11
« on: 25. Oct 2018, 13:24 »
Sbalil jsem si svých pět švestek, připnul Barrbuchu na vodítko a bez rozloučení zapadl do své lodi. Při průletu atmosférou jsem ještě zamával horizontu ze sestřelených křižníků a víckrát už povrchu pohled nevěnoval. Zamíří jsem rovnou skrz mlhovinu a za ní nastavil kurz na Nar Shaddaa.
Cesta chvíli trvala, protože je pašerácký měsíc přesně na druhé straně galaxie. Čas jsem trávil jako poslední rok rozcvičováním svého polámaného těla. Ještě jsem napsal Najibovi a Asyrkovi, že budu příštích deset dní v Modrém Mandaloru, ať se staví na pivko a zbytek cesty se nic podstatného nestalo. Pouze jsem si všiml, že mi docházi krmení pro Barrbuchu.
Na Nar Shaddaa jsem si uvědomil, že jsem asi zapomněl prodloužit pronájem mé soukromé přistávací plochy, takže jsem byl nucen zaparkovat v docích jako normální smrtelník a zbytek cesty jsem vzal pěškobusem.
V Modrém Mandaloru jsem se přivítal s Roniem, vlítl do kuchyně, abych uvařil Mannanskou štiku s žampionovou nádivkou a dozvěděl se, co se po dobu mé nepřítomnosti stalo. Odbojové skupiny rostou po galaxii velkou rychlostí a Impérium je čímdál tím víc nervoznější. Emily už nebylo možné udržet na Nar Shaddaa, kor když se před půl rokem objevila Cae, že s holkama z Ecliptiky taky něco rozjíždí.
Na konci dne píšu vzkaz pro Champieho a další dny trávím s Roniem a pomáhám mu s podnikem...
Jeden den, zrovna jsem hrál fotbálek s nějkýma trumberama z Death Watch, jsem ucítil sevření žaludku a bolest na hrudi, jakou umí vyvolat jen kopanec od Síly. Projel jsem kvůli tomu jak úplný amatér a zmatený pak musel podlézat stůl, ale ten nepříjemný pocit ve mě rezonoval ještě několik hodin, aniž bych věděl, co to způsobilo. Dost mi to ale připomnělo Kashyyyk…
Po celý následující den se v hospodě střídal jeden pilot za druhým, kteří tvrdili, že ze dne na den zmizel celý Alderaan. Blázni mysleli, že je to zas nějaký trik kouzelníka Devida Carppoleho, někteří konspirátoři se dokonce snažili ostatní přesvědčit, že jej nechalo Impérium zničit. Sám jsem měl dost starostí s tím, že jsem si natrhl triceps, a tak jsem jen mazal sval a sebe kořalkou a kolem půlnoci šel spát.
Když jsem se vzbudil, zbaštil jsem snídani a ignorujíc jakákoliv média jsem vzal své věci, dal Barrbuše košík s vodítkem a vyrazil s ní nalehko pořídit zásobu granulí.
Po asi hodinové vycházce jsme narazili na petshop Nenazraný Rancor. Žrádlo vysoké kvality měli, tak jsem si zaplatil tunu a půl a nechal se s nákupem odvést až do doku ke své lodi, kde mi granule i složili. Rozloučil jsem se s poděkováním a vydal se do haly doku, ze které jsem chtěl ven na parkoviště taxíků a dostat se zpět domů. Jenže to by nesměly začít dnešní problémy.
Na všech informačních tabulích přestaly běhat časy odletů pravidelných linek a místo toho se po nich roztančil výstražný nápis oznamující, že všechny veřejné i soukromé lety byly pozastaveny do odvolání. Vstupy do jednotlivých dokovacích platforem se se záhrobním duněním uzavřeny.
Odevšat se to začalo najednou hemžit stormtroopery, kteří začali systematicky kontrolovat všem přítomným doklady. Netrvalo to dlouho a několik osob už klečelo spoutaných u zdi a šest vojáků je hlídalo s namířenými zbraněmi. Překvapivě nevznikla žádná panika, všichni byli spíš paralizováni překvapením a nesnažili se klást odpor.
Několik skupinek očividných gaunerů prošlo kolem kontrolního stanoviště u výstupu "bez povšimnutí".
První hra
Jsem v řiti, moje doklady na jméno Tvvjmma by měly být v pořádku, ale takováhle razie na Nar Shaddaa nebyla co si pamatuju. Problém budu mít s bioskenem, pokud ho na mě vytáhnou. Což udělají určitě, když zjistí, že nemám povolení na chování Gerraky, kashyyyckého prasovlka. Přidřepl jsem si k Barrbuše, pohladil ji po čumáku a rozhlédl se po těch asi osm seti civilistech, kteří tu se mnou v hlavní hale jsou. Než se jimi Imperiálové prokousaj, mám ještě čas vymyslet, co podniknu...
Uprostřed haly se utvořil obrovský dav a já byl na jeho kraji. U terminálů směrem k platformám s loděmi byla největší skupina Imperiálů, kteří nepustili nikoho, kdo by se jim neprokázal platnými doklady. Tudy jsem se dostat pryč nemohl. Napadlo mě, že bych to mohl zkusit nějakým východem pro zaměstnance, ale ještě bych byl po cestě zabloudil a dostal se do ještě větších problémů.
Mé rozhodnutí odejít hlavním vchodem bylo konečné. Propustný byl jen jeden ze tří vchodů a ten byl hlídaný šesti stromtroopery a jedním důstojníkem v uniformě.
Rozhlédl jsem se kolem a pohledem spočinul na postarším nautolanovi, který stál jen pár kroků ode mě. Přistoupil jsem k němu, oslovil ho a položil mu dlaň na srdce.
Z dlaně přeskočil slabý výboj Silového blesku, který nautolana poslal k zemi.
„Pomoc, pomožte mu někdo. Asi dostal infarkt,“ vykřikl jsem, když jsem ho položil na zem a rychle ustoupil. Okolní civilisté se okolo pána rozestoupili a pár z nich se jalo mu poskytnou první pomoc.
Měl by to přežít, žádnou šlehu jsem mu nedal a byl jsem o krok blíž svobodě. Dědův sesun upoutal pozornost imperiálů a dva se vydali zjistit, co se děje.
Ustoupil jsem co nejvíc na kraj davu, Barrbuchu jsem držel zkrátka u své nohy a ponořil se do Síly.
U opasnu jednoho ze stormtrooperů jsem si všiml granátu, podažilo se mi v jeho mysli přečíst kombinaci k jeho aktivaci a také jsem tak bez jeho vědomí učinil a začal v duchu počítat, za jak dlouho dojde k explozi.
Počítal jsem se dvěma scénáři. Ten první operoval s tím, že voják si všimne, že mu u zadku tiká granát a nastalý zmatek využiju k tomu, že prostě projdu kolem a zmizím venku.
Druhý scénář počátal s tím, že si toho nevšimne a po výbuchu už tam nebude stát nikdo, kdo by můj průchod zastavil. Jenže se stal třetí scénář.
To pako si toho nejen nevšiml, ale dokonce měl místo standartního obranného granátu u sebe nějaký toxický, či co. Když bouchnul, vypadalo to, jako by mu z prdele vyšlehl oblak hlenovitě zeleného oblaků, který se začal docela rychle šířit všemi směry. Okamžitě jsem nahmatal v brašně dejchátko a narval si ho do tlamy. Na chvíli jsem při tom spustil zrak z imperiálů a když jsem se na ně podíval znova, na nohou byli jen dva jelimati, kteří se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe netušíc, co se to děje.
Oblak se rychle šířil i k nám a já si uvědomil, že nemám pro Barrbuchu nic, co by ji zamezilo nadejchat se toho sajrajtu.
Odtrhl jsem si kus hadru ze svého ponča, obvázal jí tim čumák a chtěl vyrazit co nejrychleji k východu, ale udělala jen krok a padla na zadek.
Vzal jsem těch sedmdesát kilo na záda, šrouby v kostech mi zaskřípaly a já se s heknutím rozkráčel ven. Okolo mě už lidi padali k zemi v oblaku toxinu a od terminálů se začala ozívat panika a Imperiální štěkot. Ti dva vochechuláci na mě namířili karabinama, jakože třikrát stůj. Šel jsem dál, Silou jim čapnul kvéry a namířil s nimi ode mě a vyšel ven. Co se dělo dál vevnitř mě už nezajímalo, protože jsem měl na zádech jednu prasovlčici, která potřebovala mojí pomoc a taky byla těžká jak to prase.
O pár ulic dál jsem ji sundal, opláchnul ji tlamu vodou z čutory a ona se překvapivě rychle zberchala. Kdyby vyrůstala na Kashyyyku, neměla by s tím takový problém – Gerraky se pohybují mezi všemožnou kashyyyckou florou, která má mnohdy toxický pyl a oni maj vůči němu resistenci.
Pomazlil jsem se s tím chlupatým negrem a společně jsme šli zpět do Modrého Mandaloru, jakoby se před pár minutami nic nestalo…
Když jsem dorazil do hospody, už od dveří jsem hulákal na Ronieho s úmyslem mu vyžvanit, co se mi to stalo za šílenost, ale stačilo pár slov a všilm jsem si, že ukazuje prstem k jednomu ze stolů. Jeho výraz tváře prozrazoval, že tohle bude velké.
U stolu seděl nějaký umolousaný chlupáč. Na okamžik jsem zamrzl. Začichal jsem čumákem a pod nánosy hnijícího jídla a špíny jsem poznal povědomou vůni. Zaměřil jsem se na něj Silou a to už jsem byl doma. Ještě jsem zkontroloval polici nad barem, kde byla pro tuhle příležitost schovaná jedna ze dvou posledních Chrchlovic, co mám a protože byla pryč, byla to tutovka.
Vlítnul jsem k němu ke stolu, i tu slzu uronil, otlapkal ho a z radosti zapomněl kouknout, jestli stále nosí holinky a jestli by si nechtěl dát sprchu.
Asi o tři hodiny později, kdy už měl Ronie zavřeno a my dopíjeli tu mou poslední flašku Chrchlovice, se v Modrém Mandaloru objevila známá tvář. Najib přitáhnul, ale už si to moc nepamatuju, protože jsem měl tak čtyřku v žíle a chvíli před tím jsme s Champiem vykouřili z bongu šamanovi slzy. Panákoval jsem jak o život a matně si vzpomínám na nějakého baranitého Zabraka, nějakého Esa Godja a že jsme si s Champiem slíbili, že z nás budou po Impériu Lihobaroni. Pak mám tmu, ale určitě jsem se dobře bavil a ráno jsem vstal z pod stolu brzy, čerstvý jako rybička. V kuchyni jsem udělal ham&egg z geonosanské hydry, kakao a zapnul si TV, jestli nedávaj něco zajímavého
Druhá hra
Zajímavého nedávali nic, ale dozvěděl jsem se, že to ráno je o tři dny později. Upřímně, čekal jsem to mnohem horší. Něco na způsob naší pánksé jízdy, kdy jsem byl vlastně měsíc nebo sedm nezvěstný a moje játra prodělávala zkoušku ohněm. Teď se to omezilo „jen“ na tři dny, ale o to vydatnější ty dny byly.
Nemám tušení, kdo venčil Barrbuchu, ani kdo mě sprchoval, ale určitě mi volala Emily, vyřizoval mi Ronie, který se tvářil, jakoby měl snad těžkou kocovinu. Prý o mě vysílají nějaké hlouposti ve zprávách, říká. Zapl jsem tedy televizi a tam, že jsem prý terorista. Zajímavé…
Usadil jsem se tedy na baru, nechal si vytočit Emily a ujistil jsem ji, že jsem v pořádku, že kouká na nesmysly a pochlubil se, že jsem s Champiem. V okamžiku jsem měl na drátě Simbu, ani jsem nevěděl, že s ním Emily je. Krom klasických pozdravů jsen musel chvíli mlžit, proč teď zrovna Champie nemůže mluvit, ale nakonec se ten popelář dal dokupy, převzal si hovor a nakonec jsme se všichni usnesli, že jsme v pořádku a nic nám nehrozí – Ronie měl hospodu zabezpečenou dobře a místní štamgasti by nenechali nikoho, aby tu začal dělat bordel. A aby těch překvapivých telefonátů nebylo málo, Simba mi ještě předal Kodyho, který se, ani nevím jak, nacházel na Jolly Jedi.
