Author Topic: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí  (Read 22958 times)

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #30 on: 22. Nov 2017, 22:25 »
Gyrokoptérou se proplétala mezi stromy tisíce let starými a obletět jeden takový mohlo trvat i několik minut. Vzít to rovně nad vrcholky by znamenalo, že cesta by trvala směšně rychle, ale taky by je nejspíš spozorovala nějaké klonová hlídka a bylo by po hehe. Dokonce to brala i notně zeširoka, aby se vyhnula sestřelené diplomatické lodi a snížila riziko náhodného setkání s nebezpečím na naprosté minimum.
Zvuk rotorů byl tichý, pro jejich plíživý přesun úplně ideální a prakticky zanikal v koktejlu zvuků vycházejících ze samotného lesa. Jess držela knipl uvolněné, řízení zvládala aniž by se na něj musela nějak intenzivně soustředit a v myšlenkách brouzdala doma na Miu Leptonis IV.
Jakpak se asi má Emily? Tohle togrutské děvčátko jí před rokem vlastně spadlo do klína a starej se, holka. Mno, neměla srdce se jí zbavit, tak se starat začala. Teda, pravda byla spíš taková, že víc než kdo jiný se starala Yari. A Jess si to vyčítala.
Od teď už to bude ale jen lepší a lepší. Emily bylo už dost na to, aby přestala vypadat jak usoplený červený slimák a u Jess i Joyce se nastartovaly ty správné mateřské pudy. Ne, neplánovala, že by začala zanedbávat Simbův výcvik, ale bude se děvčátku víc věnovat, když bude v enklávě.
Stýskalo se jí.  Musela se pousmát sama nad sebou, když si vzpomněla, jak se po hlídání toho duroského červa zapřísáhla, že děti nikdy ne-e. Ostatně, to Champie taky a hleďme jak oba dva dopadli.

Obletěla jeden zvláštně pokroucený kmen stromu a za ním se v korunové klenbě udělala úzká, ale dlouhá průrva, kterou byla vidět čistá noční obloha s mnoha hvězdami. Simba si všiml dvou zvláštních bodů, duchapřítomně zkontroloval přihrátku na místě spolujezdce a vyštrachal z ní dalekohled a jal se ty dva body prozkoumat.
[„Myslíš, že je to Jolly Jedi?“] ukázal prstem vzhůru k šmouze, ve které díky zázračnému přístroji rozpoznal republikový venator.
„Možná, když se zeptáš Síly, třeba ti odpoví,“ pobídla ho mistryně, ať si vyzkouší techniku, kterou je učil sám Šedý Šum a věnovala se raději dál řízení a svým myšlenkám. V tomhle nebyla nikdy moc dobrá a akorát ji to pak rozčilovalo.
Simba přikývl, jakože to zkusí. Zavřel oči, hluboce se nadechl a aby to umocnil, ještě natáhl ruku s nataženou dlaní k venatoru nad hlavou. Vědomím jakoby opustil své tělo, ale o to intenzivněji vnímal, jak mu vítr sviští srstí.
[„Hmm…“] soustředěně mručel, jak se snažil přimět Sílu k tomu, aby mu prozradila, co chce vědět.
„…“ vyčkávala Jess a byla zvědavá, jestli bude mít úspěch.
[„Hmm… Mmm!“]
„Tak co?“
[„Cítím, že je jedna z plechovek těsně před dobou spotřeby. S tím se musí něco udělat!“] nezklamal a Jess jen zakroutila hlavou a odfrkla si.
„Jen kdybys nekecal. Opovaž se to sežrat, před chvíli jsi měl husu!“
[„Před víc jak hodinou!“] upřesnil jak dlouho už trvá jeho agónie. [„To se nedá vydržet tohleto.“]
„Dá. Aspoň, než přistanem.“
[„Hmm, myslíš, že už děda přivezl tu houpačku?“]
„Ne… vim,“ chvíli ji trvalo, než ji došlo, jakou houpačku myslí a pokud jim nic nezkříží cestu, hádala, že za dvacet minut to zjistí.

***

Přistání bylo čisté a v okamžiku byl kolem nich chumel chlupů. Rádi viděli malého dědice trůnu a dokonce i jeho mistryni, kterou před pár lety propíchli hozeným oštěpem a která jim před pár dny nezištně pomohla odrazit útok otrokářů. Což se stávalo vlastně pokaždé, když sem s Champiem zavítali.
Všici měli hafo otázek, nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje a jejich obavy a strach byly přiživovány nejasnými a zmatečnými zprávami, které k nim pronikaly ze všech stran. Simba smetl vše ze stolu větou, kde je máma, a už si to štrádoval do dědova stromu s Jess v závěsu.
Churrův dům už měl zpátky nasazené dveře v pantech a než stihli překročit jejich práh, stál v nich sám velký náčelník a už se zas tvářil jako vždy. Pohledem by zapálil mravence a kdyby byl ženská, asi by mu Jess k nohám hodila čokoládu a raději pomalu vycouvala.
Simba nic z toho ale jako vždy nevnímal, vrhnul se mu hnedle kolem krku a už mu chtěl vyžvanit všechny novinky.
[„Simbacco, běž se podívat za mámou,"] vzal vnukovi vítr z plachet a vyhnal ho do druhého patra. Ten štípnul plechovku trenčianského párku s fazuľou z batohu a poslušně vyběhl schodiště, aby se poměl se svou mamkou, která ho jistě ráda uvidí.
„Koukám, že Jungle Jet je stále na svém místě,“ začala konverzačně a dívala se při tom z okna na chromovanou krásku a říkala, si, že bude třeba ji někam fofrem uklidit.  „Žádné problémy jste hádám od našeho odchodu neměli, ne?“
[„Ne, jen dorazily drby. Je to pravda?“] zopakoval na co se ptali už ostatní před jeho domem.
„Je… bohužel. Jestli můžu radit, zašijte si někam hromadu bouchaček, ať máte zálohu, pokud se to nepřežene. A klidně byste s nimi mohli zašít i to blýskadlo,“ ukázala palcem na již zmíněnou loď, protože by byla nerada, kdyby o ni trvale přišli.
[„Chm, uvidíme. Máte plán?“] projevil zvědavost nad tím, jak teď chtějí naložit se svými životy v ohrožení.
„Jsme schovaní a snažíme se zjistit, proč těm kloniskům přeskočilo. Pak máme v plánu pláchnout pryč,“ přiznala bez vytáček, že chtějí vzít zcela nehrdinsky do zaječích.
[„Jak?“]
Pokrčila rameny a rozhodila rukama, že se to nějak vymyslí za pochodu.
[„Simbacca zůstane tady. Jestli ho tam venku zabijou...“] mručel náčelník.
Jess chápala, proč to říká a měl z části jistě pravdu, ale nedokázala si už představit život bez Simby. Patřili k sobě.
„Nejdřív by museli zabít mě,“ odpověděla trochu parodicky, ale neměl pochyb o tom, že to myslí smrtelně vážně.
[„Fajn, ručíš mi hlavou. Simbacco? Máme práci!“]
 
***
 
Náčelník přikázal několika poskokům, aby do Jungle Jetu nanosili zbraně a výbušniny a naplnili jej téměř po okraj. Další poskokové pak s pomocí několika samohybů vytvořili provizorní vzpěru, díky niž se pak Jess se Simbou a Churrem na palubě vznesli a podle instrukcí náčelníka se vydali podél kmene dolů k zemi.
Mířili do tajného vaultu, který byl, jak jinak, vydlabaný uvnitř wroshyru a bohatě by se do něj vešla čtvrtka venatoru. Pro přistání si museli zapnout pomocná světla, protože byla uvnitř tma jak v pytli a všude se válela spousta haraburdí.
Po dosednutí, které šlo bez podvozku dost krkolomně a asi si při tom dost poškrábali trup, začali vykládat a Churr za nimi zatím zavřel. Halu ozařovala jen světla lodi a pofidérní svit louče, kterou si Churr atmosféricky zapálil a při vykládce díky tomu padl každému z nosičů zrak na něco trochu jiného.
[„Houpačka! Dědo, tys ji zachránil. To bude mít strýček s tátou radost!“] výskal Simba při pohledu na trebuchet, který tak slavně před ani ne dvěma dny zkonstruovali.
„Náčelníku?“ zalapala po dechu Jess, když spatřila hromadu pyrogelových hlavic, které byly hned vedle hromady granátů a nad tím vším stál sám dotazovaný s hořícím klackem v ruce a vůbec se tím nenechal nijak znervóznit.
[„Hodný Simbacca!“] rozdrbal vnukovi hlavu a nijak nehodlal rozvádět, jak se k takové výzbroji dostal. [„Půjdeme,"] ukázal do tmavého koutu, ve kterém začínalo sotva viditelné schodiště. Jess skočila ještě zhasnout Jungle Jet a doběhla oba dva chlupáče u schodiště. První šel Churr, pak Simba a nakonec ona.

Schody přestala u pětistovky počítat a když už se chtěl Simba zeptat, kdy už tam budou, došli k pofidernímu výtahu, kterým pokračovali dál vzhůru, až je vyklopil ve sklepě Churrova domu. Simba se podivoval, jak je možné, že na tuhle trasu nikdy nenarazil, ale od Churra se vysvětlení nedozvěděl, a tak pokračovali na chodbu, kde už se schylovalo k odchodu.
[„Mami!"] zavolal Simba, aby se ještě rozloučil, ale nikdo nebyl doma. Jess se přesunula ke dveřím a než vzala za kliku, ještě se otočila na Churra, aby mu poděkovala.
[„Ještě něco,“] promluvil rychleji a Simba se kolem něj protáhl a postavil se vedle Jess, [„v devět ráno chce blokádu prorazit Arrtharukův syn.“]
„Wyrrgy?“
[„Jo. Pár našich bude provádět diverzi na jižní polokouli. Využijte toho.“]
„Díky, náčelníku.“
[„Nezapomeň, ručíš hlavou.“]
„Nezapomenu, brzy naviděnou.“
[„Ahoj, dědo.“]
Vzala za kliku a otevřela dveře.
Světelné reflektory se rozžhnuly a zapíchly se jí do očí s takovou razancí, že udělala jeden krok zpět, až do ni Simba narazil, rukou si zakryla zrak a druhou zůstala přikovaná ke klice.
„Ruce za hlavu, Jedi. Jsi zatčena za velezradu! Počítám do tří, pak začneme střílet!" vyštěkl z megafonu hučícího dělového člunu klonový velitel a uštědřil tak Jess pocitový kopanec do žaludku a ještě jeden do slabin. Zasekla se v půlce nádechu a jako ve snu se nevěřícně podívala mžourajíc před sebe. Skutečně, jen pár desítek metrů od domu se vznášel republikový LAAT, který ji propaloval kužely světla a mířil na ní svými kanóny. Pod ním byla celá jednotka klonů v pokleku a připravena stisknout spoušť při jakémkoliv jejím prudkém pohybu. Další jednotka stála kolem a zbraněmi mířila do oken domů a na těch pár chlupáčů, kteří byli venku na ulici.
„Jedna!" pročísl vzduch odpočet. Někde v dálce zahřmělo a zavanula vůně deště. Oči se ji přizpůsobily jasu a všimla si, jak z okolních oken vyděšeně vykukují místní chlupáči, zakrývají si oči, či hrozí zaťatými pěstmi. Cítila z nich hrozný strach a zlobu, vztek. Viděla několik mladíků, jak se schovávají za barikádami, které tu zbyly ještě po ještěrácích. Měli u sebe nějaké zbraně a jen čekali na povel k pravděpodobně sebevražednému útoku.
Jestli kdokoliv z nich vystřelí, celý vesnice lehne popelem.
Natočila hlavu na stranu, aby viděla na SImbu.
Stál na rozhraní tak, že na něj nedopadal svit reflektorů, nebyl vidět, a i když mu srdce bušilo jak o závod a měl co dělat, aby se nerozklepal v záchvatu paniky, ruku měl pevně sevřenou kolem svého meče. Třásla se mu jen trochu.
„Dva!" koutkem zahlédla Churra, jak sahá po své pověstné mačetě, nadáva, že si to s těmi zkurvysyny vyřídí osobně a už sahá po vysílačce. Zachytila jeho pohled a zakroutila hlavou. Ten pohled trval méně, než okamžik, ale řekli si v něm vše, co bylo třeba. Jen přikývl.
„Tř-!"
„Nestřílejte!" odstrčila Simbu a zabouchla za sebou dveře. „Vzdávám se!" dala ruce plynule za hlavu a udělala dva pomalé kroky vstříc klonům. Tři z nich ji vykročili vstříc. Klekla si na zem a sklopila zrak. Nikdo z chlupáčů ani nedutal, nikdo nevystřelil. Jen repulzory LAATu burácely a k Jess doléhal zoufalý křik a pláč Simby, jak se snažil vymanit z Churrova sevření a běžet ji na pomoc.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8374
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #31 on: 13. Dec 2017, 19:20 »
Chlouppek se probudil v posteli a se zavřenýma očima ještě chvíli vstřebával návrat do reality a přemáhal svou lenost, aby byl schopný vstát a čelit tomu uragánu, který se právě proháněl galaxií. Netušil, jak dlouho spal, ale cítil se mnohem lépe. V posteli mu bylo dobře, ale nakonec shromáždil dostatek odhodlání, hodil nohy přes okraj postele, odlepil tlamu přilepenou slinou k polštáři a posadil se. Dlaní si promnul pravé oko a snažil se vydýchat sen, který ho pronásledoval celou noc. Stály za ním reziduální feromony, které v místnosti ještě cítil a které patřily Joyce, která ho v těch snech pronásledovala. Musel se jí zbavit…

O pět minut později se vrátil zpět do domu uvolněný, pocitově mnohem lehčí a se spokojeným úsměvem na rtech. Ruce si omyl v potůčku a když už šel kolem, nakoukl do dílny, kde Lempix neúnavně rozebíral hlavu po hlavě a snažil se vyvodit příčinu všech problémů posledních hodin.
„Měl by sis jít taky na chvíli lehnout,” řekl nahlas zřejmé, když ho viděl upatlaného od krve a vytušil, že od jeho příchodu se ještě nezastavil. Došel k němu a chvíli mu koukal pod ruce, jak soustředěně a jistě odkrajuje plátky mozkové tkáně a následně je zkoumá pod mikroskopem a zakapává všemožnými roztoky a sleduje, jestli se nezmění nějak specificky barva zkoumané tkáně, nebo jestli se neuvolní nějaký konkrétní pach. Chlouppek chvíli okouněl, protože vlastně vůbec netušil, co to dělá, a tak se raději ani nezeptal, jestli nechce pomoct.
„No fakt, ráno je taky den.“
„Nelze. Pokusy pokračují. Výsledek zatím žádný.”
„To sice jo, ale nesmíš na sebe být tak tvrdej. Potřebuješ si odpočinout a projasnit si mysl,” kladl mu na srdce a smrad hlav mu už vyfoukl z čenichu poslední molekuly z Joyce. Byl zvědavý, kdo to tu pak uklidí...
„Zvážím. Brzy dokončím další subjekt. Pak uvidím. Je zde místo, kde je uchovat?”
„Je tu sklep, kde jsme mívali naložené kyselé zelí,” zavzpomínal a ukázal prstem na dvířka, za kterými se nacházelo točité sestupné schodiště.
„Děkuji,” odpověděl, zabrán do práce. Chlouppek viděl, že už z brouka víc nevykřeše, a tak se otočil na patě a pokračoval zpět do domu.
Za dveřmi obkročil Rahma a až nějak teď si uvědomil, že v pokoji nebyl Champie, ani ho nikde necítil. Zamyšleně cestou do pokoje narazil na rozespalou Joyce, která mu měla vše brzy objasnit. Vlasy měla přeležené, čouhaly jí všemi směry a drbala se na temeni.
„Běž ještě spát,” poradil jí, protože v tom byl od probuzení fakt dobrý.
„Kéž by… musím ti něco vyřídit a ty pak zmizíš a já to tu budu muset pohlídat.”
„Hm?”
„S Champiem máte prý sraz v Rwookrrorro, Jess se Simbou se tam nejspíš taky zastaví.”
„Aha, říkal důvod, proč zrovna v Rwookrrorro?”
„Je to jediné místo, kde se na téhle planetě dá po půlnoci sehnat pivo.”
„Hmm, to úplně stačí.”

***

Brát na sebe zbroj, kterou měl, když letěl vstříc mýtině, bylo nemožné. Rozpadla se vlastně v okamžiku, kdy ji ze sebe před sprchou shodil, a nyní tvořila neforemnou hromádku v koutě a tvářila se mrtvě. Vlezl do skříně, co by si tak mohl vzít na sebe. Přehrábnul se několika hadříky, které nosívala Luccy, a narazil na hraničářské krátké pončo s kapucou v tmavě zelené barvě. Hodil si ho přes hlavu, kapucu stáhnul dolů, přes hruď si upnul kožený pás, na kterém byla kožená brašnička, která nebyla nijak velká, ale dejchátka, lembas a několik granátů se světelným mečem se do ní vešly. Kolmo k pásu se do ní utahoval tenčí pásek, který začínal na zádech z velkého a udržoval brašnu na místě, takže i při různých vylomeninách neplandala a byla stabilně na místě. Na normální svůj pásek si připnul tomahawk, nůž a pro jistotu si vzal i kožené řemínky na obě zápěstí, které držely další dva menší nože po ruce. Joyce mu ještě pomohla uvázat přes pravý biceps červenou stuhu a byl připravený jít ven.
Naskočil na motorku, na hlavu si nezapomněl plesknout opět kožku z králíkomuta, Joyce mu ještě zamávala a vyzkoušela, jestli mají díky Kulíkům dobré spojení vysílaček.
Měli.
Vytůroval to až za vodopádem, ať v domě nikoho nevzbudí, a úplně tak přeslechl cvaknutí kufru, který jako by se sám zavřel zevnitř.

***

Rwookrrorro bylo nějakých třicet kilometrů vzdušnou čarou od Tyrvrarru. Jel Zemí stínů, takže nemusel řešit spleti větví a vlastně opisoval jen široké půlkruhy, jak objížděl mocné kmeny stromů. Nemohl jet tak rychle jako nad hladinou řeky, ale i tak tam byl za necelých čtyřicet minut a kapuca za ním vlála celou cestu.
Rwookrrorro bylo tiché, jen pár světel svítilo do tmy. Skoro se zdálo jakoby se mu vyhnuly okolní problémy a zprávy o nich. Bylo to velké město, ale venku nepotkal skoro ani nohu. Pravda, byla hluboká noc, ale čekal že uvidí víc jak trojici cicmajících se puberťáků a skupinku vracející se z divadla.
Najít tu Champieho nebyl problém, Silově čněl nad všemi ostatními dušemi široko daleko.
Demonbacca otevřel dveře nonstopu, vešel dovnitř a přejel lokál pohledem. Champie mu pokynul sklenicí piva v ruce a na stole před ním už jedna prázdná stála.
„Hoď sem, prosím, šest řezaných,” houkl na barmana a přisedl si k zrzkovi, „dobrý hadry, někdo známej?” potřásli si rukou a druhou ukázal na vypálené pruhy v montérkách.

Než Chlouppek dorazil, stihl jsem kratší pivní meditaci na téma „co když se z těch sraček nedostaneme?“, ale defétismus mi dlouho nevydržel. Pravděpodobně díky nedávno vyhranému souboji s temným Jediem, která mě nabila víc než spánek, jsem byl vlastně pln optimismu a přišlo mi, že se náš pobyt na Kashyyyku nezadržitelně blíží ke šťastnému konci. Stačilo přeci dostat se na Jolly Jedie, vyčistit ho od klonů a zdrhnout rychleji, než nám ho stačí rozstřílet, brnkačka, ne?
To už se ale v lokále objevil Chlouppek, na můj pokyn si přisedal a pochválil mi outfit.
[„Nějakej údržbář z Tunnatutikanu,“] odmávl jsem ten první dotaz poté, co jsme si potřásli prackami, a rychle ještě přidal objednávku svou. [„Mně taky šest!“]
Obsluha, starší, prošedivělý Wookiee s plnovousem, mi sice věnoval pohled rezervovaný pro největší debily, ale točit začal, což bylo hlavní. A protože jedno jsme měli připravené, přípitek na sebe nemohl nechat dlouho čekat.
[„Tak na králíkomuty!“] Protože zjišťování, jak se mu vedlo a co jsem prošvihl, mohlo počkat, žeano.

„Na muty!” otočil do sebe pivko, protože měl fakt žízeň, sundal si kožku z hlavy a přebral od hospodina další dávku jantarového moku, „venku je krásně, co?” Pochválil klidnou noc a chvíli dělal, že neví, co se děje jen pár kilometrů od nich.

[„Jo,“] přitakal jsem po nutném přídělu tekutého chleba vezdejšího, [„bejt jenom o trochu krásnějc, tak si asi vystřelím mozek z hlavy.“] Za dvacet let by to asi byl nevkusný fór, dneska se to sneslo a dokonce jsem se u toho i usmíval. Z větší části proto, že to pivo bylo na nonstop fakt slušné.
A protože žvanit o svých lapáliích po cestě do Ittummi a o následné bitce v akademii, kterou jsem tak trochu zdemoloval, se mi nechtělo, chopil jsem se možnosti druhé a zeptal se na aktuality.
[„Jak to šlo v dílně?“] Předpokládal jsem sice, že kdyby byl nějaký průlom, Lempix už by mi dávno volal, ale v tuhle chvíli mohly být zajímavé i jakékoliv drobnosti, s nimiž mě možná nechtěl obtěžovat.

„V dílně řádí kudlanka velká jak bantí tele, která se prohrabává hromadou mozků, ale zatím bezúspěšně,” uvedl, jak si vedl Lempix, když odcházel, a přejel palcem po orosené sklenici a vykreslil v ní jednoduchý obličej, „jestli si vzal k srdci mou radu, tak je teď všechny rve do sklepa mezi okurky, aby se nezkazily, a jde si lehnout.“
„Ty jo,” zamyšleně se podíval do stropu a pak zpět na Champieho, „přemýšlel jsi o tom, co podnikneme, až se odsud dostaneme? Ne že by na to byl do teď pořádně čas, ale teď asi chvíli máme.”

[„Zavřeme se v akademii a zkusíme to přečkat,“] pokrčil jsem rameny, protože to byl ostatně plán už od chvíle jejího založení. Jenom bylo trochu k vzteku, že jsme na její vybudování měli jenom necelé tři roky a tam venku byla ještě určitě spousta holocronů k zachránění a beznadějných případů k adoptování. Ale kdo ví, ještě pořád existovala šance, že alespoň nějaká část řádu přežila a až někdo odpráskne ty zatracené klony, všechno bude zase v pohodě. Otázkou bylo, jak toho využijí Separatisté, a trochu jsem se toho bál, nevěda, že jim zbývá už jen pár hodin existence.
[„S trochou štěstí se to celé vysvětlí dřív než nám začne hrabat z ponorkové nemoci.“] Ponorka v základně, co je z větší části pod hladinou jezera, to by nám tak ještě chybělo.

„Dokud bude co pít,” nastavil sklenici k cinknutí a s úsměvem se pak napil. Užíval si pohodičku, možná proto, že tušil, že se chýlí ke konci.
„Já bych si zašel na Ding Dong Dugs. A pěkně na Malastare a do kotle,” pokyvoval si hlavou.

[„Přinejhorším rozšíříme plantáže toho vodního chmele a postavíme ve Fort Mist pivovárek. Beztak je to jinak úplně zbytečný město.“] Než jsme si pak cinkli a napili se, už se mi v hlavě rodil plán, jak to zařídit bez zbytečné publicity, a docela se hodil. Ne snad proto, že bychom měli velkou nouzi o mokré pivní speciály, ale jako rozptýlení před plánováním úplně jiným, serióznějším.
Ovšem ke stejnému účelu mohl bohatě stačit navrhovaný koncert nejlepší folkpunkové kapely ve vesmíru.
[„Jenom jestli nejsou zase zavřený,“] ucedil jsem, nicméně i když to tak nevypadalo, byl to absolutní souhlas. Otázkou zůstávalo, jestli máme šanci se na ten Malastare ještě někdy v dohledné době podívat, a ta otázka mě zaměstnávala natolik, že jsem na chvíli přestal vnímat okolí.

A při tom to začlo být tak zajímavé.
Chlouppek ani nestihl vyjádřit svůj názor na to, zda jsou Ding Dongové zavření, a před nonstopáčem se rozbujel takový randál, že do sebe leknutím rychle naklopil zbylá piva v obavě, že si je tu válka a kloni našli a on nebude mít čas dopít. Praskání dřeva a pomalu se dotáčející rotor byly jasně slyšet a když už do sebe klopil poslední pivo, v půlce rozrazil dveře kdo jiný než Simba.

Zpočátku mi přišlo děsně vtipné, jak živě jsem dokázal přemýšlet o rambajzu na koncertech Dugů. Jenže pak jsem si rychle uvědomil, že tohle se neodehrává v mé hlavě, nýbrž reálně venku, a i já do sebe s mírným zpožděním kopal pivo, kdyby bylo náhodou potřeba užít Nasersi.
Místo klonů však dovnitř vtrhl Simbacca a vypadal jako tenkrát když došla zmrzlina, možná i hůř, a hned spustil.
[„Máme malér, všechno špatně, honem pojďte se mnou!“] vysypal ze sebe překotně, ale přesto se mi docela ulevilo. Na chvilku.
[„Klid, nádech, výdech,“] zavelel jsem něco, co by mu měla říkat jeho mistrová, a v tu chvíli na mě dolehla neurčitá zlá předtucha, [„co se stalo, kde máš Jessicu?“]
[„Zajaly ji klony!“] vykřikl a bylo mu úplně jedno, že teď už na nás barman kouká vysloveně podezřívavě. [„Byli jsme u dědy schovat Jungle Jet a najednou tam vlítl oddíl ve výsadkové lodi, že jim prý nějací ještěrkové nahlásili přítomnost Jediů, a sebrali ji. Teď ji někam vezou a určitě jí chtějí ublížit.“]
[„Proč jsi nám to nedal vědět vysílačkou?“] sice asi nebyla otázka, která měla přijít jako první, ale ty ostatní jsem teprve formoval. Ty o síle nepřítele, o předpokládaném směru odletu, proč ji nezastřelili na potkání, jak je na tom zbytek vesnice a proč ještě na stole nemáme dvě flašky něčeho tvrdšího, protože to bude potřeba…
[„Děda mě musel držet, abych ji nezachraňoval sám,“] vysvětloval a čím dál naléhavěji šilhal po dveřích, [„ale při tom držení mi ji omylem rozšlápl...“]
[„Vidlák zasr...“]
[„...a tak jsem letěl, co to šlo, abych vás tu našel co nejdřív. Možná to ještě stihnem, honem!“]

Chlouppek prudce stoupl, pivo měl už dopité a otočil se na hostinského.
„Drobný si nech,” hodil po něm kredity, „kdyby se někdo ptal, máš je od Srandy Clawse,” prokřupnul si klouby v pěsti a dost výmluvně u toho koukal barmanovi do očí. Ten urychleně přikývl a za Chlouppka mohli klidně vyrazit.
Když vypadli ven a mohli si prohlédnout hromadu šrotu, co Simba zvládl udělat z gyrokoptéry a kolem které se začali srocovat čumilové, zahnuli ostře stranou, aby nebyli moc na očích.
„Říkal jsi, že zajali, jo?”
[„Jo.”]
„K tomu musí mít nějaký důvod.”

[„Třeba že je to banda zmrdů? Nebo ji chtějí využít jako návnadu na nás, případně na další Jedie.”] Každopádně to byl další hřebík do rakve teorie, že klonům hráblo, protože takovéhle plánování vyžadovalo jistou mentální úroveň.

„Aby je pak mohli odprásknout oba. Chm, v Tyrvrarru je pár zrekvírovaných šlupek, ve kterých nám tam přiletěli dělat binec Zyggeriani a Tranďáci. Třeba bychom se v nich dokázali dostat dostatečně blízko.”

[„Na to by stačil katamarán, ale nějakej těžší kalibr by se mohl hodit taky.”]

„Simbo, schovává si Jess lokátor pořád do podprdy?” synovec přikývl a Chlouppek i Champie rozžhnuli omni-tooli, jestli nezachytí její signál. Chvíli bylo ticho, Champie dal povel roji Kulíků, aby vystoupali nad koruny stromů a když už to ticho bylo neúnosné, objevila se stopa Jessicy, která se vzdalovala od jejich pozice více méně kolmo vzhůru. Bylo jasné, že opouští Kashyyyk. Simba se zrovna nadechoval s návrhem, jak od dědy vezmou hlavice, když dospělým se v uchu ozval broučí hlas.
„Nález,” nahlásil stroze.
„Jaký?!” štěkli oba dva na Lempixe.
[„Já nic neslyším!”] mračil se Simba.
„Bioelektronický čip, funkce neznámá, leč připomíná čipy pro řízení chování. Užívají se na některých světech pro vězně. Bude třeba důkladnější analýzy, více materiálu.”

Od jisté doby jsem toho o Jessičině podprsence chtěl slyšet co možná nejméně, a tak přišla možnost upřít myšlenky jiným směrem docela vhod. Lokalizovat ji nebylo díky jinak zevlujícím Kulíkům těžké, mnohem horší byl směr, kterým se ubírala. A vzhledem k tomu, že cesta sem mohla Simbaccovi odhadem trvat tak hodinu, jsme měli vlastně docela štěstí, že se s ní ještě docela flákali.
Než jsem však stačil navrhnout jakýkoliv způsob její záchrany, a že moc mě jich nenapadalo, ozval se Lempix. Doufal jsem, že uslyším dobré zprávy, ale zatím to na ně moc nevypadalo.
[„Ti doneseme takovýho materiálu, že si z nich budeš moct vyrobit vlastní Kostnici,“] ucedil jsem podrážděně v další ukázce toho, že mi často splývalo myšlení a mluvení, a musel se soustředit na dýchání, protože jsem mohl jasně slyšet lákavé volání temné strany.
[„Stíháme ji doletět, když kopneme do vrtule?“] zeptal jsem se Chlouppka, který měl se zdejším vozovým parkem přeci jen víc zkušeností a znal jeho technické parametry, a připravoval jsem se na nejhorší eventualitu.

„Jestli s ní letí pryč ze soustavy, tak asi ne,” zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem, jakoby pohledem mohl padnout na nějakou použitelnou loď. Lodím a jejich technickým parametrům ve skutečnosti vůbec nerozuměl a používal v tomto spíš selský rozum, který mu říkal, že nejlepší by byla nějaká republiková loď, kterou by ale museli nahánět po všech čertech a to by mohlo taky znamenat, že mu ty buzny ze zkumavky zabijou dceru. Procházel v myšlenkých a hledání uličky s klukama za zády až dorazil k nočnímu klubu, kam hodní kluci nechodí.
„A já si udělám asi dobrého kamaráda,” zasekl se pohledem na luxusně vyhlížejícím pětidvéřáku, který byl schopný krátkých vstupů do vesmíru a který patřil zdejšímu mafiánskému bossovi, nebo tak něco, a okouněli před ním dva bijci.
„Veverkomut!“ ukázal do větví a zašmodrchal těm dvou Silou mysl. Oba se otočili a zvedli hlavy do míst, kam ukázal a jak solné sloupy do nich zůstali civět.
„Je dost možný, že až to budeme mít za sebou,” vzal cvičně za kliku, když došli až k vznášedlu, a po přesvědčení se, že je zamčeno, se jal zámek otevřít Silou, „tak budeme muset vypadnout hned a ne jen kvůli klonům.” Otevřel dveře, nasedl a vytrhl počítač, který ovládal alarm a blokoval řízení.

Nebyl čas na spekulace o tom, jestli se sem ještě někdy vůbec budeme moct podívat. Dokonce nebyl čas ani na pozastavení se nad tím, že má ten vehikl pootevřený kufr. Rovnou jsem přeskočil kapotu tím stylem, jak to občas dělala zásahovka v Kriminálce Coruscant, a sedl si na místo spolujezdce, přičemž Simbacca už dávno seděl za řidičem. Hejbadlo to bylo luxusní, rozhodně tedy luxusnější než cokoliv, v čemž jsme letěli za poslední rok, a to včetně Jungle Jetu, ale na zjišťování, jestli je tu někde schovaný bar, nebyla ta správná chvíle. Zatím.
[„Joyce?“] houkl jsem do vysílačky, zatímco Chlouppek startoval, [„klony sebraly Jessicu, letíme ji s Chlouppkem zachránit. Sbalte si věci a sežeňte nějaký odvoz, sejdeme se na Jolly Jediovi.“] To, že ho budeme muset nejdřív získat z špinavých pracek klonovaných zmrdů, si určitě dala dohromady, každopádně odpověděla jediné. Že máme Jess zachránit, jinak se pak budeme muset porvat i s ní.
[„Bez obav. A nezapomeň mi přibalit plášť, nechal jsem ho pod věšákem,“] připomněl jsem jí už ve chvíli, kdy jsme vzlétali, takže mi její reakci přebil řev vznášedla. Nejspíš říkala něco v tom smyslu, že ten plesnivý hadr vezme, i když nechápe, proč na tom trvám, ale jistý jsem si nebyl.
[„Máš nějaký plán?“] zeptal jsem se Chlouppka a sledoval vzdalující se knihovnu. Ne že bychom zrovna my plány potřebovali, ale zaútočit na flotilu s civilním transportem mi nepřišlo jako moc schůdný nápad.

„Vlítnem na ně a rozrubem je,” procedil přes zaťaté zuby a štvalo ho, že si nedokáže užít skutečnost, že vznášedlo mělo staromislky řadící páku a pedály, což se u běžných samohybů pro masy nepoužívalo, a že má štěstí, že to umí řídit. Když si ale uvědomil, že by jeho plán mohl trochu rozvést vrátil se zpět do reality.
„Tahle kára je sice božoboží, ale nemá hyperpohon, takže pochybuju, že by se kloni obtěžovali po nás střílet. Navíc nemá, doufám, žádné zbraně, a kdybychom to do nich chtěli sebevražedně narvat, tak jim sotva poškrábeme lak. Maximálně nás zastaví a vezmou do vazby, což by nám vlastně ani nevadilo.”

Jít s logikou na klony, jimž očividně ruplo v bednách, by mi ještě před pár hodinami přišlo jako absolutní blbost, ale vzhledem k tomu, že brali zajatce…
[„Nebo si můžem zahrát na kolaboranty,“] navrhl jsem, protože představa dobrovolného zajetí se mi prostě moc nezamlouvala a hlavně jsem teď na sobě měl montérky, díky nimž mě mohl kdokoliv považovat za vylízanou lopatu, které klonová okupace přijde jako dobrý nápad, protože to zastaví příval imgrantů, co kradou práci slušným chlupáčům. [„Vsadím boty,“] které jsem pořád měl, [„že ten, kvůli komu chtějí Jess živou, je Denyzz – který už jí v podobné situaci jednou na pomoc přispěchal. Když se jim ohlásíme s tím, že o něm něco víme, třeba nás nechají aspoň přistát.“] Zas tak jsem si přítomností vousatého mistra a hlavně jeho schopností přežít tak dlouho nebyl, ale Wyrrgy přece na mýtině zmiňoval, že si může říct o jeho palebnou podporu.
[„A tys nějakou dobu dělal pro Republiku, ne? Nemáš ještě nějaký papíry nebo kódy?“] napadlo mě ještě bleskově, ale pak už jsem ho nechal mluvit.

„Dělal, nedělal,“ zrekapituloval svých pár misí jako žoldák, při kterých se poznal s Roniem, umřel mu při nich skvělý kamarád B’li a byl pak skoro rok v zajetí a nějakou dobu i šukací hračka Algernnon de Bray, „kódy nemám, ale nějak to uhrajem. Tak jako tak nás nevystřelí, o tom jsme přesvědčenej.”
[„Strejdo, výstřel,”] upozornil ho Simba, protože byl zabraný s Champiem do hovoru a ani jeden z nich si nevšiml, že přímo proti nim letí modrý turbolaserový výboj. Chlouppek strhnul řízení doprava, proletěl vrakem konfederačního křižníku a celou dobu mu ze soustředění čouhala špička jazyka z tlamy.
Modrá smrt je minula jen tak tak a na nocí zahalené planetě bylo hezky vidět, kde narazila.
„Že to nebylo po nás?!” otočil se opět na Champieho a i dozadu na Simbu.
[„Já nevim, já tomu nerozumim,”] mudrlandsky si mnul bradu prcek. Zdálo se však, že kloni se k dalšímu výstřelu nemají.

Jeho důvěru v to, že budou kloni totální retardi, jsem sice nesdílel, ale než jsem to stihl říct nahlas, začali po nás střílet. Respektive začali střílet, to, jestli po nás, bylo zatím předmětem zkoumání.
[„To je fuk. Radši se připrav na úhybný manévry,“] navrhl jsem, ačkoliv mi pořád přišlo jako lepší nápad zkusit prostě klonům namluvit, že jsme na jejich straně, dokázat to nějakým tím Chlouppkovým válečným záznamem a pak je všechny posekat pěkně z tepla hangáru. Ani tak to nebude žádná prdel.
[„Ale vypadá to, že palba ustala, křižníky se teď přesouvají do ochranné formace kolem nehybného Venatoru,“] hlásil jsem od skromných senzorů, které kupodivu nebyly navržené na sledování vesmírných flotil. Trochu jsem se bál, že to je Jolly Jedi, ale podle všeho se jednalo o nějaký jiný.
A všem třem nám Síla našeptávala, že právě k němu míří i Jessica.

LAAT, ve kterém se měla nacházet jejich milovaná housenkožravka, letěl k prostřednímu Venatoru formace flotily a nijak nespěchal. To parta chlupáčů narvaná v luxusní káře letěla nadoraz, a tak se jim i přes opožděný start oproti pronásledovanému člunu podařilo zkrátit vzdálenost mezi nimi tak, že už jej dokázali vidět vlastními zraky.
Chlouppek za kniplem se nepokoušel o žádné výkruty ani úhybné manévry, letěl rovně, protože věděl, že o něm stejně kloni vědí, a kdyby chtěli, rozstřílí je na cimprcampr.
Najedou začala svítit kontrolka signalizující příchozí spojení a jak se mohli dovtípit jistě přicházelo z jednoho z křižníků. Champie neotálel a příchozí hovor přijal: „Neohlášené plavidlo, okamžitě se identifikujte nebo budete sestřeleni.”
„Tady seržant Demonbacca z průzkumného oddílu Gama-88,, pronásledujeme nepřátelský LAAT, který míří k Venatoru uprostřed vaší formace!” vyhrkl ze sebe.
„Okamžitě zastavte, vypněte motory a vyčkejte našeho příletu.”
„To nepůjde, v tom LAATu je zlotřilý Jedi, který jej ukradl a snaží se dostat ze soustavy!”
„Jak víte, že… ehm, nevykládejte nám hlouposti, máme nahlášeno, že na palubě je zajatý Jedi.”
„A vy tomu věříte? Vždyť víte, jak jsou mazaný!”

Na vytahování starých legitimací nakonec přeci jen došlo, a já tedy takticky mlčel. V záznamech Republiky jsem byl sice skoro určitě veden jako odpadlík, ale kdo ví, jestli to ty klonované palice dokázaly pochopit. Rozhodně by bylo poněkud trapné, kdyby jim tam nějaký software na rozpoznání hlasu řekl, že jsem taky býval Jedi, a oni nás jednou ranou vypařili.
S pouhým mlčením jsem se ale nespokojil. Místo toho jsem nechal obrazovku obrazovkou, zavřel oči a uvolnil se. Chlouppek teď potřeboval trochu silnější psychickou podporu, než kolik mu jí mohl poskytnout mlčící kopilot, a já znal naprosto ideální techniku. Vůbec jsem se nepokoušel mást klona tam daleko – než bych ho zaměřil a ovlivnil, bylo by po všem. Místo toho jsem sáhl po odlehčenější variantě bitevní meditace a… no, ono se to dost dobře nedá popsat, ale výsledkem bylo posílení Chlouppkových hlasivek tak, aby jeho hlas získal ještě další stupínek autority a odhodlání.
Pak už nezbývalo než doufat, že nás nechají přistát.

Chloppek si všiml červené kontrolky, která výstražně svítila a zřejmě indikovala, že je kára zaměřená zbraňovými systémy. U civilních prostředků to bylo sice neobvyklé, ale tenhle nepatřil běžnému smrtelníkovi.
Nějakou dobu bylo na straně republiky ticho. Oni stále letěli k Venatoru a jen si mohli představovat, jak kapitán lodi zvažuje, jestli je sestřelit nebo ne.
„Souhlasím s vámi, seržante. Máte povolení přistát na Agleru. Bude se hodit každá ruka k vyhlazení těch zrádců,” pragmaticky vyhodnotil situaci, až Chlouppkovi trochu zatrnulo, jakým způsobem řekl tu poslední část s vyhlazením.
LAAT už zmizel v Agleru a o několik vteřin později za ním zapluli i oni.

Lokální aplikace bitevní meditace se očividně podařila, nebo si Chlouppek prostě dobře hodil, a nám vyšlo něco, v co jsem upřímně řečeno moc nevěřil. Pořád to ale bylo děsivé – prolétat tak blízko masivního křižníku v téměř úplném tichu, které bylo snad ještě zlověstnější než to, jak nás prve zaměřovali. Rušilo to jenom Simbaccovo kručení v břiše.
[„Mám tady z toho špatnej pocit,“] neodpustil jsem si krátkou průpovídku, ale zbytek přistávací procedury jsem spíš vymýšlel, jak to tady sehrajeme, a nařídil synáčkovi, ať mluví co možná nejméně. Chlouppek to měl jednodušší, tomu stačilo zahrát si na sebe sama v časech, kdy dělal pro armádu, já mohl jen děkovat vyšší prozřetelnosti, že jsem na sobě měl montérky a ne tuniku a že Simbacca před nějakou dobou přestal nosit ty teplé padawanské copánky.

Když proletěli polem oddělující hangár a vesmírnou nicotu, zavřely se za nimi bezpečnostní vrata, v celém hangáru zhasla světla a rozžhnulo se pouze nouzové osvětlení.
Pronásledovaný LAAT stál na podlaze, boční vrata stále zavřená, kolem něj bylo rozestoupeno v půlkruhu asi třicet klonů a dalších asi dvě stě jich cítili naskákaných kolem pro případ nouze.
Chlouppek zakroužil nad LAATem a na signál jednoho z klonů přistál na vyznačeném místě za zády rozmístěných klonů. Všichni tři pasažéři si vyměnili pohledy vysvětlující, že musí pokračovat v jejich roli, a na tři otevřeli dveře káry.
„Kdo tomu tady velí? Proč ještě neni ten špinavej Jedi na cucky?!”

