Author Topic: Epizoda 2.9 - Klony u tyčí  (Read 25600 times)

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8784
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Epizoda 2.9 - Klony u tyčí
« on: 02. Jun 2015, 18:19 »
Dny utíkaly jako Simbacca před mýdlem, to jest rychle a s úskoky, a kronika duhové akademie na Miu Leptonis IV. náležitě přibírala na objemu. Za ty tři roky, co uběhly od Peelova objevení zrcadlového vesmíru, se událo mnohé, ale vypilo ještě množejší, protože investice do lihovarů na Chrchlu začaly přinášet své ovoce a začaly ho přinášet fakt hodně. O kafi z Reythy a našich vlastních chmelnicích radši ani nemluvě. Kromě nějakých těch procent z výnosů tedy do Fogsmeade putovalo i pár beden vzorků měsíčně, takže se jistě nikdo nebude zlobit, že jsem možná sem tam nějaký ten detail zapomněl, případně ho v zájmu ochrany důstojnosti vůbec nezaznamenával.

To zahrnovalo především několikaměsíční výlet s Chlouppkem (a tuším, že ještě s někým jiným), během nějž jsme navštívili větší část galaktických hospod a alarmující procento z nich shledali naprosto neodolnými vůči vypití. Několik hospodských přes noc pohádkově zbohatlo, jiní si v zoufalství rvali vlasy, ale rozhodně to byla čarovná jízda a kupodivu jsem během ní Simbaccovi nepořídil sourozence. A to ani po té ochutnávce malastarské zillovice. Rozličné obrázky toho, kde všude jsme močili a co všechno poblili, teď nicméně zdobí celou jednu stěnu ředitelny, tu naproti mému rodokmenu.

Simbacca s Jessicou cestovali také, ale pracovně a často pod falešnými identitami. Vykrádali stará sithská pohřebiště, vykopávky konkurence i obyčejnější kobky a vozili zpátky hromady artefaktů, primárně aby ta čůza školnice měla co dělat a nepouštěla se do podobných projektů, jako byla ta snaha zavést v akademii povinně vegetariánskou stravu. Navštívili spolu mimo jiné Belsavis, Onderon, Sarinin, Coruscant, Nar ShaddaaPapundekl 8bezejmenný tropický ráj a jednu planetu, kde měli zjevně až moc krystalů kasha. Simbacca se párkrát stavil doma, během mise na Dantooine si odbyl své první zabití člověka, u nás na planetě svůj první rum a oboje to zvládl mnohem lépe než první pivo, Jessica zase zdokonalila svou schopnost vyprsit se z většiny problémů a vprsit se i na ta nejstřeženější místa. Sem tam je oslovil nějaký ten duch, místy někdo někam spadl a občas někdo proklel. Asi tak na každé druhé planetě je chtěli upálit, na každé třetí prodat do otroctví a každou pátou museli vysvobodit ze spárů nějaké hrozné bestie, ale sehráli se díky tomu tak neuvěřitelně, že občas jeden za druhého dokončoval věty a občas je někde měli za bohy. Simbacca dokonale ovládl basic, v kulinářské terminologii má dokonce mnohem větší přehled než já, a i když jsem mu v rámci zcivilizování pořídil boty, utopil je v kanálech na Tarisu. Vzorně se staral i o zvířata v džungli a akademickou zoo, zejména pak o svoje zalaacy Ludvíka a Sašu, a občas domů z džungle přitáhl fakt bizarní kousky a nebylo pochyb, že toho chtěl přitáhnout mnohem víc. Z těch skutečně přitáhnutých jmenujme například Bohdanu, Droideku a Jaromíra. Taky chodil do tanečních, načež několik valčíkových kroků přidal ke své osobité verzi shienu, a oblíbil si housle: chutnaly jako kuře.
Co se Jessicy týče, musím ji pochválit. Zatímco se ze začátku s Joyce moc nemusela, a vlastně jsem tu rivalitu i docela chápal, postupem času se z nich staly nejlepší kama... nah, komu to namlouvám, prostě spolu skončily v posteli, a nebyl to úlet na jednu noc. Dokonce spolu letěly na dovolenou na Felucii. Jakkoliv mě tím mírně uváděly do rozpaků, rozhodně jsem jim to přál a bylo fajn vidět, že se Jess konečně odpoutala od toho Mandaloriana, co nad ním ještě nedávno ronila slzy.
Bohužel ani tak nevyhrála Miss sedmi spřátelených planetárních soustav.

Joyce však nebyla přínosná jen ramenem k vyplakání a jinými částmi těla k jiným věcem, ale osvědčila se i jako barmanka a jako  zástupce ředitele v dobách mé nepřítomnosti (navíc vyhecovala výběr akademické hymny) a jako ředitelka fiktivní těžební společnosti. Která se vlastně jejím přičiněním změnila ve společnost zcela legální: InnNova Corp. teď do akademické pokladny přispívala nevelkými, ale pravidelnými částkami maskovanými jako pojištění a geologický průzkum důlního podloží naznačoval, že krystaly nova nám tímhle tempem vydrží ještě zhruba osm set let. Dokonce odváděla daně, což se při současných výnosech vyplatilo víc než pořád mazat paměť úředníkům z berňáku.
A taky mě vzala do lunaparku na Zeltros.

Joya přitom nebyla sama, kdo se vrhl do práce mimo akademii: i princezna Valla, jejíž kafrání na špínu, smrad, zimu a barbarství se staly nedílnou součástí každodenního života, se dala na podnikání a z pozice manažerky Zeleného lampionu pozvedla celý podnik na ještě příjemnější a výdělečnější místo. Pravda, Ringo sice nebyl nadšený, že mu uklidila v kumbále a nutila ho nejen zametat, ale i vytřít, nicméně pak měl víc času na zácvik svých dvou twi'leckých číšnic a vůbec si nestěžoval. A navíc se pořád dost často vracela do jeskyně, aby výcvik nezanedbala úplně, takže o klid tak docela nepřišel a já ho tak docela nezískal.
A co si budeme povídat, její příspěvek při hledání mistra Denyzze byl taky naprosto zásadní.

Sagwen naopak trávila většinu času na základně, ať už v knihovně, v tělocvičně nebo v přednáškové místnosti. Ven jsem ji bral jen občas, ale většinou to stálo za to. Její píle byla obdivuhodná a za ty tři roky se v boji světelným mečem zlepšila natolik, že nad tím i Yussi uznale kýval hlavou. Na to, že byla mou padawan, jsem s ní měl až překvapivě málo práce, protože se učila sama, pubertu si nechala ujít a ráda a postupem času dokonce začala z vlastní iniciativy pomáhat s výukou mladších žáků a Simbaccu marně doučovala matematiku. A i když na její hodiny skoro nikdo nechodil, pokud nemusel, nenechala se odradit a brzy bylo zjevné, že bude třeba vymyslet nějakou naši verzi rytířských zkoušek, protože ona už na to byla zralá a dokonce už ani nebrblala, když jsem ji sem tam společně s prťaty vzal a vyházel na random do džungle, ať se starají.
Jen jsme si občas trochu nerozuměli.

Další příkladný učedník se vyklubal z Fosh, jejíž svědomité studium biologie a galaktických kultur v místy poněkud rušivém prostředí rovněž zasloužilo obdiv. Krom toho, že teď dokáže pojmenovat snad každou potvoru na mém talíři a ještě k tomu zazpívá největší hity i té sebezapadlejší planety, se ale vyznamenala ještě něčím zásadnějším: při svých objevných plavbách v jezeře objevila na jeho dně kolonii Selkathů, kteří před tisíci let opustili Manaan kvůli očekávané globální katastrofě a jaksi tady zapustili kořeny. Nebyli z nás moc nadšení, ale dohodli jsme se na společném utajení a teď spolu příležitostně vyměňujeme zboží; my kupujeme korýše a planktonovou pastu, oni zas naši žížalovici a ebooky. Fosh byla jmenována čestným velvyslancem, protože se tam dolů jako jediná dostane bez přístrojů, a její mistrová je na ni náležitě pyšná. Kromě toho výletu na Nar Shaddaa toho spolu moc nenalétaly, ale rozhodně si sedly přímo parádně a se Simbaccou ostatně taky.
Jen se mi moc nelíbí, že po ní ten nenažranec občas kouká, jako by byla kobliha s čokoládovou náplní, a taky co se u nich na pokoji občas děje za zvrácenosti.

Mia se při opravách na našem ukořistěném Venatoru vážně předvedla. Ne že by snad loď zprovoznila, ale to po ní za pouhé tři roky nikdo ani nečekal, vzhledem k tomu, že musela vyměnit prakticky všechny obvody, osobně přesvářet polovinu trupu, nakalibrovat všechno včetně systémů na kontrolu kalibrace a to všechno pouze s pomocí robíků, kteří byli přes velkou snahu mnohdy spíš na obtíž. Každý týden se alespoň jednou vrátila na základnu, aby zkontrolovala akademickou počítačovou síť, kterou jsme vůbec nezneužívali, trochu si zacvičila a nabrala další hromadu součástek, jichž jsem za tu dobu hrozně nenápadně objednal něco kolem tří tun. O zásobách nemluvě. Pokaždé jsem se jí ptal, jestli tam s ní nemá letět někdo další, aby ze samoty nezešílela, ale pokaždé mě odmítla s tím, že by ji ostatní akorát zdržovali.

Cae s námi zůstala a celkem zapadla, i když často uběhnou celé týdny, aniž by o ni člověk byť jen zakopl. Přičítám to faktu, že si ji za učednici vybrala ta radioaktivní myš Šedý Šum a všechny ty obskurní věci jí do hlavy hustí někde v temných chodbách pod základnou. Nejdřív mi té holky bylo líto, ale vysvětlila mi, že šum svistu nelze přehlušit, takže si toho senilního krysáka asi zaslouží. Jeho je vidět ještě méně často a docela mi to tak vyhovuje, protože jeho suplování šermu fakt stálo za to.

Školnice... no, zůstala Školnicí a pořád projevovala až zbytečně silnou touhu nás všechny vzdělávat a hlavně umravňovat. Ale jinak jsme ji navzdory jejímu zdržování pořád nezabili, protože má svoje využití a občas světlé chvilky.

Keisell Swonn byla expres poslána zpátky ke strýčkovi, který nebyl zdaleka tak mrtvý, jak si myslela, a to na náklady příjemce. Ukázalo se totiž, že je blbější než troky, a před odletem jsme jí vlastně ani nemazali paměť, protože nám to přišlo zcela zbytečné. I kdyby náhodou pochopila, kde že to strávila ten strašně náročný týden, sotva jí to někdo někdy uvěří.

Neva byl celou dobu hrozné zlatíčko, hlavně když ho člověk nějakou nenápadnou poznámkou vytočil do ruda, až nadával ve svém domovském jazyce, nebo s ním kradl konfederační křižník. Rozebral Johauninu loď až na kostru, protože už ji stejně nepotřebovala, otestoval nový způsob dopravy po akademii a po nějaké době zřídil v hangáru i letecký simulátor, kde se mohly děti bezpečně učit pilotovat. Moc jsme se nasmáli taky při auditu hesel. Na jeho hodinách často něco vybuchovalo nebo hořelo nebo bylo snědeno, ale přesto těch několik technických antitalentů nepozabíjel nebo nenechal sáhnout na fázi, takže mu nikdy nikdo neumřel.
Jeho pokusy s cestováním v čase ale moc dobře nedopadly.

Vojta pokračoval ve vylomeninách a začal podnikat, byť mu žádný z projektů nevydržel moc dlouho. Jeho klub přátel skrytých kamer zavřela Jessica, dokonce hned několikrát, sázkovou kancelář zase Školnice, neměl štěstí ani s výbušninami. Vnukl mi ale hned několik nápadů, předně odblokování některých méně nebezpečných kanálů na holonetu výměnou za dobrý prospěch. Rozhodně ale byly chvíle, kdy nám hodně pomohl.

Peelovi se začala trochu zapalovat lýtka a byl pořád tak trochu Vojtův ocásek a živý štít, ale s nově objevenou schopností v sobě našel i podivnou dávku zodpovědnosti a vlastně mě jednou tak trochu zachránil.
Pořád ale trávil dost času obalený toaleťákem.

Rahm se vzorně staral o zahrádku i o nás a pilně cvičil jako Yussiho padawan. Svou schopnost, onen fascinující fyzický štít ze Síly, dotáhl téměř k dokonalosti, ale světelné vidle se mu pořád zkonstruovat nepodařilo.
To, že nezachránil Agátu, jsem mu nakonec odpustil.

Yussi značně vynalézavě učil všechny zájemce jejich oblíbené styly a dokonce i Lempix po nějaké době věděl, jak se nezabít vlastní zbraní, což jsem považoval za velký úspěch.

Lempixe jsme nesnědli a on nás za odměnu dostal úplně ze všeho, byť s některými diagnózami měl trochu problém. Ať už ale šlo o epidemii kowakianského opičího moru, včelí rýmu nebo toho ošklivého parazita, všechno zvládl se ctí nebo drobnou pomocí akademického baru. To, že mu pak trochu hráblo, mě ale stejně poněkud překvapilo.

Ačkoliv jsem spíš čekal, že postupem času někdo z akademiků nešťastně zahyne, pravdou je, že jsme se ještě rozrostli. Kromě toho kocoura, který se ale většinu času někde zašíval, také cestou nejpřirozenější. Jessica prostě jednoho dne zaletěla za svou kamarádkou z Řádu a vrátila se bez kamarádky, ovšem s jejím novorozeným dítětem. Emily, jak se malá Togruta jmenovala, sice vyžadovala pravidelné dávky umělého mléka z dovozu, ale stálo to za to a hlavně už brzy nebude jediným dítětem na základně, protože školnice do toho zjevně praštila taky a Lempix se nechal inspirovat.
Prostě králíkárna.

Z externistů je třeba zmínit nejen Fiu Sewastis, která si u nás moc dlouho nepobyla, ale hlavně Chlouppka, jehož jsme sice museli dlouho hledat, ale našel se a stálo to za to. Nejen že jsme pak vypadli na již zmíněnou alkoholovou tour de galaxy, ale taky vzal Simbaccu na Kashyyk a uspořádal zabíjačku, víme?

Mistra Denyzze jsme po záchraně vrátili na Coruscant a od té doby ho viděli jen párkrát. Pořád jsem mu ale držel pokoj a Chlouppek se mu občas pokusil dohodit nějakou tu babu.

Chudáček Envii nás ještě chvíli hledal, ale pak se na to vykvajzl a dobře udělal.

A já? Inu, nebylo to lehké, ale přežil jsem ne jedny, ne dvoje, ale rovnou troje Vánoce, jednu, druhou i třetí oslavu narozenin, dostal destilační kolonu, nenašel ani nezadělal na žádné další dítě a vyhnal z naší oběžné dráhy zatoulanou vesmírnou mantu. Zamaskoval jsem generátory hydrostatické bubliny porostem škeblí, které jsme pak samozřejmě pravidelně užírali, a nejen to mne inspirovalo k uspořádání prvního z mnoha kulinářských dní. Byl jsem to já, kdo zjistil důvod podivného chování místních lidí a kdo vynalezl ideální způsob známkování dětí. Taky jsem zorganizoval několik dalších kurzů přežití v džungli, na opuštěném ostrově, mezi sopkami na Sarapinu i v dalších prostředích, s výjimkou Toydarie, jeden výlet na Bespin za karbanem, pár na Reythu pro kafe a několik na Kashyyyk, většinou z rodinných důvodů. Jednou jsem se málem usmířil s tchánem, jindy jsem si převzal a odvezl dědictví po zemřelých rodičích, jindy se mi zase málem povedlo zabít nejnebezpečnější děcko ve vesmíru.

Jednoduše jsme byli čarovní a nezajímali se o tu hloupou válku, což se ovšem dnes mělo změnit. Dnes, kdy Konfederace podle všeho zahájila plnou ofenzivu na Kashyyyk.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Simbacca

  • Kapitán
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 6487
  • The Progeny
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #1 on: 11. Jun 2015, 13:28 »
Od chvíle, kdy táta s Jessicou přitáhli zarostlého mistra Denyzze, sice uběhly skoro tři roky, ale fakt se to nezdálo. Pořád bylo co dělat a klidně bych si to celé zopakoval.
Hodně jsem se toho za tu dobu naučil a ještě víc toho snědl. Ono to totiž souviselo, bez jídla se přece učit nejde, to dá rozum, a oboje mi šlo skoro stejně dobře. Jessice teď rozumím skoro všechno, což ale neznamená, že jí vždycky taky chápu, a vůbec nelituju toho, že se mojí mistryní stala právě ona. Nejen že mě naučila zacházet se světelným mečákem tak, že jsem se už dokázal slušně bránit a dokonce se mi v nestřeženou chvíli, jednou, povedlo přeprat ve cvičném souboji unaveného Rahma, ale hlavně jsem se naučil mnohem lépe ovládat Sílu a viděl pořádný kus galaxie. A dost velký ho taky přitáhl zpátky do akademie, protože proto jsme přece na všechny ty výlety létali, no ne?
Půjčovali jsme si kde co, i když je fakt, že tak po dvou letech už jsem začínal pochybovat, že to někdy vrátíme. Ne vždycky to šlo hladce, ale rozhodně to vždycky byla bžunda. Přeprali jsme spoustu mrtvých pánů ze Sithu, několik skoro živých, a náležitě nakopali zadky každému, kdo se pokoušel nás podle zahubit. Žlutá čepel mého meče trestala zlo rychle a bez váhání. Byla pořád jenom jedna, protože stavbu světelné tyče mi táta zakázal, ale stejně to byla paráda jako z nějakého filmu nebo tak. Vykrádat hrobky nám šlo snad ještě víc než vyjídat cukrárny, a to už je co říct. Sám jsem občas pochyboval, že ty krámy, co jsme jimi pomalu ale jistě zavalovali skladiště a knihovnu, budou vůbec k něčemu dobré, ale školnice vypadala nadšeně a dokonce nám pak ani necpala špenát, takže jsme se přirozeně snažili o to víc a občas při tom vykrádání osvobodili nějaký ten národ. Jen mě moc nebavilo, jak nás místy považovali za bohy, to byla fakt pruda.
Loupení pokladů ale tvořilo jen část mého výcviku.
Jessica mě ze začátku fakt rasila, což jsem jí nezazlíval já ani táta. Ten jí to naopak doporučoval, moc dobře jsem ho slyšel, i když si toho nevšiml. Některé věci mi ale prostě fakt nešly a musela mě do nich skoro doslova kopat. Strávili jsme spoustu času v tělocvičně, venku v džungli, v jejím pokoji a ano, co bych nepřiznal, taky dost na ošetřovně, ale odevšud jsem si odnesl nějaké cenné zkušenosti, z nichž jsem spoustu ani nezapomněl. A když mi to pak začalo všechno jít a občas jsem se pro klid nás všech nechal symbolicky vykoupat, najednou jsem zjistil, že je moje čarodějnice vlastně hrozně príma. Vojta to sice svaloval na to, že si vrzla se slečnou Brannigan, ale já fakt pochyboval, že by nějaké vrzání mohlo mít takhle dobrý vliv na náladu. A ani jsem žádné vrzání neslyšel. Každopádně spolu ty dvě trávily docela dost času a párkrát jsme dokonce někam letěli společně, ve třech, ovšem k mému zklamání vůbec ne vykrádat hrobky a bojovat se zlouny, ale úplně hrozně nudně se válet někde na plážích a pocucávat koktejly, ve kterých ani nebylo moc ovoce. Navíc Joyce při vší úctě fakt hrozně smrděla a kdyby mi nepronajaly vlastní pokoj, asi bych se moc nevyspal.
Trochu mě trápilo, že si občas píchala nějaké barevné věci do žíly nebo jezdila nosem po čáře jakéhosi prášku, načež mluvila hrozné nesmysly a občas jí bylo strašně špatně, ale tvrdila, že jí to dělá dobře, tak jsem ji nechal. A nesoudil. A dokonce to ani neřekl tátovi, nebo aspoň ne na plnou hubu, protože co kdyby z toho náhodou měla průser. Navíc to nedělala často a já taky baštil věci, co nebyly zdravé, tak co bych ji poučoval.
Když jsem zmínil poučování, je třeba zmínit Sagwen. Vyrostla z ní docela milá holka, už mě neprudí tak jako dřív. A hlavně moc neprudím já ji, protože se od ní skvěle opisují úkoly do dějáku a taky jsem sám hrozně dospěl, že. No fakt, starám se teď o celou velkou zoo, nechal jsem si narůst řácké copánky a smím chodit spát hodinu po večerce. Stejně si ale myslím, že by tátova padawan měla trochu víc jíst a občas se podívat ven, protože je hrozně bledá a taková zaražená. Jednou jsem se ji snažil rozesmát tím, že jsem jí přebarvil snídani modrým barvivem, ale nejspíš si toho vůbec nevšimla.
Ze všech ostatních byla nejvíc príma Fosh. Dost často mi z jezera přinesla nějaké zviřátko nebo aspoň baštu, občas mi něco uvařila a bydlet s ní v jednom pokoji vůbec nebylo tak hrozné, jak jsem se nejdřív bál. Na holku byla fakt hrozně super, a i když mě občas pěkně podle ovoněla nějakým sajrajtem ze spreje, naučil jsem se ji mít rád, dokonce možná radši než zmrzlinu nebo koblihu s čokoládovou náplní.
Ostatní jsou taky hrozně v pohodě, tedy až na školnici, ta je hrozně hrozná a ukrutná a nechápu, proč ji táta ještě nevycpal, však víme.

Na dnešek jsme s Jessicou měli naplánované další cvičení šermu, žádné nájezdy na hrobky ani cukrárny, ale celý den mi bylo tak nějak špatně, jako bych snědl tofu. Už jsem samozřejmě věděl, že to mi Síla svým osobitým způsobem našeptává jakousi zlou předtuchu, ale netušil jsem jakou.
Možná to nějak souviselo s tím, jak se mi poslední dobou docela dost zdá o Kashyyyku. Za ty tři roky jsem tam samozřejmě párkrát byl, ale nikdy se mi ve snech neobjevoval tak často a tak živě jako teď: viděl jsem oheň a trosky, ale kdo ví, co to mohlo znamenat a čeho to vůbec byly trosky; rozhodně jsem žádné z těch míst tak docela nepoznával.
A i když byl ten divný pocit čím dál horší, meč jsem prostě popadl a začal se šourat k tělocvičně. Přemýšlel jsem, jestli dneska budeme cvičit proti sobě, nebo si na to vezmeme droidy, každopádně jsem se fakt těšil, jak Jessice ukážu nový shienový fígl, co jsem si ho včera našel v jednom holocronu z té poslední akce na Belsavis. Byl jsem skoro v pokušení si ho vyzkoušet hned tady, na cestě kolem centrální jeskyně, ale jednak by to asi vypadalo pěkně pitomě, druhak je mi přece špatně, tak co bych tajtrlíkoval. A dobře jsem udělal, protože mě po pár krocích dohonil a oslovil táta.
Vypadal taky dost strašně, skoro jako když tenkrát v Zeleném lampionu došlo pivo, což jsem mu samozřejmě řekl a on to kupodivu moc neocenil. Nasměroval mě do hangáru, kde už prý čekají skoro všichni ostatní. Neřekl mi, co se děje, ale to on nedělal skoro nikdy a hlavně mi bylo jasné, že to nechce opakovat několikrát, tak jsem se prostě šoural do hangáru a hotovo. A byl jsem skoro poslední.
Na zemi vedle rampy k Jungle Jetu už posedávala většina akademie. Rahm seděl a vypadal zdrceně, Neva se zamyšleně špáral šroubovákem v zubech, Cae s Fosh hrály trochu unavené kámen-nůžky-papír, Valla si lakovalla nehty, Sagwen se v meditačním posedu dívala kamsi do jezera a Šedý Šum ji v podobné pozici držel za ruku. Yussi dopíjel kafe, ten samotářský kocour si hrál s gyroskopem a Lempix se snažil barevně splynout s pozadím, což mu blýskavý povrch Nubianu moc neusnadňoval. Všichni vypadali jaksi přešle, asi jako já, jenom Vojta s Peelem živě vymýšleli, jak využít příležitosti a sebrat Valle tričko, což jsem nechápal.
Školnice nervózně korzovala naproti nim, jako by je neznala, což všem vyhovovalo.
Chyběla vlastně jenom Mia, u níž to ale nebylo nic divného, slečna Brannigan a Jessica. A ty nejspíš chyběly spolu.