Nebyl jsem zrovna ve stavu, abych se s ním nějak sáhodlouze vykecával, takže jsme se aspoň s upřímnou radostí pozdravili a on se svěřil, že před pár dny umřel Rody. Bylo mi ho líto, Kodyho, ne Rodyho, ale Champie zrovna začal nalívat panáky, tak jsem se něžně, ale co nejrychleji rozloučil s tím, že umřel pro Kodyho, což je ta nejctnostnější smrt, jakou si mohl přát a přesunul se k tequile v pupíku holek z Vystříleného zásobníku, co se na nás přišly podívat.
Následující ráno jsem se vymotal z pokoje bez bolesti hlavy, ale nohy se mi trochu pletly a Champie ležel vykydlej na pohovce a Ronie leštil sklenice. Moz, ten frajer, kterého si skoro nepamatuju, byl tři kroky za mnou a šel se vykydnout vedle Champie. Než se stihl zabořit zadkem do lavice, začal mu vyřvávat datapad, že se s ním chce někdo spojit. Přesunul se k záchodům, aby nás nerušil a já se zastavil u baru, natáhl se pro lahev Olihňoice a rozlil pět panáků. Jak to Ronie viděl, klepl se do čela a vzkázal mi, že Najib je pryč. Prý jak slyšel Emily, splašili se v něm zas hormony a večer ji ještě volal a pak se sbalil a s rozloučením zmizel.
Jeho odchod jsem si nepamatoval, ale kdo by mi to mohl vyčítat, když se s Champiem vidím poprvé po patnácti letech, tak jsem Roniemu jen poděkoval, podíval jsem se na plonkového panáka, kopl ho do sebe a zbytek roznesl ostatním.
S přípitkem jsme na Moze nečekali, ale když přišel, vypil svůj příděl a podělil se s námi o to, co se právě dozvěděl
Ozval se mu Tetragon, který potřeboval dostat z Nar Shaddaa jednu osobu. Vyzvednout ji měl za šest hodin na okraji Hutt Town. Vrtalo mu hlavou, proč mu za to nabídli ranec kreditů a intuitivně se obával velkých problémů. Neměl jsem teď do čeho píchnout, když už jsem ten terorista, tak jsem si jen s Champiem vyměnil pohledy a nabídli Mozovi, že ho doprovodíme.
Měl radost a vidina práce a případných problémů nás nakopla k tomu, abychom na okamžik odložili alkohol a začali se připravovat.
Moz místo vyzvednutí znal, využili jsme Ronieho holoprojektoru a přes Nar Shaddaa View jsme si promítli 3D mapu místa. Předpokládali jsme problémy, a tak jsme chtěli využít úrovňovosti Nar Shaddaa a využít to v našem plánu. Champie se hodlal vydávat za bezdomovce a být patro nad místem vyzvednutí. Jeho úkol spočíval hlavně v sledování situace svým krásným pohledem.
Já si měl půjčit motorku, se kterou budu o patno níž a v případě problémů přiletím jako kavalérie, naberu klienta a zdrhnu s ním pryč. Moz si měl půjčit R-Speeder z půjčovny, doletět tam sám, setkat se s klientem a identifikovat ho a pokud by bylo vše v pořádku, měl s ním odject stejným strojem, jakým přiletěl.
Plán byl vymyšlený a všichni jsme se na něm shodli, takže přišel čas na jeho realizaci.
Poprosil jsem Ronieho, aby domluvil půjčení samohybů a sám jsem si došel vzít nějakou barvu na vlasy, kterou bych se vzal, abych nebyl tam venku úplně terč pro lovce.
Champie se šel taky připravit, zakydal si monterky kari a půjčil jsem mu nůž, kdyby nutně potřeboval.
Moz si taky sbalil nějaké své harampádí a od Ronieho dostal mandalorianský blaster, aby nás neztrapňoval tam venku s tou jeho špuntovkou.
Vše bylo nachystáno, Champie vyrazil napřed a já s Mozem jsme měli zabít ještě hodinu času. Pozval jsem ho vedle do Vystříleného zásobníku, kde se Moz nadšeně nevrhnul do poprsí místních kněžek lásky, ale ke stolu s kartami. Pokrčil jsem rameny, obědnal si panáka, plácl jednu Gamorreanku po zadku a přisedl si ke kartám též.
Teď to zkrátím, ale první hru jsem hrál jak po lobotomii, ale všichni na to skočili a při druhé jsem je oškubal jak slepice. Vzal jsem si kredity, šťouchl do Moze, že je čas, a vyrazili jsme na místo setkání.
Podle plánu jsem čekal trochu bokem o patro níž na swoopu a čekal na znamení, kdyby se něco dělo. U stánku jsem si koupil pik’ador a klábosil s prodavačem o výsledcích letošní podracerové sezony, kterou jsem vlastně celou propásl a bylo mi fajn. Najednou signál. Moz je s klientem, který se ukáže být Feeorinským profesorem Joli Innes, nebo tak nějak a podle všeho má s sebou T-7 droida, bez kterého se nehne. Kokot. Moz hlásí, že míří k R-Speederu, kde se vejdou všichni tři.
Nacpu do sebe pik’ador, utřu prsty od kečupu do stehna a pomalu vyjedu, abych byl stále pod nimi připavený na rychlou akci.
Ve vysílačce najednou zazní Champieho hlás. V okolí cítí nějaké blbce se špatnými umysly. Na jeho úrovni jsou čtyři. Dole víc jak pět. I já začínám v Síle cítit, že se schyluje k mele.
„Pew pew!“ ozve se ze shora a společně s jekotem civilistů mi to bylo dostatečným znamením pro to, abych začal jednat. Vyšrouboval jsem otáčky motorky a vyrazil vzhůru. Naskytl se mi pohled na Moze s profesorem a jeho droidem, jak stojí na ulici a v cestě k R-Speederu jim stojí tři banditi a střílí po nich. Najel jsem do banditů ze zadu a zastavil těsně před Mozem.
„Naložte droida!“ křikl jsem na ně a podíval se, jak dopadli ti tři. Byli vyřízení, ale zpoza rohu vyběhla skupina dalších čtyř a ti začali pálit osto šest. Jednomu spadla na nohu ze shora lednička a o chvíli později odtamtud sletěli i nějací dva gauneři, ale neměl jsem úplně čas to sledovat. Věděl jsem jen, že se Champie nefláká.
Z brašny jsem vytáhl flash granát a hodil ho před skupinku těch čtyř. Hustá střelba rázem ustala, jen dezorientovaný křik se odtamtud ozíval. Myslel jsem, že je už mám z krku, ale koutkem oka jsem zahlédl jak jeden z nich na mě namířil zbraň. Nůž jsem po něm tyršnul instinktivně, ale upřímně, s levou mi to tak nejde, takže jsem ho o kousek minul.
Ve výsledku to ale nevadilo, protože letící nůž ho rozhodil natolik, že jeho střelba mě bezpečně minula. Moz mezitím připoutával droida k motorce a zatím nám nikdo neustřelil prdel.
Ze shora po mě začali pálili nějací dva kikoti, o které se ještě Champie nestihl postarat. Jejich výstřely mi sežehly konečky chlupů na rameni, ale to bylo asi vše.
Namířil jsme brokovnicí po frajerovi, co mu flash moc nevadil a vystřelil jsem. Mrsklo to s ním metr do zadu a s chropěním se ani nepokusil vstát. Už v tu chvíli jsem ale mířil na ty dva nahoře a zmáčkl kohoutek podruhé. Jak přesně jim to pošimralo bříška nevím, ale zmizeli a střelba taky ustala.
„Můžeš,“ poplácal mi na rameno Moz a já po očku zkontroloval, jestli je droid skutečně připoutaný. Byl. Nijak jsem to neprotůroval, jen jsem za to vzal vzhůru a byl pryč. Frčel jsem od Hutt Town a ještě přes vysílačku zjišťoval, kam mám vlastně letět. Informaci mi Moz předal hned, ale až za 15 minut jsme si uvědomil, že letím blbě, takže jsem na místo srazu přijel se zpožděním.
U Mozovi lodi jsem sundal droida, přivítal se se všemi a klient vypadal docela spokojeně. Ukázalo se ale, že si představuje, že ho hodíme na Mygeeto, s čímž jsem nepočítal. Mohli sice letět beze mě, ale shodli jsme se, že chvíli můžeme počkat, a tak jsem zavolal Roniemu, ať mi přiveze Barrbuchu a než jsme stihli Mozovi vypít bar, měl jsem už svou chlupatici a mohli jsme vyrazit.
Moz kopnul do vrtule a už jsme byli v hyperprostoru a pořádně se seznamovali s klientem. Jmenoval se Inndyss. Tušil jsem a pak se i smál, když se ukázalo, že ten týpek je Wyrrgyho kamaráda, který pro mě má od něj zprávu.
Ve zprávě se psalo, že ten droid je Wyrrgyho a že by v sobě měl mít informace o kyberkrystalech, po kterých Voh-Jin tak dlouho pátrá. Informace byly v knize Whillů, kterou ukradl jendomu Huttovi.
V tuhle chvíli to začalo být poněkud zajímavější v tom smyslu, že jsem cítil, že z tohodle už nepůjde úplně vycouvat. Poprosili jsme, jestli na ni můžeme kouknout a po krátkém otlapkání Champie uhodl, že by do ní mohly pasovat holocrony.
Teď už nebylo o čem, nechat to být by znamenalo popřít to, čím jsem a mou zvědavost. Jenže tu s námi byl někdo, kdo do toho ještě nebyl úplně namočený a bylo by sobecké ho do toho zatáhnout, aniž by pořádně věděl, do čeho jde.
Odložil jsme lahev a vyložil karty na stůl. Řekl jsem mu, že to teď může být dost nebezpečné a že není úplně nemožný, že potkáme Inkvizitory nebo něco horšího. Moz chvíli koulel očima a v hlavě kalkuloval, jestli mu to stojí za to, ale nakonec se rozhodl, že s námi bude pokračovat dál. Pilot se nám hodil, aspoň budeme mít s Champiem víc času na ochutnávání a plánování, až se z nás po Impériu stanou opět lihobaroni a náležitě jsme Mozovo rozhodnutí oslavili.
Třetí hra
Přistání na Mygeetu mi v hlavě probudilo prazážitky na okamžiky, které jsme tu s Champiem během naší pánské jízdy prožili. Zaparkovali jsme tehdy v hospodě Ledová Placatka a protože měli strašně hnusné krystalové pivo a podobně hnusnou krystalici, vypili jsme všechen ten prokletý patok a věděli, že dobrých skutků máme splněno na pár let dopředu.
Dnes byla situace jiná, byli jsme o nějakých dvacet let starší a naše životy o něco smutnější. Venku měl Moz s profesorem zvláštní rozhovor s nějakým Togorianem,, který měl na můj vkus málo vidlí a předal profesorovi nenápadně vzkaz, že má být za tři hodiny, náhoda, v Ledové Placatce.
Měli jsme ještě čas, tak jsem skočil vyvenčit Barrbuchu a když jsem odcházel, nechal jsem ji hlídat na lodi. Vzal jsem s sebou Champieho, domluvil se s Mozem a profesorem, že budeme na přijmu a vyrazili do knajpy.
Champie to nedokázal tolik ocenit, ale hospoda se změnila na první pohled. Z útrob se linul zvuk smějících se a pijících štamgastů a já se nemohl dočkat, až ochutnám pivo, jestli je stejně hnusné, jako předtím.