Když Chlouppek po přistání vyskočil a začal štěkat na nejbližší klony, bylo už pozdě to vypilovávat, ale stejně jsem měl v plánu dělat mu jenom nějakého toho co nejnenápadnějšího přicmrndávače s dítětem v zácviku, takže na tom zas tak nezáleželo.
„Já,“ ohlásil se mu klon v červeném brnění, takže kapitán a docela vysoká šarže, „protože na mrtvou toho fousatého zrádce nevytáhneme.“
Což znělo docela rozumně, i když jsem moc nechápal, jak to chtějí provést. Na to, abych se zeptal, jsem ale byl moc hloupý, nízce postavený údržbář, takže pokud z toho mělo něco být, musel to odmluvit Chlouppek.

„Jakého zrádce?” naštrádoval si to ke kapitánovi a nedělal si nic z toho, že se chová jak major, ačkoliv se představil s nižší šarží, než měl klon.
„Woallc Con-Denyzz, od rozkazu 66 se nám jej nepodařilo dopadnout.”
„Má to spočítaný, parchant jeden,” zaskřípal zuby Chlouppek a otočil se mimoděk na Champiehou, aby na něj mrknul, jestli náhodou moc nepřehrává. Ten mu ale místo toho myšlenkou sdělil, že v LAATu není něco v pořádku. A skutečně. Když se na něj zaměřil Silou, cítil z něj pouze jednu živou bytost, kterou byla Jessica.
„Asi bude nejlepší kdy-”
„Máte pravdu, hlásím se jako dobrovolník!” drze ho Chlouppek přerušil a ještě drzeji se “s dovolením” prorval přes formaci klonů a od jednoho z nich si bez dovolení půjčil pušku, protože neozbrojený by šel na Jediho jenom blázen, přeci.
Tolik kokotů v hlavě už dlouho neslyšel a s každým dalším mu srdce bušilo víc a víc. Nechápal, jak je možné, že už ho dávno nezastřelili a že se ani jeden z klonů nezmohl na jediné slovo proti jeho chování, ale určitě to mělo co do činění s Champieho bitevní meditací a Chlouppek toho hodlal využít maximum, dokud to jen jde. Jen doufal, že až účinky opadnou, tak to nepozná tak, že ho střelí někdo do zad.
Zbraň měl připravenou ke střelbě a jako profík se dostal až k dělovému člunu, bokem se přitiskl k chladnému kovu a zatáhl za páku nouzové otevření bočnice. Se zaskřípěním a hydraulickým stenem se rozevřela dokořán a on zmizel uvnitř.
„Jessico, kurva, kde seš?!” křičel šeptem a s baterkou na hlavni přejížděl po vnitřku člunu a hledal jakékoliv vodítko, kde se může nacházet jeho dcerka. Místo červenovlasé dívčiny narazil jen na kloní řešeto, které se válelo všude kolem, a žhnoucí díru v podlaze, která byla nezaměnitelně vyřízla světelným mečem.
„Bazmeg!” zaklel. Takže nejen, že musí vymyslet, jak se odsud dostat dřív, než jim přestanou žrát tuhle habaďůru, ale ještě musí nějak nahnat a najít Jess.
„Šlaka, je fuč!” vyšel ven. Všechny pušky sebou trhly a měl co dělat, aby zvedl pracky dostatečně rychle, než ho nějaký nedočkavý klon odpráskne.
„Co se stalo?” zavolal na něj kapitán, zatímco se s rukama stále nahoře přibližoval.
„Je mi to líto, tvý bratři jsou mrtví… prořízla si díru podlahou a unikla.”
„Toho jsem se obával…“ zasmušile zakroutil hlavou. Chlouppek vrátil pušku tomu, od koho si ji předtím půjčil, a přiblížil se ke svým kumpánům.
„Admirále, tady kapitán Ruplikon,“ zaslechli hlas kapitána, „Jedi unikl a momentálně je mimo náš dosah… rozumím. Únikové moduly byly vypuštěny již včera… ano. Začneme okamžitě. Rozkaz. Ruplikon, konec,” ukončil hovor s admiralitou a otočil se ke svým mužům, „tak je to oficiální, pánové, Agler bude sestřelen. Máme třicet minut na evakuaci. Tak honem, honem, dáme se do pohybu, ať to stihneme! K transportům potřebujeme dostat všech dva tisíce bratrů, než to tu shoří na popel!”
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Banana Brannigan

  • Padawan
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 4218
  • Posty 15 Plus
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #32 on: 13. Feb 2018, 18:38 »
Banana na tom od svého minulého příspěvku do hlavní dějové linie nebyla o moc lépe, alespoň přísně anatomicky vzato, ale přesto se jí psaní docela zalíbilo a chtěla si to zkusit znovu. A co víc, její tetičku zrovna čekalo jedno docela zajímavé dobrodružství.

Začalo to přitom docela mrzutě. Spala, zdály se jí samé pěkné věci z té kategorie snů, co se holt občas nadrženým Zeltronkám po archivní banánovici a namáhavém hlídkování zdají, a všechno vypadalo navzdory kardinálnímu průseru tam venku fakt… růžově. Jenže pak ji vzbudila Jessica, a to nikoliv jejím oblíbeným způsobem. Byla kompletně oblečená, rozespalá Joyce neměla sílu ji stáhnout do postele a co hůř, vzduchem začaly létat nějaké důležitě znějící pokyny.
Moc to nechápala, ale co si budeme povídat, za dobu příležitostného správcování akademie zažila i divnější věci. Explicitní pokyny neolizovat chladič, které byly obratem explicitně porušeny, fakturaci tuny šroubků, Zalaacy citlivé k Síle a tak, víme... Souhlasila tedy, že Chlouppkovi vyřídí tu zprávu od Jessicy, která ji dostala od Simbaccy, který ji dostal od svého tatínka, popřála své milé hodně štěstí a pak se otočila na druhý bok s tím, že může ještě chvíli spát. Kdyby tušila, co se rusovlásce stane, asi by místo toho popadla meč a dospala se po cestě, ale ona na tom s viděním budoucnosti moc dobře nebyla.
Spala tedy ještě pár hodin a vzbudilo ji až vrzání prken kombinované s voláním přírody. Přičemž ono volání přírody bylo kombinované zrovna tak, napůl šlo o řev nějakých potvor tam venku v lese, napůl se hlásil její plný močový měchýř, který podvojná játra ochotně zaplnila metabolity banánovice. Věděla, že nemá cenu tomu odolávat, vstala a zamířila tam, kam už dnes zamířil prakticky každý.
Pravda, zdaleka ne každý tam zamířil nahý, ale ona si svou chybu v půlce schodů uvědomila a po dalších sedmi přemohla lenost a vrátila se, co kdyby přeci jen cestou potkala někoho, komu by to z nějakého důvodu mohlo vadit. Poněkud neochotně na sebe hodila nezbytné minimum oblečení, vyrazila na druhý pokus a tentokrát už tam, kam i královny chodí pěšky, skutečně došla.
Co přesně tam dělala, to navždy zůstane mezi ní, prkny kadibudky a přítomným hmyzem, ale důležité je, že cestou zpátky narazila na Chlouppka. Byl trochu víc při vědomí než ona, což byl ale vzhledem k pokročilému stupni její rozespalosti i pařez, zrovna se vrátil z pitevny a smrděl podle toho, nicméně i tak mu byla schopna předat zprávu od… to už si vlastně ani nepamatovala.
Ještě stále víceméně na autopilota mu přivázala na ruku jakousi teplou pentli, zamávala mu, zkontrolovala kvalitu spojení a zanedlouho už opět padala do postele. Než zavřela oči, pohledem zavadila o nástěnné hodiny; bylo něco málo před půl druhou ráno.

***

Když je znovu otevřela, neměla ani čas na ně pořádně zaostřit. Zdola k ní totiž doléhaly zvuky ne nepodobné bitvě, a tak v lehčím návalu paniky vyskočila z postele a sháněla se po meči. Teď přišlo docela vhod, že do postele padala oblečená, ale upřímně řečeno by se jí víc hodilo, kdyby se vyspala. Adrenalin sice udělal svoje, ale protože měla jakési divné sny hraničící v některých chvílích až s noční můrou, nebyla zdaleka tak odpočatá, jak doufala. Možná i díky tomu až s mírným zpožděním vyhodnotila, že ten rámus dole nejsou útočící klony, ale její kolegové, toho času živě diskutující. Neváhala ani jedinou další vteřinu, seběhla dolů a pochopila.
Lempix, kterému od levého kusadla viselo cosi, na co se nikdo nechtěl ptát, totiž objevil v mozcích klonů jakési čipy a byl si úplně jistý, že by tam být neměly, nebo aspoň ne takhle komplexní. A na diskuse o tom, jestli byl tohle celé sofistikovaný plán klonovačů, nebo prostě jenom strašlivá nehoda, nebylo třeba dlouho čekat. Co tak pochopila, už tu novinku stihli nahlásit jejímu bývalému mistrovi, toho času na pivě kdesi v zablešeném pajzlu v ještě zablešenějším městě, ale nikdo si nebyl tak docela jistý, co mají dělat dál. Což se dalo říct i o ní, ale když to tu jednou měla na povel, musela aspoň vypadat jako autorita.
„Pitvej dál,“ pokynula hmyzákovi, který k ní v očekávání rozkazů líně přesunul svoje složené oči, „čím víc budeme vědět, tím líp. A jestli ty klony někdo ovládá, asi by bylo lepší vypadnout z planety co nejdřív.“
„Už jsem objednal další… materiál,“ odvětil klidně, cvakl kusadly a ten kus čehosi spadl na zem.
„Fajn, my ostatní se zatím zkusíme připravit na nejhorší. Kde je Fosh?“ To, že nevidí svou padawan, nebylo nic nového, protože Nautolanka se celkem ráda schovávala a tady bylo trochu moc lidí, ale necítila poblíž ani její otisk v Síle, což bylo něco jiného.
„Šla na hlídku do Tyrvraru,“ odpověděl jí Yussi, který nejspíš z nedostatku jiného vyžití brousil jednu ze zdejších tesařských seker, „kdyby se něco dělo, kontaktuje nás.“ To znělo dobře a Joyce v duchu udělila své učednici pár bodů za ochotu, jenom doufala, že rozdělení skupiny nebude mít žádné fatální následky. Rostlo v ní každopádně jakési podivné napětí, jako by jí Síla našeptávala, že je něco špatně, ale ona stále nedokázala určit co. Ještě jednou zběžně přejela pohledem všechny přítomné, znovu je přepočítala a…
„A kam zmizel Šumák?“
Ukázalo se, že získat odpověď na tuhle otázku už tak snadné nebude. Nevěděla to Sagwen, která dosud vypadala poněkud ospale a vůbec nic si nečetla, nevěděl to Rahm, který jinak malé hlodavce sledoval velmi pečlivě, nevěděli to Yussi s Lempixem a nevěděla to dokonce ani Cae, což bylo nejdivnější.
„Nešel taky někam hlídat?“ navrhl starý Echani, když viděl, že z toho nikdo není moudrý, a tím spustil kuriózní kaskádu návrhů, kde by asi tak ten vypelichaný skrček mohl být.
„Sagwen, ty ho nevidíš?“ navrhl překvapivě chytře Rahm a nadále si pohrával s větévkou jakési místní vegetace.
„Nie,“ odvětila Miraluka a mírně nakrčila čelo, asi jak se snažila rozhlédnout znovu, „no on ten kujón vie asi volakú špeciálnú techniku, že ho niekedy vôbec nevidím, aj keď postává meter ode mňa.“
„Možná spí někde v dutině stromů, kouknu se ven,“ zkusil to Rahm a Cae, dosud klidně sedící v temném koutě, šla s ním, protože křečka v dutině hledati, smysl život míti. Nebo tak něco.
„Radši taky koukněte, jestli ho velmistr nenacpal do kadibudky,“ zavolala za nimi ještě, protože si živě pamatovala, že mu Champbacca něco podobného sliboval už docela dlouho, nicméně tušila, že v tom zakopaný pes nebude. A dokonce ani zakopaná myš.
Naděje, že ten divný pocit vyvolala právě nevysvětlená absence jednoho z nich v kombinaci s nedávným katastrofickým narušením Síly, se však rozplynuly jen o pár okamžiků později, když jí cvakla vysílačka. Ještě než se ozvalo brumlání, věděla Joyce, kde je problém, a krve by se v ní v tu chvíli nedořezali. Sagwen, do té doby v podstatě spící, byla rázem na nohou, asi jak kolem ní viděla vřít Sílu. Joya měla strašnou chuť řvát, ale po neskutečně dlouhé vteřině se ovládla a ucedila krátkou, zato docela výstižnou odpověď, která příčinu jejího rozladění osvětlila i Yussimu.
„Jestli ji zabijou, urvu hlavu nejdřív vám dvěma a až pak těm klonům, kapiš?“ Jo, motivovat lidi, to ona uměla. Wookiee se nad tím ani nepozastavil, buď byl zvyklý nebo to vzhledem k okolnostem čekal i horší, a přidal další pokyny, během nichž si mistr šermíř vyměnil váhavý pohled s Miralučinou páskou. Aby mu vzala ten těžce nemoderní plášť, který nechal ležet pod věšákem.
„Jak bych jen mohla zapomenout na něco tak unikátního,“ opáčila sarkasticky, nicméně všichni, co ji v tu chvíli pozorovali, si viditelně oddechli, že se nekonal výbuch, „ale ok, jestli na tom trváš. Snad ti bez něj půjde zachraňování Jessicy líp.“ Tím mu nenápadně naznačila, že jestli se vrátí bez její přítelkyně, může na ty hadry zapomenout stejně jako na svoji hlavu a nejspíš i další orgány, každopádně pak už měla spoustu práce.

***

Předně kontaktovala Fosh, ať se koukne, jestli v Tyrvraru nemají nějaké to postradatelné vznášedlo. Neměli a prý jim naopak jedno chybělo, nicméně Nautolanka navázala kontakt s nějakým hraničářem či co, společně se napíchli do komunikační sítě klonů a dařilo se jim sem tam něco odposlechnout. Bylo tedy ujednáno, že tam ještě chvíli zůstane, kdyby náhodou zaslechla něco důležitého, a Joyce si mohla odškrtnout první bod z pomyslného úkolníčku.
Zorganizovat odchod z dílny by za normálních okolností nebylo nic složitého, protože s sebou neměli moc zavazadel a zbyl tu pár BARC speederů, ale tyhle okolnosti zdaleka nebyly normální. Jednak se nepřesouvali jen o vesnici vedle, nýbrž rovnou na oběžnou dráhu, k čemuž bylo třeba aktualizovat vozový park, druhak po nich šla celá armáda a do třetice všeho skvostného jim chyběli dva členové výpravy, přičemž poloha jednoho z nich byla absolutní záhadou.
Než je opět svolala do dílny, nenašli Rahm ani Cae jedinou stopu a Lempix taky neměl čím přispět, nicméně všichni se shodli na tom, že prioritou je teď sehnat loď, která by dokázala opustit atmosféru planety. Když se šaman včas nevrátí, dostanou za to od velmistra možná i pochvalu, že…
Přemýšleli navíc tak usilovně, že na něj i Cae po Sagwenině přednášce o vhodných dopravních prostředích brzy zapomněla. Otázka, kde vzít takhle v Zemi stínů loď, na níž by zvládlo šest lidí proletět kolem republikové flotily a zaparkovat na jednom konkrétním křižníku, všechny zaměstnávala natolik, že úplně ztratili přehled o čase. Návrhů padlo několik, ale každý měl nějakou tu kardinální vadu a v Joyce rostla frustrace odvíjející se od toho, že nejen nepomáhá se záchranou své rudovlásky, ale ještě přidělává chlupáčům potenciální problémy do budoucna. Co když i je tady budou muset nějak zachránit, že?
Nezbývalo moc a bouchal by do stolu s tím, že prostě zkusí provést ten nejméně vadný plán, to jest zkusit nalákat a ukrást jeden republikový dělový člun, nicméně v tu chvíli jí cvakla vysílačka a ozval se hlas udýchané Nautolanky.
„Klony to balí,“ vypadlo z ní jako z někoho, kdo právě uběhl čtyři kilometry za deset minut, „válka prý skončila, všude na planetě nasedají do lodí a odlétají!“ Joyce netušila, co na to říct. Znělo to jako dobrá zpráva, tak dobrá, že v tom snad musel být háček, ale ono ne.
„Ale hlavně,“ pokračovala Nautolanka poté, co se nadechla, „jsem viděla, jak jeden z jejich raketoplánů štrejchl o strom a nouzově přistál kousek od Varfu.“ Skutečně to byla ta dobrá zpráva, kterou Joyce i ostatní tak potřebovali, a vlastně ani nemusela nic říkat. Všichni okamžitě vyrazili ke vznášedlům, na Yussiho doporučení si vzali pár nožů a ona tak byla paradoxně posledním člověkem, co opouštěl dílnu, protože si musela nejdřív najít ten největší, žeano.
„Hlídej ho,“ zavelela zpátky do vysílačky, „jsme na cestě.“ A než se nadála, zavírala dveře domu, který už nejspíš nikdy neuvidí, nasedala do sajdkáry a všichni vyráželi k posvátnému jezeru, které očividně umělo plnit přání. Toho, že se Šedý Šum neobjevil, si vlastně vůbec nevšimla.

***

Nejelo se jim dvakrát pohodlně, neboť měli o dvě vznášedla méně než prve a museli se tedy trochu mačkat, ale zrovna Joyce nebyla z těch, co by jim to vadilo. Vidina možného řešení svízelné situace jí navíc sunula myšlenky úplně jiným směrem, optimistickým, a dokonce jí ani nevadilo, že cestou trochu načichla tím velmistrovým hadrem na podlahu.
Díky Kulíkům brzy lokalizovali Fosh, která se schovávala mezi kořeny jednoho wroshyru a pozorovala odtamtud druhý, v jehož těsné blízkosti ležel raketoplán třídy Nu. Z obavy, že je klony uslyší, zaparkovali trochu dál a zbytek překonali pěšky, ovšem nijak výrazně je to nezdrželo a za tu taktickou výhodu to stálo.
Fosh už na ně každopádně čekala, předávala makrobinokulár příchozí Joyce a šeptem spustila.
„Je jich tam jedenáct,“ hlásila a ukazovala k tiché lodi nějakých tři sta metrů daleko, „pilot, střelec a tři klony se věnují opravám, tři vojáci stojí támhle a tři kousek dál, támhle.“ To bylo především na Zeltronku, která by jinak musela tu poslední trojici hledat ve tmě mezi kořeny a dost možná je přehlédla. Zejména proto, že ji momentálně zajímalo něco trochu jiného.
„Jak moc zlá byla ta jejich bouračka?“
„Viděla jsem je zakopávat jenom jedno tělo, podle všeho jenom zavadili křídlem o větev,“ odpovídala Nautolanka bez váhání, neboť tenhle dotaz nejspíš čekala, a všichni byli najednou rádi, že jsou hrdinové, kteří při nouzových přistáních zásadně neumírají, „nebo aspoň nic jiného zatím neopravovali.“
„Takže můžou být klidně za pět minut hotoví,“ odtušila Joyce, podala dalekohled Yussimu a podívala se po přítomných, jestli náhodou někdo nemá nějaký děsně geniální nápad, co dál. Nevypadali na to, jen Sagwen potvrdila, že nevidí žádného další klona.
„Oukej, uděláme to jednoduše,“ začala příležitostná zástupkyně velmistra, ale v tu chvíli sebou Cae tak nějak divně trhla, což nikomu nemohlo uniknout. Tázavě se k Togrutě otočili, jestli ji něco nehryzlo, nicméně ona vypadala spíš zamyšleně než vylekaně a jenom pár okamžiků nepřítomně civěla kamsi do dřeva gigantického stromu.
„Mistr Šum je v pořádku,“ vypadlo z ní o vteřinu dřív, než se Joyce stihla zeptat, „a my prý budeme taky, když si pospíšíme. On si prý bude... hrát na rukavici?“ Ačkoliv byla na styl vyjadřování svého mistra už docela zvyklá, tady očividně sama nechápala a dost možná se trochu bála, jestli z něj náhodou velmistr tu rukavici neudělá. Zeltronka si viditelně oddechla, že má o starost méně, a vracela se ke svému plánu, který by se dal shrnout slovy „hrr na ně!“, ale pár úskalí tam bylo.
„Rozdělíme se, vlítneme na ně ze dvou stran a hotovo. Jenom musíme být rychlí, ať nestihnou nahlásit útok rytířů Jedi, to by sem dost možná přiletělo dalších pár jednotek...“
„A taky bude lepší pak mrtvoly naložit, ať tu nenecháme stopy a záminku k případné pomstě na Tyrvraru,“ podotkl Yussi, který stále obezřetně sledoval bílé vojáky v dálce. Pětice klonů se pořád ani nehnula z bezprostřední blízkosti opravovaného stroje, jedna z trojic se k nim trochu přiblížila, druhá zůstávala v setrvalé vzdálenosti a jen se trochu posunula po kružnici se středem v kmeni přilehlého stromu.
„Nemůžeme jim třeba vysílání nějak rušit pomocí Kulíků?“ navrhla ještě Cae, ovšem v odpovědi Zeltronku tentokrát předběhl Vratix, což se moc často nestávalo.
„Nemůžeme,“ zacvakal nejdřív genericky, ale pak to i vyčerpávající výpovědí vysvětlil, když se na něj chvíli divně koukala. „Takovou funkcionalitu sice mají, ale vyžaduje komplexní ovládání, které má velmistr, jehož kontaktování by mohlo prozradit jak nás, tak jeho, navíc jim po dvou dnech nepřetržité služby nejspíš dochází baterie a budou se tedy v souladu se záložním protokolem stahovat zpátky na základnu, respektive na loď k nabíječce.“
„Tak,“ přikývla Joya. „Rahme, jdeš se mnou, Fosh, ty taky. Sagwen a Cae, vy doprovodíte dědečka, a Lempix počká někde stranou, ať nepřijde k úrazu, hm?“ Vratix pokrčil rameny, protože ho to vesměs nemohlo urazit – jeho bojová neschopnost byla všeobecně známá a logika velela držet zdravotníka stranou, aby mohl v případě potřeby ošetřit raněné, až bude po všem.
Neurazil se ani Yussi, který byl na geriatrické vtipy už docela zvyklý, nicméně než stačil popadnout sekeru a zavelet svým dvěma ocáskům k odchodu, něco se stalo.
„Um, majstryňa?“ ozvala se Sagwen, do té doby viditelně nesvá, „já len že, prepáčte, no mala by som taký akože...“
„U Tutattise, vyklop to, máme kvalt.“
Miraluka se na chvíli zarazila. Volání tyrvrarského božstva nadarmo ji evidentně zmátlo, ale pak se rychlou meditační technikou zklidnila, vydechla a šla k věci. Pořád tedy ne moc přímo, ale snažila se, což bylo nutno ocenit.
„Nebolo by lepšie, ak by si o tie posily zavolali, len nie kvôli rytierom Jedi? Akože ak by boli napadnutý divokými zvieratami, tak pak môžu zmiznuť a nikto ich nebude hladať, či?“
„To by bylo,“ přikývla Zeltronka, ovšem jakkoliv se jí líbil Miralučin zápal pro plánování, považovala za nutné poukázat na drobný nedostatek takového snažení. Nebo alespoň na zdánlivý nedostatek. „Ovšem teď s sebou nemáme Otesánka, aby na ně poslal armádu oblud jako minule.“
„Veď ale tie zvieratá by nemuseli útočiť naozaj, len by si to tie klony mysleli. Pamätáte si tu moju dávnú prednášku o amplifikácii zvukové imitácie pomocou Síly?“ Následoval pohled na všechny přítomné, kteří rychle sklopili hlavy k zemi, aby nemuseli přiznávat, že si z jejích přednášek nepamatují ani tu poslední a mrzí je to jenom maličko. Joyce to naštěstí vyřešila diplomaticky, bez nutnosti lámat šprtí srdce.
„Radši nám to vysvětli znova, miláčik.“
„Ach jaj,“ povzdechla si Sagwen, která beztak o neochotě ostatních učit se musela něco tušit, „já len že existuje taká technika, vďaka ktorej môžem simulovať rev hocijakej nestvôry. Čiže ak zarvem na jednej strane ich perimetra a vy ich dokážete včas posekať zo zálohy, môže sa velení domnievať, že ich zabilo volaké monštrum, a už ich nebudú hladať.“
Asi dvě vteřiny bylo ticho a skoro to vypadalo, že Sagwen samou nervozitou kapituluje a odmávne vlastní návrh s tím, že je to blbost, nicméně Joya to schválila.
„Jo, proč ne,“ vypadlo z ní a ti, co stáli dost blízko, mohli sledovat, jak Sagwen vítězoslavně poskočila na místě. V hlavě se jí pravděpodobně honila celá řada pochybností a úvah, nicméně navenek nedala nic znát a vypadala jenom o trochu roztomileji než obvykle.
„Půjdeš zleva, schováš se támhle v tom roští, my na ně skočíme zprava a hotovo, hm?“ pokračovala Joyce, Sagwen přikývla, otočila se a cestou brebentila něco o tom, že má připravené totálne fasa zviera, nicméně to už ji definitivně nikdo neposlouchal a útok mohl začít.

***

Na smluvenou pozici se bez obtíží doplížili právě včas a stihli se i domluvit, že asi nebude nejlepší nápad používat světelné meče, jejichž bzučení by mohlo být po otevřeném komunikačním kanále přeneseno až zbytečně věrohodně. Naštěstí měli těch pár nožů navíc, takže si Rahm jeden přivázal na dlouhou rovnou větev a Cae s Fosh byly připraveny zamávat s vojáky pouhou myšlenkou. S momentem překvapení v jejich prospěch by se to mohlo podařit.
Joyce moc dobře slyšela, jak jeden z klonů hlásí velícímu důstojníkovi, že jde spustit předletovou diagnostiku, což neuniklo ani Yussimu o kousek dál. Vyměnil si s ní pohled, připravil si obě kudly z Chlouppkovy dílny a pak už jenom sledoval, jak se všichni kromě Lempixe kryjí pod poslední použitelný kořen. Oba přítomní mistři věděli, že to bude hlavně na nich, nicméně měli s sebou kompetentní učedníky a bylo vidět, že o úspěchu svého snažení nijak zásadněji nepochybují. V přítmí bylo vidět, jak Rahm v očekávání bitky nahazuje světle zelenou ochrannou auru a pohrává si s oštěpem, holky uklidňovaly mysl, dospělí zatím vyčkávali nebo byli ozbrojeni něčím jiným.
A pak to najednou zaslechli.
Zvuk, při jakém tuhla krev v žilách, a to o něm předem věděli. Joyce si vůbec nechtěla představovat, co se asi musí honit hlavou klonům, a byla fakt ráda, že může svou empatii na chvíli vypnout. Pekelný řev neviděného monstra naplnil celé okolí, odrážel se od stromů, prosycoval vzduch strachem a na výsledky nebylo nutné čekat dlouho.
„Co to...“ vypadlo z většiny klonů, načež začaly puškami mířit vesměs po neviděném zdroji řevu, ale velící důstojník neváhal.
„Tady Tango-12,“ začal náhle hlásit s rukou na helmě a pistolí mířil kamsi do tmy, „raketoplán opraven, ale asi máme společnost.“ Joyce měla co dělat, aby po něm neskočila předčasně, Yussi vypadal v klidu, zbytek úslužně čekal na povel a brzy se ho dočkal.
„Co já vím?!“ vztekal se klon do vysílačky, asi jak se ho na druhé straně ptali, co že to na ně štěká za obludku, „poslechněte si to sami!“ V tu chvíli se řev ozval znovu, klony namířily trochu přesněji do jednoho bodu ve tmě a jejich velitel se s chroptěním svezl k zemi. Vojákům trvalo možná i celou vteřinu, než to zaregistrovali, ovšem to už bylo vlastně po všem, protože připravení útočníci jednali rychleji.
Yussi vrhl i druhý nůž, který se rovněž se smrtící přesností zabořil střelci do té černé látky na krku, a s rychlostí, jakou by u šedesátiletého pána čekal málokdo, vyrážel s tesařskou sekerou vstříc těm zbývajícím třem v prostřední skupince. Nebyl však rychlejší než Joyce, která se v jednu chvíli nadechla a v druhou, jen o okamžik později, se jako rozmazaná šmouha prohnala kolem bližší skupiny klonů a ocitla se u té vzdálenější. Trojice se nestihla ani pořádně otočit a rázem z ní byla zásahem Chlouppkova záložního kinžálu na hrubou řezbařinu dvojice, pak tam byl chudák vojáček sám, a i když stihl jednou vystřelit, Joyce na ni nečekala a tou dobou už byla dávno za jeho zády.
S překvapivou rychlostí zareagovala také Fosh, která sice neopustila své místo v úkrytu za kořenem, ale zvedla se a jeden z vojáků v bližší skupině zrovna tak. Nejdřív pár centimetrů do vzduchu, pak se se zděšeným křikem odebral vstříc stromu a pak byl najednou děsivě zticha. Pokud to ale slyšeli na druhé straně rádiového spojení, určitě to znělo jako moc pěkný doplněk k tomu předchozímu řvaní.
Něco podobného o jeden úder srdce později zopakovala Cae, i když svého vojáčka nechytla tak dobře a nejdřív se jí povedlo s ním praštit o zem, nicméně na Rahma toho už ve chvíli, kdy zahalen zelenkavou aurou vybíhal z úkrytu, moc nezbývalo. Bez váhání tedy vrazil kopí do posledního vojáka v nejbližší skupině takovou silou, že jím větev projela skoro do půlky, a než stačil takto obtěžkanou zbraň využít jako kladivo na zbývající šmejdy, bylo po všem.
Pravda, poslední klon, kterého vzal Yussi sekerou jedním ladným tahem souběžně s pilotem a jeho kolegou, zjevně chvíli nechápal, že je mrtvý, a vzdoroval gravitaci, ale i on pak úspěšně dopadl na zem ve dvou kusech.

***

Nebylo třeba dalších pokynů. Fosh bleskově zapadla do kokpitu, aby zjistila, jestli je všechno v pohodě, ostatní začali nakládat těla a brzy se k nim přidal i Lempix, který se sběrem pomáhal s až nechutným zápalem. Skoro jako by hledal náhradní díly k hračkám. Když ho pak Joyce s Yussim nahnali na palubu a vyklepali ze tří nejzachovalejších helem hlavy (jednu přímo do velmistrova pláště, ať má taky nějakou památku), usmíval se přímo podezřele.
Cae zprvu nechápala, proč to dělají, ale jejího pohledu si všimli a Joyce jí to vysvětlila.
„Tango-12 možná právě zmizelo, ale kdyby nás někdo při cestě domů chtěl identifikovat, tohle by nám mohlo zvednout šance.“
Jednu si nasadil Yussi, druhou Joyce, třetí měli připravenou pro posledního člena výsadku, kterému se do ní hlava vešla, ovšem nejdřív bylo třeba vyřešit poslední věc.
„Ale jenom helmou je neoblbneme, leda že bychom simulovali poruchu audia,“ přemýšlela Joyce nahlas a Lempix to slyšel, načež se asi pro samé nadšení rozhodl, že bude přínosný svým vlastním divným způsobem.
„Můžu vám změnit hlas, vysílačku to oblbne. Transplantace hlasivek je triviální operace, materiál máme, bez anestetik dvacet minut...“
„Dík, to je dobrý,“ odpálkovala ho Zeltronka, která měla svůj sexy krček až moc ráda, ale nápad jí to vnuklo. „Nebylo by jednodušší upravit vokodér zdravotnického droida?“
Bylo všeobecně známou informací, že většina republikových výsadkových lodí má na palubě jednoho droida IM-6 pro všechny případy, který byl oblíbený nejen pro svou skladnost, a Lempix zjevně pochopil, kam tím míří.
„Bylo,“ přiznal nenadšeně, povzdechl si a pomalu se šoural k zádi raketoplánu, „pět minut. Ale méně zábavy.“
„Dostaneš pusu...“
„Já radši mozek.“
„...a kýbl mozků, jedem, kde je Sagwen?“
Místo očekávaného a jen mírně vlezlého „tu!“ se znovu ozval ten strašlivý řev, který Joyce opět nahnal husí kůži, nicméně teď na tyhle blbiny neměla náladu ani čas. Otočila se tedy, že to dá padawan svého bývalého mistra náležitě najevo, ovšem když ji viděla, zarazila se. Sagwen se, pravda, blížila ze směru, kterým k nim dorazil onen řev, ale nějak moc při tom dupala a podezřele zrychlovala a vůbec se tvářila tak nějak…
„Štartujte do kelu, to nie som ja!“ volala, jak se tak proplétala křovím, a Joye automaticky vystřelilo obočí vzhůru. Jasně totiž viděla, jak ne zas tak daleko za Miralukou cosi velkého rozhrnuje gigantický vřes a nadále to burácivě vrčí. A otřesy země pomalu přestávaly být vtipné.
Fosh to zjevně viděla taky, protože se z pilotní kabiny ozvalo jakési slovo v nautile, které Joya ani jako její mistrová nikdy neslyšela, a motory začaly hučet tak nějak úporněji. Sagwen překonala posledních pár metrů, naskočila na otevřenou rampu a republiková bárka pomalu ale jistě začala nabírat výšku. O strom naražené křídlo se poslušně pohnulo, Fosh našla cestu mezi větvemi a vyrazila vstříc obloze právě ve chvíli, kdy posádka skrz zavírající se rampu spatřila zdroj těch zvuků: obrovskou, rancoru podobnou bestii s kly až na zem, která by určitě provedla rychlý proces jak s klony, tak s nimi.

***

„No vidíš,“ usmála se Joyce na oddechující Sagwen, jakmile byli v bezpečné výšce, „a ty ses bála, že si nikdy nenajdeš pořádného samečka.“ Miraluka se trochu začervenala, protože to se jako nedělalo, porušovat prakticky zpovědní tajemství, ale zároveň se jí trochu ulevilo, že to tady možná přeci jen dobře dopadne.
„Mám taký pocit,“ usmála se zpátky na Zeltronku, „že dle mojho majstra by pre mňa nebol dost dobrý.“
Joyce nehnula ani brvou, ale to, co z ní vypadlo, Miraluku poněkud uzemnilo.
„Prosímtě, aspoň by sis jednou v noci místo čtení pořádně zařvala...“
Nastala chvíle ticha rušená jenom tím, jak kudlanka na zádi ťukala do kláves malého diagnostického přístroje a přeprogramovávala hlasový výstup zatím deaktivovaného droida. Sagwen se trochu unaveně zvedla z podlahy a položila dotaz, jaký se Zeltronkám nikdy nepokládá.
„Prečo ze všetkého robíte dvojzmysel?“
„To víš, je to jedna ze dvou věcí, do dokážu dělat celou noc...“
Pak bylo zase chvíli ticho, které prolomil až Lempix vítězným „hotovo“. Raketoplán tou dobou opouštěl stín stromů, mířil vzhůru atmosférou a z východu ho osvětlovalo ranní slunce. Vlastně by to byl docela pěkný pohled, kdyby měl raketoplán okna a kdyby jim idylku nezkazil hlas klonového velitele, který se o vteřinu později rozezněl z interkomu. Naštěstí s tím počítali a byli připraveni, otázkou bylo, jestli dost.
„Tady kapitán Vairan,“ ozvalo se a všichni v kabině zatajili dech, protože následující vteřiny měly rozhodnout o jejich osudu. Buď se jim povede namluvit kapitánovi, že jsou opožděným týmem Tango-12, co se jim povedlo utéct před strašlivou stvůrou, a nějak se dostanou na Jolly Jedie, nebo je ti parchanti prokouknou a bez milosti sestřelí. Joyce zběsile ťukala do zařízení, které jí podal Lempix a které mělo převádět psaný text na řeč droida hlasem klona, nicméně Síla má občas zvláštní smysl pro humor a vůbec to nebylo potřeba.
„Je mi líto, hoši,“ pokračoval totiž velitel familiérně, „ale Agler je kompromitován a bude zničen. Byli jste převeleni. Osobně si vás vyžádali na Šerifovi, kde vám tamní kontingent inženýrů aspoň rychle opraví tu natlučenou kocábku. Vairan končí.“
Na palubě raketoplánu zavládlo zaražené ticho. Někteří váhali, jestli se v Zemi stínů nenadýchali nějaké halucinogenní houby, jiní čekali, že si je místo Agleru podá jiný křižník. Joyce dostala strašnou chuť na Ruby Bliel a trochu toho oslavného lesbického sexu.
„Šlápni na to, dokud je štěstí blbý,“ doporučila tedy Fosh v kokpitu, ta na to šlápla a zanedlouho už všichni šťastně přistávali v hangáru Jolly Jedie, kde na ně čekalo moc překvapení, o kterém své neteři o pár desítek let později dost možná povyprávěla.
I s malým banánem se dá uhnat velká opice.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #33 on: 14. Feb 2018, 09:04 »
Jessica se plazila temným servisním tunelem, ve kterém byla tma jako v pytli. Vedla ji intuice, Síla a chladné stěny svírající ji ze všech stran. Lepil se na ni mastný prach, vlasy zachytávala pavučiny patřící havěti, která byla dost odolná k tomu, aby zde přežila. Nebylo slyšet vlastně nic, pouze podprahově, téměř neznatelně k ní doléhalo mrmlání kovu lodi, hučení cívek. Její vlastní dech byl ve srovnání s ostatními zvuky ohlušující. Cítila hutné, hmatatelné napětí.
Měla hrozné štěstí, protože ji místo popravy vzali sem, aby ji použili jako návnadu na mistra Denyzze… kdyby ji ti kloni znali lépe, tak dobře jako znali své klonové velitele, byla by ještě v jejich spárech. Takhle těsně před přistáním dokázala Silou zlomit vaz jednomu ze strážců, přitáhnout si meč a pokrájet všechny, kdo na ni namířili. Pak zabila piloty a přistála tak, jak by asi přistáli oni. Kdyby zničeho nic chtěla uletět, jistojistě by ji sestřelili.

Protáhla se sakra tenkým úsekem, kudy by se Joyce přes prsa prostě nedostala, a tvář jí olízl trs kabelů. Koplo ji to slušně, leknutím a bolestí nadskočila a ublíženě si začala tvář otírat o rameno. Nějaký lempl zapomněl kabely správně omotat elektrikářskou páskou a teď tu zlověstně ale nenápadně vyčkávaly na nějakou nebohou oběť.
Jess ještě jednou třením vyhnala šimrání z čelisti, a i když ji to prve namíchlo, musela se pousmát.
Ještě před dvěma lety by to její obličej vůbec nepocítil, neocenil by nepříjemnost toho pocitu a vlezlé cukání svalů. Tehdy měla tvář takřka mrtvou a jen díky Lempixově píli a obětavosti, se kterou ji dal dohromady, měla to potěšení cítit. Kdyby měl nějaké vyšší ambice, mohl by si ten kudlanka otevřít nějakou soukromou kliniku a vydělat neskutečné prachy.
Dostala se do míst, kde nebylo třeba se už jen plazit, a nyní už po čtyřech pokračovala sveřepě dál. Lempix ji zbavil popálenin, navrátil jí cit a krásu. Pravda, spousta jizviček jí stále ležela ve tváři jako připomínka toho, co všechno se jí stalo, ale Joyce tvrdila, že je to sexy. A lepší než celulitida. Věnovala ještě jeden poslední myšlenkový výpad Lempixovi, že až se dostanou domů, tak mu to musí nějak vynahradit, a začala se opět věnovat přítomnosti.

Dýchala přes dýchátko, které s sebou nosila vždy. Nemohla vědět, jak dobře budou tyhle servisní tunel provzdušněné, ani jestli v nich není něco jedovatého. Když se ale vyloupla z tunelu na normální chodbu, kde se mohla postavit a rozhlédnout v tlumeném světle, vyndala ho z pusy, připla zpět na opasek a cítila se vítězoslavně. Protáhla si nohy, promnula studená kolena a Silou se snažila monitorovat své okolí. Nikde nikdo. Byla v úzké chodbě, která musela vést do strojovny. Stejným směrem cítila výraznou Silovou stopu. Tři neméně výrazné cítila z míst, ze kterých se sem dostala. O vysílačku přišla při souboji v LAATu a v tom hektickém okamžiku, kdy se snažila dostat co nejrychleji pryč zapomněla vzít nějakou helmu, které měly vysílačky všechny. Takhle se potřebovala dostat k nějaké erární, přeladit na soukromou frekvenci, na které normálně komunikovali duhoví rytíři, a spojit se s Champiem a Chlouppkem, aby připravili odvoz. Rozeběhla se, každý dopad nohou se zvonivě rozléhal a být tu někde někdo poblíž upoutala by jistě pozornost.
Naštěstí tu nikdo nebyl, což bylo štěstí jen částečně, protože tu vysílačku fakt chtěla a absence veškerého posádky nevěstila nic dobrého.
Vybrzdila běh před dveřmi, které ji po otevření dostaly do strojovny, kde začala s kvapným průzkumem. Snažila se udržovat v klidu, soustředění, ale srdce jí bušilo a zeď paniky je obestupovala, jak se prohrabávala nářadím, šuplíky, ale nikde ne a ne najít nějakou zpropadenou vysílačku. Už už to chtěla vzdát a pokračovat dál, když pohledem spočinula na sluchátkách s mikrofonem pověšených na krku lampičky stolu. Vrhla se po nich, na bočním displeji naladila tu správnou frekvenci, nasadila je na uši a div nezačala hulákat.
„Champie, Chlouppku, Simbo, kolik máme času?!“
„Patnáct minut,“ zašeptal hlas jejího táty po dlouhých vteřinách ticha a jí se úlevou téměř zatočila hlava. Zavřela oči, nadechla se a určila Silou směr, kterým je Denyzz. Vyběhla.
„Jak jste se sem dostali?“
[„To ti povíme pak, stihneš vyzvednout hipíka a dostat se včas do levého hangáru?“]
„Stihnu to.“
[„Jestli ho nebudeš mít do tří minut, ser na něj.“]
„Rozumím, držte mi palce,“ naskočila na žebřík, po kterém začala bleskem ručkovat do patra nad ní. Bylo podezřelé, zvláštní, že se Denyzz nehýbe. Že je stále na jednom místě. Buď byl úplně blbej, nebo se mu něco stalo. Létaly jí hlavou eventuality, jak k tomu mohlo dojít.