Každopádně jsem si sedl vedle Rahma, vytáhl z kapsy proteinovou tyčinku na horší časy (jako třeba teď) a začal ji žvýkat, aby mi to rychleji uteklo.
[„If you can't beat them, eat them.“]

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #2 on: 01. Sep 2015, 00:19 »
Rychlý dráp byla kocábka, která klamala trupem, a i když měla do Jungle Jetu daleko, nemohli si na ni stěžovat. Jessica měla nohy nahoře, Simba tu kocábku řídil podobně ležérně a víceméně lelkovali.
Nákladový prostor byl plný sudového piva, které vezli do Zeleného lampionu, a také úlovků z jedné hrobky. Zápisky sithského zahrádkáře byly zajímavé a Miu by to mohlo i zajímat, když má tu masožravou pampelišku.
Byli by proletěli soustavou, zadali souřadnice k Miu Leptonis IV a tradá, ale zapípal jim příchozí hovor.
[„Na cestě domů?“] zabručel Champieho hlas a Simba radostně výskl.
[„Jo, budeme tam za pět hodin.“]
„Ahoj, Champie,“ pozdravila Jess a protáhla se na křesle jako kočka.
[„Na to radši nesázej. Jess? Mám tu něco, co by tě mohlo zajímat.“]
„Poslouchám.“
[„V Chrámu se po tobě někdo sháněl.“]
„Cywe, to mi něco připomíná,“ podívala se na Simbu, který neměl stopu, ale aby ne. Když se totiž posledně v Chrámu někdo sháněl, tak z toho byl právě Simba.
[„Neboj, je to tvoje bývalá spolubydlící. Chceš to přeposlat?“]
„No… jasně,“ Jess shodila nohy a zavrtěla se nedočkavostí a očekáváním. Nikki se po ní sháněla? Její nejvíc nejlepší kamarádka z dětských let v Chrámu byla jejímu srdci stále blízká, i když už se dva roky neviděly a neměly žádný kontakt.
[„Posílám, dejte pak vědět, jak to dopadlo, ať stihnu včas nachystat dětský pokojíček.“]

Spojení s Champbaccou se přerušilo a během vteřiny se na terminále objevila přeposlaná zpráva, která byla adresovaná Jessice.
„Dívej se na cestu,“ upozornila padawana, který teď spíš zvědavě pokukoval, co jí to přišlo zajímavého, „povím ti, o co jde, až si to přečtu.“
[„Rozkaz!“]

Drahá Jess,
válka je peklo a v pekle se jeden dokáže ztratit a udělat věci, kterých by jinak nebyl a neměl být schopen. Jedné takové věci jsem se dopustila i já a nemám nikoho jiného, na koho bych se s tím mohla obrátit. Snad nebude už moc pozdě, až si tuto zprávu přečteš… Nikki

„Co ta trubka…,“ mumlala Jess a sledovala upřeně zprávu, jakoby z ní snad mohla zjistit více, než kolik v ní bylo. Snažila se číst mezi řádky, ale neviděla nic zvláštního.
[„Už to máš?“] vyrušil ji Simba z přemýšlení a ona zvedla hlavu. Loď se nepohybovala, průzor mířil do černoty vesmíru a určitě byli již připraveni ke skoku domů.
„Moje nejvíc nejlepší kamarádka z Chrámu má nějaké problémy.“
[„Takže jí letíme pomoct?“]
„Jenže tu není napsáno, kam letět,“ naštvaně plácla rukou k textu.
[„Koukala jsi do předmětu zprávy?“]
„Jasně, že… Talus. Letíme na Talus.“
 
***

Talus byla hezká planeta, válka se jí netýkala a provoz na oběžné dráze byl vysloveně čilý. Jess vyslala signál, který se používal v Řádu, a během pár vteřin se jim nazpět ozvaly jedny hyperprostorové kruhy. Někde tu byl Jedi se svou Deltou, o tom nebylo pochyb. Simba nechal Rychlý dráp opisovat orbitu a Jessica se uvolnila a nechala na sebe působit Sílu. Trvalo to asi půl hodiny, než k ní doklouzaly náznaky a posléze jasné impulsy.
„Mohl bys prozkoumat tuhle oblast kolem těch hor, prosím?“ otevřela oči a ukázala na mapu planety pod nimi. Simba nezahálel a pozapínal pokročilé skenery, které tato kocábka měla. Netrvalo to nijak dlouho a Simba zabořil prst na malý bod na displeji.
[„Tohle vypadá jako něco, co hledáme.“]
„Ukaž,“ naklonila se k němu a prohlížela si okolí lodě. U stíhačky neměli jak přistát, ale čtyři kilometry od ní bylo stavení, které vypadalo jako horská salaš. „Leť sem.“ Ukázala a rozdýchávala nervozitu.
Simba neměl důvod odporovat a bez potíží proletěl atmosférou planety a travnaté svahy horských svahů se k nim přibližovaly tak, že už během pár minut kroužili nad stavením. Chlupatý pilot se dal do přistávání kus od budovy a plotu, kde se právě páslo stádo ovcí. Plocha se sice svažovala, ale byla jinak rovná, a i když byl při dosednutí trochu nejistý, obešlo se to bez problémů. Hydraulika vzpěr je vyrovnala jak jen to šlo a než otevřeli rampu, oba cítili, že v obydlí, z jehož komínu lenivě stoupal dým, se nachází nejspíš dva jedinci citliví k Síle.
Neohroženě tedy vykročili k vstupním dveřím doprovázení bečením ovcí, kterým se moc nelíbilo, že tu jsou cizinci, a ta ovčácká ťava vypadala, že by je byla schopná roztrhat na cáry. Simba na ni ale promluvil, hodil jí nějakou ňamku, ze které si předtím půlku odkousl, a bylo po hysterčení.
Vzduch tu byl opojný a lahodný. Upíjela ho plnými doušku po hodinách v lodi a krok za krokem se blížila. Cítila, jak se ty dvě aury začaly přibližovat.
„Tys vážně přišla!“ výskla rohatá Togruta vyloupnutá na prahu domu a Jess málem trefilo.
Dřív než samotnou Nikki totiž viděla obrovskou vybouleninu, která zaplnila rám dveří, a až za ním se objevila tvář její kamarádky. Strhaná, ale usměvavá tvář těhotné ženské v posledních dnech či hodinách před porodem.
„To mě poser…“ hlesla konsternovaně Jess a nemohla spustit oči z toho obrovského břicha, které se tyčilo pod kamarádčinými ňadry.
„Pojď mě obejmout,“ rozpřáhla ruce Togruta a udělala krok kupředu. Jess byla mimo, neměla slov. Náměsíčným krokem vyrazila ke kamarádce k obejmutí.
„To je to se mnou tak hrozný?“ zavtipkovala těhule, která si nemohla nevšimnout Jessičina zaražení. „Asi jsem to neměla s těmi hambáči přehánět.“
„Nebo s čůráky,“ vypadlo Jess, prohnutě objala Nikki a doufala, že ji nemačká moc, aby jí neporodila na nohy. Měla se před výstupem obout!
Nikki její jadrný komentář přešla mlčením a omluvně pokrčila rameny.
„Bylo toho na mě moc. Tahle válka… a když jsem pak …“
„Neospravedlňuj se mi.“ Chytla Nikki za ruce a v duchu si vynadala, že nebyla taktnější. „Neudělala jsi nic špatného, ne?“
„Děkuju.“
„Co to bude?“
„Nevím, nikde jsem s tím nebyla.“
[„Dobrý den, já jsem tady taky,“] ukázal se Simba u Jess, v pacce olízanou kamennou sůl pro ovce. Když spatřil togrutí břicho, uznale přikývl. Takhle přejedenej tedy ještě nikdy nebyl!
„Jé, to je tvůj-.“
„Padawan,“ usmála se a přikývla. „Shyriiwook ses furt nenaučila, viď?“
„Stále ne.“
„Mno, nějak se domluvíte. Po cestě do nemocnice.“
„Tak to vůbec,“ couvla Nikki a málem zakopla o práh. Couvala jak upír před sluncem. „Nesmí se to dozvědět!“
„Zbláznila ses? Co tu chceš jako dělat, až se to začne drát na svět, hm?“
„Pomůžeš mi s tím.“
„Tak to určitě. Zná tě tu někdo?“
„Jeden bača, Far’Kajo.“
„Kde žije?“
„Patnáct kilometrů odsud. Jednou týdně se tu staví a optá se, jestli něco nepotřebuju.“
„Máš na něj spojení?“
„Jo, ale-.“
„Simbo, dojdi nakrmit všechnu zvěř a pak pošli zprávu jedinému uloženému kontaktu, co Nikki uvnitř na konzoli má. Napíšeš sousedovi-.“
[„Je mi to jasný, provedu!“] Zasalutoval a rozběhl se zpět za zvěří.
„Letíme pryč,“ zodpověděla nevyřčenou otázku togrutské těhule a nabídla jí rámě. „Já tě rodit nebudu a už určitě né tady. Vezmu tě domů. Táta s tím má větší zkušenosti.“
„Řád, nesmí se o tom dozvědět. Přišli by si pro ni…“
„Takže to bude holčička?“ zasmála se Jess. „Neboj, budete v bezpečí. I před Řádem.“ Na mysl jí přišla Champieho vize a neudělalo jí to radost.

Bylo rozhodnuto, vezmou Nikki i s jejím nenarozeným dítětem do enklávy, kde se o ně postarají. Nebyla jiná možnost nebo Jess o jiné ani nepřemýšlela. Do nemocnice by ji nedostala a utajit dítě rytířky Jedi možná nebylo úplně paranoidní.
Zatímco ji podpírala a pomalým krokem ji vedla do Rychlého drápu, Simba se staral o zvířata a k dokonalosti mu chyběl jen slamák.
Jess odvedla Nikki do koupelny a zatímco se Togruta dávala dohromady, ona sama se vydala do obydlí posbírat její věci. Moc toho s sebou neměla, ale světelný meč byl samozřejmostí. Když měla posbíráno, uhašený oheň v kamnech a Simba odeslanou zprávu sousedovi, nalodili se zpět na Rychlý dráp a vyrazili ke hvězdám.



Let hyperprostorem byl ze začátku klidný. Budík ukazoval, že jim zbývá necelých sedm hodin letu, lednička byla naplněná ovčími sýry, které Jess se Simbou degustovali, a Nikki se tvářila spokojeně. Problém nastal až když Simba seskočil ze židle, že dojde Jess pro pivo, a pod nohama mu to hlasitě čvachtlo.
[„Já nic nevylil,“] nahlásil hned, aby to nebylo na něj.
„To můžu potvrdit, vždyť tě kontro-lu-ju,“ Nikčiny oči jí to prozradily dříve než její ústa.
„A-asi mi praskla voda.“

***

„Vážně to ještě nevydržíš?“ koukala na neoblomných šest hodin a dvacet minut zbývajícího letu a modlila se, aby řekla ano.
„Že já píča blbá raději nešla na maliny!“ nadávala bolestí a dýchala u toho jak zápasník sumo.
[„Au, au, au.“] Simbacca se snažil vysvobodit ruku z jejího sevření, ale hydraulický svěrák v dílně mistra Habiliho byl proti tomuhle dětská hračka.
„Věř si, sakra. To dáme!“ nenechala se Jess tak snadno odbýt. „Co takhle něco na bolest? Rum?“
„Vem meč a vyřízni tu bestii ze mě!“ Simba byl takhle maličkej a smířil se s tím, že bude do konce života mrzák bez ruky.
„Aaaaaa!“ agonický křik zalehl těm dvěma uši a Jess už po meči skutečně sahala.
[„Nechci sýčkovat, ale myslím, že to domů nevydrží.“] Rudovláska musela rychle myslet.
„Potřebujeme se spojit s domovem.“
[„V hyperprostoru?“]
„Tak nás zastav a vytoč enklávu. Vydupej si strejdu, že je to fakt vážný, a pusť ho do celé lodi, jo?“ Přikývl.
„Nikki, mohla bys mu pustit na chvilku ruku? On se hned vrátí.“ Upocená přikývla a pomalu, neochotně pustila chlupatou packu. Její majitel bleskem zmizel splnit svůj úkol. „Já dojdu pro nějaké osušky a teplou vodu, jo?“
„Neodcházej.“
„Bude to jen na skok,“ slíbila a pelášila taky.
***

Kalhoty letěly do koše jako první. Opláchla jí zadek a otřela od nečistot a dala pod ní novou čistou osušku.
„V nemocnicích dělaj před porodem klistýr, protože se stává…“
„Pozdě, zase pozdě!“ Byla zakouslá do svého spodního rtu a sledovala upřeně rozkrok Nikki a nevěřila, že by z něj mohla vylézt malá Togruta. Vejít se prostě nemůže. „Jakou máme dilataci?“ podívala se na Simbu. Stáli uprostřed vesmíru, nikde nikdo a spojení s enklávou kvůli složitému šifrování nebylo okamžité.
[„Dvacet vteřin, přibližně,“] konstatoval a otřel zpocené čelo rodičce.
„Nedá se nic dělat, puso. Musíš začít tlačit.“
„Už toho v sobě víc nemám!“
„Hovna už žádný, ale ještě jednoho špunta jo.“
„Nenávidím tě.“
„Bez vykecávání,“ plácla ji po stehně.
„… pak jí přikaž, ať tlačí ze všech sil. A takhle, dokud nebude mimčo venku.“
[„Pokojíček bude hotovej coby dup, nějaký preference ohledně tapety?“] pochechtával se na druhé straně připitý Champie a viditelně se dobře bavil.
„Tlač.“
„Aaaaa.“
„Myslím, že jde růžkama napřed,“ rozšířily se Jess oči a Simba se snažil taky nakukovat, ale dlouho to nevydržel, aby si nezošklivil kečup. Osuška pod ní začala nasákávat krví. „Vedeš si skvěle, kočko,“ pochválila ji, „tlač!“
„Aaaarggh!“

***

Jess se krvavýma rukama snažila otírat oči od slz, které jí zaplňovaly výhled. Strašně krvácela. Strašně a dlouho. Ne Jessica, ale Nikki. Lidská krev nebyla kompatibilní s togrutí a nikde tu pro ni neměli transfuzi. S každou minutou vyprchávala z Nikki krom krve i energie k tomu, aby pokračovala dál. Simbova ruka už dlouho nebyla drcená a spíš on ji musel silně svírat, aby mu nevyklouzla. Život z ní unikal a oni mohli jen přihlížet a modlit se, aby se stal zázrak. Byla to nejdelší hodina v jejich životě. Chlouppek ani Champie nic neříkali, jen hrobově mlčeli a svírali v prackách prázdné lahve.
[„Jess…?“] pofňukával Simba a hledal u mistyně ujištění, že to dobře dopadne.
„Zatlač, Nikki. Ty to zvládneš!“ nutila se k úsměvu.
„Aaaaa!“ křičela máma.
„Ueeee!“ rozřízl to křik něčeho malého a nespokojeného. Rohatá hlava až po krk čouhala z Nikki a oba porodní asistenti se neubránili radostnému úsměvu.
„Tohle bude určitě holčička,“ usmívala se Nikki, ale byla celá bledá.
„To teda bude,“ bulela Jess při pohledu na mimčo. „Teď ale musíš ještě pořádně zatlačit!“
„Jaká je?“
„Je… je nádherná.“
„Párkrát, říkáš?“
„Už jen párkrát. Seber poslední síly a zatlač. Teď! Skvělý, ale musíš víc. Teď! Že ty přemýšlíš, jak se bude jmenovat a zapomínáš, že musíš dorodit, hm? Teď!“
[„Jess…“] zvedla hlavu, otřela si oči od slz a zaostřila na tvář své nejvíc nejlepší kamarádky. Oči měla zavřené, vrásky z námahy a soustředění byly pryč. Vypadala, jako by spokojeně spala. Simba jí zkontroloval tep. Zakroutil hlavou.
„Tati, slyšíš mě?!“ křičela a nemohla to být ona, protože ji paralyzovala skutečnost, že Nikki je mrtvá. „Nikki odešla do věčných lovišť. Mimčo řve a je na půl cesty!“ Těch dvacet vteřin bylo nekonečných.
„Okamžitě ji dostaň ven. Hned!“
Rozhlédla se kolem sebe, co by mohla použít, až jí Simba podal nůž, který přinesl asi z kuchyňky.
Klepající se rukou jej převzala a pokusila se polknout knedlík, který měla v hrdle.
„Raději byses měl otočit… tohle nebude hezký pohled,“ kývla vážně na otesánka a ten bez váhání uposlechl.

Chtělo se jí zvracet a umřít, když nůž zajel do Nikki. Holčička začala vřískat o oktávu výš, asi jí omylem špičko nože rejpla. Pak už to šlo fofrem. Rozřízla Nikčino břicho až k pupku a vytáhla zakrvácené děvčátko z matčina lůna. Zabalila jej do svého županu.
Simba přebral nůž a postaral se o pupeční šňůru.
„Tak co?!“
[„Tak co?!“]  ozývalo se z enklávy.
„Brečí, řízla jsem ji nožem mezi lopatkama, ale dýchá. A žije.“ Třásla se a oči měla od slz zarudlé. Další dvacetivteřinové ticho.
„Teď to bude hodně morbidní, ale potřebuje se napít. Nikki by už měla mít mléko. Nech ji napít a zbytek mléka odsaj do nějaké sterilní lahvičky. A upalujte sem!“

Měla plno otázek, nechápala, jak je možné, že se už dávno nezhroutila, ale asi díky výcviku fungovala dál. Sedla si vedle Nikki na pohovku, na které rodila, a přiložila jí novorozenou dcerku k prsu. Křik a dětský pláč ustal. Jess políbila Nikki na čelo a pronesla v duchu modlitbu k Tutattisovi za její duši.
 
***


Zbytek cesty se nekonečně vlekl. Jess poslala Simbu, ať si jde odpočinout. Sama se pak postarala o mléko a svírala malou  v náruči, chovala ji a mumlala snad i nějakou ukolébavku. Přes chladnoucí tělo Nikki přetáhla deku. Z pláče jí visela z nosu nudle, kterou pravidelně utírala do rukávu, a před očima jí utíkaly všechny společné vzpomínky, které s tou trhlou, usměvavou a ze začátku troch zakřiknutou cácorkou prožila. Na prsou teď hřála její dceru, která svou úžasnou mámu nikdy nepozná. Nepozná svou mámu, odkud pocházela, kým byli jej prarodiče... Ani Jess to nevěděla. Možná ani samotná Nikki, kterou Řád přijal jako malého špunta. A zpřetrhal všechny vazby.


Ztrácela se v myšlenkách a už ani neměla co plakat, když se ozval budík, že budou brzy doma. Simba na ni houkl, že se o to postará. Jess nebyla schopná se ani zvednout.
Neletěli do Fogsmeade, zasekli to rovnou u jezera. Do lodě vběhla Yari, Champie, Chlouppek a za nimi i Joyce s Fosh.
První jmenovaná věnovala Jess smutný pohled a opatrně holčičku přebrala. Rudovláska byla tak vyřízená, že by nebyla schopná ani odporovat. Yari zabalenou Torgrutu přitiskla opatrně k sobě, do druhé ruky vzala lahev s mlékem a rychlým krokem zamířila rovnou k Lempixovi, aby se ujistili, že je holčička v pořádku.
Champie se u Jess zastavil a soustrastně jí položil ruku na rameno. Objala ho.
„Je mi to moc líto, Kočko,” převzal si ji Chlouppek. Velmistr se přesunul k synovi, kterého zrovna utěšovala v objetí Fosh.
[„Pojďte, máme ještě něco na práci.”]
[„Nerodí nikdo další, že ne?”] zděsil se Simba.
[„Ne, ale budeme potřebovat dříví,”] odpověděl možná trochu enigmaticky jeho otec a všichni tři vyšli ven do deště.
V lodi zůstali už jen Chlouppek, Zeltronka, Jess a nebožka.
„Dříví?” zeptala se opožděně, až když jí to došlo, Jessica.
„Musíme jí pochovat,” pohladila ji po hlavě Joyce, „jako rytířku Jedi, ne?”
„To jo,” přikývla a odevzdaně se nechala odvádět. Chlouppek za nimi zůstal, aby se postaral o tu nejméně příjemnou součást šamanské profese. Kapky deště Jess trochu probraly a začaly smývat krev.
„Je mi to moc líto.” Joyce nemohla vystát to ticho.
„Kdybych tam neletěla… tak by možná umřely obě a já se to ani nedozvěděla.”
„Ale tys letěla a udělala pro jejich záchranu maximum.”
„Já vím. Děkuju,” políbila ji za chůze na tvář.
„Už víš, co s ní bude dál?”
„Postarám se o ni.” Souhlas či nesouhlas nebylo na místě říkat momentálně nahlas, tak Joyce jen přikývla.
„Jak se jmenuje?”
„Nevím… Nikki umřela dřív, než to stihla říct.”

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #3 on: 15. Sep 2015, 10:53 »
//tohle neni finalni verze

Čas utíkal jak voda. Jessica většinu času trávila na palubě Jungle Jetu se Simbou a brázdila galaxii a dobrodružství bylo jejím denním chlebem. Tu chromovou krásku zvládala řídit i jendou rukou, což Mia nesla dost nelibě a nemít novou hračku a starost v podobě Jolly Jedi, jistě by se na ni významně mračila.
Byla šťastná. Na Enklávě měla jak tátu, tak Champieho. Spoustu přátel, nejmilejšího otesánka a také Joyce, do které byla stále pubertálně zamilovaná a se kterou byl život ve všem krásnější.
Emily taky rostla jako z vody a byla krásnou usměvavou holčičkou. Joyce byla příkladnou náhradní druhou mamkou a o malou se starala jako o vlastní. Yari byla zas příkladnou náhradní babičkou a mohli se na ni vždy spolehnout, že prcka ohlídá, když bylo třeba. I ostatní cácorky se kolem batolete motaly a tahaly ji po enklávě a dělaly s ní všechny ty holčičí věci, co malé holky s ještě menšími dělají.

Ve svém pokoji měla na stolečku přes lampičku stále pověšený přívěšek, který dostala od Dave po Derkovi a sem tam si na ně vzpomněla a představovala si, kde asi s Kirou jsou. Zda se má jejich potomek taky tak dobře, jako Emily.
Stýskalo se ji po Nikki. Stýskalo se ji po B’lim. Stýskalo se ji po máme. Stýskalo se ji… po Jessiem. Ne, nevyměnila by Joyce za nic na světě. Zachránila ji, milovala ji.
Ale stýskalo se ji po něm. Nebo spíš po vzpomínce, kterou si na něj uchovávala. Teď už musel být úplně jiný. A co Chlouppek říkal, kdo ví, zda-li přežil, když mu pomáhal při útěku z Roze-ba III.

Poctivě s Yussim trénovala a vlastně s každým, kdo tu uměl držet meč v ruce. Jen starý šermířský mistr a Champie se ji vyrovnali. Chlouppek dělal velké pokroky, ale stále si byl jistější s vysloveně chladnými zbraněmi. Vynahrazoval si to tím, že s Champiem vymýšlel tu jejich pitomou bojovou formu, kterou se s nimi prý učit nemohla. Paznechti.

Na kontroly k Lempixovi docházela pořád. S obličejem už ji pomáhat nemusel, byla spokojená, ale zvykla si za ním chodit a ráda mu tam dělala společnost. Navíc to byl její gynekolog a projevoval zájem v tom ji zkusit zrekonstruovat reprodukční schopnosti. Nebránila se tomu. Čím víc práce ten vratix měl, tím šťastnější byl.

Simba už byl skoro stejně velký jako ona, výrostek jeden zrzavej, a mohla na něj být patřičně hrdá. Jen by nemusel být takový žrout.
Z nájezdů do hrobek a všemožných vykopávek si krom holocronů přiváželi i mnoho fotek, z kterých pak dělali přednášky pro ostatní a dělili se s nimi tak o své zážitky a poznatky. Kdo ví, zda se jim to taky nebude jednou hodit?

Voojta s Peelem mají stále neodbytnou touhu šmírovat a ve svém snažení byli tak vynalézaví, že pro všechu paranou na to Jess již dávno rezignovala a protože Joyce exhibionismus rozpaloval, ani si nestěžovala. Voojta s Peelem ostatně taky ne.

Čas od času létala s Joyce a svými padawany na společné výlety. S Fosh si docela rozuměla a záviděla ji, jak hezky umí tančit.
To se Sagwen trávila mnoho času po přednáškách o černé magii, kdy si miraluka přála doučování, ačkoliv vše zvládala bravurně. Nedokázala ji odmítnout, však její zápal by inspirativní a mnohdy i zahambující, a tak se dobře spřátelila i s ní.

Za Šedým Šumem chodila v zásadě zhousenkovaná a pak i chápala, co se jí snaží říct.
Rahma měla ráda, protože speciálně pro ni s Joyce pěsotval okurky a liboval si, jak jim při takové spotřebě musí chutnat.

S Vallou se stále moc nemuseli, ale protože se zpravidla v Enklávě míjeli, případné krátkodobé setkání probíhalo bez incidentů .


***

Ten den začal jako jeden z těch mála dnů v roce, kdy byla ve svém pokoji na Enklávě. Z děsivých snů se probrala do reality, ale oči ještě nehodlala otevřít a v polospánku zapředla jak kotě. Mírně se protáhla a rozevřela nohy, aby měla Joyce lepší přístup a se spokojeným úsměvem to vydržela ještě pár minut. Jen s velkým tílkem Ding Dong Dugs na sobě vyklouzla z peřin po půl hodině a bosky došlapala do koupelny.  Rovnou si opláchla obličej, aby z něj dostala Joycin pach a z očí ospálky a natáhla se po kartáčku na zuby. S ním v puse si čistíc chrup dřepla na záchod a s černým mrakem v hlavě se zpátky do pokoje vrátila až za dalších patnáct minut. Prostěradlo bylo už dávno vyměněné a Joyce zářila jak sluníčko.
„Tohle mi chybělo,“ přiznala se borůvka a Jess ji místo odpovědi vlepila pořádný polibek, protože odpovídat jí, ,mně taky‘, jí přišlo nedostačující.

Už upravená a připravená k tréninku se vedla s Joyce za ruku chodbama a protože vyrazily dřív, než měla se Simbou domluvený sraz v tělocvičně, zatočily ještě k Yari. Poklábosily, daly se frapéčko a pomazlili se s Emily, kterou jim babča přes noc hlídala.
Plán byl takový, že tam Joyce zůstane, vystřídá chůvu Yari, a že Jess vezme Simbu s Fosh ven a naučí je zas něco nového, jenže tento den jim tento plán nebyl přán.
Zpráva od Champieho zněla jasně, hodit vše za hlavu a přijít do hangáru.  Jessica cítila, že je to něco vážného a Joyce musela též, obě si vyměnily jen pohled, přikývnutí, s omluvou poprosily Yari, jestli ještě chvíli nepohlídá malou a vyrazily rychlým krokem směrem k cíly srazu. Tam už všichni čekali.
Obě se pustily za ruce a stouply si ke svým padawanům.
„Kde je strejda Chlouppek?“ zašeptala Simbovi

Obyvatelé enklávy o tom ještě nevěděli, ale přes noc vytáhl Neva z  napíchlé CIS sítě alarmující zprávy o zahájení invaze na Kashyyyk, což mělo za následek dvě věci. Rychlé a nepříjemné střízlivěni dvou chlupáčů po přerušení dobře rozjeté noci u a také kvapné odfrčení Chlouppka pryč na jeho rodnou zelenou hroudu. Měl být prvním vojem a také průzkumníkem podávajícím informace o aktuální situace, než dorazí zbytek. Protože ani Champie nehodlal čekat doma s rukama v kapsách.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8784
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #4 on: 16. Oct 2015, 13:09 »
S rukama v kapsách jsem čekat skutečně nehodlal – už jenom proto, že jsem v plášti žádné kapsy neměl.
A vlastně byl docela zázrak, že jsem měl ten plášť, protože po probdělé noci plné překotného plánování a bolestí hlavy jsem prostě zákonitě musel na něco zapomenout. Náležitě rozespalý a nabručený jsem se chvíli po Jessice dostavil do hangáru, přejel všechny mírně ospalým pohledem a odkašlal si. Simbacca se málem zadusil tyčinkou, jak se lekl, ale ostatní vypadali připraveni poslouchat, navzdory těm divným poruchám v Síle.
[„Bando, máme problém,“] začal jsem prostě tím, co už si asi všichni dali dohromady, a snažil se si to nějak v hlavě uspořádat. Ono se toho totiž od chvíle, kdy včera přišel Neva a odešel Chlouppek, stalo docela dost.
[„Včera večer jsme z konfederačních záloh stáhli informaci o chystané invazi na Kashyyyk a vypadá to, že právě včas. Pokud velení moc nezměnilo plány, začala dnes ráno a preventivní sabotáž už tedy nepřipadá v úvahu.“]
Ne že by za jiných okolností připadala. Odklonit invazní flotilu na cestě hyperprostorem zatím nepatřilo do repertoáru našich schopností a přimíchat jejich veliteli do kafe projímadlo nebylo zdaleka tak snadné, jak bychom potřebovali. A většinou ani ne proto, že konfederační velitelé kafe zpravidla nepili.
[„Chlouppek odletěl v noci,“] zodpověděl jsem pak jeden z padlých dotazů, [„a já hodlám vyrazit hned, jak mi potvrdí závažnost situace. Nebudu nikoho nutit, aby letěl se mnou, ale protože mám v plánu z toho udělat tak trochu generální zkoušku opravenosti Jolly Jedie, docela by se mi hodilo pár rukou navíc.“] Ono když máte loď, jejíž posádku standardně tvoří skoro osm tisíc klonů, nějakého toho šikulu nebo dva by to vážně chtělo. Nehledě na to, že náš Venator nebyl zrovna v perfektním stavu, ač se v něm Mia nepřetržitě vrtala už skoro tři roky, a nejspíš budeme rádi, když se nám vůbec podaří vzlétnout.
[„Na rozmyšlenou a případné sbalení výstroje máte přibližně hodinu,“] pokračoval jsem pak, ač mi bylo jasné, že většině z nich bude stačit mnohem kratší doba, [„než se vrátím z předběžné kontroly křižníku. Jídla beru dost,“] pohled na Simbaccu, který pochybovačně koulel očima, [„ale nezapomeňte si dýchací přístroje. Kashyyyk je sice známý svými stromy, ale vody je na něm tady docela dost a podle všech plánů se právě na pobřeží bude bojovat nejvíc. Což mi připomíná, že bereme i zalaacy, protože se možná budou hodit a na Venatoru je místa dost.“]
Případné otázky jsem nechal zodpovědět Nevu, otočil se na patě a beze slova nakráčel do Jungle Jetu. Jen ať si to skřet užije, včera mi sice chvíli pomáhal s vymýšlením možných manévrů, ale pak šel zbaběle spát. Nepochyboval jsem ale o tom, že s námi poletí, stejně jako jsem o tom nepochyboval u velké části ostatních. Snad jenom žáky bez mistrů, děti a těhotnou školnici bych tu radši nechal, pod dohledem zkušené matky a chůvy Yari. A Šedého Šuma, abych ho někde náhodou nezašlápl, protože to bych pak samou radostí možná umřel.
Než jsem se vymotal z těchto úvah, předletová diagnostika byla hotová dvakrát tam i zpátky a stačilo stisknout tlačítko na otvírání vrat, vyletět skrz jezero ven a zamířit k vedlejšímu plynnému obrovi. Měsíčků měl sice spoustu a většinu mnohem atraktivnější než ta hnusná šedá koule, kterou jsem si jako cíl určil já, ale jenom tam se v několikakilometrových horách na jižní polokouli nacházel poněkud otlučený Venator. Velký hangár uprostřed vrchního pancíře byl zavřený, prevence proti zbloudilým meteoritům, ale Mia už před dvěma lety otevřela dokovací spojnici na levoboku, kudy jsem se dovnitř skrz silové pole dostal bez nejmenších obtíží.
V hangáru byla úplná tma, až s přistáním Jungle Jetu se díky automatice probudily všechny ospalé zářivky a já spatřil dva zaparkované republikové raketoplány, kterými sem vrchní mechanička dostávala ty hromady potřebných součástek. Těch se mimochodem u stěn válely celé hromady, ale těžko jsem jí to mohl vyčítat, když jsem si ve vlastním pokoji naposledy uklidil před uzávěrkou letošních daní.
Opustil jsem kokpit i loď a vydal se známou cestou do útrob křižníku. Byl jsem tu už několikrát, dost často i sám, ale způsob hledání zdejší opravářky byl pokaždé jiný. Jednou seděla na můstku a vyměňovala žárovky, jindy z bezpečí protiradiačního obleku čistila reaktor, naposledy zas opravovala softwarovou chybku v zaměřování turbolaserových baterií, najít ji prostě nebylo snadné, což u lodi s dostatkem ubikací pro nějakých deset tisíc lidí a hangárem pro několik letek stíhačů a útočný svaz tanků nemůže nikoho překvapit.
Osvědčeným způsobem bylo odchytnout na chodbě jednoho ze zhruba stovky robíků a prostě ho přimět, ať mě vezme za svou šéfovou. Což zní teoreticky mnohem snáz než prakticky, protože většina těch plechových slonů byla z druhé a další ruky a sešrotování nebyli vysloveně proto, že tady bylo potřeba i toho největšího matláka.
Dnes to šlo hladce: ještě jsem ten topinkovač na kolečkách nestačil ani podruhé nakopnout a Mia si našla mě.
[„Zdravíčko,“] zabručel jsem na pozdrav, jakmile bylo jasné, že to, co vychází z náhle otevřených dveří kousek přede mnou, je ona, a počal jsem odhánět hloupého robíka podobně, jako bych odháněl obtížného opeřence. Jenom to „kšá“ jsem si pouze myslel.
Pozdravila taky, ale na tváři se jí objevil podezřívavý výraz. Nedivil jsem se, další pravidelná návštěva byla naplánovaná až na příští týden.
[„Já vím, že jsem tu trochu neohlášeně a vůbec, ale máme problém. A k jeho vyřešení by se nám náramně hodilo, kdyby byl Jolly Jedi bojeschopný tak nějak v následujících dvaceti minutách.“] Usmál jsem se. Jí naopak úsměv ztuhl na rtech. Bylo zjevné, že váhá – zbláznil jsem se, nebo dělám blázna z ní? Sám jsem si nebyl tak úplně jistý, ale naštěstí brzy začala mluvit. Tedy, jen co se přestala smát.
„Bojeschopný? Jestli vám jako bojeschopnost stačí jedna turbolaserová baterie, tři torpédomety, nouzová silová pole a funkční počítač distribuce energie mezi štíty, ovšem bez štítových generátorů, tak to stihnu. Jestli i něco víc, třeba vlečné paprsky a ty štíty, zkusím to zkrátit na dva roky.“
[„Inu, asi to bude muset stačit,“] řekl jsem prostě, podrbal se na hlavě a asi až teď jí došlo, že to myslím vážně. Než ale stihla něco namítnout, zaměstnal jsem ji dalšími všetečnými dotazy.
[„Co motory?“]
„No, loď je má,“ vykoktala po chvíli, „a když do nich nepustím plný výkon reaktoru, který stejně neudržím, tak bychom se možná i mohli zvednout z povrchu měsíce, aniž by vyhořely.“
[„A hyperpohon?“]
„Ten poškozen nebyl a pole strukturální integrity jsem celkem poslepovala, ale...“
[„Takže se možná nerozsypeme?“]
„Možná.“
[„A zvládne do něj loď vstoupit?“]
„Když trochu zatlačíme...“
Ve víc jsem vlastně ani nedoufal, takže to lehce vítězné gesto sice z jejího úhlu pohledu muselo dokazovat mé šílenství, ale laskavý čtenář ho jistě pochopí. Nějaké víry v Síle jako by na chvíli přestaly existovat. Vždyť i se dvěma bateriemi se dalo slušně zavařit, pokud člověk pořádně mířil.
[„Udělám ještě jednu otočku se zvířátky, ale za půl hodiny jsem zpátky a ozkoušíme to, hm?“] oznámil jsem jí lehce tázavě, ale správně pochopila, že vymluvit si to nenechám, a nenápadně naznačila, že varactyla Adélku mám vzít taky, ať se proběhne. Pak zamručela cosi o tom, že půjde vyhnat mynocky z reaktoru, a zmizela mi z dohledu. Takhle si představuji ideálního technika; neptá se, kam letíme a proč, prostě dělá zázraky a sem tam pronese sarkastickou hlášku o tom, že je celý svět proti nim. Což je pravda.
Cestou zpátky k Nubianu mě už míjelo několik probuzených robíků, kteří najednou hrozně spěchali na svá stanoviště, a já se přerazil jenom o jednoho, což byl oproti minulým návštěvám rozhodně pokrok. Na základně jsem byl za pár minut, nahánění divé zvěře do útrob nablýskané a bohatě čalouněné lodi se díky Simbaccově schopnosti s těmi potvorami prakticky mluvit obešlo bez újmy na cti a ztrát na majetku a než jsem je pak na Jolly Jediovi nacpal i s hromadou jídla do jednoho z pomocných hangárů, trojice robíků mi loď zase uklidila. Termín definitivního odletu jsem tedy s přehledem stihl a dokonce mohl chvíli pozorvat čilý ruch v akademickém hangáru.
Zdálo se, že mise za záchranu vopic, jak naši iniciativu rychle pokřtil Neva, se zúčastní nebo chce zúčastnit velká většina obyvatel jeskyně. Jela nejen Jessica, u níž jsem o tom ani na okamžik nepochyboval, a Joyce, která by ji asi samotnou nepustila, sbaleno už měli i jejich padawani, moje učednice za nimi zaostávala jenom o výběr vhodného čtení na cestu a Rahmovi zbývalo překontrolovat automatické zalévání zahrady, kdyby se náhodou výlet protáhl. Yussi nejen důkladně kontroloval světelné meče všech ostatních, ale taky stihl nabrousit pár svých záložních nožů, takže mi bylo jasné, že můžu počítat i s ním, a poněkud překvapivě se k výpravě připojil i Lempix, údajně s úmyslem zkusit si v bitvě poslepovat pár klonů prototypem bacty nové generace. K mé velké radosti, ha-ha, se chtěl účastnit i Šedý Šum s Cae, a zjevně to myslel vážně. Když jsem mu totiž nakázal, že bude fungovat pouze jako psychická podpora a nehne se z lodi, jinak mu do zad vrazím klacek a budu ho používat jako štětku na záchod, s klidem mi to odkýval a dodal cosi o tom, že vylézání z lodi stejně nebude tak horké.
Zájem letět projevila i Yari, ale přeci jen jsem ji požádal, aby radši dohlédla na Školnici, co kdyby jí z těch hormonů hráblo a pokusila se pozabíjet ostatní nebo tak něco. Vojta a Peelo rovněž chvíli brblali, že se těšili na nějakou tu akci, ale slíbil jsem jim, že přivezu pár brnění klonových vojáků a koupím jim nějakou tu zábavnou pyrotechniku, takže nakonec slíbili, že zůstanou a budou v rámci možností hodní. Lacien zmizel a moc mě to nepřekvapovalo.
Chvíli jsem je mlčky pozoroval a přemýšlel, jestli neděláme chybu, ovšem pak šly všechny pochyby do koše a já přiložil ruku k balení. Dýchací přístroj, světelný meč a rezervní baterie už jsem měl bezpečně přicvaknuté k opasku a víc jsem jakožto expert na přežití v extrémních podmínkách nikdy nepotřeboval, ale ostatní toho s sebou většinou táhli trochu víc. Ani tak to ale netrvalo dlouho a jakmile se v hangáru objevila i Sagwen s náručí plnou holocronů, protože se prostě nemohla rozhodnout, byli jsme připraveni.
Shodou okolností přesně v tu chvíli přišla zpráva od Chlouppka. Neva promítl několikrát přesměrovaný hologram pěkně doprostřed našeho kroužku a všichni si vyslechli, že je na tom Kashyyyk přesně tak bledě, jak jsme se báli. Republikové síly jsou na cestě, ale Konfederace zahájila masivní ofenzivu na několika frontách a Wookiové spolu s malou permanentní posádkou klonů jsou zatím na pomalém, ale jistém ústupu. Ujistil jsem ho, že za chvíli vyrážíme, tak ať nám pár plecháčů kouká nechat, a vyzval všechny k nástupu na palubu Jungle Jetu.
[„Mluví k vám kapitán,“] ozval jsem se pak z kokpitu všem těm, co radši cestovali v pohodlnějším prostoru pro pasažéry, a mačkal pár neškodných čudlíků, abych zněl zaneprázdněně, [„za malou chvíli opustíme gravitační pole Miu Leptonis a přistaneme na palubě Jolly Jedie, nejmodernějšího, nejmocnějšího a nejrychlejšího bitevního křižníku, jaký jsme kdy měli. S trochou štěstí se nám povede s ním skočit do hyperprostoru, ovšem už teď musím požádat všechny, co umí aspoň držet hasák, aby byli připraveni přiložit ruku k dílu, jinak tam možná ani nedoletíme. Chlouppek ve zprávě poslal i nějaké taktické informace, na které mrkneme taky a něco vymyslíme, ale prioritou je přežít cestu hyperprostorem.“] Není nad trochu optimismu hned při startu, že?
Nedá se ale popřít, že od té chvíle šlo všechno celkem hladce. Alespoň tedy průlet jezerem, cesta vesmírem, přistání v hangáru našeho carrieru a vylodění. Tam se to pro změnu začalo trochu srát a to, jak se Šedý Šum potutelně šklebil, mě vůbec neuklidňovalo...
„Máme problém.“ Tahle dvě slova jsou vždycky fajn, když je slyšíte hned při výstupu z lodi, dvojnásob pokud je vyřkne vrchní mechanička prostřednictvím hangárového interkomu. Už jsem se chtěl nadechnout a zeptat se, jestli to zkoušela vypnout a znovu zapnout, ale ukázalo se, že vzít s sebou Nevu možná nebyla až taková blbost.
„Ještě že jsem si vzal šroubovák, co?“ ucedil a než jsem se nadál, začal se s Miou domlouvat na jakési inverzi polarity proudu neutronů. Já měl tedy příležitost uvítat ostatní na palubě a poslat je něco dělat.
[„Než loď rozhýbeme, zkuste se seznámit s jejím interiérem,“] spustil jsem a pokynul ostatním, ať mě následují do chodby, [„ubikací je tu nějakých tři a půl tisíce, tak si určitě vyberete, v jídelně jsou nějaké ty příděly, kdyby měl Simbacca hlad, a za půl hodiny přesně se sejdeme na můstku, dobrá?“]
Tentokrát jsem na dotazy i počkal, ale pak už mi v odběhnutí na zmíněný můstek nemohlo nic zabránit. Dokonce ani to, že jsem nejdřív omylem dorazil na ten druhý, odkud se řídí operace letek a vůbec provoz stíhaček. Druhý pokus už se zdařil a já měl příležitost vidět, jak spolu Mia s Nevou opět brilantně spolupracují, aby pomocí několika sedrátovaných prodlužovaček provedli energetický bypass navigačního počítače, protože při zkoušce spuštění vyhodil pojistky a málem se uvařil. Zeptal jsem se, jak můžu pomoct, byl skřetem poslán do prdele a Miou pro pár náhradních kondenzátorů a následujících dvacet minut nám docela svižně uteklo.

V dohodnutou dobu se na můstku už nacházeli i všichni ostatní, ač tam podle mínění nevrlého Aleena neměli vůbec co dělat, a přišel okamžik s velkým O. Mia u předstartovní diagnostiky pokrčila rameny, že to asi lepší prostě nebude, já gesto oplatil zdviženým palcem a dali jsme se do toho.
Dal jsem pokyn zavřít pomocná hangárová vrata, nahodit co nejvíc záložních silových polí a pomalu spouštět hlavní reaktor. Mia poslušně prováděla, cvakala do kláves a jen občas vyplísnila některého robíka, když něco nechápal. Naproti tomu Neva se odvelel do strojovny s tím, že chce být u toho, až to vybouchne, protože to bude stát za to a ani ten měsíček už nikdo neposkládá.
Navzdory šílenému skřípání, sem tam spršce jisker a reaktoru na pouhých deseti procentech se Mie povedlo nahodit motory i inerciální tlumiče, takže když se příď za průzorem počala odlepovat od šedivého povrchu, byli jsme z toho v šoku pouze psychicky. Než se mi povedlo uhasit ohýnek na nedalekém panelu, byli jsme vysoko v atmosféře a k mému vlastnímu překvapení se za pár okamžiků ocitli bezpečně v černotě vesmírné. Tak nějak jsem čekal, že něco vybuchne ve chvíli, kdy si oddechnu, ale Síla zase jednou vyměnila smysl pro dramatičnost za smysl pro humor a musel jsem si chvíli počkat.
[„Dobrá práce, bando,“] pochválil jsem všechny včetně těch, co na nic ani nesáhli, [„kurs na Kashyyyk a šup do hyperprostoru, jakmile to půjde.“]
Mia lehce ironicky zasalutovala, nechala počítač přechroupat data z navigačního počítače a pak, s trochu zlověstným varováním, zatáhla za páku, jakou by se dala umlátit bantha. Hvězdy před námi se začaly líně, strašně pomalu protahovat, ale nakonec to vyšlo. Ozvala se rána, jak nás normální vesmír pohrdavě vyhodil do toho nebezpečnějšího, a jakmile jsme se sebrali ze země, ten tunel kolem už vlastně vypadal dost normálně.
[„Všichni v jednom kuse?“] zeptal jsem se všech přítomných, dostal povětšinou souhlasné bručení a z interkomu nějaké to nadávání, což vyšlo nastejno.
„Jedeme na nízký výkon, což dost omezuje rychlost, na místě budeme nejdřív za den a půl,“ ohlásila Mia ze svého stanoviště a já rozhodně neměl v plánu ji zkusit ukecávat, ať trochu přidá. Už tohle byl tak trochu zázrak, zvyšovat výkon reaktoru by mohl mít katastrofální následky.

Jenže jak už bylo řečeno, Síla neměla svůj nejlepší den, takže když mě o pár desítek minut později varovala, že je něco špatně, bylo už pozdě. Mia vykřikla cosi o kaskádovém zkratu, byla nucena okamžitě hypermotory vypnout a my vyskočili do černé nicoty neznámo kde.
Tam jsme strávili hned několik dní opravami. Do prací byl zapojen i ten, kdo uměl vyměnit baterky v dálkovém ovládání, jenom Jessica měla přísně nakázáno na nic nešahat. A kdo ví, možná se odněkud vyloupl i mistr Denyzz nebo Lacien.
Netřeba snad ale dodávat, že zásoby kafe a alkoholu téměř došly.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #5 on: 01. Dec 2015, 22:59 »
Ten krátký rozchod na Jolly Jedi využila k tomu, aby se s Joyce, Simbou a Fosh ubytovala tak, aby to měli blízko na můstek, k hangáru a taky k lednici. Aby zahnala vtíravý pocit, že něco důležitého zapomněla, vyndala ještě jednou pro jistotu obsah svého batohu a prohrábla se náhradními ponožkami, kalhotkami, kartáčem na vlasy, pastou na zuby s kartáčkem, náhradní baterkou do břinktyčky, lékárničku, dejchátko a placatku. Měla všechno a dokonce se pochválila nad přibaleným náhradním dejchátkem pro Simbu, nouzovými suchary také pro Simbu a nouzovou placatkou pro Champieho.
Ten zatím kontroloval, jestli není pod postelí nějaký Sithský duch připravený mu po dobu jeho absence ujídat z batohu koblihy a celkově byl celý nedočkavý jejich slavného příletu a záchrany celého Kashyyyku a následně galaxie.
„Mám z toho špatný pocit,“ přiznala Joyce šeptem rudovlásce do ucha a pohledem sledovala, jak Fosh odhání malého otesánka od své konzervy sardinek, že skutečně není otrávená.
„Já vím, cítím to z tebe,“ přitiskla se k ní bokem a pohladila ji po zadku. „Však jsi slyšela Šuma: ,Když hlemýžď do konzervy se špenátem vrazí, špenát zrádcem stane se.‘“
„Chm,“ zakroutila pochybovačně hlavou, „ty tomu žvatlání rozumíš?“
„Vůbec,“ dramaticky hodila imaginární zrní holubům a poplácala ji po těch regio glutealis, „musím jít.“


Na můstku bylo čilo a veselo a všichni dychtivě čekali na start. Takticky zabrala místo hned vedle Nevy a celý ten vznešený vzlet mu zpříjemňovala vytrvalým nabízením své pomoci. Roztomile ji dvakrát poslal do plynu a celkově jim to díky tomu pošťuchování vážně rychle uteklo. Neva byl tak spokojený ze svých jazykových výpadů a krytů, že zapomněl odpojené elementární rezistory, což je sice fuj fuj, ale bez toho by se hold Jolly Jedi ve svém stavu hnul jedině, kdyby ho roztlačily. To sice brilantně obešel, ale netušil, že jeden z matláků zapojil špatně žárovku indikující jejich stav, a tak se to trochu zrancořilo. Stačilo zmáčknout jediné tlačítko, což se nestalo a Neva si zadělal na několikadenní povinnou brigádu.
Když viděl, jak to rozházelo všechny po můstku  a následně zjistil příčinu poruchy, raději si vymyslel něco super složitého a vzácného, aby se mu do konce života ti vopičáci nesmáli a pomohl Simbovi vypáčit pár zubů z navigačního stolu. Případné Miino šetření vyřeší jeden mindtrick.

Champie nadával jak Dug a při inspekci ve strojovně do všeho odborně kopal, protože to náramně funguje a co hodinu kontroloval, jestli nají novou příchozí zprávu od Chlouppka. Neměli, a tak jediným zdrojem informací bylo Republikové zpravodajství, které se bojům na Kashyyyku věnovalo velmi, velmi povrchně. Jejich počáteční nasazení a vzrušení se přelilo ve frustraci a pochyby všeho druhu.

Kopání nejen že vyřešilo až překvapivě malé množství problémů lodi, ještě způsobilo, že jsem málem přišel o palec u nohy a musel si dát na chvíli oraz v místnosti, která klonům sloužila jako skladiště helem, ale měl jsem v plánu z ní udělat bar. Stejně jako přibližně z poloviny zbývajících místností.
Popadl jsem láhev čehosi žlutého, nejspíš laku, hodil si do špičky boty pytlík ledu z přenosného mrazáku a opět zkontroloval, jestli nemáme zprávu od Chlouppka. Nic. Ani yolo jako tolikrát předtím.
[„K posrání, tohleto, fakt,“] ulevil jsem si nahlas a bylo mi tak nějak jedno, že se to nejspíš chodbami donese až na můstek. Ostatně Neva tam tou dobou pronášel něco dost podobného.

Chlouppek si užíval yolo asi tři metry pod vodou, kde lapal andělíčky zaklíněný pod padlým stromem, ale to není tak zajímavé jako to, že se Jess potají šťourala v nose a cvrnkala ty poklady pryč, jen aby se ji nevrátil dětský zlozvyk to všechno zbaštit. Situace byla k zbláznění a na ní ten stres dopadal ještě silněji, než na ostatní. Zatímco všichni nějak pomáhali s opravami, ona se nesměla ničeho dotknout a na její návrh, že jim aspoň něco uvaří se nechal Neva slyšet, že si vzal pro takové případy lotšské brambůrky a jestli se přiblíží ke sporáku, tak ji s nimi ukamenuje.

Sáhla si do podpaží, kde měla na své bitevní kombinéze, kterou nosila do akce pro jistoto pod normálním oblečením, skrytou kapsu ne s blasterem, ale již dříve zmiňovanou placatkou.
Vytáhla ji, odvíčkovala a do nosu ji praštila barevná vůně experimentální housenkovice, kterou na oslavu Chlouppkova příletu před pár lety vypálili. Usrkla a rychle ji zase zavřela. Jestli to neudělala dostatečně rychle, tak ji Champie za okamžik neomylně vyčmuchá a je jedno, kde na téhle kocábce právě je.

O pár vteřin později byla situace podstatně méně k posrání, protože když jeden ucítí byť jen lehký závan housenkovice, vlastně je všechno docela v pořádku. Nasál jsem do plic zhruba polovinu vzduchu z místnosti a analyzoval, jaká je šance, že si ze mě zase jenom Vojta a Peelo dělají srandu a šoupli do ventilace suchou kuklu té housenky, ale protože tady ani jeden z výtečníků nebyl, rozhodl jsem se to risknout.
Vyčenichat zdroj libové vůně mi trvalo celkem tři minuty a nějaké drobné, což nebyl ani zdaleka rekord, ale taky jsem byl v neznámém prostředí a jeden robík mi, zmetek, zavřel dveře před nosem.
[„Ha!“] pronesl jsem vítězoslavně, vykukuje zpoza rohu, a možná mi při pohledu na tu placatku trochu kapala slina.

Dostatečně rychle ji tedy ani náhodou nezavřela, ale že by toho nějak výrazněji litovala, to se říct nedá.
„Ha!“ ucpala mu pusu tkanicí housenkovice, která se díky Síle vyprostila z nádobky a ze krouživých pohybů se přenesla chodbou až do chlupáčovo otevřené tlamy. „Už poletíme?“ zeptala se, aby se neřeklo a za vzájemného přibližování se znova napila a na konci trasy zrzkovi nabídla už bez pičovinek.

Chutnalo to pořád dobře. Hlavní ale bylo, že to nejen chutnalo, nýbrž to i dodávalo nové nápady, jako ostatně většina věcí z housenek. Jenom to možná nebylo hned zjevné.
[„Doufám,“] pravil jsem mírně nabručeně poté, co jsem si utřel fousy a olízl si prsty, protože ani kapka nazmar a tak vůbec, [„vždyť uznej, že je to fakt k pláči. Dva roky se pořádně do ničeho nezapojíme a když najednou chceme, šprajcneme se v půlce cesty?“]
Rozhodil jsem rukama, takže bylo moc dobře, že tady na chodbě nebyly stoly, a neodmítl ani druhé nabídnutí lahodného moku. [„Navíc jenom se dvěma pořádnejma technikama, to se odsud můžeme hrabat třeba měsíc.“]
A mně už zbývá jen jeden palec u nohy.
„To si jako nemůžem někoho stopnout? Co takhle brnknout Denyyyzovi, ať nás roztlačí?“ pokrčila rameny, protože dál v jejích opravářských ambicích zajít nemohla. „Takhle tu ztvrdnem do konce války,“ pronesla prorocky a neuvědomovala si, že to tak dost dobře být může.

No, a bylo to tady. Tedy ne snad že bych vzal zavděk zmínkou o mistru Denyzzzzovi, jehož přispění k naší věci bylo vždycky víceméně teoretické, ale stejně mi ty dvě věty poslaly myšlenky poněkud novým směrem.
[„Víš co?“] pronesl jsem tak rezolutně, jako když jsem tenkrát říkal Nevovi, že se mi to studenty pomalované metro fakt líbí a jestli s tím má jako problém, a dokonce jsem založil ruce v bok, což jsem od posledního shledání s Radou dělal vysloveně ojediněle.
[„Kašleme na těžkou techniku. Necháme tady ty dva mrnily, ať opraví, co můžou, a my matláci poletíme napřed v Jungle Jetu. Budu teda fakt nasranej, jestli mi ho jeden z těch retardroidů škrábne kanónem, ale je válka, oběti musej bejt!“]
Fíha, ta housenkovice má sílu.

„Jo, k čemu těžkou techniku, když máme Šedého Šmudlu, nebo jak se ta žába jmenuje,“ poslala do sebe půlku posledního doušku a zbytek podala zpět Champiemu. Za deset minut u Jungle Jetu? Jen doběhnu doplnit tenhle životabudič.“

[„Dvacet, vem toho víc,“] zavelel jsem, ale už půlka toho pokynu byla pronášena v otočce směrem k můstku. Zdržovat se s interkomem stejně nemělo moc cenu, když většina posádky teď byla tam a chyběla akorát ve strojovně úpějící Mia, která stejně zůstává.
[„Děcka, změna plánu,“] oznámil jsem, jakmile se přede mnou otevřela těžká vrata na můstek, a přiznávám, že ta náhlá pozornost všech přítomných mi dělala docela dobře. Ještě víc dobře mi pak dělalo to, jak se Neva lekl a dostal ránu od jakéhosi drátu, který pájel. [„Necháváme tu Venatora odborníkům a poletíme napřed v Jungle Jetu.“]
Rozhostilo se ticho. Odhadoval jsem, že část jich přemýšlela, jak jsem se mohl tak rychle opít, zatímco zbytek nechápal, proč mi to trvalo tak dlouho. Osobně jsem patřil k té druhé polovině.
[„Ta bitva bude stejně převážně pozemní a co si budeme povídat, s touhle krávou tam včas ani nedoletíme, natož abychom s ní napáchali víc škod nepříteli než nám. Možná nám budou chybět zvířata, ale holt si tam ochočíme něco lokálního. Vůbec nechápu, proč mě to nenapadlo dřív, příště mi rovnou řekněte, že jsem debil.“]
„Jsi debil,“ ozval se Neva, ale to bylo v pořádku, byl cílovka.
[„Za patnáct minut se sejdeme v hangáru,“] pravil jsem, a tak se i stalo. Byl jsem tam první, protože já s sebou hromadu zbytečností tahat nepotřeboval, a odměnou mi za to byla možnost provést obligátní předletovou kontrolu systémů.

Jess to nevzala přes můstek, ale kolem jídelny, protože věděla, kde se bude její otesánek nacházet. Vytáhla mu hlavu ze spíže a pověděla mu všechno o tom, že poletí hned pomoct strýčkovi i dědovi s mamkou a že by si měl dávat pozor na toho vznášejícího se kowakianského klauna, co mu dovádí za ušima.
Rozuměl ji tak napůl, ale i to stačilo, aby se zorientoval, nacpal si pusu k prasknutí a společně s ní vyrazil do jejich pokoje, kde při odchodu narazili na Joyce s Fosh, na které ještě počkali a všichni čtyři se na čas dostavili do hangáru, kde už Champie kouzelnou tužkou dělal docházku.

Rozverná čtveřice kupodivu nedorazila ani zdaleka jako poslední. Kromě Sagwen, která poněkud ironicky leštila chromovaný trup Nubianu, byl před nimi na palubě jenom Lempix, který spal ve skladišti droidů, než ho bude potřeba. Když jsem ho vzbudil a vysvětlil mu, že zatím se nám nikomu nepovedlo přijít o končetinu, byl poněkud zklamaný, ale dal si říct a dokonce neprudil, že si máme zapnout bezpečnostní pásy.
Ostatní, to jest Yussi, Cae a ta blbá myš, dorazili až pár minut po Jess a málem jsem je tam nechal.
[„Tak jo, držte si klobouky, za chvíli tam budeme a kdo ví, jak moc je oběžná dráha sjízdná,“] zahlásil jsem, vyvedl loď z hangáru a vžumnul do modrého tunelu hyperprostoru, protože to my tak prostě děláme.