Uvnitř mě přivítala paní hostinská, která nás usadila u stolu číslo šest a poslala k nám mladou hezkou holčinu, aby nás obsloužila.
Když jsem na ní kváknul, že chceme pivo a jídelní lístek, mohla se přetrhnout z toho, že mluvím normálně. Byla pěkná, prsila se tam kvůli tuzerům a měl jsem co dělat, abych ji odehnal pro ty jídeláky. Chvíli jsem se zapomněl při pohledu na její zadek a už byla zpět a jakoby neměla plnou hospodu, začala se vyptávat na vše možné. Představila se jako Laky.
Pohled na ní pěkný byl, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli je plnoletá, a tak jsem to bral sportovně a byl jen méďa, který tlapká, ale nekouše.
S Champiem si bohužel neměla co říct, protože brum brum jazyku nerozuměla a podle jejího výrazu jsem si uvědomil, že asi dost smrdí. Hodil jsem to ale zatím za hlavu a odpověděl na Mozův hovor.
Půl hodinu před plánovanou schůzkou dorazil jak on, tak profesor.
Trochu jsme se zmáčkli u stolu a oni si objednali jídlo. Já měl v sobě už druhý zmrzlinový pohár a čekal, co bude dál.
Ve smluvený čas do hospody vešli čtyři postavy. Prohlédl jsem si je a bylo mi hned jasné, že jedna z nich je tu kvůli nám. A taky jo. Zamířila si to sebevědomě k našemu stolu, přisedla si a házela kolem sebe pozdravy k profesorovi, jakoby byli staří kamarádi.
Věnovali jsme mu tázavý pohled a když nás ujistil, že toho člověka nikdy neviděl, málem jsme ho odpráskli.
Naštěstí se to stihlo uklidnit dřív, než cokoliv začalo, předal nám zprávu, že si máme objednat pokoj v místním hotelu a poslali jsme ho do hajzlu.
Hotelový pokoj jsme si objednali jak nám kontakt řekl a byl jsem na něm jen já a profesor, Champie čekal před hotelem a Moz ve vestibulu.
Když nám na dveře zaklepali dva zahalení chlápci a tvrdili, že jsou pokojová služba, říkal jsem si, jestli nechtěj sekerou do břicha rovnou. Ukázalo se ale, když jsem je pustil dovnitř, že to jsou Kody a Tim, moji klonoví spolubojovníci z planety Atalay. Zavolal jsem ostatní, ať jsou v klidu a přijdou na pokoj. Tam mi Kody předal zprávu od Voh-Jina:
Ahoj Chlouppku,
snad tě tahle zpráva zastihne. .
Nevim, kdy naposledy si byl na planetě, ale situace se tam hrozně zhoršuje. Ruzně po světě zuří silné bouře, hurikány. V oceánech sou tsunami, a zem se třese. Vím, že to souvisí s tím, jak Rody zničil krystal v chrámu na Rudém měsíci. Zničení krystalu způsobilo narušení rovnováhy Síly v celém planetárním systému.
Situace mi nedá spát, furt si vyčítám, že jsem měl udělat víc, abych zastavil Rodyho.
Abych ulechčil svému svědomí, pustil jsem se do hledání v Atalayských archivech, Wyrrgy mi s tím pomáhal, ale byla to mravenčí práce a zabralo to nějaký čas. Prolejzání archivů jsem prokládal náštěvama chrámů na měsících a studoval krystaly. Strávil jsem hodně času na planetě u Zřídla i v chrámu na rudém měsíci zkoumáním mrtvého krystalu a o to víc pak hlavně na Modrém měsíci.
Jenže to ve mne vyvolalo víc otázek, než odpovědí.
Ty krystaly… no, sou nějaké divné. Struktura a základní mřížka kryslatu i otisk v Síle je totožnej s Kybery… jenže je v nich i něco navíc, něco jiného… jakoby to byly i nebyly Kybery.
Jak už sem se ti zmínil, strávil jsem na ledovém měsíci u živého krystalu hodně času. No, nevím, jak to popsat… ten krystal je plný zármutku, vzteku a smutku, trpí. Zdá se mi, jakoby umíral. Dokonce jeho modrá barva se lehce kalí červenou. Jednoho dne, když sem byl u krystalu jsem měl vize. Myslím, že mi je vnuknul sám krystal.
Byly hodně zmatečné, plné smutku, zloby... myslím, že v minulosti tyhle chrámy a krystaly měly pro Atalay větší význam. Myslím, že krystaly a Atalay byli na sobě snad nějak víc závislí. Myslim… no, vlastně nevim… nevim, jak to popsat a za druhé si nejsem stopro jistej, že sem ty vize pochopil správně.
Ale myslim, že pokud chceme zase nastolit rovnováhu na planetě, máme několik možností. Najít podobný krystal jako na rudém měsíci a ten vyměnit. A nebo vyměnit všechny krystaly.
Ale jaká cesta je správná v tuto chvíli zatím nevím.
Probrali jsme to s Wyrrgym a rozhodli se, že musíme jako první zjisti co nejvíce o těch krystalech. Ponořili jsme se zpátky do průzkumu archivů a chrámových komplexů. A nakonec se na nás aspoň malinko usmálo štěstí. Wyrrgy během prozkoumávání chrámového komplexu narazil na stareho droida T7. Našel ho někde zavaleného v troskách… co mi sám Wyrrgy pak řekl, je to nějakej hodně starej druh droida... podobá se trochu dnešním R2kám. Na nějakej čas se s ním zavřel v dílničce a když vylezl, droid byl funkční s nepoškozenou pamětí a osobností.
No, musím uznat, že horšího droida jsem neviděl. Možná na něj to stáří vlezlo. Asi byl po tou sutí dlouho zavalenej a trochu z toho zmagořil. Bejt muj, asi bych mu možná raději pro svůj klid vymazal pamět. Jenže ta malá plechovka si z minulosti v tom svém elektronickém mozečku hodně pamatuje. Neřikej to Wyrrgymu ale tomu jeho T7 říkám Mrzout.
Droid nám pomohl rozlousknout pár Atalayskej spisů a tak díky těm informacím sem se rozhodl vydat do galaxie a prozkoumávat různé světy. Wyrrgy je asi zalezlej v archivech s droidem.
Už sem navštívil několik planet.
Během cest jsem navštívil i Ilum. Musím říct, že cesta tam byla o kejhák. Malem sem z toho nevyváznul. Ale to je na delší psaní. To ti řeknu třeba příště a osobně. Když jsem tam dorazil, zhrozil jsem se. Planeta je zničená, no, doslova rozlomená na kusy a imperialní mašinerie jí hlídá destruktorama. A je tam plno težební techniky, která těží kyber. No, tam sem toho moc nezjistil. A raději vzal čáru.
Byl sem také na Jedhe a tam je situace hodně podobná, impíci tam vysloveně kradou Kybery z chrámů a odváží z planety. Podařilo se mi mluvit s jedním starým Strážcem Whilů. Přesvědčil jsem ho, že bych rád chránil kybery před imperiem na jiných planetách a jestli by mi nějak mohl pomoct. Hele nebudu lhát, určitě poznal mé Silové schopnosti, a čistotu mého úmyslu, a tak mi nakonec poradil, že kdysi jeden ze stařešinů Strážců Whillů napsal něco jako encyklopedii krystalů, ale ta prý byla ukradena a ztratila se někde v čase. Předal sem info Wyrrgymu, a ten podniká nějaké kroky, aby knihu našel. Stařešina mi také pověděl jakousi pradávnou legendu, která se předává jen slovy mezi nejvyššímy mistry Whillů.
Jestli si to dobře pamatuju tak ti jí tu ted sepíšů.
Před tisíci lety v galaxii žily obrovské a mocne krystaly souznící se Silou. Vyšší forma kyberů, či snad dokonce jejich rodiče. Tyhle krystaly vnimali jednání Jediů a hlavně Sithu jako nesprávné. Byly proti, aby jejich děti byly zneužívané ve velkých sithských válkách. Báli se, že je Sithové najdou a ovládnou jejich moc a do galaxie přinesou ještě větší zkázu. A tak prostě jednoho dne ze známe části galaxie zmizely.
Jo, vim, je to přitažené za vlasy, ale sám víš, že na legendách je čas d času trochu pravdy.
Mé zkoumání mne ted vede zpět do Neznámých regionů.
Moc tě prosím, prozkoumej teď Mygeeto, je to také krystalová planeta a mohly by na ní bejt pro nás nějaké kousky skládačky. Prolez jakoukoliv informaci. Všímej si každého detailu…
Díky za pomoc.
VJ
PS:
Během cesty sem narazil na skupiny inperiálních hledačů Kyberů. Už sem se jedné z nich bohužel musel trochu násilnější formou zbavit. Imperium po krystalech prahne jako mouchy po medu. Dávej bacha, nejaká podobná skupina by mohla bejt i na Mygeetu.
.
Ať tě provází síla
VJ
Rozhlédl jsem se po mých společnících, spočinul pohledem na Champiem, který zrovna vylezl ze sprchy a věděl, že mám práci a oni mi s tím pomůžou.
Čtvrtá hra
Převyprávěl jsem mu, co jsem se dočetl a abych měl úplně jasno, zeptal se ho, jestli jde do toho se mnou. Nebyl proti, ale protože už bylo fakt pozdě, shodli jsme se, že za dobrodrůžem vyrazíme až ráno a to nikam jinam, než do městské knihovny.
Hlídku jsem měl jako první, pro jistotu, ale řada na mě přišla záhy, tak jsem se stihl i prospat a ráno jsme s Champiem po snídani a panáku pro jasnější den vyrazili.
Cesta nám netrvala dlouho a poměrně rychle jsme si zařídili vstup do knihovny, což sice obnášelo odevzdání výzbroje, protože s brokovnicí do knihovny je fuj fuj, ale nedělal jsem problémy.
Prohrabávání se knihami a spisy nám zabralo téměř 24 hodin a za tu dobu jsem stihl ulovit pár docela zajímavých místních receptů. Měli jsme však štěstí, protože jsme se dočetli v nějaké legendě mísntího ducohvního řádu Akir o inteligentních krystalech. Obratem jsme koukli na seznam historických památek a světe div se, jen devět hodin vlakem daleko byl velký kostel, který jim kdysi patřil.
Ven z knihovny jsme vyšli trochu rozlámaní, ale ne unavení a zamířili zpět na hotel. Nabrali jsme Tima, který celou dobu čekal venku a dával pozor, jestli se neděje něco podezřelého. V hotelu jsme všechny informovali, kam máme namířeno a ať tu zůstanou a luští si v Knize.
Ještě jsme zaletěli k Mozovi na loď, kde jsem si vzal Barrbuchu a zapomněl granáty, což by o pár dní později dokázalo vyřešit spoustu problémů…
Cesta vlakem byla žůžová, celou dobu jsme strávili v jídelním voze a i když byla Barrbucha ze začátku nervózní, podařilo se mi ji uklidnit a v cílové stanici jsme vystupovali v dobré náladě.
Ke kostelu jsme se dotali záhy, ale byla už půlnoc a prohlídky měly být až ráno. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, tak Champie zkusil zaklepat. Po půlhodinovém bušení na dveře vykoukla lemuří hlava, která než se stihla nadechnout k nadávce, tak jsem ji vrazil hrst kreditů před čumák.
Lurmen koulil ospalíma očima a úplně nevěděl, o co jde, ale příležitosti oškubat turisty využil okamžitě. Položili jsme mu pár otázek, za které jsem mu musel vysolit celých tisíc kreditů. Správce na sebe prásknul, že jeho děda je členem řádu Akir a že nám bude schopný říct víc a ať si připravíme kredity. Doufal jsem, že to bude stát za to, jinak se sem vrátíme a to v náladě, kterou by nechtěl poznat. Poděkovali jsme a nechali se ještě provést po tom kostele, který byl fakt pěkný, i když jsme v něm museli chodit trochu v poddřepu.