***

„Už se vracíš?“ ozval se naléhavý hlas ve vysílačce.
„Už jsem skoro u něj,“ odsekla nazpět, protože byla čím dál víc nervóznější a v tu chvíli doběhla do vyklizené ubikace, ze které cítila mistra Denyzze.
Nikde nikdo.
Podívala se pod postele, obořila se na Sílu, jestli si je jistá, a když jí bylo odpovězeno, že je, zavolala.
„Woa, kde seš!“ Její hlas vyběhl z kajuty a rozeběhl se dál chodbou. Napjatě, bez hnutí natahovala uši, zdali nezaslechne nějakou odpověď.
„Je-jessico?“ ozvalo se váhavě a sotva slyšitelně. Pohledem kmitla na stop. V Síle k ní doputovalo bolestivé zaúpění. Udělala pár kroků doprava a čepelí svého meče podsekla na dvou místech strop. Větrací šachtou se propadl iluzorní dědek a s řinčením přistál na podlaze.
Hned k němu přiskočila, aby se ujistila, v jakém je stavu. Žil.
Objala ho.
„Woa, musíme odsud vypadnout,“ pusa na tvář, „zvládneš to?“ pokusila se ho vytáhnout na nohy, ale pak si všimla krvavých kalhot a na pravém stehně tenkého ostrého předmětu napínajícího látku.
„Z-zlomil jsem si nohu, když jsem spadl šachtou. Včera,“ drmolil a očividně toho měl dost. Jess se trochu zhoupl kufr, když si představila, jak mu kouká z nohy kus stehenní kosti, a byla ráda, že kost neprojela kalohtama ven. A že nevykrvácel.
„Vrať se!“
„Už jdu, sakra!“ štěkla nazpět do vysílačky a pomáhala mistru s rukou přes ramena vstát aspoň na tu jednu zdravou nohu. Přišlo jí, že musí každou chvíli omdlít. V rychlosti se rozhlédla a nohou si přistrčila blíž otočnou židli na kolečkách. Usadila na ni Denyzze a všimla si, že má černou propálenou díru na břiše.
„Woa…! Woa?“ fackou ho probrala a oddechla si, že ještě žije. Neměla ale tušení, jak dlouho mu to vydrží.
„N-nemělas sem chodit,“ zachraptěl a v obličeji byl šedozelený. Nechala si pro sebe, že tu není dobrovolně, a raději ho sedícího na židli roztlačila a co nejrychleji se vydala chodbou k hangáru.
 
***

„My jsme poslední, nastupte a letíme,“ upozornil je už poněkolikáte klon a kdyby před sebou neměl dva Wookiee, určitě by je už dovnitř dávno natlačil i proti jejich vůli. Oni se k tomu ale neměli a klon zaboha netušil proč. Chlouppek stále nervózně koukal na omnitool, kolik času jim zbývá, dvě minuty, a drbal se na hlavě. Champie vyšlapával důlek. Simba nebyl nikde vidět. Do této chvíle pomáhali s evakuací, aby měli záminku, proč zůstávají, a nevzbudili podezření, nebo jej oddálili co nejdále. Teď už neměli jak víc zdržovat.
[„Letíte bez nás a zapomenete, že jste nás tu kdy viděli,“] zabručel Champbacca ve chvíli, kdy už to bylo neúnosné, mírně mávl rukou a klon zaváhal. Pak udělal jen krok zpět, zatáhl za páku a bočnice LAATu se zavřela a poslední člun se zvedl a vyletěl ven z Agleru.
[„Do piče, kde se flákáš?! Simba ti běžel naproti.“]
„Máte už nastartováno?!“
„Ne.“
„Tak na co kurva čekáte?! Nakopněte vrtuli a hned jak tam budem letíme do pryč!“ vybrzdila zatáčku do pravého úhle a zvládla Denyzze nevyklopit. Pofňukával a slintal a krom statostí, jestli to stihne, se do ní zakousl nový strach. Co když Simba někde špatně zatočí a minou se? To by byl prů-zrovna ho málem smetla žídlí a ze srdce jí spadl kámen tak velký, jakoby už byla doma.
[„Jess!”] výskl a skočil jí kolem krku, nebýt zapřená jednou rukou o židli, jistě by ji stáhl k zemi. Nezastavovala, jen měla těžší krok. [„Bál jsem se o tebe, ale přišel jsem tě zachránit!“]
„Já vím, seš nejlepší, ale teď mi pomoz zatlačit.“ Seskočil a svištěli zas o poznání rychleji.
„Minuta,“ promluvil do vysílačky Chlouppek a otočil již poněkolikáté drápem v zapalování. Starter se urážlivě roznadával, trochu mu připomínal Nevu, ale motor si asi řekl, že na to sere, protože se k zážehu fakt neměl.
[„Zvládneš to nakopnout?“]
„Co by asi tak dělal Wyrrgy, kdyby tu byl,“ promnul si spánky tmavý chlupáč a upínal se nejen k technicky mnohem zdatnějšímu bratranci, ale také k živoucí Síle, a prosil ji, aby mu pomohla nastartovat.
„Jak želvu z kopce dolů by dostal, když želva nohy nemá?“ ozvalo se z kufru mob caru a oba chlupáči leknutím nadskočili.
 „U Tutattise!“
[„Dopíčevolemyši!“]
„Ty seš tady taky?!“
„Jsem tam, kde je mě potřeba,“ zachraptěl plesnivý veverčák a vyškrábal se ven. „Už to začalo.“

Lodí otřásly zásahy. Ale nebylo to klasické zatřesení, po kterém nastane chvíle relativního klidu, protože většinu energie pohltí štíty. Tahle kocábka měla štíty vypnuté a plasma kousala do živého.
Zrovna do hangáru vjela židle s Denyzzem, když se do pláště trupu zahryzla nemilosrdná baráž a jak náklad, tak závozníci se rozmázli na zemi. Okolo ze stropů popadaly šachtová dvířka, na mnoha místech vypadla kabeláž a začala jiskřit.
[„Startuj, naložim je,“] houkl zrzek na kolegu a za stálých otřesů jim vyběhl naproti. Veverčák se zatím usadil na palubní desce, pohupoval nožkama a ve tváři měl takový zvláštní škleb.
Jess se Simbou zvedali Denyzze zpět na židli, ten řval bolestí, protože padl na odhalenou kost, která už teď koukala zlověstně a nechutně z kalhot.
„Vejdeme se?!“ pokusila se ho překřičet Jess a ocenila, že bolavého dědka převzal její bývalý mistr.
[„Když ho narvem do kufru.“] Hodlal využít prostor speederu, který navíc Šedý Šum otestoval jako použitelný pro cestování vesmírem, a velice ocenil ty stovky hodin tréninku opilecké chůze, protože navzdory regulernímu zemětřesení pod nohama se jistě přibližoval k jejich povozu a ani jednou neškobrtl.
„Jakto, že není nastartováno?“ podivovala se Jess a překvapivě ani nenadávala. Varována Silou mrkla nad sebe a zavčasu uskočila padajícím stropním deskám.
[„Asi je to rozbitý.“] Silové pole, které oddělovalo vnitřek hangáru od vesmíru, povážlivě zablikalo a netřeba dodávat, že takové dramatičnosti by si všichni klidně odpustili.
[„Co takhle zatlačit?“] navrhl Simba.
„Potřebuju zatlačit!“ křikl Chlouppek takřka současně a otáčel se přes rameno, aby viděl, jak do kufru zrzek rve posledního z pasažérů.
[„Nefňukej, než se vdáš, tak se ti to zahojí,“] komentoval Champie Denyzzův agonický řev, okázale zapomínal na fakt, že si nejspíš vykají, a zaklapl za ním dveře. Řev rázem ustal a Chlouppek uznale zkřivil ústa, že to mají místní mafiání dobře vymyšlené.
[„Naskočte!“] přikázal ještě těm dvěma, ale ti už byli dávno na zadních sedadlech a pásali se, takže jen ladně skočil ke svým dveřím, nasedl a zavřel za sebou. [„Co teď?“]
Chlouppek svíral volant, podíval se na Champieho, pak na Šuma a pak zase na Champieho.
„Zkuste ty svý hipícký čárymáry a vystrčte nás ven. Já zatím zkusim nerozmlátit tuhle chujovinu a nastartovat,“ kývl a Champie přikývl.
Simba s Jess se už drželi za ruce, Simba podal druhou tátovi, ten druhou Šumovi, jenž mu seděl na klíně, a k němu se druhou natáhla Jess. Všichni zavřeli oči a do Chlouppkova periferního pohledu začaly zasahovat zelené světlušky.
Chtěl třísknout do palubky, ale v půlce nápřahu se zastavil, protože by tím jen narušil jejich soustředění. Místo toho ale na střechu něco spadlo, promáčklo ji o několik centimetrů a Chlouppek se leknutím kousl do jazyka. S ostatními to ale ani nehlo.
Najednou se jejich vozidlo pohnulo.
S takovým zrychlením, že musel řidič pravačkou reflexivně zbrzdit letícího veverčáka, aby se nerozstříknul o zadní sklo a hlavně se nenarušil jejich kruh. Vesmírná Síla je vyhodila z hangáru a oni se bezvládně točili a rotovali a Chlouppek teď mohl skutečně vidět, co se děje kolem.
Všechny Venatory, které tu byly při jejich příletu, střílely hlava nehlava, Agler byl v plamenech, rozpadal se a bez legrace umíral.
Modré a červené výstřely z turbolaserů se mu svým světlem zařezávaly do očí a na dlouhý okamžik na to hleděl jen s pootevřenou tlamou. Pak se vzpamatoval a začal opět s pokusem nastartovat.

Neměl jak manévrovat, republikové křižníky byly ze všech stran a pokud by se dostali nějaké střele do trajektorie, nedokázal by zabránit zásahu. Věřil ale, že o to se postarají ostatní, protože ačkoliv už byli ve volném vesmíru, stále byli v jejich tranzu a cítil v Síle, že jejich působnost se neomezuje jen na tenhle křáp, nýbrž na široký obepínající prostor.
Šedý Šum se začal chvět, třas jeho rukou se začal přenášet přes ruce těch, co je svíraly. Podíval se ven a nezbývalo mu než zatajit dech. Byla to už asi třetí rána, která je měla smáznout a která se zastavila na místě jen několik desítek metrů od nich. Další, a další. Ohlédl se a spatřil, jak Jess teče krev z nosu. Nemyslel si, že po nich střílí schválně, nejspíš je považovali za vrak, smetí, které se uvolnilo z téměř rozstříleného křižníku. Fakt doufal, že jim štěstí ještě chvíli vydrží.

Střelba začala postupně polevovat. Oni dorotovali aspoň kilometr od Agleru a motor naskočil.
Chlupáč se němě zaradoval, vyrovnal vozidlo, aby zastavil tu centrifugu, a předním oknem se ustálil na formaci Venatorů, která stále, ale o poznání méně střílela a spíš se začala vzdalovat od rozstříleného bratra. Jejich kapitáni asi očekávali, že každou chvíli exploduje, a nechtěli si výbuchem poškodit své lodě. Jen jeden Venator tento manévr nepoužil.
[„Jo, ten je náš,“] potvrdil Champie Chouppkovu nevyřčenou domněnku a kolega jen hlasitě vydechl, zařadil rychlost a rychle se vydal k Jolly Jedi.
Jess objímala Simbu tak silně, že se dusil v jejím výstřihu, a v slzách ho zasypávala polibky.
Veškerá komunikace probíhala zřejmě na myšlenkové úrovni, protože nic neříkali, jen si čas od času vyměnili radostný pohled a dojatě se zase objali.
Šedý Šum vyčerpáním usnul, tak ho Champie zavřel do přihrádky na rukavice, a když už ji měl otevřenou, koukl, jestli se v ní neskrývá něco k pití. Museli si to asi fakt zasloužit, protože skrývalo.
Jejich štěstí ale nebylo bezedné, neboť po otevření zátky se vnitřkem vozidla rozprostřela vůně fernetu, kterému by za jiných okolností řekli radši knihu.
[„Co s tím bylo?“] podal po napití lahev řidiči, který si zaťukal na čelo a slušně se napil.
„Nic, musel jsem ho jenom vypnout a zapnout a než se začneš smát, tak jo, motor jsem vypnul, když jsme přistáli. Jenže ten šunt potřeboval vypnout i operační systém. To nepochopíš!“ za nevěřícného kroucení hlavou se znova napil a podal lahev zpět zrzkovi. V cestě měli hrozné množství šrotu, kolem kterého se proplétali a zůstávali pro Republiku neviditelní.
[„A na to se napijem!“] okomentoval přibližování k Jolly Jediovi a cítili, že na palubě je i zbytek výsadku, který nechali předtím na Kashyyyku.

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #34 on: 14. Feb 2018, 10:30 »
Vyrovnal stoupáním odpor vzduchu, atmosféra planety pozvolna řídla a měnila barvu z modrošedé na tmavě modrou, kterou vystřídala vesmírná čerň posetá hvězdami, a jeho loď vstoupila do vesmírného prostoru. V závěsu za ním se držely dva ozbrojené frakťáky. Menší diskovitou loď třídy YT–2000 řídil Snurrkův syn Rorkarr. Větší loď, podlouhlý stroj s válcovitým kokpitem třídy Arltira Fighter, pilotoval bratr náčelníka Feggerra Geffrr.
Wyrrgy hmátl po přístrojové desce, zadal potřebné souřadnice a spustil tak výpočet hyperprostorového skoku. Jejich formace se vyloupla ze stínu planety a mířila směrem od gravitační studny planety, aby co nejdříve mohla skočit do hyperprostoru. Rorkarr kopíroval let Wyrrgyho lodi na levoboku a Geffrr se držel několik metrů od něj napravo.
Wyrrgyho soustředění vyrušil pípavý zvuk. Červená kontrolka poplachu na palubní desce hlásila, že se na radaru objevily nepřátelské lodě. Šest republikových stíhaček se vylouplo zpoza stínu planety a mířilo k jejich pozici. Čtyři stíhačky ARC-170  a dva V-wingy.
Stíhačka ARC-170 je asi patnáct metrů dlouhý stroj s úzkým trupem ve tvaru klínu. Po obou stranách trupu jsou válcovitá sání a trysky motorů, silné a výkonné motory s vestavěným hypermotorem. Ze stran motorů vystupují dlouhá manévrovací křídla. Každé křídlo se dá rozevřít tak, že nahoře a vespod se rozevřou dvě menší křídla, která při boji slouží k chlazení systémů. Na konci vespod větších hlavních křídel jsou usazeny dva otočné laserové kanóny. Stíhačka je ale na první pohled také typická osazením posádky. V úzkém klínovitém trupu jsou usazeny tři klony. V zadní části trupu sedí v zadním kokpitu a ovládá své stroje zadní střelec. Mezi zadním a prostředním kokpitem je ve výduti usazen údržbářský droid série R2, který pomáhá s diagnostikou lodních systémů a s navigací. Před droidem je vestavěn prostřední kokpit, ve které ovládá další zbraňové systémy přední střelec. Před předním střelcem o půl metru níže je přední kokpit, ve kterém je usazen hlavní pilot. Před hlavním pilotem v dlouhém čumáku trupu jsou vestavěné další důležité lodní systémy. Zlí jazykové tvrdí, že celý stroj je nákladný na stavbu i na osazení posádky a ztráta stroje přijde na mnoho kreditů. Ale tito jazykové neví, že tento stroj dokáže ustát se svou palebnou silou i početnější přesile nepřátelských stíhaček a je jim dobrým soupeřem, často vycházející z boje jako vítěz.

V-Wing je asi sedm metrů malý stroj s trupem připomínajícím taktéž klín. Vzadu na konci trupu je tryska silných motorů, který dodává stíhačce značnou rychlost. Za pilotem po stranách z boku trupu vyčnívají osy rozbalitelných křídel. Na osách jsou dva silné laserové kanóny, které díky osám mohou pálit smrtící lasery do všech stran. Uprostřed trupu je vestavěný kokpit, ze kterého stíhačku ovládá zkušený pilot, kterému během letu pomáhá s navigací a údržbou kulovitý droid série Q9 usazení venku ve výduti za pilotem. 
Stíhačky je pronásledovaly seřazeny v útočné formaci delta a letěly plnou rychlostí.
„Tady kapitán Jurley, republiková stíhací eskadra sedm. Ihned se vraťte na planetu a přistaňte v sektoru G 27,“ ozvalo se z reproduktoru subprostorové vysílačky na veřejném rádiovém kanále.
[„Tady obchodník Geffrr, letíme za obchody, nechceme dělat problémy. Co se děje?“] odpověděl s rozmyslem nejstarší z chlupáčů.
„Nad touto planetou bylo z nařízení hlavního velitele vyhlášeno demilitarizováné pásmo. Žádné lodě nesmí odletět nebo přistát na tomto světě bez řádného a platného povolení. Splňte rozkaz ihned!“ bleskurychle odpověděl klonovaný pilot, jakoby měl větu naučenou nazpaměť.
[„Promiňte, pane, ale máme v nákladových prostorech krysy schgrryyg a jak asi víte, jsou choulostivá na přepravu,“] nenechal se odbýt Geffrr, [„objednali si je v restaurantech až na Corelli. A jestli chceme dostat zaplaceno, musíme tam být včas a s nákladem v pořádku.“]
„Pokud nemáte povolení, proletět nemůžete! Splňte rozkaz! A přistaňte v sektoru G 27! Jinak máme právo použít donucovacích prostředků,“ pokračoval klonovaný velitel.
[„Ale pane, nemohl byste to u nadřízených zařídit a pustit nás? Ten náklad je horké a choulostivé zboží,“] pokračoval Geffrr s úmyslem zdržovat tak dlouho, dokud se nedostanou dostatečně daleko, aby mohli skočit do hyperprostoru.

Velitel však prokoukl jeho záměry: „Ihned otočte své lodě a vraťte se na udané souřadnice. To je rozkaz! Jinak budeme střílet.“
[„Takže přátelé,“] vmísil se do hovoru Rorkarr na soukromé rádiové frekvenci, [„jde do tuhého. Wyrrgulhuku, já a Geffrrc je tady zdržíme a ty odtud co nejrychleji zmizíš, jasný?!“]
[„Nezapomeň, že všichni doufají, že se dostaneš na Coruscant a o naší situaci se dozví senát i kancléř,“] nezapomněl připomenout Geffrr. [„Všichni tady na tebe spoléháme!“]
[„OK. Držte se a brzy nashle.“]

Obě jeho doprovodné lodě letěly dál v závěsu za ním. Stíhačky se přiblížily na bojovou vzdálenost. ARC i V-wingy rozevřely křídla do bojových pozic a za laserové palby zaútočily na kashyyycký konvoj. Rorkarr a Geffrr stočili své lodě do stran, aby odlákali jejich pozornost. Čtyři stíhačky se daly po dvoučlenných formacích do jejich pronásledování. První formace dvou ARC dotírala na Rorkarra, druhá formace, jedna ARC stíhačka a jeden V-wing, útočila na Geffrra. Oba krajané se s pravou wookijskou chutí a vervou pustily do boje.
Blikající kontrolka na přístrojové desce oznamovala, že brzy bude možné provést hyperprostorový skok. Zbylí dva stíhači, když si všimli, že Wyrrgyho loď pokračuje v kurzu, stočili své stroje a rozhodli se ho dostihnout.

Hmátl po páčkách a posílil energii v zadních štítech. Mimo jeho zorné pole na radaru zablikal jeden z bodů, zamrazilo ho. Mrknul na zařízení a s potěšení zamručel, když se jeho obavy rozplynuly. Geffrr se svým starým frachťákem dokázal se štěstím sestřelit jednu z ARC stíhaček.
Další body na radaru Wyrrgymu naznačily, že ho pronásledující nepřátelské stíhačky nebezpečně dotahují. Obavy se potvrdily, když lodí otřásly první střely z laserových děl. Přehmatával z knoflíků a páček na přístrojové desce a vypnul všechny nepotřebné lodní systémy, a tak z motorů doslova „vymačkal“ o trochu větší rychlost. Stíhači jako by na posměch bez problémů vyrovnali rychlost svých strojů, dotahovali ho a pálili dál.
Loď a křeslo pod ním skákaly ze strany na stranu, jak se do štítů zahryzávaly další střely, které rychle kus po kuse odlupovaly energii. Tímto tempem by se systémy rychle přehřály a štíty by zkolabovaly, což by znamenalo absolutní katastrofu a následné zničení lodě. Stočil loď vlevo. Výhodou tohoto manévru bylo, že na několik krátkých chvil si štíty odpočinuly od náporu laserových střel. Nevýhodou, že se loď dostala mimo kurz vhodný k hyperprostorovému skoku. Zapřel se s hrubou silou do řídících pák, které úzkostně vrzaly pod jeho stiskem. Uhýbal lodí zleva napravo a zprava doleva, chtěl tak znemožnit střelcům přesnou smrtící palbu, ale republikové klony byly na tuto strategii cvičené a jen tak snadno se nenechaly uchlácholit.
Znovu loď strhl zpět doprava, levou rukou přehmátl po páčkách a spustil vypočítávání nejbližšího hyperprostorového skoku. Nebyl čas vracet se na nejbližší souřadnice, které by ho nasměrovaly přímo na Coruscant. Musel se pokusit o mikroskok a pak v bezpečí pokračovat přímo do systému centrální galaktické planety.
Na radaru zablikaly další body, na znamení, že byl bod, tedy loď nebo stíhačka, zničen. Zabrán do zbrklého manévrování před smrtelnými laserovými střelami neměl ani čas ujistit se, kdo byl sestřelen. Doufal jen, že to nebyl nikdo z jeho doprovodu.   
Prudce strhl loď doleva, ale další kodrcnutí lodě naznačilo, že stíhač vyrovnal jeho manévr a bez problémů se trefil. Wyrrgy kličkoval dál a pak loď sebou trhla o něco víc doprava. Vzadu v lodi se ozvala exploze. To byl výbuch některého už tak dost přehřátého lodního systému. Druhá, pozdější exploze byla silnější, a to tak, že z různých palubních systémů na přístrojové desce vylétly žhavé jiskry, které ho zasáhly jako žhavá sprcha. Při dalším, třetím, výbuchu několik systémů na palubní desce zkolabovalo. Exploze poškodila i radar, takže přístroj už nedokázal barevně rozeznat body, jestli jsou přátelské nebo nepřátelské.
Při čtvrté mohutné explozi se lodí rozeřval alarm a na palubní desce šíleně blikala další kontrolka. Když na ni mrknul, jeho obavy se potvrdily. Zadní štíty vypadly. Stačí dvě rány a tahle loď se rozletí na kusy.
Kouknul na radar a zjistil, že se k jejich trojici blíží další dva body. Mohutná exploze hodila s lodí dolů a jemu bylo jasné, že se může rozloučit se životem.
Byl plný očekávání, kdy nepřátelská stíhačka ukončí jeho zoufalou snahu.
Smrt však nepřišla.
Na radaru zablikal a zmizel bod nejblíže k Wyrrgyho lodi. Druhý bod se prudce stočil vlevo a po krátkém manévrování za strany na stranu také zmizel. Když pohlédl na radar, zjistil, že to byly ty body, které představovaly jeho stíhače, aspoň v to s nadějí doufal.
[„Nazdar, Bramboro,“] oddechl si úlevou, když se v reproduktoru vysílačky, která naštěstí vydržela, ozval Rorkarrův hlas, [„koukej nakopnout motory a zmiz už odtud.“]
[„Hodně štěstí, Wyrrgulhuku,“]  ozval se v reproduktoru naposledy Geffrr.
[„Díky, bratři, a brzy nashle,“] odpověděl svým wookijským druhům.
Pohlédl na přístrojovou desku, na které svítila zeleně kontrola výpočtu hyperprostorového skoku. V bitevní vřavě si ani nevšiml, že výpočet dávno skončil. Sáhnul po páčce hypermotoru a zatáhl. Hvězdné tečky se protáhly do čar a jeho pochroumaná loď skočila do hyperprostoru.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8374
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #35 on: 19. Feb 2018, 09:02 »
Upřímně? Zhruba polovinu času, který jsme věnovali záchraně jistého hipíka, jsem přemýšlel, jestli to za to riziko stojí. Co si budeme povídat, mistr Denyzz byl sice skvělý terč na některé vtípky, ale pokud někdy vůbec odučil nějakou tu hodinu, už jsem ji stihl zapomenout, takže jsem ho za jednoho z nás dost dobře považovat nemohl. Představa, že kvůli němu přijdou k újmě tři mně mnohem bližší  bytosti, tak byla značně nepěkná.
Ale ovládl jsem se a naznačil jsem to Jessice jenom jednou.
Z nervózního přešlapování mě probral hlas klona, jenž nám oznamoval, že evakuace je u konce. Tušil jsem, že ta chvíle přijde, a řešení bylo zdánlivě jednoduché: prostě jsem se opřel do Síly a přiměl ho odejít a zapomenout. Šlo to překvapivě těžko, skoro bych řekl, že se mi chvíli aktivně bránil, ale nakonec naštěstí zasalutoval, nastoupil a zmizel, takže Jessica mohla v klidu doběhnout až k nám, aniž by na ni jako na uprchlého zajatce začal střílet každý klon v okolí.
Jenže ona se pořád nevracela.
Ventiloval jsem svou rostoucí frustraci do vysílačky, začali jsme startovat a za okamžik se ukázalo, že loď je zamořena nejen Jedii, ale i otravnější formou života. Netušil jsem, jak se Šedý Šum dostal až sem, navíc absolutně nepozorovaně, a moje potřeba ho vycpat zase jednou lámala rekordy.
S jeho nástupem se tedy počet přítomných tvorů, na kterých mi záleželo, nijak nezměnil, ale ve skrytu duše jsem za něj rád byl. Dal se totiž klasifikovat jako přesně ten typ esa v rukávu, který jsme kurevsky potřebovali, a už brzy se mohl hodit jako… něco, co se někomu děsně hodí, nejsem on, abych vymýšlel nějaká hypermoudrá přirovnání. Vlastně jsem měl nutkání ho okamžitě popadnout a vyrazit s ním Jessice naproti, ale naštěstí to nebylo potřeba.
Zmíněná totiž v tu chvíli vběhla do hangáru i s mým drahým synem a s židlí, jenže tím dobré zprávy na nějakou dobu končily. Vehikl vypovídal poslušnost, paluba se začala otřásat pod kombinovanou palbou několika křižníků, prostě paráda. Zavrčel jsem na Chlouppka, ať to zkouší dál, vyběhl pomoct těm venku a i tím nejposlednějším chlupem jsem dával najevo, že jestli tady kvůli tomu vlasatému hňupovi všichni umřeme, budu se na ně celou věčnost v záhrobí pěkně mračit.
Smýkalo to s námi pěkně a já počítal, že nám do exploze zbývá nanejvýš pár vteřin, ale podařilo se nám naložit Denyzze i nastoupit, aniž by někoho z nás srazily padající kusy trupu. Takže vlastně úspěch. Horší bylo, že kára pořád odmítala spolupracovat, ovšem to už se iniciativy chopil nejmenší přítomný hrdina a já mu rozhodně nebránil. Věnoval jsem mu jednu ruku, druhou chytil Simbaccu a  za doprovodu kanonády a zelených světlušek se nořil do proudů Síly.
Netrvalo dlouho a cítil jsem, jak se mi do žil vlévá nová energie. Přestal jsem vnímat zvuky zvenčí a soustředil se na rozhýbání téhle luxusní rakve, což se takhle společnými silami nemohlo nepodařit. Ba co víc, jak jsme tak svižně opouštěli hangár, dostavil se opět ten pocit téměř neomezené moci, jaký jsem si pamatoval z Azoamu, a já toho okamžitě využil.
Zatímco Jessica se Simbaccou se soustředili na to, aby nás netrefila žádná ze zbloudilých střel, a Šedý Šum nás všechny usměrňoval, já v myšlenkách opustil tělo a začal hledat Monitor. Jakkoliv to totiž sice začínalo vypadat, že možná přežijeme, bylo záhodno zajistit, aby jistý komandér zapomněl, že autorizoval výsadek spousty inženýrů na křižník, který neměl na oběžné dráze co dělat. A taky že to udělal z rozkazu jistého generála Champbaccy, který mu to krátce po vlastním příletu dost nevybíravě nařídil, ač na to vlastně neměl nárok.
„Já ti říkal, že to byl špatný nápad,“ oslovil mě v tu chvíli hluboký hlas patřící šamanovi, jehož tělo jsem ale neviděl. „Avšak netřeba se represí obávati. Monitor domonitoroval. Jak viržínko shořel, skolen zhoubou paniců. A naše tajemství vzal s sebou do ohnivých pekel.“
Moc jsem mu nerozuměl, ale bral jsem to jako dobrou zprávu a pokračoval v průzkumu okolních lodí. Každý kanón na jejich palubách přispíval další a další plasmou ke zkáze Agleru a jediný z důstojníků na můstcích nehnul brvou. Jako by bylo úplně v pořádku, že je právě kilometrová loď ničena jenom proto, že se na její palubě nachází dva bývalí ochránci míru a spravedlnosti podezřelí z velezrady. Bylo mi z toho trochu špatně, a tak jsem využil dodávanou energii a pomocí otočené bitevní meditace poslal trochu nevolnosti i těm zmetkům.
Bylo to snadné, do karet mi hrál jednak přísun energie od Šuma, druhak to, že byli všichni noví nepřátelé prakticky stejní, ale stejně jsem to nepřeháněl. Odhodlání střílet u klonů viditelně pokleslo, pár těch unavenějších utíkalo někam stranou a já znovu slyšel hlas přemoudřelé veverky.
„Stačilo,“ informoval mě a já kupodivu neprotestoval. V tuhle chvíli mohli ještě důstojníci vyhodnotit, že za malátnost posádky mohla závada na filtrech oxidu uhličitého v systémech podpory života, ale kdyby začali všichni naráz zvracet, asi by se to bez hlubšího šetření neobešlo. A hlavně jsem si začal uvědomovat, že naše čtveřice výrazně slábne.
To vyhýbání se střelám a jejich odklánění asi nebyla zas taková sranda, jak jsem si myslel, a tak jsem v posledních vteřinách palby znavené kolegy ráčil podpořit. Navzdory otáčení jsme průzorem viděli, jak Agler konečně explodoval, a najednou bylo ticho.
Šedý Šum upadl do bezvědomí, tak jsem ho zavřel do přihrádky na rukavice, abychom ho omylem nezasedli nebo tak něco, a zbývalo jediné: vrátit se na Jolly Jedi. Chlouppek nejen že stabilizoval loď a konečně nahodil motory, taky ten správný křižník rychle našel a zahájil přibližování. Napili jsme se na to, já si připravoval meč a když na otevřeném kanále začal kdosi řvát, málem jsem leknutím nadskočil.

***

„Všem jednotkám a republikovým žoldákům v oblasti,“ pronášel jeden z jistě výše postavených důstojníků skoro až znuděně, „máme zprávy o několika neautorizovaných narušeních planetární blokády. Za každou zadrženou loď budete bohatě odměněni.“
Následovalo jméno velícího důstojníka a jeho lodi, ale zamručel do toho Simbacca a já to přeslechl.
[„To bude asi ta diverze, co nám o ní říkal děda, co?“] pravil sice trochu unaveně, ale nebývale k věci, a Jessica přikývla. Já si vyměnil pohled s Chlouppkem, znovu si potěžkal světelný meč a v tu chvíli jsme se vřítili do křižníku, který během naší nepřítomnosti opravovalo několik čet klonových inženýrů.
Už z výšky bylo na ploše hangáru vidět několik pohybujících se bílých postav a já jenom doufal, že jsou Neva a Mia pořád někde v bezpečí větracích šachet. Síla mi sice našeptávala, že se o ně nemám bát, že jsou stejně jako Joyce a zbytek pozemního týmu v naprostém bezpečí, ale pořád tu bylo něco podivného a já měl před sebou seskok do nepřátelských řad.
Když jsme byli pod ochranou silového pole, otevřel jsem dveře a seskočil na zem. Vzduch prořízla fialová čepel, která až ostudně dlouho zahálela, a já bez váhání přeťal prvního vojáka v dosahu. Oni taky neváhali.
Přešel jsem do defenzivního parakotoulu, pěkně od země usekl dalšímu klonu obě nohy a připravoval se, že tou dobou by někdy měli začít pálit, leč nestalo se tak. Setrvačností jsem ještě lízl hrudní plát klona třetího a poslal ho k zemi, když mi došlo, z čeho asi pramení ten divný pocit.
Klony se sice hýbaly, ale rozhodně bych se zdráhal je nazvat živými. Některé se klátily na místě, jiné narážely do stíhaček, další jen tak postávaly stranou a civěly do prázdna.
[„Co to sakra...“] ujelo mi zádumčivě, ale než jsem stačil zkusmo kuchnout čtvrtého vojáka, vylekal mě hlas odkudsi ze strany. Hlas klonovaného vojáka, který sotva pocházel od jednoho z těch katatonických nebožáků.
„Patrně nákaza, nedaří se mi...“
Kdyby byl jeho původce trochu blíž, přišel by o hlavu, takhle jsem si během otočky všiml, že nejde o klona, a meč smrtící trajektorii nedokončil. Byl to droid, na první pohled medik, ovšem ten hlas rozhodně nebyl standardní.
„...stanovit diagnózu. Jste v pořádku?“ dokončil droid svůj předchozí výrok otázkou a já sám nevěděl, co na to říct. Periferně jsem si všiml, že Jessica, Simbacca a Chloupek už si podivného stavu vetřelců na planetě všimli taky, ale byli od nás pořád moc daleko na to, aby něco slyšeli. A pak můj pohled upoutal kus hadru na podlaze raketoplánu za droidem.
[„Tys nepřiletěl s klony, co?“] zeptal jsem se ho, vypnul meč a šel si pro plášť. Droid zavrtěl hlavou a dál mluvil jako klon, což už bylo jenom trochu divné.
„Ne, se… skupinou. Pan Lempix mi upravil vokodér a odstranil některé behaviorální inhibitory, ale pak mi řekli, že nejsem potřeba, a všichni utíkali na můstek.“ Zněl trochu zhrzeně, ale ne že bych ho poslouchal nebo snad dokonce litoval. Byl to droid, spotřební zboží, stejně jako klony. Zkontroloval jsem plášť, jestli je celý, a pak už mou pozornost něco upoutalo: hlášení na lodním interkomu.
„Pozor pozor, hovoří k vám kapitán Typo,“ oznámil opět hlas klonovaného vojáka, ovšem podezřele rychle. Chlouppek i Jessica sebou viditelně trhli, ze Simbaccy jsem viděl jenom nohy, zbytek se skrýval v kokpitu Eta-2 a něco tam evidentně hledal. „Chápu, že je trochu na hovno, když máte mozek uvařený na hniličku, ale zkuste, prosím, uvolnit cestu těm vopicím, co právě přistály, ať můžou dojít na můstek a poslechnout si, jakej je Neva Habili kurevskej kabrňák, hm?“
Musí se nechat, že jsem až do poslední chvíle netušil, co to znamená, ale zmíněné jméno hodně vysvětlovalo. Tak nejen že ten mizera přežil, ještě provedl něco, o čem budu asi slýchat ještě hodně, hodně dlouho. Ale popořadě.
[„To je nějaká nová móda, mluvit jako Jango Fett?“] zeptal jsem se droida, nicméně ten jenom pokrčil rameny a dál se věnoval marným pokusům o diagnózu jednoho ze stále živých klonů. A tak jsem vyrazil na můstek, odkud už jsem zřetelně cítil přítomnost spousty mých blízkých, a byl tuze zvědavý, proč si to dojemné vyprávění o hrdinovi z Aleenu nemůžu poslechnout až v hyperprostoru.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #36 on: 19. Feb 2018, 09:02 »
Probudilo ho pípání. Zamžoural na přístrojovou desku a majáček hypermotoru mu zahlásil, že se blíží k zadaným souřadnicím a ke konci hyperskoku. Sáhl po páce a zatáhl ji k sobě. Z hvězdných čar se staly tečky a loď se zase ustálila v normálním prostoru.
Před ním se rýsoval coruscantský sluneční systém. Centrum galaxie, centrum demokratické vlády Republiky a hlavní sídlo galaktického senátu.
Blížil se k planetě a do výhledu se mu dostaly trosky zničených bitevních lodí. Jak píšou ve všech holonetových zprávách, před nějakou dobrou na centrum galaxie zaútočil generál Grievous, který chtěl unést kancléře Palpatina. Selhal. Při záchraně kancléře byl zabit hrabě Dooku a vyznamenali se dva Jediové, jakýsi Obi-Wan Kenobi a Anakin Skywalker. Vše, co po tomto incidentu zbylo, byly právě trosky lodí. Podle tvaru trupů rozpoznal republikové hvězdné destruktory, obrovské, přes kilometr velké klínovité lodě, a obrovské válcovité křižníky Separatistů. Mrtvé skelety lodí byly odtaženy do bezpečné vzdálenosti od gravitačního pole planety, aby trosky nespadly do atmosféry a nenapáchaly škody na centrální planetě. Na trupech se komíhaly sem a tam žluté pruhy světlometů. Tam pracovaly čety šrotovacích jednotek, droidů a lidí. Každý materiál se dá použít znovu a znovu, a tak trosky lodí budou přepraveny do tavících pecí. Budou roztaveny a časem poslouží třeba jako budoucí kostry droidů nebo jako součásti  jiných potřebných strojů.
Po několika minutách klidného letu se přiblížil k planetě, kolem které stále hlídkovaly bitevní křižníky Republiky. Coruscant z vesmíru vypadá jako velké bludiště budov, mrakodrapů, věží a střech, které jsou v gigantickém bludišti  vestavěné jedno na druhém. Střechy nejvyšších budou jsou postaveny přes kilometr vysoko nad nejnižšími ulicemi. Úplně celá planeta je pokryta zástavbou, jen na jediném místě se mohou návštěvníci dotknout vrcholku jediné zbývající hory na planetě. Na Pamětním prostranství se do vzduchu vzpíná asi dvacetimetrový vrcholek, zbytek je ukryt pod budovami. Nejnižší úrovně města jsou temné, protože nikdy nespatří opravdové slunce. Většinou to tam odporně páchne, protože jsou hluboko pod vrstvou čistého vzduchu. Neustále tam prší a je tam vlhko. Po stěnách budov neustále stéká odporný déšť. Zdejší obyvatelé tak mají vlastní klima odlišné od prosvětlených nejvyšších pater. Říká se, že ulice jsou zamořeny stínovými vilejši, žulovými slimáky a durabetonovými červy. A aby té havěti nebylo dost, žijí tam zdegenerovaní humanoidé, kteří kdysi bývali lidskými bytostmi.
Ano, to je Coruscant, hlavní město galaxie, v noci i za dne zářící jako drahokam corusca, podle kterého prý kdysi dostal jméno. Jako krásný drahokam se svou krásou a s kazy. To je hlavní město galaktické demokratické republiky.
Přiblížil se k jedné ohromné vesmírné stanici, jedné z několika, které zásobují celoplanetární hlavní galaktické město. Stanice slouží i jako vesmírní přístav, ze kterého hodinu co hodinu dolů na planetu směřují spousty raketoplánů s tisíci občany Republiky, kteří chtějí navštívit centrální planetu. Než stačil poslat identifikační kód, bezpečnostní důstojník stanice se přihlásil sám.
„Neznámá lodi, tady coruscantský vesmírný dok. Udejte identifikaci a účel vaší cesty.“
Na žádost komunikačního důstojníka tedy poslal ID lodi a ohlásil se: [„Tady kapitán Wyrrgulhuk, jsem obchodník se vzácnými dřevinami. Letím na obchodní jednání s velkoobchodníkem Roktou Jengasem. Prosím o přistání v planetárních docích na jižní polokouli. Děkuji.“]
Zastavil loď a čekal na povolení. Rokto Jengas je člověk z Corellie. Je to starý známý, „poctivý“ obchodníček se vším, co se dá zpeněžit. Seznámili se kdysi dávno, když byl svědkem, jak banda vyděračů po něm chtěla výpalné. Zasáhl a od té doby mu dali pokoj. Museli, když nedobrovolně navštívili letmo spodní patra coruscanske zástavby. Jeho jméno udal jen proto, aby jeho přistání bylo co nejrychlejší a aby důstojník neotravoval dalším vyptávání.
Čekal delší dobu než normálně. Déle než když byl na Copruscantu naposledy za obchody a začal být trochu nervózní. Možná, že se od útoku Separatistů změnily bezpečnostní protokoly – tak by to alespoň udělal on, kdybych tu velel. Z jeho uvažování ho vytrhla příchozí zpráva. 
„Pilote lodi White Fang, tady coruscantský vesmírný dok. Povolení uděleno. Můžete přistát v docích na jižní polokouli. Pokračujte ve vektoru 231 na 12.“

Poslechl rady navigačního důstojníka a pokračoval v sestupovém vektoru. Loď sebou trhla, když ji pohltila gravitace planety. Při sestupu s řízením lodi měl problémy. Poškození, které loď uštědřila u Kashyyyku, ve většině případů opravil, ale na spravení několika systémů neměl dostatek náhradních dílů a samozřejmě jedním z nich byly i reprulzorové motory. Když frachťák s prudším kodrcnutím dosedl na přistávací plochu, upřímně a od srdce si oddechl.
Vypnul palubní systémy a ihned se vydal do města. Do dlaně sevřel malý talisman visící mu na krku. Talisman z neidentifikované slitiny a s vyrytými runami dávno zapomenutého jazyka. Talisman, který jako novorozeně kdysi dostal od svého otce, jako rodinné dědictví. Později se dozvěděl, že tento talisman se do rukou jeho otce dostal od Gromby Hutta, který ho měl podle proroctví předat svému zachránci a ten ho měl věnovat svému prvorozenému potomkovi. O dalších několik desítek let později se od Beldam dozvěděl,  že tento talisman je pradávný amulet Sithů, kteří ho nazývají Maskovač Síly. Talisman vysílá proud opačné Síly, než její uživatel. Výslední efekt je, že prostor kolem uživatele artefaktu se zdá být prázdný a zcela bez Síly.

Zapečetil loď a vydal se do města. Jako každý návštěvník nebo obchodník musel absolvovat celní prohlídku. Když prohlídkou bez potíží prošel, vydal se do městské zástavby k nejbližšímu komunikačnímu terminálu. Na komunikační terminál narazil hned několik metrů od doků. Tady v nejvyšších patrech to nebyl problém. Lesklé prostory městské zástavby slouží městské smetánce, která vyžaduje největší komfort. Kdyby přistál v docích o několik stovek poschodí níže, jeho hledání by se prodloužilo klidně i o několik hodin. Vytočil senátní ústřednu a čekal. Na obraze se objevil příjemný obličej mladé zeltronské ženy. Zapnul překladač a poprosil spojovatelku, aby ho přepojila do soukromých komnat wookijského senátora.
„Promiňte, pane, momentálně probíhají přípravy na důležité senátní jednání, je mi líto, ale se senátorem Yaruou vás nemůžu spojit.“
[„Děkuji,“] odvětil a když jeho nevrlou odpověď translátor přeložil, ukončil přenos.
Co teď? Chvíli bezradně stál a přešlapoval nervózně z místa na místo. Jeho nervozitu přerušila vzpomínka na jedno soukromé jednání se senátorem před několika lety, a tak vytočil soukromou bezpečnostní linku, kterou mu tenkráte Yarua poskytl. Několik minut se nic nedělo, ale nechal terminál, ať dál vyzvání. Nakonec se na obrazovce objevila ustaraná tvář starého wookijského senátora.
[„Ano, prosím?“]
[„Dobrý den, senátore Yaruo, tady obchodník Wyrrgulhuk,“] vyhrkl nedočkavě, [„před chvílí jsem přistál v docích. Mám pro vás naléhavé zprávy z domova. Mohu vás ihned navštívit?“]
[„Á, starý „obchodník“ Wyrrgulhuk, dlouho jsme se neviděli,“] usmál se senátor, pak se ale jeho výraz stáhl do ustarané grimasy. [„Dobrá, zprávy z domova se hodí. Celý Coruscant je jako na trní, děje se zde něco zvláštního…“]
[„Cože? Tady…?“] neurvale Yaruu přerušil.
Přerušení vyvedlo senátora ze zamyšlení a v rychlosti dodal: [„Ale to je na dlouho a nerad bych o tom mluvil přes síť. Přijď k  senátnímu vstupu číslo 16, na východní straně budovy. Tam na tebe počká můj asistent Farrgr. Cestou na sebe dávej pozor. Posledních několik dní je tu nebezpečno,“] dodal tajemně a zavěsil.

Poslední senátorova slova Wyrrgyho tak trochu vyvedla z míry. Nebezpečno a na Coruskantu? Odstoupil od terminálu a spěchal k nejbližšímu airportu aerotaxi, na který narazil za necelých pět minut chůze. Zamával  na aerotaxi, které usedlo na permabeton několik centimetrů před ním. Když nasedal, zahrčel na řidiče místo, kam chce. Taxi se nadzvedlo a zlehka vyhouplo do dopravního pruhu. Když se dostalo do cestovní výšky, vydal se řidič na místo určení k senátu.
Prolétali rychle v širokých ulicích mezi mrakodrapy. Nakoukl zvědavě dolů přes bok stroje a pohlédl do obrovské hloubky pod taxíkem, několik desítek metrů pod nimi byl další cestovní pruh a pod ním další, a další, pruhy se různě bezpečně křížily podle uspořádání ulic.
Ve skulinách mezi jednotlivými ulicemi zahlédl v dálce kouř. Kouř z velké budovy s pěti vysokými věžemi. Na tu dálku si ale nebyl jistý, jestli je jeho pohled shodný s jeho podezřením.
[„Co to je za kouř?“] zeptal se nevrlého řidiče, ukazuje směrem, kde nad mrakodrapy stoupal hustý černý kouř.
„Tam? To je kouř z Chrámu Jediů!“
[„Cože, Chrám hořel? Co se stalo?“]
„Začalo to včera večer. Co se tam stalo, nikdo neví. Senát a kancléř zatím nevydali žádné prohlášení. Před několika dny naší planetu napadly jednotky Generála Grievouse…“
[„To vím,“] netrpělivě, dychtiv po zprávách, řidiče přerušil, [„na Holonetu o tom byly všude zprávy. Při útoku chtěli zajmout kancléře. Podařilo se ho zachránit a také  byl zabit hrabě Dooku. Viděl jsem cestou na planetu vraky z bitvy.“]
„Jo, jo. My, zdejší obyvatelé, jsme se při útoku báli. Senát tvrdil, že je válka pod kontrolou a že se sem a do centra nedostane, A vidíte, jak to dopadlo? Pak máme věřit vládě, celá ta válka je na nic. Jen aby velký korporace vydělaly kredity na zbrojení…“
Znovu řidiče přerušil, jeho protivládní řeči Wyrrgyho nezajímaly. [„To jo, ale co se stalo s Chrámem? Vždyť k bitvě došlo už před několika dny a vy říkáte, že tam začalo hořet až včera večer?“]
„Jak říkám, nikdo neví. Někdo tvrdí, že při bitvě na planetu pronikly separatistický jednotky a čekaly v úkrytu, až se situace uklidní, aby využily moment překvapení k útoku na Chrám. Jiní zase viděli do Chrámu před požárem pochodovat klonový jednotky,“ pokračoval řidič, „všici tu čekáme na vyjádření senátu a kancléře.“   
Wyrrgyho špatný, tíživý pocit se dále prohluboval. Celá situace se mu nelíbila a jeho nutnost dostat se co nejrychleji k senátorovi se zvýšila. Po dvaceti minutách vystupoval před východní stranou senátu a po zaplacení za řidičovy služby vycházel po schodech ke vstupu číslo 16. Shody bral v rychlosti po pěti, čas ho tlačil a další náhlý pocit zvláštního nutkání ho donutil být ještě rychlejší.
U vstupu stál na wookieeské poměry docela malý wookiee. Zástupce Farrgr k němu přistoupil, v rychlosti se představili a vydali se společně za spěchu do útrob senátní megabudovy. Bezpečnostní zónou prošli bez zdrženi - v doprovodu zástupce senátora si jich bezpečnostní složky ani nevšimly. Farrgr před jeho příchodem musel už vše zařídit. Prošli hlavním atriem a vydali se k pasáži s turbovýtahy. Nastoupili a sjeli o několik desítek pater níž.
Když procházeli chodbami, zaskočila Wyrrgyho krása senátních prostor, různorodost architektonických stylů oslavovala všechny zastoupené hvězdné systémy. Na chodbách se pohybovalo spousta rozdílných humanoidních druhů. Támhle u balkónů s výhledem na město mrakodrapů procházela skupinka Chadra-fanů, vedle se bavili svým typickým hmyzím způsobem hodnostáři zastupující Verpiny. Na křesílkách u stánku s občerstvením s různým menu  pro všechny rasy se bavila skupina Yuzzemů se skupinou Drellů.
Všude bylo živo, senátoři a jejich doprovody se navzájem bavili a diskutovali nad problémy jejich domovských systémů a planet. Z frmolu a toho ruchu všude kolem se dalo usuzovat, že se všichni zástupci demokratické vlády galaxie připravují na další senátní zasedání.

Jejich kroky je nakonec zavedly do poklidnějších prostor soukromích senátorských rezidencí. Většina senátorů měla krásné rezidence mimo senátní magabudouvu, a někteří jenom v senátu. Yarua patřil mezi ty senátory, kteří měli soukromé byty mimo senát a přímo v magabudově byly osobní rezidence uzpůsobené ke krátkému odpočinku při dlouhých senátních jednání. Farrgr zazvonil na zvonek soukromé pracovny, otevřely se dveře  a do senátorovy  ubikace je pustila osobní wookijská ochranka. Mezi nimi dokonce jedna wookijská dívka.
Yaruova ubikace působila honosně, ale přesto střídmě. Stěny byly obloženy kashyyyckým dřevem a celá místnost byla laděná do stylu wookijské architektury. Vzduch voněl svěže, a to díky velkému množství květin a  nejrůznějších rostlin.
Yarua seděl uprostřed místnost na pohodlném sedacím divanu, před ním na malém stolku bylo občerstvení. Starší pošedivělý Wookiee vstal a srdečně se s Wyrrgym přivítal. Nabídl mu místo proti sobě a on s radostí přijal.

[„Přicházím s důležitými informacemi, senátore. Na Kashyyyku došlo k tragédii. Republikové klony jako by zešílely a zaútočily na mistry Jedi. Zabily Luminaru Unduli a Quinlana Vose…,“ vyhrkl nedočkavě v rychlosti všechny informace, ale o mistru Champbaccovi a ostatních raději pomlčel. [„…a poté se obrátily proti nám a pobily ty, co s nimi bojovali bok po boku proti droidí armádě. Musíte požádat senát o pomoc a prošetřit celou záležitosti. Díky pomoci několika krajanů se mi podařilo prorazit blokádu kolem planety a přiletět sem. S pověřením rady náčelníků a krále vás mám informovat o celé této nehorázné tragédii.“]
Do detailu senátorovi vylíčil vše, co zažil, i vše, co vyslechl. Od příprav na bitvu u Kachirha, o radě náčelníků, až po cestu na Coruscant. Starý senátor celou dobu mlčel a smutně přikyvoval. Když Wyrrgy vše vylíčil, chvíli mlčel a pak spustil.
[„Nečekané události. Sami jsme se zkoušeli spojit s Kashyyykem, ale neúspěšně. Obávali jsme se, že Separatisté zvítězili. Kancléř mi o situaci u nás doma nechtěl podat žádné informace. Děje se něco vážného. Včera  zaútočili republikoví kloni na Chrám Jediů. Od včerejška se z něj kouří a jsou vidět plameny,“]  Wyrrgyho nejniternější obavy se prohloubily a na povrch vyplula podezření, která si zatím nechal pro sebe. Senátor pokračoval. [„Proč to klony udělaly, to nikdo neví. Celé město je plné ustrašených obyvatel, nikdo nevychází zbytečně ven, pokud nemusí. Mezi občany se traduje několik pověr, někteří si myslí že se klony, jak říkáš, zbláznily. Všude je cítit strach a nervozita,“]  chtěl senátorovi skočit do řeči, ale ten pokračoval dál, [„kancléř Palpatin narychlo svolal senátní schůzi, která začíná za hodinu. Je štěstí, že ses objevil právě teď. Aspoň senát uslyší výpověď očitého svědka. Vystoupíš před senát  a popíšeš jim, co se na Kashyyyku stalo.“]
[„Dobrá,“] svolil neochotně. Vystoupit před celým senátem mu dělalo starosti.
[„Dobrá, příteli, najez se a trochu si odpočiň. Já musím narychlo sepsat prohlášení pro senát,“] vstal a odešel do své pracovny. Ještě než zmizel ve dveřích, Wyrrgy se s chutí pustil do jídla, které bylo lákavě rozestavěno na stole na obrovských tácech. Nejedl od té doby, co ráno nasedal do své lodi. S chutí zaháněl obrovský hlad, pochutnávaje si na wookijských specialitách.   
 
***

Prostory senátní budovy ho nepřestávaly udivovat. Zdobnost chodeb, sálů i atrií byla oslnivá a dechberoucí.
To vše nakonec překonala sněmovna senátorů. Obešli kruhovou chodbu a prošli dveřmi, které hlídala senátní ochranka v modrých pláštích a vysokých přilbách.
Pohled, který se mu naskytl, ho doslova šokoval. I když už dříve viděl veřejné senátní rozpravy na Holonetu, spatřit tuto instituci vlastníma očima je něco jiného. Senát je obrovský amfiteátr s několika desítkami řad senátorských loží, plošin nad sebou. Yarua mu sám detailně popsal halu, že do zdi je připojeno 1024 plošin. Většinu z nich používají senátoři, kteří zastupují přímo svoji planetu a stovky jiných určitý daný sektor. Zbylé plošiny se omezeně poskytují obchodním mocnostem a nejrůznějším důležitým spolkům, které chtějí v senátu projednat své záležitosti a nároky. Z vyšších míst celý tento prostor vypadá jako rozkvetlý květ růže. Dole uprostřed amfiteátru se vždy před zahájením jednání rozevírá kruhový otvor, kterým do senátu ve své lodžii vystoupá kancléř i s poradci, ze své soukromé pracovny umístěné přímo pod senátní halou. Kancléřská lodžie nebyla na svém místě, Palpatine asi ještě byl ve své pracovně pod halou a připravoval si svůj projev.
Všude v lodžiích bylo rušno, některé senátorské posty byly obsazeny. Další plošiny se pomalu zaplňovaly příchozími senátory, kteří rozmlouvali se svými poradci nebo doprovodem. Každá ze senátorských plošin se mohla odpoutat ze základů haly a na repulzorovém motoru vznést přímo před kancléřovo lodžii, ale to jen když senátor oficiálně dostal udělené slovo. Samozřejmě při některých bouřlivých rozpravách to senátoři nedodržovali a rozruch musel uklidňovat Mas Amedda, správce pořádku při rozpravě. Všude ve vzduchu haly amfiteátru prolétávaly desítky malých holokamer, snímající ruch před velkou událostí.
Yarua mu pokynul, aby si sedl na křeslo po jeho pravé ruce.
[„Tak, co tomu říkáš?“] usmál se na něj senátor, když nedokázal odpovědět, [„Senát. Místo, kde se rozhoduje o životě miliard bytostí. Někteří z nás si mysleli, že tato válka přiměje senátory k obezřetnosti a rozumu. Ale byrokracie a úplatkářství bují dál a dá se říci, že ještě víc než před válkou. Někteří senátoři využívají zmatků a bohatnou a bohatnou. Své obchodní zájmy upřednostňují ještě více než před válkou a to je sprostá hanebnost. Ale najdou se i čestní senátoři…,“] ukázal na lodžii o tři řady níž. Na senátorském křesle seděla mladá lidská žena, byla oblečena do ladných šatů fialové barvy, ve vlasech stažených dozadu měla zapletenou ozdobu ve tvaru roztažených ptačích křídel. Po levicí seděl uniformovaný muž, který měl přes levé oko pásku. Za mužem se ošívalo vysoké stvoření s dlouhýma ušima připomínající ještěrku. Úplně vpravo seděla další žena v šedých šatech.
[„Například senátorka Amidala z Naboo, senátor Bail Organa z Allderaanu,“] ukázal více vpravo nahoru, do poloprázdné lodžie, [„…ale vidím, že ten ještě nedorazil.“] O několik pater výš senátor upozornil na mladou ženu v bílých šatech. [„Támhle sedí Mon Mothma senátorka z Chandrily. Chytrá a tvrdá mladá žena, myslím že má na to v budoucnu stát se kancléřkou. A tamto…“] ukázal naproti nim, kde seděl muž s tvrdými rysy, [„to je Garm Bel Iblis z Corellie. Ti všichni jsou jedni z mála neúplatných, co si přejí prospěch celé Republiky.“] Yarua dál ukazoval na senátory v lodžiích a o každém mu ve zkratce řekl něco zajímavého.
Amfiteátrem zazněl gong a senátoři se jako jeden naráz ztišili. Úplně dole uprostřed volného prostoru se rozvíral kruhový otvor, kterým do senátu stoupala lóže nejvyššího kancléře se znakem republiky. V lóži byly tři osoby. Napravo stál s ceremoniální berlou mluvčího modrý rohatý Chagriánec, honosně oděný, s oranžovými nabíranými nárameníky, Yarua mu jej představil jako Mase Ameddu, mluvčího odpovědného za pořádek při rozpravách. Nalevo přísedící holohlavou a bledou ženu, oděnou do chlupatého šedého hávu s vysokým límcem, senátor představil jako Umbariánku Sly Moore, blízkou Palpatinovu poradkyni. Uprostřed stoupající lože seděl kancléř Palatine. Muž oděný do tmavě červeného pláště s kapucí. Kápi měl kancléř přehozenou přes hlavu, takže mu zakrývala obličej.
Sál propukl v jásot.
Čím víš lóže stoupala, tím více Wyrrgyho při pohledu na kancléře zaléval pocit úzkosti. Díky Síle dokázal vycítit auru, která kancléře obklopovala. Nad samotným sálem pocítil jakoby se pozvolna rozprostírala tísnivá atmosféra a těžký vzduch.
Pohlédl na kancléře Palpatina detailněji a spatřil kolem jeho postavy tu zvláštní auru, jako by si tento muž okolo sebe vytvořil neproniknutelnou bariéru chránící ho před okolním světem a možná i před zbytečnými city. Chtěl pod tu slupku více proniknout, ale ona tíživá atmosféra a těžký vzduch jako by se dostaly i do Wyrrgyho mysli a nedovolily mu v jeho pokusu pokračovat.
Kancléřova lóže vystoupal do své normální výšky a zastavila se. Palpatine povstal a amfiteátrem propukl bouřlivý potlesk. Kancléř nasával atmosféru a vyčkával. Pak klidným gestem rukama stáhl kápí z čela.
Senát udiveně utichl.

Pohlédl na holoobrazovku zabudovanou v lóži a úlekem polkl. Jemu i ostatním senátorům se naskytl pohled na znetvořený obličej nejvyššího kancléře. Vrásčitá grimasa, na které byl vidět každý sval lidského obličeje, vystouplé lícní kosti a propadlé oční důlky.
Palpatine, řečnický mistr schopný využit každý okamžik, chvíli vyčkával a nechal zaplesat každého senátora nad svým strašným zjevem. Wyrrgy cítil zvláštní moc a sílu, nad sálem jako by se rozprostřela něčí vůle.
Kancléř Palpatine začal svůj projev.
Mluvil o jakési vzpouře rytířů Jedi, o jejich zradě vůči Republice, že to oni tahali za nitky války, aby uchvátili moc nad Republikou. Nechtělo se věřit slovům, která tento muž vypouštěl z úst, jako by byl v nějakém špatné snu.
„A vzpoura Jediů byla potlačena.“
Jak by mohli mírumilovní Jediové spáchat tolik příkoří a zla, o kterém kancléř mluvil? Za svůj život se Wyrrgy s několika z nich potkal. Většina z nich bažila jen po míru a dobru v galaxii. To přece nemohli… Svou myšlenku nedokončil. Šokovala ho další věta, kterou Palpatine pronesl.
„A zbývající Jediové budou nalezeni a zlikvidováni.“
Při těchto slovech Wyrrgymu došlo, že útok a zrada republikových klonů na Kashyyyku nebyla náhoda. Klony nezešílely. Jen plnily rozkaz tohoto muže. Mistr Quinlan Vos, mistryně Luminara Unduli a další Jediové museli zemřít. Ale proč? Snažil se o tom přemýšlet, nešlo to. Ovzduší ve velké senátní hale bylo jakoby stále více těžší a unavující. Nedalo se zde soustředit, každá nová myšlenka, která se mu drala na povrch mysli, se ihned ztrácela v zapomnění.
Palpatine pokračoval v projevu. Vysvětlil senátorům, že Jediové plánovali i útok na samotný senát, a proto byly poslány jednotky do Chrámu Jedi, zatknout všechny rytíře i padawany. Jediové se vzbouřili a zaútočili na republikové vojáky – klonové jednotky neměly jinou možnost než se bránit a Jedie pobít. Několik přeživších Jediů se spojilo, dostali se až do senátu a zaútočili na kancléře přímo v jeho soukromé pracovně. Palpatinovo vysvětlení se zdálo logické a ospravedlňující činy republikových vojáků proti Jediům. Část Wyrrgyho bytosti tomu začala věřit, ale někde hluboko uvnitř jeho mysli byla zuřivost zažehávající plamínek pochybnosti pramenící z nepochopení zbytečného masakru krajanů.
„Po tomto pokusu o vraždu jsem zjizven a znetvořen.“
Snažil se zahnat pocit tísně, ale nešlo to, jakoby někdo tlačil na jeho mysl, aby se podvolila. Uklidnil se tak, jak ho to kdysi učila Beldam, a ponořil se do nitra své mysli.
„Ale ujišťuji vás, že mé odhodlání nebylo nikdy silnější!“ pokračoval Palpatin.
Ponořil se hlouběji do nitra své mysli a snažil se pročistit si hlavu. Zprvu to nešlo a neviditelný tlak ještě zesílil. Nadechl se a ponořil se až na dno, hnán k onomu plamínku pochybností. A pak najednou se mu podařilo tu slupku a bariéru prorazit. Vlil se do něj nový pocit a nová energie, kterou už dlouho necítil, otevřel oči a pochopil. 
„V zájmu zajištění bezpečnosti a trvalé stability bude Republika reformována v První galaktické impérium. Pro klidnou a bezpečnou společnost.“
Sál propukl v bouřlivý jásot.

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #37 on: 19. Feb 2018, 09:29 »
A tak v tomto historickém momentě, kdy Republika padla a byl nastolen Nový řád Wyrrgyho oči pohlédly na bývalého kancléře Palpatina, který si s roztaženýma rukama vychutnával svůj triumf.
Znovu spatřil auru kolem kancléře, nyní však ničím nezahalenou a v její skutečné podobě. Bylo to čisté zlo, mocná nenávist a zloba k veškerému bytí. Celá kancléřova bytost byla ponořena do zloby, té nejhorší a největší formy, kterou doposud cítil. Zloba a zlost vyvěrající z té nejčistší temné strany Síly.
Jak to, že si toho Jediové nikdy nevšimli? Před začátkem bitvy na Kashyyyku zaslechl, jak se mistři baví o jakémsi sithském lordu. Mohl se tento zločinec, skrývající se a tahající za nitky klonových válek, dostat až k samotnému Palpatinovi a ovládnout ho? Nebo je Palpatine sám tímto mužem?
Palpatine, muž, který byl nadějí galaxie, považovaný za nejčestnějšího a nejschopnějšího kancléře za posledních několik generací, skromný, pracující muž oddaný Republice, věnující všechen svůj čas státním záležitostem, věnující všechno své úsilí ukončení války a nastolení míru. To byl Palpatine, tak vystupoval na veřejnosti, tak ho znala galaxie.
Nikdo přece nemůže přijít a někoho obdařit Silou a schopnostmi ji užívat! Jedinec užívající Sílu se přece nedá jen tak z ničeho vytvořit. Ten se s tímto darem přece rodí. Nebo snad Sidious tyto schopnosti má a dokázal „vlít“ Sílu do Palpatina a teď ho ovládá? Ale proč by něco takového dělal? Wyrrgy se učil, že je snadnější ovládat jedince bez Síly, než jedince se Silou.
A nebo Palpatine je Sith. Ano, kancléř, tedy teď už císař Palpatine, je Sith.
Tato jeho zoufalá myšlenka, z počátku nereálná a šílená, zapadla na své místo ve skládačce.
Nejopěvovanější muž v galaxii, ochránce míru, spravedlivý velký kancléř Palpatine, to vše byla pouhá přetvářka zlomyslného muže, dychtícího po absolutní moci a vládě nad celou galaxií. Byla snad celá válka pouhá fraška, aby se mohl tento zrádce lidskosti snadno dostat k moci? Jak snadno tahal za provázky na obou válečných frontách, na jedné jako skromný kancléř a na druhé jako temný lord? Kvůli rozmaru a touze po neomezené vládě tohoto muže umíraly milióny nevinných bytostí po celé galaxii. Denně na bitevních polích na planetách celé galaxie umíralo mnoho rytířů Jedi, bránicí mír a spravedlnost. Jen proto, aby neohrozili a nepřekazili chamtivý plán této zrůdy. Schopnost tohoto muže tvářit se na veřejnosti jako skromný lidumil bažící po míru a uvnitř osnovat plán na převzetí moci, při kterém nemilosrdně nechá zemřít miliardy nevinných bytostí, ho udivovala, zarážela i znechucovala zároveň.
Ale jak se mu podařilo skrývat se před rytíři Jedi tak dlouho? Jejich největší nepřítel a největší hrozba jim byla po celou dobu na očích, tak dokonale zamaskována po vlídnou tváří starostlivého muže. Uhnízděná přímo v srdci galaktické vlády, tam, kde by ho nikdo nečekal ani ten největší vtipálek nebo pesimista v galaxii.
A pak mu to došlo.
Koukl se na svůj amulet, Maskovač Síly. Když jeho, nevycvičeného uživatele Síly tento talisman dokázal bezpečně ukrývat před Řádem skoro celé století, tak podobný amulet by dokázal to samé i s Palpatinem. Možná má také takový…
 
Velká síň stále bouřila obrovským jásotem, ale i mezi jásajícími se našlo několik senátorů, kteří se k aplausu nepřipojili – mezi nimi senátor Bail Organa z Alderaanu, senátorka Amidala z Naboo, Garm Bel Iblis z Corellie, Mon Mothma z Chandrily a ještě několik dalších.
Palpatine se v zájmu spravedlnosti a nového budoucího míru prohlásil císařem a víc jak tisíc let stará demokratická Republika padla během několika minut. Řád, který vládl po mnoho generací, přestal existovat za bouřlivého jásotu a potlesku.

***

Když císař Palpatine skončil svůj projev a rozpustil zasedání senátu, jejich wookijská delegace šokovaně opouštěla senátní amfiteátr.
Yarua se svou delegací spěchal do své soukromé pracovny zde v senátní rotundě. Všude na chodbách senátní megabudovy bylo rušno, senátoři opouštěli amfiteátr a nadšeně se bavili o tom, jak elegantně nový císař vyřešil celou situaci. Mezi procházejícími delegacemi zaslechl i názory, že vzpurní a mocichtiví Jediové konečně dostali, co si zasloužili, a že v galaxii konečně nastane dlouho očekávaný mír.
Kráčel senátorovi v patách a přemýšlel, jak by mu nejlépe sdělil, co během císařova projevu cítil a pochopil. O jeho zážitku a odhalení se musí dozvědět spousty osob, které budou moci s touto situací něco dělat, ale hlavně se o tom musí dozvědět sami Jediové. Alespoň ti, kterým se podařilo přežít. Pokud někteří přežili… když se rozhodl, co dělat, zastavil se a promluvil k Yaruovi.
[„Promiňte, pane, mohli bychom jít kousek stranou? Zjistil jsem něco, o čem vám musím říct, ale nemám čas se s vámi vracet až do vašeho apartmá.“]
Yarua přikývl a celé wookijské seskupení se vydalo do baru s občerstvením. Usadili se v jedné prázdné rohové kóji, hned ve vedlejší kóji seděl jakýsi humanoid sklánějící se nad sklenkou a popíjel nějaký drink.
[„Pane, v amfiteátru při kancléřově, tedy císařově, projevu… nevšiml jste si něčeho zvláštního?“]
[„Hmm… ano, jako by v hale oproti jiným jednáním byl těžký nedýchatelný vzduch, při kterém se dalo špatně uvažovat,“]  přiznal.
[„Jo, to je ono. To Palpatin rozprostřel nad halou svou vůli tak, aby mohl ovládat a přesvědčit senátory se slabou vůlí.“]
[„Ale jak?“]   
[„Palpatine má Silové schopnosti! Je Jedi, tedy temný Jedi, a také asi temný pán ze Sithu!“]
[„Ale…?“]
[„Cítil jsem to, když pronášel projev. Vyzařovala z něho aura strašné zloby a nenávisti pocházející jen z temné strany.“]
[„Jak je to…“]
[„Před bitvou na Kashyyyku jsem zaslechl rozhovor mistrů Jedi. Bavili se, že za celými klonovými válkami stojí jakýsi Sith, který svou vůlí řídí separatistické síly a možná i ovládá některé slabší senátory.“]
[„Separatisty přece řídili hrabě Dooku a generál Grievous…“]
[„Navenek, ale podle mistrů to byly prý asi jen nastrčené loutky. Celou válku tajně, skrytě řídil onen Sith.“]
[„Takže…“]
[„A podle toho, co jsem se svými omezenými schopnostmi cítil, bych řekl, že Palpatine a ten Sith jsou jedna a tatáž osoba,“] hrnul ze sebe nahlas své myšlenky a nijak se nezaobíral tím, že Yarua nevěděl, že je citlivý na Sílu a že může znít jak blázen.
Humanoid sedící ve vedlejší kóji se líně zvedl, došel zaplatit a vyšel z prostoru pro občerstvení. Na jeho chování se na první pohled nedalo poznat nic zvláštního, ale něco Wyrrgymu říkalo, že se přetváří.
[„To nemůže být pravda…“] pokračoval Yarua
[„Když spojíme všechny, indície, tak je jasné, že to Palpatine řídil celou tudle válku. Nechal zbytečně umírat miliardy nevinných bytostí jen proto, aby se zbavil rytířů Jedi, kteří ho mohli ohrozit při jeho převratu.“]
[„Ale jak to všechno víš? A jak to že jsi cítil tu temnou stranu?“] senátor konečně položil otázku, na kterou musel odpovědět co nejlépe, aby neskončil ve svěrací kazajce.
[„Už odmalička jsem citlivý k Síle. Zdědil jsem amulet, který mé schopnosti skryl před Řádem, ale shodou okolností se mi dostalo základního výcviku…“]
[„Dobrá, věřím ti, starý příteli,“] vstřebal všechny informace a netvářil se, že by si vymýšlel, [„jestli je pravda to, co říkáš a co jsi cítil, musí se o tom dozvědět loajalisté a musíme začít jednat. Snad se dá ještě něco podniknout a Palpatine včas zarazit. Ihned se spojím s senátory Organou, Amidalou a Mon Mothmou a pokusíme se něco vymyslet.“]
[„Děkuji, pane, já se vrátím na Kashyyyk a informuju radu náčelníků a pokusím se vyhledat přeživší Jedie a informovat je o celé situaci.“] Zvláštní pocit ho varoval, aby tento rozhovor dále neprotahoval a vydal se na odchod. Tyto jeho pocity mu v minulosti zachránily chlupy, a tak se zvedl k odchodu. Senátor i celá jeho delegace se také zvedla a společně se vydali ven z baru. Venku před barem ho senátor zastavil a rozloučili se.
[„Běž, příteli, a dávej v těchto temných časech na sebe pozor. Mám obavy, že to, co se stalo na Kashyyyku, je hrozná předzvěst osudu našeho národa. Prosím, pokus se, když nezbyde nic jiného, chránit náš lid a alespoň zmírnit jeho utrpení. Nashle, příteli!“]
[„Naschle, příteli,“] trochu odvážně Yaruu oslovil. Jen se usmál a s hrdostí ho objal.
[„Cítím, že se k něčemu schyluje… i vy na sebe dávejte pozor,“] s těmito slovy se otočil a vydal spěšně směrem k východu ze senátu, proplétaje se mezi spoustou bytostí spěchajícími za svými povinnostmi..
Wookijská delegace zamířila k nejbližšímu neobsazenému komunikačnímu terminálu, Yarua měl v úmyslu se hned spojit s loajalisty.
Wyrrgy kráčel svižnou chůzí senátní chodbou k nejbližšímu turbovýtahu a když byl několik metrů od něj, najednou, z ničeho nic, znovu pocítil onu zvláštní předtuchu, jakoby šťouchnutí uvnitř jeho mysli. Skočil k nejbližšímu zastíněnému výklenku a rozhlédl se. V dálce, na druhém konci chodby, tam, kde u komunikačního terminálu stála wookijská delegace, došlo k nečekanému incidentu. Yarua s někým hovořil přes terminál, když celou delegaci spěšně obstoupilo komando klonů se zbraněmi mířícími přímo na Wookie.
Z té dálky zaslechl, jak klonový voják rozkázal: „Stát, ani hnout. Ve jménu Císaře jste zatčeni.“
[„Ale proč?“] nevěřil svým uším ani očím senátor Yarua
„Jste obviněni ze zrady proti Impériu a plánování vzpoury.“
Farrgrr, senátorův poradce, se rozzuřil a pokusil se sklopit hlaveň pušky, která mířila na senátora. Halou prolétl zvuk střelby a k zemi se sesula celá neozbrojená wookijská delegace. Ohromení kolemjdoucí a přihlížející delegace jiných senátorů se rozprchli do bezpečí. Klonový velitel spočítal padlé Wookie a rozdal pár rozkazů, část komanda se rozdělila, aby prohledala zbytek chodby.
Hledali Wyrrgyho.
Věděl, že kdyby zasáhl, sám by neměl šanci a nikdo by se nikdy nedozvěděl o tom, čeho byl svědkem a co zjistil. Srdce ho bolelo z dalšího zvěrstva, kterého byl v posledním dni svědkem. Nejdříve masakr na Kashyyyku, pak pád Republiky a teď pád jeho starého přítele a senátora. Naplněn bolestí se otočil na patě, ve spěchu vpadl do turbovýtahu a dal se na útěk ze senátu.

***

Už několik desítek minut se proplétal městskou mrakodrapovou zástavbou a pěšky se snažil dostat k dokům, kde přistál se svou lodí. Byla už noc. Frmol ve vzduchu cestujících airspeedrů v desítkách dopravních pruhů byl stejně hustý jako večer, když na centrální planetu přistával s nadějí pro svůj národ. V době, kdy ještě existoval řád demokratické Republiky. Teď, o několik hodin později, už v novém vládním uspořádání Galaktického impéria. Tak krátký časový úsek se může zdát nekonečnou věčností.
Vnímaje zradu ve svém srdci, rozzlobený a znechucen se v mysli vrátil zpátky k útěku ze senátní rotundy. Jeho útěk byl naštěstí klidný a bez incidentu. Díky spojení štěstěny a vedení Síly se vyhýbal všem imperiálním vojenským hlídkám. Dostat se ven z jakékoli budovy je většinou snadnější než dostat se dovnitř, tedy pokud není vyhlášen poplach a budova je uzavřena. A Senát naštěstí nebyl. Zahalen v hustém nabíraném plášti, který ukradl v jednom ze senátních barů, nepozorován a s použitím návštěvnické karty, kterou našel v kapsách ukradeného pláště, se mu podařilo projít hlavní vstupní branou a vyjít na obrovské náměstí před senátní rotundu. Ve spěchu se vydal nejbližší cestou, co nejrychleji od senátu.
Od té doby se už několik dlouhých desítek minut motal mezi mrakodrapy.
Aby ze sebe smyl pocit, že je sledován, zašel do restaurace, kde v rychlosti pojedl traladoní toast. Když dojedl, zaplatil a vyšel zpět na ulici, jeho podezření, že je sledován, se nepotvrdilo. 
Stejně jako po příletu sem se vydal k nejbližšímu portu airtaxiků. Jaká náhoda to byla, že řidič, kterého si stopnul, byl ten samý člověk, který ho vezl ráno.
Tentokrát však neměl povídavou náladu a řidičovy pokusy slušně, ale rázně odrážel.
Člověk na jeho náladu ale nebral ohledy a sám básnil o nové politické situaci.
„Tak nám konečně skončila válka. Na Holonetu se objevila zpráva, že separatistické droidí jednotky byly deaktivovány. Ten kabrňák Palpatine to udělal výborně. Konečně ti zrádní Jediové dostali za vyučenou. Jejich zrada byla prý tvrdě potrestána. To jim patří, bažili jen po moci! To prý oni prodlužovali válku, aby se chopili moci. Je dobře, že jim to Palpatine zatrhl. Snad už v galaxii nastane mír. Víte, slyšel jsem…“
Řidičova slova ho doslova vyváděla z míry. Měl chuť ho za ty řeči chytit pod krkem a jednoduše zardousit. Ale to by znamenalo jen komplikace a možná i pozornost úřadů, a tak řidiče nechal a dál nevrle poslouchal jeho jásání nad novým řádem, urážky na Jedie. Jak by asi mluvil, kdyby věděl, že je všechno úplně jinak? Myšlenkami zabrouzdal k Jess a mistru Denyzzovi. Modlil se, aby aspoň oni dva byli v pořádku.

Po dvaceti minutách letu se stroj konečně snesl na permabeton před vesmírnými doky. Zaplatil řidiči, za ty hnusné řeči samozřejmě bez dýška, a nevšímaje si jeho protestů prošel branou do spaceportu. Celní prohlídka proběhla bez problému a za dalších několik minut stanul před svou starou dobrou nákladní lidí. Odblokoval zámky, vypnul zabezpečení a dal se do odletové kontroly a přípravy lodi.
Starý rodinný droid D-9 už čekal připraven a hlásil stav lodě. D-9, pomocník se vším, co bylo na palubě třeba, za dlouhé století ve vlastnictví jejich rodiny prošel mnoha vylepšeními, v nouzových případech se dokázal napojit na lodní systémy a sám loď pilotovat. Kolikrát ho i využil jako překladatele v situacích, kdy bylo třeba jednat s odlišnými druhy – což pro něj jakožto pro Wookiho bylo dost často.
Diagnostika ukázala, že loď i přes poškození, které utrpěla, je letuschopná. Nakopl motory a vydal se na zpáteční cestu na Kashyyyk. Po průletu atmosférou se ozval letový dispečer.
„Tady coruscantský vesmírný dok, udejte ID lodi a účel vaší cesty!“
[„Tady frachťák White Fang, žádám o opuštění coruscantského systému, vracím se z obchodní schůzky.“]
„Zařaďte se do fronty a čekejte na atmosférické okno, za pět minut otevřeme planetární štít.“
Zařadil se do fronty čekajících lodí, repulzorové motory kvičely na protest zátěže, kterou musely snášet při stání ve frontě. Spuštění planetárního štítu se provádí jen v nouzových a extrémních situacích… co se děje? Neklidně přejížděl prsty po přístrojové desce a nervózně čekal a rozhlížel se kokpitem ven z lodi. Několik desítek metrů před ním v čele řady líně plachtila corelliánská korveta s modrými pruhy po trupu. Ledabyle pohlédl na senzory, identifikační kód hlásil, že je to alderaanská diplomatická loď Tantive IV.
„Tady coruscantský vesmírný dok, atmosférické okno je otevřeno a planetární štít spuštěn, pokračujte ve vektoru 752 na 45. Šťastnou cestu.“
Řada čekajících lodí se konečně dala do pohybu. Kolona v čele s corelliánskou korvetou proletěla oknem a ve vesmíru mimo štít se každá loď rozletěla svou cestou.

Simbacca

  • Kapitán
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 6181
  • The Progeny
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #38 on: 14. Mar 2018, 17:03 »
Kashyyyk, 19 let před bitvou o Yavin

   Byla to fakt hustá jízda, tak hustá, až jsem si úplně zapomněl stěžovat, že mám strašný hlad. Možná dokonce ještě hustší!
   Místy jsem měl sice pocit, že na mě ostatní trochu zapomínají a nedávají mi vůbec žádný prostor, ale třeba takový Rahm na tom byl asi ještě hůř. Já si nakonec docela přišel na své, všechny jsem je tím svým fíglem s přilákáním stáda katarnů zachránil a bylo dobře. Tedy aspoň na nějakou chvíli, než umřel Lacien, ale toho jsme holt zakopali a pak se vydali dál. Byl to divný den. Nejdřív útok Trandoshanů, pak boj s roboty a nakonec nějaká divná zrada z řad klonů, kterou jsem nechápal nejen já, ale ani mnohem chytřejší a dospělejší členové výpravy. Fakticky divný den.
   Do strýčkovy dílny jsme se pak už dostali v pořádku a já byl moc rád, že ho vidím. Nebyl jsem zas tak rád, že ho cítím, ale jedno bez druhého prostě nešlo a naštěstí se pak rychle osprchoval a dalo se vedle něj sedět, aniž by mi slzely oči. Povečeřeli jsme, ale než jsem si stihl přidat, dostal jsem od něj exkluzivní úkol, na jehož úspěchu záleželo mnohé. Popadl jsem tedy lopatu, Fosh mi pomáhala a Cae taky a společně jsme brzy vykopali něco, co vypadalo spíš jako únikový modul než jako demižon. Dospělí z toho měli viditelně hroznou radost, ale já to moc nechápal, protože mi to vůbec nechutnalo, a tak jsem radši dojedl zbytky hadů a šel spát. Fosh šla se mnou, což bylo moc fajn, a Cae taky, a i když byla v patře postel jenom jedna, docela v klidu jsme se na ni vešli všichni tři. Holky si pak ještě dobrých patnáct minut dělaly srandu, že jestli se tímhle pochlubím Vojtovi, určitě pukne závistí.
   Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví, tak jsem radši usnul.

   
***

   O nějakou dobu později mě vzbudilo chrápání, ale Fosh vypadala tak roztomile, že jsem do ní ani nešťouchal. Radši jsem se zvedl a zamířil ven, protože příroda volala, a potkal tam tátu, kterého viditelně volala taky, jenom trochu dřív.
   Měl pár docela dobrých nápadů a pak si jel někam něco zařídit, což jsem mu nerozmlouval. On je dospělý, mně je devět, tak asi věděl líp, co je potřeba udělat. I když já bych teda na jeho místě určitě jen tak někam pryč neletěl, kdybych měl spoustu kamarádů takhle blízko. Možná za mámou, teda jako za… co ona pro něj máma vlastně je? Manželka asi ne, to by mi děda řekl, ale…
   Radši jsem ty úvahy dál nerozváděl, slíbil jsem mu, že zprávu předám a že… no, ještě něco, nemůžu si přece pamatovat všechno. A pak, protože on odletěl a mně začala hlavou vrtat ta zmíněná pitva, jsem se sice vrátil do domu, ale nešel zpátky do postele. Místo toho jsem zamířil do dílny a za chvíli díky tomu viděl Lempixe, jak si hraje. Nebo tak něco.
   Otevíral právě jednu z lebek otvírákem na konzervy a asi neviděl, že na něj upřeně koukám, protože si zpíval a hned po odhození přebytečného kusu lebky ochutnal uvnitř ukrytý mozek. A já si sice říkal, že by mi z toho asi mělo být šoufl, ale zvědavost zvítězila.
   [„Jaký jsou?“] zeptal jsem se a hmyzák sebou trochu poplašeně trhl. Chvíli se ani nehnul, asi si myslel, že jsem ten velký dinosaurus a neuvidím ho, pak trochu změnil barvu, aby splynul s pozadím, ale měl smůlu. Já byl totiž děsně všímavý, jak by řekla Jessica tím divným tónem, kdykoliv jsem se s ní podělil o nějaký zásadní poznatek.
   Taky jsem se nehýbal, jen ho upřeně sledoval, a on to nakonec zabalil. Volnou rukou si pomalu, velmi pomalu sáhl na jednu z antének na hlavě, něco mu tam píplo a on promluvil.
   „Ještě jednou, prosím,“ zacvakal na mě a já hned pochopil, že on vlastně po našem nerozumí a musí na to používat nějakou mašinku. Táta na to často zapomínal, ale mně se něco takového stát nemohlo!
   [„Ptám se, jaký jsou,“] zopakoval jsem a on vypadal trochu zaraženě. Asi čekal, že se budu ptát spíš na nálezy a pokroky a tak. Ale to ode mě čekat fakt nemohl.
   „Ucházející,“ vypadlo z něj, skoro bych řekl zahanbeně.
   [„Můžu zkusit taky?“] Teď vypadal vyloženě podezíravě. Ale to fakt neměl, vždyť to já byl proslulý zkoušením i divnějších věcí, nebo tedy divnějších podle Jessicy. Já na občasném ožužlávání kostí neviděl vůbec nic špatného, vždyť je v nich spousta vápníku a je blbost je jen tak nechat ležet…
   „Taky potřebuje doplnit bílkoviny po úspěšné reprodukci?“ zazářil Vratix a já ten dotaz vůbec nechápal. Reprodukují se přece obrazy a já malovat sice zkoušel, ale šlo mi to o dost míň než třeba šermování nebo jedení koblih na čas. Ale zase hrozilo, že mi to jinak zakáže, tak jsem přikývl.
   „V tom případě prosím,“ zacvrlikal a podával mi načnutou lebku. A dál mluvil, zatímco já koukal na ten odhalený mozek a přemýšlel, jestli to fakt chci udělat. Nemůžu z toho třeba chytit nějakou nemoc, nebo to šílenství, co popadlo klony?
   Na druhou stranu, zastavilo mě podobné riziko někdy dřív?
   „Mozky klonů jsou optimálním zdrojem jak proteinů, tak některých vzácných stopových prvků, které bude mladý pán potřebovat, až naklade vajíčka. A je dobré mít i něco předem do zásoby, zejména jestli křížení Wookiho a Nautolanky pozmění biosyntézu a metabolismus embryí. Já zásoby neměl. Neměla. Proto taky ta mírně zvýšená úmrtnost plodů...“
   Moc jsem ho neposlouchal, ale jakmile zmínil plody, vzpomněl jsem si na oříšky z Reythy a trochu mě to probralo.
   [„É, cože?“]
   „Nic. Dobrou chuť,“ popřál a šel si pro vlastní hlavu. Začínal jsem mít trochu pocit, jestli si je u táty náhodou neobjednal jenom proto, aby je mohl všechny zbaštit, ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. Místo toho jsem zkusmo nabral kus mozku na dráp, dal si ho do pusy a pořádně to analyzoval svými vycvičenými chuťovými pohárky. Chutnalo to...
   [„Trochu jako když Jessica dělala domácí karamel,“] konstatoval jsem nahlas, Lempix mi od vlastní konzervy věnoval poněkud zaskočený pohled a zatímco žvýkal, vkládal kousek tkáně mezi sklíčka. Takže něco málo měl asi fakt na pokusy.
   Poděkoval jsem za ochutnávku, ještě kousek si dal a pak šel pryč, ale spát se mi moc nechtělo. Asi za to mohl Šedý Šum, jak mě po mé tajné misi za dědou a mámou dobíjel, každopádně jsem chvíli sledoval Fosh, jak chrápe, a když dole vrzly dveře kadibudky, šel jsem ven. Znamenalo to totiž, že se buď vzbudil někdo od nás a bude určitě hrozně rád za společnost, nebo nás šel někdo z kadibudky přepadnout, což jsem mu musel rázně překazit.
   Byla to ta první možnost.
   Jessica sice zněla trochu podrážděně, asi se zase rafly se slečnou Brannigan, ale všechno jsem jí vyřídil a za chvíli už jsme i se svačinou vyráželi do Tyrvrarru a mě už skoro nebolela ruka z těch skleněných pastí. Kdybych byl bábovka, možná by mě místo toho cestou začaly bolet nohy, ale já naštěstí bábovka nebyl a do města jsme se dostali úplně v pohodě.

   
***

   Tam na nás chvíli mířil flintou nějaký děda, ale Jessica ho naštěstí krásně zmákla a já si mohl nejen připsat na konto pár děsně krutých hlášek, ale taky se pořádně rozhlédnout. Ostatně bylo to rodné městečko strejdy Chlouppka, tak bylo určitě stejně krutopřísné jako on a tedy hodné pořádného prozkoumání.
   Než jsem se ale dost vynadíval, táhla mě Jessica do hospody, což tedy nebylo poprvé, ale stejně se mi tam moc nechtělo. Naštěstí tam nebylo moc plno a hlavně tam něco děsně pěkně vonělo, tak jsem to risknul. Jessica mluvila s nějakým hraničářem, já poslouchal toho srandovního pána, co naléval rum a nadával trochu jako táta při vyplňování daňového přiznání, a bylo. Pro jednou jsem taky nebyl za čertovo dítě já, což byla fajn změna a moc jsem si to užil. Stejně jako toho husomuta, i když toho možná přeci jen trochu víc.
   A pak jsme najednou museli pryč, což byla škoda. Jednak jsem se seznámil se spoustou dalších příbuzných, co by s nimi určitě byla větší sranda než se strýčkem Wyrrgym, druhak tam klidně mohli mít ještě pár schovaných husomutů a já je takhle nestihl najít ani ochutnat. Ale výlet v katamaránu zněl taky fajn, tak jsem se nebránil, připomněl jsem tyrvrarrským, že jsme tu byli inkognito, a pak už mi vlasy na hlavě vlály jako nikdy. Až jsem skoro litoval, že už nemám ty copánky, co si z nich Fosh dělala srandu, ale mně se celkem líbily.

   Cesta proběhla v pohodě, díky mému včasnému zásahu nedošlo ani k žádné katastrofě s prošlou trvanlivostí a za nějakou dobu už jsme čistě přistávali v Karrambaculleku. Všichni nás děsně vítali a byli zvědaví, co jsme zjistili nového, protože oni nic, ale po princovsku jsem je odmávl a šel za dědou. Ten byl z mého příchodu viditelně nadšený, z Jessicy trochu míň, ale než jsem mu stihl říct, ať se na ni tak nemračí, jinak ho uhrane, poslal mě za mámou. Tak jsem šel.
   Moc dlouho jsem u ní ale nepobyl. Jen jsem jí řekl, že jsme všichni v pohodě, že náš nejlepší brouk na tom maléru dělá a že táta se sice trochu opil, ale vypadal v pohodě. Kupodivu ji zajímalo hlavně to poslední, ale nějak jsem to zakecal a vysvětlil jí, že prostě nevíme o moc víc než oni a že jsme přišli hlavně schovat naši chromovanou kocábku, aby nebyla tak na ráně, než se to přežene. Ještě se tedy zeptala, jestli něco nevědí ani ten starý křeček a jeho oranžová učednice, co je před tím celým tak trochu varovali, ale musel jsem ji zklamat. A to jsem ani nevěděl, že byl tou dobou Šedý Šum už pomalu nezvěstný…
   To už ale volala Jessica, tak jsem šel zase zpátky a v následujících chvílích byl fakt hodně moc nápomocný. Však to taky byla pořádná fuška, přesunout Jungle Jet se spoustou výbušnin a dalších věcí, co jsem ani nepoznával, do tajné dutiny ve stromě, která byla těžce hustá a nejspíš nová, protože jinak bych ji jako malý skaut určitě našel. Byla obrovská – vešla se tam loď i houpačka a ještě tam bylo dost místa na spoustu dalších krámů. Děda tam dokonce měl i ty hlavice, co jsme měli zabránit jejich odpálení z mýtiny, a z nějakého důvodu za ně byl tuze rád, což jsem mu nebral. Já byl taky občas rád za zdánlivě zbytečné věci, třeba za bábovku.
   Měli jsme ale splněno, uklizeno a hotovo, tak jsme se mrtě parádním tajným vchodem protáhli zpátky domů a já si pořádně zapamatoval, kde ta díra je, protože mi něco říkalo, že by se to jednou mohlo hodit. Teď už ale nezbývalo než si oprášit ruce, protože to tak drsňáci dělají, a rozloučit se, jenže nikdo další nebyl doma. Snad jim to tedy děda vyřídí. Teď ještě řešil s Jessicou nějaké věci, ale moc jsem to nevnímal, zamával jsem mu a šel jsem za mistrovou ke dveřím, netuše, že se všechno už za pár vteřin strašně pokazí.
   Když mě do očí kouslo ostré světlo z reflektorů, praštil jsem sebou do nejbližšího krytu, ale Jessica to nestihla a klony zněly nesmlouvavě. Připravil jsem si meč a vlastně si docela přál, abych ji před nimi směl zachránit, ale dopadlo to úplně hrozně. Odstrčila mě, nechala si nasadit klepeta a odvést se pryč, což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo.
   Děda z toho ale asi měl radost nebo co, protože když jsem na ně chtěl vlítnout a posekat je, špinavce, čapl mě a nechtěl pustit, ani když jsem na něj začal křičet. Místy i docela ošklivě. Nemělo  cenu se vzpírat, ostatně dědu nepřepral ani táta a myslím, že i strýček Chlouppek by měl velký problém a strýček Wyrrgy se trochu zapotil, ale stejně jsem to zkusil. Nic naplat, držel mě dál a pustil až ve chvíli, kdy výsadková loď zmizela z dosahu.
   Nenadálá svoboda mi neudělala až takovou radost, protože jsem sebou okamžitě fláknul o podlahu a vypadla mi vysílačka z ucha. Hned jsem se ale zase zvedal, koukal, kde parkuje katamarán, a plánoval, jak Jessicu zachráním v něm.
   [„Brzdi,“] zabručel děda, udělal krok blíž a to křupnutí, jak rozšlápl vysílačku, mi připomnělo, že mám hlad. Na to teď ale nebyl čas.
   [„To právě nemůžu, jinak mi s ní uletěj!“] vysvětloval jsem mu svůj problém, protože to asi nechápal nebo co, ale pak se ukázalo, že to možná nechápu já.
   [„Sežeň tátu,“] řekl děda prostě a i když mu to slovo moc nelezlo z krku, rozhodně to nebylo tak jedovatě jako většinou. A já pochopil, že to asi fakt bude nejlepší, protože co jsem si tak pamatoval, měl snad mít sraz se strejdou Chlouppkem ve Rwookrrorro, což bylo shodou okolností stejným směrem, jako letěly klony s mojí mistrovou. Ale stejně bych na to měl šlápnout.
   [„Tak jo,“] souhlasil jsem a utíkal k přístavu, [„zatím pa.“]
   A od té doby jsem ho skoro dvacet let neviděl.

   
***

   Naskočil jsem do katamaránu, mačkal všechny čudlíky, jak mě to učil Chlouppek, a za chvíli už se řítil jako namydlený blesk za výsadkovým člunem. Měli na mě náskok, ale to bylo asi jedině dobře, protože jsem se aspoň nemusel bát, že si mě všimnou, i když v tu chvíli jsem na to vlastně ani nepomyslel. Měl jsem co dělat, abych udržel vrtulník ve vzduchu, a jakmile jsem v dálce spatřil hlavní město, už jsem si na to takový pozor nedával.
   Přistání tedy bylo z těch tvrdších, ale tady šlo o životy a já si říkal, že tyrvrarrským ten katamarán určitě chybět nebude, když díky jeho oběti zachráním Jessicu. Síla mi jasně říkala, kde přesně je táta, nos zase co to je za podnik, a tak jsem v mžiku vyrazil dveře a všechno jim to vyklopil. Oni zase v mžiku dopili, zaplatili a zeptali se na Jessičinu podprsenku, což se sice v hospodách s ní stávalo docela běžně, ale od táty a strýčka jsem to slyšel poprvé.
   Pak mi došlo, že ji chtějí sledovat tím pípátkem, co v ní má zabudované, a dokonce se to povedlo. Volal do toho tedy Lempix, ale nic jsem neslyšel, protože mi děda rozšlápl vysílačku, a celkově to bylo takové nějaké zmatené. Moc jsem nepochopil ani to, kde přišel strejda k tak parádnímu fáru, ale rychle jsem nastoupil a viděl tak předním průzorem, jak táta prďácky klouže po kapotě a nasedá taky. Jo, takhle má přesně vypadat záchranná výprava!
   Celou cestu jsem děsně vymýšlel, jak Jessicu zachránit, a stejně jsem dával větší pozor než strejda. Nebýt toho, že jsem ho na tu ránu upozornil a že asi nebyla na nás, určitě by nás trefili. Naštěstí jsem to udělal a oni pálili asi někam na planetu, takže jsme to přežili, i když jsem ani trochu nechápal, co se vlastně dělo. To se moc nezměnilo ani po přistání, kdy jsem dostal nakázáno čekat a pokud možno mlčet, což mi oboje docela šlo.
   Klony zmatkovaly, táta taky vypadal trochu nervózně a strejda Chlouppek to tam komandoval, jako by mu ta loď patřila, já se soustředil hlavně na to, aby mi v břiše nekručelo moc nahlas. Šlo mi to mnohem hůř než mlčení.
   Než jsem se nadál, začal komandovat i táta, klony odlétaly a já už to nevydržel. Prostě jsem Jessice běžel na pomoc sám, když se k tomu nikdo z dospělejších neměl, a rozhodně jsem toho nelitoval. Už jenom vidět toho fousatého pana profesora, co nikdy nic neučil, jak je vezen na kolečkové židli, stálo za tu námahu a Jess byla očividně ráda, že mě vidí. Hlavně když jsem jí s tím fousatým pytlem začal pomáhat.
   Loď se začala třást, nám nešlo nastartovat, prostě děsně dramatická chvilka, ale my se nedali, zvládli to a za chvíli už byli venku z lodi. Museli jsme tedy trochu zatlačit a já se ani nestihl divit, kde se na palubě vzal Šedý Šum, ale povedlo se, my byli volní a mohli jsme se konečně vrátit na Jolly Jedie, kde už tou dobou snad měli být i všichni ostatní. Jessica mě objala, já jí k tomu pošeptal, že jsem rád, že ji nezastřelili, a bylo mi vlastně docela dobře.
   Zbývající křižníky se začaly přesouvat a soudě podle toho hlášení se snažily zatknout lumpy, kteří chtěli prostřílet cestu strýčkovi Wyrrgymu. Museli jsme pohnout, abychom toho stihli využít taky.
   Když jsem se zeptal táty, proč si připravuje meč, zamumlal něco o dvou stovkách zkurvených inženýrů a chystal se otevřít dveře.

   
***

   A teď konečně něco úplně nového!
   Jakmile jsme byli v hangáru, vyskočil táta ještě za letu a já pochopil proč. Na palubě totiž postávala spousta klonů a bylo docela dobře možné, že po nás půjdou. Vždyť byli jeden jako druhý, tak to dávalo smysl.
   Moc dobře jsem si ale všiml, že se nebrání, a když jsme přistáli, pochopil jsem proč. Tedy… nepochopil. Ale bylo vidět, že ani jeden z klonovaných vojáků pro nás není nebezpečný – vypadali vlastně docela vtipně, jak tak naráželi do věcí, přiblble čuměli do zdí nebo se pokoušeli si sundat helmy. Ale v jejich kůži bych teda být nechtěl.
   Táta jich stejně pár posekal, asi preventivně, a my mezitím přistáli v té části hangáru, co byla nejblíž k výtahům na můstek. Vystoupili jsme, já do jednoho z klonů zkusmo šťouchl, co to jako je, a pak si všiml, že nedaleko parkuje eta-2. Nebylo by to asi nic zajímavého, ale já si vzpomněl, že by to mohla být ta, co mě v ní Neva chvíli učil létat, a tím pádem taky ta, ve které jsem zapomněl cereální tyčinku. Než si tedy ostatní vyměnili prvotní dojmy z toho, co se to s těmi klony stalo tentokrát, já se vrhl do kokpitu a, fanfáry prosím, našel ji!
   Jessica z toho zas takovou radost neměla, ale mně se pak na ten můstek šlo mnohem líp. Staniol šustil, já poslouchal ostatní, jak se snaží odhadnout, co že to ten Neva asi udělal tentokrát, a já nic nechápal. A bylo mi to jedno, protože jsem měl tyčinku.
   Cesta výtahem trvala jenom pár chvilek a zanedlouho jsme se ocitli na můstku, kde nás s otevřenou náručí přijal jak mistr Habili, tak slečny Mahariel a Brannigan a další členové výsadku. Byla tam i Fosh, což bylo hlavní, ale k přesnému součtu jsem se nedostal, protože pan profesor začal vyprávět. Ale přišlo mi, že nikdo nechybí.
   „To čumíte, jakej jsem frajer, co?“ smál se Aleena a cenil na nás zuby, jak to uměl jenom on. Já přikývl, že jo, že fakt čumím, ale dospělí mu to tak snadno nepřiznali.
   [„To jo,“] řekl například táta, [„kdes prosímtě našel dost fazolí na zplynování celýho hangáru?“]
   [„Aha!“] řekl jsem já, ale byl jsem, stejně jako táta, úplně vedle.
   „Ty furt nevíš, co jsem udělal, viď?“ vychrlil Neva a přišlo mi, že se tátovi trochu vysmívá do ksichtu. Ale těžko říct, on to dělal tak nějak vždycky všem. Táta sice nevypadal, že by ho to nějak víc zajímalo, ale při kontrole všech přítomných tak nějak pokrčil rameny, že jako asi fakt ne, no.
   „Tak to si kecni, protože je to velký,“ začal profesor a ještě zrychlil, takže jsem mu úplně přestal rozumět. „Víš, už cestou sem jsem si říkal, že by bylo fajn si od Republiky půjčit pár hasáků s rukama, ale že nejsou zas tak blbí, aby mi je poslali jen tak. Tak jsem si pohrál s transpondérem, vysílačem a pár dalšíma chujovinama, kterejm bys stejně nerozuměl, a připravil jsem moc zábavný divadýlko. Když jsme ale přiletěli na orbitu, což mimochodem nebylo s těma děravejma motorama vůbec snadný, tak nás hned zavolal nějakej Kaama z Monitoru, že posílá ty opraváře, jak žádal nějakej generál Champbacca.“ Teď vypadal trochu nazlobeně a já nechápal proč.
   [„Jo, tos nám hlásil už před bitvou, ale víš jak, darovanému koni...“] pokrčil rameny táta, což s pohledem v Nevových očích nic moc neudělalo.
   „Jo, super, ale příště dej třeba vědět, že mám nějakej dárek čekat, žejo. Takhle to nebylo až tak zábavný, jenom jsem mu jako komandér Typo s hlasem a vším poděkoval, navěšel mu na nos nějaký bulíky ohledně toho, že jsme furt ten samej Šerif, co před třema lety odstartoval z Malastare a pak byl na hrozně tajný misi, kde jim pomáhal jeden na oko mrtvej vidlák z Taanabu, on zněl chvíli podezřívavě, ale pak po nich začala pálit konfederační bitevní loď s děsně sexy jménem a on to sežral.“
   [„A pak zařval, když byl Monitor zničen, krása, už poletíme?“] provokoval táta a snažil se něco vyčíst z displeje, který občas bliknul a občas taky ne.
   „To ještě není ani začátek, kámo! Přiletělo několik transportérů naloženejch klonama se žlutejma helmama, pustili se do práce a já kokot jim s Miou šel pomoct, pro ty jejich krásný modrý voči a taky aby to moc nezfušovali. Což, jak asi chápeš, byla vzhledem k vývoji situace trochu blbost.“
   [„To jo,“] chápal táta a já už taky koukal na ten displej, [„nemohli bychom si to poslechnout doma?“] To byl děsně fajn nápad a já zívl, abych ho podpořil, ale měli jsme smůlu.
   „Klídek, flotila teď vyrazila k planetě zabránit nějakýmu bezpečnostnímu průseru, nám jsem zařídil omluvenku a motory co nevidět naskočej, jen se musej dobít kondenzátory. Kde jsem to byl? Jo, u toho, jak jsem hustej, už vím. No prostě jsme ve chvíli, kdy jim jeblo, byli s Miou a dvěma těma zmetkama v přetlakový komoře u reaktoru...“
   Mia, která to celé poslouchala zpod rozebrané konzole opodál, zamumlala něco jako „a já toho hezčího málem požádala o ruku“ a pak cosi zkratovala, možná schválně, možná ne.
   „...poradili si s nima jako nic a schovali se ve ventilaci. Chvíli nás naháněli, hlavně teda mě, protože tady o slečně žádný záznamy neměli, ale ani mě nehledali moc důkladně, asi že jsem pro ně jako vidlák z Taanabu nebyl až tak lákavej cíl.“
   Teď už zíval i táta, ale Neva na to nebral zřetel a já se přesunul k Fosh, kouknout, jestli je celá.
   „Po nějakým tom plazení se šachtama se nám konečně povedlo napíchnout na pomocnej subprostorovej vysílač, navázat spojení na Kulíky a pořádně tu komunikaci zahashovat, což ostatně víš, protože jsem tě díky tomu kontaktoval a říkal ti to, zatímco jste se procházeli po lese.“
   Táta přikývl, já taky, ale to hlavně proto, že se mě Fosh ptala, jestli jsem v pohodě.
   „Ten pravej majstrštyk ale přišel až pak. Samozřejmě jsme chvíli zvažovali, že ty kloniska prostě vyfoukneme do vesmíru, ale to bychom museli načasovat s vaším příletem, o kterým jsme hovno věděli, aby na to nestihl zareagovat zbytek flotily. Ono by jim totiž asi bylo podezřelý, že z už tak dost divnýho křižníku vylítává spousta klonů, nejsou dementi. A pak měla Mia slabou chvilku, postěžovala si, že takhle je to se všema chlapama, co se jí líběj, že jí nejdřív pomůžou a pak jí chtěj vystřelit mozek z hlavy, a já si skrze to uvědomil, že existuje způsob, jak z těch klonů na palubě udělat podobně labilní mentály.“
   „Díky, no,“ ozvalo se zpod konzole.
   „A tak jsem, tadááááá, reaktivoval ten nanovirus, díky kterýmu nám tahle kocábka teď říká pane a kterej na palubě pořád byl, jenom dormantní. Ať už ho sice navrhoval kdokoliv, nepočítal s tím jako s fičurou a ta hibernace ho dost oslabila, takže po sobě nezačaly střílet jako tenkrát na orbitě Azoamu, ale to bylo vlastně dobře, protože pak ostatní lodě na palubě pořád viděly spoustu známek života a neměly žádnej důvod nás sestřelit. Jak navíc vybuchl Monitor, tak se po těch inženýrech ani nikdo nesháněl, my se vrátili na můstek a já si děsně chytře vyžádal převelení týmu Tango-12, kterej se podezřele blízko Tytvrarru potýkal s podezřelou obludou, a je to, jsme v suchu jako nikdy! Takže navrhuju poslat té Kaminoánce do vězení nějakou tu buchtu s pilníkem, po mně můžete z vděčnosti pojmenovat svoje děcka, ty, co nebudou retardovaný, samozřejmě, a…. kurva, jak to, že ještě nenaskočily motory?“
   Já už ho moc neposlouchal a očividně jsem nebyl jediný. I táta už posledních pár vět zíval, i když jsem měl pocit, že je to hrané, Jessica se slečnou Brannigan se dokonce někam vypařily a Lempix srkal z koktejlového kelímku poslední zbytky něčeho, co mělo barvu až příliš podobnou klonovanému mozku. Nikdo z nás tedy přirozeně na ten dodatek nezareagoval hned, jako první se ozvala až Mia.
   „Možná se odpojil defrakulátor?“ zkusila to a zmateně koukala do přístrojů.
   „Blbost,“ odmávl to Neva a začal taky koukat do přístrojů, ale úplně jiných. Jak se pak asi tak mají dohodnout, když každý kouká na něco jiného, hm? „Ten jsem osobně přisponkoval tak bytelně, že kolem něj klidně může projít tvoje máma a neupadne.“
   [„Máme jít tlačit?“] navrhl táta, zase trochu drze, [„dneska by to nebylo poprvé.“]
   „Jen se směj, vole, ale i na to možná dojde. Hm, vypadá to na ucpaný vedení antihmoty kolem toho bajpásu na palubě šest.“ A jestli já si to nemyslel!
   „Mám to jít...“ chtěla se zeptat Mia, ale byla zastavena, docela hrubě.
   „Ne, udělám to sám. Ty tu dohlídni na ty vopice, ať na nic nešahaj, hned jsem zpátky.“ A s těmi slovy urychleně zmizel ve výtahu. Já si povzdechl, že to je fakt den, koukal se ven na svou domovskou planetu a na několik křižníků, které se od nás už docela pěkně vzdálily a přišlo mi, že ještě kus před nimi se odehrává nějaká bitka. Občas to tam totiž zablesklo a to vesmír přece jen tak nedělá, ne?
   Můstek se mezitím propadl do ticha, které prolomil až táta, který se nejdřív zamyšleně drbal na hlavě a pak se najednou zarazil.
   [„Ty vole,“] ujelo mu, [„neměli bychom vytáhnout Denyzze z toho kufu?“]
   A to ještě nebylo celé.
[„If you can't beat them, eat them.“]

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #39 on: 18. Apr 2018, 20:07 »
„Kokot," ulevil si Chlouppek a se zatajeným dechem se podíval na Champieho. To by tak hrálo, aby jim gebnul, když se kvůli němu tak nadřeli. Jenže už při odletu vypadal, že to má za pár, tak těžko říct, jestli nebudou z kufru vyndavat mrtvolu. Což by u téhle káry nebylo asi poprvé.
„Fosh,” mávl na Nautolanku, která si zrovna namotávala koneček jednoho chapadélka na prst, hleděla na Simbu jak na obrázek a nedávala moc pozor, „poběž se mnou."
„Děje se něco?“ hodila se hned do pohotového módu.
„Denyzz.“
„Kdo?“
„To je jedno, poběž,“ popostrčil ji. „Lempixi, odlož si ten kelímek a vyraž za náma do hangáru. My budeme rychlejší,“ rozeběhli se zpět chodbou, kterou sem před okamžikem přišli. Simba běžel taky, protože u toho nesměl chybět, a Champie normálně šel, protože si pamatoval hipíkovo slibování, že bude učit, a protože se tak nikdy nestalo a udělalo mu to bordel v rozvrhu, nehodlal se posrat.
„Co se děje?“ snažila se dozvědět trochu víc Nautolanka.
„V kufru máme někoho, kdo zažil i lepší dny, a nerad bych ho vyfukoval airlockem.“
„Budeme léčit,“ odtušila a promnula si dlaně.
„Budeme léčit,“ přikývl. S Lempixem byli jediní, kdo to tu uměl, a Fosh měla skutečný talent, který se měl hodit, dokud se brouk nedovalí.
 
Proběhli chodbou, zabrzdili ve výtahu, chlupatý prst mnohačetným klikáním přiměl dveře k zavření. Na Champieho nečekali, což bylo jedině dobře, protože tomu se záhy ozval Neva, že by se nějaká ta pomoc přeci jen šikla. A tak nacpal Lempixe do dalšího výtahu, vytáhl z montérek křížový šroubovák, který tam od té doby nosil až do konce vesmíru, a šel na věc.
„V jakém je stavu?“ zjišťovala dívka a snažila se rozvzpomenout na všechny ty hodiny tréninku, a doufala, že teď, když je to naostro, to nijak nezrancoří.
[„Je na tom fakt špatně, ale ty to zvládneš!“] poskakoval Simba a viditelně se snažil o motivování k velkým činům.
„Tyjo a já to jako nezvládnu?“ zahrál uražení Chlouppek.
[„Ty taky, strejdo, ale Fosh líp.“]
Nadechl se k odpovědi, ale uznal, že mluví pravdu, tak to hodil za hlavu a s cinkutím a otevřením dveří se rozeběhl k samohybu.

Skluzem zastavili u kufru, ten trochu dospělý jej otevřel a zevnitř ho udeřil pravým hákem smrad. Sáhl po té snůšce neštěstí a opatrně ji položil na podlahu. Z nohavice čouhající kost byla k ohlodání a ten černý škvarek na břiše vypadal jak něco, co Jess zrovna vytáhla z trouby. Zkontroloval mu tep, a na rozdíl od toho něčeho z touby, žádný nenahmatal.
[„Žije?“]
„Nedýchá, Simbo, skoč do káry a v přihrádce spolujezdce najdeš určitě nůžky na trávu. Odstřihněte mu s nimi nohavici a postarejte se o tu zlomeninu.“
„Masáž srdce?“ mrkla na něj Fosh, jestli odhaduje správně, co bude dělat on.
„Jo,“ přikývl a Simbův zadek už čouhal z místa spolujezdce. Rozevřel ležákovi ústa, jestli nemá zapadlý jazyk, a když uznal, že dýchací cesty má volné, chytl látku jeho košile oběma rukama a trhnutím ji roztrhl a odhalil tak mistrovu bílou hruď a seškvařenou díru v břiše. Taky by mohl sem tam na sluníčko.
Dlaně dal na sebe a přiložil je na to správně místo.
Nadechl se nosem a s napnutými pažemi se do toho opřel. Žebra praskla. Simba se leknutím bouchl hlavou o rám dveří, ale v ruce vítězoslavně svíral nůžky. Chlouppek pokračoval v masáži a podíval se na Fosh, jak se vede jí. Ta se věnovala břichu, oči měla zavřené, ve tváři soustředěný výraz a rukama se dotýkala černé tkáně. Namodralá mlha se jí plazila zpod prstů a bylo slyšet jen její pravidelné dýchání. Zuhelnatělá tkáň se začala drolit a odpadat.
[„Přežije to?“] zeptal se Simba a ukázal nůžkami na Chlouppka, jak promačkává mistrovu hruď.
„Neremcej a postarej se o tu nohavici.“
[„Neměl bys mu, strejdo, dát umělé dýchání?“]
„Bys to prásk tátovi a on se mi pak smál do konce života.“
[„On si nějakou záminku stejně najde.“]

To byl fakt, ale k dýchání z úst do úst stejně nedošlo. Dohnal je totiž druhý výtah, ze kterého se vyvalila obrovská kudlanka a cobydup byla u nich. Zelený medik sundal termosku, odšrouboval víčko a s pomocí Síly z ní vylétl proudem litr bacty, která pronikla ránou na břiše i noze do mistrova těla.
„Pokračovali,“ pobídl čumily, kteří chvíli zhypnotizovaně přestali se vším, co dělali, a sledovali bez dechu vznášející se kapalinu. Z omámení se pokynem probrali a pokračovali v tom, co dělali, a sám velký Brouk soustředěně korigoval tok léčivé tekutiny uvnitř zbídačeného těla.
Chlupáč pokračoval v masírování srdce, Fosh Lempix odehnal ruce od břicha, a tak se za Simbovy asistence dala do rovnání zlomené nohy. Zrzek dostal z vykukující kosti hlad a doufal, že bude brzy Woallc zachráněn a oni se budou moct jít nadlábnout.
„Srdeční činnost obnovena,“ oznámil Lempix a Chlouppek tak mohl přestat se stlačováním pacientova hrudníku.
[„Jó,“] výskl Simba  plácl si se strejdou zakrvácenou packou, ale hned se zas otočil k Fosh, protože ji to děsně pomáhalo při výkonu. Byla ráda, že je pacient v bezvědomí, protože rovnání kostí nebylo nikdy moc šetrné a jistě by ji byl kopnul, kdyby při vědomí byl. Takhle se nebránil a krom rovnání tak stíhala vnímat i proudy bacty, jak z těla vyplavují nepořádek, který by jen zpomaloval hojení, a ten pak stékal po noze k zemi a na podlaze dělal šedočernou loužičku.
„Mám to,“ informovala ostatní a mrkla na Lempixe, jestli jí to schválí. Prsty měla mazlavé a studené.
„Ano,“ kývl kudlanka.
„Ty žebra vyřešíme asi později, co?“ odtušil Chlouppek, který pacientovi rozlámal hrudník a už se těšil, až bude hotovo. První pomoc lidem nikdy nesvědčila a tento výsledek byl toho důkazem.
Hlavní doktor neodpověděl, jen přikývl a po chvíli hrobového ticha a sípavého pacientova dýchání svým osobitým způsobem zavelel. „Zvedli to.“
Všichni tři se tedy zvedli z kolen a s nataženýma rukama s pomocí Síly opatrně nadzvedli jeho tělo. Dostat ho na ošetřovnu pak trvalo pár minut, během kterých Lempix stále čaroval, a zdálo se, že Denyzz chytá zpět trochu zdravé barvy.
 
***

Dveře ošetřovny se za nimi zavřely a dva chlupatci s Nautolankou se vydali zpět na můstek. Do hyperprostoru vstoupili ještě dřív, než Woallca položili na lůžko. Simba zářil štěstím, Fosh byla taky šťastná, že se jim podařilo zachránit mistrovi život, a fialová, jak ti dva chválili. Joyce, ji prý za odměnu vezme určo na nákupy.
„Já bych se šel napít,“ vydechl po jejich rozpravě unaveně Chlouppek, ale usmíval se jak měsíček na hnoji. Poslední dny byly na hovno, ale ten finiš se jim teda dost povedl a zas se cítil jak u ohniště včera, kdy byl zralý na padnutí do peřin. Nějaké to pití by mu se spánkem jistě pomohlo a rázem ho napadlo, že by mohl zkontrolovat Nevovu izbu, nebo možna Miinu, a najít tam nějaký technický líh. Pít by se to asi nemělo, ale…
[„Já bych se šel najíst,“] vyslovil protinávrh zrzek.
„Vyzvedneme ostatní, ať se najíme společně, ne?“
[„No… ne že by se mi to nezamlouvalo, ale je to nutný?“]
„Tu chvíli to ještě vydržíš, když už je po všem,“ umravnila ho spolubydlící a podívala se na toho staršího, jestli jí odkývne, že je po všem. Ten se k tomu ale neměl. Tak dvě vteřiny mlčel, ale na přemýšlení nad tím, co se pořádně stalo, budou mít určitě dost času pak. Ukázal na křižovatce směr, kterým cítil Champieho s mrňavým mistrem, ať je naberou. A uloví něco, co teče a má říz.
„Po všem asi ještě ne,“ přiznal, protože v těhle věcech nerad lhal, „ale hlavní je, že jsme spolu,“ povzbudivě se na ni usmál.
[„Strejda Wyrrgy nás určo všechny zachrání!“] zauklidňoval si i otesánek. Snad to všechno přežil a přežije, zadoufal tiše Chlouppek a udělal si chvíli, aby o to poprosil všechny duchy, které znal.
[„S tou houpačkou mu to šlo úplně famfárově. Jak tam střílel ty hořící špalky a droidi netušili, co se děje. Se Sagwen jim to fakt nandali.“]
„To teda!“
„Vy jste se taky pěkně činili,“ pochválila toho velkého dívka.
[„Jo, jak jste tam neohroženě přišli na tu louku a zažehli meče a vžum, vžum, vžá, bác!“]
„Dobře se na nás dívalo?“
[„Asi jo, já měl plno práce se střílením z tanku.“]
„To mnohé vysvětluje.“ Otevřely se dveře a před nimi se ocitl Neva visící ve vzduchu a Champie, který ho držel za flígr a snažil se mu zabavit zápalnou lahev, kterou skrček bránil zuby nehty.
[„Ber ji!“] houkl Champie, Chlouppek na nic nečekal a bleskem si lahev přitáhl do ruky.
„Tyve, vrať to ty potrate, tohle k chlastu není!“
„Chceš se vsadit?“
[„Nech mi půlku, jo?“]
„Tady poteče krev!“
„Kdy už to zahodíš a půjdeme se najíst?“
[„Hned,“] zahodil Aleena a udělal k nim krok, [„jaká je?“]
„Huh,“ v krku ho to koplo, ale co to polknul, tak to nebylo tak hrozný. To půjde.
[„Nic neříkej, nechám se překvapit.“]
„Tohle si budu pamatovat, hnusáku,“ dorovnal s nimi krok zahozený mechanik a hrozil pěstičkou, ale spíš jen ze sportu, než že by to myslel smrtelně vážně.
„Hnusáku?“ uchechtl se hnusák, „ty, když ses narodil, tak tě hodili do kýble, protože si mysleli, že seš placenta.“
„Chm, ten nebyl špatnej.“
[„Já to nechápu.]
[„To asi nemusíš, chceš taky?“] nabídl velmistr lahev bez skrupulí jejímu bývalému majiteli.
„Normálně byste z toho dostali otravu a rakovinu, ale to byste nesměli bejt smradlaví vopičáci. My normální si musíme dávat bacha a odmítnout.“
„Já si dám,“ přihlásil se druhý trochu dospělák a krk mu nejspíš odumřel, protože už to do něj teklo jako jawa juice.
„Sem slyšel, že sis zamáchal s tím tvým párátkem. Teď mám namysli to světelný… no na tebe mluvím, Chlouppku.“
„Jaj, no jasně. Jo, zamáchal. S Champiem jsme to zvládli, řekl bych, obstojně.“
[„Vžum, vžum, vžá bác!“]
[„Hlavně ten trebuchet.“]
„To fakt čumim, škoda, že jsem tam nebyl. Ale to byste se z tý díry nikdy nedostali, takže mi dlužíte pivo.“
„Kdes vlastně našel svůj krystal, Chlouppku?“ zvídavě vzhlédla Fosh, protože si nevzpomínala, že by zaznamenala, že někam letěl na Gathering.
„Na krku,“ blížili se k jídelně, „ale kde se tam vzal, to se mě neptej, to fakt nevím.“
[„Tak se zeptáme Jessicy,“] navrhl Simba, [„ta ví úplně všechno.“]
A zeptat se mohli záhy, neboť se před nimi už za malý okamžik otevřely dveře do jídelny a právě zmíněná tam již seděla a něco probírala s Joyce. Skutečně probírala, tentokrát nešlo o eufemismus pro cokoliv jiného. A Simbacca ťal do živého, dokud si ještě pamatoval, že tít má.
[„Jess, nevíš, jak přišel strejda ke krystalu? Představ si, on si nemůže vzpomenout!“]
„Vy si to fakt nepamatujete?“
[„My?“] podivili se oba chlupáči současně a jeden vypadal zmateněji než druhý. Chlouppek patrně proto, že ho zapomenutí takového detailu z vlastního života samotného trápila, Champbacca zase díky zjištění, že v tom očividně měl prsty. Vypadalo to tedy na další odhalené okno, a protože následky jednoho takového se teď právě usazovaly vedle Jessicy a očekávaly pohádku, zrzavější z obou sklerotiků se trochu bál, co z toho vyleze. Jessica je naštěstí nenechala nikoho z nich dlouho čekat.
„Tak já vám to teda připomenu, kreténi...“

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8374
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #40 on: 18. Apr 2018, 20:45 »
   Ilum, 23 let před bitvou o Yavin
   
   Sněhová vánice se mu zasekla do očí, až mu vyhrkly krůpěje slz, které se však v mraze v okamžiku změnily v led a v poryvech větru odlétly do ztracena. Nevybrali si úplně nejlepší počasí, byla zima jak cyp, což cítili i přes jejich huňatou srst, a nemít v ruce ještě čtvrtku tyrvrarráku a na lodi mimo jiné tři lahve chrchlovice, pro který se cestou stavili, asi by tu někde bokem umrzli.
   O tom ale nemohla být ani řeč, neboť jejich úkol byl jasný a jejich touha a odvaha je táhla stále dál, pravda, živená alkoholem a opileckou zarputilostí.
   Čerstvý sníh byl ve vrstvě tak vysoké, že se do něj bořili po pupky, a ujít těch pět set metrů od lodi ke skalnímu převisu, pod kterým se měli v plánu schovat a dát panáka, bylo neuvěřitelně vyčerpávající. Měli štěstí, že dokázali držet směr a neztratit se. Štěstí měli už od Trojlístku, protože Chlouppek přiletěl lodí, kterou měl půjčenou od bratrance Wyrrgyho a pilotoval ji droid, takže nemuseli na nic šahat a jen se vezli. Štěstí to bylo hlavně proto, že už když nastupovali, tak to brali spíš odrazy od překážek v cestě a kdyby stejnou metodu aplikovali i při letu, moc daleko by se nedostali a jejich slavná eskapáda by měla brzkého konce.
   
   Zastávka na Chrchlu byla bujará a Chlouppek si ji nemohl vynachválit. S Fanoušem si padli do oka, až mu bylo líto, že tam jsou jen na skok a musí letět rychle dál. Naštěstí dostali bednu lahví na cestu, ze kterých měli už jen ty zmíněné tři, a byli čarovní.
   Na oběžné dráze Ilumu se vyloupli asi před hodinou, obíhal po ní transport Řádu, vyčkávající na lepší počasí, aby mohl vypustit dětičky pro své krystaly. Champbacca zafrflal, že za jeho mladých let se s nimi takhle nepárali, se vztyčenými prostředníčky a bez držení kniplu proletěli kolem nich a zmizeli v orkánu.
   
   Šála Chlouppkovi vlála, třepotala se a každým okamžikem měla zmrznout do nehybného látkového prkna. Dopachtili se pod skálu, oklepali se a padli na zadky. Silově cítil podprahové napětí, jakési volání z dálky z vánice. Považoval to za mámení smyslů a svou představivost, a tak se jej snažil ignorovat. Měl z toho ale svíravý pocit v břiše, kterého se ne a ne zbavit. Znal však jednu meducínu.
   „Docela frišno,“ zazubil se, hodil záda a udělal andělíčka, „už ses napil?“ zvedl hlavu a žíznivě se na kolegu zamračil.
   
   Já šálu neměl, mě hřálo mládí, nostalgie spojená s tímhle místem a samozřejmě hlavně výše zmíněný rum. Těžko říct, co z toho mělo největší efekt, ale kvůli testování zateplovacích technik jsme tam nepřiletěli.
   [„Jo,“] odpověděl jsem andělíčkovi, ale před natažením ruky s flaškou jsem si přeci jen ještě trochu cucnul. Čistě proto, aby mi k ruce nepřimrzla. Po předání štafety jsem se pak nostalgicky nadechl chladného vzduchu, zavzpomínal na těch krásných osmnáct dní, co jsem tu kdysi dávno strávil, aniž by mě někdo buzeroval, a konečně si vzpomněl, že jsme sem letěli pro něco víc než jenom pro led do drinků.
   [„Už něco slyšíš?“] zeptal jsem se tedy Chlouppka, ale upřímně jsem si nebyl moc jistý, jestli jsem mu cestou vysvětlil, jak tohleto hledání krystalů vlastně funguje, takže těžko říct, jestli mě pochopil.
   
   Podrbal se na hlavě a zamyšleně se podíval bokem.
   „Jo, slyším,” přikývl a posadil se. „To bude asi normální, viď?”
   Šepotavý zpěv slyšel vzdáleně, sotva uchopitelně, ale dost dobře věděl, že tu někde je. Když zavřel oči, dokázal určit, z jakého směru ten zpěv vycházel. Zadrkotal zuby, otevřel oči a pohledem sledoval sněhem bičovanou planinu. Zpěv, volání vycházelo z ní.
   
   [„Jo,“] přikývl jsem a říhl si tak, že to div neutrhlo lavinu. Tím však moje aktivita tak nějak hasla, protože jakkoliv jsem mohl Chlouppkovi být nápomocen radami někoho, kdo si hledání krystalu už odbyl, množství alkoholu v mojí krvi poměrně spolehlivě vylučovalo jakýkoliv vyšší stupeň koordinace. Vlastně jsem byl docela rád, že se držím na nohou, pročež jsem na oslavu toho, jak mi to krásně jde, utrhl nejbližší rampouch a začal ho olizovat.
   Ještě abych tu musel nahánět zvuk, který neslyším, to tak.
   
   „Tak se do toho dáme,” vyskočil na nohy, oklepal si packy od sněhu a odhodlaně vykročil směrem, ze kterého ten zpěv slyšel. Pohledem přes rameno zkontroloval, jestli ho kolega následuje a když viděl, že jo, po dalších třech krocích zmizel v průrvě, která nebyla přes sníh vidět.
   
   Následoval jsem ho sice hlavně proto, že měl pořád tu flašku, ale hej, žádné velké přátelství nevzniklo jen tak z minuty na minutu, z hospody na zamrzlou sněhovou kouli plnou krystalů nevyčíslitelné hodnoty. Když však Chlouppek zmizel v průrvě, donutilo mě to pozvedout obočí.
   [„Ty vole, ten se toho nebojí,“] zamumlal jsem si pod vousy, nahlas se zasmál, takže si přítomný vítr jistě klepal na čelo, a pak udělal něco, nad čím bych asi za střízliva trochu váhal, ale udělal to nejspíš stejně: skočil za ním.
   
   Chlouppek padal mezerou mezi dvěma skálami, tlamu měl plnou sněhu, takže ani jediné hilfe z něj nevyšlo a po nějakých dvaceti metrech se zapíchl nohama do ledu, který praskl, a tak celý zahučel do jeskynního jezírka. Hypotermický šok z ledové vody byl řádný a přežil ho jen díky huňatému kožichu, který by ho ochránil i před kashyyyckou dobou ledovou. Mráz ho zatím nezabil, ale loknul si a s panikou v srdci se začal lehce topit. Vzpamatoval se, začal kopat vodu, jezírko přehodnotil na jezero, protože nedosáhl na dno a uklidňujíce se, jak jen to šlo začal plavat k hladině. Za jasného dne by sem možná dopadalo pár paprsků slunečního světla, ale teď tu byla tma jak v pytli a on hlavou narazil do ledové krusty a místo nádechu nad hladinou si znova loknul.
   Síla na něj křikla.
   Zabal rukama i nohama, silným tempem se hnul z místa a o okamžik později tím místem profrčel zrzavý Wookiee. To byla pro Chlouppka záchrana. Už bojoval s pocitem, že se utopí, ale teď rukou nahmatal ostrou hranu ledu, o které Champieho přistáním fakt dobře věděl a přitáhl se.
   Vystrčil nad hladinu nejdřív ruku stále svírající rum a pak hlavu. Dychtivě se nadechl a mokré chlupy na hlavě mu v tu ránu zmrzly a vytvořily ledové bodliny.
   
   Kdybych tušil, kam spadnu, asi bych se na to zkusil nějak připravit, nicméně i tady mi alkohol prokázal neocenitelnou službu: byl jsem jednoduše natolik uvolněný, že to se mnou do ledové vody fláklo jako s gumovým panákem a vůbec nic se mi nestalo. Něco jako když hodíte děcko ze schodů…
   Zima mi samozřejmě byla, a to dost strašná, ale vynořit se z ledové vody mě nakonec donutily spíš velmi opilecké myšlenky, o které jsem se rázem podělil se svým zmrzlým kolegou.
   [„Kámo,“] neodpustil jsem si a gebil se jako retard, díky čemuž mi pěkně popraskala ta jinovatka na fousech, [„víš, že teď vlastně prokazujeme Řádu úplně hrozně vlek… velkou lsaka… laskavost?“] To, že jsem si šlapal na jazyk, nebylo ani tak alkoholem, jako mrznutím, a tím spíš jsem nečekal, jestli se chytí.
   [„Si vem, kdyby ten tvůj kl-krystal zavolal na nějaký dě-děcko a to pro něj muse-selo sem. By zh-zheblo, vole, hned!“]
   A ačkoliv mi pomalu mrzly plíce, smál jsem se dál, skoro jako by v tom chlastu byl i nějaký ten doplněk stravy.
   
   „U-uu-žžž js-sem ti ř-říkal, že se bo-bo-bojim jen dvou věcí?” šlapal vodu a klepal se zimou jak ratlík. Moc tak tedy nevnímal, co mu to říkal. S pomocí drápů se vytáhl na neporušený led a roztáhl se, aby byla jeho váha rozprostřená a led pod ním zas nepraskl. Volnou ruku nabídl Champiemu, aby mu pomohl nahoru.
   
   [„Říkal,“] přikývl jsem, ne že by to v chladných vlnách bylo vidět, [„ale pamatuju s-s-si jenom kalnorský k-k-kvasinky...“]
   Ačkoliv mě však ta druhá věc zajímala, hlavně tedy proto, že mohla být dost dobře součástí zkoušky, kterou si pro něj Síla připravila, nezeptal jsem se. Kupodivu jsem ale ani nepřijal nabízenou pomocnou ruku, abych se dostal do relativního sucha. Periferně jsem totiž zahlédl pohyb pod vodou, vzpomněl si, že mám hlad, a protože hlad byl horší než zima, o namrzlou pikosekundu později už jsem byl pod vodou, bojoval s mrazem a lovil nám svačinu.
   Ryba byla mrštná, na to, v jaké klemře musela celý život plavat, ale hlad je mocný spojenec a za pár okamžiků už jsem ji svíral v pracce. Což bylo jediné štěstí, protože zůstat pod vodou o pár vteřin déle, asi bych vyplaval jako rampouch.
   Takhle jsem vyplaval jako namražený hadr na podlahu, rybu jsem si hodil do pusy a oběma rukama se drápal na led.
   
   Během chvilky byl i Champbacca na ledě a ten zapraskal, jako by se mu tam vůbec nelíbili, a sotva se rozhodl, že se pod nimi zas proboří, pelášili na břeh.
   Chlupáč s šálou, se kterou by se teď daly kácet stromy, se soustředěně snažil otevřít lahev tyrvraráku a třesoucí se rukou ji pak nevylít. Ani kapka nevyšplouchla, což byl úspěch nad úspěchy a odměnil se douškem, který ho prohřál tak spolehlivě, že skoro zapomněl, že se před okamžikem koupal a kolem je nějakých mínus sedmnáct.
   Podal lahev zrzkovi, který už stihl odkousnout půlku ryby, žvýkal ji v tlamě, pořád měl rozjařenou radost a zbytek ryby s ocasem podával Chlouppkovi, který neodmítl.
   
   Výměnný obchod proběhl podle plánu, já zapil skvostnou, i když trochu studenou rybu rumem a bylo dobře.
   [„Z těch by byla parádní rybovice,“] uteklo mi pak z blaženě rozesmátých úst a úplně jsem zapomněl, že jsme se předtím vlastně bavili o něčem, co mohlo být docela důležité.
   
    „To teda,” polkl poslední sousto a vyndal tenkou kost, co se mu zasekla mezi zuby. „Tyjo, vidíš, to světlo?” ukázal prstem na jeskynní chodbu, ze které viděl mihotavou záři, která ho přitahovala jako petrolejka komára. Určitě v tom ale byla nějaká další čertovina, tak se udržel a než vyšlápl, podíval se na kolegu, jestli to vidí taky, nebo je to fakt další čertovina.
   
   Kdybychom byli kdekoliv jinde, mohl bych si s klidem poklepat na čelo, co to ten ožralý trotl blábolí, protože já neviděl nic, ale na Ilumu…
   [„Nevidim,“] zakroutil jsem tedy hlavou a jasně slyšel, jak praská ta jemná vrstvička ledu, [„ale to je jedině dobře, jdeme!“] Znamenalo to totiž, že se blížíme k cíli, a dost možná taky to, že i když jsem na paštiku, jsem fakt dobrý mistr. Beze mě by tu určitě bloudil celé týdny!
   A bez toho tyrvraráku měsíce.
   
   I vyrazili do tunelu, ze kterého jeden z nich viděl vycházet lehkou záři. Cestou uloupl nějaký zvláštní lišejník, který na holé skále rostl, a s pomocí blesku ho zapálil. Neplál nijak silně, ale aspoň trochu svítil a hlavně hřál. Chlouppek si ho za chůze přehazoval v packách a teď už si dával větší pozor na to, kam šlape. Ještě aby znova zahučel do nějaké průrvy.
   Zpěv zesílil, šli zřejmě správně, a na stěnách kolem rozeznávali primitivní čmáranice a malůvky. Na to, aby to výrazněji ocenili, měli až moc alkoholu v krvi a byla jim zima, ale znamenalo to, že v těchto tunelech kdysi dávno prošla něčí noha a vandalova ruka.
   „Jak vlastně probíhalo tvoje hledání?” otočil se na kolegu za zády a pokračoval stále dál.
   
   Za střízliva bych se asi podivil způsobu, jakým Chlouppek zapaloval mech, nicméně teď mě mnohem víc zaujalo to, jak s ním následně žongloval. Rozhodně to bylo zajímavější než šlapat chodbou za zvukem, který jsem neslyšel, žejo.
   Naštěstí se brzy objevily nějaké malůvky a kolega položil docela logický dotaz, a tak jsem nechal hořící celulózu na pokoji a věnoval se jemu.
   [„Žádný velký dobrodrůžo,“] pokrčil jsem rameny, protože jakkoliv tam vlastně šlo o život, každý druhý padawan si díky všem možným iluzím zažil něco mnohem akčnějšího a dramatičtějšího, [„nestihl jsem to v limitu, tak jsem tam zůstal celou rotaci a docela si to užil. To jednoho naučí trpělivosti. Hele, nemáš s sebou něco na psaní?“]
   Vzhledem k tomu, že jsem pořád věnoval většinu opilé pozornosti malůvkám, byl můj záměr zřejmý, ale nedělal jsem si velké iluze, že by s sebou Chlouppek tahal sadu barevných liháčů.
   
    „Bude stačit ohořelý lišejník?” z toho by mohla být pěkná černá, ne?
   
   [„Hmm, za pokus to stojí,“] odkývl jsem jeho ekologické řešení, počkal ještě pár metrů chůze, než oheň přirozeně dohoří, a pak se chopil zčernalého zbytku rostliny. Maleb bylo v chodbě pořád dost, i když Chlouppek pravděpodobně musel najít nějaký další mech, aby na to bylo vidět, a mně stačila chvilka.
   Znalecky jsem se podíval na všechny ty prastaré texty, jako bych jim snad rozuměl, chvíli natáčel hlavu kvůli optimální perspektivě a pak mezi dva vysloveně avantgardní obrazce napsal „Windu je vůl“. Většina lišejníku na to sice padla, ale vidět to bylo krásně a víc jsem budoucím průzkumníkům zdejších míst stejně sdělit nepotřeboval.
   Chvíli jsem se svým mistrovským dílem kochal, ale pak už bylo záhodno pokračovat v cestě. Ne že bych tu nechtěl ještě jednou trávit osmnáct dní, ale tak kdybychom to zvládli zredukovat třeba na pět, nestěžoval bych si.
   
   Ani pět nepřipadalo v úvahu. Tolik chlastu neměli. Chlouppek pochválil Champieho kreativitu. Windua sice neznal, ale určitě to musel být strašnej vůl, když to bylo napsaný v jeskyni. Vykročil dál tunelem.
   Pokračovali ještě několik minut, tmavý chlupáč vepředu svítil, žongluje s lišejníkem, zrzavý chlupáč nesl rum, ucucával a tvářil se jako na skvělém školním výletě.
   Tunel po přibližně kilometru končil a rozšiřoval se v širokou jeskynní místnost. Podklouzly mu lehce nohy a když chytl balanc a podíval se pod ně, spatřil, že je opět na ledě a pod ledem je celá plejáda zmrzlých těl.
   V ledě pod nohama viděli zřetelně zachovalá těla malých i větších tvorů. Hlavně chlupatých a poměrně i chutně vypadajících. Opatrně našlapovali, aby se zde opět neprobořili a když Chlouppek zvedl hlavu za zpěvem, spatřl tu zvláštní záři vysoko nahoře.
   „Tak tedy nahoru,” ukázal kolegovi a přiblížil se k něčemu, co vypadalo jako zamrzlý vodopád. Periferně ho upoutal další zamrzlý tvor a když k němu sklonil zrak, zjistil, že jde o malého chlapce kolem šesti let. Vytřeštěnýma očima hleděl z pod ledu a kdo ví, jak dlouho tu už byl. Nebyl to příjemný pohled.
   Nanečisto vytáhl drápy, zahodil lišejník a pověsil se na ledovou stěnu.
   
   Nález padawana mě sice z alkoholového opojení na chvíli probral, protože to byl docela šok, ale naštěstí bylo v lahvi ještě něco málo na další otupění smyslů. Což se hodilo i v následujících chvílích, kdy bylo potřeba vylézt kamsi do výšky.
   A to se mi fakt nelíbilo. Ne snad že bych trpěl strachem z výšek, ale jakožto opičák, kterého vychovali lidi, jsem nikdy v lezení nezískal kdoví jakou praxi a tohle rozhodně nevypadalo jako začátečnická stěna. V jednu chvíli jsem dokonce zvažoval, že na něj počkám dole a pošlu ho dál samotného. Ostatně byl to jeho úkol, tak co ho budu vodit za ručičku.
   Jenže s pětkou v žíle má každý trochu víc sebedůvěry než zdrávo, i mistři, a já tedy zahájil šplh jenom krátce po Chlouppkovi. Za to, že jsem stíhal jeho tempu, každopádně mohl především fakt, že pětku v žíle měl i on…
   
   Bylo to nebezpečné, led byl nevyzpytatelný, každou chvíli se jim mohl utrhnout pod rukou a oni by padali zpět do hloubky a kdo ví, zda by se jim podařilo nabrat tolik sil, aby se pokusili znova vylézt. Pokud by ten pád přežili. Asi od dvaceti metrů nad zemí později začal Chlouppek mručet, že by se fakt hodilo mít vystřelovací kotvičku, a také měl čím dál tím větší problém uklidnit bušení svého srdce.
   Když prve zmínil, že se bojí jen dvou věcí, měl říct, že tří.
   Ke kalnorským kvasinkám totiž patřil i strach z utonutí a pak hlavně strach z výšek. Což byl paradox, protože jestli byl v něčem fakt dobrý, tak to bylo v lezení a šplhání kamkoliv. Možná právě díky tomu strachu v tom byl tak dobrý, ale vlastně to nesnášel.
   Ohlédl se dolů pod sebe, jestli je Champie  v pohodě a když viděl, že ano a také to, že nevidí na dno, rozklepaly se mu ruce, křečovitě se přitiskl ke stěně a chvíli to vydejchával a modlil se k Tutattisovi, aby už byli nahoře. Trvalo to dalších třicet výškových metrů, ale nakonec se nahoru podíval.
   „Jsme tu!” výskl, když nahmatal okraj.
   
   Do cíle jsme naštěstí dospěli dřív než jsem si stačil zanadávat, že na to seru a jdu domů, a rychlost, s jakou se Chlouppek vyhoupl na plošinu, mě příjemně překvapila.
   
   Jeho ale nikoliv, protože to nebylo jeho přičiněním, ale něco silného ho chytlo za hlavu, vytáhlo nahoru a než se nadál, byl v říši snů, kde sjížděl hory kokainu na saních.
   
   [„Čekej, vo...“] začal jsem ho brzdit, protože mi ještě zbývalo pár metrů a svaly už moc neposlouchaly, ale i mně pak něco pomohlo a jeskyní se náhle rozeznělo táhlé [„lééééé“] a já následoval Chlouppka do říše snů.
   
   
***
   
   Sjížděl kopce frňákem i na saních a bylo mu hej. Nejlepší bylo, že vždycky, když sjel kopec, tak se ocitl na vrcholku dalšího, takže nemusel ani jednou šlapat ten krpál zpět nahoru a uplácal si i jednoho kokaiňáka. Bylo zvláštní, že drží tvar, ale Chlouppek byl fakt dobrej, tak proč by ne. Sranda to byla veliká, ale postupně ho z ní začalo něco vytahovat a než se nadál, uvědomil si, že je zpět ve své kůži. Měl zavřené oči, byla mu zima a chtělo se mu strašně spát. Všichni čerti mu zpívali ukolébavky a přemlouvali ho, ať si ještě dáchne, ale něco mu připomnělo, že po dalším šlofíku by se nemusel už probrat a taky ho něco tlačilo do zad.
   Otevřel oči a otočil se na bok.
   Odvalil se z Champieho, který hekl, jak se mu odvalil z břicha, a zašilhal po něm.
   „Cywe,” postavil se na čtyři, „kams dal rum?” zeptal se na mnohem důležitější otázku, než co je to sem dostalo, a nervózně se začal rozhlížet kolem kolegy, jestli se mu flaška někam neodkutálela. Sníh, sníh, zmrzlé hovno, ňáké kosti. „Kurwa!” zaklel a něco za zády mu odpovědělo. Zarazil se a otočil. Pomalu.
   Velmi pomalu.
   Kolem rostoucí fluorescenční houby trochu osvětlovaly jeskyni, ve které se nacházeli, a nebyla to normální jeskyně, byla to sluj a nějakých deset metrů od něj se tyčila příšera s šedou srstí a tlamou plnou žlutých špičatých zubů ve třech řadách. Mělo to ocas a pořádné hnáty s pařáty a příšera se snažila dostat do lahve se zbytkem tyrvraráku. To ho namíchlo.
   „Daj rum!” zařval, až se sluj otřásla, a veškerý pud sebezáchovy opile odvrávoral stranou.
   Vrhl se k příšeře ve strachu, že snad lahev rozbije a všechno tu rozlije. Příšera se jen ohnala, nabrala ho a rozmázla o stěnu. Chlupáč zasípal a setřepal střepy blazeru, který se po máčení v jezeře a zmrznutí po takovém úderu rozsypal jak rozbité zrcadlo. „Daj rum!” zařval znova a teď už byl o něco úspěšnější. Podařilo se mu chytnout oběma prackama lahve, začít se přetahovat a uhýbat pokusům příšery o to ukousnout mu hlavu. Mystický zpěv byl všudypřítomný, ale přes adrenalin a tlukot vlastního srdce ho už ani nevnímal. Jen ta záře vycházející příšeře z tlamy ho bodala do očí.
   
   I mně bylo hej, a to jsem se nacházel úplně jinde než můj společník.
   Bylo to tedy celé takové mlhavé, jak už ostatně sny bývají, ale jasně jsem poznával skladovací kumbál v Trojlístku, kde jsem před nějakou dobou již podruhé nechal dospat Jessicu. Ta tam se mnou byla taky, stejně jako nějaká přemoudřelá myš v županu, a každý se na vlastním nafukovacím lehátku poklidně houpal na vlnách žluté kapaliny s bublinkami. Mohlo to být pivo, ale pěnu to skoro nemělo, takže asi corelliánské.
   Pokojně to šumělo, nikde ani noha, i těch krabic tam bylo méně než obvykle a to ticho bylo přímo hypnotické. Větší relax jsem prostě dlouho nezažil. Pak ovšem začala mluvit ta myš, která mrmlala něco o tom, že když si tohle celé stejně nebudu pamatovat, může mi klidně říct, že jsem kokot, a trochu mi to zkazila. Fakt jenom trochu, ale v kontrastu s tou ostatní pohodou to bylo trochu jako by mi někdo šlápl na břicho nebo mě hodil do sněhu. Nebo obojí.
   Mnohem horší byla ta následná chvíle ticha, kterou prolomila Jessica vyslovením svého podezření, že ta kapalina jsou chcanky, a já se probudil.
   
   Z dálky ke mně doléhaly nějaké divné zvuky, ale já se musel chvíli snažit, abych aspoň zaostřil na strop. Zdálo se, že jsem z nějakého důvodu usnul v jeskyni, ale proč, to mi ne a ne naskočit.
   Tak jsem zatřepal hlavou, pomalu se vrávoravě postavil a opřen o ledový stalagmit se rozhlížel. Kolem ležely nějaké kosti, ale po Chlouppkovi ani stopy a po poslední lahvi jakbysmet. Hrůza. V tu chvíli mě naštěstí upoutala další dávka vrčení a já váhavě natočil hlavu směrem k předpokládanému zdroji. A tam jsem uzřel cosi, co mě přimělo vytřeštit oči. Respektive oko, jedno, protože to druhé mi tak nějak napůl zamrzlo.
   Na to, že mi pořád v žilách kolovala v podstatě nemrznoucí směs, jsem zareagoval překvapivě rychle. Dal jsem si totiž dohromady to, co jsem viděl, s těmi několika Chlouppkovými historkami z Nar Shaddaa a rozhodl se jednat, protože jinak to tady mohlo skončit zatraceně špatně.
   [„Slečno, simvás, nechte ho bejt, on jeopilejanemyslel to tak...“]
   A jako správný wingman jsem vyrazil bránit gentlemana před feministkou, což byla asi trochu blbost, ale hej, dělal jsem to poprvé...
   
   Potvora vyrušená Champbaccovým hlasem po něm koukla, a přestala tak Chlouppkovi na chvíli chňapat po hlavě. Ten toho využil, vypáčil jí jeden pařát, vysvobodil lahev z jejího sevření a za radostného, možná posměšného křepčení od ní začal odhopkávat.
   „Mám ruuuu-,” začal radostně, ale další úder mu vyrazil vzduch z plic a jeho poslal v letu proti zrzkovi a jako dvě kuželky je svalil na zem. Lahev padla dnem do sněhu a byla přesně mezi hromadou chlupů a příšerou. „Daj ruuseru na to,” zakňučel při otáčení na břicho, protože ho jistě píchly nějaké zlomené kosti. Snad nebyly jeho.
   „Se tím udav!” pohrozil ji pěstí, padl tlamou do sněhu a stále jí tou pěstí hrozil.
   Pizizubka sáhla po lahvi, stčila ji do tlamy a celou ji rozžvýkala.
   
   Už už to vypadalo, že jsem feministku pro změnu namíchnul já, čímpak asi, ale doběhnout ke mně nestihla. V těch několika málo okamžicích jsem stihl postřehnout pohyb lahve, napůl pochopil, že možná právě ta byla předmětem sporu, a pak mě najednou srazila chlupatá dělová koule. Bájo.
   Chvíli jsem se gebil, pak chvíli plival sníh a pak byl svědkem toho, jak je z Chlouppka najednou lepší opičák, protože se o tyrvrarák dělí i s náhodnými známostmi v… jeskyních? To mi na chvíli přišlo mírně podezřelé, protože to vlastně nebylo moc obvyklé prostředí k poznávání náhodných samiček, ale dlouho jsem se tím nezabýval.
   [„Dobře děláš,“] pochválil jsem mu jeho rozhodnutí a se vstáváním se taky nezdržoval. Dál jsem ležel na zemi mezi kostmi a chlupy a mou pozornost upoutalo až chroupání skla, ovšem chvíli mi trvalo si to uvědomit. [„Najdeš si nějakou lepší. Nějakou co… nežere sklo?“]
   To už jsem hlavu zvedl a na potvoru se podíval, takže mi začalo docházet, že to asi nebude obyčejná feministka, ale tím to prozatím končilo.
   
   Jakmile polkla poslední kousky tyrvraráku, zaměřila pozornost na ty dva. Za pomoci všech čtyř končetin u nich cvalem zabrzdila, předníma prackama je shrábla, přivinula k prsům a začala je drtit, jakoby chtěla vymáčknout nějakou hodně velkou zubní pastu. Tady už šla legrace stranou, oba se tam zmítali jak hadroví panáci, ale bylo jim to prd platné. Začalo jim docházet vzduchu a ani kroucení bradavek nepomáhalo.
   „Ničeho nelituju!” svěřil se zrzkovi, co o sebe třískli hlavami, a už počítal andělíčky.
   [„Já teda trochu jo!”] odpověděl a v tom se s megerou něco stalo. Povolila stisk, pak víc, že ji z něj vypadli a sesuli se k zemi. Udělala krok stranou, pak další, až klopýtla a svalila se do sněhu. Tlamu otevřenou, zuby vyceněné a jazyk bezvládně vyplazený. Očima šilhala po okolí a divně dýchala.
   „To máš z toho, že chlastáš, co nemáš,” vyškrábal se na nohy Chlouppek a kopnul si do ní. „Seš v pohodě?” otočil se na kolegu.
   
   [„Asi jo,“] odvětil jsem sice rychle, ale ne moc jistě, protože se mi ze všeho toho chlastu a objímání trochu moc motala kebule. I mně se ale povedlo postavit na nohy a začít regenerovat, jen jsem teda do nikoho nekopal, protože to přece mistři Jedi nedělají. Ani takoví, co vandalizují prastaré jeskynní malby školáckými psaníčky.
   [„Co teď, vidíš něco?“] zeptal jsem se pak, protože jsem si kupodivu vzpomněl, že jsme na Ilum nepřiletěli opíjet gorgodony, ale sbírat zpívající kamení.
   Chvíli bylo ticho, protože jsem koukal spíš na obludu než na pobudu, nicméně pak mi to přišlo divné a všiml jsem si, že kolega poněkud váhá. Tak jsem se zhostil role mistra, protože to mi jde tak, že bych se na to napil, kdyby bylo čeho.
   [„Nějaký to zpívající světýlko nebotakněco,“] rozhodil jsem rukama, jako by o nic nešlo.
   
   Najednou se mu rozsvítilo a zaměřil se na zpěv, který předtím odfiltroval a teď, když už se ho nic nesnažilo sežrat ani udusit, ho slyšel zřetelně a silně vycházet z tlamy příšery, ze které předtím viděl i tu záři.
   Trochu se nahl, aby do zubaté díry viděl a vzadu, v druhé řadě zubů, se něco zalesklo.
   „Mám to,” začal natahovat ruku, ale zarazil se. Ještě mu zlomyslně ukousne ruku, to tak. Upřeně pohlédl na ten zářící předmět a Silou jej uchopil a nechal přilétnout do své ruky. Zpěv rázem ustal, záře zmizela. V ruce ho hřál tak tři sta karátový krystal, který se mu v ruce zbarvil do azurově modré. „Až jsem z toho dostal žízeň, co ty?”
   
   Sledoval jsem ho tak pozorně, jak jen to šlo, a v jednu chvíli se trochu zhrozil. Jistě, byli jsme oba na plech, ale strkat ruce do takovéhle mordy, to by člověka nemělo napadnout ani po blikšiši. Chlouppek naštěstí zaváhal a použil jiný způsob podávání věcí, tak jsem si mohl oddechnout.
   Jeho krystalu jsem věnoval jen letmý pohled, protože se zbarvil a docela průkazně to tak byl ten správný, a pak se po mně najednou něco chtělo.
   [„Taky,“] přikývl jsem a v nose jako by mě už šimrala vůně teplého kashyyyckého čaje, [„vzbudíme ji a zeptáme se, kde je tady nejbližší hospoda?“]
   
   „Mor aby ji,” napřáhl se, když si vzpomněl, že jim vypila rum, ale nechal to být a ukázal na jeden z tunelů, který ze sluje vedl. „Já bych to vzal na sever. Tím nic nezkazíme.”
   
   [„A na to se...“] začal jsem, ale pak mi došlo, že napít se není čeho, a úsměv mi trochu povadl. Místo „napijem“ se ozvalo jenom jakési sprosté zabručení, bez dalších komentářů jsem zamířil severním tunelem ven a bylo to dobré, jako ostatně vždy. Žádní další gorgodoni, umrzlí padawani ani apartní malůvky, prostě jenom hnusná zmrzlá skála ne nepodobná té, v níž jsem svou zkoušku skládal já.
   A protože chozením na sever se skutečně nic zkazit nedá, nakonec jsme se z těch tunelů fakt vymotali. Ba co víc, dokonce jsme ani nemuseli jít na jih, abychom se vrátili k lodi, protože četné zatáčky a podobné voloviny kurs zkorigovaly za nás.
   Než jsme se nadáli, překonávali jsme opět zasněženou pláň, do chlupů se nám opíral ostrý vítr a viditelnost klesla na dva metry. Moc nechybělo a opět jsme se zřítili průrvou do jezera s rybami, ale na poslední chvíli jsem si jí všiml.
   [„Ne-e, dneska ne,“] oznámil jsem díře, uctivě ji obešel a do lodi se dostal s kolegou za zády a pocitem, že střízlivím, což nebylo čarovné. Naštěstí stačilo v lodi začenichat a i mrazem otupělý čumák dokázal určit, že na palubě téhle kocábky ještě nějaká ta flaška Chrchle je. Teď si jenom vzpomenout, kam jsme je položili...
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8374
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #41 on: 24. Apr 2018, 18:34 »
   Kashyyyk, 19 let před bitvou o Yavin

   Nacpal jsem zpomaleného Vratixe do výtahu, ale tím můj příspěvek k naší definitivní záchraně zdaleka nekončil.
   Z toho, co na mě prve řval Neva z vysílačky, jsem rozuměl zhruba třetině. Mlel něco o ucpaném vedení antihmoty kolem bajpásu na palubě šest, ale to nebyla žádná novinka, kvůli tomu ostatně prve utekl z můstku. Novinkou bylo, že objevil ještě jednu chybu.
   „Je to defrakulátorem, žejo?“ povzdechla si Mia na společném kanále, ale neměla pravdu.
   „Není, krucinálfagor,“ odsekl jí skrček a kromě jeho hlasu se z mikrofonu ozývaly i rány hasákem o kov. Začínal být podrážděný, což bylo dobré znamení, protože pak většinou pracoval mnohem rychleji a efektivněji. „Defrakulace proběhla úplně normálně, ale refrakulace se sekla na softwarový chybě a nemám vzdálenej přístup, protože, jak si možná pamatuješ, jsem nechtěl riskovat, že se nám do něj nabouraj, kurva, kloninženýři.“
   To už mi přijel výtah, a tak jsem do něj okamžitě nastoupil a můj další dotaz byl nasnadě.
   [„Fajn, kam jedu?“]
   „Pomocná strojovna na palubě 36, pravobok,“ zazněl pokyn, já zmáčkl příslušné tlačítko a vydal se na cestu. „Nelekej se, moc jsem tam neuklízel. Důležitej je datapad napíchlej na konzoli ovládání záložních kondenzátorů, přes který jsem se dostal k defrakulátoru i refrakulátoru najednou, jenom...“ Nastala pauza, což u mistra Habiliho nebylo nic běžného. Skoro jsem se lekl, že někam spadl nebo nám něco ruší signál, ale ještě před mým pokusem o obnovení kontaktu přišel okázalý povzdech a skrček šel s pravdou ven.
   „Jenom jsem ten kód psal trochu ve spěchu a možná jsem se tak trochu jakoby zacyklil v kontrolní proceduře, která počítala připravený kondenzátory.“
   Ticho pokračovalo. On zjevně čekal, jak se mu začnu vysmívat, a já skutečně vymýšlel, jak začít.
   [„Takže...“] začal jsem a jistě by přišlo něco tak brutálně stíracího, že by chudák Aleena ještě dvacet let chodil kanálem. Jenže to nepřišlo, protože jsem jím byl hrubě přerušen, a přesná povaha mého třeskutého humoru tak nikdy nepoznala světlo světa.
   „Takže tam prostě dojdeš, připíšeš k jedný proměnný v cyklu +1, překompiluješ to a jedem, to zvládneš i ty!“
   [„Snad jo. Je to přeci jen děsně komplikovaná operace, znám jednoho mistra, co byl na techniku úplnej génius, a přesto...“]
   „Ty vole, drž hubu, nebo si tam pro tebe dojdu,“ vyhrožoval, ale já se jen smál pod vousy, protože jsem věděl, že nedojde. A že i kdyby došel, prostě ho pověsím za flígr na stěnu místo hasicího přístroje.
   [„Máš ten tablet zaheslovanej jako vždycky, nebo je tam o jedno číslo v posloupnosti víc?“] zadráždil jsem si ještě, ale tentokrát to moc na úrodnou půdu nepadlo, protože se z druhé strany ozvala rána, poplach a další klení.
   „Se na to tady můžu… hele, jeď, to dáš, já tu mám práci a žvanění s tebou mě akorát zdržuje.“ Alarm pokračoval, ozvalo se dalších pár úderů a Mia nám nadšeně oznámila, že opravila… to, co předtím rozbila. Nabídla se také, že nám půjde pomoct, ale já ji nepotřeboval a Neva nechtěl, takže zůstala na můstku a měla za úkol sledovat přístroje, jestli se nepoštvalo něco třetího.
   Výtahu ještě chvíli trvalo, než mě zavezl až do cíle. Zkusmo jsem tlačítko zmáčkl ještě jednou, jestli nezrychlí, a pak se začal hrabat v kapsách, jestli třeba nemám aspoň žvýkačku. Neměl jsem, jenom ten holocron z akademie a světelný meč mrtvé temné Arkaniánky. A tahle kombinace mi sice z nějakého důvodu přišla docela důležitá a hodná zapamatování pro příště, ale na hlubší meditace už čas nebyl, výtah cinkl a dveře se otevíraly.
   Zamířil jsem doprava a celkem rychle našel cílovou místnost, protože jakkoliv byly zdejší chodby všechny nudně šedé, byla zjevně pomocná strojovna docela důležitá a vedly k ní šipky. Překročil jsem několik kusů klonů, uctivě se vyhnul dvěma živým, co tloukli hlavou o stěnu, a ocitl se přede dveřmi do menší ze zdejších strojoven.
   I tak to byla místnost úctyhodných rozměrů, možná větší než tělocvična u nás doma. Hned za dveře někdo natahal bedny, nejspíš jako barikádu, kdyby přišel někdo s řezákem a otevřel si na drsňáka, a viděl jsem i další příznaky toho, že uvnitř někdo přebýval. Některé počítačové terminály byly rozebrané až na základní součástky, jiným naopak něco málo přibylo, v prvním patře, na pozici vysloveně ideální pro obranného střelce, leželo několik zbraní a na hromadě kousek stranou jsem našel ostatky několika klonů, obrané o všechno, co se dalo jakkoliv zužitkovat. Vůbec největší poklad se ale nacházel u stěny úplně vzadu. Chvíli jsem tedy netušil, na co koukám, ale pak mi to došlo – Neva tam evidentně v prázném nákladním kontejneru nechal kvasit kloní příděly a výsledným mixem ethanolu a kdoví čeho plnil v jídelně nakradené flašky od limonády, čímž z nich po přidání kusu hadru na podlahu udělal docela šikovné zápalné bomby. Očividně to tu bylo hodně drsné, než reaktivoval ten nanovirus, ale nepochyboval jsem o tom, že i tahle improvizace bude dříve nebo později využita. Na ochutnávku ale zatím nebyl čas, musel jsem být za technického čaroděje a všechny hrozně zachránit, jako Wyrrgy.
   Bez potíží jsem našel konzoli, o které mluvil Neva, našel jím zmíněný datapad a dokonce se i zorientoval v rozhraní, které používal. To, že nebyl zaheslovaný, mi v tu chvíli docela vyhovovalo, protože jsem mu o heslo aspoň nemusel volat, ale hodlal jsem mu to někdy v budoucnu vyčíst. Co kdyby to tu našlo nějaké dítě, co?
   Profesionálně jsem třemi ťuknutími našel zmíněnou proceduru, opravil inkrementaci a pustil rekompilaci, čímž jsem opravil refrakulaci po defrakulaci a registrace kondenzátorů byla v tu ránu v cajku. Ozvalo se bzučení, jak z nich přecházela energie do motivátoru hyperpohonu, Mia mi potvrdila, že se to skutečně děje, a během několika málo vteřin sebou loď téměř neznatelně cukla.
   S jásáním jsem prozatím vyčkával, protože po událostech předchozích dní do nás stejně dobře mohl narazit asteroid nebo tak něco, ale mít člověka na můstku se opět vyplatilo. Něco se totiž sice pokazilo, ale ona to rychle dala zase do pořádku a teď už všichni, co na můstku zůstali, sledovali modrý tunel hyperprostoru.
   Oklepal jsem si ruce po dobře odvedené práci, stáhl Nevovi na plochu toho tabletu moc pěkný obrázek z gamorreánského gay porna, aby se naučil si ho zamykat, a zamířil jsem do jídelny, že to zapijeme. Teprve uvědomění si, že vlastně asi nemáme čím to zapít, mě přiměla otočit se na patě a znovu zkontrolovat kontejner s… říkejme tomu třeba kloní přídělovice. Na dně už bylo jen minimum směsi, která navíc nevypadala vůbec vábně, ale jedna z lahví byla ještě úplně plná a její obsah byl po vyhození toho hadru na podlahu relativně čirý. Tak jsem to vzal s tím, že to přinejhorším přilijeme do reaktoru, ať jsme doma dřív.
   
   
***
   
   Dostat se zpátky k výtahu byla otázka chvilky a jediné, co mě zdrželo, byly úvahy o budoucnosti odvařených klonů. Živit jsme je nemohli a pomoci jim už skoro určitě nešlo, ale co přesně s nimi provedeme, to se mi momentálně moc řešit nechtělo.
   Čudlík pro cestu na můstek jsem mačkal poslepu a bylo tedy jistě vůlí Síly, že jsem se netrefil. Výtah se otevřel poprvé na palubě šest, kde nastoupil Neva, podruhé…
   „Co s tím jako plánuješ dělat?“ zeptal se, aniž by mi třeba pogratuloval k tomu, jak se mi povedlo opravit jeho chybu, a ukazoval na zápalnou láhev, zbavenou již zápalné šňůry.
   [„Hádej.“]
   „Ne.“
   [„Ale jo.“]
   „Víš, že je v tom kromě ethanolu taky methanol a olej na zbraně?“
   [„To zní chutně.“]
   „Ty vole, já to myslim vážně, není to dobrý ani na proplachování hajzlů.“
   [„To posoudí odborná porota.“]
   „Jako tvůj ošetřující lékař...“
   [„Můj ošetřující lékař je Lempix.“]
   „...jako tvůj ošetřující inženýr ti říkám, dej to sem!“
   [„Nedám.“]
   „Kámo, ty jsi fakt alkoholik, je mojí morální povinností tě z toho dostat, naval.“
   Nenavalil jsem, i když to bylo těsné. Naštěstí se mi podařilo ho profesionálním chvatem čapnout za límec, držet ve vzduchu, a i když se mi málem vysmekl, udržet ho tam. Jeho pokusy o použití Síly byly legračně chabé, měl se holt víc učit, ale než začala být situace až zbytečně groteskní, dveře se opět otevřely, nikoliv však na můstku. Zjevně jsem navolil patro s jídelnou, kde nás přivítali Chlouppek s ostatními, a já tak měl na boj o flašku spojence.
   [„Ber ji!“] houkl jsem na tmavého chlupáče a zbytek už všichni známe. Než jsme se nadáli, byla loď o pěkný kus blíže k domovu, láhev o mnoho lehčí a my se dozvídali, že asi fakt kreténi jsme.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #42 on: 28. May 2018, 08:12 »
Někde v hyperprostoru, 19 let před bitvou o Yavin

Seděl u stolu, kroutil hlavou a zubil se nad tím, jací jsou pitomiové. Sem tam pohledem zabrousil na Jess, která měla ze zamračení vrásku na čele, a snažil se tvářit provinile, ačkoliv žádnou výčitku necítil. Ona to věděla, mračila se o to víc, a tak pohledem zas vybrousil a otočil se na Champieho.
„Díky, kámo, vole, brácho, žes mě na ten sever vzal. Teď jak mi to díky mé nejkrásnější a nejmilejší princez-.“
„Nepodlejzej!“
„-bramboře naskočilo, musím uznat, že jsme sice kreténi, ale troufám si říct, že to stálo za to. Navíc se objasnilo, jak jsem tehdy přišel k těm divným blechám a vzteklině.“
„Kdyby ses s ní mermomocí nechtěl cucat,“ uchechtl se Neva.
„Já se s ní necucal!“
„Bla bla bla, mně se líbí zrzkova verze, tak to bude pravda.“

Nakecat ostatním, že za ty blechy a vzteklinu mohl příliš blízký kontakt s gorgodonem, možná zní jako sviňárna, ale hej, přece jim neřeknu pravdu. Že to nejspíš chytil v tom bordelu na planetě Brandeys, kde jsme posilněni Elixírem mládí tankovali cestou zpátky a kde Chlouppek svůj krystal málem pro… prohopsal. V podniku, do kterého jsem se já osobně štítil i vejít, a to jsem měl v krvi víc alkoholu, než některé jiné bytosti zvládnou vypít za celý život.
Skoro jsem litoval, že jsem si na to nevzpomněl dřív, protože to jedna byla vlastně docela krásná vzpomínka, druhak bych si ho mohl pěkně dobírat. Ale není všem dnům konec, že?
[„A na to se napijem!“] zavelel jsem, přihl si z láhve, kde ještě zbývalo trochu kloní přídělovice, a poslal to dál.

Převzal nabízenou přídělovici a bez okolků dopil, protože to nikdo z přísedících stejně krom něj a zrzka pít nemohl.
„Bylo to super,” ještě jednou pokýval hlavou a cítil se jak strašný pašák, protože se za takovou historku z Ilumu nemusel stydět, ať už ji vytáhne v jakékoliv hospodě. „A když si vezmu, že to byla jen zahřívačka před tour de pub, co jsme absolvovali o pár let později...”
„Za to jste taky kreténi. Se zdejchnete na tři měsíce a nebýt Wyrrgyho, kterého jsme vystopovali v truhle, tak jsme ani nevěděli, jestli jste naživu.”
„No tak, Jess,” usmála se vedle sedící Joyce, „chlapi prostě tropí kokotiny.”
„Já vim, však jsou to kokoti,” usmála se taky a nasála z tuby jesenku, „ale oni na to dost často zapomínaj.“

[„Navíc jsme si vás pak hned víc vážili, žejo,“] odmávl jsem babské řeči přítomných ženštin a pohledem sjel na Nevu jakožto osobu z velké části odpovědnou za to, že už není co pít. Je sice fakt, že my dva jsme na tom měli jakožto konzumenti podíl větší, ale to on snad mohl čekat, tak proč toho jako rovnou nenavařil víc?
Navzdory jisté suchosti situace jsme si však objektivně vzato neměli na co stěžovat. Přežili jsme dost ošklivou věc, většina se nás vracela domů a něco mi říkalo, že odteď už to bude všechno jenom horší. Možná ne hned, ale jednou jo.
[„Taky se tak těšíte domů?“] nadhodil jsem tedy, aby řeč nestála, a možná jsem trochu začal počítat, kolik by stála výstavba pivovaru v Raindale.

 „Hrozně,” vydechla Jess a poslala dál jesenku. Sice to nebyl alkohol, ale sladké by mohlo udělat někomu z přísedících radost. První ji převzala Fosh, Simbu jeho mistryně vědomě přeskočila, protože by na nikoho jiného už nezbylo. „Zabrtníkujeme se a počkáme, než se to přežene.” Udržovala si naději, že se tak skutečně stane, a opřela se hlavou o rameno své fialové partnerky. „V takovýmhle blázinci by bylo hrozný vychovávat malou.” Posteskla si ještě.
„Není tu někde rádio?” začal se rozhlížet Neva, jako by nebyl tím, který by měl odpověď na tuhle otázku znát, „ať tu nedřepíme a nemusíme poslouchat jejich přiblblý patálie, než se domů dokodrcáme.”
„Chybí mi zahrádka,” mňoukl Rahm a v duchu se uklidňoval, že jeho automatické zavlažování zahrady neshořelo, a už se těšil, až si to vyřídí s plevelem, který za dobu jeho nepřítomnosti vyrostl a vrátí mu to za všechny klony, kteří stáli za vším tím chaosem.

 [„Nestačil by ti skrček, kterej je jako to rádio chytrej?“] zkusil jsem děsně aktivně pomoci Nevovi, ale něco mi říkalo, že mi ten třeskutě humorný vtip úplně zkazí. To on totiž dělal rád, skrček jeden přemoudřelý.

 [„A co takhle si zazpívat?”] navrhl Simba, když Neva rádio ne a ne najít.
„Na to jsem málo opilej,” zhrozil se Chlouppek a přemýšlel, že se půjde vysrat.
„Znám píseň přesně pro tento okamžik,” zaskřehotal Šedý Šum a Jess vyprskla smíchy tak, že si musel její táta protřít oči, aby vůbec viděl.

Vůbec jsem nechápal, čemu se Jessica směje, ale momentálně mě víc zajímala (a iritovala) přítomnost přemoudřelého skrčka číslo dvě. V tuhle chvíli jsem ostatně nepotřeboval koordinovat tok Síly mezi několika uživateli ani vytřít podlahu, a tak byla jeho přítomnost v jídelně spíš znepokojivá než cokoliv jiného. Pozitivní na tom vlastně bylo jen to, že jsem díky tomu nestihl vynadat Simbaccovi za debilní nápady.
[„O tom vůbec nepochybuju,“] ujistil jsem Šuma, zatímco se Chlouppek pokoušel vrátit si zrak, [„ale ani trošku mě to nezajímá, asi si radši půjdu lehnout.“]
Kajut by tu ostatně mělo být dost, i když v některých asi ještě budou kloni. Šílení kloni s uvařenými mozky, které by možná chtělo nějak něžně odpravit a vyházet z lodi, hmmm…
[„Nebo půjdu možná vyházet klony do vesmíru, ať se s tím nemusíme crcat doma.“]

„To se mi teda vůbec,” zamračil se ten chlupatější z šamanů. „Sice si to nezaslouží a vůbec nic necítí, ale vyfouknout je je kruťárna.”
„Ty seš mi nějak outlocitnej,” zašklebil se Neva.
„Taky si říkám, že je čistější a rychlejší je prostě poslat airlockem ven,” přiznala Jess.
„To ne, to je plýtvání organickým materiálem, crcat ho po vesmíru. Půjdou do země a zbroje budem mít aspoň na maškarní.”
„A kde bys je jako pohřbil, ty klonomile?” Chlupáč se na okamžik zamyslel, projelo mu hlavou, že by je mohli zahrabat v zahradě jako hnojivo, ale pak mu došlo, jaká kokotina to je.
„Víte co? Seru na vás, jdu na hazl. Když jste takový Jediové, nažeňte si je do airlocku sami a vyfoukněte je, dokud to nevidim.”
„Promiň, že jsem ti říkal potrate, měl jsem ti říkat paladine. Pche, to snad není možný, jakej je to vůl. Prej pohřbít.”
[„Jestli nevíte, co to na vás ukazuje, tak jste prej jednička,”] přetlumočil dobrácky Simba, co strejda na skrčka ukázal, a citlivka se zatím zvedl od stolu a vyrazil najít nejbližší záchod.

Do proběhlé výměny názorů jsem se nezapojil vesměs proto, že jsem sám dost dobře nevěděl, na kterou stranu se přiklonit. Návrh, že klony vyhážeme do vesmíru, z mé strany padl vysloveně proto, že to byla nejjednodušší možnost, co mě zrovna napadla. Dál jsem nad tím nepřemýšlel.
[„No, pravda je,“] zabrumlal jsem tedy krátce poté, co se Chlouppek zvedl, [„že pár těch brnění by se klidně hodit mohlo a že v hyperprostoru ještě nějakou dobu budeme.“]
Přirozeně mi pak pohled padl zpátky na Nevu, který byl v posledních hodinách tak přínosný, že si zasloužil speciální úkol.
[„Takže máš bojovej úkol: vymyslet něco humánního a zároveň ekonomickýho, co se dá použít. Koho jiného než tebe by mohlo napadnout něco geniálního, žejo?“] Nebýt toho dodatku, asi by mi ukousl nos, ale naštěstí jsem zavčas zahrál na jeho ješitnost a bylo po problému, alespoň pro tuto chvíli. Okamžitě začal mrmlat něco o tom, že ještě před pár hodinami jich pár chtěla svlékat Mia, tak třeba to ještě pořád platí, ale než přešel k výpočtům, kolik antihmoty by nám sežralo jejich pálení v reaktoru, už jsem ho přestal poslouchat.
[„No, a já jdu taky srát,“] oznámil jsem jim, protože je to určitě hrozně zajímalo, a vyrazil si taky najít nějakou tu budku. Pár by jich tu snad být mělo, když tu jeden čas sloužilo přes sedm tisíc klonů.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #43 on: 26. Jun 2018, 13:48 »
Wyrrgy dorazil na Miu Leptonis IV. Bylo hodně pozdě, přistál v docích a zamířil k Zelenému lampionu.
Bouchal na vstupní dveře, dokud mu ospalý duroský barman Ringo neotevřel. Duros byl zprvu nepříjemný, ale protože Wookie znal, pustil ho dovnitř.
Pozdravil a poprosil ať ho ihned spojí s jeho šéfem.
Ringo sice remcal, že kdyby byl na planetě, tak by v tuhle hodinu byl na baru, ale i tak vytočil linku zrzavého chlebodárce a demonstrativně ji nechal nějakých pět minut vyzvánět.
Když už se zdálo, že nikdo není doma, ozval se podrážděný hlas unavené Arkarianky, která si nejspíš před okamžikem užívala těhotenskou nevolnost.
Nehleděl na to a rychle se zeptal, jestli už se Champbacca vrátil. Nina na druhé straně linky jen zakroutila hlavou, že o ostatních zatím nic neví a pak se ozval hrdelní zvuk a náhlé ticho. Nezbylo mu nic jiného než čekat, až, či jestli se ostatní vrátí. Wyrrgy poprosil Durose, ať mu udělá pořádný nerfi steak a usadil se ke stolu.
Ringo zamrmlal, že je v hospodě a ne v jídelně, představil si, jak ho zrzek souhlasně poplácal po rameni, ale protože se tu sem tam objevil i jeho vykutálený syn, byl na podobné věci aspoň trochu připraven. Z mrazáku vytáhnul pizzu, hodil ji do trouby a houkl na nezvaného hosta, ať si ji pohlídá a šel spát.
Když se místností rozprostřela vůně jídla, bylo jasné, že je pizza připravená k pozření. Najedl se a kromě něj byl lokál prázdný. Samota ho znervózňovala. Myšlenky na to, že neví, co se stalo s ostatními na Kashyyyku, drásaly jeho mysl o to vic, a tak se stres z posledních několika dní projevil naplno. Svaly po celém těle se roztřásly. Neklid mu přerušilo pípání jeho jediského velitelského komunikátoru a zpráva.
Spustil ji.
Poté co si vyslechl zprávu mistra Kenobiho byl rozrušený ještě víc, protože mu vše začalo dávat smysl a jeho teorie se víc stává realitou. Rozbušilo se mu srdce, uvnitř jeho hlavy vyvěral na povrch vztek. Bohužel se jím nechal unést. Vztek se proměnil v energii. Energie se proměnila ve vlnu, která vylétla z jeho těla a rozmetala nábytek v Lampionu na třísky.
Dopotácel se do rohu místnosti a posadil se tam.
Po chvíli vtrhl do Lampionu nasraný Jeff s blasterem v ruce.
„Co je to tady krucinál za cirkus?” rozkřičel se ale jeho běsnění utichlo, když holovizor znovu od začátku pustil záznam. Samozřejmě až po nějaké té sarkastické hlášce, kterou si ani po převýchově nedokázal odpustit.
„Tady mistr Obi-Wan Kenobi...”
Když si vyslechl celou zprávu, otočil se na patě a došel k baru. Po nějaké chvíli se vrátil, mlčky přisedl k Wyrrgymu a dal mu druhou z lahví alkoholu, které přinesl.

***

O dvaadvacet hodin pozdeji…
Stále seděl v nejtemnějším rohu Lampionu. Pohled upřen někam do dáli skrz hologram mistra Jedi Kenobiho. Hologram se stále promítal z komunikátoru odhozeného opodál na zemi. Kolem něj leželo několik prázdných flašek.
Matně si vzpomínal, že ho Ringo chtěl před pár hodinama vyhodit a začít bar uklizet. Wyrrgy sáhl do kapsy bandalíru a hodil Durosovi do náruče několik čipů s tisíci kreditů. Se slovy “z technických důvodů na několik dní zavřeno”.
Duros pokrčil rameny a odešel, patrně informovat o hostovi majitele.
Teď tu Wyrrgy seděl v bdělém stavu sám. Jeff, který mu v alkoholovém dýchánku dělal mlčenlivého společníka, měl na drátě Ninu a vysvětloval ji, že tu žádné holky na rozptýlení nemají..
Venku slyšel kroky a hlasy, ale bylo mu to úplně jedno.
Otevřely se dveře.
Zpráva se za posledních několik hodin přehrála snad tisíckrát, teď zas a znovu od začátku.
„Tady je mistr Obi-Wan Kenobi. S politováním oznamuji, že jak náš řád Jediů, tak i Republika padly a temný stín Impéria se zvedl na jejich místo. Tato zpráva je varováním a připomínkou pro všechny přeživší Jedie. Důvěřujte Síle. Nevracejte se do Chrámu. Doba tomu již nepřeje a naše budoucnost je nejistá. Vyhněte se Coruscantu. Vyhněte se odhalení. Zůstaňte v utajení... ale buďte silní. Každý z nás bude podroben zkoušce: naší důvěry, naší víry, našeho přátelství. Ale musíme vytrvat a věřím, že se objeví nová naděje. Ať vás Síla navždy provází.”

Otevřenými dveřmi dovnitř jako myšohryz vystřelila první Jessica a byla připravená na cokoliv.
Zpráva od Ringa, že jim někdo demoluje hospodu, byla dalším hlubokým šrámem posledních pochmurných dní a nehodlali to nechat jen tak.
Hned za ní se se lvím mňouknutím přivalil Simba v nemotorném kotoulu a za ním jeho táta se strejdou, kteří kvůli poslednímu doušku přídělovice před více jak dvaceti hodinami měli v očích smrt.
„Co se to tu kurva stalo?”” nevěřícně rozhodil rukama Chlouppek a podíval se po rozlámaných stolech a židlích nahrnutých u zdí a nevěřícný pohled si vyměnil jak s Champiem, tak s Ringem. Ten pokrčil rameny, napil se rumu a ukázal do temného rohu, kde byl původce celého neštěstí.

Když se nám během přistávání ozval Ringo s tím, že nám někdo v nepřítomnosti začal rozbíjet domovskou hospodu, napadlo nás nejspíš všechny to samé: že když si toho kripla podáme a pověsíme ho za uši do průvanu, možná nám to po událostech posledních dní trochu zlepší náladu.
Nenechal jsem však temnou stranu cloumat svým majestátem a při výsadku jsem se zařadil pěkně dozadu, ať si tu hlavní srandu užijí mláďata. Pouze jsem si připravil světelný meč, trochu se uvolnil, kdyby tím neznámým vandalem náhodou byly klony nebo něco podobně vypečeného, a pak už jsem následoval ostatní.
Vpád do hospody by byl přímo ukázkový a ačkoliv byla Síla po všech těch nedávných narušeních relativně klidná, stejně jsem po vzoru mladších členů přepadové jednotky zapnul meč. Uvnitř to vypadalo, jako by tam vybuchl granát, ale Ringo za barem vypadal v pořádku, jen poněkud otráveně. Očividnou otázku položil jako první Chlouppek, ale protože byl přítomen i pan Breen, mohl jsem se s jednou vytasit i já.
[„A kdo je ten úplně cizí člověk na baru?“]
A Simbacca, protože byl dobře vychovaný, samozřejmě odpověděl zcela správným [„kdo?”], čímž byla celá věc uzavřená a mohli jsme se věnovat pohromě.

Wyrrgy vůbec nereagoval. Stále civel do dáli. Silou si přivolal jednu z flašek opodál a pořádně si loknul.

Pohled do rohu, kam ukázal barman, dal všem vědět, že vandalem není nikdo jiný než jejich slovutný nabíječ trebuchetu. Ožralý jak čolek v takovém tom stavu, kdy je ho ostatním líto a nechtějí s dotyčným zabřednout do konverzace, protože by jim vyprávěl strašně smutný životní příběh a oni by museli poslouchat.
„Seš v pořádku?” hodlala se obětovat Jess, protože v ní byla ještě špetka Jediho, zandala meč a přistoupila k němu blíž. Simba měl meč stále připravený, rozhlížel se a kontroloval všechny temné kouty před dalším případným nebezpečím. Byl profík mezi krotiteli duchů, o tom žádná.
Její otázka vyzněla naprázdno, Wyrrgy na zvuk jejích slov reagoval jen mírným vykoulením oka jejím směrem, ale místo odpovědi se snažil rozluštit záhadu, jak je možné, že z lahve nic přes víčko neteče.
Fosh raději odvrátila zrak dřív, než se v něm probudí jeho bestiální síla a hrdlo ukousne, a poprosila Joyce, jestli nemůže pokračovat domů. Její mistryně to bez okolků odkývla a Nautolanka i se zbytkem těch, co chtěli (nebo v Jeffově případě museli) taky, vyrazila k tajnému metru. Chlouppek se otočil na Champieho, rukama naznačil u své hlavy jelení rohy, což byl signál, aby nalil konkrétní alkohol, a přiblížil se ke svému ožralému bratranci.
„Hoď to za hlavu, kámo. Neklapalo by vám to. Navíc je mrňavej a zelenej a bídák, že ti dal košem! Už teď toho lituje, ale nesmíš se dát ukecat. Ochutnal, ale zaváhal, tak ať trpí!”

Jakmile byla odhalena skutečná identita vandala, protočil jsem panenky a chtěl jít spát. Věšení do průvanu teď přeci jen nevypadalo moc pravděpodobně a boháč Wyrrgyho formátu si nejspíš mohl dovolit sem tam zdemolovat cizí hospodu, tak proč do toho zabředávat, že? Bohužel se ukázalo, že jsem Jessicu vychoval až moc dobře, protože se začala zajímat, a pak už bylo blbé jen tak teatrálně odejít společně s Fosh, Jeffem a ostatními.
[„Jo,“] souhlasil jsem s Chlouppkem a šel pro ten speciální ročník žížalovice, co jsme používali na mazání paměti úředníkům z berňáku. Nevěděl jsem tedy přesně, o jakém zeleném štramákovi to mluví, ale hodně by to vysvětlovalo. [„Každopádně ten bordel tady platíš ty, ne on,“] ucedil jsem cestou, protože jestli jsem něco nesnášel, byli to emaři, co se neumí ovládat, tak.

Rozruch se přiblížil. Wyrrgy zaostřil a rozpoznal Jess. S problémy se postavil na nohy. Chytil rusovlasou do náruče objal ji a prohlásil.
[„Ahoj… kočko, ty šiješ?”] opilecký zašišlal a pohladil ji po vlasech. „Sen rád holka...”
Postavil dívku na zem. Zaostřil na chlupatou věc za ní. Když rozpoznal Chlouppka, vrhnul se k němu. Chytil ho a pořádnou silou ho objal.
[„Ty si to zvládnu?”] a plácal Chlouppka radostí silou do zad. „Jeee … jak já jsem rad.”
„Taky tě rád vidím,“ vrátil mu poplácání a možná i na chvíli zavřel oči. Když se viděli naposledy, myslel, že to je naposledy. Nepochyboval o tom, že to Wyrrgy celé přežije, ani v Síle necítil, že by s ním bylo něco zlého, ale naprosto se na ni spolehnout nemohl, jak byla rozrušená.
Nevěděl jak dlouho Chlouppka objímal. Zaostřil na další chlupatej objekt, který se k nim blížil.
Pustil jednou rukou Chlouppka a přitáhl k sobě Champieho a oba dva objal.
[„Vy šijete já sem tak šťastnej!!!”]
Určitě byl šťastnější víc, než půlautista Champie, který takové projevy náklonnosti vysloveně neměl moc rád a nebránil se patrně jen proto, že měl v ruce drahocenný mok, který by tak mohl vylít.
Pak je oba od sebe odtáhl.
[„Jsme pičusové! Všichni!”] podíval se do očí Chlouppkkovi.
[„Chápeš? … Ten parchant z nás všech dělal pičuse!!!”] podíval se na Champieho a pokračoval.
[„Seděl si tam na výsluní!!! Usměvavou tvarickou si házel kolem… a z druhý strany nám všem zabodoval nůž do zad? … celou dobu z nás dělal pičuse… “]
Otočil se na Chlouppka. [„Víš, jaký to bylo? Ta zloba a temnota co z něj salala… kdybys tam byl pochopíš to!!”]
[„A víš co nakonec voni?”] udělal dlouhou pauzu a střídal pohledy z Chloupka na Champiho.
[„Voni jak ty největší pičusové mu ještě jásali!!!”]

Chlouppek si vyslechl jeho mudrování, napil se žížalovice a podal ji k dolití. Děkovně kývl na Jess, která hromotluka něžně chytla za ruku a znova posadila na zem. Konejšivě ho hladila po spánku a stejně jako všichni ostatní přemýšlela, co znamenají jeho slova.
„Myslíš Yodu? Říkal jsem ti před chvílí, ať ho hodíš za hlavu. No neříkal?“
[„Mluvil jsi o mrňavým zeleným bídákovi, strejdo.“]
„Přesně.“
„Žerty stranou, co se stalo?“ umlčela je Jess a starostlivě se zadívala na zasmušilého chlupáče a kopla do sebe podaný kalíšek.

Nepopírám, že když mě začal objímat nejsilnější a nejchytřejší Wookiee ve vesmíru, který momentálně blábolil ještě víc než obvykle, zas tak dobře mi nebylo. Kdyby mi předtím nerozflákal hospodu, asi bych to přetrpěl snáz, takhle jsem se pokoušel kontakt zkrátit na nezbytné minimum, ne že bych snad měl proti té bestiální síle šanci.
Ale žížalovice jsem nevylil ani kapku, což bylo hlavní.
Když pak Wyrrgy vybrumlal svůj dojemný příběh, přímo se nabízelo zabručet, že pičus je jenom on, ale i nadále jsem se udržel a jen útrpným pohledem přejel trosky docela drahého nábytku na míru. Měl velké štěstí, že archivní láhve s lepším chlastem nebyly vystaveny v lokále, nýbrž vzadu ve skladu, protože kdyby rozflákal jednu z nich, tak z něj asi vypálíme náhradu.
[„Jo, vylej si srdíčko,“] zavelel jsem tedy poněkud nepobaveně a doléval Chlouppkovi a své učednici, protože jiní přítomní měli buď už dost, nebo byli nezletilí, [„a až si ho vyleješ, tak přijdeme něco rozflákat my k tobě, jo?“]

W:

[“ Co? Kusuj s tím Yodou furt. Ten z Kashyyku dostal.”] Zamracil se, pomocí síly se snažil pročistil hlavu od alkoholu aby se mu lépe myslelo. [“A možná i z Coruscantu”] Nadechl se a pokračoval.
[Neee! Chrám je v prdely!  Republika je v prdeli!
Neexistuje nic! Voni mu za to ještě tleskali.”]
“Uklidni se, stejdo. Pomaleji,” pobídla ho Jess, protože nepobírala, co se jim snaží říct..
[“Neslisite tamhleto?” Machnul rukou směrem ke stále se přehrávajícímu hologramu a zavostril na Jess “ Poskej … Vysvětlím … Woa mi říkal že rada má důkazy že CIS a Dookua z povzdálí řídí někdo další. Nějakej Darth Sidious. CISaky na voko vedl Dooku, ale ve skutečnosti prej tenhle Sidious.”] Vysvětloval ucitelskim hlasem. [“A celou dobu si z nás všech dělal loutky. Rada měla pravdu CISaky fakt ten Sidious vedl!”]
Zamyslel se.
[“Dostal jsem se na Coruscant. Sešel se s Yuurou. Teď je mrtvej. Vše je v prdely. Všichni co byli v chrámu Jedi jsou mrtví. Zaútočili na všechny Jedi po galaxii, možná jsou vsici mrtví!”]
Odmlčel se jakoby hledal slova.
[“ Byl sem tam byl sem v senátní rotundě ...Cožpak se to k vám nedostalo? Republika neexistuje! Teď žijem v imperiu a nahoře sedí Císař.”] zamzoural a dopověděl větu
[“Zblbnul nás všechny! A voni mu za to tleskali!”]

CH:
 
„Takže Yoda Kashyyyk opustil,“ pokoušel se shrnout jednoduše, co jim opilý Wookiee pověděl.
„Byl jsi na Coruscantu, sešel se s Yaruou, který je mrtvý. Všichni v Chrámu jsou mrtví, možná jsou všichni mrtví. A za všechno může ten šášula…“
[„Na mě nekoukej, já tomu jeho brumlání nerozumim ani když je střízlivej,“] ohradil se Champie, u kterého hledal pohledem nápovědu.
„Sidious,“ vzala to za něj Joyce, která asi dávala větší pozor.
„Sidious,“ dokončil svou rekapitulaci.
„Když na chvíli zmlknete, tak uslyšíte Kenobiho,“ ukázala Jess na holoprojektor.
[„Kenobi je ten moula?“] vzpomněl si Simba, že to jméno od mistryně i táty už párkrát slyšel.
„Takže je to tady?“ podíval se Chlouppek znova na Champieho, který mu předával další rundu a ani nemusel říkat nahlas, že má na mysli vizi z holocronu Darth Nihiluse.

Ch#2:
[„Vypadá to tak,“] vypadlo ze mě trochu vážněji než předtím, stále ovšem notně nepobaveně. Zbytky naděje, že se jedná jenom o nějaký hodně špatný vtip, vzaly za své a všechny teorie z Kashyyyku a zprávy zachycené cestou domů na Holonetu se potvrdily. A mě to kupodivu netěšilo ani trochu, protože jsem neměl komu se vysmát do ksichtu, že jsem to říkal.
Možná tak tomu Yodovi, u nějž to ale nikdy nebyla taková sranda, nebo Winduovi, který s mým štěstím nejspíš přežil taky.
[„Ale tak zásob máme dost, jeho s trochou štěstí zase brzo sundaj, tak jdem uklízet, ne?“]
Pokud to ještě nepochopili, tak ano, ten bordel kolem mě točil víc než vyhubení Řádu, protože tomu zabránit šlo.

[„Dik to říkám! Sidious!“] promnul si spánky. [„S Yaruo sem byl v rotundě. Bylo to šílený. Celej senát byl pod jeho vůlí… Celej senat byl prosaklej temnou stranou síly... kolem něj salala temná strana Síly… z něj primo z něj salala temnota …”] odmlčel se a pak pokračoval. [„On se všech Jediů zbavil, nemusel se už skrývat. Zblbnul nás všechny… i celou galaxii… a oni mu v senátu za to tleskali.
Kdyby jste viděli ten jeho triumfální výraz… Šílený!”]
Promnul si oči a pokračoval.
[„Vsichni pod jeho vůlí mu tam tleskali, když se Palpatine sám prohlásil císařem... Palpatine je Darth Sidious!”] zavřel proslov a čekal na jejich reakce.

„Snad Tyrnis…“ špitla šeptem Jess a na sucho polkla. Champie jí obratně podal panáka, takový je to empatik.
„Nebyl v Chrámu a přežil to,“ dokončila Joyce tak sebejistě, že Jess nemohla pochybovat, jestli je to pravda. Byla jí za to vděčná, ale i tak do sebe toho panáka otočila, ani nemrkla.
Chlouppek si mnul chlupy na bradě a zamyšleně položil otázku, která se nemusela zdát tou nejdůležitější, ale jemu vrtala v hlavě.
„Byl jsi s Yaruou, kterého pak zabili. Šli i po tobě? Použil jsi k jeho kontaktování nějaký terminál, použil jsi své pravé jméno?“ Byl sice opilý, ale musel z něj vydolovat odpověď.

[„Nejdeme, aha,“] odpověděl jsem si otráveně sám, vida, že mají dramatičtější věci k řešení, a šel si pro smeták.
„Jeden mi taky přines,“ houkl za ním, když už pro ně šel.

[„Chápete? Von to celé řídil x let. Všechny nás zblbnul! Jako kancléř vládl republice! Všichni mu to žrali! A na druhé straně skrytě vládl separatistům! Udělat zmatek, a pak svrhnout starej řád. Všechno svést na Jedie, a chytit se moci! Tomu říkám geniální hlava!”]
Asi na něj nevěřícně civeli co to furt mele, a asi jim připadal jak blabolici blazen… Byl hodně naštvaný.
[„Aha to už jsem asi říkal co?”] hledal v paměti na co se ho Chlouppek ptal…
„Jo a na něco jsem se ptal.“
[„Jo použil sem pravé jméno, abych se k senátorovi dostal. Myslíš, že by se setkal s někým koho nezná?] přemýšlel dál. [„Jo před schůzkou jsem použil veřejný terminál. Vzal mě na zasedání senatu. Po projevu v senatu a vyhlášení impéria, jsme zašli s celou wokieeskou delegací do tamního baru. Řekl jsem mu své podezření… Nevím někdo nás možná slyšel. Rozloučili sme se. Uz sem byl daleko, ale všiml sem si že klonové komando obstoupilo Yarua a wookie delegaci. Došlo k potičce a kloni spustili palbu.
Asi po mě asi šli, jako po všech wookie. Ale zmizel sem jim. Dostal se do doků a vypad z Coruscantu.”]

„Kdyby nás tam měli…“ vyměňovala si Jess pohled se Simbou.
[„Tak bysme toho Sidiouse prokoukli, už dávno, viď?“]
„O tom nepochybuju,“ zavrčela a v duchu cítila iracionální vinu za to, že se to stalo. Se Sithy měla se Simbou větší zkušenosti než kdokoliv jiný z Chrámu a byla si jistá, že kdyby ho viděla se Simbou osobně, měla možnost se na něj podí… coby kdyby.
„Champie, ser na koště a pojď sem,“ houkl Chlouppek na kolegu.
„Myslíš, že ho mohli sledovat?“ odtušila Joyce, co se mu honilo hlavou.
„Nevím, ale nemůžeme nad tím mávnout jen tak rukou,“ pokrčil rameny, „ví o něm, že proletěl blokádou, že se sešel s Yaruou, a když počítali mrtvý, tak přišli na to, že jim jedna vopice chybí. Jestli ho někdo, kdo neměl, slyšel, že z Palpatina cítil temnou stranu, tak je v pěkné bryndě. Brnkni, prosím, Nevovi, ať zjistí, jestli za posledních třicet hodin nevystoupil nad planetou z hyperprostoru někdo podezřelý.“
„Dej mi chvilku,“ pravila, došla k horké lince a začala se shánět po Aleenovi.
„Díky, Joyce.“
„Čím dýl tu je jeho loď, tím hůř,“ povzdechla si Jess a stále držela strýčka za ruku, „i když kvůli jednomu chlupáčovi by si teď nedělali škodu, ne?“
Jen rozhodil rukama, protože nevěděl, a podíval se na Champieho, který se vracel se dvěma košťaty.

Těžko říct, kdo přesně že to na Wyrrgyho asi nevěřícně civěl, ale já to rozhodně nebyl. Já ho například při hledání koštěte prakticky neposlouchal a Simbaccu taky víc zaujalo zjištění, že rozbití stolů odhalilo několik zapadlých oříšků z Reythy, které ležely na zemi a nikdo se o ně nehlásil.
[„Ti dám ‚ser na koště‘, holomku,“] cedil jsem skrz zuby, což zní v shyriiwooku fakt hodně divně, a to vlastně aniž bych chtěl, [„takhle to přesně začíná, nejdřív se někdo vysere na koště, nezamete, politikem se stane nějaká svině, pak se to bude stupňovat, stupňovat a stupňovat a jsme tam, kde jsme byli...“]
Protože jsem ale nechtěl mektat sračky, které nikoho nezajímají, zase jsem tu tlamu zavřel a po chvíli skutečně našel dva smetáky, které vztek přítomného pana obchodníka kupodivu přežily. A shodou náhod to bylo zrovna ve chvíli, kdy si mě pohledem našel Chlouppek a Jess se očividně na něco ptala.
[„Já bych to nerad riskoval,“] přiznal jsem bez obalu a váhal, jestli to druhé koště radši nehodit po opilcovi. [„Máme kliku jako z prdele, že jsme z Kashyyyku utekli jen s jedinou ztrátou; jestli nás kvůli němu teď, když už jsme relativně v bezpečí připravený základny, najdou, tak budu fakt nasranej. Nemůžeme ho poslat domů za ženou? Určitě se po něm už shání.“]
Jo, to bylo podlé, ale kdyby zametal, nemuselo se mu to stát.

Wyrrgy se stále natahoval po Síle. A cítil se víc a víc střízlivější a hlava mu lépe pracovala. [„Nemůžu vám zaručit, jestli mě sledovali nebo ne,”] pozdechl si Wyrrgy.
[„Možná v tom stresu jsem si sledování v hlavě vykonstruoval. Nevím.”] Podíval se do očí Jess. [„Na Coruscantu byl šílený chaos, hlavně po vyhlášení Impéria a údajném rychlém konci valky. Planeta slavila.”]
Usmál se.
[„Pokud se můžu spolehnou na štěstí. Z planety jsem zmizel tak rychle, že minimálně by mě nestačili sledovat. Nestačili by na loď namontovat sledovací maják.”]
Poklepal si na nos.
[„Nezapomeňte … navíc náš cech má pár triků, jak některé soustavy proletět nepozorovaně. Postaral jsem se aby mě sem nikdo nevystupoval.”]

„O tom nepochybuju, bratranče,” souhlasil Chlouppek, ale i tak se nezbavil pochyb. „Jde mi spíš o to, aby si tebe a tvou loď co nejméně spojovali s tímto místem. Musíme pryč, hned.” Podal mu ruku a pomohl mu vstát.
„Neva hlásí, že nic podezřelého se nestalo, ale citovat ho radši nebudu, jsou tu nezletilí,” nahlásila Joyce, co zjistila.
„Super, poletíme na Nar Shaddaa a chvíli tam pobudeme. Můžete zatím napíchnout databázi doků a zjistit, co tam o Wyrrgyho zastávkách mají, jestli to není něco podezřelého, co by mohlo někoho, koho nechceme, donutit tu zbytečně slídit? Já zjistím, co mají na mě a Jess, přeci jen, naposledy jsme byli na Agleru a neodletěli jsme z něj, tak jestli nejsme třeba mrtví, což by se náramně šiklo. Nechcete něco přivést? Asi pak zůstaneme nějakou dobu zakopaní, tak to bude na nějaký čas poslední možnost.”

[„Novej nábytek?“] uteklo mi zcela bez přemýšlení, nicméně vesměs jsem na tom netrval. Odmetl jsem hromadu třísek kamsi do rohu, ladně si koště přehodil přes rameno a vypadal trochu jako čaroděj, co jde hrát nějakou absurdní míčovou hru. Jenom chlupatější.
[„A možná nějakej pivní speciál, těch není nikdy dost, jinak mě nic nenapadá.“] Ostatně destilační kolonu jsem měl už nainstalovanou nějakou dobu a i jinak jsme se na podobný scénář připravovali už bezmála tři roky. Teď bylo hlavní rychle exportovat nestabilního uživatele Síly, než napáchá další škody.
[„Potřebuješ něco na cestu?“] zeptal jsem se ještě a byl tím myšlen nejen inventář neživý, ale i studenti a učitelé.

[„A já jako letím taky?”] Hodil Wyrrgy do éteru a mzoural po hospodě.
Trochu se zastyděl co s ní provedl.
[„Za ten bordel se omlouvám Mistře Champbbaco. Ty kredity co sem dal barmanovi na opravu budou stačit?”]

„Kvůli tobě na ten výlet letíme, bramboro,” poušťouchl ho před sebou směrem ke dveřím.
„Nepotřebuju nic, díky,” otočil se na Champieho, „zkusím být nenápadnej a za týden se vrátit. Kdyby něco, zavoláme si.” Naznačil rukou telefonní sluchátko u ucha.
„Dávej na sebe pozor,” připomněla mu Jess a rozloučila se s ním.
„Jo, já vím,” odbyl ji, protože dávat na sebe pozor mu šlo.

Netuše, jak moc sarkasticky myslí opilec toho svého mistra, věnoval jsem mu jenom jeden ze svých pečlivě procvičovaných pohledů vyhrazených pro rozšafné zbohatlíky, co si myslí, že si díky penězům můžou dovolit úplně všechno. Dokonce jsem se ani neptal, kolik že Ringovi vysypal, předpokládaje, že se jako rozený obchodník moc nepředal.
[„Fajn,“] přikývl jsem tedy na Chlouppka, jenž Wyrrgyho začal popohánět dřív než já, a i když bych mu tím smetákem vlastně docela rád pomohl, zdržel jsem se pro jednou provokací. Ono se to koště totiž mohlo brzy hodit.
[„Užijte si to tam, my jdeme zjistit, jestli ještě máme kde spát, nebo už školnice porodila a změnila celou jeskyni ve svou líheň...“]
A po rozloučení jsme vyrazili na metro, já osobně s plánem prospat minimálně následující tři dny.


Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« Reply #44 on: 05. Sep 2018, 12:30 »
Vyšťouchnout Wyrrgyho dveřma ven nedalo moc práce jen proto, že se nechal. Na hlavu jim někdo začal hned lít z nebeské konve, jak tu bylo dobrým zvykem a Chlouppek se ve futrech ještě stihl otočil a chytit od Champieho hozenou lahev zelené. Zrzek se obával nejhoršího a chtěl předejít nepříjemné situaci, kdyby se ukázalo, že na Wyrrgyho lodi není vůbec nic k pití.
Demonbacca mu na oplátku šťastně zamával a neohroženě vyšel na ulici. Než došli na křižovatku k cukrárně, byli mokří jak suchozemský krysy. Pro Chlouppka nemělo smysl si s sebou brát moc věcí. Zaprvé si toho s sebou z Kashyyyku moc nevzal, zadruhé mu bohatě stačil Nevou opravený omni-tool. Vystřelovací kotvičku, dejchátko v brašničce na opasku nebylo takřka třeba zmiňovat. To byla základní výbava. Světelňák nechal raději Jess.
Pončo z Kashyyyku mu Joyce po cestě sice přeprala, ale stejně potřebovalo dost zašít, takže zůstalo u Jess, která ho předá Yari, k opravě.
Prošel největší louží, která v cestě byla a až těsně před cílem na bratrance promluvil.
„Číms přiletěl?“ zabočil do haly doků a pozdravil kolem jdoucí tetku, které před rokem s Champiem opravoval střechu, kterou jí propadli do obýváků, protože opilý dělali opičárny a lítali po barácích.
Cítil z bratrance, že ho reakce posluchačů v Zeleném lampionu vůbec neuspokojila a nepřestane s neustálým omýláním jeho zjištění, dokud se s ním někdo nepustí do hloubkové analýzi. Doufal, že vystřízlivěl natolik, aby to vydržel, než nastoupí na loď a nezačne nahlas rozprávať o Sithech a jim podobné havěti před civilisty.
 
Nemusel mít starost. Wyrrgy se z alkoholové opice dostával rychleji a rychleji a samozřejmě mohl vděčit Síle, protože si ji stále volal na pomoc.
Byl podrážděný, protože si připadal jako by těm všem v Lampionu bylo vlastně úplně jedno, co se tam v galaxii a hlavně na Coruscantu stalo.
Potřeboval to s někým probrat, s někým, koho to bude zajímat. V tuhle chvíli byl po ruce jen Chlup. Nevěděl, jestli to zrovna s ním má znova probrat, když v Lampionu zareagoval jak zareagoval.
Nejhorší na tom bylo, že vlastně s nikým, krom lidí z enklávy na Miu Leptonis IV to ani probrat nemůže. Pokud měl pravdu, tak jejím šířením by mohl ohrozit víc a víc lidí.
Tak trochu se modlil, aby tohle byl spíš výmysl jeho bujné fantazie. Jenže čím víc nad tím přemýšlel a dával si různé indicie dohromady a navíc co z Imperátora citil, bál se, že to pravda je. A možná to aspoň s Chlupem zkusí znova probrat.
[„Cožpak nepoznáš Tesáka?”] nevrle ukázal na svou loď. [„Počkej vypnu zabezpečení.”]
„Eee?” ukázal prstem nejdřív na první loď a pak na druhou, které tam kotvily, a vypadal jak chlupatý otazník. Naštěstí jak Wyrrgy řekl, tak konal a brzy byli na palubě té ošklivější, ale pro jejich účely vhodnější lodi.
„Potřebuješ mojí pomoc se startem, nebo mi řekneš, kde tu máš pivo?” zamířil podle šestého smyslu do kuchyně a začal zkoumat ledničku.
Wyrrgy zalezl do kokpitu a vsoukal se do pilotního křesla.
Chodbou se do kokpitu také vplouzil rodinný droid D-9, který zaujal své klasické místo kopilota.
[„To je první co tě zajímá? Zase chlast?”] oboril se rozmrzelý Wyrrgy. [„Ne díky! Dee-nine to se mnou zvladne!”]
„Aby ses neposral,” ucedil do ledničky a když vytáhl hlavu, měl v ruce jen vaječňák. Pivo bylo k nenalezení. Prohlédl si lahev se žlutým nápojem v jedné ruce a lahev se zeleným v druhé. To půjde.
[„Asi poseru tebe!”] zařval dozadu do lodi.
Zapnul motory a za pomoci D-9 vystoupal z přístavu a zamířil do atmosféry. Ohlásil přístavu odlet. Loď prolétla atmosférou a za pár chvil se dostala z planetární gravitace. Wyrrgy zmacknul páčky hyperpmotoru a loď vplula do hyperprostoru. Až pak vešel do kokpitu konečně i Chlouppek, v ruce kýbl na vytírání a v něm přelité obě lahve. Usedl do volného křesla a kýbl si dal do klína.
„Hmm.”
Wyrrgyho nevrlost vzrůstala. Celá situace v Lampionu a vlastně i dění několika posledních dní na něj doléhalo.
Nevrlost se prohlubovala ve vztek.
[„Hmm… co?”] procedil skrz zuby. [„Nesnáším ten tvůj cynizmus!”]
„Přemýšlím, jak to budu pít…” zamyslel se na okamžik, pak pokrčil rameny a upil přímo z kýble. „Je ti dobře? Zdáš se, že seš v nervu.”
[„Ty jo, ty si ale všímavý! Já v nervu? Ne, proč?”] zavrcel. [„Všechno je v pořádku! Neprožil sem poslední dny stres. Já sem silnej překousnu všechno přece!“] se sarkastickým tónem máchal rukama kolem sebe.
[„To, že po mě střílej a de mi o kejhak to překousnu! Během života po mě stříleli tisickrat.To, že střílej po mých nejbližších je horší, ale to nějak zvládnu taky.”] stupňoval naštvaně hlas.
„Au.“
[„Jo, já vlastně zvládnu cokoliv! Možná mě trochu sere, že Woa a rada Jedi měli pravdu. Že tu byl nějakej Sidious, že tohle celý řídil. Možná mě trochu sere, že ten Sidious je možná Palpatine a dělal si z nás prdel. Možná mě sere, že to je jenom můj blud a výmysl mé fantazie. Možná mě to sere tak moc, že bych to nejraději vykřičel do celé galaxie! Možná mě sere, že kdyby to byla pravda a já to udělal, že všechny co mám rád tím ohrozim!“] na chvilku se ztišil. [„… kdybys věděl, to co já… kdybys tam byl…”] a pak zas pokračoval.
[„Ale víš co mě sere nejvíc? Že ti jediní, kterým to můžu říct. Tak zareagujou, jako by je to nezajimalo!”] bouchnul rukou do přístrojové desky. [„Dobře, aspoň Jess to trochu zajímalo! Možná měla raději letět ona!”]
 „Bů-hů, a to jsem prý já ten, co nemá empatii. Co po nás chceš? Ty děti přežili Kashyyyk a jednoho z nich tam museli pohřbít. Potřebujou vydechnout, než začnou pobírat tíhu galaktickopolitické situace a že se třeba do konce života budou muset skrývat a kdykoliv opustí naší díru, tak jim bude hrozit, že je někdo práskně a vodstřelí.
A my dospělý se musíme tvářit, že to máme aspoň trochu pod kontrolou a víme, co děláme. Nemůžeme si dovolit hlasité zděšení a paniku. Ty to privilegium máš, my před nimi ne.
Chladné přijetí tvých zpráv je výsledkem toho, že o vyhlazování Jediů víme už od mýtiny a pocítili jsme to na vlastní kůži, když nám málem popravili Jess a zachraňovali jsme Woallca, takže měli všichni čas to zpracovat. Jediná novina je tvé podezření na Sitha, protože o Impériu jsme se doslechli už při naší plavbě sem.
No co koukáš? Ano, tvůj kamarád žije, ale nebýt Lempixe s Fosh, tak to spiknutí nepřežil a to o něm Champie věděl a připravoval se na něj už víc jak tři roky“
[„Woa žije? Díky Sílo!”] oddechl si.
„Neděkuj Síle, ale nám. My u toho málem zařvali.“
[„Díky, brácho! Fosh je živá?“]
„Jo, před chvílí stála vedle tebe a koukal jsi na ní.”
[„Sory… Fakt sory, to ten alkohol,”] trochu se zastyděl. [„Jsem trošku nasranej na celou galaxii, že určité věci byly k hovnu. A pro pobavení jedné svině chcíplo miliardy bytostí,”] pokrčil omluvně rameny. [„Já ti nevyčítám, že se staráte o ty děti! Vždyť oni možná jsou poslední z Jediů. Dobře vím, v enklávě si na Jedie nehrajete, ale víš jak to myslím.”]
Podíval se mu do očí.
[„Víš, já to jen s někým potřebuju probrat. Vyblejt to ze sebe.
„Jen blej, k tomu jsem dobrej,” upil z kýble a olízl si zelenkavý, hustý nápoj z rtů a chloupků pod nosem, „je mi líto těch chudáků v Chrámu. Snad jich co nejvíc uteče a někde to přežije. Akorát se potvrdilo, co říkal Champie s Jess od začátku, že největší zhoubou pro celý Řád byla samotná Rada. Dělaj machry a přitom maj Sitha celou dobu u prdele. Pokud je tvá konspirační teorie pravdivá.”
[„Ja vím, zni to jak konspirační teorie. Jenze tys tam nebyl. Takovou zlobu a temnotu jsem nikdy neviděl a necítil. A jsem si jistý, že to vyvěralo přímo z Palpatina! Ano můžeš říct, že nejsem tak dobře vycvičen v Síle jak ty, ale za to, co jsem cítil, dám ruce do ohně!”] pokrčil rameny. [„Bohužel… slyšel jsem, že v Chrámu údajně nikdo nepřežil. Naběhly tam klonová komanda. A vyčistily to tam”] řekl smutným tónem. [„Vždyť už jen to, že pokud je to všechno pravda tak jejím šířením můžu ohrozit další životy…”] na chvilku se odmlčel a pokračoval. [„Ano… co když už sem ohrozil další životy na Kasyyyyku? I naší rodinu?”]

Chlouppek si povzdechl, téhle otázce by se rád vyhnul, ale nešlo to.
„Ty… víš, hlavně si to pak moc nevyčítej, protože jestli tě maj v merku, tak to slíznou. Na Coruscantu jsi jednal pod tlakem a v časové tísni a jen s nejlepšími úmysly, ale zanechals za sebou stopy. A jestli jsi říkal Yaruovi o stejném podezření jako nám a někdo tě slyšel, tak to potěš koště“.
[„Hele ani jsem neviděl jestli to Yarua naplno schytal. Byl tam zmatek členové jeho ochranky ho chtěli bránit, a tak kloni spustili palbu. Samozřejmě to Yarua mohl schytat. Pokud ne, můžou ho mučit a dostat z něj ty info. Prostě jak sám říkáš scénářů je mnoho. A moje tušení mi říká, že to horší bude!”] zesmutněl ještě víc.
„Naneštěstí Jess se Simbou v Tyrvrarru orodovali u Kanryho, ať se připraví na nejhorší, tak snad budou mít dost rozumu a při prvním náznaku problémů vezmou všichni nohy na ramena.”
[„To je dobře, to mně utěšuje. Mám pro jistotu nasysleny prachy bokem. A Krotarr má jasné pokyny už od začátku války. Kdyby se něco na Kashyyyku posralo má schovat co nejvíc prachů.” Chlouppek upil ještě jednou z kýble a nabídl Wyrrgymu.
Netvrdil, že mu nevěří v jeho podezření. Za tou bestiální silou, ale i hbytostí, se skrývala vycvičená mysl, která by něco takového nevypustila z úst, pokud by si nebyla naprosto jistá.
Tak jako tak s tím nemohli udělat nic. Představa, že by se vypravili na Coruscant s úmyslem Císaře odstranit byla sice hezká, ale zcela nereálná. Teď nebyl čas na unáhlená rozhodnutí a hrdinství, která by se rovnala sebevraždě. Museli se držet svých cílů a snažit se dvakrát tolik, aby to přečkali. A až bude vhodný okamžik, nepochyboval, že se do toho vloží.
 
***
 
Let pokračoval bez komplikací, Chlouppek se v křesle dokonce prospal. Hlubokým, sladkým spánkem. Vzbudil ho až budík upozorňující, že se blíží výstupu z hyperprostoru. Utřel slinu do opěrky křesla a zamžoural výhledem, jak se před nimi vyloupla smrdutá koule, kterou měl z nepochopitelného důvodu tak rád.

Po výstupu z hyperprostoru u Nar Shaddaa navedl Wyrrgy loď na přistávací vektor do modrého sektoru.
Ač tahle planeta pokrytá městem byla pokřivenější verzí Coruscantu, i Wyrrgy ji měl hodně rad. Na svých cestách během života zde často obchodoval a našel spousta přátel.
Tak trochu doufal že se mu podaří zkontaktovat Hnntarra nebo Lokaase a přijít na jiné myšlenky pořádnou prácí.

Modrý sektor nesl své jméno proto, že každý třetí na ulici byl závislý na azuritu, což byla sytě modrá a levná droga, která gumovala mozky a lidem tu pomáhala uniknout z hnusu života tady. Motory Wyrrgyho lodi utichly a jen skřípaly, jak kov chladl.
Podobné ticho se rozhostilo v kabině, kde oba stále seděli a oba čekali, co ten druhý řekne.
Nakonec se k tomu rozhoupal jako první Chlouppek, který s tlesknutím vstal.
„Je to zvláštní, viď? Být jedním z hrstky, kteří znají pravdu a pohybovat se mezi mořem těch, kteří pravdu neznají a kdyby znali, udělali by vše, aby zapomněli.
Nedivím se a snad jim i závidím. Obejmi mě, protože se na dlouhou dobu vidíme naposledy. Dávej na sebe pozor, i když je mi jasné, že budeš. O enklávě před nikým nemluv a Miu Leptonis se vyhýbej širokým obloukem. Pro jistotu.
Ozvu se, až to bude aspoň trochu bezpečné.”
 
[„Jo to máš pravdu… Nevědět by bylo lepší! Vědomí toho, že pokud se to prokecne tak ohrozime naše blízké je hodně děsivé…”] Wyrrgy se ztratil ve svých myšlenkách. Vlastně ani nevěděl, co teď bude dělat. Neměl v plánu vůbec nic, celá situace za posledních několik dní ho naprosto vyvedla z míry. Takže mu Chlouppkovo loučení se došlo až teď.
[„Cože? Brzdi! Tak jednoduše se mě nezbavíš! Sice jsme Wookiee, ale na Nar Shaddaa to může bejt dost o hubu!”]
„Jojo, jsem tu totiž prvne. Hele, jestli mě chceš doprovodit, tak nezdržuj,“ bouchl do tlačítka na otevření lodních vrat a za funění hydrauliky vykročil ven. Smrad ho profackoval fest, za tu chvilku si navykl na provoněný vzduch Kashyyyku, ale ublinkl si jen trošku a stihl to polknout.
„Musím zjistit, co na nás mají. Pak vytvořit nějaké zázemí, kam bychom se mohli uchýlit, kdyby se něco posralo,“ probíral šeptem sám se sebou, co všechno tu musí stihnout a mířil pryč z přistávací plošiny. „A taky něco na sebe, ať nechodim nahatej jen s opaskem.“
 
Napojit se na ulici, kde na něj civěly prázdným pohledem fetky s modrým bělmem mu akorát připomnělo, jak moc nemá rád modrý sektor.
„Jdeš?“ houkl na Wyrrgyho a na omnitoolu se snažil najít nejkratší cestu k zastávce metra.
[„Jo, hned sem u tebe!”] Wyrrgy vlastně byl šíleně rád, že mu Chlouppek řekl, že může jít s ním. Dal D-9 pár klasických pokynů ohledně hlídání lodi. Sebral to nejnutnější, Ryyk Blady, kuš a hlavně kredity. Zabezpečil a uzamkl loď.
Za pár vteřin byl Chlouppkovi v patách.
[„Tak tyhle informace se mi budou hodit taky. Vždyť já jsem to vše mohl víc posrat!”] nahlížel na cestu Chlouppkovi přes rameno.
[„Cokoliv co je třeba,”] pohladil si letmo brašnu, [„na výlohy nekoukej. Kreditů máme u sebe dost!”]
„Už o tom nemluv a bacha,” bradou ukázal na chumel šlusáckách dětí, které byly rozprostřeny na ulici před nimi a žebraly u kolemjdoucích nějakou almužnu.Tenhle potěr, když ucítil kredity, uměl být rychlejší a dravější než hejno piraň, a tak bylo záhodno si dávat pozor a nenechat se zaslepit lítostí. Dvěma chlupáčům se ale raději vyhnuly obloukem, a tak se ti dva bez zdržování za pár minut dostali na zastávku, kde se na ně usmálo štěstí a zrovna přiletělo metro, do kterého nastoupili.

Zaplivaný vagón zažil už lepší dny a v cestujícím mohl vzbuzovat latentní strach, že se během cesty odlomí, ale s tím vědomím do něj každý už nastupoval, takže nezbylo nic jiného, než to překousnout a doufat, že dojedou do cíle. Wyrrgy se chvíli kroutil, protože se svou výškou se tam nemohl moc vejít a na sedačku si s holým zadkem sednout nechtěl, ale nakonec to vzdal a přeci jen si sedl. Chlouppek si stál před ním a byl rád, že je vlastně Kashyyyckej prcek a nemusí řešit problémy obrů.
[„Přemýšlel jsem, což se moc často nestává, komu se ozvat…”] začal mluvit shyriiwookem, kdyby je někdo náhodou poslouchal, [„na koho se můžu spolehnout s tím útočištěm. Všichni jsou ale buď na Kashyyyku, Miu Leptonis nebo mrtví… jedno jméno bych ale přeci jen měl.”] Wyrrgyho pohled mu řekl, že poslouchá. [„Poznal jsem ho tady na Nar Shaddaa, než jsem letěl do Hortovi kovadliny dělat pew pew. Feeorin, supr chlap. Jenže tak dva roky jsme se neviděli. Chm, zkusíme jednu hospodu, kde se zdržujou soudruzi z Umrlčí hlídky a poptáme se.”]

Sezení nebylo Wyrrgymu moc příjemné. Sedačky v tomhle vagónu byly uzpůsobeny na výškově menší řasy. A na víc si připadal dost divně, jak nad ním Chlouppek stal a vysvětloval.
[„Hmm… Mohl bych se pokusit spojit s starýma obchodníma partnerama. Hnntarrem nebo Lokaasem, tady na planetě pobývají dost často. I oni máj delší prsty.”]
Chlouppek pokýval hlavou, že by to možná stálo za to a pomalu otočil hlavou, aby se podíval, kvůli čemu je jeho bratranec rozčarovaný.
„Někteří lidi si do metra vezmou fakt všechno,” zakroutil nevěřícně hlavou, když za zády spatřil Ithoriana bojujícího s květináčem přerostlých řas vedle sebe na sedačce. Řasy trčely všemi směry, až tvořily stěnu rozdělující vagón ve dví. a jak se tam ten periskop zmítal, Chlouppek nevěděl, jestli mu nemá jít pomoct. Jak není vagón uzpůsoben na vysoké řasy, může jít o život.
 „Ještě tři zastávky a vystupujem,” otočil se k terminálu, který ukazoval stav jejich jízdy a doufal, že to Ithorian zvládne sám, [„ten podnik se jmenuje Memento Venari. Můžeš tam zkusit zavolat kolegům, zatímco si dáme oběd a já budu volat Roniemu. Souhlas?”]
[„Jo… Souhlas!”]
Metro frčelo, sem tam zastavilo na zastávce a za okny míjeli hnus a špínu tohodle měsíce. Už i sem dorazila zpráva, že je konec války, ale jediný rozdíl byl v tom, že bylo na ulicích více opilců, sjetejch feťáků a souložících pašeráků.
Třetí stanici jak říkal Chloupek vystoupili.
Šli asi dalších pět minut pěšky, skrz smradlavé a špinavé ulice Nar Shaddaa. Ty byly rušné, oběma směry proudily bytosti za svým cílem. Sem tam pokřikovali pouliční prodejci a vnucovali kolemjdoucím své zboží.
Wyrrgy nastrazil všechny své smysly na maximum. Stále v něm byl neklid, jestli ho nehledají imperialové. Sáhnul i po Síle, aby ho v čas upozornila na nebezpečí. Samozřejmě sem tam cítil negativní čeření Síly, které přisuzoval nekalým úmyslům prodejců, či pouličních kapsářů.
Proplétat se rušným davem jim nečinilo problém, díky jejich výšce a jejich rase. Přeci jen, ostatní rasy měli v dogmatickém podvědomí myšlenku jít raději z cesty rychle se rozzuřitelnému wookiemu.
Oba dva nakonec došli ke svému cíli.
Memento Venari, i když název zněl trochu honosně, byl podnik, klasická hospoda, kde se údajně rádi setkávali Mandaloriani. Společně vešli dovnitř.
Ani vnitřek putíky ničím zvláštním nevyčníval z hospodského standardu. Pajz smrděl alkoholem a tabákem. Nad barem byla vycpaná hlava nějakého ještěra, který by jim bez problémů za živa ukousl celou hlavu a kde kdo si tu leštil nějakou svou bouchačku. Usadili se v jednom z boxů.
Po chvíli ke stolu přicupitala sympatická a krásná lidská servírka s otázkou co si dají.
Wyrrgy měl smysly na maximum… Tam kde jsou Mandaloriani můžou být lovci lidí. A lovci lidí už po něm můžou jít.
„Dlouho jsem tu nebyl, máte stále v nabídce kiffarské nudle? Jo? Tak dvoje a poproste kuchaře, ať s pálivým nešetří. A k pití koukám, že točíte Pažouta, tak čtyři,“ ukázal i na prstech, protože pár patronů sledovalo závody kluzáků a zrovna se někdo vyštípal, tak na moment nebylo slyšet vlastního slova. „Co si dáš ty?“ stočil pohled k Wyrrgymu. Než ale bratranec stihl cokoliv říct, koutkem oka zahlédl se mihnout helmu Umrlčí hlídky. Nic neřekl, jen naznačil rukou chlupáčovi, že se hned vrátí, usmál se na servírku a vstal od stolu. Náraz tělo na tělo mu rozhodil rovnováhu a najednou měl na sobě litr piva. Vytřel si tekutý chmel z očí a spatřil naježeného Trianiiho, očividně lovce lidí, stále držícího vylité půllitry a kolty proklatě nízko u pasu.
„Tys mi drk do piva!“ osočil ho naštvaně, hubu jedna velká jizva.
„Tak to abych ti koupil nový a pozval na panáka, co?“ usmál se Chlouppek a ruce zvedl v omluvném gestu.
„Chm, to zní fér,“ zapředl mačka a oba se vydali k baru.
„Tvjmma.“
„Cože?!“
„Tak se jmenuju,“ potřásl mu rukou, aniž by čekal, jestli mu ji dobrovolně nabídne a mávl na servírku, že ty čtyři piva, která pro něj roztáčela, mají přistát na baru a ne u stolu.
„Jojo, Erwin. Smě pěkně nasral.“
„Cože?“
„Žes mě nasral!“
„Se moc omlouvám, jsem nemehlo. Co si dáš na důkaz mé upřímné omluvy?“
„Mandalorský bourbon, dvojtý a na ledu,“ chlupáč mu věnoval trochu odtažitý pohled a povytáhl by obočí hodně vysoko, kdyby nějaké rozpoznatelné měl. No, proti gustu…
„Bramborovej džus a pro…“
„Erwin.“
„Buzíka dvě piva a panáka jakého si řekne,“ nechal ho ať si objedná, protože slovo bourbon se mu stejně vždycky zaseklo v krku a za střízliva by si jej do krku vpustit nenechal. Toho chlápka z Umrlčí cítil v soukromém salónku a potřeboval se s ním sejít. Přemýšlel o možnostech, jak k němu přistoupit a nenechat se rozstřílet na místě. Erwinovo remcání, co to říkal o buzících vypustil druhým uchem ven a aby nemusel odpovídat, otočil do sebe jedno po druhém, všechny čtyři Pažouty. Erwin na to koukal jak z jara. Nestihl se vzpamatovat, ani když před nimi přistály jejich panáky, takže si s tím jeho cinkl Chlouppek ačkoliv ho kočičák neměl ještě ani v ruce. Kopl do sebe Tyrvrarrák určený na export a poplácáním lovce na rameno se s ním rozloučil.
 
Nejjednodušší bude dojít a prostě se zeptat. A když ne, zavolá o pomoc a Wyrrgy už je srovná všechny do latě.
Prošel kolem baru, nevšímal si moc pohledů, které sem tam někdo utrousil k jeho osobě, protáhl se kolem vybavujících se vazounů na odchodu a zastavil se až u vstupu do salónku. Ten nebyl uzavřený, takže na něj bylo zevnitř vidět, a proto jeho zastavení bylo jen na okamžik, ať nevypadá jak trouba a vstoupil.
 
Neměl u sebe žádnou zbraň a ten kyborg, co na něj namířil ramenním dělem to musel přes všechny ty senzory a skenery vědět. I tak mu ale nic nebránilo v tom Wookieovi mířit mezi oči a šimrat ho tam červenou tečkou z laserového zaměřovače.
„Obsazeno,“ promluvil nakřáplým, synteticky zkresleným hlasem a nebylo pochyb o tom, že by neměl problém z děla vystřelit a vymalovat Chlouppkovým mozkem celý strop.
„Jop,“ kývl a hlavou mu blesklo pár eventuelních scénářů, jak by teoreticky v případě přestřelky dokázal nepřijít o hlavu. V každém ze scénářů se mu to povedlo, ale nevsadil by si ani na jeden. „Sedat si nebudu, jen od Vás něco potřebuju.“
„Nezdá se ti ta vopice nějak drzá, Noxi?“ zasyntetil kyborg a z druhého ramene na Chlouppka vykoukl otočný kulomet, který byl na náboje, žádnou plasmu. Motůrek se rozhučel a svazek hlavní se roztočil.
„Zdá, ale pamatuj, cos slíbil majiteli.“
„Jo, v hospodě můžu stílet jen o víkendu…“
„To je všechno strašně moc zajímavý a klepu se strachy, ale potřebuju se spojit s jedním Mamutomutem, pronto. Ronual Durgun, možná bude doma na Concordii. Každopádně ho potřebuju dostat sem a klidně Vám za to koupím pivo nebo tři.“
„Máš štěstí, že je středa.“
„Co tě vede k tomu, že někoho takového známe?“ promluvil k němu poprvé Nox.
„Protože jestli fakt patříš k Umrlčí hlídce,“ ukázal prstem na helmu s patřičnou insignií, „tak jsi o jejich bývalém feeorinském bojovém medikovi aspoň slyšel.“
„Máš kuráž, to musím uznat. Tak se otoč a mazej, dokud mě bavíš a mám s tebou trpělivost, šašku. Myslíš, že sem může nakráčet kde kdo a úkolovat nás, ať mu sem dopravíme koho si umane?“
„Nejsem kde kdo,“ nenechal se Chlouppek.
„A to chceš dokázat jak?“ vyprskl kyborg.
 
***

Wyrrgy si ještě předtím objednal jen vodu a zatímco Chlouppek žehlil rozlitá piva, se nervózně rozhlížel kolem sebe. Paranoia mu dávala zabrat a kdykoliv postřehl pohledem, jak po něm kdokoliv sklouzl očima, obával se, že po něm jde. Pokoušel se uklidnit dechovýma cvičeníma, která ho Beldam kdysi učila a z nalezení nirvány ho vyvedlo strašlivě zakručení v břiše. Jeho břiše.
Přejel prstem po senzoru na stole a z prostředka se vykreslilo denní menu i s nápojovým lístkem. Očkem zkontroloval Chlouppka, který do sebou soukal v rychlosti třetí pivo a očividně žádnou pomoc nepotřeboval. Wyrrgy se zahleděl do řádků jídeláku a jen zakňučel. Hlad měl jako rancor, ale neměl chuť. Žaludek měl sevřený a trucovitě tak hodlal ještě nějakou dobu zůstat. Nezbylo mu, než pocit hladu utlumit jinými způsoby.
V brašně u pasu nahmatal dýmku a sáček s tabákem. Jak ho rozevřel, unikla z něj pronikavá vůně tabáku a kashyyyckých bylin. Okolní stoly se zvědavě otočily jeho směrem, protože i k jejich nosům pronikla síla jeho tabákové směsy. Proklel se, že na sebe upozorňuje, ale teď už bylo stejně pozdě.
Dýmku sešrouboval, naplnil tabákem a sirkou zapálil. Zkušeně zabafal, aby tabák správně chytl a když měl plíce naplněné uklidňujícím kouřem, vydechl oblak dýmu, který se smísil s cigaretovým od okolních kuřáků
„Tady je ta voda, prosím. Vybral jste, na co byste měl chuť?” usmívala se na něj servírka a on vědom si toho, že musí jíst i přes protest žaludku přikývl.
[„Dal bych si také kiffarské nudle, jako kolega. S pálivostí to ale není třeba přehánět,”] usmál se a aktivoval překladatelského droidíka, který jeho slova přeformuloval do basicu.
„Za chvíli to bude,” mrkla na něj a odešla kuchaři nahlásit jeho objednávku. Bylo to příjemně staromilské. Ve většině hospod či restaurací probíhaly objednávky elektronicky přes terminál u stolů a roznos objednávek zajišťovali roboti, kteří byli levnější, než živá obsluha. Vyřizování sice probíhalo rychleji a byla menší chybovost, ale chyběl tomu ten emoční element, který byl pro něj mnohem důležitější, než bleskové obsloužení.
Wyrrgy se přistihl, že moc dluho sleduje pohyb servírky pohupujícího se zadku po place a vytáhl z brašny datapad s dálkovým připojením k holo.netu.
Vstoupil do skryté komunikační místnosti pro jeho obchodní partnery Hnntarra a Lokaase, kde jim zanechal jednoduchou zprávu.
Mimořádná schůze. Musíme probrat naší pozici v novém režimu.
Potvrdil odeslání zprávy a pár dlouhých vteřin sledoval, zda se objeví nějaká odpověď. Nic.
Tohle čekání ho rozčilovalo. Zvedl pohled, aby zkontroloval Chlouppka. Toho nikde neviděl, ale za okamžik uslyšel.

„…Ten, kdo má na bradě mlíko,
kdo se rumem neopil,
málo zná. Málo zná!
Kdo necejtil hrůzu z vody,
kde se málem utopil,
ať se na huttsonský šífy najmout dá,
johoho,“ zazněl Chlouppkův hospodský zpět ze salonku v okamžiku relativního ticha, takže ho zaslechli i ostatní hosté.
„Ahoj! Páru tam hoď,
ať do pekla se dříve dohrabem.
Ahoj! Páru tam hoď,
ať se za náma třeba zavře zem, johoho“ hůronským zpěvem se přidali mandaloriani v celé hospodě k refrénu. Wyrrgy jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Za mě dobrý,“ pochvaloval si kyborg a napil se něčeho, co vypadalo jako motorový olej. I vonělo.
„Mandalorianský zpěvník v psané formě neexistuje, takže musíš být vážně někdo, abys uměl naše písničky,“ uznale kývl Nox, „Ronual tě je učil?“
„Když jsme spolu stříleli droidy v Hortově kovadlině, ano.“
„Musel si tě hodně oblíbit a důvěřovat ti. Jinak by to neudělal. Screewe?“
„Už se stalo, čekám na odpovědi,“ poklepal si kyborg prstem na spánek.
„Tak to asi máme čas dát si to jedno nebo tři piva, ne?“
„A nějakýho paňáka,“ odsouhasil to Chlouppek.
„Seš tu sám?“
„Ne, s kolegou, mávl za sebe směrem k Wyrrgymu. Zavolám ho.“
„To bys měl,“ syntetický hlas kyborga, nyní už s jménem Screew zněl lehce pobaveně a z oka mu vypálil holopaprsek a nad stolem se zhmotnil zatykač s bratrancovo jménem i podobiznou. Nebyl republikový, ale imperiální. Chlouppka to na moment zaskočilo. Bude si na to muset chvíli zvykat.
„Velezrada, rozvracení demokracie a osnování úkladné vraždy Císaře Palpatina. Vypsaný byl před šesti hodinami.“
„W, pojď sem, tohle musíš vidět!” houkl bratranec na bratrance a gestem ruky ho pobízel, ať s sebou mrskne.


Ten začal rozmrzele balit saky paky a s dýmkou v puse se zvedl od stolu. Nezapomněl si vzít sklenici vody a servírku, která zrovna nesla tři talíře vrchovaté nudlí, přesměrovat do salónku, kde během pár kroků byl.
[„Pánové?“] ne úplně přátelsky zabručel a položil si na stůl svůj nápoj. Chlouppek seděl u zdi s výhledem ze salónku, z každé strany jednoho mandaloriana a jak jim servírka dala jídlo a odešla, ukázal prstem na prostředek stolu. Z něj se zhmotnila holo verze Wyrrgyho zatykače. Instinktivně sevřel rukojeť svého ryyyku, což mu dodalo trochu klidu. Ostatní si toho gesta všimli.
„Neboj, posaď se a najez,“ poradil mu Chlouppek soukající do sebe za pomoci hůlek nudle.
[„Troufám si říct, že bychom měli spíš zmizet, nemyslíš?!“] urval se trochu a foukl mu oblak dýmkového kouře do obličeje. Věděl, že to Chlup nesnáší, ale zasloužil si to.
„Zatykač je čerstvý a za poslední dva dny se jich vyrojilo takové množství, že je dost nepravděpodobné, že si tě tu někdo zrovna teď vyhmátne,“ zhodnotil situaci Nox.
„Máš štěstí, žes chtěl zabít Palpiho, jinak bych po něch dvaceti tisících sáhl hned,“ přiznal se upřímně Screew a zálibně si prohlížel Chlouppkovi nudle.
[„Já ho nechtěl zab-,] zavrčel.
„.. he-eh! Na tom nezáleží,“ dokašlal nekuřák, osvobozen z rozptýleného oblaka smrti a slitujíc se nad kyborgem mu přisunul svou druhou misku, „tady chlapy nás neprásknou a brzy snad dostanou echo, jestli je Ronie k nalezení. Co tvoje kontakty, Wyrrgy?“
[„Nemyslíš, že bys mi neměl říkat pravým jménem!“] to se mu snad zdálo. Chlupatec s pruhem chlupů přes oko beze slova s plnou pusou ukázal na stále zhmotněný zatykač, kde bylo zřetelně napsáno celé jeho jméno. [„Arrg!“] zaláteřil si ještě pro sebe, bouchl s dýmkou na stůl a vidličkou do sebe začal soukat kiffatské nudle. Byly smažené na oleji, takže byly dost mastné, ale se spoustou zeleniny a křehkého masa z Tutattis ví čeho. Poznával v tom mrkev, pórek, nějaké houby a nasekanou chroužalu, která dodávala celému jídlu pikantní chuť.
Na to dojel Screew, kterému se po několika soustech rozsvítili po celém těle červené kontrolky a chlapácky utekl na hajzl „se vychcat“. Chlouppek mu objednal nové pivo, přisunul si zpět misku, kterou Screewovi před okamžikem nabídl a pustil se do ní. Zasekl se jen jednou, když si vzpomněl, že by měl nabídnout i Noxovi. Ten ale odmítl, tak pokrčil jen rameny a než Wyrrgy dojedl svou porci, bratranec měl prázdno.
[„Přál bych si mít metabolismus jako ty,“] zakroutil jen hlavou, nad tím, jaká je kyselina a vyrušilo ho slabé zavrnění datapadu.

Jako minule.
Za 10 hodin.

Byly to dvě skvělé zprávy.
Budu tam!
Odepsal a neubránil se úsměvu. Pohlédl na Chlouppka, kterému zrovna servírka donesla tác s pěti panáky.
„Dáš si, ne?“ otázal se ho.
[„Ne, musím jít. Koukám, že se dobře bavíš a mě už nepotřebuješ,“] byl zklamaný a otrávený jeho lehkovážným chováním.
„Já musím čekat na odpověď, nemůžu za to, že to zrovna vyšlo tak, že musím čekat v hospodě,“ bránil se, ale bylo mu to fň platné. Wyrrgy už se vztekle zvedal a ještě promluvil na mandaloriany.
[„Vážím si toho, že jste mě nezaprodali. Tady máte nějakou kompenzaci,“] hodil na stůl kreditový chip nemalé hodnoty a otočil se na patě. Hospodou prošel co nejrychleji, ale venku ho chytnul někdo za rameno a zastavil. Kdyby v Síle necítil, že jde o Chlouppka, přehodil by ho přes hlavu.
„Dám ti vědět, jak jsem dopadl,“ vtiskl mu něco do ruky. „Dávej na sebe pozor.“ Objal ho, plácl přes rameno a s povzbudivým úsměvem zacouval zpět do hospody.
Wyrrgy se podíval, cože to má v ruce. Byla tam jeho dýmka, kterou zjevně zapomněl na stole a také proužek papíru, na kterém byla napsaná adresa zabezpečené komunikace, kterou se s ním zřejmě spojí. Chuť bratranci zakroutit krkem byla ta tam smutek po nevyřčeném rozloučení ho sevřel silněji, než by si byl přiznal. S povzdechem se otočil chytnout nějaké taxi. Dýmku s adresou si strčil do brašny.
„Modrý sektor,“ řekl prvnímu z řidičů, který mu zastavil. Dojde zkontrolovat Dee-nine a připravit se na setkání s Hnntarem a Lokaasem. Akorát si nemohl u všech chlupatých vzpomenout, jestli bylo „jako minule“ v Ústřici nebo Gejzíru.

***

Na Ronieho odpověď si musel Chlouppek ještě nějakou dobu počkat.
Toto čekání si zpříjemňoval ochutnáváním všeho, co tu nalejvali a s Noxem a Screewem to hezky utíkalo. Přemýšlel, jestli i na něj vypsalo Impérium nějakou odměnu, ale ptát se nechtěl. Důvěřoval sice těm dvěma, že mu pomůžou spojit se s Roniem a neprásknou ani jeho ani Wyrrgyho. Nebylo ale třeba to pokoušet a čím méně budou vědět, tím lépe.

Zrovna dopíjeli poslední lahev zelené, kterou jim ze skladu přinesli, když s sebou Screew škubnul. Pohledy Noxe s chlupáčem se na něj upřeli v očekávání toho, co z něj vypadne.
Zdálo se, jakoby byl duchem někde jinde a když už to začalo vypadat děsivě, zamrkal a mlaskl.
„Starej Stavos ho našel a poslal sem. Sraz u kočičky, pry budeš vědět.“
„Budu, díky. Neříkal, jak dlouho mu to bude trvat?“ ne že by si nevážil předchozích informací, ale tahle navíc by se mu šikla.
„Zítra.“

Smrděl pivem a kouřem a i když se mu podařilo domluvit sraz s Roniem, ten den čekání by byl přeci jen dlouhý a on měl přeci ještě jeden úkol.
Alice.
Na tuhle Kushibanskou babičku měl moc hezkých vzpomínek a nebylo to jen proto, že ji poznal jako mladou holku, která byla od rány, ale také proto, že byli opravdovými přáteli a aspoň jednou ročně si psali, jak se jim vede. Pokud mu mohl někdo pomoct nenápadně zjistit, co na něj a bandu leptoniských krys nový režim má, byla to ona.
Poznali se před téměř padesáti lety tady na Nar Shaddaa. Chlouppek byl čerstvě Strážcem Baran Do a byl přidělen k Bel Niosovi, Kel dorovi, který mu zachránil život a do Baran Do ho i přivedl.
Bel pracoval pro NSPD a s Chlouppkem se měli v utajení dostat pod kůži narshaddijské narkomafii a zničit ji zevnitř.
Tehdy bylo třeba nějak zaujmout místní dealery a postupně se prokousat až na vrchol. Chlouppka tehdy díky jeho šamanským vědomostem napadlo začít vařit nějakou vlastní drogu. A tak se seznámil s Alicí. Byla forenzní vyšetřovatelska u NSPD se specializací na chemii. Společně se zavřeli v laborce a po čtyřech měsících, když už byli skvělými přáteli, vyšli ven s Gerojovo krví.
Na tekutinu z malasterského puškvorce, šamanových slz a lásky nevznikala fyzická závislost. Psychická sice ano, ale pokud se droga nebrala, tato závislost po měsíci odeznívala. Aktivní látkou bylo DMT, které navozovalo psychadelické stavy, vize budoucnosti a astrální cestování.
Chlouppek s Bel Niosem pak s Gerojovo krví přišli na drogový trh a za necelé tři roky si jej zcela podmanily. Byly z toho miliony kreditů, které putovaly v rámci vyšetřování jako důkazy do NSPD, ale ti tři si bez výčitek vždy něco ulili bokem a po těch třech letech z toho bylo dost, aby do konce života nemuseli pracovat, pokud by se uskromnili. Toto období skončilo masakrem na čajovém dýchánku, což už je ale jiný příběh.
Důležité bylo to, že mezi Alicí a Chlouppkem byl blízký, silný vztah, což se Chlouppkovi zrovna teď hodilo. Alice sice pro NSPD už dávno nepracovala, ale sem tam konzultovala a učila na policejní akademii. Měla tak přístup k databázi a všemožné konexe.

Zastavil se u výlohy, kterou právě míjel. Uvnitř bylo několik figurín navlečených do barevných, sexy střižených hadrů. Moc tomu teda nerozumněl, ale předpokládal, že to tak asi bylo. V odrazu výlohy viděl sám sebe, a tak nějak mu přišlo nepatřičné vydat se k Alici takhle a krom službičky ji ještě prosit o večeři a místo na gauči.
Párkrát klikl na omnitool a našel si adresu nějakého krejčího.
Pan Chawick měl krejčovství asi čtyřicet minut metrem od Memento Venari. Byl to Arkanian, homosexuál na první pohled, ale to Chlouppkovi nevadilo. Bledá tvář na něj sice chvíli koukal nedůvěřivě, ale když na něj Chlouppek pomluvil basicem, že potřebuje ušít něco na sebe na počkání a klidně si připlatí, ostych byl ta tam.

Wookiee stál uprostřed místnosti, ruce upažené a rozhlížel se kolem. I tady byly figuríny, ale oblečené byly do gentlemenských sak, fraků, vest a smokingů. Tu a tam viděl cilindr, buřinku a několikero druhů pásků bez spon. Ty prý pan Chawick dělal každému „na tělo“, takže žádné do zásoby neměl. Když už byla řeč o panu Chawickovi, ten obletoval kolem Chlouppka a s krejčovským metrem si ho všemožně přeměřoval a diktoval poletující kouli, které si naměřené míry zaznamenávala. Blesklo mu hlavou, že by si mohl pořídit klidně droida, který by uměl spektrální sken a všechny míry by měl během tří sekund s přesností na nanometry, ale co on tomu rozuměl, že?
Byla tu cítit vůně zpracované kůže, nových látek a drahých parfémů.
„Omlouvám se za ten puch,“ myslel tím samozřejmně sám sebe.
„Bude-li libo, nabídl bych Vám sprchu,“ řekl jakoby nic, ale chlupáč si všiml kmitající tepny na jeho krku.
„Lákavá nabídka.“
„Opravdu?“ neudržel se.
„Ale musím odmítnout.“
„Ach.“
„Ale slibuji, že až se sem vrátím pro výsledek, budu jak cukrová vata.“
„K nakousnutí?“
„Eh, jo, to taky. Když už jsme u výsledku, pro který se budu vracet…“
„Ano, asi bych Vám nedoporučoval komplet oblek.“
„Souhlasím.“
„Spíše něco energického, co dá vyniknout vaší hubené, svalnaté postavě.“
„Přemýšlel jsem o nějaké hezké vestě.“
„Vestě…?“
„Vestě. Do kalhot mě nikdo nedostane.“
„Kalhoty bych Vám ani nedoporučoval, ale vesta na holé tělo není možná.“
„Mezi holým tělem a vestou bych měl to co si teď natáčíte na prsty.“
„Připravím vám slim košili se speciálním střihem, aby ji nebylo třeba zakasávat do kalhot. Vesta v tmavě modré barvě, ať ji je možné nosit v každou denní hodinu. Kravatu-.“
„Víte, sem tam se mi stávají nepěkné věci a myslím, že uškrtit se nebo být uškrcen kravatou bych si odpustil. Ta košile s vestou budou úplně stačit.“
„V tom případě mám vše. Hned se do toho pustím. Přijďte si za čtyři hodiny. Pojdťe za mnou, prosím, ke kase. Záloha 600 kreditůůů, ano, platba přijata, vše v pořádku. Za čtyři hodiny tedy naviděnou.“

***

Ven vyšel jako elegán. Z Vystříleného zásobníku, kde se byl umýt a nechat namasírovat zatímco čekal na ušití hadrů, byl odpočatý a z přeslazených parfémů voněl jako ta cukrová vata. Pan Chawick ho naštěstí nesežral, i když pohledem skoro slintal. Popravdě, co se týče řemesla, odvedl skvělou práci. Košile mu padla jak ulitá a cítil se v ní neskutečně příjemně. Vesta mu pohyblivost omezovala jen minimálně a vypadal jak prďák. První dva knoflíčky košile měl rozeplé a netrvalo dlouho a stál u dveří do bytu jeho kamarádky. V ruce přitisklé k tělu měl tři plyšové rancory, lahev pálinky a krabici bonbonů. Dveře před ním byly klasické bezpečnostní dveře s jediným rozdílem. U země byla ve dveřích ještě jedna dvířka, kterými by se protáhl jen myšohryz a Kushiban.
Zaklepal.
Chvíli se nic nedělo, než na něj mrkla malá kamerka a cvakly zámky.
„Ty parchante,“ zubila se na něj stříbně bílá Kushibanka a v oku ji snad spatřil slzu.
„Vypadáš úchvatně,“ klekl si, aby ji volnou rukou objal.
„Smrdíš jako děvka,“ pípla a měla pravdu. „Pojď dál, tak pojď a nezouvej se.“
„Nikdy jsem boty nenosil. Jak se mají děti?“
„Všem třem je přes třicet a už se mnou nebydlí.“
„Sakra,“ pustil plyšáky a dělal, jakoby neexistovaly.
„A pan domácí je na služební cestě.“
„To mě mrzí, těšil jsem se na Vás na všechny.“
„Já vím, co to s sebou prosím tě taháš?“ byteček byl útulný, ale všechno bylo strašně malé. Ono to mělo logiku, když jste o trochu větší čivava.
„Tohle je pro tebe,“ sedl si na zem k malému stolku a postavil vedle něj lahev s pálinkou. Byla větší než Alice. „Tohle je taky pro tebe,“ položil na stůl krabici s bonbony, „a tamtoho si nevšímej, jo? Neuvědomil jsem si, že ten čas tak letí.“
„Rozhodně nemládneme,“ skočila mu na klín a vyškubla šedý chlup.
„Au.“
„Ale prosím tě, to seš chlap?“
„Jo, rozumím, hned naleju.“
„Jen trošku. Máme přece celou noc,“ svůdně na něj mrkla, jak jen to přerostlý králík umí a Chlouppkovi okamžik trvalo uvědomit si, že to je jen humor, čehož si všimla a nepromarnila příležitost se mu za to vysmát.
„Přivádíš mě do rozpaků.“
„Chudáčku.“
„Tady to máš s brčkem ať to nesrkáš z misky pro morčata.“
„Seš tak ohleduplný!“
„Jo já vím,“ napil se rovnou z lahve, „Zdravíčko vám slouží?“
„Slouží, díky. Děti jsou v pořádku, manžel má sice problémy s cholesterolem, ale hlídáme to. Já mám problémy s usínáním, ale řeším to fetem, tak spím jak mimino.“
„Nepovídej,“ rozesmál se.
„Jo, kapku opia do kaka před spaním a nemám problém,“ rozesmála se také. Jak mu seděla v klíně, pohladil ji po hlavě a uších. To měla ráda. „Modlila jsem se za vás, abyste byli v pořádku.“
„Tak tos byla ty, díky komu jsme to přežili?“ dolil ji do sklenky s brčkem.
„Tohle není prdel, venku střílej Jedie na potkání, chlupáči jako ty jsou podezřelí. Když si představím, že by Jess neodešla z Chrámu…“
„Naštěstí odešla. Neboj, byli jsme spolu ještě včera. Je v pořádku a bezpečí“
„Opravdu je v pořádku?“
„No… když začali v galaxii hromadně umírat Jediové, myslel jsem, že ji to zabije. Teď už je to lepší. Trošku. Bude v pořádku.“
„Netušila jsem, že se dožiju doby, kdy bude citlivost k Síle prokletí.“
„Prokletím to bylo vždycky,“ opravil ji a přihnul si. Měl by asi brzdit, ať není do dvaceti minut na suchu.
„Vždyť víš, jak jsem to myslela.“
„Vím, Alice, kočko, potřeboval bych tě poprosit o laskavost.“
„Cokoliv.“
„Potřebuju, abys nahlédla do služebních spisů a databáze a zjistila, co tam na mě, Jess a Wyrrgyho mají.“
„Wyrrgy je úplně v prdeli, to ti povím.“
„Už jsem ten zatykač viděl taky. Mám za to, že jak Jess, tak já budeme evidováni jako mrtví. A přál bych si, aby to tak zůstalo. Teda jenom v oficiálních materiálech. Chci se jen ujistit. Uděláš to pro mě?

***

U růžové kočičky se mu omlouvali, že Karrotka před nějakou dobou odletěla, což ho asi nemrzelo, když ji neznal, ale dostal drink na účet podniku, tak byl docela spokojený. Stále trochu poletoval v oblacích, protože Alice odněkud vyštrachala archivní dávku Gerojovo krve, za kterou by si v dnešní době mohla koupit chýši na Malastare a prožili docela intenzivní trip. Podělila se s ním o večeři, dovolila mu se natáhnout u ní v pelechu, dala si své kakao a vytuhla mu na břiše.

Kreditama odháněl štětky, které se na něj paradoxně s každým kreditem lepili víc a víc a z téhle šlamastiky ho vysvobodil až hlas šmouly, na kterého tu celou dobu čekal.
„Ty seš mi fešák,“ děvčata ustoupila a na jeho gesto rukou si odběhly hledět svého.
„To asi jsem,“ vstal a objal modrého kamaráda. „Dík, žes dorazil.“
„Všude vysílaj proslov Palpatina a zprávy o jedijském spiknutí, dal jsem si dohromady, že to bude asi naléhavé, když mě voláš zrovna v tuhle  dobu,“ posadil se a nechal si přinést lahev whiskey.
„Velký špatný, brácho. Byl jsem na Kashyyyku, když…“ rozpovídal se, co se všechno přihodilo a sem tam po očku zkontroloval na omnitoolu, jestli není kolem nějaká štěnice a pohledem, jestli je někdo neposlouchá. Monolog s občasnými Ronieho dorazy to nebyl dlouhý, neříkal všechny detaily, jen to nejdůležitější. „… a tak jsem si řekl, že jednoho dne se může stát, že se nám to tam sesype. A pak budem potřebovat nějaké bezpečné místo, kam se uchýlit. A v tom bezpečném místě bych potřeboval někoho, komu bych svěřil vlastní život.“
„Chceš po mně, abych se někde usadil a opečovával to tam pro případ nouze?“
„Řekls to krásně.“
„Já ti nevím, brácho. Je to strašná zodpovědnost a vždyť mě znáš, jsem neposeda a nevydržím na jednom místě.“
„Tak to uděláme tady, ne v kočičce, ale rudém sektoru. Nar Shaddaa se k tomu bude hodit náramně. Tady na té žumpě se nebudeš nikdy nudit, tak bys to tu jako neposeda mohl přežít. Vyhlédneme si nějaké prostory, koupíme je a předěláme třeba na hospodu. Neříkals, že bys chtěl mít mandalorianskou hospodu?“
„No říkal, ale na stará kolena.“
„Tak ji budeš mít na mladá. Může být úplně podle tvých představ. Rozbil jsem prasátko a ty kredity můžeš použít na cokoliv budeš chtít,“ nelhal. Výdělky z Ch&Ch byly slušné a intuice mu našptávala, ať je využije, dokud je ještě má. Navíc se s Alici domluvil, aby mu rozmrazila jeden z tajných účtů, kam si ulejval prachy z drog a momentálně disponoval asi sedmi místnou cifrou na účtě vyhraněnou jen k tomuto účelu.
„Jako… je fakt, že jsem si říkal, než ses začal shánět, jestli by to nechtělo změnu.“
„Náhoda? Nemyslím si.
„A jak by se ta hospoda jmenovala?“
„Mno, jasně že po tobě!“

 

Další pískoviště: