený mužíček za devět set let nenaučil pořádně mluvit. Ale když už jsem byl požádán, ať se ptám, ptát se budu.
[„Mistr Phate říkal, že s tou knihou o Šedých Jediích něco není v pořádku. Už jste přišli na to, co to je?“] Tohle mi vrtalo hlavou celou cestu tam a celou cestu zpátky, na Aargonaru na přemýšlení nebyl čas. Sice jsem nějak nepočítal s tím, že by se tady někdo takovouhle podřadnou záležitostí zabýval, ale aspoň podívat se na to mohli. Když mi za tu dobu stihla dorůst i část spálených chlupů...
„Ta stopa temné strany, kterou Maryll objevila, byla mnohem starší, než si Phate myslel,“ spustil Ki-Adi-Mundi a já byl rád, že konečně mluví někdo, kdo mluvit umí. „Reziduální aura tam mohla ležet třeba celá milénia, než přišla Yari a nevědomky ji uvolnila. Ten záznam je velmi starý, možná ještě z dob válek s Mandaloriany, takže se domníváme, že se k němu nějak přimknul duch padlého Jedie, který čekal na vhodnou příležitost, až se objeví někdo se slabou vůlí. Ale pokud, jak říkáš, Yari temné straně nepropadla, je možné, že byl příliš slabý a jen ovlivnil její názory.“ A otevřel oči, napadlo mě v tu chvíli, ale nahlas jsem neřekl nic, jen dál poslouchal.
„Takže ji pravděpodobně zachránit šlo, škoda, že to dopadlo takhle,“ povzdechl si a já se málem rozesmál. Tak tohle divadlo na mě opravdu nezkoušejte, já moc dobře vím, že jakmile se u někoho objeví podezření z pádu k temné straně, dveře do Chrámu se mu navždy uzavřou. Ale na druhou stranu jsem přestal pochybovat, že mé rozhodnutí bylo správné.
[„Rozumím,“] zavrčel jsem v odpověď a na jejich pokyn opustil místnost. Ještě totiž musím uklidit ten nepořádek, co jsem udělal při dalším nepříliš povedeném přistání...