O hodinu později jsme zapluli do bordelu Pruhovaný ocas, kde jsme si nechali udělat masáž a vychrápali se do růžova. Odpočatí jsme se vydali na adresu Akirského dědečka. Ten nás očekával a doma měl malé vetešnictví a nekde v té veteši na mě i Champieho v Síle svítil nějaký předmět. Zatím jsme to ignorovali a pokládali otázky, na které odpovídal podobně jako by odpovídal nebožtík Šum, kdyby chtěl vytočit Champieho do běla.
Nabídl nám ale nějaký šamanský diák, který měl dost grády a řekl nám, že se můžeme dozvědět více, pokud se s ním vydáme na pouť. Bylo mi jasné, že to bude nějaká dlouhá nudná štreka a ne kolotoče a labutě, které jsou úplně nej, ale co se dá dělat, no. Ještě jsem od něj dostal čutoru s tím drijákem, že prý budu vědět, kdy ji vypít, tak jsem mu dal darem jeden ze svých nožů, ať o nás pak neříká, že jsme nevděční holomci, ačkoliv je to z nás on ten nejmladší.
Šaman se začal připravovat na pouť a mi tam furt u něj okouněli a povídali si a když už byl připraven, nedalo nám to a zeptali jsme se, co je to tam za ten Silový předmět. Byl to nějaký náhrdelník, který byl podobný tomu, co nosil Wyrrgy a kvůli kterému se jevil jako normální clupáč, co neumí používa Sílu. Asi čekal, že si o něj řekneme, ale nejsme žádná charita, tak jsme se vydali na tu jeho slavnou pouť.
Na kraji města najmul cestovní vlky a koupil si hromadu bordelu a ještě se tvářil dotčeně, že ignorujeme jeho radu koupit si spacák a stan. Dost na tom trval a protože mi ho začalo být líto a bál jsem se, že ho Champie s rozběhem nakopne, koupil jsem si stan, ať mám něco pod hlavu a spacák, kdybychom potřebovali provizorní nosítka nebo rakev.
Na vlky jsme vyskočili jako kavalerie, já měl na vlkovi i Barrbuchu a vyrazili jsme na pouť.
Bla bla bla, po třech dnech jsme dorazili až do hor, kde jsme seskočili z vlků a začali jsme šplhat vzhůru. Pro nás to byla brnkačka, pro lemura, který se nám konečně představil jako Aku, zas tolik ne.
Pomoc si ale nechat nechtěl, a tak se vlekl jak smrad a tu jeskyni, ke které jsme mířili a byli bysme tam tak do hodiny, jsme dosáhli až z soumraku.
Kolem jeskyně byla docela velká plošina, kde by přistála i menší loď a já raději neremcal.
Vešli jsme dovnitř a po několika dlouhých minutách jsme dorazili k jámně, která mířila do hlubin země. Nad jámou byl skalní výběžek, který byl opracován a sloužil k uvázání lana. To jsem shodou okolností měl, tak jsem ho uvázal a začal slaňovat s připlou Barrbuchou. Chlapi byli hned za mnou, tedy nademnou. Trvalo nám to celých pět minut a když jsme doskočili a já odepnul Barrbuchu, ozval se strašný křik. Z jeskynní chodby před námi se k nám řítili nějaké bestie a jejich řev umocněný odrazy od skály stály za to. Neužíval jsem si je, ani Barbbucha, která vrčela jako nastartovaná motorovka, ale hlavně Champieho to poslalo do kolen. Asi se mu vybavila nějaké trauma z války, či co, ale rukama si tlačil na uši, klečel a celkově byl mimo.
„Postarej se o něj!“ zařval jsem na Aku, čapnul ho, hodil ho za sebe.
Jekot příšer se ještě několikrát opakoval, omnitoolem jsem si svítil inračerveným světlem, a borkovnicí mířil do úzké chodby, ze které se každým okamžikem měly vyvalit ty masa chtivé saně.
Jakmile jsem zahlédl odlesk prvních očí, zmáčkl jsem spoušť a spoušť byla všude kolem. Záblesk výstřelu z brokovnice oslepil jeskynní vlky, prvního skolil. Další za ním o jeho tělo zakopnul, další tři je přeskočili. Další výstřel proletěl vlkem, rozprsknul ho všude kolem a zabil i dalšího, co byl za ním. Poslední běžící se na mě pokusil skočit. Lehkým úkrokem do strany jsem se jeho napřaženým drápům vyhnul, zastřelil zakoplého vlka a na patě se otočil abych vpálil do zadku poslenímu z nich. Rána ho poslala čumákem k zemi a chroptícího jej Aku dorazil.
Když jsem měl jistotu, že už nám žádné jiné nebezpečí nehrozí, přispěchal jsem k Champiemu, jestli je v pořádku. Dal by si pivo, to mi bylo jasný, ale jinak se berchal. Pomohl jsem mu na nohy a vydali jsme se dál. Šli jsme dlouho ale v té temnotě jsem ztratil pojem o čase. Vím jen, že v jeden okamžik Aku nahmatal nějakou páku a otevřelo se nám tajné nocoviště, které jsme využili.
Najedli jsme se, dali si práska z dýmky a šli spát.
Když jsem se probudili, naše pouť pokračovala, až jsme dorazili do obrovské, Obrovské jeskyně. Ta byla takřka prázdná, jen obsahovala hromadu světélkujícího prachu a kus od vstupu oltář. Všem nám bylo jasné, že zde musel jeden z těch velkých krystalů kdysi být. Když jsme vzhlédl, strop byl v nedohlednu.
Chvíli jsme přemýšleli, co teď, až nás napadlo pokusit se Silově spojit s tím prachem a bylo to dobré.
Champie mi dělal katalizátor, s polečně jsme se dostali do šamanského tranzu, který nám vyjevil vize minulosti.
Viděli jsme, že tu ten krystal byl a že ho místní uctívali. Pak jak hloubí díru vzhůru. Pak jak ho nakládají na vesmírnou loď a jak letí vesmírem. Poslední výjev byly tři tváře. Stařec dívka a chlapec.
Jo, v galaxii je bambilion lidí a my viděli tři generické ksichty, které ná nijak nepomohli a šli jsme domů…
Po nevím jak dlouhé době jsme se už blížili k východu, když jsme v Síle ucítili něco e-e.
Venku byla hromada stormtrooperů a dokonce nějací zajatí Lurmeni. Když jsem vykouknul, viděl jsme, že sem přiletěli Lambdou a že okolo ní smrdí nějaký vědecký důstojní, nějaký Givin a ženská s chlapem, mandaloriani.
Než jsme se rozhodli, co teď, první skupina stormtrooperů se vydala dovnitř. Seběhlo se to dost rychle, tak jsme s Champiem stihli jen vyskočit a zachytit se u stropu a použít Akua jako návnadu, jistěnou Barrbuchou vzadu. Tihle imperiálové ale nebyli úplně včerejší a všimli si nás, což ale stejně znamenalo, že zhebli. Když byli ticho, Champie zjišťoval, jestli není nějaká jiná cesta a po Akuově záporném kroucení hlavy jsem navrhl, že je zkusíme zastrašit. Nevěděli, že tu jsme a třeba se zaleknou.
Stoupli jsme si s Champiem vedle sebe, pořádně se rozdýchali a opřeli se do toho.
A bylo to v pravdě epické.
Jeskyně se třásla, dole v hlubině se otevíraly nové průrvy a mám dojem, že jsme trefili hnědý tón a všichni venku se zesrali strachy. Imperiálové začali střílet do zajatců, několik jich s děsem uprchlo a vrhlo se ze skály, jen ta podivná čtveřice zůstávala. Ale na ty měl něco v záloze Champie.
Vnukl pilotovi Lambdy, ať se rozletí kupředu, a taky jo!.
Lambda málem smetla ty čtyři a zastavila se o skálu hned u vchodu. Využili jsme toho a vběhli nepozorováni dovnitř. Pilota jsem vyhodil z křesla, Champie na něj zavrčel a on omdlel. Když jem startoval koutkem oka jsem zahlédl, jak Barrbucha nese Akua v tlamě a nějak to neřešil. Otočil jsem loď a vystřelil pryč.
O pár minut později jsme měli společnost dvou TIE-Fighterů a dvou TIE průzkumníků.
Champie to chtěl hned vzít k zemi a vyskočit, ale nechtěl jsem se dát jen tak. Když mi ale spadly špatně kostky a po prvním úspěšném zásahu nám Imperiálové sežrali všechny štíty, jsem rychle a dobrovolně nastavil kurz k zemi a začal se připravovat k výskoku.
Ten měl být perfektní, rampa se otevírala, vítr nám nabral chlupy a Akua to smětlo do nákladového prostoru.
Champie byl už venku a slyšel jsem ho, jak na mě telepaticky řve ať na něj seru, ale nedalo mi to. Zrychlen Silou jsem dosprintoval k němu, čapl ho a dostal se zpět k rampě a vyskočil i s Barrbuchou v podpaží.
Chvíli jsme plachtili, nikdo z letounů si nás nevšiml a po dopadu jsme se rychle doplazili k Champiemu a zpod keřů sleodvali, jak Lambda havarovala a několik dalších minut kolem kroužili Imperiálové a přistávali a tak. Naštěstí pro nás, jsme v lambdě zapomněli pilota, tak to třeba uzavřou s tím, že to byla jasná sebevražda.
Dali jsme se plazit pryč a po několika hodinách se dostali zpět do města.
Akua jsme vysadili doma, Champie si došel napolici pro přívěsek, bez skrupulí si ho vzal asi jako odměnu za dvojté zachránění života a vydali jsme se vlakem zpět na hotel.
Cesta trvala opět devět hodin a po vystoupení a došlapání na hotel jsme padli do křesel a měli toho docela dost. Když jsem všem shrnul, co se stalo a že jediné, co z výletu máme, jsou ty dva ksichty, mě nadapla jediná věc, jak se od toho odrazit a to zaletět na Nar Shaddaa, kde zajdem na oddělení kriminálky, kde jsem kdysi s Bel Niosem pracoval a zapřáhneme nějakého policejního kreslíře.
Ráno jsme chtěli hodně rychle vypadnout, ale NĚKDO zdržoval tak, že jsem stihl napsat Simbovi:
A když jsem šifrovanou zprávu odeslal, dostal jsem od Champieho nemilou zprávu, že cítí všude kolem imperiály. Ihned jsme zavolali Moze, ať nakopne vrtuli, sleduje můj signál a vyzvedne nás protno.
Všech šest nás vyrazilo z pokoje a svižnější chůzí e vydali vzhůru na střechu. Když jsem jako první vykoukl, viděl jsem, že nad námi se vznáší dva Imperiální čluny a přes ulici na okolních barácích postávají připravení imperiální odstřelovači. Sem se Moz asi nedostane, shodli jsme se a prostě to zkusili.
Všimli si nás, to jo, ale nestříleli a když u nás přistáli a legitimovali nás, skoro nás i pustili.
Ale asi jim byl Indyss podezřelí, či co, tak nás chtěli vzít v poutech na stanici.
Podívali jsme se s Champiem na důstojníka, který to navrhl způsobem, jakože jestli je zdravej a nechce si to raději rozmyslet a Champie si v tom pomohl trochu Silou, takže rozmyslel a nahnal nás do jednoho člunu
Tam nás usadili a vzlétli jsme. Teď jsem si Silou pomohl já a navrhl jednomu z deseti vojáků, kteří nás hlídali a neodzbrojili (lol), ať jde za pilotem a odveze nás do doků. Tak šel, a když s jeho návrhem pilot nesouhlasil, nastala bitka.
Nečekaný pokles člunu poslal většinu trooperů k zemi, čehož jsme nemohli nevyužít. Tomahawkem jsem čopnul dva, Champie a kloni se postarali o ostatní a já to vzal hned za pilotem, protože člun nabral citelně kurz k zemi. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, jak se ti dva rvou na pulubní desce a přes průzor jsem viděl, jak se blížíme k činžáku. Blesklo mi hlavou, jestli bych to nestihl ještě vybrat, ale nestihl.
„Připoutejte se!“ zařval jsem na kolegy, bleskem přistál v sedadle a šel příkladem.
Bylo to drámo, ale nikomu se nic nestalo, jen můj omnitool začal trochu blbnout a když jsem volal Mozovi, kde sakra je, tvrdil, že neví kde jsme a musel jsem mu poradit, ať se rozhlédne kolem.
Vítězoslavně zvolal, že jsme určitě tam, kde se nejvíc kouří a já kývnul, že jo.
Vyprostili jsme se z člunu, kolem to začínalo trochu hořet a v troskách bytu jsme míjeli zavalená těla lurmenů, kteří si ještě před okamžikem užívali rodinného oběda.
Přišlo mi, jakoby Síla chtěla, abychom cítili vinu za jejich smrt. Bylo mi jich líto, ale nemohl jsem pro ně nic udělat. Vyběhli jsme na střechu, z okolí se sem už slétali hasičské sbory a policie následováná imperiály.
Z bytů pod námi jsme slyšeli volání o pomoc.
Pomoc už je skoro tady, viděl jsem na první pohled a naskočil do Mozovi kraksny, která to vzala kolmo vzhůru a byli jsme fuč.
Milý deníčku,
kecam, nejsi milej. Píšu tě jen z donucení. Chtěl jsem se na to vybodnout, ale Champie mě strašně seřval, že je mu jedno, že mě to sere, že jeho taky sere, že co zjistil, že nejsem mrtvej, tak se mu posral celej život.
Na můj vkus tam bylo až moc sraní a fakt bych mu toho protivnýho dědka věřil, kdybych nevěděl, že je o dvacet let mladší, tak jsem ho objal, on málem vyletěl z kůže a poznamenám si tedy, co se stalo. Prej ať mám pak písemně potrvzený, jakej sem kokot.
Po odletu z Mygeeta si nepamatuju nic. Jakože vůbec. Champie mě přesvědčoval, že jsem byl na stanici překreslovat ty obličeje z naší vize a že jsem jeho nejoblíbenější kapitán koblih, taky zmiňoval, že jsem volal Simbovi kvůli holocronům, a tak, ale já si pamatuju jen, jak se v Rok’Poku objevil Kody, já se málem rozbrečel a pak znovu, tentokrát smíchy, když nám ukázal potěr, který si s sebou vzal a který musel být jeho kopřívák a jmenoval se Rodý, což nemohla být prostě náhoda.
Tož popili jsme, prcek nám ukázal, že Sílu podědil po tátovi, načež jsme ho museli umravnit, ať se takhle nevytahuje na veřejnosti moc často a než jsme se stihli rozkývat k pokračování v našem úkolu zachránit planetu Atalay, ozvalo se něco naléhavějšího. Simba.
Synovec volal, že ho Šošonský král poprosil o pomoc v akci na Kashyyyku a že by se mu asi šikla naše pomoc. Na okamžik jsem zaváhl, kdo to ten král je, ale pak jsem si uvědomil, že to byla Kanryho dětská přezdívka a když jsem si vyslechl, že jde o otroky a tak vůbec, bouchl jsem do stolu, dopil pěti pivo a zavelel, že musíme na Kashyyyk.
Champie to blbě pochopil, ale o tom se určitě vybrečel už ve svém deníčku.
Sraz jsme měli na jednom místě, o kterém se raději nebudu zmiňovat a kde jsem se přivítal s bratránkem, prohodili jsme pár slov a on nás rychle zasvětil do celé patálie.
Impérium zas tropí nějakou neplechu, stahuje technicky zdatné chlupáče z Alaris Prime na Kashyyyk, kde je čipuje a posílá neznámo kam. Kanry měl v plánu to zarazit. Nedoufal, že to zastavíme úplně a napořád, ale někomu jsme pomoct museli, ne? Míst, kam proudili vězni bylo po planetě několik, ale Kanry vybral za cíl Tábor 52, který byl jižně od Tyrvrarru a ve kterém se kumulovali vězni z okolních vesnic, takže bylo dost možné, že tam jsou vězneni Churr s Erris a dalšími zbytky rodiny. K uskutečnění tohoto smělého plánu bylo ale třeba získat kódy signálu, který udržoval inhibiční čipy v chlupatých hlavách aktivní a tento signál pak odvysílat pirátsky sešroubovanou anténou a čipy vyřadit z provozu.
Já s Champiem a Simbou jsme měli infiltrovat Tábor 52, sehnat nějaký samohyb a využít jeho generátor k tomu, abychom uvedli anténu do provozu. Kody s Rodým pak měli infiltrovat ISD na orbitě, ukrást kódy a poslat nám je. Snadný jak facka.
Pro Rodyho vykuchali nějakého Wyrrgyho starého droida, což kdyby viděl, tak by propadl temné straně, ale naštěstí se taková tragédie nestala a my vyrazili.
Simba dostal od Kanryho trandoshanský člun, se kterým jsme proletěli bez problémů blokádou a přistáli v lese kus od hranice plantáže chmele, která se rozprostírala okolo Tábora 52.
Jakoby nic jsme z lesa vešli na planáž, jakože tu pracujeme už fakt dlouho a jen jsme si odskočili, ale hned nás zmerčili a mě s Champiem naložili do tranportu a poslali nás do koncentráku. Nevím, co se jim na nás nelíbilo. Každopádně jsme nehodlali riskovat, že nás ti ještěři z pekel taky očipujou, takže jsme se chopili motyček a poradili si s tím bílým plevelem tak jak to umí kluci z Miu Leptonis. Sice se to neobešlo bez havárie, ale přežili jsme ji. Já pak nakoukl do otočné věže a spatřil na desáté hodině AT-ACT a na druhé trojci TIE, kteří se na nás letěli podívat. Champie hlásil že z tábora se k nám blíží taky něco. Párkrát jsem tedy po TIE vystřelil a pak jsme opustili palubu a ztratili se v chmelnici.
Doběhli jsme ke kráčejícímu kolosu a vyšplhali po jeho noze až nahoru. Až tam jsme si vzpomněli, že jsme plevelu nevzali ani pušku. Nedalo se nic dělat. Vklouzli jsme do mechanického velblouda a já se pokusil využít jeho dalekonosnou vysílačku, abych se spojil s Kodym.
Napoprvé to nevyšlo, dovolal jsem se nějakému morousovi, který mě prej spálí blesky, tak jsem mu řekl, že smrdí a napodruhé jsem se Kodymu už dovolal.
Byl uprostřed něčeho a kódy stále neměl, takže jsem mu popřál hodně štěstí. Champie se pak myšlenkově pokusil spojit se Simbou, ale taky nejdřív narazil na nějakého morouse, tak udělal to co já a napodruhé už se Simbou hodil nějakou tu myšlenku a my se mohli přesunout do hlavy, kde jsme se postarali o piloty a zatím pokračovali v naplánované trase a čekali.
Skoro hodinu jsme kecali, prošmejdili každej kout, jeslti nenajdeme aspoň palcatku a když už jsme byli u okraje lesa, do kterého jsme museli kvůli anténě zaplout, změnili jsme naplánovaný kurz. Během chvíle nám volali z tábora, jestli je vše ok, tak jsem řekl, že jo.
Obratem mě vyzvali, ať zastavím, pak ještě dvakrát a naposledy pohrozili násilím, tak jsme zastavili.
Nad náma začali kroužit ty tři TIE, z tábora k nám vyjeli dva transportéry a tři tanky. Chystalo se k veselici. Běželi jsme dozadu a schovali se do kontejneru s chmelem, když v tom to kolem začalo hučet jako v úle a kov začal vibrovat. Najednou nad náma vybuchlo TIE a prohnal se kolem TIE-Defender, ve kterém seděl Simba a určitě si to moc užíval, vejtaha. Současně to asi vzal odboj jako signál a z lesa vyjela kavalerie dragounů na katarnech a Kanry je vedl na osedlaném terentatekovi. Netušil jsem, že tu má takovou příšeru a vzpomněl si na Barrbuchu, kterou jsem sem naštěstí nevzal.
Kanry s Juráškem, jak jsem se pak dozvěděl, převrhli tank a k nám tak dorazil jen jeden transportér plný trandoshanů.
Ti hbytě vyšplhali nahoru a začali nás hledat. My schovaní ve chmelu jsme vyčkávali a já v nečekaný okamžik po jednom z ještěráků chňapl a vtáhl ho do chmele. Nastala panika, ještěráci řvali, že je tu Morrrgoth, my taky řvali a Champie je Silou vyhazoval k letu.
Já měl teda co dělat, abych toho svého zdolal, ale nakonec mi s ním ten slepec pomohl a dokonce jsme od Kodyho přijali kódy, které jsme potřebovali.
Kopl jsem do vrtule a do pěti minut jsme byli na místě. Na wroshyrový větvích byli přišroubovány anténky do všech směrů a vedly z nich kabely, které se vinuly kolem kmene a končili asi dvacet metrů nad námi. Naštěstí jsme vyštrachali startovací kabely, takže jsem antény napojily na generátor AT-ACT a mohli to spustit.
Od Kanryho jsme dostal potvrzení, že to funguje a že asi kilák od nás je schovaná gyrokoptéra, kterou můžeme použít a přiletět jim pomoct. Inu vyrazili jsme a Champie ji svým bystrým okem viděl v tom křoví už z dálky. Nastopili jsme a vzlétly zpět ke koncentráku.
Hrklo ve mně, když jsme vyletěli z pod střechy stromů a čtyři zelené plasmové výstřely se snášely z nebe někam k severu. Síla začala řvát a nebyl jsme jediný, kdo to cítil. Champie na mě začal řvát, ať to zvednu a já to zvedl.
Z lesa začaly na plantáž vybíhat šílená zvířata, já viděl, že se z tábora postupně odlepují transporty a pak se z lesa vylila obrovská vlna tsunami. Chvíli jsem neschopný myšlenky sledoval tu potopu a až o dlouhý okamžik později mi došlo, že jediná možnost, jak to tu mohlo být takhle spláchlé, byla, že trefili Varf. Champie skřípal zuby a mumlal něco o Tyrvrarráku. Já se rozhlížel, jestli neuvidím někde Kanryho s jízdou, ale ti byli fuč. Okamžitě jsem se spojil vysílačkou s Kodym.
Byl prý v únikovém modulu s Rodým a s Fidorkkou, omlouval se, že asi kvůli němu mi rozstřelili rodné město. Vnitřně jsem se obrnil, nesměl nad tím teď moc přemýšlet a nechal to na později. Zjistili jsme od Kodyho, kam jejich modul míří. Varoval ho, ať se vyhne Rraholci a s Champiem jsme se shodli, že bude nejlepší, když to zapíchnou v Chenachochanu, kde je vyzvednem.
Champie zavolal Simbovi, jestli by nemohl zjistit, kde seženeme nějaký kočár. Ten nám řekl, že je v transportu s Erris, což si Champie oddechl a že Churr se hrdinně obětoval, na čež se Champie začal radovat jak šílenec, ale jako němý šílenec. Nakonec jsme ze Simby i vylomili, že v Karrambaculleku s Jess před devatenácti lety schovali přece Jungle Jet a že tam jsou i nějaké pyrogelové hlavice. Které se měly hodit, protože nahoře Imperiálové spustili gravitační studnu z jendoho interdiktoru a teď je tam imperiálové naháněli, protože chudáci nemohli utéct do hyperprostoru.
Nebylo zbytí, vydali jsme se do Karrambaculleku. Simba nám ještě popsal, jak se dostaneme do Churrova tajného skladiště a pak jsme ztratili spojení.
V Karrambaculleku bylo liduprázdno, jen nějaký imperiální pilot tam křepčil, tak do něj Champie šťouchl Silou, ať se proletí a my zmizeli v náčelníkově domě. Schovku jsme našli a po asi miliardě schodech jsme se dostali do skladu. Rozsvítili jsme, otevřeli vrata a zatímco jsme zapnul předletovou diagnostiku, naložili jsme všechny pyrogelové hlavice. Nubianu stále chyběla přední vzpěra, takže se nám bude blbě startovat i přistávat, ale dostal jsem nápad a rovnou tam uloupl výstavní kus dřeva, ale fakt macka s tím, že až bude klid, udělám z něj pro Jungle Jet náhradní nohu.
Když jsme vzlétli a spojili se s Kodym, signál byl dost špatnej a vylezlo z něj, že je v Rraholci. Nezmiňoval jsem, že jsem mu říkal, ať tam vůbec nechodí a vyrazili jsem tam. Na souřadnicích jsme se potopili větvěmi a přibrzdili nad hladinou jezera, okolo kterého žila početná populace kashyyyckých loupežníků a lotrů. Seskočil jsem z rampy na břeh toho plesa a houkla na ně, ať jsou v klidu, protože na nás mížili zbraněmi, ale nohou jsem se zahákl za nějaký kořen pod hladinou a veškerá neohroženost byla ta tam, když jsem sebou plácl do vody, držkou napřed.
Naštěstí tam byla Fidorkka, která mě vytáhla z vody a už jsme letěli pryč. Na palubě Kody, Rody se zakouslým a vytuhlým chlupatcem na ruce a ta chlupatá valkýra.
Už cestou vzhůru to v nákladovém prostoru vřelo. Museli jsme odjistit ty hlavice, které holky tak pracně zajišťovali tehdy, když bylo líp. Největší zkušenosti jsem s výbninami měl já a to bych se pyrotechnikem fakt nenazval. Zezačátku to šlo fajn, ale pak to málem bouchlo Kodymu pod prackama, tak jem se toho ujal já a bylo to ještě horší, tak to musela zachránit Fidorkka.
Když už jsem u krasavic, musím se pozastavit nad tím, že ta Fidorkka je fakt kočka. Sice je tak o hlavu vyšší a půlku jejího obličeje jí z mého pohledu zakrývaj prsa, která má umělá a určitě za tím stojí nějaká srdceryvná historka, ale když jsem ji tam tak viděl, tak mi bylo najednou strašně dobře a když o ní teď tak přemýšlím, tak jsem si vzpomněl, že ještě na plantáži v AT-ACT, když jsem se snažil spojit s Kodym, kdy budou kódy, jsem se dovolal jí a protože mi podle hlasu přišla jako úžasná a skvělá, tak jsem ji byl schopný ukecat, aby se postrala o Rodyho a pomohla mu s těma ukradenýma kódama a vůbec, nebýt mě a jí tak by to celé bylo ještě mnohem horší. Každopádně po odjištění jsme našli nějaké lano, které tu zůstalo ještě po Simbovi a Jess, svázali k sobě hlavice a naplánovali, jak to uděláme. S Fidorkkou jsme si vyměnili místo s Champiem, který se s Kodym přivázal k nějakým trubkám, dali si na huby dejchátka a až proletíme nad interdiktorem a otevřu rampu, tak s pomocí Síly a štěstí ty hlavice vyšoupnou tak, aby narazily do lodi a my slavně zvítězili.
Já měl za úkol to celé uřídit, nenechat se sestřelit a Fidorkka se měla hezky tvářit a nepřekážet.
Mno, letěl jsem jak drak, vyhýbal se výstřelům, protože i když nestříleli po transportérech, které se snažili pochytat, tak po nás se jim střílet chtělo fest. Ale štěstí stálo při mně a musel jsem se vytáhnout před tou voňavou a překrájsem se dostal přesně, kam jsem chtěl. Podvozkem jsem téměř škrtal po trubu křižníku a otevřel jsem rampu.
O asi tři vteřiny později to na senzorech začalo šílet, Kody volal, že můžu zavřít a když jsem se ještě dvakrát prohnal kolem můstku toho křižníku, tak jsem viděl, jak tři z pěti transportérů zmizely v hyperprostoru, dva byly bohužel zachyceni imperiály. Nebylo jak jim pomoct, tak jsem na to taky šlápl a doufal, že se těm chlupáčům moc nepomstí.
Na místě, o kterém se raději nebudu zmiňovat, jsem se strašně rád shledal s Erris a Simbou, vyslechl si vše, co se jim stalo a viděl jsem i spoustu známých tváří z Tyrvrarru. Všichni byli vyřízení z toho, že Tyrvrarr už není. Snažil jsem se jim říct, že až bude po všem, znovu ho vybudujeme, ale moc jim to na náladě nepřidalo. Čtyři dny jsme pak čekali na dobré zprávy od Kanryho, zapíjeli jsme padlé a na mě začalo dopadat zničení Tyrvarru víc a víc. Co Tyrvrarrák? Co Varf? Hrob mé ženy je fuč. A co můj dům, kde skoro dvacet let hnijou kloní ostatky? Simba mi řekl, že když tam byli naposledy, tak tam Jess ve spíži schovala marmeládu po Luccy. Simba už plánoval, jak se pro marmeládu vydáme, že ji musíme zachránit, jestli tu zkázu přežila a já souhlasil.
Předtím jsem ale ještě dovyřezal novou nohu pro Junge Jet a dva dny se nevyspal, protože pan 29 let byl slyšet až do mé kajuty. Přejmu mu, že si umí zasouložit, ale nevím, jestli ty zvuky kdy dostanu z hlavy... No, už jsme se Simbou chtěli vyrazit pro marmeládu, kdy se Kanry vrátil.
To bylo slávy! A to s ním přiletel i Snowflejk, kterého jsem pět let neviděl a zbongovali jsme se nakaši a astrálně prolétli půlku galaxie. Bude mi chybět, chalan.
Inu, říkali jsme si, jestli letět zpět na Nar Shaddaa, ale Simba nás pozval na Jolly Jedi, ať nám ukáže, kde teď bydlí. A s ním s námi chtělo letět dalších asi 300 chlupáčů z koncentráku, které zachránil, a kteři ho považovali za strašného hrdinu.
Na Jolly Jedi nám pak prohlídkou doslova vyrazil dech, je to fakt frajer. Strašně mě dojalo, když nám ukazoval svůj pokoj a viděl jsem tam všude po stěnách fotky, ze společných výletů a akcí, které se v Enklávě podnikaly. Na spoustě z nich byla Jess, Fosh, Vojta,… nechyběl nikdo. Krom Denyzze. A pak nám řekl, jestli s ním nezajdeme večer k Jess hrobečku, který zde v lodním parčíku pro ní udělal.
Champie se ošíval, mručel a nadával, ale nakonec tam šel s náma a bulel jak buzna. Já ostatně taky, ale bylo mi pak strašně krásně a když jsem zaslechl tichý hlásek Daj rum, který prostě byl ze záhrobí a patřil Jí, pocítil jsem vnitřní klid, který jsem neznal snad od Impéria. A vím, že ostatní to měli podobně, ne-li stejně.
Na palubě Jolly Jedi utěkly nějaké dva měsíce a já ten čas trávil hodně s Champiem, protože by se ten bramborák jinak někde trvale zašil a nevystrčil by paty. Hodně jsme cvičili, šermovali, pili.
Barrbucha si pobyt vysloveně užívala často jsme se chodili koupat do jezera.
V Koktavé školnici mám nápadnici, uštěkanou Štěknu, která si ve mně zapomíná nože, ale spíš než ona se mi fakt tuze líbí Fidorkka. Musím se co nejdřív zeptat Champieho, co si o ní myslí.
A to se povedlo hned na veselce, kde jsem novomanžele oddával a pak hrál s Champiem a on mi na to řekl, že je to jeho sestřenice, jakoby se nechumelilo.
Když jsem se ho pak já zeptal, jestli to ona ví a on řekl, že ne, tak jsem na ní hokl a řekl jí to za něj.
Což jsem asi neměl dělat, protože se tam pak objevila její máma a babička a najednou se hodně brečelo a pak nadávalo jak Champiemu, tak mně. Nevěsta se tvářila kysele, že ji Fidorkka vyfoukla slavný den a nás zachránil vlastně ten pošuk, co chtěl autogram, protože mu náš trebuchet prý změnil život. Jo a Fidorce se taky líbím, takže je mi dobře.
Mno, událo se toho ještě dost, ale důležitě, než popsat, co všechno, je shrnout to do toho, že přes to všechno jsem vlastně zpomněl, že tam venku zuří nemilosrdná válka a je i na nás, aby se s tím něco udělalo. Už už jsem chtěl Champiemu při snídaní říct, že nasednem na Jungle Jet a poletíme, když v tom Simba prozradil, že nám odchází vodní čip a při takovém zatížení potřebujeme do dvou týdnů nový.
Padlo několik nápadů, kde se po nějakém podívat. Champie dopil a řekl, že se poletí zeptat na Raxus Prime. Přidal jsem se k němu.
Tam jsme našli Anna-nana, kterého zrzek proklepl a dostal info, že jeden šílený jawa ho tu někde má a dal nám na šílence adresu. Tak jsme se za ním zastavili.
Čip nám dát nechtěl, síla i Síla nám byly zbytečné. Trval na tom, že mu musíme uspořádat závod v kluzácích, ve kterém poletí jeho dva synové. Měli jsme obsadit zbylých šest jezdců a doject jako první.
Zprávu jsme předali dál a do druhého dne byla Jolly Jedi na orbitě a tranportery převážely haraburní na palubu, kde armáda techniků z Alaris Prime, Banana, Kirk i Najib makali na šesti kluzácích a do druhého dne měli hotovo.
Ject jsme měli já, Simba, ještěrší bývalá závodnice Vasilissa, která je docela kočka, pak Kody, asi aby se vytáhl před Leelou, což je jedna z jeho kamarádek na píchání a jestli kvůli ní udělá Emily nějakou sviňárnu, tak mu zlomim ruku. Emily jsem jízdu každopádně zakázal, Leela byla další pilotka a taky moje nejoblíbenější Štěkna.
Pozice na startu jsme si náhodně vylosovali a nejlíp dopadl Simba.
Start, rozletěli jsme se s vidinou, že do deseti minut bude vodní čip náš.
Já měl smůlu startu ze zadních pozic, takže mě ti předemnou dost blokovali, ale už v první zatáčce se Vasilissa rozmázla a chudinka tam jásala, že prokletí je zlomeno, či co. Prolétali jsme dráhou vyrytou mezi hromadami haraburdí a Kody, který letěl vysloveně rekreačně si musel užívat výhledu. Símba zatím suveréně vedl a nabíral čím dál větší náskok. Leela byla za ním, pak ti jawové, Štěkna, já a Kody.
Projel jsem křižovatku a objel Štěknu a postupně se mi podařilo předject i oba jawy a Leelu. Po dlouhé rovince byl další ovál, ale bez vyznačení, kam ject. Naštěstí jsem viděl, kam zatočil Simba takže jsem to střihl doleva. Což bylo moc dobře, protože o několik vteřin později jsem zjistil, že bych ho střetl v protisměru. Takhle jsem stihl v protisměru jen Kodyho a letěl jsem dál a stahoval Simbův náskok. A pak to začalo v Síle vřít a já zbystřil. Dráha mizela v zemi, ze které vyšlehly plameny, droidí hlavy a trosky kluzáku. Okamžitě jsem zpomalil a když po vjezdu do tunelu spatřil,Simbův kluzák v plamenech, zastavil jsem co nejvíc u kraje, aby to do mě nikdo nenarval a s tlukoucím srdcem se přihnal k místě havárie. Za zády se mi prohnaly dva kluzáky a já zrovna vytahoval bezvládného Simbu z kokpitu. Krvácel z mnoha ran, měl rozlámané kosti, ale dýchal. Zaslechl jsem třetí kluzák, ten ale zastavil a z něj vyskočil Kody.
Řekl jsem mu, ať okamžitě zavolá na Jolly Jedi, ať nám sem pošlou rychlou a já zatím sáhl po všech svých Silách a začal působit na kapitánovi nejvážnější zranění.
Pak už si to moc nepamatuju, ale když jsem přestal, byli jsme už na ošetřovně, vedle mě stál nějaký strom, já sotva pletl nohama a za mnou přešlapoval ve futrech Champie a strašně nadával. Stoupl jsem si vedle něj, spražil ho, ať furt nepičuje a on mi za odměnu podal půlku placatky. Ta zmizela hned, a tak jsme tam tak stáli, pili dezinfekci a čekali, jestli to Simba přežije. Za zády se na nás dobývala nějaká princezna z Ittummi, že prý musíme zachránit jejího manžela.
Mno, přežil to, po třech hodinách otevřel oči a zeptal se nás, jestli by nemohl dostat něco k jídlu. Vítězoslavně jsme ho otlapkali, posadili na kolečkové křeslo a vezli ho radostně do jídelny. Když jsme tam vjeli, zjistili jsme, že je tam namačkaná celá posádka a řešila něco strašně důležitého.
Simba se nakonec najedl, celá loď slavila a když jsme za dva dny vystřízlivěli, došel jsem za tím Champiem, že bysme měli letět za Wyrrgym.
Fidorkka se to nějakým způsobem dozvěděla a prosila nás, ať může letět s námi, ale v tomhle jsem ji vyhovět nemohl. Slíbil jsem ji však, že příště ji určitě vezmem.
Wyrrgy se choval jako kokot, ale práci jsme odvedli dobrou, takže planeta Atalay by se měla vrátit brzy do normálu, popili jsme U Bílé helmy a chtěli naverbovat Deeka.
Zpět na Jolly Jedi jsem asi nějak zapříčinil to, že se daly věci do pohybu a večer mi přišla nafackovat Fidorkka. Následně mi sice vlepila hudlana, ale těžko říct, jestli to za ty vyražené zuby stálo, ale i kdybych se bránil, tak bych se jí neubránil.
Dalších několik dní jsem trávil s Emily a Bananou a pomáhal jim zdokonalovat se v jejich schopnostech. Emily jsem naučil finesu s mečem, kdy vyprovokuje soupeře k útoku a v proti tempu zaútočí. Samo tak, aby u toho byla krytá. Šlo jí to náramně a docela hezky jsme si zamečákovali. S Bananou jsme běhali z jednoho konce Jolly jedi na druhý a dost nám to uteklo.
Mimojiné i kvůli tomu, že jsme dávali do kupy jednu ARC-170, abychom se do ni vešli tři chlupáči, když už jsem Fidorce slíbil, že ji na příští výlet vezmeme s sebou. Kirk nám tam mermomocí do zadní střílny našrouboval prototyp jeho gravity gunu, že by se mohl šiknout na torpéda a jiné radosti.
Než jsem se nadál, byl Champie se Simbou zpět z výletu, vyslechl si jejich dobrodrůžo v Koktavé školnici a bylo dobře.
@nova_hra
Začátkem července nám spadla do klína mise jak dělaná na ozkoušení ARC. Měli jsme letět zachránit nějaký alianční křižník uvězněný upřostřed bitvy elektronovou bouří. Nebezpečnost celé operace byla tak akorát pro nás, tak jsme nelenili a už jsme letěli k cíli.
Musím teda uznat, že do elektronové bouře jsem snad ještě schválně neletěl a neměl z toho dobrý pocit. Vůbec jsem netušil, kam tam mám letět a létat sem tam naslepo by byla sebevražda. Musel jsem se tedy spolehnout na Champieho smysly, a letěl podle jeho instrukcí.
Byla to jízda, co bych kecal. Blesky létaly a my jak namydlený myšohryz prolétali tím peklem. K mému překvapení jsme to přežili. Paráda.
Před námi se ukázal Imperiální křižník, který někam naslepo střílel. Vlétl jsem epesně do hangáru, kde už na nás čekalo pět stromtrooperů.
Champie do nich foukl gravity gunem, zbořil u toho dvě lambdy a tři těla. Otočil jsem loď a Fidorkka rozstřílela zbytek. Hangár byl tedy dočasně čistý, tak jsme vystoupili z lodě i s astromechem A1-H8 a vydali se nejkratší cestou na můstek. Ve spojovací chodbě na nás čekalo pět dalších schovaných za zátarasy.
V ten okamžik jsme mohli s Champiem otevřít flašku a jen se dívat, protože Fidorkka se rozeběhla a roztáhla před sebou energo štít, v druhé ruce meč, kterým by mohla kácek skály. My jsme ale galantní a vybraných mravý, tak jsme jí běželi asistovat.
Sfoukli jsme je jak svíčky a už jsme byli ve výtahu a jeli nahoru. Hrála k tomu taková otravná hudba. A1 se ji snažil vypnout, ale než se mu to podařilo, Síla mě kopla a já se podíval na Champieho, jestli to taky cítil. Cítil.
Mečem v okamžiku odřízl strop výtahu, Silou jej odklopil a já už střílel vystřelovací kotvičku. Deaktivované magnetické polštáře poslaly výtah volným pádem dolů. Chtěl jsem chytnout Fidorkku, ale ta jako správná amazonka skočila sama na servisní žebřík, a tak mi zbyl na mazlení jen A1.
Další postup byl jasný, dostat se o patro pod místek a vymyslet, co dál. Někdo měl nápad, že by se někdo mohl protáhnout větrací šachtou až nahoru a další někdo je za patnáct let popelaření vyžranej jak gamorrean, i když jsem mu říkal, že musí cvičit, takže jsem se zasekl v kloubu šachty a měl co dělat, abych přemohl záchvat paniky. Naštěstí jsem se vypíďalil až nahoru a na můj myšlenkový signál Champie zarazil svůj světelný meč do výtahových dveří. Tím upoutal pozornost všech šestnácti imperiálů na můstku a já mohl v celku nepozorovaně vypadnout z ventilačky, hodit granát k průzoru a zase si zalést zpět. Výbuch a následný podtlak vyfoukl polovinu z nich dřív, než se stihla zavřít bezpečnotní vrata. Dva z nich přecvakla vejpůl. Zbytek jsme vykostili ve vteřině.
Loď byla naše, i když se v ní nacházela ještě nějaká posádka. Na tu Champie vyzkoušel trochu diplomacie a na některé to skutečně fungovalo. Zbytek byl zamčený v sekci lodě, kde se nacházeli a já abych prý odřídil celý křižník ven z bouře. Poslepu.
Mno, nebylo to úplně čisté, ale podařilo se. Letěl jsem jako velký hromosvod a jen se modlil. Nebylo to však dnes naposledy, co jsem se do bouře musel podívat. Ještě jsem z ní musel vyvést alianční křižník. Nechali jsme Fidorkku hlídat a s Champiem skočili do ARC a opět byli v buřině. Neomylně jsme našli hledanou loď, ale nebylo možné v ní přistát, tak jsme chvíli kroužili před můstkem, než si nás všimli a Champie jim byl schopný dostatečně naznačit, ať letí za námi.
Pak už jen plácání po ramenou, pivo a letěli jsme na Hubertův hrádek, což byla vesmírná stanice u Jereku, kde jsme potřebovali vyměnit baterie štítů, které mnohačetným průletem elektronovou bouří zkolabovaly. Naštěstí jsme tu našli čtvery obchodníky, kteří je měli, tak jsme jedny rovnou nainstalovaly a zbytek si nechali poslat na adresu, kde je pak vyzvedne Krassus.
Už jsme byli skoro na odletu, když jsme z hrádku zahlédly podezřelé machinace nějakých neoznačených a ozbrojených lodí ne úplně daleko od stanice. Champie nám pak řekl, že si lodě předávaly něco, co vyzařovalo Sílu. Úkol byl splněn a my nikam nespěchali, tak jsme se rozhodli, že to zkontrolujeme. Vzali jsme socku na planetu, která byla z víc jak sedmdesáti procet pokryta oceánem, v přístavním městě si pronajali swoop a vydali se na širé moře směrem, ze kterého létaly pochybné transporty se Silovým nákladem.
Po asi sto kilometrech jsme narazili na velkou prázdnou plošinu uprostřed ničeho a tak nějak nám došlo, že tady asi dochází k překládce. Dali jsme se ji prozkoumat. Uprostřed plošiny jsme našli skryté obranné automatické věže a záhy jsme si mohli prohlédnout, jak fungují, protože se z nenadání aktivovaly, vysunuly ven na plošinu a za nedlouho tam přistál velký transportér, ze kterého vyskákali ozbrojenci, o kterých se nedalo říct, ke komu patří.
Vyčkávali jsme schovaní uvnitř plošiny a po pár minutách čekání se z moře zvedla obrovská loď, nebo spíš ponorka, která vypadala fakt děsivě. Loď začala ze svých útrob na plošinu vykládat, famfáry, kyber krystaly. Trvalo to tak půl hodiny a když byla ponorka prázdná, opět zmizela v moři a transportér odletěl. Věže se opět zasunuly a my zůstali sami.
Nebyli jsme úplně v pozici, kdy bychom se mohl pouštět do nějakého dalšího vyšetřování, a tak jsme se vrátili zpět do přístavu, vrátili swoop a letěli domů.
Na Jolly Jedi jsme hodovaly, protože se nám to všechno tak hezky povedlo a pili u toho korýšovici a bylo dobře. Ráno bylo o dost hůř, bylo mi blbě a Champie na tom byl podobně. Podobný pocit jsme už párkár zažili a jen jsme doufali, že tentokrát je to fakt z chlastu.
A nebylo. Banana se málem složila, když nám říkala, co se stalo na Nar Shaddaa a Štěkna ji raději brečící odvedla, že ji musí dát něco na uklidněnou.
Simba okamžitě vyhlásil výjimečný stav a zakázal všechny výlety. Champie vypadal, že praskne, tak jsem se hnet zeptal, na nápady, jak ji zachráníme.
Ukázalo se, že holky měly napíchlou loď. Champie to chtěl hned jak vyletímě z hyperprostoru využít a já byl taky pro.
Jenže když jsme se vyloupli z hyperprostoru, kontaktovala nás Joyce že s námi musí neodkladně mluvit. Přiletěla do pár hodin a tak provinile jsem se už dlouho necítil. Obejmul jsem ji a slíbil, že už pracujeme na tom, jak ji dostat domů. Champie ucedil, že kdybych ho poslouchal, tak by doma byla a nic z toho by se kurva nestalo. Nesouhlasil jsem, ale pohádat se kvůli tomů můžeme jindy.
Probudil jsem se uprostřed noci a nemůžu už usnout. Zdálo se mi o temnotě. Děsivé a pohlcující. Poddával jsem se jí a bral jsi za svou. Hned po probuzení jsem si uvědomil tyhle pocity a dostal jsem strach, že je to kvůli tomu, co se včera stalo. Jenže pak mi to došlo… nebyl to můj sen. Vůbec to nebyl sen. Bylo to to, co teď Emily prožívá. Takhle trpí a bojuje s temnotou, kterou v ní chce ta kurva probudit.
Teď jsem na cestě zpět do skladiště, musím něco udělat.
Asi bych měl zdokumentovat, co se to včera vlastně přihodilo, ať má Champie radost.
Začalo to nevinně, naskočili jsme já s Champiem a Fidorkkou do naší trojmístné stíhačky a bez zranění jsme přemluvili Joyce, ať zůstane na Jolly Jedi a dohlédne na Bananu a Simbu a celkově všechny. Šli jsme na sebe natáhnout co nejvíc inkvizitorů, a tak bylo jasné, že půjde o život.
Na stíhačku nám technici přesunuly sledovací zařízení ze Smrtonoše a vydali jsme se na Nar Shaddaa. Chtěli jsme se podívat do Vystříleného zásobníku, tedy na místo činu a pokusit se zjistit, kdo to na holky zaútočil. Vzal jsem si na sebe svou starou košili s vestou od pana Chawicka. Champie to vzal od podlahy a nechal si ušít Jedijské roucho, aby na sebe připoutal každého imperiála, kterého potkáme. Fidorkka se omezila jen na svou dřevěnou zbroj.
Ve Vystříleném zásobníku stihly zlikvidovat většinu známek boje, ale dostali jsme přístup k záznamům kamer. Já zatím dostal od bordel mamá zprávu od Ronieho, že jestli se tu objeívm, tak se máme sejít na zastávce U Modrého mandalora. A tam jsme také vyrazili. Cestou se na nás kde kdo otáčel, potěr kapsářů se nám vyhnul a po pár minutách na zastávce se kolem nás objevilo asi pět mandalorianů. Fidorce jsem musel říct, ať jim neubližuje a dostali jsme od nich pokyn, ať nasedneme do speederu, který zrovna před námi zaparkoval.
Vyložili nás před jedním skladištěm v rudém sektoru, ve kterém jsme potkali několik dalších mandalorianů, podle značek na helmách jsem poznal, že jde o Mamutomuty a uprostřed skladiště jsem po přiblížení spatřil i jejich kápa, Rudého barona, o kterém celý sektor mluvil. Tím samozřejmě Ronie, kterého jsem hned objal a řekl, jak rád ho vidím. Seznámil jsem ho s Fidorkkou a on nás překvapil tím, že má pro nás dárek. U nohou mu ležela taková rakev, které odendal víko a pod víkem ležela spoutaná otlučená ženská. Fidorkka hned poznamenala, že je to jedna z inkvizitorů, kteří byli v zásobníku.
Ronie nám pověděl, kde ji našli, jak ji chytli a že už by ji dávno zabil, ale říkal si, že to nejdřív projedná s námi.
Bloncka se zrovna probrala a prskala něco o tom, že nás zabije či co. Ronie ji ignoroval do chvíle, než jsme mu pověděli, co se stalo s Emily a co nám z ní před pár dny poslaly. Mámem jsem se pozvracel, když si půjčil od Champieho šroubovák a během pár vteřin zajatkyni vydloubl jedno z jejích očí. To mandalorianské oko za oko teď bylo doslovné a viděl jsem na něj, že by ji nejraději rozmlátil hlavu kladivem. Miloval Emily a musel se hodně ovládat, že tu blond čůzu nezabil. Při jejím jekotu na nás vyplivla, že Emily to má spočítaný a že je jen otázka času, než bude i po té druhé Togrutě. Vyměnil jsem si s Champiem pohled (haha). Takže jdou i po Cae. Takže už nezachaňujeme jen jednu holku. Teď už dvě. Akorát o té druhé momentálně nevíme vůbec nic.
Zavřeli jsme bloncku zpět do rakve, aby nebylo tolik slyšet její bolestivé úpění a začal jsem obvolávat Deeka a Wyrrgyho, pro které Cae měla momentálně pracovat, kde kurva je. Nikdo mi neodpověděl, když v tom mi přišla zpráva od Kodyho.
Byl zrovna na cestě na Nar Shaddaa, lovil pro Frau Engels nějaké inkvizitory a prý jestli mu s tím necheme píchnout. Jelikož jsme věděli, že inkvizice jde po Cae a potřebovali jsme zjistit, která sekce, naše zájmy se dost prolnuli.
Měl ještě čas, než přiletí, tak jsme se rozloučili s Roniem a vyrazili do hospody Wreckingball, která patřila nějakému Huttovi, který byl šílený fanoušek Furriosy.
Bylo to tam fajn, všude samý Fidorkky plakát a sjížděli tam nějaké záznamy z jejích starých zápasů. Chtěl jsem ji ohromit a najít záznam z Roze-ba III, ale když jsem to navrhnul, tak měla divnou meh reakci, že jsem se na to vysral. Raději jsem si dal pivo a panáky s Champiem a divil se, že po nás ještě někdo nestřílí, když chodí takhle oháklej.
Sraz jsme měli v nějakém inťoušském kině. V sále byl jen jeden Rodian, úplně ve předu. My seděli hned za ním. Byl to artový film, který měl tři a půl hodiny. Příběh byl o homosexuálním páru Rodiana a ugnaugské hroudy, kteří hodlali založit rodinu a adoptovat rancora s downovým syndromem a… celou dobu napopředí děje běželi závěrečné titulky všech, kteří se na filmu podíleli a kdykoliv jsme to nějak šeptem komentovali, tak se ten Rodian otočil a dotčeně na nás dělal “šššš”.
Kody naštěstí dorazil a řekl nám o jeho akci tady, ale konečně někomu seplo, že se tu po rudém sektoru pohybuje podeřelý Wookiee v rouchu mistra Jedi.
Mistr Jedi nás upozornil že do sálu během šesti vteřin vběhne komando imperiálů vedených dvěma temnými.
Kody řekl, že za plátnem je servisní choba, kterou bychom měli vzít roha.
Rychlým chvatem jsem zamáčkl Rodiana do sedačky, aby ho tu omylem nezastřelili a jako poslední uzavíral nudli, která pelášila za plátno. Fidorkka při útěku hodila za nás kouřový granát. Ten pomohl jen částečně, protože tohle nebyli normální šmucky.
Ty kurvy mě střelili do zad, prostřelilo mě to skrz. A najednou se mi strašně blbě dýchalo. Plasma prošla levou plící a mohl jsem být rád, že minula srdce.
Doklopítal jsem do chodby za plátnem, z které šla kolmo úzká chodba ven z kina. Všichni už byli v ní, když jsem uslyšel vůbuch, jak se část komanda probourala k nám.
Přede mnou jsem slyšel, jak se Kody s Fidorkkou a Champiem pouštějí do temňásků, tak jsem jim musel hlídat záda já. Stál jsem uprostřed té úzké chodby s brokovnicí připravenou na kohokoliv, kdo vykoukne. PRASK, PRASK, kusy těl létaly vzduchem a dostal jsem skvělý nápad hodit granát. Jenže nějaký blbec zrovna vběhl do chodny, takže se o něj granát odrazil a zůstal v chobě.
Měl jsem z prdele kliku, ale moje staré hadry byly ohořelé, já byl ohořelý a dusil jsem se dýmem. Komando bylo naštěstí tuhý. Nějaká ruka se pro mě natáhla a vytáhla z chodby ven na ulici. Byla to FIdorkka a ještě na mě uplácávala plamínky. Prozkoumal jsem pohledem, co se tam událo. Jeden z temných byl pryč. Druhý klečel. Vzdal se.
Kody ho omráčil a zavolal své posily.
Sedl jsem si na obrubník a vydýchával, co se stalo. Snažil jsem se Silou zapůsobit na prostřelenou plíci, ale potřeboval bych víc klidu. Bolelo to jak kokot.
Za okamžik na ulici přistála lambda, z ní vyskákalo pár imperiálů, kteří zasalutovali Kodymu a pomohli naložit zajatého temného. My ale ještě neměli konec. Museli jsme chytit i toho druhého, kterého prý hodil Kody z ulice dolů do hloubky.
Senzory dole odhalili jen jednu živou bytost, tak jsme to museli prozkoumat osobně.
O dva kilometry dole jsme narazili na bezďáka, který prý nic neví a nic nemá.
Champie mu napídl napít se korýšovice z jeho placatky, ale i tak nám nic neřekl.
Chvíli ho zpracovával Kody s Fidorkkou a nakonec nám prozradil, že nějaký hejhula tu přistál a šel pryč.
Vydali jsme se ukázaným směrem, Fidorkka narazila na krvavou stopu. Podle množstí krve musel mít otevřenou zlomeninu, takže jsme měli velkou šanci že ho dostihneme.
Přidali jsme do kroku a dorazili do trubky ústící do kanálu. Podle krve na trubce jsme museli dovnitř.
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem vyzbrojen dejchátkem skončil po kolena v hovnech. Rozžhnul jsem omnitool a po chvíli jsme si všimli, že k nám proud nese krvavou stopu.
Vydali jsme se tedy proti proudu a po chvíli nám Champie potvrdil, že náš cíl je přibližně čtyřista metrů před námi. A pak, že cíl se k nám začal bleskově blížit. To mohlo znamenat jen jediné. Přívalová vlna. Kody vyskočil okamžitě Fidorce na ramena a vyřízl nad náma otvor. Fidorkka nás pak všechny vyhodila vzhůru, sama se tam také dostala a měli jsme už jen pár vteřin. Champie se vyklonil otvorem, připálil si od žhavého kovu roucho a když byla vlno dostatečně blízko, Silou chytl temňáska a přitáhl si ho. Výtrysk hovenje oba dva vyhodil a stejně rychle jak se to událo, to také skončilo.
Za pár minut jsme byli zpět v ulicích Nar Shaddaa. Svoje hadry jsme rovnou hodil do odpaďáku a u jedno z hydrantů jsme ze sebe smyli to nejhorší. Temnej na tom byl fakt blbě, a protože jsme ho potřebovali živého, Silou jsem se ho pokusil dostat z nejhoršího, což se mi i podařilo.
Pak mám okno. Vím jen, že jsem zůstal s blonckou sám ve skladišti, zatímco ostatní vyslýchali ty dva. Mluvil jsem na ní a snažil se získat její důvěru. Vysmála se mi a vytasila se s trumfem, kterého pak šeredně litovala. Vmetla mi do obličeje, jak se jim dostal do spáru Lempix. A co s ním pak udělaly. Ona s její milenkou. Vrchní mučitelkou. A že si moc dobře pamatuje, jak Champiemu vypálily oči a dobře se u toho bavily.
Bylo to jako kdyby to nebylo reálné. Jen jako sen. Musel jsem ten její škodolibý a samolibý škleb navždy vymazat z její tváře. Namířil jsem jí svou brokovnicí na koleno a zmáčkl spoušť. Krev a kostěné střepy mi doletěly až ke krku. Namířil jsem na druhé koleno, ale než jsem vystřelil znova, někde se proti mě postavil a chytl mě za tváře. Byl to Kody. Něco říkal, ale špatně jsem ho vnímal. Otočil jsem se na Champieho, který se mě zeptal, co se děje.
„Víš, co udělaly Lempixovi? Přejely ho parním válcem za živa,” vykřikl jsem a začínal přicházet k sobě. Třásl jsem se a točila se mi hlava.
„Dej mi to,” řekl jsem Champie a já mu podal svou brokovnici. Kody mě zatím odtáhl stranou a viděl jsem, že je... zděšený? Musel jsem mu slíbit, že jsem v pohodě. Ale nebyl jsem. Nejsem.
Nebudu v pohodě, dokud nerozrubem Citadelu na prach a všichni z ní nebudou trpět a nechcípnou tou nejstrašnější smrtí. Hlavně tahle děvka a její mučitelka. Za chudáka Lempixe, za všechny, kterým ublížily.
Za Jessicu.
Došlo m to.
Kdyby nebylo těch dvou, které Champieho tehdy tak zřídili, mohl jsem Jess při našem úniku pomoc, mohla to přežít. Všechno mohlo být jinak.
Algernnon je sice mrtvá, ale všichni ti, kteří jsou zodpovědní za smrt Jessicy ještě potrestáni nebyli. Ale o to se postarám. Pomsta mi Jess nevrátí, nepomůže mi, ale ten pocit zadostiučinění stál za to… klidně na sebe vezmu břemeno být jejich soudcem a katem. Někdo to udělat musí...
Vrátil jsem se ze skladiště.
Zrovna jsem odeslal balíček adresovaný Mirandě Lenico. Byla v něm noha a oko její milované. Noha, oko a dva vzkazy. Jeden je od Neryssy. Zvukový záznam vyznání její lásky a výbuch vzteku, ať nás všechny povraždí.
Druhý vzkaz byl ode mě. Že jestli Miranda chce ještě někdy spatřit Neryssu v jiném stavu, než jako plazící se torzo škemrající o ukončení jejího strašného života, tak ať se postará o to, aby se Emily nestalo nic, co nejde vzít zpět.
Snad je Neryssa opravdu její slabost. Nechci pak při prohledávání
Show Posts