Napsali: Já, Champie a tvoje máma

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #6 on: 28. Dec 2015, 21:12 »
Bylo mu mokro. Zrakem vnímal, jak se temnota dere zpoza jeho zorného pole a zahaluje vše kolem do nicotného hávu, až zbývalo už jen malinké okno světla, naděje.
Tohle neměl být konec, nesměl. Chlouppek cítil pálení na plicích. Už dlouho se nenadechl. Helmu měl od výbuchu úplně zničenou, obličejová část úplně zmizela. Náhradní dýchací náhubek měl sice u sebe, ale život má v takových chvílích smysl pro humor a místo toho, aby pro něj mohl jednoduše sáhnout, musel by nejdříve nadzvednout tu ohromnou tíhu wroshyrové větve, která na něm ležela, a dokázat se tak dostat k brašně na opasku, kde se nacházel.
I tak měl ale štěstí, že zatím žije. Výbuch katamaránu byl zničující a krom zmíněné helmy mohl vděčit za život vojenskému kosmodisku, že se nepřelomil napůl. Na několik důležitých okamžiků však ztratil vědomí a než se nadál byl zády zapíchlý do bahnitého dna, kterého nebýt, tak by ho ta větev vymáčkla i přes zbroj jako pastu na zuby.
Rozvířené bahno zahalilo okolí do neproniknutelného opony jinačího světa a spojení s tím skutečným mu zajišťovaly jen otřesy dna a vln způsobených výbuchy a řachotem bojové techniky, která se pár kilometrů odsud pouštěla do lítého boje.
Bylo by poetické přemítat v takovém okamžiku o životě a o tom, co teď asi dělá Jess s Champiem, ale realita není vždy taková, jakou si ji lze vysnít. Místo toho měl v hlavě ledový klid zaměřený jen a pouze na dostání se z této šlamastiky.
Pravou ruku měl zkroucenou pod zády, druhou naštěstí volnou. Větev nad ním vážila jak transportér, ale i přes zoufale se tvářící situaci se nebylo třeba uchylovat k velkým Silovým čachrům. Volnou rukou začal z pod sebe odhrnovat bláto s kostmi a dřevem, které se v něm po věky hromadily, a snažil se klesnout o pár centimetrů, aby mohl ze svého vězení vyklouznout. Trochu si pomohl jednoduchým kouzlem a skutečně se mu podařilo klesnout, zatímco větev držela na svém místě. Pravá ruka mu sice odmítala reagovat na povely, ale s tím se nějak vypořádá na suchu. Levou sáhl rychle do brašny, ze které vylovil dejchátko a… nádech.

Ještě okamžik ležel a užíval si pocitu v plicích, než se jedním mocným odrazem nohou vystřelil k hladině, kterou rozčísl čelem.
Ten pohled šel jen špatně popsat slovy.
Nebe, jindy plné ptáků, bylo poseto černými obláčky od vybuchlých protileteckých granátů a barevné blasterovou střelbou. Mezi tím čardášem kmitaly wookieeské letky v katamaránech nebo na okřídlených potvorách s houfy konfederačních automatizovaných stíhaček. Rozhlédl se kolem dokola a z vysokého břehu nejdříve ucítil a pak i uviděl zbytky katamaránu, jehož sestřelení přežil. Byly omotané kolem kmenu stoletého wroshyru a hořely. Pach spálených chlupů a masa prozrazoval tragický osud jeho posádky.
Jedna ruka netleská, ale plavat se s ní dá a nebylo to ani daleko. Rychle se vydal přesvědčit, zda-li by z katamaránu nemohl ještě někoho zachránit. Jediný Silový odraz a dopadl s podlomením kolene vedle vraku. Uvnitř se škvařil s rozevřenou tlamou Jurgak, střelec, který zemřel zásahem, který je poslal k zemi. Ženistka Serrmegra se pokusila vyskočit, ale zamotala se do lana, s jehož pomocí slaňovali, a ležela rozdrcená pod vrakem. Na místě pilota chybělo sedadlo – to spatřil asi dvacet metrů v džungli.  Chlouppek si strhl zničenou helmu a okamžitě se k němu rozbelhal. Naštěstí v něm našel to, co hledal.
Wyrrgy, sežehlý a sedřený od větví, kterými proletěl, v něm stále seděl neschopný pohybu. Trny Furrgorulku zapíchané po celém těle prozrazovaly příčinu paralýzy.

„Už jsem tady,“ padnul před ním na kolena, zatočila se mu hlava, a pohyblivou rukou mu začal opatrně vytrhávat trny. Čím dřív je z něj dostane, tím dřív paralýza pomine. „Jurga a Serr se dostali první třídou do věčných lovišť a bitva je v plném proudu, musíme se odsud rychle dostat a poslat zprávu Champiemu.“ Mluvil s ním a on reagoval aspoň pohybem očí a tichým mrmláním.
Oba dva vypadali dost použitě, taky jim předchozí dny daly zabrat a teď to nebylo o moc lepší.

***

Už se nechtěl nějak moc angažovat v této hloupé válce, ale když se s Champiem dozvěděl, co se na Kashyyyku chystá, nedokázal váhat. Jediným lokem dopil lahev načaté žížalovice a rychle se domluvili na dalším postupu, jehož základním pilířem bylo to, že se angažovat budou.

Bylo třeba varovat Kashyyyk, o což se postaral na dálku Neva, a vydat se na místo a dát droidům, co proto. Chlouppek vyrazil první, dřív, než Champie shromáždí ostatní a roztlačí Jolly Jedi. Stanovil si tři cíle, zkontrolovat domov a bezpečí rodiny své i Simbovo, přidat se k obráncům a posílat Champiemu informace z bojiště, než dorazí.
Ještě po cestě poslal zprávu Wyrrgymu, ať na všechno kašle, nakopne vrtuli a přiletí domů, že tohle si nechce nechat ujít. Věřil, že se tam dostane včas, ale jak se vyloupl z hyperprostoru u rodné hroudy, bylo jasné, že s tím bude problém. Konfederační flotila se už vznášela na orbitě a utvářela neproniknutelnou blokádu. Z jejich lodí proudily nekonečné šňůry transportních lodí.
Využil nedokončeného obléhacího manévru a proplul na povrch. Na všechny strany, kam až dohlédl, všude se k nebi tyčily černé sloupce kouře a hejna ptáků bláznivě bloumala po obloze.

***

Tyrvrarr bylo malé městečko v korunách stromů, blízko kterého bylo posvátné jezero Varf. Chlouppek se tam narodil a vyrostl a u jezera se také před mnoha lety oženil, ale tehdy to tu vypadalo úplně jinak. Domy tu tehdy nehořely a po ulicích a ve větvích nepobíhali zmatení a vyděšení chlupáči. Tu matka hledala své děti, támhle dobrovolníci hasili prudký požár šířící se po celém kmeni výš a výš.
Nebyl čas nějak dlouze přemýšlet o situaci. Senzory jeho lodi nezachytávaly žádné bitevní droidy.
Tipnul by to na Trandoshany. Kolikrát se tu s nimi za jeho života už bil?
Přistál na plošině s nejmenším množstvím suti a vraků a vyběhl ven do toho pekla.

Okolo hlavy mu proletěl oštěp a zarazil se mu do lodi. Tři obránci na něj mířili zbraněmi, čtvrtý se natahoval pro další oštěp.
„Jaké jsou ztráty a jak je to dlouho od posledního nájezdu?“ nezdržoval se pozdravy a chtěl se co nejdříve zorientovat v dané situaci.
[„Nemáš tu co pohledávat, Démone! Odejdi a nepřinášej na naší vesnici další pohromu!“] zařval Vrufrer, Chlouppkův starý spolužák, který si pamatoval spíš to zlé, co tu dřív vymňoukl.
„Jo, já vim, pak si to se mnou vyřídíte. Kde je Kanry a Lawly? Wyrrgy se už objevil?“
[„…neobjevil,“] odpověděl po chvilce zamračeného trucování, [„Kanry s Lawly prohledávají okolí a snaží se najít Zygerrianský tábor, kam odvlekli naše lidi. Moc nás už nezbylo.“] Zygerriani? Tak tyhle mačičky už dlouho nikde nepotkal a že se s nimi střetne zrovna v koruně rodného stromu by nehádal nikdy.
„Kdy byl poslední nájezd?“ zeptal se ještě následován těmi čtyřmi, zatímco si to drze štrádoval do domu své ženy, kterou u stejného jezera, kde si ji vzal, před několika lety pohřbil.
[„Bude to už skoro půl hodiny. Bylo jich víc jak patnáct… Zůstalo nás už jen deset bojeschopných. Z toho pět se vydalo na ten průzkum,“] osvětlil ještě trochu situaci Vrufrer a poslal kolegy, ať informují ostatní a jdou hlídkovat na své pozice. Za jiných podmínek by se Chlouppek ptal, jak je možné, že pochytali víc jak čtyři sta obyvatel Tyrvrarru, ale došlo mu, že většina bojovníků se odešla vypořádat s droidy a zde zůstali jen ženy, děti, starci a hrstka obránců.
„Kolik našich je třeba ještě pohlídat?“
[„Skoro třicet, ale ať už máš v plánu cokoliv, náčelník nebude rád. Vlastně si myslím, že tě zabije, až zjistí, že ses tu znova objevil.“]
„Jo, to už jsem párkrát slyšel,“ zamumlal si pro sebe a odvalil z cesty vylomené dveře do domu, který už dlouho patřil někomu jinému. Uvnitř byl hrozný nepořádek, jak se zde otrokáři pokoušeli najít někoho k odchytu a něco vzácného. V pracovně odtrhnul falešnou kůru a odkódoval bezpečností schránku, kterou zde před lety nechal a nestihl kvůli urychlenému odletu vybrat. Měl sice světelný meč, ale něco mu říkalo, že by ho měl použít jen v tom nejhorším případě.
Ze skříňky vyndal svou válečnou sekeru, hromadu nožů a speciální postroj na záda, ze kterého sundal toulec s šípy i s lukem. Tentokrát to bude bez nich.
[„Co ti tak dlouho trvá?“] zavolal na něj nervózně od dveří Vrufrer a zabušil do rámu, aby si Chlouppek pospíšil. Ten už byl skoro připravený, jen si ještě uvázat na hlavě červený šátek, schovat do něj na temeni jeden z nožů a mohl vyrazit do lesa na lov kočičáků. Byl nejvyšší čas.

Vyběhl ven do ulice, jen, aby mu nad hlavou proletěl zygerrianský R-speeder, ze kterého v sítích viselo šest Wookieeů. Vrufrer zvedl k výstřelu svou pušku. Třikrát vystřelil, třikrát minul. [„Sakra, co tu postáváš?! Tak dělej něco!“]
„Táhni už dohajzlu,“ okřikl ho při pohledu na další přilétající speeder, čapnul ho a hodil ho zpátky do svého domu.
[„Ty č-,“] vyhrabal se ven, ale tam už Chlouppka neviděl. Houpal se v sítí visící z R-speederu a mizel daleko v lese.

***

Cesta trvala asi dvacet minut a pilot si nelámal hlavu s tím, jestli letí příjemně pro odchycené pasažéry, a tak byli Chlouppek a dalších šest odchycených sešvihaní větvičkami a v prudkých zatáčkách někteří otlučení od nárazů do kmenů stromů. Zygerrianský tábor byl rozbit v Zemi Stínů severně od města a krom tří středně velkých transportérů kotvících v půlkruhu, se uprostřed nacházely dva velké přepravní kontejnery, tak akorát do těch transportérů. Mezi táborem a městem se točily dva páry speederů a jeden náhradní byl zaparkovaný stranou od kontejnerů. Po obvodu tábořiště bylo na šestnáct velkých ohnišť kvůli ochraně před predátory. Trandoshani by ohně neměli. Jak kvůli utajení, tak kvůli tomu, že jako fanatičtí lovci se predátorů nebáli.
Speedery zakroužily nad táborem a zastavily se nad jedním z kontejnerů. Otevřel se mu horní poklop a do něj postupně shodily chlupáče v síti. Několik rukou z něj vystřelilo v pokusu o útěk, ale pod vahou padajících těl zmizely a než se mohly znova objevit, poklop se zavřel. Chlouppkovu síť odpoutali kus stranou, uprostřed hloučku po zuby ozbrojených kočičáků, kteří na něj namířili zbraněmi.
Nekladl odpor, chtěl se tu ještě trochu zorientovat, než začne jednat. Uvnitř kontejnerů muselo být skoro sto chlupáču, nebo tak mu to Síla naznačovala. Ozýval se z nich křik a sténání. Ve vzduchu visel pach ponížení a strachu. Transportér úplně vlevo byl naplněný jedním plným kontejnerem a do prostřední lodě právě začali tahat jeden z naplněných.

„Stříkněte mu té-dvojku a seberte, co u sebe má,“ křikl asi velitel na jednoho z pochopů, „naložte ho opatrně, ať se mu nic nestane. Dostanem za něj pořádnej balík,“ ušklíbl se a po úšklebku následoval záblesk, po kterém se zhroutil k zemi s vypálenou dírou v hlavě. Co se to kurva… pomyslel si Chlouppek a určitě tu nebyl jediný…
 
Zygerriani začali padat k zemi prošpikovaní blasterovou střelbou a než se stihli rozkoukat, co se vlastně děje, bylo jich napováženou málo. Pálili z obraných pozic a krycí palbou se pokoušeli zajistit záchranu zraněných spolubojovníků.
Využil toho rozruchu a po vzum bzz špt se krčil u země se sítí přepálenou u kotníků. Že by to měla na svědomí Lawly s ostatnímu chlupáči? Blesklo mu hlavou, vzal do ruky sekeru a po pár rychlých krocích, sekl zezadu Zygerriana stojícího mu v cestě do krku a jedním nožem hodil po dalším, který na něj zamířil zbraní. Nůž se mu zabodl do levé tváře a stejně jako kolega pohlazený sekerou se zbortil k zemi krvácet do mechu a kapradí.
Chlouppek se rychle rozhlédl a jelikož to nevypadalo, že by si jeho performance někdo všiml, vzal si pušku mrtvoly u svých nohou a přitáhl si druhou i se svým nožem Silou od druhé a vyskočil vzhůru na kontejner, co tu zůstal jako jediný nenaložený uprostřed tábora. Lawly ani Kanryho široko daleko necítil, tak kdo to tedy útočí? Ještě jednou zběžně zkontroloval okolí a sehl se nad mechanickým zámkem kontejneru. Odložil si pušky i s většinou nožů, co s sebou měl a přetáhnutím páky se se skřípěním otevřel zámek. Oběma rukama zabral za poklop věznící jeho krajany a s námahou jej otevřel. Zíraly na něj desítky vystrašených očí, které v něm zprvu nepoznali Wookiee.
„To jsem já, Demonbacca,“ dvě děti se po vyslovení jeho jména rozbrečely, „jsem tu, abych vám pomohl.“
[„O tvou pomoc nikdo ne-,“] neodpustila si remcání stará Brrazka, ale nenechal ji domluvit.
„Tady máte nějaké zbraně, venku je strašná mela, ute-.“
[„Pozor!“] vykřiklo jedno z dětí z plných plic a stejně tak na něj křikla i Síla. Instinktivně udělal kotoul zpět. Na místo, kde před chvilkou byl, dopadl kočičák s elektroholí. Zařinčela jen o kov, ale i tak do něj vyslala elektrický výboj, po kterém uvnitř několik chlupáčů vykřiklo bolestí a i jemu to nepříjemně škublo svaly. Postavil se v celé své výšce tváří v tvář Zygerrianovi.
Nečekal, až zaútočí. Natáhl k němu ruku a přitáhl si Silou onu hůl. Kočičák se nečekaně držel tak pevně, že přiletěl i s ní. Nechápaje, co se to vlastně stalo, zabral, aby vyprostil svou zbraň, ale to, že měl o nějakých sedmdesát kilo méně, hrálo proti němu. Kop do břicha mu přiletěl tak rychle a silně, že mu vyhodil ramena a oběd a odletěl daleko do dáli.
„Tady máte ještě něco,“ podal jim do kontejneru hůl, co mu zbyla v ruce, zvedl sekeru a nůž a někdy v ten okamžik se mu už na tuty potvrdilo, že útok na tábor nemají na svědomí Lawly s ostatními chlupáči.
Něco mu skočilo na záda a zakouslo se mu do krku nehledě na to, jak moc do něj před tím Síla kopala. Leknutím sebou škubnul, zařval a ohnal se sekerou. Hřeb sekery se tomu zasekl do lebky až po topůrko. Tělo rafana se okamžitě podvolilo, ale stisk zůstal stejně silný a bolestivý. Znal několik predátorů, kteří takový reflex měli, ale nikdy je neměl zakouslé do krku, a tak teď docela neprofesionálně křepčil a snažil se to setřást. Při tom všem škobrtl a sletěl po zádech z kontejneru až na zem.
Smrad té mrtvoly mu posléze prozradil s absolutní přesností, kdo útočí na Zygerrianský tábor. Do stiklé tlamy vsunul hřeb sekery a pokusil se ji vypáčit. Polkl výkřik bolesti a po pár pokusech byl volný. Překulil se z mrtvoly do poklelu. Rachot startujícího transportéru mu prozradil, že Otrokářské Impérium to zde zabalilo.
Trandoshani byli všude kolem a rukou se snažil zpomalit krvácení. Loď, které se podařilo zvednout od země, mu proletěla nad hlavou a skoro kolmo k zemi vystřelila vzhůru k obloze. Zůstávaly zde už jen dvě a jak se dalo očekávat, zbývající kočičáci bránili zuby drápy tu, která byla už jako jediná naložené cenným úlovkem. Zhluboka se nadechl, otřel si zakrvácenou ruku o stehno a zhodnotil situaci. Kam až oko dohlédlo se válela mrtvá těla kočičáků i několika ještěráků. Ti se rozdělili na tři skupiny. Jedna obsadila prázdný transportér a druhá bojovala uvnitř naplněného. Třetí skupina zajišťovala tábor před případným nebezpečím. Opřel se o sekeru, ztěžka se vyhoupl na nohy a u hlavy se mu o kontejner rozprskl červený polibek plasmy.
Tělo se rozpohybovalo v běhu směrem, ze kterého výstřel přišel, až pak následovala hlava, která spatřila čtyři Trandoshany, kteří si byli vědomi jeho přítomnosti. Blížil se rychle. Další výstřel. V piruetě se protáhl kolem žhavého flusance a nůž v levé ruce zabodl sssičákovi podél klíční kosti do krku. O dva metry dál odstrčil pušku mířící mu do břicha, zasekl zubáči sekeru mezi nohy následovanou nožem do nosu. Ten vzdálenější zubatec zmáčkl spoušť něčeho těžkého a setsakra rychlého. Nastavil před sebe právě zabitého šupináče. Cloumalo to s ním jak na elektrickém křesle a když střelba polevila, živý mrtvý štít byl černý kouřící škvarek. Chlouppek vytrhnul sekeru a následně i  núž, který hodil po střelci a jakžtakž se vyhnul širokému seku od posledního zelenáče. Ryyk blade, který byl jistě trofejí z nějakého předchozího nájezdu, pročísl neškodně vzduch. Bodnutí do břicha přišlo následně. Chlouppek však využil zahnuté čepele sekery jako háku a odklonil s ním útok bezpečně stranou a následně mu díky němu vytrhl čepel z ruky. Prsty volné ruky mu bodl do očí a až teď si všiml, že ten, po kterém před okamžikem hodil nůž, na něj stále míří, protože se netrefil.
„!“ palba se zas rozezněla do okolí. I bez krytu se ale Chlouppek těšil relativnímu zdraví. Ruku měl nastavenou před sebou. Sekera, kterou v ní před okamžikem třímal, se právě zarazila ještěrákovi do kořene nosu a všechny výstřely se ztratily v koruně stromu, pod kterým umřel. Přitáhl si Silou sekeru zpět, poklekl u svíjejícího se zelenáče s rukama kryjícími si obličej a sekerou drženou blízko čepele mu prořízl hrdlo.
Unaveně se vedle nohama třepajícího Trandashana posadil a dal si několik sílu hledajících nádechů. Boj o transportér ještě probíhal. Ti, kteří nebojovali uvnitř nebylo nikde vidět. Uslyšel rachot R-speederů. Neměl sílu se zvednout. Mlhavě vnímal, jak se kolem něj vypořádávají bývalí vězni ozbrojeni jeho zbraněmi s ještěráky, kterých tu bylo ještě dost.
Zvedl hlavu a usmál se. Speedery mu zakroužily nad hlavou a začaly sestupovat kousek od něj. „Kanry, Lawly… Wyrrgy,“ vydechl a objevil se v kopcích cukrové vaty a tvář mu olízl marcipánový poník.

Lacien

  • Rytíř politická mrtvola
  • Lemra líná
  • *
  • Posts: 64
  • Velkej žlutej lítací bagr.
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #7 on: 29. May 2016, 14:56 »
Od té doby, co se Laci nechal naverbovat do té pochybné skupinky, už uběhlo pár pátků. Zprvu mu nevadilo, že si ho nikdo nevšímal - potřeboval si sám v hlavě srovnat pár věcí, třeba zhodnotit, jak moc velký podraz byl jeho útěk z domova a jestli bude myslitelné se někdy připlazit domů s omluvou, v případě potřeby. Sem tam pocítil osten osamění a neurčitého strachu z budoucnosti a čím větší nuda byla, tím těžší bylo odolávat tomu.
Přeci jen ale Laci netrávil svůj čas na Miu Leptonis jen vybíráním blech z kožichu. Na začátku byla sice slastná úleva od rána do večera nic nedělat, ale jak už bylo řečeno, nakonec nudou málem šilhal a tak vyhrabal svoje nářadíčko a pustil se do tichého opravování té části vybavení enklávy, která to už vážně potřebovala. Brzy přišel na to, že je toho celkem dost, ale aspoň měl o zábavu postaráno.
I to ho však nakonec přestalo naplňovat a tak o trochu později přišel čas, kdy sebral odvahu přilézt za mistrem Champbaccou (stále si nebyl jistý, jak by mu měl vlastně říkat a na familiérnosti, které občas používali ostatní obyvatelé enklávy, si zatím netroufal) a poprosit ho, aby se započal jeho výcvik - nebo tak něco. Koneckonců, přišel sem právě kvůli tomu, že v něm něco bylo, ne?
Nicméně, v této době se zrovna začalo dít něco zajímavého. Obyvatelé enklávy byli jakýmsi chaotickým způsobem svoláni a dostrkáni na jedno místo, kde se dozvěděli, že "máme problém, bando". Lacien pochopil jen tu část o invazi, kdo byl Chlouppek, to neměl páru, ale bylo mu to jedno. Ať se dělo cokoliv, chtěl se toho zúčastnit. Champbacca stejně vypadal příliš zaměstnaně na to, aby za ním zrovna teď Laci mohl přilézt se svojí žádostí, tak se rozhodl to odložit, až se vrátí z tohohle výletu.
A tak si sbalil svých pět švestek a nenápadně se nalodil spolu s ostatními. Většinu cesty na sebe moc neupozorňoval, protože nechtěl čelit dotazům, co taky ksakru dělá, když vůbec nic neumí.
Do you hear the Whisper Men? The Whisper Men are near.
If you hear the Whisper Men, then turn away your ear.
Do not hear the Whisper Men, whatever else you do.
For once you’ve heard the Whisper Men, they’ll stop and look at you.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8784
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #8 on: 02. Jun 2016, 15:39 »
Jakmile se kolem lodi objevil důvěrně známý modrý tunel, svolal jsem všechny do kokpitu a začal plánovat. Oproti původnímu „vletíme tam s Venatorem a uvidíme“ bylo totiž v téhle křehčí skořápce potřeba myslet trochu víc do detailů.
[„Budeme trochu improvizovat,“] informoval jsem posádku, jakmile dorazili všichni, a občas se na ně od přístrojů i podíval. Ne že by bylo potřeba Jungle Jet nějak víc řídit, v hyperprostoru stačilo prostě letět rovně, ale třeba to trochu odpoutalo pozornost od faktu, že letíme tak trochu naslepo a mnohem hůře vyzbrojení.
[„Poslední zpráva od Chlouppka hovořila o parazitických útocích Trandoshanů na města ve vnitrozemí, takže z toho uděláme prioritu a hlavní separatistickou sílu zatím necháme chlapcům v bílém.“] Jak jsem klony nikdy neměl moc rád, teď se budou docela hodit, a to víc než jedním způsobem.
[„Jakmile se dostaneme k planetě, pokusím se přistát někde poblíž Karrambaculleku, kde zkusíme zjistit aktuální informace a v případě potřeby to tam budeme bránit zuby nehty.“] Pohled na Simbaccu byl zbytečný, bylo mi jasné, že jakkoliv to doteď bral jako další srandovní výlet za dobrodružstvím, teď si začíná uvědomovat reálnost nebezpečí a možná se trochu bojí nejen o mamku, ale i o babičku s dědou. Což jsem s ním nesdílel, ale taky jsem mu to nerozmlouval.
[„Naší další prioritou je najít Chlouppka. Už se neozval podezřele dlouho, takže buď zapíjí vítězství v nějaké hospodě, nebo má potíže. A mám takový špatný pocit, že je to spíš ten druhý případ.“] Na tohle jsem ani nepotřeboval Sílu, na tom alkoholovém putování jsem měl několikrát příležitost si z první řady všimnout, že Demonbacca potíže tak nějak přitahuje, a zrovna na napadeném Kashyyyku pro ně nebylo potřeba chodit daleko.
[„Víc toho zatím nemám, podržte někdo knipl.“] Ať už to udělal kdokoliv, bylo to vlastně jedno, protože loď měla naprogramovaný kurz a ani sebevětší mávání by nás z něj nevychýlilo. Ovšem k mávání skoro určitě ani nedošlo, protože já mezitím otevřel nedalekou přihrádku a vytáhl z ní FPZ, flašku poslední záchrany. Už jsem si ani moc nepamatoval, co v ní vlastně je, ale ono na tom moc nezáleželo. Zuby jsem z ní vytáhl špunt a pozvedl ji k přípitku.
[„Ať nás provází Síla,“] zamručel jsem, slopl do sebe jenom necelou třetinu a zbytek poslal dál, na panáky prostě nebyl čas. Na jazyku mě pohladila jemná chuť toho dobrého ročníku výběrové broukovice a pípání přibližovacího poplachu mě díky tomu ani moc nerozhodilo. Byli jsme u cíle.

Na Kashyyyk byl z vesmíru vždycky krásný pohled, obzvlášť když měl člověk něco málo v krvi. Dnes to až taková sláva nebyla.
Loď vyskočila z hyperprostoru dost blízko na to, aby náš stříbrný odlesk oslnil klonové operátory na můstku nejbližšího Venatoru, a já nezpomaloval. Nubian se přeci jen ukázala jako ideální prostředek na prorážení blokád, i když spíš tím druhým směrem, a ten chaos na oběžné dráze měl k perfektnímu uzavření sakramentsky daleko.
Štíty jely na maximum a nás zatím neohrožovaly ani zbloudilé střely, takže komukoliv, kdo nebyl já a nemusel se věnovat řízení, se naskytl celkem klidný pohled na soupeřící flotily. Nás však mnohem víc zajímala šňůra výsadkových lodí a taky to, že jsme měli hned dva příchozí hovory.
Admirálovi Konfederace jsem jako odpověď poslal nahrávku Ryka Astleyho pořízenou právě pro tyto účely, volání z republikového křižníku Monitor jsem po chvilce váhání přijal.
Monitor volá neznámou loď, identifikujte se, nebo budete považování za nepřátele a sestřeleni.“
[„Kámo, to bych nedělal,“] varoval jsem ho a setrvával v kurzu přímo k planetě. Což možná zní normálně, pokud nevíte, že mezi chromovaným trupem naší kocábky a gigantickými lesy stál právě trup Monitoru a ještě kousek blíž k planetě se zleva blížil jeden z těch větších bitevníků Konfederace.
„Nedělej to,“ promluvil v tu chvíli svým typicky hlubokým hlasem Šedý Šum, ovšem i kdybych ho nepřeslechl, asi by to na vývoji situace nic nezměnilo.
[„Tady je generál Champbacca, mám na palubě ještě generála Karnis a další posily, které tam dole potřebujete.“] Veverčák zklamaně kýval hlavou, na druhé straně linky bylo chvíli ticho. Očividně si mě prověřovali a museli tedy zjistit, že generálem už nějakou dobu nejsem, ovšem moje rasa v záznamech byla a muselo jim dojít, že nepřátelům ty posily asi nevezu.
„Rozumíme, posíláme přistávací vektory. Komandér Kaama končí,“ ozvalo se po chvíli, ale tak jednoduché to mít neměl. Nejen proto, že ona blížící se nepřátelská loď se už dostala na dostřel a začala toho využívat jediným způsobem, jaký se jí hodil.
[„Nekončí, ještě něco. Je nám v patách jeden řácky pocuchaný křižník,“] o kterém nemusí vědět nic dalšího, [„s dalšími našimi lidmi. Netuším, za jak dlouho se sem dostanou, může to trvat klidně den, ale chci, abyste jim pak poslali tolik inženýrů, techniků a údržbářů, kolik můžete postrádat, jasné?“] Samozřejmě jsem tak trochu počítal s tím, že malý podvod, jak využít republikových zdrojů k opravě vlastní lodi, nevyjde, ale submisivita klonů očividně neznala mezí a i tohle mi potvrdil.
„To byl taky špatný nápad,“ kroutil hlavou myšák, já ho opět ignoroval a ve chvíli, kdy mi pohled sklouzl k obrazovce radaru, se klon z Monitoru ozval znovu.
„Míří k nám roj stíhačů, doporučujeme uhnout nebo nažhavit děla.“
[„To doporučuj svojí mámě, tahle loď zbraně nemá a neuhýbá,“] odsekl jsem, prohlédl si obrazovku s údaji o bojišti a většina posádky už se instinktivně něčeho chytala. Pak to konečně začalo být zajímavé. Jak jsme tak přelétali trup Monitoru a dostali se do toho horkého fleku mezi dvěma křižníky, oddělila se od útočící letky pětice droidích stíhaček a nejspíš si nás chtěly dát k obědu. Těžko jim to vyčítat, když jsme byli tak trochu kachny na rybníce, nebo jim to tak alespoň vyhodnotily jejich zrezivělé obvody.
„Pytlíky na zvracení do pohotovostní polohy,“ zahlásila Joya, když správně vytušila, že to nehodlám nechat jenom tak, a nováčci na můstku si nejspíš mysleli, že si dělá srandu.
Do našeho předního štítu se zakously první dvě střely, které jenom dokazovaly, že roboti mají pěkně na tužku mušku. Stříleli jako diví, většina toho šla bezpečně mimo nebo do bytelných štítů Venatoru a kdyby se rychle neblížili, vlastně bych je ani nepovažoval za hrozbu. Jenže čím blíž budou, tím víc se budou trefovat.
Šlápl jsem na to, otočil loď vývrtkou vzhůru nohama a zamířil přímo k té bitevní lodi, z níž droidi nedávno vzlétli. Kolem jich kroužilo dalších pár tuctů, ale asi měli moc práce s těmi ARC-170 a celkově se zdáli zaneprázdněni tím, jak je Monitor společně s neidentifikovaným Acclamatorem brali do kleští, což nám hrálo do karet. Jungle Jet vyrazil neohroženě přímo k nepřátelské lodi, já převedl energii ze zbytečných systémů do štítů a doufal, že mi pak Simbacca nepropadne na temnou stranu, protože měl v nyní odstavené ledničce pár nanuků na horší časy. Droidi nás vzápětí minuli a rychle se otáčeli k pokračování pronásledování, ovšem jejich přesnost se zvyšovala jenom pomalu a střely, které minuly, teď místo neškodného vychladnutí o pár parseků dál páchaly škody na jejich vlastní lodi.
Nikdo se neptal, kdy už to zvednu, protože buď věděli, že nikdy, nebo se příliš křečovitě drželi područek a nedovolili si ani dýchat. Já letěl pořád rovně, lehce jako lístek ve větru.
[„Je to ta s tím průchozím hangárem, žejo?“] zeptal jsem se těsně před modrým silovým polem a bylo mi fakt líto, že nevidím tváře některých přítomných. Lítost ale musela stranou, minimálně na pár následujících vteřin, kdy jsem musel vynaložit veškeré úsilí na to, abych proletěl hangárem a nezavadil o žádnou z tam zaparkovaných stíhaček.
Povedlo se mi to sice lépe, než těm plecháčům za námi, ale pořád ne dokonale. Když první z našich pronásledovatelů štrejchl o servisní vozík a postaral se o vyplnění velké části hangáru moc pěkným koktejlem plazmy a žhavých plechů, naplnilo náš kokpit skřípání tak příšerné, že nehty na tabuli jsou proti tomu rajskou hudbou.
Mručivé [„kurva“] nebylo zdaleka jedinou nadávkou, která v tu chvíli pročísla vzduch v kabině, ale pozitivní bylo, že jsme nevybouchli a že se Cae po tom nárazu docela rychle sebrala. Fofrem jsem to zvednul, ačkoliv poškození spodní části trupu jsem si už v tuhle chvíli nechtěl ani představovat, a pak už nás za další modrou stěnou přivítala vrchní vrstva atmosféry mé domovské planety.
Výbuch pár stíhačů v hangáru pochopitelně nevyvolal řetězovou reakci dost silnou na to, aby se křižník epicky rozlomil vejpůl a my byli za ještě větší hrdiny, ale rozhodně to znamenalo mírnou výhodu pro dvě dorážející plavidla Republiky. Na definitivní sestup atmosférou už jsme od Separatistů eskortu nedostali, fňuk.

Přelet nad důvěrně známými lesy by byl taky hezčí, kdybychom v dálce na jedné straně neviděli vysoké sloupy kouře a další přistávající transportéry obou stran. Kachirho teď asi zažívalo krušné chvíle, ale to spousta dalších vesniček taky a tam se klony na pomoc nehrnuly. Jungle Jet tiše svištěl nad vrcholky stromů a my se blížili k Simbaccově rodné vesnici.
I odtamtud stoupal kouř.
[„Vypouštím Kulíky,“] zahlásil jsem, stiskl příslušný knoflík na řídící desce a na čerstvý a jehličím provoněný vzduch tak vypustil dvacítku droidů vybavených nejrůznějšími senzory a kamerami. Jejich programování už zajistí, že prozkoumají přilehlé okolí a potenciálně napadené vesnice a pošlou nám taktická data, souřadnice nepřátelských pozic a možná i pár obrázků koček.
Nezbývalo než překonat posledních pár kilometrů, přistát v dokonale prázdném přístavu na vyvýšených plošinách a dát se do práce. Šum, Cae dostali za úkol hlídat Kulíky a případně zkusit vlastní dálkový průzkum pomocí Síly, Lempixe jsem taky nechal v lodi a přidal k těm třem Yussiho, aby se tam v případě nouze uměl aspoň někdo ohánět světelným mečem. Jessica a Simbacca byli u výstupní rampy ještě dřív, než jsem je tam stačil poslat, Joyce a Fosh se tam odebraly hned po nich a Sagwen mě následovala až ve chvíli, kdy jsem pustil knipl a vypnul motory.
Všichni jsme cítili hrozbu visící ve vzduchu a nebylo těžké si domyslet, o co jde, ale přesto nás od obligátního vyštípání zmetků z poklidné vesničky mojí samičky něco zdrželo.
Jakmile se totiž rampa otevřela, jedna z podpěr, která byla očividně poškozená tím odřením, už neudržela váhu lodi a praskla. Ozvala se rána, nahoře a dole se na chvíli prohodilo a za okamžik už jsme byli všichni na jedné hromadě pod křivě stojící lodí.
Nebylo to optimální, co si budeme povídat. Znamenalo to, že ji někdo bude muset dát do kupy, než odsud budeme moct odletět na frontu v Kachirhu, a výběr možného technika nebyl lehký. Neva i Mia zůstali na Jolly Jediovi a jediný, kdo tu měl nějakou ne negativní zkušenost se svářečkou, jsem byl já. Tedy alespoň do chvíle, kdy pode mnou něco ublíženě mňouklo a já zjistil, že ten otřes vyklepal jednoho černého pasažéra z bedny konzerv.
[„Za chvíli jsme zpátky,“] broukl jsem na něj a postavil ho na nohy, [„jestli to do té doby opravíš, dostaneš konzervu tuňáka.“] A tak měl i Lacien co dělat a my, duhoví rytíři bez bázně a hany, jsme mohli jít svými světelnými meči hájit práva slabých, nevinných a mého tchána.
Šedý Šum nám do toho broukal jakousi westernovou melodii a začal dělat všechno pro to, aby v tom chaosu kolem našel jednoho černého potížistu.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #9 on: 12. Jul 2016, 14:59 »
Jess cítila nervozitu, kterou si nerada připouštěla a nebyla jediná. Všichni věděli, že dnes bude náročný den. Někteří tušili, že dneškem se změní všechno. Jenom Simba okusoval nanuky s jehličím, protože mu pádem vypadly z tlamy. Vzal je všechny. Nehodlal je nechat napospas vypnuté ledničce.
„Máš všechno?“ zeptala se ještě kontrolně, i když věděla, že už se o sebe umí v rámci možností postarat.
[„Jo,“] přikývl a koulil očima, jak ho z nanuků studil mozek.
„Dej mi taky jeden,“ ukázala bradou na jeden z nanuků.
[„Nm nm,“] zakroutil odmítavě hlavou a rty držel pevně stisknuté.
Jen si odfrkla, ať se jimi třeba zadusí a přesunul svou pozornost k ostatním.
„Rozdělíme se, ne? My se Simbou to vezmem větvema a do vesnice vtrhneme ze shora. Ty se Sagwen to vezmeš klasicky „hlavní bránou“ a vy zespoda.
Budeme na příjmu, takže kdyby něco, ozveme se.“
„Zkus se tam nesject jako posledně, jo?“ rejpla si borůvka
„To ti neslíbím. Kde jinde tu chceš vykydnout, až bude po všem?“ odvětila.
„Někde kde maj pivo,“ rozčísl to Champie a naznačil, že není čas otálet.
Joyce s Jess si daly ještě polibek na rozloučenou, Simba s Fosh si zamávali a když už Sagwen začalo v hlavě šrotovat, že je pro všechny snad neviditelná, tak se rozloučili i s ní a vydali se k vesnici.
Simba ještě vytáhnul jeden z ožužlaných nanuků a podal ho Jess, která ho s poděkováním strčila do pusy a vydala se poklusem k nedalekému výtahu.

***

S jeho pomocí se vyvezli nějakých sedmdesát metrů výše a s rychlostí a nenápadností myšohryzů se vydali k vesnici.  Těch deset kilometrů k okraji vesnice překonali fofrem a nedalo moc práce všimnout si, že boje zuří na několika úrovních.
Trandoshani útočili na několika místech zároveň se sveřepostí, kterou už dlouho neviděla. Ta byla způsobená loveckou horečkou, kterou rozdmychovala jak vidina obrovského bohatsví, tak velké ztráty, kterými se do jejich řad obránci podepisovali. Jo, s touhle vesnicí se vážně trochu přepočítali. Sem tam jim kolem hlav proletěla odstřelená kůra, oštěp či ještěrák, který se s křikem rozlámal pádem o větve.
Dole na hlavní úrovni byla obrana nejsilnější a lizárdi si na ni vylámali mnoho zubů. Jejich šupinatá nehybná těla tam ležela v groteskních pozicích a některá sloužila společně s domovním interiérem jako bytelná barikáda. Dalo by se říct, že tu nijak výrazněji pomoct nepotřebují, ale sotva tato myšlenka vyskočila na mysl, s ohlušujícím praskáním se něco začalo snášet z nebe.
Na hlavu ji spadl kus dřeva, který ji poslal k zemi a roztančil svět kolem. Simbové na ni něco štěkali, ale nevěděla co a s obtížemi se dostala zpět na nohy.
[„-tů vidíš?“] šermoval ji před očima rukama se zdviženými prsty a v ostatních svíral pevně své břinktyčky.
„Kolik jich je?“
[„No, je to chyták. Nahoře mám čtyři, ale vidět jich je pět, vidíš?“]
„Myslím těch lodí, bramboro.“
[„Tři, pozor!“] odhodil Silou další nebezpečně padající větev, která by je mohla ohrozit.
„Musíme, musíme se na ně dostat… a vyřadit je z boje, jasný? J-j-jako tenkrát na Falleenu.“
[„Ono bude na droidy platit, když jim ukážeš prsa?“]
„…prostě až bude nějaká dost nízko, tak ni skoč a zbytek už zvládneš.“
[„Jestli mě tati slyšíš, tak se o ty plecháče postaráme.“]
„Zvládneme dva, třetí je na vás,“ upřesnila do vysílačky Jess, se kterou se ještě trochu točil svět. Jedna z lodí už sestoupila natolik, že na ni šlo skočit. Nabrala síly, rozeběhla se a zahučela nemotorně do keře.
[„Beru ho!“] ujistil ji běžící otesánek a s odrazem od plošiny se mu v pacce rozžhnula jeho břinktyčka.

Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8784
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #10 on: 29. Jul 2016, 17:22 »
Než Simbacca naučil Jessicu počítat, my dospělí jsme odvedli spoustu práce a nedostali za to ani jeden nanuk.
Chodit hlavní bránou byla vždycky tak trochu moje specializace, takže jsem se návrhu na rozdělení sil samozřejmě nebránil, ale Sagwen z toho moc nadšeně nevypadala. Své obavy si každopádně nechala pro sebe a nadále působila trochu neviditelným dojmem, což se ve výsledku docela hodilo.
Když jsme se přiblížili k prvním domům, poslal jsem ji důvěrně známým gestem na nejbližší vyvýšené místo, aby provedla rychlý průzkum svým unikátním zrakem. Známky boje jsem samozřejmě viděl i já, ono poletující kusy dřeva a ještěrů dost dobře přehlédnout nejde, ale před Jess i Joyce jsme měli slušný náskok a bylo záhodno ho využít ke klidné rekognoskaci.
Sagwen bez odmlouvání vyskočila na popelnice, z popelnic na stříšku kůlny a z kůlny postupně po střechách přilehlého stromového domu, načež se nahoře přikrčila a začala sledovat hlavní ohnisko bojů. Já mezitím hlídal, jestli se neblíží posily, a přemáhal nutkavou potřebu vyběhnout napřed a bránit vesnici, jejíž náčelník mě ještě nedávno chtěl zabit a použít jako předložku před krb.
„Hlavné ohnisko je na námestí a odpor sa síce drží statočne, ale mali by sme vyraziť, lebo váš... svokor je zahnaný do kúta a stratil mačetu. Cestu nám blokuje len pár otrokárov a nevedia o nás.“
[„Co Erris?“] zeptal jsem se rychle, aniž bych vlastně věděl proč, a dostalo se mi podobně rychlé odpovědi.
„Tú takto na diaľku nepoznám, ale sídlo náčelníka je zatiaľ v bezpečí a schováva sa v ňom hneď niekoľko samičiek.“
[„Hm,“] zabručel jsem obratem, vzal do ruky meč a konečně zavelel k útoku. Nebo tak něco. [„Pokračuj po střechách, sejdeme se na náměstí.“]
Přidal jsem do kroku, i když zdaleka nešlo o žádný sprint, a už za pár vteřin se mi dostalo té cti sejmout první tři ještěráky, kteří si vybrali špatnou profesi. Sagwen měla pravdu, nevěděli o nás, protože se věnovali přípravě několika omráčených chlupáčů k transportu, ale přesto jsem odolal pokušení jít je vypohlavkovat holýma rukama. Už to, jak vyplazovali jazyky a sem tam se rozhlíželi po okolních korunách stromů, mi dávalo tušit, že větří nějaký cizí pach, dost možná Joyu, a nehodlal jsem tedy nic riskovat.
Celkem rychle přestali větřit a začali syčet a nadávat, ale to většina zmetků, kterým pěkně z bezpečné vzdálenosti podtrhnu nohy Silou. Zabzučení fialového meče je náležitě motivovalo k tomu, aby vstali a začali po mně střílet, ale než se tak stalo, překonal jsem zbývající vzdálenost mezi nimi a ze tří Trandoshanů bylo najednou deset různě velkých kousků šupinatého masa. Kromě celkem uspokojivého pohledu na hromádky syčících součástek se mi pak z jejich pozice naskytl i pohled druhý, poněkud méně příjemný, a to na obležené náměstí.
I z dálky bylo vidět, že se ho obránci snažili opevnit improvizovanými barikádami, ale odhodlání otrokářů pak bitevní pole trochu přestavělo. Negativně v tom směru, že některé obranné pozice byly přemoženy a tamní chlupáči donuceni k ústupu nebo omráčeni, pozitivně zase tak, že svými těly přispívali k tvorbě dalších barikád. Na tu vzdálenost jsem si nebyl úplně jistý, ale přišlo mi, že bordel je tu minimálně dvakrát větší než při té památné potyčce se Zygerriány.
Na druhou stranu to mohlo být i podstatně horší a bylo zjevné, že Trandoshani zas a znovu vesničany podcenili.
Zbavil jsem spící chlupáče okovů a vyrazil na náměstí. Frekvence, s jakou kolem prolétávala kůra a a výstřely, se rychle zvyšovala a já byl brzy v příjemné vzdálenosti za zády dorážejících nájezdníků. Síla mi našeptávala, že jsou natolik rozzuření, že si mě nejspíš chvíli nevšimnou, ale zas takovou radost mi tím neudělala. Ve skutečnosti jsem totiž té pozornosti chtěl upoutat co nejvíc, aby ještěrky přestaly střílet po vesničanech a oni je mohli jednoho po druhém odprásknout, jak si zaslouží.
Než jsem se dal do díla, zahlédl jsem na druhé straně náměstí… tchána. Nevypadal až tak nebezpečně, když ho tři velcí Trandoshani rubali elektrickými obušky a on měl jen holé ruce, ale když pak jednoho z nich chytil a vyrval mu krční páteř z těla, trochu jsem změnil názor. Jeho oblíbená mačeta se nacházela ještě o kus dál, nad chirurgicky přesně rozpůleným ještěrem a zaražená v dřevěné stěně domu tak hluboko, že ji patrně nevytáhne nikdo jiný než zdejší král. Nechtěl jsem, aby si všechnu srandu užil sám, a tak jsem jako hodný zeť chytil nejbližšího plaza pomocí Síly, zvedl ho demonstrativně vysoko nad náměstí a pak jím skrz řady útočníků mrskl přes okraj města.
Ozval se syčivý křik, jak mizera mizel v hlubině, a pozornost jeho kumpánů mi najednou byla přána. O meč mi zabzučelo hned několik pohotových výstřelů, které jsem se v té rychlosti ani nesnažil odrazit zpátky, a začala ta pravá sranda. Obránci mého zásahu ochotně a účinně využili, vykoukli z krytů a zasypali střelce vlastní salvou z kuší, ale Trandoshanů tu pořád bylo dost pro všechny včetně Simbaccova dědy, který se taky chopil příležitosti. Když se jeho dva noví kamarádi otočili mým směrem, aby zjistili, o co jde, vrhl se jim po šlachách na nohou a tak nějak přes ně prošel až k mačetě. Měl jsem pocit, že jejím vyrváním rozhýbal celý strom, ale dost možná za to spíš mohl ten šupinatý parchant, co mě v tu chvíli chtěl bacit vibrotyčí.
Šermoval slušně, to se mu musí nechat, ale asi by udělal líp, kdyby se učil rychle běhat. Vyměnili jsme si pár úderů, já mu usekl nohy a šel dál, prostě taková ta obvyklá šermířská známost. O něco podobného nejspíš stálo dalších pět Trandoshanů, protože i oni se rozhodli zkusit štěstí, a musím přiznat, že takováhle přesila byla i docela zábavná. Kde jim scházela Síla živoucí, tam si pomáhali silou brutální, a krev v očích jim očividně ve výhledu na mou maličkost vůbec nevadila. Musel jsem se dost otáčet, sem tam někoho hodit do cesty někomu jinému a v neposlední řadě si hlídat záda, ale vyplatilo se to a já postupně sundal tři z nich.
Poslední dva nic nehleděli na to, že jsou jejich komplicové mrtví a že jim zbytek kumpánie pomalu likvidují domorodci, dál do mě šli s pořádnou vervou a já se dopustil docela hloupé chyby. Jak jsem se tak urputně snažil těch dvou zbavit co nejrychleji, prostě jsem jednoho z nich čapnul Silou a ve svém oblíbeném nimanovém chvatu ho podržel v cestě svého meče. Což ale samozřejmě nebyla ta chyba.
Ta chyba byla, že jsem na něco zapomněl a ono mě to dohnalo.
Když jsem o okamžik později opřel fialovou čepel do tyče toho posledního lotra, snesl se na nás stín, ozvalo se zabzučení k vůni jehličí se přidal smrad spáleného masa. Nebylo to úplně příjemné, ale jakmile tlak na meč povolil a Trandoshan se pomalu rozpadl na dva, nezbylo mi než se usmát.
[„Šikulka,“] pochválil jsem Sagwen a celkem úspěšně předstíral, že jsem o ní celou dobu věděl, zatímco jsme se oba rozebíhali k posledním útočníkům.
„V ceste stál horiaci dom, musela som ho obísť,“ vysvětlovala svoje zdržení, ale ani bez toho bych jí nic nevyčítal. Ne když to vypadalo, že tu budeme za chvilku hotoví a budeme moct vypadnout o vesnici dál, než mě tu zabije pan náčelník.
Přesně v tu chvíli se na náměstí objevily posily z jedné menší lodi Trandoshanů a taky ty tři konfederační letouny, které tak pěkně nahlásila Jessica se Simbaccou. Osobně jsem s tímhle typem neměl moc zkušeností, ale už z prvního pohledu bylo zjevné, že sundat je by měla být jasná priorita. Při prvním průletu nad vesnicí odpálily několik raket a párkrát vystřelily, aniž napáchaly větší škody, a brzy jsme pochopili proč. Druhý přelet byl totiž mnohem pomalejší a odhalil, co jsou ty hnusné šedivé cucky pověšené na spodku lodí – bitevní superdroidi.
Vyměnil jsem si se Sagwen pohled z očí do pásky, znovu zapnul meč a vyrazil plecháčům naproti, protože proti nim se místní až tak chytat nebudou. Lodě dokončily první výsadek, za statického levitování kousek stranou chvíli ostřelovaly náhodné pozice kolem náměstí a pak se nejspíš chtěly pustit do druhého kola, jenže to už se do věci vložil Simbacca a po jedné z nich skočil. Něco mi říkalo, že Jessica skočila taky, ale neviděl jsem ji a měl jsem na práci důležitější věci než ji hledat někde v křoví.
Onoho upřesnění, že se ti dva postarají, logicky, o dvě lodě, jsem si byl samozřejmě vědom, ale jednak musel někdo rozsekat ty droidy, druhak tu byly ještě…
„Áááááááááá...“ ozvalo se tak nějak zpěvně odkudsi z druhé strany a když jsem si dovolil tam na chvíli otočit hlavu, spatřil jsem Fosh letící mečem napřed ke třetí lodi. Joyce, která jí s odrazem očividně trochu pomohla, mi zamávala z nedaleké střechy a zmizela ve střešním okně, kudy se s velkou pravděpodobností vydávala vstříc oněm trandoshanským posilám. Čas vyhrazený pozorování okolí jsem tak vyčerpal a další osud zelené učednice se zeleným mečem jsem sledovat nemohl, nicméně o to rychleji jsme se se Sagwen pustili do robotů. Nebyli zdaleka tak mrštní jako Trandoshani a vlastně se při chůzi dost courali, ale náležitě si to kompenzovali svými kanóny, pancířem a množstvím, takže i se zabavením jejich vzdušné podpory to s vesnicí najednou až tak dobře nevypadalo. V jednu chvíli to dokonce vypadalo přímo tragicky – když se dvě ze tří lodí rozhodly pro synchronizovanou raketovou baráž zacílenou na náčelníků dům. Byl bych si toho možná ani nevšiml, ale periferně jsem zahlédl děs v očích náčelníkových, což se jen tak nevídá, a s velkou pomocí Sagwen jsme drtivou většinu raket odklonili Silou neškodně pryč. Jak se na to tvářil pan domácí, to netuším, protože po takové fušce si jeden musí oddechnout a hlavně to nebyl konec.
V tu chvíli se do nás totiž pustili droidi, kteří nás konečně vyhodnotili jako větší hrozbu. Celkem úspěšně jsme se do nich pustili meči, Simbaccův dědeček za námi zaostával jenom trochu a dokonce se mi povedlo jedním kopem za milion poslat kus barikády do cesty další letící raketě, která by jinak jistojistě zabila jednoho z obránců. Opakovací kanóny se nicméně podepsaly nejen na několika zdech, ale i na pár chlupáčích a málem i na mně, kdyby se v klíčovou chvíli z jednoho domu nevyřítila Joya a neusekla tomu droidovi ruku svou rudou čepelí. Trandoshani už jí zjevně došli.
Ve třech už se to táhlo docela dobře, o lodě bylo taky postaráno a když bylo o pár minut později dobojováno, Karrambacullek stále stál a náčelníkovo sídlo zdobila jen jedna celkem nenápadná díra. Pravda, pod vahou všeho toho kovu a mrtvých ještěrek se zdál trochu nakloněný, ale když tu trochu uklidí, zase to půjde.
V tu chvíli vzduch prořízl řev tak strašný, že z něj tuhla krev v žilách. Nejdřív jsem to hádal na gigantického zmutovaného terentateka, ale pohled za zdrojem mi prozradil, že jsem se těsně sekl. Byl to tchán.
„Myslela som si, že spolu teraz už celkom vychádzate?“ pípla Sagwen a já neměl k pípání daleko.
[„Já taky,“] přiznal jsem a pomalu naznačil jak jí, tak všem ostatním, že asi radši půjdeme. Moc jsem nechápal, co tomu magorovi vadí; už když mu Simbacca před pár lety řekl, co se v akademii všechno učí, zdálo se, že mě Churr celkem vzal na milost, a teď jsem mu ještě znovu zachránil zadek. O tom, že jeho dceru jsem už pár měsíců ani neviděl, natož abych jí udělal něco víc, ani nemluvě.
Přesto zahodil mačetu a vyrazil plnou rychlostí ke mně. Přeskakoval mrtvé Trandoshany a kusy droidů, nezastavila ho ani jeho vlastní barikáda, za pár vteřin byl u nás a já neutíkal jen proto, že už mě to nebavilo. A protože Síla přeje odvážným a hloupým, měl jsem v tu chvíli na komlinku příchozí hovor.
[„Moment!“] zavelel jsem, nikoliv však do vysílačky, jak se možná nabízí, nýbrž na tu hromadu hlučných svalů. Chvíli to vypadalo, že mi ten výhružně namířený prst ukousne, ale kupodivu to vyšlo, on se zastavil a spokojil se s tím, že na mě civěl a zuřivě u toho dýchal.
[„Jo?“] řekl jsem konečně do vysílačky a doufal, že to jsou dobré zprávy. Byly a předala nám je Cae, shodou okolností přesně stejnými slovy a se stejnou pýchou, jako když tenkrát Simbacca po dvouhodinovém snažení vylovil ten hrášek zpod pračky.
„Mám ho.“

Já si samozřejmě oddechl, což jsem neměl dělat. Automaticky jsem při tom totiž povolil ruku s nataženým prstem, Churr využil příležitosti a těma obrovskýma rukama od ještěří krve mě… objal.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Jessica Karnis

  • Mistr
  • Le...
  • *
  • Posts: 2438
  • All Hail the King
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #11 on: 09. Nov 2016, 15:09 »
Dopadl tlapkama na orosený plášť lodě a mečem se do něj zabodl až po rukojeť. Hned to s ním hodilo na druhou stranu lodě jak poskočila a nebýt servisních stupínků, za které se mohl chytnout, padal by teď tátovi nejspíš na hlavu.
Žaludkem mu proběhlo, že by něco zakous a najednou vlál všemi směry a pištěl jak na rodeu. Loď manévrovala jak splašená a někdo moc dobře věděl, že se jí stále drží.
Simbův stisk byl vytrénovaný z přetahování se o jídlo, takže krom pár naražených kostí a bouli na hlavě s ním házení nijak nehlo a když se loď otáčela k dalšímu průletu nad náměstím, vyhoupl se opět na střechu lodi. Pohledem rychle zhodnotil situaci a k jeho smůle byl světelný meč v čudu a čumák lodě právě mířil na dědův barák a z droidích lodí se na ten barák vyvalil roj raket. Bezmocně natáhl s výkřikem ruce, aby je Silou zastavil.
Všechny zahnuly bokem a on s vytřeštěnáma očima povyskočil radostí nad svými domnělými schopnostmi, až ho nabral vítr a hodil s ním zas o plech.
Od drápků se mu kroutili kovové špony a připláclý, aby kladl co nejmenší odpor, začal konečně přemýšlet, jak tuhlé létající krávu pošle k zemi. Břinktyčkou to nepůjde a dovnitř se taky nedostane. I kdyby se dostal k poklopu a odhalil servisní panel, určitě je přístup zablokovaný, nebo by to trvalo příliš dlouho. Vzpomínal v rychlosti, jak mu táta, strejda i Jess kladli na srdce, že když jde do tuhého, musí improvizovat.
Loď se otáčela a  z kanónů pálila po chlupáčích pod nimi.
Periférně zahlédl zelenou šmouhu, instinktivně se otočil tím směrem  a uviděl, jak Fosh proletěla čelním transpariocelovým oknem mečem napřed a jak její loď ztratila rychlost.
Strašně rád by se díval, jak jeho zelená spolubydlící posílá k zemi tuhle raketovou kraksnu, ale pak by mu šla snad ještě pomoct a to by byla strašná ostuda.
Přišel čas přestat se tu držet jak hladovej minock a začít jednat. Přidřepl si, jistý, že ho nic nesfoukne a osahal si opasek, co užitečného si vlastně vzal. Dejchátko mu nijak nepomůže, nutriční tyčinku hodil do bříška a pak narazil na náhradní baterku do meče. No jasně! Už jednou ji použili k odpálení závalu s Jess, když zůstlali uvěznění v jedné hrobce. Když nebude úplná brambora, tak by měl dokázat ji přetížit a nechat uvolnit všechnu tu energii, kterou v sobě má.
Nadšený svým prohnaným plánem napodobil to, co Jess udělala tehdá a už po vteřině se mu začala baterie v ruce nervózně přehřívat. No jo, jenže kam teď s ní?
Teplota začala exponencionálně stoupat,. Rychle se rozhlédl, a už ji nedokázal udržet v ruce a musel začít ruce střídat. Repulzorové trysky byly nepřístupné a žvýkačku, kterou by baterku někam přilepil snědl už po cestě sem. V duchu si počítal, kdy asi tak vybuchne, ale přesnou dobu si nepamatoval a najednou si vzpomněl. Zrakem spočinul na díře, kterou do lodi udělal hned ze začátku svým mečem. Nízkým skokem dopadl břichem kus od otvoru, šoupl do ní do ruda rozpálenou baterii a sklouzl přes okraj lodě.

***

Jess se vymotala z křoví a tragikomičnost té situace ji donutila k smíchu. Pohled přes okraj ji však rychle ten smích utřel z úst. Ale jen na okamžik, protože se rychle zorientovala a všimla si, že ještěráci jsou více méně rozprášeni, bitevním droidům na náměstí dáva Champie a spol co proto, jedna z dělových lodí se šourá vzduchem a z kokpitu blískají zelené záblesky a na druhé je skrčený Simba a hraje si s něčím v packách.
Nebála se, že by někdo z nich neměl situaci pod kontrolou a rozeběhla se a Silou podpořeným skokem se odrazila vstříc lodi, o kterou se měla postarat ona.
To zdržení ji mrzelo, ale teď už nehodlala zahálet. Dopadla lehce jako kočka, její protiskluzové podrážky zafungovaly znamenitě a její růžová čepel rozčísla vzduch. Nehodlala se s tím párat, a tak mečem rozpárala levé křídlo lodi. Přísun paliva do levého křídla byl přerušen a příslušné repulzory  během pár vteřin vypověděly službu. Za jejími zády se ozval výbuch a na ramena ji dopadlo několik drobných úlomků. Její zmrzačená loď se dost naklonila a začala se točit a klesat. Otočka, vrak jedné z lodí padá k zemi. Otočka, Simba zamotaný do větví stromu. Otočka, druhá loď poklidně klesá. Otočka, Fosh sedí v jejím kapitánském křesle. Otočka. Otočka.
Přišla si jako na kolotoči, ale klesání nebylo tak rychlé, a tak stála na svém místě připravená na trochu tvrdší přistání.
Loď to tyršla přimo doprostřed náměstí a nebylo to trvdší, než pád z barové stoličky v Zelném lampionu. Jess si hopkla před vstupní dveře a hned jak se otevřely všem za prahem ukázala světelným mečem, jak vysoko umí Simba vyskočit.
Ten zrovna sjel po kůře na stejnou úroveň a vydrbával z hlavy ještě nějaké to listí či jehličí.
„Dobrá práce, seš v pořádku?“ hokla na něj ráda, že ho vidí.
[„Páni, to bylo neuvěřitelný! Jak jsi to udělala?“]
„Nehledej v tom žádnou vědu, prostě jsem-,“ Simba kolem ní prošel a když se otočila proč, uviděla Fosh, ke které si to chlupatý otesánek štrádoval a mluvil a široce u toho gestikuloval rukama, „-vlastně nic neřekla.“ Nahodila úsměv, nechala ty dva špunty vyříkat si co se jim zlíbí a zamířila přímo k Joyce. Překračovala mrtvoly  šupináčů a haraburdí a cítila zadostiučinění, možná klid.
Výkřik Churra ji z toho klidu slušně probral a když deaktivovala obranně zdvyžený meč, všimla si, že náčelník prodělal asi hodně těžké PTS.

Pozměnila kurz a přidala do kroku. Champiemu byly tyhle pojevy krajně nepříjemné a sama si ještě nebyla úplně jistá, kvůli jejich předchozím vztahům, jestli ho jen nechce vymáčknout z kůže.
„Na tohle budete mít celý příští Den Života,“ Churr povolil svůj železný stisk a podíval se na ni z výšky „má úcta, náčelníku.“ Lehce se uklonila aby ji případně neukousl hlavu, ale naštěstí měla trumf v záloze.
[„Dědo!“] přiřítil se Simba, Champie využil situace a objímací rituál si vyměnil chmatem se svým vykutáleným synkem. [„Dědo, viděl jsi to? To byla paráda. A nikomu se nic nestalo, teda až na támhle ty šupináče. Kde je máma? Je doma, co? Tady je ale nepořádek! Viděl jsi mě, jak jsem odprásknul tu loď? Neboj se, tohle děláme s Jess skoro každý den. Jaj, táta vlastně říkal, že ti to nemám říkat. Je ti dobře, dědo? Proč nemluvíš?  Pojď, půjdem se podívat za mámou a řekneme jí, že jsem nás s tátou všechny zachránil a-…“] Churr se nechal submisivně odtáhnout za ruku do útrob stromu, nebo jen využil možnost zkontrolovat stav svých lidí k tomu, aby si ještě promyslel, co Champiemu za jeho záchranu řekne…
Joyce zatím začala organizovat sběr raněných a jejich ošetření. Fosh se Sagwen se ji jali hned pomoct.

„Promiň, poděkuje ti pak, jestli si to nerozmyslí, ale bylo to „děsivý“. Brrr. Navíc mám pocit, že nesmíme otálet,“ přiznala Jess, když Churr zmizel a zkontrolovala Champieho pohledem – zdál se být v pořádku, ale stejně se raději zeptá, „seš v pohodě? Máme nějaké novinky? O lodi, Chlouppkovi, čemkoliv?“



Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #12 on: 11. Nov 2016, 16:27 »
Kajutou z reproduktoru zní můj mladší hlas. Opírám se o zeď a sedíc na posteli rozjímám a poslouchám, asi dvacet let starou, nahrávku z mého deníku.   

Z deníku Wyrrgulhuka - utok na Kachiro

Dlouhý čas jsem se do téhle války nechtěl angažovat. Ale po tom, co jsem viděl zvěrstva, která CIS způsobila na Kampperelanu… Rozhodl jsem se před několika měsíci přidat k republikovým jednotkám vedeným Mistrem Denyzzem. Nejspíš jsem svým činy během masakru na Kampperelanu na Jediho zapůsobil. Mistr Denyzz se postaral o mé jmenování velitelem malé jednotky průzkumníků.
Náš vztah Wookiee a Jediho se prohloubil v pevné přátelství Mistra a učedníka. Na Kampperelanském bitevním poli ve mne Mistr Woa pocítil Sílu a rozhodl se mne tajně cvičit.
Respektivě, prohloubit a obnovit můj dávný výcvik.
Cvičili jsme potají každý den v Mistrově velitelské kajutě. Mé znalosti Sily se pozvolna obnovovaly. Mé dovednosti se světelným mečem se zlepšovaly.

***

Zpráva od Chlouppka mne zastihla na palubě republikového venatoru Agler, vlajkové lodi generála Denyzze. Bojový svaz pěti bitevníků a několika menších plavidel, pod vedením Mistra Jedi hlídkoval na …. obchodní tepně, strážil hyperprostorovou trasu před jednotkami CIS.
Hrklo ve mne a spěchal jsem za generálem.

***

Mistr Woa stál uprostřed můstku, s rukama sepjatými za zády. Oči měl zavřené. Čeření Síly kolem mistra mi prozradilo, že je Jedi v jakémsi stavu částečné meditace.

[„Generále?“] oslovil jsem Jediho.
„Ano, veliteli?“
[„Byl sem informován, že jednotky CIS zaútočily na Kashyyyk,“] na nepatrnou vteřinu jsem se odmlčel, [„žádám o uvolnění ze služby. A povolení odebrat se na Kasshyk a pomoc mým krajanům.“]
„Zamítá se!“
[„Ale pane…“] zavrčel jsem trochu podrážděně. Ani nevím, co jsem čekal. Mé povinnosti byly jasně dány mou vojenskou přísahou. A žádat jen tak o uvolnění ze služby bylo trochu unáhlené a možná pošetilé.
Jenže já musel.
Síla mne volala a něco mi říkalo, že musím pomoci svým krajanů.
„Klid, příteli,“ usmál se na mne Jedi a konečně otevřel oči. „O situaci mne informovali před tvým příchodem,“ slova, která poté pronesl, mne překvapila, a hlavně uklidnila, „a učinil jsem rozhodnutí. Letíme na Kashyyyk!“
Mistr Woa se napřímil. Vydal se k taktickému displeji, a zvýšil hlas.
„Kapitáne Vairane, prosím, spojte mne s můstky všech lodí.“
 Komunikační technik provedl rozkaz a propoji komunikační kanál loděmi.  Hologramy všech kapitánů  lodí se zhmotnili nad taktickým displejem.
„Pánové, obdrželi jsme zprávu o blokádě Kashyyyku. Naše pozice je jedna z nejbližších. Ačkoliv do Wookieské soustavy už míří několik válečných svazů, rozhodl jsem se vyslyšet žádosti o pomoc. Odlétáme okamžitě… “
„Pane, ale to nemůžete, naše mise...“ vyhrkl nevěřícně kapitán Venatoru Enley
„Nedomluvil jsem, veliteli… Naše hlavní rozkazy nebudou porušeny. Agler, Yures a Enley poletí na Kashyyyk. Ostatní lodě zůstanou zde a budou pokračoval v plnění rozkazů,“ prohlásil Jedi rázně, tak, aby každy, kdo ho slyší, pochopil, že nehodlá dál nad svým rozhodnutím s nikým diskutovat. „Beru veškerou zodpovědnost na sebe.“ 
„Kapitáne Horkene, přebíráte velení nad zbytkem skupiny, která tu zůstane.“
Otočil se ke kapitánovi své lodi.
„Kapitáne, plná bojová pohotovost pro Agler, Yures a Enley! Kurz na Kashyyyk! Maximální výkon!“   
Palubou lodi se rozezněl alarm volající posádku do plné pohotovosti. Lehkým kývnutím hlavy jsem svému mistru poděkoval.

***

O několik hodin později se Agler, Yures a Enley vyhouply nedaleko orbitu Kashyyyku. Lodě byly prvními republikovými loděmi, které v soustavě byly.
Jednotky CIS se přeformovaly k obraně a začaly pálit proti našim Venatorům.
Ani Agler, Yures a Enley nezůstaly pozadu, a hned zacílily na jeden z CIS bitevníků a vyslaly mu na pozdrav salvu smrtící tulbolaserové energie.
CIS měli v soustavě pro tuto chvíli početní převahu, ale ta netrvala dlouho a během několika málo minut, po našem příletu, se v soustavě zhmotnily další republikové lodě.
A tak za několik málo vteřin na orbitě probíhala zuřivá bitva. Bitevníky CIS a Republiky spolu prováděly lítý souboj o každý metr na orbitě planety.
Druhý bitevní svaz, ktery přiletěl po nás, zaútočil přimos do středu obranné linie CIS. Nejspíš s úmyslem zachránit a bránit hlavní město planety, Kachiro.
Denyzzův svaz se stočil více vlevo, tak, aby vpadnul nepřátelským jednotkám do boku.
Já už dávno připravoval výsadkovou loď k odletu. A netrpělivě čekal na povolení ke startu.
Generál Denyzz zavelel aby se válečná loď Agler přiblížila co nejblíž planetě, abych mohl ve své výsadkové lodi odstartovat z hangáru.
„Hodně štěstí, příteli! “ zaznělo interkomem.  „Postarám se o to tady nahoře.“
[„Díky,“] odpověděl jsem, [„až tam dole bude klid, znovu se potkáme.“]

Otočil jsem se dozadu směrem k palubním konzolím, a zařval na pět klonových vojáků mé průzkumné jednotky.
[„Vy tam vzadu, připoutejte se!  Jdeme na to.“]

Mistr Denyzz oficiálně poslal moji výzvědnou jednotku na průzkum, abychom zhodnotili jaká je situace na povrchu planety, a tak bylo všech pět klonových vojáku na palubě LAATu.  Dva se usadili ve střeleckých věžích, ostatní se jako dobře vycvičení výsadkáři chytili a připravili na nejhorší.
Když sem dostal povolení ke startu, řídící páky lodě zaskřípaly pod mou silou, a loď se vyřítila z hangáru.
Ani ne o několik málo vteřin později vyletělo vstříc mé výsadkové lodi hejno separatistických supích stíhaček.
Agler, obrovský bitevní  Venator, čistil krycí palbou z mohutných turbolaserů průletový vektor mému LAATu, a tak má lod proletěla první vlnou bez poškození, jako splašený tantau. Salva z bitevníku proměnila hejno supích stíhaček v prach.
[„Čmuchale! Stopaři! Cožpak nevidíte ty supy na pravoboku?“] zařval jsem na muže ovládající střelecké věže a upozornil je tak na další přibližujici se hejno. [„Sundejte je někdo!“]
Čmuchla se postaral o dvě z nich. Stopař o další jednu.

Po několika krátkých minutách zběsilého kličkování, mezi supíma stíhačkama a krycí palbou z Denyzzova venatoru, se výsadkový člun konečně dostal do atmosféry a klesal.
Má LAAT byla relativně v bezpečí, protože žádné další supy ji nepronásledovali.
[„Kurýr volá  Sekretáře,“] zapnul jsem vysílačku a začal vysílat na soukromé rodinné frekvenci. [„Kurýr volá  Sekretáře!“]
Několik chvil byl z vysílačky slyšet jen elektronický šum. A tak jsem volání několikrát opakoval.

[„No nekecej, brácho, si to vážně ty?“] zaburácel ve vysílačce radostný mladý samčí hlas.
[„Kdo jinej? Soused vod vedle?“] zavrčel jsem.
[„A jéje! Zase seš nabroušenej? Ty se fakt nikdy nezměníš.“]
[„Vtipy stranou, prcku!“] zavrčel jsem ještě víc. [„Na to bude čas později. Souřadnice?!?“]
[„No jo furt…“]

***

Přistál jsem s lodí na souřadnicích, které mi Kanry poslal, na obrovské odlehlé větvi wroshyru, avšak dost blízko od naší vesnice.
Když jsem sestupoval po rampě lodi, můj nejmladší bratr Kanry už tam na mě čekal.
Ale nebyl sám.
Za jeho zády nervózně přešlapovala má sestra.
[„Kanry!!!“] zavrčel jsem vztekle. Tedy předstíral jsme vztek. [„Co tu dělá Lawly?“]
[„To je teda přivítání, brácho,“] zašklebil se můj mladší a vzrůstem menší bratr, [„Tos tu svou náladu nemohl nechat někde v hyperprostoru?“]
[„Snažil jsem se! Jenže teď mě hrozně rychle dostihla!“] přeháněl jsem svůj nabroušený výraz a prudce vystřelil svou rukou proti bratrovu břichu.
[„UPF… “] vydalo jeho hrdlo, když jsem mu uštědřil, menší poliček pěstí do břicha.
[„Hele, co máš za problém ,velký bratříčku?!“] ušklíbla se posměšně Lawly.
[„Já?“] stoupl jsem si před ní, ruce v bok, a jako ona jsem se také zašklebil. [„Tebe! Co tu děláš ? Je to nebezpečný!“]
[„Aha, takže velký bratříček si furt létá někde ve hvězdách,“] rozohnila se se dívka, [„a pak když se tu z ničeho nic objeví, poučuje a hraje si na tátu?! Tos tam nahoře mohl rovnou zůstat!“] její ukazováček vystřelil přímo před můj nos. [„Kdo ti dal právo poučovat?!“]
[„Jsem hlava rodiny, takže na to právo mám!“] znovu jsem napodobil její gesto s prstem.
Gesto Lawly ještě víc popudilo. Tak moc až jsem se rozesmál. Šokovaně na mně koukla, a ani nečekala, když jsem jí rychle a plnou silou objal.
[„Jsem rád, že tě vidím skřítku!“] řekl jsem něžně.
Sestřička se nejdřív trochu spírala, ale pak roztála jako sněhulák na parné pláži.
[„Já tebe taky!“] odpověděla.
[„Ale to neznamená, že se trochu nezlobim, že tu jsi,“] usmál jsem se na ní.
Kanry se narovnal, když rozdejchal políček.  A znovu se usmál.
[„Brácha, neboj, naše malá sestřička se hodně zlepšuje! Je nejlepší žákyní Kawakara. Však ji cvičí sám.“]
Lawly se hrdě napřímila.
[„Navíc myslíš, že bych jí udržel sedět zavřenou doma?“] pokrčil rameny Kanry. A vzápětí schytal další políček tentokrát od Lawly.
[„Myslim, že ne!“] prohlásil sem.
A v zápětí jsme se všichni rozesmáli.

***

Stejně rychle, jak vítání začalo, tak také rychle skončilo. Naší debatu přerušil seržant Ohař, scházející po rampě zevnitř lodi.
A za ním pochodovali i zbylí kloni.
„Lod zabezpečena, pane! Rozkazy?“
[„Pohov, seržante!“]
[„Aha, takže tady si byl. Tos nám to nemohl říct?“] čílila se Lawly.
[„Promiň, neměl sjem možnost.“]  přerušil jsem rázně další rozjíždějící se debatu. [„Co se děje? Chlouppek už tu je?“]

Kanry a Lawly mi vysvětlili situaci. Byla opravdu vážná.
Když padla řeč na otrokáře, trochu mnou cloumal vztek. Otroctví je věc, kterou v galaxii nesnáším ze všeho nejvíc, jelikož jsem ho před pár lety sám okusil. Už tenkrát v mládí jsem se zařekl, že udělám cokoliv, abych takovým činům zabránil. A potrestám nemilosrdně, každého otrokáře, kterého potkám. Nadechl jsem se a v duchu se natáhl po Síle a čerpal z ní klid. Dnes to bude těžký den.
Dnes mé ryyk blady okusí krev mnoha otrokářů! 
Naše malá ozbrojená skupina, tři wookiee a pět klonů, probrala plán a vyrazili jsme do akce.

***

O deset minut později se náš R-speeder přibližil asi na 600 metrů  k táboru otrokářů.
Cestou se k nám přidalo asi dalších 6 Wookieů.
Citil jsem v sobě vztek, ale dařilo se mi ho držet díky Síle na uzdě. Znovu jsem se ponořil do Síly, přesně, jak mi mistr Woa oživil společným tréninkem dávno zapomenuté techniky, a vyslal svou mysl do dálky. Už těch několik posledních stovek metrů před táborem jsem cítil z onoho místa smrt, nenávist a zlobu. Vše svědčilo tomu, že se tam bojuje. Tvrdě a nelítostně. Otevřel jsem víc mysl a hledal bratrance Chlouppka. Popravdě jsem měl strach, jestli je ten unáhlenej parchant v pořádku. Jak ho znám, je schopen se po hlavě vrhnout do nebezpečí, i kdyby mělo čítat velkou přesilu. V naší rodině jsme toho vlastně schopní všichni. Někdo je víc zbrklejší a někdo víc rozvážnej. Nemám mu za zlé, že šel chránit krajany sám. Být tu dřív než on… udělám to samé. Ale z toho co mi bratr ze sestrou popsali, mám jen strach, že Chlupp tu přesilu trochu podcenil.
Uklidnil jsem se, když mi jeho živá stopa v Síle zazářila jako maják v temné  bouři.
Žije!
Nebyl jsem úplně schopnej díky Síle vycítit, v jakém je stavu, přeci jen mé dovednosti, se zlepšují pozvolna, ale věděl jsem, že doposud je živej.

Za pár vteřin se náš R-speeder vyhoupl na táborem.
[„Střílejte na všechny kromě wookieů,“] rozkázal jsem klonům, kteří automaticky začali pálit po otrokářích.

Na planině zuřil boj tří skupin, někdo… Chlouppek… Osvobodil malou početnou skupinu Wookieů. Hlavně děti a ženy, kteří se jali bránit a zachránit další krajany.
Tabor, který byl původně Zygerrianskejch otrokářů, kteří jako první zajali naše krajany, shodou náhod před několika chvílemi napadla skupina Trandosanských otrokářů, nejspíš s úmyslem ukradnout ceněné otroky.
Byl to prostě chaos.
A bylo vtipné sledovat, jak dvě otrokářské skupny bojují mezi sebou. Zygerrianí a Trandosané sváděli lítý boj o jeden z transportérů.  Sila mi prozradila, že vnitřek lodi je plný ustrašených myslí, a tak mi došlo, že je lod plná mých uvězněných krajanů.
[„Veliteli, za žádnou cenu nenechte tu loď odletět! A zachrante vězně!“] rozkázal jsem.

Síla mi prozradila, kde je Chlouppek. Seděl unavenej mezi několika mrtvolama, pozoroval jakoby v mrákotách okolí a tupě se usmíval. Bejt to jiná situace, asi bych se rozesmál. Jenže to pako si nevšimlo, že se k němu zezadu blíží ještěrovitej Tranďák s úmyslem obejmout ho nabroušeným kopí.
Nelenil jsem a přehoupl se přes okraj R-speedru. Lawly a Kanry mne následovali.
Tranďák s úmyslem zabodnout své kopí do Chlouppkových zad moc nepochodil. Vší vahou mého těla jsem přistál na jeho zádech tak prudce, až jeho obličej skončil zabořený v zemi. Jeho pokus o vyproštění rychle ukočily moje dva ryyk blady, které mu udělali nové díry v zádech.
Lawly a Kanry nebyli pozadu. Kanry spěchal na pomoc Chlouppkovi a já a Lawly jsme zaujali obrannou formaci.
Nová tříčlenná hrozba připoutala pozornost dalších šupinatců.

Ještěři byli od nás trošku dál, a tak sem rychle vyměnil ryyk blady za můj osobní samostříl, který se netrpělivě hlásil do akce.
Každý, kdo kdy viděl wookieskou kuš v akci, ustrnul v úžasu, či ve zděšení.
Síla zbraně je známá po celé galaxii.
Vypálil sem pět střel, které se zakousli do svých cílů s takovou razancí, až zasažení ještěráci odletěli několik metrů dozadu.
Lawly používala menší verzi wookieské X1 karabiny uzpůsobenou na její tělesnou váhu, ale ani síla této zbraně se nedá podceňovat. A tak několik šupinatců se také vydalo na letecký den vstříct náruči smrti. 
Kanry zvednul Chlouppka, který se vydal do snových lovišť a táhnul ho stranou do krytu za kontejner.
Já a moje šikovná sestřička jsme jim kryli ustup.

Mezi tím klonové komando využilo zmatku na bojišti a pokropilo smrtelnou salvou bojující chumel u transportéru. Otrokáři z větší míry přestali bojovat mezi sebou  a začali se bránit nové hrozbě.

Terč, minometčík naší jednotky, vyřadil raketometem lodní motory tak zručně, že výbuch rakety poničil sání motoru, ale nezapříčinil výbuch lodě. Stroj s naloženým kontejnerem chlupáčů už nikdy nevzlétne.
Poslední stroj schopný letu byl bez kořisti v podobě chlupáčů, ale stal se aspoň poslední šancí na záchranu kočičáků i ještěráků. O ně se však postaral bezpečně náš šesti členný wookieský doprovod.
Zbývajícím otrokářům došlo, že zbytek boje bude o záchranu jejich kůže. Boj propukl ještě silněji a krvavěji.

Kryli jsme dál s Lawly Kanryho, který konečně dotáhl Chlouppka do bezpečí. Mezitím se nám podařilo odrovnat asi dalších sedm ještěrek. V ukrytu za kontejnerem můj mladší bráška začal bratránka ošetřovat.

Mou pozornost upoutal další trandosan, který o vteřinu později nerozdejchal ránu uprostřed hrudi, kterou mu tam vypálil energo šíp z kuše.
Díky tomu až na poslední chvili jsme uhnul letící mačetě. Prudkost  hozeného ostří mi z rukou vyrazila kuš.
Díky Síle která na mě zakřičela … !!!!POZOR!!!!! … jsem se stačil otočit o pár stupňů bokem, tak, aby smrtící ostří, které svíraly ruce šupinatého těla, minuli svůj cíl. Má záda.
Skákající trandosan měl v úmyslu zabodnout své čepele do slabin mých zad, naštěstí jeho plán selhal.
Naše těla se svalila na zem.
Spíš štěstím, než nějakým mým činem Trandosan přišel v těch vteřinách o jednu čepel. Zrovna ve chvíli,  když se naše těla převalila přes sebe. Sudovanou vyhrál šupináč, když skončil obkročmo na mě. Chvilku jsme se přetahovali o čepel, jenže naděje, že tento souboj vyhraje, neměl ani jednu.
Zaprvé, má léty vypracovaná wookiská síla (jak tomu říká Chlouppek) měla převahu a čepel jeho zbraně se během chvíle obrátila proti jeho hrdlu. Věděl jsem, že bych tenhle souboj sil vyhrál.
Zadruhé, naše snahy ukončila Lawly, která šupináči vpálila karabinou střelu přímo do zad. I kdyby sílu výstřelu trandosan nějakým štěstím nakonec rozdejchal, jeho budoucnost ukončilo, když ho síla výstřelu nabodla na jeho vlastní čepel.   

Odhodil jsem tělo stranou, tasil své ryyk blady.
[„Díky, Škvrně,"] usmál jsem se na sestřičku a kývl hlavou směrem ke Kanrymu s Chlouppkem. [„Kryj je!“]

Spousta z osvobozených wookieů popadla cokoliv, co leželo poblíž a vrhali se proti zotročitelům.
Kloni se mezitím systematickým postupem ve vojenské formaci pročistili cestu k kransporteru s vězni.
Nelenil jsem a vyrazil jsem k nim.
Klestil jsem si cestu bojištěm a kosil otrokáře, kteří se mi dostali do cesty.
Zprava kočičák skončil mrtvý na zemi s dírou v hrudi po mém ryyk bladu.
Zleva naposledy vydechnul Trandosan, když se bublavě skácel na zem s dírou v hrdle.
Zprava zase kočičák, nerozdýchal díru v oční důlku.
Takto to pokračovalo pár desítek vteřin a zamnou zůstalo několik těl otrokářů.   

[„Situace?“] hlesl jsem na velitele jednotky.
„Několik Trandosanů a Zygerrianů se schovává uvnitř,“ odpověděl, „požadují bezpečný odchod, jinak vežně pozabíjí.“
Vyslal jsem Sílu, která mi prozradila, že uvnitř jsou tři zmetci.
[„Rozumím. Zabezpečte okolí,“] rázně jsem vkročil dovnitř, [„já se o to postarám.“]

***

Čmuchal a Stopař klečeli po stranách vlezu do transportéru a čekali, až se postarám o problém ve vnitřku lodi.
Byli ledově klidní a čas od času vypálili po posledních otrokářích.
Reproduktory zvuku v přilbách jim přenášely zvuky vycházející z lodi.
Zprvu byl klid, pak zaznělo několik výstřelu. Wookiesky řev. Další výstřely. Zvuky rvačky. Smrtelný řev umírajícího.
Za pár vteřin z lodi vylétnul trandosan. Bojem zocelení kloni na nic nečekali a hned jak ješter dopadl na zem, prošpikovali jeho tělo salvou z blasterů.

***

Vyšel jsem ven z transportéru následován osvobozenými krajany.
Venku na planině byl klid. Několika štastným jedincům z otrokářkých band se podařilo utéct, ale ne na dlouho.
Mnoho rozzuřených wookieských samců rychle utvořilo malé pátrací skupiny, které se vydali na lov.
Ano, lov.
Všichni byli rozzuřeni a vyšichni chtěli pomstu! Chtěli vyčisti své okolí od těch otrokářských prasat, a tak dopředu bylo jasné, že nikdo z uprchlíků, daleko neuteče.
A nikdo z uprchlíků dnešní noc nepřežije!
Vlastně jsem jim to nemel za zlé. Moc dobře jsem je chápal.

***

Asi o hodinu později se bývalý  tábor otrokářů pomalu vyprazdňoval. Sklonil jsem se nad Chlouppkem, který se pomalu probouzel.
[„Neboj, brácha! Bude v pořádku!“] hlesl na mne Kanry, když s Lawly připravovali nosítka.
Pomohl jsem jim bratrance naložit. Dva kloni odnášeli Chlouppka na nosítkách k R-speedru.

[„Seržante, odvezeme mého bratrance do vesnice,“] kráčel jsem po boku nosítek a promluvil na velitele jednotky, [„prozkoumejte okolní situaci. Za hodinu očekávám hlášení. Stejné hlášení pošlete na Alger.“]
Pokračovali jsme ke speedru. Cestu nám ale zastoupilo několik Wookieských samců.
Ten největší, nejzamračenější a nejodvážnější si stoupl přímo před mne. Nebyl jsem si jiste,j jestli ho znám, nebo ne.
Ale byl mi povědomej.
[„Vy ho odvážíte do vesnice?“]  zavrčel mi do očí. [„Toho démona ve vesnici nechceme!“]
[„Opravdu?“] zavrčel jsem.
[„Ano, nechceme.“]
„Hmpfchrllllllll...“ vydal jakýsi zvuk Chlouppek, při pokusu nějak na tuto situaci reagovat. Chtěl se zvednout, ale síly mu povolily a zase se svalil na nosítka.
Položil jsem mu ruku na ramano, abych bratránka uklidnil.
Přímo do obličeje mluvčího skupiny, který byl o víc jak půl hlavy větší, než já, jsem velmi výhružně zvrčel.   
[„Odvážím ho do svého domu! Do vesnice!“] obešel jsem většího wookiee a chtěl pokračovat ke R-speederu.
Wookiee však udělal chybu.
[„Říkal jsem… toho démona ve vasnici nechceme!"] chytil mě za zápěstí.
To neměl dělat.   
Zprudka jsem se otočil a vší silou mu vrazil jednu pod bradu. Rána byla tak silná, že odletěl asi půl metru dozadu, kde v bezvědomí zůstal ležet na zemi.
[„Ještě někdo?“] zařval jsem velmi vztekle do davu. [„Hej, vy všichni, určitě mě tu všichni znáte. A pokud ne, tak se připomenu. Já jsem Wyrrgulhuk. A tohle je Demonbacca. Můj bratranec. Odvážím ho do vesnice!“ nikdo nevidal ani hlásku, a to mne pobouřilo ještě víc. Ta jejich nehorázná zabedněnost, přetvářka a arogance. Pokaždý, když jsem se sem vrátil… Jakákoliv zmínka o Chlouppkovi vyzněla jako strašidelná pohádka k zastrašování malých dětí.
... Bud hodnej maličký, ať nedopadneš jako ten zatracenec Demonbacca ...
... Vem si příklad z toho zatracence Demonbacci ...
... Dávej pozor ať neztratíš svou čest jako ten demon ...
A další a další.

Už mi to všechno po těch letech lezlo krkem, a tak se stalo, že to vše muselo ven a rozeřval jsem se.
[„Jsme jedna rodina! A moc dobře vím, co se v minulosti stalo. Dávate mu to sežrat při každé příležitosti, když se tu objeví a dokonce ho máte v puse, i když tu neni. Udělali jste si z něj strašáka!
Každej z nás někdy uděláme chybu. A každej z nás s tím musí žít do konce života!"] díval jsem se na ty tváře kolem. [„Myslíte si, že kdyby byl aspoň z poloviny takový, jak o něm tu všichni mluvíte, že by se ráčil vás dnes a tady zachranovat?"]
Nikdo nehlesl ani půl slova a tak jsem pokračoval.
[„Tímhle dnešním svým činem, při kterém málem zemřel, vám snad dokázal, že má v sobe víc cti a odvahy, než spousta z vás!
Vy si to možná uvedomíte za pár hodin, jenže já tohle vím už mnoho let. Demonbacca je hrdý, čestný a odvážný. Muj bratranec je jeden z mala jedinců, kterým věřím  a svěřím mu kdykoliv svůj život!
Takže konečně votevřete oči a prohlédněte skrz temnotu vašich předsudků!"]

Skončil jsem.

Ani mne nezajímaly jejich obličeje a výrazy, které se jim vylouply po skončení mého proslovu. Znechuceně jsem se otočil na patě a se svým doprovodem došel k R-speederu, naložili Chlouppka, a za nekolik malo chvil,jsme odleteli směr vesnice.

   


Champbacca

  • Velmistr
  • Vele le...
  • *
  • Posts: 8784
  • The Choosing One
    • View Profile
    • Metsola
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #13 on: 15. Nov 2016, 18:14 »
Když na mě Jessica promluvila, nejdřív jsem se štípnul do ruky, jestli se mi to všechno jenom nezdá. Přeci jen jsme stihli dorazit v pravou chvíli, s otrokáři jsme zatočili jako už dlouho s nikým a pak tu bylo to medvědí objetí od tchána, které mi sice dost možná zlomilo páteř, ale jinak mě nezmrzačilo.
[„Máme Chlouppka. Celýho,“] zabručel jsem na Jessicu, jakmile mě ten štípanec začal bolet a bylo tedy pravděpodobné, že se mi to nezdá, a zatřepal jsem hlavou. Pravda, nevěděli jsme zatím, v jakém stavu že to nás zahraniční dopisovatel je, ale kdyby se mu něco stalo, určitě by mi to Síla nabonzovala, takže optimismus byl celkem na místě.
[„Kulíci ho vyštrachali někde v lese kus od Kachirha a teď už snad budeme mít i stabilní spojení, jdeš si ho taky poslechnout?“] Nepředpokládal jsem, že by odmítla, zavelel jsem k přesunu do jedné z nyní prázdných budov po obvodu náměstí. Byla klasicky vydlabaná v kmeni stromu a soudě podle vůně to před nájezdem bývala prádelna nebo tak něco.
Už mezi dveřmi nás dohonil jeden z Kulíků, kterého mi bez jediného slova poslala Cae z lodi, spustil holoprojektor a uprostřed místnosti se mihotavě zhmotnil nejlepší chlastací parťák v tomhle vesmíru.

„Všechno v piči, brácho,“ zakroutil na něj hlavou hologram a přeskočil tím pozdravy, „jak dlouho tu jste?” Od rozstřeleného katamaránu Wyrrgyho táhnul asi pět kilometrů hustým lesem a protože pravá ruka mu stále trucovitě visela podél těla, musel si z výsadkového lana udělat popruh, za kterým ho táhnul celým svým tělem. Chomout a byl by ukázkovým volem. Wyrrgymu se za tu dobu podařilo lehce rozhýbat spodní čelist, ale krom brum brum huhňání mu nebylo rozumnět, tak teď raději mlčel opřený o mraveniště.

[„Jenom chvíli,“] opáčil jsem, [„sotva jsme přiletěli, začali tě hledat a odrazili nájezd Tranďáků, znáš to.“] Chlouppek nevypadal nejlíp, ale dost možná za to mohla ta modrá barva a hlavně jsme byli chlapi, takže se neslušelo na to nějak poukazovat. Podobně jako se neslušelo poukazovat na to, že chomout by měl správně mít Wyrrgy.
Navíc jsme museli přejít k důležitějším věcem.
[„Každopádně vesnici máme zabezpečenou a nemáme moc do čeho píchnout, nějaké návrhy?“] Za jiných okolností bych očekával tipy na slušné hospody v okolí, teď měl bohužel přednost plán na posílení obrany naší rodné planety.

„Super, to rád slyším. Chtěl jsem se k vám zajít podívat, ale měl jsem nějaké problémy s krví, a tak,” poškrábal si na krku svědící, bolavé pozůstatky po trandosanském kousanci.
„Návrh bych každopádně měl. Nechcete mi přiletět píchnout? Naše kavalerie slavně popadala z nebe a my dva kryplové tady nic moc hitparádu nepředvedeme. Netvař se jak tuřín Jess a usměj. V Kachiru je mela jak cyp a řeže se to tam hlava nehlava. My byli posláni zkontrolovat jednu podezřele vyrostlou mýtinu. Tvůj Kulík mi potvrdil, že se tam nachází celá baterie pyrogelových raket namířených na Kachiro. Pokud zmáčknou čudlík, shoří tím napalmovým termitem celé město i s armádou.
Je to ještě nějakých patnáct kilometrů ode mě a takhle se tam nedošourám do konce roku. Navíc je tam na posekání šrotu pro celou Enklávu.“
„Seš vůbec schopný boje?” Jess zamračeně propalovala pohledem hologram a nekomentování poznámky o tuřínu ji čmárlo vrásku na čelo.
„Přines mi trochu rumu a budu všechno.”


Všechno vypadalo celkem normálně. Kousanec ani krev sice holoprojektor nedokázal přesvědčivě reprodukovat, ale bylo mi úplně jasné, že si už stihl užít svoje. A ani jsem nepotřeboval poslouchat ten divný pocit, aby mi došlo, že přijdou nějaké špatné zprávy, jako třeba hromada pyrogelu připravená k odpalu na jedno z větších měst. I tuřín vypadala, že něco podobného čeká.
Vyslechli jsme si každopádně celý návrh, o odpovědi nebylo třeba dlouho diskutovat a jedinou otázkou vlastně zůstávalo, jestli je na lodi ještě dost rumu. Totiž nějaký tam byl určitě, ale trochu jsem se bál, že jenom poslední pětilitrový kanystr, což nemohlo stačit.
[„Rum máme,“] potvrdil jsem a ty horší zprávy si nechával na potom, [„loď si půjčíme, protože my jsme trochu bourali, a máš nás tam cobydup. Snad tam najdeme nějaký flek k přistání.“]
Ještě jsem si vyměnil pohled s Jess, jestli k tomu nechce něco dodat, ale osobně už jsem byl připraven jít tchána poprosit o tágo, dokud je takový miláček.
Jess nic dodávat nechtěla, jen se pořád tvářila trochu jako kořenová zelenina, a já ji tedy o to radši poslal za Joyce. Jednak bylo potřeba informovat naše druhy ve zbrani, druhak jsem chtěl za tchánem jít pokud možno sám, aby si nemohl brát rukojmí, pokud už se stihl probrat.
Klepat na dveře náčelnického sídla bylo poněkud zbytečné, protože je rána z nějakého děsného kanónu vyhodila z pantů, ale zaklepal jsem aspoň na futra, protože jsem opice vychovaná. Tedy je fakt, že tím, jak jsem pak dovnitř vstoupil i bez explicitního pozvání, jsem ten dojem asi trochu pokazil, ale těžko mi to v tu chvíli vyčítat, protože takové klepání na futra je fakt špatně slyšet a ve vstupní hale prostě nikdo nebyl.
Překročil jsem pár prken, jednu lavici a jednu ještěrčí nohu a vstupoval do té části sídla, která se už boji naštěstí vyhnula. Skoro to vypadalo, jako bych se najednou ocitl v jiné vesnici, protože s výjimkou popadaných talířů z jedné police tu všechno vypadalo úplně nedotčeně. Skoro by se dalo říct, že to tu vypadalo přesně jako tenkrát, když jsem se sem s Erris plížil z oslav Dne života, ale z okenních důvodů to dost dobře nemůžu potvrdit.
[„...ale dyť já tebe taky, dědo,“] ozvalo se odkudsi z chodby přede mnou Simbaccovým hlasem, takže jsem tušil, že tchán tam bude taky. Synáček zněl poněkud otráveně, ale ne víc, než když jsem mu zakázal sníst ten šestý polárkový dort, dokud si neudělá úkoly, takže v mezích. A když jsem pak do místnosti vešel i já, docela jsem ho pochopil.
Churr, ta půltunová bez pardónu zrůda, si tam Simbaccu choval v náručí a mručivě mu odhadem tak poosmdesáté vysvětloval, že ho má fakt rád a že je rád, na jakou školu se dostal. Mě si vůbec nevšiml, což jsem považoval za nejlepší zprávu dne, a Erris, která seděla na lavici u stěny, mi mlčky sdělovala něco jako že... sežral hadí ukazováček?
Podíval jsem se na ní adekvátně nechápavě, což kvitovala tím, že se plácla do čela a prostě to řekla.
[„Dostal zásah nějakou jedovatou šipkou,“] zabručela a ukázala na svého milovaného otce, čímž mnohé vysvětlila. Naše setkání tím možná trochu utrpělo, ale pořád jsem ji viděl rád a ona mě určitě taky, i když mi v hlavě Jessičin hlas našeptával, ať si zas tak nefandím, když jsem se před odletem ani neosprchoval.
To, že byl Simbaccův dědeček otravný, totiž otrávený, mi nicméně docela hrálo do karet a já jenom litoval, že jsem si s sebou nevzal diktafon. Opatrně jsem se přitočil k chlupatému monstru, které zněžněním na děsivosti moc neztratilo, a odkašlal si. Erris sice vytřeštila oči a zvedla se, asi že mě chtěla zachránit, ale obratem si zase sedla, takže to nejspíš byl jenom docela šikovný reflex.
[„Ummm, pane náčelník?“] spustil jsem a ne, o absolutní debilitu jsem se vůbec nesnažil, to samo, [„když máte Simbaccu tak rád, půjčíte mu nějaké vznášedlo, aby si zaletěl do Kachirha?“] Churr se ani neotočil, což by mi jindy ke štěstí bohatě stačilo, ale teď dokonce začal mluvit, ne jen agresivně sípat, a ani se nesháněl po mačetě.
[„To víš že půjčím. Katamarány nemáme a řezníkovu dodávku rostříleli Trandozmrdi, ale drvoštěpův syn má swoop.“] To bylo dobré, ne však dost. A ačkoliv jsem obvykle neměl ve zvyku chtít po čertovi ruku, když i nabízel prst, tady na tom záleželo docela dost životů.
[„A něco většího by tam nebylo?“] zkusil jsem a Erris protočila panenky, nicméně Churr se usmál jako měsíček na hnoji a nejen že kýval hlavou, dokonce pustil Simbaccu na zem. Otesánek s úlevou vydechl a utíkal se schovat k mamince, což dle mé taktické analýzy nebyl dobrý tah.
[„To víš že jo. Tebe mám totiž taky rád,“] žvanil opile a asi už si nevzpomínal na ten hák, co mi nachystal na zdejších jatkách, a další věci.
[„Výborně. Vejde se nás tam aspoň šest?“] naléhal jsem opatrně.
[„Vejde,“] ujistil mě Churr, poplácal mě po hlavě a odcházel, [„parkuje za pekárnou. Ale vrať se i s kamarády na večeři, Erris upeče výborný koláč.“] O tom, že Erris skvěle peče, jsme nepochybovali já ani Simbacca, o tom, že je dobrý nápad se sem vracet, už poněkud ano. Vyměnil jsem si naléhavý pohled se Simbaccou, omluvný s Erris, a když se pak mrňous s mámou objal, vybíhali jsme oba ven. On nepochybně doufal, že v pekárně ještě stihne něco málo vyrabovat, já si říkal, jestli bych se sem pak nestihl vrátit ještě aspoň sám, inkognito a pod rouškou tmy, protože Erris prostě objektivně byla kočka a soudě podle toho pohledu jí chybím víc, než by dávalo smysl. Uvidíme.
Na náměstí se k nám přidala Jessica s Joyce, Sagwen i Fosh, a moje šikovná padawan se už stihla stavit v lodi pro ten rum, při čemž navíc zjistila, že Lacien bude mít s opravou podvozku Jungle Jetu ještě hodně práce. Slavnostně jsem jim oznámil, že máme odvoz, zamířil k pekárně a na jejím zadním dvorku ten zázrak spatřil.
Byla to dodávka na rozvoz pizzy.
„To nás Chlouppek uvidí dvakrát tak rád,“ ucedila Jess, Joya podotkla něco o tom, že už si to rozdávala na zadních sedadlech divnějších strojů a Simbacca, žvýkaje zmrzlý polotovar sýrového speciálu, se ptal, co to znamená.
Já si prostě povzdechl, vlezl na pilotní křeslo a nastartoval pomocí drápů, protože hledat klíčky by nás děsně zdrželo. O tři minuty později, protože ta šunka hrozně dlouho naskakovala, už jsme se řítili lesem závratnou rychlostí asi tak padesát kilometrů za týden a Simbacca vylizoval nyní prázdný mrazák. Odolal jsem pokušení zapnout sirénu, která by poutavým hlasem a s funkovou hudbou oznamovala, že vezeme tu nejlepší baštu z celého Karrambaculleku a jestli nás úlekem nesestřelil sám Chlouppek, tak už nikdo.
I may be schizophrenic, but at least I have each other.

Woallc Con-Denyzz

  • Rytíř politická mrtvola
  • Le...
  • *
  • Posts: 425
    • View Profile
Re: Epizoda 2.7 - Klony u tyčí
« Reply #14 on: 11. Jun 2017, 01:06 »
Připadal jsem si jako neužitečnej pytel. Chlouppek mne tahl nejrůznějším sajrajtem lesa . Jednu ruku měl takřka „mimo provoz” zavěšenou v provizorním závěsu u břicha. Přes hruď měl další popruh, na jehož konci jsem byl zavěšenej já a skrz močály mne táhnul celou svou váhou těla, a tak mu ubývalo hodně sil. Ani jsem nevěděl, jestli se projevilo jeho zranění a nebo také dostal trnem do ruky.
Připadalo my to jako věčnost… Když jsem měl zavřené oči vnímal jsem mžitky před očima, a když jsem je měl otevřené, nehybnost mého těla mi dovolovala pouze vzhlížet nahoru a užívat si nesmírné krasy stromů a listů. Né že bych Kashyyyk a jeho přírodu neměl rád, ale teď, díky celkové neschopnosti, mi spíš lezla krkem. Byl jsem promočenej, špinavej. Bylo to jako věčnost. Ani jsem nevěděl, jak daleko mne Chlupp táhnul.

Toxin se pomalu vytrácel. Tělo si postupně začalo uvědomovat chlad bahna, které se na mě postupně lepilo víc a víc.
Každou vteřinu jsem využíval na soustředění a využití Síly, aby vyčistila moje tělo.
Zprvu to bylo hodně těžké, toxin byl silnější. Moje myšlenky díky toxinu vířily jak výbuch supernovy, a tak jsem se soustředil na to, co se stalo několik desítek hodin předtím.

***

Když jsme s výpravou dorazili do vesnice, uložili jsme Chlouppka v jednom domě a nechali k němu zavolat doktora, aby mu ošetřil zranění.
Kanry a Lawly mi pomohli zorganizovat narychlo domobranu a hlídky kolem vesnice, aby se zabránilo možnému dalšímu nájezdu otrokářů. Sice ti parchanti dostali za vyučenou, ale díky Konfederačním jednotkám byl v tomhle kraji chaos. Nedivil bych se tomu, kdyby jiná ziskuchtivá skupina dostala podobný nápad. Ale tak trochu jsem doufal, že naše rychlá odveta aspoň na nějaký čas něčemu podobnému zabrání.
Ve vzduchu stále bylo cítit napětí. Můj proslov k vesničanům na adresu Chlouppka, jim uvízl v hlavách, jenže pár slov řečených od plic jen tak mrknutím oka nezmění názor davu. A pohledy, které mi vesničani opětovali, prozrazovaly mnohé … stud … obavy … vzdor.
Tak trochu jsem doufal, že se jejich pohled na Chlupa podař změnit nebo aspoň trochu zjemní. No, ale to ukáže čas.
Klonové komando jsem poslal na průzkum a zařizoval domobranu.

Noc byla klidná, doktor přivolaný k bratránkovi měl mnoho zkušeností, a tak Chlouppka stabilizoval. Vidět bratránka nějaký vesničan, že se ze zranění takhle rychle, jakoby zázrakem, zotavuje, určitě by se zase roznesly ty vesnické řeči „Démon Demonbacca”. Samozřejmě my, pravdy znalí, jsme věděli, že to je díky kombinaci šikovných rukou doktora a léčivého transu.
Bylo toho spousta co se muselo kolem vesnice zařídit, že jsem neměl ani představu, kolik uběhlo času. Hodně málo jsem naspal a i ten několika hodinový krátký spánek byl přerušen zprávou od mistra Denyzze. Já i moje komando jsme byli převeleni do Kachirha k nějaké důležité poradě.
Přenechal jsem velení domobrany Kanrymu a Lawly a vydal se do města. Šel jsem naposledy před cestou zkontrolovat Chlouppka a rozloučit se. No, možná jsem to neměl dělat. Chlouppek už byl dávno na nohou, sice ne ve sto procentním stavu, ale pokud by mohl, šel by i skály lámat.
Když jsem mu řekl proč a kam se chystám, chtěl hned vyrazit se mnou.
Měli jsme trochu menší při o tom, že má ležet a odpočívat.
Musel jsem požádat Kanryho, aby mi pomohl udržet ho v posteli.
Otočil jsem se a odešel z místnosti. .
 
Abych neoslaboval vesnici od obranných zdrojů, rozhodl jsem se nechat tam veškerou letu schopnou techniku a vydat se do Kachirha na svém Katarnovi Zuluře. Zulura byla potomkem, snad dokonce vnučkou mého prvního katarna Zuury. Byla jako její babička skvělé zvíře, stejně silné a oddané. 
Přivolal jsem si jí hvizdem. Vždy, když jsem byl na Kashyyyku, jakoby vycítila mou přítomnost a byla vždy poblíž, takže stačilo zapískat a byla u mne do pár vteřin.
Naskočil sem jí na hřbet.
Jenže hvizd nepřivolal jen Zuluru ale i Chlouppka, který se vypotácel z domu.

„Hej, kam si myslíš, že zdrháš?!” čertil se.
[„Sory, brácho, v tomhle stavu mne budeš jen zdržovat,”] šťouchl jsem zvíře do slabin a sprostě Chlouppkovi ujel.
Zaslechl jsem nějaké jeho průpovídky, ale nevěnoval jim pozornost

***
.
Ač jsem jsem nechtěl, na cestě do vesnice jsem se ocitl v menší potyčce. Dva jediové,  hrstka klonů a wookiee bojovali s menší skupinou trandoshanských otrokářů.
Už jsem byl tak nějak na kraji bojiště, a tak mi bylo trochu blbé, abych našincům nepomohl, a sám jsem se do vřavy připojil.
Potyčka pro mne byla krátká a skončila naším vítězstvím.
Při cestě do Kachirha jsem z vítězných řečí klonů vyzvěděl, že ti dva Jediové jsou slavná Mistryně Luminara Unduli a Mistr Quinlan Vos. V doprovodu republikových vojáků a dvou Jedi naše skupina dorazila do města, když se slunce začalo líně ukládat za obzor. I tak příjezd do města byl o několik hodin dříve, než předpokládaná porada, a tak jsem využil veškerý volný čas k odpočinku, který jsem začal procházkou kolem města.

Když jsem se vracel do vesnice, na půl cesty jsem se setkal s Mistryní Luminarou. Mladá žena zahalená v širokém, nabíraném plášti netradičního střihu, hlavu zakrytou v kutně, ze které vykukovala jen její tvář se světle zelenou pokožkou a tetování, zamyšleně kráčela proti mně a takovým zvláštním způsobem si mne prohlížela.
Zastavila se několik metrů přede mnou a dál mně pozorovala svým silným a pronikavým pohledem. Pak jsem najednou v mysli ucítil takový zvláštní tlak, jakoby se do mé hlavy dobývala cizí mysl. Mistryně zkoumala mé myšlenky.
Zprvu se jí to dařilo lehce a svou vůlí zbourala všechny mé bariéry a dostávala se hlouběji do mého soukromí. Zhluboka jsem se nadechl a když se dostala ještě hlouběji pod povrch, tam kam jsem nechtěl, vzpomněl jsem si a použil techniky, které jsem se naučil v mládí a které mi mistr Woa během našich debat a tréninků oživil. Zabránil jsem jejímu vpádu hlouběji do mého podvědomí a její mysl ze své prudce vypudil. Neochotně, zaražena silou mé obrany ustoupila jakoby odmrštěna asi o dva malé kroky zpět.
Neskrývajíc své pocity na mne udiveně hleděla. Díky své Jediiské vyrovnanosti se rychle vzpamatovala. Nebýt mé pozorovací schopnosti nevšiml bych si tohoto jejího kratičkého zaváhání. 
„Nemýlila jsem se. Během bitvy jsem cítila, že využíváš Sílu. Kdo jsi?“
[„Jmenuji se Wyrrgulhuk. Jsem pouhý obchodník... mnoho let vedu rodinný podnik a cestuji po galaxii za obchody. Posledních několik měsíců sloužím pod Generálem Denyzzem jako velitel jednotky průzkumníků,“]  trochu jsem zaváhal. [„Ano. Sílu dokážu ovládat“].
„Na wookiee jsi docela mladý,“ konstatovala a jakoby sama pro sebe se zeptala, „jak to, že tě Řád nikdy nenašel?“
[„Nevím,“] trochu jsem zalhal a z její skryté reakce bylo poznat že to poznala, [„dokáži své schopnosti skrývat“].
„Nikdo nedokáže nevědomě skrýt svou přítomnost v poli Síly ani její užívání,“ řekla učitelským hlasem, „jsou jisté techniky, ale nikdy tě neskryjí úplně.“ Lišácky se na mne usmála. „Vidíš? Já jsem tvé schopnosti vycítila.“
Trochu jsem si zanadával, že jsem svůj talisman včera sundal a nechal u postele a díky spěšnému volaní od mistra Denyzze na něj zapomněl.
Mistryně díky jejímu spojení se Silou rozpoznala, že na tuto otázku se od mně odpovědi nedočká a nechala mé tajemství, nejen ohledně talismanu, na pokoji.
„Cítím, že Sílu používáš částečně vědomě i nevědomě. Tvé schopnosti byly usměrněny výcvikem. Kdo tě učil?“
[„Jedi Akyra Tokuso, tajemná stará žena, která si říkala Stařena,“] tak trochu jsem se sám pro sebe usmál. Trochu jsem váhal, jestli jí mám říct, že posledních několik měsíců, když tomu dovolí čas, věnuje mistr Woa svůj volný čas mému výcviku. Rozhodl jsem se, že o tom pomlčím, abych mistrovy nezpůsobil nějaký problém. Například, že někoho učí bez dovolení Rady.  [„Ale už je to dlouho, víc jak padesát let.“].

Jméno, které jsem vyslovil, Mistryni skoro nic neříkalo. Ve svém mladém věku onu starou ženu ani znát nemohla. Má stařičká učitelka byla nejspíš už dávno po smrti. Zamyšleně sklopila oči na zem a pak si vzpomněla.
„Neznala jsem jí. Ale před lety jsem zaslechla její jméno. Byla to mocná Jedi, říkalo se, že dokázala nahlížet do budoucnosti, uzřela něco zlého, a pak opustila Řád,“ zvedla hlavu a pohlédla mi hluboce do očí. „Proč jsi se nepřidal k Řádu?“
[„Od narození jsem byl vychováván k vedení rodiny a rodinného podniku. Tak abych jednal vždy pro její dobro a prospěch. Když mi má učitelka nabídla možnost vstoupit do Řádu, kvůli povinnostem k rodině jsem odmítl.“]
„Jediové jsou také velká rodina, která se také stará o chod, dobro a prospěch velkého rodu. Tím rodem je život a všechny bytosti v galaxii.“
[„Podobná slova tenkrát Akyra použila,“] zamyslel jsem se, [„dnes si nejsem jist, jestli jsem nabídku odmítl z povinnosti k rodu… Když se nad tím teď zamýšlím, k odmítnutí mne možná vedla …“]
„Síla.“
[„Ano. Často mám zvláštní nutkání, pocit udělat nebo nedělat určité věci.“]
„Ano, tak k nám Síla promlouvá.“
[„Vzpomínám si, že tenkrát byla Akyra mým rozhodnutím potěšena a jakoby si i oddechla.“]
Luminara se na mne s pochopením usmála a dál se k mým vzpomínkám nevracela.
„Dnes jsou zlé časy, galaxie se nachází v temnotě. Na spoustě planet dennodenně umírá při ochraně míru a spravedlnosti mnoho Jediů. Naše řady se tenčí,“ smutně popisovala události na cizích planetách, „náš Řád potřebuje adepty stejně schopné, jako jsi ty. Uvažoval jsi o tom, jestli bys nechtěl v těchto časech vstoupit do Řádu?”
[„Jestli se nepletu, proslýchá se, že Jediové k učení berou pouze malé děti. Myslím, že jsem na to hodně starý.]
„V těchto těžkých časech se dělá mnoho nečekaných rozhodnutí. Jak jsem řekla, díky téhle válce naše řady řídnou,” pousmála se také, „nepoznal snad mistr Denyzz v tobě tvé nadání, nenabídl ti, že se za tebe přimluví?“
[„V tuhle chvíli mi stačí, že pomáhám republikové armádě jako průzkumník. Nevím zda to mistr Woa poznal či nepoznal. A nevím... kam se moje cesty uberou v budoucnu, to prostě ukáže až čas. Cesty Síly jsou nevyzpitatelné,“] s úsměvem mně vlastním jsem se na ní zazubil, ona mi můj úsměv opětovala,  [„nechám se dál vést svými pocity a budoucnost mi ukáže správnou cestu.“]
„Pojď, příteli, projdeme se a cestou do vesnice tě naučím...,“ trochu se zasmála při mém pohledu „...tedy oživím ti snad některé tvé zapomenuté vědomosti.“

Volným krokem vedle sebe jsme se vydali směrem k vesnici. Mistryně Luminara mi během naší procházky povídala o Síle, o jejích proudech. Jak ji správně užívat, jak se vyvarovat zloby a nenávisti, abych se nepropadl do temnoty. Ač na toto téma jsem posledních několik měsíců vedl podobné debaty i s mistrem Woa, uvítal jsem, že si s touto ženou mohu na toto téma promluvit a třeba vstřebat a poučit se z jejího pohledu. 
Její vyprávění na mne hluboce zapůsobilo, v mém nitru jsem si pozvolna začal vzpomínat na další detaily svého starého výcvik. A pomalu uvědomovat, objevovat střípky některých léty dávno zapomenutých, nepoužívaných schopností.

***

Pár hodin jsem se prospal, když jsem se probudil, bylo brzké ráno a nad mořskou zátokou poblíž vesnice Kachirho, pomalu vycházelo slunce. Od vody vál svěží teplý vánek. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dnešek mohl být zkalen očekávanou bitevní vřavou.
Po osvěžující snídani jsem seděl na velké spadlé větvi pod obrovským wroshirovým stromem, kouřil dýmku plnou lahodného a vonného kashyyyckého tabáku, u nohou mi líně odpočívala Zulura. Kochal jsem se nad krásou okolí a třídil si v hlavě poslední vzpomínky na předešlý  večer. Vzpomínky vyvolávaly na mé chlupaté tváři úsměv a spoustu rozdílných pocitů - velkou hrdost  a nesmírnou pokoru zároveň.  Pobafával jsem si z dýmky a dál vychutnával chuť tabáku. Několik metrů opodál od mne stály dva Jediové, Mistryně Luminara a mistr Quinlan.
Bavili se tlumeným hlasem o nějakých vojenských záležitostech. Zaslechl jsem pár slov, co si říkali.
„… nám všem tahle válka zformuje naše dovednosti, Qunlane… Dokonce i klonům. Každá chyba je zkušenost, ze které se poučí, že se nemusí striktně a doslova držet svých rozkazů. Tím je dokážeš naučit… být více všestrannými,“ mladá žena se na muže zasmála a pak jako by se zahleděla do dálky. „Yodův transport přiletí brzy. Až přistane, měli bychom tam být a setkat se sním.“

Jakoby na její povel se vzduchem začal šířit pronikavý zvuk lodních motorů a o pár chvil později se zpoza mraků vyloupl republikový raketoplán v doprovodu několika republikových stíhaček. Stroj naváděný klonovými vojáky pomalu přistával na vysekané mýtině nedaleko od  vojenského tábora. Oba Jediové se otočili a vydali se směrem k přistávajícímu raketoplánu. Před lodí nastoupila čestná vojenská stráž. Stroj se zhoupl, jak pilot vypnul motory, a když se otevřel přetlakový poklop, sjela vstupní rampa a z útrob lodi se vybelhalo maličké humanoidní zelené stvoření, s velkýma špičatýma ušima a šedivými vlasy.
Stařičký, po celé galaxii proslulý, Velmistr Řádu Jedi, Mistr Yoda, konečně dorazil na Kashyyyk, aby pomohl s vedením armády do nadcházející očekávané bitvy.
Jediové se uvítali a vydali se směrem k velitelskému stanovišti umístěném na dřevěném divanu vysoko v korunách wroshyrového stromu Kachirho. Při chůzi debatovali o probíhajícím galaktickém konfliktu. 
Trojce Jediů pokračovala volnou chůzi k velínu a když byla v mé blízkosti, zastavila se u mě. Mladá žena pohlédla hraným vážným pohledem na mistra Yodu.
„Mistře Yodo, mohu vám představit Wyrrgulhuka? Je schopen užívat Sílu. Mohl by se přidat k Řádu? Další jedinec s jeho schopnostmi v této temné době by byl prospěšný. Mou nabídku odmítl, válečná porada začne za hodinu, třeba ho za tak krátkou dobu přesvědčíte.“
„Tak krásné ženy naléhání, že někdo odmítl by? Nevěřím,“ lišácky se usmál malý mistr na mladou ženu. Pak se otočil a jeho pronikavé oči se střetly s mými. Muž a žena nás opustili a vydali se ke svým jednotkám rozdat rozkazy.
Malý mistr pomalu, jakoby s obtíží, vylez na kmen vedle mne a s malou hůlčičkou v rukách se pohodlně usadil.
„Tak ty Sílu používáš, hmm?“ stále na mne hleděl svým pronikavým pohledem, „ o sobě něco řekni mi.“
Divil jsem se, že tento malý mistr je ochoten mi v téhle vypjaté situaci, před očekávanou bitvou, věnovat svůj drahocenný čas. Trochu nesměle jsem začal líčit svůj osud, nezaobíral jsem se však podrobnými detaily. Jen nejzásadnější věci, i to, co jsem řekl mistryni Unduli. Tento rozhovor mi dal mnohé a také oživil mé pochopení Síly.  Stařičký mistr o Síle věděl za svůj dlouhý život vše, jeho moudré rady se mi vpálili do srdce.
Hovořil jsem s mistrem a rozjímali jsme nad užitím Síly, ale náš hovor nakonec přerušil a ukončil příchod klonového vojáka.
„Mistře, volá vás Coruscant. Za patnáct standardních minut zasedá Rada a chtějí slyšet i vás:“
„Volají povinnosti, nedá se nic dělat,“  vydechl unaveně malý mistr a s obtížemi jeho stáří se začal zvedat. Slez z kmene a ještě než odspěchal s pomocí hůlky, za svými povinnostmi, naposledy se ke mně otočil a lišácky se usmál.
„Má slova pamatuj si, mladíku.“

Když maličký mistr odspěchal, zůstal jsem sám a rozjímal nad posledními několika minutami. Zvedl jsem se a zamyšleně, oči sklopené k zemi, nevědomky kráčel k přistávací ploše katamaránů.

Když sem byl několik metrů od jednoho ze strojů, z dumání mne vytrhnulo zavýskání
„To se dělá, zdrhnouti a nechat mě jít pěšky?!”
Otočil jsem se a spatřil Chloupka točícího si v ruce s mým amuletem... Hmm… Jak někdy říjkaj Jediové…  Síla je opravdu mocná...
Když jsem ho před několika hodinami opouštěl, ještě měl polehávat na lůžku. Myslel jsem si, že po mém odjezdu ho Kanry s Lawly nějak zpacifikovali a donutili ho si zas lehnout.
Místo toho tu dnes stál s tím svým elánem, a chutí do akce.

Trochu mě tím naštval, ale abych se sám sobě přiznal, byl sem rád, že je tady a do akce, která nás asi čeká, půjdeme bok po boku. Ač mi někdy leze hodně krkem a nemám rád ty jeho vtípky a alkoholové seance, tak Chlupa mam rád. Vždy se můžeme na sebe vzájemně spolehnout. Ať se jeden z nás dostane do jakéhokoliv průseru, ten druhý udělá cokoliv, i kdyby mel přijít o vlastní život, aby mu pomohl.   
[„Nazdar, Chlouppku,”] zazubil jsem se a natáhl pro amulet, který si obratem nasadil zpět na krk, [„měl si ležet a ne pobíhat po lese. Potřeboval si odpočinek a jen by si mě zdržoval. Sorry! … ehm … o co ruka?”]
„Spíš krk, ne?” promnul si trandoshaní kousanec a tvář se mu stáhla nepříjmnou bolestí.
[„Pardon, tak krk no!”]
„Ale jo, zvládnu to,” rozhlížel se kolem, jestli ho někdo nepozná a nepůjde na něj s oštěpem.
„Doma jsou ale kokoti, ani kolo mi nikdo nepůjčil, tak jsem musel pěškobusem. Doufám, že tu nebudou dělat kretény, a nechají mě pomoct.”
[„I kdyby tě nenechali, jak tě znám, tak se někam schováš, a v tom nejlepším vylezeš, abys mohl pomoct!”] rozesmál sem se. 
„Jo, to zní jako já,” uchechtl se, „komu si tu mám jít říct o práci?”
[„Jaj, koukám, že jsem se v myšlenkách zamotal jinam… Tarfful pro mě má speciální rozkazy. Už mě čeká v hlavním stanu. Tak pojď se mnou.“]
Chlouppek namotivovaně přikývl, oba jsme se otočili a bok po boku spěchali k velínu.

***

Na hlavním velitelství panoval neuvěřitelný hukot, jak se desítky chlupáčů dorozumívalo navzájem nad velkým taktickým stolem, který zobrazoval Kachirho i jeho okolí.
Neustále se tu střídali poslové ze zprávami z okolních vesnic, které čelili útokům otrokářů a které žádaly pomoc.
Chlouppek se zde cítil trochu nepatřičně, podobně to vypadalo jen na Nar Shaddaa, když dělal podržtašku Bel Niosovi na kriminálce, ale tam měli víc šlapek v poutech a dealerů, kteří nabízeli slevu za propuštění.

V davu chlupáčů jsem se potřeboval zorientovat a pomohlo mi k tomu, když jsem spatřil našeho Tyrvrarrského náčelníka Snurrka, který vstřebával maximum okolních informací a energicky u toho kolem sebe máchal palcátem.
[„Náčelníku!”] zvolal jsem, když jsem stál tři metry od něj, aby upoutal jeho pozornost.
[„Wyrrgy, chlapče!”] rozzářil se náčelník, když spatřil oblíbeného občana a roztáhl ruce k obětí, až palcátem sundal náčelníka z Brrrna. [„Netušil jsem, že seš doma! Plechovky budou litovat, že se jim zachtěla našich hyperprostorových map, chachá!”]
[„Byla to má povinnost,”] přijal jsem obětí a cítil se dobře za tak hřejivé přijetí, [„s Demonbaccou jsme vyhnali Zyggeriany i trandoshany z naší vesnice a nyní jsme zde, abychom pomohli v nadcházející bitvě!”]
[„Kde je…”] pronesl náčelník chladnokrevně. Jak mu pohled na mě zlepšil náladu, tak mu zmínka o Demonbaccovi náladu pohřbila.
„Tady jsem, náčelníku,” přiznal se Chlouppek stojící pár kroku za mnou a tvářil se tak, že ví, co za řeči teď přijde a že už teď ho nudí.
[„Jak se opo-”]
[„Nechte toho, náčelníku,”] skočil jsem mu do řeči a po očku hlídal, jestli se nenapřahuje palcátem, [„je zde, aby chránil svůj domov stejně, jako vy. Včera při tom málem položil život a vidíte? Stejně je tady, i když by si zasloužil odpočinek. Je tady připravený položit za Vás všechny život. Stejně, jako všichni ostatní.”] Taky už mě nebavilo všem pořád vysvětlovat, aby se nesnažili Chlouppka zabít.
[„Chm… nemám z toho radost, ale máš pravdu, Wyrrgy. Demonbacco, běž do hangáru A-07, je tam víc takových, jako seš ty. Sbíráme aktuální data z okolí bojiště, o své misi budeš informován. Zde se ale nemáš právo zdržovat.”]
„Ano, náčelníku,” pokynul Chlouppek hlavou a dle tradic mu projevil z vděku trochu úcty.
[„Věz však, že pokud to přežiješ, nic to nezmění. Jen smrt za svůj lid tě může zbavit tvých hříchů…”]
„Ano, náčelníku…” sklopil Chlouppek zrak, mávnul na mě, otočil se na patě a zmizel mi z očí v chumlu cizích chlupáčů.

***

Stál jsem jako čestná stráž několik metrů od velitelského ležení, které se nacházelo na stromovém baldachýnu vysoko nad plánovaným bitevním polem. Většina našich katamaránů už létala ve vzduchu a prozkoumávala terén. Já a moje posádka jsme měli speciální rozkazy, a tak jsme na ně také čekali.
Znovu díky mým vyvinutím sluchovým dovednostem se mi  podařilo vyslechnout radu Mistrů Jedi. Mistr Yoda seděl u dřevěného vyřezávaného stolu, na kterém bylo spuštěno holografické zařízení, přenášející živý obraz kruhové místnosti se skupinou několika sedících mistrů Jedi humanoidů různých ras. Za malým mistrem projekci pozorovaly dva wookieeští velitelé, náčelník Tarfful a lovec Chewbbaca.
„Palpatine si myslí, že generál Grievous je na Utapu?“ řekl starší prošedivělí Jedi, s vysokým bachratím čelem ve které byly dva mozky typické pro jeho rasu Cerenů.
„Zachytili úryvek zprávy od předsedy utpauské vlády.“ vysvětloval mladý člověk, mistr Jedi s dlouhými vlasy a jizvou přes pravé obočí a oko.
Mistr Yoda se zamyslel a pokračoval „Meškat nesmíme. Zajetím generála Grievouse tuto válku ukončíme. Rychle a rozhodně jednat musíme.“
Mladík s jizvou se nesměle vmísil do hovoru „Kancléř žádá, abych tažení velel já.“
„Rada rozhodne o tom kdo to bude.“ Přerušil mladého muže rozhodní hlas plešatého mistra, snědý a na lidské měřítka postarší člověk. „ Ne Kancléř!“
„Mistr je k tomu zapotřebí, zkušenější.“ Pokračoval rozhodně  mistr Yoda.
„Ano. Měl by to být mistr Kenobi.“ Přerušil hovor Cerean s vousy a vysokým čelem a otočil se na mladšího lidského muže sedícího vedle po jeho pravé ruce. Když všichni Jediové souhlasily, plešatý muž promluvil.  “Výborně. Zasedání skončilo.“
Hologram zmizel, Tarffu, na nás zahrčel rozkazy a my se vydali ke strojům. Koutkem oka jsem ještě zahlédl, že se náčelník s Chewbaccou otočily k jezeru. Malý mistr Yoda se zvedl z křesla a odbelhal se k okraji.

Cestou k mému stroji jsem míjel hangár A-07, ve kterém bylo připraveno pět katamaránů s plnou posádkou a mezi nimi byl i můj bratranec.
Měl na sobě zbroj, v ruce helmu a povídal si a smál se s ostatními, kteří tam byli.
[„Chlouppku!”] zakřičel jsem na něj a doběhl se s ním rozloučit, [„za hodinu to začíná. Budu pilotovat mašinu nad hlavním bojištěm a podporovat našince z nebe. Co připadlo na tebe?”]
„Ahoj, Wyrrgy,” obejmul mě, což jsem ne úplně čekal, „tak to máš skvělý. My tady,” opsal ukazujícími prsty kruh kolem sebe, „jsme banda Postradatelných. Všichni vyhnanci z nejrůznějších důvodů. Hehe,” uchechtl se, i když rozeznal jsem, že to nebylo úplně upřímné.
[„To jsou mi věci, rád vás všechny poznávám,”] pozdravil jsem i ostatní chlupáče kolem, nemohl jsem se k nim chovat hnusně, když jsem celý život strávil s jedním z nich, [„doufám, že mě budeš krýt zadek a nebudu se muset bát, že to do mě nakouříš.”] zasmál jsem se.
”Nene, Wyrrgy, my vůbec nejsme součástí hlavní bitvy. Prý by jsme tak mohli pošpinit čest pravých wookieeů. Přidělili nám jiný úkol. Asi šedesát kilometrů odsud se objevila zničeho nic tajemná mýtina. Máme to letět prozkoumat, protože hrozí, že tam Konfederace chystá něco nepěkného.”
[„Ukaž mi, kde to je!”] vzal jsem jednomu z chlupáčů, trochu nerudně, mapu z ruky. To se mi snad jen zdá. [„Tady? Vždyť je to za naší linií! Tudy že máte proletět? Vždyť budete bez jakéhokoliv krytí. Sestřílej váz z nebe jak hejno kachen!”]
[„Sebevražedná mise,”] povzdechla si holčina, sedící v jednom z katamaránů a vyřezávala z nože banthu.
„Ale prdlajz,” tleskl Chlouppek, což měl někdy zvykem, „proletíme tím a splníme svou úlohu v téhle válce. Máme přece nejlepšího pilota široko daleko.” Zazubil se a ukázal si palcem samolibě na hruď.
[„To teda máte,”] dal jsem mu pohlavek, aby ho to přešlo, [„protože letim s Váma, hymbajs!”]

***

Doběhl jsem ke svému stroji, který stál na plošině vysoko v koruně stromu, skočil do pilotního křesla a spustil motory. Vedle mě se na post výsadkáře skokem uvelebil Chlupp. Spolu s ním jsem v katamaránu měl i Jurgaka, Serrmegru, která před naskočením zahodila vyřezanou banthu a zem. Když motory nasály vzduch, katamarán se pohnul a na můj povel se stroj rozjel k okraji plošiny. Přidal jsem výkon a katamarán se přehoupl přes okraj  a střemhlav se řítil k zemi.
Přitáhl jsem řídící páky a stroj se ladně zhoupl a začal stoupat do výšky. Když jsme nabrali dostatečnou výšku stočil sem se k Kachiru zády. Do bitvy zbývalo několik posledních minut.
Pak mám jen tmu…

Ne, ještě sen, jak jsem opustil své tělo a létal nad zemí. Nad Kachirhem, kde zrovna začínala ona neslavná bitva.
V dálce se objevily jednotky obchodní aliance a na mělčinu pláže se začaly vynořovat bitevní droidi.  Krajinou zazněl wookieský roh a naše jednotky zaútočily.

Nadletěl jsem nad pláž a přelétával jsem nad bojištěm, dva wookiee vyskočily z jednoho z katamaránů a dopadli na droidí tank. O několik sekund později, když oba wookieeové tank opustili skokem do vody, stroj explodoval.
Snad po sté jsem prolétl nad řadou tankových droidů NR-N99 - dlouhým pásovým strojem s malým kolem vzadu a velkým vepředu. Prostředkem stroje vedl nejširší pohyboví pás, po stranách velkého předního kola byly dva menší stabilizační pontonové pasy. Z prostředku kola trčí na každé straně zbraně, laserový a iontový kanón, dva stereoskopické senzory, stopové vysílače a antény.
Posádky katamaránů a koptér shazovali na střílející droidí techniku granáty nebo pálili z těžkých blasterů připevněných k palubám, když najednou, z ničeho nic jsem začal padat střemhlav k zemi.

***

Mé myšlenky se vrátili do reálu...
Raději jsem nemluvil a párkrát sem tam zabručel, když se Chlouppek na něco zeptal.
Soustředil jsem se na Sílu a na léčebný proces. Po nekonečném táhnutí lesem si i Chlouppek potřeboval odpočinou. Shodil ze zad popruh a mne o něco opřel, abych snad furt dokola nemusel koukat do nebe, což jsem samozřejmě uvítal. Chlupp odpočíval a dal si několik minut klid na přemýšlení. Ani nevím, jak dlouho to bylo, zda pár vteřin, nebo několik desítek minut. Čas pro mne furt byl jakoby zkreslenej, a pomalej… Ale i tak jsem každou vteřinu využil, aby mi Síla pomohla v léčení.
Nakonec sem zaregistroval, že se odhodlal vzít komlink a zavolat o pomoc. Tak nějak sem trochu přeslech komu to vůbec volal. 
Byl sem opřenej o ….
Auu
„...tvůj Kulík mi potvrdil, že se tam nachází celá baterie pyrogelových raket…”
AUU
... znova … kruci co to bylo.
AUUU
A zase. Po mém těle jsem sem tam cítil, nějaké malé jakoby kousance. Byl to zvláštní pocit, tělo mne diky toxinu zvláštně brnělo, ale tahle miniaturní bolest byla jako miniaturní vulkány bolesti různě po těle.  Rozhlídnul jsem se očima po svém těle a všiml sem si, že po mě lezou mravenci Woora.
Naštěstí tenhle druh mravenců neni nijak nebezpečnej či dokonce jedovatej. Trochu sem přemýšlel, jestli mi to Chlupp neudělal schválně a doufal, že mne náhodou opřel o mraveniště. I když sem si nebyl jistej, jestli mne o mraveniště opřel, protože sem ani nemohl pohnout hlavou, abych si to potvrdil, nebo mne vysílen opřel o nejbližší místo co bylo po ruce.
AUU
Otravní mravenci esli to udělal schválně tak si to s nim vyřídím.
AU
Zatraceni mravenci .
Woora ….
Jasně! Že já vůl sem si na to nevzpomněl dřív. Rozhlížel jsem se kolem, a doufal, že poblíž uvidím přesně to, co sem hledal. Díky toxinu moje zorné pole nebylo moc velké, a tak sem se modlil ke všem duchům lesa, abych to viděl.
Duchové mne vyslyšeli. Asi metr za Chluppem sem to spatřil. Keř celý obsypaný bobulema Krorr. Ještě jsem hledal malou žlutou rostlinu Agurr, jenže moje omezené zorné pole mi žádnou rostlinu neodhalio. O Agurr je naštěstí známo že dost často roste v simbioze právě s keři Korr a tak sem doufal, že někde kolem bude.
Svitla mi naděje, díky Chlouppkově omylu nebo naschválu s mraveništěm, jsem si vzpomenul na starý „recept” z Woora, Korr a Agurr. Jejich smícháním vznikne šťáva, která pomůže tělu potlačit paralýzu z trnů.
No naděje tu byla, teď jen to nějak vysvětlit Chluppovi. Přeci jen, toxin znemožňoval mojí řeč.
[„Korr, Agurr, Woora… štáva… pomuže… mi!!!”]
Zprvu Chlouppek nechápal, co myslím, nebo mi nerozuměl. A tak sem to musel několikrát zopakovat a nějak kostrbatě vysvětlit.
Chlouppek se před lety stal šamanem, a tak nakonec pochopil co myslím. Netrvalo mu to moc dlouho, a tak šťávu vyrobil. Našel Agurr, jak sem předpokládal, trochu dal. Její listí rozemnul, přidal bobule Korr, které rozmačkal a nakonec rozžvejkal a přidal ke směsi mravence Woora.
Celou smes plnou štavy ze smíchaných ingrediencí mi nacpal do pusy a donutil mě to rozžvýkat a zapít. Naštěstí díky mým předešlý snahám se Silovým léčením jsem mohl žvějkat, a polykat.
Když sem směs spolknul, cítil jsem jak v mém žaludku směs začíná velice pomalu působit. Tenhle prastarý recept nešťastníkovi, který přijde do styku s trny a toxinem, pomůže od paralýzy někdy až po několika hodinách. Samozřejmě záleží na rozsahu paralýzy a množství toxinu v těle.
Naštěstí, já měl jednu zbran navíc. Vesmírnou Sílu, která celý proces velmi, opravdu velmi urychlila. Posílen účinky léku se má snaha o Silové léčení konečně povedla.
Čas sem měl stalé zkreslený, a tak sem něvedel, jak dlouho celý proces trval. Ale ve chvíli, kdy se k nám přiblížil náš odvoz už sem seděl a protahoval končetiny, které jakoby rychlostí blesku ztráceli svou ztuhlost.
Samozřejmě sem si neodpustil uštěpačnou poznámku na adresu Chlouppka…

[„Ten naschvál s tím mraveništěm bych ti nejraději spočítal, ale díky tvé pomoci ti to odpustím,”] ušklíbl jsem se na něj a pokračoval. [„Ty tvoje chlastací dýchánky ti zatemňujou mozek, co? Že si zapoměl na tenhle recept... by mne zajímalo, jak dlouho si mne táhnul, aniž by sis všimnul těhle ingrediencí po lese.”] Rozpovídal jsem se trochu víc, i díky tomu, že jsem si užíval, že můžu konečně normálně mluvit.
Chloupek něco chtěl dodat, ale přerušil ho přílet našich zachránců ...   

 

Další pískoviště: